Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Koncem příběhu, život nekončí...

Příspěvků: 416
Hraje se Domluvený termín  Vypravěč Lady Jet je offlineLady Jet
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Lan XiChen je offline, naposledy online byla 26. října 2023 11:40Lan XiChen
 Postava Vánek je offline, naposledy online byla 26. října 2023 11:40Vánek
 Postava Lan WangJi je offline, naposledy online byla 13. prosince 2023 10:07Lan WangJi
 Postava A-Yao je offline, naposledy online byla 13. prosince 2023 10:07A-Yao
 Postava Wei WuXian je offline, naposledy online byla 26. října 2023 11:40Wei WuXian
 Postava Nie HuaiSang je offline, naposledy online byla 13. prosince 2023 10:07Nie HuaiSang
 
Vypravěč - 31. srpna 2021 20:22
moon_iko2696.jpg

„Přemýšlej, než promluvíš,“ – a je to tu :D

Lan XiChen

 

Oblačná zákoutí se zdánlivě nezměnila. Tichý klid, jakoby sám o sobě vzdával hold Nebesům i Zemi. Místní učedníci chodili tiše a pomalu, jakoby se báli, že každá jejich šlápota tu svátost naruší.

A Nie FenFang si v tom prostředí vždy připadal jako slon v porcelánu. Příliš uspěchaný, příliš přímočarý, příliš hrubý…

A ani to se neznměnilo…, shledal, když se po něm jeho průvodce ohlédl s tázavou přísností. Nneměl však snahu nějak reagovat na tichou výtku. Ten jediný, jehož pokárání by v tuto chvíli přijal, byl sám vůdce sekty Lan a ten jej… přijal!

Přikývl a hluboce se uklonil. To stačilo mladému učedníkovi, aby Hanshi opustil s instrukcemi od svého vůdce a stráže za ním zavřeli dveře.

Na znamení pochopení přijal místo u stolu, ale i když byl netrpělivý, byl stále slušně vychovaný. Ostudu už svému klanu způsobil dostatečnou, a i když ho někteří měli za nepoučitelného, on sepoučil. Nechtěl dělat věci horšími, než byli. A že se jevili s každou minutou ještě temnějšími…

 

„Děkuji vám, vůdče sekty Lan,“ s těmi slovy na rtech počkal až se ZeWu-Jun mírně neformálně usadí naprosti němu k bočnímu stolku, a pak se usadil také.

„Omluv netřeba,“ ujistil velitel strážní veže svého hostitele. Koneckonců oni je také nebyli schopní řádně pohostit a uctít, když se u nich zastavili na noc. Některé okolnosti takové věci za A nevyžadují, za B ani neumožňují. A kdyby bylo na FenFangovi zúžil by veškeré zdvořilostní nesmysly cca o polovinu. Bohužel (spíše naštěstí) mu taková rozhodnutí nepříslušela.

Navíc proč by měl ctihodný ZeWu-Jun obědvat právě s ním, že? Jistě na to má desítky vhodnějších, pokud touží po společnosti…

FenFang se nemůže ubránit nervozitě, která se projevuje cukáním v kolenou. Každopádně důležitější slova jsou až ta následující…

Už to zamýšleli udělat? Na jedné straně se mu ulevilo. Na druhé to však znamenalo, že… Nevím, co na to mám sakra říct!

Nejprve si skutečně fyzicky oddechl. Poté věnoval vůdci sekty Lan vděčný poloúsměv, protože se mu skutečně ulevilo. Vzápětí však věděl, že by měl podat vysvětlení a tak mu nezbylo, než to nějak zkusit.

Ale jak? To kdyby věděl…

„Ehm… děkuji,“ začal poněkuk nejistě, očima bloudící kamkoliv jinam než na svůj protějšek. „Totiž s likvidací jsme pokročili, ZeWu-June. Poradili jsme si s tím v rámci možností. Příšera byla rozporcována a její ostatky pohřbeny v močálech, aby nelákaly mrchožrouty a jiná monstra.“ Kdyby šlo totiž jen o to, nemusel by zde dnes vůbec být. Tedy jistě by to chtěl, ale mnohem hůře by proto hledal oficiální záminku, která mu takhle zpětně stejně přišla ubohá.

Proč jste s RongWuovým návrahem proklatě vůbec souhlasil?! Zlobil se sám na sebe, ale nelitoval.

„Avšak zodpovědně nabízenou pomoc nemohu odmítnout. Popravdě jsem vás o ni přišel požádat. Mršina jak se ukázalo, nebyla největším problémem, který s sebou skolení bestie neslo. Z močálů začali unikat duchové, chodící mrtvoly, ghúlové, zběsilé mrtvoly… Ta místa lákají i další věci, jako démony. Chtěli jsme kolem bažiny vztyčit ochraná pole a pak je vyčistit, ale to území je obrovské a my jsme jen čtyři. Díky bratru Tse víme, že hudební kultivace dokáže uspat téměř celé močály na minimálně celý den a noc, než se začnou opět probouzet. Jenže Tse RongWu je vyčerpaný. Mám přislíbenou pomoc ze sekty Nie, ale hudba klanu Lan je pro naše účely efektivnější než šavle.“ A to tak hrdý mladý velitel jako FenFang opravduvelmi nerad přiznával a to i v takové situaci v jaké byl.

„Jistě chápete, že nemohu své druhy opustit na příliš dlouho. Pokud vás mohu požádat o krátký odpočinek, byl bych za to vděčný. A pokud může vaše sekta na prá dní propůjčit dva až čtyři kultivující znalé Odpočinku, pak bych vám byl hluboce zavázán…“ Měl nutkání poklonit se málem až k zemi (což by u stolu stejně nešlo), ale jelikož ZeWu-Jun říkal, že o tomtéž už i oni sami uvažovali, nebylo takových věcí snad ani zapotřebí?

„A-a ještě… totiž když už jsem tady…,“ vydechl, „chtěl jsem se zeptat, zda se vám již podařilo Li HuiYina nalézt?“ jeho přání s ním mluvit totiž nezmizelo. Co nezmilzelo, stalo se naléhavým, stalo se otázkou života a smrti! Pokud byl v něčem vůdce sekty Nie nemilosrdný, šlo o jeho bratra. Pokud Li HuiYin skutečně něco provedl s hrobem bývalého vůdce, ten současný jej nejspíš nechá potrestat velmi tvrdě. Nehledě na to, že FenFang sám by mu to rozhodně neodpustil.

Přesto chtěl nejdřív vědět, jestli je to pravda. Chtěl mu dát šanci, aby to vysvětlil nejdřív jemu, než bude předveden před Nnie HuaiSanga. Jenže pokud by nebyl v Oblačných zákoutích, jak tajně doufal, jeho šance k tomu by se definitivně rozplynuly.

 
Lan XiChen - 30. srpna 2021 20:07
zewuvii2653.jpg
Nečekaná návštěva

Malá procházka po Oblačných zákoutích se stane klidným a vcelku příjemným startem nového dne. Kdybych chtěl nad tím přemýšlet, uvědomoval bych si, že má dobrá nálada je způsobená jen dalším odhodláním, možností, kterou jsem sám sobě nadělil, když jsem si připustil možnost jít dál. Že budu potřebovat ve skutečnosti čas a nebude to tak lehké, jak se zdá ty první chvíle po probuzení z pár hodin hlubokého, energií nabíjejícího spánku. Skutečně však nad tím nepřemýšlím. Pro teď jsem rozhodnutý využít slunečného, i když mrazivého rána, pro probuzení a přípravu na den, který byl jsem odhodlaný vést produktivněji a lépe než předchozí.

Bylo milé a osvobozující projít se po známých uličkách a zachytit těch pár pohledů, které se ze zaražených měnily vlastně do radostných. Bylo dobré se takhle cítit, vidět, že možná nedívají se na mě ostatní tak hrozně, jako já na sebe. Povzbuzovalo mě to způsobem, kterým jsem nečekal, že by mohlo, až jsem shledal, že oplácím pozdravy úsměvy, do kterých se ani nemusím nutit, a že tón mého kroku možná byl méně plouživý, a i přes malou vrstvu sněhu více energický, jako by snažil se naladit na tón neslyšné písně. Přesto jsem se do Hanshi vrátil brzy, nebo možná právě proto, s povzbuzeným odhodláním.

O chvíli později jsem se s připraveným čajovým setem usadil ke stolku a sáhl po prvním srolovaném dokumentu.

Když jednotlivé spisy probírám, začínám si více uvědomovat, jak velký kus života v Oblačných zákoutích a činností vlastní sekty mi vlastně unikl. Při pomyšlení na léta její existence, i kdybychom počítali jen roky po obnovení, se zdají být tři měsíce tak krátké… ale život nemešká jediný den a věci se nepřestanou zkrátka dít jen proto, že se jim nevěnuji. Z jistého úhlu téměř nepohodlná myšlenka… pro mě je ale důležitější pohled druhý, nesoucí s sebou úlevu – jen díky tomu, že tu byl strýc, že naše sekta má zavedené procedury, jen proto, že bylo možné, aby vše, nebo alespoň téměř vše fungovalo beze mě a život šel dál, jsem mohl strávit ty tři měsíce stranou. V první řadě bych rád doufal, že kdyby to možné nebylo a neměl bych zástupce, kdyby bylo opravdu nezbytné, abych tu byl – tak bych tu byl. Ale opravdu si tím nemohu být jistý a jsem vděčný, že jsem před takovou volbu postaven nebyl. Protože kdyby to tak bylo a já přesto na tři měsíce opustil všechny povinnosti, tak bych se ani neměl právo vrátit. Ale to nejsou myšlenky, kterými bych se to dopoledne chtěl zabývat. Když krátce mi unikne myšlení takovým směrem, pošimrá a znovu probere ve mně vděčnost ke strýci, že chod sekty zaštítil, ale také k mistrům, velitelům a dalším, kteří na něm měli svůj vlastní velký podíl. Než však bych si dovolil sklouznou dál, kam by mě takové úvahy mohly nakonec zavést – a zcela jistě by to udělaly – donutím se znovu zaostřit na zprávu o nepřítomnosti mistra Suan MinGuye, než ji odložím a dám tak základ nové hromádce na druhém konci stolu. S hořkosladkým pocitem bolesti smíchané s radostí, která se snaží mi připomenout, že mi záleží na štěstí ostatních, navíc mistr není mi příliš vzdálený, utvořím si v duchu poznámku, že se nesmím mistra zapomenout zeptat na výsledek námluv, jakmile se vrátí do Oblačných zákoutí. A pokud to dovolí okolnosti, v případě úspěchu mu nabídnout další volno pro zajištění sňatku a pro strávení se svou budoucí ženou. Tedy také obstarat další zástup. Vlastně… možná i v případě neúspěchu, pokud mistr nepatří mezi ty, kteří lépe přečkají těžké časy prací – nabídnout alespoň takovou pomocnou ruku mohu, i pokud nebude chtít. Několik dalších dnů by neměl být problém – pokud se o nějakém nedočtu z dalších zpráv a novinek.

Nepročítám si však všechny dokumenty. Na to bych potřeboval více času, než dvě hodinky mezi procházkou a časem oběda (zatím ještě netuše, že se má brzy ještě zkrátit). Rozhodl jsem se je však roztřídit a vybrat z nich takové, ke kterými se nejspíše dnes se strýcem dostaneme. Na odloženou zprávu o stavu mistra MinGuye tedy vrším listy s podobnými informacemi – takovými, se kterými se chci seznámit, ale nepředpokládám, že by vyžadovaly příliš mé pozornosti nebo řešení, spíše bych jejich obsahu mohl využít pro budoucí rozhodování v podobných oblastech, a k doplnění přehledu o všem dění v sektě. Jedná se o zprávy z nočních lovů, hlášení od menších sekt, přehledy k výuce našich učedníků, ale také o informace z míst, které jsem nechával pravidelně kontrolovat pro jejich tendenci budit potíže, inventurní přehledy hlídaných předmětů a zásob… různé menší i větší záležitosti, které proběhly a na mě bylo vzít je na vědomí a případně najít cokoliv by bylo třeba dořešit.

Nepochybuji, že k některým dokumentům – jejich obsahům, mi bude chybět kontext, důvod, začátky, spojnice i konce. Když tedy narazím na takový, které mi titulem nebo úvodem připadá že bude do této kategorie patřit, odkládám jej stranou, abych se k nim vrátil až získám alespoň nějaký přehled, nebo se na ně přeptal strýce.

Poslední komínek vytvořím z těch záležitostí, kterým se i plánujeme věnovat se strýcem – jde převážně o ty, o kterých mi říkal. Ty jediné si čtu důkladně rovnou, abych měl alespoň základní přehled. První byl dopis od dočasného vůdce sekty Su, která byla po smrti Su Minshana ponechána v nezáviděníhodné situaci (tentokrát se mi při soustředění na práci, které jsem se konečně dokázal začít věnovat, skutečně podaří nezamyslet se nad dnem, kdy zemřel – možná k tomu pomohlo rozpoložení, do kterého jsem s dnešním pozdním ránem nakročil). Po několika dalších zprávách pak narazím také na zápisky týkající se konference v Yunmengu, i když nečekám, že bych se dozvěděl příliš detailů – spíše myslím, že konkrétní možná témata mi předá strýc a prodiskutujeme je.

Během pročítání řádků dopiji čaj. A jsem vnitřně rád, že tu strýc podklady takto zanechal. Že necítil potřebu počkat, aby se mnou vše prošel osobně list za listem. I kdyby nemyslel, že se do čtení pustím – já bych to o sobě nepředpokládal – nechal otevřenou tu možnost, a to je pro mě důležité. Je to hloupost, úplná maličkost, jen seznámení se s částí novinek, dění i toho, co má přijít, s částí agendy, kterou za mě převzal – ale je to tu. Hromádky dokumentů, které na mě čekaly, až se s nimi seznámím. Zatímco pročítám si, co zvládl jsem objevit k chystané konferenci, zaletím krátce myšlenkami k plánovanému obědu – a jak popustím pozornost, až tehdy si uvědomím nepříjemné, unavené pálení v očích a tlak za spánky. Záhy mě vyruší zaklepání.

Běžný zvuk, který by mě neměl šanci překvapit před pár měsíci. Teď mi na okamžik téměř nedojde, že to já na něj mám reagovat. Lehce si promnu oči a zamrkám. Nemohla to být víc než hodina čtení a procházení zpráv, ale přesto mi mysl i zrak dají najevo, že jsem přeci jen tři měsíce neudělal nic, čím bych je procvičil, když nepočítám cestu do Qinghe a zpět – a ta nevyžadovala takový druh soustředění. S výdechem se zvednu od stolu v boku vstupní místnosti, kde jsem rozložil práci a kde obvykle se strýcem obědváme či sdílíme čaj nebo meditace (nebo jsme to dělávali), a přejdu do přední části – blíž ke dveřím a k trojici menších stolků, dvou po bocích a jednomu v čele. Nejsem si jistý, o co by se mohlo jednat – ale tak jako tak bych nechtěl sedět u stolu s rozloženými dokumenty, jen kdyby šlo o strýce, nevadilo by to. Ale že by přišel dříve? „Dále,“ zareaguji dostatečně nahlas místo domýšlení – možností je příliš mnoho a jeden způsob, jak spolehlivě zjistit, o co se jedná.

Realita mě překvapí. Překvapilo by mě asi cokoliv – strýc, protože přichází brzy, student, protože bych nečekal, že tak rychle si kdokoliv opět navykne za mnou přijít, některý z mistrů, protože je čas výuky a znamenalo by to, že něco není, jak má. Ale Nie FenFanga jsem na svém prahu opravdu nečekal. Ano, pozval jsem ho a samozřejmě jsem na to nezapomněl. Jen s obavami, které sám mám o stav u strážní věže, se divím že přijel tak brzy. Chtěl jsem mu dát možnost promluvit si s Li HuiYinem o tom, co mu tak očividně leželo na srdci – pokud ten bude jeho přání sdílet – ale chopí se mě podezření, že jde ještě o něco více. A není to příjemné podezření, jako když tušíte, že se má stát dobrá věc, jen vám o ní nikdo předem neřekne. Napadne mě totiž jen několik možností ve chvíli, kdy skutečně velitel věže vstoupí do dveří. První, jde za Li HuiYinem, tedy situace u věže není nijak vážná – vzhledem k lokalitě a objemu mršiny o tom velmi pochybuji. Druhá, jde za Li HuiYinem a situace u věže je taková, jako předpokládám, ale pokrytá či nepokrytá – tak jako tak by však FenFang nedostál dojmu, který jsem o něm získal, kdyby v takové situaci svůj post opustil a nedohlédl na vše osobně – ale můj úsudek… na žádný ze svých úsudků už bych víckrát nevsadil, alespoň co se týče odhadování druhých osob. Třetí – stalo se něco, co je důležitější, než aby zůstal ve složité situaci ve svými partnery z věže a řídil likvidační práce.

Samozřejmě se nic nedozvím, dokud jej ani nepřijmu. A je to právě ten způsob, kterým rovnou vejde do dveří místo čekání venku na vyzvání, který mi na tváři usadí úsměv – malý a vážný, protože záhy postřehnu jeho pohled. Ale úsměv, se kterým mu oplatím menší úklonou. „Veliteli Nie FenFangu, není co odpouštět. Mé pozvání platí samozřejmě kdykoliv. Prosím,“ pokynu mu k jednomu ze stolků, ale sám se ještě otočím na žáka, který hosta přivedl. Poděkuji mu, že hosta dovedl, a vzápětí ho požádám, aby pro Nie FenFanga přinesl občerstvení s čajem, než se vrátí ke svým povinnostem.

Vlastně se i snažím, aby na mě nebylo příliš znát překvapení, když přejdu k jednomu z menších stolků, naproti tomu, který jsem FenFangovi nabídl k usazení. Necítím potřebu sednout si ke stolu v čele, když jsme tu pouze dva – kdyby bylo hostů více, neměl bych příliš na výběr, takto se ale sám usadím tak, abychom byli na stejné úrovni naproti sobě. Zvědavost nad tím, co velitele přivádí, odehnala i ten závoj únavy, který mě před okamžikem hrozil obalit. Ne tedy, že bych vypadal nebo se cítil fyzicky vyloženě dobře, ale jsem vděčný těm pár hodinám spánku v noci, i spánku dnů předchozích, že působím teď prezentativněji než při našem prvním setkání. Usadím se způsobně, jak jsem zvyklý, a pokud se mezitím i druhý muž neposadil, počkám až tak učiní, než promluvím. Pokud si sedl dříve, nijak mě to nepohoršuje a nepozastavím se nad tím. Nepotřebuji takové projevy úcty a tuším, že jej motivuje nedočkavost, podobně jako když poněkud chvatně vešel do dveří – jen mě to utvrzuje v tom, že se mi jeho neplánovaná návštěva příliš nezdá. Ale proč by přišel sem? Je tu ze své vůle, nebo jej poslal HuaiSang?

S lehkým úsměvem, nyní už spíše připomenutým, než automatickým jako býval nebo byl při procházce, chopím se tedy slova. „Omlouvám se za tak nedostatečné pohostinství, nečekal jsem žádné hosty. Za chvíli přinesou alespoň malé občerstvení a samozřejmě jste vítaný na oběd – nemohu vás nyní přizvat pojíst se mnou, mám již jiné závazky, ale prosím, rád pro vás vše zařídím.“ Začnu na lehčí notu. „Musím přiznat, že mě návštěva velitele Nie FenFanga překvapila,“ brouknu pak, ale stále přátelsky, nemám důvod k čemukoliv jinému. „Jak se vám daří s likvidací pozůstatků onoho monstra? Akorát jsme s velmistrem zamýšleli poslat k vám několik učedníků zběhlých v hudební kultivaci, na výpomoc.“ Ze slušnosti nechám otevření důvodu jeho návštěvy na něm.

Mimoděk si také vzpomenu na dopis pro HuaiSanga, o jehož osudu jsem ještě nerozhodl, ani jej od rána nepřečetl znovu. Možná nakonec dobře, kdo ví, zda jej nebudu tak jako tak muset předělat.
 
Lan WangJi - 29. srpna 2021 16:25
lwj9878.jpg

Další vývoj a konec rozhovoru

Wei WuXian, Nie HuaiSang

 

Na propletění porstů od Wei Yinga reaguji přejetím palce po jeho ukazováčku.

Jsem tady, pořád jsem s tebou…

 

Vůdce sekty Nie se zdá být velmi krátce vytržen z hlubokých myšlenek. Brzy je však tento dojem pryč, protože začne odpovídat na naše otázky. I když je otázka, jestli se dá odpověď otázkou považovat za odpověď. Ale má pravdu. Je-li mi známo, tato skupinka učedníků se stále stýká a proto přikývnu.

Nevím, jestli věřím tomu, že neví jak postupovat, nebo že nemá v hlavě scénář, jak bude jednat. Říkával tak často, že neví, až se ztoho stalo stigma jeho žití. I když víme, nebo tušíme, že tomu zdaleka nebylo ve všech (ani ve většině) případů, nedává nám to žádné rozhřešení toho, zda nyní říká pravdu. Rozhodnu se však pro teď počkat, co se z toho vyvrbí.

Mohl by si počkat a pak nás požádat o radu. Ale stejnou měrou by nám mohl oznámit, že míní žádat Li HuiYinovu (v tomto případě již nejspíš Jin GuangYaovu) smrt.

Nespouštím z něj oči, když vyvsětlkuje svůj postup ohledně potvrzování a přikývnu, protože jak řekne i můj manžel, to dává smysl.

 

Jenže otázka proč se zajímáme, je z nějakého důvodu horší, než celý předchozí rozhodvor.

Jistě, nedali jsme mu zatím žádné vysvětlení, jen jsme přijímali pohostinnost, kladli otázky a poslouchali jeho zpověď. A on se teď ptá, jakoby se visící nad propastí ptal, zda jsem jej přišli zachránit a my mu máme říct, že tudy jen procházíme, abychom zachránili někoho jiného. Někoho, koho již zachránit nelze.

A já ani nevím, proč mě napadlo právě toto přirovnání, ale jsem tuze rád za Wei Yingovo pozhlazení.

 

Když se pak setkám s jeho pohledem, oba víme, jaké máme možnosti. Říct poloviční pravdu, nebo celou. Přičemž jediným důvodem pro zatajení čehokoliv byla čest mladíka, jehož duše již nejspíš neexistuje, a můj bratr, o jehož soukromí se tu bavíme. Ačkoliv jeho soukromí se tak jako před třemi měsíci tak trochu týká celého kultivačního světa… To ale není důvod, pro který bych se k bratrovi mohl nebo chtěl otočit zády. Jenže copak ti dva nebyli skoro bratři skrze přísežné bratrství ctnostné triády? Minimálně vím, že XiChenovi na HuaiSangovi vždy záleželo. MingJuův mladší bráška měl v srdci mého bratra své specifické místo, dokud jej sám nedal všanc v chrámu Guanyin.

Možná by to mohlo platit i obráceně?

 

Pohledem dám Wei Yingovi za pravdu. Ať promluví a vloží do slov mé myšlenky, tak jak to umí jen má spřízněná duše…

 

Když začal vysvětlovat, teprve se vůdce sekty Nie otočil zpět k nám.

Nebylo to dlouhé vysvětlování, ale svým mlčením jsem jej potvrzoval a dával Wei Yingovi za pravdu ve všem co řekl. Dokonce nebylo třeba ani, abych něco doplňoval…

Sledoval jsem, kterak se mu do očí promítla bolest a těžknul mu dech.

Jak zavrtěl hlavou, než přisvědčil, že hlášení ze strážní věže ještě nemá ve svých rukou. Přijde mi zvláštní, že něco tak velkého velitel strážní věže neohlásil přednostně, ale nepřísluší mi to nějak posuzovat. Pravda je taková, že pořád nevíme co dál…

A nijak to nerozsoudí ani Nie HuaiSangovo priznání, že neví, kde by námi hledaný učedník mohl být. Koneckonců my víme, že to neví. Kdyby to věděl, měl by ho v cele nebo na cěstě do žaláře. Což pravda stále může mít. Možná, že sedí před námi a veškeré uniknuvší emoce zpoza vějíře, nebu ztuhnutí zápěstí apod. jsou jen dokonalým hereckým výkonem, zatímco Li HuiYin je někde dole podrobován mučení…

Ačkoliv připuštění takové možnosti by znamenalo přestat na vůdce sekty nie jako na lidskou bytost, natož spravedlivého kultivujícího. A to si o něm zase nemyslím. Samozřejmě, se mohu i mýlit… Ale, když budu skutečně brát za bernou minci, že pomstu Jin GuangYaovi zprostředkoval on, kromě uvedení několika mlaých učedníků do nebezpečné situace, aby na vážnost věci upozornil jejich rodiny a sekty, co špatného udělal? Nejednal narovinu, jistě. Použil mého bratra jako zbraň, což mu nemohu odpustit. Vypustil zášť svého bratra, aby zahnal jeho vraha do úzkých. Využil zoufalství života Mo XuanYua, aby přivedl Wei Yinga zpět, což mu zase pro změnu nikdy nemohu vyčítat.

Pravda je, že toho udělal dost, ale přinejmenším alespoň nikoho nemučil a nevěznil nevinné… Předpokládat, že by nyní mohl je něco, co mi nepřipadá správné. I když možná bychom měli do jeho žaláře zavítat?

Raději ne…

 

Náhle jsme vyrušeni dalším navrátivším se poslem špatných zpráv. Nejsem si jist, že toho muže znám, snad bojovat v Tažení proti slunci po boku Nie MingJua? Nejsem si úplně jistý. Tehdy jsem měl docela jiné starosti a držel se více Jiang WanYina ve společném pátrání po Wei WuXianovi, než zbytku armád…

Každopádně to vypadá, že mladý velitel strážní věže přeci jen poslal své hlášení. A my asi tak nějak víme, co v něm může asi tak být. Byli jsme u toho…

Trošku je možná zarážející, že starší kultivující zůstává, i když je propuštěn, ale záhy je vše vysvětleno a Nie HuaiSang i přes jiné problémy vydá pokyny, aby byli vypraveni muži, které „může postrádat“, aby u strážní věže asisotvali.

Jen krátké přerušení, které ale pro nás neznamená zas tak mnoho.

Hsieh YaWen odejde a naše sešlost se u stolu ponoří do mlčení. Toho využiji, abych si volnou rukou doplnil šálek čajem. Wei Yinga stále nepouštím, je mi příliš příjemné spojení našich dlaní, abych se nyní odtahoval. A věřím, že tuto zálibu spolu sdílíme.

 

Upíjím a mlčení se protahuje. Už jednou jsem se ptal, jak míní vůdce sekty Nie postupovat dál a nedočkal jsem se koudné odpovědi. To ale neznamená, že se bez nějakého rozuzlení můžeme jen tak rozejít…

Nás přivedlo pátrání až sem. Máme moho nových informací, ale i když je víme, nemáme a nemůžeme mít, jistotu, že od strážní věže pokračoval námi hledaný do Gusu. A i kdyby ano, kraj kolem Gusu na jihovýchod odsud je rozlehlý. Může být kdekoliv a my máme u sekty You oslíka…! Nic proti Malému jablíčku, je vážně roztomilý a k Wei Yingovi se má jako nějaký duchovní osel. Ale při pátrání nás, přiznejme si, zdržuje podobně jako sníh a další nepříjemnosti, které může cestování nabídnout.

Asi se shodneme na tom, že musíme pokračovat a že ho musíme najít. Ať už s oslíkem nebo bez.

Ovšem vůdce klanu Nie sám říkal, že zbývá 7 dní, než se zpráva dostane z jejich území. Času tedy není nazbyt. A je tedy třeba vyřešit otázku sdělení ostatním velkým sektám této zprávy, provedení té věci a hlavně, co až bude učedník nalezen?

 

Není to tak, že bych mohl LianFang-Zunovi odpustit, že a jak moc ublížil mému bratrovi. Ale ze své vlastní zkušenosti s city, které XiChen teprve do hloubky poznává, vím, že ve skutečnosti jediný, kdo o jeho osudu může rozhodnout je on sám. Zvlášť, pokud k tomu dostatne příležitost. Pokud by to udělal někdo jiný, XiChena by to definitivně zlomilo. Nemohl by něco takového akceptovat, což koneckonců ukazují poslední měsíce, které strávil zavřený před světem. Stejně jako jsem já nedokázal přijmout Wei Yingovu smrt, i on trpí svou ztrátou… Kdyby se dozvěděl, že ho měl nadosah ruky, ale že byl zabit, než s ním mohl mluvit, celý svět by nenáviděl…

Přál bych si mu pomoci. Jenže si nemyslím, že Li HuiYinův závěr a čin byli řešením bratrovi situace. Nevěřím, že by ten „HAD“ neměl zlé úmysly a odmítám připustit, aby si se srdcem mého bratra jakkoliv znovu pohrával!

Což mě ovšem staví před téměř neřešitelné dilema. A když si vezmu, že jsem chtěl Li Huiyinovi jen poděkovat za jeho starost, snahu, péči i lásku k mému bratrovi…, nevím, jestli mu mám být vděčný, nebo proklínat jeho nebetyčnou hloupost!

 

Potí se mi dlaně. Jediný fyzický projev, který nasvědčuje tónu vyčerpávajících myšlenek.

Naštěstí možná, Nie HuaiSang promluví jako první z nás a překvapivě navrhuje, že vše zkusí utajit?

Jsou to jen oči, které se mi rozšíří hloubkou, ale přimhouří víčky, jakobych nevěřil, že svá slova míní vážně a nabídku, kterou nyní předkládá, opravdu dordrží. Přesto cítím, že jsem mu vděčný, že ji vůbec vyslovil.

 

Překvapeně na něj zahlížím a v duchu přemítám, jestli a jakou to má naději na úspěch. Jestli to vůbec může nějak doopravdy pomoci. A když pak požádá jen o to, aby byl informován, přijde mi to jako samozřejmost. Jako něco, co bychom opravdu mohli udělat.

„Hm,“ přitakám a souhlasím.

Je to překvapivé, ale ne ve špatném slova smyslu. I když to stále znamená, že musíme spěchat a nevíme přesně kam… I když naše první cesta by dle mého měla vést zpět do Oblačných zákoutí, abychom bratrovi sdělili nové informace. Sám bude potřebovat čas, aby se s tím vyrovnal. A možná bude vědět, kam by Jin GuangYao, mohl jít…

 
Nie HuaiSang - 29. srpna 2021 11:47
huaisangiko4782.jpg

Nevyřčené neznamená nesdělené

Wei WuXian a Lan WangJi

 

Bylo to nejisté.

Odpoví mi? Sdělí, co je sem přivedlo? Kdo je chlapec na mém obrázku? Proč se tváří, jakoby se bohové rozhodli svrhnout nebesa?

Opravdu doufat, jsem si ale nedovolil.

Však proč by mi to měli říkat?

 

Bylo hezké slyšet, že bratr Wei shledává mé řešení ohledně identity za to nejlepší, co jsme mohli učinit. Doopravdy to ale nic neznamená… Ne pro mě. Ne v této situaci. I kdyby býval teď přišel s lepším návrhem, beztak to nic nezmění. Mohu se pouze inspirovat do budoucna. A protože nic nezmiňuje, měl jsem ohledně metody pravdu.

 

Ale to zda, mi odpoví, to nijak neovlivňovalo. Zajímali se a já jim řekl, co jsem věděl. Podělil jsem se s nimi o jinak pečlivě střežené informace. Však kvůli nim přišli až sem a já díky tomu mohl na pár chvil předstírat, že jsme stále s Wei WuXianem přátelé…

 

Jsem si vědom, že ten okamžik právě ničím. Že je stavím před rozhodnutí, zda se svěřit či nikoliv. Nemyslím, že se časem klíčové informace nedozvím, ale copak si opravdu nezasloužím, aby mi důvěřovali? Cožpak jsem pro ně neudělal dost? Zrovna pro ně dva…

Ano využil jsem je, a ano, ohrozil jsem je! Ale to všechno proto, že jsem v ně věřil. V ně a v jejich schopnosti a…

A na tom už dnes také nezáleží…

 

S pohledem stranou mám dojem, že čekám celou věčnost. Ticho je tíživé a tíha na mých ramenou není lehčí spíš naopak. Sdělil jsem jim své současné největší trápení a necítím se lépe. Kam se podělo to, že sdílená starost je poloviční starostí? Obvykle to nedělám, jasné? Nemůžu nikomu věřit, nesděluji své starosti, niterní obavy, myšlenky, už dlouho ne!

Přesto jsem to dnes udělal, protože mi to připadalo výhodnější. Protože jsem potřeboval znát názor někoho dalšího, protože bylo beztak nevyhnutelné, aby se to dříve či později nedovězděli…

Ale je vůbec důležité, proč vlastně?

 

Už skoro ani nečekám, že se moji hosté podělí. Proto, když hlas starého přítele protne ticho místnosti, cítím, jak mě překvapení nutí pohlédnout zpět. Učiním tak však kontrolovaně, pomalu… Zaujatě, ne však v naprostém šoku, který cítím uvnitř. Ne, ten nesmí nikdo spatřit!

Li HuiYin. – Chlapec z obrázku. – Ten, kterého viděli u hřbitova. – Miluje druhého bratra. – Jednostranná láska (bodejď by ne, když MingJuův přísežný bratr své srdce daroval někomu jinému!). – V ústraní… (Takže je to pravda?) Bolest u srdce doprovází studený pot vzadu na krku. Vzpomínka na Ceremoniál uložení rakve je i po více jak dvou měsících stále příliš čerstvá!

 

***

 

Lan XiChen vypadal opravdu mdle, bledý s tmavými váčky pod očima. Viděl jsem jej naskočit na meč a sledoval, jak se mi vzdaluje. Od teď až navždy. Knedlík v mém krku v tom okamžiku narostl do obřích rozměrů a hrozil mi udušením.

Druhý bratře…“ chtěl jsem na něj zavolat. Pokleknout před ním, prosit o odpuštění… Jenže co bych mu mohl říct na svou obhajobu? Že jsem nevěděl, čím pro něj třetí bratr je? Jak bych mu mohl znovu takhle lhát? Věděl jsem to. Znal jsem celou pravdu o jejich vzájemných citech dávno před smrtí velkého bratra. A pravda byla, že kdybych chtěl, mohl jsem život Jin GuangYaa ušetřit. Jenže já nechtěl – nemohl jsem…

V té chvíli už nešlo o pouhou pomstu. Všechny zločiny vůdce sekty Jin vyšly na světlo. Důkazy byly vyjeveny a další se daly snadno nalézt v Kapří věži. Jin GuangYao by byl postaven před kultivační soud a o jeho trestu by rozhodli jiní. MingJue byl utišený talismany a hudbou Patriarchy Yilingu. I kdybych neprovedl svůj poslední tah, vše by skončilo a Jin GuangYao už by nikdy nemohl nikomu znovu ublížit.

Jenže to pomyšlení, že bude žít ukrytý někde v Oblačných zákoutích pod ochranou vůdce sekty Lan, mnou projelo, jakobych polykal ostré střepy. Pro ten rozhodující moment se pomsta stala ryze emoční záležitostí. Nejen, že Jin GuangYao MingJua zabil tím, že záměrně napomohl odchýlit jeho qi, což byla smrt, které se můj bratr nejvíce obával. Nejen, že se z něho pokusil vytvořit Zběsilou mrtvolu s pomocí Xue Yanga a po nezdaru s Tygří pečetí, oddělili ti hlavu od těla. To všechno bylo velmi zlé, ale nerozhodlo o mých slovech, která poslala Jin GuangYaa do pekel.

Za to mohla drzost, s níž se San-Ge celá léta odvažoval ke mně chovat blahosklonně, jakoby to snad ani nebyl on, kdo mohl za moji bezútěšnou situaci! V konečném okamžiku, kdy jsem byl žádán o léčiva, se mi vybavily všechny falešné úsměvy třetího bratra. Každá lež bezostyšně vmetená tváře. Každá projevená laskavost, která zpětně drásala mé srdce…

Nemohl jsem mu odpustit. Nemohl jsem nechat bratra XiChena, aby ušetřil YaoYaův život. Nesměl jsem mít slitování, nebo bych se toho drzého úšklebku, který mne pronásledoval v myšlenkách a snech, do nejdelší smrti nezbavil.

S vědomím vlastní sobeckosti jsem opravdu nemohl na Lan Xichena zavolat a zastavit ho. Neexistovala žádná slova, která bych mu mohl, kromě omluvy, až nadejde den, kdy se to se mnou druhý bratr rozhodne skoncovat. Do té doby, můžu jen mlčet…, pomyslel jsem si.

 

***

 

Stálo mě velmi mnoho úsilí, abych zahnal chmury, které se mi usadily v očích. Hvězdičky, které v nich kdysi bývaly už dávno vyhasly. Zůstala jen černočerná prázdnota a bolest z ní pramenící. Z ní a z vlastních vin. To ale nebyla jejich starost. Není to ničí starost!

A já věřím, že tak je to správně.

 

Ale zpět k tématu.

FenFang… Ach další složitý případ, ale to by bylo na další přemýšlení a nyní to není důležité, že?

Zavrtím hlavou.

„Hlášení ze strážních věží vyzvedávají moji lidé vždy na počátku nového měsíce,“ dodám na vysvětlení, poněkud dutě znějícícm hlasem.

Je Er-Ge v pořádku? Je mu… lépe? Nenávidí mě moc? Chtěl bych se zeptat. Opravdu moc bych chtěl, ale… vím příliš dobře, že mi to nepřísluší. Že kdybych to udělal, to poslední, co tento rozhovor drží relativně v přátelských mezích, by bylo pryč.

Pevně semknu rty a cíleně se soustředím na pomalé ovívání strnulým zápěstím. Zdaleka ne tak uvolněně jako jindy, ale ani ne tak neskonale nervózně jako před chvílí. Bojuji s bolestí, kterou nechci, aby spatřili. Ne, oni nesmějí. Nikdo nesmí poznat její skutečnou hloubku. A naštěstí, se také nikdo doopravdy nezajímá, takže by to snad mohlo vyjít? Doufám, že ano.

Vydechnu si a s konečnou platoností překonám všechny ty nechtěné emoce. Alespoň pro tuto konkrétní chvíli.

„Rád bych vám pomohl, ale opravdu nevím, kde by nyní mohl být.“ Není to lež. Skutečně to nevím a opravdu mě to mzí. Není to jen řečnická prázdná fráze.

Kdybych to věděl, mohl bych ho dát přivést a mohli bychom společně zjistit pravdu a pak… a pak… (A to je přesně to co nevím!!!)

Ale jsem rád, že mi to řekli. Že vím, jak to (nejspíš) bylo. Připadalo mi jako padlé na hlavu, že by nějaký učedník z klanu Lan letěl do Qinghe proto, aby osvobodil Jin GuangYaovu duši. Pokud ale byla ve hře láska…

Ach ta dělá z lidí hlupáky, o tom vím své…

 

Než jsem stihl přijít na to, co bych mohl říct, kdosi zaklepal na dveře a přerušil nás.

„Dále,“ vyzvu jej okamžitě, ale od stolku se tentokrát nezvednu. Pouze sroluji portrét hledaného žáka a mapu hřbitovních opatření, kteréž to oba dokumenty schovám prozatím pod stůl, kde mohou dále čekat.

Dveře pracovny se vzápětí otevřou a nakoukne sluha s tím, že: „Vůdče sekty, vrátil se Hsieh YaWen. Mám ho uvést dál?“ Pohledem zavítal k mým hostům, jakoby se ptal, zda je to vhodné, ale já myslím, že mohou být přítomnoni jeho předání hlášení. Koneckonců neletěl právě on do strážní věže kde FenFang slouží?

Přikývnul jsem a nechal starého morouse vejít.

 

Hsieh YaWen má hrozivou přítomnost ve vší své výšce a kultivaci, která drží jeho šavlového ducha na uzdě jen silou jeho vůle. Už je pár let ve výslužbě, ale já nyní potřeboval každého ochotného pomoci.

Ihned po vstupu a zavření dveří za jeho zády se ukloní a tázavě pozvedne obočí, když uvidí mé hosty. Nijak to však nekomentuje.

„Vůdče sekty, HanGuang-June, mistře Weii? Ve strážní veži nemají koho předat. Nie FenFang posílá nějaké hlášení o nedávném incidentu, kterého se samostatně cestující žák sekty Lan zúčastnil.“ S tím sáhl do rukávu a vytáhl celou složku, kterou mi předal a já ji s úsměvem převzal. Kde se na mé tváři ten úsměv vzal, vzhledem k mému rozpoložení ještě před pár okamžiky, těžko říct, ale usadil se na ní stejně samozřejmě jako dříve. Jen oči za ním zaostávají, ale to je něco, co uvidí jen ti, kteří chtějí vidět. A já si nemyslím, že někdo takový ještě existuje.

„Děkuji,“ vzhlédnu k němu, protože nevypadá úplně na odchodu. „Ještě něco?“ zajímám se. Jestli jde o jeho trest, teď se jím opravdu nehodlám zabývat, ano? Není tajemstvím, že byl Hsieh YaWen jedním ze seniorů FenFangova otce. Bylo by pochopitelné, kdyby za kluka chtěl orodovat, ale vzpomínky na ZongHuie a řešení tohoto problému teď nevidím na pořadu dne.

„Chci požádat o slovení vůdce sekty, abych mohl pomoci ve FenFangově strážní věži. Mají v močálech nějaké potíže a pomoc potřebují. Vím, že nemůžeme postrádat příliš lidí, ale jim se hodí každá šavle, takže i ta moje.“

Oddechu si.

Než ale odpovím, nahlédnu do té složky. Přelétnu očima, co je psáno pevnou, leč příliš tvrdou rukou…

A tak se dočtu o incidentu, který zmínil Wei WuXian a ukáže se, že mi říkal pravdu. Je to podáno věcně. Jen fakta. Žádné doměnky. Celý popis souboje s monstrem, událostí ve věži, aktivity v mokřadech po smrti monstra…

„Dobrá YaWene, leť jim pomoci. Vezmi s sebou tolik svých vrstevníků, kteří budou ochotni jít. Pomozte ochránit lidi z blízkých vesnic a města. Vyražte hned ráno. Řekni si v kuchyni o pořádnou večeři, myslím, že tvá žena s tebou na ni už nepočítala,“ vychrlím ze sebe jedním dechem, přesto je můj hlas pevný a rozhodný. Vím, že Hsieh je známý a oblíbený. Mezi svými staršími vrstevníky má dost těch, kteří ho jsou ochotni následovat a i když je náš problém veliký, po dnešku už zřejmě nebudeme potřebovat pokrýt tak velké území a už vůbec ne sami.

 

Senior sekty Nie se znovu ukoní a opustí moji pracovnu. Ani se po něm nezapráší. Já namísto toho odložím složku na stůl volně k nahlédnutí, pokud by měli zájem a ruce stáhnu do klína, vějíř zavřený volně v jendé dlani.

Co mám teď dělat? Je otázka pálicí na mysli.

Oni vědí, že hledám Li HuiYina. Já vím, že oni ho hledají též. Ale když víme toto, chceme ho opravdu nalézt? Co udělám, až se mi dostane do rukou? Co udělají oni? A XiChen-Gege?

Úsměv z mých rtů zmizel stejně náhle, jako se objevil…

„FenFang si je zdá se jistý, že když dotyčného juniora potkal v bažinách, přiletěl z Qinghe a mířil jako do Gusu,“ začnu tedy tímto faktem. Když už spolu sdílíme tolik informací, proč tajit právě tuto? Odpověď na otázku, proč by se Jin GuangYao vydával právě tam, je v celku nasnadě. ZeWu-Jun byl pravděpodobně důvodem, proč byl přiveden zpět. Navíc mu prokázal milosrdenství i ve chvíli, kdy se dozvěděl o všech jeho lžích a prohřešcích. Tedy prokázal by, kdybych to dovolil…

Přijde mi logické, že by ho chtěl kontaktovat. Ale proč poté, co se s ním shledal, v noci opět utekl? To je něco, na co odpovědět nedokážu.

 

Mlčím tedy.

Přemýšlím nad možnostmi. Stejně jako já chci vědět, co hodlají udělat, pokud jej naleznou, oni jistě chtějí vědět, jak se zachovám já. A já mám pocit, že není správné řešení.

Co jim mohu opravdu říct?

 

Že až ho chytím, přivedu jej do Gusu se všemi důkazy, budu žádat konfrontaci s někým, kdo znal původního majitele těla a pak i soud?

Pokud ZeWu-Jun opustil ústraní, jako vůdce sekty by to musel řešit on. Mám ho nutit, aby si tím prošel znovu? Dokázal by vynést rozsudek smrti? A pokud ne, smířil bych se s tím, že San-Ge bude žít? Byť třeba bez duchovní energie a někde uvězněný?

Jenže pokud bych zprostředkoval precedens, že jednu osobu lze za jeden čin potrastat vícekrát, neohrozil bych tím i Wei WuXiana? Dalšího navrátivšího se „démona“ v očích všech kultivujících?

 

Nebo se mám nejprve zeptat, co udělají oni, pokud ho najdou první? Ach nejspíše by ho zkusili přelstít. Možná ho odvedli zpět a podrobili stejné konfronaci jako bych učinil já, jen soukroměji? A potom???

Lan WangJi nemá před svým bratrem tajemství. Něco tak důležitého by mu jistě řekl. Jak se však zachová druhý bratr, je jiná otázka. Ukryje ho? Utají to?

Jenže z Qinghe ta informace nakonec unikne a dostane se i do Oblačných zákoutí… Bude ho pak hájit? Postaví se všem podobně jako jeho otec?

 

Ať tak nebo tak, neskončí to dobře. A co je vlastně dorbý konec? Wei WuXian a HanGuang-Jun přišli a chovali se přátelsky. Projevili mi důvěru, kterou si ani nezasloužím… Pomstu už jsem jednou vykonal a k čemu to bylo?

 

Mnu vějíř v obou rukou pohledem vzdálený současnosti.

„Řeknu strážcům hřbitovat, i všem vůdcům sekt a strážcům věží, že šlo pouze o cvičení…,“ navrhnu s těžkým výdechem, aniž bych se na ně přímo podíval.

„Řeknu, že šlo o nácvik situace, kdy by byl hřbitov narušen, a také zkoušku loajality. Zamlžím skutečnosti, dokud jej nenajdete a nezjistíte pravdu.“ Teprve v té chvíli zvednu pohled od stolu a pohlédnu bratru Weiovi do očí. Je to nabídka. Nabídka, která může ušetřit mnoho stresu a bolesti. Pokud ten jediný, kdo z toho bude mít nakonec trable, budu já, nezáleží mi na tom.

„Jen… budete mě informovat?“ zeptám se na závěr. O bratru XiChenovi? O obou bratrech? Řeknete mi, jak bylo rozhodnuto? Na to mám nárok, že? Alespoň na to… Pokud už se mám smířit s tím, že uplynulých deset let bylo po všech směrech zbytečných, pak chcic alespoň vědět o vývoji. To není velká cena za můj život…

 
Wei WuXian - 28. srpna 2021 21:01
rabbitiko2954.jpg
Otázky a odpovědi
Lan Zhan, Nie HuaiSang

Je to z mé strany jen malá snaha, pouze dlaň položená na té Lan Zhanově, kterou se snažím utišit bouři, co tuším uvnitř něj kroužit nad vidinou učedníků, kteří se vyjadřovali takovým způsobem o jeho bratrovi. Ale je to alespoň nějaká snaha, gesto říkající, že tu s ním jsem… gesto upozorňující na to, že minimálně já jsem si všiml a možná by nechtěl, aby také HuaiSang viděl. Když jsme u těch upřímných pocitů, přiznávám, že někdy si nejsem úplně jistý, jestli to stačí. Myslím to, s ním být. Kolikrát vlastně netuším, jak se zachovat a jen doufám, že to není tolik znát. Rozumějte, já vím, jak bych se CHTĚL zachovat. Ale neodpustil bych si, kdybych ho nedopatřením přiváděl do rozpaků (totiž na veřejnosti nebo spíš konkrétně před těmi, kde by na tom mohlo záležet), což by mohlo klidně i znamenat, že mu ublížím. Vidíte, jak je to zamotané? Dnešní den už raději nechci nad ničím přemýšlet (ale vím, že musím).

Každopádně mi nevadí, když mě nechytí, neudělá nic poté, co dlaní překryji tu jeho. Protože když chci, a teď chci hodně, i když co nejvíce nenápadně, už zvládám sledovat i ty nejmenší změny v chování mého milého a neunikne mi, jak skoro nepatrně uvolní ramena. Pevný jako skála, jako obvykle, dokonalý a elegantní a zatraceně sexy… ale už ne napružený. Nemyslím si, že by každý ten rozdíl zaznamenal a v jiné chvíli by mě to pomyšlení privilegovanosti přimělo k blaženému tetelení. Akorát teď na to není opravdu prostor ani kapacita. Jen malinká vlna potěšení mi projede hlavou, když ten rozdíl zaznamenám, než mě mysl stáhne zpět do chmurné reality, ve které zkrátka není prostor se nad Lan Zhanem rozplývat. Především když je můj čas k vysvětlování a mnohem temnější myšlenky se rozhodnou, že nastal jejich čas pro pobyt na výsluní.

Nechci na to vzpomínat. A stejně se neubráním. A to se Lan Zhanova dlaň přetočí. Na malou, bláhovou setinu vteřiny se vyděsím, že stáhne ruku zpět k sobě. Panika mě zašimrá u srdce, myšlenky, proti kterým už tak téměř nezvládám bojovat, se hodlají chytit příležitosti… když pevný stisk přispěchá na pomoc s jejich kočírováním. Rychle a vděčně zachycení oplatím, další z našich malých aktů, které skrývají velké city a v tomto případě také velkou pomoc. Nejsem si jistý, kolik z mých nechtěných myšlenek uniklo k výrazu mé tváře, ale nepotřebuji to vědět. Jen se dát dohromady. Asi bych se rozhovořil i bez takové opory, ale snad díky ní jsem to nakonec zvládl lépe. A třeba by mě mělo děsit, jak na mě působí, jak stačí malý kousek náklonnosti a já se mu poddávám. Ale víte co? Je mi to jedno. Klidně budu nosit transparent "zcela oddaný sexy Lanovi vedle" a chovat se podle toho, jako správný zamilovaný blázen. Hlavně když bude se mnou a bude držet mou ruku v těžkých chvílích, tak jako teď.

A tak jsem se dal do vysvětlování a čerpal potřebnou energii na porovnání mysli z toho stisku dlaní i z jemných pohlazení.

Až když konečně dopovím a zakončím řečnickou otázkou k mým rukopisům, když znovu vezmu hůlky a dám se do dokončení své porce, přestane opora Lan Zhanovy dlaně stačit. Jak jsem obecně těm vzpomínkám nechtěl dovolit se objevit, tak jsem už vůbec nechtěl připustit, aby přitáhly pozornost jiných, ještě skrytějších… a stejně se proti nim ztěží bráním, když začnu jíst. Říkal jsem dost sentimentálnosti! Ale není to tak jednoduché… Starosti o Li HuiYina a závažnost událostí na hřbitově mě neopouští, a to je jediné štěstí, ale stejně mě až příliš prudce udeří chuť známého koření na jazyku. Kdybych býval skutečně prožil těch šestnáct let, třeba bych si ji už ani nepamatoval. A kde je vůbec má špatná paměť, když ji jeden potřebuje?! Mám chuť být naštvaný sám na sebe, že musím podlehnout zrovna v takové chvíli, že jsem dovolil, aby mě mé vlastní srdce takhle převezlo, že se moje hlava chová jako idiot, jak kdyby nevěděla, co je teď důležité. Mám chuť být naštvaný na HuaiSanga, že pro mě nechal připravit zrovna takové jídlo, a na jeho kuchaře také, že je tak výborné, že lepší uměla opravdu jen ona. Chci být naštvaný i na to, že nedokáži cenit její (jejich, ale ona všechny ztráty převyšuje) vzpomínku v tichých nostalgických chvilkách, že se jim místo toho se strachem braním, že utíkám před tím, co už stejně nezměním. Že nemohu ani pomyslet na její jméno, její úsměv... Že když jsem jedenkrát měl příležitost uctít ji, skončilo to potyčkou s Jiang Chengem - nezáleží na tom, kdo začal provokovat, já jsem to měl ukončit. Její osud je ukázkou všechno, co jsem v životě nezvládl… a její smrt krvácející ranou, které jsem nedal prostor se zahojit. Dnes ani jedno z toho nezměním. Ale odpoutat se je tak těžké.

*Soustřeď se.* Napomenu se sám a spolknu to sousto skoro se sebezapřením. Rozhovor pokračuje, musí pokračovat, a já potřebuji zůstat přítomný. A tak udělám to jediné, co mě v tiché panice napadne - uvolním naše sevření jen tak, abych mohl s Lan Zhanovou dlaní proplést prsty, a pevně jej znovu stisknu. Zaprosím v duchu, aby mě nepouštěl. Ale donutím se nezvednout hlavu od misky a pokracovat v jídle, sám sobě tak poskytující chvíli pro ovládnutí. I mě záleží na tom, jakou tvář právě teď ukazuji, i když se častěji ohlížím na Lan Zhanovu. Tiše, ale zhluboka se nadechnu.

"Jak hodlá vůdce sekty Nie dál postupovat?" WangJiho dotaz mi dá něco jiného, na co se soustředit. Stejně jako další slova o Zidianu. Na "zkoušku" od Jiang Chenga si pamatuji taktéž (kdo si to někdy zkusil, asi chápete proč). A také vím, proč nefungovala, jako jsem věděl už tehdy. A tak, zvědavý na HuaiSangovu odpověď, konečně zvednu hlavu a nechám ten svůj myšlenkový výstup alespoň pro teď za sebou.

HuaiSang nevypadá dobře. Jen bezcitný blb by si nedomyslel, že se musí trápit tím vším - šlo o jeho bratra a jeho vraha. Ale myslet na to, to je jiná. Teď je to však vidět, pokud si uvědomíte, jak jindy klidné a pomalé ovívání zrychluje, třese se... Ale i když před chvílí jsem ještě dokázal povznést lítost a soucit s přítelem nad zbytek myšlenek, teď to znovu nedokážu. Sám ani o kousek nepovolím sevření prstů kolem Lan Zhanovy dlaně. A i kdybych chtěl znovu nabídnout nějakou útěchu, co bych řekl? Stejně jakoby neměl on jak utěšit mě, kdyby věděl, co mě pronásleduje během našeho hovoru… tak pochybuji, že cokoliv, co já mohu říct, zase pomůže jemu. To, s čím se musíme každý - všichni tři - potýkat, je mnohem dál na zaplašení pouhými slovy. Akorát ne všichni zvládáme sebeovládání tak perfektně a téměř bezchybně, jako Lan Zhan. Na druhou příčku v téhle disciplíně bych z nás třech obsadil HuaiSanga, o to více znepokojivé je sledovat změny ve způsobu, kterým se svým vějířem zachází. Ale já prostě nemám kapacitu… a tak připevním pozornost jen na slova.

Takže polohu rukopisů máme. A náš hostitel už sám pátrá po spojení mezi nimi a Li HuiYinem. Je mi jasné, že nějaké najdeme, i když si přeji opak. Jestli se můj synovec přátelí s juniory z Oblačných zákoutí? Je to možná otázka na Lan Zhana, ale v tomhle ohledu víme asi oba dva tak nějak stejně. Přeci jen jsme tam ani jeden nebyl po určitou dobu. Ale co na tom záleží? Jednou se přátelili. Vydechnu a chopím se slova. "Můžeme klidně předpokládat, že přátelí. Poslední měsíce jsme v Oblačných zákoutích nepobývali, ale divil bych se, kdyby si dali jen tak pokoj." Nakonec, po tom našem "dobrodružství" se zdáli vážně blízcí, i když sledovat je bylo občas vtipné. "Pokud měl Ling k rukopisům přístup, teoretická cesta existuje skoro ke všem učedníkům Lan klanu, ať už ji přímo dohledáme nebo ne." Tak proč se v tom vrtat? Když pak HuaiSang přizná, že neví, jak dál, zašťourám se hůlkami v jídle. A pak konečně misku odsunu stranou a finálně jídlo nakonec vzdám. Já bych taky nevěděl, co dělat na jeho místě. Nevím ani, co dělat na našem místě.

Ovšem otázky a odpovědi ještě nejsou u konce. Nejprve se nám dostane nahlédnutí do způsobu testování strážných - učedníků, kteří měli tu inkriminovanou noc smůlu a drželi hlídku. Na "jaký by k tomu měli důvod" nereaguji - přijde mi to spíš řečnické. Ale dalšímu povzdechu se neubráním - celé tohle je právě proto tak problematické, že jinak se nedal rituál odhalit, než něčím napálit nového obyvatele těla, nebo jiným způsobem z reinkarnované duše vypáčit pravdu. Což není tak jednoduché. "Nic lepšího jste ani udělat nemohli," usoudím nahlas. "Po duši obětovaného nezůstanou stopy, není co najít nepřesného, je definitivně a bez návratu pryč." Při té zřetelné tečce se lehce odmlčím, ale pokračuji záhy. "Nejedná se o posednutí ani půjčku, dané tělo patří nové duši tak, jakoby bylo její od narození. Proto nic neodhalí techniky jako například Zidian." Kterým se Jiang Cheng oháněl po nevinných o sto šest za těch šestnáct let. Opravdu se ale na něj nemohu zlobit, jen na krátko se stane až příliš lákavé vyměnit všechno to složité za jednoduchý vztek. Ale tentokrát se ovládnu a klidněji dodám. "Jediný způsob je zjistit pravdu přímo od reinkarnované duše. A protože právě Jin GuangYao se nenechá jen tak napálit, zbývá využít identity předchozího majitele těla a najít nesrovnalosti. Leda by vás napadla jiná možnost.”

Nejsem zcela upřímný. Napadá mě jeden způsob, kterým se dostat k pravdě. Ale než bych pokračoval v přemýšlení nahlas, zastavím se. Poprvé jsem nad takovou technikou přemýšlel, když se Lan Zhan propojil s duší A-Linga v pohřební mohyle. Ptal jsem se tenkrát, zda je možné, aby mu duch lhal… a on mi odpověděl, že nemůže lhát. Víckrát jsem se k tomu nevracel, až později jsem začal přemýšlet, jak to bylo možné. Skutečně šlo donutit duši, aby odpovídala pravdivě? Tenkrát jsem v duchu probíral možnosti, jak bych mohl být odhalen a skutečně jsem na nic nepřicházel, pokud si sám dám pozor (tenkrát to bylo pozitivní). Techniky jako empatie opravdu vynuceně nefungovaly. Ale kdyby asociace Lan klanu takovou možnost měla… dřív jsem od téhle vlny myšlení opustil, protože nakonec jsem byl stejně odhalen a nebylo, proč se k tomu vracet. Teď si ale znovu vzpomenu. Kdyby měl Lan Zhan takovou techniku… já bych mohl vymyslet způsob, jak duši dostatečně odhalit, aby ji bylo možné použít. Bylo by to alespoň něco, co bychom měli v ruce… ale s pomyšlením na vše, co Li HuiYin udělal pro ZeWu-Juna… a co Jin GuangYao pro ZeWu-Juna znamenal... nevyslovím to nahlas.

Po krátké odmlce zbývá zodpovědět jen poslední věc. Otázku, kterou jsem napůl čekal a napůl nevěřil, že ji HuaiSang skutečně vysloví. Muselo ho to bít do očí. “Čistě náhodou” jsme byli na území Quinghe, doletěli jsme až sem… a nevím, kolik z našeho rozpoložení bylo vůbec zaznamenatelné. HuaiSang by nedostál svým kvalitám (jakkoliv dříve skrývaným), kdyby mu nic nepřišlo zvláštní.

Ale jak odpovědět? Po krátkém okamžiku překvapení jsem to tentokrát já, kdo uvolní prsty jen proto, abych jimi přejel po Lan Zhanově dlani v pohlazení - než znovu upevním stisk. Ale důvod je tentokrát jiný, teď se nedržím já jeho…

Tím, že HuaiSang rozhodl otázku vyslovit, postavil nás všechny na tenký led. Nebo to tak cítím jen já? Uvědomuje si to? Mohli jsme dokončit náš hovor v objektivním duchu, probrat možnosti, klidně si i promluvit o dalším postupu, pokračovat v jakési přátelsko-oficiální náladě a v ní se také rozloučit. Poté, co se zeptal na naši soukromou záležitost, i když se týkala příliš tématu, které jen nám nepatřilo… přišla chvíle rozhodnutí.

Pokud nechceme vyloženě lhát, můžeme zamlčet část pravdy. Můžeme říct, že Li HuiYin bez povolení opustil Oblačná zákoutí a my po něm šli pátrat, dozvěděli jsme se náhodou o tom, že vůdce klanu Nie pátrá po učedníkovi z Lan klanu a vyrazili situaci prověřit. Nabídnout až příliš očividnou záplatu, příliš jasné vyhnutí se tomu, proč jsme oba zainteresovaní natolik, že jsme vážili cestu až sem, proč si vyměňujeme nespokojené pohledy, se starostí sledujeme ten povedený portrét - zkrátka proč děláme to, co HuaiSanga k té otázce v první řadě přivedlo. Taková odpověď by nebyla vysvětlením. Nepochybuji o tom, že jako vůdce klanu Nie se HuaiSang dříve nebo později dozví, co se stalo u strážní věže - její velitel byl z jeho klanu, jistě musí podávat nějaká hlášení, pokud to ještě neudělal (v tom případě už to dokonce ví). To, že s námi byl ještě ZeWu-Jun a také Li HuiYin, který ráno opět zmizel. Možná i nějaké detaily, podle toho, jak výřečný by FenFang byl. Místo vysvětlení by tedy taková odpověď byla jen vyhnutí se odpovědi a mám pocit, že v takové chvíli by skončily sice otázky takového duchu, ale také přátelský rytmus našeho setkání.

Pak jsme mohli lhát… ale chceme? Každá lež se nakonec jednou projeví a taková by mohla vést dále, než jen k našim vzájemným vztahům.
Jenže další varianta byla říct pravdu, nebo alespoň tolik pravdy, aby to poskytlo vysvětlení. Což je velký díl pravdy. Jde tu o dva klany, ale také o přátelství - nemyslím si, že bychom si mohli dovolit znovu se vzájemně zklamat z obou pohledů. Pravda byla naděje na nějakou spolupráci, s přimhouřenýma očima otevřenost. Ale byla také nebezpečná.

Otočím pohled k WangJimu. Tázavý pohled, pohled, kterým mu dávám možnost chopit se slova. Pozná, co jinak udělám? Přeji si, aby to poznal, aby mi dal nějak najevo, zda souhlasí nebo ne… přeji si číst jeho myšlenky a ujistit se, že nedělám velkou chybu. Ale pokud mě nezastaví, nadechnu se k odpovědi.

V každé informaci se skrývá možnost, jak ji proti druhému využít… ale kdyby se k tomu HuaiSang odhodlal, snad si bude uvědomovat následky.

My jsme především v Qinghe, protože jsme vyrazili pátrat po Li HuiYinovi. Je zamilovaný do ZeWu-Juna.” Když jsem se jednou rozhodl, nechodím kolem horké kaše, nevybírám vytříbená slova. Ale asi by těžko čekali opak. Když to říkám, pořád WangJiho držím. “Je to jednostranné a ne vyloženě veřejné, ví to jeho přátelé, my a ZeWu-Jun,” dodám na srozuměnou, “ale Li HuiYin v posledních měsících projevoval každý den svou oddanost čekáním, dokud se ZeWu-Jun nevrátí ze svého ústraní, až náhle a bez povolení Oblačná zákoutí opustil. Vydali jsme se ho hledat ze starosti.” Nechci to zase vysvětlovat vyloženě do detailů, však takto už je to otevřené domýšlení dostatečně. Víme, co zamilovaní dokáží, bylo pochopitelné mít starosti. A rozhodně nemíním přibližovat ZeWu-Junův stav. Nakonec HuaiSang ho znal sám… podle mého, kdyby byl úplně v pořádku a dozvěděl se, že někdo takto zmizel, vyrazil by také. Navíc, když mu ta osoba chtěla pomoci. To, jak špatně na tom opravdu byl, bylo soukromé. “Vlastně jsme ho našli, připletl se do boje Nie FenFanga, ze strážní věže u hranic z Gusu. Máš od něj hlášení? Měli tam docela pozdvižení… pomohli jsme, přenocovali a ráno se ZeWu-Jun vydal zpět do Oblačných zákoutí.”

Lehce se odmlčím. Zbývá jen jediná pravda, ta opravdu důležitá. “Ale Li HuiYin přes noc odešel, takže já a WangJi jsme vyrazili dál, až jsme se dozvěděli o tvém hledání.”

Ale možná mě WangJi hned přerušil a já nic z toho nakonec neřekl.
 
A-Yao - 28. srpna 2021 11:20
ayaojinak35147.jpg

Den, kdy je třeba zchránit, co se dá…

 

Řekne se to snadno. Uzamknout srdce do truhličky. Nebo nezatěžovat někoho svými pocity… Ale realitě je jiná. Je náročná, plná bolesti a přemáhání, přetvářky a boje o každý nádech.

Nejsem si jist, proč je to nyní horší než v minulém životě. Proč je pro mě nyní každý zápas o sebekontrolu jakobych se bil se samotnou smrtí. Nemáte naději na vítězství, z takového souboje lze vyjít jen se ctí. Alespoň podle poctivých kultivujících a filozofických mystiků. Ti ale nezvažovali a dodnes nezvažují rozdíl mezi vnímámní širšího světa a pravdou skrytou uvnitř. I já mohl být považován za toho, kdo si zaslouží úctu. Stačilo jen, aby mé zločiny nebyly vyneseny na světlo…

Dříve to tak nebylo. I když se mé city k Lan XiChenovi od tehdy v ničem nezměnily, cítím je teď intenzivněji a naléhavěji než dřív. jJe to jakoby byl vzduchem, který zoufale potřebuji k životu. Cítil jsem to tak i tenkrát. Jenže dříve mi stačilo, co mi nabízel a co jsem si od něj dovolil přijmout. Každá společná chvíle, každá milá i obtížná konverzace, každičké posezení u čaje, nebo procházka, Noční lov, či cokoliv jiného… Těšil jsem se na ty chvíle. S vyhlídkou na ně bych přetrpěl téměř cokoliv!

Jenže už je to pryč. Přišel jsem o místo na výsluní, které mi beztak bylo víc prokletím než vítězstvím, a prohrál svůj boj…

A teď? Brodím se bahnem a netuším proč vlastně, ani kam mám namířeno. Přežívám pro samotné přežívání. Čelím nemyslitelnému a přemýšlím, zda existuje nějaký smysl.

Nevidím ho. Naděje, o které San LingWu mluvil, je pro mě jako slunce skryté za temné noci. I když vzdáleně tuším, že tam je, nedokážu jej vidět těšit se na další den. Není to jako dříve. Nemohu se těšit, protože i když slunce vyjde, já se už nesmím vyhřívat v jeho záři…

A pokaždé je to těžší a těžší…

 

Kdysi někdo řekl, že největším zločinem je vzít někomu naději. Já nesouhlasím. Dle mého názoru je největším zločiněm někomu naději dát! S pocitem, že by něco mohlo být, kdybych pro to učinil nutné kroky, je odpírání těžší. Je větší i má bolest a marnější celý ten boj.

 

A přece zde stojím. Tváří v tvář Huang PuAiově upřímné vřelé radosti, která jen otevírá staré rány. Podobně mě vždy objal HuaiSang za časů, kdy jsme si ještě byli blízcí a já byl pouhým MingJuovým sluhou. Ano, HuaiSang na rozdíl od PuAie přehrával, ale nezáleželo na tom. I jeho naivní já bylo kdysi upřímné. A tys ho zničil! Jako zničíš všechno a všechny…

V očích se mi zaleskly slzy, když mě Li HuiYinův spolubydlící objal, ale neucukl jsem. Byl jsem příliš pomalý z rozespání, i vyčerpání a myšlenek. Naštěstí se brzy odtáhl sám a já se pokusil přimět rty k náznaku úsměvu při pohledu na jeho omluvný pohled.

„To nic,“ odtušil jsem přidušeně, zahnal slzy a odvrátil zrak směrem k zadní části, abych vychytal vhodný okamžik pro přesun do koupelny. Snažil jsem se pomoci, nechci, aby měl pocit, že něčeho lituji, nebo že mě pohoršil, nebo mi snad ublížil… Ale mám pocit, že tento záměr se mi tímto nezdařil.

 

A když mi potom ChengYi s PuAiem opětovali pozdrav a já se usadil ke společnému stolku, otázka na hraní, mě už přímo nezaskočila. PuAiova upřímná radost, jakoby stála za všechna možná příkoří, které mi může včerejší vynechání večerního opisování způsobit. Ano i na mě působí dobře dělat radost jiným. Vždy jsem to dělal. Tak nějak to bylo smyslem mé existence. Naučil jsem se sloužit ostatním a pomáhat jim a zlepšovat jejich životy. Teď mě tyto drobnosti pomáhají zachovat si zdravý rozum.

„Jakmile mi skončí trest a budeme mít chvilku času,“ odvětím. Koneckonců dobré vedení, je stejně důležité, jako samotná hra. Navíc mám dojem, že HuiYin by si s ním určitě zahrál, kdyby tu nyní byl místo mě. I když co já vlastně vím, že? Ze San LingWua jsem toho o HuiYinovi včera moc nevypáčil, protože jsem na tom byl bídněji než kdy před tím a vůbec mi to nemyslelo jasně.

 

Navzdory poklesu u srdce už jen s nostalgií v očích sleduji výměnu těch dvou, skoro jakoby sledoval matku dohadující se se Sisi u poledního čaje.

Když pak PuAi odejde za San Lingem, neubráním se pohledu směrem ke kóji svého… „věznitele?“, „svěřence?“, „přítele?“, „strážce tajemství?“ – všechno to zní uboze a tak bude možná lépe nepojmenovávat nepojmenovatelné…

Seděl jsem pak chvíli mlčky. Sice s ChengYim u stolu, přesto převážně ve společnosti vlastních myšlenek.

Na co si to tu hraješ, hm? Na šťastnou rodinku?

Nemá smysl mít představu, jak pomoct, a neudělat nic. Navíc Li Luan by se snažil o totéž, kdyby tu byl a měl mé znalosti.

Jenže je neměl a ty víš kulový, jaký opravdu byl, koumáš jak se nejdřív prozradit? Vyjdi ze dveří a zařvi na celá Oblačná zákoutí: „Já jsem Jin GuangYao, masový vrah, krve smilník, lhář a všehoschopný manipulátor“!

Vážně vtipné, Da-Ge… Jenže tak jednoduché to není, víme?

Chtěl jsem v Oblačných zákoutích jen přečkat mezi čas, než mi vyprší ta pošahaná magická lhůta a můj duch a nové tělo se zkrátka rozplynou. Mínil jsem se pokusit vylepšit Li HuiYinův obraz v sektě i u jeho přátel, aby… ani nevím, měl jsem zkrátka pocit, že mu to dlužím? Ve chvíli rozhodnutí mi to připadalo jako něco, co má (i když zvrácený a nedomyšlený) smysl.

Namísto toho jsem se tváří v tvář ZeWu-Junovi, zhroutil. Už nešlo jen čekat na neodvratné, potřeboval jsem, aby to skončilo a skončilo to hned. Mít ho tak blízko a přece vzdálenějšího než kdykoliv dřív mi zaživa rvalo vnitřnosti z těla. V té jediné chvíli bylo zřejmé, že už žádné další shledání za takových podmínek nevydržím…

Jenže A-Ling mi to nejen neusnadnil, ale dokonce mi zemřít zakázal. Jistě, kým je, že bych na jeho názor zrovna já musel brát zřetel? Jenže on je! Je Li Luanovým přítelem, to je jisté. Ať už bral zbylé spolubydlící třeba jen jako kamarády San Ling, pro něj byl opravdových přítelem. Slova v dopise sice zněla jasně, ale já chápu, proč to napsal právě takto: „Myslím, že mě považuje za přítele.“ Přiznat přátelství by bylo jako spustit kotvu na lodi. Sám sobě podkopat těžce vydrřené odhodlání k těžiému činu. Také říct někomu, koho jste vlastně prokleli, že byl někdo, na kom vám zatraceně záleží. Nakreslil by A-Lingovi na záda terč a to neudělal přesně právě z téhož přátelství, které nezmínil. Na jeho existenco to však nic nemění…

 

Bráno zpětně, nebyla to San LingWuova slova, ani stisk paží, co mě přesvědčilo, abych souhlasil, že to ještě chvíli vydržím a že zkusím žít. Bylo to jeho objetí, který mi u srázu věnoval. Tak samozřejmé, pevné a tišící obětí, jaké jsem zažil naposledy od matky. Jeho ruce ovinuté kolem mého trupu a naděje, kterou s sebou nesly. Naděje, že pokud mne je A-Ling ochotný přijmout i s tím, kdo jsem. Se vší temnotou, která je ve mně… možná to ještě má smysl? Mohl bych to skutečně zkusit, pokud to chce někdo, kdo je opravdu ochotný mi dát šanci? Ne jako můj otec! Když už ne pro sebe, alespoň pro něho? Pro XiChena?

A možná… jednou… by ty ruce kolem mne mohly patřit i lásce mého života…?

A pokud mám žít, musím proto i něco udělat…

 

Nakonec, když už LingWu a PuAi chvíli zápasili s vlasy, jsem na ChengYiho sice unaveně, ale pohlédl.

„Mohl bys mi večer zase namasírovat?“ zeptal jsem se. Tušil jsem, že po té, jak jsem minule jeho snahu odmítal, bude nyní po takové otázce více než překvapený a tak s ohlédnutím k A-Lingově kóji dodám: „Někdo mě přesvědčil, že mám dát životu ještě šanci… v takovém případě bych měl asi přežít svůj trest, výuku i PuAie…?“ Sice jsem na konec své otázky dosadil otazník, ale bylo to spíš konstatování. Můj hlas zněl trochu zastřeně, ale i odhodlaně. Sice jsem v sobě nenašel odhodlání žít, ale držel jsem se odhodlání, aby kvůli mně už ZeWu-Jun, LingWu, PuAi ani ChengYi už netrpěli. A to půjde jen tehdy, budou-li někteří Li HuiYina, jiní mě, považovat za života schopného.

Jsem si jist, že ChengYimu dojde, o kom mluvím. Kdo byl ten někdo, kdo mi včera pomohl. Mohlo by mu to dát lepší představu o tom, proč je na tom San LingWu tak, jak na tom je. Bude vědět, jak případně sdělit choulostivé informace PuAiovi a možná mu to trochu pomůže i ohledně A-Linga…? Nevím, jen předpokládám, že to může fungovat. A také doufám, že se kvůli tomu LingWu nezačne svým žijícím kamarádům vzdalovat.

 

Nakonec bylo třeba jít a tak jsme vyšli z ubytovny. Jídelna nebyla daleko, ale ráno bylo mrazivé.

Opět jsme kráčeli v obvyklém čtverci. Nepodíval jsem se na A-Linga po mém boku, ale dobře jsem si jeho přítomnost uvědomoval.

Nevěděl jsem jak s ním mluvit. Ani jestli bych měl. Klidně bychom se mohli vrátit k mlčenlivému sdílení společnosti. Jenže to by mi nesměl tak tiše a nesměle poděkovat???!

Přeci jen k němu stočím zrak. Setkal jsem se s jeho očima a hned se zase odvrátil, než by mohly mé rozpaky prozradit, jak hluboko se jeho „díky“ dostalo pod mé masky. Sakra proč?

Držím se únavy, kterou cítím a zvládnu tak svůj výraz držet co nejneutrálněší. (A to zahřátí a barva ve tvářích, je způsobeno mrazem, abyste věděli!)

Polknu, když položí své další otázky.

Ne, nespal jsem. Ne, neodpočinul jsem si. Ale ani jedno mu nemůžu přiznat, protože už ho nechci zatěžovat!

Chvíli jsem mlčel. Pomalu ale jistě naše kroky zpomalovaly a my se našim spolubydlícím vzdalovali. Přemýšlel jsem co říct a jak. Vím, že ho nemá smysl odrazovat od jeho rozhodnutí. Něco ve mně to navíc opravdu nechce udělat. Něco ve mně ho chce mít na své straně. To on mě nutí zůstat, to on mi přetřásá nějakou naději… Takže přestože mu chci dokázat jak šíleně se mílí, tak mu také nechci ublížit. Chci být sám, ale také chci mít někoho, kdo ví, kdo jsem…

Na jeho otázky však stále neznám odpověď.

„Když se nemáme omlouvat, nemusíme si ani děkovat,“ mínil jsem tiše. „A neměl jsem v úmyslu na dnešek spát, takže netřeba výčitek.“ odtuším, abych zahnal jakýkoliv pocit, viny, který by mohl mít. „Jsem zvyklý na těžké dny i noci,“ dodal jsem šeptem. Skutečně tak tiše, aby nás pokud možno nemohli slyšet naši dva spolubydlící. Ještě, že jsme oba trochu zaostali v chůzi. „Budu v pořádku,“ pokouším se o věcný tón. I když oba asi tušíme že „v pořádku“ rozhodně nejsem a nebudu. Ani on ne…  

„Řekl jsem ChengYimu, žes mě přesvědčil, abych dal životu ještě šanci. Pro někoho tak empatického jako on to vysvětluje vše.“ Koneckonců mé sebedestruktivní sklony pozorovali během uplynulých dní všichni. Nemusí tušit přímo nic o útesu nad vodopádem, aby mu bylo jasné, že jsme včera nejspíš absolvovali silně emotivní dialog. A kdyby kvůli mému rannímu prohlášení zkusil LingWua konfrontovat, měl by ten na to být případně připraven.

„Nepůjdeš dnes odpoledne do knihovny se mnou?“ navrhl jsem mu jen tak mimochodem. Z toho co vím, je to místo pro LingWua nejbližší. V posledních dnech tam nejspíš nechodil, protože jsem mu řekl, že tam se mnou nemusí, což pokud chceme, aby věci alespoň zdánlivě vypadaly opět normálněji a nadějněji, už nemusí platit. A pokud chce mít lepší postavení pro budoucí lež, měl by ji zase začít pravidelně navščtěvovat. Nehledě na to, že dělání věcí, na které je zvyklý by mu mohlo pomoci překonat niterní úzkosti, které nyní jistě má. (Stejně jako to pomáhá mě.) Však byli včerejšek, noc i ráno, plné náročných chvil. A jen tak sdnadno už to náročné být nepřestane…

 
Vánek - 27. srpna 2021 21:12
1111a2858.jpg
Večery a rána v ubytovně ChengYiho, PuAie, LingWu a HuiYina
A-Yao

Večer, který předcházel dalšímu dni, byl pro všechny čtyři obyvatele jedné z ubytoven v Oblačných zákoutích trochu jiný, než jak jej zvykli vést v posledních dnech nebo měsících. Lišil se jak od večerů, kdy stále ještě Li HuiYinova, nikoliv A-Yaova duše obývala tělo jednoho z nich, a chlapec sám klečel skoro tři měsíce před domem vůdce sekty, své spolubydlící tak nechávaje o samotě při čtení, hrách nebo posilování, poté, co mu pravidelně některý z nich (nejčastěji San LingWu) přinesl večeři a někdy s ním chvíli zůstal. Také byl jiný od večerů předchozího týdne, kdy se jejich součástí stal A-Yao a s identitou někoho jiného se mu dostalo alespoň určitého začlenění mezi danou skupinku spolubydlících. Nebo... dostalo by se mu většího, kdyby jeho vlastní rozpoložení to umožnilo a trest mu zanechal více volného času. Pro něj ty večery byly strávené v knihovně, v tichém doprovodu od San Linga zpět k ubytovně a té krátké chvíli před večerkou, kdy měl čas alespoň na hygienu a okamžik oddechu – neměl opravdu dostatek prostoru pro sám sebe.

Tentokrát to bylo jiné a PuAi shledal, že ani neví, kdy se naposledy sešli a strávili spolu čas takhle dohromady a jinak, než při vyučování a lekcích nebo při těch krátkých chvílích, kdy akorát tak každý zaplul do koupelny před spaním. Dříve to bylo běžně jinak. Dokonce i LingWu se po večeři nevracel příliš často do knihovny (i když někdy proto, že měl knih dostatek u sebe), a oni trávili večery různě, někdy jen existováním vedle sebe… ale ty nejlepší chvíle byly ty, kdy si povídali, ochutnávali domácí dezerty, které ChengYimu občas poslala jeho sestra, popichovali ho, že musí mít s takovými dobrotami v rukávu před domem haldy nápadníků a za chvíli bude mít už věk na vdavky, a ChengYi rudl a prohlašoval, že příště jim nic nedá (dal, vždycky). Jindy hráli karty nebo Mahjong, který měl PuAi schovaný kdesi hluboko mezi věcmi pod lůžkem a odmítal hrát samostatně, ale stejně jej nevyhodil a vždy hrál, i když prohlašoval, že "ta hra nedává žádný smysl". Samotná hra měla hodnotu spíš sentimentální, ale čas nad ní strávený byl k nezaplacení. PuAiovi chyběly takové večery, kdy tajně propašovali proviant z městečka, a ještě po večerce při svíčce vyprávěli různé nepravdivé strašidelné historky a přeháněli při líčení několika málo nočních lovů nebo jiných zajímavých událostí, kterých byli za své životy součástí. I když LingWu spíš jen poslouchal a ChengYi káral z principu, než se sám zapojil, PuAi takové večery zbožňoval. Lepší bylo už jen se vyplížit na noční trénink s Li HuiYinem. Energie jejich mladí jim dovolovala napínat své síly, dokud se u toho bavili. A bavili se, někdy jen dva, někdy všichni, měl rád momenty kdy se k nim připojil pro takové výmysly i San LingWu, i když třeba jen držel světlo, nebo si četl a jen je bokem sledoval. A zrovna tenhle večer si PuAi až příliš uvědomoval, jak takové chvíle postrádá, kdy se společně smáli a handrkovali, porušovali pravidla a chovali se, jako by to bylo jejich největší tajemství a přísahali si, že to na sebe nikdy vzájemně neřeknou. Byl společenský a ani příliš nerozlišoval mezi přátelstvím, spolubydlením, spolužáctvím… ale ti tři mu přirozeně byli nejblíže. A už více než tři měsíce, bylo kvůli tomu vše jinak. Dokonce i právě ten večer, o kterém tu mluvíme.

V PuAiovi se opravdu zmohla na chvíli bláznivá naděje, když zjistil, že po jídle zamířili do ubytovny všichni společně. Ani nepřemýšlel, v duchu celý rozjásaný a povzbuzený vzpomínkou na dnešní lekci šermu, když se jal využít situace a pokusil se Li HuiYina vytáhnout ven, nebo alespoň uspořádat nějakou partičku karet, jako dřív. Snad tomu pomohl i jeho vlastní nepříjemný pocit, který od rána čekal, až bude zase klid, aby mu mohl připomenout, jak to zase zpackal, a k tomu mu nechtěl dát příležitost…

Do jeho akce však zasáhl ChengYi. A PuAi nebyl hloupý. Býval zbrklý, jednal a mluvil spíš, než přemýšlel, prožil dětství v záchvatu hyperaktivity a občas do dnešního dne bojoval s těmi pocity, které mu nedovolily sedět na místě, a přemáhal se několikrát do týdne, aby vydržel prosedět tolik času v učebnách. A ano, někdy měl příliš velkou pusu a neuměl prohrávat, neuměl plánovat a nebyl stratég, byl s přimhouřenýma očima průměrný (a v některých ohledech podprůměrný) student, který trpěl prokrastinací a nejlepších výsledků ve výuce získával z šermu a hudby (ale to zase nadprůměrných), mnohem lepších než z teorií a takových lekcí. Ale nebyl hloupý ani slepý. A nezapomínal ani nepouštěl z hlavy trápení ostatních. Jen zkrátka někdy přemýšlel moc pomalu oproti jednání. A pak vždy nastoupil ChengYi, aby zachránil, co se ještě zachránit dalo.

PuAi si uvědomoval mnohem méně, než jeho spolubydlící a každý, kdo tomu v Oblačných zákoutích trochu věnoval pozornost, jak často se to vlastně stávalo – ale uvědomoval si to. On něco plácl, ChengYi to vybalancoval. On se do něčeho vrhl po hlavě, ChengYi ho z toho vytáhl, a ještě se mu z toho něco podařilo vysekat. On byl omylem neohleduplný a ChengYi to vykompenzoval svou starostlivostí a tím, že tak nějak věděl, co říct. Nikdo si nebyl úplně jistý, kdo z té dvojice koho vlastně doprovází a nalézá, ale skoro vždy byli tihle dva dohromady, jako katastrofa a zažehnávač katastrof. Nebýt ChengYiho, on by tu PuAi třeba také už nemusel být, tedy jako učedník v Lan klanu – něco by jednou zkrátka finálně podělal. A PuAi to většinu času věděl. Proto spolubydlícího vždy poslechl. I když bylo tak očividné, o co se ChengYi snaží, že jen ostatní si museli myslet, že PuAi si to neuvědomuje (to byla pravda jen asi v padesáti procentech případů), tak on ho zkrátka následoval s nějakou zažitou a ozkoušenou představou, že ChengYi ví lépe. Takže když ho začal postrkovat pryč se slovy „Tobě taky tak rozproudit krev, to ti to odpoledne nestačilo? Dej pokoj“, tak se tomu podvolil tak nějak automaticky, a ještě zahlásil něco jako „no jo, no jo, jakoby tréninku bylo někdy příliš,“ což už ale nebylo příliš srozumitelné v jejich pošťuchování.

Ti dva pak si pak stranou povídali, ale dokonce i PuAi si uvědomoval nepřítomnost San LingWua, konkrétně to, jak si hned zalezl do své kóje. Možná to chvíli ta jeho bláznivá naděje překonala, když se jal přepadnout Li HuiYina, ale uvědomoval si to. A čekal, že za ním půjde ChengYi, proto ani nenavrhoval žádné hry ani jiné aktivity a spíš zahlásil, že se ještě protáhne. Jenže ChengYi ho pořád motal do hovoru. Až dokonce PuAi chvíli přemýšlel, jestli tam nemá jít sám. Jenže on takový nebyl. Nevěděl, co by měl říct, nevěděl, jakou pomoc nabídnout a neuměl být tichým společníkem, jako ChengYi. Věděl, že když jejich nejnižšímu spolubydlícímu "nebylo dobře", tak u něj občas ChengYi seděl. Přes den v takových chvílích PuAi odcházel. Dříve to bylo tak snadné, stačilo jen vyprovokovat Li HuiYina, nebo ho navnadit tak, aby "vyprovokoval" on jeho k tréninku. Nebo se zašít s jinými z učedníků, těmi, o kterých už věděl, že nejsou jen samé učení a vážně řeči. Neodcházel z ubytovny, protože by mu na LingWuovi nezáleželo, ale protože zkrátka neuměl takovým chvílím čelit a nemyslel si, že by svou přítomností, jakkoliv pomáhal. A když se někdy vzbudil v noci a slyšel z LingWuovi kóje šeptání, nebo viděl stín přecházet od jedné kóje do druhé, dělal, že dál spí. Někdy se za to sám nesnášel. Ale nikdy to neudělal jinak. On byl tím, kdo se objevil po nějaké době s průpovídkami, hrou, nebo jídlem a zkusil trochu změnit náladu, spíš, než aby byl tím, kdo projde tou složitou částí. A podvědomě věděl, že ChengYi vždy takové věci zařídí, protože byl tak starostlivý a věděl mnohem lépe, jak na to.

Jenže ten večer ChengYi za LingWuem nešel a PuAi se opravdu našel na rozcestí. Povídal si s ChengYim vyloženě rozptýlený a myšlenkami vlastně úplně jinde. Skutečně by si tolik přál, aby bylo vše jako dřív! Především poslední týden se sám málem zbláznil, když se zuby nehty pokoušel alespoň nějak pomoci Li HuiYinovi, i kdyby tím, že ho nebude rušit a otravovat. Protože vypadal ještě o tolik hůř, než ty celé tři měsíce! Dnes ráno raději odtáhl i jiného spolužáka pryč, když ho viděl. A to, že ho nemohl ignorovat a ani nevěděl, co dělat, ho dovádělo k šílenství. On taky chtěl pomoc, ale byl v tom k uzoufání ztracený. A teď do toho San LingWu… jeho stavy jindy začínaly ráno a každý v ubytovně věděl, že je spouštěly jeho sny, tak co se mu stalo během dne? Měl něco udělat? Málem se ukousal, než konečně odešel do zadní místnosti. Netušil, že zatímco tam byl, ChengYi nakonec LingWua navštívil. Nakonec konečně dospěl k závěru, že když za ním ChengYi nešel, možná má pocit, že to není věc, se kterou pomůže, že chce být spolubydlící jen sám. A protože ChengYi tomu zkrátka rozumí, PuAi se vzdal všech těch nerozhodných myšlenek a raději nakonec zalezl do postele. A to si ho konečně našly ty přes den potlačené myšlenky, takže místo nějaké další aktivity nebo průpovídek, zkoušel je raději zaspat. A nestýskat si až příliš po jiných dnech, kdy bylo ještě tak málo starostí a oni čtyři by teď třeba ještě seděli v kroužku a povídali si do poslední chvíle před zhasnutím, a někdy i poté.

ChengYi v San LingWuovi kóji nepochodil. Jindy by mu dělal alespoň tichou společnost, ale ten večer… tak nějak viděl, že není vítaný. Nevěděl, co se stalo… ale zanechal druhého mladíka samotného, když pochopil, že ten si to přeje. Podobně to dopadlo také u Li HuiYina, i když to se ani on neubránil překvapení, když viděl, na čem ten pracuje. Výukové kartičky… „PuAiovi se budou hodit…“ na to ChengYi překvapeně přikývl a natáhl blíž tác v mlčenlivé nabídce. Pochopil, že ta slova patří ke kartičkám… a přemýšlel, jak si to vyložit. Mohlo být HuiYinovi lépe? Nebo byl tak zoufalý, že se dnes nevrátil k trestu jen proto, aby se zabavil, jakkoliv jinak? A proč zrovna takhle? Nakonec vydechl, jen v duchu ovšem. „Nebude ani vědět, jak je použít, ale bude z nich nadšený,“ pousmál se nad tím a nechal tedy A-Yaa, ve svých očích Li HuiYina, jeho večerní činnosti.

To celé PuAi prošvihl, stejně jako noc, kterou každý z jeho spolubydlících strávil z velké části jinak než spaním. Nevzbudil se, když se San LingWu vzbouzel ze snů a přecházel, ani netušil, že ChengYi kvůli tomu také nespí a přitom neví, zda by měl nabídnout svou společnost. Ani nevěděl, že A-Yaa zase to samé ruší od meditace, i když on ani netušil, že s nimi v místnosti nějaký A-Yao je. Z náruče spánku se probral až tradičně kolem čtvrté hodiny a dal se již klasicky do protahování. Rád po ránu trochu rozproudil krev, a když bývalo hezky, tak někdy chodil i ven, ale teď už byla rána příliš studená i pro něj. Ale svůj malý rituál potřeboval, aby se dobře probral. Měl rád, že mohl jít první dozadu a nemusel čekat, a zatímco se pak všichni ostatní připravovali, on si s nimi střídavě povídal. Nebo alespoň to tak bývalo. Teď měl ráno radost alespoň, když mohl probrat ChengYiho, který byl zkrátka kvůli svému nemožnému spaní až příliš otravování-hodný po ránu.

A jak byl pro čtveřici večer jiný od těch, na které si navykli, i ráno probíhalo podobně. Když PuAi, jako obvykle již oblečený, zaregistroval Li HuiYina opouštět San LingWuovu kóji, překvapilo ho to tak, že skoro zapomněl nabídnout bochánky, které už měl připravené na stolku. Jenže PuAi si naštěstí nic nedomýšlel. Vlastně ho víc překvapilo, když jeden bochánek záhy HuiYinovi udal. „Není zač?“ Vydechl a otazníky z jeho hlavy se mu promítly i do hlasu. Ale to překvapení oproti šoku z výukových kartiček nemělo cenu srovnávat. Převzal si oba balíčky od spolubydlícího s šokem, přes který vděčnost neměla úplně čas nastoupit. Li HuiYin včera nešel vykonávat svůj trest a připravoval mu výukové kartičky? PROČ? Nemohl přece včera vypadat AŽ TAKHLE zoufale! Pořád se tak tedy cítil, když si živě na včerejší katastrofu vzpomněl, ale… proč zkrátka? A tak koukal chvíli na A-Yaa trochu telecím pohledem. „Ehm…“ Spustil pak s mrknutím, ale nakonec se přeji jen rozsvítil, jak si uvědomil, co pro něj spolubydlící udělal a že by mu to opravdu mohl pomoc. Náhle byl jako lampička. Usmál se a začal si balíčky prohlížet. „Teda! Ha, teď ať se ukážou s nějakým devátým svazovacím kouzlem nebo co!“ A zase se včas nezastavil a jal se A-Yaa zkrátka obejmout, i když potom se rychle odtáhl sám (za předpokladu, že A-Yao nebyl dostatečně rychlý s uhýbáním) – a skoro s omluvným výrazem. Nejlepší na PuAiovi bylo asi to, jak pravdivě se projevoval. V takových chvilkách zkrátka nepřehrával, ale přesně takový byl. Trochu jako neřízená střela, ale kdo potřeboval povzbudit trochou obyčejné a otevřeně projevované radosti, což se v Oblačných zákoutích zase tak nevidělo, tak věděl, koho jít potěšit. Měl spoustu chyb a málo předností, ale třeba by se dala taková upřímnost zařadit mezi ně. Ve světě plném přetvářek a nuceného sebeovládání to bylo jako pěst mezi oči.

„ChengYi!“ Sotva oslovený vylezl ze své kóje, byl záhy zaplaven PuAiem, který mu musel oznámit, že si s ním tohle po lekcích musí zahrát, a že to pro něj vytvořil Li HuiYin. A že tentokrát své výsledky určitě vylepší a bude se učit!

Ne, že by PuAi opravdu přesvědčoval ChengYiho. To spíš sám sobě si to sliboval a bylo mu dobře, když to říkal a když si kartičky prohlížel. Jak dlouho mu zápal do učení vydrží tentokrát, to si ale netroufal ChengYi odhadovat.


San LingWuova noc byla dlouhá a náročná. Nebyl si jistý, kolikrát přesně se vzbudil jen, aby se znovu propadl do neklidného spánku. Nevěděl, kolik vlastně času spal a kolik bděl, ani jak dlouho přecházel bezcílně po malém prostoru kóje s pažemi uvinutými kolem vlastní hrudi. Ani netušil, kdy to vlastně bylo, když se jeho spánek upokojil a on se již víckrát nevzbudil… jen měl brzy zjistit, proč se tak stalo. Když A-Yao pustil mladíkovi dlaně, načež se musel ještě osvobodit ze sevření jistějšího, než by spící člověk jindy měl, San LingWua tím opravdu vzbudil. A chlapec začal mžourat okolo sebe zmateně, nejistý, proč jej zaplavil takový pocit ztráty a proč se mu zdá, že mu něco v dlaních jednoduše chybí.

Pochopil to, samozřejmě, když A-Yaa uviděl. A když si uvědomil, proč má dlaně teď tak natažené ke kraji postele, bez dostatku sebeovládání při čerstvém probuzení a po náročné noci, jednoduše rozpaky zčervenal.

Jak se tohle stalo? Vzbudil v noci A-Yaa svými sny? Občas se to stalo s ChengYim, ale… to bylo úplně jiné, z nějakého důvodu se nikdy necítil takhle hloupě, když přišel ChengYi a třeba si jen sedl u jeho postele. Nepotřeboval si uvědomovat, kdo před ním stojí, nemohl jen tak zapomenout události včerejšího dne, ani sny, které mu nedaly spát. Zatímco A-Yao sám přešlápl, nedočkal se ze strany San LingWua žádné reakce, kromě tak očividných rozpaků. Ani kývnutí mu chlapec neoplatil.

San Ling zůstal chvíli ještě ležet a jeho rozpaky jen rostly, když si uvědomoval, že A-Yaova přítomnost musela být tím důvodem, proč nakonec spal alespoň chvíli poklidně. Když sledoval zmuchlanou pokrývku matrace na straně postele a docházelo mu, že tu A-Yao nejen seděl, ale spal, pravděpodobně opřený jen hlavou a rameny, na zemi… když si začal bolestivě upomínat, jak to bylo dlouho, kdy ho takhle někdo utěšoval a kdo to byl. Nedalo se to porovnávat s tichými otázkami od ChengYiho nebo jeho mlčenlivou podporou. San Ling si pamatoval, že ho jednou zkusil obejmout, ale on se u něj nedokázal uklidnit a spolubydlící už to víckrát nezkusil – byl mu za to vděčný. Možná někdy i usnul v jeho společnosti, ale vzbudil se vždy sám. Teď… byl po ránu ještě tak rozespalý, že mu opravdu chvíli trvalo jen překonat jak rozpaky, tak bolavý pocit na hrudi, který mu už tak vyčerpané oči jen znovu plnil vodou.

Když se pak A-Yao vydal do koupelny, s A-Lingem se skoro minul ve dveřích. Chlapec už nevypadal tak překvapeně a rozpačitě, ale lehce sklonil pohled, když ho viděl. A tak se na sebe ani jeden nedívali v tom okamžiku, kdy San Ling něco skoro řekl, a pak raději zmizel zpět do své kóje se obléknout, za ním lehká vůně arganového oleje.


Zbytek rána v té jedné ubytovně probíhal téměř obvykle. Nakonec každý musel provést hygienu a obléci se a tolik prostoru na různé vedlejší činnosti nezůstalo. PuAi si prohlížel karty, už připravený, zatímco ostatní kolem něj chodili. Poslední bochánek si vzal ChengYi, který působil trochu nevyspalý, ale nemohl se měřit s A-Yaem nebo San LingWuem, kterému ale alespoň trochu pomohl závěrečný klidný spánek. PuAi byl jediný se spoustou času, a tak když vzhlédl od kartiček a viděl San Linga znovu zápasit se svými vlasy, vydal se za ním. Normálně z toho nedělal vědu a prostě mu pomohl, ani ptát se nějak neptal. Ale tohle ráno zaváhal. Vzpomněl si na večer, na to, jak chlapec vypadal a přišlo mu, že i dnes ráno je nějaký… byla to hloupá myšlenka a přišla mu divná, ale to ráno mu zkrátka chlapec připadal takový křehký. V životě by neřekl nahlas, že ho to pojmenování napadlo. Ale když k němu přišel, tak se ho nejprve zeptal, než vzal hřeben a pomohl mu se zadními vlasy (rozčesávaly se nějak lépe, než jindy, i když byly zase šílené). Dokonce se i nějak příliš snažil při tvoření účesu. Naštěstí, než se do toho stihl zamotat tak, aby opravdu už přišly osypky, byl čas jít na snídani. Ještě by se s tou starostí pochengovatěl…

To ráno už se A-Yao žádných překvapení – naštěstí – nedočkal, i když chvílemi bylo trochu živější. PuAi a ChengYi mu jeho předchozí „dobré ráno“ oplatili nastejno, ale PuAiovi přímo sršelo z očí „díky, díky, díky“ a ChengYi vypadal starostlivě, jako on téměř vždy, když se zrovna nebavil s prvním jmenovaným a měl na očích Li HuiYina. Když se k nim A-Yao usadil, tak se na něj PuAi ještě zazubil předtím, než odešel pomáhat San LingWuovi. A přišel s otázkou, která se možná dala i dříve nebo později očekávat. „Zahraješ si někdy se mnou ty? A až poprvé získám víc bodů než vaše ctěná geniálnost,“ naznačil vesele úklonu směrem k A-Yaovi, tedy Li HuiYinovi, „nebo dokonce velegeniálnost, kývl k San Lingovi, "tak vás všechny zvu na pořádné jídlo.“ Prohlížel si kartičky jako malé děti cukrátka o slavnostech. „Jako bys na to měl, ještě budeme zvát my tebe,“ šťouchl do něj ChengYi. „Hej, mám naspoříno!“ ohradil se druhý mladík. „Ale když mě pozvete, bude to mnohem lepší.“

Když pak PuAi odešel pomáhat, ChengYi se k A-Yaovi jen pousmál a zůstal pro to ráno jen tiše sedět, jedině by náhodou A-Yao rozhodl o opaku a začal hovor sám. A nakonec přišel čas odejít na snídani. Mladíci u zrcadla tak tak dokončili svůj boj, když se ChengYi zvedl od stolu a upozornil, že musí vyrazit. A jak vyšli z ubytovny a zapojili se k dalším učedníkům mířícím na snídani, navázali na své tradiční uspořádání. ChengYi s PuAiem vpředu, zatímco San Ling se tiše připojil vedle A-Yaa a sledoval cestou vlastní nohy. Po pár krocích však tiše hlesl: „Děkuji…“ A zvedl k němu bokem pohled. Byl mu vděčný. Trochu se styděl. A nebyl si jistý, co si myslet o takovém gestu, které nesedělo k jejich včerejšímu hovoru, nebo hlavně k jeho závěru. Mohlo nějakým způsobem sezení u jeho lůžka a držení jeho rukou pomoci snad i A-Yaovi? Jinak… proč to udělal? Včera se choval… úplně jinak, aby dosáhl svého. A San Ling chtěl pomoci, rozhodl se tak, ale ne protože by něco za to očekával. Sledoval A-Yaa skoro nejistě, než nakonec přišel s tichou otázkou. „Spal jsi v noci vůbec, odpočinul sis?“

Bylo to jakoby se ptal „jak se cítíš“, nebo „je ti lépe“… ale také „kdy jsem tě vzbudil“ „jak dlouho jsi u mě byl“. Pomrkl k zádům spolubydlících pár metrů před nimi a tiše polkl. Vzbudil i je? Jak špatné to dnes v noci bylo?

A ještě něco San Lingovi leželo v hlavě. PuAi se mu samozřejmě pochlubil s výukovými kartičkami. Ale k těm se teď nevracel, jen si zapisoval další věci ke své pomyslné představě, jak ji pomalu budoval kolem A-Yaa a snažil se věřit, že může svému úsudku důvěřovat.

A zatímco ChengYi a PuAi šli v tradičním tempu, San Ling šel pomalu, alespoň pokud A-Yao nebyl rychlejší, a tak více a více zaostávali za zbytkem. Mladík k sobě znovu tiskl paže buď nervozitou, nebo zimou, a po A-Yaovi koukal, když čekal, jestli a co mu odpoví.
 
Vypravěč - 25. srpna 2021 19:16
moon_iko2696.jpg

Příchod do Oblačných zákoutí

Lan Xichen

 

Nie FenFang si pro své přistání vybral město Moling. Prakticky si mohl vybrat, jestli přenocuje v Cayi, nebo v Molingu. V Cayi už ale před pár lety byl, když se účastnil obnovených přednášek v Oblačných zákoutích. Pokud byla volba prakticky totožných kvalit, rozhodl se pro město, které ještě nenavštívil. Nic víc v tom nebylo.

Ale jak zjistil, Moling na první pohled až příliš připomínal města v Qinghe. Žádné vodní kanály. Dokonce i řeka v údolí jej téměř obtékala. Bylo zde pravda méně sněhu, ale prakticky žádní lidé, kteří by se procházeli ulicemi. Několik dětí si hrálo na ulici, stánky zůstaly buď zavřené, nebo na nich plodiny vystřídali řemeslnické skvosty, ale Nie FenFanga nic z toho nezaujalo. Připadal si jakoby balancoval na hraně mince, která se má co nevidět převážit na jednu ze svých stran a měl pocit, že to může být buď zlé, nebo ještě horší. Neobával se ani tak důsledků, jako spíš sám sebe a svých budoucích rozhodnutí. Ať nad tím totiž přemýšlel jakkoliv, došel k závěru, že určitě bude litovat.

Přesto mu okolnosti a situace nedávaly na výběr…

 

Nenavšívil sektu Su, která ve městě sídlila. Pokud šlo o hudební kultivaci, mířil k jejímu pravému zdroji. Příkaz klanového vůdce jej pálil na duši jako rozžhavené okovy a vůbec nebylo důležité, že rozžvanený papír by dříve shořel, než by dosáhl tototo efektu. Trápila ho slova. Trápilo ho, co mu RongWu poradil. Trápilo ho, že by tentýž junior, který mu zachránil život, mohl být odpovědný za sabotáž místa posledního odpočinku bývalého klanového vůdce, kterého si sám FenFang vážil víc než toho současného…

Nakonec se díky tomu všemu jeho pobyt ve městě smrskl na pouhé: Najít hostinec, ubytovat se a povečeřet, spát…

 

Následujícího rána vstal tak brzy, že ani nebylo možné očekávat snídani v takovou hodinu. Za nocleh platil včerejšího večera, proto se jím dnes nezdržoval a pouze se téměř vyplížil do ulic. Ani se nepokoušel odejít z města, aby nasedl na meč mimo lidská obydlí. Prostě tasil šavli, vyskočil na plochu její čepele a o půl vteřiny později již stoupal k nebesům směr Gusu.

 

Nebylo to tak, že by měl duchovní energie nazbyt, ale na to, aby doletěl s přestávkou na místo určení, to stačilo.

Přistál před bránou pod vysokým schodištěm obepínajícím horu a seskočil z šavle před dopolední stráží. Ano, podařilo se mu dorazit kolem jedenácté, tedy ještě před polednem.


Něco v jeho žilách nutilo jeho krev ke spěchu. Přeci jen, opustil své druhy ve velmi těžké situaci. A to jak sektu, tak podřízené ve věži. Rázným krokem překonal zbývající vzdálenost.

Uklonil se.

„Mladí mistři,“ oslovil je v pozdravu.

Stráže na něj od první chvíle zvědavě zahlíželi. Sice pozdrav opětovali, ale nezdáli se z jeho příletu o nic moudřejší.

„Proč přicházíte?“ zeptal se starší z nich, což ovšem neměl FenFang podle čeho poznat.

„Jsem Nie FenFang. Velitel strážní věže sousedící s územím Gusu. Před několika dny tudy procházel vůdce sekty Lan, ZeWu-Jun. Dovolil si mě pozvat do Oblačných zákoutí a já se rozhodl jeho pozvání přijmout.“ Inu, FenFang nebyl zrovna diplomat a Tse RonGuwova rada „…Přemýšlej, než promluvíšbyla sice fajn, ale příliš mu situaci neusnadnila.

 

Oba vnitřní žáci sekty Lan, kteří bránu hlídali, si vyměnili tázavé pohledy. Totiž před pár dny skutečně byl ZeWu-Jun pryč z Oblačných zákoutí, to zde věděl každý. Vrátil se sotva včera… Opravdu ale pozval někoho takového? Proč by to dělal? Mají ho vpustit nebo se nejdřív zeptat vůdce?

Jo, kdyby kultivující Nie řekl, že je vyslancem své sekty a přichází se zprávou od svého vůdce, to by ho vpustit museli. Nebývalo ale zrovna zvykem zvát si do Oblačných zákoutí návštěvy.

Na druhé straně, kdo byli oni, aby zpochybnili slova vůdce klanu? Pokud je samozřejmě řekl, ale to koneckonců může ZeWu-Jun potvrdit nebo vyvrátit osobně. Je přeci zde, že?

„Následujte mě tedy,“ vyzval jej mladší ze strážců a umožnil pár tahy přes nefritovou propustku, aby host klanu Lan mohl vejít.

 

Nie FenFang se znovu mírně uklonil a pak následoval koltivátora v bílém. Alespoň, že schody si vyžádaly značnou část jeho elánu, protože jinak by dotyčného možná klidně předběhl, kdyby k tomu dostal příležistost.

Někdy ho Lanští hrozně štvali svým pečlivě meřeným krokem. Pamatoval si, že z počátku mu to u RongWua lezlo hrozně na nervy.

Sakra, když řeknu, že to máš udělat, myslím TEĎ ne až, se tam za dvě hodiny doploužíš! Ale to nebyly dobré vzpomínky pro tento okamžik a den… Byl téměř na dosah cíle své cesty.  Co ale budu dělat, pokud tu Li HuiYin nebude? Co když tu ani není ZeWu-Jun? Přivedou mě k velmistru Lanovi a já mu budu říkat přesně co?

Pamatoval si starého muže ze svého dřívějšího pobytu. Přísnost mu nevadila. Sám byl na sebe ohledně kultivace velmi přísný. Ale dodržování nesmyslých pravidel, mu vadilo. Filozofování mu vadilo… Ačkoliv kdyby možná filozofoval o něco více, přišel by na nějaké řešení současné situace sám a nemusel by tu takto tápat. Jenže to už jsou ta stáda „bychů“, kteří utekli. Nemělo smysl nad tím vzdychat. Někdo to zkrátka nemá v povaze, no. FenFang si myslel, že má vlastní silné stránky, které může zdokonalovat. Ačkoliv nyní si říkal, že by někdy měl zapracovat i na svých slabostech.

 

 

 

A přestože před polednem události nabrali nečekaný spád, ZeWu-Jun měl docela poklidné ráno. V Hanshi jej nikdo nevyrušoval a když se vydal na ranní procházku (život v Oblačných zákoutích už sice započal svou probíhající každodenní rutinu), kromě několika málo uctivých pozdravů se mu nic nepřihodilo. Mohl možná zahlédnout několik zprvu překvapených, následně však veselejších pohledů. Vidět na jeho tváři úsměv, který nepůsobil unaveně (na hranici vyčerpání a zoufalství), byla změna, kterou nešlo přehlédnout, ani neodměnit vlastní nadějí a radostí. Pokud se mohl vůdce sekty usmívat a vypadat o tolik lépe než když jej viděli naposledy, možná Li HuiYinovo počínání fungovalo? Hovořit o takových věcech by se však nikdo neodvážil!

 

Následný návrat do Hanshi byl vstupem do poklidného ticha. Papíry, které strýc nechal na stole, se týkaly věcí, které už mu Lan QiRen nastínil. Žádost sekty Su z Molingu, témata pro jarní konferenci. Sběžné zprávy z ostatních klanů na území Gusu, ale také rozpisuprací a činností v sektě a střídání stráží na různých místech… Stav financí, zpráva od knihovníka o stavu restaurování spisů, zásoby na zimu, zprávy z Nočních lovů. Že se ještě dvě skupiny kultivujících žáků nevrátily. Že se mistr meče Suan MinGuy rozhodl oženit a odjel na zásnuby do sekty You nekdě v Qinghe a další menší věci, které XiChen dříve dobře znával, protože patřily k vedení sekty. Měl samozřejmě lidi, kteří na to dohlíželi, ale jednou za čas musel jejich činnost projít a zkontrolovat…

 

Nyní všechna ta lejstra ležela na stole vedle dopisu, který Lan XiChen sepsal včerejšího večera pro HuaiSanga a dosud se nerozhodl, zda jej odešle či nikoliv a pokud, zda v tomto znění nebo v jiném.

 

Oběd se pomalu blížil, když na dveře Hanshi kdosi zaklepal. Že by strýc přišel dříve, než přinesou jídlo? Nebo učedník s jídlem dorazil dříve? To by ale bylo nepravděpodobné, protože zde všechno má přeci scůj pečlivě zbudovaný a dodržovaný řád…

Nakonec však nezbývalo než vyzvat dotyčného ke vstupu, chtěl-li zvědět, o koho se jedná, a v jaké záležitosti přichází…

 

A tak vešel mladý učedník do Hanshi a uctivě se vůdci sekty uklonil.

„Klanový vůdče, přišel Nie FenFang ze strážní věže. Říká, že na vaše pozvání.“ Takto řečeno, zní jeho slova jako: „Pane, přišel nějaký cizinec, který říká, že vás zná, mám ho vyhodit?“ Ale takto to samozřejmě student Gusu a kultivovaný mladý kavalír rozhodně neřekne, že.

Jenže FenFang i když zpraven aby zatím vyčkal venku, čekat odmítal. Byl tam jako na trní a veškeré čekání mu připadalo nad jeho síly. Vystoupil tedy dovnitř, sotva Lan TaiYang domluvil a vůdci velkého klanu se zdvořile uklonil paže sepjaté šavli bezpečně uloženou na v pouzdře na zádech.

„ZeWu-June, odpusťte, že jem nucem přijmout vaše pozvání tak brzy,“ požádal ho. I když stojí pevně a žádné chvění neprozrazuje nervozitu, v jeho očích žhne plamínek naléhavosti.

 

Hoch, mladší než FenFang, a jen asi o rok starší než SiZhui, se po kultivujícím z řad sekty Nie

Ohlédl poněkud nesouhlasně, ale konečně slovo má samozřejmě vůdce sekty, že. I proto dva strážci před Hanshi drželi své pozice a nijak nezasahovali. Teoreticky se totiž stále nedělo nic špatného.

 
Lan XiChen - 24. srpna 2021 20:53
zewuvii2653.jpg
Naděje, rozhodnutí a sny

Při návratu do Hanshi drží se mě stále mírumilovné rozpoložení ze strýcova domku, které chtěl bych uchovat nejlépe navěky a skrývat za něj vše ostatní. Bylo by pohodlné, úlevné, kdyby to skutečně šlo. Ale každá hlava má vlastní pochody a bohužel jedno má mnoho hlav společných – nedá se jim jen tak snadno poručit. Můžete se snažit sebevíc udržet okamžik, náladu, myšlenku… ale jakmile si hlava řekne, že vám pošoupne jinou, můžete proti ní buď bojovat, nebo se poddat. Tak jako tak, předchozí rozpoložení se tím rozplyne.

Rád bych svou mysl přesvědčil, aby ty mírumilovné okamžiky prodloužila. Zkouším nakonec opravdu odpočívat, zůstat po zbytek dne v klidu… a část zbývajícího odpoledne tak skutečně strávím. Ale samota a ticho domku nakonec přeci jen začnou být rušivé stejně, jako tomu bylo dopoledne – a myšlenky, které k sobě pouštět nyní nechci, se jich snaží využít. Když se tak stane, slunce sice ještě stojí na obloze, avšak setmění se blíží v zimních měsících neodvratitelně brzy – a i kdyby byl čas na procházku, nechtěl bych skutečně opustit domek a vyhledat něčí přítomnost, tedy zopakovat podobnou obchůzku jako dopoledne. Jsem zpět první den… a já jsem opravdu unavený. Jenže chvíle na spánek také ještě nenastala.

Krátce mě napadne vydat se do knihovny pro knihu, něco, co jsem dlouho neudělal jen tak, bez konkrétního cíle, vždy bylo tolik ke čtení kvůli povinnostem nebo výzkumu – a když byl čas oddechu, s postupem vlastního věku jsem již dávno vyměnil čtení za relaxaci u čaje nebo meditaci – alespoň tedy dříve. Možná by bylo nyní dobré zaměstnat svou mysl takto, když ji chci udržet od jistých směrů... Uvažuji nad tím ale jen chvíli – nad tím, že bych mohl jen pro zajímavost vybrat nějaký neznámý titul, přečíst si něco jen pro rozšíření obzorů, nenáročného… ale v knihovně pravděpodobně bude Li HuiYin a já nemusím přemýšlet nad tím, že jej nechci vidět – vím to. Nechci, když ještě nevím, jak se postavit k té části rozhovoru se strýcem, která se mladíka týkala. Na to obecně nechci myslet teď a kazit tím momenty, které přišly potom. Nebo… jej jen nechci vidět v průběhu trestu. Minimálně předpokládám, že jej vykonává v knihovně.

Co tedy dělat, když o samotě a bez práce mě zrazuje mysl a při myšlenkách na interakci s lidmi nebo podobnou náplň času zase energie? Tápu v domku, který mi nikdy nepřipadal tak cizí, snažím se nepřemýšlet a stejně přemýšlím, až se rozhodnu zasednout za nízký stolek. Připravím si štětec, inkoust a roli pergamenu. Možná bude prospěšné se této jedné věci ještě postavit dnes, třeba, když zvládnu ještě… z jiného pohledu alespoň… tohle, půjde mi zítřek začít lépe.

Ale jak jej oslovit? Bratře… začal bych automaticky dříve. Ale teď mi to srdce nedovolí. Zuby nehty se nutím opravdu nepřemýšlet nad okamžiky, kdy jsem jej naposledy viděl. Neodvažuji se mu věřit a nechci ho ani odsoudit, nechci žít s tím, že definitivně ztratím další cennou osobu... Nevím a nikdy nebudu jistě vědět, zda mě v tu chvíli použil jako zbraň, nebo mě skutečně chtěl chránit. I kdyby oba tu byli a oba říkali svou pravdu… nemohl bych věřit ani jednomu. Když jsem nad těmi posledními okamžiky v chrámu přemýšlel v posledních třech měsících, tolikrát jsem toužil dát cokoliv za to, abych věděl, kdo z nich mi lhal a zda jedno z častých „nevím“, to nejdůležitější, bylo tentokrát pravdivé. Viděl A-Yaa se pohnout a nebyl si tím jistý? Nebo věděl, že se nepohnul?... Ale v jiných chvílích raději bych ohluchl a oslepl, než slyšet nebo vidět, jak to opravdu bylo.

Vůdče klanu Nie bych však také nemohl propsat do řádků. Nedokáži se tak distancovat od někoho, na kom mi záleží… nakonec kdybych uměl svému srdci poručit a vyhánět z něj ty, kteří působí mi teď více bolesti než naopak, předchozí tři měsíce by ani nenastaly. Až konečně chytím štětec a zhluboka se nadechnu.

HuaiSangu,

píši Ti, abych tě požádal o laskavost a v návaznosti na události, kterých jsem byl svědkem u jedné ze strážních věží v Qinghe. WangJi a Wei WuXian by se stále měli zdržovat na vašem území a možná také zamíří do Nečisté říše. Neznám však jejich přesnou lokalitu, pokud bys měl příležitost, mohl bys je za mě požádat o návrat?

Nedávno jsme Qinghe navštívili společně, jak možná víš z hlášení od Nie FenFanga, velitele strážní věže poblíž hranic s Gusu. Souhrou okolností jsme zde s bratrem, Wei WuXianem a učedníkem z naší sekty přispěli k boji s monstrem, které se probudilo v okolích bažinách. Přestože bylo zabito, věřím, že zbylá mršina způsobí kultivátorům z věže mnoho práce. S velmistrem jsme se shodli, že bychom ke strážní věži vyslali několik učedníků jako posilu, dokud se situace neuklidní. Mezi ně vybereme jedince zběhlé v hudební kultivaci a Odpočinku, což věřím bude nápomocné. Prosím, přijmi tuto přátelskou pomoc.


Přejedu řádky očima a připadají mi nedostatečné, nesprávné. Dopis je stručný a zvláštní a jiný, než bych jej napsal dříve… mohu si přesto říct "alespoň něco"?. Možná jej přepíši zítra, ale vlastně… se cítím trochu lépe, že jsem ho alespoň takto dal dohromady. Uvědomuji si jen okrajově, jak málo zmiňuji Li HuiYina, čistě jen protože nechci sám myslet na okamžiky s ním strávené toho večera.
Po chvilce pak připíši před podpis ještě několik slov.

Doufám, že se ti dobře daří a přeji ti pevné zdraví.
Děkuji za tvou pomoc.
Lan XiChen


Když večer přijde Suen YaLing a přinese tác se známými pokrmy, dopis již leží stranou a já myšlenkami opět bloudím mimo místnost. A tak zatímco on přichází se záměrem, kterého se dříve běžně ujímal některý z učedníků, mě náhlá přítomnost druhé osoby vytáhne do přítomnosti skoro leknutím. Zadoufám později, že mé zaražené ticho se dalo v očích mládence vysvětlit jako probrání ze zamyšlení, místo strnulého mlčení, kterým vlastně bylo. V tento okamžik se z něj však vytáhnu s kývnutím.
“Děkuji, Suen YaLingu,” oslovím mladíka a pohled mi přeletí přes jeho neklidné, snad nervozitu prozrazující ruce, když pokládá večeři na stůl. A tak se na něj povzbudivě usměji. Je to stále málo, ale stejně jsem sám rád, že si takové maličkosti povšimnu místo okamžitého sklouznutí zpět do vlastní hlavy. Dříve bych se jej možná zeptal, jak se mu daří, ale dnes učedník z Hanshi odejde z mé strany jen s poděkováním a úsměvem.

Do jídla se dám hladově. A až příliš si uvědomuji, jak se po celém dni cítím… připomínají mi to hořké myšlenky, které přiběhnou snad okořenit mi pokrm. Co se mi dnes podařilo z toho, proč jsem se vydal po návratu do Hashi a ne opuštěného domku? Možná tak maximálně napsat ten dopis… a i v něm se příliš odráží, jak se cítím. Mluvil jsem s Li HuiYinem… a ani z toho jsem své city neodkázal vynechat… a nijak jsem mu nepomohl. Chtěl jsem se obrnit, zamaskovat, znovu fungovat… a místo toho jsem většinu dne strávil tápáním ve vlastních pocitech. Ano, v jednu chvíli si říkám, že přeci mohu vše vzít pomalu, s klidem a postupně, a jsem vděčný za chvíle ve strýcově domku, ale teď, když se zahledím do tmy za oknem a neuvědomím si ani chvíli, kdy vlastně Oblačná zákoutí opustilo světlo dne, především si připadám… nedostatečný. A strach z dalšího zklamání jak sekty tak svých blízkých, i sám sebe, mi sevře hruď na dlouhé minuty. Zítřek musí být jiný. Potřebuji se tomu postavit lépe. Měl bych se vzchopit...

Jenže když se později v noci roztřesený probudím ze spánku plného A-Yaových krásných havraních vlasů, které voněly, byly jemné mezi prsty a hladily po tváři, až dokud jsem neotevřel oči a nespatřil, že jsou vlastně smáčené krví stejně, jako jeho jindy bezchybná tvář, rty i hruď, že ležíme společně v řece plné krve a necháme se unášet, já dobrovolně a on s mrtvolně prázdným pohledem... první má myšlenka je, že to nedokáži. Že mezi tím, co bych měl a čeho jsem schopný, je příliš velká propast. Že nebudu již nikdy více než zklamáním, přes všechna strýcova slova, že nakonec to stejně i on uvidí a zapomene na ně, že i WangJi pochopí, že jsem jen rozbitá loutka, dobrá akorát na vyhození. Panika mi sevře hruď, když ležím v posteli, která se mi zdá více neznámá než tvrdé lůžko osamělé chatky, i když sloužila mi dlouhé roky a ono jen tři měsíce. Jakoby i ta matrace mi říkala, že sem nepatřím, že jsem zvolil špatný dům a jen klamu sebe i ostatní, když myslím že mohu ještě něco zvládnout a být někým… víc.

Ve tmě, s ledovým potem na šíji a pěstí paniky sevřenou kolem srdce, nezvládnu víc, než se podvědomě natáhnout zase k němu. Ale sáhnu po něm jinak, po vzpomínkách na drobné úsměvy a dobré časy, které ale teď se chytají těžce… dokud chvíle jen trochu vzdálená mi nepřinese jasnější obraz. Může za to večeře přinesená mi i připravená někým jiným, že nakonec si vybavím právě ten čas strávený skrýváním před Weny. Mnoho takových vzpomínek mám z té doby, ale teď si vybavím konkrétní. Ty, ve kterých se o mě A-Yao staral. Některou péči jsme si opláceli, ale on za mě dělával i ty nejběžnější věci a já pamatuji, jak zvláštně, hloupě, ale také vděčně jsem se cítil, když tomu tak bylo – čím víc jsem chápal, kolik všedních dovedností běžného života postrádám, tím více to bylo hloupé, ale… láskyplné. On nezaváhal… ani jednou nic nenaznačil, nepobavil se nad tím, jak jsem nepoužitelný. Kdybych si býval rychleji uvědomil, co pro mě znamená, něco udělal…

Je to zase stejné, když se A-Yao usadí na vrchu mých myšlenek – zkonzumuje vše ostatní a vytáhne na povrch vždy přítomnou, však tlumenou bolest a jiné pocity… které stále nedokáži ustát. Dobré vzpomínky zaženou sen, jen aby mě pak stahovaly do úplně jiného druhu temnoty. A když tak ležím a pomalu zklidňuji svůj dech, více a více si začínám připouštět, co někde velmi skrytě stejně vím již dlouhé dny a vlastně i déle... Že mě A-Yao ničí, vzpomínky na něj a mé pocity k němu mě ničí. A že abych mu to dovolil, musel bych být v tom starém domku. Svět venku… nemohu takhle zvládnout.

Vím také, mnohem jasněji, že se vzpomínek na něj nechci vzdát. Že jsem je opravdu nechtěl zpracovat, i když tomu jsem se měl ty tři měsíce správně věnovat. Ani ty nejhorší z některých snů nechci nechat jít v obavách, že jakmile je jednou nechám, zmizí postupně všechny. A tak jsem stále znovu a znovu vytahoval a žil city, které mě postupně trhaly na nerozpoznatelné kousky. A teď v noci to cítím nejlépe. Cítím to na svém těle, vyčerpaném jakobych celý den opět strávil na nohou a těžkou prací. Cítím to na své do krajů zaháněné mysli, na tom, jak těžké je udržet ji přítomnou v každém okamžiku, kdy zůstávám osamotě a bez pozornosti jiných, jak těžké je se soustředit. Na tom, jak slabě cítím svou duchovní energii. Jak slabý se cítím celkově.

Ani v tichu prázdného pokoje nevyslovím tu jednoduchou pravdu - že takhle to nejde. Ale ona si pomalu proškrábe cestu ze své cely. A já to přeci vím! Že v Oblačných zákoutích jsou pro mě jen dvě místa. Tady… nebo tam. V Hanshi, nebo v osamělém domku. I když mi strýc dal obrovský dar pár svými slovy… „A víš, i kdybys už nedokázal nic z toho, co říkáš, i kdybys už nechtěl zpět svůj úřad, vždycky budeš můj synovec.“
... Opravdu si vlastně neumím představit, že bych to udělal. Že bych vystoupil ze svého postu a žil zde… jinak. Ne, má sekta, můj post… mé povinnosti… kdybych neměl ty, vím, že by nebylo nic, co by mě drželo v realitě. Že by jen dnes nalezený strýc nestačil. Že by ani WangJi nestačil… a pak by nemělo smysl být kdekoliv jinde, než v domě, který již spolkl mého otce. Jenže já už jsem ohledně toho své rozhodnutí udělal. Navíc… tohle je můj klan. Má rodina. Vím, že bych mezi nimi nemohl být, kdybych je zradil ještě víc… ještě víc zklamal… ještě víc zostudil. Nebylo by tu pro mě místo, ne v mých očích.

Byl jsem tedy rozhodnutý a to rozhodnutí jsem zpečetil, když jsem vstoupil do Hanshi. Jediné, co jsem neudělal, byl poslední krok, ten, který si až teď konečně připouštím. Nemohl jsem být na obou místech zároveň, ani fyzicky, ani myslí. A nezvládnu být na jednom a toužit být na druhém… a přitom cítit tenhle strach, tenhle nervy drásající pocit jistoty, že kdybych na to místo vkročil, už nikdy neodejdu. Chci tak moc jít zpět do osamělého domku, ke všemu, co jsem v něm pečlivě uložené zanechal… ke kresbám a drobnostem, ale i k té největší upomínce, kterou na něj mám… tak moc, že ta bolest se zdá přímo reálná, uložená u srdce, bodavá.

Nakonec se zvednu z postele a vydám se ke stolku s mísou vody. Omyji si obličej a v bledém měsíčním světle odraženém od zrcadla zvednu pohled k vlastní pohublé tváři. Ke strhané tváři… té, kterou teď nosím, ale není mi vlastní. Pokud budu tak pokračovat… kolik starostí přidělám strýci, WangJimu… všem, kteří mě tak denně budou vídat? Říká se, sejde z očí, sejde z mysli… neviděli mě během těch tří měsíců. Ale teď už to bylo jinak.

Přece jsem rozhodnutý, ale přesto si to musím znovu připomenout. Tedy to, proč to dělám. Znovu a znovu. Nechci už nikoho zklamat. Ale také mi na nich záleží. Nemohl bych opustit na trvalo sektu, strýce, bratra, ani Li HuiYina. Pomyslím na něj dobrovolně a otevřeně poprvé od výstupu u strýce. Cítím za něj odpovědnost, ale není to jen ta. Je za tím víc a když hledím do vlastních očí v zrcadle, je to jasnější - chtěl bych vidět, že je šťastný. Že mě překoná a půjde dál, že… ho nezničím. Že je to možné… jít dál, když milujete toho, kterého nemůžete mít.

Takže… ano, vím, co bych měl udělat. I když při takovém myšlení začínají mi štípat oči a srdce tlouct opět takřka v panice. Je to tady, nebo tam. Realita, nebo minulost. Život, nebo vzpomínky.

Nejsem si opravdu jistý, jestli mě té noci někdo viděl, když jsem se oblékl a vydal se zasněženými cestami ke stranou stojícímu domku, který mi byl útočištěm po dobu tří měsíců. Já jsem nikoho neviděl. Pokud ale mé cesty byl někdo svědkem, nevím, zda mi na tom záleží. Zastavím se až před dveřmi, stříška mě chrání před poletujícími vločkami a skrz okenice, zavřené mnou a ani neotevřené při odchodu, neuvidím prostor uvnitř. S výdechem na dveře přiložím dlaně, zkřehlé zimou i po krátké době v mrazivém počasí.

Proč jsi mě vlastně odstrčil, A-Yao? Byl to snad poslední akt vypočítavosti, upřít mi mé rozhodnutí, které mělo být posledním, byla to pomsta, kterou jsi mě chtěl navěky trápit? Kdybych to tak mohl přijmout, možná by to bylo vše jednodušší. Jenže uvnitř mě je stále naděje. A naděje… před tebou jsem vždy myslel, že je důležitá a pozitivní. Teď vidím a cítím, jak krutá vlastně může být. Dejte člověku naději a on se bude do zhroucení za ní hnát, a přitom slepý a hluchý, bez myšlenek na to, zda mu právě teď není lépe, než kdyby dostal, v co vlastně doufá. U mě je to naděje, že jsi jednal z pocitů jiných, snad blízkých těm mým… vidíš, stále jsem hlupák.

Sevřu ruce v pěsti. Měl jsi mě nechat zemřít… ale nakonec muselo být po tvém. Tak dobrá… dobrá, A-Yao. Jenže já to takhle nezvládnu. Jen dnes ráno jsem dospěl k rozhodnutí… a ještě před polednem se mi rozpadlo na kousky. Chápeš? Nejde to takhle. Omlouvám se. Nemohu ani jít dovnitř a rozloučit se. Kdybych tam vešel, nebylo by cesty zpět. Jednou se vrátím pro všechny ty upomínky a uložím je, jak si zaslouží… slibuji. Jen to nebude teď.

Stojím u dveří dlouhé minuty a vší svou silou se pokouším své rozhodnutí dostat co nejvíc hluboko, až do konečků prstů a nejtemnějších koutů mysli. Mám motivaci… mám proč. A přesto se to zdá nemožné, dokud konečně nevydechnu. Sundám dlaně ze studeného dřeva dveří a se zavřenýma očima se po paměti otočím a vykročím zpět.

Myslím na sektu, strýce, bratra, Li HuiYina... *A co na sebe? Nechceš snad znovu žít?...*
*Nechci.* Napadne mě. A pak to zahubím. A v duchu si říkám, že je to tak správné. Jen když se s ním rozloučím, tak mohu zvládnout, co jsem si předsevzal.
I kdyby mě to mělo stát všechny síly. Protože tak se to zdá, když odcházím, ale chci se každým kouskem svého srdce rozběhnout zpět. Téhle noci jsem předal A-Yaovi jediný slib plný bolesti. Bylo to rozloučení, slib také sám sobě, že si dovolím nechat jej jít. Nemusel jsem opravdu jít k tomu domku. Ale cítím jsem, že musím. Potřeboval jsem to jako gesto, že ty dveře neotevřu. Že je čas na něj začít zapomínat. Zkrátka... jsem se potřeboval alespoň vnitřně rozloučit, protože doposud jsem to neudělal.

... Vím, že slib sám o sobě neznamená nic a svou mysl nezměním mávnutím kouzelného proutku. Že potřebuji čas. Ale i tak ležím později v posteli s klidnější duší a pocitem, že to zvládnu. Protože poprvé opravdu připustím možnost, že na něj zapomenu, nebo jej alespoň překonám. Že si dovolím zase svobodně dýchat. Je to příslib skoro děsivý a přitom mi pomalu sundavá z prsou obrovskou váhu. Nakonec si připravím odvar ze směsi od Kwan RuXiu a spánek, do kterého se propadnu, je konečně ozdravný a trvá dlouho.


Ráno mě zastihne později, vlastně otevřu oči až s dopolednem v plném proudu. Po ranní hygieně a obléknutí shledám, že v hlavní části Hanshi na mě čeká již snídaně, za okny svítí slunce a odráží se jasně od bílé pokrývky a já věnuji dlouhý úsměv zasněženým větvím okrasných stromků. Je to krásné ráno, zimní a studené, ale slunce z něj dělá zlatavou cestu do nového dne. Nevím, kdy jsem naposledy ztratil okamžik něčím tak obyčejným, jako pohled z okna, a kdy jsem se tomu takto usmíval. Muselo to být už dávno. A já jsem skutečně odhodlaný z dnešního dne udělat dobrý den.

Po dlouhé době vstávám z optimismem a pocitem života, aniž bych tušil, že můj slib z předchozího dne čeká zkouška, kterou nemá šanci ustát, že WangJi a Wei Ying dozvěděli se předchozího dne novinky, které jen musí počkat, aby mou krátce nalezenou stabilitu mohly znovu rozmetat. Netrápí mě to ráno, když snídám a připravuji si čerstvý čaj, když jej upíjím s pohledem na poklidný život Oblačných zákoutí za okny. Jsem tu doma… konečně se tu tak v tu chvíli znovu cítím.

Po snídani se ještě přiobléknu, než se vydám na krátkou procházku. Tentokrát ne s nějakým cílem jako včera, ale spíš jako dříve, jen se podívat na život okolo, třeba někoho občas pozdravit, užít si čerstvý vzduch.

Ano, to ráno se cítím dobře. Se strýcem počítám na oběd a pokud mě venku nic nezdrží, vrátím se relativně brzy do Hanshi přeci jen si projít některé z dokumentů, které zde zanechal. Nechtěl jsem původně bez něj - ale kdyby měl mezi nimi své soukromé, jistě by je vzal s sebou, a kdybych zachytil pochybnost, ani bych je neprohlížel. Spíše je jen chci přerovnat a získat základní přehled o tom, co vše spolu máme probrat. Na náš společný oběd se vlastně těším, rozhodnutý po něm připravit dobrý čaj a konečně se dozvědět, co se v sektě stihlo udít a co nás čeká.
 
Nie HuaiSang - 24. srpna 2021 20:26
huaisangiko4782.jpg

Rozhovor v pracovně, další etapa

Wei WuXian, Lan WangJi

 

No ano, nezadbali, to je to co říkám…, potvrdím jeho slova v myšlenkách, avšak nic víc. Jenže můj problém to neřeší, víš? Ne, že by to byla chyba nebo problém bratra Weie, já vím… Pouze je to tak moc zapeklitá situace…

 

A on sám vidí totéž co já. Není příliš jiných možností… A i kdybychom je připustili, pořád by šlo o něco, z čeho je podezřelý Lanský učedník! Učedník, na jehož podobiznu oba reagovali, jakoby potvrzovala jejich nejčernější obavy…

Vím, že mi něco tají. Že to nebylo tak, že by náhodou procházeli kolem sídla sekty You a zastavili se tam na noc a teprve tam zjistili, že něco není v pořádku. Mohu se však jen domýšlet, že se jejich pouť nějakým způsobem týkala dotyčného mladíka?

 

Wei WuXian neříká nic moc nového. Tyto informace jsou možná nové pro Lan WangJiho, ale ne pro mě. Já měl možnost spisy Patriarchy Yilingu vidět na vlastní oči. A Mo XuanYu mi ještě před tím vyprávěl o tom, co v nich četl. Nebýt toho, copak bych kdy mohl uvést do pohybu svůj bláznivý plán pomsty?

Pomsta… MingJue ji vždy považoval za něco čestného, správného a spravedlivého. Ale co dobrého mi přinesla, bratře, hm? A teď ještě tvůj vrah znovu unikl… Co mám teď dělat? Mám ho zabít znovu? Lze dvakrát potrestat za stejný zločin? Teď, když už o mě zná pravdu, jak bych ho mohl znovu oklamat? A měl bych vůbec? Když už vím, že neexistuje žádné zadostiučinění? Žádný pocit vítězství? Žádné štěstí a radost z vykonání msty? Vždyť ani tobě její vykonání nepřineslo klid…

Nejraději bych si promnul spánky a zavřel oči. Dovolil slzám, aby unikly. Jenže problém je, že i když mi pálí oči, žádné vlhko v nich necítím. Jen prázdnotu. Bezbřehý oceán nekonečné hloubky, který se rozprostírá v mém nitru. Topím se v něm. Nebýt tohoto incidentu nevěděl bych, že jsem kdy ješt schopen dosáhnout hladiny. Ne, že bych cítil něco jiného, než potřebu jeho dopadení, ale i to je lepší, než necítit vůbec nic…

 

Zalapám po dechu. Uvědomím si, že se můj vějíř skutečně chvěje v prstechaž příliš rychle. Musím vynaložit veškeré úsilí, kterého jsem schopen, abych zastavil svou ruku. Neodkryji zcela tvář, ale nechám ruku klesnout a trochu uvolnit.

 

Dívají se na mě. Musím zapátrat po otázkách, které vyslovili.

„Tvé rukopisy…,“ začnu tím, na co se ptal můj přítel, „myslím, že zůstaly v Kapří Věži. Samozřejmě. Jistě, že zůstaly tam…“ přikivují svým vlastním slovům, pohledem vzdálený v paměti, která obsahuje potřebné informace.

„HanGuang-June, přátelí se stále ještě Jin RuLan s Lan SiZhuiem a Lan JingYim?“ tuším, že v té jejich skupině byl i mladý Ouyang ZiZhen, ale ten pro teď nění důležitý, že? Pokud hledáme spojení mezi Jin Lingem a učedníky klanu Lan, myslím, že je nasnadě. A i oni to tuší. Ať už je ten Li HuiYin, v duchu poděkuji Lan WangJimu za poskytnutí identity, kdokoliv, pokud by se s nimi znal, nebo se zajímal o události v Yunpingu, bylo by možné, aby se dostal i k takovým informacím. Tedy pokud mladý pán Jin nebyl dostatečně opatrně, obezřetný a uvědomělý. Což přiznejme si, nejsou jeho silné stránky, že?

Ale jak já hodlám dál postupovat? To kdybych věděl…

„Přiznávám, že tápu ohledně dalšího postupu,“ pokušení říct: „Nevím, vážně nevím,“ bylo málem příliš silné, ale já se včas zastavil. Kdybych se neovládl a dovolil si vrátit do časů, kdy se můj svět smrskl na pomstu, a připadalo mi, že má smysl, status quo a téměř přátelská atmosféra sdílení strastí by byla ta-tam. Nyní si opravdu nemohu dovolit učinit z nich své nepřátele… Navíc jsem už nazčnačil co musím, ne? Krátí se mi čas. Do několika dní musím zpravit vůdce zbylých zainteresovaných sekt, nebo budu čelit jinačímu výslechu. Ať už tedy dotyčného dopadneme či nikoliv, minimálně tento bod je zřejmý. To další… Sám nevím…

 

Dovolím lehké zdvižení koutků v náznaku úsměvu.

„Není to nic zvláštního, opravdu,“ zhostím se raději odpovědi na další otázku druhého mladého pana Lana, „Klademe otázky, na něž může znát odpověď jen dotyčná osoba. Na hřbitově se strážci navzájem znali. Vždy byl někdo, kdo mohl potvrdit nebo vyvrátit tvrzení jiného. Totéž u těch dvou ze sekty Feng, kvůli kterým přiletěli až z jejich klanu. A ano, vždy by mohl někdo lhát, ale jaký by proto měli důvod?“ Protože pokud by dotázaný lhal, pak zalhat v jeho prospěch by bylo jako dát Jin GuangYaovi svobodu a ztratit případnou šanci na záchranu původní duše.

Dovolím si krátký povzdech a pohled stočím stranou.

„Proč se vlastně zajímáte?“ položím tentokrát já svou otázku. Už žádné vlídné úsměvy, které rovněž příliš unavují. Mohl bych říct, že nyní také zasloužím trochu vstřícnosti a odpovědí, ale o tom co si kdo zaslouží, nebo nezaslouží, je příliš mnoho úhlů pohledu. Vždyť i já sám dospěl k závěru, že kdyby bylo vesmír spravedlivý, ležel bych dnes v rakvi vedle dvou svých „bratrů“…

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.31433892250061 sekund

na začátek stránky