Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Koncem příběhu, život nekončí...

Příspěvků: 416
Hraje se Domluvený termín  Vypravěč Lady Jet je offlineLady Jet
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Lan XiChen je offline, naposledy online byla 26. října 2023 11:40Lan XiChen
 Postava Vánek je offline, naposledy online byla 26. října 2023 11:40Vánek
 Postava Lan WangJi je offline, naposledy online byla 13. prosince 2023 10:07Lan WangJi
 Postava A-Yao je offline, naposledy online byla 13. prosince 2023 10:07A-Yao
 Postava Wei WuXian je offline, naposledy online byla 26. října 2023 11:40Wei WuXian
 Postava Nie HuaiSang je offline, naposledy online byla 13. prosince 2023 10:07Nie HuaiSang
 
Vypravěč - 15. července 2021 09:11
moon_iko2696.jpg

Nostalgie 

Lan XiChen 

 

Lan QiRen hleděl do míst, kde se jejich dlaně na stole překrývaly. Neviděl tak křehké změny v synovcově výrazu. Trochu se bál, co by mohl vidět, a trochu chtěl poskytnout soukromí sobě i jemu. Poskytnout, ale nepřerušit spojení. 

A zdálo se, že v té druhé snaze, nebyl sám, když XiChen obrátil ruku, sevřel jeho dlaň a přiložil i druhou.

V té chvíli strýc zvedl pohled a svou zbylou dlaň přiložil na vzniklý uzel. Pousmál se vlídně a hřejivě.

 

Naslouchal a ta slova si klestila cestičku zvukovody do mozku a odtamtud žilkami do srdce a dál do celého těla, až se zakousla někam do morku kostí, kde se stala jeho nedílnou součástí, bez které už by nemohl žít. 

Bál se, že to možná XiChen vidí jinak. Že ho třeba už má jen za starého blázna, nebo dokonce tyrana. Že porozumění mezi nimi, je pouze pohádkou a nesplnitelným přáním.

Zatímco vy to se mnou máte jednoduché, že? Svou myšlenku však nevyslovil. Užíval si okamžiku, kdy mezi nimi nebylo napětí ani zášti.

 

„Jsi hodný, XiChene, opravdu. A o to větší o tebe mám někdy strach.“ Poplácal synovce po dlani a přikývl. Nemůže slíbit, že si nebude nic vyčítat, ale předpokládá, že takový slib nemůže dát ani XiChen sám. Sám mu před chvílí říkal podobná slova a nevypadalo to, že by dopadla na úrodnou půdu. Rozumněl tomu. Někdy bývá nejtěžší opustit sám sobě. Přesto by si přál, aby XiChen pochopil, že skutečně nemůže za to, že byl obelhán.

„Vždycky pro mě budeš ten malý kluk, který si mi sedal na klín a dožadoval se, abych mu vysvětlil ten či onen znak z úředních dokumentů, nebo knih, které jsem právě četl.“ Ne, že by ho tak stále viděl. Vždy se snažil, aby s WangJim co nejdříve dospěli. Nebyl zrovna dobrý s dětmi a nechtěl zabírat místo naléžící bratrovi v jejich výchově. Ale i když synovce tenkrát za takové chování káral, dnes to byla jedna z jeho nejmilejších vzpomínek. I nyní se mu trocha nostalgie mihla v očích. Dokonce se lehce uchechtl. Říkat něco takového dospělému, váženému muži i v jeho uších působilo nevhodně. Přesto se nezarazil, než ta slova řekl. Ve chvíli, kterou spolu nyní sdílěli, mu nepřipadala až tak závratně hloupá.

 

Nadechl se. Měl toho na mysli hodně. Chtěl by se zeptat, třeba co pro něj může udělat, nebo co ho tak šíleně trápí. Dokonce našel v mysli i návrh ohledně žáka, kvůli kterému původně přišel, ale nechtěl se k tomu tématu sám vracet. Měl strach, že narušení okamžiku vše zase zničí a přitom tahle chvíle míru je už oba stála tolik úsilí… Zvedl horní ruku ze spletence a opatrně oběma dolil čaj.

Povzdechl si. 

„Chci ti pomoci. Ale nevím jak, když mi neřekneš, co tě trápí…,“ svěřil se tiše.

Možná mu nemůže pomoci, jako starší, nebo Mistr. Rád by však věřil, že jako strýc může.

„Co potřebuješ, XiChene?“ zeptal se. Najdeme řešení, když se budeme oba snažit…, myslel si, věřil, doufal… že je to skutečně možné.

 
Lan XiChen - 13. července 2021 19:49
zewuvii2653.jpg
Výčitky

Přivřel jsem oči s příchozím teplem jeho dlaně a znovu zvedl koutky do mírumilovného… a dojatého úsměvu. Nevyžadoval jsem na svá slova reakci, necítil jsem, že bych ji potřeboval, stačilo by mi jen zůstat v té vzácné chvíli, která měla se stát jednou z mých nejcennějších a nejhřejivějších vzpomínek, tak dlouho jak jen bude mi to umožněno. Reakce však přesto přišla - a každé jedno její slovo proniklo skrz mé mírumilovné opojení, aby se mohlo otisknout co nejhlouběji, uložit se až pod všechny pro teď zahnané chmury až do samých základů mě samého a stát se tam opěrným pilířem, který tam vždy někde zůstane schovaný abych jej mohl najít, až bude těmto chvílím konec a bude čas znovu čelit starostem a bolesti.

Tedy... skoro každé její slovo. A zatímco ta vyslechnu s postupně vlhnoucíma očima, skoro až zdráhající se uvěřit, kolik se mi toho dostalo za tak krátkou chvíli… ta ostatní mě přimějí zbystřet. „Já… uvědomuji si, že jsem někdy asi až moc přísný...,“

Ano, byl přísný. Ale nyní nemohu myslet na nic jiného, než že k tomu měl své důvody… a své strachy. Přeci o nich vím, i když na ně občas zapomínám, i když je někdy těžké přes vlastní trápení myslet na pohnutky ostatních. Vím, že nás vychovával a vedl jak sám považoval za nejvhodnější a nejlepší pro nás… Jestli to stačilo? Zda nám nechybělo tak silně něco víc, i když jsme to možná neuměli pojmenovat, nebo se ani neodvažovali, ne více než v hlubokých podvědomých potřebách a přáních?... Záleželo na tom vůbec z tohoto pohledu?
Strýc o to, co nás všechny potkalo, nikdy nežádal a nebyla to jeho vina. Ublížilo nám to všem. A on se přes vlastní zármutek a bolest chopil svěřeného úkolu cestou, kterou jistě považoval za správnou. A nikdy nás neopustil, přestože jsme spolu navzájem nesouhlasili… i když to tak v bratrově případě mohlo i vypadat…
Ale co měli mezi sebou s WangJim, do toho nebylo na mě zasahovat. Co jsem mohl, a dělával, bylo nabízet vlastní a jiné pohledy, nejlépe nepodbarvené city, abych jen oba více nezatvrdil - jak jsem si myslel, že by se stalo v případě projevů více od srdce. Ale nikdy jsem nevěřil, že by znatelné napětí a vše nevyslovené i vyslovené mezi nimi bylo řešitelné skrze prostředníka, nebo že bych se jím měl stát. Stejně tak jsem ale nevěřil, že by propast mezi nimi pohřbila všechny vřelé city, že by strýcův vztek nebyl v základu starostí, nebo že by jej WangJi vyhnal ze svého srdce. Nakonec... nám přeci byl strýc od dětství nejbližší rodinou, ať už jakýmkoliv způsobem.

Vše, co právě starší muž vyslovil, je jen dalším důkazem toho, jak důležitá mohou někdy být slova. Jaké dokáží nabídnout ujištění. Utvrdit pocity. Co zvládnou vyvolat. Musela zaznít, abych slyšel tu krátkou mezeru, když začal “já…”. Abych mohl získat pocit, že skrývala se v té větě výčitka nebo lítost. A to bylo něco, co mě dříve nenapadlo. Bylo pro mě důležité spatřit, že možná něčeho strýc lituje… ale o to silněji si uvědomit, že nechci, aby si něco vyčítal. Měl toho naložených na ramenou opravdu mnoho, jak životem, tak námi… kdo by mohl soudit, jaké byly nejvhodnější reakce a postupy? Na takové záležitosti neexistoval objektivní posudek a kdyby ano, nebyl bych teď schopný jej vyvolat. Z mého pohledu, v této chvíli nedotazovaného, byly nakonec úmysly tím nejdůležitějším. Byl opravdu přísný, ale výčitky si nezasloužil.

Proto jsem přetočil dlaň a chytil tu jeho do své, abych ji pevně, ale ne příliš silně stiskl. A z náhlého popudu jsem odložil šálek a natáhl se přes stůl o něco více, abych druhou dlaň přidal na vrch našich spojených. Pak teprve jsem jej nechal doříct každé cenné slovo - a reaguji pak tentokrát já tím, co mi přijde na srdce.

“Já vím,” začnu sice tišeji, ale jistě, “vím, že pro mě chceš to nejlepší. Že jsi pro nás vždy chtěl to nejlepší a chránil nás jak jsi nejlépe uměl. Podle mě jsi vždy dělal, co jsi mohl, a cos považoval za nejlepší. Vím, že ti na nás záleží. A věřím… opravdu věřím že nám záleží na tobě.” Zdůrazním slovo “nám”... a více si nedovolím. Ale tak to cítím a nenechám se tím zastavit. “Naučil jsi nás… a stále mě toho učíš tolik a dal jsi nám tolik. Nebýt tebe, zůstali bychom všichni sami. A tak i když spolu někdy nesouhlasíme, skutečně to nemůže nic změnit. I když někdy se úmysl nemusí setkat s toužebým výsledkem, i když se někdy každý mýlíme… i když to s námi máš opravdu těžké,” do vážných slov pronikne závěrem další úsměv, “jsi náš strýc. Nebudu ti nic vyčítat. Není třeba… si něco vyčítat.” Vydechnu.

Musel jsem to vše vyslovit. A připadám si náhle, že ten věkový rozdíl mezi námi je snad ještě větší, a že mluvím jako dítě, bez filtru, bez rozmyslu, jen na základě rozpoložení a citů. Ale snad to ještě pro tuto chvíli nevadilo, v malém… rodinném… posezení u čaje to snad mohlo být tolerováno.
 
A-Yao - 13. července 2021 09:40
ayaojinak35147.jpg

Otázky a odpovědi za tři bludišťáky

 

Všiml jsem si zaváhání, když jsem jej nazval silným, ale neměl sil se víc zabývat spontánním, čím vlastně? Prohlášením? Lichotkou? Konstatováním? Sám přesně nevím. Jen jsem to tak prostě cítil a tak jsem to řekl. Což normálně vůbec nedělám, je to jen další důkaz toho, že jsem ve své kůži. Což samozřejmě doslova nejsem, ale je tomu tak i niterně.

 

Když se pak zeptal na doplňující informace ohledně kouzla, dává smysl, aby je položil. Ponechme teď stranou jeho další žádost, abych ho nechal mi pomocti. Jakobys mi snad dal navybranou…

Sám bych mu ohledně kouzla řekl víc, až by kouzlo poprvé úspěšně provedl, ale když už se zeptal, je to o to samozřejmější, že jej nenechám bez odpovědí.

„Zhruba pět jednoduchých vět. Když pošleš zprávu nad limit, motýl se pokusí doručit tolik, kolik zvládne. Tedy ne to důležité ze zprávy, ale její první část. Nejsou inteligentní, je to jakobys posílal krátký vzkaz uvázaný k nožce ptáčka. Ptáček moc neunese, proto jsou papírky malé. A když ti dojde papír, můžeš poslat jen to, co se na něj vešlo.“ Vysvětlil jsem a pak přijal báseň od motýlka, který se mu povedl, jak jsem předpokládal. Motýlek šeptá tiše. Vidět radost v San Lingových očích je příjemná změna. Vlastně jsem ho takto ještě neviděl. Tak nějak ten pohled také hřeje, i když jen krátce.

Jsi vlastně hodný kluk, víš? Vůbec bys neměl být zatažen do takových věcí…

Přeříkal jsem báseň nahlas. To aby věděl, že byla doručena v pořádku. Zvláštní volba veršů, pomyslím si, ale nemám více pocit, že je třeba se jimi zabývat.

 

Pokousil jsem se ho namísto toho vybídnout alespoň, aby byl opatrný, když už tu věc s knihovnou považuje za možnost…

Je to tvoje vina, žes ho do toho zatáhnul. Jen se přiznej, že tys přesně tohle chtěl, co? Někoho, koho můžeš v případě krize hodit přes palubu, kdo bude riskovat za tebe a podobný věci?!

Zavřu oči a sevřu dlaně v pěst.

Takto není! Nic z toho jsem nechtěl, a jestli si to bude jednou někdo myslet, bude pěkně na omylu. Prostě se to stalo. Jo, je to moje chyba, ale už to nezměním, takže mi stejně nezbývá nic jiného, než zkusit minimalizovat škody. Ostatně to není poprvé, kdy řeším podobný problém. Když hrajete šachy s lidmi namísto kamenů, nemáte nad nimi plnou vládu. Občas vás překvapí, jako Su She. Čas odčasu se vymknou kontrole, jako Xue Yang. Udělají něco nečekaného, jako San Ling…

 

Ujištění, že bude opatrný, mi však na jistotě příliš nepřidá. Sice jsem si ho od něj vyžádal, ale co tak asi může vědět o opatrnosti v takových věcech? A to další…

Nebojím se teď o sebe jasné?! Ale vlastně se mi líbí, jak uvažuje. Je chytrý a schopný a… Já mu to sakra vůbec nesmím schválit!

Nemůžeš… – musíš… Tak už se sakra rozhodni!

Zhluboka se nedachnu a pak i vydechnu. Na další prázdný talisman začnu znovu vykreslovat znaky pro motýlového posla.

 

„Pokud by knihovník nesouhlasil, příliš nenaléhej. Bylo by to podezřelé.“ Když ho totiž nemohu odradit, musím ho na to alespoň co nejlépe připravit.

„Už jsi někdy lhal? Myslím, ne impulsívně, ale promyšleně.“ Položím důležitou otázku. Ruka při kreslení se mi však už ani nezachvěje. Ne, když něco beru vážně, když předávám důležité vědomosti, když tvořím nebo pomáhám tvořit strategii. Když se plně soustředím a podaří se mi odsunout myšlenky na XiChena a můj blíží se konec. Dokonce i má tvář je teď už jen vážná a vypadá klidně a vyrovnaně. Ne, že bych se tak úplně cítil, ale rozhodl jsem se. A když se rozhodnu, jde to tak nějak samo.

„Když někdo lže, častěji se stane, že uhýbá pohledem. Je ztuhlý, či napjatý. Někdo zrudne ve tváři. Škrábe se na krku, nebo má tendenci si zakrývat ústa. Ale může jít i o daleko menší intuitivní projevy těla, které reaguje na stres, který mu lež způsobuje. Lhaní většinou stojí člověka určité vnitřní úsilí a přemáhání. Může se projevit i nepřirozeným postojem, zrychleným dýcháním či zduřením nosu.“ Poukážu na základní věci, na které je dobré si dávat pozor.

„Povšimni si ale, že mnoho z těch projevů se dá příčítat i jiným situacím. Není divné, že někdo lapá po dechu, pokud právě vykonal těžkou fyzickou práci. Není podezřelé, že zrudne, pokud je rozčilený z nějakého předchozího rozhovoru, nebo třeba nervózní, že jej vyslýchá mistr, nebo dokonce sám velmistr. Trhané pohyby se dají rovněž přičíst rozčilení a tak dále.“ Vážně mu teď vysvětluji, jak má lhát? Dokončím psaní talismanu a vložím pod něj ještě druhý nepopsaný papírek.

„Je dobré se při tom ze začátku opřít o stavy, které míváš přirozeně. Tím se vyvaruješ toho, aby tě intuitivní projevy těla, které ještě neumíš ovládat, nezradily. Kdyby ses snažil příliš ovládat, projevilo by se to příliš ztuhlostí a ta by tě rovněž prozradila. Pokud se opřeš o nervozitu, což by v tvém případě bylo logické a asi nejlepší, pak se i tak snaž udržovat očí kontakt. V případě, že uhneš očima, nečiň tak zcela mimo tvář obelhávaného.“ Uvědomuješ si, jak to zní? Co seš, učitel profesionálního lhaní?

Je fuk, jak to zní, hlavně pokud mu to pomůže vyjít z toho bez úhony!

Aniž bych něco vysvětloval k tomu, co právě provádím, vykreslím s pomocí duchovní energie do vzduchu runy svého kopírovacího kouzla a pohybem dlaně je usměrním na papírky před sebou. Kouzlo se vsákne, a když dám papírky od sebe, jsou najednou oba nadepsané novými motýlky.

„Mé kopírovací kouzlo, vymyslel jsem ho při vyřizování různých úředních pracích v Nečisté říši, ale pomáhalo mi i v Jinlintai. Chceš ho také zkusit?“ zeptám se mladíka před sebou a podám mu jeden z nově vytvořených talismanů. Učení mu zdá se trochu pomáhá, a pokud mu pomohu, pak jeho plánovaná lež Lan QiRenovi, ani nebude lží.

Je ale ještě jedna věc, kterou je potřeba aby si vyzkoušel.

„Představ si, že jsem knihovník. Co mi řekneš, abych tě vpustil do zakázané části knihovny?“ Knihovníka už jsem viděl a byl jsem v minulém životě i přítomen, když mluvil s XiChenem. Zdál se být vážný, ale s takovým tím srdečným pohledem, který uměl přísně kárat, ale také znal shovívavost. Krátce zavřu oči a pak se pokusím o další experiment s Li HuiYinovým tělem. Zkusím svým výrazem co nejvíce zkopírovat ten knihovníkův.

„Vítej, San LingWu, copak potřebuješ?“ Umím si představit, že tak nějak by reagoval, kdyby za ním přišel učedník s ještě nevyřčenou žádostí.

 
Vánek - 12. července 2021 22:03
1111a2858.jpg
Pomocník
A-Yao

San LingWu si všiml A-Yaových uslzených očí, ale tentokrát nepřispěchal s dalšími slovy nebo jinou formou útěchy, raději se tedy soustředil na nabídnutou činnost a pokoušel se co nejlépe překreslit runami tvořený zrak. Nechával na A-Yaovi, jak rychle zpracuje jeho slova, sám už zatím neměl další a snažil se udržet pozornost... kterou přerušilo až nečekané prohlášení.

Silný? Přestal kreslit a nadzvedl ruku, aby zbrklým tahem nezničil svou snahu. Pohledem se směsicí překvapení a rozpaků v tu chvíli zaletěl ke svému společníkovi - a na okamžik to byl zase on, kdo ztratil slov. Bylo tak nějak jasné, že takové označení si nejen nikdy nevyslechl, ale ani se sebou nespojoval.

On si vlastně ani nebyl jistý, co to přesně to znamená. Samozřejmě tu byla síla očividná a snadno měřitelná – fyzická. Ale jaké vlastnosti měl mít člověk, aby se mohl obecně nazvat silným? To označení mu přišlo složité a plné proměných, které se nedají objektivizovat. A subjektivně tak zkrátka sám sebe nevnímal – byl si vědomý na svůj věk relativně dobře svých silných a slabých stránek, ale kdyby sám sebe musel zařadit do dvou vyhraněných táborů – silných a slabých – kdyby měly existovat jen tyhle dvě strany, zvolil by ten druhý. I v téhle chvíli měl pocit, že ho drží při soustředění jen přesvědčení a bál se, byl si skoro jistý, že jakmile bude osamotě, nezvládne ten nápor ustát. Ne, silný si nepřipadal, vypadalo to pro něj jen jako lichotka, ne pravda... a na lichotku zcela rozhodně nevěděl, jak reagovat. Měl ji přijmout, odmítnout, přejít? A proč vůbec přišla? Kvůli nabídnuté pomoci?

„Ehm...“ vydechl se zamrkáním a přestal na A-Yaa zírat pro změnu on. Raději se znovu sklonil. „To asi... každý vnímá po svém,“ přece jen ale dodal. Tahy obrazce následně dokončil s přesností, kdy mu malá výuková vsuvka nakonec umožnila svou nejistotu i rozpaky ukočírovat. A to k nim přitom stačilo jen to jedno fascinovaně pronesené prohlášení, které pro něj ale bylo zkrátka příliš nevšední – hodilo se tak do celého dne svým způsobem. Li HuiYin napsal o San LingWuovi, že je citlivý – a to možná příliš často bylo používané s dojmem křehkosti. Ale i když tak mohl mladík působit a v některých ohledech takový být, a ani si sám příliš neuvědomovat jiných možností, zároveň byl důkazem toho, že takový význam není jediný, a že citlivost nemusí být slabost, mohla jen zkrátka znamenat schopnost cítit i takové maličkosti, jako rozpaky z lichotky nebo radost z učení ve chvílích, kdy už je všeho ostatního opravdu až moc, nebo schopnost upřednostnit pocity jiných před vlastními a přistupovat k odruhým s empatií a otevřenýma očima vůči jejich pocitům, i když nemusely být nutně hezké.

Když mu motýlek do ucha zašeptal „děkuji“, zamrkal a pohled znovu sklonil – k vlastnímu papírku, přehnutému nyní již podle instrukcí. A akorát ho napadla otázka, jak počítá celý proces se shodami jmen, když se mu záhy dostalo odpovědi a nemusel se ani ptát. Ale druhý dotaz na sebe nenechal dlouho čekat. Zvedl tedy znovu hlavu a kývl – malá reakce na poděkování, které nechtěl odmítnout, ale ani jej nijak nevyžadoval. Opravdu chtěl pomoc... a bylo pro něj těžké ho o tom přesvědčovat, a tak hlesl. „Nemyslím, že bys mi musel děkovat... jen mě... prosím nech ti pomoc.“ A lehce, jen malinko povzbudivě se zkusil usmát. „Co přesně znamená krátká zpráva? Existuje konkrétní omezení a co kdybych zkusil poslat zprávu nad limit?“ Přispěchal pak se svými otázkami, než schoval připravený talisman do dlaně. Zhluboka se nadechl. Soustředit se na přípravu byla jedna věc, ale opravdu otestovat svůj klid a sáhnout lehce po své energii, to bylo trochu jiné. Přivřel oči a přitiskl rty ke svým spojeným dlaním, do kterých něco zašeptal schválně co nejtišeji jen uměl, protože to chtěl vyzkoušet... O chvilčku později zlatý motýlek třepotavě překonal vzdálenost mezi nimi a usadil se A-Yaovi na rameno – San Ling jej sledoval a dokázal i po takové době mít radost, alespoň malou a tak utěšující, z povedeného kousku. Chtěl ale zároveň zkusit, jak dlouhá může být zpráva, proto zvědavě čekal, co se stane.
Motýlek A-Yaovi zašeptá jednoduchou básničku:
„Hláď vodní šedá v dálku rozlitá,
volavka nad ní krouží stříbřitá.
Na hrázi stojím oči rukou stíně.
Dívám se tiše po krajině.“


Radost z úspěchu samozřejmě mladíkovi nemohla ve světle všech událostí vydržet, nebo snad překonat jakýkoliv z jeho ostatních pocitů. Ale byla hezkou změnou v jeho očích, které poté hned zase zvážněly. Opravdu byl odhodlaný udělat vše, co říkal... nevycouval, když dostal to pomyslné povolení – nebyl si jistý, jestli to mohl brát jako dosáhnutí domluvy, nebo ústupku, ale rozhodl se, že na tom nemusí možná nutně záležet. A konkrétní A-Yaova slova jen přidávala další malý kousek na představy, které o něm San Ling pomalu tvořil ze střípků toho, co viděl nebo slyšel přímo v interakci s ním – byla to jeho malá, z jeho pohledu pravdivá představa, vedle velkého množství toho, co se obecně říkalo.

„Já budu,“ přikývl, „nemyslím si opravdu, že by taková žádost knihovníka hodně překvapila, dřív nebo později ji musí čekat... Sice nevím, jak se k tomu postaví, ale je myslím opravdu lepší to alespoň zkusit.“ Možná pokud měl někdo z učedníků vůbec šanci přístup získat, zrovna tenhle byl na předních příčkách adeptů. Ale bude lhát muži, kterého měl vlastně rád... Ještě včera by San Lingovi lži, o kterých přemýšlel, těžce ležely na srdci a znervózňovaly ho. Ale zrovna v tuhle chvíli... to opravdu vypadalo jako maličkost. Navíc pokud někomu mohlo vyjít lhát nejen v knihovně, ale dokonce i Lan QiRenovi, byl to možná právě někdo jako on. Takový člověk, kterého by nikdo ze lži neměl proč podezřívat, který občas zkrátka působil nejistě a přitom byl důvěryhodný, takže i kdyby třeba neuměl lhát tak dobře, nebyl přímo důvod si spojovat rozpaky s lhaním, spíš – inu ano, s tou citlivostí. Navíc snad to, jak se zvládl teď ovládnout, trochu i budilo dojem, že lhát bude umět. I když se nabízela otázka, kolikrát vůbec za život lhal, a teď se chystal hned dvakrát.

„... nejsem si jistý,“ zareagoval totiž na polemizací o trestu, ale povzdechl si, „nebude ale lepší raději neriskovat? Už tak toho máš opravdu hodně... a vlastně to i bude snad trochu dobře vypadat, a to ti určitě nemůže uškodit...“ Samotného ho ta vypočítavá myšlenka překvapila, ale copak to tak nebylo? Pokud měli šanci alespoň po malých kouskách vylepšit tvář, kterou si Li HuiYin vytvořil, nemohlo jim to než pomoci v delším hledisku (lépe kdyby věděli, jak dlouhém).
 
A-Yao - 11. července 2021 21:33
ayaojinak35147.jpg

Nejsem ve své kůži - jinak by se tohle nemohlo dít

 

No chci… Rozhodně bych to neřekl tak, že se tam CHCI vloupat. Řekl jsem to všechno proto, aby mu ten nápad ROZMLUVIL! Mělo to být jako, nemyslím si, že tam mohou nějaké informace být, ale pokud se chceš nutně přesvědčit, nech tam jít mě. Už jsem tam byl, mám s tím své zkušenosti. Cokoliv, jenom aby se o to nepokoušel on! Ten, který mi teď říká, abych ho to nechal zkusit.

No tak by mě potrestal, stejně si nic jinýho nezasloužím, je mi to fuk! Utáhnu jedno z vázání trochu prudčeji, až zapraskají švy. Zatraceně!

Při těch dalších slovech, je opravdu dobře, že jsem již oblečený. Jak kvůli mně? Nemůžeš nic dělat kvůli mně… A ZeWu-Jun… Třeba se všichni mýlíte?

Pomyšlení že ne, je skoro děsivější, než sen, který se mi zdál po cestě sem. Ten, ve kterém dal Lan XiChen průchod své nenávisti…

Otřesu se.

Vím, že má LingWu pravdu. Kdyby existovalo něco, co by bylo pro jeho přítele důležitější, nevzal by si život.

Ale já ti nemůžu dát za pravdu! Nemůžu… Nesmím ti dovolit, aby ses ohrozil!

Jenže ono i v tomhle má San Ling pravdu. Pokud by to mohl nějak okecat, aby ho vpustili dovnitř, bylo by to ve výsledku vlastně bezpečnější, než jakýkoliv pokus o průnik.

Sakra!

 

Zatímco sedím a vyčkávám, pokouším se uklidnit. Je to však jako bych sváděl marný boj se slzami, které i zpod zavřených víček dokážou uniknout. Cítím, že jsem stále v rozkolu. Rozum proti emocím. Co je správně? Co chci? Co bych měl? Co je rozumné?

Dává smysl, abych ho to nechal udělat, ale něco ve mně je striktně proti tomu.

Stejně jako u XiChena. Je přeci zřejmé, že nebudu znát odpověď, dokud mu neodhalím svoji totožnost. Kdybych ale měl být sám k sobě zcela upřímný, mám strach. Strach tak silný, že je téměř hmatatelný. Strach, že mě bude opravdu nenávidět. Ale stejný ne-li horší, že nebude. Nesnesl bych jeho hněv, který je přitom tím jediným, co mě nyní může vysvobodit. Kdyby mě skutečně jen nenáviděl, i San Ling by musel pochopit, že není žádná naděje. Pak bych to mohl prostě skončit, jak jsem skoro udělal. Ale XiChenova něha… ta by mě dozajista zničila. Jak bych se mu měl podívat do očí? Jak bych ji mohl přijímat? A přitom netoužím po ničem jiném. Ještě jednou být u něj tak blízko, jako když mě zachránil před rozmačkáním. Cítit jeho ruku na prsou v pevném objetí, nebo mu znovu rozpouštět vlasy, držet jeho dlaně ve svých…

Jasně že přesně tohle si nesmím dovolit. Jsem pro něj zkáza. Jsem naprosto a hluboce přesvědčený, že bych mu zase ublížil, kdyby si mě pustil blíž…

Stejně jako to teď dělám s LingWuem. Kdyby mě nepoznal, nikdy by ani nepomyslel na to, že bude lhát knihovníkovi, nebo dokonce velmistrovi…

Velmistrovi?

Otevřu uslzené oči a uvědomím si, že sedí vedle mě.

Polknu. Měl bych něco říct, vím o tom! Jenže to nedokážu. Hledím na toho kluka jako by spadl z nebe. Jakoby se dračí král zbláznil, sestoupil z nebe a vzal na sebe jeho podobu.

On kvůli mně chce vážně lhát?

Přesunul se, aby seděl naproti mně a já si až v té chvíli uvědomil, že na něj pořád zírám a že jsem ve svém zaujetí zapomněl dýchat.

Uhnu pohledem, vydechnu a setřu si slzy z tváří.

 

„Jo, motýli…“ vydechnu jako v mátohách. Proč to děláš? Vím, že už mi odpověděl, ale já to stále nedokážu pobrat.

Sleduji, jak pečlivě obkresluje a mohu jen žasnout nad jeho schopnostmi. Samozřejmě jsem tušil, že by to měl zvládnout. Měl jsem v něj plnou důvěru, ale že i v takové chvíli skutečně dokáže uklidnit své třesoucí se ruce a obkreslí znaky správně…

„Jsi silný,“ vydechnu bez rozmyslu, fascinován, jeho charakterem. Uvědomuji si, že dříve bych takové mladíka snadno zneužil pro své záměry. Jenže teď je situace jiná a já mu evidentně nedokáže rozmluvit ani tak jednoduchou věc, jako „nepřátel se se zlem“.

 

Vezmu svůj talisman do dlaně.

„Teď ohneš rohy dozadu a pak přeložíš napůl a schováš celý do dlaně.“ Instruuji ho a názorně předvádím, co má dělat. „Potom přiložíš zavřenou pěst ke rtům a zašeptáš svůj vzkaz a jméno, komu má být doručen.“ Přiložím pěst na rty a udělám, jak jsem řekl.

„Děkuji, – pro San LingWua,“ zašeptám. S tím vložím do talismanu část duchovní moci a ucítím, jak motýl ožívá v mé dlani. Otevřu pak pěst a vyletí z ní krásný do zlatova zbarvený motýlek, jako živý. Ten překoná vzdálenost mezi námi, přistane San LingWuovi na rameni vedle ucha a pošeptá: „Děkuji.“ Hlasem, který zní jako můj. Tedy můj současný hlas, samozřejmě. Než se hoch naděje, motýlek se rozplyne.

„Musíš do něj se svými slovy vložit duchovní energii a v duchu vidět tvář osoby, které je zpráva určena.“ Předám poslední instrukce. Nyní je na něm, aby si talisman vyzkoušel. Pokud mohu soudit z toho, co jsem viděl z jeho práce, jsem přesvědčen, že kouzlo bude fungovat.

„Je dobré jich mít vždy pár do zásoby.“ Minimálně mě se to vždycky vyplatilo. Počkám si na jeho exihbici s novým talismanem.

 

„Jestli se do té knihovny chceš podívat, pak… pokud tě knihovník skutečně vpustí, asi to můžeš zkusit, jen… buď opatrný, ano?“ Nevěřím, že to říkám. A už vůbec nevěřím, že to říkám právě takhle. Jenže i kdybych to neřekl, on by to stejně udělal. Nesmím zapomínat, že je to ten samý tvrdohlavý paličák, který mě nenechal skočit, přesto že bylo prosto fér, abych to udělal!

Nevím co je horší, lhát kvůli přístupu do knihovny nebo přímo velmistrovi. Copak je vážně takový problém, když vynechám jedno odpoledne?

„Velmistr přesně řekl ‚Od zítra začneš svůj trest. Dokud jej nesplníš, můžeš přestat pouze na lekce, odpočinek a stravu…‘. Nemůže se tohle brát jako odpočinek?“ Nechci, aby musel lhát víc než je nutné. Ale úplně mi ze sedmi otvorů kape pokrytectví, když jenom pomyslím na to, jak mu říkám: „Víš, že bys neměl lhát?“

Ale asi ne, co?, povzdechnu si. Nesnáším tuhle verzi sebe sama. Jsem tak zoufalý, že se nechávám chránit žákem, který netuší, co činí…

Ačkoliv původně jsem mínil použít podobnou výmluvu, jakou vymyslel, jen s tím že já bych byl ten, komu nebylo dobře. Což není, takže by to ani nebyla lež a on se mě stará, to taky platí. Zatímco v obráceném pojetí dost selhávám…

 
Vánek - 11. července 2021 19:30
1111a2858.jpg
Vzájemné oponování
A-Yao

San Ling nechával dlaň položenou na zemi přesto, že ji A-Yao hned nepřijal. A povzdechl si smutně při reakci, které se mu dostalo. Ale víc by ho překvapilo, kdyby se jeho slova setkala s přijetím. Ne, tušil, že by bylo třeba hodně času, aby vůbec taková možnost byla reálná – jenže to byl právě problém. Vždyť duše v těle jeho přítele mohla kdykoliv zmizet, aniž by vůbec měli šanci se pokusit… kdyby věděli, jaký mají alespoň přibližně čas, vypadalo by to celé alespoň o něco nadějněji. Třeba kdyby měli ne dny, ale týdny nebo měsíce… mohl by A-Yao začít přemýšlet trochu jinak? Mohl by změnit své přesvědčení? Protože San Ling vážně nevěděl, jak vůbec se mohli v první řadě o něco pokoušet, pokud tomu nedával jeho společník šanci. To už rovnou vypadalo jako neúspěch.

Už nad tím přemýšlel jako nad "jejich" záležitostí. Takže i když A-Yaa poslouchal, jeho slova nepřijímal – stejně tak, jako zase ten nepřijímal jeho. Stáli ve svých přesvědčeních proti sobě… a v tu chvíli bylo nemožné říct, čí motivace je v případě běhu na dlouhou trať silnější. Oba měli své důvody pro vlastní postoje a chování. A-Yao mohl doufat, že ho mladík poslechne, jenže ten si ani nenechal vymluvit pomoc s knihovnou… i když to byl první krok skutečně plánované, a ne spontánní pomoci. Bylo to jakoby mluvil a sice byl vyslyšen, ale zároveň se setkával s oponentem, který před ním neustoupil, kterého svými dobře volenými slovy nemohl nahlodat, i když je přijal. Asi to muselo být frustrující… ale jen to?

Když se A-Yao připojil svou dlaní k té nabídnuté, ta se přetočila a lehce jej sevřela. Jen opatrně, skoro mimoděk. A LingWu zavřel oči, když ho poslouchal. Pustil ho, když dlaň opět odtáhl a zaposlouchal se – pochopil, že se A-Yao začal oblékat, ale nenapodobil ho. Jen si povzdechl a stáhl ruku zpět k sobě.

„Říkáš, že si nemyslíš, že by v knihovně informace byly, ale chceš se tam vloupat,“ zareagoval tentokrát trochu víc nahlas, aby ho při své činnosti zaslechl. „Nech mě raději zkusit nejprve požádat o povolení, zkusit… řádnější cestu.“ Nebyla opravdu o moc řádnější, když bude předkládat falešné důvody, ale nebylo to vloupání. Upřímně o něčem takovém vědět a nezastavit to mu stejně šlo proti srsti, i když to bylo důležité – ale snad se „mohli“ nejprve pokusit o jiný přístup. „Navíc, kdyby tě chytili, velmistr by se nedržel zpátky, Li HuiYin ho už dvakrát rozčílil, kdybys skončil zmrzačený, pak se nebudeš ani mít, jak pokusit, co ale říkáš, že uděláš.“ Povzdechl si znovu, tišeji a na malý moment svěsil v soukromí tvář do dlaní. Opravdu se snažil neustoupit, měl své důvody, jen to bylo stále těžší.

Po krátké odmlce ale k A-Yaovi doletěla další slova. „Chci ti pomoc kvůli Li Luanovi. A také kvůli tobě. A kvůli ZeWu-Junovi,“ první dva body už mu přeci říkal, ale A-Yao polovinu odmítl přijmout, jak zaznělo z jeho vět – a tak je řekl znovu. Oba dělali vlastně to samé, jen vždy jinými formulacemi. A pokud šlo o třetí bod… když se nad tím San LingWu zamyslel, věřil tomu, co řekl před chvilkou. Pokud Lan XiChen opravdu měl city k A-Yaovi… a tak silné, že se takhle zavřel, i když v tom asi bylo faktorů více, ale minimálně na něj nezapomněl ani po třech měsících, kdy k němu dle dopisu stále promlouval… tak se musel trápit. A San Ling byl už takový, i když až na závěr svých současných motivů, musel jej zahrnout.

„Co by on chtěl kromě úkolu, co ti dal… na tom už nemusí záležet. Nemůže to být důležitější,“ dodal pak tiše. „Nic pro něj nebylo důležitější…“ Zavřel pevněji oči a roztřeseně se nadechl. Pak se raději také zvedl na nohy, když ho A-Yao svými slovy vyznal. Asi by v ten moment scházelo už jen, aby vyslovil něco podobného, co ChengYi ráno – „kdo říká, že musíme“. To on ale neudělal, nebyl tak přímý, ale stejně to bylo tak nějak jasné. Nepovažoval to za svou povinnost, prostě to tak chtěl. Jakkoliv to A-Yao nedokázal uchopit, na tom nezáleželo.

San LingWu se v soukromí oblékl a příliš nespěchal. Dal si tak možnost trochu se utěšit. Jak mluvil o hrozně dalšího trestu pro A-Yaa, kdyby ho chytili při vloupání do zakázané části knihovny, tak si také vzpomněl na současný trest – který by právě měl vykonávat. A tak když vystoupil zpoza stěny, aby si došel sednout k němu, podotkl, „zajdu se velmistrovi omluvit, že jsem tě zdržel od trestu. Nebylo mi dobře a ty jsi mi pomáhal.“ Posadil se naproti němu a snažil se klidně dýchat, i když se mu stále chvěly dlaně. Takže se raději natáhl blíže, aby viděl papírek, který A-Yao mezitím pokreslil. Přinesl s sebou i zažehnutou lampu, kterou u nich položil na zem.

Chvíli po znacích bloudil očima. „Říkal jsi zlatí motýli?“ Vydechl pak jen na znamení, že vidí upravené runy, a zaujatě se dokonce i zvládl pousmát. Jeho radost z vědomostí i v takové chvíli nezklamala. Měl u sebe ještě několik aršíků, vytáhl jeden společně s uhlíkem a jen na pár momentů přivřel oči, aby se zkusil ještě o něco více uklidnit – když potlačil třas svých rukou, pokusil se jednotlivé runy a ty upravené překreslit, správně poskládat a okopírovat tak A-Yaův připravený obrazec, a to s překvapivou přesností. Učitelé ho museli milovat, minimálně všichni ti teoretičtí.
 
Vypravěč - 11. července 2021 18:47
moon_iko2696.jpg

U čaje

Lan XiChen

 

Lan QiRen se pousmál jen pro sebe, když slyšel „Rád,“ kterým XiChen souhlasil, že chvilku posečká. A když mu poté i pomohl odnést čajový servis na stolek, cítil se jako v opravdovém rodinném kruhu.

Koneckonců proč ne? Proč by mělo být špatné na jedno odpoledne odložit všechny starosti a povinnosti? Copak nemají právo být chvíli jen synovec a strýc? Kdo se o tom kdy dovzví, když prostě a jednoduše poleví? Samozřejmě to je trochu (trochu víc) proti přísné disciplíně, kterou stanovil a sám co nejpřísněji dodržoval. Jak by ale mohl odepřít staršímu synovi svého bratra chvilku míru? Zvlášť pokud i jeho tolik hřeje na srdci…?

 

Ale ještě více než to, a než samotný čaj, hřála synovcova další slova, po kterých se cítil málem opilý. A přitom si byl jistý, že součástí směsi žádný alkohol nebyl.

Pravda XiChenova další slova ho tak trochu vrátila na zem, ale stále to nestačilo k prolomení kouzla okamžiku. Nutila však k zamyšlení. Tolik trápení… Tak rád by mu pomohl, ale nevěděl jak!

Poslouchal a snažil se najít něco, čeho by se mohl chytit. To by ho ovšem XiChen nesměl znovu zaskočit prohlášením, že ho má rád.

Jistě, že ho má rád, však QiRen jeho taky! Jenže… i teď neví, jestli by to dokázal takhle jednoduše říct. Může tohle být to, co synovec teď potřebuje slyšet?

Cítí to tak. Cítí to tak celý život. Jenže cítit, dát najevo a říct, jsou zcela rozdílné věci. A ne ve všem samo stáří stačí k moudrosti.

 

Sáhnul však po ruce. Prve jej bolelo, když se XiChen odtáhl, tohle… bylo jako lék na otevřenou ránu, který ani netušil, že potřebuje, dokud ta dlaň neležela na stole. A tak překryl hřbet jeho ruky tou svojí a pousmál se s vlhkýma očima.

Upil z šálku.

„Ano, to je,“ přitakal, alespoň na pochvalu čaje. „Stejně jako ty a tvůj bratr,“ pokusil se alespoň o něco. Byli pro něj výjimeční. I když ne zcela, pořád byli jeho krev. Jeho jediné radosti v časech, kdy byl jeho svět nejtemnější. Kolikrát už se o ně oba jen musel strachovat…? Ani by to nevyčíslil…

„Záleží mi na vás.“ Není to sice „mám vás rád“, ale… lepší než nic?

„Vždycky tu budu pro tebe. I když s tebou nemusím vždy souhlasit, chci pro tebe to nejlepší…“ vydechl a rty se mu zachvěly. „Já… uvědomuji si, že jsem někdy asi až moc přísný...,“ povzdechl si. U Wangjiho to tehdy hodně přehnal. Tolik se snažil, aby mu došlo, že se mílí a nakonec… kdo se vlastně mílil, hm?

 

Nadechl se, aby zahnal chmury. „Ale pokud za mnou přijdeš, jako dnes, pokusím se ti vždy dopřát sluchu. Zdá se, že… se stále máme co učit,“ vydechl a znovu se napil. „Jsem rád, že jsi můj synovec…“ Odložil na stůl prázdný šálek a neobtěžoval se jej naplnit. Nechtěl přerušit spojení dlaní. Bylo pro něj příliš cenné… Chtěl by říct, že si rád vyslechne, co jej trápí, ale měl strach. Nechtěl, aby se vrátil do své utrápené skořápky. Nakonec možná bude lépe, pokud se mu XiChen bude otevírat svým tempem?

 
Lan XiChen - 11. července 2021 17:40
zewuvii2653.jpg
Posezení

Ukonejšený a s hlavou po jaké době alespoň na chvíli lehkou a tichou, zamířím za strýcem zpět do domku. Nic už neříkám, ale on také ne – snad oba cítíme, že není teď potřeba něco vyslovit a možná zároveň nevíme, co by takové něco mělo být. Nijak na tom v tu chvíli nezáleží. A můj nesoustředěný pohled se tentokrát neobrací do temných hlubin pod realitou, ale jen vychutnává ty uplynulé minuty, kdy mi pod objetím druhého muže bylo dáno víc, než mohl by kdokoliv pochopit – i já bych musel zavítat daleko mezi své pocity, abych skutečně porozuměl. A to nechci a pro teď nepotřebuji. Teď byl důležitý jen mír, který po nekonečně dlouhém čase znovu rozehrál mou duši, a jehož symfonii doprovázela láska, pro jednou nepropletená s bolestí.

Očistím se od sněhu, než vejdu. Malý úsměv usazený na mých rtech stále nepohasl a má tvář s ním působí uvolněná i přirozená více, než bývala bez výrazu. Když zaslechnu otázku, zvednu ke strýci pohled a lehce přikývnu. „Rád,“ reaguji stále tiše. Dlaně spojím dohromady a hřeji tak studené prsty, když přejdu blíže a strýcovo počínání sleduji.

Opravdu nepřemýšlím nijak hluboce, jen na povrchu mysli ptám se sám sebe, zda mu mám říct, co teď cítím. Zda je potřeba to říct. Nebo jak bych vůbec mohl do slov zformulovat. A i když před chvílí jsem slova považoval za nezbytná, zrovna teď se k nim neuchýlím. Místo toho překonám pomalu ještě těch pár kroků a beze slov pomohu strýci přenést připravený set na stolek. Nijak nad tím nepřemýšlím, jen se zapojím a ke stolu se po pobídnutí usadím slušně, ale uvolněně. Opojná vůně čaje snadno plní místnost, a když po poděkování zvednu ke rtům věnovaný šálek, přivřu oči a lehce se jí nadechnu.

Mezi mými vlastními zásobami bylo černých čajových lístků poskromnu. Sám jsem již dlouho nejvíce obdivoval jemnější bílý čaj a vychutnával si jeho důmyslnou chuť, která nejprve lehce hladila a následně jitřila smysly vábivým nahořklým koncem, který uzavíral a citlivě kořenil sladké květové aroma lákající k odpočinku i zamyšlení. Sahal jsem po něm ve chvílích, které bývaly cenné a vzácné, ne při schůzích, ale při setkáních jiného druhu, jako když jsme pouze odpočívali s A-Yaem a tiše diskutovali, když mlčky a v tichém souladu sedávali jsme s WangJim a každý sám, a přitom společně přemýšleli, když jsme se strýcem odpočívali po náročných dnech a potřebovali na malou chvíli povolit starostem. Po bílém čaji se o druhé místo vždy dělily se u mě čaj zelený a kvetoucí. Mezi širokou paletou zeleného čaje snadno se dalo najít takový, který nejvíce se hodil pro danou situaci, setkání, schůzi nebo náladu. Potřeboval bych život delší než dosavadní, abych se naučil znát všechny jeho podoby. Doposud vytříbil jsem několik druhů a způsobů příprav, které jeho chutě taktéž odlišovaly, tak abych vytvořil několik perfektních kombinací pro řadu příležitostí. A kvetoucí čaj… byl mým soukromým rozmarem. Dokonce sám jsem se naučil pečlivě vázat lístky čajů s vybranými kombinacemi květů, sbírat je, sušit je i skladovat. Byla to činnost pro unavené a nostalgické chvíle, kterou před dobou tak dávkou jsem si osvojil. Každá kulička potřebovala přesnou péči, každá mohla být jiná, existovalo stovky ne-li tisíce možností, jak vytvořit čaj, který spíše v mých očích byl uměleckým dílem. A v nostalgických chvilkách pak dokázal jsem s radostí i napětím sledovat, jak se ve skleněné konvičce s něhou vytvořená kulička rozvine a rozkvete barvami a životem květu, který jako by byl stále živý, a přitom již nikdy víckrát nevykvete. Bylo v tom pro mě něco krásného i melancholického. Bylo to mou vlastní oázou, o samotě v malém salónku v soukromé části Hanshi.

Černý čaj… nepatřil do mé skupiny oblíbených, ale uměl jsem ocenit jeho kvality. Když mě obklopí jeho kořeněná vůně, vím, že nejedná se o běžnou směs a už jen to zahřeje mě lépe než následný doušek. Jeho chuť je tolik jiná, výrazná a přitom nepálí, když dostanu pocit, že by měl, jen přejde z výbuchu chuti do postupného dozvuku, který však neztratí nic ze života. Znovu se usměji. Ta chuť i vůně jsou plné energie. Zvednu znovu oči ke staršímu muži, jen abych ho viděl, s žádným konkrétním účelem. A s dlouhým výdechem užívám si ještě poklidného ticha, dokud strýc jej nepřeruší – ale vlastně ne nijak prudce, atmosféra kolem se nijak nezmění. A jako on za mými, i já za jeho slovy zaslechnu toho více.

Přesto mě zrovna ta konkrétní věta trochu přiměje k zamyšlení. Nestačí na to, aby sebrala, čeho dosáhlo darované objetí a všechny následující chvilky. Nevrátím se k předchozímu stavu. Jen se opravdu zamyslím, zda mohu říct „já také“. Alespoň na té nejočividnější rovině.

Je to tak složitá otázka? Jsem rád, že jsem odešel z ústranní? Je to tak náročné… tolik vyčerpávající… ale zároveň mi to také něco přineslo. Porozumění, útěchu, naplnění… a snad i smysl, proč se snažit. Vše, co jsem nemohl získat, o co si říct, co dostat, kdybych nevykročil ven. Když zvážím, jak je to těžké, jak mě to ničí… a co mi to dalo, včetně této chvíle, nejcennější chvíle, kterou jsem se strýcem kdy sdílel… jaká strana vyhrávala? Teď, kdy proháněly se ve mně ty myšlenky povrchově, kdy mír jim neumožnil prohloubit se do temnot, zdálo se to skoro jasné. Ve chvíli, kdy bych byl ochromený bolestí, třeba by to bylo jinak. Ale teď… ne, není to složitá otázka.

Ovinu prsty kolem malého kalíšku a nechám teplo z nápoje hřát. Zda jsem rád, že jsem tu teď s ním, na to se ani nemusím už ptát. Přesto, co k tomu vedlo, nevím, kdy mi bylo naposledy lépe. „Já jsem také rád,“ vydechnu tedy. „Jsem rád s tebou…“ dodám lehce, „a jsem nakonec i rád venku… i když je to těžké,“ svěřím se. „Bojím se, že to bude těžké až příliš… ale chci se snažit,“ pokračuji pak náhle, „i když třeba někdy budu říkat něco jiného a konat opačně, chtěl bych, abys věděl, že teď to tak opravdu chci, a že teď vidím smysl, třeba ne takový, jaký bych měl, ale vidím jej.“ Nenechám si vzít ten klid, ani zastavit koutky, které se znovu zvednou do vděčného úsměvu. Nesleduji jej, když mluvím, zpoza přivřených víček vidím hladinu čaje, dlaně klidné a jemně svírající šálek. „Chtěl bych ti ještě říct mnoho věcí, ale pro teď… mám tě rád.“ Rozšířím úsměv. Kroužil jsem kolem toho takovou dobu, a přitom to byla ta nejzákladnější slova… a přesto jsem je nikdy dříve nevyslovil. Jejich zvuk ale není rozpačitý a nestydí se. Hřeje a nechává otevřená vrátka, která otevřel strýc svým objetím.

Nepotřebuji, aby něco říkal, nechci, aby byl v rozpacích a nutil se reagovat. Ale vzpomenu si, jak jsem jej dříve odmítl, a levou ruku položím na stůl a natáhnu ji k němu. Kdyby nechtěl reagovat, nevadilo by mi to. Byl bych spokojený s pokračováním toho poklidného ticha bez rozpaků. „Ten čaj je opravdu výjimečný,“ brouknu tedy po odmlčení lehce, trochu abych nám dal jen prostor jít dál, a přitom v tom míru zůstat dál sedět.
 
Vypravěč - 11. července 2021 17:16
moon_iko2696.jpg

Sídlo sekty You

Wei WuXian a Lan WangJi

 

Vpředu šel Gao XinYi. Jeho sestra za ním, po boku mistra MinGuye. Kráčeli mlčky. A celou pětici uzavírali HanGuang-Jun se svým kultivačním partnerem. Vlastně šestici, nezapomínejme na oslíka…

A díky tomuto dostal MinGuy neplánovaně odpovědi na nekteré své otázky. 1) ZeWu-Jun se těmi dvěma již není. Kdyby ano, nenechali by ho v hostinci, anižby mu cokoliv řekli. A za těchto okolností, by ho celkově nenechali samotného na území Qinghe… 2) Li HuiYin s nimi ještě, nebo už, také není. Ze stejných důvodů…

Ne, že by se jich na to mohl zeptat, ale starostem z toho plynoucím se neubránil. Tak jako ani jeden z jeho společníků.

 

Když kráčeli po cestě, zapadané sněhem, ale je na ní poznat, že ji před ne až tak dlouhou dobou někdo uklízel. Netrvalo dlouho a vnořili se do lesa nedaleko úpatí hor. Ušli ještě několik mil a ocitli se na place před zdí obepínající celé sektovní sídlo. Jako často v Qinghe i zde byly zdi šedivé a stříška na ní černá. Brána byla zbudována z tvrdého tisového dřeva a nyní byla zavřená.

Na první pohled však bylo zřejmé, že se nejedná o pevnost, jako v případě Nečisté říše. A stačí krátká slovní výměna mezi XinYim a strážemi před branou, na to aby byli hosté vpuštěni.

Hned jak vešli, otevřel se jim výhled na malé nádvoří, před hlavní budou a dvěma menšími pavilony.

„Oznámím vůdci, váš příchod,“ rozloučil se kultivátor vpředu průvodu a zamířil přímo do dveří před nimi.

Zde vpředu nebylo příliš lidí. Minimálně jeden pár očí sledoval příchozí z bočního domku a jeden sluha se akorát minul s XinYim ve dveřích. Když viděl další hosty uctivě se uklonil a pak odspěchal boční cestičkou pryč z dohledu.

„Omlouvám se, v tomto ročním období panuje i v našich zdech větší chlad než obvykle,“ omlouvala se XunYa. A tím chladem nemyslela zimu jako takovou, ale spíše přijetí…

 

Netrvalo však dlouho a vůdce sekty You vyšel ven. Měl s sebou jen XinYiho a na první pohlde se dal těžko určitě jeho věk. Vypadal mladě. Ale pokud měl silné jádro dostatečně brzy, mohl být klidně starý jako Lan WangJi, nebo starší a nepoznali by to.

„Vítejte,“ přišel blíž ve svém těžkém kožešinovém plášti dlouhém nad kotníky a spíše v praktickém než ozdobném hanfu.

„Ctění mistři,“ uklonil se všem s pažemi sepjatými před sebou, „prosím, přijměte pozvání do tepla.“ Ukázal, aby jej následovali.

XinYi pak přišel k mistru Weiovi. „Když dovolíte, ustájím vašeho oslíka mezi naše koně.“ Pokud přijal, převzal si mladý kultivující otěže a odvedl Malé Jablíčko. Pokud chtěl raději dohlédnout na ustájení sám, odvedl ho XinYi dozadu kolem hlavní budovy a pak do stájí, kde nebylo tak těžké najít místo pro malého oslíka. Minimálně mu zde s tolika zvřaty kolem nebude zima. A také spousta čerstvého sena a čistá voda mu jistě přijdou k duhu. Následně se pak XinYi buď s Wei WuXianem nebo sám, odebral do hlavní budovy. Byl-li sám našel správce domácnosti, aby vydal pokyny k přípravě tří pokojů pro hosty. Pokud ne, nejprve odvedl mistra Weie do hlavní síně k jeho ostatním společníkům.

 

Hlavní síň byla na zdejší poměry realitně prostorná. Každý z hostů dostal přidělený jeden stoleček a vůdce sekty usedl ke svému. Sekta You nedisponovala žádným vyvýšeným trůnem nebo místem zdůrazňujícím nadřazenost jejich vůdce. Místo, kde You SuFen seděl, bylo zvírazněno jen kožešinou namísto polštářů k sezení.

„Gao XinYi mi řekl, že si ctěný HanGuang-Jun a jeho doprovod přejí mluvit s poslem klanu Nie, který dnes dorazil. Dal jsem pro něj poslat, zajisté zde za chvíli bude,“ pousmál se, ale bylo na něm vidět, že mu do smíchu tak úplně není.

„Omlouvám se, za nepříjemnosti, vězte, že netuším, proč přišla znenadání taková výzva. Zajisté však půjde o nějaké nedorozumění, nebo něco takového…“ řekl lehce nervózně.

 

Služebná přijde o chvilku později se čtyřmi malými konvičkami čaje, které postaví před každého z hostů a jednu na stolek, kam se očekává, že se usadí posel.

Ten přijde do pár minut. V těžké róbě svého klanu s šavlí na svých zádech a hrdě stane tváří v tvář vůdci zdejší sekty, než se zdvořile ukloní všem přítomným.

„Nie DongZhene, posaďte se s námi,“ vyzval jej You SuFen.

Kultivující s tváří hranatou, jako vytesanou do kamene přikývl a usadil se ke stolečku naproti ostatním třem hostům.

„Vůdče klanu You, říkal jste, že ve vašem se nachází jeden kultivující sekty Lan…“ Pokud byl tak zmatený, jak naznačoval jeho hlas, v jeho tváři nebylo nic znát.

„Původně… ano. Ale nemyslím, že je třeba, abych vám dělal prostředníka mistře Nie. HanGuang-Jun projevil zájem s vámi hovořit, proto jsem pro vás dal poslat.“ Vypověděl vůdce malé sekty, čímž definitivně předal slovo hostům.

 

Gao XunYa seděla u stolku se Suan MinGuyem. Chtěla mu nalít čaj, ale ten to odmítl. Namísto toho nalil šálek on jí. Oběma se jim zahřály tváře, aniž by se napili.

 
Lan WangJi - 11. července 2021 15:24
lwj9878.jpg

Ano, poletíme

Wei WuXian

 

Jediné přikývnutí mého manžela a vím, že si skutečně nejspíš myslí své. Nemyslím si však, že „vyřízení“ takové věci by mohlo stačit. Ten požadavek byl příliš specifický. Pokud by sekta You neuposlechla takový pokyn, když zjevně na svém území osamělého muže v Lanských barvách měla, mohlo by to pro ni mít dobudoucna následky, které nebudou chtít riskovat.

Nic k tomu neřeknu, ale ukáže se, že ani nemusím. Udělají to oni sami.

„Hm…“ odtuším na jejich slova. Nevadí, pokud bychom odešli ze Shanchi až na druhý den ráno, ale nedá se očekávat, že by trojice plánovala jet koňmo. Jednalo se evidentně o urgentní zprávu, když i posel z Nečisté říše letěl až sem…

A pak se můj manžel ozve s tím návrhem, že i my bychom letěli.

„Hm,“ přitakám jednoduše. Záhy se však ujmu slova, protože na některé mé myšlenky prosté „hm,“ nestačí.

„Gao XinYi, posel z Nečisté říše, je ještě v sídle vaší sekty?“

Mladík překvapen, že jsem promluvil, pomalu přikývl.

„Mohli bychom s ním promluvit a svěřit našeho oslíka do vašich stájí, dokud se situace nevyjasní?“ Ten muž možná něco ví. A vědět, že je o Malé jablíčko postaráno, by zase ulehčilo loučení Wei Yingovi. I když je to malá sekta, nám nevadí spát kdekoliv, kde bude trocha soukromí. Vlastně bych se vsadil, že by to mému parnerovi na voňavém seně slušelo… Jen lehce znachovělé špičky uší vypovídají o mých aktuálních sprostých myšlenkách.

 

„Ale jistě… Myslím, že by bylo našemu vůdci ctí, kdyby vás mohl přivítat v našem sídle,“ souhlasila XunYa.

„I vás, mistře MinGuy,“ usmála se zálibně na svého skoro snoubence a ten souhlasně přikývl ve tváře stále ještě rudý.

 

Zbývá jen dojíst, dopít, zaplatit a můžeme vyrazit k sídlu sekty You.

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.27613806724548 sekund

na začátek stránky