Andor.cz - Dračí doupě online

Posezení
Nie FenFang

Zatímco mě značná část FenFangova fyzického vyjadřování nutí k přemítání a nejistotě, některá konkrétní gesta vlastně shledávám skoro uvolňující. Je to zvláštní kontrast mezi ošíváním a dalšími znaky, které zdají se odrážet jeho nervozitu, nad kterými jsem prošel celý svůj myšlenkový kolotoč, a prostými maličkostmi, jako když zakroutí hlavou sám nad sebou na má slova o Li HuiYinově lekcích. Pravděpodobně jej hodlal stíhat ihned poté, co opustí Hanshi – jak by nakonec sedělo k jeho nedočkavosti, projevené při příchodu (o jeho osobnosti si podle předchozího rozhodnutí už raději nic nedomýšlím, ale stejně se mi zdá, že pro něj taková horlivost bude přirozená). Je to kontrast, který mi na tvář vrátí alespoň malý úsměv. Alespoň dokud nezachytím lehké začervenání, které se mu usadí na tvářích, když dořeknu svá slova o takových žádostech o pomoc.

Nemá to být přímo pochvala. Je to jen shrnutí toho, co si opravdu myslím – byť řečené za účelem rozehnat nepříjemné pocity, stud a rozpaky, kterým jsem zkrátka uvěřil místo jejich rozebírání. Kamenem úrazu se pro mě však na krátký moment stane ten střípek radosti, který mě zaplaví – způsobený jednoduše tím, že jsem – vzhledem k takové reakci – jeho pocity nejspíše odhadl správně a snad pro jednou také reagoval správně. Jenže ono to není tak jednoduché, když si tu radost, která mi koutky ještě o něco nadzvedla, uvědomím – a především její důvod. Musím se donutit ten úsměv zachovat neměnný, udržet svou tvář uvolněnou. Protože je to hloupé. Zpochybňovat skoro každou svou myšlenku a radovat se jako blázen z jediné, která se ukáže být snad správná. Bodne mě vyčítavá otázka, jak daleko to asi nechám zajít. Zoufalá prosba, abych našel způsob, jak to napravit.

Využiji pauzy v hovoru, než FenFang přispěchá se svým poděkováním, k dlouhému, téměř neslyšnému nádechu skrz jen lehce otevřená ústa. Musím si „jen“ připomenout, že mohu postupovat pomalu. Je v pořádku nechat si čas. Ale jak dlouho? Přispěchá má mysl se všetečnou otázkou, sotva se mi zdá, že bych ji mohl dostat pod kontrolu. Jak dlouho?

Tak, až se ze mě stane někdo, kdo by s FenFangem poslal ozbrojenou stráž jen proto, že si není jistý důvodem jeho návštěvy? Nebo udělá něco jiného, stejně absurdního? Až mě konečně ta absurdita probere, pokud to vůbec dokáže, pokud mi to nebude připadat už zkrátka normální?

Soustředím se pohyb rukou, tak, abych ji jen pomalu a jako mimoděk stáhl ze stolu. Minimálně to dokážu – možná se nezbavím myšlenek tak snadno, ale musím se znovu naučit sebeovládání. I kdybych si potřeboval trochu pomoc. Z dohledu pod stolem stisknu pěst a zatlačím nehty proti jemné kůži dlaně. Stejně potichu vydechnu. Soustředím se myšlenky o strážní věži, o Tse RongWuovi, jak sám uspává téměř celý močál, na ty dobré pocity. Znovu se nadechnu, tentokrát již abych reagoval na podekování. Když se ozve zaklepání na dveře.

Příchod Lan CaiHonga tak pomůže nám oběma posbírat myšlenky. Mě z nich tedy konkrétněji spíš úplně vytrhne, jakoby zmuchlal pergamen a nahradil ho čistým. Ten pomuchlaný nezmizí, stále tam bude ležet, ale téměř bez pozornosti – alespoň do doby, než jej někdo sebere, když podlehne nutkání ještě jednou se na něj podívat. Soustředím se na chlapce, na čaj, na sjednání ubytování a jídla pro FenFanga. Prodloužím ticho o ochutnání čaje, nechám se utěšit vědomím toho, jak pečlivě je připravený a dobře vybraný. Až místo toho, abych se vracel k FenFangově poděkování, přijdu s otázkou na délku jeho pobytu. Upoutám myšlenky na odpověď a vše, co bude následovat.

Odlet za svítání zní rozuměji, než vyrazit dnes narychlo – přestože na něj čeká složitá situace u věže. Pokud věří, že kolegové vše ještě jeden den zvládnou. Kdyby vyrazil s učedníky ihned poté, co se narychlo připraví – a po rozhovoru s Li HuiYinem – museli by někde přenocovat a čas příletu by urychlili maximálně o pár hodin s tím, jak brzy se v těchto měsících stmívá. Kdyby letěli ve tmě, riskovali by kvůli špatnému počasí a vyčerpali by se ještě před cílem. Skoro se mi uleví, že není třeba, abych nad jeho rozhodnutím více přemýšlel. Žádost o doplnění lékárničky je také pochopitelná a rozumná a trápí mě jen, protože nemám zatím přehled o stavu našich zásob. Ale nikdy se nestalo, že bychom minimálně všech základních léčiv neměli dostatek. Přikývnu tedy na znamená souhlasu.

„Samozřejmě přenocujte, je to rozumný postup a všichni tak vyrazíte připravení a po odpočinku. A kdybyste mohl vytvořit seznam všeho, co potřebujete za léčiva, možná to bude nejlepší – budete mít vše připravené, než vyrazíte a naši učedníci pak s sebou budou mít vlastní základní vybavení.“ Přikývnu lehce hlavou. Býval bych se zvedl a obstaral psací potřeby, ale není třeba – při schůzkách se často hodilo mít připravené takové věci, i kdyby jen pro to, když si kdokoliv chtěl poznačit myšlenku. V rohu každého stolku je proto položený set včetně nařezaných papírů, stejně jako jsem byl zvyklý dříve.

„Rád vidím, že je vám lépe.“ Po krátké odmlce při vychutnávání čaje a malého občerstvení mě takové poznámka zachytí nepřipraveného. Překvapení ve tváři se pokusím zahnat úsměvem, který ale zakolísá při otázce, kterou FenFang následně doplní. Jestli je všechno v pořádku... uvědomím si, že nikdo se mě na to doposud nemusel ptát. Nakonec... samotnému mi je jasné, že jsem nevypadal v pořádku – jakkoliv jsem se snažil zachovat pevnou tvář, když jsem opustil ústranní pro ceremoniál uložení rakve, je mi jasné, jak se mi to nedařilo a jak jsem musel vypadat, jen jsem to už dávno vyhnal z hlavy. A v těch posledních dnech... v tom si nedělám žádné iluze. Když jsme se v noci toho dne ve strážní věži konečně usadili, měl jsem co dělat se vůbec udržet ve vzpřímeném sedu a sám vím, jak jsem vypadal. Nebyl důvod, aby se mě na tohle kdokoliv ptal od toho dne v Chrámu Guanyin. Tedy byl by jediný – kdokoliv by se zeptal, nebylo by to proto, že by můj stav neviděli, ale aby mě povzbudili k mluvení, zapletli hovor na dané téma. A to buď si někteří nedovolili, nebo nechtěli, nebo věděli, že bych to nedokázal. Nebo všechno dohromady. Nemohl bych být vděčnější za všechnu tichou společnost, kterou mi WangJi věnoval během naší cesty. Bez otázek, připravený naslouchat i přesně tak mlčky sedět, jako jsme to dělali. Ale i když jsme nakonec hovořili, nezeptal se tak přímo, chápal. I strýc chápal, jiným způsobem a v tom pohledu, který jsem mu umožnil.

Ale to se všechno týkalo jiných osob. Ti, kteří by si to nedovolili, ani neměli možnost se mě ptát, nestrávili se mnou čas osamotě. Ti, kteří se neptali z ohledů, zase věděli o původech mého stavu (nebo si domýšleli na základě toho, co měli šanci vidět a zjistit, jako strýc). Tohle je poprvé, co jsem osamotě s někým, kdo může tušit z doslechnutí a přitom mě nezná tak, aby věděl. A kdo je dostatečně otevřený a přemýšlivý, aby se zeptal. Ať už ze zájmu nebo zvědavosti, nebo z jiných důvodů. Ale zároveň právě FenFang se vlastně může ptát trochu jinak. Naštěstí mě napadne, že v případě FenFanga by ten zájem nemusel být tak docela o mě, ale o přece jen podivné události kolem Li HuiYina, na kterém mu zřejmě záleží. Nakonec jeho ranní zmizení zanechalo jistě spoustu otázek. Jednoduše se nemusí ptát jestli je se mnou vše v pořádku, ale jestli je vše v pořádku obecně a kolem Li HuiYina.

Ta otázka by mě neměla rozhodit, obzvlášť pokud nemusí vůbec být míněná tak osobně, jako nejprve vyzněla. Ale je nepříjemná už jen proto, že bych vůbec netušil, jak na ni odpovědět – jednoduché „ne“ by rozhodně nestačilo a jakékoliv odůvodnění rozhodně nemá stručný a nesoukromý charakter. A pocit se vztahující k takovým vysvětlováním je jako noření se do ledové vody s vědomím, že za chvíli nedosáhnete na dno a neumíte plavat. Takže se raději donutím nad ní přemýšlet méně osobně a více obecně a s myšlenkou na Li HuiYina a jeho otázky vzbuzující odchod. Přeci, navíc - nemusím nic vysvětlovat, když nebudu chtít. I kdybych neodpověděl vůbec, mám na to právo. Ale nakonec se zlehka nadechnu a znovu probudím ten lehký úsměv.

„Děkuji,“ vydechnu s menším kývnutím. „Čas předcházející našemu prvnímu setkání pro mne byl skutečně náročný,“ rozhodnu se nabídnout alespoň nějaký komentář ohledně mého stavu tu noc ve věži. Teď opravdu toužím, aby byl můj předpoklad správný a další FenFangův zájem se již týkal spíše obecných událostí. Nebo že nebude pokračovat v otázkách. Neodpověděl bych na ně, ale o to by to bylo nepříjemnější. „Sám jistě každý den vidíte nejen jako osoba, ale jako velitel obtížně umístěné strážní věže, že v životě je málokdy vše v pořádku,“ rozhodnu se nakonec pro odpověď skutečně obecnou a doufám, že snad pochopí. „A co nám zbývá, než snažit se čelit tomu, co takový život nabídne a vezme. Teď společně vyřešíme nebezpečí, které vstává v močálem kolem vaší věže – a co se týká všeho ostatního v nepořádku... tam jen doufejme, že překonáme časem i to.“ Je to jen blábol tam, kde FenFang možná chce něco konkrétního. Nevyslyším ho... ale přeci.

„Pokud máte starosti o Li HuiYina, nejlepší bude promluvit přímo s ním...“ Lehce se usměji. Snad nemusím říkat víc. Pokud má něco konkrétního, neosobního, netýkajícího se chlapce, o kterém mu neřeknu nic za jeho zády... ať se ptá, to je v pořádku. V opačném případě doufám, že změní téma, nebo se začne věnovat přípravě seznamu.

Máme dostatek času na dopití čaje, přípravu seznamu – pokud by se chtěl FenFang zamyslet, ujistím jej, že může list přinést až v průběhu odpoledne – i na případný krátký hovor během toho. Když nás nakonec vyruší zaklepání, ukáže se, že jde o CaiHonga - ten po vyzvání vejde dovnitř a ukloní se postupně nám oběma.

"ZeWu-Jun, mistře Nie," po bezchybné ukloně se narovná s vážnou tváří. Pro mě je to všední pohled, jiní by třeba řekli, že postupuje jakoby měl kdoví jak důležité prohlášení. Mě spíš potěší, že tentokrát ani lehce neprozradí své případné myšlenky. Zdvořilost je důležitá a ať už si svou předchozí chybu uvědomil nebo ne, jsem rád, že ji neopakuje. (Nevyčítám mu ale nic s tím, jak jsem na tom se sebeovládáním já. Jen jsem za to rád.) "Domek pro mistra Nie je připravený a kuchyně seznámena s jeho pobytem."

Poděkuji mu pokývnutím. Je to skutečně akorát včas, protože hodiny se jen tak nezastaví – a zanedlouho bude poledne. Proto požádám učedníka ještě o doprovod Nie FenFanga k místu jeho pobytu, než se vrátí ke svým povinnostem. Poté se obrátím znovu na velitele strážní věže. „Obávám se, že se pro teď musíme rozloučit,“ pousměji se lehce omluvně. Nechci jej tak vyhánět, ale již jsem mu přiblížil, že budu přes oběd zaneprázdněný... Zvednu se bez spěchu na nohy a pokud stihl vytvořit seznam věcí potřebných pro doplnění lékařských zásob ve věži, dojdu jej od něj převzít. „Prosím, ráno před odletem se zastavte zde. Sejdeme se tu s učedníky, kteří s vámi poletí a budete mít také připravena léčiva. A také kdybyste si vzpomněl na cokoliv, čím mohu být nápomocný, rád se vám budu věnovat jakmile opět budu k dispozici.“

Lan CaiHong zatím čeká opodál, aby pak mohl FenFanga doprovodit.

Jiné myšlenky
Lan Zhan

Já vím, že se opakuji, ale opravdu není na světě lepšího, než je WangJi. Pro mě rozhodně ne. Nemusím ani upozorňovat na to objetí, přesně to pevné a úžasné, které jsem k uzoufání potřeboval. Ale mě stačí i ty malé změny v jeho tváři, se kterými pátrá očima, na co jej vlastně upozorňuji. To překvapení, hlasitý nádech vyhrazený jen pro mě, jako zrychlený tep, který ucítím pod prsty, když jimi obejmu jeho dlaň a zápěstí a začnu jej jemně tahat k posteli. Stačí to, aby se ve mě ten záblesk pobavení, který by nemohl sám o sobě přežít dlouho, začal pomalu měnit do jiskřiček vyčerpané, nejisté, ale zamilované a povzbuzující radosti. Mám štěstí, že jej mám. A ve chvílích, kdy oblohy mé mysli zaplní temné mraky, cítím to o to více a o to více jsem vděčný. Nemyslím, že bych někdy mohl tu vděčnost úplně přeměnit do samozřejmého přijímání. A ani bych nechtěl. Lan Zhan si zaslouží hýčkat za každý kousek věrnosti a lásky po zbytek našich životů, víte? Zasloužil by si to mnohem více, než jak já to dělám. Zasloužil… by si více.

Nedovolím té myšlence takhle rychle zničit ty sotva znovu objevené jiskry v mých očích. Pokusím se soustředit jen na jeho tvář, na jeho oči a zvláštně nepřítomný krok. "Lan Zhane, ještě tě ani nemasíruju, ještě nemáš vypadat tak opojeně," poškádlím ho broukavě a natáhnu se, abych mu vložil obyčejnou pusu na tvář. "To je dobře, popereme se s tím, hm?" Špitnu mu pak u ucha na jeho "nevybuchuji". Ne, že bych byl tak optimistický, ale zkouším to.

Máme hodně k řešení. Až příliš moc na dvě hlavy po náročných dnech. Ale opravdu se snažím to pod teď zakopat pod postel. Alespoň na pár minut. Nezasloužíme si to oba? A pokud ne, jakoby se někdy na takové věci Patriarcha Yillingu otáčel. Ten si bere, co chce a kdy chce. A teď chce – ne, potřebuje, ale to by někdo jako on nikdy nepřiznal - na chvíli povolit v myšlení a zahnat svou starou známou temnotu, kterou je tak proslulý.
Takže se s jeho dalšími slovy konečně zasměji a pustím jeho dlaň. Ale jen abych se dal sám do rozvazování jeho opasku. Má to daleko od svlékání před promilovaným večerem, ty myšlenky se ve mě zatím nedokáží probudit tak, abych podle nich jednal. Stáhnu z Lan Zhanových ramen hanfu s jemnou pečlivostí místo dychtivé uspěchanosti a přejdu za něj, abych mu pomohl z rukávů. První vrstvu oděvu pak bez dalšího zájmu přehodím přes židli, a vzápětí s dalším. Až když sundám spodní košili a odhalím tak pevná ramena svého milého, zašimrá mě kdesi v podbřišku na znamení, že všechen apetit mě přece jen přes starosti neopustil. Neubráním se a vtisknu motýlí polibek ze zadní strany jednoho z ramen, než s tichým výdechem přitisknu tvář ke zjizvené kůži jeho lopatek. Na pár okamžiků zavřu oči. Můj… tvůj… takové myšlenky jsou krásně uklidňující.

A pak jej jemně šťouchnu po zad. “Šup, na břicho, můj princi,” zabublám skoro vesele a pobídnu Lan Zhana k posteli. Než se k němu připojím, tak ještě shodím vlastní svrchní oděv a zůstanu v kalhotách a košili, u které si vyhrnu rukávy. A pak si vlezu obkročmo nad svého milého s lahvičkou oleje v ruce. Nejprve mu něžně shrnu vlasy stranou a se zatajeným dechem k nim připojím konce jeho čelenky (jak jsem si dříve dělal z její důležitosti legraci a jak teď z těch samých důvodů je důležitá pro mě!). Pak odleji si trochu obsahu lahvičky do dlaně a odložím ji na dosah. A jak olej začnu v dlaních zahřívat, nadechnu se vůně, která jasně naznačuje jeho kvalitu – i když rozeznávání přísad půjde jistě lépe Lan Zhanovi. „Hmm,“ napodobím svého manžela ve známém rozvážném mručení, než dodám pobaveně, „to bychom HuaiSangovi měli pořádně poděkovat.“ A snad je dostatečně zřetelný smích alespoň z mého hlasu, když se nezasměji nahlas. Protože je mi jasné, že ani jeden z nás už se o vysoce zajímavé lahvičce oleje v životě nezmíní. Dřív bychom se nad tím možná tak pitvořili někde tajně v rohu, ale to už je vážně dlouho. A já na takové věci teď přece myslet nechci.

Takže když olejíček již krásně klouže a hřeje v mých dlaních, raději se dám do díla – tedy jej začnu jemně vtírat do kůže Lan Zhanových zad, opatrně a skoro s hlazením, které se jen pomalu začne měnit do masáže. Nemohu tomu pomoc. Za prvé, nejsem žádný masér a hlavní figurínou mého tréninku byl Lan Zhan v posledních třech měsících (ale co stále piluji v technice doháním láskou, víme). A za druhé, stejně i když vím, že pozůstatky staré bolesti křižující jeho záda i ramena jsou jen tím – pozůstatky, které více bolet nebudou – obvykle mi chvíli trvá znovu té myšlence uvyknout. Proto jej nejdříve jen hladím, putuji prsty po liniích jeho svalů, vybavuji si, co vlastně dělat a připomínám si, že se toho nemusím bát, než přejdu k masáži v jejím slova smyslu, snažím se najít každou ztuhlost a každé místo, které potřebuje péči. V tomhle jsem já horší pacient, vzhledem k Lan Zhanově pevné disciplíně a pohybu, ale i kdyby fyzicky nebylo proč se tolik snažit, stejně se snažím dál.

Už jen proto aby na chvíli zapomněl, abych i já na chvíli zapomněl. Aby se uvolnil, dokázal vnímat vůni oleje, dotek kůže na kůži, ticho pokoje s ničím víc než našimi dechy. Rád bych, aby se mi to podařilo, odvést jeho mysl do pokojnějších krajin, pryč od hloupého, nešťastného učedníka, od utrápeného bratra, od oživeného Jin Guangyaa, od všech idiotských duší, které se prochází po tomhle světě a odvažují se brát do pusy ZeWu-Juna, Lan klan, vše, na čem WangJimu záleží. Pryč od každého z trápení, kterým byl vystaven v posledních dnech. Snažím se o to, jak jen umím s každým kouskem něhy a lásky, který dokážu probudit. A také zkouším zachytit nějaké známky toho, zda se mi daří, chytit i tu nejmenší odezvu, abych ji mohl poslechnout a upravit pozici nebo činnost svých dlaní. Ne jednou už jsem si říkal, jak by bylo super umět číst Lan Zhanovy myšlenky, ale nakonec jsem to vždy vyvrátil – přišel bych tím totiž o krásu tohohle zjišťování a každého malého kousku citu, který občas pronikne skrz jeho tvář.

Masáž trvá dlouho a já ji nepřeruším, pokud si to sám WangJi nezažádá. Někdy během toho se mi opravdu podaří soustředěním prozatím zaplašit z velké části chmury. A i probrat jiné myšlenky konečně více k životu, když bloudím očima po každém svalu, po profilu jeho tváře, po dokonalé záplavě vlasů, bocích, okraji hýždí, silných pažích a ladných prstech… konečně mi také dojde trochu jiná stránka toho, že se jej dotýkám, nutí mě nakonec trochu utíkat z masáže k rámování pevných zákoutí dokonalého a mnou absolutně milovaného těla. Vítejte ďáblíci, moji staří přátelé, kdepak jste se skrývali?

Ale přeci jen nejsou dost silní proti úplně všemu. A tak si promnu spodní ret mezi zuby, když někdy po nepočítané době zaváhám. Na jednu stranu toužím, aby se otočil a uvěznil mě se vší (ne)patřičností pod sebou, aby si mě vzal tak, jak máme oba rádi, tak že nám to vystřelí hlavy až někam do vesmíru, nehledě na cokoliv. Na druhou stranu je pro mě stále nezvykle a otravně těžké nemyslet. Nakonec tedy po tom okamžiku nejistoty rozmotám vázání u své košile, sundám ji a odhodím na zem. Když se skloním, prameny mých vlasů dopadnou na Lan Zhanova záda – ale mě nevadí, že budou od oleje, nahnu se nad něj ještě o kousek víc a políbím jej na odhalenou šíji. Pak se nakloním ještě dál, k jeho krku, ale místo dalšího polibku se vklíním až k jeho uchu a – po prvotním olíznutí – ho kousnu do ušního lalůčku. Úplně nejdřív ale nezapomenu na rychlý pohled zkoumající jakoukoliv změnu barvy. No a pak? Pak povolím ruce a uložím se hrudí na Lan Zhanova záda, můj lehce zrychlený tlukot srdce mi přijde, že nemůže být hlasitější. Stulím se na něm jako kotě a svou váhu podporuji jen koleny, stále podél Lan Zhanových boků.

"Jsem přilepený." Oznámím mu s podtónem výzvy a vyfouknu na to samé ucho, do kterého jsem prve kousal… Lan Zhane, co provedeš? Jestli budeš chtít ukončit tohle předstírání, že nemáme o čem mluvit a nic nám netíží hlavy, nebudu ani trošku protestovat. Zvednu se a budu se chovat jako dospělý, slibuju… Ale mohl bys to ještě chvíli neudělat? A možná mi odpustit, jak podle tě o to prosím?