Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Koncem příběhu, život nekončí...

Příspěvků: 245
Hraje se Domluvený termín  Vypravěč Lady Jet je offlineLady Jet
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Lan XiChen je offline, naposledy online byla 28. července 2021 0:00Lan XiChen
 Postava Vánek je offline, naposledy online byla 28. července 2021 0:00Vánek
 Postava Lan WangJi je offline, naposledy online byla 28. července 2021 6:30Lan WangJi
 Postava A-Yao je offline, naposledy online byla 28. července 2021 6:30A-Yao
 Postava Wei WuXian je offline, naposledy online byla 28. července 2021 0:00Wei WuXian
 Postava Nie HuaiSang je offline, naposledy online byla 28. července 2021 6:30Nie HuaiSang
 
A-Yao - 27. července 2021 18:38
ayaojinak35147.jpg

Na ničem nezáleží…

 

Bylo iracionální působit mu bolest. Vyhrožovat mu. Vím o tom…! Celá tahle situace už se stačila tolikrát zvrtnout, změnit, způsobit výčitky, bolest, nám oběma… A přesto jsme tu. Hledíme na sebe neústupně každý se svou vlastní „pravdou“ a motivy.

Nechápe mě. Nemůže…

Samozřejmě, že víme, co říkáme. Ale víme proč? Dohlédneme skutečné podstaty? Kam nás to dožene? Jistě že ne!

Ale jeho pohled, i když zalapal po dechu, jak ho bolest dostihla, i když se mu v očích mihlo zmatení, byl pevný.

Oslovil mě. Tichá prosba ukrytá ve jméně. Jakobych ji snad směl, mohl nebo chtěl či vůbec dokázal vyslyšet…

Kýžené reakce, po které jsem toužil, nebo jsem alespoň věřil, že ji chci, jsem se ale nedočkal. Jeho ruce se mých třásly, ale nestáhl je. Za zavřenými víčky se mu hromadily slzy, ale nesouhlasil. Stále mi vzdoroval…

Pustil jsem ho a on otevřel oči. Odsekl mi a mě znovu zabolelo hluboko uvnitř. Ne kvůli jeho slovům… Ale protože se znovu ukázalo, že ať se pokusím z této situace vybruslit jakkoliv, on učiní mojí snahu zbytečnou. Počítat s tím…? To chceš? Chceš mě chránit a pomáhat mi, ale nedovolíš mi to oplácet? Nedává mi to smysl. Vůlbec nic! Taky ho nechápu…

Cítím, jak má zoufalá zloba ochabuje. Vidím v něm jeho vlastní bolest, kterou si prochází. A když se zvedne, odsouhlasí zítřek a naznačí průběh zbytku dnešního dne, mám pocit, že bychom se skutečně mohli takto rozloučit. Mohl bych ho nechat takto odejít. Mohli bychom mezi sebou udržovat chlad výhrůžek, které jsme si teď vzájemně vpálili do očí. Dřív nebo později, by se naše „spojenectví“ prostě rozpadlo v prach. Oba máme jenom jedny nervy. Ty mé tohle celé prostě nezvládají a ty jeho nejsou zvyklé být napínány do krajností… Povolí! A když ne, jednou zjistí, že zašel příliš daleko a…Bude to katastrofa!

Polknu, pohnu se vpřed a rychle ho objemu. Už JE to katastrofa! Přivinu ho k sobě, jakobych objímal svého synovce. Má právo se zlobit. Má právo plakat. A vlastně… má právo mě trestat byť strachem o něj, nebo mě držet jakkoliv jinak v šachu.

Na mně přece nezáleží… Nezáleží na tom, zda ho chci ochránit (ať už přede mnou nebo jeho vlastními chybami). Není důležité, jestli budu trpět každý další den, po který mi bude bránit zemřít. Proč se vlastně vůbec snažím, hm? Proč se prostě nepodvolím jeho snaze? Proč mi na něm, u všech hvězd na nebi, vlastně vůbec záleží?!

„Jste blázni,“ špitnu sotva slyšitelně. „Ty i tvůj přítel…“ vydechnu stísněně.

„Jenom proto, že si Li Luan domyslel, že ke mně XiChen chová cit, se obětoval, a ty se chceš vystavit zbytečnému nebezpečí. Chápu, on chtěl, aby byl XiChen šťastný a ty necheš aby zemřel nadarmo. Převzal jsi odpovědnost za splnění jeho posledního přání.“ Co to melu? „Ale ani jednoho z vás napadlo…, co když já ten cit neopětuji?“ Co to sakra říkám?! „Co když jsem XiChena nikdy nemiloval?“ zajíknu se. Snažím se stát pevně, vyrovnaně, ale nejde to. Hruď se mi zdvíhá a klesá v příliš rychlém tempu. Hnusí se mi ta slova. Nejraději by si jednu vrazil jen za to, že jsem je vyslovil!

Vím, že to tak není. Naopak. Je pro mě nejdůležitější a nejkrásnější a NEJ po všech stránkách. Když zavřu oči, mohu ho před sebou vidět v celé jeho kráse. Jen při pomyšlení na něj chce mé srdce vyskočit z hrudi. A když mu mám čelit, jsem jakobych skutečně byl zamilovaným dospívajícím…

I proto, kdyby se mě na to někdo zeptal, kdyby položil tu otázku, nedokázal bych doopravdy nahlas vyslovit, že ne. Ani teď jsem to nedokázal říct, jen naznačit. Položit otázku. Poslední zamyšlení… Vždyť se mě na to nikdo nezeptal. HuiYin mi prostě dal své tělo a San LingWuovi jsem nikdy neřekl, že k němu chovám city. Jen jsem popíral možnost, že on by je ke mně chovat mohl. Ano, dal jsem najevo, že mi na něm záleží, ale byli jsme si přeci v očích kultivačního světa blízcí, ne? Byli jsme zapřísáhlí bratři… Nemusí v tom být hned nic hlubšího. I když to tak je…

„Co znamená, učinit někoho šťastným?“ Můžeš mi na to odpovědět? „Budeš šťastný, pokud uspějeme?“ Bez ohledu na to, co vlastně ten úspěch znamená… „Stojí to za to?“

 
Nie HuaiSang - 27. července 2021 06:30
huaisangiko4782.jpg

Návštěva

Wei WuXian, Lan WangJi

 

Poslové, které jsem rozeslal po celém území Qinghe se postupně vraceli od časného rána. Zprávy, které přinášely, však nevnášeli do situace nic nového.

Pevně jsem tiskl rty k sobě a přemítal, jestli už není příliš pozdě. Dotyčný učedník už mohl být na zcela jiném území… čas střídání stráží na hřbitově se blížil a spolu s ním se rozšíří ta zpráva mimo Qinghe a já už jí nezabráním.

Nervózně jsem si klepal složeným vějířem o rty, když zaklepal a vešel sluha, který oznámil příchod HanGuang-Juna a mého starého přítele.

Paradoxně se mi uleví. Wei WuXian je někdo, koho teď opravdu rád uvidím. Může si domýšlet, co chce, určitě sem nepřišel kvůli chrámu Guanyin a i kdyby ano, tohle je přednější a já vím, že zrovna jemu se s problémem mohu svěřit. Ano, možná nemá důvod mi pomáhat, ale… Myslím, že mě neodmítne.

Když mi však sluha oznámí, že přišli s Nie DongZhenem, neubráním se lehkému zkousnutí spodního rtu za vějířem otevřeným tak rychle, že by to jen málokdo zvládl.

Přijmu je. Jistě, že je přijmu. Přijímám všechny navrátivší se kultivátory. Musím zvědět, novinky. A samozřejmě přijmu i hosty. A také je přijmu zde, protože pro rozhovor, který nás nejspíš čeká, se Válečná hala nehodí.

Dám sluhovi tedy rozkazy ohledně pohoštění. Kvalitní čaj pro Lan WangJiho a k jídlu poctivý vývar, ale bez masa a rýži. Pro Wei WuXiana naše nejkvalitnější víno a jedno z našich nejkořeněnějších masitých jídel, přičemž neopominu připojit žádnost, aby kuchař použil koření dovezené z Yunmengu.

Sluha pak odejde a já vyklidím stůl akorát včas, abych mohl s jednoduchým „Dále,“ přivítat nové hosty.

Než DongZhen otevře dveře, již stojím na nohou, šedé brokátové roucho dokonale uhlazené a vějří sice složený, ale připravený v dlaních, na rtech jemný vlídný úsměv. Už dlouho jsem se necítil živý jako právě teď. Pravda, většina z toho je dáva andrenalinem z tíživé situace, ale stejně se těším na známé tváře.

Nechám se pozdravit a oplatím jejich úklony.

„Vítejte, HanGuang-June. Bratře Wei, jaké překvapení…“ Teď už si nemusíme hrát na to, že nevím, kdo je v těle Mo XuanYu. Sice nevím, jestli je mi ještě umožněno mu tak říkat, ale to mi, doufám, prozradí jeho reakce.

„Nie DongZhene, u sekty You, bylo vše v pořádku?“ otočím se na svého důstojníka. Ten krátce přikývne.

„Ano, vůdče sekty. You SuFen mne ujistil, že na jejich území se kromě mistra meče, Suan MinGuye z klanu Lan, který se dvoří jedné kultivační sestře jejich sekty, nenachází žádný jiný vnější učedník z Gusu. Mistr meče nemohl být naším hledaným, protože v inkriminovaném čase byl dle HanGuang-Juna stále v Oblačných zákoutích.“

Stručný a věcný jako vždy, pomyslím si, ne zrovna nespokojeně.

„Vskutku? Ach, klan You bude pořádat svatbu, to je krásné,“ dovolím si krátké zasnění, jakobych byl zase jen patnáctiletým klukem, který s Wei WuXian tajně dováděl v řece v Oblačných zákoutích a učil se chytat ryby. Už to dávno není pravda, přesto…

„Děkuji ti, DongZhene, to je zatím vše,“ propustím svého důstojníka a usměji se na své další hosty.

„Prosím, posaďte se,“ vyzvu je a usadím se zpátky ke stolu.

„Zajímá vás, proč tak úpěnlivě hledám žáka klanu Lan z Gusu, že?“ zeptám se. Je to však jen řečnická otázka. Pokud byli u klanu You (ať už z jakýchkoliv důvodů), nejspíš dozvěděli se jakou zprávu DongZhen tamnímu vůdci přinesl. Obzvlášť, pokud bylo třeba prokázat nevinnost mistra MinGuye. Navíc je to jediný důvod, který si umím představit, že by je sem přivedl právě v tento čas a v tomto doprovodu.

„Je to trochu složitější, ale nebudu vám nic tajit, dobře?“ ujistím je. Minimálně tedy ohledně tohoto problému jim nebudu nic tajit, víme?

Přeruší nás sluhové, kteří zaklepou a přinesou čaj a víno pro mé hosty. Jídlo bude ještě chvilku trvat, ale to nevadí. Tohle stejně bude na dlouho…

 
Lan WangJi - 27. července 2021 05:56
lwj9878.jpg

Čas jít

Wei WuXian

 

Výměna jmen – láskyplných oslovení, je něčím, čeho se nikdy nenabažím. Něco ve mně by v té chvíli mohlo klidně zůstat zmražené a nikdy nemuset jít dál, protože jeho hlas v dozvucích péče a tělesného potěšení je třešničkou na nejlahodnějším dortu života.

Neusměji se, po polibku na nos. Ale to jenom proto, že já se prakticky neumívám. Snad jen maličko mi cukne v koutcích radostí nad tím jak je Wi Ying plný života, po takovém probuzení. Uložím si tu informaci do paměti, abych byl připraven ji vytáhnout a použít, až zase někdy bude čas a vhodná chvíle.

 

Líbí se mi představa, kterou nastíní. Dva týdny ničím nerušeného soužití a milování, pouze s osobou, která by nám nosila jídlo, kdyžbychom zrovna nebyli zapleteni do sebe… Nevzpíral bych se. Pravda však je, že si ji v současné chvíli neumím představit úplně. Co to je, až tohle všechno skončí…? To je otázka, která mi nedopřeje klid. I když najdeme Li HuiYina, i když ho přivedeme zpátky, i když se ukáže, že nic neprovedl a celé je to od vůdce sekty Nie jen velký omyl… Pomůže to bratrovi? Strýčkovi? Budeme moci ještě vůbec odejít z Oblačných zákoutí?

 

Nad tím ale teď nechci přemýšlet. Usadím se po jeho šetrném omytí a natáhnu zpět kalhoty. Upravím se, zasednu k snídani a vklidu se najím. Mohu si to dovolit. Wei Ying jí sice rychleji, ale poté se ještě musí doobléknout. Jsem tedy akorát hotov, když přijde se stuhou a tou němou žádostí.

Beze slova se otočím bokem ke stolku, vezmu polstář, přesunu jej před sebe a převezmu hřeben i se stuhou, abych se mohl věnovat manželovým bujným kadeřím, až se ke mně usadí zády.

Miluji to. Prolétat se prsty tím jemným obsidiánovým hedvábím, které mu vyrůstá z hlavy. Miluji každé příjemné zavrnění, které vydá, zatímco mu hřeben pod jedmnými tahy rozčesává jednotlivé prameny.

 

„Hm,“ přitakám na jeho žádost ohledně Malého jablíčka. Samozřejmě, že mu neodepřu možnost se s ním rozloučit.

Pěkně stáhnu ohon stuhou, všechny prameny pčelivě uhlazené.

Vstaneme, posbíráme své věci, připravíme se a společně vyjdeme z mého (čtěte NAŠEHO) pokoje.

 

Nie DongZhen už čeká na nádvoří. My ale nejprve půjdeme do stájí. Když nás spatří, neříká nic a jen čeká, dokud se k němu nepřipojíme. Za nás je to až překvapivě krátká návštěva. Zatímco se Wei Ying tiskne na krk oblíbeného zvířátka, já jej pohladí po čenichu. I když Malé jablíčko nespokojeně hýká, myslím, že nás má rádo jako my jeho.

 

Nakonec se skutečně ocitneme na nádvoří a vyměníme si s naším průvodcem úklony a pozdravy.

„Připraveni?“ zeptá se po nich.

Přikývnu. Sice odcházíme pd sekty You bez rozloučení, na druhé straně jejich vůdce byl o této skutečnosti spraven a prakticky jsme se rozloučili včera. Netřeba to protahovat. Tuhle jednoduchost mám na severu rád…

Tasíme meče a naskočíme na čepele. Jen já si k sobě ještě přivinu svého manžela a pevně jej držím před sebou, jako když jsme odlétali ze strážní věže tehdy v noci. Tentokrát by sice mohl stát za mnou, ale… mě to takhle vyhovuje.

 

Cesta je poměrně dlouhá, ale zdaleka ne tolik, jako z Gusu. Je zima a chladný vítr nám na spokojenosti nepřidává. Protože vezu nás dva, musím vynaložit víc duchovních sil než obvykle. Naštěstí jsem jich naschromáždil dost (i díky dvojí kultivaci se svým mužem). U Nečisté říše tedy sesedneme v čase odpolední svačiny. I sektae Nie má ochrany, které nedovolují kultivujícím jiných klanů proniknout do jejich domova. Nevím sice co to je, ale vím, že nemá smysl se pokoušet letět až na vnitřní nádvoří. Naštěstí s námi jde Nie DongZhen. Stejně nemluvný a pevný ve svém postoji. Nechá nám otevřít bránu a provede nás bludištěm chodeb mezi vyskovými zdi až do vmnitřních prostor klanu. Nádvoří nás uvítá čerstva odhrabané od sněhu a zdejší kultivující nás zdraví tiše a uctivě. Zvláštní obraz mraveniště, které na pohled připomíná chaos, já však nepochybuji o pevném řádu, který je zde dodržován.

 

Náš průvodce si odchytne jednoho sluhu, který právě někam spěchal s nádobami na vodu.

„Oznamte klanovému vůdci, že dorazili HanGuang-Jun a mistr Wei, a přejí si s ním mluvit v záležitosti hřbitova.“

Sluhovi se přes tvář mihl stín, stísněně polkl, horlivě přikývl a pak spěšným krokem odkráčel.

Nie DongZhen však na nic nečekal a vedl nás dál.

Čekal bych, že nás zavede do přijímacího sálu. On však mířil do zcela jiného křídla. Konkrétně tam, kde měl (každý) vůdce sekty Nie vždy svoji pracovnu. Jakoby přesně věděl, že nás jeho vůdce přijme a že si nás přeje přivítat právě tam, v samotě a soukromí, které pracovna nabízí.

Nešli jsme rychle. Přesto bylo překvapivé, že rovnou zaklepal na dveře a byli jsme prakticky okamžitě vyzváni ke vstupu.

A tak náš průvodce otevřel a vešel s námi dovnitř.

 
Vánek - 26. července 2021 22:21
1111a2858.jpg
... tak to půjde po zlém?
A-Yao

Když A-Yao zvedl k mladíkovi pohled, tak ten svým neuhnul. Dál spočíval dlaněmi na jeho, dokud se je nepokusil sevřít - a když to mu bylo umožněno, chytil je do svých a držel je jen tak akorát pevně, aby nevyklouzly a stále dost jemně. Jakmile se pak pokusil A-Yao jeho slova vyvrátit zakroucením hlavou, nereagoval na to nijak, protože v tu chvíli to nebral tak doslova… ještě ne. Ale jak se situace náhle změnila, sevřela jej instinktivně nervozita. Přesto reagoval na jeho první tichá slova svými vlastně hned, těsně předtím než ho umlčel stisk na vlastních dlaních. “To neznamená, že nevíme co říkáme…” Začal. A pak sklonil překvapeně a s čitelným protestem oči.

Opravdu se odmlčel, nebo ztratil slova? Každopádně znovu spojil pohled s A-Yaovým. Jakmile stisk překročil hranici nepohodlí do bolesti, lapl po dechu. Stiskl zuby. Zamrkal lesklýma očima… vše postupně, čím silnější byl stisk, a přitom nesklonil pohled. Nejprve byl zmatený… ale když pochopil, co mu tak janě říkaly A-Yaovy oči a slova, neustoupil. Doopravdy vlastně ani nemohl.

San Linga přirozeně v tu chvíli napadlo, co to vlastně dělá, a to ve formě otázky, nikoliv odpovědí. Mohl si být vůbec jistý čímkoliv z toho, co zrovna teď dělal? Právě v tuhle chvíli mu ten člověk UBLIŽOVAL. A ne křečovitě a v sevření vlastních pocitů, aby to mohl přejít, ale cíleně a jasně. Byl… děsivý. Měl tvář jeho přítele a... byl děsivý. "A-Yao..." zkusil ho přerušit a upozornit, ale přitom vlastně věděl, že oslovený ví. A San Ling cítil, jak se mu do očí ženou slzy, proti kterým nakonec zavřel v tom natahovaném okamžiku víčka. A přitom by stačilo říct “rozumím”. Nemusel ani mluvit, mohl by jen kývnout! Jen vzít zpět, co zrovna řekl a jasně určit jejich pozice v tomhle opravdu divně a zoufale vybudovaném… spojenectví.

Nastavit hranici tomu, co je ochoten obětovat pro muže, o kterém vlastně skoro nic neví, a pro svého přítele… kterého už nikdy neuvidí a přesto kdyby znovu oči otevřel, viděl by jeho tvář před sebou. Pro přítele, který napsal, co napsal a jak to napsal. Copak se A-Ling pomátl?

Protože stále nekývl, ani nic nevyslovil! Vteřiny pokračovaly stejně jako sílil stiskl na jeho dlaních, kterými dokonce ani neucukl! Jeho tělo se třáslo a krátký dech byl hloupou a nenápomocnou reakcí na bolest a nejen tu vnější. Pár slz si stejně našlo cestu skrz jeho víčka těsně předtím, než je znovu rozevřel. Okamžik předtím, než promluvil - a když to udělal, znělo to nazlobeně a… rozhodně. U všech… všeho! Podobně, jako A-Yaovo “Jen tyhle dvě lži. Žádná jiná, jasné?” Byl to tón, který skrýval mnohem víc pocitů, tím více, čím více neosobní se snažil být. “Ne, není to jasné.” Stáhl k sobě své dlaně, když jej pustil. Bylo na něm až příliš vidět, že se snaží vyloženě je k sobě neschovat, ale jen položit na stehna. San Ling na sebe chtěl sám zakřičet. A místo toho se nadechl a rychle pokračoval, aby nebyl přerušen. “Ten slib už jsem dal. A já si… stojím za tím, co říkám! Takže… jestli… jestli to vzdáš a prozradíš se sám, tak budu trvat na tom, že jsem o všem věděl! Nebudu tě nutit něco slibovat, ale… počítej s tím!” Lapnul po dechu a neuhnul pohledem. Sledoval jej a dopis, který zvedl. Třeba se ani nezvedl na nohy, ale klečel narovnaný a vlastně to příliš nevadilo. Udělal něco podobného, jako u vodopádu, kdy sevřel A-Yaovo předloktí, aby mohl skočit jedině s ním. Jenže to přeci ještě držel Li-Luana…

A-Ling by nedokázal sám právě teď racionálně říct, proč to dělá. Ale měl pocit, že se udusí, pokud to neřekne. Že se zhroutí na místě, pokud povolí byť jen o kousek ze svých slov. Pokud dá tomuhle muži šanci zničit vše… Zničit nejen svůj nový život. Ale zároveň rozdrtit na prach to, proč byl přiveden zpátky, to jediné, co na smrti Li Luana dávalo smysl… na smrti, které by býval mohl zabránit, kdyby byl jiný. A ta myšlenka, i když si ji teď nedokázal uvědomit, v něm zahlodala za krátkou chvilku až příliš hluboko. Byla podpořená všemi malými vzpomínkami, vyčítala si “coby, kdyby”, vyčítala si jeho přílišnou přemýšlivost, nedostatek jednání, odstup. Říkala, že měl něco udělat, cokoliv, i kdyby měl mluvit s Li HuiYinem každou hodinu každého dne a vysloužit si vlastní trest, měl zjistit, jak hluboké je doopravdy jeho trápení. Vzal si na sebe zodpovědnost, kterou si ani nestačil uvědomit dřív, než ho hrozila strávit… která vedla k jedinému rozhodnutí, kterého se držel tak pevně, jakoby nic jiného nemělo dávat smysl. Rozhodnutí, které ale zase budilo odpovědnost jinou, vůči někomu jinému… tomu, který se tolik snažil mu ukázat něco, co neignoroval, ale ani nevyslechl.

Ano, San Ling opravdu mohl vidět v A-Yaovi něco, co málo jiných zahlédlo. Dokonce s ním i soucítit, opravdu upřímně si mohl přát, aby neukončil svůj život. I si skutečně myslet, že si další šanci zaslouží každý a že není jen špatný, i když ho skoro neznal. Tvořit si na něj vlastní obrázek na základě všeho, co viděl… a věřit mu. To vše už přece řekl a skutečně tomu také věřil. A stejně tak mohl, a i to byla pravda, vážit poslední přání svého přítele tak, aby držel tak velké tajemství a pomohl tomu, kdo to přání nese na svých zádech. Jenže to jsou všechno pocity, které mají hranice a ty by neměly být tak daleko. A taky, že důvod, proč řekl právě teď právě tohle, to byl právě ten pohřbený až pod těmito myšlenkami. Proto A-Yaovi odřízl cestu svým vlastním prohlášením - místo toho, aby mu dovolil podobně odříznout jeho a poddal se jeho výhružce. Něco z jeho zoufale naštvaného hlasu naznačovalo, že to myslí opravdu vážně - alespoň v tu chvíli, kdy to vyslovil. Opravdu nikdo nemohl odhadovat, co by nastalo, kdyby před takovou situaci byli postaveni. Ale už hypoteticky to byla nepříjemná myšlenka, to minimálně.

A-Ling se po těch slovech zvedl na chvějivé nohy, ale sevřel bolavé prsty v pěst a zhluboka se nadechl. “Pokračovat můžeme zítra, ale já za velmistrem půjdu teď tě omluvit. Pak se do večeře budu držet stranou, ale vyzvednu tě jako předchozí dny.” Nebyl si opravdu sám jistý, jak to zvládl říct tak jednoduše. Už se vlastně cítil, že otěže přebrala setrvačnost a čerpala z nějakých skrytých zásob sil, o kterých doposud ani netušil.

Možná měl A-Yao pravdu a ani jeden neměli jasnou hlavu. Každý rozhovor by někdy měl skončit. Pokud nebude chtít zjistit, co se stane, když bude na San Linga dál tlačit… a pak možná shledat i jak to bude fungovat opačně… možná byl čas zrovna tenhle utnout tady. San Ling si to asi myslel minimálně, protože sebou nakonec cuknul a znovu se sehl, aby sesbíral vlastní papíry. Kousal se do rtu a se skloněnou hlavou rozmrkával slzy.

Do večeře zbývaly ještě asi tři hodiny.
 
A-Yao - 26. července 2021 20:41
ayaojinak35147.jpg

Když to nejde po dobrém...

 

Měl jsem zůstat mrtvý…, prolétne mi hlavou. Po kolikáté už? A záleží vůbec na tom? Jsem tady. V šerem zahalené, prázdné ubytovně s mladíkem, který nikdy neměl poznat pravdu.

Jenže ji zná a je to jen tvoje chyba, říká mi můj vnitřní hlas a já mu dávám za pravdu. Je má vina, že jsem selhal a dovolil mu poznat pravdu. Že jsem se nechal zcela zlomit tíhou XiChenových slov a společnosti. Že jsem A-Lingovi dovolil vidět moji slabost…

Polknu knedlík ucpávající mé hrdlo. Nedá se však. Hned se vrací na místo, aby mi zabránil v nádechu.

Můj dech je těžký a trhaný. Oči se znovu zalévají slzami. Dobře, že mám tvář skloněnou. Ne, že by něco změnilo, pokud mě tak uvidí, ale… Stejně to nechci.

Vždy jsem žil s tím, že nikdo nesmí nikdy spatřit moji slabost. Věděl jsem, že predátoři v lidských kůžích, kteří slabost vycítí, pak udeří právě do nejbolestivějšího místa. V nevěstinci se to dělo stále. Pokoušeli se mě rozhněvat, rozplakat, ale já si držel úsměv a úslužně plnil, co jsem jim na očích viděl, protože jen tak jsem mohl přežít ve zdraví. Tomu samému jsem čelil i v každé části svého dalšího žití. Skrývání pravých citů bylo mojí nedílnou součástí. Tak proč to nejde teď?!

 

Ucítil jsem teplé dlaně na těch svých a zadržel dech. Ne… Nedělej to! Dej ty ruce pryč… Už mě nech být!

Něha a vlídnost mě zabíjí. Jsou jako drogy. Nutí mě toužit po dalších a to… jen dláždí cestu ke zkáze. Nikdy jsem neměl nikoho jako on. Ani v nejdivočejších snech bych si tento den nepředstavil…

Vzhlédnu k němu po jeho prvních slovech. Tvé rozhodnutí? Chce se mi mu vysmát. Co ty víš o tíze rozhodnutí, hm?!

Třeseš se. Nevíš, co pro tebe tohle všechno znamená. Ani já to nevím. Nejsem tvůj přítel A-Lingu. A ty nejsi můj. Nemůžeš být. Nesmíš to chtít… Čím víc při mně stojí, čím odhodlanější se zdá být, čím déle zůstává po mém boku, tím jasnější je, že to musím ukončit. Jakkoliv – ne jakkoliv ne – ale musím!

 

Slzy se mi po jeho slibu skutečně vylijí z očí. Takové slovo, s tak obří odpovědností, takové mi ještě nikdy nikdo nedal. Copak nevíš, co se říká? Neslibuj nic, co nemůžeš splnit? Hruď mi svírají kovářské kleště úzkosti. Budou se ptát. Budou neústupní. Zanevřeš na pravidla? Chceš být další Li Luan? Zbláznili jste se všichni?

Zakroutím nesouhlasně hlavou. Nečekáš, že ti to dovolím, že ne?

Nechal jsem ho odtáhnout a sevřít mé dlaně. Hledím na něj, jakoby spadl z hvězd. Nemůžu uvěřit, že existuje takový člověk. Že jsem na něj narazil právě já…

Nezasloužím si tvou důvěru, ani pomoc. Nesmíš je nabízet… Zavřu oči, polknu a zhluboka se nadechnu.

Odpusť mi…

Otevřu oči.

„Nemáš čistou hlavu,“ vypravím ze sebe slabým hlasem. „A já taky ne…“

Přehmátnu si a chytím za ruce tentokrát já jeho. Pevně. Pevněji a křečovitěji než bych musel…

„Máš pravdu. Nemohu ti bránit rozhodovat se sám za sebe. Ale tenhle slib, od tebe nepřijmu, jasné?“ spravím ho v očích nebezpečný lesk jasné, zřetelné výhrůžky.

„Pokud se cokoliv pokazí… Pokud něco nevyjde… Nebudeš mě ani muset prozradit. Sám řeknu, kdo jsem a vezmu vinu na sebe, rozumíš?“ nechám svou otázku viset ve vzduchu. S každou vteřinou se můj stisk stává bolestivějším.

Tak rozumíš?!

Na rozdíl od něho, já nemám co ztratit. Je jen logické, abych to byl já, kdo zaplatí cenu.

Takže přesuneš všechnu odpovědnost na něj? To je rozumné… Chudák kluk… Ironie prosakuje z mého vnitřníého hlasu. Kape jako jed, který mi koluje v žilách místo krve. Jak jinak vysvětlit, že mám na lidi kolem sebe takový vliv.

„Jen tyhle dvě lži. Žádná jiná, jasné?“ To já jsem ten, kdo má lhát, ne on.

„Budeme pokračovat zítra.“ Pustím ho a rychle se zvednu na své od nervů rozechvělé nohy. V rychlosti se ještě sehnu pro HuiYinův dopis. Opravdu jsem mu ho chtěl přenechat, ale teď je to jasný důkaz o skonu původního majitele těla. Důkaz, který bych mohl sice snadno nahradit vědomostmi, které mám, ale je hmatatelný a slouží tedy mému účelu lépe. Stačí jej komukoliv ukázat, a bude mít jasno. Stejně jako San LingWu. Schovám list do rukávu a spolu s ním i připravené talismany. Věnuji mu pronikavý neústupný pohled.

Nechci ti vyhrožovat, ale nedáváš mi navýběr…

 
Vánek - 26. července 2021 19:10
1111a2858.jpg
Je vůbec reálný?
A-Yao

San Ling nechával dlaň položenou v A-Yaově sevření a čekal. Bylo jasné, že se podrobí jakýmkoliv otázkám a pokusí se na ně odpovědět co nejlépe k onomu "obrazu", nebo alespoň tomu, co za ním on vnímal. Jeho odhodlání bylo jen o něco více hmatatelné, než víra, kterou musel v muže před sebou mít aby ho udržel. A obojí kladl právě na jeho ramena - ale nemyslel to tak. Byl připravený naučit se vše nezbytné, cílevědomý… a při všem ostatním ho ani nenapadlo, kolik odpovědnosti tak na A-Yaa vlastně padá.

Odpovědnost… těžkla ve vzduchu, ale San Ling si jí nevšiml. Ano, kdyby A-Yao chtěl, měl by před sebou právě vhodný materiál na učedníka, a nejen to. Mohl by tu víru pevně stisknout a přetvořit ji nejvhodněji pro své plány… nakonec, copak by nezvládl mistr lží a manipulace Jin GuangYao ovládnout nezkušeného osmnáctiletého mladíka? A kdo by tomu uvěřil? Vždyť se mu podařilo lhát celému kultivačnímu světu!... alespoň to všichni nahlas říkali a nedodávali, že nic není jednostranné, a že svět není tvořen dvěma hranami mince. Někteří dokonce jen pluli s proudem, neviděli, neslyšeli, ale věděli co říkat. A málokdo si uvědomil, že oni “všichni” vlastně nejsou všichni… ale právě jen ti, kteří jsou vidět, nebo se snaží mezi viditelné dostat. A že ti neviditelní třeba mohou smýšlet jinak…
Ale ti viditelní měli slovo. Zatím jej stále měli. A kdo z nich by zapochyboval o tom, že tenhle muž, ten nechutný zrádce, zmanipuloval tohoto ubohého chlapce, zdrceného ztrátou přítele? Kdo z nich by vůbec měl nějakých pochyb, že žádný pokřivený nápad nemohl vzejít z mysli čistého učedníka Lan klanu? Jednou… když se jejich lež provalí… kdo vůbec uvěří tomu, že se San Ling rozhodl sám a A-Yao se mu vlastně tu cestu pokoušel nejprve vyvrátit? Existoval by vůbec jediný člověk, který by všechnu odpovědnost, všechnu vinu, nevalil dál a dál na jediná ramena?

Jiný, než San LingWu?
Kdyby byl více vypočítavý, sám by to spatřil. Že cokoliv teď udělá, kdyby se nakonec postavil proti A-Yaovi, kdo by nevěřil tomu, že byl jen hloupý, že si myslel, že pomáhá svému nejbližšímu příteli, že byl zmanipulovaný? Jenže on takový nebyl. Dokonce i když si nemohl ani domýšlet všechny důsledky, ani ho nenapadlo, že by někdy za svým dnešním rozhodnutím nestál. Že by jej předal A-Yaovi jako finální závaží. Ale až ve chvíli, kdy změnil A-Yao své chování, tak si konečně uvědomil tu tíhu odpovědnosti. A překvapila ho zkrátka už jen tím, že ji dříve neviděl. Ale doopravdy by bylo těžké mít mu to za zlé.

Vedle svých slabých stránek byl i nadále připravený, odhodlaný, silný… všechno to, co v něm A-Yao měl šanci spatřit za uplynulý čas. Až do momentu, kdy ten pustil jeho dlaň. To se na něj začal San Ling dívat znovu nejistě a stáhl ruku zpět k sobě. A ticho mezi nimi se prodlužovalo. Mladík ztěžka polkl, když mu začalo docházet, co asi sleduje za myšlenkové pochody…

Ovšem A-Yao byl jediný, který ticho vyrušil. Mohl na sobě cítit rozšířený pohled svého společníka, který ale seděl jinak dál nehybně. I když jej neviděl, pokud zvládl vnímat více než své stažené a bolestivé bytí, mohl slyšet, že se nehnul hned ani po jeho prosbě. Jakoby na moment s ním byla v místnosti jen kamenná socha, slepá a hluchá k jeho trápení. Několik vteřin zůstával sám, se svým vnitřním hlasem, svým třasem, křečemi, bolestí…

Ale sochy nemají tak horké dlaně a jejich prsty nenesou měkká pohlazení. Socha by neuložila své dlaně na hřbety těch jeho, uložených na jeho vlastní hlavě. Koho se měl zeptat, jak je možné, že tu stále ještě A-Ling je? Opravdu… nikdo nebyl, kromě mladíka samotného. Nikdo jiný, kdo by se vůbec snažil jej pochopit. Jeden utrápený vůdce klanu se snažil pochopit snad až příliš kým byl dříve… a hrstka zatím neviditelných snažila se o něco podobného, ale jen pro svůj prospěch. To, kým byl dnes… ani neměl komu jinému ukázat. Kdyby to tedy sám věděl, samozřejmě...

Ale přece ukázal střípky a přece tu San Ling opravdu stále byl. Trvalo mu pár vteřin rozhodnout se. Bylo to pomalé kvůli náhlému překvapení a vyvedení z připraveného dění, ale potom náhlé díky stejnému nutkání, kvůli kterému jej dříve objímal, nebo natahoval svou dlaň přes zástěnu mezi jejich soukromými prostory ještě před chvilkou. A-Ling se tedy přesunul na podlaze blíž a klekl si na kolena těsně před A-Yaa, než zvedl ruce a položil je na jeho dlaně. Pro tentokrát nenechal svou přemýšlivost ho zastavit, když se znovu ztěžka, zhluboka nadechl a vydechl. “Je to mé rozhodnutí. Neber mi ho.” I když to řekl jistě, i když ho chytil ještě nehybný, sám se začal trochu třást, ale dlaně nestáhl.

“A nemusíš mě nic učit. Už jsi mi řekl hodně… a já to zpracuji... a nezkazím to, a kdyby ano, bude to jen na mě. Nikdy neprozradím kdo jsi.” Byl to slib, který byl nějak jasný už od začátku, ale stejně vyslovený nahlas byl... mrazivý. A San Ling už nevěděl, co jiného a odmlčel se. Ale zkusil pak trochu přehmátnout a jeho dlaně spíš sevřít, kdyby si je nechal A-Yao odtáhnout od hlavy, trochu se uvolnit, ale nenutil ho. Jen to zkusil.

Nějakou zvláštní shodou okolností se zdálo, že A-Yao narazil v tomhle novém životě snad na jediného člověka, který ho nejen neshodil sám, ale vlastně ho neshazoval vůbec. Jak by to nemohlo být šílené, neuvěřitelné a zatraceně těžké na zpracování. Jenže A-Ling tam seděl z masa a kostí a nikam nemizel.
 
Vypravěč - 24. července 2021 19:46
moon_iko2696.jpg

Zákulisní informace

 

Pád Jin GuangYaa z pozice Prvního kultivujícího a jeho smrt, otřásli celým kultivačním světem nevídaným způsobem. I když existovalo pár vybraných jedinců, kteří o něm věděli své a mlčeli. Několik dalších, kteří tušili, nebo si domýšleli ať už ze závisti, nebo z opovržení nad ním, vybranými jeho skutky. Neexistoval nikdo, kdo by domýšlel skutečných rozměrů jeho zločinů.

Jejich provalení pak způsobilo šok, který se jako vlna tsunami šířil světem ještě dlouho poté, co byl dopaden, přiznal se a zemřel.

Prázdno, které po něm zůstalo, a skvrna na vedení a pověsti klanu Jin, se usadili ve všeobecném povědomí jako virus a šířili odtamtud nejistotu a strach.

Kdo bude příštím vrchním kultivujícím? A bude vůbec někdo dosazen na tu pozici? Kdo bude vůdcem klanu Jin? Mladý, arogantní a impulsívní Jin Ling? Jeho vzdálený a neméně arogantní, ale alespoň ve své sektě oblíbený, bratranec Jin Chan? Někdo jiný z širokého „legitimního“ příbuzenstva?

A kdo je tajemná osoba, která odhalila Jin GuangYaovy zločiny, která přes všechny své zásluhy zůstává v anonymitě? Co je vůbec čestného na takovém jednání?

Svět jakoby se zbláznil! Dokonce i Nie HuaiSang se skonem třetího ze Ctnostné triády, rozkvetl a přestal být jen „kývalem“. K čemu mu nepomohla smrt jeho staršího bratra, k tomu pomohla zkáza LianFang-Zuna. Je možné, že Jin GuangYao nějakým způsobem týral a měl v pasti i jeho?

Ale konečného politického dopadu toho všeho nikdo nedohlédl…

 

Když byl klan Wen svržen ze své hory a Město bez noci bylo dobyto. Byl LianFang-Zun v rychlosti přijat do rodiny Jin, jako první Jin GuangShanův bastard v historii. Vzápětí tento nový syn vůdce sekty Jin uzavřel přísežné bratrství se dvěma dalšími vůdci velkých sekt Nie MingJuem a Lan XiChenem. Klan Jiang, v té době teprve v prvních fázích obnovy na novém vzestupu, tímto spojenestvím velmi utrpěl. I když mu zprvu do značné míry pomáhalo, že jejich První žák, Wei WuXian, byl obávaný válečný hrdina s nesmírnou mocí a artefakty, které budily závist a strach, a později ho držela nad vodou zase svatba Jiang YanLi s následníkem klanu Jin, Jin ZiXuanem. Byla sekta Jiang z Yunmengu ze čtyř velkých sekt považována za tu nejslabší. I když její vůdce byl na svém území po smrti adoptivního bratra velmi obávaný…

Když zemřeli Nie MingJue na odchylku Čchi a Jin GuangShan ve velmi nedůstojné pozici, klany Lan z Gusu i Jiang z Yunmengu, stále ještě pracovaly nma plné obnově, klan Jin neměl jiného hlavního dědice než Jin GuangYaa (a pokud existovaly i jiné možnosti, dokázal svou pozici v klanu obhájit, ať už jakýmikoliv prostředky), a klan Nie získal za vůdce Nie HuaiSanga, jen díky podpoře, které se mu dostalo od přísežných bratrů jeho staršího zesnulého bratra. Všechny čtyři velké klany tak zažívaly období nejistoty a ty menší doufaly, ve svoji příležitost. Spojenectví mezi těmi velkými se však zdála velmi silná…

 

Stále byla ve hře volba vrchního kultivujícího. Bez Jin GuangShana a Nie MingJua jako jeho oponenta, ve volbě nikdo nezbyl a bylo nutné začít odzačátku. ZeWu-Jun se o post neucházel a navrhl Jin GuangYaa jako ideálního na tuto pozici. Nie HuaiSang to odsouhlasil a Jiang WanYin, který sám nebyl navržen, nakonec též. Koneckonců Sandu SengShou s LianFang-Zunem sdíleli synovce.

Některé menší klany sice měly proti této volbě výhrady, ale Jin GuangYao měl ve výsledku až překvapivě velkou podporu. V politice byl zdatný a svět jej vnímal všeobecně dobře. I když se vždycky našli hnidopichové, kteří měli a dali najevo své pochyby, nemohlo ho to ohrozit. Jeho, ani s ním vládnoucí další velké klany.

 

Až do návratu Patriarchy Yilingu a jeho spojení s HanGuang-Junem, kteří ve společné snaze a za podpory ZeWu-Juna, nalezli ztracené tělo Nie MingJua a pomohli světu odhalit Su Minshanovy a Jin GuangYaovy zločiny.

Najednou už Wei WuXian nikoho přímo nezajímal. Sice visel nad hlavami všech jako hrozba, ale také už ho nikdo nepovažoval za tak důležitého a nebezpečného jako před lety. Stygiánský amulet byl zničen, všechny kousky kovu Yin také a všude tam, kde se od té doby s Lan WangJim objevili, bylo známo jen tolik, že pomáhali lidem bez rozdílu.

Důležitá se zdála být jen budoucnost a všichni se i bez domluvy shodli na tom, že je nejistá…

 

Díky tomu, že vůdce sekty Lan byl jedním z těch, kdo vůdce sekty Jin odhalil a snad i sám zabil, nikdo proti němu veřejně nevystoupil (ačkoliv za to mohl nejspíše i fakt, že ho od té doby téměř neviděli, protože se údajně uchýlil do ústraní). Jin GuangYao oklamal celý kultivační svět, nebylo až tak podivné, že oklamal i své nejbližší „přátele“. Lan XiChen byl zkrátka také jenom člověk, toť vše.

Jenže co teď?

Klan Jin teď všichni odsuzovali a bez pevného a jasného vedení, jakoby neměl ani naději na brzské zlepšení situace.

Klan Lan stagnoval, protože jeho vůdce meditoval v ústraní a nikdo nedoufal, že se situace v brzské době nějak změní. Jedinou nadějí by mohl být návrat HanGuang-Juna a jeho převzetí postu vůdce sekty. To se však díky jeho spojení s Patriarchou Yilingu a názoru velmistra klanu na toho muže jevilo jako nemožné.

Klan Nie byl teoreticky na vzestupu, protože Nie HuaiSang ukázal celému kultivačnímu světu, že možná není tak neschopný a všechny sekty na území Qinghe, jakoby se odmlčely (v šíření pomluv a urážek) a semkly v jeden celek.

Klan Jiang zůstával pevný a silný, ale bez dědice jakoby zůstával i bez budoucnosti.

Celý kultivační svět tak vyhlížel jarní výroční konferenci jako světlo na konci tunelu, neboť se mělo rozhodnout, jakým světem se teď budou všichni ubírat. Není tedy divu, že se tím Lan QiRen tolik trápil!

Ale není s podivem ani to, že se na bod zlomu připravovali i někteří jiní…

 

Když to bylo týden od událostní v yunpingském chrámu Guanyin, vedl nejstarší syn vůdce klanu Ong se svým otcem vážnou diskuzi.

„Co tím myslíš, po smrti?“ ptal se, když mu jeho otce sděloval, neblahý skon muže, kterého valně podporovali a za jehož vlády se jim dařilo nejlépe za posledních možná pět dekád.

„To co říkám, nerozumíš čínsky?!“ ohradil se starší z mužů. Ong MinLong se stal vůdcem své sekty v pětadvaceti letech, po Tažení proti Slunci, jako mnoho jiných. Od té doby, už ale uplynulo dalších 18 let. Protože, jeho jádro nebylo zrovna z nejsilnějších, stopy stárnutí se na něm projevovaly, jen o něco později než tomu bylo u jiných. Jeho syn Ong NuanTao na tom byl do značné míry lépe.

Nyní se však zarazil při pohledu na otcovu strhanou tvář.

„Jak? Jak zemřel…?“ zeptal se NuanTao. Klan Ong sídlil v Talienu na území klanu Jin. O incidentu se dozvěděli se ozvěděli se zpožděním, jako většina sekt, které se nového Tažení na pohřební mohyly proti Patriarchovi Yilingu neúčastnili. Ong MinLong věděl jen tolik, kolik mu oznámily oficiální zprávy z Lanlingu.

„Co to pro nás znamená?“ pokračoval syn v otázkách. Žádné, „to je strašné“, nebo „dobře mu tak“. Mladého dědice malé sekty zajímalo jen to, co jejich dřívější loajalita prokazovaná nyní usvědčenému a mrtvému lháři, vrahovi a intrikánovi, znamená pro jejich klan do budoucna.

„To nevím,“ hlesl MinLong v odpověď, „ukáže čas…“

 

Jednou z dispozic mládí je však netrpělivost. Zatímco Ong MinLong čekal a připravoval si oficiální stanovisko svého klanu, které by mohl obhájit a zbavit tím jeho rodinu, učedníky a chráněnce sekty jakýchkoliv podezření, že snad o nějakých zločinech věděli, nebo se na nich přímo podíleli, NuanTao odmítl čekat na „ukáže čas“ a začal sám schraňovat informace.

Městečko Talien, bylo jen o málo větší než vesnice. Příliš málo novinek se bez poslů či návštěv dostalo až k jejich uším. NuanTao tedy odletěl do Lanlingu, kde jej přivítal chaos. Ani se nenechal ohlásit u Jin RuLana, protože neměl v úmyslu vést žádné skutečné politické jednání. Jen se vmísil mezi kultivující a poslouchal. Dával si dohromady 1+1, 2+2, 3+3… Až pochopil, že jsou skutečně jako sekta v bídné pozici a jaro pro ně jistě nechystá nic dobrého!

Když se tedy po konci prvního měsíce od Jin GuangYaovy smrti, po ceremonii uložení rakve, vrátil domů, předložil otci kompletní a velmi výmluvnou zprávu o tom v jak obrovském chaosu se nyní okolní kultivační svět nachází…

 

„Nálada mezi kultivujícími není dobrá,“ udeřil na svého otce. „Všichni se teď chtějí od Jin GuangYaa distancovat. Samotný klan Jin je všemi odsuzován a zároveň ve vnitřní válce o moc. Je téměř jisté, že všichni ti, kteří se měli za minulého vrchního kultivujícího dobře, budou teď všem trnem v oku. Hrozí, že mnoho malých sekt zanikne, nebo bude pohlceno většími. Musíme jednat!“ naléhal.

MinLong si sice sice vyslechl, ale nepřipadalo mu jako správné, se příliš ukvapovat.

„A co navrhuješ, A-Tao? Žádné období prosperity netrvá věčně. Distancujeme se od LianFang-Zuna jako všichni, co vác můžeme dělat? Do volby novrchního kultivujícího nás nenechají mluvit, ani do toho, kdo povede klan Jin. Navíc, jaro je daleko… My se musíme starat hlavně o své vlastní území a o to, aby nás nespojovali s ničím, co udělal.“

NuanTao těžce odolával nutkání promnout si od shora dolů celý obličej.

„A o tom právě mluvím! Ať už Jin GuangYao udělal cokoliv, něco se mu upřít nedá. Snažil se chránit běžné obyvatele. Chápal, že právě malé sekty jako ta naše, jsou proto klíčové. Věděl, že velké klany se často nevěnují všem problémům, které se kde na jejich území objeví, zato ty malé, vezmou za vděk čamukoliv. Navíc mají k lidem často blíže a jde jim skutečně o boj se všemi zlými duchy a monstry. Oceňoval zásluhy a loajalitu. Ano! Byl nebezpečný, ale kdo z těch velkých zvířat není že? Přes všechny zločiny, které mu přisuzují, byl tisíckrát lepší než Wen RuoHan a stokrát než Jin GuangShan. Naše sekta nebyla jediná, která těžila z toho, že byl vrchní kultivující právě on!“ Vrchlil ze sebe prakticky jedním dechem, otočil se pár kroky kolem vlastní osy a promnul místo pod nosem.

„Kdo bude příštím Vrchním kultivátorem, otče? Dokážeš to říct?“ semkl pevně rty a zadíval se Ong MinLongovi do očí.

Ten na něj hleděl se směsicí překvapení a hněvu, jakoby se nedokázal sám rozhodnout, která z těch emocí převažuje.

„Bude to ZeWu-Jun? Nejspíš ne, protože medituje v ústraní jako jeho otec a stejně jako QingHeng-Jun z něj nejspíš nikdy nevyjde! Bude to HanGuang-Jun? Opět špatně! Mladší z Nefritů klanu Lan má sice pověst čestného, pravdomluvného a ctnostného kavalíra, ale také cestuje s nechvalně známým Patriarchou Yilingu. A co cestuje? Kolují zvěsti, že jsou snad… něco víc! Nikdo nezvolí do čela kultivujících někoho takového. Starý Lan QiRen? Stěží! Velmistr je už příliš starý a i když se těší velké vážnosti, nikdo si netroufne riskovat, že se pravidla klanu Lan rozšíří co celého kultivačního světa bez ohledu na to, jak jsou ušlechtilá a jak obdivuhodné je podle nich žít.“ NuanTao nejprve rozhodil rukama a pak je sepjal na hrudi.

„A kdo zbývá? SanDu ShengShou? Příliš impulsívní, příliš tvrdý a bez diplomatických schopností… Nebo snad Nie HuaiSang? I kdyby v něm skutečně bylo něco víc, jako jsem zaslechl na Ceremoniálu uložení rakve, kdo podpoří pana „Nic nevím?“, kterým byl předchozích kolik, deset let?“ Ve tváři mladšího z mužů bylo znát rozhořčení.

„Pověz, otče, opravdu věříš, že někdo z nich by byl dobrým vrchním kultivujícím? Že by někdo z nich dopřál sektám jako ta naše dobré místo, když už ne přímo na výsluní, tak je alespoň nezadupal do země? Ne… Ať už povede klan Jin kdokoliv, půjde mu převážně o jejich vlastní přežití a pověst. Na nás se vykašlou. A zbytek velkých nebo středních klanů udělá totéž. Buď nás pozřou, jako velké ryby menší, nebo nás vyhladí, jako klan Wen. Opravdu chceš přijmout takový osud?!“ zakončil konečně NuanTao svůj dlouhý molog.

Ong MinLong si syna vyslechl a musel uznat, že na jeho slovech něco je. Problém však byl, že i když milionkrát mohla jeho odpověď znít „ne“, nic z toho nemohl doopravdy změnit. Vůdce sekty Ong zavřel oči.

„Otázka zní stejně, A-Tao, co navrhuješ?“ Nebylo to tak, že by předem přijal, jakýkoliv návrh padne. Pouze chtěl zvážit více možností, pokud se nabízely.

A přesně na to NuanTao čekal!

„Jim GuangYao se musí vrátit!“ Byl krásný podzimní den. Po obloze plulo jen několik bílých obláčků a vzduchem létali pavoučci na svých vláknech unášeni vstřícným větrem. Zatímco k takovému prohlášení by se hodil spíš jasný blesk, následován zahřmením z pekelných hlubin a deštěm, pokoušejícím se smýt jakoukoliv špínu ta slova obsahovala.

Nestalo se tak.

Jediným bleskem bylo lesk v MinLingových očích, když se znovu zahleděl do synovy tváře.

„Co to říkáš?!“ zahromoval namísto počasí. Vstal ze svého trůnu a dokonce si neodpustil ani tři kroky, které jej od NuanTaa dělily.

„Nemyslím doslova!“ ohradil se mladík a protočil očima nad svým otcem. „Nezačnu s démonickou kultivací, klid!“ vysvětlil. „Ale víš… Patriarcha Yilingu je zpět, že? Byl pryč 16 let a teď je zpátky. Prostě se najednou objevil v těle toho malýho bastarda Mo Xuanyua a říká se, že dokonce ani Zidian vůdce sekty Jianga nedokázal odhalit, že je ten chlapec posednutý!“

„Co tím myslíš?“ zeptal se MinLing příkře, stále s podezřením v očích.

„Jin GuangYao byl deset let vrchním kultivujícím a vůdcem sekty Jin. Byl známý mimo jiné i tím, že vykrádal kultivační tajemství a techniky jiných klanů. Sesbíral spisy Patriarchy Yilingu  z pohřebních mohyl a téměř celou dobu je měl ve své moci. Kdo říká, že nemohl znát některé z temných tajných technik toho muže? Kdo říká, že se nemůže vrátit mezi živé stejnou technikou, jako on? Vždyť nemusí být skutečně mezi námi. Stačí, pokud budou ostatní věřit, že je. Že může být…!“

MinLingovi se návrh jeho syna nelíbil. Navrhoval vlastně lež. Velkou lest… Ale na koho vlastně?

„K čemu to bude?“ zajímal se.

NuanTao se schovívavě usmál. Jeho otec byl v jádru dobrý muž. On sám o sobě také nesmýšlel jako o tom „zlém“. Prostě potřebují jen čas, aby tu myšlenku strávili a dali jí život. Popravdě kdyby to šlo, neřekl by mu nic. Nechal by si svůj nápad pro sebe a uskutečnil jej. Problém byl, že potřeboval otcovu podporu, pokud měl vyjít.

„Řekněme, že se sejdeš s nynějším zastupujícím vůdcem klanu Su z Molingu. Je všeobecně známo, že Su Minshan a Jin GuangYao byli přátelé. Bez jeho podpory by jejich sekta pořádně ani nevznikla, natož aby měla tolik učedníků, jako teď. A řekneš mu, že je LianFang-Zun zpět. Že se vrátil podobně jako Patriarcha Yilingu, jen s tím rozdílem, že posedl tvého syna, namísto nějakého neschopného bláznivého klučiny kdovíodkud. Samozřejmě ti nebude věřit, ale zaujme ho to dost na to, aby nad tím začal přemýšlet a přijel sem k nám.“

„Pomátl ses? Nepřesvědčíš ho,“ ohradil se vůdce klanu Ong.

„Kdyby Su Minshan žil, toho bych nejpíše nepředsvědčil. Ale jeho zástupce? Víš kdo to je?“ zeptal se, na rtech nehezký vypočívatý úsměv.

Ong MinLing zakroutil hlavou. Moling byl daleko, až hluboko v Gusu. Příliš vzdálený než aby se k nim donesly takové zprávy. Natož za tak krátkou dobu.

„Já taky ne.“ Úsměv se změnil v úšklebek a NuanTao rozpřáhl ruce. „Vidíš? Nebude to těžké.“

Vůdce klanu se vrátil na své vyvýšené místo a svezl se do unaveného sedu.

„A když ano?“ zajímal se.

„Pak budeme vědět, že to nebude fungovat a nemá smysl v plánu dál pokračovat. Ale pokud ano...“

„Tak co?“ opáčil otec.

„Pokud ano, pak máme šanci využít chaosu a destabilizovat velké sekty.“

„O čem to mluvíš?“ MinLingovi se to nelíbiločím dál tím víc, ale zajímalo ho, o čem syn mluví. Ještě nikdy ho takto mluvit neslyšel…

„Svět je v chaosu. Všichni se zmítají v nejistotě, ale také všichni čekají na jaro. A teď si představ, že se malé sekty spojí a budou společně postupovat proti těm velkým.“ Byl to vlastně okamžitý nápad, který ještě neměl v NuanTaově hlavě přesný rámec. Přesto mu připadal natolik dobrý, aby ho mělo smysl prezentovat.

„Jak?“ otázal se vůdce malého klanu, obočí hluboce stažené.

„Malými věcmi. Třeba: ‚Oh, máme problém… Na našem území se stala zlá věc, ale my poslali většinu učedníků do strážních věží a nedokážeme se s tím teď sami vypořádat, potřebujeme vaši pomoc.‘ Nebo: ‚Voda protrhla hráz a vzala sebou sídlo naší sekty. Ocitli jsme se v krizi, potřebujeme půjčit finanční prostředky, abychom mohli sídlo opravit a pokračovat v ochraně lidí.‘ V úvahu přicházejí i takové věci, jako sabotáže učedníků velkých sekt na Nočních lovech… Zkrátka. Přeneseme většinu svých záležitostí na jejich bedra a budeme z toho těžit.“

Zněl oto jednoduše. Až příliš jednoduše, podle MinLingova úhlu pohledu.

„A proč myslíš, že by na takové lsti skočili?“

To bylo dobré. NuanTao usoudil, že pokud to otec okamžitě nenavrhl, ve skrytu duše s ním souhlasí.

„Právě kvůli tomu, jaká je teď situace. Velké sekty budou potřebovat obnovit důvěru, která tímto opět utrpěla. Budou se snažit udržet si své postavení a vynaloží kvůli tomu velké úsilí i prostředky, jen aby si naklonili všechny možné příznivce, které by do budoucna mohli získat. Teprve na výroční konferenci se bude rozhodovat o budoucím postupu a uspořádání. Pokud budeme rychlejší, seženeme pro náš plán dostatek spojenců, a začneme s ním ještě během zimy, budeme mít na ní mít větší slovo, než jsme měli kdy dřív. Oni na rozdíl od nás spolupracovat nebudou a my je budeme mít prakticky v hrsti, protože jejich dobrá pověst bude záviset na nás. A i kdyby se to nepodařilo tak dobře, pořád pro ně bude potom těžší, aby se kohokoliv z nás zbavovali,“ vydechl odhodlaně. „Velké klany tvoří aliance často. Není teď řada na nás?“

Ong MinLing si povzdechl. Pořád mu to připadalo jako bláznovství. Podvod…

„A to že budeš předstírat, že jsi posedlý cizím duchem, bude přesně k čemu?“ položil asi tu nejzásadnější z otázek. Všechno to ostatní dávalo smysl, ale tohle…? Pokud měli byť minimální šanci z toho vyjít bez úhony, taková hra (pokud by cokoliv nevyšlo) by poslala celou jejich sektu do kytek!

„Malé klany se s námi nespojí do tak rizikového podniku, pokud nebudou věřit, že v jejich čele stojí geniální mysl, které už jednou velké lži prošly. Raději se budou třást v koutě a doufat, že si jich nikdo při čistce nevšimne. Pokud ale získáme spojence z řad těch, kterým se za minulého režimu žilo dobře, další už se přidají. A Jin GuangYao přeci vždy podporoval malé sekty. Je logické, aby po takové ráně, kterou utržil od vůdců velkých klanů, se spojil s těmi nejnižšími a pomohl jim vystoupat po žebříku chaosu až na vrchol. Jakmile uvěří, je půlka plánu hotovo,“ mínil NuanTao.

Vůdce sekty Ong poslal syna pryč. Přemýšlel a přemýšlel o tom dlouho. Vlastně celý následující týden mu trvalo, než souhlasil. Jeho syn už byl ale připravený, že to jeho otec udělá. Svůj čas věnoval důkladné přípravě koho kontaktovat, kdy a jak, aby jeho otec mohl začít se schánením spojenců, které on bude muset přesvědčit. Náročný plán, nebezpečný… Oba se však rozhodli, že za to riziko, to stojí!

 

Pro Ong NuanTaa to ale znamenalo ještě jednu věc. Sehnat někoho, kdo mu co nejblíže dokáže nastínit, jak se Jin GuangYao choval.

Samozřejmě už párkrát v životě vůdce sekty Jin viděl, ale neznal ho osobně dost dobře. Něco si uměl odvodit, ale pokud by potřeboval přesvědčit někoho, kdo se s ním vídal častěji, bude potřebovat znát každý zvozvyk. Pohledy, pohyby, tón úsměvů a tak…

 

Když tedy na konci druhého měsíce vyrazil jeho otec za zástupcem vůdce sekty Su, která byla skutečně na vrcholu jejich seznamu, NuanTao se vydal znovu do Lanlingu. Sice nebylo tajemstvím, že ještě jako Meng Yao pracoval pro sektu Nie, ale mladík usoudil, že hledat někoho ochotného mluvit v Nečisté říši by na něj jen zbytečně upozornilo. Z nějakého důvodu se mu zježily vlasy na zátylku jen při pomyšlení, že by se k těm místům měl přiblížit… Rozhodl se tedy raději pro Lanling, kde se za pár lahví vína, rozpovídá skoro každý. Zvlášť služebníci, kteří vidí a slyší mnohdy víc, než jiní…

 

Najít někoho ochotného mluvit skutečně nebylo těžké. Nedalo se ani říct, že by byl ve velkém městě příliš nápadný. Zda mu získané informace budou lk užitku už však byla druhá věc. Zdálo se totiž, že Jin GuangYao žádné zlozvyky neměl. Vždy se usmíval, vždy byl pokorný, vždy naslouchal stížnostem i žádostem… Byl chytrý. Ke služebnictvu velmi pozorný a oni se naoplátku snažili víc, než museli, aby vše bylo přesně, jak si přál. Dokonce se NuanTaovi donesl i příběh několika služebných, které uchránil před znásilněním od Jin GuangShana.

Vědělo se o jeho krásné kaligrafii, vybraných způsobech, a dokonalé hostitelské práci.

Mladík nepochyboval, že to celé nejspíš byla dokonale zvládnutá role a bude velmi těžké ji napodobit. Přesto se však nevzdal. Odloudil sektě Jin rodinu služebníků, jejichž postavení se změnilo k horšímu, a přivedl je do své rodné sekty. Oni mu naoplátku pomáhali, vytříbit si chování, čemuž od té chvíle věnoval mnoho dalších dní.

 

S koncem třetího měsíce a začátkem skutečné zimy přišel den, kdy bylo třeba přesvědčit prvního z dlouhého seznamu vůdců malých klanů a NuanTao na to byl tak připravený, jak jen mohl být.

Chia DaChao, zástupce vůdce sekty Su z Molingu ho vyslechl a… uvěřil! Souhlasil s plánem a hned navrhl, co by mohl ze své pozice udělat: „Požádám klan Lan o přijetí našich učedníků pod jejich přísnou, leč správnou, výchovu a učení. Pokud přijmou všechny z naší sekty, prakticky infiltrujeme Oblačná zákoutí. Pokud budou ochotni přijmout jen pár vybraných, tak svým způsobem také, ale zároveň budeme mít i do budoucna možnost žádat je další a další pomoc.“

NuanTaovi se ten plán líbil a tak ho odsouhlasil. Netrvalo ani pár dní a Chia DaChao svůj plán uvedl do pohybu.

 

Během dalších dní uskutečnil syn vůdce sekty Ong ještě několik dalších schůzek s vůdci malých klanů. Některé úspěšnější než jiné, ale přecijen mohl být vcelku spokojen. Nedůvěra a neochota se dala přecijen předpokládat. A i když ho tlačil čas, odmítl se tím nechat zvyklat. Koneckonců sebedůvěra byla polovinou úspěchu muže, za něhož se nyní vydával.

 

Ještě ani po deseti dnech se NuanTao nedozvěděl o ztrátě Jin GuangYaovi duše z hrobu, do něhož byl zapečetěn. Nemohl, jejich klan byl dost daleko od Qinghe. Byla však jen otázka času, kdy k tomu dojde…

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2021 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.11165404319763 sekund

na začátek stránky