Konec večera

Slavnostní zahajovací večírek se vyvíjel, až na několik menších peripetií, velmi dobře a hosté se bezpochyby nemálo bavili. Postupně, jak se čas kynul k půlnoci, se hosté postupně loučili s hostiteli a přáteli a vydávali se do svých pokojů, ať již přímo do paláce, či do některého z blízkých hostinců či rodových vil ve městě. Málokoho překvapí, že jako první sál s omluvami opouštěli rytíři, kteří se měli příštího dne utkat na kolbišti. Přeci jen dobrý spánek před turnajem je základ úspěchu. A tak hostů postupně ubývalo, a nakonec zůstali jen ti nejotrlejší, většinou opilí a neschopní se sami od sebe dostat do postele. Služebnictvo je však nenechalo ležet na podlaze sálu, či na trávníku před ním (i když by i to někteří z nich zasloužili), ale postupně je odneslo do pokojů a uložilo do postelí. Druhý den je bude nejspíš pořádně bolet hlava a budou se stydět za to, co prováděli (anebo taky ne), ale tak už to na oslavách podobného typu chodí.

Nakonec i noc utichla a Letohradští mohli jít v klidu spát v očekávání zábavy příštího dne. A že to měla být zábava, jak se patří…

Turnajový den poté

Druhého dne, hned brzy z rána, bylo na kolbišti rušno. Jen co bylo trochu vidět, seběhli se dělníci, vévodské služebnictvo a všichni nájemní pacholci a začali s přípravou prostoru. Narychlo se dodělávala stání pro obchodníky, dokončovaly se poslední přípravy, roznášela se čerstvá kvetoucí ozdoba a připravovaly se stany pro rytíře, aby měli kde složit svou zbroj a odpočnout se mezi jednotlivými souboji a disciplínami.

Mezitím v kuchyni připravují občerstvení všeho typu a přinášejí ho na hodovní stoly na hodovní plac, který je hned vedle turnajového kolbiště tak, aby se každý mohl přijít občerstvit, co hrdlo ráčí. Delikatesy z celého Království i z poza jeho hranic jsou připravovány Letohradskými kuchařskými mistry a též několika odborníky na kulinářství najatými přímo z jižních zemí. Nikdo nebude mít hlad a pochutin zde bude pro každý mlsný jazýček, tak zněl rozkaz, a tak se kuchtíci činí.

Čas postupně plynul a na kolbiště se postupně hrnuli diváci, pro které zde byly připravené tribuny (pro ty bohatší a s modrou krví) a místa ke stání (pro ty méně bohaté) ke sledování turnaje a také veškeré potřebné občerstvení. Postupně se též začaly ukazovat tváře prvních rytířů, kteří v doprovodu svých zbrojnošů a služebnictva zabírali své stany a chystali si zbroj k zápasu, který rozhodne o tom, jestli získají slávu anebo potupu. A to vše před zraky vysoké šlechty i lidu města. Nikdo z nich nechce zklamat…

No a s tím přicházíte na kolbiště postupně i vy. Prozatím se tu nic moc neděje. Tedy až na ty desítky stánkařů, kejklířů, polykačů mečů a ohně, žonglérů a dalších cirkusáků, kteří se snaží zabavit dav, než začne hlavní zábava dne, a přitom si vydělat na živobytí. Hlavní program nezačne dřív, než se dostaví samotní pořadatelé, tedy buď přímo vévoda Maelys anebo jeho zástupce. Přeci jenom…nikdo doposud neví, snad jen možná tuší, jaké disciplíny jsou dnes na programu. O to více jsou rytíři napnutí v očekávání toho, v čem se spolu utkají. Ať již o slávu, tak třeba i o ruku samotné lady Viony.

Tvrdě a zatrest

* * *

* * *

Brave, brave Sir Gideon

Jak se zdá, problémy se za Vámi nejen plazí, má milá lady... Proletí mi hlavou, když se opřený o nedaleký sloup zaposlouchám do svérázného dvoření, které se začne ozývat přímo pod námi. Jaké to štěstí... Když ho tak poslouchám, uvědomím, že dnešní večer se zjevně nese v duchu básní, pokud tedy chceme toto nadržené křepčení porovnávat s krásnou tvorbou mé ještě krásnější společnice. Rozhodně se mu ale musí uznat jistá originálnost. Je opravdu fascinující, co dokáže vyplodit lidská mysl, když v těle panuje nadmíra alkoholu. Alespoň tedy v jeho zájmu doufám, že jde o alkohol. Tak jako tak, originálnost neomlouvá oplzlost a drzost, se kterou se tak snažně hlásí o pozornost. V zapadlém zavšiveném bordelu, kde mají v zálibě hraní si na ala Křupanský princ Pan I. c'Cucak, to je jistojistě nejlepší možný herecký výkon, při kterém s trochou štěstí zapomenete, že jediné, co za odměnu dostanete je kapavka... Bohužel nebo možná naštěstí pro našeho vetřelce, to už koneckonců záleží na úhlu pohledu. Tady nemluví s bezzubou Lojzou v posledním lokále, který navštívíte, když si přejete opravdu důstojný pohřeb v neoznačeném hrobě... Jinými slovy, jak se zcela určitě dostat do jámy se zdechlým dobytkem za pár drobných. Ne, rozhodně ne! Tohle je Letohrad a takové neurvalé chování před lady jako je ctěná Glorie? Ts, ts, ts... Holomek možná opravdu dostane jednu štípanou. Pokud mu tedy postačí jeho vlastní naštípaná holeň. A kdo ví? S trochou dotěrností dojde i na další údy. Nic to ale nemění na tom, že bude to dle jeho nalitých představ. Tvrdě a za trest...

Když se jinoch rozhodne svoji řekněme lásku dokázat tím, že se začne sápat po pevném stonku jakési rostliny, i nadále mlčky zvědavě pozoruji, co se bude dít. Chyba, vlastně nevěřícně hledím na třepající se lístky, jejichž stonek se právě vystavuje vyloženě skřipci z masa a kostí. Zjevně se ale musí jednat o nějaké tintítko jinak si popravdě neumím vysvětlit, jak tenhle stone drží. I když co já o tom vím, nikdy mě nenapadlo něco takového zkoušet. Ono vlastně celá tahle situace je tak absurdně výstřední a nečekaná, že ani pořádně nevím, zda mám být naštvaný či pobavený. Ještě před minutou jsem si užíval znamenitý večer, kterému po dlouhé době nešlo nic vytknout. Rozhodně bych nepředpokládal, že tohle vše s jednou jedinou ženou po mém boku. Dokonalá ve všech směrech, jen zjevně opravdu sužovaná jakýmsi divným prokletím... Koneckonců pohotovost, kterou tento pomyslný vlk za humny prokázal, je nanejvýše pozoruhodná. Kdo by na mém místě čekal, že se po rozhovoru o všudypřítomných problémech lady zjeví takový ukázkový příklad? Opravdu jsem nepočítal s touto situací... I tak mi to ale přijde tak nějak zvláštní. Chci říct. Je samozřejmě klidně možné, že to je pouze nějaký tajný ctitel, co čekal na pravou chvíli pro vylití svého perverzního srdíčka. Jen je tady stále pár otázek, které by bylo dobré zodpovědět. Třeba jestli někdy slyšel o dveřích, které jsou tady náhodou stále otevřené dokořán pro všechny v sále?

A proto jsem o to zvědavější pohlédnout tomuto problému do tváře. Za předpokladu, že se nezmrzačí dřív, než se sem dostane, samozřejmě. Ovšem dost o básníkovi. Můj pohled v tuto chvíli upoutá má společnice, které sice nevidím do hlavy, ale z jejího slyšitelného vrčení usuzuji, že jistě nebojuje s touhou nehodit po hlavě svému ctiteli nějakou tu ozdobnou vázu stojící opodál. Vůbec bych se nedivil, kdyby šlo o nastraženou zbraň zdejšími zahradníky přesně pro tyto účely. Zkrátka když jim po jejich rostlinném dítku lozí prznitel… Ať už květin, básní či romantický představ všech dívek o rytíři skládající básně pod balkónem. Když na ně narazí krutá realita tohoto rázu, řekl bych, že alkoholismus je ne že ospravedlnitelný ale také jediný možný životní styl pro zachování rozumu.
Samozřejmě si přeji moji společnici trochu uklidnit, avšak neodvážím se vydat hlásku, protože nechci na sebe upozornit před tímto odvážným lezcem teras. Alespoň ji tedy ještě rychle pohladím po paži s pohledem, který jasně říká jediné. Jenom klid, tohle vyřešíme.... Hned na to se potichu přesunu zpět ke sloupu, kde se ještě o trochu víc posunu, abych si zajistil kompromis mezi menším úkrytem před jeho zorným polem a možností i nadále sledovat celou situaci. Netrvá potom dlouho a brzy se vynoří onen muž. Nebo spíše mužíček, možná by byl přesnější popis přerostlého a nesmírně smradlavého gnóma. Každopádně, rozhodně se i zde jedná o zajímavé entrée, jelikož na prázdno našpulí ústa, přičemž nutno podotknou připomíná jakousi kachnu. Tohle vše budí dojem, jako kdyby očekával, že tohle divadlo stačí k tomu, aby měl mít vyhrán boj o ženské srdce.
Spletl se. Kdo by to byl řekl…

Náš drzý společník má zjevně i jméno, jakýsi Gideon, někde jsem to jméno již slyšel ale nezabývám se tím, protože mele pantem i nadále a rozhodně si svými slovy nepomáhá. Ba naopak, jeho "křišťálově" čisté úmysly jsou totiž samy o sobě dostatečnou velkou záminkou pro to, abych z něj vymlátil i ty jeho pomyslné kvality. I tak ale vyčkávám s klidnou hlavou v záloze a čekám na znamení od Glorie. Odpovědí jest ledově vyrovnaný hlásek, který mi dává jasně najevo, že je načase se postarat o tohle kvítko. Bude mi ctí…
„Takže všechny zuby, ano?“ Pronesu za jeho zády, na odpověď ale nečekám a okamžitě jej popadnu za límec, načež jim vší silou trhnu směrem k sobě. Já ale před jeho tělíčkem jedním krokem uhnu a zůstávám jinak stále na místě. Nyní jsem mezi nim a Glorii. Teď když mám jeho pozornost, můžeme si popovídat jako dva rovnocenní muži. „Nevím, jak to funguje u vás, Smrade…“ Řekl jsem rovnocenní? Má chyba… S menší odmlkou ze sebe sundávám zdobený kabát, který mě značně omezuje v pohyb. „Ale minimálně já jsem byl vždy učen, že se ke každé lady chováme s nejhlubší úctou a respektem. Upřímně? Za normálních okolností bych z tebe za tyto slova už vymlátil duši.“ V mém hlase není žádný náznak toho, že by v tom bylo cokoliv osobního. Je to zkrátka chladnokrevné oznámení faktu.
„Naštěstí pro tebe, mám docela dobrou náladu a vážně bych nerad, aby se lady dívala na takovou vskutku ohavnou násilnost. Proto ti dávám šanci zachovat si aspoň trochu té tvé prašivé úcty a… hlavně zuby.“ Výhružné křupnutí připravených pěstí, které jsou viditelně zjizvené po již nespočtu přeražených chrupech, je jasná známka toho, že nehodlám smlouvat.
„Nuže, teď hned poklekneš na kolena a lady se omluvíš těmi nejupřímnějšími slovy za svoji nevymáchanou a nesmírně páchnoucí hubu. Potom ti dovolím odejít kudy jsi přišel, aniž bys letěl po hlavě.“ Volba je na něm. Buď vezme, co nyní nabízím a vyjde z toho lacino, ačkoliv rozhodně to nebude ani nyní zadarmo. Nebo může zkusit štěstí, ale hrozí, že zaplatí cenu mnohem vyšší.

Tančící a zvědavá

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, večer
Iskall

Večer, nic se nestíhá, doprdele já zas přijdu pozdě!

Příjezd, příchod...jako vždy pozdě na scéně.

Sprievodná hudba

Letohrad, terasa
Deň před turnajem, podvečer
Zlatý rytier, Lady, opitý mladík a jeho imaginárni kamaráti

Belasé oči žiariace potešením a spokojnosťou, líca sfarbené ustávajúcim pohybom, pery ako lupienky ruží roztiahnuté vo vľúdnom úsmeve, vlasy rozviate jemným vánkom. Viac ako inokedy pripomínam v striebristom mesačnom svite éterickú bytosť. I ja sa zľahka ukloním.
“Bolo mi potešením, môj pane.” Je to pravda a mrzí ma, že musím od neho pozvoľna odstúpiť.
Jeho slová ma prekvapia. “Prosím, pokiaľ bude v mojich silách Vám vyhovieť -” posmelím ho, bystriac pozornosť. Náš rozhovor však náhle preruší akýsi rykot.

“Nanešťastie,” pritakám. Keď si k pekne vykrojeným plným perám perám priloží prst, len mlčky prikývnem a urobím niekoľko krokov smerom k balustráde, spod kotorej sa niesol ten - spev? Recitál?
Isté je, že tam v tieni múru ktosi vyslovil moje meno. Niekto to musel prehnať s vínom. Pootočím tvár a kyslo sa uškrniem na svojho spoločníka. Chcela by som sa mu ospravedlniť za túto trápnu situáciu. Z času na čas sa niečo podobné prihodilo, no väčšinou sa Hugh postaral o nastolenie poriadku.
Toto veľdielo nieslo v sebe lascívny nádych, z ktorého sa mi urobilo zle a trochu som pobledla.
“...tě budu zuřivě…” Zatnem zuby vzrastajúcim hnevom. Stiahnem obočie a teraz sa snažím vyhnúť rytierovmu pohľadu. Počuť o mojom šťastí je celkom iné, ako to zažiť.
Kde je Hugh, keď ho potrebujem?
Z perí mi unikne tiché zavrčanie, ktoré môže počuť len sir Augaryon stojaci mi pri boku. Nemusím sa naňho pozrieť, aby som vedela aký výraz má na tvári.
Celá situácia sa bude isto len stupňovať. Škoda, že nemám po ruke kýblik so studenou vodou, alebo aspoň pohár s vínom, čo by som prišelcovi vyliala na hlavu.
Ozval sa ston akejsi úbohej popínavej rastliny.
Chvejem sa potláčanou zúrivosťou.
Bledá farba mojej tváre môže súťažiť s karyatýdami podopierajúcimi rýmsu s vlysom, ako ten hlas zdola prednáša ďalšie a ďalšie verše.
Zbledej prejdem do priesvitnej, zelenej a nakoniec do tmavoružuvovej, pery pevne stisnuté do úzkej liky a oči blčiace belasým plameňom.
Mladík, čo sa s problémami prekoprcol cez ozdobnú balústrádu, nastavil pery k bozku, no tie sa stretli len s prázdnym vzduchom. Musí byť úplne na franforce. Kúsok sympatií s bolesťou hlavy, čo ho čaká na ďalšie ráno, sa rázom vyparí, keď sa mi prihovorí. Potrebujem sa rýchlo dostať z dosahu toho blázna.
Posledné, po čom by som túžila je zatiahnuť ho do mojich problémov. No nemám veľmi na výber.

Pootočím tvár a pohliadnem do očí svojho spoločníka.
“Sir Augaryon.” Len dve slová, vyslovenené nebezpečne pokojným hlasom. Len dve slová, čo však v sebe nesú celé vety. Prosím, Gawain, postaraj sa o to, ako len uznáš za vhodné. To bola rozhodne jedna z nich.