Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | My…? Lan XiChen
Šel se mnou. Prvotní zaváhání málem stačilo, abych vzdal svoji snahu, ale než já zastavil svůj pohyb, on vykročil drže mou dlaň u své hrudi. Dobře…, prolétlo mou myslí uzavřenou v pozorovatelské věži. Cítil jsem jeho tep a mravenčení se pokoušelo proniknout vzdáleností od dlaně až k srdci. K vědomí, které zůstávalo vpozadí, neboť kdekoliv jinde by nebylo možné zachovat si odstup. Ačkoliv s tak rychle bušícím srdcem a plícemi, které rebelují s každým dalším nádechem a výdechem, to bylo stále obtížnější.
Mluvil jsem a to mi pomáhalo. Stejně jako chlad v zadní místnosti, jenž nám uštědřil kárný pohlavek. Musím ho zavřít, uvědomil jsem si, ale nejprve bylo důležité odvést XiChena k jeho loži. Posadil se. Stál jsem nad ním a chtěl jej i uložit, ale mé snahy ustaly, když nesouhlasně zakroutil hlavou. Nechápal jsem, proč nechce. Proč vzdoruje mé snaze mu ulevit. Chtěl jsem ho uložit. Držet jeho dlaň dokud neusne. Mluvit o čemkoliv ne úplně významném, jen aby ho tón mého hlas vedl do snů, které pak budu hlídat, dokud se neprobudí s čistější hlavou. Možná otupělý, možná prázdný, ale už bez šoku, bez absolutní bezmoci, která nyní musí svírat jeho srdce stejně jako mé. Žádal mě, abych zůstal a já byl skutečně odhodlaný zůstat. Zvedl bych se, jen abych zavřel to proklaté okno a uklidil kolem něj. Pak bych vyšel, vysvětlil LingWuovi, že může jít, že se o ZeWu-Juna postarám a vrátil bych se ke XiChenovi. Možná bych mohl zkusit hrát mu pro lepší spánek. I když po včerejší noci stále nevím, jestli dokážu zahrát alespoň jiné písně, když už mi je Jasnost zapovězená. Případně bych jen seděl u jeho lůžka. I to by bylo víc, než si zasloužím smět. Jenže mi to nedovolil…
Stále svíral moji dlaň a já se ji nepokoušel získat zpět. Jen jsem si tedy sedl vedle něj, protože stát bylo v takové pozici velmi nepohodlné a já se náhle sám cítil slabý. Naše stehna se přes vrstvy hanfu dotýkala a já znovu intuitivně položil dlaň na jeho záda, abych pokračoval v bezmyšlenkovitém hlazení. Pomáhalo mi to. Bylo dobré připomenout si, že to on je zde ten potřebný. Z boku jsem totiž hleděl na jeho tvář, když jeho palec přejel po mé dlani. Zachvěl jsem se. Slza ukápla. Smáčela mi tvář i hanfu na stehně. Doopravdy neuvědomělá, přesto palčivě přítomná. Touha položit si hlavu na jeho rameno a podlehnout jeho blízké přítomnosti byla jako plástev medu na dosah ruky. Mohl bych to udělat. Povolit stavidla, která hrozí protržením, vyplakat se, snad i trochu uvolnit… Ale jak už jsem řekl, nechtěl jsem jej zneužívat!
Mé rty se zachvěly, když jsem domluvil. Ano, nelhal jsem mu. Přiznal jsem, kým jsem. Ale tváří v tvář tomu, co ta zpráva způsobila, opravdu jsem měl? Chvíli mi trvalo nabrat zpět vzdálený klid. Můj dech byl mělký, jakobych téměř nedýchal. Ještě před pár okamžiky mi přišel jeho dotek jako dávno vyprodané zboží. Nedostupný artikl, který už mi nikdy nebude nabídnut. Přesto jsem tam teď seděl, svoji měl dlaň v pevném sevření té jeho a naše těla se o sebe opírala v těsné blízkosti…
Jak se to stalo?
Když vydechl své „děkuji“, nedocházelo mi, proč by měl. Proč by to dělal? Proč to říká? Připoměl se mi pevnějším stiskem a připojil i vysvětlení. Jasné, přesto příliš nepřímé a obecné. Děkuješ za vysvětlení a pravdu? Co jsem ti vysvětlil? A jakou pravdu řekl? Že jsem zde? Uvědomuješ si vůbec, co to znamená? Že je Li HuiYin mrtvý? Že když to vyjde najevo, budou všechny sekty naléhat na klan Lan z Gusu, aby mě vydal? Co pak budeš dělat? Opravdu si ještě můžeš dovolit mi důvěřovat? Je to ironie. Doslova jsem cítil její hořkou pachuť na jazyku, který zůstával uzamčen za pootevřenými rty. Ale někde hlouběji, to semínko naděje pustilo svůj klíček. Malý zelený, hledající povrch, kde by se nadechl vzduchu a sytil se slunečním svitem. Protože pokud ano. Pokud není ještě vše zcela ztraceno tak… Ne! Zalekl jsem se a ignoroval tu snahu o nový život. V pusté krajině mé mysli plné krve a mrtvých pro něj nebylo místo! Kdybych to neutnul. Kdybych si připustil, že to je možné, že by stačilo říct pouhá dvě slůvka a on by si mě přitáhl blíž do objetí tak pevného, že bych se v něm ztratil a zcela rozpustil, tak bych se zhroutil znovu. Kde je teď A-Ling a jeho „nenechám tě spadnout“? Neudělal jsem to.
XiChen řekl, že se nemám omlouvat za poslední dny a to, co se stalo ve strážní věži. Pravda už to říkal, ale tehdy jeho slova patřila Li HuiYinovi. Tomu, který už není a ZeWu-Jun to teď už VÍ! Nemyslím si, že by se měl omlouvat on. Natož více než já. Že je jako jeho vina horší než ta má…? Jenže co když to doopravdy nebyla ničí vina? Stalo se to. Ani jeden z nás nebyl připraven potkat toho druhého. Doopravdy si po tom všem můžeme vyčítat právě tohle? Nemá na svém dlouhém seznamu mých prohřešků vůči světu a jemu něco více důležitého?
Postřehl jsem náznak úsměvu. Slabý pokus o něj. Zvednutí koutků, které je asi stejně upřímné, jako když jsem se včera pokoušel San Lingovi naznačit, že možná Lan XiChena vůbec nemiluji. Jaký to ubohý pokus… Jakoby té myšlence chtěl nějakým způsobem dát za pravdu, pustil moji ruku a zvedl se. Vzhlédl jsem, v očích zcela čitelný nedostatek a ve tváři nevyřčenou prosbu: Neodcházej… Nevyřčenou, protože mi vyschlou v ústech.
Sledoval jsem, kterak se mi vzdaluje. Ale až po oznámení, že se musíme zamyslet nad dalším postupem, jsem cítil, jakoby mě teprve odstrčil. Ano, vím to. Vím, že musíme! Od něj to připomenutí však bolí. To malé nevyslovené „my…“ jsem si nepřipustil vědomě. Nasálo jej semínko v prachu jako vláhu a konečně se dotklo povrchu využívajíc momentu, kdy si jej nevšímám a nemohu tak zašlápnout. Jakobych to snad dokázal… „…není tvé rozhodnutí, zda mu bylo lépe bez tebe… nebo jestli pro něj budeš cennější než všechny překážky.“ – Znovu mě dostihla San LingWuova slova, jako kočka číhající u myší díry na svoji příležitost, aby mi nedovolila doopravdy se ztratit v labyrintu beznaděje.
Chvěl jsem se. Mohl bych se toho chytit. Navázt na jeho úvahy svými a rozvést je. Zeptat se, co myslel tím, že vybíral čtveřici, která vyrazí na pomoc strážní věži. Ale vlastně bych se ani nemusel ptát. Sotva se tohoto tématu myslí dotknu, tuším, že vím, proč si mě dal zavolat…
Bylo to vlastně jednoduché. Nie FenFang přišel a chtěl mluvit s učedníkem, který ho zachránil v bažinách. Ale vzhledem k tomu, že okolí jejich strážní věže teď musí vypadat jako mucholapka za horkých letních dnů v Yunmengu, domnívám se, že spíš přiletěl požádat o pomoc. (Zvláštní, že zrovna sektu Lan, ale možná se rozhodl spojit příjemné s užitečným? – případně je to zajímavost, kterou minimálně stojí za to si poznamenat v paměti.) ZeWu-Jun zajisté pomoc přislíbil. Strážní věž ale nepojme příliš pomocníků. Na druhé straně každá citera a každý meč by byli výtečnou pomocí. A jelikož to, že je vybíral řekl mě a tímto způsobem, nejspíše to znamená, že jsem měl být jedním z vybraných. Přesně Li HuiYin jím měl být. Nemusí ani vědět, že jsem již hledaný, aby pochopil, že nepřipadá v úvahu, abych šel. A co se zbytku čtveřice týče, pokud tam nepůjdu, má smysl nad tím přemýšlet?
Jistě bych našel i další otázky, a snad i slova rozboru naší situace. Jenže ani to nešlo. Nechtěl o tom doopravdy mluvit. Nebyl připravený. Prozrazovalo ho, jak se musel zachytit parapetu. Díval jsem se na něj připravený vystartovat z postele a podepřít jej pokud by potřeboval a záchytný bod, který našel, mu přestal stačit. Nevěděl jsem, co mám dělat. Jen jsem tam seděl vědomím blíže tělu, než bych potřeboval být. Naslouchal jsem jeho dalším slovům neschopen odvrátit zrak. Pravda… Jak by mohla být? Přesto to nedokáži doopravdy zpochybnit. Lan XiChen nelže. Každý detail jeho postoje a reakce jej prozrazuje. Snad není úplně jisté, nakolik je skutečně rád, a nakolik je v šoku, bezradný a ztracený, ale jsem si jist, že nelhal o svých citech. Což si ale v této chvíli nesmím zcela připustit. Kdybych to udělal a dovolil si přijmout je jako fakt, musel bych mu odpovědět. Říct, jak hluboko jsem sám ztracen v citech k němu. Pokusit se vypovědět, jak strašně moc jej potřebuji, v čemž… by mi nevěřil. Nemohl by… Nikdy už mi nesmí a nebude věřit… Bodlo mě u srdce. Tělo zabojovalo o vzduch a já se traně nadechl. Ani jsem si neuvědomil, že jsem zatajil dech.
Sledoval jsem jeho pohyb. Přišel blíž k posteli, ale ne až ke mně. Přišel blíž, přesto zůstával mimo můj dosah a mé srdce se mohlo zbláznit. Zvedl jsem se s námahou na třesoucí končetiny hrozící absolutním selháním. Nedokázal jsem od něj odtrhnout pohled. Vyslechl jsem si jeho zpověď. „Nevím“ viselo mezi námi, jako HuaiSangovo vlastní, který všechny oklamal. Ach náš malý bratr, co by asi řekl, kdyby nás teď viděl? Ale ani na něj teď nesmím myslet. Od něho, je jen krůček k MingJuovi a to… je téma které nás zničí, pokud na něj dojde.
A vlastně se nemusím bát, že? Když sám nezačnu, ty se nezeptáš… Nikdy ses nezeptal. Víš, že kdybys položil otázku, co cítím já k tobě, že bys pak musel reagovat, že bys musel řešit všechny ty věci, kterým se takto zatím můžeš vyhýbat. Neuděláš to. Nezeptáš se na nic důležitého. Ani nad otázkou „co teď“ nechchceš doopravdy přemýšlet, druhý bratře. Neboj se. Je to tak v pořádku. Cokoliv potřebuješ, je v pořádku… „Nemusíš říkat nic, Er-ge,“ samotného mě překvapí, že jsem našel hlas, „ani nic dělat,“ vydechnu. „Je to, jak to je. Ani jeden z nás nemůže přivést Li HuiYina zpět k životu. Ohledně toho, jak postupovat…“ zarazím se. Chtělo by se mi říct, že se ho to vlastně nemusí týkat. Že může pokračovat v tom, co chtěl, poslat me do strážní věže. Mohl bych zamlčet, co pak bude nutně následovat a předstírat, že jsem nevěděl, ale… když už řekl, že ho mrzí, že jsem na to byl sám… Když řekl „musíme“ namísto „musím“… Jak bych ho z toho mohl vynechat? „Měl bys vědět, že náš Didi už zná pravdu,“ víčka mi klesnou k tvářím, protože přes snahu myslet a mluvit prakticky, pomyšlení na jak tenký led vstupuji, mě děsí a bolí zároveň. „Da-ge se zlobí, že jsem byl vyrván z jeho spárů. Rozhořčená energie si vyžádala řešení a HuaiSangovu pozornost. V téhle době už ví, že má duše unikla. FenFang se zmínil, že vůdce Nie uspořádal pátrání po učedníkovi klanu Lan, který cestoval sám po Qinghe. Velitel strážní věže mu podal své hlášení, takže je možné, že už zná i moji identitu. Pokud poletím na pomoc strážní věži, eskortují mě přímo k němu,“ přiznám mu. Nejspíš si teď bude myslet, že právě proto, jsem přiznal, kdo jsem i jemu. Že jsem byl zahnaný do kouta, nic víc… No a co, že jsem zahnaný do kouta? Že nevím kudy kam…? Vždyť ty to taky nevíš! – ale to jsou jen zoufalé myšlenky. Zoufalé a zbytečné… „Ale i pokud to neuděláš, nepotrvá dlouho a přijdou si pro mě. I když se učím o tom, jaký Li Luan byl, stále nevím dost. Usvědčit mě, nebude příliš těžké. Teď když už znáš pravdu, nemůžeš mě chránit. Budeš mě muset vydat, nebo odsoudit. Ale… nevadí mi to, víš?“ Měl jsem možnost tě ještě vidět, mluvit s tebou, dotýkat se… To samo je víc, než si zasloužím. Než bych za normálních okolností získal… „Tvá sekta má přednost,“ vydechnu a znovu otevřu oči. „Ale víš, možná bude lepší, když si odpočineš, vyspíš se a zamyslíš se nad možnostmi až s čistší hlavou. Oba toho máme dost, bratře. Navíc Li HuiYin by se měl účastnit svých lekcí a vykonávat trest,“ s tím sepnu ruce a sleduji sám sebe, kterak se mu ukláním, jako kdysi. Proč vlastně? Vždyť nechci doopravdy odejít. Vůbec nechci odejít! Jenže pokud neodejdu, bude to pro něj jenom těžší. Potřebuje, abych nebyl poblíž. Potřebuje být alespoň chvíli sám. Na rozdíl odemně si tento luxus může dovolit. A co se mě týče… na mě venku čeká LingWu. Musí jít také na lekce. Bude se ptát a zajímat a já už ho nechci zatěžovat svými problémy. Přeji si utéct. Pryč od toho všeho. Pryč ze sekty, kde jsem neustále pod dohledem. Pryč od všech Lanských pravidel… Ale zároveň chci jen být blíž jemu! Obejmout jej, sevřít co nejpevněji a už nikdy nepustit. Čelil bych hněvu celého světa snadněji, kdybych se směl schoulit na jeho hrudi. Jenže zároveň ne, protože bych ho tím jen stáhl sebou. „Musíme se domluvit, jak teď postupovat...“ – My… Kéž bychom skutečně byli MY… | ||
| |||
 | Nevím... A-Yao Neodtáhl se, když se naše dlaně střetly. Sledoval také cestu té mé, čekal na chvíli, kdy se bříška prstů setkají s jeho kůží? Co cítil? Jistě ne podobné vyčerpání a otupělost, jako já… podobné podrobení se smutné touze, přání, potřebě… Chvěl jsem se, když jsem jej zachytil, nemělo to však nic společného se zimou. A navzdory svírání žaludku, má ramena i záda zůstala nahrbená pro jeho druhou dlaň, jejíž utěšující kruhy možná byly na chvíli tím jediným, co mi bránilo opravdu se roztřást… a křičet, ucuknout, nebo utíkat, nebo vzlykat, nebo se otočit a přitisknout jej k sobě tak křečovitě, jak jsem chtěl, pevněji, než kdokoliv jiný by jej sevřel, tak pevně, že bylo by úplně jasné, že jsem jej nikdy nechtěl ztratit, že lituji, že bych chtěl… vše. Až příliš. Snad věci, které bych neměl chtít. Věci, které by mohlo být nebezpečné chtít... Byla to jeho dlaň, která mě kotvila na místě, ve slabé stabilitě, ve vědomí, které se snažilo urputně držet své znovu nabyté, ale velice křehké pozice. Co cítil on? Chtěl bych to vědět. Zahlédnout na chvíli alespoň střípek jeho mysli. Vědět… co vše byla lež. Mít alespoň důkaz... s ním snad bylo by jednodušší přestat teď tak hloupě doufat, necítit to nemístné, váhavé štěstí, snad dokázal bych se věnovat tomu, co teď pozornost zasloužilo – ztrátě lidského života. Tomu, co vůbec bude teď. A že nebylo málo proměných v celé té otázce. Jenže má mysl zůstala prázdná. Nezahlédl jsem kousek té jeho a má vlastní mi žádný svůj pohled také neposkytla. Mlčela. Nechala mě stisknout jeho dlaň pevněji, když ji prsty pohladil. Dovolila mi přitisknout ji ke své hrudi, stále v sevření mé vlastní. A má omluva ležela ve vzduchu, vyřčená ale chvíli jakoby neslyšená. Opravdu si však nezasloužila nic jiného. Bezmyšlenkovitá, sice upřímná, ale zoufale nekonkrétní a nevhodná. I když o vhodnosti by už možná v tu chvíli nemělo smysl diskutovat. Vzdáleně jsem vnímal, že dech za mnou ustal, než jej A-Yao znovu našel. Že ztuhl. Neuvolnil jsem sevření, však ani on se nesnažil, alespoň měl jsem ten pocit. Kdybych zachytil takovou snahu, pustil bych jej... Ale neotočil jsem se, nepodíval se na něj jemně, zdvořile a nezeptal se, jestli je něco, co pro něj mohu udělat. Nepokusil jsem se jej uklidnit úsměvem nebo mu nabídnout šálek čaje. Pro takové situace sice neexistovaly scénáře, ale to bych možná udělal, kdybych u něj zachytil takovou známku nestability… před pár měsíci. Nyní jsem jen bez hnutí a skutečně vyčerpaně čekal, dokud nezašeptal těch pár slov v reakci na mou omluvu. Má pozornost se však ukotvila k oslovení, které používal, tak běžně jako dříve. Skrčil jsem se, jako by mě to před ním mohlo skrýt. Nebylo to poprvé, kdy mi tak řekl, ale poprvé si vybavím, že jsem se toho oslovení sám vzdal. Řekl jsem, aby mi tak neříkal… A možná to byla jen snaha sám sobě ulevit, sám sebe přesvědčit, že se od něj mohu snad ještě odcizit – bylo to zbabělé a zoufalé, zdá se mi nyní. Slyšet jej teď říkat mi tak, jak to dělával – třeba jiným hlasem, ale tak charakteristicky, že patří to k němu neoddělitelně – bolí. Přeji si, abych mu to nikdy nezakázal. Přeji si, abych při něm více stál, abych se pokusil mu pomoc, snažil se ukázat mu jiné cesty… už od momentu, kdy jsem začal mít pochybnosti. I když skutečně spáchal všechny ty věci, které zkrátka nejde přehlédnout… ten pocit, že mohlo to být jinak, kdybych mu byl oporou a přiznal si své city, nikam nemizel. Zůstával i uvnitř unavené mysli, stále zřetelný i v líné hladině, poutající k sobě vinu tak pevně, jakoby odjakživa byli spojenci. A kdybych byl schopný se zhluboka nadechnout a zanalyzovat situaci, skutečně se zamyslet nad svými pocity a vším, co se stalo a stále děje, třeba bych pod tím pocitem viny zahlédl tu neodbytnou snahu naděje. Třeba bych si uvědomil, že hluboko skrývá se ve mně myšlenka, že čím více budu věřit ve svou vinu, tím lépe bude A-Yao vypadat, a tím větší bude se zdát naděje, že nelhal ve všem - že alespoň v tom, co nejvíce bolelo, byl upřímný, a kdyby v ničem víc, pak alespoň v našem přátelství… právě teď ta naděje neměla na čem jiném existovat. Nebylo, čím jiným ji podpořit. Protože nestačilo vědět, že A-Yao udělal za života i mnoho dobrých věcí, a nezištně. To se totiž netýkalo nás dvou… pokud šlo o nás dva… co jiného zbývalo, než mu věřit… nebo obvinit někoho jiného? A kolikrát jsem obviňoval jeho, skutečně! Kolikrát jsem za ty tři měsíce v bolesti jej obviňoval za to, co způsobil… za to, co mě způsobil. Nikdy jsem se však nedostal přes hranici, kdy bych jej odsoudil a nechal jej jít. Nechtěl jsem, nedovolil jsem si to. A ne, nenašel jsem pochopení. Možná jsem ho nebyl opravdu schopný v tomto případě. Zato jsem našel jednoho z nejhorších nepřátel, které člověk může mít - kdyby. A to se svého vyhrazeného místa nevzdávalo. Kdybych se opravdu tak zamyslel, odvážil se ponořit do své mysli a sledovat své pocity, přikládat jim souvislosti a trasovat je… třeba tuhle a možná ještě mnohem více spojitostí bych objevil ve všem, co cítím. Jenže v tom okamžiku, kdy vyzval mě A-Yao k chůzi a podepřel, cítil jsem se zkrátka jen vyčerpaný, vinný a ztracený. Jakoby pár myšlenek a pocitů bralo mi všechnu sílu, udržení křehké stability zase všechnu vůli... cítil jsem se malátný a vzdálený a přitom vnímal jsem snad každou buňkou v těle jeho dlaň ve své, pokud ji tak ponechal, a ruku na svých zádech. Nepodíval jsem se k němu a on vykročil. Ale možná to byl nějaký malý kousek rozumu, drobná facka z ještě drobnější vůle, která mě přiměla zaváhat. Na moment stisknout zuby k sobě, když ke mně doplula nejistá myšlenka – mám? Navzdory tomu pomyšlení jsem opožděně vykročil. Jako varovný alarm ozvala se mi v hlavě pochybovačně nejistota... Co to děláš, XiChene? A zatímco mé vědomí svádělo bitvu mezi otupělostí a opatrností, A-Yaova slova opět protrhla ticho. Ale až třetí věta - „Nechtěl jsem ti ublížit.“ - pronikla ke mně dostatečně na to, abych k němu zvedl pohled – zastavil se kdesi u brady – a pokusil se vnímat, co vlastně říká. Odpovídal na mou otázku, a jakkoliv byla vyřčená dříve spíše jako záchranný pokus, tu odpověď jsem chtěl znát. A tak jsem se nutil do soustředění, aniž bych si pamatoval, kdy naposledy bylo něco tak prostého, jako vnímat a klást nohu před nohu, tak těžké. A přece trochu prostoru zůstalo mi i na to, že uvědomoval jsem si, kolik sil nejspíše musí stát zase A-Yaa držet svůj hlas tak... stabilní, vysvětlující, klidný – a že vůbec mluvit o tom musí být náročné. Čím víc jsem se zuby nehty škrábal k vědomí a soustředění, tím více jsem mu za jeho přístup byl vděčný. A tím více jsem věděl, že ho nemohu zneužívat – tím více probíral se pocit, že mé chování je neomluvitelné... spolu se svými jinými, neveselými kolegy. Při příchodu do zadní místnosti uvítalo nás okno, které jsem dříve zapomněl zavřít, závanem studeného vzduchu. Pro mě v tu chvíli však není opravdu podstatné, ani fakt, že roztávající sněhové vločky již stihly zamokřit značně jeho okolí. Nepřerušoval jsem A-Yaa, když mluvil, a nechal se dovést až k lůžku, kam jsem se, následujíc jeho snahu, posadil. Zkoušel mě vést dál, ale zkusil jsem jej zastavit lehkým zakroucením hlavou – zůstal jsem sedět, zuby nehty držící soustředění na jeho slovech. A jeho dlaň stále ve své, pokud se nepokusil ji odtáhnout. Když domluvil, věděl jsem, že je čas – že nemohu zůstat v tomhle stavu. Zavřel jsem oči, upřené na podlahu kousek před postelí do téhle chvíle, a začal znovu hledat hlas a slova – obojí se skrylo kdesi hluboko, pod touhu zkátka jen se položit do postele a tentokrát skutečně nechat vědomí utéct. Ale to jsem nechtěl a nemohl, co se stalo bylo moc důležité. Zhluboka jsem se nadechl a přejel palcem po jeho dlani, pokud stále ji nechával u mě – jen mi dej ještě pár vteřin... A pravda je, že si částečně uvědomuji, co probralo by mě spolehlivě. Že by stačilo zvednout oči o kousek dál, než k jeho krku nebo bradě... vidět, co má mysl zatím odsouvala, v pokusech ustát alespoň vše ostatní. Ale ještě nezvednu oči ke tváři, která patřila mladému, a nešťastně zamilovanému, učedníkovi mé sekty... ještě alespoň chvíli. Soustředím se na svůj dech a jeho slova. Jedno po druhém... Stejně trvá chvíli, než konečně pokývnu hlavou. „Děkuji...“ vydechnu a i když k němu hlavu nezvednu, stisknu trochu pevněji jeho dlaň. „...za vysvětlení a za to, že jsi mi řekl pravdu.“ Dokončím těžce větu. Pravda, že ve všem, co řekl, mohl bych se chytnout mnoha věcí. Možná bych měl. Požádat o přečtení dopisu, který jsem dříve odmítl a teď se o něm A-Yao znovu zmínil. Přemýšlet nad tím, zda je celý jeho přístup upřímný, ačkoliv to by byla jen další slepá ulička. Ptát se na detaily, na jeho pobyt zde... omluvit se za své chování v každé chvíli, kdy jsme se spolu setkali... a mnoho dalšího, kdybych chtěl takové body nalézt. Mohl bych přemýšlet nad slovy „a stanou ti tváří v tvář bylo jako sen“, nad tím, zda jsou upřímná nebo mají za sebou skryté cíle... to je ale v té chvíli tak zoufalá otázka, tolik nadějí i strachu, že záměrně se snažím nevnímat, že to řekl. Vrací se mi však jedna část jeho vysvětlování... „Splnit poslední přání, které měl a to… pomoci tobě.“ Vím, jak rituál funguje – teď už ano – a zeptat se na přesné znění podmínky, kterou A-Yao dostal, chci a děsím se zároveň. Pomoci mi je... nekonkrétní, příliš nekonkrétní. Zatnu volnou dlaň do pěsti a drobné bodnutí bolesti mě překvapí i přiměje k dalšímu kroku. Tiše si povzdechnu. „A neomlouvej se mi... za to, co se dělo poslední dny, ve strážní věži...“ Vydechnu. „Už jsem říkal, že já bych měl spíš... a teď je důvodů ještě o trochu více.“ Zkusím se usmát, ale mé vlastní rty zdají se mi cizí, maximálně lehce nadzvednu koutky, než znovu poklesnou. Ani nevím, kde začít o tom, co dál – a na co bych se chtěl nejvíc zeptat, to mě spíše dusí. Asi je to snaha získat ještě trochu času a odstupu, a i uvědomění lezavé zimy v celé místnosti, že nakonec jeho dlaň pustím – pokud zatím nevěnoval se oknu on – a pomalu se zvednu, vydám se jej zavřít na nohách, které se mi zdají cizí. Vlastně je trochu jednoduší pokračovat, když jsem od něj dále. Odprostit se od pocitů a pokusit se o rozumnou myšlenku... „Musíme se domluvit, jak teď postupovat... vybíral jsem čtveřici, která má vyrazit na pomoc strážní věži, ale to teď...“ Zavřu okenice... otočím se. Téměř jsem myslel, že bych měl pokračovat klidně a prakticky. Ale byla to hloupost. Možná jen další záchranný pokus, nevím. Ale když mi padne pohled k němu, zdá se mi na hlavu postavené, že jsem vůbec na moment chtěl přejít k praktickým záležitostem. Tak... odbýt, co jsem se právě dozvěděl. Bylo by to jednoduší, ano. Byla to cesta, jak alespoň zvládnotu předstírat klid, jak vstoupit do role, kterou jsem se snažil znovu převzít, a být vůdce... ale ve všech ohledech to bylo jen hloupé a necitlivé. Nakonec... by to nám oběma jen ublížilo. Když jej sleduji, a navíc v těle, které patřilo někomu jinému, vím, že to udělat nemohu. Nebylo by to dobré ani fér, pro mě ani pro něj. Jen by to schodilo vše, co jsem cítil, vše... co možná mezi námi někdy bylo a možná ne. Nahmatám poslepu parapet, malou oporu. „Co jsem řekl...“ hlesnu... „je pravda.“ Skrz stažený krk znějí má slova chraptivě, ale pokračuji bez zastavení a bez nádechu, který by mě mohl připravit o odvahu. „Jsem... rád, že tě znovu vidím. I vše ostatní... je pravda.“ Srdce mi buší, sleduji tvář, která patřila Li HuiYinovi a polknu. Nemohu to ignorovat... a nemohu se zeptat, na to, co přesně po něm chtěl. Odtáhnu se od parapetu a vydám se přes místnost zpět k posteli, zastavím se ale kousek od ní. Nevím, o co se vlastně snažím, jen mu chci být blízko a zároveň nevím, zda bych měl. A pořád mám pocit, že bych měl mít nějakou reakci na vše, co řekl, ale zároveň hrozím se, že do všech reakcí bych se jen zamotal, že jakmile začnu přemýšlet nad jedním konkrétním bodem, jen se znovu ztratím... prostě... nevím. Až nakonec mi rty zvlní drobný, vyčerpaný úsměv, nejistý a smutný a přece úsměv. „Vážím si toho, že ses mi svěřil... a snažím se přijít na to, co bych měl teď říct a co udělat... ale opravdu nevím.“ Přiznám se tiše. „Mrzí mě, že jsi na byl sám...“ Nenapadne mě, že by to bylo jinak. Aniž bych si to uvědomil, v mém předchozím „musíme“ se skrývalo, nad čím vlastně nepřemýšlím, co se mi nějak automaticky a přirozeně usadilo kdesi v podvědomí. Že teď jsme to „my“. Že jsem si nejspíš nikdy skutečně nedovolil jej nechat jít. | ||
| |||
| Nemůžu to udělat Lan XiChen
Bylo to, jako dívat se na pohybylivé obrázky. Stínové divadlo. Ale stíny nemohly dostatečně vyjádřit jeho zachvění, když jsem mu položil dlaď na záda. Ani sýpavý nádech. Nemohly vyjádřit pravou hloubku okamžiku, kdy se napjetí z jeho těla počalo vytrácet. Jako ve strážní věži…
Trvalo dlouho. Možná až příliš dlouho. Ale já tam pořád stál, jakoby čas neexistoval. Nemohl vyhrát. Ne, ve chvíli, kdy důležitým byl pouze muž přede mnou.
Sledoval jsem, jak přikývl. Jak si poslušně bere sklenku mezi chvějící se prsty. A když se právě tyto prsty jemně otřely o mé a vyslaly ke mně své známé malé blesky, útroby se mi sice převrátily a já se podvědomě zachvěl, ale to všechno mělo mít důležitost až později. Až opadne tento stav a vědomí se opět vrátí do popředí. Neuvědomil jsem si to, ale úsměv, o němž mi LingWu říkal, že Li Luan uměl, se sám od sebe vetřel na chlapcovu tvář. Jemný, roztomilý, plný skutečných citů. Mezi těmi všemi i vděčností, že přijal. Že se pokusí…
Má dlaň následovala jeho. To kdyby mu šálek snad vyklouzl. Nestalo se tak a on jej odložil. Má ruka zůstala ve vzduchu právě o ten okamžik déle, který rozhodl, když jeho prsty vyrazily na novou pouť. Sledoval jsem z dálky, možná až z hvězd, jak se naše dlaně spojily. Mé prsty jej pohladily po dlani. Něžně, jako motýlí křídla zavadí o okvětní lístky a ty zavoní stejně, jako voní on…
Zatajil se mi dech a neuvědomělý úsměv na rtech zamrzl. Stačilo málo. Neskutečně málo, abych se ujal vlády nad tělem a podlehl všem touhám a emocím, skrytým uvnitř. Dotýkat se. Víc a všude. Spojit rty. Uskutečnit dávný sen zrozený na slámě za účasti tichých rán. Objímat. Cítit blízkost našich těl. Ach, mohl bych… Vím, že by se nebránil. Právě teď by mi dovolil cokoliv!
A právě proto to nesmím udělat!
Je to jen okamžik, který trvá, než popadnu dech. Než přestanu vnímat tep splašeného srdce v této hrudi a vědomí se ztáhne zpět z tváře nyní rudé jako jsou červánky za soumraku. Nesmím využít XiChenovy chvilkové slabosti. To bych mu neudělal! Nesmím ale ani utéct, jako ten večer, kdy jsme byli sami v zapůjčeném pokoji. Musím zůstat a potřebuje, abych byl silný a pevný, ve své útěše, kterou mu poskytuji i péči, která nesmí překročit hranice, jež byly stanoveny ještě za minulého života.
„Neomlouvej se, Er-ge,“ odvětím šeptem. „Pojď,“ vyzvu jej a podepřu kolem zad, kde jsem jej až do poslední chvíle hladil. Druhou ruku nechám v spojenou s jeho. Později vím, že budu vzpomínat a cítit dozvuk našeho doteku, který jsem si zakázal plně vychutnat. Protože ztratit racionalitu právě teď, by bylo smrtící pro nás oba. Možná to skutečně XiChen cítí tak jak řekl. Možná existuje naděje, o které mluvil A-Ling. Ale měl by o tom ZWu-Jun rozhodnout vědomě. Se vším všudy. A k tomu potřebuje čas a odstup. I ten můj…
Pokusím se jej vést. Ne však ke stolu, ale dozadu k jeho lůžku, kam jej chci uložit. Aby se však nelekal, splním, co jsem slíbil a začnu odpovídat na předešlou otázku:
„Proč teď? Není v tom ve skutečnosti žádná záhada,“ vydechnu překvapivě věcným tónem. „Nechtěl jsem ti ublížit,“ vyřknu tu nejkrutější pravdu snad ze všech. Uznávám však, že to chce více než jen to… „Víš, kyž jsem procitl v Qinghe v tomto těle a přečetl si Li HuiYinovy řádky, došel jsem díky nim k závěru, že jsi v ústraní a neotevíráš nikomu. Nechápal jsem pořádně, co se děje, ale věděl jsem dost o rituálu, který použil, abych věděl, že už pro něj nemohu nic udělat. Li Luan se prostě rozhodl za ás všechny včetně svých přátel a udělal… udělal nemožné!“ Skoro jako Wei WuXian svého času. „Ve všem to chaosu jsem nalezl jedinou věc, která dávala smysl. Splnit poslední přání, které měl a to… pomoci tobě. Spěchal jsem do Oblačných zákoutí a přemýšlel, jak tě přesvědčím, abys mě vpustil, když jsem natrefil v bažinách na Nie FenFanga při boji s monstrem. Byl tam sám. Zabilo by ho to. Myslel jsem, že ho zachráním, přinutím zavolat pomoc, nebo utéct. Ale protože vesnice byly tak blízko, nešlo nechat lidi, kteří v nich žili napospas stvůře. Nikdy by mě však nenapadlo, že přiletíš ty!“ to byla pravda a teď zpětně bych se nad tím skoro uchechtl. V mém současném hlase však ironie nezazní, protože je pouze vysvětlující a trpělivý. „Nebyl jsem připravený na to, že mě zachráníš a stanout ti tváří v tvář bylo jako sen. Jenže pak mi došlo, že ty nevidíš mě. Že vidíš jen učedníka, který pro tebe tolik zkusil. Nevyšel jsi, kvůli mně. Vzdal ses ústraní, abys zachránil jeho. V té chvíli, jak jsem ti to měl říct?“ poprvé se můj hlas zachvěje, ale jen krátce. „A ve strážní věži? Nevím přesně. Snad jsem chtěl vyvrátit Li HuiYinova slova, že bys ho nemohl milovat. Ale když jsem viděl, jakou bolest a dilema ti působím, nemohl jsem pokračovat…“ vydechl jsem se stopou té bolesti. „Omlouvám se, za svůj útěk. Nezachoval jsem se k tobě správně, bratře. Nejen tehdy. Myslel jsem, že mohu nastoupit učedníkův trest a zlepšit pohled členů sekty na něho tím, že se budu chovat správně, ale… nevím, jestli je to opravdu možné.“ Jsem si jit, že kdyby to bylo za jiných okolností, nedokázal bych o tom mluvit tak snadno, souvisle, rozumně… „A když jsi si mě včera zavolal, chtěl jsi mluvit s ním. Nevěděl jsem co dělat. Pokusil jsem se ti vysvětlit alespoň jeho úhel pohledu. Ten, který mi sám sdělil v dopise. Ale opět jsem ti tím jen ublížil. Dnes už… Už nepřipadalo v úvahu ti znovu lhát…“ připustím a rty se mi zachvějí. Pokud se nenechal vést, zůstal jsem s ním stát u skříňky a stále kreslil kruhy na jeho zádech. Pokud se ale nechal vést ke své posteli, pomohl jsem mu se usadit. A necha-li se vést i dál mými doteky i jej uložím a usadím se k němu, jako A-Ling ke mně. Stále však má mysl zůstává jen pozorovatelem, zatímco má ruka stále nepouští jeho křehkou dlaň. Záchrané lano. Opora, kterou potřebuje, aby tu byl. | ||
| |||
| Bezbranný A-Yao Zůstaň... žádal jsem ho o to a chytal se té myšlenky jako záchranného lana. Jakoby byla tím jediným, co dává smysl. Jakoby jen ona mě držela nad hladinou, oproti hlubinám, které s takovou silou, s jakou panika a úzkost svíraly mou hruď a drtily mé srdce ve svých pařátech, chtěly mě stáhnout do sebe. Nebyla žádná hrana, na které balancovat, žádné bezpečné místo, topil jsem se a svět kolem mě se otáčel, motal mi hlavu, zvedal žaludek... zavření očí nepomohlo. Lapání po dechu nepomohlo, nikdy ho nebylo dost a pokusy hnané čistě instinktem, poháněné panikou, začínaly bolestivě pálit při cestě staženou hrudí. Nedokázal jsem ji uvolnit. Nedokázal jsem zastavit slzy, ani nabrat tolik stability, abych se nemusel opírat o skříňku. Měl jsem jen tu myšlenku... přání, touhu stejně tak zoufalou a bolestivou, jako byla každá jiná z mých myšlenek, které sápaly se po mě a zabraňovaly mi a vyplazit se na souš... v rozbouřeném rudém moři, uprostřed vichřice, nebylo nic, čeho se zachytit... jen on. Jen prosba, abych jej znovu neztratil – jakoby mělo to tak být, kdyby odešel. Jakobych jej snad získal, když jsem jej v první řadě nikdy neměl. Když jen já jsem byl jeho. To přání ale bylo tím, kterého jediného jsem se v tu chvíli držel, které pohánělo mou otázku – ptal jsem se „proč teď“ - a chtěl jsem znát odpověď. Nebyla však opravdu právě teď důležitá. Ta otázka byla jen nástroj, pokus vzniklý ve mžitkovém bezvětří, kdy mysl poručila, že něco musím říct, že je důležité a nutné něco říct, a vina jí pomohla zformovat slova. A snad to bylo v tu chvíli, kdy dořekl jsem svou otázku, ale mohlo to být později i dříve, okamžiky mi splývaly a netušil jsem, jak dlouho uplynulo od chvíle, kdy jsem opustil stůl, když každý sípavý nádech zdál se trvat hodiny... Ale ačkoliv nedokázal bych říct, kdy se tak stalo, zachlechl jsem jej. Snad tón jeho hlasu způsobil, že ta dvě slova přehlušila dunění v mých uších, pronikla bouří jakoby byla jejím pánem, chytila mě a povytáhla kousek zpod rozbouřených vln. Zazněla mi v uších jasně, jakoby byl někým jiným... ne, ne jiným. Jakoby byl sám sebou, tou svou stránkou, která mohla tolik dokázat, kdyby vše bylo jen trochu jinak... Jakoby byl také přítelem, který uzamkne své pocity, když druhý potřebuje pomoci. A já nenávidím strach, který touží hledat motivy, který ovinul své pevné prsty kolem mého krku a donutil mě zadržet dech. Nenávidím ho spolu s úlevou, se zoufalou radostí, která nemá co dělat ve světě, kde jsem toho tolik způsobil... A přece ta slova vyvolala obojí... … a nic víc. Záchranné lano, kterého jsem se tak chytal, přání, které bylo vyslyšeno... a já jsem přece zůstal křečovitě sevřený úzkostí. A svět se dál otáčel. A co hůř, když s těmi dvěma slovy nemusel jsem se dále snažit, důvěřivý, jako jsem býval, že skutečně neodejde... a moje záchranné lano zmizelo. Prchavý okamžik, kdy jeho slova pomohla, skončil. Zůstala jen hlubina plná viny a bolesti, rozbouřené moře myšlenek, z nichž ani jedna nevedla k nadějím, voda hustá jako krev se mě zmocnila, pronikla mi do úst, do nosu i uší, stahovala mě hlouběji... Dlaň na zádech. Sípavě jsem se nadechl a přikrčil ramena pod tím dotekem, zmatený a vyděšený, jakoby reálně někdo mě vytáhl zpod ledové hladiny. Ne někdo... on. A-Yao. Je tady. Přímo u mě, tak blízko... proč je tak blízko? Nejsem si jistý, kdy jsem vůbec otevřel oči, tváře vlhké od slz, nové však jakoby vyschly spolu s mým hrdlem. Stačilo by se otočit a měl bych jej hned před sebou... když myslel jsem, že jsem jej definitivně ztratil. Když chtěl jsem jej nechat jít... Náhle byl tady a jeho dlaň na mých zádech - hřála, jak kdyby mohla se propálit přes vrsty oděvu, rozlévala po mé kůži teplo, když pohnula se v pohlazení... Proč to děláš? Cítím své tělo povolovat křeči, jen aby se začalo chvět, když dlaň a její prsty obepsaly první kruh po mých zádech. Vnímám mé rty, které se roztřásly na pokraji vzlyku, co vyděšeně jsem polknul. Cítím své tělo povolovat proti jedinému gestu, poslušné A-Yaově snaze, jakobych neměl být poučený, jakobych si mohl dovolit podlehnout utěšování... a jeho potřebě, už nějaký čas schované, dokud nepřijde příležitost procitnout - a já nejsem nikdy vůči ní silnější. Jakobych si ji zasloužil... Jakoby snad vše bylo v pořádku a my se vrátili do té vzpomínky... do chvil, o kterých mluvil, kdy jsme v celém světě na malou chvíli existovali jen my dva, přes prvotní snahy zachovat dekorum, nakonec tisknoucí se k sobě v ochraně před zimou na slámě. Nepřiznal jsem tenkrát, jak jsem si zvykl uléhat vedle něj, jak jsem si zamiloval rána, kdy mohl jsem alespoň chvíli s rozpaky, ale s pocitem jakoby můj svět se nehroutil, tam venku mimo náš úkryt, užívat si objetí a blízkosti, ve které se změnila naše poloha během spánku... … Jenže nic není v pořádku. A kdybych se otočil, neviděl bych před sebou jeho tvář. Kdybych se otočil, znovu bych spatřil, co jsem způsobil. Nehledě na to, co bych si přál, nemohu změnit naše životy. Jediné, co mohu udělat, je vzpamatovat se... Sílu na to však nemám... poslední kousky vůle mi vzala jedna dlaň a její hlazení. Jako ve strážní věži... pro trochu péče... pro trochu utěšení... měl bych se stydět, snad, ale mě jen dusí provinění, výčitky a strach, které ale tentokrát nevyhrají. A tak skloním hlavu a s tichým výdechem jeho dlani, ačkoliv na žádný souhlas nečekala, dovolím zahánět po kouskách mé napětí. Nebo to spíše dovolím sobě. A nenamlouvám si, že je to v pořádku, jen... mám pocit, že už nemohu. To mi oči padnou na druhou ruku, která drží šálek v mém zorném poli. Až s pohledem na hladinu průzračné tekutiny, uvědomím si zpětně slova, která A-Yao řekl. „Odpovím ti. Ale teď se napij. Pomohu ti.“ Znovu myslím jen na sebe. Sám to řekl, nemůže za to, co se stalo... právě teď opravdu ne, tady jsem jediným viníkem já... jen nedokáži najít žádnou vůli, která by mě od něj a jeho dlaně odtáhla, díky které mohl bych diskutovat a mluvit o tom, co opravdu tato situace znamená, rozumně a snad i bez pocitů. I když má pravdu... možná napít se může být začátek. Nakonec tedy, po dlouhém mlčení, alespoň přikývnu. Zvednu ze skříňky jen jednu dlaň a přijde mi, jakobych se vzdával důležité opory, byť ve skutečnosti se opírám stále o druhou a nohy mě drží. Ruka se mi chvěje, když ji natáhnu po šálku, sleduji její cestu a je to, jakoby projel mnou blesk, když zavadím svými prsty o jeho. Podobně, jako jsme se prvně dotkli tenkrát, když viděl jsem jej úplně poprvé... ale tenkrát jsem pokračoval s úsměvem, a teď... znovu na chvíli ztratím dech a štípání v očích nebezpečně se vrátí. Rozechvěle převezmu šálek a napiji se. Odložím jej na skříňku. A co teď? Otázka, která se stále vrací. A nic není v pořádku. Jen v tu chvíli je zároveň vše tiché... jeho dlaň utišila dunění a divoké bušení srdce, pomalu uklidňuje spoušť, které mě ovládla a... já, snad mohl bych to svalit na vyčerpání, byť ve skutečnosti jen jsem příliš slabý na protest svým skrytým přáním, natáhnu vlastní dlaň po jeho dlani, která před momentem svírala šálek, prsty proti jeho prstům... Nevím, jestli ucukne. Nevím, co si myslet o jeho chování a nezvládám nad tím už více přemýšlet. Nevím, zda mě čeká za jeho snahou jen další past. Jen vím, že je tady, teď a já... jsem po tom až příliš toužil na to, abych se odtáhl. A cítím, že bych mu měl děkovat za to, jaký má přístup. Jak se drží navzdory tomu, jak těžké to musí být pro něj, jen proto, že já jsem takhle slabý. Místo toho, když otevřu rty, unikne mi z nich chraptivé: „Omlouvám se...“ Za co všechno si sám nejsem jistý. | ||
| |||
| Není větší bolesti… Lan XiChen
Zavřel jsem oči. I tato snaha zahnat slzy zpět do jejich kanálků byla však zbytečná. Jedna unikla a silou žhavých uhlíků mi popálila tvář. Jen nicotný pokus odvrátit vnitřní zrak od bolesti na hrudi, která kvetla v poli pivoněk Jiskřivých ve sněhu potřísněných krví.
Čekal jsem poctivě. Čekal jsem a připadalo mi to nekonečné a mučící. Čekal jsem a nevěděl vlastně nač přesně. Rozčílí se? Bude křičet? Ptát se? Jsou jeho oči právě teď plné výčitek? Nebo je na pokraji zhroucení, jako včerejšího odpoledne? Kdybych se podíval, dokázal zde pak stále čekat na verdikt?
Bylo ticho. Mohlo však zrovna tak halit jen mé uši, jako celou místnost. Snad jsem se měl podívat. Vnívat víc, než chladnou náruč úzkosti obrůstajícího jedovatého břečťanu v mém nitru. Jenže jsem to nedokázal…
Ušní bubínky snad sloužily svému původnímu účelu, jen někomu jinému, kdo o ně bušil v divokém rytmu splašených koní. Řekni něco… Neříkals to tak? Řěkni něco… Proč sám tedy nic neříkáš?! Chtělo se mi křičet a tak jsem pevněji semkl rty. Nemohl jsem riskovat, že by mé sebeovládání selhalo znovu. Jakoby nestačilo, co už jsem připustil a to jsem na tomto světě po druhé kolik, dvanáct dní?
A pak to uslyšlím. Mé jméno z jeho úst stěží vyslovené, tišší než šepot a já ho přesto slyšel. Bylo to, jakoby zkušené prsty hudebníka pohladily struny dávno zašlého odhozeného nástroje, o nějž nikdo nestál. Ten zvuk se šíří od hrudi a zahání úponky zoufalství zpět do temnoty. Žádný křik. Žádné posílání do pekel, otázky ani obviňování. Jen prosté jméno. Ne! MÉ JMÉNO!
Otevřel jsem oči a slzy v nich zamčené se vyvalily ven. Už mi na nich nezáleží… Dlaně se mi chvěly sepjaté v gordickém uzlu prstů tak křečovitém, že si najednou nejsem jist, zda je ještě vůbec někdy rozmotám. Jestli toho budu schopen. „Myslím, že... si oba zasloužíte se navzájem konečně pochopit a rozmotat... celý tenhle spletenec.“ Řekl mi San Ling, sotva pár chvil nazpět. „…i přes všechno, co se dříve stalo, ty i on si zasloužíte další šanci na štěstí.“ Žádný cynický hlas výčitek, jen A-Lingova slova.
A pak se můj „druhý bratr“ prudce zvedl. Trhl jsem hlavou zcela intuitivně, oči rozšířené, na tváři dosud nezaschlé slzy. Opřel se o skříňku zády ke mně. Ramena se mu trhaně zvedala a klesala v rytmu splašeného dechu. Tělo měl napjaté, snad stejně jako já, když jsem odcházel od Nie FenFanga.
„Zemřít... je jednoduché, ne? Vzdát se, předat zbytek rozhodnutí jiným...“ Najednou to vím. Vím, že i když jsem se k tomu málem uchýlil, nesmím už nikdy znovu. I když bude bolest nesnesitelná, i když mě bude třeba skutečně nenávidět. Rvát na kusy. Musím tu být. Potřebuje, abych tu pro něj byl, i když už to nikdy nemůže být jako dřív…
Kdybych měl říct, jak se stalo, že jsem se záhy ocitl na nohou, tak bych to neuměl. Prostě jsem se najednou zvedl a pokračoval k porcelánovému džbánu s vodou postavenému na nízké komodě v sousední místnosti. Našel jsem velký šálek zcela po paměti. Hanshi je v mé mysli stejná jako dřív. Nedotčená i ve skutečné realitě. I když zde tři měsíce úřadoval Lan QiRen na XiChenovy věci a jejich rozložení zde zdá se nikdy nesáhl. Teď se to hodí.
Nebyly v tom myšlenky. Těch jsem nebyl schopen. Jen potřeba postarat se o něj tak přirozená jako dýchání. Neslyšel jsem jeho tiché: „Nechtěl jsem…“ ať už se tím pokoušel říct cokoliv. Vrátil jsem se k němu, až když hlesl, abych neodcházel. Jakobych se k tomu snad chystal. Jakobych ho mohl opustit… Přitom že jindy za jiných okolností bych to možná zkusil, nyní mi jen pomyšlení na to působí téměř fyzickou bolest.
„Nikam nejdu,“ odvětil jsem mu. Ten hlas jsem nepoznával. Nejen proto, že patřil Li HuiYinovi. Zněl cize mé mysli tím, jak klidný a vážný dokázal být. Tak jako mé pohyby.
Přistoupil jsem k němu a položil mu konejšivě dlaň na záda. Zaváhal jsem těsně před dotekem. Jakési nesmělé „smím?“ zaznělo však v mé hlavě na okraji vědomí a intuitivních pokynů vycházejících z ještě hlubších míst, o kterých jsem ani netušil, že existují. Nebude-li chtít, jistě se odtáhne. A vyprovokuje-li ho to ke zlosti, pak i to bude lepší, než stav v němž se nachází teď.
Před tvář, tak aby jej viděl, jsem mu přistrčil a stále držel v ruce nabízený šálek s vodou. „Napij se,“ slyším se říkat. Přitom to není tak dlouho, kdy stejně pečoval A-Ling o mě. Slyšel jsem jeho otázku. A ano, rád bych na ni odpověděl. Měl bych. Možná, slova mohou pomoci. Být katalyzátorem příčetnosti pro mysl, která se jí drží zuby nehty. Přesto je má hruď znovu sevřená a žaludek jakbysmet, když sám sebe, jakoby z velké dálky slyším říkat: „Odpovím ti. Ale teď se napij. Pomohu ti,“ nabídnu mu. Z mého hlasu zazní obavy. Skutečné. Ale mnohem skutečnější jsou v mých očích, které navzdory tělu a vdzálenosti, která mezi mnou a mým současným počínáním je, úpěnlivě žádají, aby zůstal ON se mnou. Dlaní na zádech mu kreslím snad utěšující kruhy. Jsem tady… Jsem tu pro tebe. Budu tu, jak dlouho budeš chtít… | ||
| |||
| Vina A-Yao Každá vteřina našeho rozhovoru a jeho odmlk trvala rok ve vnímání, které pošramocené drželo se ve vichřici silou vůle a strachem z toho, co se dovídám a mám dozvědět. V těch chvílích neuvědomoval jsem si, jak napnutý opět čekám na odpověď, jak pevně zatínám svaly a nehty do vlastních dlaní, jak nedostává se mi dechu. Ten pocit potřeby silnější, než nutnost dalšího nádechu nebo zabušení srdce, mě ovládl – musím znát pravdu. Musím. Ačkoliv která varianta bude milosrdnější, to sám nevím. A děsím se uvažovat tak – říkat si „lepší“ ve chvíli, kdy obě možnosti pohnou vaším světem a ani jedna to neudělá bezbolestně. Mám-li se na sebe ještě někdy v zrcadle podívat, musím volit jednu jedinou – musím volit tu, ve které mrtví zůstávají mrtvými a živí žijí a mají nové naděje. Fakt, že to nedokážu, znemožňuje jakoukoliv volbu. Musím jen počkat a čelit realitě, byť se to bude zdát nemožné – protože tak jsem se rozhodl. Snažím se tedy vyčkat trpělivě reakce, i když zdá se mi ta – ve skutečnosti krátká chvíle – nekonečná. A racionalita, držící se mě ze všech svých osekaných sil, mi napovídá, že bych měl teď svého společníka sledovat. Měl bych vidět jeho výrazy a reakce, nečekat lsti, ale být vůči nim obezřetný, být opatrný – být POUČENÝ. A skutečně držím oči na tváři mladého muže, jako bych se zvládl této malé rady od mého rozumu držet, a snad to opravdu vypadá, že jej sleduji… že vidím jeho polykání, jeho boj proti slzám, každé zakolísání dechu... ačkoliv ve skutečnosti jen snažím se držet pohromadě ten shluk myšlenek, které odolávají. Když já jsem na tom takhle, tak… co… on? Li HuiYin, pokud je jím… nebo… pokud není… on. Nedokázal bych si představit, jak těžké musí být takový hovor z obou pohledů, i kdybych se o to pokoušel. Snad bych měl… nejen pro kohokoliv, kdo sedí naproti, ale snad by mi to i pomohlo v soustředění, kdybych se pokusil vcítit. Třeba bych se snažil o uklidnění, povzbuzení, nebo zvládl bych se zvednout a alespoň nalít ze džbánu na skříňce vodu, když občerstvení jinak selhává. Kdybych to dokázal, možná bych ještě viděl v sobě nějakou sílu. Ale, omlouvám se – prostě nemohu. Ani nemrkám, v hrůze, v očekávání… a když hlesne slova pro odpuštění, shledám se stále neschopen pohybu. Možná někde hluboko pravdu znám, protože konečně vidím smysl v nesrovnalostech, na které jsem nemyslel nebo přestal myslet. Možná čekám na další slova, která by oslovení vyvrátila a odhalila, že Li HuiYin lže. Anebo potřebuje nejednotná mysl ještě chvíli, než poručí tělu reakci. Tak jako tak, slova žádající o odpuštění znějí cize. Kdo, komu, co – co všechno – má vlastně odpouštět? Je to vůbec možné? Ale pak přijde vyhrknutí, zajíknutí… obhajování, se kterým pravda vystřelí zprostřed bouře uvnitř mé mysli přímo do srdce. Už vidím, že klopí zrak, že se třese a tuším, že bojuje proti slzám. Připomenutí našich společných chvil, těch, o kterých nikomu jsem nevyprávěl, mi rozechvěje ramena. Konečně naberu dech ve snaze bojovat a zachovat alespoň takovou stabilitu, kterou jsem jakž takž udržel doposud. A přitom každá myšlenka, které se snažím chytit, protéká mi mezi prsty, kromě jedné. Jsi to ty… Jsi to ty. Několik vteřin musím bojovat sám proti sobě a zkouším do toho zahrnout i pocit, který se mi usadil na jazyku, kde pálí a dožaduje se pozornosti. Pocit, nebo spíš především touha, tak silná, že proti ní prohrávám, touha zpečetit pravdu tím, že ji přiznám nahlas… když to však udělám, ztratím definitivně chlapce, kterého jsem toužil chránit. Chlapce, který by si zasloužil… mnohem víc. Který se zamiloval do toho nejhoršího člověka a za to zaplatil. … Je to má vina. Když tu touhu poslechnu, nebude cesty zpět. Ale to není už teď… nikdy nebude cesty zpět. A popírání… vím, že jen vše zhorší, i když chci moc to nevědět a uzamknout se v iluzi, že pravda je jiná. Vlastně možná nevím, jestli to chci, ale… nijak nebude vše v pořádku. A je to má vina… Trvá vteřiny, kdy mlčím, kdy snažím se bojovat proti sobě a proti realitě a přitom nevím, jestli bojovat vůbec chci. On se chvěje a já nemám nic, čím bych kohokoliv z nás utěšil. Nakonec konečně naberu dost dechu, abych pootevřel chvějící se rty. Je to jednoduché, jen to říct. Polknu, ale sucho v krku stejně nikam nezmizí, a tak je můj hlas pokřivený, a ještě tišší než šepot. „A-Yao…“ Náruč paniky se rozevře nemilosrdně a bez varování. Ať už bych v dopisu odloženém na stole našel podrobnosti nebo ne, vím, proč to Li HuiYin udělal. Jen jediné vysvětlení dává smysl. Jakékoliv jsou detaily… ačkoliv nemluvil jsem za poslední dny ani jednou skutečně s ním, přesto jsem si jistý tím, že A-Yao říkal alespoň v nějakém rozměru pravdu, jen za někoho jiného. A dopis, který mám u sebe… „Udělám pro vás cokoliv…“ „Tento žák, ví… Nechtěl poslouchat, ale pootevřeným oknem hořeckého domu vás slyšel z meditace říkat, na koho nikdy nezapomenete. Poznal jméno muže, kterého chováte ve svém srdci a… proto odešel.“ Je to má vina. Má na sobě bílé roucho učedníka našeho klanu, přesto jej vidím žluté a rudé, stejně jako ten den. Vidím Shuoyue zabořený hluboko v jeho hrudi, vidím šok a bolest v jeho očích. Vidím chlapce, který říkal, že mě nikdy neopustí… dokud jsem mu nevzal naději. Všechno je to má vina. Co mám teď udělat? „Pokud… pokud by se vrátil…, podobně jako Patriarcha Yilingu, chtěl… chtěl byste to vědět?“ „Jak byste se zachoval, kdyby byl zpět?“ „Chtěl bych to vědět.“ "Kdybych jej měl znovu vidět… myslím… že bych byl opravdu rád.“ Nedokážu sedět. Když žaludek se mi sevře a vyšle žluč do krku, když panika rozběhne můj dech místo jeho zadržení do sprintu a svět se roztočí… musím se zvednout! Možná je to jen pud sebezáchovy, který pohne tak rychle mým tělem, že možná i svého přísedícího vylekám. Naléhavě se zvednu na nohy… ale co dál? Sebevíc kyslíku nezahání pálení na hrudi a v uších mi duní. A jak se zhoupne svět, opřu se dlaněmi, zády ke stolu, o skříňku u stěny. Jak mám být rád, když Li HuiYin je pryč? Jak, když… jsem je zabil už oba? Jak si vůbec mohu zasloužit, byť jen jediný záchvěv radosti, štěstí, naděje, který mi právě teď šimrá v hrudi, když trpěli kvůli mně, když vše, po čem bych toužil od toho, koho miluji, bylo stejně jen lží… nemohl jsem být šťastný, když tu nebyl, a když tu je… jak si to mohu dovolit, přitom, co to znamená?! Jak si vůbec mohu dovolit být šťastný, tak, že chtěl bych jej nejvíce ze všeho chytit a nikdy víc nepustit, při tom, jak nešťastné to celé je. A vše jsem to dopustil já. A byť jde o bolest psychickou, cítím ji do morku kostí. V objetí paniky a úzkosti mě štípou oči, končetiny vysílají mi zvláštní a cizí pocity. Snažím se najít cestu ven v klaustrofobickém zajetí, uniknout, nadechnout se… Měl bych reagovat, mluvit. Měl bych jej sledovat. Je to důležité. Nechci, aby odešel. Měl bych se soustředit, protože pod námi jen tenký led… Jenže já spíš rovnou padám do hlubiny. Cítím tlak v uších, jakobych měl vybuchnout.. Je to pocit tisíckrát horší, než když jsem měl opustit starý domek. Než když jsem měl vytáhnout meč k letu ve strážní věži. Pomoc... "Nechtěl jsem…" Slova, která ochraptěle hlesnu, jsou významem skoro ta samá, co on vyhrkl. Hnaná pudem sebezáchovy, který mu nemohu vyčítat. I když v mém případě se snaží bránit jen proti mě samotnému. Nechtěl jsem - co? Jej zabít? Zhroutit se po jeho smrti? Jak to opravdu bylo v ten okamžik, kdy HuaiSang vyhrkl své varování? A záleží na tom vlastně? Selhal jsem daleko dříve a všechna má selhání vedla do této chvíle. Nedokážu nabrat dech. Je to má vina. Svět se točí a já nevím, jak se mu bránit. Bojuji, prohrávám a celé tělo mám v křeči… cítím slané slzy na tvářích a s vypětím všech sil donutím se alespoň jednou pořádně nadechnout. Nesmíš odejít… upnu se k té myšlence celou svou bytostí. Prosím, neodcházej… "Zůstaň…" vydechnu rozechvěle. Musím ještě něco říct. Nesmí odejít. Ne teď. Nezvládnu se otočit zpět, nevidím, jak se tváří, bojím se, že bych přes dunění v uších ani neslyšel jeho kroky. Ale co říct? Od uvědomění a širšího pohledu na jeho návrat jsem na míle vzdálený. Jen se snažím uklidnit, abych vůbec se mohl podívat z jiného úhlu. A tolik bych chtěl se vrátit za ním, jen... netuším, co bych měl udělat. Mám pocit, že nezvládnu nic, ani snaha znovu se zhluboka nadechnout se mi nepodaří, jen se mi tím pokusem roztřese hruď a ramena. Potřebuji chvíli... a háv viny vžene mi do úst další slova. "Proč... teď?" Bál se...? Mě...? Dělá to kvůli mě nebo sobě? Nebo kvůli čemu? Měl příležitost, hned ten večer po boji v bažinách a nic neřekl, předstíral, tak proč... teď. Měl jsem ho celou dobu tak blízko... a teď jej mám tak blízko a nedokáži za ním jít. Asi by to ani nechtěl a přece po tom toužím... | ||
| |||
 | Nelehký úděl vůdce a strýce
Když Jiang Cheng opouštěl pozemky chrámu Guanyin v Yunpingu, jen díky Jin Lingově společnosti se udržel dál od vzpomínek na minulost, které jej mučily. Vzpomínek, které nikdy nevysloví. Ne, jeho „bratr“ nepotřebuje slyšet, co se tenkrát stalo. Nic by ten fakt nezměnil na tom, že byli oba vždy kolosální idioti. Vedl učedníky své sekty, kteří pro něj přišli stranou všeho toho shonu. Nejraději by poslal synovce zpět na Kapří věž, ale uvědomoval si tak nějak mimoděk, že tam pro něj nemusí být nutně bezpečno, když je šedá eminence sekty i její zářicí vůdce pryč. Napadlo ho, poslat jej na Lotosové molo. Učedníci sekty Jiang byli zvyklí na něj dohlížet na nočních lovech, když to dostávali příkazem, jistě by to zvládli i nyní. Jenže jin Ling došel až sem. Kdy naposledy ho opravdu poslouchal? Nebude nakonec nejbezpečnější právě s ním a zde? Jenže když ho viděl s těmi juniory, jakoby zažíval deja’vu a mohl znovu vidět Wei WuXiana zamlada v Oblačných zákoutích, kde s Lanskými učedníky a taky Nie HuaiSangem, tajně popíjeli a blbnuli. Zasáhl ho pocit, že synovce ztrácí. Vždyť mu bylo dnes, jako tehdy jim… Dnes jsou přátelé a zítra…? Zítra už se po něm ten nevděčný kluk ani neohlédne. Ztratí i jeho. Začne mít raději WuXiana nebo tu Zběsilou mrtvolu! Dá přednost přátelům, těm, kteří s nim nestrávili celé jeh dětství… Ta úzkost vůdci sekty Jiang připadala děsivá. Utahovala své struny strachu z osamění kolem jeho hrudi. A přece by to nikdy a NIKOMU nepřiznal! Vůdce sekty nesmí mít strach. Vůdce nesmí projevit žádnou slabost. Dost na tom, že brečel před váženými nefrity klanu Lan, třemi dalšími vůdci sekt… Nemůže si dovolit žádnou další ostudu. A kdyby se to někdy někdo odvážil zmínit, popře to! Ano, rozhodně to popře. Tak jako popřel A-Lingovi, že chtěl Wei WuXianovi něco říct…
S novým odhodláním a založenýma rukama počkal na velmistra Lana, který jako jediný byl zřejmě schopný iniciativy. Vůdce sekty Nie, sám napůl ztracený v myšlenkách, jen přikyvoval a souhlasil s každým velmistrovým návrhem. Jen když došlo na zapečetění rakve, přišel s žádostí, že by si to rád vzal na starost a Jiang Cheng po tom prohlášení pozdvyhl tázavě jedno obočí. „ChiFeng-Zun byl můj bratr starší, vůdče Jiangu. Ještě před včerejší nocí bylo jeho tělo svěřeno do péče mé sektě. Tak jako tak bychom ho pohřbili a je mojí odpovědností, že utekl. Po druhé už neuteče. Došel své pomsty a zapečetili jej. Osobně se postarám, že najdeme vhodné místo, kde mohou být bezpečně uloženi k odpočinku. Je to má povinnost,“ když mluvil, říkal to skoro přesvědčeně. I téměř přesvědčivě. Když tam tak stál a žmoulal v rukou klobouk LianFang-Zuna, Jiang Chengovi zněla v uších slova, která byla proti vůdci sekty Nie vyslovena a přemítal, jestli na nich může nebo nemůže něco být. „Je mi to jedno,“ pokrčil rameny, zatímco si starý Lan QiRen hladil vousy, „ale jelikož už sekta Nie prokázala, svou nespolehlivost při strážení důležitých relikvií, místo, které vůdce Nie zvolí, budou hlídat i moji učedníci.“ Nie HuaiSang se velkoryse usmál a stejným slovem popsal jeho „nabídku“. Přestože sám Jiang Cheng by to nazval spíše suchým oznámením věcí budoucích. Lan QiRen přikývl a rozumně dohodu zpečetil prohlášením, že místo posledního odpočinku obou velkých vůdců budou strážit společně jejich tři sekty. ZeWu-Jun za jeho zády stál jako pouhý stín muže, kterým byl ještě ve kdy Jiang Cheng rozrazil dveře chrámu…
Rozešli se. Jiang Cheng určil žáky, kteří budou vůdci Nie k ruce při transportu rakve a sám se zbytkem a Jin Lingem odletěl zpět do sídla své sekty. Nechtěl ho zatěžovat myšlenkami, kterými zaměstnával svou mysl. Aby totiž nepodléhal vzpomínkám, či úzkosti, soustředil se vědomně jen a pouze na budoucnosti a povinnosti s ní spojenými. Ne tak tou jeho, nebo jeho sekty. Klan Jiang z Yunmengu tímto neutrpí. Nemá jak. Že je Ji RuLan jeho synovcem? To není slabina sekty. Že se o jeho výchovu rovným dílem dělil se zesnulým vůdcem sekty Jin? Spojenectví sekt Jin, Lan a Nie bylo vždycky víc, než „rodinné“ pouto, které s Jin GuangYaem skrze Jin Linga sdíleli. I když ho to svým způsobem uráželo, dnes tomu byl rád. Navíc, kdo by se ho odvážil z něčeho osočit?! Jedno užití Zidianu a každý si to rozmyslí… Jenže to byla jen sekta. Jeho sekta. Ale co Jin Ling? Jistě, kdyby o to šlo, mohl by být jeho dědicem. Učil ho, byli si podobní. Měli společnou krev. Snadno by jej přijal jako syna, kdyby bylo třeba. Vlastně snáz, než kohokoliv jiného… Jenže byl synem jeho sestry a taky Páva. Sice byl Jiang stejně jako Jin, ale pokud šlo o jeho nároky, ten první a největší měl v sektě Jin. Na druhé straně existovalo pár vzdálených „strýčků“ a „bratranců“, kteří by si mohli činit nároky na vůdcovství a tamní starší, kteří byli nejspíš celá léta pod vlivem GuangYaa, jak budou chtít rozhodnout?
Netrvalo dlouho a Jiang Cheng se vypravil s mladým Jin RuLanem do Kapří věže. Kde byl Wei WuXian, který jejich synovci zamotal hlavu všemi svými poťouchlostmi a pak se beze slova vypařil, když bylo potřeba obhájit Jin Lingův nárok na dědictví sekty? Že se na to vůbec kdy sám sebe ptal. Nakonec to vždy musí oddřít sám, že? Wei WuXian přijde jen tehdy, když o něj nikdo nestojí, aby jako černý kůň zamíchal kartami, a pak se opět vypaří! A že to v klanu Jin byly perné dny a dlouhé noci. Něco byly diskuze, ale mnohem více už to byly pře. Dědicové, možní i nemožní, bližší i vzdálenější, každý si chtěl urvat svůj kousek koláče. Největšími rivali ale v očích starších nakonec zůstali Jin Chan a Jin Ling. V tomto jediném jim mohl Jiang Cheng přiřknout v duchu zdání rozumu v jejich hlavách. Přestože vždy byli učeni mít stáří v úctě, pro něj to bylo těžké, když musel jaké máma slepice chránit jediné kuře, které mu z rodiny zbylo. Nakonec ale napomohl k rozhodnutí. Připomněl jim, že po odhalení Jin GuangYaových zločinů ebude dlouho trvat a ostatní sekty se na klan Jin slétnou jako hejno hladových supů. Budou žádat důkladné prošetření všech vnitřních záležitostí a nejspíš zabaví velkou část pokladů a bohatství sekty začne upadat tak, jako její pověst už nyní započala. Řekl těm starcům v okázale zlatých hanfu, že i když Jin GuangYao vychovával Jin Linga jako svého syna, ten chlapec mu není ani za mák podobný. A dostane-li příležitost, ukáže celému kultivačnímu světu, jak velmi je odlišný. Což je to, co jejich sekta nyní potřebuje. Mladou krev, dost nebojácnou, aby dělala i nepopulární rozhodnutí. A budou-li za ním stát tak jako za bývalým vůdcem, on a celá sekta Jiang budou stát s nimi, jako spojenci tváří v tvář všem pomluvám a nepřátelům, kteří by se snad mohli kdekoliv vynořit.
Kdyby se jakýkoliv náhodný kultivující měl někdy nějak vyjádřit o Jiang WanYinovi, nejspíše by proslovy nezmínil, jako silnou stránku vůdce sekty Jiang z Yunmengu. Přesto se tehdy právě jeho proslov stal rozhodujícím faktorem v debatě a Jin RuLan byl oficiálně uznán, coby budoucí vůdce sekty Jin. Jeho jmenování do funkce pak mělo proběhnout c nejdříve. Datum byl stanoven na 1. ledna. Veškerá okázalost z něj však měla být vypuštěna…
Jiang Cheng původně myslel, že jakmile Jin Linga uznají, bude se moci vrátit domů, ale ukázalo se, že mu to přípravy na ceremonii neumožní. Musel zůstat a věnovat svoji pozornost tomu místu a lidem v něm, i mimo ně. Několik vůdců středních a větších sekt poslalo vyslance, nebo dorazilo osobně, aby požadovalo přezkoumání toho či onoho obvinění a on je musel všechny jednoho po druhém odpálkovat, že šetření je již v jeho režii. (Jen toho, že se mezi místní vmísil Ong NuanTao si nevšiml…) Ne, že by na to měl příliš času, na druhé straně když opravdu chtěl, důkazy i svědectví nebylo až tak těžké získat, když byl Jin GuangYao mrtev. Navštívil s Jin Lingem i pokladnici v Paláci Vůně. Chtěl rukopisy svého bratra zničit, aby se nemohli již dostat do nepovolanách rukou. Synovec se jej sice snažil přesvědčit, že by je Wei WuXian mohl někdy znovu chtít, ale Jiang Cheng o tom pochyboval. A i kdyby, proč by se měl řídit tím, co chce jeho „povedený“ bratr? Nechal ho v tom samotného. Zase! Přistoupil však na kompromis. Odveze jeho rukopisy na Lotosové molo a tam je uschová. V sektě Jiang existovalo rozhodně méně zvědavých, nenechavých, se záštiplnou energií experimentujících kultivujících… (Že ale jedny konkrétní stránky Jin Ling nepředal, si nevšiml…)
Letěli na ceremonii do Qinghe s Jin Lingem spolu. Čas od času spolu letěli i na Lotosové molo a jednou jej pustil na Noční lov s těmi mladými juniory, se kterými se poznal, protože věděl, že když ho nepustí, stejně uteče… Sám se celé měsíce pilně věnoval tomu, aby se sekty Jiang a Jin nezhroutily a aby druhá zmíněná byla připravená na svého nového vůdce. S Jin Lingem, kterého začal připravovat na to, co ho čeká, se dohodli na řadě změn. V prvé řadě úbytek přílišné okázalosti. Pak některé části vnitřní hyerarchie a pravidel potřebovaly úpravu. Alespoň, že účetnictví bylo v překvapivě dobrém stavu. Celkově všechny záznamy. Ty oficiální, i ty skutečné. Ačkoliv Jiang Cheng papírování opravdu nenáviděl, jeho odhodlání neznalo mezí. Odhodlání, zarputilost a potřeba zaměstrnávat mozek. Jen když dlouho a usilovně pracoval a proložil to tréninkem, mohl večer ulehnout a usnout, aniž by podléhal neduhům nespavosti, nebo zlých snů. I když se čas od času stejně ukázaly, neměly svou obvyklou sílu. I tíživé myšlenky zůstávaly stranou, dokud se věnoval nčemu smysluplnému.
Nebylo to tak dávno, kdy se Jin Ling vrátil z Nočního lovu. Na jeho novém rouchu se prováděly poslední úpravy. Pozvánky důležitým hostům byly odeslány a většina sekt a klanů na území v okolí Lanlingu je přijala. Jiným velkým sektám ale pozvání nezasílali. Ne, že by chtěli někoho urazit, ale opravdu si teď nemohli dovolit žádné přešlápnutí. Jednalo se o interní věci sekty a jejích vazalů, přinejlepším. Pro sekty Nie a Lan měl přirpavené oznámení ve znění, že Jin RuLan, syn Jin ZiXuana a Jiang YanLi byl jmenován novým vůdcem klanu Jin z Lanlingu a poprvé se na v této funkci světu představí na jarní kultivační konferenci v Yunmengu. Beztak byl přesvědčený, že obě sekty mají teď dost svých vlastních problémů a pokud šlo o ZeWu-Juna, Jiang WanYin si neuměl představit, že by mohl být ve stavu, aby dokázal do Jinlintai vystoupat stejně jako dřív…
Co se Wei WuXiana týče, měl Sandu Shengshou dilema. V hlavě se mu ozývaly hlasy jako: „Proč bych ho měl sakra zvát? Když tu měl být, ani se neukázal, a já ho mám pozvat, aby zase slíznul všechnu smetanu?!“; ale to byla jen jeho dětinská věčně uražená část, která stále cítila, že je vůči bratrovi neskutečně malý… Horší bylo, že i když vstal z mrtvých, stále byl Patriarcha Yilingu a muži si jej pamatovali. Pokud jej pozve, nejen, že s ním nejspíš dorazí i HanGuang-Jun (kterého nechtěl vidět spíše z osobních důvodů) ale jeho přítomnost by mohla vyvolat další kontroverzi, kterou sekta Jin teď nepotřebuje. Na druhé straně, a to jednoduše nemohl nijak popřít, byl Jin Ling YanLininým synem a YanLi by chtěla, aby u toho Wei WuXian byl a mohl jejího chlapce vidět v den jeho triumfu.
A tak s těžkým srdcem napsal Jiang Cheng ještě jednu pozvánku. Dopis, který neměl kam poslat. Naposledy zaslechl, že ti dva byli spatřeni kdesi v Guanglingu. Jenže to už bylo možná tři čtvrtě měsíce nazpět? Od té doby se mohli vrtnout kamkoliv… A přestože se možnost Gusu sama nabízela, Jiang Cheng věděl, že starý Lan QiRen má proti Wei WuXianovi silné výhrady. V jeho očích by starý kozel nikdy nedovolil jeho bratrovi, aby žil v Oblačných zákoutích. A už vůbec ne s jeho pýchou, Lan WangJim… A pokud nemohl dopis zaslat tam, neměl žádnou jinou variantu. Pozvánka pro Wei WuXiana na slavnostní jmenování Jin Linga, coby vůdce sekty Jin, tak zůstala ležet na jeho stole.
Do jmenování zbývá šet dní. | ||
| |||
 | Ráno Wei WuXian
Když přišla desátá hodina, má mysl se ocitla na pomezí spánku a bdění. Nechtělo se mi vstávat. Vše v mém těle i hlavě mi připomínalo, že potřebuji mnohem víc odpočinku, abych plně obnovil zásobu duchovních sil ve zlatém jádru. Jenže tu byly jiné věci – důvody – které je přebíjely svou důležitostí. A ty nakonec po lítém boji získaly převahu.
Nemá smysl přát dobrého rána, protože jak znám svého manžela, neprobudí ho z temnoty snění nic, co bych právě teď mohl říct. Vysoukám se z jeho objetí i když stále neochotně a pustím se do systematického očišťování, oblékání a úprav, kterými si musím každé ráno projít. Teprve, když jsem plně oblečen a učesán, zajdu odmotat z jeho dlaně svoji čelenku. Tou zakončím na svém čele přípravu mé osoby.
Někdy když jsme spali, nám hostinský přinesl jídlo. Leží na stole a jeližko je ještě vlažné, nemůže to být před příliš dlouhou dobou. Pomalu ale jistě začnu znovu svého partnera omývat vodou. Pokud jej ani to neprobudí, začnu jej oblékat. Dokonce jej usadím i ke stolu nebude-li zbytí. „Wei Yingu,“ promluvím na něj konečně, když usednu na svou stranu stolu výjimečně vedle něj, abych jej podpíral. „Musíme letět,“ připomínám mu. „A jíst.“ Pohladím ho po tváři a odhrnu mu pramen vlasů z čela. Ještě ho musím učesat, připomenu si tím a sáhnu ihned po hřebenu, kterým mu jemně začnu projíždět jednotlivé prameny, ke kterým dosáhnu. | ||