Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Budou jiné dny Svými slovy jsem se nesnažil naznačit, že já nechci mluvit, ten moment chtěl jsem jen ujistit strýce, že on nemusí - cokoliv mi svěřil dobrovolně, toho jsem si vážil a to podporovalo zatím tuhle vzácnou a pro nás novou chvíli rodinného souznění a harmonie. Ale nechtěl bych, aby hledal slova z dojmu nutnosti. Opravdu ale ten závěr strýci nevyvracím, ba naopak jej potvrdím drobným kývnutím. Jsem skutečně vděčný, že na mě netlačí… i když vše co proběhlo muselo lákat k tomu, aby pokračoval v otázkách, jsem rád, že více cení náš klid než případnou touhu po porozumění či řešení dalších mnohých záležitostí. Navíc některé dotazy nejsem připravený ani slyšet, natož na ně odpovědět, i když tím strýce držím od skutečného pochopení… a třeba dnešní události skutečně pomohou tomu, že jednou se postavím jak vlastní bolesti, tak strachu z reakcí, které by po takových přiznáních následovaly. Ale dnes to nebude… dnes už bylo řečeno mnoho a já se přistihnu, že už vlastně skutečně nechci říkat více. Ale své myšlenky neodtrhnu od druhého muže, proto na jeho ujištění nakonec zareaguji i tichými slovy, se kterými jej jemně opravím. "Nemusíme mluvit, pokud oba nechceme…" Připomenu mu tak mírně, co jsem před okamžikem vyslovil - že jej vyslechnu rád kdykoliv, tedy i teď, pokud by pro něj bylo důležitější v hovoru pokračovat. Zda se však, že pro teď sdílíme podobné pohnutky. A když se odmlčí strýček, sám tiše, dlouze vydechnu a pomalu zavřu oči. Rozhodneme se ponořit do ticha, které však leží na nás jako hebká přikrývka, ne dusivá clona. Je to změna skutečně vítaná. V poslední době byla má ticha až příliš hlasitá… místo odpočinku poskytovala mi jen více a více prostoru pro myšlenky, vzpomínky, bolesti… pro mnohé, s čím měnila se do trýznivých chvil, které jsem nedokázal přerušit. Právě teď… vrátí se ke mě ticho v hodnotě, kterou kdysi dávno s sebou neslo, kdy umožňovalo mi osamotě oddech od světa i vlastního nitra. I když ticha při posezení se strýcem znamenala spíše prostor k zamyšlení… dnes má efekt opačný a uvolňující lépe, než jakékoliv směsi bylin. Vydržím dlouho s mírumilovnou tmou před očima, než ji rozmrkám a natáhnu se pro šálek čaje. Víc než jeho kořeněnou chuť si vychutnávám prázdnotu, klid a strýcovu přítomnost. A jak kvalitní směs pomalu mizí z konvičky, stejným tempem se blíží i konec této sdílené chvíle. Uvědomuji si to dříve, než skutečně nastane a strýc stáhne jako první dlaň. Teprve pak odložím vlastní prázdný šálek - dopitý již před pár okamžiky, ale vědomí, že nemůžeme takto sedět celý zbytek dne, bylo něco jiného než ochota skutečně odejít. Když však zachytím omluvný pohled ve strýcových očích, reaguji na něj mírným úsměvem. Však domyslel jsem, že má ještě jistě pro dnešní den povinnosti, a mimo jiné ty, které měl bych od něj převzít zpět. A kdyby ne, pochopitelné by bylo, i kdyby jen potřeboval nabrat nový dech. To možná potřebujeme oba. A tak skutečně není, proč se omlouvat. Spíš mám tendenci začít mu děkovat, ale nechci tím kazit dosažený klid. Stáhnu ze stolu dlaň a jak lehce protáhnu prsty, na zlomek okamžiku mě chytí podivný pocit opuštění, ale zmizí sotva zvednu oči ke strýcově tváři. Ani ten úsměv nezvládne zahnat. "Máš pravdu, zítra i jiné dny," brouknu jen, když se začnu pomalu zvedat. A sice poděkování jsem již spolkl, ale vrátí se mi na jazyk, když odnesu podnos s konvičkou a šálky zpět - nečistím je, neprodlužuji svou přítomnost - ale ani nespěchám a ještě se pozastavím. A nakonec přeci jen vydechnu jednoduché "děkuji" a "rád tě uvidím zítra, jak budeš mít čas…". Když se otočím k odchodu, neloučím se úklonami, zůstanu pro teď věrný rodinné atmosféře a jen strýci lehce kývnu a se stále přetrvávajícím mírem u srdce opustím jeho domov směrem k Hanshi. Sám sobě jsem tak určil volné pozdní odpoledne a večer, pokud se nerozhodnu věnovat mnohým nedořešeným záležitostem. A není to tak, že bych neměl nad čím uvažovat. Ale rozhodnutí, jak se bude odvíjet zbytek mého dne, nechám prozatím na později. Pokusím se ještě držet pocitů získaných při našem posezení, když se vracím zpět, a nálady mezi mým odchodem z domu a návratem nemohou být odlišnější. Když si uvědomím před vchodem do Hanshi, že venku stále stojí hlídka, klidně kultivátora pošlu věnovat se jiným povinnostem nebo odpočinku. Podvědomě vážně nemyslím, že bych dnes ještě skutečně něco řešil. | ||
| |||
 | Vysvětlení - část 1 Wei WuXian, Lan WangJi
Pravda, nedal jsem jim příliš šancí reagovat, ale opravdu jsem chtěl mít DongZhenovo hlášení co nejdříve z krku. Už jen proto, abych získal základní přehled o událostech v malé sektě na našem území. Událostech, které sem mimoděk přivedli i HanGuang-Juna a Wei WuXiana, které jsem se chystal pohostit. Nevadilo mi tedy, že nereagoval okamžitě. Naopak, bylo to pro mě (a snad i všechny ostatní) lepší. Stejně jako si myslím, že je lépe držet se pseudo-přátelské atmosféry, než kdybych si před nimi měl hrát na nedotknutelného vůdce sekty. Beztak to dělám nerad… A jak se ukáže při Wei WuXianově reakci, měl jsem pravdu. Můj úsměv se navzdory situaci lehce rozšíří, po jeho oslovení. Dokud mě oslovuje jménem, je to dobré! I kdyby svá další slova snad mínil jako verbální útok, mě jimi nerozhodí. Ani tou otázkou… Ačkoliv v odpověď se mu ode mě dostane jen shovívavý pohled a poklepání složeným vějířkem o rameno, zatímco on poklepal dlaní o to mé. Ne, že bych mu to přímo nechtěl říct, ale řekněme, že nebyla vhodná doba? Tak nějak…
Usadili jsme se. Přede mnou skutečně nemusejí předstírat, že nejsou milenci. Blízkost, jakou zvolí pro usazení, je vlastně vítaná, protože vypovídá o prozatím vřelé náladě. Ačkoliv slova bratra Weie už tak přátelská nejsou… Rozvinu svůj vějíř a skryji za ním spodní polovinu obličeje. Pohled, který mu věnuji je lehce dotčený. Jako bych se zklamaně ptal: „Tohle si o mě myslíš, bratře Weii?“ Nahlas to však nevyslovím. Nechci se pouštět do podobných debat, bylo by to příliš vysilující a já už tak dlouho nesměl upadnout do svého bezmyšlenkovitého bloudění… Ale vějíř je to krásný, přesně jak můj přítel tušil. Ne můj nejmilejší, který jsem dostal od bratra jako dítě, ale krásný. Vyobrazuje smuteční vrbu a hejno vzdalujících se ptáků, kteří odlétají do západu slunce. Sám jsem jej maloval, i když nemyslím, že by to poznali. Naštěstí vejde sluzebnictvo a já získám čas. Můj výraz se stane neutrálním a dám vějíř z tváře, abych se jim mohl ležérně ovívat tak, jako dřív. Přikývnu Wei WuXianovi na jeho projev uznání. Ach, kde bych byl, bratře Weii, Kdybych se neuměl řádně postarat o své hosty? Zapomínáš, kdo byl můj učitel v tomto směru? Doopravdy to ale nemyslím zle. Spíš se opět usměji, tentokrát i o něco upřímněji. Hned se však vrací k tématu schůzky, nu což. Není to tak neočekávané, že?
„Hm…“ Podložím si bradu rozevřeným vějířem a zahledim se někam mezi ně. „Pravda, vy jste při uložení rakve nebyli. Nevěděl jsem kam doručit pozvání, dodatečně se omlouvám, bývali byste byli vítáni.“ Není to tak, že bych nechtěl odpovědět, ale snad mě znají dost na to, aby věděli, že mluvit přímo pro mě není, že? Ani když na mě tlačili ohledně hřebenu Xinglu jsem se jen stěží držel tématu… Ach, tehdy šel z HanGuang-Juna takový strach…! „Ano, ano, já vím…“ zvednu dlaně v jakémsi gestu rezignace, když vidím pohled druhého mladého pana Lana. „Abyste rozuměli, to místo stráží devět učedníků vždy tři od jedné sekty. Konkrétně sekt Nie, Jiang a Lan.“ To je vcelku známá věc, ale kdo ví, kde se to dva potulovali…? Za poslední měsíce mi moji zvědové o nich přinesli jen pramálo zpráv. Mohlo jim to uniknout… A pokud mají pochopit závažnost situace, která pro mě skutečně závažná je, pak potřebuji, aby znaly všechny souvislosti. Samozřejmě je otázkou, zda skutečně chci, aby do toho zasahovali, jenže už před pár dny jsem pochopil, že dříve či později ta zpráva mé území opustí a pak se stane neřízenou střelou. A tito dva mi už jednou s problémem pomohli, i když tenkrát nevědomky… „A má všechny náležitá pole a ochrany. Skutečně, Lan QiRen vše osobně zkontroloval, abyste věděli.“ Sklapnu hbitě vějíř a hájím se jako žák obviněný z nekvalitně odvedené práce. Jako bych teď jen nepodával vysvětlení příteli, ale byl nucen obhajovat pochybení, z něhož mě obviňují děsiví muži. Složím ruce do klína a trochu sklopím zrak. „Tři měsíce bylo vše v pořádku. Čas od času tam chodívám a nechávám si posílat pravidelně zprávy.“ Nemusí vědět, že mé chození v ta místa je spíše o tom, že se tam občas vzpamatuji z dlouhého stavu duchem nepřítomna. To není ničí věc. „Jenže teď už před jedenácti dny se něco stalo. Rozhořčená energie nabrala na intenzitě a potlačující opatření přestala stačit.“ Vím, že tohle jim nic neřekne. I já sám, když jsem dorazil na místo, jsem byl jen a jen zmaten. „Dostal jsem se tam akorát včas, abychom zažehnali největší hrozbu. Učedníci na stráži jsou tam převážně proto, aby hlídali proti vykradačům hrobů a lidem, kteří by buď náhodou, nebo záměrně, mohli ochranná opatření poškodit. Nevěděli si rady.“ Což stěží byla jejich chyba, víme? Proto to celé vysvětlování… „Problém však není v tom, co se stalo, ale proč…“ Znovu roztáhnu vějíř a začnu s velmi laksním ovíváním. „Jak Patriarcha Yilingu jistě potvrdí, pokud je příčinou rozhořčení nějaké zběsilé mrtvoly pomsta, pak pokud se mu jí podaří dosáhnout, rozhořčení se vytratí, že?“ Říkám "Patriarcha Yilingu", protože teď se obracím a zároveň i opírám o přítelovy znalosti z oblasti Demonické kultivace. „V případě mého bratra to nestačilo, protože byl ovlivněn dalšími machinacemi jako polovina Stygiánské tygří pečeti, rozřezání těla a kdo ví, jestli se chtěl mstít jen třetímu… Totiž bývalému vudci sekty Jin.“ Nervózně se začnu ovívat intenzivněji a zuby krátce sevřu spodní ret. Tohle pro mě není lehké téma, víme…? „Podstatné však je, že žádné pole nebylo narušeno. Kamenní strážci nebyli poškozeni, žádný z talismanů nebyl odebrán… Tak proč se temná energie začala vylévat z hrobu jako řeka že svého koryta?“ Zeptal jsem se. Byla by to však jen řečnická otázka, kdyby znovu někdo nezaklepal a nevyrušil nás. „Dále,“ výzvu dotyčného. Ukáže se, že jsou to sluhové přinášející jídlo. Vývar bez masa a rýže pro Lan WangJiho a kořeněné kari s rýží pro Wei WuXiana. Poděkuji jim kývnutím a počkám, až nás zase opustí. Dveře klapnou a máme opět soukromí. Problém je, že ticho tím pádem trvalo déle, než jsem původně zamýšlel a tak si říkám, že možná nechám bratra Weie aby se nad tím sám zamyslel? Položil nějaké otázky? Nebo snad HanGuang-Jun? | ||
| |||
 | Dávná přátelství Lan Zhan, Nie HuaiSang Já mám zkrátka nejlepšího chlapa na světě. Nemohu než se malinko a úplně nenápadně rozněžnělý (takže culící se ala všechny mozkové buňky mě opustily) usadit na připravený polštář. Takové maličkosti jsou další z mnoha důvodů, proč bych si své prohlášení obhájil. Teda kdyby se někdo vůbec odvážil tvrdit, že lepší chlap existuje (nebo nedej bože, že Lan Zhan není můj). Ale i když si vyžádanou péči vychutnám líně nahrbený a sem tam se spokojeným zapředením, nakonec musí i tomuhle ránu nastat konec. Však bude jich ještě spousta - kvůli takovým potěšením bych byl snad i ochotný vstávat dřív (nebo spíš o něco dřív). Když odcházíme z pokoje, pomrknu ještě do menšího zrcátka na stole a těsně před dveřmi se otřu Lan Zhanovi o bok a věnuji mu vysloužený polibek za skvělou práci. A pak už vyrazíme ven. I když Lan Zhan souhlasil s návštěvou oslíka, zaletím k němu pohledem lehce nejistě, když první, co spatříme venku, je náš zbrusu nový společník, vyčkávající na nádvoří. Ale plány se nemění a krátkých pár minut tedy strávíme ve stájích... kde Malé Jablíčko vypadá, že by spíš rád, aby to bylo pár vteřin. Zavěsím se na něj. "Co jsem ti kdy udělal, Jablíčko! Máš rád bílou barvu? Mám se oblékat taky tak pohřebně? Nebo ne, přinesu ti jablka a mrkve. Tak jenom jablka. Ale musíš být hodný, teď tu reprezentuješ naši výchovu!" Zulíbám mu hlavu a podrbu jej ještě za ušima. Tím si vysloužím alespoň trochu spokojeného otřepání (snad spokojeného, určitě spokojeného!). Vlastně ani nevím, proč si tak rád povídám se zvířaty (kromě jednoho konkrétního druhu, který NEBUDEME zmiňovat), asi že jsou tak roztomilá - i když všech mých dřívějších snahách snažili králíčci z Oblačných zákoutí dostat ode mě, taky jsem na ně rád žvatlal. Nepřijde mi to nějak divné, očividně, protože se narovnám jakoby nic a kývnu k Lan Zhanovi, že můžeme vyrazit. Nijak mi nechybí rozloučení, však přivítání bylo trochu podobné. Není to tak, že bych tu měl někoho, s kým bych se rozloučit chtěl, kromě Jablíčka. Mistr samozřejmě nebyl nikdo přímo neznámý, ale opravdu nebylo třeba, aby nám tu mával na rozloučenou. A tak vyrazíme v tichosti, kterou chvíli ruším jen občasným zamumláním. Když Lan Zhan rozhodl o našem uspořádání, tak jsem mu do toho nijak nezasahoval - kromě toho, že jsem využil své pozice a co nejlépe se k němu natiskl. Nejprve jsem se tedy chtěl držet slušnosti, vzhledem ke společnosti Nie DongZhena... ale pokušení alespoň se přišmudlat jsem neodolal. A taky s tím měla co dělat ta nepříjemná běloba všude okolo. Přesto jsem nijak neprovokoval, jen jsem sevřel Lan Zhanovu dlaň, kterou mě u sebe jistil, přitiskl se k němu a sem tam něco zamrmlal. Ale ve skutečnosti jsem nerušil. Vzdálenost k Nečisté říši nebyla zanedbatelná a WangJi nás musel oba dopravit... takže jsem polkl vlastní nudu, držel a nerušil jeho soustředění víc, než malinko. Byla to dlouhá cesta a když jsme konečně přistáli, mravenčilo mi v nohách a nenápadně jsem je protáhl. Podobně nenápadně, jako jsem pak za zády posla vrhl starostlivý pohled ke svému milému. Nepochyboval jsem o jeho síle, ale právě několik hodin čerpal svou energii, tak... se ujišťuji mlčky, že je v pořádku. Co začalo jako pátrání po nešťastném učedníkovi nabralo opravdu zvláštní obrátky. Dokonce nás přivedlo až na práh starého přítele - po chvíli proplétání se ulicemi velkého města a oplácení pozdravů (v mém případě méně vážně, než jak jich bylo rozdáváno), jsme se ocitli přímo v jeho pracovně. Žádná přijímací hala. Menší prostor, více soukromí... řešil HuaiSang tady snad všechny své záležitosti, že jsme sem byli zavedeni tak samozřejmě? Nebo jen ty týkající se záhady na hřbitově? Ale opravdu se nad tím nějak zvlášť nepozastavím, navíc ten prostor je alespoň mě bližší - nehledě na to, co chceme řešit. Nechám WangJiho vejít jako druhého a naši trojici uzavřu, ale stejně se naprdelačím hned zase vedle něj. A ani si neuvědomím, jak nezvykle vážně jsem se začal tvářit už před dveřmi, ani že v tom nadále pokračuji. Přijeli jsme řešit vážné záležitosti, ale kvůli tomu to vlastně není. Do teď jsem nad tím nějak moc nepřemýšlel a řekl jsem, že už se tím zabývat nechci, a vážně jsem to tak myslel, ale stejně mě na chvíli přepadne zvláštní napětí. Jenže on se HuaiSang usmívá, jakoby se za chvíli chtěl objímat, je zase vyzdobený jako princezna a nepochybuji o tom, že složený vějíř bude podobné umělecké dílo, jako s sebou tahal vždy, když jsme byli mladší. Co se stalo, to se mi z hlavy při tom pohledu zase snadno odpaří. Je mnohem jednodušší vybavit si spíš mnoho dobrých zážitků, než pár špatných - alespoň pro mě. Kdybychom tu nebyli kvůli takové věci, pomalu bych v příští vteřině čekal, že jeden z nás nutně musí vyslovit nějaký vtip... takže při oslovení, které mi věnuje, podvědomě postoj uvolním. A už, už bych se nadechoval, ale zase sklapnu a počkám tedy, až si dořeší vše s poslem, než jednu ruku založím v bok. "Jsem přece mistr překvapení, HuaiSangu," brouknu. "Nečekal jsi návštěvu od Lanů takhle brzy? - Poslal jsi k nim vůbec někoho?" Je to otázka, která mě vlastně už párkrát napadla během cesty, zda někdo teď putuje ze sekty Nie do Gusu. Nemyslím si, že by HuaiSang řešil takhle citlivou (a zatím nejasnou) záležitost takto, ale to by buď znamenalo, že informaci chtěl předat jinak, nebo vůbec. Ale i když na něj vychrlím takovou otázku, tak k němu přejdu s mírným úsměvem. Ne, není to útok, ani ty otázky, ani kontakt. Jestli se neodtáhne, tak mu lehce přátelsky poklepu na rameno, i když se s ním nezačnu objímat a švitořit, jako když jsme byli děti... je to takové malé mementum. Svezu se pak na nabídnuté místo, u delší strany stolu tak, abych seděl vedle Lan Zhana. A neubráním se povzdechu. "HuaiSangu," oslovím ho trochu nespokojeně, ale vlastně když to nakousl, znovu se ve mě ozvou i nějaké ty starosti, "takové věci říkají hlavně lháři a tajnůstkáři. A víš, proč tu jsme, pojďme spolu mluvit na rovinu, ze všeho co zatím víme je akorát jasné, že se muselo stát něco opravdu hrozného!" Není to jako když přebírám slovo abych změnil atmosféru, nebo nás dostal přes nutné zdvořilosti aby Lan Zhan nemusel, nebo když vyzvídám. To jsou vždy nějaké skrupule, které mě drží v šachu vědomě i skoro nevědomky, nebo nějaké cíle, se kterými formuji tak nějak co říkám. Také je to úplně jiné, než když zcela otevřeně plácám a vyprávím. Že jsme tu právě teď zrovna mi tři mě nějak nutká opustit od toho, že jsme vlastně na návštěvě u vůdce velké sekty a vedle mě sedí vznešený HanGuang-Jun. Chytají se mě tendence mluvit více přirozeně, vyloženě až nechuť chodit kolem horké kaše a přijímat zdvořilostí kličky. I když k sobě - pravděpodobně navzájem - nebudeme opravdu zcela upřímní. Vždyť minimálně přímý rozhovor bychom si měli být schopní věnovat navzájem, ne snad? I když jsou teď naše vztahy jiné a od chvíle, kdy jsme se tajně plížili po Gusu s alkoholem, už uteklo příliš času. Polknu slova, když nás přeruší služebnictvo. A nemohu si pomoc, abys se nepousmál, když spatřím krásně zabarvenou tekutinu ve džbánku a sytá vůně dobrého vína mi pronikne až k nosu. Něco se nezapomíná, a protože WangJi má čaj, a sloužící přesně ví, čemu co servírovat, tak je mi jasné, že to byl výběr přímo pro nás... taky že, když zůstaneme znovu osamotě, zvednu pohár s odlitým nápojem ke rtům a ochutnám. V zimě je víno zkrátka nejlepší volba... a navíc takhle dobré. "Ty víš, jak na to," brouknu pak a spolu s tím znovu zvednu hlavu. Ale zvážním už, když se znovu vrátím k tématu, kvůli kterému tu sedíme a které máme jistě všichni v hlavě. "... Víme jen, že došlo k něčemu na hřbitově, kde leží tvůj bratr. Nie DongZhen řekl, že byl poblíž viděn učedník Lan, nic víc než to. O co jde, HuaiSangu?" Vyzvu jej mírně. Co si nechá pro sebe? To je otázka. Ale není to tak, že my bychom nedělali to samé. Zaletím krátkým pohledem k Lan Zhanovi, ale pak se soustředím na tvář přítele. Někdo zkrátka... jen tak nepřestane být přítel, i když je to složité. | ||
| |||
 | Tíha slov A-Yao Oba byli v zajetí svých pocitů a ani jeden úplně neustoupil z těch svých ani zcela nepřijal ty patřící druhému. Oba měli své důvody a nebylo na nikom jiném soudit, které mají větší váhu, které jsou zodpovědnější nebo snad, dokonce, které jsou "dobré". Dva nepravděpodobní aktéři se společně ocitli v situaci, kterou si nemohli vybrat - a i když A-Yaovo rozhodnutí svěřit San Lingovi pravdu především stálo za tím, že se tu ocitli, tak on nakonec nechtěl, aby to dopadlo takhle - takové to bylo v očích A-Linga a tak mu tuhle odpovědnost nedával. A nepřisoudil mu tím pádem ani právo vymluvit mu jeho rozhodnutí. Kdo by vůbec měl oprávnění říkat jim, jak se cítit a jak jednat? Jak se ukazovalo, ani oni sobě navzájem opravdu nemohli nic nařídit… jenže co když budou pokračovat dál v napjatém prosazování svého, kam až tohle může dojít? Smutná pravda byla, že právě teď neměl A-Yao jiného spojence. A San Ling zase neměl nikoho jiného, kdo mu mohl pomoci tímhle projít. Pokud celou tuhle lež neutnou, zbydou si jen sami dva. Alespoň pokud se A-Yaovi, což se teď mohlo zdát nejen skoro nemožné, ale v daném momentu i trochu odsunuté, nepodaří najít cestu k Lan XiChenovi. A když tedy měli jen sami sebe, měli by potlačovat v takovém postoji? Odejít v téhle atmosféře? San LingWu se nad tím opravdu pokoušel zamyslet, zatímco sbíral ze země aršíky a ukládal je do svého dlouhého rukávu. Pokoušel se rozdýchat své emoce, zahnat slzy i potlačit chvění. Co se mu dařilo již od vodopádu se mu však pomalu rozpadalo pod prsty a on se přistihl, že by chtěl jen odejít bez dalšího slova a utéct do soukromí. A křičet jak jen nahlas dokáže, aniž by mu do toho byť jen kousek reálného světa zasáhl. Nevěděl, jak by to skončilo… co by to způsobilo, kdyby utekl zrovna teď. Vzpomněl by si A-Yao i přesto na svůj slib, že se pokusí? Kdyby se tak A-Ling zachoval, nedopadlo by to nakonec celé ještě hůř? Protože stále mohlo být hůř! Nakonec… zatím A-Yao dýchal… zatím nevybuchl ani neutekl… zatím existovala nějaká naděje jakkoliv bláznivá mohla vypadat. Zatím měl San Ling stále své rozhodnutí, které mu dávalo více sil, než si vůbec uvědomoval. Takže neutekl. Stál si za vším, co řekl, i když jen tím že zůstal a pokoušel se sebrat zpět své sebeovládání. Snažil se odchýlit od svých pocitů a soustředit se na duši v druhém těle a na její city, aby přišel s něčím, co říct a pokusit se… alespoň minimálně… utěšit tuhle situaci. Zkrátka, držel se šílených nároků, jenž na sebe kladl, a kdyby měl ještě chvíli, snad by se mu i podařilo pokračovat ve výkonu už teď obdivuhodném na osmnáctiletého mladíka. Třeba by opravdu dokázal znovu nabídnout porozumění a přitom zůstat u svých pohnutek, jak zamýšlel. V hlavě ten plán skutečně měl… Jenže než se k němu skutečně dostatečně sesbíral, narovnal se, s papíry a úhlem uklizenými, a zvedl se tak nevědomky v podstatě do náruče. A-Yao byl mnohem rychlejší. San LingWu ještě nestačil ani utěšit reakce svého těla, natož aby se propracoval v myšlenkách až k dalším krokům. Mimo přímé a urgentní akce vyžadující okamžitou reakci uvažoval a rozhodoval pomaleji. A v překvapení ztuhl - když jej ten pár paží přivinul do náruče ve stylu, na který už hodně dlouho nebyl zvyklý, v šoku zamrkal a po tváři mu steklo těch pár zatím nepotlačených slz. A A-Yao mohl zřetelně cítit, jak mladík zdřevěněl, sotva jej přitiskl k sobě na hruď. Byl to ten samý, který dříve poskytoval náruč jemu, a přitom s čistými úmysly a bez myšlenek na sebe sama - zkrátka protože jinou variantou bylo nechat jej zemřít. Později třeba přišlo přemýšlení a dokonce i malé náznaky vypočítavosti, ale když jej objímal, skutečně jen nabízel podporu a útěchu. Ale když se ocitl v náruči on sám, jeho reakce vypovídala o šoku - a zároveň o vyrušení z myšlenek. Protože ty stávající se mu skutečně rozpadly. To objetí mu vzalo těžce sbíranou stabilitu, protože by jej ve světle vět, které si právě řekli, vůbec nečekal. Vlastně obecně by jej nečekal. A když se mu hlava zase rozběhla - a to bylo rychlé - stejně nechápal a zdráhal se domýšlet, jaký má mít náruč, do které byl vtisknut, význam. Byla… blízká. Příliš blízká, jiná než si občas vyměňovali mezi sebou přátelé, na hony vzdálená objetím od PuAie, který jediný z "jejich čtveřice" je rozdával pravidelně. A právě proto se podvědomě chtěl po ní ponořit. Okamžik, kdy se málem podvolil touze po opoře, prozradil trhaný nádech a jej provázející zachvění těla. Samozřejmě v sobě měl bodavou potřebu se schoulit pod pevné paže a rozplakat! Podivné by spíš bylo, kdyby neměl. Co mu bránilo byla právě to, jak moc to nechápal a nečekal. Zdráhal se vykládat si, že tohle objetí má být konejšivé, i když se takové nabízelo. Jenže s tím, co si řekli… s tím, jak před chviličkou A-Yao svíral jeho dlaně a vyhrožoval… to vůbec nesedělo! A zrovna v tu chvíli, kdy se tak trhaně nadechl a jeho ruce se automaticky vydaly v objetí přichytit, a tvář se mu lehce sklonila k A-Yaově hrudi… kdy možná by dokázal v příští chvíli své myšlenky opustit a přitisknout se k němu… tak A-Yao promluvil. A San Ling ztuhl podruhé, jen aby se vzápětí uvolnil a zavřel oči. Aha… tak takhle to bylo… A tak nechal ruce podél těla a tvář odvrácenou se zavřenýma očima, když A-Yao mluvil. Možná měl tělo už uvolněné - ne odpočívající, spíš klasicky věčné, jakoby stál kdekoliv venku a třeba na něj čekal, jako kolikrát před knihovnou. Bylo tak jasně viditelné, že mladík se jeho objetí nepovolí, že jej odmítl, i když na okamžik se opravdu zdálo, že jej využije a konečně spustí hráz, která uvnitř něj už musela dusit příliš mnoho. Jenže teď za ním viděl jen záměr… stejný jako za těmi slovy. A nevyužil ho, neviděl to tak, že by mělo význam mít ještě jiný. A tajně tiskl pěsti se stále nepříjemně citlivými prsty a ty se chvěly, zatímco zbytek těla už se ani nehnul. Ale A-Yao se od něj opravdu dočkal vyslechnutí. Dokonce i když si mladík vyložil jeho objetí právě takto, tak ho nepřerušil. Ale nereagoval dokonce ani když se A-Yao zajíkl. Až když zakončil svou otázku - "Stojí to za to?" - a odmlčel se dostatečně na to, aby bylo jasné, že dál nic neřekne, tak se San Linge těžce nadechl a konečně se pohnul. Jenže se k němu nepřitiskl, vklínil ruce na jeho hruď a jejich narovnáním se odtáhl. Vložil do toho sílu tak, aby se odtáhl, ale ne aby druhého muže odstrčil. Zůstal stát u něj, dlaně položené na jeho nepravidelně a rychle se zvedající hrudi a tvář měl skloněnou. Ani se na něj nepodíval a pokoušel se ani si nevzpomenout, jak se ještě před okamžikem k němu skoro přitiskl a jak moc by něco takového vlastně potřeboval. Znovu se zhluboka nadechl a pevně se zakousl do posledních kousků uvažování, které sesbíral během jeho slov. Ta mu poskytla důležitý čas. Když pak konečně reagoval, jeho slova sice byla rozechvělá, ale neoblomná. Ale ne vyslovovaná s hněvem nebo takovou rozhodností, spíš jen skoro šeptaná. "Neshodli jsme se, že Li HuiYin nemyslel na nic jiného, když tohle udělal? I kdyby si nemyslel, že nějaký takový cit máš, zkrátka by spoléhal na tvůj pud sebezáchovy. Máš dopis u sebe, podívej se sám… dokonce tě požádal o odpuštění. Pravděpodobně tebe a Lan XiChena." Vyslovil a zamrkal na podlahu, dýchal hlasitě a A-Yao z něj mohl jasně cítit úsilí, které na svá slova vynaložil, pokud jej vnímal. "Li Luan… na tvé city opravdu vůbec nemusel pohlížet…" hlesl a znovu vydechl, jakoby i dýchat pro něj bylo obtížné. "Ale… opravdu chceš, abych ti tohle uvěřil já?" Křečovitě zavřel oči a pak zvedl konečně hlavu a zahleděl se na známou tvář a téměř neznámého člověka. Pořád věřil těm kouskům, která spatřil… ale měl i slova, kterými některé úseky své víry mohl podpořit. "Řekl jsi… že jsi v Povstání proti slunci nevěděl, na jakou stranu se postavit. Že strana Wenů se pro tebe jevila lepší, ale nebyl na ji ON." Vydechl najednou. V takové situaci! Natáhl se do paměti a ta mu sama nabízela vše… co odhalí jak obří právě byla lež, kterou sice A-Yao přímo nevyslovil, ale dostatečně naznačil v otázkách. "Řekl jsi," pokračoval až příliš rychle, "že si nezasloužíš jeho cit, že ho nejsi hoden. Chtěl jsi skočit… chtěl ses zabít… a jediné o co jsi mě požádal bylo, abych mu nic neříkal, protože by takovou zprávu nezvládl. Můžeš říct, že jsem mladý a nevím, co vůbec je láska… a opravdu asi nerozumím ani štěstí a vážně netuším, jak ti odpovědět, nevím jestli budu šťastný, asi ani co to znamená někoho takovým učinit… ale pokud láska nevypadá takhle, tak jak jinak by měla? Zvládl jsi skoro týden předstírat Li HuiYina a nezhoutit se i když vystavený tomuhle všemu… a málem ses složil jen při zprávě, že se XiChen vrátil! Teď vypadáš, že se složíš jen protože to zkoušíš vyvrátit!" I když už nešeptal, tak ani nekřičel a mluvil rázně, ale z jeho tónu stejně bylo už znát vyčerpání. "Takže," nadechl se nosem a přehmátl na jeho ramena, skoro jakoby se sám zkoušel chytit, nebo s ním začít třást, aby mu to nasypal do hlavy. To druhé neudělal. A zamračil se a vyhledal pohledem tentokrát přímo jeho oči. "Opravdu chceš, abych tomu věřil? Aby nezůstal nikdo, kdo by znal pravdu? A!" Vůbec mu nechtěl dát možnost jej přerušit, nadechl se rychle a pokračoval stále rychleji. "Co se stalo, se nedá změnit. Takže jestli mi to za to stojí? Že mám šanci… alespoň trochu…" nedokázal to říct, byla to příliš hluboké, příliš bolestivé, aby svou vinu nahlas přiznal. Proto vychrlil něco jiného, ale stále pravdivého. "Šanci po pomoc tomu, že nebudou ztracené místo jednoho hned tři životy? Že Li Luan dojde klidu? Samozřejmě, že stojí!" Otřásl se a stiskl pevněji jeho ramena, než ho pustil. A o dva kroky dál se bokem opřel o stěnu, jakoby tenhle proslov byl snad to poslední, co zvládl. Oba dva se napínali opravdu daleko ke svým hranicím. K těm psychickým, ale oba už věděli, nakolik hlava ovlivňuje jejich těla, ani jeden nebyl dítětem. V místnosti panovalo šero jen se světlem lampy, ale i tak mohl A-Yao zaznamenat, jak mladík pobledl a zachvěly se mu nohy, než se opřel. Ale vyslovil otázku a opravdu čekal odpověď. Nepropustil A-Yaa ze svého vyčerpaného pohledu. | ||
| |||
 | Na ničem nezáleží…
Bylo iracionální působit mu bolest. Vyhrožovat mu. Vím o tom…! Celá tahle situace už se stačila tolikrát zvrtnout, změnit, způsobit výčitky, bolest, nám oběma… A přesto jsme tu. Hledíme na sebe neústupně každý se svou vlastní „pravdou“ a motivy. Nechápe mě. Nemůže… Samozřejmě, že víme, co říkáme. Ale víme proč? Dohlédneme skutečné podstaty? Kam nás to dožene? Jistě že ne! Ale jeho pohled, i když zalapal po dechu, jak ho bolest dostihla, i když se mu v očích mihlo zmatení, byl pevný. Oslovil mě. Tichá prosba ukrytá ve jméně. Jakobych ji snad směl, mohl nebo chtěl či vůbec dokázal vyslyšet… Kýžené reakce, po které jsem toužil, nebo jsem alespoň věřil, že ji chci, jsem se ale nedočkal. Jeho ruce se mých třásly, ale nestáhl je. Za zavřenými víčky se mu hromadily slzy, ale nesouhlasil. Stále mi vzdoroval… Pustil jsem ho a on otevřel oči. Odsekl mi a mě znovu zabolelo hluboko uvnitř. Ne kvůli jeho slovům… Ale protože se znovu ukázalo, že ať se pokusím z této situace vybruslit jakkoliv, on učiní mojí snahu zbytečnou. Počítat s tím…? To chceš? Chceš mě chránit a pomáhat mi, ale nedovolíš mi to oplácet? Nedává mi to smysl. Vůlbec nic! Taky ho nechápu… Cítím, jak má zoufalá zloba ochabuje. Vidím v něm jeho vlastní bolest, kterou si prochází. A když se zvedne, odsouhlasí zítřek a naznačí průběh zbytku dnešního dne, mám pocit, že bychom se skutečně mohli takto rozloučit. Mohl bych ho nechat takto odejít. Mohli bychom mezi sebou udržovat chlad výhrůžek, které jsme si teď vzájemně vpálili do očí. Dřív nebo později, by se naše „spojenectví“ prostě rozpadlo v prach. Oba máme jenom jedny nervy. Ty mé tohle celé prostě nezvládají a ty jeho nejsou zvyklé být napínány do krajností… Povolí! A když ne, jednou zjistí, že zašel příliš daleko a…Bude to katastrofa! Polknu, pohnu se vpřed a rychle ho objemu. Už JE to katastrofa! Přivinu ho k sobě, jakobych objímal svého synovce. Má právo se zlobit. Má právo plakat. A vlastně… má právo mě trestat byť strachem o něj, nebo mě držet jakkoliv jinak v šachu. Na mně přece nezáleží… Nezáleží na tom, zda ho chci ochránit (ať už přede mnou nebo jeho vlastními chybami). Není důležité, jestli budu trpět každý další den, po který mi bude bránit zemřít. Proč se vlastně vůbec snažím, hm? Proč se prostě nepodvolím jeho snaze? Proč mi na něm, u všech hvězd na nebi, vlastně vůbec záleží?! „Jste blázni,“ špitnu sotva slyšitelně. „Ty i tvůj přítel…“ vydechnu stísněně. „Jenom proto, že si Li Luan domyslel, že ke mně XiChen chová cit, se obětoval, a ty se chceš vystavit zbytečnému nebezpečí. Chápu, on chtěl, aby byl XiChen šťastný a ty necheš aby zemřel nadarmo. Převzal jsi odpovědnost za splnění jeho posledního přání.“ Co to melu? „Ale ani jednoho z vás napadlo…, co když já ten cit neopětuji?“ Co to sakra říkám?! „Co když jsem XiChena nikdy nemiloval?“ zajíknu se. Snažím se stát pevně, vyrovnaně, ale nejde to. Hruď se mi zdvíhá a klesá v příliš rychlém tempu. Hnusí se mi ta slova. Nejraději by si jednu vrazil jen za to, že jsem je vyslovil! Vím, že to tak není. Naopak. Je pro mě nejdůležitější a nejkrásnější a NEJ po všech stránkách. Když zavřu oči, mohu ho před sebou vidět v celé jeho kráse. Jen při pomyšlení na něj chce mé srdce vyskočit z hrudi. A když mu mám čelit, jsem jakobych skutečně byl zamilovaným dospívajícím… I proto, kdyby se mě na to někdo zeptal, kdyby položil tu otázku, nedokázal bych doopravdy nahlas vyslovit, že ne. Ani teď jsem to nedokázal říct, jen naznačit. Položit otázku. Poslední zamyšlení… Vždyť se mě na to nikdo nezeptal. HuiYin mi prostě dal své tělo a San LingWuovi jsem nikdy neřekl, že k němu chovám city. Jen jsem popíral možnost, že on by je ke mně chovat mohl. Ano, dal jsem najevo, že mi na něm záleží, ale byli jsme si přeci v očích kultivačního světa blízcí, ne? Byli jsme zapřísáhlí bratři… Nemusí v tom být hned nic hlubšího. I když to tak je… „Co znamená, učinit někoho šťastným?“ Můžeš mi na to odpovědět? „Budeš šťastný, pokud uspějeme?“ Bez ohledu na to, co vlastně ten úspěch znamená… „Stojí to za to?“ | ||
| |||
| Návštěva Wei WuXian, Lan WangJi
Poslové, které jsem rozeslal po celém území Qinghe se postupně vraceli od časného rána. Zprávy, které přinášely, však nevnášeli do situace nic nového. Pevně jsem tiskl rty k sobě a přemítal, jestli už není příliš pozdě. Dotyčný učedník už mohl být na zcela jiném území… čas střídání stráží na hřbitově se blížil a spolu s ním se rozšíří ta zpráva mimo Qinghe a já už jí nezabráním. Nervózně jsem si klepal složeným vějířem o rty, když zaklepal a vešel sluha, který oznámil příchod HanGuang-Juna a mého starého přítele. Paradoxně se mi uleví. Wei WuXian je někdo, koho teď opravdu rád uvidím. Může si domýšlet, co chce, určitě sem nepřišel kvůli chrámu Guanyin a i kdyby ano, tohle je přednější a já vím, že zrovna jemu se s problémem mohu svěřit. Ano, možná nemá důvod mi pomáhat, ale… Myslím, že mě neodmítne. Když mi však sluha oznámí, že přišli s Nie DongZhenem, neubráním se lehkému zkousnutí spodního rtu za vějířem otevřeným tak rychle, že by to jen málokdo zvládl. Přijmu je. Jistě, že je přijmu. Přijímám všechny navrátivší se kultivátory. Musím zvědět, novinky. A samozřejmě přijmu i hosty. A také je přijmu zde, protože pro rozhovor, který nás nejspíš čeká, se Válečná hala nehodí. Dám sluhovi tedy rozkazy ohledně pohoštění. Kvalitní čaj pro Lan WangJiho a k jídlu poctivý vývar, ale bez masa a rýži. Pro Wei WuXiana naše nejkvalitnější víno a jedno z našich nejkořeněnějších masitých jídel, přičemž neopominu připojit žádnost, aby kuchař použil koření dovezené z Yunmengu. Sluha pak odejde a já vyklidím stůl akorát včas, abych mohl s jednoduchým „Dále,“ přivítat nové hosty. Než DongZhen otevře dveře, již stojím na nohou, šedé brokátové roucho dokonale uhlazené a vějří sice složený, ale připravený v dlaních, na rtech jemný vlídný úsměv. Už dlouho jsem se necítil živý jako právě teď. Pravda, většina z toho je dáva andrenalinem z tíživé situace, ale stejně se těším na známé tváře. Nechám se pozdravit a oplatím jejich úklony. „Vítejte, HanGuang-June. Bratře Wei, jaké překvapení…“ Teď už si nemusíme hrát na to, že nevím, kdo je v těle Mo XuanYu. Sice nevím, jestli je mi ještě umožněno mu tak říkat, ale to mi, doufám, prozradí jeho reakce. „Nie DongZhene, u sekty You, bylo vše v pořádku?“ otočím se na svého důstojníka. Ten krátce přikývne. „Ano, vůdče sekty. You SuFen mne ujistil, že na jejich území se kromě mistra meče, Suan MinGuye z klanu Lan, který se dvoří jedné kultivační sestře jejich sekty, nenachází žádný jiný vnější učedník z Gusu. Mistr meče nemohl být naším hledaným, protože v inkriminovaném čase byl dle HanGuang-Juna stále v Oblačných zákoutích.“ Stručný a věcný jako vždy, pomyslím si, ne zrovna nespokojeně. „Vskutku? Ach, klan You bude pořádat svatbu, to je krásné,“ dovolím si krátké zasnění, jakobych byl zase jen patnáctiletým klukem, který s Wei WuXian tajně dováděl v řece v Oblačných zákoutích a učil se chytat ryby. Už to dávno není pravda, přesto… „Děkuji ti, DongZhene, to je zatím vše,“ propustím svého důstojníka a usměji se na své další hosty. „Prosím, posaďte se,“ vyzvu je a usadím se zpátky ke stolu. „Zajímá vás, proč tak úpěnlivě hledám žáka klanu Lan z Gusu, že?“ zeptám se. Je to však jen řečnická otázka. Pokud byli u klanu You (ať už z jakýchkoliv důvodů), nejspíš dozvěděli se jakou zprávu DongZhen tamnímu vůdci přinesl. Obzvlášť, pokud bylo třeba prokázat nevinnost mistra MinGuye. Navíc je to jediný důvod, který si umím představit, že by je sem přivedl právě v tento čas a v tomto doprovodu. „Je to trochu složitější, ale nebudu vám nic tajit, dobře?“ ujistím je. Minimálně tedy ohledně tohoto problému jim nebudu nic tajit, víme? Přeruší nás sluhové, kteří zaklepou a přinesou čaj a víno pro mé hosty. Jídlo bude ještě chvilku trvat, ale to nevadí. Tohle stejně bude na dlouho… | ||
| |||
 | Čas jít Wei WuXian
Výměna jmen – láskyplných oslovení, je něčím, čeho se nikdy nenabažím. Něco ve mně by v té chvíli mohlo klidně zůstat zmražené a nikdy nemuset jít dál, protože jeho hlas v dozvucích péče a tělesného potěšení je třešničkou na nejlahodnějším dortu života. Neusměji se, po polibku na nos. Ale to jenom proto, že já se prakticky neumívám. Snad jen maličko mi cukne v koutcích radostí nad tím jak je Wi Ying plný života, po takovém probuzení. Uložím si tu informaci do paměti, abych byl připraven ji vytáhnout a použít, až zase někdy bude čas a vhodná chvíle.
Líbí se mi představa, kterou nastíní. Dva týdny ničím nerušeného soužití a milování, pouze s osobou, která by nám nosila jídlo, kdyžbychom zrovna nebyli zapleteni do sebe… Nevzpíral bych se. Pravda však je, že si ji v současné chvíli neumím představit úplně. Co to je, až tohle všechno skončí…? To je otázka, která mi nedopřeje klid. I když najdeme Li HuiYina, i když ho přivedeme zpátky, i když se ukáže, že nic neprovedl a celé je to od vůdce sekty Nie jen velký omyl… Pomůže to bratrovi? Strýčkovi? Budeme moci ještě vůbec odejít z Oblačných zákoutí?
Nad tím ale teď nechci přemýšlet. Usadím se po jeho šetrném omytí a natáhnu zpět kalhoty. Upravím se, zasednu k snídani a vklidu se najím. Mohu si to dovolit. Wei Ying jí sice rychleji, ale poté se ještě musí doobléknout. Jsem tedy akorát hotov, když přijde se stuhou a tou němou žádostí. Beze slova se otočím bokem ke stolku, vezmu polstář, přesunu jej před sebe a převezmu hřeben i se stuhou, abych se mohl věnovat manželovým bujným kadeřím, až se ke mně usadí zády. Miluji to. Prolétat se prsty tím jemným obsidiánovým hedvábím, které mu vyrůstá z hlavy. Miluji každé příjemné zavrnění, které vydá, zatímco mu hřeben pod jedmnými tahy rozčesává jednotlivé prameny.
„Hm,“ přitakám na jeho žádost ohledně Malého jablíčka. Samozřejmě, že mu neodepřu možnost se s ním rozloučit. Pěkně stáhnu ohon stuhou, všechny prameny pčelivě uhlazené. Vstaneme, posbíráme své věci, připravíme se a společně vyjdeme z mého (čtěte NAŠEHO) pokoje.
Nie DongZhen už čeká na nádvoří. My ale nejprve půjdeme do stájí. Když nás spatří, neříká nic a jen čeká, dokud se k němu nepřipojíme. Za nás je to až překvapivě krátká návštěva. Zatímco se Wei Ying tiskne na krk oblíbeného zvířátka, já jej pohladí po čenichu. I když Malé jablíčko nespokojeně hýká, myslím, že nás má rádo jako my jeho.
Nakonec se skutečně ocitneme na nádvoří a vyměníme si s naším průvodcem úklony a pozdravy. „Připraveni?“ zeptá se po nich. Přikývnu. Sice odcházíme pd sekty You bez rozloučení, na druhé straně jejich vůdce byl o této skutečnosti spraven a prakticky jsme se rozloučili včera. Netřeba to protahovat. Tuhle jednoduchost mám na severu rád… Tasíme meče a naskočíme na čepele. Jen já si k sobě ještě přivinu svého manžela a pevně jej držím před sebou, jako když jsme odlétali ze strážní věže tehdy v noci. Tentokrát by sice mohl stát za mnou, ale… mě to takhle vyhovuje.
Cesta je poměrně dlouhá, ale zdaleka ne tolik, jako z Gusu. Je zima a chladný vítr nám na spokojenosti nepřidává. Protože vezu nás dva, musím vynaložit víc duchovních sil než obvykle. Naštěstí jsem jich naschromáždil dost (i díky dvojí kultivaci se svým mužem). U Nečisté říše tedy sesedneme v čase odpolední svačiny. I sektae Nie má ochrany, které nedovolují kultivujícím jiných klanů proniknout do jejich domova. Nevím sice co to je, ale vím, že nemá smysl se pokoušet letět až na vnitřní nádvoří. Naštěstí s námi jde Nie DongZhen. Stejně nemluvný a pevný ve svém postoji. Nechá nám otevřít bránu a provede nás bludištěm chodeb mezi vyskovými zdi až do vmnitřních prostor klanu. Nádvoří nás uvítá čerstva odhrabané od sněhu a zdejší kultivující nás zdraví tiše a uctivě. Zvláštní obraz mraveniště, které na pohled připomíná chaos, já však nepochybuji o pevném řádu, který je zde dodržován.
Náš průvodce si odchytne jednoho sluhu, který právě někam spěchal s nádobami na vodu. „Oznamte klanovému vůdci, že dorazili HanGuang-Jun a mistr Wei, a přejí si s ním mluvit v záležitosti hřbitova.“ Sluhovi se přes tvář mihl stín, stísněně polkl, horlivě přikývl a pak spěšným krokem odkráčel. Nie DongZhen však na nic nečekal a vedl nás dál. Čekal bych, že nás zavede do přijímacího sálu. On však mířil do zcela jiného křídla. Konkrétně tam, kde měl (každý) vůdce sekty Nie vždy svoji pracovnu. Jakoby přesně věděl, že nás jeho vůdce přijme a že si nás přeje přivítat právě tam, v samotě a soukromí, které pracovna nabízí. Nešli jsme rychle. Přesto bylo překvapivé, že rovnou zaklepal na dveře a byli jsme prakticky okamžitě vyzváni ke vstupu. A tak náš průvodce otevřel a vešel s námi dovnitř. | ||
| |||
| ... tak to půjde po zlém? A-Yao Když A-Yao zvedl k mladíkovi pohled, tak ten svým neuhnul. Dál spočíval dlaněmi na jeho, dokud se je nepokusil sevřít - a když to mu bylo umožněno, chytil je do svých a držel je jen tak akorát pevně, aby nevyklouzly a stále dost jemně. Jakmile se pak pokusil A-Yao jeho slova vyvrátit zakroucením hlavou, nereagoval na to nijak, protože v tu chvíli to nebral tak doslova… ještě ne. Ale jak se situace náhle změnila, sevřela jej instinktivně nervozita. Přesto reagoval na jeho první tichá slova svými vlastně hned, těsně předtím než ho umlčel stisk na vlastních dlaních. “To neznamená, že nevíme co říkáme…” Začal. A pak sklonil překvapeně a s čitelným protestem oči. Opravdu se odmlčel, nebo ztratil slova? Každopádně znovu spojil pohled s A-Yaovým. Jakmile stisk překročil hranici nepohodlí do bolesti, lapl po dechu. Stiskl zuby. Zamrkal lesklýma očima… vše postupně, čím silnější byl stisk, a přitom nesklonil pohled. Nejprve byl zmatený… ale když pochopil, co mu tak janě říkaly A-Yaovy oči a slova, neustoupil. Doopravdy vlastně ani nemohl. San Linga přirozeně v tu chvíli napadlo, co to vlastně dělá, a to ve formě otázky, nikoliv odpovědí. Mohl si být vůbec jistý čímkoliv z toho, co zrovna teď dělal? Právě v tuhle chvíli mu ten člověk UBLIŽOVAL. A ne křečovitě a v sevření vlastních pocitů, aby to mohl přejít, ale cíleně a jasně. Byl… děsivý. Měl tvář jeho přítele a... byl děsivý. "A-Yao..." zkusil ho přerušit a upozornit, ale přitom vlastně věděl, že oslovený ví. A San Ling cítil, jak se mu do očí ženou slzy, proti kterým nakonec zavřel v tom natahovaném okamžiku víčka. A přitom by stačilo říct “rozumím”. Nemusel ani mluvit, mohl by jen kývnout! Jen vzít zpět, co zrovna řekl a jasně určit jejich pozice v tomhle opravdu divně a zoufale vybudovaném… spojenectví. Nastavit hranici tomu, co je ochoten obětovat pro muže, o kterém vlastně skoro nic neví, a pro svého přítele… kterého už nikdy neuvidí a přesto kdyby znovu oči otevřel, viděl by jeho tvář před sebou. Pro přítele, který napsal, co napsal a jak to napsal. Copak se A-Ling pomátl? Protože stále nekývl, ani nic nevyslovil! Vteřiny pokračovaly stejně jako sílil stiskl na jeho dlaních, kterými dokonce ani neucukl! Jeho tělo se třáslo a krátký dech byl hloupou a nenápomocnou reakcí na bolest a nejen tu vnější. Pár slz si stejně našlo cestu skrz jeho víčka těsně předtím, než je znovu rozevřel. Okamžik předtím, než promluvil - a když to udělal, znělo to nazlobeně a… rozhodně. U všech… všeho! Podobně, jako A-Yaovo “Jen tyhle dvě lži. Žádná jiná, jasné?” Byl to tón, který skrýval mnohem víc pocitů, tím více, čím více neosobní se snažil být. “Ne, není to jasné.” Stáhl k sobě své dlaně, když jej pustil. Bylo na něm až příliš vidět, že se snaží vyloženě je k sobě neschovat, ale jen položit na stehna. San Ling na sebe chtěl sám zakřičet. A místo toho se nadechl a rychle pokračoval, aby nebyl přerušen. “Ten slib už jsem dal. A já si… stojím za tím, co říkám! Takže… jestli… jestli to vzdáš a prozradíš se sám, tak budu trvat na tom, že jsem o všem věděl! Nebudu tě nutit něco slibovat, ale… počítej s tím!” Lapnul po dechu a neuhnul pohledem. Sledoval jej a dopis, který zvedl. Třeba se ani nezvedl na nohy, ale klečel narovnaný a vlastně to příliš nevadilo. Udělal něco podobného, jako u vodopádu, kdy sevřel A-Yaovo předloktí, aby mohl skočit jedině s ním. Jenže to přeci ještě držel Li-Luana… A-Ling by nedokázal sám právě teď racionálně říct, proč to dělá. Ale měl pocit, že se udusí, pokud to neřekne. Že se zhroutí na místě, pokud povolí byť jen o kousek ze svých slov. Pokud dá tomuhle muži šanci zničit vše… Zničit nejen svůj nový život. Ale zároveň rozdrtit na prach to, proč byl přiveden zpátky, to jediné, co na smrti Li Luana dávalo smysl… na smrti, které by býval mohl zabránit, kdyby byl jiný. A ta myšlenka, i když si ji teď nedokázal uvědomit, v něm zahlodala za krátkou chvilku až příliš hluboko. Byla podpořená všemi malými vzpomínkami, vyčítala si “coby, kdyby”, vyčítala si jeho přílišnou přemýšlivost, nedostatek jednání, odstup. Říkala, že měl něco udělat, cokoliv, i kdyby měl mluvit s Li HuiYinem každou hodinu každého dne a vysloužit si vlastní trest, měl zjistit, jak hluboké je doopravdy jeho trápení. Vzal si na sebe zodpovědnost, kterou si ani nestačil uvědomit dřív, než ho hrozila strávit… která vedla k jedinému rozhodnutí, kterého se držel tak pevně, jakoby nic jiného nemělo dávat smysl. Rozhodnutí, které ale zase budilo odpovědnost jinou, vůči někomu jinému… tomu, který se tolik snažil mu ukázat něco, co neignoroval, ale ani nevyslechl. Ano, San Ling opravdu mohl vidět v A-Yaovi něco, co málo jiných zahlédlo. Dokonce s ním i soucítit, opravdu upřímně si mohl přát, aby neukončil svůj život. I si skutečně myslet, že si další šanci zaslouží každý a že není jen špatný, i když ho skoro neznal. Tvořit si na něj vlastní obrázek na základě všeho, co viděl… a věřit mu. To vše už přece řekl a skutečně tomu také věřil. A stejně tak mohl, a i to byla pravda, vážit poslední přání svého přítele tak, aby držel tak velké tajemství a pomohl tomu, kdo to přání nese na svých zádech. Jenže to jsou všechno pocity, které mají hranice a ty by neměly být tak daleko. A taky, že důvod, proč řekl právě teď právě tohle, to byl právě ten pohřbený až pod těmito myšlenkami. Proto A-Yaovi odřízl cestu svým vlastním prohlášením - místo toho, aby mu dovolil podobně odříznout jeho a poddal se jeho výhružce. Něco z jeho zoufale naštvaného hlasu naznačovalo, že to myslí opravdu vážně - alespoň v tu chvíli, kdy to vyslovil. Opravdu nikdo nemohl odhadovat, co by nastalo, kdyby před takovou situaci byli postaveni. Ale už hypoteticky to byla nepříjemná myšlenka, to minimálně. A-Ling se po těch slovech zvedl na chvějivé nohy, ale sevřel bolavé prsty v pěst a zhluboka se nadechl. “Pokračovat můžeme zítra, ale já za velmistrem půjdu teď tě omluvit. Pak se do večeře budu držet stranou, ale vyzvednu tě jako předchozí dny.” Nebyl si opravdu sám jistý, jak to zvládl říct tak jednoduše. Už se vlastně cítil, že otěže přebrala setrvačnost a čerpala z nějakých skrytých zásob sil, o kterých doposud ani netušil. Možná měl A-Yao pravdu a ani jeden neměli jasnou hlavu. Každý rozhovor by někdy měl skončit. Pokud nebude chtít zjistit, co se stane, když bude na San Linga dál tlačit… a pak možná shledat i jak to bude fungovat opačně… možná byl čas zrovna tenhle utnout tady. San Ling si to asi myslel minimálně, protože sebou nakonec cuknul a znovu se sehl, aby sesbíral vlastní papíry. Kousal se do rtu a se skloněnou hlavou rozmrkával slzy. Do večeře zbývaly ještě asi tři hodiny. | ||
| |||
| Když to nejde po dobrém...
Měl jsem zůstat mrtvý…, prolétne mi hlavou. Po kolikáté už? A záleží vůbec na tom? Jsem tady. V šerem zahalené, prázdné ubytovně s mladíkem, který nikdy neměl poznat pravdu. Jenže ji zná a je to jen tvoje chyba, říká mi můj vnitřní hlas a já mu dávám za pravdu. Je má vina, že jsem selhal a dovolil mu poznat pravdu. Že jsem se nechal zcela zlomit tíhou XiChenových slov a společnosti. Že jsem A-Lingovi dovolil vidět moji slabost… Polknu knedlík ucpávající mé hrdlo. Nedá se však. Hned se vrací na místo, aby mi zabránil v nádechu. Můj dech je těžký a trhaný. Oči se znovu zalévají slzami. Dobře, že mám tvář skloněnou. Ne, že by něco změnilo, pokud mě tak uvidí, ale… Stejně to nechci. Vždy jsem žil s tím, že nikdo nesmí nikdy spatřit moji slabost. Věděl jsem, že predátoři v lidských kůžích, kteří slabost vycítí, pak udeří právě do nejbolestivějšího místa. V nevěstinci se to dělo stále. Pokoušeli se mě rozhněvat, rozplakat, ale já si držel úsměv a úslužně plnil, co jsem jim na očích viděl, protože jen tak jsem mohl přežít ve zdraví. Tomu samému jsem čelil i v každé části svého dalšího žití. Skrývání pravých citů bylo mojí nedílnou součástí. Tak proč to nejde teď?!
Ucítil jsem teplé dlaně na těch svých a zadržel dech. Ne… Nedělej to! Dej ty ruce pryč… Už mě nech být! Něha a vlídnost mě zabíjí. Jsou jako drogy. Nutí mě toužit po dalších a to… jen dláždí cestu ke zkáze. Nikdy jsem neměl nikoho jako on. Ani v nejdivočejších snech bych si tento den nepředstavil… Vzhlédnu k němu po jeho prvních slovech. Tvé rozhodnutí? Chce se mi mu vysmát. Co ty víš o tíze rozhodnutí, hm?! Třeseš se. Nevíš, co pro tebe tohle všechno znamená. Ani já to nevím. Nejsem tvůj přítel A-Lingu. A ty nejsi můj. Nemůžeš být. Nesmíš to chtít… Čím víc při mně stojí, čím odhodlanější se zdá být, čím déle zůstává po mém boku, tím jasnější je, že to musím ukončit. Jakkoliv – ne jakkoliv ne – ale musím!
Slzy se mi po jeho slibu skutečně vylijí z očí. Takové slovo, s tak obří odpovědností, takové mi ještě nikdy nikdo nedal. Copak nevíš, co se říká? Neslibuj nic, co nemůžeš splnit? Hruď mi svírají kovářské kleště úzkosti. Budou se ptát. Budou neústupní. Zanevřeš na pravidla? Chceš být další Li Luan? Zbláznili jste se všichni? Zakroutím nesouhlasně hlavou. Nečekáš, že ti to dovolím, že ne? Nechal jsem ho odtáhnout a sevřít mé dlaně. Hledím na něj, jakoby spadl z hvězd. Nemůžu uvěřit, že existuje takový člověk. Že jsem na něj narazil právě já… Nezasloužím si tvou důvěru, ani pomoc. Nesmíš je nabízet… Zavřu oči, polknu a zhluboka se nadechnu. Odpusť mi… Otevřu oči. „Nemáš čistou hlavu,“ vypravím ze sebe slabým hlasem. „A já taky ne…“ Přehmátnu si a chytím za ruce tentokrát já jeho. Pevně. Pevněji a křečovitěji než bych musel… „Máš pravdu. Nemohu ti bránit rozhodovat se sám za sebe. Ale tenhle slib, od tebe nepřijmu, jasné?“ spravím ho v očích nebezpečný lesk jasné, zřetelné výhrůžky. „Pokud se cokoliv pokazí… Pokud něco nevyjde… Nebudeš mě ani muset prozradit. Sám řeknu, kdo jsem a vezmu vinu na sebe, rozumíš?“ nechám svou otázku viset ve vzduchu. S každou vteřinou se můj stisk stává bolestivějším. Tak rozumíš?! Na rozdíl od něho, já nemám co ztratit. Je jen logické, abych to byl já, kdo zaplatí cenu. Takže přesuneš všechnu odpovědnost na něj? To je rozumné… Chudák kluk… Ironie prosakuje z mého vnitřníého hlasu. Kape jako jed, který mi koluje v žilách místo krve. Jak jinak vysvětlit, že mám na lidi kolem sebe takový vliv. „Jen tyhle dvě lži. Žádná jiná, jasné?“ To já jsem ten, kdo má lhát, ne on. „Budeme pokračovat zítra.“ Pustím ho a rychle se zvednu na své od nervů rozechvělé nohy. V rychlosti se ještě sehnu pro HuiYinův dopis. Opravdu jsem mu ho chtěl přenechat, ale teď je to jasný důkaz o skonu původního majitele těla. Důkaz, který bych mohl sice snadno nahradit vědomostmi, které mám, ale je hmatatelný a slouží tedy mému účelu lépe. Stačí jej komukoliv ukázat, a bude mít jasno. Stejně jako San LingWu. Schovám list do rukávu a spolu s ním i připravené talismany. Věnuji mu pronikavý neústupný pohled. Nechci ti vyhrožovat, ale nedáváš mi navýběr… | ||