Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Náročné otázky FenFang, Lan QiRen Nereagoval jsem na FenFangovo „rozumím“ v reakci na má slova o Li HuiYinovi. Nebylo třeba. Pokoušel jsem se spíše následného ticha využít k zahnání myšlenek, které mě přepadly s velitelovými otázkami. Bez spěchu jsem doplnil šálek čajem z konvičky, napil se, odložil jej a dal si pozor, aby mé pohyby byly tak klidné, jako by měly být a jako bývaly kdysi – ať už přirozeně, nebo protože jsem je takové dokázal vždy udržet... nebo téměř vždy. I když to byly nepříjemné myšlenky a ne první po dobu krátké Nie FenFangovy návštěvy, snad by se mi podařilo postupně vrátit se pocity do dnešního pozdního rána, do té pokojné nálady, abych z ní mohl čerpat i pro zbytek dne... kdyby náš hovor skončil právě v ten okamžik. Pravda, vyjádřil jsem se na jeho otázky skutečně obecně, jen s náznaky. A i přes FenFangovu povahu to stačilo, i když jsem se obával, že nebude. Proto jsem si nebyl úplně jistý, co očekávat, když záhy znovu promluvil – a na chvíli mě překryl závoj úlevy, když se zdálo, že jeho téma je palčivé pro něj, ale takové, které já mohu v pořádku ustát. Neslyšně se zhluboka nadechnu a donutím se k dalšímu soustředění. Tse RongWu… Nie FenFangova žádost mě rozhodně překvapí, zkrátka kvůli její nečekanosti. S odpovědí nespěchám, i kdybych chtěl, nešlo by to jen tak. A FenFang musí vědět, že to není jednoduché téma, i když je pro něj horší, soukromé. Nemusím přímo sledovat jeho chování, pohled, který upírá na vlastní čaj, než jej zvedne když domluví, rozpaky nebo stud ve výrazu.... mohu si to jednoduše domýšlet z toho, co jsem o něm zatím zjistil. ALE to jsem si říkal, že dělat nebudu... a tak se pohledem na jeho tvář zaměřím a lehce kývnu. Není to souhlas. Není to ale ani odmítnutí, jen znamení toho, že se nad jeho otázkou musím zamyslet, ale přijal jsem ji. Jsem rád, že se mě nedotýká osobně. Vlastně bych s FenFangem sympatizoval – zdá se, že čtveřice kultivátorů opravdu utvořila dobrý tým, když ho představa výměny (minimálně Tse RongWua) trápila natolik, aby téma přinesl. A to je samozřejmě pozitivní a také přínosné pro správu oblasti – sehrané týmy přirozeně bývají efektivnější a umístění pro jednotlivce o to přínosnější. Ale právě o to jde... Snad by nikdo nepochyboval, že strážní věže jsou pro jinak hůře spravovatelné oblasti velkým přínosem. Vždy jsem je vnímal pozitivně... a bylo to malé pohlazení na duši vždy, když jsem nad tím přemýšlel, vždy, kdy jsem se ztrácel v tom špatném, co jsem o A-Yaovi zjistil, a potřeboval jsem si vybavit to, co udělal dobrého... ne z osobního pohledu, kterému jsem nedokázal věřit, ale z toho nejobecnějšího jakého jsem byl schopný. Bylo to... ne útěchou, v těch opravdu špatných chvílích, ale alespoň malým nabídnutím směru ve vichřici, malým světlem tehdy, když se temnota příliš rozšířila a hrozila mě pohltit navždy, kdy nestačily vzpomínky na procitnutí a já se musel uchýlit k tomu, co jsem nemohl zpochybnit... k faktům a reálným činnům, které z něj dělaly člověka a připomínaly mi, že i kdyby všechno co mi kdy ukázal byla lež, i kdyby naše přátelství, bratrství... vše ostatní, celé byla jen pouhá hra... něco dobrého za svůj život udělal. Taková myšlenka mě pak vrátila do světla. Těžko jsem mohl spatřit, že to světlo je také tím, co do mě dál a hlouběji zabodává kopí, zatímco v té temnotě by se mohlo skrývat vykoupení. Že kdykoliv jsem to světlo zachytil, umožnil jsem si jej znovu přitisknout k srdci, znovu milovat, znovu trpět jeho ztrátou a vším, co způsobil... co mě způsobil... co já jsem způsobil jemu. Nevěděl jsem, že kdybych býval v té temnotě zůstal, kdybych potlačil tu svou část, která nechtěla přestat věřit v dobré věci, která se jej nemohla tak vzdát... kdybych zůstal ve tmě a odsoudil jej do posledního kousku, třeba bych dokázal znovu vstát a žít. Životem, kde by už nebylo místo pro lásku, důvěru, přátelství... životem ve tmě... ale žít. Bylo by to pro mě lepší, než jak je to teď? Může slib, co jsem si včera dal, vůbec stačit abych se vrátil k příčetnosti? Měl jsem jej zatratit a stát se někým jiným, byl bych pak silný? Protože teď si připadám slabý. Budu vůbec někdy schopný najít smysl? Nevím. Strážné věže... FenFang... Tse RongWu. Co jsem chtěl říct? Že strážné věže jsou přínosné. Ale pro mě bylo vždy důležité, aby i ti, kteří v nich budou mít umístění, našli na své roli něco přínosného. Možná ne všichni klanoví vůdci sdíleli takové myšlenky... ale já jsem měl od jejich vzniku přesvědčení, že v nich je obrovský potenciál nejen pro lid, pro ochranu, ale také pro přiřazené jedince. Sice jsem na výběr nedohlížel vždy osobně, ale se strýcem i s mistry jsem projednával strategii pro přiřazování učedníků ke strážním věžím hned při prvním vyslaném jedinci. A kdybych si některým výběrem nebyl jistý, býval bych se mu věnoval blíže. Když jsem se dozvěděl, že se Tse RongWu přihlásil dobrovolně, překvapilo mě to. Přemýšlel jsem, proč to udělal. Nakonec to ale nebylo tolik důležité. Ve strážních věžích byla potřeba spolupráce a on takový nebýval a bylo důležité, aby se to naučil.. ve strážních věží měli jedinci možnost rozvíjet své schopnosti na jiné úrovni, než v Oblačných zákoutích, což by mu prospělo... především museli mít přiřazení jedinci už některé vlastní kvality, aby nebyli přítěží pro velitele a tým.. a i to RongWu splňoval. Měl jsem mnoho nadějí, co se týkalo RongWuova přiřazení. Také mnoho obav – kdyby pokračoval ve svém přístupu, jak dlouho bude trvat, než přijde dopis od daného velitele věže, že s chlapcem není možné spolurpacovat? Ale dopis nepřicházel. A FenFang teď žádá, aby na svém umístění mohl Tse RongWu zůstat, a to je největším důkazem, že se má doufání splnila. Jenže... pokud zůstane RongWu na umístění příliš dlouho, bude to pro něj i nadále přínosné? Pro fungování věže... nejspíše ano. Ale pro něj? Přivřu lehce oči, než se nakonec nadechnu k odpovědi, nepřesvědčený o nejlepším postupu. Ale... každý by měl mít právo o svém životě rozhodovat. Když to udělají jiní... ten pocit zrady jen tak nezmizí. „Dobrý tým je bezpochyby základní předpoklad pro zdárné fungování strážných věží a ochranu svěřených oblastí,“ promluvím vlídně, když k muži zvednu pohled. „O sehranosti a efektivitě týmu pak samozřejmě mohou vypovídat výsledky, ale také rozvoj, kterým projdou jeho jednotliví členové... Rád slyším, že Tse RongWu se stal cennou součástí vašeho týmu, veliteli FenFangu. Přiznávám, že jsem v takový vývoj velmi doufal, když k vám byl přiřazen. Z vašeho popisu momentální situace navíc vidím pokrok, kterého dosáhl ve svých schopnostech. Přesto...“ lehce se pousměji, snad abych jej uklidnil. Není to tak, že bych jeho žádost hodlal zamítnout. „V našich řadách jsou učedníci pro podobné posty vybírání právě podle svých kvalit, těch již vlastněných či těch, které potřebují... pomoci, řekněme. Jistě chápete, že však existují jisté meze v rozvoji, ke kterému lze dojít na jednom místě a pomocí jedné metody. Například nyní... Tse RongWu pracuje v týmu čtyř osob, na jenom území. Při návratu do Oblačných zákoutí by jak mohl dokončit svůj výcvik a vyrazit dál – ať osobně, nebo skrze jiné přiřazení – nebo rozvíjet svůj život zase dalším způsobem. Navíc by tak umožnil jinému z našich učedníků poznat, co již on zdá se z vašich slov pochopil.“ Krátce se odmlčím. Je mnoho důvodů, proč se učedníci pravidelně střídají. Rozvoj, jejich vlastní vůle – takovou žádost bych neignoroval – samotná výuka, vyváženost, odpočinek... a dále. Na druhou stranu.... „Zároveň však každý z nás má v životě jiné touhy a ambice. Někteří musí dlouho hledat, aby našli své místo ve světě. Někteří si myslí, že ho našli, jen aby později hledali dál. Však pokud si myslíme, že na tom místě jsme... právě to může znamenat vše. Tedy snad pochopíte, že takové rozhodnutí nemohu udělat sám. Vaši žádost tedy nepřijímám... však ani nezavrhuji. Také pochopte, že nechci obejít velmistra klanu, mistra Lan QiRena, který o umístění Tse RongWua rozhodl. Záležitost s ním prodiskutuji... má představa je, že až nastane čas výměny postu ve vaší strážné věži, Tse RongWu obdrží dopis... a k jeho odpovědi bude přihlédnuto.“ Odmlčím se. Pravděpodobně to není odpověď, kterou FenFang chtěl. Na druhou stranu by mohla být lepší, než která se dala očekávat. Zazdá se mi však, ze velitel jí nevěnoval tolik pozornosti, kolik bych předpokládal... a tak čekám. A čekám s nepříjemným pocitem, který jen zesílil, když záhy zazněla první slova. „Vy... Odpusťte, že se ptám...“ Vlastně ještě před těmito slovy měl šanci náš rozhovor skončit dobře, tak, abych se vrátil do relativně dobrého rozpoložení. Ale bylo by bláhové čekat, že FenFang spolkne, co se mu na jazyku usadilo. Ani při předchozím náznaku či varování – nemohl tušit, že téma, do kterého tak nejistým hlasem zabřehne, pro mě bude jakoby mě přímo hodil do ledové vody. Žádný tenký led... ne pro mě, ne když nemám pevně v rukách vlastní náladu, místo ledu se setkám s hladinou. Zavřu oči. Nepřivřu, přímo je zavřu, skryji za víčky překvapení, nečekané bodnutí bolesti, příliš dusivé a silné na skrytí jinak, než useknutím pohledu do jí vyplněných očí. Nijak jej neviním. Možná by jiní (nepočítaje podobné povahy, mistra Weie a tak dále) nikdy nevyslovili takovou otázku... už jen protože by nikdy před vůdcem jiného klanu nepřiznali pochyby o svém vůdci. Ale FenFang má svou povahu (nedomýšlím si, vidím...). Kdybych jej vinil a byl ráznější při prvních náznacích nevhodnosti dříve, třeba by se teď nezeptal. Ale nechtěl bych to opravdu udělat a být k němu příliš příkrý. Je jasné, že ho musí dané téma velmi trápit. A i když by to bylo nejjednodušší, nedokáži mu upřít odpověď, nasadit tvrdé myšlení, nebo jen oznámit, že je čas hovor ukončit. Ani CaiHong nedorazí dostatečně rychle, aby mě zachránil. Takže několik vteřin sedím kamenný a se zavřenýma očima, než se pokusím co nejtišeji dlouze nadechnout. Je to trhané a hlasité více, než by bylo vhodné. Vhodné není ani hledat čas, ale musím, potřebuji každou vzácnou vteřinu dostat na svou stranu.... takže otevřu oči, znovu chytím konvičku... tentokrát se mi dlaň již chvěje a já ji nedokáži zklidnit, ale vypomohu si druhou. Nemusel by si toho všimnout... možná... naliji si zbytek čaje a napiju se. Soustřeď se. Pokusím sám sebe přemluvit. Pravda je, že... při tom, kolik mě vyplnil A-Yao... jak málo nechal prostoru předchozí tři měsíce pro jiné myšlenky... nad starším přísežným bratrem jsem nepřemýšlel více, než při přemýšlení nad vším, co A-Yao spáchal. Nedokázal jsem si jej vybavit, skutečně si vzpomenout na něj, jako na člověka. Na vše, pro co jsem si jej vážil, na to, co jsme zažili, co učinil. Měl své problémy, jako každý, měli jsme chvíle, kdy jsme se rozcházeli v názorech... ale přesto byl v mých očích postavený vysoko, jako člověk, vůdce... i přítel. Ale myslel jsem jen na to, jakým hrozným způsobem byl zavražděn... na běsnění... na vše, co se stalo po jeho smrti. Jakoby to před ní ani neexistovalo... a to si nezasloužil. Je to bolest a je to vina, co mě zaplaví, když zaslechnu jeho jméno. Je to nejistota, bolest a ztráta, co mě zasáhne, když zaslechnu jméno Nie HuaiSanga. Dva bratři... z nichž jeden byl mým přísežným bratrem a druhý... vždy jsem jej považoval za chráněnce, přítele... za dalšího mladšího bratra. Není to směšné, kolik člověk dokáže ztratit během relativně krátké doby? Soustřeď se. Nemůžeš mlčet. Nemůžeš vzpomínat. Nemůžeš přemýšlet. Nemůžeš být takhle slabý, když sedíš tady. Nemůžeš být takhle slabý, tečka. Kdybych byl rozumnější, kdybych prohlédl pravé A-Yaovi úmysly, kdybych nebyl ovlivněný svými city... mohl jsem to vše vidět? Mohl bych tomu zabránit? Kdybych jej nikdy neučil... kdybych nikdy neumožnil, aby byl tak svobodný v Oblačných zákoutích, aby získal tajné písně.... kdyby... kdyby.... kdyby? Kdybych jej nebránil před MingJuem? Nakonec byl on tím, kdo jediný viděl, minimálně něco viděl. Jestli Nie HuaiSang opravdu využil mou ruku jako zbraň, neměl bych to chápat? Převrátí se mi žaludek. Stisknu k sobě zuby a naberu dech nosem. Odložím šálek čaje netknutý zpět na stůl a stáhnu ruce do klína. Pokusím se potlačit nevolnost a zimnici, která mi na krku utvořila krůpěje studeného potu. SOUSTŘEĎ SE! „Nie HuaiSang,“ vyhrknu trochu moc rychle v nutnosti NĚCO říct. Přetrhnout to ticho, zahnat ty myšlenky. Záhy polknu, donutím se zpomalit. Musím se donutit, ale jde to téměř nemožně! „Vůdci vaší sekty...“ Musím něco přece říct! “Současný a předchozí vůdce vaší sekty od sebe na první pohled nemohou být vzdálenější,” bojuji proti přiškrcenému hlasu, proti chvění, které potlačuji zarytím prstů do vlastních stehen. Přinutím se ale mluvit dál, přinutím se ovládnout svůj hlas. “Jejich kvality patří do jiných skupin… přesto jsou tyto skupiny samy o sobě vhodné k jejich pozici, i když každá předpokládá jiný styl vedení." To není dostačující… je to maximálně začátek. Mluv dál. "Nie MingYue a já… jsme skutečně byli přátelé a přísežní bratři. Pokud jde o současného vůdce klanu, Nie HuaiSanga… náš vztah do takové oficiality nedosáhl, nazval bych jej však přítelem, ne-li mladším bratrem." Minulý čas… už tak téměř nedokážu mluvit, nemohu přejít do přítomného. Nesmím nad tím přemýšlet, abych vůbec mohl odpovědět. Ale proč vlastně odpovídám… nemusím, není to má povinnost. Dříve bych na takové otázky reagoval kvůli vlídnosti. Ale dnes ne. Nedlužím odpověď alespoň HuaiSangovi? Jestli jsem pochyboval? Dříve jsem myslel, že HuaiSang v sobě skrývá kvality, které potřebují prostor pro rozkvět. Že potřebuje důvěru, vedení, pomoc v rozvoji sebedůvěry, v některých ohledech snad v dospění. Byl jsem si jistý, že v sobě má mnohem více, než kolik ostatní vidí a i on sám... Jak dlouho to byla pravda, pokud vůbec někdy?... Nepochyboval jsem o něm. Nikdy. Jen jsem myslel, a bylo mi z toho úzko, že v čele klamu stanul příliš brzy, než měl šanci rozkvést. Než měl šanci žít svůj život, musel převzít ten, který pro něj nachystal jeho původ. A já jsem mu k tomu pomohl. Protože jsem myslel, že by mu to právo přesto neměl nikdo vzít. Že mu to pomůže, také. Než se tedy mohl osamostatnit… zůstal HuaiSang sám. A nehledě na to, jak moc jsem chtěl mu pomoci, neměl jsem na to skutečně kapacitu… a i kdybych mohl trávit každý den s ním, nikdy bych jeho ztrátu nenahradil. Mohl jsem jen pomáhat, tak jsem pomáhal… a přitom jsem neviděl, co jej muselo stravovat, co vedlo jeho kroky, jak hrozné to muselo být… jak musel trpět. Tam, kde mě ve výsledku snad potřeboval nejvíce… jsem nebyl. Nikdy jsem se nepřikláněl k pomstě. Nemyslím, že zahojí rány, kteří chtějí zahojit ti, co po ní sahají. Pomsta… v mých očích byla cesta k temnotě a k ještě větší bolesti. Kéž bych spatřil, že mu obalila srdce… kéž bych pomohl, lépe, jakkoliv… kéž bych mu dal pocit, že se mi může svěřit. Nakonec jsem je dva ztratil jako slepý hlupák. Samozřejmě jsem viděl různé věci, ale vždy jsem je odůvodňoval. Zradil jsem je oba… a je to vzájemné. Přesto… nemohu se ubránit myšlence, zda bych mohl Nie HuaiSanga ještě někdy v srdci opravdu nazvat přítelem, bez pochyb, bez bolesti. Mluvím v minulém čase, ale uvnitř mě ta myšlenka dusí. Možná… možná bych mohl. Třeba bych dokázal vše pochopit, přijmout, odprostit se… kdyby nebylo toho jednoho okamžiku. Nevím, jak na to mám zapomenout. Jak to udělat, aby kdykoliv na něj pomyslím, nebo zaslechnu jeho jméno… jsem si nevybavil okamžik v chrámu, kdy na mě zavolal varování a já jej následoval. Soustřeď se… “Protože jsem tedy znal a znám oba,” nutím se pokračovat, “mohu chápat, že vám může můj pohled připadat zkreslený.” Žádné raněné city nebo urážka. To bylo v pořádku. Můj pohled navíc opravdu zkreslený byl - netušil jsem, že kde jsem myslel bylo potřeba rozvíjet, už bylo rozvinuto. Že jsem viděl jen, co jsem měl… opět. “Avšak… stále si stojím za tím, co jsem řekl před mnoha lety také vašim starším. Nie HuaiSang má bezpochyb schopnosti, které mohou být pro sektu přínosem, pokud je sám bude rozvíjet. Není bojovník, kterým byl jeho bratr, ale v mnohém jiném jej překonává. Důvody, které stojí za vašimi pochybami, myslím znám. A možná padají na úrodnou půdu, protože nikdo nakonec nejsme neomylný. Ale… přesto ve vašeho vůdce já nadále věřím a stojím za tím, že Nie HuaiSang dobrou volbou je… pokud o to sám bude stát. Jsem si však jistý, že neudělá nic, co by sektu ohrozilo, kdyby se tohle někdy změnilo.” Přivřu oči. Vydechnu. Je pochopitelné, proč může mít FenFang starosti. Umím si představit, že s jeho povahou mu byl styl vedení Nie MingYue mnohem bližší. A pak tu bylo celé to “nevím”… jak je to dnes? V posledních třech měsících… jak na tom HuaiSang je… co se změnilo? Viděl jsem jej jen jednou… viděl jsem i jeho slzy při rituálu ukládání rakve. Ale nemohl jsem se přimět za ním jít. Nedokázal jsem se ani dívat jeho směrem. “Veliteli FenFangu…” vydechnu tišeji ještě po chvilce. “Máte konkrétní… novější důvody, proč být znepokojený?” S příchodem CaiHonga se i tentokrát spojí vděk, úleva, se kterou se sesbírám alespoň natolik, abych se s FenFangem rozloučil. „Až budete mít seznam hotový, předejte jej, prosím, hlídce před domem.“ Požádám ještě FenFanga – mohl bych někoho pro seznam poslat odpoledne, ale vzhledem k tomu, že netuším kdy bude připravený, přijde mi to jako nejlepší možnost. A nemyslím si, že by FenFanga mohlo urazit, že bude muset seznam přinést. A... ano, už jsem ho jednou ujišťoval o tom, že může seznam přinést později. Zopakuji to ale jako zachycení se reálné myšlenky, když o něm sám promluví. Na to bych se měl soustředit – povinnosti a záležitosti dnešního dne. Žádných jiných dní. Když však zůstanu sám, myšlenky na mě zaútočí v plné síle. Tentokrát však jejich hlavním aktérem není A-Yao… je to HuaiSang. A já nevím, jak z nich pryč… a čas běží… a poledne se blíží… a já mám tak málo času! A tak zvolím násilí. Tedy proti sobě samému, když silou nutím všechny takové myšlenky zmizet. Když se přinutím přejít k velkému stolu a srovnat papíry na něm rozmotané - zachovám hromádky a přemístím je na nejbližší skříňku, aby byl stůl volný pro oběd. Seberu dopis pro HuaiSanga a roztrhám jej, než jej vhodím do koše. Zamířím do soukromých místností v zadní části Hanshi, opláchnu si obličej, otevřu okna dokořán. Za domkem jsou jen stromy, tahle strana poskytuje soukromí… zůstanu stát u okna a nutím se k hlubokým nádechům a výdechům, dokud mi z mrazivého vzduchu nevyskáče husí kůže. Když se vydám zpět, zapomenu jej zavřít. Strýc tu bude jistě každou chvíli. A já… já rozhodně nejsem připravený! To pomyšlení mě zasáhne s panikou. Nechci být v takovém stavu, až přijde. Nechci… chci se soustředit, jak jsem si slíbil, proto jsem probíral ty dokumenty, abychom mohli mluvit, na úrovni, v klidu, v míru… bez bolesti. Musíme probrat mnoho věcí! Žádost velitele FenFanga ohledně Tse RongWua… vybrat učedníky, kteří s ním ráno vyrazí… a to byl jen začátek! Přitáhnu si pěst ke rtům a nevědomky se zakousnu. Probere mě to… Téměř zmateně se zahledím na otisky zubů, přetočím ruce a prohlédnu si dlaně, malé půlměsíce, kde jsem zarýval nehty. Tohle rozhodně není dobrý způsob uklidňování. Nějakým způsobem mě to přiměje obrátit pozornost jiným směrem. Místo toho, abych se posadil a čekal, raději zamířím do místnosti navazující na vstupní, ke své malé soukromé čajovně. Prostor je plný vůní a já se pokusím z nich čerpat klid. Snažím se přemýšlet nad výběrem čaje pro posezení po obědě… pro strýce. Nedělal jsem to tak často, že bych připravil čaj sám. Ale dnes bych mohl. (Že půjde o třetí konvičku, na tom mi nijak nesejde.) Vrátím se zpět, když zaslechnu zaklepání a hned reaguji výzvou ke vstupu. Donutím se k úsměvu, když strýce spatřím. Nemusím se nutit moc… vidím ho opravdu rád. Jen se bojím toho, že zkazím, co jsem předpokládal od dnešního oběda a posezení… co on pravděpodobně také předpokládal. Ale když jej spatřím, přece jen mi střípek vzpomínek na předchozí odpoledne přiměje srdce k trochu veselejšímu zabouchání. Nedosáhne k očím, ale uvolní mi ramena z napjatého postoje, který jsem nevědomky zaujal. Spojím ruce v drobné úkloně na pozdrav. “Mistře,” vydechnu s tím malým úsměvem. Mistře, ne strýčku… ale můj tón vlastně jak kdyby obojí spojil dohromady. Jakoby na tom už nezáleželo. “Dobré poledne,” doplním, “jak se dnes dařily lekce?” Počkám, až první zaujme místo u stolu poté, co k němu dojdeme. Sám se pak posadím přes kratší stranu naproti, akorát když se ozve další klepání - opět reaguji výzvou ke vstupu. Učedník, který dnes vypomáhá v kuchyni a padla na něj tahle povinnost, vstoupí s hlubokou úklonou a pozdravem a se dvěma obědy které dojde rozestavět na stůl. Poděkuji mu a když se ujišťuje, zda nic nepotřebujeme jiného, pokývnu. “V pořádku, jen, prosím, vzkaž v kuchyni že po obědě nemusí nosit čajový set,” požádám jej. Když pak odchází, sesbírá rovnou nádobí zbylé po návštěvě FenFanga, na co se pousměji. Otočím pohled na strýce. “Říkal jsem si, pokud nebudeš mít nic proti, že bych čaj připravil sám,” objasním mu svou žádos. Není to tak, že bych s ním nepočítal… i když soustředit se je těžší, než jsem myslel před dnešní nečekanou návštěvou. A znovu probuzená bolest hlavy s tím nemá příliš společného. “Akorát ses minul s velitelem FenFangem, který nás navštívil a zůstane do zítřejšího rána. Vše ti povím, přišel mimo jiné požádat o pomoc, jak jsme se obávali… situace u strážné věže není nejlepší, přestože ji zvládají nad očekávání.” Vysvětlím ještě s ohledem na přítomnost dvojího setu nádobí u stolů v přední části místnosti… když si uvědomím, že to počká opravdu vše až po jídle. Jenže se určitým způsobem děsím ticha, které během něj zavládne. Ale pokouším se, opravdu se snažím, držet klidu. Soustředit se... Dobrou náladu sice už těžko vzkřísím, alespoň tak mi to připadá, ale nechci se poddat opačné. A můj úsměv je sice trochu nucený, ale stále probratelný, když lehce zakroutím hlavou. “Ale to samozřejmě počká po jídle, omlouvám se. Dobrou chuť.” Popřeji tedy strýci vzápětí. Jen k očím se mi žádné úsměvy nedostanou, v těch je teď místo bolesti to silou vynucené prázdno, tak tak se držící. | ||
| |||
 | Informace a nutný den
Kývl jsem a vzal na vědomí informaci ohledně čaje. Nejistota ohledně takové věci je tísnivá, ale ne víc, než jiné. Požádal jsem ChengYiho, zda by mi večer znovu nenamasíroval, i když vím, že to bude hrozný okamžitý zážitek, alespoň psychicky, výtěžek z toho by mohl pomoci jak tělu, tak mysli. Možná se rozhodnu ohledně čaje až podle toho, jak to dopadne? Ale spíš to opravdu nechci udělat. Nechci zlé noční můry. Nechci, aby znali mé slabosti. Nechci riskovat, že se prozradím i jiným, než jemu… Shodli jsme se, že Liu ChengYimu ani Huang PuAiovi nic neřekneme a tak by to mělo zůstat. Snažím se ostatní přesvědčit o tom, že vše bude v pořádku, že to zvládám, nemůžu dovolit ničemu, aby toto mé snažení podkopalo. A jak dloouho to vydržíš, hm? Otravuje zase ta dotěrná část mě. Tak dlouho, jak budu muset! Jako ostatně vždy…, zaženu ten otravný hlas.
Poslouchám, když San LingWu mluví o výuce a vkládám další díly do skládačky jménem Li HuiYinův život. Přikývl jsem. Spokojený s tím, jakou formulaci mladík zvolil. Učí se rychle… Učí se, co by neměl nikdy potřebovat! Ano, vím, že by neměl. Že tohle celé je chyba! Ale když on se opravdu snaží, přemýšlí nad každou větou…! Jak bych mohl necítit alespoň trochu hrdosti? „Dobře,“ odtušil jsem tiše namísto poděkování. Budu určitě chtít vědět víc. Budu potřebovat vědět CO NEJVÍC!
S vážnou a pokud možno bezvýraznou tváří jsem vešel do jídelny spolu s ním, vyzvedl jídlo a usadil se ke společnému stolku i s těmi dvěma, kteří šli před námi. Jídlo je tiché a jídela též. Přemýšlím, jestli to, že jídlo nemá žádnou chuť, je způsobeno zdejšími tradicemi ve vaření, nebo tím, že já nemám vůbec chuť a že žaludek má na tuhle věc vlastní názor. Pokud si pamatuji, zdejší jídlo vždy mělo chuť. Jinou, mdlou, bylo třeba jej déle poválet na jazyku a přivyknout jí, ale mělo ji. Pochybuji, že právě toto se stačilo změnit od mé smrti. A pokud je příčinou mé nechutenství, pak to prostě nechám být, rozhodnu se. Některé věci je zkrátka potřeba přijmout. Alespoň, pokud je nemůžeme ihned změnit, musíme se s nimi smířit. A já vím, že v tomto případě je problém v mé psychice a v ničem jiném. Což je ovšem něco, co se mění nejhůře takže, možná později?
Když jsme všichni najezení a utvoříme těsnější dvojice než při cestě do jídelny, držím se relativně tiše. Tedy napadlo mě, že coby Li HuiYin bych měl na PuAiovu poznámku odvětit něco hecujícího. Než jsem se však stačil zamyslet nad otázkou, co bys mu na to řekl Li Liuane?; už je zkrocen učitelem, který má dnešní hodinu meditací vést.
Meditace… tolik jsem o ni v noci usiloval. Bezvýsledně. Dnes s ní máme začít ráno. Tak jo, vydechnu si a vážně se o to znovu pokouším. Takový nácvik navečer, no ne? Jenže uvolnit se, skutečně odpoutat svou mysle je těžší než jindy. Podaří se mi to, až prakticky před koncem a záhy jsem z ní vytržen, abychom se mohli věnovat teorii. Pro jistotu nereaguji jindy, než když jsem tázán. Nic víc.
Přestávku trávíme venku. Díky tomu můžeme sledovat, jak se Oblačnými zákoutími šíří dobrá nálada. Šíří se tu dobrá nálada, já však kvůli ní cítím jen větší úzkost. Snažím se na to nemyslet a po přestávce se věnuji dalšímu učení.
Filozofii odbudu podobně, jako v předchozích dnech. Vím, jak mám odpovídat, aby byl mistr spokojen, a to mi stačí. Žádné složité rozbory, nebo dumání.
Diskuze o monstrech je zajímavá. Mám poměrně dost zkušeností, o které bych se mohl podělit. Musím z nich však vybírat jen takové, které nebudou nápadné. Přesněji pokud už diskutují o metodách boje s monstry, mohu občas přihodit víceméně spíš nějaký poznatek, otázku: „A nebylo byy lepší udělat tohle…?“ říct nějaké klady, a zápory… Většinou se však snažím nezasahovat. Mimoděk mi napadne, co by asi PuAi řekl Li HuiYinovi, kdyby věděl, jakého boje se nedávno účastnil v bažinách. Protože to ale nebylo monstrum, které by mělo typický výskyt v zimě, asi se o něm tady nehodí mluvit. A protože vlastně vůbec nechci mluvit a strhávat na sebe přílišnou pozornost, raději ani nepoložím otázku, kterou by takový učedník položit mohl, a nezeptám se na mistrův názor, o jakou věc se mohlo vlastně jednat. Už aby to bylo za námi… Spěcháš dělat stojky? Vysmívám se sám sobě v duchu. Vzpomenu si jak A-Ling mluvil o kaligrafii v podvečerních hodinách. Mimoděk mě napadne, že po odpoledním stojkováním bude má práce asi zcela jistě zralá na „pochvalu“.
Povzdechnu si, když vyjdeme s LingWuem do sluncem zalitého skoro poledne. Záře odrážející se od bílého sněhu štípá do očí, ale není to tak hrozné, jako když se v letních dnech plně opřelo o zlaté pilíře a sochy Jinlin Tai. Najednou je PuAi mezi námi. Instinktivně se chci odtáhnout, ale přinutím se zůstat. Téma, které nadhodí, mi dá něco, na co se mohu soustředit. Jsem Li HuiYin. Student v Oblačných zákoutích a jejich přítel. Rád popichuji PuAie. Baví mě ho štvát… Musím působit, jakože se můj duševní stav zlepšuje… „Samozřejmě, že vodní démon, protože…“ zarazím se. Měl jsem tu větu na jazyku, už zcela sformovanou v mé hlavě, ale jakmile mi pohled spočine na Nie FenFangovi, veliteli strážní věže, kde jsem strávil jednu neúplnou noc, zamrkám neschopen jít dál, nebo mluvit k tématu. Co ten tady dělá? Taky mě zmerčil. Proč? Hned se vydal k nám. Co může chtít? Přišel až k nám a já nedokázal zakrýt překvapení. To je v pořádku, Li HuiYin by byl určitě také překvapen. Zachovej klid, nabádám se. Vzápětí si však mám stu chutí zkousnout ret. Vážně je třeba na to jít tak zostra? To ho můj útěk (úlet) v noci tak sebral? Mám pocit, že kvůli tomu by tu určitě nebyl. Zatraceně, skoro jej neznám, nevím, co se mu honí hlavou, ale i když se vzápětí zdvořile ukloní, což mu intuitivně opětuji. „Nie FenFangu,“ oslovím jej opatrně, „vítejte v Oblačných zákoutích. Toto jsou moji přátelé, Huang PuAi, Liu ChengYi a San LingWu,“ představím mu Li HuiYinovy spolubydlící. „Nie FenFang, velitel strážní věže, kam odešel sloužit Tse RongWu, hned za hranicemi Gusu a Qinghe,“ vysvětlím zase jim, aby bylo zdvořilostem učiněno za dost. Nijak to však nyvysvětluje, proč tu vůbec je a tohle musíme dělat? Nemyslím, že by přiletěl jen kvůli tomu, že já od nich odletěl uprostřed noci. Přijde mi, že by to nedávalo smysl. FenFang v boji působil horlivě a možná trochu nezodpovědně, ale jakmile šlo o důležité věci, byl zodpovědný až dost. Neutekl, pokud by riskoval životy obyvatel. Nemyslím, že by svévolně opustil pozici. Musel tedy přiletět z jiného důvodu. Vážnějšího… To ostatně potvrzují i jeho další slova. „Bude to na dlouho? Mám po obědě ještě lekce,“ naznačím mu, že jsem vytížený. Pokud však mohu z jeho pohledu soudit, je evidentně na ten rozhovor značně napružený. Můj pohled zabloudí k San Lingovi. Je znepokojený, vidím to na něm. Asi jim dlužím přeci jen nějaké vysvětlení, že? „Když jsem se vracel,“ nerozvádím odkud, „vypomohl jsem s jedním monstrem nedaleko jejich věže,“ naznačím, „později vám o tom mohu říct,“ otočím se na PuAie, protože jakmile zmíním boj, jistě bude mít plnou pusu otázek, „ale teď asi vynechám oběd, pokud nestihnu Utužování těla, omluvíte mě?“ s tou otázkou se otočím k ChengYimu, který je takový jejich mluvčí. Přijde mi to jako optimální postup, alespoň teď, když mám srdce až málem v krku a cítím na nás kradmé pohledy několika dalších žáků klanu Lan. Zachovávám vážnou tvář. Usoudil jsem, že překvapení je v pořádku, takže ho nuceně nepotlačuji. Čekám, až se trochu vzdálí. „Nebude lépe promluvit si někde v soukromí?“ navrhnu. Evidetně se s obědem mohu rozloučit. Vzhledem k tomu, že nemám žádnou chuť, na tom asi stejěn nesejde… Navíc mám teď zrovna žaludek ještě staženější. Pokud by nevěděl kam jít, vezmu ho k nám na ubytovnu, ale nechám to nejprve na něm. Koneckonců, on vyhledal mě, ne já jeho. Já osobně jsem doufal, že už nikoho v barvách Nie z Qinghe nepotkám. Obzvlášť, když jsem se rozhodl, nepostavit se HuaiSangovi přímo. Jenže už tu je. A dokud já nevím, proč přišel, těžko s tím něco zmůžu… Mohl snad HuaiSang už odhalit, že jsem unikl? Zjistil, kdo jsem nyní a poslal ho pro mě? Nepřijde mi to úplně pravděpodobné. Hlavně, proč by pro mě posílal zrovna FenFanga, když má sektu plnou jinačích kultivujících? Stalo se v bažinách něco s čím chce pomoct? Říkám si však, že by asi bylo přeci jen divné, kdyby letěl až sem kvůli tomu aby mě tu vyhledal. Zvlášť, když snad ani nemohl vědět, že jsem tady! Mohli ho sem poslat HanGuang-Jun a Wei WuXian? V duchu nad tou možností zakroutím hlavou. Jakože by to relativně bylo možné, ale pořád nechápu, proč by to měli dělat? A bez motivu, jak známo, není zločin. Alespoň pokud vrahem není Xue Yang… Nakonec si mohu lámat hlavu jak dlouho mi FenFang dovolí, ale bez jeho vysvětlení, se zkrátka odpovědi nedozvím. | ||
| |||
 | Dopoledne A-Yao Proč to San Ling řekl? „My máme sebe“ opravdu mohlo znít všelijak, ale A-Ling nebyl naivní. Ani ve svém přesvědčení si nemyslel, že by se vzájemně opravdu „měli“. Neuměl by sám přesně pojmenovat vztah, který tak zvláštně utvořili a nadále tvořili. Co to bylo? Nevypadalo to jako přátelství, a přitom opak to nebyl určitě. Nebylo to lhostejné. Od případné kolegiality to také mělo daleko, z té příliš vystupovali s každým jiným než nezaujatým pohledem, který ani jeden neměli, natož pak s objetím a vlastně celým jejich včerejším odpolednem. Možná byli spiklenci, ale to slovo znělo zvláštně a stále až příliš neosobně po… všem. Ale San Ling vlastně ani nepřemýšlel nad tím, jaký vůbec jejich vzájemný vztah byl – i bez takových nucených otázek bylo vše až příliš složité a náročné. A on byl stále poznamenaný stavem při dnešním probuzení, než aby rozebíral to, co nemusel – navíc, i kdyby dokázal pojmenovat, čím se stali, co by to změnilo? Nejspíš vůbec nic. Takže proč to řekl takhle? Jednoduše protože mluvil o ChengYiho pohledu. Předpokládal, že jejich spolubydlící si z informace od A-Yaa vezme, že ten… tedy Li HuiYin… našel u San Linga nějakou formu podpory, což byla tak nějak pravda, ale že ChengYi už nebude pátrat po detailech. A pokud spolu budou A-Yao a San Ling trávit alespoň nějaký čas a zvládnou nevypadat, že se každou chvíli rozpadnou, ChengYi by si zkrátka snad myslel, že tedy opravdu mají sebe vzájemně, ať v jakémkoliv slova smyslu, záleželo snad na tom? Hlavně, že tím pádem, možná, že by se nemusel tolik strachovat a méně je se svou starostlivostí zkoumat – uklidnit se, alespoň trochu, přesně jak San LingWu předpokládal, doufal a zmiňoval. Byl vděčný za kamarádovu podporu… cenil si tohoto prvku jeho osobnosti... v každé jiné situaci. Oproti létu vyžadovala chůze po cestách přeci jen trochu více pozornosti - jako prevenci proti případnému uklouznutí - a tak si San Ling nevšiml, že se po těch konkrétních slovech A-Yao tak zarazil. Také z toho důvodu, že záhy přišel s otázkou na knihovnu, a to mu sebralo pozornost. Naopak ale zaznamenal ticho a okatou ne-reakci, která následovala po předchozí nabídce čaje, ještě předtím, než se k ChengYimu a podanému vysvětlení vůbec dostali. San Ling znal co se týkalo různých uklidňujících čajů a bylinek na spánek jen jeden pohled, kterým se mohl řídit - ten svůj, který však byl vytvořený s pomocí a díky nemalému zkoušení. Byl to nápad, se kterým přišel ChengYi - a San Linga dloubla vina, když nad tím přemýšlel. Nechtěl se vůči spolubydlícímu chovat tak, že jej bude odhánět při snahách pomoci, čímž věděl, že mu bude jen přitěžovat, hlavně když kolikrát dříve z jeho pomoci těžil. Opravdu doufal, že mu vysvětlení, co A-Yao nabídl, ulehčí. A-Ling si pamatoval, jak mu jednou na tržišti při výletě do města koupil ChengYi balíček bylinkového čaje a navrhl mu, že by ho mohl zkusit na spánek - tou dobou spolu bydleli už dostatečně dlouho a jediný, o kom San Ling myslel, že jej svými nočními problémy alespoň neruší, byl PuAi. San Ling vlastně dodnes netušil, že se to tak není. Že se PuAi kolikrát vzbudil, ale nikdy nepřišel, nikdy nedal najevo, že je vzhůru, nebo následující dny, že vzhůru byl. Kdyby o tom věděl, chápal by to. Ale o tom věděl akorát PuAi, ChengYi to tušil, a možná Li HuiYin, ale to už se nikdo nedozví. Každopádně k nápadu s čajem San Ling přistoupil tenkrát nejprve spíše kvůli ChengYiho zapálené potřebě a snaze mu pomoci, než kvůli důvěře v takovou metodu. Lépe se mu možná usínalo, ale s tím příliš obecně problémy neměl. Ale přesto zkoušeli různé kombinace. Jednu dobu z toho dokonce udělali hru - všichni čtyři po večerech popíjeli různé druhy bylinných čajů - uklidňujících, pro zdravý spánek, klidnou mysl a tak dále, a předháněli se, kdo vydrží nejdéle vzhůru. Svým způsobem když z toho PuAi udělal takovou soutěž (kdo jiný), necítil se kvůli tomu San Ling tolik špatně. Akorát když to přehnali, ráno pak bylo úplně praštěné. To byl také důvod, proč San Ling téměř nevyužíval směs bylinek, kterou měl uloženou v šuplíku nočního stolku ve své kóji. Nakonec se nechal do ChengYiho odhodlání strhnout - vždyť to byla dobrá představa, zbavit se svých snů (tenkrát ještě nechápal, proč zároveň tak nějak nechtěl, což byl důvod proč mu trvalo se pro ChengYiho nápad nadchnout… tomu až teď více rozuměl). Každopádně společně vymysleli kombinaci bylinek po vlastně vcelku příjemných volných chvílích strávených sezením v knihovně, probíráním ChengYiho postřehů z lekcí léčitelství, jejich společných zase z těch o bylinkách, rad od spolubydlícího matky a vědomostí získaných z knih. Tak vznikl recept na čaj, do kterého si bylinky s povolením od hlavy klanu vypěstovali sami ve sklenících a zahrádkách Oblačných zákoutí, sami si je usušili a připravili z nich danou směs. San Ling se přece jen musel lehce usmát, když mu ta vzpomínka proletěla hlavou - samozřejmě se tomu nevěnovali jen oni dva. Li HuiYin se přidal téměř hned - San Ling předpokládal, že jej téma zajímalo... PuAi následoval vcelku záhy, prakticky téměř hned, a nikdo neřekl nahlas, že jim je jasné, že žárlí, protože ti tři tráví čas spolu - takže se přidat musel. I kdyby jen proto, aby z toho celého vytvořil tak uvolněnou vzpomínku. Co z toho vyplývalo? V tuhle chvíli si na to San Ling vzpomněl, jen protože přemýšlel nad A-Yaovou reakcí, tedy jejím nedostatkem. Dokázal díky svému pohledu a tomu, kolik toho vyzkoušeli v té době, pochopit nedůvěru v takové metody. Dokázal by možná pochopit i A-Yaovu nedůvěru v něj, mnohem složitěji po včerejšku, ale dokázal. Nad čím přemýšlel byl důvod, proč si nechtěl A-Yao do spánku pomoc. Napadly ho dva. Nebo čtyři, ale dva byly takové nerelevantní. Buď si myslel, že to stejně nezabírá, ale někdo úzkoprsý by jistě nezvládl… no to vše, co tenhle člověk zvládl a nad čím San Ling nechtěl moc přemýšlet. Nebo mu bylinkové čaje nechutnaly - stejný problém. Nebo se obával, že nebude po probuzení tolik bystrý - pokud měl zkušenosti s vážně silnou směsí, to dávalo smysl. Proto také San Ling nepřipravoval takový čaj sám pro sebe nijak často, neměl rád, když usnul opravdu tvrdě a ráno, vlastně i celý den, se cítil tak zvláštně neprobuzený. Ale říkal si, že možná dnes by mu to prospět mohlo. Nebo… nechtěl jít spát? A San Ling věděl o jednom důvodu, proč nechtít jít spát, také měl období, kdy se o to pokoušel. Takže věděl, že to není udržitelné. Věděl, jaké to je usnout nakonec nechtěně z vyčerpání a vzbudit se… vlastně hůř, než kdyby býval spal normálně. Proto se nakonec San Ling trochu podmračil, když ho napadl i tenhle poslední důvod. Koukl bokem k A-Yaovi, přemýšlel, zda by to měl ještě komentovat… nakonec to udělal. “Ten čaj,” dodal stále tiše, spíš tak lehce, než že by nějak žádal reakci, “je to naše vlastní směs, je silný… mě pomáhá. Kdybys chtěl, mám ho u sebe v nočním stolku.” A víc k tomu neřekl a hovor pokračoval dál… … přes vysvětlení pro ChengYiho, “pozvání” do knihovny, večernímu vynechanému opisování… Na to San Ling přikývl, vlastně rád, že znovu za velmistrem kvůli tomu nepůjde, ale šel by, kdyby to dávalo smysl. Ale asi měl A-Yao pravdu. I když formulace mohla být lehce zvláštní, tak on si z ní zase příliš nedělal. Byla to opravdu jen maličkost v tom celém, lehký otazník nad tím, zda A-Yao navštěvoval v Oblačných zákoutích lekce spolu s Hanguang-Junem a mistrem Weiem. (To, že mistr Wei tu byl na lekcích a dostal trest, to ho nepřekvapilo vůbec, tady byla pověst trochu na jiné úrovni v jiném slova smyslu.) Naštěstí patřil ale San Ling mezi ty, kdo se bez rozmyslu neptají. Býval by se jinak zeptal, zda A-Yao navštěvoval lekce v Oblačných zákoutích, aby si tu informaci mohl uložit. Nechtěně by tím mohl probrat další náročné téma. Ale on se nezeptal - právě protože měl v sobě to uvědomění, že cokoliv může probrat v člověku… cokoliv. Raději tedy přitakal pokývnutím a přešel k A-Yaově otázce. Díky té si uvědomil, že pravděpodobně A-Yao lekce nenavštěvoval, jedině by zjišťoval, co se změnilo. Bylo tedy možná dobře, že se neptal. A neplánoval se ptát ani teď - jak se takovou informaci tedy A-Yao dozvěděl, to nepotřeboval San Ling vědět, tedy by se ptal jen ze zvědavosti. Že A-Yao jejich rozvrh nebude znát ho napadlo až kvůli tématu o knihovně a když si vzpomněl na kaligrafii. Dal se tedy do odpovědi stručně, protože jídelna se rychle blížila. “Máme odpolední lekce po šermu.” Tedy šermu nebo tělocviku, ale to bylo ve stejný čas. “Dvouhodinové vždy jednou týdně dva týdny po sobě. Po dvou týdnech je třetí týden hudba, každý den, pak zase dva týdny vedlejší lekce. Kromě astronomie, ta je po večeři jednou týdně. A z vedlejších lekcí… Na kaligrafii chodíme my dva…” Neříkal Li HuiYin, i když šeptal, bylo to takhle… lepší. Lepší pro předstírání. “Pak jsou duchovní zbraně s naukou o jejich výrobě, tam chodí PuAi… Lékařský předmět, léčitelství, první pomoc a výroba léčiv… ty a ChengYi… Na historii chodím jen já… Diplomacie, ChengYi a já… a PuAi.” Který tam chodil jen, protože nevěděl co si vybrat, mohl tak trávit víc času s ChengYim a nějak záhadně dospěl při výběru k závěru, že by mu to mohlo i prospět. Což o to, pusu tam nezavřel… Už byli skoro před jídelnou, takže ještě San Ling rychle dodal, “řeknu ti víc později.” Opravdu se včera tolik nedostali k vyprávění o Li HuiYinovi… a San Ling ani nevěděl, jak by to měl udělat. Ale minimálně by měli začít tak, že si shrnou, jaký vlastně byl Li HuiYin při výuce? I když zatím nikdo rozdíl nezaznamenal, při velkých výkyvech by to mohlo někomu připadat zvláštní (snad také odůvodnitelné v některých rozměrech, ale zkrátka bylo jistě užitečné to probrat). *** Snídaně jako každé jiné jídlo proběhla v tichosti, a když se vydali na ranní lekce, už neměli A-Yao se San Lingem šanci na příliš soukromí - všichni žáci a učedníci se rozešli směrem k budovám, které obklopovaly oblázkové nádvoří s lávkou a skrývaly v sobě jednotlivé účebny. Také PuAi a ChengYi šli už znovu u nich a PuAi se právě nechal slyšet, že by nejraději místo meditace (což použil jako shrnutí pro celý předmět), kterou dnes začínali, přeskočil rovnou na šerm - jen to udělal bez povšimnutí, že v učebně už čeká mistr, a tak skončil v první řadě. ChengYi ho chudáka kamarádsky následoval. Kromě toho se ale na prvních dvou lekcích nestalo nic zajímavého. Symboly dnes vůbec neměli, takže se ani nemohli dočkat opravených testů. Možná dobře, protože se zdálo, že PuAie se drží díky kartičkám skvělá nálada a dalo se předpokládat, že by stačila vidina této lekce, aby se zase rozmetala. A on ten jeho úsměv mohl být zkrátka trochu příliš výrazný, a když ne nakažlivý, minimálně tedy zaznamenatelný. Skoro se až zdálo, že tu první hodinu se nad ním mistr slitoval jen kvůli němu, když ho po usazení do první řady nechal při úvodních minutách meditace před teorií pokukovat po zbytku třídy. (A nebo si toho nevšiml.) Během půlhodinové pauzy zachytili při procházení venkem vlastně nějak nezvykle moc úsměvů, který se zdál cestovat mezi jedinci po krátkých výměnách slov a rozhovorech, třeba o tom, jak hezké je ráno nebo jak osvěžující je zimní sníh. Ale neměli ani příliš čas zjišťovat, co tu dobrou náladu k některým dostalo, čekali je další dvě lekce do oběda. Zřejmě inspirovaný venkovním počasím s nimi mistr opakoval monstra objevující se zásadně v zimě, ať šlo o duchy nebo démony vyloženě stvořené například díky sněhovým lavinám, nebo o zvířecí monstra přes teplé měsíce hybernující. Probírali zásady při boji s nimi a vyvraceli si vzájemně argumenty - což vlastně bylo vcelku zábavné (na poměry Oblačných zákoutí) a formou diskuze. Rozhodně odlehčení po předcházející hodině filozofie. Ale první opravdu zajímavá věc nakonec nastala až cestou na oběd. Jak už měli ve zvyku, ChengYi a PuAi čekali na zbylé dva spolubydlící před učebnou, než se dostali ven a mohli společně zamířit k jídelně. Ti dva byli zabraní do konverzace o tom, jestli když se pod člověkem propadne led a on spadne do vody, ale než se utopí, tak dostane šok kvůli zimě a umře, jestli z něj má šanci vzniknout spíše ledový nebo vodní démon. PuAi se pak tedy ptal Li HuiYina a San Linga na názor, přičemž se vloudil mezi ně. To ale nebylo to překvapení. Tím, tedy pro A-Yaa ještě o něco dříve než pro zbytek, pokud věnoval okolí pozornost, byl velitel strážní věže Nie FenFang, který čekal kousek od jídelny, přešlapoval - a vyhlížel. Nikdo příliš netušil, kdo ten člověk je, ale musel být jistě host a z klanu Nie podle úboru, proto k němu někteří zdvořile kývli nebo se poklonili, když procházeli kolem něj. Nie FenFang ale vyhlížel přímo Li HuiYina - a když jej spatřil, bez meškání vyrazil k němu a trojici spolužáků, kteří ho doprovázeli. Možná to bylo lepší, než kdyby na něj přes těch několik metrů začal volat… alespoň. FenFang se cítil stále hloupě, nepustilo ho to po rozhovoru se ZeWu-Junem. Ale nehodlal tuhle šanci pustit a především! Jakmile uviděl svůj cíl, akorát ještě zesílila ta sotva (a možná lehce spíš ne-)potlačovaná horlivost. Potřeboval odpovědi a hodlal je získat! Jestli měl rozmyšlené, co vůbec přesně řekne? Jak Li HuiYina oslovit? Jak přesně zavést hovor na všechno, co mu volalo v hlavě a nenechalo klid? No… to ne. Ale nenechal se tím zastavit, když prošel mezi učedníky. Přemýšlej, než něco řekneš. “Li HuiYine!” Vyhrkl. Možná by to měl zkusit znovu. Minimálně se alespoň pozastavil. A trochu přece jen ho zašimraly i rozpaky. Pořád to byl učedník, který ho zachránil… však to byla obrovská část důvodu, proč tu vůbec byl! Takže ukročil o něco a poklonil se, sice rychle, ale zdvořile. “Li HuiYine,” zopakoval o něco méně… hrr. “Potřeboval bych s tebou mluvit… nutně.” Stále to nebylo nejlepší, že? Jenže jemu ty zdvořilosti najednou nešly na jazyk, když byl už takhle blízko. Vůbec ho nenapadlo, jak to vypadá! PuAi měl bez ostychů překvapením nadzvednuté obočí a ChengYi ho lehce stáhl stranou, aby něco ještě neplácl. Nikdo z těch tří samozřejmě netušil, kdo tenhle muž je, co má společného s Li HuiYinem… ale pořád to byl dospělý kultivátor z jiného klanu, host a asi nebyla jejich věc, co se dělo, takže do toho nezasahovali. Nejvíce znepokojený vypadal San Ling, když zaletěl pohledem k A-Yaovi. | ||
| |||
 | Čas přijít na chuť novému dni Wei WuXian
Má dlaň je zastavena. Ohlédnu se po svém milém a dlouze mrknu, místo přikývnutí. Máš pravdu, pomyslím si a vydechnu. Věnuji mu ještě jeden krátký polibek na rty. Nemohu přeci za to, že i mě tíží myšlenky, které ne vždy lzde zcela ovládat. Přesunu dlaň na záda a nechám ho se přitisknout. Nahlas bych neřekl, ale miluji, když si ze mě dělá svůj oblíbený polštář. Dává mi to pocit, že beze mě by možná ani neusnul a to je… jednoduše úžasné! (I když samozřejmě také sobecké, ale není láska tak trochu i sobeckosti?) Slyším jeho hvízdání, ale tentokrát to není žádná zádušní melodie, nýbrž píseň naší lásky. Tam, kterou jsem pro něj složil, do které jsem vložil celé své srdce. A stejně jako když jsem ji poprvé slyšel od něho, kdžy se vrátil k životu, i dnes pohne mým srdcem a já mám pocit, že ráno možná skutečně bude moudřejší večera…
Nezahání to můj strach o něj, ani o XiChena, nebo o Nie HuaiSanga, který (i když je tato informace uložená o značný kousek níž v mém vědomí) nám dnes v mlhavých náznacích ukázal, že i on se možná trochu trápí. Ten strach stále existuje, ale už není tak dusivý. Díky tónům, které mi rezonují tak blízko uším mám pocit, že mohu být klidný ještě alespoň pro dnešní noc. Naznačuje tlukot mého srdce, klidný pravidelný dech a uvolněné svaly po těle.
A tak s úderem deváté, když už píseň dávno dozněla, zavřu oči a pokojně usnu v milujícím obětí.
Měl jsem temnou, ale beze snou noc. – Dar od mého muže. Když konečně přijdu k sobě, je pět ráno a venku vládne temnota. Políbím svého manžela na tvář a usoudím, že ještě není čas vstávat. Ještě alespoň hodinku si vychutnám jeho blízkost a teplo, které naše těla spojuje a zahřívá pod přikrývkou. Až dnes opustíme pokoj, budeme se muset vydat do mrazivého dne. Ať nad tím přemýšlím jakkoliv, usuzuji, že nemáma šanci zvládnout celou cestu na jeden zátah. Samozřejmě bych mohl letět i v noci a tohle opravdu spěchá. Pokud měl včera vůdce sekty Nie 7 dní, dnes jich má už pouze šest. Nabídl prozatimní utišení situace, ale to neznamená, že nemusíme spěchat. Ale nesmím zapomenout, že nepoletím sám, že nesu dvojí váhu, i když Wei Ying není tak těžký, stále něco váží a já musím vynaložit více duchovní energie. Riskovat let přes noc by mohlo znamenat, že buď stejně nedoletíme, nebo přiletíme na pokraji vyčerpávní. A to nejen, že by nám nepomohlo, ale on by to nedovolil. Takže budeme muset někde přespat. První mě napadne strážní věž. Ale ten muž, který předával Nie FenFangovo hlášení, má dnes také letět tím směrem. Dorazili bychom všichni a my už víme, že mají poměrně malé ubytovací kapacity. Vzhledem k naší cestě a jejímu účelu bychom jim nemohli nabídnout přímou pomoc (i když bych rád, protože je mi jasné, že ji nejspíš opravdu potřebují). Té se jim dostane od jiných a já budu muset doufat, že to bude stačit, protože i když poblíž žijící lidí evidentně potřebují ochranu, pokud bych si měl vybrat mezi nimi a mým bratrem, nevím, jestli bych dokázal zvolit správně. XiChen totiž teoreticky není ve skutečném ohrožení života, zatímco lidé v té oblasti jsou bezmocní. Na druhé straně Nie HuaiSang posílá své muže a je-li situace tak vážná, jistě jich pošle ještě víc… Říkám si však, že bychom mohli přenocovat v té blízké vesnici. Pokud by něco uniklo z bažin a dorazilo do těch míst, budeme schopni pomoci.
S úderem šesté vtisknu na spánek svého kultivačního partnera další letmý polibek a vstanu z postele. Tentokrát jsem to já, kdo se jde umýt. Nepoužiju vanu, kde je již voda studená. Lavor mi stačí. Důkladnější očistu si dopřeju až doma. Nemluvil jsem o tom se strýcem, ale myslím, že nám dal dostatenčně najevo, že budeme-li chtít, můžeme Jinshi s Wei Yingem obývat.
Když se upravím, jakoby včerejší noc ani nebyla, jaká byla, posbírám i kousky Wei WuXianova oděvu, složím je na postel vedle něj a uklidím na stole. Uvědomím si, že ještě jedna věc mi chybí a tou je čelenka. Včera jsem ji nechal na posteli a teď ji musím vytáhnout zpod svého manžela.
Zavážu si ji, implementuji do účesu před zrcadlem, a když je pevně a rovně usazený středový obláček na mém čele, usadím se ke stolu. Jeden kousek ovoce, mi stačí, abych vydržel, než přinesou snídani. Pak už jen sedím a chvíli medituji. Až kolem osmé vytáhnu svůj qín a pohladím struny v tónech stejné písně, jakou mi včera broukal Wei Ying. Máme čas. Stihnu během té hodiny vystřídat ještě více melodií. Vím, že mého partnera hraní neruší. Snažím se jen o postupné vtírání vjemů do jeho podvědomí, aby se snad posléze snáze probudil?
Když služebná zaklepe, ustanu v hraní úplně a jdu otevřít. Poděkuji kývnutím, když převezmu tác. Starší žena, která přišla s ní, mi následně s úklonou oznámí, že: „Dobré ráno, HanGuang-June, až budete s mistrem Weiem připraveni, vůdce sekty na vás počká na hlavním nádvoří, aby vás vyprovodil z Nečisté říše.“ a já jí věnoval další přikývnutí, bez upřesnění času, neboť je jasné, že ještě chvíli budeme potřebovat. Obě ženy pak odešly.
Když poté uložím jkídlo na stůl, dojdu zpátky k posteli, abych lehce zatřásl se stále ještě neprobraným obyvatelem lůžka. „Wei Yingu,“ promluvím na něj. Odhrnu deku. Jeho jméno zopakuji několikrát. Pomalu mu začnu natahovat kalhoty a celkově jej oblékat. Stále se jej přitom snažím něžně probudit. „Wei Yingu, musíš jíst.“ „Wei Yingu, brzy musíme jít.“ „Wei Yingu, je ráno,“ pořipomínám a bude-li to nutné, odnesu jej v polospánku i ke stolu, kde se usadím za ním, abych mu upravil vlasy, než začneme jíst. „Nie HuaiSang se prý přijde rozloučit,“ řeknu i jemu. Koneckonců to oni byli přátelé. A Wei Ying o něj měl včera mnohem větší starost než já. Mohla by to být relevantní informace. Minimálně je konfrontace s vůdcem sekty po ránu důvod nedostavit se úplně rozespalý a neupravený. Ačkoliv s tím druhým mu pomáhám, jak jen jsem schopen. Možná už to neřeším tolik, jako kdysi, ale zvyk je železná košile. Asi jako usínání za večerky a probození se v pět ráno.
Nakonec se i já usadím vedle něj ke stolu a pustím se do vydatné porce rýžových bochánků. Ty sladké a masové nechám Wei Yingovi. Ne, že bych se už nenaučil jíst všechna jídla. Ale sladké mu pomůže se probudit a maso pro změnu doplní energii, kterou včera musel vynaložit. Sedím způsobně a jím tiše. Čeká nás dlouhý, a jak by řekl někdo jiný, „nudný“ den. Sám jsem však myšlenkami buď zde a nebo v našem cíli. | ||
| |||
 | Jak uspat Lan Zhana...(?) Lan Zhan Polibek na čelo doprovodím zavřením začervenalých očí a vlastně je už nechám zavřené. Užívám si každý kousek jeho pozornosti. I když nelžu v tom, že bych mu chtěl péči oplácet, neznamená to, že mi bude hloupé si ji užívat. Já jeho budu rozmazlovat zase jindy (navíc stejně tuším, že si Lan Zhan prostě užívá rozmazlovat mě - já si taky užívám každou tu chvíli, kdy mi dovolí zase opečovávat jeho). Přitisknu se, se zamilovaně spokojeným výdechem, do pevné náruče, aniž bych se obával, že když se nebudu držet, neunese mě. Po dnešku musí být Lan Zhan jistě také unavený, ale vím, že by mě nepustil. A tak ještě malou chvíli využívám jeho péče, přesně jak jsem si ji vykňoural. Pootevřu oči až tehdy, kdy se ze mě pokouší vytvořit sushi rolku - a nemohu se nezačít culit. "Lan Zhane," zavrním a sleduji, jak zamíří ke stolku - srdce se mi rozbuší, když si vybavím těch milion pravidel jeho sekty, a to jsou jen ta týkající se JÍDLA. Provokoval jsem tím malinko a on to zkrátka udělal. Ale na šok a ten dechberoucí pocit, když tenkrát přinesl jako beze všeho přímo před svým bratrem do Oblačných zákoutí karafy Císařova úsměvu, na ty svačina v posteli nemá. Možná protože jsem z něj od té doby vyloudil více ústupků. Vlastně jsem se ale poměrně často snažil spíš alespoň v takovém nějakém vlastním stylu následovat zase jeho styl. (Například když jsme u toho jídla - ne, že bych při něm nekrafal a neseděl všelijak, ale seděl jsem u stolu - ne na něm, ne na posteli, ani skříňce, ale u stolu - a to i když jsme byli sami, alespoň teda většinou - a seděl jsem sice pohodlně, ale pořád v mezích slušnosti. A v drtivé většině případů oblečený.) "... víš, jak moc jsi teď sexy? Nádherný, silný manžel nosící mi svačinky až do postele… není nic víc sexy na celém světě." Dořeknu vrnivě a vůůůbec si jej neprohlížím při jeho cestě od postele ke stolku a zpět. Zavrtím se a polknu sucho v puse. Na chvíli mě skutečně napadne se na něj vrhnout. Především když mi pohled sklouzne malinko níže, než například k hrudi. Jenže kdybych to udělal, to by nemohlo být jednostranné, protože bych zkrátka nevydržel bez jeho pozornosti, teď rozhodně ne… a na to, přiznám si rozmrzele, opravdu nemám energii. V takových chvílích se mi sem tam zasteskne po mém těle v dobách studií v Oblačných zákoutích, kdy jsem si přišel málem nevyčerpatelný a co se občas podařilo tělu přehnat, to rychle napravilo zlaté jádro. Kdybychom se mohli na chvíli vrátit a svá těla z té doby si půjčit… to by byla jízda. Zasněně si zavrním. (Ale jsou to jen takové chvilky, kdy si stýskám podobným způsobem. Jinak jsem smířený a vděčný za to, co mám.) S povzdechem pak tedy ignoruji jeho pohled (jup, všimnul jsem si) a chňápnu vděčně po hrušce. Zakousnu se, když si Lan Zhan lehne. Takže s ovocem chyceným zuby se nejprve vysoukám z osušky, trochu si s ní vysuším vlasy, než ji odšoupnu na zem, a odhousenkovatím se pod nabídnutou část peřiny až k Lan Zhanovi. Osuška by nakonec jen studěla, ale trochu vlhká peřina nás asi moc trápit nebude. Přišoupnu blíž misku oříšků, chytím znovu hrušku a v leže na boku ji začnu kousat, jen si dávám pozor, aby šťáva nekapala do postele. Ticho nejdřív není nic zvláštního. Soustředím se totiž na jídlo, až zbude z hrušky jen stopka odložená na noční stolek vedle (značně prázdnější) lahvičky oleje a z oříšků jen miska odložená tamtéž. Až potom si začnu uvědomovat, jak jiné vlastně je Lan Zhanovo hlazení. Postrádá svou obvyklou něhu a láskyplnost, je jiné… nějak jiné. A tak kouknu ke svému milému a to si konečně také všimnu jeho výrazu. Nebylo by to vyloženě nic zvláštního, kdyby jeho pohled byl zamyšlený a kdyby mě zároveň nehladil takovým způsobem. Lan Zhan mohl být zamyšlený a já bych jej nerušil. Ale tohle určitě nejsou přemýšlivé oči. Jsou… ustarané, utrápené, ztracené, nepřítomné?… je jedno, jestli to nedokážu přesně pojmenovat, jen vím, že to není dobrý pohled a to stačí. Je to díky Lan Zhanovi, že se cítím lépe, tak, že mě tohle ticho ani nezkusilo strhnout do mých trápení. Díky tomu mohu nedovolit, aby se on nechal odnést do svých a byl na to sám. Asi bych jindy zkusil přijít s vtipem, s rozptýlením - kdyby šlo o jiný čas a jiná trápení - nemusím moc přemýšlet nad tím, co má přesně v hlavě, poslední dny nabídly až příliš možností a jsem si jistý, že k některé z nich se jeho myšlenky vztahovat budou. A to je vše moc vážné na zlehčování, i pro mě. A tak zastavím pohyb jeho dlaně tím, že ji jemně sevřu do své a schovám u své hrudi. "Lan Zhane," zašeptám. Kdyby to nemělo stačit, zopakuji to, dokud si nejsem úplně jistý, že mě poslouchá. "Pojďme spát… čeká nás náročná cesta a oba si musíme odpočinout. Určitě mi někdo chytrý někdy říkal, že ráno moudřejší večera, hm?" Pohladím palcem hřbet jeho dlaně. Natáhnu se a položím si hlavu blíže k jeho rameni, abych se o něj opíral, ale nebylo to nepohodlné. Když jsme do pokoje dorazili, bylo ještě světlo, nebylo třeba rozsvěcet lampy - a tak není ani proč vstávat. Přitisknu se k němu. Jsem tady. A když začnu tiše hvízdat, přivřu oči. Nevím přesně, proč mě to napadlo. Možná protože on vždy začal hrát v náročných chvilkách, vždy mě svou hudbou utěšil. A tak tiše začnu hvízdat melodii právě té písně, kterou složil, naší písně. Tak potichu, aby ji slyšel, ale nerušila. Ani když melodie skončí, nezkouším však usnout. Místo toho poslouchám jeho dech a snažím se poznat, zda usnul on, nebo kdy usne. Předchozí vyčerpání jakoby ani nebylo, i když se zase nakonec jistě ozve, až překonám starosti a Lan Zhan bude spát. Při nejhorším by měla alespoň ta druhá část nastat nejpozději v devět. | ||
| |||
 | Oběd(PJ) Lan XiChen
Lan QiRen nakonec nemusel omlouvat San LingWua z dalších lekcí. Ukázalo se, a hoch mu to sám s rozpaky přiznal, že mu nebylo dobře po duševní stráce, což se občas stávalo a on to věděl a tak ho taktně nechal odejít a zůstal ve svém vlastním domku do večeře, na níž už nemusel čekat nijak dlouho a pak s těžkými myšlenkami meditoval nad mnohými událostmi poslední doby, než se uložil ke spánku a ponechal si z dnešního dne pro tyto chvíle jen XiChenovo objetí v meditační zahradě a sdílené ticho, příslib zítřejšího oběda, který by mohl být dobrým začátkem. Čěho přesně se neodvažoval domýšlet. Sám byl však odhodlaný zde pro synovce být a doufal, že to půjde skloubit i se vším, co bylo podle něj správné… (I když v srdci už tušil, že tak jednoduše to v životě nechodí…)
Ráno prováděl své vlastní naučené úkony. Ranní hygiena, oblékání, česání, meditace, snídaně, dopolední vyučování… A pak přišel čas oběda, před kterým se starší kultivující vypravil do Hanshi. Minul se s neplánovaným návštěvníkem sekty tak, že jej v Lan CaiHongoě doprovodu ani neviděl odcházet. Pro velmistra tak byl zatím den absolutně bez poskvrny, když zaklepak na synovcovy dveře.
Abyste rozuměli v Oblačných zákoutích se zpráy nešířily jako v jiných sektách (pomocí drpů, klepů, pomluv…). Stále se však šířily. Kultivující Lan měli vlastní (skoro by se dalo říct jazyk) způsoby, jak tak činit. Těch několik málo jedinců, kteří toho rána zahlédli Lan XiChena s opravdovým a pozitivním úsměvem, v nejlepší kondici v jaké byl od Yunpingu, těm se nálada rapidně zlepšila. A tak se sami usmívali. Tím se šířil úsměv a spokojenost. Tu a tam se v rozhovoru zmínili, jak je dnes opravdu krásné ráno. Nebo s pohledem k Hanshi vyjádřili naději, že zimní sněhy blahodárně působí na mysl a jaro tak jistě přinese samé dobré věci. I když tedy nikdo přímo nemluvil o ničem závadném, čím dál více obyvatel vědělo, že se vůdci sekty daří lépe. Nebo to možná nevěděli, ale věřili tomu.
Něco z toho zachytil i sám Velmistr a i jeho nálada se tak držela ve velmi pozitivní rovině. Po vyzvání vešel do domku svého synovce a těšil se na jejich společné posezení. „Dobré poledne, XiChene,“ pozdravil jej s drobným úsměvem na rtech. Oběd už se nesl. Měli akorát čas se přivítat a usadit. Lan QiRen pochopitelně nepřehlédl čajový set na jednom ze stolků i s prázdnou miskou, ale pokud měl jeho synovec nějakého hosta ještě před ním, nebylo to snad pozitivní znamení?
Otázkou však je, v jakém stavu je synovec sám? | ||
| |||
| Čekání na učedníka Lan XiChen, A-Yao – později
ZeWu-Jun přikývl a odsouhlasil tak FenFangův plán na přenocování i doplnění léčiv. Připadalo mu to rozumné, proto to řekl. Snad to opravdu ostatní zvládnou ještě jednu noc… Samozřejmě o ně měl obavy. JiaHao a ZheMei se z močálů vraceli zranění. RongWu, určitě nebude mít ještě dostatek sil, aby vše uspal a pokud zůstane příliš dlouho, ti tři se přiblíží maximálního okraje sých kultivačních sil a schopností. Pokud by se zdržel příliš, nemusí je už najít živé… To pomyšlení ho jen pobízí k dalšímu spěchu, ale jídlo, čaj, přítomnost vůdce jiné sekty, fakt, že se právě shodli na tom, že dnes neodejde… to vše přispívá k tomu, aby pro teď zůstával trpělivý.
Chtěl zvědět něco víc. Ne tak o soukromí vůdce sekty Lan jako o problémech učedníka, kterého přišel vyhledat, pokud zde bude. (A že je, to už ví.) Nakonec je však Lan XiChenova odpověď tak neurčitá, že seám FenFang netušil, co si z ní má vzít. Nesnášel, když lidé hovořili a přesto neříkali vlastně nic. Člověk, když domluvili, nevěděl už ani, na co se ptal a připaadal si jako obtížný hmyz. Ne, že by vůdce sekty naproti němu mluvil tak dlouho… FenFang si pamatoval, co řekl. Nejprve kývl, jakože samozřejmě ZeWu-Jun nemusí rozebírat své soukromí. Nemhol by říct, že skutečně chápe náročnost jeho dní, ale pochopil, že mu do toho nic není. Oni dva nebyli přátelé, prakticky se neznali, a jestli ZeWu-Jun znal FenFangova otce, mladíkovi připadalo nepodstatné. Sám měl spoustu soukromých věcí, o kterých nerad mluvil. Minimálně to pochopit mohl… Vzápětí se však zastyděl. Připomínka jeho postu jej zasáhla jako pokárání, i když neřečené přímo. FenFang málokdy chápal náznaky. Tohle byla výjimka a sám si nebyl jistý tím, proč na něj tak vůdce sekty Lan působí. Dalším kývnutím odsouhlasil ZeWu-Junova slova a jejich zbytek, bez výpovědní hodnoty už vnímal jen napůl. Pochopil, že toto téma má opustit a tak se smířil s tichem, jež následovalo, sám ponořený do myšlenek.
Ano, věděl, že věci nikdy nejsou zcela v pořádku. Že každý má svou vlastní představu „pořádku“ a toho co do něj patří a co už ne. Kupříkladu FenFangoi připadalo naprosto v pořádku v klidných dnech trénovat ráno ještě před rozbřeskem na nádvoří věže. (Ostatním jeho podřízeným už však o dost méně, protože je svým úsilím budil, takže musel svůj trénink přesunout na pozdější hodinu.) Feng ZheMeiovi zase připadalo naprosto v pořádku, nechávat věci, kdy je zrovna odložil, aniž by v tom měl nějaký řád, který sice tvrdil, že jeho chaos má, ale nikdo jiný se v tom pak nedokázal vyznat. (Což ho nakonec donutil omezit na oblast jeho pokoje.) Zhu JiaHao trpěl představou, že je v pořádku, že neumí vařit a své povinnosti v tomto směru vždy vyměnil s někým jiným za něco jiného, co měl udělat zase on. (Až do chvíle, než to FenFang zatrhnul, protože jednou můžou být odkázání právě na jeho schopnosti uvařit, a co pak budou dělat?) Tse RongWuovi připadalo ze začátku naprosto normální dělat cokoliv, co považoval aktuálně za nutné a nekomunikovat s ostatními. (Což bylo opravdu potřeba změnit, aby spolu vůbec dokázali vycházet! – ostatně RongWu z nich asi prošel největší změnou za nejkratší dobu…)
A to byly jen věci z věže. Nie FenFang znal takové věci i z Nečisté říše. Co připadalo v správné jedněm, se už nelíbilo jiným. Koneckonců on sám toho byl zářným příkladem…
„Rozumím,“ odtušil ohledně promluvení si s Li HuiYinem. Proto přeci přiletěl, že? Teď měl však pocit, že by měl říct ještě něco. Něco, co se týkalo jeho věže a co možná nebude mít později čas probrat. Nepodíval se na vůdce sekty Len. Kroutil šálkem v ruce a sledoval tekutinu v něm, jak se vlní, téměř dotýká okrajů, ale nepřeteče, dokud si to on sám nebude přát… „Jsem velitelem strážní věže cca od léta. Učedníka klanu Lan, který tam sloužil před tím, jsem znal stěží pár dní. Tse RongWu se k nám připojil asi měsíc po mém příchodu. Tvoříme dobrý tým, všichni čtyři jak jsme tam, i když se to nemusí zdát,“ nadechl se k pokračování, zcela zapomětliv varování, aby přemýšlel, než promluví. Nie FenFang měl zkrátka až příliš často, co na srdci, to na jazyku. A fakt, že doposud zamlčoval instrukce od svého vůdce sekty byl absolutním vypětím jeho odhodlání a sebeovládání. „Tuhle mi Tse RongWu vyprávěl, že původně velmistr Lan ještě s některým z učitelů uvažovali, že do naší věže pošlou sloužit právě Li HuiYina, ale Tse RongWu se nabídl, že půjde dobrovolně.“ FenFang neví, proč o tom nerozhodoval tehdy vůdce sekty Lan osobně, ale soudí, že v té době kdy byl ještě hlavní kultivující, který si často žádal jeho pomoc a rady, možná zkrátka neměl čas řešit takovvé banality? „Jak jsem řekl, jsme dobrý tým. Nevím, po jaké době střídáte členy klanu sloužící v jednotlivých věžích, ale chtěl jsem požádat, pokud Tse RongWu sám nepožádá jinak, zda by u nás mohl zůstat?“ Sebekriticky totiž musel FenFang uznat, že jim nejen funguje spolupráce, ale že právě jeho rady, jeho pohled na věc a přítomnost, z něj dělají lepšího člověk, lepšího velitele, pomáhají mu se krotit. Vždyť i v tak těžké situaci jako je tahle, mu pomohl najít řešení! A tak tu teď seděl a žádal o takovou věc. Na jeden doušek vypil svůj čaj a konečně se na ZeWu-Juna opět podíval. Prostě to řekl, no… Maximálně mu může být sděleno, že zkrátka mají své standarty, podle kterých pošlou RongWua zase jinam. Nebo třeba řekne, že učení se spolupráce s novými a novými lidmi, pomáhá rozvíjet charakter a vůdčí schopnosti. Případně se zmíní, že i jeho sekta Nie brzy jistě vystřídá? Kdyby tomu tak bylo musel bych říct, že nejspíš vytsřídán už nikdy nebudu? Nechtěl na to myslet. Na ten incident, který ho vůbec kdy postavil do takové situace. Velmi se styděl za to, jak se zachoval a něco z toho studu se mu zračilo i ve tváři.
Měl ještě jednu otázku. Takovou, která ho začala pálit na mysli právě teď, když skoro důvěrně seděl s vůdcem sekty Lan. A když FenFanga nějaká otázka začala příliš pálit, existoval jediný možný postup, jak se s ní vypořádat (protože ani běsnící šavle osekávající z venku strážní věž nemohla doopravdy pomoci). „Vy… Odpusťte, že se ptám, ale… Znal jste Nie MingJua, že? Starší říkali, že jste byli přátelé. Přísežní bratři… Já… Opravdu jste nikdy nepochyboval, o tom, že Nie HuaiSang je dobrou volbou pro vůdce sekty? Říkali, že jste za něj velmi orodovali u starších…“ Nie FenFangovi vázl hlas. I když netušil přesně proč, měl určitou emoční inteligenci, na jejíž úrovni v duchu chápal, že stoupá na tenký led. Nedokázal si však pomoci. Nie FenFang toho o vztazích Prvního nefritu klanu Lan nevěděl příliš. Dříve se nikdy doopravdy nezajímal. Věděl, že byl častým návštěvníkem Nečisté říše. On i bývalý vůdce sekty Jin. Že Nie HuaiSang byl závislý na jejich podpoře, pomoci a radách. Velmi ho rozčilovalo, jak proto jejich klan působí neschopně a zbytečně a odevzdaně… Ale nebyla to jejkich chyba, že? Je nikdy neobviňoval, jen svého velmi velmi vzdáleného strýčka (kterým Nie HuaiSang byl). Ohledně událostí v chrámu Guanyin, neměl FenFang žádný skutečný názor. Nevěděl co se tam dělo. Tou dobou už dávno velel věži. Doneslo se k nim se zpožděním, něco o zločinech LianFang-Zuna. Tím pro FenFanga nejhorším byla zrada a vražda, jíž se dopustil na Nie Mingjuovi. Ale už byl mrtvý že? Nač plýtvat energií na zášť a zlobu? Pomsta byla vykonána a říkalo se, že snad samotným bývalým vůdcem sekty Nie. Tedy jeho zuřivou mrtvolou a duchem Baxie. Pokud tomu bylo tak, bylo vše vlastně, v rovnováze? Každopádně neměl jak tušit, jakou skutečnou hloubku tyto události měli pro ZeWu-Juna který byl přísežným bratrem obou těch zesnulých. Ani neměl sebemenšího tucha, jakou roli v tom sehrál jeho současný vůdce sekty. Neměl žádná vodítka, která by ho varovala před tím, co takovou otázkou spustí ve svém spolusedícím. Byl jen mladým kultivujícím, který… měl zjevně určité pochyby? O současném vůdci klanu? O sobě samém? O vůdcovství a jeho významu? FenFang už byl takový. A ZeWu-Jun vzbuzoval pocit, že je důvěryhodný a moudrý a… Zkrátka měl vnitřní potřebu znát odpovědi?
Nakonec byli opět vyrušeni. Ať už ZeWu-Jun odpověděl jakkoliv, nebo pokud vůbec odpověděl, dveře se otevřou a vejde mladík, který doprovázel FenFanga od brány a přinesl i občerstvení, které už je ale touto dobou téměř pryč.
Spolu s oznámením, že je pro FenFangův pobyt vše připraveno, nastal čas se rozloučit. Mladý mistr Nie se uctivě zvedne, ukloní a neubrání se rozpakům a studu, když se loučí. Na seznam léčiv nezapomněl. „Děkuji za všechno, vůdče sekty Lan, seznam potřebných léčiv sepíši během odpoledne…“ Nevracel se k nabídce pomoci, kdyby snad ještě něco potřeboval. Měl dojem, že už všechnu trpělivost ctihodného muže vyplýtval na toto posezení a že už se nikdy nesmí v Gusu ani ukázat… Idiot! Jsem takový idiot!
Každopádně věnoval vůdci poslední velmi hlubokou úklonu a pak vyšel v doprovodu druhého kultivujícího k domku pro hosty, myšlenkami daleko, předaleko jejich pozici i dnešnímu dni. Jen matně vnímal vyklizené cestičky, nebo CaiHongovo zastavení a kývnutí u vzrostlého stromu, který přetrval dokonce i přes požár, který tohle místo poničil těsně před válkou. Ano, mohl by jít rychleji, mohl by ho předběhnout, kdyby chtěl, ale on tak nějak už ani nechtěl. Měl rty pevně semknuté a oči nepřítomné. Měl podobný pocit, jako když tehdy křičel na vůdce své vlastní sekty. Pocit, že už pokazil, co se dalo, že způsobil jen další ostudu, že je prostě nenapravitelný…
A tak, když se jeho průvodce zastaví u jednoho z domků pro hosty, Nie FenFang si jej prohlédne a neubrání se vzpomínkám, kdy přesně v podobném domku byl ubytovaný. Dokonce se mu na rtech objeví i slabý úsměv. „Dí… děkuji,“ opraví se a odvětí zdvořileji, než původně zamýšlel. „Nic nepotřebuji, asi vás již budou postrádat na stráži,“ dopoví velmi pomalu přemýšleje nad každičkým vysloveným slovem. Nesnaží se CaiHonga úplně poslat pryč, spíš je zmatený a nechce teď ničí společnost. A co je horší, nemá v úmyslu ani prozatím jít dovnitř. Koneckonců nemá žádná přímá zavazadla, která by uvnitř odkládal…
Nie FenFang počkal, dokud nebude učedníkem opuštěn a pak zamířil přímo k jídelně, kterou i po těch letech dokázal najít. Pokud měl FenFang nějaká opravdu silné stránky, kromě šermu, lovu a boje obecně to byla jeho orientace. Dokázal se zorientovat stejně dobře v přírodě i ve městech. Najít jídelnu učedníků tak pro něj nebylo těžké. Postavil se před ní a vyhlížel příchozí učedníky ve snaze zahlédnout jednoho konkrétního. Koneckonců, jestli už si to u ZeWu-Juna dnes zavařil natrvalo, pak je tohle možná jediná šance na rozhovor který budou vést? A že jej budou vést, protože Li HuiYina nenechá jít, dokud se nedozví, co potřebuje! Jen to možná nemusejí probírat venku? Teď když tu přespí a má půjčený domek s relativním soukromím, možná by nebylo od věcí jej využít? Ale to má čas. Minimálně ještě pár minut, než se dotyčný objeví... | ||
| |||
 | Osamotě – intermezzo Lan WangJi a Wei WuXian - až ráno Nečekaní hosté odejdou. Dveře mé pracovny jsou zavřené a já couvám ke stolu. Dlaně se mi chvějí. Všechno se mi vrací, přehrávám si pozpátku, co jsem právě učinil. Co jsem navrhl, celý náš rozhovor… Chce se mi plakat, jakoby se někde v mém nitru protrhla hráz. Lapu po dechu, jako ryba vyhozená velkou vodou na břeh. Už ani nevím, kdy jsem naposledy doopravdy brečel. Nejspíš to bylo na bratrově pohřbu. Nebo možná později, když jsem zjistil, že to byla Yao-geova vina. Znou už ne. Mé pozdější slzy nebyly upřímné, když jsem tolikrát bezradně prosil o pomoc Er-Ge i San-Ge. Nebyly upřímné, když došlo na předání bratrova těla do mých rukou. Možná celkově až příliš mých slz nebylo upřímných… (A mých úsměvů, panik, omdlévání, vztekání, úlevných výdechů…) V chrámu už jsem neplakal. A od té doby také ne. Vlastně jsem do dneška měl za to, že mi slzné kanálky vyschly, že je vysušila tatáž prázdnota, v níž tonu od toho dne v chrámu. Tak proč teď?
Snad za to mohla samotná přítomnost Wei WuXiana? Nebo možná ta pseudopřátelská atmosféra, kterou jsme drželi po celou dobu rozhovoru? Netlačili na mě. Nenaléhali. Alespoň ne tolik, co v chrámu, nebo když přišli ohledně hřebenu Xinglu. Jen tu seděli, pili čaj, jedli, naslouchali, ptali se, odpovídali…
Spolu se pláčem se mi vracejí vzpomínky. Je to tak dávno, co jsme sdíleli čas v Oblačných zákoutích. Zdá se to jako v minulém životě, kdy jsem se spolu s Wei WuXianem a Jiang WanYinem opíjel Císařovým úsměvem na ubytovně Yunmengských sourozenců. Tehdy mi bylo patnáct let a užíval jsem si každé chvilky, kdy jsem nebyl pod přísným dohledem milujícího, i když trochu (trochu víc) despotického staršího bratra. Díval jsem se na své vrstevníky a viděl, jak jsou mi na hony vzdálení. Ve schopnostech, odvaze, vědomostech… A snad jsem i trochu záviděl? Ale také jsem se slepě nehnal za tím, abych je dohonil. To byla Jiang WanYinova doména. Snažit se o nemožné. Pokoušet se dohnat nebo předhonit svého adoptivního staršího bratra v boji, v kultivaci, ve vědomostech, ve schopnostech… bohové tomu by snad stačilo, i kdyby uměl lépe cvrnkat kuličky k tomu, aby byl bezmezně šťastný! Alespoň na chvíli… To mně stačil život, jaký jsem měl. Nepotřeboval jsem zvučné jméno, titul, seznam zásluh delší než můj rodokmen. Nestál jsem o nic z toho. Měl jsem své umění, své touhy a sny s ním spojené. A měl jsem své vězení. Svou zlatou klec, která mi byla domovem. Bratr mě vždy chránil, ale nikdy by mi nedovolil odejít a já byl příliš pohodlný než abych opustil svůj život. Navíc by to byla zrada, ne? Opustit své rodinu, předky, klan, sektu? Proč bych měl být takový sobec? Dnes už vím, že jsem sice nebyl TAKOVÝ sobec, ale byl jsem sobecký zase jinak. Zůstal jsem. Vedl svůj vlastní nikdy nekončící boj. Ne tak veliký, ne tak ušlechtilý, jako vedli jiní. Nepomohl jsem porazit Weny, nevyznamenal se ve válce… A můj největší úspěch v životě je zároveň i mojí největší chybou… Ztratil jsem druhého bratra, ztratil jsem Mo XuanYua, ztratil jsem všechno, na čem mi záleželo. Mého bratra, můj život, schopnost tvořit… A taky ztrácím rozum.
Oni to neví, ale byly doby, kdy jsem je miloval všechny. Těžko říct, proč tomu tak bylo. I když jsem měl milujícího bratra, toužil jsem i po jiné lásce. Lan XiChen byl tak milý, jak bych se mohl nezamilovat do nebesky krásného vlídného muže, který mě nikdy neodsuzoval proto, jaký jsem byl, nebo chtěl být? Meng Yao, nejlepší a vlastně jediný přítel, kterého jsem v Nečisté říši měl. Byl jen o pár měsíců starší než já, s jemnou krásou, roztomilými ďolíčky a bystrým intelektem. Dokázal vyřešit každý problém a bratr si ho vážil. Vždy se zdál být na mé straně. Naučil mě spoustu věcí. A já… těžko se to přiznává, ale asi jsem vždycky toužil po romantické lásce. Někdy si zpětně říká, zda by mi tenkrát nestačil prakticky kdokoliv? Nechci si to přiznat! A pak tu byl Wei WuXian. Tak veselý, odvážný, rozverný a chytrý… Neexistovalo nic na celém širém světě, co by jej dokázalo zlomit. Nebylo možné jej nemilovat. Dokonce byl cílem mé zamilovanosti jeden čas i Lan WangJi. Nedostupný, ale zatraceně krásný ve své nedotknutelné vznešenosti. A jak bych mohl zapomenout na zdroj několika mých vlhkých snů Jiang WanYina? Byl rovněž krásný, i když jiným způsobem. Mužný, odtažitý a přes tuto slupku tolik podobnou MingJuově, zároveň milující a oddaný těm, na kterých mu záleželo…
Jenže bratr XiChen dal své srdce Yao-Geovi. Ten se pro změnu oženil, ale já tak nějak vždycky myslel, že jeho manželství nikdy neznamenalo, že by neopětoval Lan XiChenovy city. Wei WuXian si to sice neuvědomoval ale on a Wangji k sobě měli blízko. Spřízněné duše? Věřím, že ano. Copak to nedokazuje to, jak se k sobě mají dnes? Když je můj dávný přítel zpět? A poslední zmíněný…? Ten pro svého bratra, svou rodinu, svou sektu neviděl na světě nic jiného. Snad možná Wen Qing? Tak jako tak, nedokázal jsem čelit ničemu, co kolem sebe šířil. Ať už to bylo sebedestruktivní, nebo JEN destruktivní. Nevěděl jsem co pro něj udělat a tak jsem neudělal nic. Pro nikoho jsem neudělal nic… A tak jsem si zkrátka ničí lásku nezasloužil? Nebo jsem ji jen hledal u špatných lidí? Každopádně mé srdce dostávalo jednu ránu za druhou… A nakonec, můj poslední přítel… si vzal život, aby přivedl jiného, který ani nevím, zda je stále mým přítelem? Snad pod dnešku? Kdo ví? Podvolím se tomu tlaku a usednu zpět ke stolu. Zamlženýma očima těkám po pracovně. Pohled mi padne na psací potřeby. Na dopisy, které zde HanGuang-Jun ponechal, protože věřil, že je odešlu. Nemusel bych, že? Ale změnilo by to něco? Sotva… Netýkají se ničeho z toho. Jen jeden oslík se bude mít fajn. Oslík, který za nic nemůže. Oslík, kterého má bratr Wei rád… Vezmu ty dopisy. Však jsem dal vzkázat Nie ChengMin, že má přijít do voliéry. Ano, za mými ptáčky, přesně tam musím jít…
Otřu zvhlé oči, i slzy z tváří. Nemám kde si omýt obličej, ale to nevadí. Mám svůj vějíř vždy připravený. Rozevřu jej a vykročím ze dveří. Bez dalších pokynů strážím mířím přímo k pavilonu s voliérou. Stojí nedaleko mých komnat. Nikdy jsem neobsadil bratrovy. Nikdy jsem si toho nepřipadal hoden. Jakobych od počátku bral svůj post pouze za dočasný status, kterým i bude. Již brzy se totiž stane minulostí… Chodil jsem do jeho pokoje vzpomínat. Dal jsem si záležet, aby zůstal nezměněný. Dnes, když v něm procitnu, se mohu jen domnívat, že jsem přišel vzpomínat. Je to všechno ubohé a hloupé, ale jako mnoho jiných tajemství i tohle je čistě záležitost Nie z Qinghe. Dám-li si záležet, nikdy to nemusí nikdo zvědět. Je to v pořádku, přesvědčuji se stále.
Přejdu malý dvorek, otevřu klícku a vstoupím. Touto roční dobou jsou v této části voliéry jen ptáčci, kterým zima nevadí. Ti teplomilnější se přestěhovali do vnitřní části. Ty dnes ale rušit nebudu. Ne, dnes přivážu jednomu kavčeti na nožičku drobné qiankunské pouzdro, do kterého vložím oba dopisy. Neváhá, nechává se pohladit a vezme si trochu zobání navíc. „Odnes je do sekty You ze Shanchi,“ požádám ho. Ví dobře kam, má letět. Mám své ptáčky dobře vycvičené. Vypustím ho a sleduji, jak nabírá směr i výšku. Ani se po mě neohlédne. Já však vím, že na rozdíl od lidí, tenhle drobeček se ke mně vrátí…
„Dal jste si mě zavolat, klanový vůdče?“ prolomil ticho ženký hlas. Ženský ale rázný. Tahle žena mne zná od narození. Vedla domácnost a správu Nečisté říše od Meng Yaova odchodu celá ta léta. Neohlédnu se po ní, znám její tvář nazpaměť. Sledovat odlétajícího ptáčka evokuje zítřek. Zítra budou takto mizet Wei WuXian a Lan WangJi… Znovu odejdou z mého života. Možná takto odejdou ještě několikrát, než to bude naposledy. To ale nevadí. Je to v pořádku…
„Něco od vás potřebuji, ChengMin,“ začnu mírně. „Víte, že máme hosty, že?“ Uchechtne se. „Vím o všem, co šustne uvnitř zdí pevnosti, to už byste měl vědět,“ odpovídá sice z vesela, ale já vím, že to není upřímné. „Jistě,“ odtuším, polknu a natáhnu k ní ruku s klíčem. „Dnes v noci potřebuji, abyste zamkla dveře od mého pokoje a pro jistotu i všechna okna aby byla na petlice. Opatřete je talismany. Stráž na dnešní noc si vyberu sám.“ V odrazech skla vidím, jak její tvář zvážněla. V očích má něco starostlivého. Vždy je v nich něco starostlivého, ale nikdy nic neřekne. Jsem za to rád. Je to v pořádku…
„Zajisté,“ přijme svůj úkol, přijde blíž a převezme klíč. „Ráno přijdete do mého pokoje za svítání i se snídaní. Probudíte mne a pokud budu sám s sebou, vrátíte mi klíč,“ instruuji ji dále s pohledem upřeným na zeď pevnosti, kterou ptáček už dávno přelétl a vějířem ovívajícím mou tvář. „Pokud mne nebude možné probudit, nebo budu apatický, znovu zamknete a další kontrolu provedete v poledne. Mezitím zajistíte, aby moji hosté dostali snídani v devět hodin. Omluvíte se jim mým jménem, že je nemohu jít vyprovodit, neboť jsem zaneprázdněn záležitostmi sekty a vyjdete jim vstříc se vším, co budou potřebovat.“ „Spolehněte se,“ odvětí na mé pokyny sice srozuměna, ale nesouhlasící. Vidím jí to ve tváři. Má o mě starost. Nelíbí se jí, že by měla lhát. Oba ale víme, že to udělá. Její loajalita je silná…
Odešla ale počkala před voliérou, než jsem se rozloučil se svými ptáčky. Doprovodila mne do komnat a já si nechal zavolat vybrané členy stráže. Ty nejspolehlivější, kteří mohou vědět, že dnes nebudou chránit před tím, aby někdo vnikl dovnitř, ale naopak, abych nepodlehl svému stále častějšímu nočnímu bloumání. Pamatuji sti, že Wei WuXian míval často v oblibě noční toulky. Sice dnes není vhodný den na spaní na střechách a má mnohem lepší společnost, ale kdo ví? Nevím, co by se mohlo stát, kdybychom se střetli. Já mimo smysli a on… No ON!
Stráže se postaví na místa. Zevnitř slyším utěsnění okenic, zamykání dveří, zasunutí vnější petlice… Vážně doufám, že pokud bratr Wei půjde v noci ven, vyhne se okolí mých komnat. Bylo by asi zvláštní, kdyby museli moji strážci nebá správkyně vysvětlovat, proč má vůdce sekty petlici zvenčí svých dveří. Nemyslím však, že je to opravdu pravděpodobné.
Co je však horší je, že můj pokoj je… v hrozném stavu. Rozmalovaný obraz je znehodnocený velkou kaňkou. Jakoby roztržitý umělec překotil nádobku s inkoustovým kamenem, když prudce vstával a svůj obraz tak zničil. Má obnovená sbírka vějířů se pomalu tenčí. Některé stojany jsou prázdné. Na podlaze ještě leží střepy z rozbitého čajového porcelánového setu… Působí bezútěšně. Můj pokoj. Stejně jako mé srdce. Pokaždé, když jsou ty pocity moc zlé, udělám něco takového. Něco jako náhodou rozbiju, poničím, nebo věnuji vějíř nějaké krásné ženě v nedalekém městě Qinghe. Zvláštní je, že Jin GuangYaův klobouk, ten mám stále schovaný v truhle v rohu s věcmi, které mi zbyly z dětství. Kdy jsem se na něj naposledy vůbec podíval? Kdy jsem vešel do té části pokoje? Ale to je taky v pořádku…
Dnešní večer se nechystám do koupele. Ani si neuklidím. Proč bych měl? Sem hosty nevodím. A střeby brzy uklidí někdo jiný. A až přijde Nie ChengMin zítra, třeba alespoň ten obraz dám ze stolu? Ani se nesvlékám. Poslední dobou je to čím dál častější jev. Kdybych chtěl v noci vyjít náměsíčný ven jen ve vnitřním rouchu, do okolního sněhu, nemuselo by to být příliš dobré, ne? Dnes sice vím, že to nehrozí, stejně ale cítím chlad.
S tísní v hrdle a úkostí na hrudi se zachumlám do studených peřin a znovu podlehnu pláči. Ten alespoň z části zahání plíživé stíny. Úponky šílenství, které ze mne vysávají sílu. Jedenáct dní jsem byl bdělý, co přinese dvanáctý den?
Nevím, kdy přesně mne přemůže spánek. Vím ale, že když se tak stane, je má noc plná neklidných snů. Nepomohlo to, víme? Nezahnal jsem Jin GuangYaův úšklebek jeho smrtí. Jen se výsměch střídá s bolestí, ztrátou, výčitkami, mučivými vzpomínkami z dětství… Bez konce… V pořádku…
Když znovu přijdu k sobě, probouzejí mně dlaně na mé tváři. Nie ChengMin je zde. Sama, jak jsem žádal. Snídaně je na stole. Poškozený obraz přenesený na komodu. A já? Já stojím u zavřeného okna, jakobych z něj snad mohl vidět širý svět. Jsem unavený, uvědomím si. Stejně jako úlevu nad tím, že i když jsem opravdu zjevně neměl dobrou noc, tohle nevadí.
A tak jí poděkuji. Ujistím, že je vše v pořádku. Usadím se k jídlu a požádám, aby pokračovala dle instrukcí s tím, že hosty vyprovodit půjdu. Než k tomu ale dojde, mám ještě dvě hodiny a ty věnuji jídlu a zušlechtění svého vzhledu. Ano, to potřebuji. Potřebuji vypadat, že je vše v pořádku. Vezmu si jedno ze svých lepších vnějších hanfu. Věnuji čas barevného sladění šedivých odstínů od bílé až po černou, aby byl dojem elegantní. Také účes. Složité copánky se zaplétají dlouho. Služebná však dorazí včas, aby mi s nimi pomohla. Sponku zvolím svojí oblíbenou. Tu starou, tepanou, s perlami po obvodu, co jsem nosil na přednáškách v Gusu. Já vím, že mi nostlagie nepomáhá, ale po dlouhé době, i když jsem plakal, jsem alespoň zase něco cítil. I když to bolelo, bylo to lepší než nic. Nic, které se zase brzy vrátí, ale… Ještě alespoň chvíli…
A tak budu v půl desáté již připravěný na vnitřním nádvoří, abych je vyprovodil z pevnosti. Počítám, že dříve opradu nebudou připraveni vyrazit. Je to v pořádku. Chci je ještě vidět, nic víc v tom není… | ||