Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Jiné myšlenky Lan Zhan Já vím, že se opakuji, ale opravdu není na světě lepšího, než je WangJi. Pro mě rozhodně ne. Nemusím ani upozorňovat na to objetí, přesně to pevné a úžasné, které jsem k uzoufání potřeboval. Ale mě stačí i ty malé změny v jeho tváři, se kterými pátrá očima, na co jej vlastně upozorňuji. To překvapení, hlasitý nádech vyhrazený jen pro mě, jako zrychlený tep, který ucítím pod prsty, když jimi obejmu jeho dlaň a zápěstí a začnu jej jemně tahat k posteli. Stačí to, aby se ve mě ten záblesk pobavení, který by nemohl sám o sobě přežít dlouho, začal pomalu měnit do jiskřiček vyčerpané, nejisté, ale zamilované a povzbuzující radosti. Mám štěstí, že jej mám. A ve chvílích, kdy oblohy mé mysli zaplní temné mraky, cítím to o to více a o to více jsem vděčný. Nemyslím, že bych někdy mohl tu vděčnost úplně přeměnit do samozřejmého přijímání. A ani bych nechtěl. Lan Zhan si zaslouží hýčkat za každý kousek věrnosti a lásky po zbytek našich životů, víte? Zasloužil by si to mnohem více, než jak já to dělám. Zasloužil… by si více. Nedovolím té myšlence takhle rychle zničit ty sotva znovu objevené jiskry v mých očích. Pokusím se soustředit jen na jeho tvář, na jeho oči a zvláštně nepřítomný krok. "Lan Zhane, ještě tě ani nemasíruju, ještě nemáš vypadat tak opojeně," poškádlím ho broukavě a natáhnu se, abych mu vložil obyčejnou pusu na tvář. "To je dobře, popereme se s tím, hm?" Špitnu mu pak u ucha na jeho "nevybuchuji". Ne, že bych byl tak optimistický, ale zkouším to. Máme hodně k řešení. Až příliš moc na dvě hlavy po náročných dnech. Ale opravdu se snažím to pod teď zakopat pod postel. Alespoň na pár minut. Nezasloužíme si to oba? A pokud ne, jakoby se někdy na takové věci Patriarcha Yillingu otáčel. Ten si bere, co chce a kdy chce. A teď chce – ne, potřebuje, ale to by někdo jako on nikdy nepřiznal - na chvíli povolit v myšlení a zahnat svou starou známou temnotu, kterou je tak proslulý. Takže se s jeho dalšími slovy konečně zasměji a pustím jeho dlaň. Ale jen abych se dal sám do rozvazování jeho opasku. Má to daleko od svlékání před promilovaným večerem, ty myšlenky se ve mě zatím nedokáží probudit tak, abych podle nich jednal. Stáhnu z Lan Zhanových ramen hanfu s jemnou pečlivostí místo dychtivé uspěchanosti a přejdu za něj, abych mu pomohl z rukávů. První vrstvu oděvu pak bez dalšího zájmu přehodím přes židli, a vzápětí s dalším. Až když sundám spodní košili a odhalím tak pevná ramena svého milého, zašimrá mě kdesi v podbřišku na znamení, že všechen apetit mě přece jen přes starosti neopustil. Neubráním se a vtisknu motýlí polibek ze zadní strany jednoho z ramen, než s tichým výdechem přitisknu tvář ke zjizvené kůži jeho lopatek. Na pár okamžiků zavřu oči. Můj… tvůj… takové myšlenky jsou krásně uklidňující. A pak jej jemně šťouchnu po zad. “Šup, na břicho, můj princi,” zabublám skoro vesele a pobídnu Lan Zhana k posteli. Než se k němu připojím, tak ještě shodím vlastní svrchní oděv a zůstanu v kalhotách a košili, u které si vyhrnu rukávy. A pak si vlezu obkročmo nad svého milého s lahvičkou oleje v ruce. Nejprve mu něžně shrnu vlasy stranou a se zatajeným dechem k nim připojím konce jeho čelenky (jak jsem si dříve dělal z její důležitosti legraci a jak teď z těch samých důvodů je důležitá pro mě!). Pak odleji si trochu obsahu lahvičky do dlaně a odložím ji na dosah. A jak olej začnu v dlaních zahřívat, nadechnu se vůně, která jasně naznačuje jeho kvalitu – i když rozeznávání přísad půjde jistě lépe Lan Zhanovi. „Hmm,“ napodobím svého manžela ve známém rozvážném mručení, než dodám pobaveně, „to bychom HuaiSangovi měli pořádně poděkovat.“ A snad je dostatečně zřetelný smích alespoň z mého hlasu, když se nezasměji nahlas. Protože je mi jasné, že ani jeden z nás už se o vysoce zajímavé lahvičce oleje v životě nezmíní. Dřív bychom se nad tím možná tak pitvořili někde tajně v rohu, ale to už je vážně dlouho. A já na takové věci teď přece myslet nechci. Takže když olejíček již krásně klouže a hřeje v mých dlaních, raději se dám do díla – tedy jej začnu jemně vtírat do kůže Lan Zhanových zad, opatrně a skoro s hlazením, které se jen pomalu začne měnit do masáže. Nemohu tomu pomoc. Za prvé, nejsem žádný masér a hlavní figurínou mého tréninku byl Lan Zhan v posledních třech měsících (ale co stále piluji v technice doháním láskou, víme). A za druhé, stejně i když vím, že pozůstatky staré bolesti křižující jeho záda i ramena jsou jen tím – pozůstatky, které více bolet nebudou – obvykle mi chvíli trvá znovu té myšlence uvyknout. Proto jej nejdříve jen hladím, putuji prsty po liniích jeho svalů, vybavuji si, co vlastně dělat a připomínám si, že se toho nemusím bát, než přejdu k masáži v jejím slova smyslu, snažím se najít každou ztuhlost a každé místo, které potřebuje péči. V tomhle jsem já horší pacient, vzhledem k Lan Zhanově pevné disciplíně a pohybu, ale i kdyby fyzicky nebylo proč se tolik snažit, stejně se snažím dál. Už jen proto aby na chvíli zapomněl, abych i já na chvíli zapomněl. Aby se uvolnil, dokázal vnímat vůni oleje, dotek kůže na kůži, ticho pokoje s ničím víc než našimi dechy. Rád bych, aby se mi to podařilo, odvést jeho mysl do pokojnějších krajin, pryč od hloupého, nešťastného učedníka, od utrápeného bratra, od oživeného Jin Guangyaa, od všech idiotských duší, které se prochází po tomhle světě a odvažují se brát do pusy ZeWu-Juna, Lan klan, vše, na čem WangJimu záleží. Pryč od každého z trápení, kterým byl vystaven v posledních dnech. Snažím se o to, jak jen umím s každým kouskem něhy a lásky, který dokážu probudit. A také zkouším zachytit nějaké známky toho, zda se mi daří, chytit i tu nejmenší odezvu, abych ji mohl poslechnout a upravit pozici nebo činnost svých dlaní. Ne jednou už jsem si říkal, jak by bylo super umět číst Lan Zhanovy myšlenky, ale nakonec jsem to vždy vyvrátil – přišel bych tím totiž o krásu tohohle zjišťování a každého malého kousku citu, který občas pronikne skrz jeho tvář. Masáž trvá dlouho a já ji nepřeruším, pokud si to sám WangJi nezažádá. Někdy během toho se mi opravdu podaří soustředěním prozatím zaplašit z velké části chmury. A i probrat jiné myšlenky konečně více k životu, když bloudím očima po každém svalu, po profilu jeho tváře, po dokonalé záplavě vlasů, bocích, okraji hýždí, silných pažích a ladných prstech… konečně mi také dojde trochu jiná stránka toho, že se jej dotýkám, nutí mě nakonec trochu utíkat z masáže k rámování pevných zákoutí dokonalého a mnou absolutně milovaného těla. Vítejte ďáblíci, moji staří přátelé, kdepak jste se skrývali? Ale přeci jen nejsou dost silní proti úplně všemu. A tak si promnu spodní ret mezi zuby, když někdy po nepočítané době zaváhám. Na jednu stranu toužím, aby se otočil a uvěznil mě se vší (ne)patřičností pod sebou, aby si mě vzal tak, jak máme oba rádi, tak že nám to vystřelí hlavy až někam do vesmíru, nehledě na cokoliv. Na druhou stranu je pro mě stále nezvykle a otravně těžké nemyslet. Nakonec tedy po tom okamžiku nejistoty rozmotám vázání u své košile, sundám ji a odhodím na zem. Když se skloním, prameny mých vlasů dopadnou na Lan Zhanova záda – ale mě nevadí, že budou od oleje, nahnu se nad něj ještě o kousek víc a políbím jej na odhalenou šíji. Pak se nakloním ještě dál, k jeho krku, ale místo dalšího polibku se vklíním až k jeho uchu a – po prvotním olíznutí – ho kousnu do ušního lalůčku. Úplně nejdřív ale nezapomenu na rychlý pohled zkoumající jakoukoliv změnu barvy. No a pak? Pak povolím ruce a uložím se hrudí na Lan Zhanova záda, můj lehce zrychlený tlukot srdce mi přijde, že nemůže být hlasitější. Stulím se na něm jako kotě a svou váhu podporuji jen koleny, stále podél Lan Zhanových boků. "Jsem přilepený." Oznámím mu s podtónem výzvy a vyfouknu na to samé ucho, do kterého jsem prve kousal… Lan Zhane, co provedeš? Jestli budeš chtít ukončit tohle předstírání, že nemáme o čem mluvit a nic nám netíží hlavy, nebudu ani trošku protestovat. Zvednu se a budu se chovat jako dospělý, slibuju… Ale mohl bys to ještě chvíli neudělat? A možná mi odpustit, jak podle tě o to prosím? | ||
| |||
 | Sami – spolu Wei WuXian, (Nie HuaiSang)
I když už se Wei Yingův pohled projasnil, i když se pokoušel vtipkovat, já tušil, že je to jen jeho snaha zůstat při smyslech. Věnoval jsem mu káravý pohled, ohledně toho, co jsem měl údajně připsat do dopisů, ale jsem si jist, že on ví, že to není skutečně výtka. Už proto, v mých očích není ani náznak skutečné tvrdosti. Věnuji se pak dál dopisům.
Když jsou hotové, nechám je na stole. Můj partner už se zvedá a tak se zvednu s ním. Nie HuaiSang nás jde vyprovodit. Nevím sice proč by to měl dělat, ale ano, může. Stejně jako se může nepřijít rozloučit není na tom nic, kvůli čemu bychom se měli cítit jakkoliv pohoršeně, byť ne nemohu zbavit dojmu, že je zhruba stejně (NE)upřímný, jako když jsme přiletěli.
„Ty dopisy…,“ zmíním ještě. Jsem však záhy ujištěn, že budou okamžitě odeslány. Přikývnu tedy na znamení díků a už se nechám odvádět do našeho pokoje, velmi těsně po boku Wei Yinga. Nemohu ho chytit za ruku, ale držím se blízko. Chci u něj být blízko…
Ještě když ale vejdeme do pokoje, není nám dopřáno soukromí. Služebníci Nie jsou důkladní a je vidět, že žádné hosty nečekali. Přesto vynakládají veliké úsilí své práci. Já bych však byl mnohem raději, kdyby to odbili a my měli klid. Tvářím se proto temně. Chlad z mí tváře, očí i postoje vyzařuje velmi silně, i když mlčím. Vím, že to cítí. Vím, že pozorují nelibost. O to víc se snaží, ale (alespoň že tak) snaží se i o to víc spěchat.
Teprve když se za námi zavřou dveře, uvolním svůj postoj a pohleédnu na svého manžela. Včera večer, když jsme se dozvěděli, že sekta Nie hledá osamělého učedníka Gusu měl Wei Ying silnou reakci. Něco mezi podráždění, frustrací a bezmocným vztekem. Tuším, že teď by na tom mohl být ještě hůř. Otočím se k němu. Pozoruji ho. I já sám cítím směs různých pocitů. Mám strach o Wei Yinga (velký skoro stejně jako když při Tažení proti Slunci zmizel na tři měsíce ze světa). Mám strach o mého staršího bratra (to co mu neseme za zprávy jej raní nevídanou silou. Srazí jej do kolen silou selhání, které jistě bude cítit, přestože nebylo v jeho moci tomu zabránit). Nevím jaký postoj zaujmout k navrátivšímu se Jin GuangYaovi (protože jestli jsem Wei Yingova slova pochopil správně, pak svůj návrat nemohl nijak ovlivnit. Prostě byl najednou v těle, které mu nepatřilo s nějakou podmínkou, kterou musel splnit, a musel se s tím vypořádat NĚJAK…). Cítím smutek a zlost, ohledně Li HuiYina (protože jak zoufalý a zničený se musel cítit, aby se zachoval právě takto? Je jeho čin vlastně sobecký, či nesobecký? Netuším). Cítím silný zmatek z Nie HuaiSanga a toho co dnes předvedl (kolik z projevených emocí bylo skutečných? Proč navrhl tak absurdní věc?)… A pak mám samozřejmě obavy z budoucnosti. (Co my doopravdy můžeme udělat?) Přál bych si teď Wei Yinga obejmout. Silně stisknoutv náručí a nasát vůni jeho vlasů…
Přišel až ke mně. Unavený, vyčerpaný černými vzpomínkami, temými myšlenkami, vším, co jsme se dozvěděli, co z toho plyne… A tak když zapře hlavu o mé rameno, mé paže se pohnou a já jen konečně přivinu blíž na svou hruď. Chci jej cítit. Potřebuji ho cítit. Přál bych si, aby se cítil v bezpečí. Alesspoň teď tady se mnou. Sám toho mám hodně na srdci, ale ponejvíc mi na něm leží právě Wei Yingovo blaho. Když vydechne mé jméno, tak se zachvěji. Přeci jen je to pořád můj manžel. Tam kde by se ale jiný muž uchechtl, tam ho já já vlídně pohladím po vlasech. Když zapátrá po jedné z mých paží po dlani, vyjdu mu vstříc. Jehu druhá ruka se pak uhnízdí na mém pasu. Není to však žádostivé, vzrušené pátrání, jako jindy. Ne, teď je můj milovaný utopený v chmurách a já se mu nedivím. Kéž by se nic z toho nestalo… Jenže ono se to stalo. Stalo se toho až příliš mnoho… Slyším jeho výdech do látky mého oděvu. Sleduji jeho tvář, protože se odemne maličko oddálil. Nenávidím, když jsou jeho oči temné. Když je v nich vzdálený celému světu, ale hlavně vzdálený mě! Přeci jsem mu nedovolil mě opustit, že ne? Chce se mi s ním zatřást. Ruka, obtočená kolem jeho zad, se vydá vpřed. Chci se znovu dotknout jeho távře. Chci jej probudit a přinutit ho, aby byl zde. Na tomto místě, v tomto čase, se mnou…
Ale pak se něco změní, zatímco tápe pohledem po pokoji dříve, než stačím uchopit jeho drobnou bradu. Podívám se překvapeně, kam ukazuje a vidím postel. ? Noční stolek. ?? Lahvičku s olejem… ??? Lahvičku s olejem…! Úplně ve mně hrkne a mám pocit, že jsem se až nyní konečně nadechl. Ohlédnu se zpět a ve Wei Yingových očích vidím malé ďáblíčky. Jsou ještě hodně malý, ale jsou tam. Přesně tam kde mají být… Srdce se mi rozbuší ve zcela odlišném rytmu než doposud, když se začně usmívat na pokraji exploze smíchu. Sice k ní nedojde, ale já ho stejně miluji a na tom jediném záleží, dokud to i on cítí stejně. Nabízí masáž a já se cítím příliš mátožný, než abych oponoval. Jako v nějakém snu se nechám táhnout k posteli překvapený tou náhlou změnou, ale stále za ni hluboce, velmi hluboce vděčný…
„Nevybuchuji,“ vydoluji ze sebe, když se zmíní o tom, že mu nesmím prasknout. Škoda, že nemůže vidět, jak mě jeho slova vlastně pobavila, jak mi ulevila od ztuhlosti, víc než by mohla jakákoliv masáž. I když masáž od Wei Yinga bych nikdy, za nic na světě, neodmítl.
Dojdu pod jeho tahem až k posteli. „Wei Yingu, když mě nepustíš, budeš mě muset masírovat oblečeného,“ podotknu. Škoda, že můj hlas nedokáže odrážet ani z deseti procent míru mého skutečného pobavení, nad tím, co tu předvádíme. Skutečně vymanit svou dlaň z jeho mě ale ani nenapadne. Tedy zatím ne. Přemýšlím, jestli bych neměl namazat spíš já jeho. I když vzhledem k množství oleje se možná zvládneme vystřídat? | ||
| |||
| Konečně sami Lan Zhan, Nie HuaiSang Je možná dobře, že nejsem sám a někde, kde bych věděl, kam vlastně jít. Možná by totiž v takové situaci zůstal z mého odchodu opravdu jen útěk - sotva se zvednu, nejraději bych se rovnou vydal ke dveřím a skončil pro dnešek se všemi rozhovory a hlavně už nic neřešil. Takhle se lehce protáhnu, urovnám oblečení, počkám, až se ke mě připojí také WangJi, otočím se na HuaiSanga ještě alespoň jednou a přinutím se k úsměvu, který snad nemůže být křečovitější, ale třeba se cení alespoň snaha… “Však se není třeba nějak zvlášť loučit, ještě se uvidíme,” zkusím to říct opravdu tak, jako by to bylo jindy - bezstarostně. No řekněme, že mé snahy teď končí stejně, jako ten úsměv. Co dodám už tišeji je jen pár slov, ozvěna mých starostí i závěru, kterým jsem jeho chování označil za nasazený akt. “Odpočiň si…” Na dopisy skoro zapomenu, ale naštěstí WangJi myslí za nás oba. Já už jen počkám, než nás strážný vyzve k odchodu a zařadím se vedle svého milého tak blízko, že se téměř dotýkáme pažemi. Tentokrát nemám žádné prupovídky, nic, co by zveselilo cestu bludištěm chodeb. Někdy během chůze spojím ruce za zády a prsty osvobodím Chenqing z daného místa za opaskem, jen abych jej začal za zády přetáčet mezi prsty. Není to příliš vědomý čin. Ani to není ledabylé pohrávání, jako mě občas zláká. Pocit chladné flétny na kůži, každého známého záhybu, který přetáčím pomalu mezi dlouhými prsty, mě uklidňuje. A to není dobře - žádné nálady, při kterých mě uklidňuje ne kvůli melodiím, které na ni hraji, ale jen svou existencí, nejsou dobré. Ale tak, co na dnešním dni dobré je… a než zvládneme spletitě dojít až k pokoji, po výměně průvodce ze strážného na služebnou (tedy to odhaduji z oblečení a stylu účesu, ale proti gustu žádný dišputát), zvládnu se svou vlastní činností a známou tíhou v prstech uklidnit alespoň tak, abych zvolnil krok ne rychlostí, ale jeho stylem do téměř vycházkového, jako mívám běžně, a uvolnil ještě více sešněrovaná ramena. Za pevnými dveřmi pokoje se postavím ke straně s pažemi stále za zády, kde už flétnu nepřetáčím, ale držím ji v obou dlaních. Až dokud nejsou přípravy hotové - to ji rychle vrátím za opasek, abych spojil ruce v potřesení a krátké úkloně. “Děkujeme, děkujeme…” Rozloučím se se zástupem služebných skoro jako normálně. A až když se dveře zavřou a my konečně s Lan Zhanem zůstaneme jen dva, s těžkým výdechem, se k němu po té cestě poprvé podívám. Ne, že bych věděl, co vůbec říct nebo udělat. Až po chvíli zvláštního ticha k němu přejdu - ať už stojí, sedí, to je jedno. Skončím tak, že mu opřu čelo o rameno, jedině by mi to chtěl překazit. "WangJi," zamumlám tiše. S pažemi podél těla na něj přenesu trochu váhy a vyfouknu. "Praskne mi hlava, co tvoje hlava? Nesmíš dovolit svojí sexy hlavě, aby praskla." Zamumlám, než nahmatám jeho dlaň a sevřu ji. Rád bych řekl, že tohle chování je čistá manipulace - vějička, jako pojď, starej se o mě a zapomeň na chvíli na trápení - ale nemohu. Ne, že by mě to nenapadlo. Ne, že bych nebyl rád, kdyby to bylo takhle jednoduché. Chtěl bych mít nějakou metodu, kterou z nás obou vytáhnu z trápení. Nějakou útěchu… ale bez jasných odpovědí si můžeme akorát ulehčovat, ale těžko opravdu zahnat chmury. Držím jej za dlaň a druhou paži pak ovinu kolem něj v objetí, usadím ji na pevných zádech a pohladím jejich délku. A beze slov žádám o podobné objetí, i když jsem se chtěl jen soustředit na něj. Jenže se opravdu potřebuji na chvíli ztratit, alespoň na okamžik. Nenávidím ten strach a co mě přiměl před chvílí cítit. To, že stále číhá na další šanci. Nejhorší je ale zpětná myšlenka na to, že nebyl iracionální. S reálnými strachy je mnohem horší se vypořádat. Nakonec když jsem byl jediný takto navrátivší, bylo to přeci jen jiné. Jenže jak to bylo se mnou teď asi bude těžko považováno za precedens. Už jen protože teď se jedná ještě o čerstvé záležitosti. Každá myšlenka na každou z možností, která může nastat, až se dostanou tyhle zprávy ven, má jiný důvod proč mě děsit. A to ani nemyslím na všechno to, co nás čeká ještě předtím. Těžce vydechnu do Lan Zhanova oblečení a zaseknu prsty do látky jeho hanfu. Nechci být takový. Opravdu bych se chtěl teď soustředit na něj, nebo alespoň na nás oba. A tak v pokusu upevnit svou mysl na něco jiného otevřu oči a - aniž bych se od WangJiho odlepil - oskenuji pohledem viditelnou část místnosti. Mohl bych třeba navrhnout koupel, jenže - a já také nevím, jak je to možné - myšlenka na činnosti, ke kterým naše koupele obvykle směřují, mě tentokrát nechá chladným. Třeba jsem do toho všeho ještě nemocný! Ale naštěstí zachytím pohledem něco jiného, než připravenou vanu. Vysoce zajímavého. “WangJi,” přeruším překvapeným výdechem své myšlenkové pochody a lehce se od něj odtáhnu. “Koukej.” Děkuji té absolutní absurditě myšlenky, že při všem, co se dělo, při ÚPLNĚ VŠEM někdo (KDO ASI) myslel na takovou věc. Protože si zkrátka nemůžu pomoc a začnou mi cukat koutky rtů nečekaným a sotva potlačeným smíchem. Tohle by určitě sloužící neudělali jen tak! Ne kdekoliv jinde, než v bordelu, možná tak. HuaiSangu…! Sleduji tu lahvičku oleje, která jediná zkrátka až moc očividně zabírá místo na nočním stolku u postele, s totální nevírou a pobavením. Pak zaletím očima zpět k WangJimu. V těch mých se konečně objevilo alespoň trochu světla. “HuaiSang by mohl být dohazovač. Lan Zhane, pojď, namasíruju tě! Nesmíš mi prasknout a navíc jsi sem letěl takovou dálku, musíš být celý ztuhlý.” Zatahám jej lehce za dlaň s těmi slovy. Světe div se, vlastně to myslím úplně nevinně, navzdory všemu, co ta lahvička naznačuje a co mě taky napadlo při pohledu na ni. Ale že se ta nevinnost nerozvine, to nezaručuji. Pro teď ale… masáž zní dobře. Snad bude také mému milému znít dobře. Mohla by to být maličkost, kterou mu pomoci od napětí, a sám se soustředit na něco jiného - a že to potřebuji. Navíc, ta lahvička není vůbec malá, na všechny aktivity více, než dost (navíc, HuaiSangu… představ si, že máme i vlastní zásoby. Protože každý den je každý den.) A vím, že nemůžeme jen tak zapomenout na to, co potřebujeme řešit. Že o tom budeme muset mluvit. Ale na chvíli vydechnout, na to z celého večera čas snad máme. | ||
| |||
 | Konec rozhovoru, ne tak konec dne a problémů Wei WuXian a Lan WangJi
Pověřím mým uzamčením Nie ChengMin. Stará paní správkyně sídla ví o všech mých potřebách a vždy plní mé rozkazy bez otázek. Dám zavřít okna na petlice z venku. Postavím stráže. Několik opravdu velmi důvěryhodných lidí, které mohu požádat o nestandartní služby, stále mám. Vypiju si svůj lék na spánek… A na to, co už ani v myšlenkách nevyslovím je, budu doufat, že to bude stačit a že se zítra ráno skutečně probudím…
Naštěstí nemusím pokračovat v takových myšlenkách. HanGuang-Jun přitaká a navrhne hodinu, která lépe odpovídá jeho představě o snídani. I když předpokládám, že víc než jeho, odpovídá Wei WuXianově představě. Ačkoliv… Jak si jej pamatuji, jde více možná o kompromis? „Samozřejmě,“ odtuším právě tak samozřejmě, jako říká to slovo. Ano, tohle je jednoduché, obyčejné, snadné… Nic, co by mi jakkoliv ztěžovat večer, nebo zítřejší den.
„Předem se omlouvám, HanGuang-June, bratře Weii, pravděpodobně se s vámi zítra nepřijdu rozloučit, čeká mě teď tolik práce…“ povzdechnu si. Ano, je to přehnané, ale kdybych zítra nevstal, kdybych se neprobudil z čehokoliv, kam mě má mysl zavede, kdybych se nevzpamatoval, nechci, aby pojali podezření. Musí jim přeci být jasné, že taková strategie a její uvedení do pohybu mi zabere mnoho času. Pochopí, že to nemusím stihnout, že?
A pak už se Wei WuXian zvedá a já se zvedám též. „Jistě, někdo vás odvede do vaše hopokoje, dobrou noc,“ popřeji jim a vyprovázím oba ze dveří. Dopisy od Lan WangJiho leží na stole, ale míním je poslat hned, jak odejdou. I ho o tomto svém záměru ujistím, jakmile je zmíní.
Pak řeknu navrátivšímu se strážnému, aby je odvedl a pokud možno za mnou ihned poslal Nie ChengMin do voliéry. Odsouhlasí mi to kývnutím a pak už odvádí oba mé hosty k pokoji, který pro ně dal připravit v hostinském křídle pevnosti.
Strážný je tichý. Řekne jen: „Následujte mne,“ a pak už kráčí rovnoměrným vojenským krokem přímo v před spletitými chodbami zpět na hlavní nádvoří a pak odklizenou uličkou mezi jiné budovi, kde nejbližšími dveřmi vedje do bludiště chodeb a předá je služebné, drsné seveřance, která víc připomíná muže než ženu, která už ví, jaký pokoj je pro hosty připravován.
„Prosím, tudy,“ ukáže a vede je chodbou. Ne však příliš daleko. Jsou tam dveře z akátového dřeva, pevné kované dveře. Služebná je otevře a oba hosty uveden do pokoje, kde ovbšem ještě probíhají nejnutnější přípravy. Samozřejmě prach je již smetený, nábytek odkrytý, postel povlečená, poslední natřásání polštáře právě provádí sloužící chlapec, sotva desetiletý. Občerstvení je již na stolku. Kultivující slečna, opatřila konvici s čajem talismanem, aby udržoval teplotu uvnitř. Několik lahví vína, pro Wei WuXiana je zde také. Císařský úsměv, ale i několik odrůd z různých částí Qinghe a také jedna láhev vína z Yunmengu. Celkově 6 džbánků. Jediné, co ještě není připravené je koupel. Služebné ještě stále nosí vodu do vany, kterou je potřeba naplnit.
Celý ten kolotoč už se ale brzy skončí. Vana je připravena. Také mýdelka, soli a oleje. K občerstvění mísa slaných pistácií, jen vyloupat. Skořápka je prasklá, tudy se sůl dostala k jádru. Značí to, že všechna jádra jsou zralá. Také jsou usušená a po vyloupání, mají svou nezaměnitelnou chuť.
Služebné odejdou. Kultivátorka, která nezapomene na milý úsměv, stáhne zpět svůj talisman a odejde. Všichni jsou pryč, dveře se uzavřou, a oba hosté osamní uvnitř… | ||
| |||
| Pojďme raději už pryč Lan Zhan, HuaiSang Jen vzdáleně si uvědomuji, co HuaiSang říká, zatímco ztrácím a znovu nabírám kontrolu. A nevím, zda lže sám sobě, nebo jen zkouší uklidnit mě. Tak jako tak… nevěřím ani co by se za nehet vešlo takovým slovům, co na tom záleží, zda jsou řečená s naivitou, ohleduplností nebo jen prostou nadějí, že zvládne zvrátit, co svou nabídkou pro sebe připravil. Už si neuvědomím míru jistoty, se kterou to vyslovil, a které bych stejně právě pro její velikost neuvěřil. A v tu chvíli jsem až příliš nahnutý nad temnotou, než abych opravdu začal přemýšlet a hledat způsoby, kterým by se má představa cíle, ke kterému jeho lež bude směřovat, dala snad přeformulovat či zlehčit, pokud ne změnit. Tentokrát ani nevidím ty maličkosti, přestože jsou o tolik výraznější než předchozí, které jsem zachytil. Také mám zavřené oči, ale i když ne, a i kdyby ne, bylo by to stejné. A tak nevidím, jak si HuaiSang zakryl celou tvář vějířem, lesk v jeho očích předtím, než k tomu přistoupil, ani úsměv než vůbec ta slova vyslovil. Ani nevidím dlaň, kterou Lan Zhan schová za svými zády poté, co ji stáhne z mé tváře - za což bych však nemohl být vděčnější. V dané chvíli byl dotek jeho dlaně, stisk té druhé a šeptání mého jména více, než jakékoliv ujištění, jakákoliv slova, která stejně neměla šanci mou temnou představu zahnat. Bylo to oznámení, že je stále se mnou, že mě miluje, že jsme na všechno spolu - slib, že to zvládneme. A pevné připomenutí, že se musím ovládnout. Přesto v tomhle ta dlaň pomoci nemohla. Protože stejnou měrou jakou nabízela tohle vše, cennost cennější než celý zbytek světa, takovou měrou mi připomínala všechen ten strach - z toho, co se stahuje nad námi a před čím nemám, jak jej uchránit, ne pokud nemám jak uchránit ZeWu-Juna a sebe, protože vím, že Lan Zhan bude přesně tam, kde budou jeho milovaní. Tohle oba sdílíme. Ale není to utěšující. Co útěchu nabídne nakonec největší je WangJiho ujištění ohledně HuaiSanga. Že jej mohu zařadit mezi ty osoby, které neopustíme, že nebudu muset jednou volit - zvolil bych WangJiho, ale už nikdy by mě to nepřestalo pronásledovat. Alespoň mi připadá, že mě také o tomhle ujišťuje, když slyším své jméno a konečně otevřu oči, zvednu je k těm jeho. Snad se mi jen nezdá, že se mi to snaží říct. A tak si dovolím poslouchat a opřít se o jeho silnou společnost jako o pilíř. Zatímco změna tématu už má být jen kotvou pro znovu probuzené, ale stále křehké sebeovládání. Ujišťující kývnutí WangJimu oplatím vlastním, mnohem menším a méně jistým. Poděkuji HuaiSangovi. Přislíbím informace. S vděkem zachytím Lan Zhanovo souhlasné zabručení. Otočím téma na oslíka a pokusím se na něj soustředit. A jsem vděčný, že se má změna tématu setká s okamžitou reakcí. Možná až příliš energickou. *Hraje to.* Jsem si jistý. Byla tedy i jeho slova spíš útěchou než naivitou?... Nemám kapacitu se k tomu vracet. Hrajeme nakonec všichni. Jen v některé okamžiky jsou city silnější - a já se snažím, abych ty své opět poskládal dohromady. Nestihnu reagovat více, než kývnutím na jeho návrh ohledně dvou dopisů, akční přinesení všech potřeb, odchod ke dveřím. Jeho energie teď je zoufalým odrazem té, kterou jsem vídal dávno, ale teď mi na ní každý kousek přijde falešný. Donutím se zhluboka nadechnout, když je HuaiSang kdesi u dveří a já na sobě pocítím pohled WangJiho. Jen znovu přikývnu, vděčný, že on je tím, kdo se toho úkolu chopí. Soustředím se na našeho pitomého oslíka a na současnost. Dokonce i využiji všech těch rad o ovládnutí vlastního dechu, vzpomenu si na každou takovou techniku... až nakonec tiše zamumlám. "Hlavně je popros, aby mu za mě dali pořádnou várku mrkví. Tohle nám jen tak nezapomene, říkám ti, bude si to pamatovat ještě v důchodu." Zkrátka na mě asi vtipy a předstírání fungují lépe než nějaké pokusy o relaxaci. Alespoň, když mám omezený čas a Lan Zhan mi nepomáhá svými písněmi. Je mi jasné, že to do dopisu nepřipíše, a že mě má přečteného od hlavy k patě. I tak, nebo právě proto mu věnuji drobný úsměv a přehmátnu na jeho dlani do jemnějšího stisku. Ale i přes vyčerpání, které vím je způsobeno spíš mým zabití hodným psychickým rozpoložením, bych návrh na přespání jen tak nepřijal bez domluvy s WangJim. Takže jsem rád, že to on udělá za nás oba - a dokonce se zvládnu lehce uculit, když upřesní čas naší snídaně. Jak jsem říkal, všichni hrajeme. Minimálně dokud nebudeme zase v soukromí - ale já jsem rozhodnutý soustředit se na WangJiho, jakmile se tak stane. Na své pocity jsem se teď soustředil nedobrovolně až až. "Děkujeme," dodám ještě k HuaiSangovi. Co ještě říct? I když obvykle konverzaci přebírám, teď ji zakončím tím, že se začnu zvedat. "Kontaktujeme tě." To je už jen finální příslib a připomenutí. Skoro si připadám, že utíkám. Možná trochu ano, ale co víc říct, to teď zkrátka netuším. Ujistit ho, že to bude v pořádku a že věřím tomu, co říkal o zvládnutí situace? Zkrátka nezvládnu takovou lež pro teď ani zformulovat do myšlenek, natož slov. | ||
| |||
 | Je zpět! – Tak to se má na co těšit! Lan XiChen
„Li HuiYin je již zpět,“ – ta slova zazněla a FenFang se mimoděk sevřel pěsti. Bylo to jen krátce, než se přinutil ruce povolit. Usmál se, ale v očích mu hořely dychtivé plamínky. Netrápilo ho, že ZeWu-Jun záměrně zamlčel, jak to bylo s jeho příjezdem. Doopravdy na tom totiž nezáleželo. Jediným důležitým byla horká krev, která ho přesvědčovala, aby vstal a šel toho holomka okamžitě vyhledat! Naštěstí i někdo jako FenFang měl hlas rozumu. Hlásek, který ho varoval, že by bylo velmi neslušné takto opustit ctihodného vůdce sekty, že beztak neví kde přesně tek kluk je, že by to bylo ještě podezřelější než jeho samotná návštěva! Vydechl a ovládl se.
Naslouchal dál. Málem by se plácl do čela, že si neuvědomil tak prostou věc, jakože má Li HuiYin ještě své lekce. Uchechtl se a zavrtěl hlavou sám nad sebou. Na malý okamžik zavřel oči. Najde si ho tedy před obědem. Kde je jídelna ví. Možná ho připraví o jedno jídlo, ale dostane své odpovědi. A učedníka sekty Lan jistě jedno vynechané jídlo nezabije…! Poznávat Oblačná zákoutí nemusí, ale chápe, že si ho Lan XiChen nepamatuje z doby před více jak třemi lety, kdy se zde účastnil přednášek. Příslib naděje, že získá tolik potřebnou pomoc a ještě si bude moc promluvit s Li HuiYinem mu připadá mále příliš velké štěstí. Řekněme, že nedůvěřuje věcem, které sami spadnou do klína. Na druhé straně, teď si opravdu nemíní na nic z toho stěžovat. Jak už řekl, má totiž naspěch. Nakonec se však přeci jen eubrání slabému ruměnci ve tvářích, když to, co on obvykle považuje za projev slabosti, považuje naopak ZeWu-Jun za rozumné a také za ukázku velitelských kvalit. Měli ho už za lecjakého, ale za rozumného nikdy. Není pro něj proto lehké je přijmout a nějak strávit. Rozhodne se však, že pro to v současné chvíli nemá kapacitu, aby to řešil.
„Děkuji vám,“ odtuší tedy na jeho slova, protože má pocit, že už zatraceně mlčí příliš dlouho!
Naštěstí byli přerušeni, takže toho nestihl říct víc. „Přemýšlej, než promluvíš,“ ozvala se mu v hlavě zase RongWuova rada. Věnoval tedy čas výměny ZeWu-Juna s mládencem, který ho doprovodil od brány, tomu, aby se skutečně upokojil. Využil chvíli ticha, která nastala k tomu, aby si urovnal myšlenky, aby se mu přestala třást kolena, a dech i tep se zklidnil na s životem slučitelnou frekvenci, která DOKONCE dovoluje i přemýšlet!
Otázka, jak dlouho se zdrží, k tomu nakonec sama přímo vybízela. Nejraději by odletěl obratem, ale pravda je, že je sám velmi unavený. A pokud odletí ještě dnes, nedoletí tam ještě v noci. Zítra už bych ale mohl… „Pokud mohu, přenocoval bych a odletěl zítra za svítání. Věřím, že moji podřízení to ještě jednu noc zvládnou a zítra budu schopen doletět na jeden zátah až k věži. Vámi vybraní učedníci budou sami potřebovat čas na přípravu. A jestli mohu, myslím, že zásoba našich léčiv se po tomto také řádně ztenčila a ještě ztenčí, zda bychom mohli i doplnit lékárničku?“ Není úplně v pozici, abych mohl žádat ještě více, ale je to logické. Nebudeme mít čas se někde stavovat a tuším moji kultivační bratři z věže na tom budou bídně, až se vrátím.
Teprve nyní, když jej v nozdrách pošimrala vůně čajových lístků, si pořádně uvědomil, že jim bylo doneseno občerstvení. Nepřipadal si úplně správně, kdyby po něm měl hmátnout, ale protože si sám vůdce sekty už nalil do šálku, opakoval tytéž úkony a naplnil svůj. Upil, ochutnal tři vybraná semínka z donesené misky a uvědomil si, že se hned cítí o něco lépe. Možná díky tomu Li Huiyina hned nezmlátí, až ho uvidí…
„Rád vidím, že je vám lépe,“ dovolil si říct. Přeci jen, pokud tu má sedět a vychutnávat čaj (kdy měl naposledy kvalitní čaj? – ve věži disponovali jen bylinkami a jejich směsmi) a oříšky, tak mu ticho nepřipadalo správné. Navíc tehdy mu připadalo, že slavný kultivátor a vůdce velké sekty není úplně ve své kůži. „Je všechno v pořádku?“ doplnil ještě otázkou. Ani nevěděl, proč přesně se ptá. Připadalo mu, že je v celé té věci ještě příliš mnoho děr, které nemá čím zaplnit. Proč vůbec Li HuiYina vyrazili hledat? A pokud je nyní zde jsou zde i HanGuang-Jun a Patriarcha Yilingu? Měl nějaký průšvih? Potrestali ho? Mohou něco vědět o událostech, kvůli kterým ho hledá jeho vlastní sekta? Nevěděl. A ani se na to nemohl zeptat přímo ZeWu-Juna. Jen měl nejasný pocit, že je něco setsakra špatně. Upíjel čaj a vychutnával chuť ořechů, pohled zamyšlený. Ve své mysli už totiž přemýšlel jak nejlépe konfrontovat zmíněného učedníka… | ||
| |||
| Opora Wei WuXian, Nie HuaiSang
Pohlazení. Jen jemný dotek bříška prstů na hřbetu mé zpocené dlaně. Nestačilo úplně k tomu, abych nabyl vyrovnanosti, ale pomohlo. Nemohlo však odvrátit překvapení z té nečekané nabídky. Nejen pro mne. I pro Wei Yinga, jak ukázala vzápětí manželova prudká reakce. Vždy je míval. To není to překvapení. Překvapivé bylo, co řekl. Podíval jsem se na něho. Třásl se. Malinko, možná podvědomně. Při jeho zalapání po dechu a pohledu stranou se naše oči setkaly. Otočil se nejspíš opět intuitivně, právě mým směrem. „Wei Yingu,“ hlesnu starostlivě a opětuji pevný stisk dlaně, kterým se jeho dotek stal. Má druhá ruka vystřelí automaticky k jeho tváři, kde zanechá něžné pohlezení. Zároveň tak trochu zakrývá jeho výhled na vůdce sekty Nie. Ne, teď opravdu nesmí ztratit sebekontrolu. Nesmí propadnout žádným zničujícícm temným pocitům… Už je to za námi. Tohle zvládneme. Ty já, můj bratr, i on. HuaiSang je přes přísežné bratrství našich bratrů tak trochu i mým bratrem (Až do teď jsem se cíleně této konkrétní myšlence vyhýbal, ale teď mi přišla na mysl zcela nakontrolovatelně.), pokud sám tento vztah nemíní ukončit, budeme ho chránit. Slíbili jsme to. Tenkrát pod lampiony. Vždy budeme chránit slabé a nevinné. Dodržíme to. My oba… „Wei Yingu,“ hlesnu znovu jeho jméno. A teprve když cítím, že mu klesají ramena a jeho třeas se uklidňuje, se mi uleví dost na to, abych stisk jeho dlaně uvolnil. Konečně mám pocit, že mne vidí. Že se dívá na mě, a ne jen někam do těch nejtemnějších koutů jeho minulosti… Nadechnu se a věnuji mu souhlasné přikývnutí. Stáhnu dlaň z jeho tváře a opět se způsobně usadím vedle něho, ruku sevřenou v pěsti uloženou v bederní části zad. Teprve v té chvíli si matně uvědomím, že HuaiSang při této naší chvilce něco říkal. Nezáleží mi však příliš na tom, že jsem nevnímal jeho ujištění, že má vše pod kontrolou a ví jak ochránit sebe a svůj klan. Pokud připustím, že by se to mohlo zvrtnout, že by lež vyšla najevo (jakože my sami bychom jí později tak jako tak museli vyjevit), pak to vůdce sekty Nie postaví do těžké situace. A nás s ním. Tyhle věci mne ale nikdy nelekaly. Ne, pokud šlo o Wei Yinga a pokud je v tom nyní můj bratr. A HuaiSang… – inu jeho případná nevinnost je diskutabilní, ale minimálně v této věci nevinný je.
Můj partner vůdci sekty poděkoval. Těžce, trhaně, s vypětím sil, ale poděkoval. „Hm,“ vypustím z úst další tiché přitakání. Souhlasím s díky, souhlasím s informováním. Co na tom, že už jsem to jednou udělal. Jen ať to slyší znovu. Těžko soudit, co se mu právě honí hlavou, ale já se o to ani nesnažím. Je znát, že toho musí být mnoho. Když Nie huaiSang odendal vějíř, který mu zakrýval nyní celou tvář, hned přišel s návrhem, ohledně dopisů pro sektu You. Byla to tak silná změny, že mě to přinutilo opět zostražitět. Ale jeho slova dávají smysl. Takže když před námi přistanou psací potřebya vůdce sekty Nie odejde ke dveřím, zadívám se na Wei Yinga, co si o tom myslí on.
Vzápětí už však rozmělňuji inkoustový kámen, abych se mohl pustit do zdvořilé formulace dopisu. Ačkoliv v mém podání bude i velmi strohý. Požádám v něm vůdce sekty You, aby ve svých stájích hostil Malé Jablíčko, neboť naše cesta nadále neumožňuje, abychom si ho v dohledné době vyzvedli. V druhém listu pak požádám mistra MinGuye, zda by při své zpáteční cestě nevzal oslíka s sebou, pakliže sí jej do té doby nebudeme schopni sami vyzvednout. Nejsou to dlouhé zprávy. Nadepíšu je a zapečetím voskem, který mi HuaiSang zapůjčil spolu s psacími potřebami.
Na návrh přespání pak už jen kývnu. Ačkoliv jak zvládne Wei Ying další brzské vstávání je otázka. Možná by to nemuselo být zase tak moc brzy? „Snídaně v devět bude ideální,“ opravím v tomto ohledu vůdce sekty Nie. Ne, že by mě nelákala myšlenka na opakování dnešního časného rána, (v následku čehož mi zase lehce zrůžoví špičky uší), ale nemyslím si, že mému choti by zrovna dvakrát prospělo nevyspání se. Což on bude nevyspalý tak jako tak, i když bude nucen vstát až kolem deváté… | ||
| |||
| Šok Wei WuXian a Lan WangJi
Těžká slova. Myšlenky o hmotnosti pohoří. Drtící, ničící, válcující vše živé pod nimi. Byť ve mně toho živého už zbylo minimum… Snad alespoň ti ptáčci odletí, zadoufám. Ptáčci, jako na mém malovaném vějíři… Smuteční vrba nemá kam utéct. Nemůže, její kořeny jsou příliš silné a potřebuje mnoho vody. Ale ptáčci, ti všichni, mohou letět jinam. Mohou být šťastní. Mohou své štěstí hledat kdekoliv jinde. Já ne… Já jsem na tom obrázku ta vrba. Ptáčci jsou všichni ostatní. Lan XiChen, Meng Yao, Wei WuXian, Lan WangJi, Jiang WanYin… Ti všichni mají křídla, že? Odletěli tehdy a anechali mě napospas. Odletí znovu… Nechají strom, ať si na břehu řeky třeba uhnije. A ten strom už shnilý je. Navenek se nezdá, ale uvnitř je nemocný, vyžraný a prázdný. Už není co zachraňovat, i kdyby snad chtěli. Nevadí, to je v pořádku… smířil jsem se s tím. Můj konec je stejně na dosah. Ještě pár věcí musím učinit, ale to stihnu. Zařídím to a pak nezáleží na síle, která mě přijde pohltit, nebo čí ruka bude třímat meč. Měl bych pár typů, od kterých bych přijal smrt raději než od jiných, ale pravda je taková, že je mi to obvykle jedno. Vím, že ztrácím rozum. Někdy jsou to minuty, jindy hodiny, které si nepamatuji. Jak dlouho bude trvat, než z toho budou dny? Není to jako u bratra MingJua. Má blížící se odchylka se neprojevuje vztekem, protože není ovlivněna duchem šavle. Ne, dávno kultivuji něco jiného než svou šavli. Přesto je tu. Plíživá hniloba uvnitř mé hlavy. Pohybuje se od ní až do jádra. Mám možná měsíce, možná ještě pár let. Jen jsem doufal, že to celé mělo alespoň smysl, nic víc… A to mi teď nějaký bláznivě zamilovaný chlapec vzal.
Překvapí mě Wei WuXianův zájem. Překvapí takovou silou, až se mi srdce rozbuší prudčeji. Copak na tom záleží? Tobě…? Ach, chtěl bych tomu věřit, alespoň nějaká moje část by chtěla. Samozřejmě vím, že to tak bude, pokud lež vyjde najevo. Budu se z toho muset zodpovídat. Ale i když jsem to ještě vědomě nepromýšlel, po tomto prohlášení jakobych věděl přesně, co udělám, pokud k tomu dojde. Řeknu, že jsem se pokoušel celou situaci zvládnout sám. Prohlásil jsem to za cvičení, aby se do toho nezapojily další velké sekty a pátral o Jin GuangYaovi sám. Řeknu, že jsem opravdu chtěl dostát projevené důvěře ostatních vůdců. Uznám, své selhání, převezmu zodpovědnost, odstoupím z pozice vůdce sekty. Stačí, když do té doby určím svého nástupce. Sekta Nie bude existovat dál a já pro ně přestanu být zajímavý. Záznamy o tom, co bylo zjištěno při mém vyšetřování, záhadně zničí… třeba požár v mém pokoji. Bratr ho chtěl vždycky spálit…, ta myšlenky vydáví z mých rtů hořké odfrknutí. A já pak odejdu poustevničit někam daleko, kde se budu moct odchýlit, aniž bych někomu ublížil. Třeba daleko do hor, nebo dolů do hrobky šavlí… Vykouzlím na rtech úsměv. Ten pocit, že bratr Wei má o mě starost mi chce vehnat slzy do očí. Rozpíná své úponky naděje a díky nim je mnohem snazší i těžší zároveň mu říct: „Neměj obavy, bratře Weii. Vím, jak mám ochránit sebe a svou sektu. Nemohou mi nijak ublížit,“ říkám to však s neochvějnou jistotou. Kdy mě naposled slyšel takhle mluvit? Uvědomím si, že asi nikdy. Pochybuji však, že mě vůbec slyšel, vzhledem k tomu, jak láskyplně jej musel Lan WangJi uklidňovat. Zabolí mě u srdce. Slzy se přeci jen zformují v očích. Rozvinu vějíř a skryji za něj pro změnu celou svoji tvář. Zdání soukromí pro ně i pro mě. Nepohoršuje mě, co vidím, bolí mě jen to sledovat. Jsem rád, že mají jeden druhého. Že alespoň oni mají jeden druhého, že nejsou sami… Ano, trochu žárlím. Závidím jim, protože pro mě je pozdě. Protože ať už jsem měl rád kohokoliv, vždy to bylo marné. A teď už toho ani nejsem schopen. Zbyla jen prázdnota. Dutý kmen… Zamrkám a zaženu slzy. Je to tak v pořádku… opakuji si.
Slyším oslovení. Oddálím vějíř a pohlédnu na svého starého přítele. Přikývnu při příslibu informací. Už nyní vím, že mě to bude jen bolet, ale na tváři mi hraje spokojený zdvořilý úsměv. Je to v pořádku… „Och, samozřejmě, bratře Weii. Pokud mohu navrhnout, co kdybyste napsali přímo i svému mistru meče? Suen MinGuy, to byl? Mohl by po skončení námluv vzít Malé Jablíčko zpět do Oblačných zákoutí…“ navrhnu prakticky. „Ó, to mi připomíná, že musím také napsat dopis, mnoho dopisů…“ Ihned vstanu, složku odložím do komody a vytáhnu místo ní věci na psaní a dva volné papíry, se kterými se vrtátím ke stolu. „Prosím, poslužte si,“ usmívám se. V pořádu… Stále se usmívám. „Já budu psát až později,“ ujistím je a jdu ke dveřím, kde požádám tichým šepotem jednoho ze strážců, kteří tam stojí, aby dal připravit hostům pokoj. Říkám pokoj, protože tuším, že jim bude stačit jen jeden. A nezapomenu na pohoštění a teplou koupel. A šeptem, velmi tichým, mu předám instrukci ohledně oleje, který chci, aby byl v pokoji na viditelném místě. Na toaletním stolku nejbíž postele ideálně. Nemám sice žádné praktické zkušenosti, ale přečetl jsem spoustu knih.
Teprve pak se vrátím ke svým hostům a opět mlčky se usadím naproti nim. Zvláštní, jak lehké i bolestné zároveň, je nyní zůstávat bdělým. Jediná věta od Wei WuXiana a já jsem téměř jako vyměněný. „Navrhuji, abyste zde přespali. Ráno vám přinesou snídani brzy a můžete odletět, co vy na to?“
Dnes budu mít těžkou noc… V hlavě se probírám, co budu muset udělat. Nechat se zamknout ve vlastním pokoji, jen jednou z těch nejdůležitějších věcí. Kdyby mě dnes měla stihnout náměsíčnost, bylo by to velmi trpané a pochybuji, že bych to dokázal vysvětlit, aby si nedělali starosti. Ne, mistr Wei si o mě nesmí dělat starosti. Jsou ptáčci a ti musejí být volní. Žádný starý vykotlaný strom, jim nesmí nikdy stát v cestě… | ||
| |||
| Nabídka Lan Zhan, HuaiSang Jaký má asi smysl stále doufat, že zázrakem zjistím, že je to celé hloupý vtip? Že HuaiSang odhodí vějíř, shodí hanfu, odhalí taneční šat a začne kolem poskakovat s něčím jako "haha, bratře Wei Yingu, naletěls, pojďme být zase přátelé"? Jistě, byla by to úleva, a to i když bychom po takovém výstupu všichni tři skončili zašití v ústavu pro duševně choré. Někteří možná pro jistotu oslepení. Samozřejmě to však žádný smysl nemá (a dokonce ani absurdita té představy mě teď nepobaví, snad si ji zvládnu v lepší chvíli vybavit znovu, jinak to bude vážně škoda). Ani si nejsem úplně jistý, kdy jsem se vlastně nějaké té naděje začal držet už jen z nutnosti, aniž bych jí byť jen trošičku věřil. Tu skutečnost si uvědomím až ve chvíli, kdy dopovím krátký výčet okolností, které nás sem přivedly. Ale pojďme si říct, že je to vlastně dobře. Už jen pro ten pocit. Jednou vám prostě nezbyde než zaplašit myšlenku na probuzení a smířit se s tím, že jste vzhůru a je čas zamyslet se nad tím, co budete dělat dál. Ne, že by v tomhle mohl HuaiSang pomoci. I když oznámí, že neví, kde se Li HuiYin nachází… nečekal jsem, že by věděl. Kdyby ano, už by to snad řekl. A kdyby neřekl a právě teď lhal… nad tím zkrátka odmítnu přemýšlet. Něčemu věřit je možná nutné už jen aby bylo možné pokračovat v hovoru. I když, hovoru… Nejprve jsem hovořil já. Zachytil jsem i překvapení na HuaiSangově tváři, i když ne tak velké, aby jej neovládl - minimálně mi připadalo kontrolované, ale na srovnání mám jen jeho reakce z dřívějška, kdy mohl - a dost pravděpodobně to také dělal - přehrávat. Každopádně mě kvůli tomu napadlo, kolik toho HuaiSang vlastně ví o ZeWu-Junovi, jeho stavu, jeho citech. Co se k němu dostalo? Povídá se toho spoustu, jak jinak, ale to je často vzdálené od pravdy (v některých ohledech naštěstí). A před tím vším? Ti dva si byli blízcí, mohl by HuaiSang vědět o citech WangJiho bratra? Ví, proč to Li HuiYin udělal a jen ne to, jak se o takových věcech učedník dozvěděl? Protože kdyby nevěděl, zrovna otázka na motivy přivolat zrovna Jin GuangYaa se vyloženě nabízela! Že měli dobrý vztah, to snad nemohlo v ničích očích vysvětlit takový čin? Ale on se nezeptal, místo toho mi odpověděl ohledně hlášení ze strážní věže. Sledoval jsem jej proto sám trochu překvapený absencí dotazů, vnímal jsem způsob, kterým se ovíval i chmurný pohled. Vlastně bych si přál mít kapacitu na to, abych se o něj více staral. Je to složité. Jak se chovat k někomu, kdo byl a i je vaším přítelem, jen se toho stalo až příliš moc? Někdy bych chtěl být tak bezstarostný jako tenkrát v Oblačných zákoutích, prostě jej obejmout, plácnout nějakou kravinu a nechat problémy v minulosti. Ale teď by to asi nefungovalo ani z jedné strany. Mimochodem. Možná vás vlastně trochu překvapuje, že si všímám takových drobností, jako jak se můj dávný přítel chová, tváří, pohybuje. Ale už jsme si to přeci říkali. Když je láskou vašeho života Lan WangJi, naučíte se u něj hledat i ty nejmenší znaky myšlenek, které se mu honí hlavou. A přitom možná, jako já, občas nevědomky začněte to samé praktikovat na ostatní. Minimálně ve chvílích, jako je tato, a u těch, na kterých vám záleží - i když třeba nevíte, jak se ohledně toho cítit. Ale pozor! Pokud je také láskou vašeho života Lan WangJi, rovnou si nechte zajít chuť, ten je definitivně obsazený, jasné?! ...Takže proto jsem si tak všímal, i když ne právě usilovně. Proto jsem si později všiml, jak HuaiSang převzal složku od posla s úsměvem, který mu nedorazil k očím. Nehledě na to, kolik bylo z jeho chování dříve upřímné, snad bych ještě poznal jeho skutečný úsměv. Alespoň si to myslím. Kdo by se však v takové situaci usmíval upřímně. Když přišel sluha oznámit "něčí" návrat, napadlo mě na chvíli, že nás pošle HuaiSang pryč, i když se mi ta myšlenka příliš nelíbila - na druhou stranu, to nejdůležitější jsme si vzájemně řekli a možná bylo trochu moc doufat, že se na nějakém postupu domluvíme. Ale on místo toho uklidil plány a portrét a vyzval jej ke vstupu. Přes tvář mi přeběhl jen krátký, opatrný úsměv, než Hsieh YaWen vešel dovnitř. Oslovení a pozdrav jsem mu oplatil jen pokýváním, pro jednou bez chuti mluvit více, než musím. A samozřejmě nezapomínám na Lan Zhana. Ale jakoby snad šlo přestat vnímat teplo jeho dlaně, každý pohled, který si vyměníme, i ten se kterým mi před chvílí mlčky schválil mou cestu, tedy řečení pravdy o naší návštěvě. Byl jsem jako vždy vděčný za porozumění, které jsem s ním sdílel a díky kterému bylo mnohé jednodušší, i sdělení pravdy bez výčitek. Když posel vešel, jeho dlaň jsem však nepustil, když to neučinil on. Myslím, že jsme oba potřebovali cítit ten obyčejný fakt, že jsme spolu. A kdyby chtěl, mohl mě pustit sám - nebránil bych se a žádné city by nebyly zraněny. Jen jej tentokrát nechci pouštět první. A tak se držíme dál. Překvapilo mě zjištění, že se posel vracel právě od FenFanga - ale možná právě proto HuaiSangovi nevadilo, že při hlášení budeme. A neubráním se zvědavému pohledu ke složce. Řekl jsem pravdu, není třeba obav - jen bych chtěl vědět, kolik detailů FenFang zmínil. Kvůli ZeWu-Junovi jsem doufal, že si nechal vše nadbytečné pro sebe. Ale když zůstaneme znovu ve třech a složka leží na stole, nakonec se pro ni nenatáhnu. Nechci vysvětlovat, proč to dělám, nebo budit dojem, že jsem byl neupřímný, když to tak nebylo. Navíc mě stejně zvědavost přejde, když se s námi vůdce klanu Nie podělí o kus informace právě z té složky. Mířil směrem do Gusu, ne dále do Qinghe? Sice nemůžeme mít jistotu, ale ono podezření bohatě stačí na nepohodlí. Co když je už v Oblačných zákoutích… o kom si ZeWu-Jun myslí, že se v takovém případě vrátil? Sice si říkám, že by Jin GuangYao jen tak neodhalil svou identitu, ale… ALE! Já už si nejsem ničím jistý, raději. V pevném, ale příjemném sevření našich dlaní zaznamenám další z malých projevů, které provází pocity co se neodráží obvykle na Lan Zhanovi nijak více, než právě tak - maličkostmi, jako zčervenání uší, napnutí ramen, pocení dlaní… podle toho, o jaký pocit se jedná. Odpovím na tuhle maličkost, skrývající mnohem větší dění, pohlazením jeho dlaně palcem, dalším z mnoha, kterými se poslední minuty vzájemně utěšujeme a ujišťujeme. Přál bych si udělat více, ale to teď přeci jen úplně nejde - a navíc vzápětí to stejně vezme šok. To když HuaiSang přijde se svým absolutně nečekaným návrhem. Přerušil tak mlčení, které jsem pro jednou sám nechával běžet. Zkrátka protože jsem nevěděl, co říct. Jedna věc byla chtít se domluvit, ale když na to nastal prostor… na čem vlastně? Já jsem ani netušil, co dělat, když se k Li HuiYinovi… i když už asi ne k němu… dostaneme. Jen jsem už cítil, že musíme směřovat do Oblačných zákoutí nejprve, a to rychle - rychleji, než cestovat v zimě pěšky a s oslíkem. Museli jsme se ujistit. Pravděpodobně mluvit se ZeWu-Junem. Ale tahle část byla na WangJim, tam jsem mohl být jen oporou předem a utěšením později. A to přišla ta nabídka. Neuvědomím si včas, že se mi ten náhlý šok usadil na tváři, že nutí mé rty do překvapeného pootevření… že se postupně mění do jiných pocitů, co mi do očí vhání starost. Na chvíli přijdu si znovu jako šestnáctiletý kluk, co ani neví, kdy má zavřít pusu, souhlasit a poděkovat. Místo toho mi skrz rty uteče tiché, překvapené přiznání - protože čím jiným taková starost je, než přiznáním přátelství, které jen tak nezmizí? Možná mě mělo zastavit WangJiho přitakání. Místo toho hlesnu bez rozmyslu, "až to zjistí, sežerou tě zaživa…" a sám si náhle s těmi slovy až příliš silně uvědomím skutečnou míru strachu, která se za nimi skrývá. Nejsem schopný HuaiSangově pohledu uhnout, až dokud nepotřebuji lapnout po dechu. To se podívám stranou. Kdybych se ovládl, mohl jsem to jen přijmout. Byla to nabídka, která poskytla alespoň nějakou naději - naději toho, že se nestrhne šílený hon a nerozpoutá se chaos napříč kultivačním světem, alespoň ne hned. Minimálně dokud se neodhalí pravda. A právě odsud vzešel ten ochromující strach, protože pravda se vždy odhalí, nakonec, nemáme všichni už dost zkušeností, abychom to věděli?! A až se to stane, takové "cvičení" už nepůjde jen tak zamluvit. A já jsem nechtěl vidět HuaiSanga v takové pozici. Až se všichni ti ctnostní kultivátoři zase jednou spojí a nebudou vidět nic než svou nenávist, svůj strach, své výmluvy, cokoliv, co jim půjde pod ruku právě v té chvíli, protože kdo ví, jaká vlastně v té chvíli bude situace… a oni si najdou takové závěry, které pro ně budou nejlépe obhajitelné a "nejctihodnější"... až nebudou hledět ani na to, kdo je ZeWu-Jun pokud bude stát na špatné straně, natož aby hleděli na HuaiSanga s prazvláštní pověstí… až se to stane, nechci aby byl na téhle straně. Na straně, kde vím, že budeme já a WangJi, pokud na ní bude ZeWu-Jun, tak hned… a pokud ne hned, tak až si někdo v tom davu vzpomene, co křičeli jednoho dne ne zase tak dávno, až zopakuje ta slova nahlas a nechá je proudit do ostatních jako spojující mantru a zase jednou budou kultivátoři obhajovat jakékoliv chování tím, že "ve světě je stále spravedlnost, zlo nebude tolerováno". Až si někdo vzpomene, co ještě tenkrát říkali, že nehledě na to, kolikrát se zlo oživí, vždy ho pošlou zpět… Vlastně bych až cítil lítost, kterou asi nikdo jiný nemůže pochopit, lítost k Jin GuangYaovi, který si návrat nevybral, ale tohle ho jednou čeká, protože něco se nemění, nehledě na to, jak dlouho vydržíme zůstat slepí a říkat si, že už na tom nezáleží. Lítost a nejen tu, podivné spojení ve strachu, že nakonec na té jedné straně skončíme, i kdyby ne společně, tak oba. A já už s sebou strhl WangJiho, už ho nemám jak před tím uchránit, vím, že už ho nezvládnu odstrčit ani ve snaze jej toho ušetřit a i kdyby, jim by na tom nemuselo vůbec záležet. Ale nechci na té straně vidět vedle nás také naše přátele, v tuhle chvíli na té straně zla nechci především vidět HuaiSanga! Neuvědomím si, jak zatínám prsty do WangJiho dlaně. Jak se mi ramena chvějí nenávistí, strachem i zoufalstvím v té chvíli, kdy zdá se mi, že tohle celé může vést jen k jednomu konci. Jak zatínám zuby stejně, jako pěst druhé dlaně. Nevím ani, zda mě to podvědomě napadlo už dříve, zda proto jsem byl v takovém rozpoložení, nebo jsem zkrátka dnes jen sentimentální ze stresu a tohle se opravdu probralo až s náhlým šokem z HuaiSangovi nabídky, se strachem z toho, co to pro něj může znamenat. Nevím. Jediné co vím, a čeho s pevně zachytím, je, že se tomu nemohu takhle podvolit. Pokud to udělám, vrátím se až příliš zpět. A to nechci. Pokud se zase jednou otevřu strachu a nenávisti… nechci zjistit, kam to povede, vím, kam to jednou vedlo. A ta myšlenka pomůže. Nadechnu se ztěžka, ale dlouze a uvolním nejprve stisk na Lan Zhanově dlani a pak i vlastní ramena. Chtěl bych, aby se to vůbec nestalo. Potlačím třes a vženu do sebe ještě o trochu více kyslíku, než tiše, táhle vydechnu. Uvolním zuby a pěst. Otevřu oči, aniž bych věděl, kdy jsem je zavřel. Donutím se podívat k WangJimu… někam k jeho rtům konkrétně. Ale pak se přeci jen přiměji zvednou oči až k těm jeho, to mu nakonec dlužím. Malé ujištění, že je vše v pořádku (haha). Ale on bude vědět, jak to myslím. Pak nezbývá, než spolknout knedlík v krku. "HuaiSangu…" otočím pohled do jeho tváře a alespoň se pokusím usmát, ale to se mi nedostane ani ke koutkům rtů. "... díky," dořeknu, a ještě, "informovat tě budeme…" Nemohu jeho nabídku odmítnout při tomhle všem, stejně jako ji neodmítl WangJi, i když myslím, že si musí i on uvědomovat, že jednou se tohle zkrátka neututlá. Já tomu tedy nevěřím. Ale co HuaiSang nabídl je až příliš velké a důležité. Takže… asi jediné, co mohu, je se ujistit, že až mu tohle spadne na hlavu… tak pod tím vším nebude stát sám. Že to nedovolím. Příliš velký slib, ano, příliš mnoho, stejně jako to, co nabízí on. Takže si nemáme moc co vyčítat. Doufám, že pochopí, co nějak neumím říct, alespoň z toho pohledu nebo z toho, jak jsem se neudržel, ať je to dobré alespoň k něčemu. A jsem rád za jistotu, že WangJi by se od HuaiSanga jistě také neodvrátil, až jej dožene co zrovna hodlá udělat. Že by to jen předstíral? To mě nepadne. I když jsem dotazoval skoro všechno ostatní, tohle… ani si nepomyslím, že by nemyslel vážně. Dobré, že na to nejsem sám. A snad ve snaze trochu převést myšlenky, ještě přispěchám s prosbou na dávného přítele. "Mohli bychom od tebe poslat zprávu do sekty You?" A vzápětí vydechnu na vysvětlení, "máme tam ustájené Malé Jablíčko a asi budeme potřebovat prodloužit jeho pobyt…." Snad jste si nemysleli, že bych na svého milovaného (tvrdohlavého, nevděčného) oslíka zapomněl. Momentálně jej využiji jako kotvu, něco, na co se soustředit místo jiných, temnějších pocitů. | ||