Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Je vůbec reálný? A-Yao San Ling nechával dlaň položenou v A-Yaově sevření a čekal. Bylo jasné, že se podrobí jakýmkoliv otázkám a pokusí se na ně odpovědět co nejlépe k onomu "obrazu", nebo alespoň tomu, co za ním on vnímal. Jeho odhodlání bylo jen o něco více hmatatelné, než víra, kterou musel v muže před sebou mít aby ho udržel. A obojí kladl právě na jeho ramena - ale nemyslel to tak. Byl připravený naučit se vše nezbytné, cílevědomý… a při všem ostatním ho ani nenapadlo, kolik odpovědnosti tak na A-Yaa vlastně padá. Odpovědnost… těžkla ve vzduchu, ale San Ling si jí nevšiml. Ano, kdyby A-Yao chtěl, měl by před sebou právě vhodný materiál na učedníka, a nejen to. Mohl by tu víru pevně stisknout a přetvořit ji nejvhodněji pro své plány… nakonec, copak by nezvládl mistr lží a manipulace Jin GuangYao ovládnout nezkušeného osmnáctiletého mladíka? A kdo by tomu uvěřil? Vždyť se mu podařilo lhát celému kultivačnímu světu!... alespoň to všichni nahlas říkali a nedodávali, že nic není jednostranné, a že svět není tvořen dvěma hranami mince. Někteří dokonce jen pluli s proudem, neviděli, neslyšeli, ale věděli co říkat. A málokdo si uvědomil, že oni “všichni” vlastně nejsou všichni… ale právě jen ti, kteří jsou vidět, nebo se snaží mezi viditelné dostat. A že ti neviditelní třeba mohou smýšlet jinak… Ale ti viditelní měli slovo. Zatím jej stále měli. A kdo z nich by zapochyboval o tom, že tenhle muž, ten nechutný zrádce, zmanipuloval tohoto ubohého chlapce, zdrceného ztrátou přítele? Kdo z nich by vůbec měl nějakých pochyb, že žádný pokřivený nápad nemohl vzejít z mysli čistého učedníka Lan klanu? Jednou… když se jejich lež provalí… kdo vůbec uvěří tomu, že se San Ling rozhodl sám a A-Yao se mu vlastně tu cestu pokoušel nejprve vyvrátit? Existoval by vůbec jediný člověk, který by všechnu odpovědnost, všechnu vinu, nevalil dál a dál na jediná ramena? Jiný, než San LingWu? Kdyby byl více vypočítavý, sám by to spatřil. Že cokoliv teď udělá, kdyby se nakonec postavil proti A-Yaovi, kdo by nevěřil tomu, že byl jen hloupý, že si myslel, že pomáhá svému nejbližšímu příteli, že byl zmanipulovaný? Jenže on takový nebyl. Dokonce i když si nemohl ani domýšlet všechny důsledky, ani ho nenapadlo, že by někdy za svým dnešním rozhodnutím nestál. Že by jej předal A-Yaovi jako finální závaží. Ale až ve chvíli, kdy změnil A-Yao své chování, tak si konečně uvědomil tu tíhu odpovědnosti. A překvapila ho zkrátka už jen tím, že ji dříve neviděl. Ale doopravdy by bylo těžké mít mu to za zlé. Vedle svých slabých stránek byl i nadále připravený, odhodlaný, silný… všechno to, co v něm A-Yao měl šanci spatřit za uplynulý čas. Až do momentu, kdy ten pustil jeho dlaň. To se na něj začal San Ling dívat znovu nejistě a stáhl ruku zpět k sobě. A ticho mezi nimi se prodlužovalo. Mladík ztěžka polkl, když mu začalo docházet, co asi sleduje za myšlenkové pochody… Ovšem A-Yao byl jediný, který ticho vyrušil. Mohl na sobě cítit rozšířený pohled svého společníka, který ale seděl jinak dál nehybně. I když jej neviděl, pokud zvládl vnímat více než své stažené a bolestivé bytí, mohl slyšet, že se nehnul hned ani po jeho prosbě. Jakoby na moment s ním byla v místnosti jen kamenná socha, slepá a hluchá k jeho trápení. Několik vteřin zůstával sám, se svým vnitřním hlasem, svým třasem, křečemi, bolestí… Ale sochy nemají tak horké dlaně a jejich prsty nenesou měkká pohlazení. Socha by neuložila své dlaně na hřbety těch jeho, uložených na jeho vlastní hlavě. Koho se měl zeptat, jak je možné, že tu stále ještě A-Ling je? Opravdu… nikdo nebyl, kromě mladíka samotného. Nikdo jiný, kdo by se vůbec snažil jej pochopit. Jeden utrápený vůdce klanu se snažil pochopit snad až příliš kým byl dříve… a hrstka zatím neviditelných snažila se o něco podobného, ale jen pro svůj prospěch. To, kým byl dnes… ani neměl komu jinému ukázat. Kdyby to tedy sám věděl, samozřejmě... Ale přece ukázal střípky a přece tu San Ling opravdu stále byl. Trvalo mu pár vteřin rozhodnout se. Bylo to pomalé kvůli náhlému překvapení a vyvedení z připraveného dění, ale potom náhlé díky stejnému nutkání, kvůli kterému jej dříve objímal, nebo natahoval svou dlaň přes zástěnu mezi jejich soukromými prostory ještě před chvilkou. A-Ling se tedy přesunul na podlaze blíž a klekl si na kolena těsně před A-Yaa, než zvedl ruce a položil je na jeho dlaně. Pro tentokrát nenechal svou přemýšlivost ho zastavit, když se znovu ztěžka, zhluboka nadechl a vydechl. “Je to mé rozhodnutí. Neber mi ho.” I když to řekl jistě, i když ho chytil ještě nehybný, sám se začal trochu třást, ale dlaně nestáhl. “A nemusíš mě nic učit. Už jsi mi řekl hodně… a já to zpracuji... a nezkazím to, a kdyby ano, bude to jen na mě. Nikdy neprozradím kdo jsi.” Byl to slib, který byl nějak jasný už od začátku, ale stejně vyslovený nahlas byl... mrazivý. A San Ling už nevěděl, co jiného a odmlčel se. Ale zkusil pak trochu přehmátnout a jeho dlaně spíš sevřít, kdyby si je nechal A-Yao odtáhnout od hlavy, trochu se uvolnit, ale nenutil ho. Jen to zkusil. Nějakou zvláštní shodou okolností se zdálo, že A-Yao narazil v tomhle novém životě snad na jediného člověka, který ho nejen neshodil sám, ale vlastně ho neshazoval vůbec. Jak by to nemohlo být šílené, neuvěřitelné a zatraceně těžké na zpracování. Jenže A-Ling tam seděl z masa a kostí a nikam nemizel. | ||
| |||
 | Zákulisní informace
Pád Jin GuangYaa z pozice Prvního kultivujícího a jeho smrt, otřásli celým kultivačním světem nevídaným způsobem. I když existovalo pár vybraných jedinců, kteří o něm věděli své a mlčeli. Několik dalších, kteří tušili, nebo si domýšleli ať už ze závisti, nebo z opovržení nad ním, vybranými jeho skutky. Neexistoval nikdo, kdo by domýšlel skutečných rozměrů jeho zločinů. Jejich provalení pak způsobilo šok, který se jako vlna tsunami šířil světem ještě dlouho poté, co byl dopaden, přiznal se a zemřel. Prázdno, které po něm zůstalo, a skvrna na vedení a pověsti klanu Jin, se usadili ve všeobecném povědomí jako virus a šířili odtamtud nejistotu a strach. Kdo bude příštím vrchním kultivujícím? A bude vůbec někdo dosazen na tu pozici? Kdo bude vůdcem klanu Jin? Mladý, arogantní a impulsívní Jin Ling? Jeho vzdálený a neméně arogantní, ale alespoň ve své sektě oblíbený, bratranec Jin Chan? Někdo jiný z širokého „legitimního“ příbuzenstva? A kdo je tajemná osoba, která odhalila Jin GuangYaovy zločiny, která přes všechny své zásluhy zůstává v anonymitě? Co je vůbec čestného na takovém jednání? Svět jakoby se zbláznil! Dokonce i Nie HuaiSang se skonem třetího ze Ctnostné triády, rozkvetl a přestal být jen „kývalem“. K čemu mu nepomohla smrt jeho staršího bratra, k tomu pomohla zkáza LianFang-Zuna. Je možné, že Jin GuangYao nějakým způsobem týral a měl v pasti i jeho? Ale konečného politického dopadu toho všeho nikdo nedohlédl…
Když byl klan Wen svržen ze své hory a Město bez noci bylo dobyto. Byl LianFang-Zun v rychlosti přijat do rodiny Jin, jako první Jin GuangShanův bastard v historii. Vzápětí tento nový syn vůdce sekty Jin uzavřel přísežné bratrství se dvěma dalšími vůdci velkých sekt Nie MingJuem a Lan XiChenem. Klan Jiang, v té době teprve v prvních fázích obnovy na novém vzestupu, tímto spojenestvím velmi utrpěl. I když mu zprvu do značné míry pomáhalo, že jejich První žák, Wei WuXian, byl obávaný válečný hrdina s nesmírnou mocí a artefakty, které budily závist a strach, a později ho držela nad vodou zase svatba Jiang YanLi s následníkem klanu Jin, Jin ZiXuanem. Byla sekta Jiang z Yunmengu ze čtyř velkých sekt považována za tu nejslabší. I když její vůdce byl na svém území po smrti adoptivního bratra velmi obávaný… Když zemřeli Nie MingJue na odchylku Čchi a Jin GuangShan ve velmi nedůstojné pozici, klany Lan z Gusu i Jiang z Yunmengu, stále ještě pracovaly nma plné obnově, klan Jin neměl jiného hlavního dědice než Jin GuangYaa (a pokud existovaly i jiné možnosti, dokázal svou pozici v klanu obhájit, ať už jakýmikoliv prostředky), a klan Nie získal za vůdce Nie HuaiSanga, jen díky podpoře, které se mu dostalo od přísežných bratrů jeho staršího zesnulého bratra. Všechny čtyři velké klany tak zažívaly období nejistoty a ty menší doufaly, ve svoji příležitost. Spojenectví mezi těmi velkými se však zdála velmi silná…
Stále byla ve hře volba vrchního kultivujícího. Bez Jin GuangShana a Nie MingJua jako jeho oponenta, ve volbě nikdo nezbyl a bylo nutné začít odzačátku. ZeWu-Jun se o post neucházel a navrhl Jin GuangYaa jako ideálního na tuto pozici. Nie HuaiSang to odsouhlasil a Jiang WanYin, který sám nebyl navržen, nakonec též. Koneckonců Sandu SengShou s LianFang-Zunem sdíleli synovce. Některé menší klany sice měly proti této volbě výhrady, ale Jin GuangYao měl ve výsledku až překvapivě velkou podporu. V politice byl zdatný a svět jej vnímal všeobecně dobře. I když se vždycky našli hnidopichové, kteří měli a dali najevo své pochyby, nemohlo ho to ohrozit. Jeho, ani s ním vládnoucí další velké klany.
Až do návratu Patriarchy Yilingu a jeho spojení s HanGuang-Junem, kteří ve společné snaze a za podpory ZeWu-Juna, nalezli ztracené tělo Nie MingJua a pomohli světu odhalit Su Minshanovy a Jin GuangYaovy zločiny. Najednou už Wei WuXian nikoho přímo nezajímal. Sice visel nad hlavami všech jako hrozba, ale také už ho nikdo nepovažoval za tak důležitého a nebezpečného jako před lety. Stygiánský amulet byl zničen, všechny kousky kovu Yin také a všude tam, kde se od té doby s Lan WangJim objevili, bylo známo jen tolik, že pomáhali lidem bez rozdílu. Důležitá se zdála být jen budoucnost a všichni se i bez domluvy shodli na tom, že je nejistá…
Díky tomu, že vůdce sekty Lan byl jedním z těch, kdo vůdce sekty Jin odhalil a snad i sám zabil, nikdo proti němu veřejně nevystoupil (ačkoliv za to mohl nejspíše i fakt, že ho od té doby téměř neviděli, protože se údajně uchýlil do ústraní). Jin GuangYao oklamal celý kultivační svět, nebylo až tak podivné, že oklamal i své nejbližší „přátele“. Lan XiChen byl zkrátka také jenom člověk, toť vše. Jenže co teď? Klan Jin teď všichni odsuzovali a bez pevného a jasného vedení, jakoby neměl ani naději na brzské zlepšení situace. Klan Lan stagnoval, protože jeho vůdce meditoval v ústraní a nikdo nedoufal, že se situace v brzské době nějak změní. Jedinou nadějí by mohl být návrat HanGuang-Juna a jeho převzetí postu vůdce sekty. To se však díky jeho spojení s Patriarchou Yilingu a názoru velmistra klanu na toho muže jevilo jako nemožné. Klan Nie byl teoreticky na vzestupu, protože Nie HuaiSang ukázal celému kultivačnímu světu, že možná není tak neschopný a všechny sekty na území Qinghe, jakoby se odmlčely (v šíření pomluv a urážek) a semkly v jeden celek. Klan Jiang zůstával pevný a silný, ale bez dědice jakoby zůstával i bez budoucnosti. Celý kultivační svět tak vyhlížel jarní výroční konferenci jako světlo na konci tunelu, neboť se mělo rozhodnout, jakým světem se teď budou všichni ubírat. Není tedy divu, že se tím Lan QiRen tolik trápil! Ale není s podivem ani to, že se na bod zlomu připravovali i někteří jiní…
Když to bylo týden od událostní v yunpingském chrámu Guanyin, vedl nejstarší syn vůdce klanu Ong se svým otcem vážnou diskuzi. „Co tím myslíš, po smrti?“ ptal se, když mu jeho otce sděloval, neblahý skon muže, kterého valně podporovali a za jehož vlády se jim dařilo nejlépe za posledních možná pět dekád. „To co říkám, nerozumíš čínsky?!“ ohradil se starší z mužů. Ong MinLong se stal vůdcem své sekty v pětadvaceti letech, po Tažení proti Slunci, jako mnoho jiných. Od té doby, už ale uplynulo dalších 18 let. Protože, jeho jádro nebylo zrovna z nejsilnějších, stopy stárnutí se na něm projevovaly, jen o něco později než tomu bylo u jiných. Jeho syn Ong NuanTao na tom byl do značné míry lépe. Nyní se však zarazil při pohledu na otcovu strhanou tvář. „Jak? Jak zemřel…?“ zeptal se NuanTao. Klan Ong sídlil v Talienu na území klanu Jin. O incidentu se dozvěděli se ozvěděli se zpožděním, jako většina sekt, které se nového Tažení na pohřební mohyly proti Patriarchovi Yilingu neúčastnili. Ong MinLong věděl jen tolik, kolik mu oznámily oficiální zprávy z Lanlingu. „Co to pro nás znamená?“ pokračoval syn v otázkách. Žádné, „to je strašné“, nebo „dobře mu tak“. Mladého dědice malé sekty zajímalo jen to, co jejich dřívější loajalita prokazovaná nyní usvědčenému a mrtvému lháři, vrahovi a intrikánovi, znamená pro jejich klan do budoucna. „To nevím,“ hlesl MinLong v odpověď, „ukáže čas…“
Jednou z dispozic mládí je však netrpělivost. Zatímco Ong MinLong čekal a připravoval si oficiální stanovisko svého klanu, které by mohl obhájit a zbavit tím jeho rodinu, učedníky a chráněnce sekty jakýchkoliv podezření, že snad o nějakých zločinech věděli, nebo se na nich přímo podíleli, NuanTao odmítl čekat na „ukáže čas“ a začal sám schraňovat informace. Městečko Talien, bylo jen o málo větší než vesnice. Příliš málo novinek se bez poslů či návštěv dostalo až k jejich uším. NuanTao tedy odletěl do Lanlingu, kde jej přivítal chaos. Ani se nenechal ohlásit u Jin RuLana, protože neměl v úmyslu vést žádné skutečné politické jednání. Jen se vmísil mezi kultivující a poslouchal. Dával si dohromady 1+1, 2+2, 3+3… Až pochopil, že jsou skutečně jako sekta v bídné pozici a jaro pro ně jistě nechystá nic dobrého! Když se tedy po konci prvního měsíce od Jin GuangYaovy smrti, po ceremonii uložení rakve, vrátil domů, předložil otci kompletní a velmi výmluvnou zprávu o tom v jak obrovském chaosu se nyní okolní kultivační svět nachází…
„Nálada mezi kultivujícími není dobrá,“ udeřil na svého otce. „Všichni se teď chtějí od Jin GuangYaa distancovat. Samotný klan Jin je všemi odsuzován a zároveň ve vnitřní válce o moc. Je téměř jisté, že všichni ti, kteří se měli za minulého vrchního kultivujícího dobře, budou teď všem trnem v oku. Hrozí, že mnoho malých sekt zanikne, nebo bude pohlceno většími. Musíme jednat!“ naléhal. MinLong si sice sice vyslechl, ale nepřipadalo mu jako správné, se příliš ukvapovat. „A co navrhuješ, A-Tao? Žádné období prosperity netrvá věčně. Distancujeme se od LianFang-Zuna jako všichni, co vác můžeme dělat? Do volby novrchního kultivujícího nás nenechají mluvit, ani do toho, kdo povede klan Jin. Navíc, jaro je daleko… My se musíme starat hlavně o své vlastní území a o to, aby nás nespojovali s ničím, co udělal.“ NuanTao těžce odolával nutkání promnout si od shora dolů celý obličej. „A o tom právě mluvím! Ať už Jin GuangYao udělal cokoliv, něco se mu upřít nedá. Snažil se chránit běžné obyvatele. Chápal, že právě malé sekty jako ta naše, jsou proto klíčové. Věděl, že velké klany se často nevěnují všem problémům, které se kde na jejich území objeví, zato ty malé, vezmou za vděk čamukoliv. Navíc mají k lidem často blíže a jde jim skutečně o boj se všemi zlými duchy a monstry. Oceňoval zásluhy a loajalitu. Ano! Byl nebezpečný, ale kdo z těch velkých zvířat není že? Přes všechny zločiny, které mu přisuzují, byl tisíckrát lepší než Wen RuoHan a stokrát než Jin GuangShan. Naše sekta nebyla jediná, která těžila z toho, že byl vrchní kultivující právě on!“ Vrchlil ze sebe prakticky jedním dechem, otočil se pár kroky kolem vlastní osy a promnul místo pod nosem. „Kdo bude příštím Vrchním kultivátorem, otče? Dokážeš to říct?“ semkl pevně rty a zadíval se Ong MinLongovi do očí. Ten na něj hleděl se směsicí překvapení a hněvu, jakoby se nedokázal sám rozhodnout, která z těch emocí převažuje. „Bude to ZeWu-Jun? Nejspíš ne, protože medituje v ústraní jako jeho otec a stejně jako QingHeng-Jun z něj nejspíš nikdy nevyjde! Bude to HanGuang-Jun? Opět špatně! Mladší z Nefritů klanu Lan má sice pověst čestného, pravdomluvného a ctnostného kavalíra, ale také cestuje s nechvalně známým Patriarchou Yilingu. A co cestuje? Kolují zvěsti, že jsou snad… něco víc! Nikdo nezvolí do čela kultivujících někoho takového. Starý Lan QiRen? Stěží! Velmistr je už příliš starý a i když se těší velké vážnosti, nikdo si netroufne riskovat, že se pravidla klanu Lan rozšíří co celého kultivačního světa bez ohledu na to, jak jsou ušlechtilá a jak obdivuhodné je podle nich žít.“ NuanTao nejprve rozhodil rukama a pak je sepjal na hrudi. „A kdo zbývá? SanDu ShengShou? Příliš impulsívní, příliš tvrdý a bez diplomatických schopností… Nebo snad Nie HuaiSang? I kdyby v něm skutečně bylo něco víc, jako jsem zaslechl na Ceremoniálu uložení rakve, kdo podpoří pana „Nic nevím?“, kterým byl předchozích kolik, deset let?“ Ve tváři mladšího z mužů bylo znát rozhořčení. „Pověz, otče, opravdu věříš, že někdo z nich by byl dobrým vrchním kultivujícím? Že by někdo z nich dopřál sektám jako ta naše dobré místo, když už ne přímo na výsluní, tak je alespoň nezadupal do země? Ne… Ať už povede klan Jin kdokoliv, půjde mu převážně o jejich vlastní přežití a pověst. Na nás se vykašlou. A zbytek velkých nebo středních klanů udělá totéž. Buď nás pozřou, jako velké ryby menší, nebo nás vyhladí, jako klan Wen. Opravdu chceš přijmout takový osud?!“ zakončil konečně NuanTao svůj dlouhý molog. Ong MinLong si syna vyslechl a musel uznat, že na jeho slovech něco je. Problém však byl, že i když milionkrát mohla jeho odpověď znít „ne“, nic z toho nemohl doopravdy změnit. Vůdce sekty Ong zavřel oči. „Otázka zní stejně, A-Tao, co navrhuješ?“ Nebylo to tak, že by předem přijal, jakýkoliv návrh padne. Pouze chtěl zvážit více možností, pokud se nabízely. A přesně na to NuanTao čekal! „Jim GuangYao se musí vrátit!“ Byl krásný podzimní den. Po obloze plulo jen několik bílých obláčků a vzduchem létali pavoučci na svých vláknech unášeni vstřícným větrem. Zatímco k takovému prohlášení by se hodil spíš jasný blesk, následován zahřmením z pekelných hlubin a deštěm, pokoušejícím se smýt jakoukoliv špínu ta slova obsahovala. Nestalo se tak. Jediným bleskem bylo lesk v MinLingových očích, když se znovu zahleděl do synovy tváře. „Co to říkáš?!“ zahromoval namísto počasí. Vstal ze svého trůnu a dokonce si neodpustil ani tři kroky, které jej od NuanTaa dělily. „Nemyslím doslova!“ ohradil se mladík a protočil očima nad svým otcem. „Nezačnu s démonickou kultivací, klid!“ vysvětlil. „Ale víš… Patriarcha Yilingu je zpět, že? Byl pryč 16 let a teď je zpátky. Prostě se najednou objevil v těle toho malýho bastarda Mo Xuanyua a říká se, že dokonce ani Zidian vůdce sekty Jianga nedokázal odhalit, že je ten chlapec posednutý!“ „Co tím myslíš?“ zeptal se MinLing příkře, stále s podezřením v očích. „Jin GuangYao byl deset let vrchním kultivujícím a vůdcem sekty Jin. Byl známý mimo jiné i tím, že vykrádal kultivační tajemství a techniky jiných klanů. Sesbíral spisy Patriarchy Yilingu z pohřebních mohyl a téměř celou dobu je měl ve své moci. Kdo říká, že nemohl znát některé z temných tajných technik toho muže? Kdo říká, že se nemůže vrátit mezi živé stejnou technikou, jako on? Vždyť nemusí být skutečně mezi námi. Stačí, pokud budou ostatní věřit, že je. Že může být…!“ MinLingovi se návrh jeho syna nelíbil. Navrhoval vlastně lež. Velkou lest… Ale na koho vlastně? „K čemu to bude?“ zajímal se. NuanTao se schovívavě usmál. Jeho otec byl v jádru dobrý muž. On sám o sobě také nesmýšlel jako o tom „zlém“. Prostě potřebují jen čas, aby tu myšlenku strávili a dali jí život. Popravdě kdyby to šlo, neřekl by mu nic. Nechal by si svůj nápad pro sebe a uskutečnil jej. Problém byl, že potřeboval otcovu podporu, pokud měl vyjít. „Řekněme, že se sejdeš s nynějším zastupujícím vůdcem klanu Su z Molingu. Je všeobecně známo, že Su Minshan a Jin GuangYao byli přátelé. Bez jeho podpory by jejich sekta pořádně ani nevznikla, natož aby měla tolik učedníků, jako teď. A řekneš mu, že je LianFang-Zun zpět. Že se vrátil podobně jako Patriarcha Yilingu, jen s tím rozdílem, že posedl tvého syna, namísto nějakého neschopného bláznivého klučiny kdovíodkud. Samozřejmě ti nebude věřit, ale zaujme ho to dost na to, aby nad tím začal přemýšlet a přijel sem k nám.“ „Pomátl ses? Nepřesvědčíš ho,“ ohradil se vůdce klanu Ong. „Kdyby Su Minshan žil, toho bych nejpíše nepředsvědčil. Ale jeho zástupce? Víš kdo to je?“ zeptal se, na rtech nehezký vypočívatý úsměv. Ong MinLing zakroutil hlavou. Moling byl daleko, až hluboko v Gusu. Příliš vzdálený než aby se k nim donesly takové zprávy. Natož za tak krátkou dobu. „Já taky ne.“ Úsměv se změnil v úšklebek a NuanTao rozpřáhl ruce. „Vidíš? Nebude to těžké.“ Vůdce klanu se vrátil na své vyvýšené místo a svezl se do unaveného sedu. „A když ano?“ zajímal se. „Pak budeme vědět, že to nebude fungovat a nemá smysl v plánu dál pokračovat. Ale pokud ano...“ „Tak co?“ opáčil otec. „Pokud ano, pak máme šanci využít chaosu a destabilizovat velké sekty.“ „O čem to mluvíš?“ MinLingovi se to nelíbiločím dál tím víc, ale zajímalo ho, o čem syn mluví. Ještě nikdy ho takto mluvit neslyšel… „Svět je v chaosu. Všichni se zmítají v nejistotě, ale také všichni čekají na jaro. A teď si představ, že se malé sekty spojí a budou společně postupovat proti těm velkým.“ Byl to vlastně okamžitý nápad, který ještě neměl v NuanTaově hlavě přesný rámec. Přesto mu připadal natolik dobrý, aby ho mělo smysl prezentovat. „Jak?“ otázal se vůdce malého klanu, obočí hluboce stažené. „Malými věcmi. Třeba: ‚Oh, máme problém… Na našem území se stala zlá věc, ale my poslali většinu učedníků do strážních věží a nedokážeme se s tím teď sami vypořádat, potřebujeme vaši pomoc.‘ Nebo: ‚Voda protrhla hráz a vzala sebou sídlo naší sekty. Ocitli jsme se v krizi, potřebujeme půjčit finanční prostředky, abychom mohli sídlo opravit a pokračovat v ochraně lidí.‘ V úvahu přicházejí i takové věci, jako sabotáže učedníků velkých sekt na Nočních lovech… Zkrátka. Přeneseme většinu svých záležitostí na jejich bedra a budeme z toho těžit.“ Zněl oto jednoduše. Až příliš jednoduše, podle MinLingova úhlu pohledu. „A proč myslíš, že by na takové lsti skočili?“ To bylo dobré. NuanTao usoudil, že pokud to otec okamžitě nenavrhl, ve skrytu duše s ním souhlasí. „Právě kvůli tomu, jaká je teď situace. Velké sekty budou potřebovat obnovit důvěru, která tímto opět utrpěla. Budou se snažit udržet si své postavení a vynaloží kvůli tomu velké úsilí i prostředky, jen aby si naklonili všechny možné příznivce, které by do budoucna mohli získat. Teprve na výroční konferenci se bude rozhodovat o budoucím postupu a uspořádání. Pokud budeme rychlejší, seženeme pro náš plán dostatek spojenců, a začneme s ním ještě během zimy, budeme mít na ní mít větší slovo, než jsme měli kdy dřív. Oni na rozdíl od nás spolupracovat nebudou a my je budeme mít prakticky v hrsti, protože jejich dobrá pověst bude záviset na nás. A i kdyby se to nepodařilo tak dobře, pořád pro ně bude potom těžší, aby se kohokoliv z nás zbavovali,“ vydechl odhodlaně. „Velké klany tvoří aliance často. Není teď řada na nás?“ Ong MinLing si povzdechl. Pořád mu to připadalo jako bláznovství. Podvod… „A to že budeš předstírat, že jsi posedlý cizím duchem, bude přesně k čemu?“ položil asi tu nejzásadnější z otázek. Všechno to ostatní dávalo smysl, ale tohle…? Pokud měli byť minimální šanci z toho vyjít bez úhony, taková hra (pokud by cokoliv nevyšlo) by poslala celou jejich sektu do kytek! „Malé klany se s námi nespojí do tak rizikového podniku, pokud nebudou věřit, že v jejich čele stojí geniální mysl, které už jednou velké lži prošly. Raději se budou třást v koutě a doufat, že si jich nikdo při čistce nevšimne. Pokud ale získáme spojence z řad těch, kterým se za minulého režimu žilo dobře, další už se přidají. A Jin GuangYao přeci vždy podporoval malé sekty. Je logické, aby po takové ráně, kterou utržil od vůdců velkých klanů, se spojil s těmi nejnižšími a pomohl jim vystoupat po žebříku chaosu až na vrchol. Jakmile uvěří, je půlka plánu hotovo,“ mínil NuanTao. Vůdce sekty Ong poslal syna pryč. Přemýšlel a přemýšlel o tom dlouho. Vlastně celý následující týden mu trvalo, než souhlasil. Jeho syn už byl ale připravený, že to jeho otec udělá. Svůj čas věnoval důkladné přípravě koho kontaktovat, kdy a jak, aby jeho otec mohl začít se schánením spojenců, které on bude muset přesvědčit. Náročný plán, nebezpečný… Oba se však rozhodli, že za to riziko, to stojí!
Pro Ong NuanTaa to ale znamenalo ještě jednu věc. Sehnat někoho, kdo mu co nejblíže dokáže nastínit, jak se Jin GuangYao choval. Samozřejmě už párkrát v životě vůdce sekty Jin viděl, ale neznal ho osobně dost dobře. Něco si uměl odvodit, ale pokud by potřeboval přesvědčit někoho, kdo se s ním vídal častěji, bude potřebovat znát každý zvozvyk. Pohledy, pohyby, tón úsměvů a tak…
Když tedy na konci druhého měsíce vyrazil jeho otec za zástupcem vůdce sekty Su, která byla skutečně na vrcholu jejich seznamu, NuanTao se vydal znovu do Lanlingu. Sice nebylo tajemstvím, že ještě jako Meng Yao pracoval pro sektu Nie, ale mladík usoudil, že hledat někoho ochotného mluvit v Nečisté říši by na něj jen zbytečně upozornilo. Z nějakého důvodu se mu zježily vlasy na zátylku jen při pomyšlení, že by se k těm místům měl přiblížit… Rozhodl se tedy raději pro Lanling, kde se za pár lahví vína, rozpovídá skoro každý. Zvlášť služebníci, kteří vidí a slyší mnohdy víc, než jiní…
Najít někoho ochotného mluvit skutečně nebylo těžké. Nedalo se ani říct, že by byl ve velkém městě příliš nápadný. Zda mu získané informace budou lk užitku už však byla druhá věc. Zdálo se totiž, že Jin GuangYao žádné zlozvyky neměl. Vždy se usmíval, vždy byl pokorný, vždy naslouchal stížnostem i žádostem… Byl chytrý. Ke služebnictvu velmi pozorný a oni se naoplátku snažili víc, než museli, aby vše bylo přesně, jak si přál. Dokonce se NuanTaovi donesl i příběh několika služebných, které uchránil před znásilněním od Jin GuangShana. Vědělo se o jeho krásné kaligrafii, vybraných způsobech, a dokonalé hostitelské práci. Mladík nepochyboval, že to celé nejspíš byla dokonale zvládnutá role a bude velmi těžké ji napodobit. Přesto se však nevzdal. Odloudil sektě Jin rodinu služebníků, jejichž postavení se změnilo k horšímu, a přivedl je do své rodné sekty. Oni mu naoplátku pomáhali, vytříbit si chování, čemuž od té chvíle věnoval mnoho dalších dní.
S koncem třetího měsíce a začátkem skutečné zimy přišel den, kdy bylo třeba přesvědčit prvního z dlouhého seznamu vůdců malých klanů a NuanTao na to byl tak připravený, jak jen mohl být. Chia DaChao, zástupce vůdce sekty Su z Molingu ho vyslechl a… uvěřil! Souhlasil s plánem a hned navrhl, co by mohl ze své pozice udělat: „Požádám klan Lan o přijetí našich učedníků pod jejich přísnou, leč správnou, výchovu a učení. Pokud přijmou všechny z naší sekty, prakticky infiltrujeme Oblačná zákoutí. Pokud budou ochotni přijmout jen pár vybraných, tak svým způsobem také, ale zároveň budeme mít i do budoucna možnost žádat je další a další pomoc.“ NuanTaovi se ten plán líbil a tak ho odsouhlasil. Netrvalo ani pár dní a Chia DaChao svůj plán uvedl do pohybu.
Během dalších dní uskutečnil syn vůdce sekty Ong ještě několik dalších schůzek s vůdci malých klanů. Některé úspěšnější než jiné, ale přecijen mohl být vcelku spokojen. Nedůvěra a neochota se dala přecijen předpokládat. A i když ho tlačil čas, odmítl se tím nechat zvyklat. Koneckonců sebedůvěra byla polovinou úspěchu muže, za něhož se nyní vydával.
Ještě ani po deseti dnech se NuanTao nedozvěděl o ztrátě Jin GuangYaovi duše z hrobu, do něhož byl zapečetěn. Nemohl, jejich klan byl dost daleko od Qinghe. Byla však jen otázka času, kdy k tomu dojde… | ||
| |||
 | Obraz lži, nebo spíš ubohosti…
Přikývl a dal mi za pravdu, ohledně nedostatku sebevědomí a přizpůsobivosti. Tak odhodlaný… Nevím jak jinak označit fakt, že ještě stále necouvl. Je to působivé. Působivé a děsivé! Sledoval jsem, jak se v jeho očích usadil stín. Přál bych si, abys to vzdal… Vidím překvapení, formující se šok, nejistotu… Ani stopa po odporu nad lžemi a osobou, která mu o nich vypráví tak věcně a samozřejmě, jakoby mluvila o počasí. Vypadal soustředěně, jako při výuce, které jsem byl svědkem v minulých dnech. Opravdu to takhle chceš? Není ti pohled na mě dostatečným varováním? Jeho ruka, jakoby v odpověď na mé myšlenky vklouzla do mého hadího sevření. Soustředím se na jeho zrychlený tep, ale v kontrastu s ním pevný pohled. Jakkoliv jsem navenek klidný, uvnitř mě se přeci jen stahují mračna. Řekl jsem, že tohle učení teď nemíním a ani nechci vzít zpět. Pravda však je, že stále doufám, že dostane rozum a odvrátí se ode mě a této hloupé cesty. S každou další vteřinou a minutou, kdy tak nečiní, se ten mrak v mé hlavě zvětšuje a nebezpečně těžkne. Přesto zajdu tak daleko, abych mu položil první ze série otázek, které mají následovat. – A dostal jsem odpověď! Chce se mi začít křičet! Nebo alespoň zavřít oči, jako když mi A-Su vyčítala mé skutky a já se musel rohodnout, co s ní udělám. Nechtěl jsem jí ublížit. Nic z toho co se stalo, nebyla její vina. Přesto jsem ji obětoval… A teď? Teď se nemohu zbavit pocitu, že totéž dělám A-Lingovi. Chystám se obětovat jeho duši, abych mohl žít. Ta myšlenka se ve mně naokamžik vzpříčí a já nedokážu přijít s další otázkou. Vím, co by mělo následovat. Vím, jak bych měl pokračovat. Kam ho navigovat, ale… Nejde to…! Uvědomím si a pustím ho. Nemůžu… Rozechvělé ruce stisknu v pěsti a konečně ty oči skutečně zavřu. Je to celé špatně! Začnu se opět po celém těle třást. Jedna… dva… tři…, počítám v duchu jako dnes ráno. Čtyři… pět… šest… Snažím se uklidnit svůj dech. Sedm… osm… devět… Ostré píchnutí mi projede hrudí, jakoby mě XiChen znovu probodl. Deset… Přinutím se otevřít oči. „Dobře,“ vydechnu přidušeně k jeho odpovědi. Zapřu pokrčené nohy chodidly o podlahu a chytím se za hlavu. „Omlouvám se, není mi dobře…“ Což opravdu není, ale ne proto, že by mě skutečně tak bolela hlava, je to… jen můj vlastní vnitřní boj. Ten stejný, který mě trhá na kusy a činí nerozhodným od prvního probuzení v tomto těle. Který mě donutil už podvakrát utéct od ZeWu-Juna… Je to směšné!, konstatuji sám pro sebe. Nebylo to tak, že bych nikdy netrpěl výčitkami svědomí, ale byly tak hluboko, že mi heslo „účel světí prostředy“ stačilo k tomu, abych šel dál. Abych pokračoval v následování vytyčené cesty. Abych dokázal obětovat a nechat za sebou, všechno a všechny… (Tedy kromě XiChena, ale i toho jsem se na své cestě minulým životem vzdal. Nejprve jeho náklonosti a svým plánovaným útěkem do Dongyingu jsem se chystal vzdát i jeho blízkosti…) Teď… Je to neznámé, cizí… nedokážu to kontrolovat. Znovu zahalím zrak oponou víček. „Nenuť mě k tomu…,“ hlesnu tak tiše, že si ani sám nejsem jistý, že to neříkám jen v myšlenkách. „Nenuť mě tě to učit…“ zaprosím, tvář staženou do bolestné grimasy. Mám křeče v břiše. Jsi prostě slaboch!, říká mi můj vnitřní hlas. Možná má pravdu ale… mě je to jedno. Uvědomuji si, že je to prostě třeba udělat. Že to A-Ling myslí dobře a evidentně je více než ochotný do toho jít. Jenže prostě něco ve mně nechce nést odpovědnost za jeho zničený život, jakkoliv účelné by to mohlo být. Nechce ho odsoudit k cestě, která mi kromě přežití vlastně nic dobrého nepřinesla. A v konečném důsledku mi vlastně nepřinesla ani to přežití… Je mi zle… | ||
| |||
| Učení lžím A-Yao Zdálo se, že se San Lingovi trochu ulevilo, když se mu dostalo ujištění ke smysluplnosti jeho nápadu. A kde by se možná jiní urazili, ohradili nebo alespoň znepříjemnili, on na slova "ale tvůj nedostatek sebedůvěry a přizpůsobivosti, by mohl být problém" s lehkým povzdechem přikývl. Jeho myšlení mohlo skutečně být předností dokonce i pro takové úkoly, ale musel by jej nejprve vypilovat a podpořit důvěrou. A on věděl, že přemýšlí někdy až moc místo toho, aby se situaci přizpůsobil, a že to ne vždy je dobré… to nakonec zažil na vlastní kůži i když nešlo vůbec o lži. To, že je "chytrý" pak nenechal nějak ovlivnit tu myšlenku. A že na tom musejí zapracovat? "Máš pravdu," vydechl, aby dal na srozuměnou, že si je vědom toho, jak tahle část jeho osobnosti není úplně dobrá v některých případech… konkrétně v představení, ke kterému se chystal a nejen ve specifických dvou lžích, ale celé té lži obecně… v uchování tajemství o smrti jeho nejbližšího přítele a duši, která obývala jeho tělo. A-Yaovi to mohlo jen potvrdit, že byl… opravdu odhodlaný. Ochotný na sobě pracovat pro dosažení cíle. Jen aby to zvládl... Ale někde se v něm muselo skrývat sebevědomí dostatečně na to, aby stále ještě necouvl. A když se A-Yao držel věcného tónu učitele, San LingWuovi to bylo blízké. Proto se dobře soustředil na vše, co říkal a zamýšlel se nad tím. I když mu A-Yao dokreslil kopírovací kouzlo, odložil papír stranou - nepůsobil sice jako někdo, kdo by se nezvládl věnovat více činnostem současně, ale raději se plně soustředil na aktuální problém. A jak ho poslouchal, byl vážný a v očích se mu postupně usadil tíživý nádech. Po částech si uvědomoval více a více, co A-Yao věděl už dávno. Že i z jediné lži není lehká cesta ven. Jeho samourčený učitel nakonec poznal nejlépe, jak zapeklitý a složitý umí být svět lží… jak i jediná lež vyžaduje oddanost klidně po celý život, jej aby nebyla prozrazena. Jak složité je vrátit se k pravdě, když jeden začne lhát. San LingWu neměl žádnou takovou zkušenost, která by ho na život ve lži připravila. Nedalo se zatím s jistotou určit, jak na něj bude působit vše, co se chytali udělat. Zda jednou to pro něj bude jen zkušeností, nebo jej to na navždy ovlivní… ani zda opravdu jejich plánům dostojí. Těžko opravdu předpokládat. Jednou by A-Ling mohl být dobrý lhář, vše to v sobě měl, jen to musel chtít rozvíjet. A potřeboval… inu, přesně to, co právě A-Yao dělal. Nasměrovat, vysvětlit základy a principy a navést do světa lží. A potenciál u něj byl vysledovatelný… Za okny ubytovny plynul život v Oblačných zákoutích svým navyklým tempem. Mnohým z těch, kteří se procházeli po cestách mezi domky, navštěvovali lekce, učili nebo se starali o řádný chod všeho nezbytného, by jistě jen samotné pomyšlení na lež takových rozsahů nešlo přes blokádu v mysli, tvořenou především všemi pravidly a ctnostmi. A-Ling se však nezdál vázaný ctí tak, aby mu ve lži nakonec zabránila. Jistě ji v nějaké míře měl, ale nebyla vlastností, která jej formovala. A byl věrný, další ze znaků klanu, ale on byl věrný více svým přátelům, než sektě Lan, která ho prakticky vychovala - jinak by tu nemohl teď sedět. To také vypovídalo o tom, že možná pro něj nakonec bude nejtěžší lhát ChengYinovi a PuAiovi. Ale mezi třemi jeho spolubydlícími, i když nahlas by nechtěl srovnávat, bylo již jasné kdo mu byl nejblíže a komu byl nejvěrnější. Stále více šokující mohlo být, že se mladík ke lži nestavěl s odporem. Vlastně… jakkoliv to ten mohl čekat, on se stále nestavěl ani k A-Yaovi s odporem. Přes všechno, co mu teď říkal a co odkrýval ze své osobnosti. Ani jednou za celou dobu, kdy A-Yao mluvil a třeba by se... určitě by se od jiných dávno dočkal opovržení už jen za vyslovení takových věcí, na A-Lingově tváři se nic takového neobjevilo. Vypadal překvapený, trochu šokovaný, jak poslouchal a sledoval ho. Nejistý. Ale ne znechucený. Sice lži nevnímal nijak pozitivně, ale přistupoval k nim zřejmě jako k nástroji nezbytnému, a jako k učivu na zpracování. O tom vypovídalo soustředění podobné, jako když při výuce začali probírat nové téma. Kdyby jednou někdo smazal "nezbytnému" a nechal jen "nástroji", kdo ví, co by následovalo. A ano, byl si nejistý osobou, která před ním zrovna seděla a takové věci vykládala. Bylo to pro něj složité, ale kdo by se tomu divil? To, jak A-Yao právě mluvil, připomínalo tak moc vše, co o něm slyšel, že bylo těžké na to alespoň nepomyslet. A co viděl předchozí týden…. vždyť jak by měl vůbec šanci vidět, kdyby to celé bylo jen nahrané. Musel jen věřit. Nejvíce věřil tomu, co spatřil dnes od chvíle, kdy zjistil pravdu. Ale jak A-Yao mluvil a vykládal, bylo děsivé pomyšlení, že tenhle muž zvládl klamat celý svět i své nejbližší. San Ling nepochyboval, že kdyby A-Yao chtěl, vše co si myslel, že viděl, mohlo být jen to, co on chtěl, aby viděl. Takže mu nezbývalo než věřit, že to tak není. Protože zkrátka teď si nemohl dovolit nevěřit, měl své důvody mu pomáhat, a protože věřil, tak mezi ně mohl zahrnout i přímo A-Yaa, a samozřejmě hlavní důvod se točil kolem Li HuiYina… ale také někde v duchu věděl, že soustředění na “jejich problém”, zapojení do něj, snaha o cokoliv… ho teď drží dohromady. Bylo pro něj opravdu důležité A-Yaovi věřit, takže to zkrátka dělal. A jakkoliv tedy mohlo být překvapivé, že A-Yaa ani po celém tom výkladu mladík neodsoudil, nebo alespoň nevypadal vyděšený nebo neprojevil náznak odporu, bylo to skutečně tak. A svou ruku k němu natáhl bez váhání, když k tomu byl vyzván. A na otázku, kdo je… to si nebyl San Ling úplně jistý, jaká odpověď se od něj očekává. Zase nad tím měl přirozeně tendence přemýšlet. Vykládal ti to tak, že “utvoření obrazu” znamená prezentaci toho, co mají vidět během jejich lži ostatní. A tak by asi neměl lhát tehdy, kdy nebude muset. Nadechl se po krátké pauze k odpovědi. “Jsem San LingWu, rodným jménem Ling. Jsem učedník klanu Lan z Oblačných zákoutí a Li HuiYinův přítel.” Nezaváhal. Tep měl trochu rozhozený již ve chvíli, kdy podal A-Yaovi ruku, ale dech zůstával klidný, oči oplácely ten nepříjemný pohled - byl tak zvyklý na Li Luanovu tvář a přitom teď ten výraz působil tak cize, že se musel nutit nad tím nepozastavit. Neváhal, přestože vlastně to nebyla úplně pravda, co řekl. Nemůže být jeho přítel v reálném čase, když on už není… San Ling si to uvědomoval. Ale tohle spíš než lež bylo přirozené prohlášení. Neměli jak vidět, že se za okny zase začal líně snášet k zemi sníh. Uzavřené okenice a chránící talismany jim poskytovaly veškeré soukromí a izolaci od okolního světa. V místnosti bylo trochu chladno, ale stále dostatečné teplo, aby tím nestrádali. Čas utíkal pomalu a odpoledne bylo dlouhé. Přesto jednou stejně přijde chvíle, kdy budou muset z budovy vyjít, pokud ještě chtěl A-Ling stihnout navštívit velmistra před večeří. Navíc vše má svůj čas, San Ling se nemohl naučit vše za jedno odpoledne, ale alespoň co nejvíce se mu A-Yao mohl pokusit předat a připravit jej. Bylo v jeho režii, jak a co to bude. Možná ale bude mít ještě další příležitost, San Ling ani neplánoval jít za knihovníkem hned dnes - to by bylo zvláštní vzhledem k tomu, že mu nemělo být dobře. | ||
| |||
 | Je třeba jít spát Wei WuXian
Vím, co se mu asi honí hlavou, když ke mně pozvedne své oči. Ne, Wei Yingu, nespali spolu! Vážně si myslíš, že by XiChen ráno vypadal tak, jak vypadal, kdyby ano? A že by pak odešel? Ale pravda je, že má slova mohla znít zavádějícně. Přikývnu na jeho další slova. Mám z celé té věci podobný dojem. „Hm…“ Nevím, jestli by Li HuiYin zůstal, pokud něco opravdu provedl. Na druhé straně naše sekta nevychovává zbabělce. Přijmout trest je základem našeho učení. Přijmout odpovědnost za své činy, je jedinou cestou k očištění. Navíc přijal před tím těch 18 ran bičem, jakoby mu na nich nezáleželo a byl posledním spravedlivým v sektě Lan. Věřím, že pokud by šlo jen o trest, podrobil by se jakémukoliv, za cokoliv co provedl ve jménu své lásky. Nahlas to ale neřeknu. Někdy se slova hledají ještě hůř než obvykle. I když mlčím, byl můj pohled zřejmě dostatečně „výmluvný“, nebo Wei Ying zkrátka uvažuje stejně jako já. (Jako ostatně často.) Pustím a ohrnu mu neposedný pramen vlasů z čela. Když se mi pak schoulí na klíně, v mé duši se usmívá malý plamínek, který sice má tvář neodráží, ale znamená neskutečné štěstí. Navzdory bratrově situaci, nebezpečí, ve kterém možná je mladý učedník, nejistotám a zapeklitému případu, jsem uvnitř skutečně šťastný jako blecha a stačí k tomu jen poleh mého manžela. Jeho prsty na bradě vysílají do mého těla malé blesky. Ten dotek mě přiměje shlédnout na jeho roztomilou formu. „Hm,“ přikývnu spokojeně, přitáhnu si svůj qín blíž a začnu hrát, tentokrát tu naši píseň, kterou jsem mu složil, když nám bylo těch 16 let v Gusu. Hraji přesně tak, jak noty vyžadují, ale namísto duchovních sil vkládám do každého drnknutí o struny svůj cit, stejný s jakým jsem skladbu tenkrát tvořil, abych jej vynesl na světlo světa.
Nevěřím, že se můj drahý pohroužil do snů během mého hraní. Přesto, když píseň skončí a já svůj guqin schovám zpět do váčku, přizvednu mu opatrně hlavu a jemně vklouznu pod jeho ramena. Zbývající rukou ho pak podeberu pod koleny, zvednu se s ním v náručí a přenesu jej na postel. Sice máme každý svůj pokoj, ale ani na vteřinu mě nenapadlo, že bychom je oba využili. Uložím jej do peřin a beze změny výrazu, mu rozepnu opasek. Ať si klidně říká, že jsem nestydatý a sprostý. Nic z toho mi nezabrání zbavit jej pomalu vnějších vrstev šatů a ponechat jej jen ve spodním rouchu. Složil jsem a odložil jeho oblečení a sám se svlékl, než jsem se uložil k němu. Oheň v krbu příjemně tajemně osvetluje místnost. Je ještě odpoledne, ale mně to nevadí. Chci se jen dívat na svého manžela, hladit ho po tváři, občas obdařit láskyplným polibkem a užívat si soukromí, které nám sekta You poskytla. Trocha něžného mazlení před večeří, komu může ublížit? Ano, obvykle je to Wei Ying kdo inicijuje takové věci. Ale pravda je, že tady nemám nic na práci a shodli jsme se, že bez dalších informací nic nevykoumáme. Nevíme co přinese zítřek, proto si chci užít dnešek.
Když přinesou večeři, zaklepou a oznámí, že nesou jídlo, neochotně vstanu. Přehodím přes sebe vnější hanfu, opásám se a dojdu jídlo převzít. Odložím jej na stolek a pak dojdu i pro Wei Yingovo, které sloužící položili před dveře druhého pokoje. Když jsou oba podnosy na stole, usadím se způsobně do předpisového sedu s rovnými zády a čekám, až se ke mně můj manžel připojí. „Dobrou chuť,“ popřeji mu. Najíme se a minimálně já jsem už tiše. Přistihnu se, že na jeho tváři občas spočinu déle než by bylo vhodné a tak se zase soustředím na jídlo, dokud není vše snězeno a my se nevrátíme zpět na lože.
Je ještě brzy. Proto se nebráním hlazení, polibkům a něžné stimulaci. Není vždy třeba řádit jako v několika nedávných dnech. Ale odpustit si milování úplně? Když jsme zpět sami a v módu „Každý den, je každý den“? To přeci nejde… Zvlášť, když je Wei Ying tak sladký a přítulný, jako zatoulané koťátko… Tak jako tak skončíme v posteli přituleni jeden k druhému. Padne devátá hodina a já s přáním dobré noci zavřu oči a pohroužím se do říše snů.
Ráno přijde stejně, jako každý jiný den. Je 5 hodin a slunce ještě nevstalo. Wei Ying má paži ovinutou kolem mé hrudi a nohu přes tu moji. Vtisknu mu polibek na čelo a pomalu se neochotně vymaním z jeho sevření. Je ráno, jako každé jiné. Omyji se, obléknu, učešu, upravím celkový vzhled a akorát sluhové přinesou snídani. Učiním tedy podobně jako minulého večera. Převezmu svůj tác, a jakmile služebná odejde, dojdu i pro Wei Yingův na chodbě. Nádobí od večeře odložím na komodu a na stůl připravím to dnešní. Ještě ale než naliji čaj, dojdu vzbudit svého manžela. | ||