Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovedete jeskyni ke zdárnému konci. Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno. Bimba | ||
| |||
 | Ano, vím o tom, děkuji, zase budeme hrát ;) | ||
| |||
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. | ||
| |||
 | Vzpomínání při čaji part-3 Lan XiChen Tu noc jsem utekl, jak nejdále to šlo, než jsem se odvážil ulehnout zcela mimo civilizaci. Ani tato zkušenost mě však od dalších snah nemohla odradit.
Status quo byl ale narušen až v Laolingu. Našel jsem si útočiště u starého muže, který žil se svým synem, jeho ženou a malým vnukem v malém domku sousedícím s dvorem knihovny, kde pracoval. Byl jsem schopný a velmi rychle jsem se zapracoval. Si LiMao si mě nemohl vynachválit. Já však plánoval zůstat jen dočasně. Mínil jsem nějaký čas pracovat a získávat informace o sektě Qin z Laolingu, abych zvěděl, jak nejlépe požádat o přijetí. Poslouchal jsem, pozoroval, občas někomu položil pár otázek... Jednou jsemse dokonce přiblížil k sídlu sekty a nenápadně se pokoušel nahlédnout do dvora… – bezvýsledně. Ten večer, když po večeři sklidila snacha pána domu ze stolu, mě starší muž požádal, abych s ním ještě chvíli poseděl a napil se. Úslužně jsem tedy nalil víno do dvou šálků a ze zdvořilosti si s LiMaem připil. Měl jsem tušení, že něco není v pořádku a tak jsem vína pouze usrkl a snažil se zůstat ostražitý, aniž bych dal ve tváři cokoliv znát. Usmál jsem se na svého zachmuřeného dobrodince a když ten dlouho nic neříkal, zeptal jsem se jej: „Odpusťte, pane Si, řeknete tomuto pokornému, co vás trápí, že jste si vyžádal jeho společnost?“ Nebylo to totiž zrovna zvykem. „Meng Yao,“ začal knihovník a sjel mě shovívavým pohledem otce, který se chystá promluvit do duše synovi, „jsi můj asistent, ne služebník,“ pokáral mě, načež jsem se mohl jen rozpačitě pousmát a sklopit zrak. Si LiMao si povzdechl. „Chceš práci v knihovně opustit?“ Polekaně jsem k němu vzhlédl. „Proč si to myslíte, pane Si?“ zeptal jsem se namísto odpovědi dotčeným hlasem. „Prý ses ve městě vyptával na kultivující ze sekty Qin,“ začal LiMao pomalu a dolil si. Nenapil se však, pouze přičichl k vínu a zamyšleně zavířil tekutinou kolem okrajů šálku. „Dnes tě viděli potulovat se kolem jejich sídla.“ Zadíval se na mě. „A několikrát už jsem si všiml, jak ses za mistry a učedníky klanu Qin otočil, když procházeli kolem.“ Odložil porcelán s vínem. „Řekni mi, chceš jít pracovat k nim?“ Zastyděl jsem se. Přichycen při činu jsem tušil, že právě toto, je ta správná reakce. Stejně jako přiznání. „Omlouvám se,“ vydechl jsem. „Tento má práci pro mistra Si rád a váží si všeho, co pro něj on a jeho rodina udělali. Ale snem tohoto je skutečně práce pro klan Qin. Tento se bál o svém snu mluvit, protože si uvědomuje, jak nejisté je, zda by vůbec měl šanci u ušlechetných získat místo a nechtěl mistra Si rozhněvat.“ Starý muž se uchechtl. „Srdce tě volá jinam, chlapče, měl bych se proto hněvat?“ zasmál se. „Jak by se mohli v sektě Qin necítit poctěni, když mohou získat pomoc takového schopného a pracovitého mladého muže? Chcešli napíšu ti doporučení, nebo víš co? Na konci měsíce tě tam osobně přivedu. Jsem si jistý, že na moje slova dají. Vůdce klanu, Qin CangYe je čestný a spravedlivý, nemusíš se bát.“ I přes poplácání po rameni se však mé obavy nerozptýlily. | ||
| |||
| Vzpomínání při čaji part-2 Lan XiChen Jenže sen je někdy od skutečného provedení na míle vzdálený… Brzy jsem zjistil, že vlastně nemám tušení, jak svého snu dosáhnout. Ze všech příruček, co mi matka koupila za ušetřené peníze, jsem se o pravé kultivaci nenaučil nic. Pokud bych se chtěl stát kultivátorem, potřeboval bych klan. Jenže kde ho vzít a nekrást? Nebo spíše, kde klidně i krást, ale hlavně jak zajistit, aby mě přijali? Díky své matce jsem byl vzdělaný. Učila mě čtení, kaligrafii, základní přírodní vědy a slušnému chování. Život v nevěstinci mě pak naučil, že nejlíp pořídím, když budu pracovitý, vždy pokorný a úslužný (a samozřejmě i trochu lstivý). To vše mi nyní bylo k užitku. Za pomoc mě lidé svezli, nechali přespat, pomohli mi uzdravit se, dali mi jídlo a za vykonanou práci i peníze. Díky svému skvělému pozorovacímu smyslu a paměti, kterou jsem od dětství usilovně trénoval, jsem uměl bezvadně odhadnout lidi. Hlavně jejich povahu a slabosti. Dokázal jsem pár větami zjistit, jak s někým nejlépe jednat, abych pro byl zajímavý neřkuli užitečný, nebo aby si mě jednoduše oblíbili. Ukázalo se, že v tom skutečném a velkém světě, mohou tyto dovednosti znamenat rozdíl mezi životem a smrtí a proto jsem jich hojně využíval. Kultivační klany však byly něco zcela jiného! Ať jsem přišel kamkoliv, sklidil jsem pouze výsměch… Jeden by si mohl myslet, že osud nebohého sirotka, kterého se otec zřekl a neváhal jej nechat zranit a veřejně zahanbit, vzbudí ve spravedlivých kultivujících soucit. Avšak opak byl pravdou. V očích vznešených a šlechetných kultivačních klanů jsem byl spíše nestoudným synem prostitutky, který měl tu drzost ucházet se o jméno vůdce velkého klanu (přestože není jisté, zda je skutečně jeho synem), než opuštěným odkopnutým dítětem toužícím po rodině, lásce a uznání, kterým jsem byl. Jakoby ze mě matčino povolání činilo špinavého a nakažlivého parazita… Nevěděl jsem, jestli za to mohl Jin GuangShan, jeho zhrzená manželka nebo kdokoliv jiný z Kapří věže, ale někdo se postaral o to, aby každý klan v oblasti Lanlingu, kam bych mohl přijít, znal mé jméno, původ i dost konkrétní okolnosti mého „svržení“, kvůli čemuž se mě žádný klan, který jsem navštívil, neodvážil přijmout. Taková byla síla klanu Jin z Lanlingu, moc jména, které mi bylo odepřeno… Musel jsem poslouchat, kterak kultivátoři uráží moji matku, hanobí její památku a vysmívají se práci, která nás udržela naživu po celý náš společný život. Přitom moje matka byla vzdělaná, krásná žena s dobrým srdcem a ušlechtilou myslí. A také Jin GuangShan nebyl jediným kultivátorem, který s ní kdy sdílel lože! Pokud byla tak nečistá, proč jste za ní teda chodili?!, chtělo se mi křičet. Přesto jsem se usmíval, ukláněl a odcházel, abych našel další dveře, kde bych mohl se svou žádostí o přijetí uspět. Napadlo mě, že mě možná nechtějí za učedníka, ale mohli by mě přijmout, jako obyčejného sluhu. Říkal jsem si, že bych se mohl naučit kultivovat pozorováním žáků při tréninku a četbou knih, které nabízí knihovna dané sekty. Jsem přeci chytrý, říkal jsem si. Vždy jsem byl učenlivý a přizpůsobivý. Sloužil jsem už v nevěstinci, věděl jsem jak se správně chovat… Když jsem ale tuto možnost nabídl, přeměřili si mě odtažitým pohledem a odfrkli si: „Kdo by chtěl, aby mu sloužil syn děvky?“ Odkopli mě. Znovu a znozu… Mé odhodlání však s každým dalším neúspěchem sílilo. Stejně jeho pohrdání těmi lidmi. Nejen, že zakořenilo v mé mysli, ale prorůstalo čím dál hlouběji do samé podstaty mé bytosti. Snil jsem o dni, kdy bude záležet pouze na mé vůli a milosrdenctví, zdali je odstrčím nebo nechám žít. Snil jsem o moci jména, které mi náleželo. O zásluhách, které zastíní původ, o němž se už pak nikdo neodváží zmínit. O postavení tak vysokém, že na ně budu moci hledět svrchu, i když jsem nikdy dost nevyrostl, a oni se mě neodváží dotknout… Život byl však zcela proti mě. Někde mě vykázali. Jinde mi zavřeli dveře před nosem. Z několika sekt mě vyvlekli a skončil jsem skopaný a zmlácený. Jednou mi mladý mistr, který mě vyprovázel, nabídl, abych se s ním sešel večer v hostinci ve městě. Že se za mě u vůdce klanu přimluví, když s ním strávím noc… Jako bych to snad mohl udělat! Věděl jsem, že i kdybych já se snížil k něčemu takovému, ten kultivátor by svůj slib nedodržel. Nejspíš ani neměl postavení, aby jakákoliv jeho přímluva mohla něco změnit. Kdyby ano, sotva by mě vyprovázel z brány klanového sídla. Ale i kdyby ano a já bych přijal, nikdy bych nebyl víc než kurtizána... | ||
| |||
| Vzpomínání při čaji part-1 Lan XiChen
Seděl jsem naproti XiChenovi a vychutnával poslední dozvuky doteku mezi našimi prsty. Mezi prsty jsem svíral šálek a pomalu z něj usrkával jemný bílý čaj. Jeho hřejivá chuť se pomalu rozlévala útrobami, zatímco já mlčky seděl, vychutnával chuť i chvíli. Bylo to skoro jako dřív, když jsme spolu popíjeli za nezávazné konverzace. V Oblačných zákoutích, v mých soukromých komnatách v Kapří věži, nebo na začátku války v malém domku na kraji vesnice… Bolí vzpomínat ty na chvíle. Otázka, mohlo by to být jinak?; Se totiž vždycky nějak připomene. Tak jako teď…
Od chvíle, kdy jsem se naivně pokusil vystoupat do zlaté záře Kapří věže a následně byl sražen do prachu a špíny Lanlingských ulic jsem ušel dlouhou cestu. Tenkrát jsem ztěžka vstal, otřel si krev z čela a smetl prach ze svých nejlepších šatů (ne že bych jich měl mnoho), zranění po pádu z vysokých schodů však nemohla zmizet tak snadno. Klopýtal jsem pryč a držel hlavu vztyčenou, můj život se však náhle zdál beze smyslu. Bez cíle. Ulice bohatého města překypujícího životem mi před očima šedly. Bolest v srdci, které jsem nesměl dovolit, aby se proměnila v slzy (protože bych nesnesl pomyšlení, že by mě viděli plakat), se místo toho s každým dalším krokem pomalu měnila v jed. Jenže co jsem mohl dělat? Otec, ke kterému má matka upírala tolik svých nadějí, mě dal vyhodit. Sluha, který vykonával rozkaz, se mi do tváře vysmál, že vůdce sekty Jin perlový knoflík, poklad který má matka chovala na srdci, rozdrtil na prach a rozkázal mě vyhodit jako smetí, kterým jsem v jejich očích byl. Prý: „Ta drzost, ukázat se v den narozenin vůdcova skutečného syna,“ jakobych snad mohl vědět, že můj otec už nějakého syna má, natož, že se dotyčný narodil ve stejný den, jako já… (A to jsem ještě nevěděl, že jsme i ve stejném věku…) Přemýšlel jsem, co bych měl nyní dělat. Peníze mi už téměř došly a do Yunpingu jsem se vracet rezolutně odmítl. Už nikdy jsem nechtěl vidět nevěstinec, kde mě nutili otročit pracujícím ženám a jediné, čeho se mi za to dostávalo, byl posměch a občas i bití. Místo, kde moje matka chřadla a onemocněla. Po její smrti, tam zbyla jediná hodná žena a to teta SiSi. Ta samá teta, která mi při odchodu kladla na srdce ať jsem hodný, poslušný a synovský ke svému otci, ať pilně studuji a kultivuji se v mocném klanu a splním tak poslední přání zesnulé Meng Shi. Hlavně však ať se nikdy nevracím a neohlížím zpět, protože tam mě nic nečeká… Došel jsem na kraj Lanlingu a naposledy se ohlédl po zlaté věži. Právě odtamtud vypustili ohňostroj ke slávě mladého pána Jina. Toho, na jehož místě jsem měl dle matčiných slov ten den stát já sám… Obloha kvetla barevnými květy, zatímco já si v osamělé uličce tiše stíral slzy z tváře. Zda smutku či vzteku, záleží ještě na tom? Vím jen, že později v noci, když nejhorší tíha hořké bolesti opadla, jsem se zvedl ještě odhodlanější, než jak jsem prve do města přicházel. Nepřestanu usilovat o své místo. Budu se učit a pilně pracovat. Jednoho dne se pak vrátím jako kultivující se spoustou zásluh a můj otec nebude moci jinak, než mě uvítat s otevřenou náručí! | ||
| |||
| Odpolední cvičení – Nie FenFang Dvanáctý den od rituálu
FenFang nečekal úklonu od strážného, který opouštěl Hanshi a kterému předával svůj seznam. Oslovení, kterým byl obdařen, mu navíc v těchto zdech a místech připadalo lehce nepatřičné vzhledem ke všemu, co už se dnes událo. Nic proti tomu ale nenamítal, jen se sám znovu zdvořile uklonil. Na otázku, zda může dotyčný strážce pomoci s čímkoliv dalším, Nie FenFang jen strnule odvětil: „Není třeba, děkuji.“ Což byla teoreticky pravda. Vlastně nic nepotřeboval. Krom toho, co už získal nebo mu bylo přislíbeno, neměl žádnou věc, či záležitost, u níž by mohl žádat o pomoc. Sledoval pak, jak dotyčný strážce odchází a sám se vrátil do zapůjčeného domku pro hosty. Domku, kde už stihl poškodit podlahu svou šavlí… Jsem hlupák, RongWu. Příště musíš jít s mnou, vůbec nechápu, o co se tu vlastně snažím…
Nie FenFang byl rozrušený a uvědomoval si to. Když do domku vešel, nádobí již bylo odneseno a na něj doléhala pouze samota a dotěrné myšlenky, které si odmítaly dát pokoj! Kdyby šlo o kultivujícího z klanu Lan, usedl by do meditace, aby došel klidu. Kdyby byl právě ve své věži, nebo v Nečisté říši, FenFang by si zašel na cvičiště a věnoval se formám šavle. Tady ale nevěděl, co by měl dělat. Nakonec, zvyk byl i jeho železnou košilí. Využil toho, že hostinský domek měl svůj vlastní vnitřní dvorek, kam se uchýlil a věnoval se tréninku. Bez duchovní síly, tu musel šetřit na zítřejší cestu. Nechal ji sice kolovat v rámci meridiánů a zlatého jádra, ale nevyužíval ji při tréninku přímo. Zoceloval pouze své tělo. A to jak proti chladu, tak samotným cvičením.
Když FenFang skončil, byl už čas večeře. Poznal to, protože si všiml pohybu uvnitř domku a nakoukl právě ve chvíli, kdy místní učedník položil tác s jeho večeří na stůl. „Děkuji,“ uklonil se mu. Dotyčný žák mu oplatil úklonu. „Mohu…!“ vyhrkl FenFang, „Požádat o koupel?“ zeptal se. Byl rád, že je zpocený a vrátil se právě z mrazu, což omlouvalo jeho rudé tváře. Opravdu, nemusí přeci cítit stud ne? Z doby kdy se zde učil, si pamatoval i pravidlo, které říkalo: Pečuj o své tělo. Naštěstí žák klanu Lan opět přikývl a FenFang se tedy vrátil do domku a zasedl k jídlu s o dost čistější hlavou, než jakou měl po rozhovoru se ZeWu-Junem a Li HuiYinem.
Když dojedl, akorát přišli učedníci připravit mu lázeň a on se odebral za zástěnu, kde se začínal připravovat na koupel. Netrvalo dlouho a už se naložil do příjemně teplé vody a smýval ze sebe prach a špínu z cesty a bojů i pot z dnešního tréninku. Když pak vylézal ven, cítil se téměř jako znovuzrozený. Až na těch pár výčitek vůči svým druhům ze strážní věže, kteří si takový luxus nyní nemohli dopřát. Sám sobě v duchu slíbil, že jakmile bude po všem, vše jim vynahradí!
Přišel čas Lanské večerky a zvon oznámil konec bdění. (Až na noční stráže, ti bdít museli…) FenFang si lehl a ještě notnou chvíli zíral do stropu a přemýšlel o všech událostech dnešního dne. Nakonec musel použít meditaci, aby si navodil spánek. Ještěže teplá koupel mu byla ku pomoci v tomto snažení a unavené tělo si vyžádalo svou daň. Usnul tedy spánkem spravedlivých, byť cítil lehké pochybnosti, zda se mezi takové ještě stále počítá… | ||
| |||
|
Intermezzo ve strážní věži 2 Třináctý den od rituálu – dopoledne Feng ZheMei procitl někdy kolem desáté dopolední. Unavený, rozlámaný… Rozhlédl se. Zhu JiaHao ležel na provizorním lůžku podobném jeho vlastnímu. Nespal ve své posteli? Byl si jistý, že přítele ukládal do jeho pokoje. Jediný obšírný pohled ukázal, že nejsou v JiaHaově pokoji. Dobře, pomyslel si ve snaze analyzovat situaci. Vzpomínal si. RongWu ho vzbudil a naléhal, aby se přesunuli blíž jídelně. Bylo tam víc lůžek. Většina obsazená. Nehádal se, prostě to udělal. Jediné, co chtěl, bylo zase spát… Teď už si uvědomoval, že je den. Slunce stálo vysoko, jak světlo pronikalo okny v prvním patře. Viděl raněné i jednoho z ošetřujících kultivujících, jak jednoho po druhém obchází, aby zkontroloval jejich stav. Našel pohledem i o zeď opřeného spícího Tse RongWua a vzpomněl si na ráno minulého dne. Bylo to špatné ráno. Ten nejmírumilovnější z nich všech ho znehybnil a dával mu přednášku, jakou senioři dávají svým juniorům. Když jej propustil, ZheMei RongWua na oplátku přirazil na zeď. Když ho nyní viděl spát zjevně vyčerpaného, povzdechl si. Včera touhle dobou už v bažinách bojoval jako o život tím spíš, že byl plný vzteku kvůli zraněnému kamarádovi. Zhu JiaHao na tom byl opravdu ošklivě a on to chtěl dát všem těm potvorám pořádně sežrat. Zároveň si však uvědomoval, že musí být trpělivý a nesmí ohrozit sám sebe víc, než bude nezbytné. Čas poklidu a her na hrdiny skončil. To ale neznamenalo, že je třeba do všeho vletět po hlavě, i když to bylo něco, co by opravdu rád udělal! Nakonec mu pro Tse RongWua nezbyl žádný hněv. Lanský učedník ve skutečnosti neudělal nic víc, než že urazil jeho pýchu a snad i trochu přátelství, které spolu všichni čtyři sdíleli. To se ale dalo shrnout ze stolu, že? Mohl to udělat, když to všichni přežili. Nožná nakonec ani neseřve FenFanga až se k nim vrátí. Co ale rozhodně udělá bude, že se pořádně opije tím nejlepším vínem, které sežene. Mohl bych si dát nějaké poslat přímo ze sekty…, napadlo ho. Sekta Feng nesídlila ani zdaleka ve stejné oblasti, ale to by nevadilo, že by si museli nějaký čas počkat. Možná by ale stačilo něco si zakoupit v nejbližším městě. Koneckonců už tam ochutnali několik dobrých pálenek a všechny byly chutné.
Dorazil k němu ošetřující kultivátor. „Jak se cítíte?“ zajímal se věcně. „Včera jsem vás Zběžně prohlédl, ale nenašel žádná zranění. Kromě vyčerpání byste měl být brzy v pořádku.“ ZheMei přikývl. „Ano, budu v pořádku,“ vypravil ze sebe přes vyschlé hrdlo. Dokonce se zmohl i na to, aby ztěžka vstal. „Uložím bratra Tse a půjdu se něčeho napít,“ obeznámil ošetřovatele. Ten se podíval na spícího mladíka z klanu Lan a pak mu to odsouhlasil. „Jistě, určitě to potřebujete. Oba dva… Řekněte si i o jídlo,“ vyzval ho. S tím mohl ZheMei pouze tiše souhlasit. Rozhodně si řekl jak o pití, tak i o něco k snědku. Ukázalo se, že stav zásob ve věži je méně než dostačující aktuálním potřebám. Jak byl brzy obeznámen, Hsieh YaWen z klanu Nie převzal prozatím, vedení věže, dokud se Nie FenFang nevrátí s posilami klanu Lan, které slíbil. Po včerejší noční bitvě, která jak mu bylo řečeno, byla obrovská a vybojována s minimálními ztrátami jen díky HanGuang-Junovi a Wei WuXianovi, se z věže stal víceméně lazaret. Ale je to dobře, pomyslel si. Byl rád, že byli nablízku (i tentokrát…).
Když se najedl a napil, ohlásil se u seniora Hsieha a navrhl, že půjde obstarat zásoby. To mu bylo schváleno, vyrazil tedy do města. Tou dobou už byli Lan WangJi i Wei WuXian dávno pryč. Mráz štípal do tváří a sníh v jasném dni oslepoval slunečním třpytem. Klid, který pocítil, jej samotného překvapil. Nechápal, jak se mohl jejich poklidný život během několika dní tak převrátit vzhůru nohama. Nenechte se mýlit. Feng ZheMei nepatřil k těm přemýšlivým typům, kteří stráví hodiny filozofováním nad zbytečnými otázkami bytí. Naslouchal lidem, nakupoval od obchodníků, šel tam a zase zpátky… A ve věži pomáhal, kde mohl. Nakonec se ukázalo, že Zhu JiaHao byl ze všech zraněný nejvíce. Bylo o něj však dobře postaráno. Kultivující postupně přicházeli k vědomí a teprve po poledni si šel Hsieh YaWen sám odpočinout, protože už bylo jasné, že se věž bez něho nezhroutí.
Během dne dorazilo i několik pozdních posil z menších sekt. Feng ZheMei je vedl k bažinám, pro případ, že by tam ostaly nějaké zbytky, které by bylo potřeba zlikvidovat. Převážně se však jednalo od odklízení práce. Močály byly schopné se o mnohé postarat svépomocí. Ačkoliv se kultivující museli činit s jejich očistou… Ničí nabízená pomoc nezůstala nevyužita ani nepřišla nazmar.
I přesto však všichni stále čekali na Nie FenFangův návrat jako na smilování Nebes… | ||
| |||
| Intermezzo ve strážní věži Třináctý den od rituálu - dopoledne
Hsieh YaWen, nakráčel do vstupní haly strážní věže rázným krokem. Jen napětí v ramenou a záda shrbená o několik centimetrů níž naznačovala únavu z vyčerpávajícího boje, který by mohl být mnohem horší, kdyby se neukázali HanGuang-Jun a Wei WuXian… Jen to pomyšlení jej naplňovalo rozporuplnými pocity. Přeci jen, co kdyby nedorazili? Nejen ti dva, ale ani on a jeho muži? Pomoc ze sekty Daiyu? V duchu se otřásl nad tím, jak málo stačilo, aby byla celá oblast zamořena a zemřelo mnoho nevinných… Ne, že by měl zrovna čas se nad tím trápit! Otočil se čelem k přeživším Nie, Daiyu a Tse RongWuovi. „Je potřeba se postarat o raněné. Vyčleň jedno podlaží dostatečně blízko kuchyně a obsaďte v něm pokoje provizorními lůžky,“ rozkázal mladíkovi ze sekty Lan, který automaticky kývl a spěchal vše zařídit dle rozkazu. „Každý, kdo není zraněn, pomůže někomu raněnému. Umí někdo vařit?“ Jeden z mužů zvedl ruku. „Prohledej místní zásoby a uvař něco posilujícího, všichni potřebují doplnit energii.“ „Ano, pane,“ uklonil se budoucí kuchař a spěchal plnit novou povinnost. Tse RongWu shora zavolal, že mohou jít a tak netrvalo dlouho a byla zřízena provizorní ošetřovna. Jak se ale brzy Hsieh YaWen dozvěděl, zásoby VŠEHO se ve strážní věži za poslední dny značně ztenčili. „Omlouvám se, seniore Hsiehu, ale když byl Zhu JiaHao zraněn, zbyli jsme s Feng ZheMeiem ve věži sami. Ani ve třech jsme si ale při stávajících potížích nemohli dovolit nikoho vyslat na nákupy,“ omlouval se Tse RongWu. Starší z mužů nad vysvětlením jen mávl rukou a v Denní místnosti přijal z učedníkových rukou obyčejný bylinkový posilující čaj. „Měl by sis jít také odpočinout,“ mínil suše, hlasem bez intonace. „Není třeba, seniore Hsiehu,“ usmál se hoch. „Raději bych vyčkal Nie FenFangova návratu v bdělém stavu.“ „Dohlédnu, aby bylo o všechny včetně tvých kultivačních bratrů z věže dobře postaráno, tvůj velitel tě bude potřebovat při síle,“ mínil starší skoro nemilosrdně. Tse RongWu by se býval dál hádal rád, ale to nebylo slušné. Přestože teoreticky neměl senior Hsieh ze sekty Nie ve věži žádnou pravomoc, byl starší, pověřený samotným vůdcem sekty Nie z Qinghe, přišel jim na pomoc, i díky němu měli mnohem méně raněných a mrtvých, než kolik hrozilo… Už nic neřekl. Zvedl se na nohy, uklonil se hluboce ohnutý v pase a odkráčel z místnosti. Nešel však do svého pokoje a spát. Místo, kam zavítal, byla ošetřovatelská část. Zhu JiaHao zůstával v bezvědomí a Feng ZheMei se probudil jen natolik, aby se sem přesunul i s ním. Když je tak Tse RongWu viděl, dohnala jej slabost, úleva i s únavou. Svezl se ke zdi vedle jejich provizorních lůžek. Dopolední světlo se dovnitř plížilo okny, jako nějaký zloděj. RongWu neměl sílu vstát, aby zavřel okenice. Jeho poslední myšlenka patřila FenFangovi: Přileť brzy, prosím…
Někdy tou dobou odlétali Lan WangJi s Wei WuXianem z blízké vesnice… | ||
| |||
 | Okamžik odletu Wei WuXian, Lan WangJi ze začátku a pak už nikdo... :D
Litoval jsem, že nemám svůj vějíř, za nímž bych skryl slzy. Další… Kde se pořád berou? Ale vzpomněl jsem si konečně, kdy jsem je ronil naposledy. Tedy před včerejším večerem… Bylo to, když umřel A-Yu… Mohlo to, že na mě Wei WuXian tolik působil, být způsobeno skutečností, že měl JEHO tělo? Obhájil jsem si to, víte? Ve své šílené posedlosti jsem zradil přítele a ještě jsem si to odůvodnil! Jakoby snad šlo o něco správného, omluvitelného… Jenže tak to není. Nikdy nebylo… Některé věci se nedají omluvit. S některými vinami není možné žít beze změny. Je to trest, bratře Weii? Proto jsi tak neodbytný? Proto to tolik bolí? Nechápu to.
Zavřeli bránu a já kráčel zpět. V duchu mi stále zněla Wei WuXianova slova: “Ale mohl bys nám dát vědět taky… mohl bys mě dát vědět. Kdybys něco potřeboval. Nebo i kdyby ne.” "Až tu pozvánku budeš posílat ty… protože o jinou ani nestojím… tak ji adresuj Lan Zhanovi do Oblačných zákoutí... bude to tak lepší. A možná nemusíš čekat, až bude zase tak úplný klid," "Prostě… se ozvi. Třeba i ne zrovna pro dobrou náladu. Já nejsem zase tak úplně slepý." … Bolela jejich přítomnost, těžká jako závěsy ve starých síních.
Copak to nechápeě? Nakonec jsem vás zradil všechny! Některé z neschopnosti, jiné z arogance a pomsty… Tak proč bys mě měl chtít vidět? Proč by ti mělo záležet, kdo pošle pozvánku? Nebo zda vůbec? Natož kdy přesně? I když se už neotočil, když odcházel, jeho hlas nepřipouštěl námitek. A já bych jej chtěl následovat, stejně jako když jsme byli mladí. Jít za ním, splnit o co žádal alespoň natolik, jak budu schopen, abych nerozhněval bratra… Jenže už bratr mrtvý i rozhněvaný je! A já nemohu udělat nic, abych mu dopřál klidu. Neodpověděl jsem mu. Nechal jsem ho jít a namísto toho, abych na to něco řekl, nebo abych se jej pokoušel zadržet, případně letěl s ním, jsem se prostě a jednoduše zavřel v pracovně. No a co, že vidíš? Co můžeš vidět? Že je pro mě tato situace těžká? Jakoby pro vás nebyla. A co teprve pro Druhého bratra? Myslíš, že nevím, jak šílená pro něj ta zpráva bude?! Proč dáváš naději umírajícímu? Proč kopeš do toho co už je mrtvé?!
Usedl jsem, abych psal. Nelhal jsem včera. Pokud to má klapnout, musím napsat nespočet dopisů. Dopisů obdobného znění. Oslovení, poděkování za spolupráci při hledání narušitele hřbitova. Krátké vysvětlení, že šlo o nácvik dramatické situace a zkouška spolupráce sekt v Qinghe. Že vše dopadlo více než uspokojivě. Vyjádření přesvědčení, že kdyby v budoucnu skutečně na takovou (nebo podobnout vážnou) situaci došlo, budou všichni postupovat v duchu uplynulých dní. A následně vřelé poděkování vůdce sekty Nie. Na jak dlouho ještě? Nechtěl jsem nad tím přemýšlet!
Hromádka dopisů se vrstvila a ještě když mi přinesli, oběd jsem s prací nebyl hotov. Oznámili mi během rána také, že Hsieh YaWen odletěl s dalšími kultivátory na odpočinku. „To je v pořádku,“ řekl jsem na to zdvořile a uvědoměle. Však jsem je sám poslal a nikdo zde nesmí pochybovat o této skutečnosti. V pracovně jsem měl klid a také vějíř, který se za léta stal prodloužením mé paže. Čím byla pro MingJua šavle tím se pro mě stal tento kus dřeva a malovaného papíru. I když ukrytý mám ještě i trochu jiný typ…
Hotov jsem byl s korespondencí až to odpoledne. Tehdy jsem dal zpravit posli z minula, aby načerpali síly, že si tento manévr zopakují. Zbývalo ještě svolat sněm sekty, na němž se postavím starším, seniorům a juniorům své sekty a budu jim lhát…! *** Nemělo by mě to tížit, že? Lhal jsem deset let a lhal jsem všem! Vlastně jsem lhal občas i dříve, abych měl klid, abych nemusel trénovat, nebo dělat jiné nudné věci… Jenže to bylo jiné. Tenkrát žil bratr, silný a vůdčí. Neotřesitelná skála Qinghe schopná chránit, nebo se celá svalit na kohokoliv, kdo by ji rozhněval. Spravedlivý soudce, až příliš černobílý, než aby ocenil jemné odstíny šedé, o barvách života nemluvě. Když jsem byl jmenován vůdcem sekty, schválen a podpořen, mladí žáci, učedníci, jejich senioři, mistři, starší i služebníci a jejich rodiny, všichni pochybovali. Uznali mě, protože jsem měl podporu sekt Lan a Jin. Nedlouho po mém bratrovi zemřel i Jin GuangShan a třetí bratr ho nahradil na pozici vůdce sekty. Každá z těch sekt měla mnoho přívrženců a i největší zastánci konzervativních tradic sekty Nie z Qinghe uznali, že by nebylo moudré mne coby dědice přímo odmítnout. Alespoň v té první chvíli…
Jenže já nebyl hloupý, slepý ani hluchý, jen jsem se na to necítil a nechtěl jsem to dělat a vlastně jsem si nebyl ani jistý jestli tak chci, nebo zvládnu žít, ani jestli to ještě má vůbec nějaký smysl… Pamatuji si, že jsem byl osamělý a často na pochybách. O sobě samém, o budoucnosti, o lidech kolem… Zjistil jsem brzy (ještě když jsem nejvíce truchlil, že s částí písně, kterou mě Yao-ge naučil, nebylo něco v pořádku. Jakoby mi to chtěl ukázat MingJuův duch, jistý si však nejsem. Hledal jsem důkazy, ale hledaly se těžko. V těch prvních letech jsem se spřátelil s Mo XuanYuem. Jeho čistá duše se v Jinlintai vyjímala, jako diamant. Bez ambicí, toužil jen po rodině, aby byla jeho matka šťastná, a po lásce. Tak jako já… To, že jsme se stali přáteli, ale není to, co jsem chtěl říct. Chtěl jsem vysvětlit, jak to bylo, když jsem před starší svého klanu předstroupil podruhé…
Bylo to v době, kdy jsem už věděl, kdo může za bratrovu smrt. Ano, pravda, zjistil jsem to již během truchlení, ale tehdy jsem ještě nevěděl, co si z toho vzít… Však Třetí bratr mohl jen špatně interpretovat melodii. Druhý bratr říkal, že Jasnost je velmi obtížná píseň. A i když měl Yao-ge vždy výtečnou paměť pamatovat si a umět zahrát jsou dvě rozdílné věci že? Jenže bratr XiChen říkal, že Třetí bratr hraje dobře. Někdo tak zodpovědný jako on by jistě neposlal Třetího bratra do Nečisté říše, aby hrával Velkému bratrovi, kdyby si nebyl jist, že píseň Jasnosti zvládá dobře. Alespoň tím jsem si byl jist. A pak jsem navštívil bratrův hrob. Nestačila mi síň předků, jako byšžným truchlícím. Ne, potřeboval jsem mu být blíž. Mít pocit, že by mě mohl opravdu slyšet… Klečel jsem a plakal opřený o víko jeho kamenné rakve, až mě zoufalství zcela pohltilo a já se proplakal do bezvědomí. Teprve, když jsem znovu přišel k sobě, všiml jsem si, že s víkem někdo manipuloval. Nezapadalo správně! Vylekal jsem se a rozhlížel se. Tlukot srdce mne ohlušoval až do chvíle, kdy jsem sám sebe pokáral a přinutil se nalézt klid. Snad jsem toho byl schopen díky tak dlouhému pláči a prázdnotě v srdci, kterou po sobě slzy zanechaly. S námahou jsem otevřel rakev a zjistil, že tělo v ní rozhodně nepatří mému batrovi! Muže, který tam ležel se MingJuovi podobal robustní postavou a výškou, ale tím podoba končila. Jen levá paže, ta byla jeho. Přišitá k cizímu tělu, v rakvi opatřené talismany a formacemi pro potlačení zla. Otřásl jsem se. Odporem, hrůzou, obavami, starostmi o bratrovu duši… A konečně se víc zamyslel nad kouskem melodie, kterou mně Třetí bratr naučil… Z hrobky jsem pak vyšel jako v mrákotách a šel přímo do svých komnat. Sepsal jsem, co všechno vím a rozhodl se zjistit víc. Zašel jsem tak daleko, že jsem navštívil bratra XiChena v Oblačných zákoutích a požádal ho, aby mi zahrál Jasnost, když nebyl Třetí bratr v jeho blízkosti a on mi… vyhověl! Poznal jsem rozdíl a pochopil, že jsem se nemýlil. Že, co jsem si myslel, že mi chce bratrův duch ukázat, skutečně nebylo pouhým snem… Chtěl jsem mu to všechno říct. Povědět mu o tom, co jsem zjistil, ale vyrušil nás učedník na stráži, který oznámil, že dorazil LianFang-Zun. To, jak se Druhý bratr pousmál a jak mu jiskřily oči při pohledu na Třetí bratra mi řeklo vše, co jsem potřeboval vědět, abych držel jazyk za zuby. Neuvěřil by mi… I kdybych naléhal, jak nejvíc bych mohl, bratr XiChen by nejprve požádal Yao-ge o vyjádření, než by si šel něco sám ověřit. A protože je Třetí bratr tak chytrý, vymyslel by si dobrou lež a vůdce sekty Lan by tak jen spadla hlouběji do jeho lží…
Opustil jsem Oblačná zákoutí a předstoupil před Starší sekty Nie. Vysvětlil jsem jim svá zjištění, jen jsem Jin GuangYaa nejmenoval. Přísahal jsem pomstu na MingJuově vrahovi před nimi i zraky předků a požádal jsem je o znovu vyslovení ůvěry. Vysětlil jsem nutnost dál hrát rolik neschopného vůdce sekty. Ne, jen před bratry, ale aby to bylo uvěřitelné, tak přede všemi. Před ostatními sektami v Qinghe, před celým kultivačním světem, ale hlavně i před vlastními lidmi uvnitř zdí Nečité říše. „Absurdní!“ nechali se slyšet. „Ale účinné,“ oponoval jsem. Teprve tehdy, když jsem začal tvořit svůj plán pomsty, se ze mě skutečně stal vůdce sekty Nie. *** A dovedlo mě to až sem…
Poslové opustili zdi Nečisté říši až další den. Ten den, kdy HanGuang-Jun a Wei WuXian odlétali z městečka nedaleko strážní věže směr Oblačná zákoutí.
Tu noc jsem nemohl usnout. Ukázalo se, že mi ChengMin dala uklidit komnaty. Obvykle jsem nechtěl, aby mi tam kdokoliv chodil uklízet, ale jako vždy když toto mé přání správcová nerespektovala, jsem já pro změnu respektoval její snahu a nestěžoval jsem si. Koneckonců k čemu by taková stážnost byla? A kde bych k ní měl vzít sílu? Proč vlastně…? Díval jsem se do nebes své postele a chvěl se pod dvěma přikrývkami. Nebál jsem se předstoupit před shromáždění, které jsem svolal na druhý den. Nebál jsem se lži, kterou jsem se chystal pronést. Navlékat si roucho vůdce sekty, bylo jako oblékat si cizí kůži. Vydat prohlášení mělo být snadné… Nedalo mi to ale a přemýšlel jsem, kde teď asi může Třetí bratr být. Co dělá? A jak je na tom XiChen? Co udělá, až se dozví pravdu? Najdou Třetího bratra? Jak bude rozhodnuto? Bude ZeWu-Jun svého přísežného bratra chránit jako Lan WangJi chránil Wei WuXiana? Nezmění se jeho ústraní v nějaký dlouhodobý trest? A pokud se to nakonec dostane před kultivační soud, na které straně bych měl stát? Nedokázal jsem nalézt odpověď…
Starší, mistři, žáci i služebnictvo Nečisté říše a sekty Nie z Qinghe přijali mé vysvětlení. Někteří s překvapením, jiní s nedůvěrou, další s úžasem, ale přijali! Bylo to, jakobych ulehl do vlastního kamenného sarkofágu a pomalu sunul víko směrem k neodvratnému. Chtělo se mi křičet. Chtělo se utíkat. Přál jsem si, aby z nebe sjel blesk, který by vše ukončil… Nestalo se tak.
Nezbývalo mi, než se konečně skutečně pustit do toho, co jsem takovou dobu odkládal. Musel jsem se pustit do zvážení možných kandidátů a pokusit se zodpovědět otázku: Kdo bude vlastně dědicem mé sekty? | ||