Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Příchod do Oblačných zákoutí Lan Xichen
Nie FenFang si pro své přistání vybral město Moling. Prakticky si mohl vybrat, jestli přenocuje v Cayi, nebo v Molingu. V Cayi už ale před pár lety byl, když se účastnil obnovených přednášek v Oblačných zákoutích. Pokud byla volba prakticky totožných kvalit, rozhodl se pro město, které ještě nenavštívil. Nic víc v tom nebylo. Ale jak zjistil, Moling na první pohled až příliš připomínal města v Qinghe. Žádné vodní kanály. Dokonce i řeka v údolí jej téměř obtékala. Bylo zde pravda méně sněhu, ale prakticky žádní lidé, kteří by se procházeli ulicemi. Několik dětí si hrálo na ulici, stánky zůstaly buď zavřené, nebo na nich plodiny vystřídali řemeslnické skvosty, ale Nie FenFanga nic z toho nezaujalo. Připadal si jakoby balancoval na hraně mince, která se má co nevidět převážit na jednu ze svých stran a měl pocit, že to může být buď zlé, nebo ještě horší. Neobával se ani tak důsledků, jako spíš sám sebe a svých budoucích rozhodnutí. Ať nad tím totiž přemýšlel jakkoliv, došel k závěru, že určitě bude litovat. Přesto mu okolnosti a situace nedávaly na výběr…
Nenavšívil sektu Su, která ve městě sídlila. Pokud šlo o hudební kultivaci, mířil k jejímu pravému zdroji. Příkaz klanového vůdce jej pálil na duši jako rozžhavené okovy a vůbec nebylo důležité, že rozžvanený papír by dříve shořel, než by dosáhl tototo efektu. Trápila ho slova. Trápilo ho, co mu RongWu poradil. Trápilo ho, že by tentýž junior, který mu zachránil život, mohl být odpovědný za sabotáž místa posledního odpočinku bývalého klanového vůdce, kterého si sám FenFang vážil víc než toho současného… Nakonec se díky tomu všemu jeho pobyt ve městě smrskl na pouhé: Najít hostinec, ubytovat se a povečeřet, spát…
Následujícího rána vstal tak brzy, že ani nebylo možné očekávat snídani v takovou hodinu. Za nocleh platil včerejšího večera, proto se jím dnes nezdržoval a pouze se téměř vyplížil do ulic. Ani se nepokoušel odejít z města, aby nasedl na meč mimo lidská obydlí. Prostě tasil šavli, vyskočil na plochu její čepele a o půl vteřiny později již stoupal k nebesům směr Gusu.
Nebylo to tak, že by měl duchovní energie nazbyt, ale na to, aby doletěl s přestávkou na místo určení, to stačilo. Přistál před bránou pod vysokým schodištěm obepínajícím horu a seskočil z šavle před dopolední stráží. Ano, podařilo se mu dorazit kolem jedenácté, tedy ještě před polednem.
Uklonil se. „Mladí mistři,“ oslovil je v pozdravu. Stráže na něj od první chvíle zvědavě zahlíželi. Sice pozdrav opětovali, ale nezdáli se z jeho příletu o nic moudřejší. „Proč přicházíte?“ zeptal se starší z nich, což ovšem neměl FenFang podle čeho poznat. „Jsem Nie FenFang. Velitel strážní věže sousedící s územím Gusu. Před několika dny tudy procházel vůdce sekty Lan, ZeWu-Jun. Dovolil si mě pozvat do Oblačných zákoutí a já se rozhodl jeho pozvání přijmout.“ Inu, FenFang nebyl zrovna diplomat a Tse RonGuwova rada „…Přemýšlej, než promluvíš“ byla sice fajn, ale příliš mu situaci neusnadnila.
Oba vnitřní žáci sekty Lan, kteří bránu hlídali, si vyměnili tázavé pohledy. Totiž před pár dny skutečně byl ZeWu-Jun pryč z Oblačných zákoutí, to zde věděl každý. Vrátil se sotva včera… Opravdu ale pozval někoho takového? Proč by to dělal? Mají ho vpustit nebo se nejdřív zeptat vůdce? Jo, kdyby kultivující Nie řekl, že je vyslancem své sekty a přichází se zprávou od svého vůdce, to by ho vpustit museli. Nebývalo ale zrovna zvykem zvát si do Oblačných zákoutí návštěvy. Na druhé straně, kdo byli oni, aby zpochybnili slova vůdce klanu? Pokud je samozřejmě řekl, ale to koneckonců může ZeWu-Jun potvrdit nebo vyvrátit osobně. Je přeci zde, že? „Následujte mě tedy,“ vyzval jej mladší ze strážců a umožnil pár tahy přes nefritovou propustku, aby host klanu Lan mohl vejít.
Nie FenFang se znovu mírně uklonil a pak následoval koltivátora v bílém. Alespoň, že schody si vyžádaly značnou část jeho elánu, protože jinak by dotyčného možná klidně předběhl, kdyby k tomu dostal příležistost. Někdy ho Lanští hrozně štvali svým pečlivě meřeným krokem. Pamatoval si, že z počátku mu to u RongWua lezlo hrozně na nervy. Sakra, když řeknu, že to máš udělat, myslím TEĎ ne až, se tam za dvě hodiny doploužíš! Ale to nebyly dobré vzpomínky pro tento okamžik a den… Byl téměř na dosah cíle své cesty. Co ale budu dělat, pokud tu Li HuiYin nebude? Co když tu ani není ZeWu-Jun? Přivedou mě k velmistru Lanovi a já mu budu říkat přesně co? Pamatoval si starého muže ze svého dřívějšího pobytu. Přísnost mu nevadila. Sám byl na sebe ohledně kultivace velmi přísný. Ale dodržování nesmyslých pravidel, mu vadilo. Filozofování mu vadilo… Ačkoliv kdyby možná filozofoval o něco více, přišel by na nějaké řešení současné situace sám a nemusel by tu takto tápat. Jenže to už jsou ta stáda „bychů“, kteří utekli. Nemělo smysl nad tím vzdychat. Někdo to zkrátka nemá v povaze, no. FenFang si myslel, že má vlastní silné stránky, které může zdokonalovat. Ačkoliv nyní si říkal, že by někdy měl zapracovat i na svých slabostech.
A přestože před polednem události nabrali nečekaný spád, ZeWu-Jun měl docela poklidné ráno. V Hanshi jej nikdo nevyrušoval a když se vydal na ranní procházku (život v Oblačných zákoutích už sice započal svou probíhající každodenní rutinu), kromě několika málo uctivých pozdravů se mu nic nepřihodilo. Mohl možná zahlédnout několik zprvu překvapených, následně však veselejších pohledů. Vidět na jeho tváři úsměv, který nepůsobil unaveně (na hranici vyčerpání a zoufalství), byla změna, kterou nešlo přehlédnout, ani neodměnit vlastní nadějí a radostí. Pokud se mohl vůdce sekty usmívat a vypadat o tolik lépe než když jej viděli naposledy, možná Li HuiYinovo počínání fungovalo? Hovořit o takových věcech by se však nikdo neodvážil!
Následný návrat do Hanshi byl vstupem do poklidného ticha. Papíry, které strýc nechal na stole, se týkaly věcí, které už mu Lan QiRen nastínil. Žádost sekty Su z Molingu, témata pro jarní konferenci. Sběžné zprávy z ostatních klanů na území Gusu, ale také rozpisuprací a činností v sektě a střídání stráží na různých místech… Stav financí, zpráva od knihovníka o stavu restaurování spisů, zásoby na zimu, zprávy z Nočních lovů. Že se ještě dvě skupiny kultivujících žáků nevrátily. Že se mistr meče Suan MinGuy rozhodl oženit a odjel na zásnuby do sekty You nekdě v Qinghe a další menší věci, které XiChen dříve dobře znával, protože patřily k vedení sekty. Měl samozřejmě lidi, kteří na to dohlíželi, ale jednou za čas musel jejich činnost projít a zkontrolovat…
Nyní všechna ta lejstra ležela na stole vedle dopisu, který Lan XiChen sepsal včerejšího večera pro HuaiSanga a dosud se nerozhodl, zda jej odešle či nikoliv a pokud, zda v tomto znění nebo v jiném.
Oběd se pomalu blížil, když na dveře Hanshi kdosi zaklepal. Že by strýc přišel dříve, než přinesou jídlo? Nebo učedník s jídlem dorazil dříve? To by ale bylo nepravděpodobné, protože zde všechno má přeci scůj pečlivě zbudovaný a dodržovaný řád… Nakonec však nezbývalo než vyzvat dotyčného ke vstupu, chtěl-li zvědět, o koho se jedná, a v jaké záležitosti přichází…
A tak vešel mladý učedník do Hanshi a uctivě se vůdci sekty uklonil. „Klanový vůdče, přišel Nie FenFang ze strážní věže. Říká, že na vaše pozvání.“ Takto řečeno, zní jeho slova jako: „Pane, přišel nějaký cizinec, který říká, že vás zná, mám ho vyhodit?“ Ale takto to samozřejmě student Gusu a kultivovaný mladý kavalír rozhodně neřekne, že. Jenže FenFang i když zpraven aby zatím vyčkal venku, čekat odmítal. Byl tam jako na trní a veškeré čekání mu připadalo nad jeho síly. Vystoupil tedy dovnitř, sotva Lan TaiYang domluvil a vůdci velkého klanu se zdvořile uklonil paže sepjaté šavli bezpečně uloženou na v pouzdře na zádech. „ZeWu-June, odpusťte, že jem nucem přijmout vaše pozvání tak brzy,“ požádal ho. I když stojí pevně a žádné chvění neprozrazuje nervozitu, v jeho očích žhne plamínek naléhavosti.
Hoch, mladší než FenFang, a jen asi o rok starší než SiZhui, se po kultivujícím z řad sekty Nie Ohlédl poněkud nesouhlasně, ale konečně slovo má samozřejmě vůdce sekty, že. I proto dva strážci před Hanshi drželi své pozice a nijak nezasahovali. Teoreticky se totiž stále nedělo nic špatného. | ||
| |||
 | Naděje, rozhodnutí a sny Při návratu do Hanshi drží se mě stále mírumilovné rozpoložení ze strýcova domku, které chtěl bych uchovat nejlépe navěky a skrývat za něj vše ostatní. Bylo by pohodlné, úlevné, kdyby to skutečně šlo. Ale každá hlava má vlastní pochody a bohužel jedno má mnoho hlav společných – nedá se jim jen tak snadno poručit. Můžete se snažit sebevíc udržet okamžik, náladu, myšlenku… ale jakmile si hlava řekne, že vám pošoupne jinou, můžete proti ní buď bojovat, nebo se poddat. Tak jako tak, předchozí rozpoložení se tím rozplyne. Rád bych svou mysl přesvědčil, aby ty mírumilovné okamžiky prodloužila. Zkouším nakonec opravdu odpočívat, zůstat po zbytek dne v klidu… a část zbývajícího odpoledne tak skutečně strávím. Ale samota a ticho domku nakonec přeci jen začnou být rušivé stejně, jako tomu bylo dopoledne – a myšlenky, které k sobě pouštět nyní nechci, se jich snaží využít. Když se tak stane, slunce sice ještě stojí na obloze, avšak setmění se blíží v zimních měsících neodvratitelně brzy – a i kdyby byl čas na procházku, nechtěl bych skutečně opustit domek a vyhledat něčí přítomnost, tedy zopakovat podobnou obchůzku jako dopoledne. Jsem zpět první den… a já jsem opravdu unavený. Jenže chvíle na spánek také ještě nenastala. Krátce mě napadne vydat se do knihovny pro knihu, něco, co jsem dlouho neudělal jen tak, bez konkrétního cíle, vždy bylo tolik ke čtení kvůli povinnostem nebo výzkumu – a když byl čas oddechu, s postupem vlastního věku jsem již dávno vyměnil čtení za relaxaci u čaje nebo meditaci – alespoň tedy dříve. Možná by bylo nyní dobré zaměstnat svou mysl takto, když ji chci udržet od jistých směrů... Uvažuji nad tím ale jen chvíli – nad tím, že bych mohl jen pro zajímavost vybrat nějaký neznámý titul, přečíst si něco jen pro rozšíření obzorů, nenáročného… ale v knihovně pravděpodobně bude Li HuiYin a já nemusím přemýšlet nad tím, že jej nechci vidět – vím to. Nechci, když ještě nevím, jak se postavit k té části rozhovoru se strýcem, která se mladíka týkala. Na to obecně nechci myslet teď a kazit tím momenty, které přišly potom. Nebo… jej jen nechci vidět v průběhu trestu. Minimálně předpokládám, že jej vykonává v knihovně. Co tedy dělat, když o samotě a bez práce mě zrazuje mysl a při myšlenkách na interakci s lidmi nebo podobnou náplň času zase energie? Tápu v domku, který mi nikdy nepřipadal tak cizí, snažím se nepřemýšlet a stejně přemýšlím, až se rozhodnu zasednout za nízký stolek. Připravím si štětec, inkoust a roli pergamenu. Možná bude prospěšné se této jedné věci ještě postavit dnes, třeba, když zvládnu ještě… z jiného pohledu alespoň… tohle, půjde mi zítřek začít lépe. Ale jak jej oslovit? Bratře… začal bych automaticky dříve. Ale teď mi to srdce nedovolí. Zuby nehty se nutím opravdu nepřemýšlet nad okamžiky, kdy jsem jej naposledy viděl. Neodvažuji se mu věřit a nechci ho ani odsoudit, nechci žít s tím, že definitivně ztratím další cennou osobu... Nevím a nikdy nebudu jistě vědět, zda mě v tu chvíli použil jako zbraň, nebo mě skutečně chtěl chránit. I kdyby oba tu byli a oba říkali svou pravdu… nemohl bych věřit ani jednomu. Když jsem nad těmi posledními okamžiky v chrámu přemýšlel v posledních třech měsících, tolikrát jsem toužil dát cokoliv za to, abych věděl, kdo z nich mi lhal a zda jedno z častých „nevím“, to nejdůležitější, bylo tentokrát pravdivé. Viděl A-Yaa se pohnout a nebyl si tím jistý? Nebo věděl, že se nepohnul?... Ale v jiných chvílích raději bych ohluchl a oslepl, než slyšet nebo vidět, jak to opravdu bylo. Vůdče klanu Nie bych však také nemohl propsat do řádků. Nedokáži se tak distancovat od někoho, na kom mi záleží… nakonec kdybych uměl svému srdci poručit a vyhánět z něj ty, kteří působí mi teď více bolesti než naopak, předchozí tři měsíce by ani nenastaly. Až konečně chytím štětec a zhluboka se nadechnu. HuaiSangu, píši Ti, abych tě požádal o laskavost a v návaznosti na události, kterých jsem byl svědkem u jedné ze strážních věží v Qinghe. WangJi a Wei WuXian by se stále měli zdržovat na vašem území a možná také zamíří do Nečisté říše. Neznám však jejich přesnou lokalitu, pokud bys měl příležitost, mohl bys je za mě požádat o návrat? Nedávno jsme Qinghe navštívili společně, jak možná víš z hlášení od Nie FenFanga, velitele strážní věže poblíž hranic s Gusu. Souhrou okolností jsme zde s bratrem, Wei WuXianem a učedníkem z naší sekty přispěli k boji s monstrem, které se probudilo v okolích bažinách. Přestože bylo zabito, věřím, že zbylá mršina způsobí kultivátorům z věže mnoho práce. S velmistrem jsme se shodli, že bychom ke strážní věži vyslali několik učedníků jako posilu, dokud se situace neuklidní. Mezi ně vybereme jedince zběhlé v hudební kultivaci a Odpočinku, což věřím bude nápomocné. Prosím, přijmi tuto přátelskou pomoc. Přejedu řádky očima a připadají mi nedostatečné, nesprávné. Dopis je stručný a zvláštní a jiný, než bych jej napsal dříve… mohu si přesto říct "alespoň něco"?. Možná jej přepíši zítra, ale vlastně… se cítím trochu lépe, že jsem ho alespoň takto dal dohromady. Uvědomuji si jen okrajově, jak málo zmiňuji Li HuiYina, čistě jen protože nechci sám myslet na okamžiky s ním strávené toho večera. Po chvilce pak připíši před podpis ještě několik slov. Doufám, že se ti dobře daří a přeji ti pevné zdraví. Děkuji za tvou pomoc. Lan XiChen Když večer přijde Suen YaLing a přinese tác se známými pokrmy, dopis již leží stranou a já myšlenkami opět bloudím mimo místnost. A tak zatímco on přichází se záměrem, kterého se dříve běžně ujímal některý z učedníků, mě náhlá přítomnost druhé osoby vytáhne do přítomnosti skoro leknutím. Zadoufám později, že mé zaražené ticho se dalo v očích mládence vysvětlit jako probrání ze zamyšlení, místo strnulého mlčení, kterým vlastně bylo. V tento okamžik se z něj však vytáhnu s kývnutím. “Děkuji, Suen YaLingu,” oslovím mladíka a pohled mi přeletí přes jeho neklidné, snad nervozitu prozrazující ruce, když pokládá večeři na stůl. A tak se na něj povzbudivě usměji. Je to stále málo, ale stejně jsem sám rád, že si takové maličkosti povšimnu místo okamžitého sklouznutí zpět do vlastní hlavy. Dříve bych se jej možná zeptal, jak se mu daří, ale dnes učedník z Hanshi odejde z mé strany jen s poděkováním a úsměvem. Do jídla se dám hladově. A až příliš si uvědomuji, jak se po celém dni cítím… připomínají mi to hořké myšlenky, které přiběhnou snad okořenit mi pokrm. Co se mi dnes podařilo z toho, proč jsem se vydal po návratu do Hashi a ne opuštěného domku? Možná tak maximálně napsat ten dopis… a i v něm se příliš odráží, jak se cítím. Mluvil jsem s Li HuiYinem… a ani z toho jsem své city neodkázal vynechat… a nijak jsem mu nepomohl. Chtěl jsem se obrnit, zamaskovat, znovu fungovat… a místo toho jsem většinu dne strávil tápáním ve vlastních pocitech. Ano, v jednu chvíli si říkám, že přeci mohu vše vzít pomalu, s klidem a postupně, a jsem vděčný za chvíle ve strýcově domku, ale teď, když se zahledím do tmy za oknem a neuvědomím si ani chvíli, kdy vlastně Oblačná zákoutí opustilo světlo dne, především si připadám… nedostatečný. A strach z dalšího zklamání jak sekty tak svých blízkých, i sám sebe, mi sevře hruď na dlouhé minuty. Zítřek musí být jiný. Potřebuji se tomu postavit lépe. Měl bych se vzchopit... Jenže když se později v noci roztřesený probudím ze spánku plného A-Yaových krásných havraních vlasů, které voněly, byly jemné mezi prsty a hladily po tváři, až dokud jsem neotevřel oči a nespatřil, že jsou vlastně smáčené krví stejně, jako jeho jindy bezchybná tvář, rty i hruď, že ležíme společně v řece plné krve a necháme se unášet, já dobrovolně a on s mrtvolně prázdným pohledem... první má myšlenka je, že to nedokáži. Že mezi tím, co bych měl a čeho jsem schopný, je příliš velká propast. Že nebudu již nikdy více než zklamáním, přes všechna strýcova slova, že nakonec to stejně i on uvidí a zapomene na ně, že i WangJi pochopí, že jsem jen rozbitá loutka, dobrá akorát na vyhození. Panika mi sevře hruď, když ležím v posteli, která se mi zdá více neznámá než tvrdé lůžko osamělé chatky, i když sloužila mi dlouhé roky a ono jen tři měsíce. Jakoby i ta matrace mi říkala, že sem nepatřím, že jsem zvolil špatný dům a jen klamu sebe i ostatní, když myslím že mohu ještě něco zvládnout a být někým… víc. Ve tmě, s ledovým potem na šíji a pěstí paniky sevřenou kolem srdce, nezvládnu víc, než se podvědomě natáhnout zase k němu. Ale sáhnu po něm jinak, po vzpomínkách na drobné úsměvy a dobré časy, které ale teď se chytají těžce… dokud chvíle jen trochu vzdálená mi nepřinese jasnější obraz. Může za to večeře přinesená mi i připravená někým jiným, že nakonec si vybavím právě ten čas strávený skrýváním před Weny. Mnoho takových vzpomínek mám z té doby, ale teď si vybavím konkrétní. Ty, ve kterých se o mě A-Yao staral. Některou péči jsme si opláceli, ale on za mě dělával i ty nejběžnější věci a já pamatuji, jak zvláštně, hloupě, ale také vděčně jsem se cítil, když tomu tak bylo – čím víc jsem chápal, kolik všedních dovedností běžného života postrádám, tím více to bylo hloupé, ale… láskyplné. On nezaváhal… ani jednou nic nenaznačil, nepobavil se nad tím, jak jsem nepoužitelný. Kdybych si býval rychleji uvědomil, co pro mě znamená, něco udělal… Je to zase stejné, když se A-Yao usadí na vrchu mých myšlenek – zkonzumuje vše ostatní a vytáhne na povrch vždy přítomnou, však tlumenou bolest a jiné pocity… které stále nedokáži ustát. Dobré vzpomínky zaženou sen, jen aby mě pak stahovaly do úplně jiného druhu temnoty. A když tak ležím a pomalu zklidňuji svůj dech, více a více si začínám připouštět, co někde velmi skrytě stejně vím již dlouhé dny a vlastně i déle... Že mě A-Yao ničí, vzpomínky na něj a mé pocity k němu mě ničí. A že abych mu to dovolil, musel bych být v tom starém domku. Svět venku… nemohu takhle zvládnout. Vím také, mnohem jasněji, že se vzpomínek na něj nechci vzdát. Že jsem je opravdu nechtěl zpracovat, i když tomu jsem se měl ty tři měsíce správně věnovat. Ani ty nejhorší z některých snů nechci nechat jít v obavách, že jakmile je jednou nechám, zmizí postupně všechny. A tak jsem stále znovu a znovu vytahoval a žil city, které mě postupně trhaly na nerozpoznatelné kousky. A teď v noci to cítím nejlépe. Cítím to na svém těle, vyčerpaném jakobych celý den opět strávil na nohou a těžkou prací. Cítím to na své do krajů zaháněné mysli, na tom, jak těžké je udržet ji přítomnou v každém okamžiku, kdy zůstávám osamotě a bez pozornosti jiných, jak těžké je se soustředit. Na tom, jak slabě cítím svou duchovní energii. Jak slabý se cítím celkově. Ani v tichu prázdného pokoje nevyslovím tu jednoduchou pravdu - že takhle to nejde. Ale ona si pomalu proškrábe cestu ze své cely. A já to přeci vím! Že v Oblačných zákoutích jsou pro mě jen dvě místa. Tady… nebo tam. V Hanshi, nebo v osamělém domku. I když mi strýc dal obrovský dar pár svými slovy… „A víš, i kdybys už nedokázal nic z toho, co říkáš, i kdybys už nechtěl zpět svůj úřad, vždycky budeš můj synovec.“ ... Opravdu si vlastně neumím představit, že bych to udělal. Že bych vystoupil ze svého postu a žil zde… jinak. Ne, má sekta, můj post… mé povinnosti… kdybych neměl ty, vím, že by nebylo nic, co by mě drželo v realitě. Že by jen dnes nalezený strýc nestačil. Že by ani WangJi nestačil… a pak by nemělo smysl být kdekoliv jinde, než v domě, který již spolkl mého otce. Jenže já už jsem ohledně toho své rozhodnutí udělal. Navíc… tohle je můj klan. Má rodina. Vím, že bych mezi nimi nemohl být, kdybych je zradil ještě víc… ještě víc zklamal… ještě víc zostudil. Nebylo by tu pro mě místo, ne v mých očích. Byl jsem tedy rozhodnutý a to rozhodnutí jsem zpečetil, když jsem vstoupil do Hanshi. Jediné, co jsem neudělal, byl poslední krok, ten, který si až teď konečně připouštím. Nemohl jsem být na obou místech zároveň, ani fyzicky, ani myslí. A nezvládnu být na jednom a toužit být na druhém… a přitom cítit tenhle strach, tenhle nervy drásající pocit jistoty, že kdybych na to místo vkročil, už nikdy neodejdu. Chci tak moc jít zpět do osamělého domku, ke všemu, co jsem v něm pečlivě uložené zanechal… ke kresbám a drobnostem, ale i k té největší upomínce, kterou na něj mám… tak moc, že ta bolest se zdá přímo reálná, uložená u srdce, bodavá. Nakonec se zvednu z postele a vydám se ke stolku s mísou vody. Omyji si obličej a v bledém měsíčním světle odraženém od zrcadla zvednu pohled k vlastní pohublé tváři. Ke strhané tváři… té, kterou teď nosím, ale není mi vlastní. Pokud budu tak pokračovat… kolik starostí přidělám strýci, WangJimu… všem, kteří mě tak denně budou vídat? Říká se, sejde z očí, sejde z mysli… neviděli mě během těch tří měsíců. Ale teď už to bylo jinak. Přece jsem rozhodnutý, ale přesto si to musím znovu připomenout. Tedy to, proč to dělám. Znovu a znovu. Nechci už nikoho zklamat. Ale také mi na nich záleží. Nemohl bych opustit na trvalo sektu, strýce, bratra, ani Li HuiYina. Pomyslím na něj dobrovolně a otevřeně poprvé od výstupu u strýce. Cítím za něj odpovědnost, ale není to jen ta. Je za tím víc a když hledím do vlastních očí v zrcadle, je to jasnější - chtěl bych vidět, že je šťastný. Že mě překoná a půjde dál, že… ho nezničím. Že je to možné… jít dál, když milujete toho, kterého nemůžete mít. Takže… ano, vím, co bych měl udělat. I když při takovém myšlení začínají mi štípat oči a srdce tlouct opět takřka v panice. Je to tady, nebo tam. Realita, nebo minulost. Život, nebo vzpomínky. Nejsem si opravdu jistý, jestli mě té noci někdo viděl, když jsem se oblékl a vydal se zasněženými cestami ke stranou stojícímu domku, který mi byl útočištěm po dobu tří měsíců. Já jsem nikoho neviděl. Pokud ale mé cesty byl někdo svědkem, nevím, zda mi na tom záleží. Zastavím se až před dveřmi, stříška mě chrání před poletujícími vločkami a skrz okenice, zavřené mnou a ani neotevřené při odchodu, neuvidím prostor uvnitř. S výdechem na dveře přiložím dlaně, zkřehlé zimou i po krátké době v mrazivém počasí. Proč jsi mě vlastně odstrčil, A-Yao? Byl to snad poslední akt vypočítavosti, upřít mi mé rozhodnutí, které mělo být posledním, byla to pomsta, kterou jsi mě chtěl navěky trápit? Kdybych to tak mohl přijmout, možná by to bylo vše jednodušší. Jenže uvnitř mě je stále naděje. A naděje… před tebou jsem vždy myslel, že je důležitá a pozitivní. Teď vidím a cítím, jak krutá vlastně může být. Dejte člověku naději a on se bude do zhroucení za ní hnát, a přitom slepý a hluchý, bez myšlenek na to, zda mu právě teď není lépe, než kdyby dostal, v co vlastně doufá. U mě je to naděje, že jsi jednal z pocitů jiných, snad blízkých těm mým… vidíš, stále jsem hlupák. Sevřu ruce v pěsti. Měl jsi mě nechat zemřít… ale nakonec muselo být po tvém. Tak dobrá… dobrá, A-Yao. Jenže já to takhle nezvládnu. Jen dnes ráno jsem dospěl k rozhodnutí… a ještě před polednem se mi rozpadlo na kousky. Chápeš? Nejde to takhle. Omlouvám se. Nemohu ani jít dovnitř a rozloučit se. Kdybych tam vešel, nebylo by cesty zpět. Jednou se vrátím pro všechny ty upomínky a uložím je, jak si zaslouží… slibuji. Jen to nebude teď. Stojím u dveří dlouhé minuty a vší svou silou se pokouším své rozhodnutí dostat co nejvíc hluboko, až do konečků prstů a nejtemnějších koutů mysli. Mám motivaci… mám proč. A přesto se to zdá nemožné, dokud konečně nevydechnu. Sundám dlaně ze studeného dřeva dveří a se zavřenýma očima se po paměti otočím a vykročím zpět. Myslím na sektu, strýce, bratra, Li HuiYina... *A co na sebe? Nechceš snad znovu žít?...* *Nechci.* Napadne mě. A pak to zahubím. A v duchu si říkám, že je to tak správné. Jen když se s ním rozloučím, tak mohu zvládnout, co jsem si předsevzal. I kdyby mě to mělo stát všechny síly. Protože tak se to zdá, když odcházím, ale chci se každým kouskem svého srdce rozběhnout zpět. Téhle noci jsem předal A-Yaovi jediný slib plný bolesti. Bylo to rozloučení, slib také sám sobě, že si dovolím nechat jej jít. Nemusel jsem opravdu jít k tomu domku. Ale cítím jsem, že musím. Potřeboval jsem to jako gesto, že ty dveře neotevřu. Že je čas na něj začít zapomínat. Zkrátka... jsem se potřeboval alespoň vnitřně rozloučit, protože doposud jsem to neudělal. ... Vím, že slib sám o sobě neznamená nic a svou mysl nezměním mávnutím kouzelného proutku. Že potřebuji čas. Ale i tak ležím později v posteli s klidnější duší a pocitem, že to zvládnu. Protože poprvé opravdu připustím možnost, že na něj zapomenu, nebo jej alespoň překonám. Že si dovolím zase svobodně dýchat. Je to příslib skoro děsivý a přitom mi pomalu sundavá z prsou obrovskou váhu. Nakonec si připravím odvar ze směsi od Kwan RuXiu a spánek, do kterého se propadnu, je konečně ozdravný a trvá dlouho. … Ráno mě zastihne později, vlastně otevřu oči až s dopolednem v plném proudu. Po ranní hygieně a obléknutí shledám, že v hlavní části Hanshi na mě čeká již snídaně, za okny svítí slunce a odráží se jasně od bílé pokrývky a já věnuji dlouhý úsměv zasněženým větvím okrasných stromků. Je to krásné ráno, zimní a studené, ale slunce z něj dělá zlatavou cestu do nového dne. Nevím, kdy jsem naposledy ztratil okamžik něčím tak obyčejným, jako pohled z okna, a kdy jsem se tomu takto usmíval. Muselo to být už dávno. A já jsem skutečně odhodlaný z dnešního dne udělat dobrý den. Po dlouhé době vstávám z optimismem a pocitem života, aniž bych tušil, že můj slib z předchozího dne čeká zkouška, kterou nemá šanci ustát, že WangJi a Wei Ying dozvěděli se předchozího dne novinky, které jen musí počkat, aby mou krátce nalezenou stabilitu mohly znovu rozmetat. Netrápí mě to ráno, když snídám a připravuji si čerstvý čaj, když jej upíjím s pohledem na poklidný život Oblačných zákoutí za okny. Jsem tu doma… konečně se tu tak v tu chvíli znovu cítím. Po snídani se ještě přiobléknu, než se vydám na krátkou procházku. Tentokrát ne s nějakým cílem jako včera, ale spíš jako dříve, jen se podívat na život okolo, třeba někoho občas pozdravit, užít si čerstvý vzduch. Ano, to ráno se cítím dobře. Se strýcem počítám na oběd a pokud mě venku nic nezdrží, vrátím se relativně brzy do Hanshi přeci jen si projít některé z dokumentů, které zde zanechal. Nechtěl jsem původně bez něj - ale kdyby měl mezi nimi své soukromé, jistě by je vzal s sebou, a kdybych zachytil pochybnost, ani bych je neprohlížel. Spíše je jen chci přerovnat a získat základní přehled o tom, co vše spolu máme probrat. Na náš společný oběd se vlastně těším, rozhodnutý po něm připravit dobrý čaj a konečně se dozvědět, co se v sektě stihlo udít a co nás čeká. | ||
| |||
 | Rozhovor v pracovně, další etapa Wei WuXian, Lan WangJi
No ano, nezadbali, to je to co říkám…, potvrdím jeho slova v myšlenkách, avšak nic víc. Jenže můj problém to neřeší, víš? Ne, že by to byla chyba nebo problém bratra Weie, já vím… Pouze je to tak moc zapeklitá situace…
A on sám vidí totéž co já. Není příliš jiných možností… A i kdybychom je připustili, pořád by šlo o něco, z čeho je podezřelý Lanský učedník! Učedník, na jehož podobiznu oba reagovali, jakoby potvrzovala jejich nejčernější obavy… Vím, že mi něco tají. Že to nebylo tak, že by náhodou procházeli kolem sídla sekty You a zastavili se tam na noc a teprve tam zjistili, že něco není v pořádku. Mohu se však jen domýšlet, že se jejich pouť nějakým způsobem týkala dotyčného mladíka?
Wei WuXian neříká nic moc nového. Tyto informace jsou možná nové pro Lan WangJiho, ale ne pro mě. Já měl možnost spisy Patriarchy Yilingu vidět na vlastní oči. A Mo XuanYu mi ještě před tím vyprávěl o tom, co v nich četl. Nebýt toho, copak bych kdy mohl uvést do pohybu svůj bláznivý plán pomsty? Pomsta… MingJue ji vždy považoval za něco čestného, správného a spravedlivého. Ale co dobrého mi přinesla, bratře, hm? A teď ještě tvůj vrah znovu unikl… Co mám teď dělat? Mám ho zabít znovu? Lze dvakrát potrestat za stejný zločin? Teď, když už o mě zná pravdu, jak bych ho mohl znovu oklamat? A měl bych vůbec? Když už vím, že neexistuje žádné zadostiučinění? Žádný pocit vítězství? Žádné štěstí a radost z vykonání msty? Vždyť ani tobě její vykonání nepřineslo klid… Nejraději bych si promnul spánky a zavřel oči. Dovolil slzám, aby unikly. Jenže problém je, že i když mi pálí oči, žádné vlhko v nich necítím. Jen prázdnotu. Bezbřehý oceán nekonečné hloubky, který se rozprostírá v mém nitru. Topím se v něm. Nebýt tohoto incidentu nevěděl bych, že jsem kdy ješt schopen dosáhnout hladiny. Ne, že bych cítil něco jiného, než potřebu jeho dopadení, ale i to je lepší, než necítit vůbec nic…
Zalapám po dechu. Uvědomím si, že se můj vějíř skutečně chvěje v prstechaž příliš rychle. Musím vynaložit veškeré úsilí, kterého jsem schopen, abych zastavil svou ruku. Neodkryji zcela tvář, ale nechám ruku klesnout a trochu uvolnit.
Dívají se na mě. Musím zapátrat po otázkách, které vyslovili. „Tvé rukopisy…,“ začnu tím, na co se ptal můj přítel, „myslím, že zůstaly v Kapří Věži. Samozřejmě. Jistě, že zůstaly tam…“ přikivují svým vlastním slovům, pohledem vzdálený v paměti, která obsahuje potřebné informace. „HanGuang-June, přátelí se stále ještě Jin RuLan s Lan SiZhuiem a Lan JingYim?“ tuším, že v té jejich skupině byl i mladý Ouyang ZiZhen, ale ten pro teď nění důležitý, že? Pokud hledáme spojení mezi Jin Lingem a učedníky klanu Lan, myslím, že je nasnadě. A i oni to tuší. Ať už je ten Li HuiYin, v duchu poděkuji Lan WangJimu za poskytnutí identity, kdokoliv, pokud by se s nimi znal, nebo se zajímal o události v Yunpingu, bylo by možné, aby se dostal i k takovým informacím. Tedy pokud mladý pán Jin nebyl dostatečně opatrně, obezřetný a uvědomělý. Což přiznejme si, nejsou jeho silné stránky, že? Ale jak já hodlám dál postupovat? To kdybych věděl… „Přiznávám, že tápu ohledně dalšího postupu,“ pokušení říct: „Nevím, vážně nevím,“ bylo málem příliš silné, ale já se včas zastavil. Kdybych se neovládl a dovolil si vrátit do časů, kdy se můj svět smrskl na pomstu, a připadalo mi, že má smysl, status quo a téměř přátelská atmosféra sdílení strastí by byla ta-tam. Nyní si opravdu nemohu dovolit učinit z nich své nepřátele… Navíc jsem už nazčnačil co musím, ne? Krátí se mi čas. Do několika dní musím zpravit vůdce zbylých zainteresovaných sekt, nebo budu čelit jinačímu výslechu. Ať už tedy dotyčného dopadneme či nikoliv, minimálně tento bod je zřejmý. To další… Sám nevím…
Dovolím lehké zdvižení koutků v náznaku úsměvu. „Není to nic zvláštního, opravdu,“ zhostím se raději odpovědi na další otázku druhého mladého pana Lana, „Klademe otázky, na něž může znát odpověď jen dotyčná osoba. Na hřbitově se strážci navzájem znali. Vždy byl někdo, kdo mohl potvrdit nebo vyvrátit tvrzení jiného. Totéž u těch dvou ze sekty Feng, kvůli kterým přiletěli až z jejich klanu. A ano, vždy by mohl někdo lhát, ale jaký by proto měli důvod?“ Protože pokud by dotázaný lhal, pak zalhat v jeho prospěch by bylo jako dát Jin GuangYaovi svobodu a ztratit případnou šanci na záchranu původní duše. Dovolím si krátký povzdech a pohled stočím stranou. „Proč se vlastně zajímáte?“ položím tentokrát já svou otázku. Už žádné vlídné úsměvy, které rovněž příliš unavují. Mohl bych říct, že nyní také zasloužím trochu vstřícnosti a odpovědí, ale o tom co si kdo zaslouží, nebo nezaslouží, je příliš mnoho úhlů pohledu. Vždyť i já sám dospěl k závěru, že kdyby bylo vesmír spravedlivý, ležel bych dnes v rakvi vedle dvou svých „bratrů“… | ||
| |||
 | Nové informace Wei WuXian, Nie HuaiSang
Wei Yingův dotek na mé dlani, mi dal najevo, že je můj napjatý pohled, možná až příliš napjatý a deklarující hrozbu vraždy visící nad dvěma učedníky sekty Feng. Neotočím dlaň a nepropletu prsty se svým manželem, i když by si o to místo mimo dohled vůdce sekty naproti nám možná říkalo a někde hodně hluboko v nitru bych tak učinil rád… Jen trocha napětí opadne z mých ramen a část zloby v mých očích pohasne. A, co je důležité pro Wei Yinga, nepokouším se z jeho doteku ani v nejmenším vymanit, čímž jej vděčně schvaluji. Tohle nejsou dobré zprávy… Popravdě jsou to ještě horší zprávy, než jsem si dokázal pipustit ve svých nejpesimističtějších představách…
Když se pak naše oči setkaly nad Li HuiYinovým portrétem, oba jsme věděli, že jsme právě možná narazili na důvod, proč chlapec tak náhle přerušil své klečení. Důvod, jehož pravých končin nedohlédnu, ale nic to nemění na tom, že mě nepřestává hlodat bolest z něj pramenící. Opravdu jsi to udělal, Li HuiYine? Proč? Kolik jsi toho věděl o bratrových citech? Vážně bys zašel tak daleko? Přes všechna učení a pravidla sekty? Nechci si to myslet. Nechci si tuto alternativu vůbec připustit. Vždyť co by to znamenalo pro bratra? Jak by to otřáslo jeho křehkým srdcem a vědomím?
A tak, zatímco jsou otázky vysloveny a Wei WuXian přemýšlí nad tím, jak nejlépe nám odpovědět, potí se mi dlaně a mlčky sleduji Wei Yinga po svém boku. (Přítomnost Nie HuaiSang naproti nám, jehož chvějící se vějíř napovídá o jeho vlastním napětí a démonech, které ho sžírají, v přítomnosti mího manžela vybledla jako velmi dávná vzpomínka.) Wei Ying totiž pobledl a jeho pohled potemněl závojem chmur a těžkých… vzpomínek? Myšlenek? Úvah? Jeho ruka stále spočívá na mé a to je okamžik kdy dlaň konečně otočím, abych jej zachytil, když už ničím jiným tak alespoň stiskem dlaní, jej udržel v přítomnosti. V místě a dase, kdy jsme spolu. Ukázal, že JSME SPOLU!
Nakonec se rozhovoří. Neposkytuje však žádné „dobré zprávy“. I kdyby měl Li HuiYin opravdu silné zlaté jádro, musel by kultivovat mnoho let, aby dokázal věci jako uvěznění nebo spoutání duše. Zato darovat tělo evidentně mohl i kluk, který se o kultivaci sotva otřel a jeho zlaté jádro bylo slabé jako vylíhnuté ptáče. Dle Wei Yingových slov stačí jisté znalosti, krev, odhodlání… A ne všechny kroky jsou potřeba pro naplnění „zádušní smlouvy“. Takže i kdyby mladík neměl všechny potřebné informace, stačila by mu jejich část na to, aby svůj plán dokonal…
Jemně přejedu palcem přes hřbet manželovy dlaně. Pokračuj…, vyzvu jej v duchu. Potřebuji to vědět. Myslím, že to všichni, jak tu jsme, potřebujeme slyšet! Ach bratře, to je zlé… Co jen ti mám říct, až se znovu shledáme? Samozřejmě, že vím, že mu nemohu tajit pravdu. Brzy se ji stejně dozví, ale také vím, že jeli pravda toto, pak bude zdrcen… I mě teď tíží na prsou pro učedníka, kterého jsem prakticky neznal. Kdybych býval příšel do Oblačných zákoutí o pouhý den dříve…! Jsem si vědom, že je pozdě litovat. Nevrátím čas. A stalo-li se tohle, už nezachráním žáka, který toho pro mého bratra tolik vytrpěl.
Nakonec se dovzíme o podmínce, kterou je třeba naplnit. Podmínce, na kterou má Jin GuangYao skoro rok? Co by to asi muselo být za podmínku, aby jí takový „démon“ jako on nedokázal naplnit? Na druhé straně Li HuiYin mi z obrázku, který jsem si o něm udělal na základě informací, které o něm máme, nepřijde jako někdo, kdo by toužil po pomstě. A pokud to nebyla pomsta tak co? Nemohu si pomoci a vybaví se mi, jak bojoval v močálech. Bratr dokonce naskočil na Shuoyue, aby ho zachránil před rozmačkáním. A svědectví Nie FenFanga o jeho počínání před naším příletem hovořilo o odvaze a spravedlivém konání. Chlapcova nervozita posléze vě věži, popisu událostí v pokoji, který mi bratr poskytl…
Ale když se Wei Ying zeptá na své rukopisy, zjistím, že na tuto otázku neznám odpověď. Netrpím stejnými zlozvyky, jako jeho rozomilé klepání na nos, ale vím, co u něj znamená – hluboké zamyšlení nad vážným problémem. A co hůř, cítím to stejně.
„Jak hodlá vůdce sekty Nie dál postupovat?“ položím i já svou otázku. Je hezké, že nám řekl, že bude muset informovat zbylé vůdce nebo vůdčí osobnosti dalších velkých klanů. Ale udělá to? A jak to chce učinit? Nejsem si jistý, že by měl být tím, kdo bude v dohledné době mluvit s mým bratrem. Natož aby zvěstoval takové zprávy. „Ve Wei Yingově případě ani Zidian neodhalil, že došlo k záměně duší. Jako metodu používáte?“ Nevím, jestli nám to může nějak pomoci, ale pokud mají nějaký spolehlivý způsob, jak takovou věc ověřit, bylo by dobré ji znát… | ||
| |||
 | Ať žije vysvětlování... Nie HuaiSang, Lan Zhan Skutečně při následném vysvětlování sním pár soust výtečného jídla, ale vlastně bez valné chuti. Bez nadšení, se kterým bych jindy uvítal známé chutě. Vděčně zaregistruji Lan Zhanovu dlaň na vlastním koleni a reaguji skoro neslyšným, uklidňujícím výdechem. HuaiSang mluví a teď zase mě neunikne jeho povzdech. Ale… kdyby nechodil kolem horké kaše a nenechal nás domýšlení a domněnkám… mohl rovnou přeci říct, o co vše se postaral a co vše prověřil, a na to přišel. Poslouchám ho opravdu trochu víc netrpělivě. Ale i v té chvíli, kdy osloví přímo mě, ho nepřeruším. Musíme se zkrátka smířit s tím, že se k tomu všemu dostaneme postupně. A nakonec HuaiSang skutečně vysloví, k čemu mě (a pravděpodobně také WangJiho) už dovedly vlastní domněnky. Jin GuangYao zmizel… a není žádná šance, že by nešlo o zásah zvenčí. I kdyby žádnou jeskyni nenašli, přes všechna opatření – znovu přeletím pohledem nákres na stole, v nulové naději, že najdu jiné vysvětlení, žádné jiné zkrátka není – zkrátka to jinak nebylo možné. *Co jsi to udělal, Li HuiYine…* Pomyslím si strnule a zvednu pohled zpět k Nie HuiSangovi, když dál pokračuje ve vysvětlování. O tom, jak se vůbec dostal až k učedníkovi Lan klanu… a i když popisované události o setkání učedníků Feng s tím z klanu Lan opravdu vzbuzují pár otázek k jeho reakcím a akorát potvrzují pochybnosti, opravdu jim nepřikládám přílišnou důležitost. Nesejde teď přeci na tom, zda se choval nebo nechoval podezřele, když jeho přítomnost tady byla sama podezřelá. Jediné, co při popisu události shledám důležité, je napětí mého druha. Ti dva učedníci by si zasloužili zfackovat na hromádku… s nespokojenou myšlenkou přesunu pod stolem volnou ruku na jeho dlaň položenou na mém koleni a jemně ji stisknu. A téměř se pak natáhnu druhou rukou pro (bohužel povedený…) portrét. Ale pohyb dokončím dřív, než vůbec odložím hůlky. Prohlédnout si podobiznu lépe byla spíš jen zbytečná tendence. Wangji kývne a pro HuaiSanga může být možná takové kývnutí jen souhlasem k tomu, že by mohl být mladík z kresby podobný někomu z jeho klanu, nebo zkrátka jen, že vzal na vědomí jeho podobu. Co já vím. Ale my dva přesně víme, o koho jde – a já opět zachytím jeho pohled, stejně bezpečně, jako je vždy vzájemně chytáme. A opravdu, kéž by se stala taková náhoda, že by se zrovna někdo vydával za takovým účelem za učedníka Lan klanu a byl tak podobný Li HuiYinovi. Ale o tom nemá cenu ani snít. Se slovy „J-já… omlouvám se, že jsem ještě nikoho neposlal přímo do Gusu.“ vrátím zase oči k našemu nejvýřečnějšímu společníkovi (v jiné situaci by to snad bylo až nezvyklé) a nakonec, když se konečně po dlouhém proslovu odmlčí, promnu si čelo a pro sebe si zakroutím hlavou. Čekám ještě další otázku, a i když vím, že by měla přijít, nechce se mi ji předbíhat. Využiji krátké pauzy k něčemu, co si sotva a jen nakrátko probojuje cestu tou otravnou bažinou myšlenek kolem hřbitova a událostí na něm. Konkrétně když mi padnou oči na tvář starého přítele teď, částečně skrytou za uměleckým vějířem, zabodne se do mě na chvíli lítost jako nemilosrdná ukázka toho, co jsem pochopil sotva jsem ho poprvé viděl – na některá přátelství se zkrátka nezapomíná. Po sebe si vyfouknu, hůlky odložím na zpola snědenou misku a portrét shrnu stranou, abych znovu odhalil plán hřbitova. Druhou dlaň nechávám na Lan Zhanově tak dlouho, jako mi to dovolí. Vlastně mě míra všech opatření překvapila. A to, jak HuaiSang postupoval… jsem asi opravdu soudit nemohl, já bych udělal v takové situaci asi jednu věc – obrátil se na WangJiho, který měl zkrátka pro takové věci lepší myšlení. A HuaiSang neměl, na koho se obrátit… kdo mu byl nejbližší běsnil zavřený právě v té rakvi, která byla tak zabezpečená. Nedomýšlím si, kolik z jeho dřívějších „nevím“ bylo pravdou a kolik aktem, nechci to vědět, ale teď pocítím hryznutí viny – ale kdo by neměl pochybnosti! Ale opravdu si nezačnu ještě obhajovat vlastní pocity a myšlenky, zkrátka jsem je měl, tečka. Jen s nimi nejsem moc spokojený. Vlastně plánu zase tolik pozornosti nedopřeji, prozkoumal jsem ho již detailně, když náš hostitel přednášel detailní vysvětlení. Spíš zvednu pohled k HuaiSangovým očím na dostatečnou dobu na to, aby si ho uvědomil. „Opravdu jste nic nezanedbali,“ vydechnu a tím potvrdím slova, která mi dříve vrátil na mé dotazy. *Asi.* Ani sám nepřemýšlím nad tím, co ještě mohli udělat… nemělo to žádný smysl. Vlastně i mohu porozumět tomu, proč jednal v takové tajnosti. Třebaže se mi to nelíbí. Když se opřu zpět, otázky jsou již na světě. Kromě původního: Vždyť, bratře Weii, řekni sám. Kolik znáš praktik, které by byly schopné vytáhnout něčí duši z tak chráněného místa? Se přidalo i WangJiho: „Wei Yingu, jaké jsou možnosti?“ „Jak ses vrátil ty? Co by ta metoda obnášela pro Li HuiYina?“ Zdá se, že je tedy řada na mě. Ale protentokrát se obávám, že budu muset zklamat jejich očekávání, co se mých znalostí týče. To, jak bych jindy nerad tohle přiznával, pro teď nechme stranou. Přivřu krátce oči. Pocity věnované starému příteli se zase pomalu vytratí, aby uvolnily místo důležitým problémům. Jenže místo toho přispěchají neplánovaně jiné pocity – zrádci – a já k sobě krátce stisknu zuby. Jak jsem se vrátil zpátky? Měl bych se držet faktů a mám to v plánu, ale v duchu se neubráním vzpomínce na to, jak to pro mě vlastně vypadalo, když jsem se vrátil. Vzpomínám si dokonce na svou první myšlenku. Tedy první racionální myšlenku po vlně zmatení. Probral jsem se kopancem a neznámý hlas mi vyčítal a činil za nedůležité věci. První důležité bylo: jak jsem ukradl něčí tělo? Vzpomínám si, že jsem to bez rozmyslu označil za nemorální. Zrovna já… ale bylo to tak a v rozházené nicotě na místě, kde měly by být vzpomínky, jsem nechápal, jak se mohlo něco jako krádež těla živého člověka skrývat. Ale tak to nakonec nebylo. Pamatuji si končetiny špinavé od krve, kterou byl nakreslený znak pod mým novým tělem. I přes šmouhy způsobené válením se po něm po kopancích, jsem rozeznal jeho pravou podobu. Vypadal děsivě, ale ne tak, aby mě rozházel. Co o jeho významu… to byla jiná. Nedokáži si vybavit, jak jsem se vlastně cítil, když jsem si uvědomil pravdu. Neukradl jsem tělo, jedno mi věnovali, ale ne zadarmo. Nebyl to dar, ale výměna – tělo za přání. Nejdřív jsem se divil, snad se cítil i dotčený, že mě někdo vyvolil k takovému rituálu a zařadil mě mezi duchy dostatečně zlé, aby vykonali něčí pomstu pro vlastní dobro. Ale jak jsem se cítil skutečně? Přejdu si prstem po nose a jednou dlaní sklouznu zpět pod stůl, kde stisknu látku svého oděvu. Nebyly to dobré pocity. Takové, ke kterým se nevracím, ty před kterými zavírám dveře a měním téma. Ale to se teď nedá splnit. A já si začínám pamatovat lítost, jež jsem cítil pro MoXuanYua, když jsem četl slova psaná malými znaky na zmuchlaných papírech a dovídal se tak o jeho životě a zoufalství, které ho přivedlo k takovému činu – i když více jsem se měl dozvědět až později, při rozluštění posledního dílku jeho zamýšlené pomsty. Pamatuji si také sebelítost. To byl návrat… nechtěný, podmíněný neznámým úkolem pravděpodobně zahrnujícím spoustu vraždění, oslavený akorát kopanci, nadávky a zamčením v zaházené a zakrvácené chajdě. Cítil jsem se jako ryba na suchu. Vlastně méně živý, než když jsem byl mrtvý. Kdybych byl člověk v sebelítosti se utápějící, mohl jsem tam jen zůstat a jen čekat – než vyhladovím (spíš než přežívat na těch zbytcích, kterých se mi toho prvního dne dostalo), nebo se ozve nenaplněná podmínka. Takový jsem však naštěstí nebyl. Té fázi vzdávání jsem podlehl jen jednou... Příliš často na tyhle věci nevzpomínám. Ani nemyslívám na Mo XuanYua, ale když, tak vždy s tou lítostí. Ale ta nezmění život, který už ani není. A co jiného s tím, který byl darován než jej žít co nejlépe. Ne snad? Vlastně se opravdu nerad obecně ohlížím na okolnosti téhle mé druhé šance. Navíc, vzpomínky jsou nebezpečné… z vlastní volby se vyhýbám těm, které přináší lítost, smutek, bolest – kdo lpí na minulosti, si asi tolik přítomnost neužívá. Nejhorší na těch vzpomínkách ale je, že nechodí samy – a dokonce i teď, když se neudržím alespoň v hlavě jen faktů, mi náhle připadá mnohem intenzivnější i vůně nedojedeného jídla. Koření, které chutná a voní domovem… Ale není prostor, čas a já se podvědomě a někdy se strachem snažím, aby prostor a čas nebyl nikdy. Zatřepu víčky. Té sentimentality už opravdu stačilo. Když se dám do odpovídání, přijde mi, že bych měl nabídnout více. Ale nemá smysl něco předstírat. „Možnosti spíš nejsou, než jsou. Alespoň z toho, co vím já. S duší se dají dělat zajímavé věci,“ i když by je někteří asi za zajímavé neoznačili, „ale ne za takových okolností. Kromě nabídnutí těla se pořád jen motám kolem přivolání a uvěznění, svázání… ale teoreticky by k tomu bylo potřeba hodně energie, více než na učedníka. Především přes všechny ochrany. Je to jiný princip, než darování těla...“ Promnu si nos. „Co do rituálu darování těla, to je… možné,“ přiznám to trochu neochotně. Takový malér! Pořád doufám, že to tak nebude… že ten mladík žije a celé je to jen ještě více zamotané a šílené. Vše, jen aby to nebylo takhle. „Ale dokonce i když jsem se snažil sesbírat co nejvíce informací, nemohu říct na sto procent, že je to opravdu možné se vším, co Nie klan podnikl pro zabezpečení obou duší a těl. Na druhou stranu nevidím ani jasný důvod, proč by nemělo. Samotný proces darování těla nevyžaduje více, než znalosti a přípravu. Provádí se pomocí krvavého rituálu, kde spojnicí je znak nakreslený krví toho, který daruje své tělo. Následně musí vyvolat duši, kterou si vybral. Pokud jde o lokalitu konkrétních ghoulů, podle mého výzkumu by to nemělo hrát roli. Nicméně já opravdu nemyslím, že jsem našel všechny informace. Logicky pokud bych prováděl rituál s omezenými vědomostmi a domýšlel si, že v cestě budou stát překážky… vzdálenost bych také zkusil zkrátit na minimum.“ Dává až moc smysl, že se sem vypravil… nechci, aby to tak bylo. Pomrknu směrem k Lan Zhanovi a vzpomenu si na ZeWu-Juna. Tohle byly zprávy, které… neumím si představit, že se o nich dozví, ale ani že by na to nedošlo. Z vnitřní strany si zkousnu tvář, než pokračuji. „Správně by po vyvolání mělo dojít k předání podmínek. I když se jedná o darování těla, rituál je postavený na principu výměny – po reinkarnaci musí vyvolaná duše splnit všechny podmínky. V případě Mo XuanYua šlo o pomstu, ale když vyvolal mě, rituál zkazil. Tedy existují kroky, které v rituálu je možné přeskočit, a přesto jej dokončit – on konkrétně přeskočil náš dialog, podmínka stále zůstala, konkrétně já jsem na ni musel přijít sám.“ Tím chci jen říct, že i kdyby Li HuiYin měl ne úplně dokonalý přehled… mohl by přehled mít dostatečný. A jak? To je palčivá otázka, která tuším také visí všem nad hlavami. „Duše toho, který daroval tělo, je po rituálu zničena, rozptýlena… bez možnosti reinkarnace, například kdyby někdo chtěl použít tenhle rituál na danou duši, nebylo by to možné. Pokud jde o obdarovaného… podmínky jsou uloženy do kletby a pokud je nesplní, jeho duše skončí stejně tak. A tělo se údajně rozpadne v prach, ale to jsem neměl, jak ověřit. Tahle část je lehce nejasná. Kletba nechá rány, které se nevyléčí, dokud nejsou podmínky splněné. V mém případě se jedna zahojila vždy, když… zemřel některý z těch, kterým se XuanYu chtěl pomstít. Čím si nejsem zcela jistý je, zda musí jít o zranění způsobené kletbou, nebo tím, který provedl rituál – tedy se zranil pro získání své krve. Nebo zda vůbec musí takový fyzický znak existovat.“ Nakonec jsem neměl na kom jiném ověřovat fakta než na skoro nezaznamenaných případech, když jsem úplně poprvé dával informace dohromady a zapisoval je… a pak sám na sobě. Kdo by býval tušil, že si to takhle na vlastní kůži vyzkouším… Poslední důležitý bod – snad, ale jsem si jistý, že by mě případně zastihl nějaký jejich dotaz, kdybych něco vynechal – je časové období. Jenže ani tady nemám příliš čím potěšit. „U mě trval celý proces téměř rok, dokud nebyly všechny podmínky splněné. Konkrétní vymezení nenabídnu…“ V krátké chvíli dopiji víno a nějak nemám chuť dojídat zbytek misky. Ještě tu zůstala záležitost… jak by se vůbec jakýkoliv učedník Lan klanu mohl dostat k vědomostem o takové věci. Nakrčím pro sebe nos, než spíš řečnicky vyslovím. „Asi nevíme, kde skončily moje rukopisy?“ Upřímně, vlastně jsem na ně příliš nepomyslel od onoho večera v Jin GuangYaově komnatě, kdy sám řekl, že je měl a XuanYu do nich nahlížel. Zůstaly u něj? Pravděpodobně… kdo jiný do nich mohl nahlížet tím pádem? Jistě nejen tak někdo… a jméno mého synovce mi v hlavě přistane skoro automaticky. Ale i tak, od něj k Li HuiYinovi to byla stále dlouhá cesta… bohužel je to však začátek, který tu cestičku teoreticky může vytvořit. Poškrábu se na nose a asi ani nečekám přesnou odpověď. Spíš to nechám k zamyšlení. A donutím sám sebe znovu vzít hůlky, abych dokončil svou porci. Li HuiYine, ale… pokud bys to udělal, tak proč? Kolik jsi toho mohl vědět o ZeWu-Junových citech? Jak přesně? Obětovat takhle svůj život… bylo by skvělé, kdyby mi někdo řekl, že to neudělal. Ale pořád by tu byl někdo, kdo to asi spáchal. A pokud si to udělal… *Tak je stejně spousta věcí, co nedává smysl, a všechno je v háji.* | ||
| |||
| Strážní věž v sousedství hranice s Gusu(PJ) Jedenáctý den od rituálu
Když přišlo ráno, Feng ZheMei a Zhu JiaHao se vrátili. Oznámili, že situace je tak vážná, že se museli přestat starat o duchy a obyčejné chodící mrtvoly a věnovali se likvidaci ghůlů a zběsilých mrtvol. FenFang to chápal, opravdu byla situace vážná. Oba poslal najíst a spát. Pak se podíval na RongWua. „Vem citeru a leť do bažin. Musíš to trochu uklidnit, než se nám to vymkne z rukou. Já zaletím do Gusu.“ Tse RongWuovi se to nelíbilo, ale vzhledem k situaci i tomu, o čem včera mluvili, to dávalo smysl. „Leť opatrně. Přemýšlej, než promluvíš,“ byly jediné rady, které mu dal, než nasedl na svůj meč a odletěl. Celému tomuto přihlížel Hsieh YaWen z kouta vstupní haly a teprve když Nie FenFang osaměl, k veliteli věže přistoupil. FenFang se ke svému seniorovi otočil a předal mu svázané listy papíru, což byla kopie jeho zprávy, kterou by beztak odesílal do Nečisté říše za pár dní. „Prosím předejte tuto zprávu klanovému vůdci. Je v ní vše, co vím o jediném samostatně cestujícím vnějším učedníkovi klanu Lan, který se v posledních dnech vyskytoval na území, které pokrývá naše strážní věž.“ Hsieh YaWen pozvedl obočí. „Takže tu někdo takový byl?“ zeptal se s jistým podezřením v hlase. Překvapilo ho, že pokud tomu tak je, neřekl mu to ZongHuiův syn už včerejšího večera. „Ta věc je složitější, proto posílám vůdci celou zprávu. Navíc ho nemůžeme předat, protože v té době jsme o žádném incidentu u ChiFeng-Zunova hrobu nevěděli. Je už několik dní mimo náš dosah. Protože odletěl uprostřed noci, neznáme ani přesný směr.“ FenFang nelhal. Však se sám mohl jen domnívat, že tedy Li HuiYin pokračoval směrem do Gusu? To ale koneckonců bylo v té zprávě, že. Proč by to měl zvlášť sdělovat mistru Hsiehovi? „Předám to, tím si buď jistý. Nechceš letět se mnou? Vůdce sekty ti určitě pomoc poskytne, jestli tu máte velké problémy. Nebo proč neoslovíš sekty Feng a Daiyu, jejichž mladé mistry tu máš?“ zajímal se starý medvěd, jak mu FenFang přezdíval. Podezření z jeho hlasu a pohledu úplně nezmizelo, přesto s ním stále jednal srdečně, jako hodný strýček, kterým téměř byl. „Protože musíme pokrýt velkou oblast. Bylo by potřeba mnoho kultivujících a vy sám sjte mi přinesl zprávu o tom, že sekta Nie potřebuje nyní každého kultivátora, kterého má. Oba další klany jsou o dost menší než náš a i když kdyby se spojili, by to možná mohlo stačit, byl jsem svědkem toho, co dokáže hudební kultivace. To na co bychom potřebovali deset nebo patnáct kultivujících mi budou stačit dva učedníci sekty Lan. Jde jen o uklidnění a uspání rozhořčené energie v mokřadech, abychom mohli vztyčit ochrané pole, které všemu z nich znemůžní uniknout. Potom už se s tím budeme schopni vypořádat sami.“ Navíc je Gusu stejně daleko jako Qinghe…, pomyslel si, ale už nahlas nevyslovil. Hsieh YaWen mladíka poslouchal a závěrem se hrdě ušklíbnul. „Vidím, že to máš pod kontrolou, že? Tak se drž, veliteli,“ poplácal ho po rameni, vyšel ven a naskočil na svou šavli. Ještě, než se úplně vzdálil, zavolal za ním: „Stejně ti sem někoho pošlu, nebo se vrátím sám!“ Nie FenFang se zašklebil, uchechtl a sám naskočil na šavli, aby se vypravil přesně opačným směrem…
Ten den strávil Tse RongWu v močálech hraním na citeru. Už nebyl tak neopatrný jako první noc. Hrál na více místech, častěji a využíval duchovní energii mnohem úsporněji než dřív. To se mu vyplatilo. Zvládl uspat to nejhorší a ještě se nevyčerpal tolik, jako tu první noc.
Feng ZheMei a Zhu JiaHao se probudili kolem poledne překvapení, že je FenFang pryč. Naštěstí jim nechal vzkaz a tak si mohli přečíst, jaký je další plán.
Feng ZheMei, Zhu JiaHao,
Odletěl jsem časně ráno, abych požádal sektu Lan z Gusu o ještě alespoň jednoho nebo dva kultivující, kteří by nám pomohli situaci zvládnout. Čím více hudební kultivátorů schopných uspávat zášť a nemrtvé tím lépe. Doufám, že nám to poskytne čas situaci zvládnout. Prozatím hraje Tse RongWu. Odteď v noci může hlídat jen jeden z vás. Nehrajte si na hrdiny, nesmíme teď nikoho ztratit. Nie FenFang.
Inu potěšeni tímto vzkazem nebyli, ale protože stáli už několik nocí v první linii, uvědomovali si vážnost situace nejlépe. Proto dnes ani příliš nežertovali. Hodili si kostkou o to, kdo bude mít dnešní hlídku a JiaHao se po obědě odebral ještě spát, ale to v noci zvládl…
Hsieh YaWen dorazil ten den večer do Nečisté říše a zamířil přímo k Nie HuaiSangovi.
Nie FenFang, ale neměl dost sil, aby dorazil tentýž večer k bráně do Oblačných zákoutí, musel jednu noc přenocovat a vybral si pro tento účel město Moling, kde se ubytoval v hostinci. | ||
| |||
| Strážní věž v sousedství hranice s Gusu(PJ) Desátý den od rituálu
To ráno se vrátili Feng ZheMei a Zhu JiaHao z noční služby v močálech poněkud potrhaní. Tedy jejich oblečení. Z močálů kromě duchů začali vylézat i kráčející a zběsilé mrtvoly. Z jejich hlasitého štěbetání se dalo odvodit, že soutěžili, kdo jich zabije víc a Zhe Mei se vrátil se 43 zářezy a JiaHao s 39. Být to na Nočním lovu, určitě by přinesli svým klanům nebývalou slávu. ZheMei dokonce zažertoval, že by se mohli pozeptat, zda se nějaké velká sekta nechystá pořádat Noční lov, že by mohli dodávat duchy a mrtvoly. Vysloužil si svým žertem od Nie FenFanga jen pohlavek a ukáznění, aby o takových věcech nežertoval, minimálně do okamžiku, než budou mít celou oblast a situaci pod kontrolou. Oba noční hlídači odešli spát a do močálů se po snídani opět vypravil Nie FenFang.
Pro Tse RongWua by to tedy byl další relativně obyčejný den (na poměry poslední doby), kdyby se ovšem před večeří neobjevil zvláštní a nečekaný host. Seděl právě v denní místnosti a cvičil se v kaligrafii. Jídlo měl nachystané a už jenom čekal, kdy se jeho společníci vzbudí, aby jim ho mohl podávat. Pak náhle pocítil, že se někdo blíží. První, co ho napadlo, samozřejmě bylo, že by se FenFang, vrátil dřív? Otřel a odložil pero, vstal a vydal se do vstupní síně, aby se zeptal, zda se něco nepřihodilo… Jaké pak bylo jeho překvapení, když vzal za dveře ve chvíli, kdy se na ně chystal zaklepat hrozivě vypadající drsný vysoký svalnatý kultivující v barvách sekty Nie?
„A, no… Přejete si?“ Až po vznesení dotazu mu došlo, že by měl FenFangova seniora vpustit dál a tak uhnul ze vrat, aby dotyčný mohl vejít, což opravdu učinil. „Jsem Tse RongWu, jeden ze strážců této věže,“ představil se dvacetiletý mladý mistr. „Hsieh YaWen, potřebuji mluvit s veškerým osazenstvem této věže a zdejším velitelem. Vezu naléhavou depeši z Nečisté říše,“ obeznámil ho chraplavým hlasem a rozhlížel se, jakoby téměř předpokládal, že je všechny najde přímo zde. Tse RongWu se jal alespoň zavřít vstupní bránu. „O-omlouvám se, ale náš velitel, má nyní naléhavé poslání v nedalekých bažinách, vrátí se až poté, co jej půjdou vystřídat oba naši zdejší kultivační bratři. Tedy… Až se Feng ZheMei a Zhu JiaHao probudí a najedí, odletí a pak teprve se vrátí náš velitel. Není… tedy možné, abyste mluvil s námi se všemi, je… mi to líto. Ale pokud chvíli počkáte, zavedu vás do pokoje pro hosty, beztak zde přespíte, že? A až velitel dorazí, můžete mu předat vaši zprávu. On nás jistě informuje, pakliže to bude důležité.“ RongWu snad ještě nikdy a nic nevyrchlil rychleji. Srovnávat se to dalo jen s tím, když přišli ZeWu-Jun, HanGuang-Jun a Patriarcha Yilingu, kteří očekávali, že jim podá hlášení a on toho byl stěží schopen. Hsieh YaWen mírně povzdel obočí, ale více to nekomentoval. Kývnul mladíkovi a bez nějakého dekóra, jakože by se měl uklonit mladému mistrovi z Gusu nebo tak něco, se prostě suverénně vypravil nahoru v jeho stopách. Pravda však byla, že RongWu měl pozdravit první a jaksi na tom v tom prvotním šoku dočista zapomněl.
Jakmile zavedl hosta do jednoho z pokojů určených pro tento účel, spěchal vzbudit své dva spící kolegy. Ti už se sice téměř probouzeli, ale malé postrčení jim přišlo vhod. Sešli se všichni tři v denní místnosti u jídla a Tse RongWu je informoval o nezvané a nečekané návštěvě. „To musí být hodně důležitý, jestli ho poslali z Nečisté říše až sem…“ mínil ZheMei. „Myslíte, že má FenFang průšvih?“ zajímal se RongWu starostlivě. „Jak by mohl? Poslední hlášení ještě ani nestihl poslat. Vyzvednout si je přijedou až začátkem příštího měsíce, ne?“ JiaHao se podrbal na bradě. ZheMei přikývl. I když si tedy v tomto ohledu mohl RongWu vydechnout, úplně klidný se také necítil. Ti dva se bez dalšího otálení hned po jídle vypravili za svým velitelem a RongWu přivedl k večeři jejich hosta, který kromě slov díků temně mlčel. Když dojedl, zůstal klečet šavli položenou na klíně, jako popravčí čekající na rozkaz. Pro Tse RongWua bylo čekání díky tomu téměř nesnesitelné!
A pak se konečně Nie FenFang vrátil. Vypadal, že spíš než z nudného rozmisťování ochranných polí přišel z válečné zóny. RongWu se dole v hale chtěl zeptat, jak to vypadá a co se dělo a zda je v pořádku, ale FenFang ho odbil s tím, že zítra už budou jeho citeru bezpodmínečně potřebovat. Tse RongWu tedy přikývl. „Veliteli, přiletěl posel z Nečisté říše,“ obeznámil ho stísněně. „Čeká na vás v denní místnosti. Přinesu vám večeři, prý chce mluvit se všemi strážci věže, ale…“ „Postarám se o to,“ ujistil FenFang svého podřízeného a odešel do denní místnosti, aniž by se nějak upravoval. Byl to dobrý tah. V sektě Nie z Qinghe si vždy cenili odvahy, přímosti, bojových schopností a dovedností. Přijít od zaschlé černé krve a špíny přímo z „bojového pole“ nemohlo být něco, za co by mu byl sražen společenský kredit. Alespoň ne u někoho z jeho vlastních lidí, snad kromě vůdce sekty, ale o tom zase až jindy. Přišel, spatřil, o koho se jedná a uctivě se uklonil: „Buďte zdráv, seniore Hsiehu,“ pozdravil jej. „Nie FenFangu,“ zasmál se hromově. „Tak sem tě uklidili? Inu, není se co divit, že? Vidím, že se ti daří,“ okomentoval starý medvěd jeho vzezření. „Posaď se, to s čím přicházím, nesnese odkladu,“ vyzval mladšího mistra a jeho vřelost ustoupila vážnosti. Nie FenFang se usadil, naproti svému hostu a dovolil si slabé pousmání. „Neodešel jste do výslužby?“ musel se zeptat. Hsieh YaWen pokrčil rameny. „Když sekta potřebuje, výslužba počká,“ odbil takové tvrzení. „O co tedy jde?“ FenFang se sice tvářil lhostejně, ale uvnitř cítil narůstající napětí a obavy. „Měli by u toho být všichni strážci věže,“ zahuhlal si senior Hsieh nespokojeně pod rašící vousy. „A proč vlastně? Nevěříte mi?“ uchechtl se FenFang nevesele. Jistě, po tom, co provedl, by se těžko mohl doopravdy divit, přesto ho to od tohoto starého bručouna trochu zabolelo. Pamatoval si, jak jako kluci chodili mistra Hsieha otravovat, aby jim vyprávěl příběhy. Přestože na to nevypadal, vyprávět uměl opravdu skvěle! „O tom to není,“ mávl starší muž rukou, jakoby odháněl otravnou mouchu. „Tvoji podřízení ti nemusejí vždycky říkat všechno. Někdo mohl něco vidět a neoznámit v domnění, že to není důležité…“ „Tak o co jde?“ FenFang už byl napnutý k prasknutí. Trpělivost mládí měla zkrátka své meze. A ta FenFangova patřila mezi nimi mezi ty nejkratší… „Jistě víš, že byl Mistr Rudé čepele uložen k odpočinku. On i jeho vrah a přísežný bratr byli společně v zapečetěné rakvi uloženi na hřbitově na úpatí hory Fēng shān.“ FenFang přikývl. Nebyl u toho, protože už byl službou připoután k této věži, ale zprávy se k němu donesly vždy přinejhorším s měsíčním zpožděním. Navíc na podzim se po Qinghe hojně cestovalo a přehlédnout Lanskou delegaci na mečích nebylo ze strážní věže úplně možné, že… Hsieh YaWen každopádně pokračoval: „Jenže před deseti dny tam došlo k narušení bezpečnosti. Dva kultivátoři se zeskty Feng nedaleko spatřili kultivujícího sekty Lan, který se choval podezřele a podle všech svědectví a stop cestoval sám. Neznáme jeho jméno, ale na příkaz klanového vůdce má být každý osamoceně cestující vnější učedník klanu Lan odeslán nebo lépe eskortován přímo a neprodleně do Nečisté říše k výslechu,“ krátce se odmlčel, aby dal svému protějšku čas jeho slova vstřebat. Předložil dokonce oficiální dopis opatřený pečetí sekty Nie. FenFang jej převzal jen velmi opatrně a neochota čišela z jeho pohybů, když svitek rozevíral a četl obsah dopisu. „Vůdce sekty poslal do každého klanu a strážní věže na území Qinghe jiného posla. Pokud je to možné, přenocoval bych a zítra se vrátil domů. Stále probíhá pátrání…“ V tom zvedl Nie FenFang hlavu a zadíval se svému hostu do očí o poznání vážnější a bledší snad o celý jeden odstín tváře. „A ti dva ze sekty Feng…“ „Jsou stále ‚hosty‘ v Nečisté říši, ale prakticky byli zbaveni podezření. Bližší informace může postnout pouze ten hledaný.“ FenFang si povzdechl. Nemohl si nevzpomenout na Li HuiYina, tedy osobu na kterou se mu díky vší nutnosti likvidace následků boje s monstrem, téměř podařilo zapomenout… „Dobře, promluvím s ostatními ze svých lidí. Pokud bychom někoho takového zahlédli, okamžitě bude předveden.“ Hsieh YaWen se tedy zvedl. Počkal až FenFang učiní taktéž, uklinili se jeden druhému a pak starší z mužů odešel zpět do zapůjčeného pokoje.
Velitel strážní věže osaměl jen se svou chutí něco rozbít. Sbalil depeši od vůdce své sekty a rázným krokem opustil denní místnost. Na chodbě minul Tse RongWua, ale jen něco nesrozumitelně zavrčel a spěchal do svého pokoje, kde se svezl ke stolu a konečně poslal oknem šavli ven trochu osekat kámen věže z vnější strany. RongWu pochopitelně vycítil FenFangovu náladu a tak chvíli otálel, než přinesl večeři do velitelova pokoje.
Nie FenFang stáhl šavli a zhroutil se na postel s lokty zapřenými o kolena a v hlubokém předklonu. „Je to tak strašné?“ odvážil se mladý mistr Tse zeptat. Velitel k němu vzhlédl s vodnatýma očima snoubícími v sobě mnoho těžko identifikovatelných pocitů. „Li HuiYin…, znáš ho?“ RongWu se lehce zamračil a usadil se k FenFangově stolu. „Je o pár let mladší než já, v Oblačných zákoutích jsme se příliš nestýkali,“ pokrčil rameny. „Pomluvy jsou u nás zakázané…“ slyšel jak si FenFang odfrkl a pousmál se. „Ano, já vím, ale chci, abys pochopil, že to není tak, že bych o něm něco přímo věděl, nebo ti měl co říct,“ vydechl, což znělo téměř jako povzdech a nalil svému veliteli čaj, který mu vzápětí přinesl až k posteli. „Jeho otec prý býval učitelem kaligrafie a náruživým cestovatelem. Jeho matka byla léčitelka. Oba se učili a stali mistry v Gusu a oba zemřeli při Tažení proti Slunci. Otec snad dokonce dřív než se HuiYin vůbec narodil,“ řekl to základní, počkal než si FenFang převezme svůj šálek a pak se vrátil na své místo u stolu. Zaklekl, dlaně položil způsobně na kolena a pokračoval, jakoby se zpovídal Lan QiRenovi z nějakého ohavného porušení pravidel. „Za války bylo mnoho sirotků, dokonce i v naší sektě. Já měl štěstí, že když došlo na vypálení Oblačných zákoutí, můj otec vzal mě a matku a utekli jsme. Může namítnout, že to byl projev zbabělosti, ale všichni vnitřní učedníci a členové klanu se ukryli v ledové jeskyni. Ti, kteří tak učinit nemohli, museli buď bojovat, nebo zemřít, vzdát se, nebo utéct. Můj otec zvolil třetí možnost ve snaze ochránit rodinu. To se mu podařilo. Ani později, když se můj otec připojil k boji a zpovídal se samotnému ZeWu-Junovi ze svého činu, nebyl nijak potrestán. Matka se mnou zůstala v bezpečí, kde se starala o raněnné a já trávil čas s ostatními dětmi. Ale musíš pochopit, že mi tehdy byli dva roky. Z té doby si téměř nic nepamatuji,“ odmlčel a dovolil si jeden dlouhý nádech. „Potom vím, že válka skončila a my se neměli kam vrátit. Každý pomáhal při obnově, jak mohl a úkol nás dětí bylo povětšinou postarat se o ty mladší s občasnou pomocí a péčí dospělých.“ Ani nevěděl proč se tolik snaží svému veliteli a jak doufal i příteli nastínit situaci po válce, když bylo zjevné, že i on si ve své sektě musel projít něčím podobným, i když Nečistá říše nebyla zdaleka poznamenána tolik jako Oblačné zákoutí. „Jak budování pokračovalo tak jsme my rostli. A jak jsme rostli my, přibývali nám povinnosti a začali jsme se vzdělávat v kultivaci. Najednou jsme měli všechny ty štěstce, meče, hudební nástroje a lekce… A protože jsem byl starší než HuiYin i učit jsem se začal dříve. Byl jsem ubytován s jinými vrstevníky a měli lekce s jinými. Čím starší jsme byli, tím větší propast mezi našimi skupinami vznikala.“ Ano, proč prostě jednoduše neříct, promiň, kamaráde, vím o něm úplný kulový, pomyslel si Nie FenFang frustrovaně. To ale netušil, že Tse RongWu ještě neskončil. „Věřím, že podobné je to i ve všech ostatních velkých sektách. Nosíme stejný šat, ctíme stejná pravidla, ale navzájem jsme si cizí. Ty věkově vzdálenější už neznáme ani podle jména…“ povzdechl si mladý mistr ze sekty Lan. „Pravda je, že jsem měl vždy problém najít si přátele. Občas, když někdo vyniká, najde si následovníky v kultivačních bratrech a společně chodí na Noční lovy. Mohl bych se k němu přičlenit, ale nechtělo se mi. Na druhé straně jsem sám nebyl dost výrazný a ani po tom netoužil. Na Noční lov jsem chodil prostě, když se někde nějaký pořádal a jinak spíš sloužil v sektě. Dobrovolný sluha z řad kultivujících, víš? Dělal jsem, co bylo třeba, pomáhal těm, kdo zrovna potřebovali, asistoval při výukách všech předmětů a lecí a vsadím se, že mnoho starších a mistrů dlouho přemýšlelo, co si se mnou mají počít. Na přednášky, které jsem slýchal od svých rodičů, se ani nemusíš ptát…“ uchechtl se nevesele. „A jednoho dne jsem toho měl akorát tak dost. Nesl jsem právě nějaké svazky velmistrovi, když jsem se stal svědkem, toho, jak přemýšlel, kým nahradí navrátivšího se učedníka ze služby v této věži. Slyšel jsem seniora Lama YiJuna, jak velmistrovi říká, že Li HuiYin by mohl být dobrým kandidátem, na zdejší službu. Zmínil nějaký vydařený Noční lov, kterého se Li HuiYin účastnil, jako jeden ze čtyř vybraných z jejich třídy a také nějaký nedovolený souboj s jeho spolužákem, den po návratu? Myslím, že tak nějak to bylo. Každopádně měl tehdy mistr dojem, že by mu to pomohlo rozšířit si obzory, získat trochu víc smyslu pro zodpovědnost a celkově, že by mu možná bylo kuprospěchu, kdyby byl od svých spolubydlících na nějaký čas oddělen…“ Polkl a nalil tentokrát čaj sám sobě, aby svaližil vyprahlé hrdlo. Způsobně odložil šálek a teprve pak s pokrčením ramen opět pokračoval. „Naštvalo mě to, víš? Já neměl přátele, ani skupinu. Neviděl jsem rozdíl mezi službou v sektě a službou ve věži. Jenže oni chtěli poslat pryč od přátel kluka, pro kterého byli ti spolubydlící, mimo jiné další sirotci, jedinou rodinou, kterou měl, a ještě si mysleli, že mu to co? Utuží charakter?“ odfrkl si. „A tak jsem se přihlásil. Navrhl jsem, že budu rád sloužit své sektě tím, že budu kupomoci ve strážní věži. Že na rozdíl od Li HuiYina, už jsem všechny lekce absolvoval, že jsem složil zkoušky a jsem mistrem a že Noční lovy jako takové, pro mě nejsou vášní, ale rád bych byl prospěšný, jakkoliv mohu. Musím přiznat, že mistru Lamovi se to příliš pozdávalo, ale měl dost slušnosti, aby nedal svou nelibost najevo. Naproti tomu velmistr Lan si uhladil bradu, vážně se zamyslel a nakonec mi dal za pravdu. Asi usoudil, že dobrovolník, zde bude platnější, než někdo, kdo by zde sloužil proti své vůli,“ domluvil konečně. Řekl tím nejen HuiYinův příběh, ale i svůj. Nie FenFang vyslech spolusloužícího až do konce a v duchu si povzdechl. Tohle o Tse RongWuovi nevěděl, ale těžko by ho za to mohl odsuzovat. Každý jsme jiný, no ne? Jenže to opravdu znamenalo, že mu nemůže o Li HuiYinovi moc říct… „Tam v bažinách mi zachránil život,“ přinutil se vypovědět něco, co před svými podřízenými opravdu nechtěl přiznávat. Jenže to vlastně nechtěl přiznat ani vůdci sekty Lan a taky to před jejich odchodem udělal, protože se bál o osud dotyčného učedníka. „Tu noc jsem si nebyl úplně jistý, ale potom co jsem byl v bažinách ten další den s tebou, si jistý jsem. Přiletěl ze severozápadu. Z Qinghe…“ povzdechl si nahlas. Vstal z postele a přesunul se ke stolu. Vůně jídla byla až příliš lákavá a po tak dlouhém příběhu od RongWua bylo zřejmé, že to bude mít tak-tak aby ještě nebyla večeře úplně studená. „Bojoval jsem s tou věcí, ale viděl jen sedm hlav, co se po mě sápaly z vody. Najednou mě drapnul za límec roucha a skončili jsme spolu na břehu, kde chtěl, ať vyšlu signál o pomoc. Chápeš, junior tvé sekty bez sebemenšího zaváhání, nebo projevu úcty zasáhl do mého lovu a ještě mi rozkazoval…“ zakroutil nad tím zpětně hlavou a snědl několik soust zatímco RongWu pil čaj a vyčkával. „No tak jsem vyslal signál, i když jsem věděl, že ve věži seš jen ty a předpokládal, že nikdo nepřijde na pomoc. Ne, že bych ti nevěřil, naopak. Věřil jsem, že budeš respektovat pravidla a zůstaneš ve věži. Dokonce jsem mu řekl, že jeden tu vždycky musí zůstat a tak nikdo nepřijde… Ale bylo to jako mluvit do dubu, nemáte vy Lanové něco společného?“ uchechtl se. Sice to nebylo tak veselé jako obvyklé narážky, ale ano, Tse RongWu mu odpověděl lehkým úsměvem. „Ne víc, než vy Nie,“ kontroval jeho slova. „Když ta věc vylezla z bažin, tak bylo víc než jasné, že na ni nemáme, chápeš… Naskočil na meč, jakoby chtěl odletět, ale já ho zachytil. Nemohli jsme se prostě vzdát, vesnice byla příliš blízko, a kdyby nás ta věc pronásledovala, nebo jen rozzuřeně vyšla do kraje, krev každého koho by sežrala, by vězela na našich rukou…“ Tse RongWu přikývl. Tohle bylo pochopitelné, i když velmi vážné dilema. „Když jsem mu to řekl, tak zůstal. Navrhl strategii, prostě jen tak… A tak jsme se společně pustili do boje, kde jsme očekávali, že zemřeme. No a… Zbytek znáš. Přiletěl vůdce tvé sekty s HanGuang-Junem a tím Patriarchou Yilingu a zahránili nás.“ FenFang se opět věnoval jídlu a skrz plná ústa se musel chvíli odmlčet. „Dobře, ale jak to souvisí s tvou dnešní náladou a obdrženou depeší?“ ptal se RongWu opatrně. FenFang něco zahuhlal a podal mu dopis, který mu senior Hsieh předal…
Veliteli strážní věže,
Z důvodu podezření ze sabotáže místa posledního odpočinku ChiFeng-Zuna prosím o zadržení a co nejrychlejší eskortování, nebo odeslání do Nečisté říše, každého samostatně cestujícího učedníka sekty Lan z Gusu, kterého na území Qinghe, nebo při pokusu o jeho opuštění, najdete. Nie HuaiSang, Vůdce sekty Nie.
Tse RongWu dopis přečetl jediným pohledem. Však taky nebyl nijak dlouhý… Zbledl. S pozvednutým obočím a jasně čitelnou otázkou v očích pohlédl na svého velitele. „Co to znamenaná?“ FenFang polkl a vážně mu pohled opětoval. „Už když tu od vás byli, jsem si říkal, jestli to, že hledali Li HuiYina znamená, že má nějaký průšvih…“ zakroutil hlavou v gestu striktního nesouhlasu. „Chápeš? Vůdce sekty Lan, o kterém se spekulovalo, že se odebral do ústraní, HanGuang-Jun, který má dlouhodobě pověst toho, který je všude tam, kde se něco děje, a Patriarcha Yilingu, který… No jeho pověst asi ani nemusím rozebírat… Přišli do Qinghe, aby nalezli jednoho jediného učedníka. Kdyby šlo o něco malého, nestačilo by jednoduše počkat na jeho návrat? Případně poslat někoho méně…, co já vím, významného?“ V rychlosti spolykal dalších několik soust. „Navíc dotyčný poté, co mi pomohl v boji, byl zachráněn přímo vaším vůdcem a odebral se s námi do věže, prostě v noci utekl? Co jsem si asi tak měl myslet?“ pokrčil rameny, ale byl si jist, že směr jeho úvah nebyl nelogický, ani nepravděpodobný. „Jenže oni za ním šli do Qinghe, ale on letěl jako do Gusu… Kterým směrem se on vydal odsud, či oni za ním, nevíme. Každopádně cestoval sám, že? Klidně by mohl být tím, koho náš vůdce hledá…“ Nie FenFang odložil hůlky a jeho šavle na jeho podráždění při těch myšlenkách reagovala zachvěním v pochvě. Tse RongWu mlčky čekal, že se jeho velitel trochu upokojí a znovu se napil čaje. „A ty máš dilema, protože ti zachránil život, ale zároveň je možné, že nějak znesvětil hrob bývalého vůdce tvé sekty. Nevíš jestli o jeho průchodu tímhle místem informovat nebo ne, protože volíš mezi loajalitou k sektě a svou vlastní ctí…“ shrnul FenFangův problém až příliš málo slovy na velitelův vkus, ale FenFang přikývl, protože to bylo vlastně přesné. Tse RongWua, ale toto přitakání nijak nepotěšilo. Nastalo ticho, které rušilo jen škrabání hůlek v misce, když se FenFang vrátil k jídlu.
„Myslím, že není nic špatného na tom, tvého vůdce informovat,“ promluvil RongWu, když jeho společník konečně odložil misku. FenFang k němu tázavě vzhlédl, ale neptal se. „Sepsal jsi hlášení, ne? Pošli jej do Nečisté říše. Tvůj vůdce z něj vyčte vše důležité. Bude vědět, že tudy učedník naší sekty ‚procházel‘ a že nevíme, kam zmizel, i kým je tentýž žák již hledaný.“ Protože si Nie FenFang odfrkl Tse RongWu tušil, že si v duchu nejspíš říká něco ve smyslu: „A to mi mé dilema jako vyřeší jak?“ I když FenFang by nejspíš užil trochu jinačích slov… „Jsi pozvaný do Oblačných zákoutí, ne?“ odpověděl RongWu na nevyřčenou otázku svojí a s úsměvem na rtech dodal: „Odleť tam. Těžko někdo zpochybní pozvání od ZeWu-Juna. A kdyby ano, oficiálně poletíš žádat o pomoc při řešení situace v močálech a při té příležitosti můžeš zjistit, zda se tam náhodou Li HuiYin už nevrátil. Pokud ano, můžeš si s ním promluvit. Pokud ne… není na tobě, abys šířil drby, že?“ Nie FenFang na svého spolusloužícího okamžik hleděl jako spadlý z višně. Vážně by to mohl takto udělat? Zachovat si tvář před vůdcem sekty, být loajální a zároveň čestný…? „A pak že Lanové nejsou záludní,“ ušklíbnul se, ale tentokrát se ten úšklebek dostal i do jeho očí. „Přímo v osnovách výuky to nemáme, ale… občas stačí mít mozek.“ RongWu na FenFanga mrkl. „Ty…!“ „Tím jsem chtěl samozřejmě říct, abys to neříkal velmistrovi, nebo budu přinejlepší jen týden v kuse klečet, nebo v horším případě opisovat pravidla ve stojce.“ Oba se zasmáli. „Možná to udělám,“ poznamenal FenFang v žertu. „Chceš mě vidět klečet?“ vytřeštil RongWu oči. „Copak to neděláš právě teď?“ opáčil FenFang vtipně poukázaje na jeho polohu u stolu.
Když o chvíli později opouštěl Tse RongWu pokoj velitele věže, spokojeně se usmíval. Večer byl zachráněn a i když to vypadá, že má mladý učedník sekty opravdu vážný problém, minimálně to nebylo něco, co by mohl vyřešit. Pořád tu byly ty močály, které bylo třeba vyřešit přednostně… | ||
| |||
| Strážní věž v sousedství hranice s Gusu Osmý a devátý den od rituálu
Nie FenFang se ráno prostřídal v močálech se svými podřízenými a po návratu do věže nalezl silně rozespalého Tse RongWua, který zřejmě neočekával jeho tak brzský návrat, protože se ještě ani neupravil do běžné dokonalé podoby. Velitel taktně přešel jeho stav a odešel do kuchyně připravit snídani. RongWu tedy využil situace a vrátil se do pokoje, kde se zušlechtil do svého obvyklého vzezření. Sešli se na jídle, kde si konečně vyměnili informace, které si měli vyměnit již včera…
„Na dnešek jsem hlídkoval já. Nic z bažin neuniklo,“ ujistil ho. Tse RongWu vytřeštil oči. „Oh, aha… Totiž to… nebylo nutné, hrál jsem opravdu dlouho a věnoval mnoho duchovní energie, účinky písně měli včerejší noc ještě přetrvat. Až dnes v noci bude asi skutečné nebezpečí, že se věci z močálů začnou probouzet…“ Vypadal při tom sdělení poněkud nervózně. Vyčítal si, že opomněl sdělit tak důležitou informaci, kvůli které FenFang zjevně neodpočíval, když by býval měl. „V pořádku. Odpočinu si a večer se tam znovu vypravím.“ „To není dobrý nápad, musíš teď být vyčerpaný,“ ohradil se Tse RongWu, přestože sám na tom byl ohledně svého stavu velmi obdobně. „Poletím tam, abych požádal ty dva, aby se prostřídali na noční hlídce přímo v močálech, ne abych to sám hlídal,“ utnul FenFang obavy svého podřízeného. Ne, že by si nepřál být silnější a schopnější, aby to mohl udělat, ale vzal si RongWuova předešlá slova k srdci. Nikdo nemůže sám dělat vše, co je třeba… Tse RongWu si vydechl a aby zahnal jakékoliv zcestné myšlenky, které by velitel mohl mít, ihned mu nakázal po jídle jít odpočívat, což FenFang s chutí udělal, protože za posledních pár dní toho na něj bylo více než by rád.
RongWu zajistil fungování věže a zanechal velitele spát. Sice ho napadlo jít FenFanga vzbudit na oběd, usoudil ale, že kvalitní spánek mu bude k užitku víc. O to vydatnější pak přichystal večeři. Teprve tady se neučil pracovat s kořením a masem tak, aby jídlo bylo vyvážené, výživné a chutné pro všechny. Nic proti sektě, která ho vychovala, ale v některých ohledech nepovažoval její asketismus za to nejlepší, co může život nabídnout. Když se FenFang dostavil do denní místnosti, protože se překvapivě probral sám, měl už RongWu vše nachystané a připravené. Akorát se tedy mohli společně najíst, než velitel poletí s novými instrukcemi za jejich kolegy.
ZheMei a JiaHao měli obdobně produktivní den, jako včera. Jen s tím rozdílem, že potkali i prvních pár duchů, kterým se podařilo z močálů vyprostit. Neměli však čas nějak osvíceně napomoci jejich klidu, proto jim nezbylo než je potlačit. Čím déle totiž bude vztyčení ochraného pole trvat, tím více toho unikne. Navzdory učení, že první je očištění a potlačení až druhé, učinili to nejpraktičtější, co mohli.
Nebyli příliš nadšení, když dorazil FenFang s novými instrukcemi, ale chápali je. Našli si slušné místo na tábořiště a vystřídali se na hlídce, podobně jako tomu činili ve věži. A protože na to byli dva, nevyčerpali se až tolik, co jejich velitel noc před tím.
Jenže přišel devátý den a oni toho měli všichni tak akorát plné zuby. Tse RongWu nebyl dost odpočatý, aby mohl strávit další plnou noc hraním. Nie FenFang nenabral dost sil, aby zvládl celou další noc hlídkovat. A ZheMei a JiaHao toho měli po noci tak akorát a rozhodně nepřicházelo v úvahu, aby celý den vytvářeli ochraná pole. Byla jen jediná možnost. Dnes vyrazí přes den pracovat na formacích jen FenFang. V noci se opět na hlídce v močálech vystřídají ZheMei a JiaHao, zatímco RongWu bude poctivě nabírat síly, aby jim mohl příštím hraním koupit víc času.
Tse RongWuovi se to moc nelíbilo. Jenže ostatní tři se už rozhodli, takže toho nebylo mnoho, co by mohl udělat. A tak FenFang odletěl a bratři Feng a Zhu odešli do pokojů, aby si odpočinuli.
Když na vybudování ochran pracoval jen FenFang sám, příliš toho nestihl. Pro samé starosti a snahu vypořádat se s tak velkým problémem, úplně zapomněl, proč se vlastně prve cítil tak nesvůj. Večer přiletěli jeho podřízení dle domluvy a on je nechal pracovat. Když se vrátil do věže, RongWu na něj čekal s večeří. „Zítra v noci, už bych měl být schopen zase hrát,“ mínil. Nie FenFang si ho důkladně prohlédl. „Odkdy mají Lanové v pravidlech být pokrytci?“ Tse RongWu mu věnoval dotčený pohled, ale ke cti mu slouží, že pochopil, na co právě FenFang narážel. „Chci pomoci,“ řekl omluvně na svoji obhajobu. „Tak pošli zprávu do Gusu, že potřebujeme ještě minimálně jednoho kultivujícího s citerou,“ odbil ho FenFang mírněji než obvykle. Byl už tak moc unavený? Nebo mu ho bylo líto? Šlo o pocit sounáležitosti? To nevěděl ani on sám. „Než se tam zpráva dostane, už nebude potřeba. A my nemůžeme nikoho postrádat,“ vydechl posmutněle. RongWu neměl žádnou pýchu, která by jej nutila snažit se překonávat vlastní hranice, aby dokázal, že nepotřebují nikoho jiného. Kdyby na to přišlo, uvítal by pomoc. Jen věděl, že toto také není řešení… Nie FenFang si povzdechl. „Zítra ještě hrát nebudeš. Odpočívej a nabírej síly. My vydržíme, jak dlouho bude třeba.“ Koneckonců, když někdo disponuje ultimátní zbraní, vždy se vyplatí na něj počkat.
FenFang se po jídle odebral do postele a RongWu učinil totéž až příliš dojatý důvěrou, kterou do něj jeho velitel a společníci vkládají. | ||
| |||
| Strážní věž v sousedství hranice s Gusu Sedmý den od rituálu
To ráno vstal Nie FenFang překvapivě brzy. Myslel, že bude zapotřebí udělat snídani, ale JiaHao už s ní byl hotový a tak s díky zasedl k jídlu. Vyčkali ještě na ZheMeie, který se vrátil z údržby stájí, omyl se a zasedl k nim. Instrukce byly jasné už z předešlého večera. Jen si je potvrdili a mohli vyrazit na svých čepelích. Dokonce ani najít Tse RongWua s jeho citerou nebylo nikterak těžké…
„Ještě jsi nezmrznul?“ zvolal na nej ZheMei, když ho našel v lotosovém sedu strnule sedícího s očima zavřenýma. Žák klanu Lan z Gusu otevřel oči a zvedl hlavu ke svým návštěvníkům. „Ne, ale děkuji za optání,“ usmál se a s námahou se postavil. „Jdete utvářet ochraná pole?“ zeptal se zbytečně, protože odpověď znal. „Představ si to… Vidíš k čemu nás ten Nie tyran nutí? Víš, jak jsou ty močály velké?“ Stěžoval si JiaHao naoko nespokojeně a RongWu i ZheMei se jeho dramatickému výstupu zasmáli. „Tak já se vrátím do věže, hodně štěstí,“ popřál jim ještě, než se vydal zpátky. Z toho na meči letěl jen první etapu cesty, protože většinu své duchovní síly spotřeboval v noci. Musel svou hudbou pokrýt obrovské území… Vysilovalo ho to. Sesedl z meče, jakmile opustil mokřady a dále postupoval pěšky, což mělo za následek, že do věže dorazil až po poledni. FenFang už ho netrpělivě vyhlížel a v duchu RongWua častoval velmi nepěknými přízvisky. Některými dokonce nahlas. Když se tedy konečně objevil, chtěl mu hned vynadat. Když ale uzřel, jak vypadá, hned si to rozmyslel. „Jsi v pořádku? Co se stalo?“ Tse RongWu se pousmál a vřele odvětil: „Nic se nestalo, veliteli. Jsem jen unavený…“ RongWu mu říkal „veliteli“ nejčastěji z jejich skupiny. Na druhé straně ani tak to nebylo příliš často. Většinou se tak dělo ve chvíli, kdy chtěl zdůrazit FenFangovo postavení, když už to ti druzí dva přeháněli s legráckami. Případně, když si zrovna potřeboval držet odstup. Jako teď! FenFang mu řekl, ať se jde nejdřív najíst a v denní místnosti mu rychle nachystal oběd teplý čaj a malý pohárek vína, na rozproudění krve. Sice věděl, že učedníci Lan mají alkohol zakázaný, ale jakoby to snad bylo poprvé, kdy RongWu porušil nějaké z 4000 pravidel jeho sekty. Když mu dali napít poprvé, nechal se dokonce v opilosti slyšet, že by rád někdy zkusil porušit všechny. Později se za to styděl a své tvrzení popřel, ale FenFang si myslel, že je asi zkrátka velké pokušení je porušit, když může. No a oni ho za to rozhodně trestat nebudou, že.
Ani tentokrát Tse RongWu nic nenamítal. Vděčně se napil vína, i čaje a slušně a tiše snědl, co dostal do misek. Pak se ale omluvil a odešel do svého pokoje, kde po sběžném omytí prakticky upadl do postele a usnul dlouhým ozdravným spánkem.
Nie FenFang se tedy mohl konečně uklidnit, když se ukázalo, že jemu svěřená osoba je v pořádku, a protože věřil schopnostem dalších dvou. Večer donesl RongWuovi jídlo na pokoj a dokonce ho probudil. Sice chápal, že potřebuje spánek, ale také věděl, že potřebuje i vydatně jíst. Když na něj jeho podřízený zamžoural, odtáhl se a ostře promluvil: „Máš tu jídlo. Koukej se najíst, ať jsi zítra použitelný.“ Tse RongWu něco zahuhlal a usmál se, až když FenFang jeho pokoj opustil a on si mohl důkladně prohlédnout nálož jídla, které pro něj bylo připraveno. Pokud ještě někdy uslyším, že jsou kultivující Nie jako barbaři, vyvedu dotyčného z omylu, pomyslel si spokojeně.
Feng ZheMei a Zhu JiaHao pracovali na zajištění bažin. Aby jim šla práce rychle od ruky, rozdělili se. I tak ale šlo vytváření ochran pomaleji, než by chtěli. Když se slunce chýlilo k západu, neměli pokrytou ani čtvrtinu. Což ovšem znamenalo, že nemohou pole ani aktivovat. Byl začátek zimy a stmívalo se brzy. Jenže za tmy by bylo pokračování o dost složitější… rozhodli se moudře pro návrat do věže a převzetí nových instrukcí. Když dorazili, v denní místnosti byl jen FenFang, kterému sdělili výsledek své dnešní práce. Ten jim poděkoval a nakázal jim spánek, aby mohli zítra pokračovat, že tentokrát zajistí noční hlídání močálů on. Kdyby nejedl Tse RongWu večeři ve svém pokoji, a byl tomu rozhovoru přítomen, řekl by jim, že účinky písně by měli ještě dnešní noc přetrvat. Takto ovšem byl jediný, kdo tu informaci znal a brzy s touto znalostí opět sám usnul.
Nie FenFang odletěl z věže a na své šavli křižoval oblohu nad mokřadami. Občas si posvítil, jindy se spoléhal pouze na své kultivační smysly a jediné s čím musel během noci změřit síly, byl jeden obří hadí duch, který pro něj ale nepředstavoval žádnou skutečnou hrozbu.
A ZheMei s JiaHaem dodrželi včerejší rytmus v hlídání a jelikož nespatřili na obloze žádný světelný signál, měli klidnou noc. | ||
| |||
| Strážní věž v sousedství hranice s Gusu Šestý den od rituálu
Když tři kultivační poutníci opustili strážní věž na okraji Qinghe, mezi čtyřmi jejími strážci zůstala viset lehce napjatá atmosféra. Zprvu to řešili tím, že se každý věnoval svým povinnostem, které během posledních dní trochu zaostávaly za důležitějšími věcmi. Feng ZheMei a Zhu JiaHao se starali o koně a stáje, a Tse RongWu uklízel vnitřní prostory po hostech, zatímco Nie FenFang psal ve své pracovně hlášení o všem, co se během posledních dní událo.
Zběsilá mrtvola, způsob jak se s ní bratři Feng a Zhu vypořádali, starý muž a monstrum z bažin, o kterém mluvil, které málem stálo Nie FenFanga krk… Jak se objevil Li HuiYin a pomohl mu v těžkém boji, jak se nakonec zachovali a byli zachráněni onou trojicí tvořenou vůdcem sekty Lan, jeho mladším bratrem a znovu vzkříšeným Wei WuXianem…
Pravda, kdyby bylo jen na něm a jeho osobních pocitech, nejraději by jejich zásah zatajil. Přiznejme si, že to nebylo zrovna úžasné z jeho strany. Nejdřív selhal jako velitel, potom jako stratég, následně se nevyznamenal ani v boji kde potřeboval pomoc a nakonec ani hrdině neumřel, protože byli s Li HuiYinem zachráněni. Měl pocit, že celá záležitost s mokředami byla jedním velkým fiaskem, ale snažil se být svědomitý velitel a jako takový rozhodně nemohl tak klíčový moment zatajit. Obzvlášť, když co tady sloužil, se snažil, aby byl tím nejlepším velitelem věže v Qinghe!
Nie FenFang se o důvodech, proč sloužil v okrajovné strážní věži, nijak nešířil. To proto, že šlo o interní záležitosti sekty a klanu, do kterých nikomu zvenčí nic nebylo. Jedno z toho mála pravidel, které Nie z Qinghe prosazuje je absolutní loajalita sektě a klanu. Tedy něco, co právě FenFangovi nebylo ani za mák cizí. I když to ale tajil před ostatními svými ze svých spolusloužících, neznamenalo to, že ho to vnitřně netíží. Abyste pochopili, sektou Nie, která byla jednou z nejuzavřenějších v kultivačním světě, totiž zmítalo vnitřní napětí ohledně následnictví. Předchozí vůdce Nie MingJue, se nikdy neoženil ani nezplodil nemanželského potomka. To samo o sobě nebyla taková tragédie, dokud existoval legitimní dědic, byť v podobě Nie HuaiSanga, o kterém nikdo nedokázal přesně říct, co se mu honí hlavou a za jehož vlády sekta značně upadala v pověsti mezi ostatními klany. Jenže dnes, kdy se zdá, že možná tenhle muž není tak úplně neschopný, ačkoliv Nie FenFang jím stále vnitřně pohrdá, je tento problém znovu napořadu dne, protože vůdce sekty dělá tutéž chybu, jako jeho zesnulý starší bratr. Není ženatý a ani o ženy nejeví zájem… Díky tomuto se rozhořela vnitřní válka na dvou frontách. První – Starší se pustili do aktivního přesvědčování vůdce klanu, aby zajistil sektě oficiálního dědice. Ať už tedy sňatkem, adopcí, nebo tím, že někoho ze vzdálených příbuzných prostě určí. Druhá – Začali s výběrem vhodných kandidátů na tento post, jejichž seznam by mohli vůdci předložit, aby mohl začít s výběrem. Takže všichni vzdálení bratranci, sestřenice, tetičky a strýčkové, kteří měli nějaké slibné potomky, se snažili přesvědčit Starší, aby jejich děti na tento seznam začlenili. To mělo za následek i to, že se na něj potenciálních dědiců dostal právě Nie FenFang. Samo o sobě by na tom nebylo nic špatného, kdyby mu matka nezačala klást na srdce, že aby uctil otce, Nie ZongHuie, který zemřel v hrobce šavlí nedlouho před smrtí bývalého vůdce klanu, musí se tím dědicem stát…! Nebylo to tak, že by Nie FenFang neměl zájem přesně tohle udělat. Jen si nezvolil ideální způsob… Nikdo to přímo neřekl, ale očekávalo se, že aby si vůdce sekty mohl vybrat svého následníka, budou muset vybraní kultivující prokázat svou hodnotu. Nevědělo se jak, ale všeobecně se mělo za to, že bude potřeba, aby mladí ukázali, že mají vůdčí schopnosti a všechny cnosti, kterých si sekta Nie vždy cenila. Alespoň takový byl pohled FenFangovy matky, která syna vždy vychovávala ve starém duchu klanových předků. Mladík tedy pěstoval formy šavle a kultivaci bral nesmírně vážně. V jejich kruhu se skutečně našlo několik vrstevníků, kteří ho následovali na Nočních lovech a kteří si vážili jeho vedení. Jenže pak došlo k tomu, že Starší schromáždili aspiranty na „následníka“ klanu na nádvoří a představili je oficálně Nie HuaiSangovi. Ten však působil nesoustředěně, ba dokonce otráveně, že se tím vůbec musí zabývat. FenFanga už to samo uráželo! Bohužel, o pár dní později mu matka přišla pohoršeně sdělit, že jí jeden ze starších řekl, že se vůdce klanu o jejím synovi vyjádřil jako o zkostnatělém a nepřizpůsobivém, a že by pro klan chtěl do budoucna něco trochu jiného… FenFang se tehdy tak naštval, že se rozhodl vyhledat vůdce klanu a od plic mu říct, co si o něm myslí on. Nevybral si však proto tu nejvhodnější možnou chvíli… Mladík našel vůdce klanu ve Válečné hale, do které vešel bočním vchodem. Ihned spustil svou litanii kritiky na vůdce sekty a vůbec si nevšiml, že přerušil jednání s hosty, kteří přijeli až z Laolingu… Tento incident měl za následek to, že na FenFanga ročílili Sarší, vůdce klanu i jeho matka, kteří spolu dlouze jednali za zavřenými dveřmi a výsledek jednání byl takový, že aby si uvědomil svoji chybu a jak obtížné je skutečně něco vést, bude sloužit jako velitel strážní věže do odvolání. A zřejmě aby nebyl pod dohledem své matky, bylo rozhodnuto, že to bude právě ta nejvzdálenější věž od Nečisté Říše.
Nie FenFang hned věděl, že to byla hloupost. Nelitoval sice toho, co řekl, ale litoval toho, jak to řekl, kde a kdy. Ne, že by to nějak měnilo výsledek, kterým byl post velitele právě na tomto místě. Tedy funkce, kterou se snažil plnit co nejsvědomitěji, ale by se jednoho dne mohl vrátit do Nečisté říše alespoň s hrdostí, když už ne jako budoucí vůdce klanu. Protože po takovém fiasku, si ho Nie HuaiSang jako svého zástupce jistě nevybere… Na druhé straně, na tom mu až zase tak moc doopravdy nezáleželo. Ne s odstupem času. Vezměte v potaz, že ta nešťastná událost se stala před víc jak půl rokem. Od té doby měl FenFang spoustu času přemýšlet nad tím, co udělal špatně a co doopravdy chce. No a řekněme, že dospěl k závěru, že i kdyby nikdy neměl být vůdce sekty, bude mu stačit, pokud jí bude moci dělat čest, podobně jako to vždy stačilo jeho otci. I tak se ale samozřejmě chtěl vyznamenat. Přál si mít mezi kultivujícími nějaké znělé jméno, protože svým specifickým způsobem toužil po uznání.
A tak tu byl, psal nudné, ale úplné, hlášení o nedávných událostech a doufal, že dělá správně…
Znovu se s ostatními viděl na obědě. Bylo to však zvláštní, protože nějak moc nemluvili. „O koně je postaráno,“ zmínil se Zhu JiaHao. Většinou to byla jeho povinnost, tak jako se většinou Feng ZheMei staral o zásoby. Což ostatně je další věc, která přijde na přednes. „Potřebujeme dokoupit pár věcí, zítra zajdu do vesnice.“ Sice něco málo nakoupili již dnes ráno, ale to neměl ještě JiaHao přesnou povědomost o tom, co přesně chybí. Tse RongWu se ani nemusel zmiňovat, že uklidil všechny vnitřní prostory. „Takže se zase vše vrací do normálu,“ poznamenal místo toho s úsměvem. „To určitě,“ odtušil FenFang ironicky, čímž si vysloužil jejich překvapené pohledy. Pak ZheMei strčil do JiaHaa. „To víš, z velitele je teď hrdina.“ Načež se oba jeho poznámce zasmáli a i RongWu si dovolil drobné pousmání. Jenže Nie FenFangovi to vtipné zrovna nepřipadalo. „Mrtvola tý věci je problém,“ vší silou se snažil o klidný, vážný tón. Výsledkem však bylo jen to, že od něj toto prohlášení znělo silně podrážděně. „Přiláká mrchožrouty. Navíc smrt monstra může uvolnit z bažin spoustu chodících mrtvol lidí, kteří tam v průběhu věků skonali. Ještě to neskončilo.“ Ostatní tři se po sobě podívali, ale víc už ho nepošťuchovali. „Kdy vyrazíme? A kdo všechno?“ zajímal se Feng ZheMei. „Mám s tím nejvíc zkušeností a RongWu byl doteď na stráži. Půjdeme my dva a ještě dnes odpoledne zmapujeme situaci.“ Ostatní přikývli.
To odpoledne tedy vyrazili Nie FenFang a Tse RongWu do mokřadů na svých mečích a mladý mistr sekty Lan tak mohl konečně spatřit poraženou nestvůru. „Je obrovská,“ komentoval to. V duchu neopoměl konstatovat i jak strašně a odporně páchne, ale tento poznatek si nechal pro sebe. FenFang mlčel a přistál poblíž těla, čímž vyplašil pár mrchožroutů, kteří si přišli pochutnat na snadno dostupném mase. Ty co nevyplašili svým příchodem, pak vyplašil šavlí, kterou vyslal jen tak do prostoru, aby se kolem nich prohnala, než se vrátí ke svému pánovi. Pak nastalo ticho. „Co se děje, bratře Nie?“ prolomil jej Tse RongWu, ustaraně ke svému veliteli. „Co by se dělo?“ odsekl FenFang. „Jsi podrážděnější než obvykle,“ uvedl RongWu na svoji obhajobu. „Hm…“ FenFang se o své pocity a myšlenky nechtěl dělit. Bylo toho příliš mnoho, než aby to mohl řádně vysvětlit. „Jde o to, že jsi musel přijmout pomoc při boji?“ Tse RongWu neznal FenFanga zase tak dobře, aby ho napadlo jiných důvodů. „Nebo proto, že Li HuiYin utekl z věže, aniž bys s ním mohl mluvit?“ FenFang si odfrkl. Pravdě byla někde ještě trochu jinde. Každopádně teď se chtěl soustředit, na to, co musejí udělat. „Rozsekáme tu věc na kousky a ty rozmístíme po močálu. Až se ponoří, přestanou lákat všechny potvory z okolí. Pak rozmístíme ochranné formace kolem bažin, aby z nich nemohlo nic odejít, jak se tomu zlíbí,“ přemýšlel nahlas. Tse RongWu si povzdechl jen v duchu, když seznal, že se mu odpovědi nedostane a místo toho se soustředil na slova svého zdejšího velitele. „Bažina je obrovská, bratře Nie. A ta věc taky. To ve dvou nemůžeme stihnout ještě dnes.“ Nie FenFangovi se to sice nelíbilo, ale musel chtě-nechtě uznat, že bratr Tse má pravdu. „Uděláme, co stačíme. Večer se vrátíš do věže, zítra budeš hlídat a pošleš mi sem ZheMeie a JiaHaa. Já budu v noci hlídat močály ze vzduchu, aby nic nebezpečného neuniklo. Až ti dva zítra přijdou, předám jim instrukce a vrátím se do věže. Další den se opět prostřídáme, dokud se nepodaří bažiny izolovat. Potom začneme s očistou,“ rozhodl tedy. „Včera jsi spotřeboval spoustu sil a měls málo odpočinku. Nevydržíš na čepeli celou noc,“ ohradil se RongWu starostlivě. „Nevěříš mi?!“ odtušil velitel podrážděně a v očích se mu zalesklo málem vztekle. Sakra kdo byl Tse RongWu, aby takhle zpochybňoval jeho rozkazy? Budou tak takhle teď jednat všichni? Jaký má smysl někomu velet, když vás vůbec nerespektuje? „Co? Ne… Totiž ‚ano‘! FenFangu, nemůžeš na sebe brát všechnu odpovědnost. Vždycky si bereš ty nejtěžší úkoly. Nevím, co se snažíš komu dokazovat, ale… Tady to není zapotřebí. Nikdo si o tobě nebude myslet nic zlého jenom proto, že rozdělíš práci rozumně.“ Tse RongWu zašel tak daleko, že chytil svého velitele za předloktí. FenFang na něj hleděl, jakoby právě spadl z hvězd. „Nevím, o čem mluvíš!“ odsekl znovu a vyškubl se. „Není nic zlého ani divného na tom, že si po těžkém boji potřebuješ odpočinout. A nikdo nebude zpochybňovat tvé rozhodnutí nechat nejodpočatějšího člena strážní věže hlídkovat vnoci v bažinách, které nebylo možné přes den zcela zajistit. Navíc jsemze sekty Lan, víš? Stačí mi hrát na citeru a vše v doslechu se zklidní a nebude utíkat.“ Tse RongWu se pousmál a povytáhl obočí, jakoby se ptal, jestli je to takhle v pořádku. FenFang už se trochu uklidnil, protože (osobní pocity stranou) to znělo rozumě. „Říkám ti to proto, abys měl nějaké argumenty, kdyby ostatní kladli všetečné otázky. Budu v pořádku.“ Velitel si ho chvíli tiše prohlížel a nakonec souhlasně kývl. Zamumlal si pro sebe něco o otravných lidech, ale to že byl impulzívní, neznamenalo, že je navíc i hloupý. „Hm,“ odtušil ještě a pustili se svorně do práce.
Nie FenFang věděl o porcování masa a nestvůr vše. Příručky sekty měl načtené a mnohokrát už musel jejich znalosti uplatnit i v praxi. Jeho šavle tedy vedla ukázkovou práci, kterou se Tse RongWu pokoušel napodobit, leč ne zdaleka tak úspěšně. Společnná snaha však stačila k tomu, aby naporcovali nestvůru, jak potřebovali a pak přišlo na tu nejšpinavější část. Rozesetí zbytků po mokřadech. Tvralo to dlouho a bylo to ošklivé a smradlavé. Nakonec museli změnit plán a vrátit se do věže oba, protože nepřicházelo v úvahu, aby RongWu zůstal přes noc v bažinách pokrytý krvý a vnitřnostmi, protože tím by tak akorát ještě přilákal predátory. Stačilo, že už takhle se museli vypořádat s jednou vlčí smečkou, která tam na ně přišla.
Ve věži tedy FenFang oznámil své konečné rozhodnutí ZheMeiovi a JiaHaovi, kteří se smáli jejich zevnějšku, ale nikdo z nich proti dalšímu postupu neprotestoval. ZheMei sice navrhl, že by mohli s JiaHaem jít v noci RongWuovi pomoc s tím, že by zatím pracovali na těch ochraných polích kolem bažin, ale FenFang je vybídl, aby radši načerpali síly na zítřek, aby to všechno stihli. Tím poskytl Tse RongWuovi příležitost, aby se taky trochu blísknul. I když to budou ve výsledku vědět jen oni čtyři plus někdo kdo bude jednou číst jeho hlášení. Jakože z Nečisté říše jezdí posel jednou měsíčně, aby si zprávy převzal. Ne, že by toho měli příliš k nahlášení, ale je to lepší, než kdyby měli informace posílat poštou…
A tak se Tse RongWu vrátil do bažin, kde splnil přesně to, co slíbil. Našel si vyvýšenou osamocenou skalku a vydržel celou noc hrát Odpočinek, aby se nic nepokoušelo z močálů uniknout. Nie FenFang šel po vydatné večeři brzy spát, aby mohl být co nejdříve a co nejvíce kupomoci svým bratrům na stráži. Feng ZheMei a Zhu JiaHao přes den obstarávali, co bylo ve věži zapotřebí, a odpočívali. Večer, když bylo rozhodnuto o dalším postupu, rozhodli, že se v noci vystřídali na stráži, kdyby RongWu vyslal světelný signál a přesně tak i učinili. I když by se dali tak trochu označit za potížisty a měli rádi legraci a občas se vzájemně pošťuchovali, nebo ryli do svých dvou kolegů, měli i svoji vážnou stránku. Nikdy to neznamenalo, že by Nie FenFanga nerespektovali, nebo neuznávali jeho velení. Zkrátka jen měli rádi legraci a skvěle se doplňovali… | ||