Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Ano, poletíme Wei WuXian
Jediné přikývnutí mého manžela a vím, že si skutečně nejspíš myslí své. Nemyslím si však, že „vyřízení“ takové věci by mohlo stačit. Ten požadavek byl příliš specifický. Pokud by sekta You neuposlechla takový pokyn, když zjevně na svém území osamělého muže v Lanských barvách měla, mohlo by to pro ni mít dobudoucna následky, které nebudou chtít riskovat. Nic k tomu neřeknu, ale ukáže se, že ani nemusím. Udělají to oni sami. „Hm…“ odtuším na jejich slova. Nevadí, pokud bychom odešli ze Shanchi až na druhý den ráno, ale nedá se očekávat, že by trojice plánovala jet koňmo. Jednalo se evidentně o urgentní zprávu, když i posel z Nečisté říše letěl až sem… A pak se můj manžel ozve s tím návrhem, že i my bychom letěli. „Hm,“ přitakám jednoduše. Záhy se však ujmu slova, protože na některé mé myšlenky prosté „hm,“ nestačí. „Gao XinYi, posel z Nečisté říše, je ještě v sídle vaší sekty?“ Mladík překvapen, že jsem promluvil, pomalu přikývl. „Mohli bychom s ním promluvit a svěřit našeho oslíka do vašich stájí, dokud se situace nevyjasní?“ Ten muž možná něco ví. A vědět, že je o Malé jablíčko postaráno, by zase ulehčilo loučení Wei Yingovi. I když je to malá sekta, nám nevadí spát kdekoliv, kde bude trocha soukromí. Vlastně bych se vsadil, že by to mému parnerovi na voňavém seně slušelo… Jen lehce znachovělé špičky uší vypovídají o mých aktuálních sprostých myšlenkách.
„Ale jistě… Myslím, že by bylo našemu vůdci ctí, kdyby vás mohl přivítat v našem sídle,“ souhlasila XunYa. „I vás, mistře MinGuy,“ usmála se zálibně na svého skoro snoubence a ten souhlasně přikývl ve tváře stále ještě rudý.
Zbývá jen dojíst, dopít, zaplatit a můžeme vyrazit k sídlu sekty You. | ||
| |||
 | Návrh Wei WuXian a Lan WangJi
Když byli vyzvání k usazení, sourozenci tak, i když poněkud nervózně, učinili. Mlčky si převzali objednávku a Gao XunYa nalila víno nejprve bratrovi a poté i sobě. Chvíli bylo v jejich řadách ticho. Zřejmě i oni měli o čem přemýšlet. Když pak ale Lan WangJi řekl, že půjdou s nimi a Wei WuXian přikývl. Sourozenci si vyměnili překvapené pohledy. Suan MinGuy chtěl očividně něco namítat, ale protože mistr Wei přidal ještě svá další slova, čekal, dokud nedomluví. Navíc mu se svým způsobem zamlouvalo, že by nikam nemusel. Měl tu přeci jen jisté zájmy… I když strávit pár dní se svou vyvolenou na cestě, navíc v chápavém doprovodu, to také nemuselo být nutně nic špatného… Přistihl se, jak rudne, když se Wei WuXian nechal slyšet, že má kvalifikovaný doprovod. Mimoděk se po Gao XunYae ohlédl a ona se nervózně pousmála. „Je to lákavá nabídka, ale…“ začala. „Nebylo by to moudré,“ doplnil ji XinYi. MinGuy si povzdechl, jen v duchu. „Pravda,“ přitakal. Paradoxně nepotřeboval o moc více, aby se otočil zpět k jinak mlčící dvojici. „Neznám vůdce sekty Nie tak dobře, ale mistr Gao má pravdu. Nebylo by moudré nepřijít vůbec, i když netuším, proč byla vznesena taková žádost. Nechci přidělávat potíže ani klanu Lan, ani You.“ Promluvil k nim již rozhodně. „Ale nebude vadit, pokud vyrazíme až ráno,“ navrhla smířlivě XunYa. Přeci jen pár hodin zdržení neohrozí sektu, ani je. Navíc letět v noci, vzhledem k proměnlivosti zimního počasí, by ani nemuselo být bezpečné. | ||
| |||
 | Máme čas ztrácet čas? Lan Zhan Že se dvojice štrádující si to přímo k našemu stolu ukáže být mistrovou vyvolenou a jejím bratrem, to není nijak překvapivé, protože leda slepý by si nevšiml jak rychle MinGyu vyskočil na nohy sotva je viděl, nemluvě o těch pohledech a následné interakci. Mnohem víc šokující je, s jakou zprávou se Gao XunYa a Gao XinYi ze sekty You vytasili hned po pozdravech - jejich úklony jsem oplatil, i když s představováním nebo vstáváním jsem si hlavu nelámal. Zato s jejich následujícími slovy… Setkám se s Lan Zhanovým pohledem stejně samozřejmě, jakože tu právě sedím. Jistě přemýšlíme oba o tom samém, i když ze svých vlastních úhlů. Později je v soukromí můžeme spojit dohromady, pro teď jen stačilo ujištění, že nejsem jediný s tím zjištěním nespokojený. S podmračením si podepřu bradu, loket opřený o pokrčené rameno. Po okamžiku mlčení se mimoděk pošimrám na nose. Jeden nemusel být ani génius, ani se zajímat o politiku (osobně se domnívám, že v disciplíně nezájmu o politikaření se běžně umisťuji na předních příčkách s WangJim v závěsu), aby pochopil, že požadavek vznesený klanem Nie není běžný. Podle mě ani nezáleželo na tom, kterých sekt se to vlastně týkalo, nebo jaké mezi sebou měly vztahy. Takhle veřejně si vyžádat kultivátora z jiné sekty… kdyby vyžádat, vyloženě na něj takhle upozornit a vymáhat si jeho dostavení se a ani se s tím netajit, i když v rámci svého území… to rozhodně nepůsobilo jako pozvání na přátelské posezení! A co vůbec znamenalo “eskortován” nebo “poslán” do Nečisté říše?! To otevíralo tolik možností k interpretaci, že se to snad ani nedalo vykládat s klidnou hlavou. U všech oslíků, co zatraceně Li HuiYin plánoval udělat - nebo udělal? Samozřejmě mě napadne, že je to až moc velká náhoda, aby to nemělo s “naším” opět zmizelým učedníkem nic společného. I když se MinGyu hned rozhodne do Nečisté říše vydat, co asi tak ten mohl během cesty za námluvami provést, aby se jej zpráva týkala. Zato mladík se všemi svými pocity a bolestí, jehož úmysly především jsme od začátku neznali a stále neznáme, to je opravdu jiná. A jaká je pravděpodobnost, že se po Qinghe pohybuje ještě další samotný lanský kultivátor? Ne, že já bych o tom něco věděl - během krátkého pobytu zpět v Oblačných zákoutích jsem si ani nevšiml, že mistr šermu byl ještě tou dobou přítomný (a mohl bych se vymluvit, že jsem zjišťoval informace o Li HuiYinovi, ale přiznejme si, že ani jinak bych nevěděl, co by mi neřekl Lan Zhan nebo třeba některý ze spřátelených juniorů) - ale i když jsem nevěděl, pochyboval jsem o tom. Už jen to, že by sem některý další kultivátor cestoval sám, by bylo obecně zvláštní. Takže ve světle všeho znepokojení, když Lan Zhan oznámí, že ten doprovod rozšíříme ještě o své řady, akorát přikývnu. Ale pak se chopím slova. "Nebo můžeme jít sami, půjdeme tam tak jako tak, a účel vaší cesty můžeme vyřídit." Co na tom, že to by úplně nesplnilo žádost "eskortovat nebo poslat", skutečně pochybuju, že HuaiSang bude mít nějaké problémy zrovna s mistrem na námluvách - to spíš uvěřím, že se po Qinghe pohybuje ještě víc problémových kultivátorů z Oblačných zákoutí. "Jen byste se, mistře, možná v takovém případě neměl po okolí sám moc potulovat, ale doprovod na to máte koukám více než kvalifikovaný." Přikývnu k sourozencům a na rty se mi na chvilku dostane potutelný, ale přátelský úsměv. Natáhnu se pro svůj pohárek vína a vyprázdním jeho zbytek najednou. "Tak jako tak, vyrazit bychom mohli až ráno," brouknu pak svou další myšlenku. I když jsme dorazili v čase oběda, tak čekáním jsme strávili několik hodin a s tím, jak otravně brzy se v zimě a takhle daleko v Qinghe stmívá, a jak pomalu se cestuje v čerstvě napadaném sněhu, stále se za okny hustě se snášejícím k zemi, opravdu nemám nejmenší náladu pokračovat až do dalšího města. Ta záležitost i ve mě vzbudila dojem urgentnosti, ale bloudit ve tmě po zapadaných cestách, to nám asi moc nepomůže. Už po několikáté od příchodu dvojice sourozenců si bříškem ukazováku promnu nos. Kdybychom chtěli postupovat rychleji a efektivněji, vzhledem k váze těch novinek, museli bychom letět. A teoreticky by to i možné bylo. Zabloudím pohledem k Lan Zhanovi. Musel by letět s námi oběma. Museli bychom také Malé Jablíčko nechat ustájeného a později se pro něj vrátit, a to se mi vůbec nelíbí. Možná jsem na toho tvrdohlavého osla několikrát za den nadával, ale k srdci mi přirostl pořádně - tak, že nechat ho u cizích se mi opravdu nezamlouvá. A můj milý to musí vědět... Nebo bychom mohli zkusit využít blízkosti You sekty a přítomnosti dvou jejích kultivátorů. Kdyby s námi nakonec nešli ti tři, mohli by vzít oslíka s sebou. Nebo kdyby šli, alespoň mám tendenci se na tohle místo zeptat. Bude tu Jablíčko v pořádku? Je to dětinské, já vím! Hloupý osel! Ale možnosti tu jsou a já mám na chvíli pocit, že jediné, co brání efektivitě v takové důležité věci, jsem já. On to není jen pocit, že (leda by dva sourozenci letět nemohli a trojice šla také, ale na to nevypadají). Normálně mi to nevadí, zaprvé by nás stejně Lan Zhan nemohl pořád vláčet oba, za druhé většinou nebylo proč spěchat, ale teď mě ta tendence dožene. Povzdechnu si. "Lan Zhane, co kdybychom letěli?" Brouknu k němu, zatímco zbylá trojice se zatím věnuje svým objednávkám a hovoru. A dokonce i zním ustaraně, až se nad tím vnitřně oklepu. | ||
| |||
 | Nesmíš se zaplést
Přisunul se. Slyšel jsem jeho phyb a ucítil dotek jeho ramene skrz zástěnu, i když nepřímo. Otřu si slzy a zhluboka se trhaně nadechnu. Co to děláš? Všímám si dopisu položeného na zemi vedle mne, na němž ale stále leží jeho dlaň. Zamrkal jsem do šera, když promluvil. Stačilo však pár slov a ve mně se vzedmulo jasné striktní odmítnutí. Ne! Chce se mi vykřiknout. Ne, ani náhodou…! Polknu. Což o zprávy, to není tak složité kouzlo. Ale nechci, aby se do toho zapletl víc, než už je. To by si jeho přítel nepřál, ne? Ale nemá smysl na něj křičet. Ne, on se jen snaží být prospěšný. Nevidí, jak daleko ho to může svést z cesty. Nevidí, jak nebezpečný pro něj jsem. A možná, že ani netuší, jak důležitý je teď pro mě. Že znamená rozdíl, mezi životem a smrtí… Rozhodně ho nemohu nechat, aby riskoval ještě víc. A musím na to jít chytře!
Zachvěji se. Slyšet ho skutečně použít to oslovení je… příjemné. Jestli na tom záleží? To taky nevím… Tys chtěl vědět, jak mi máš říkat… Setřu další slzy, hned jak se objeví. Ano, záleží mi na XiChenovi, záleží mi na něm moc! „Záleží“ je vlastně docela slabé slovo… Cítili stejně… kéž bych tomu směl opravdu věřit. Jenže právě tohle, ta naděje když nepopřel Li HuiYinovy doměnky z dopisu, byla tím, co mě dohnalo nad ten vodopád… Ten, od kterého mě San Ling odvedl pryč. Možná tedy bude lépe nevěřit? Nepřipouštět si? Jenže to jsem dělal předtím a… kam to vedlo, se ptát nemusím. „Nezasloužím si jeho cit. Nikdy jsem ho nebyl hoden…,“ vydechnu další ze svých bolestných přesvědčení. „A-ale… to kouzlo tě naučím, není tak… složité,“ ujistím ho, abych odvedl téma do bezpečnějších končin. A pokud ne bezpečnějších, tak alespoň méně bolestivých. „A do zakázané knihovny nemusíš. Už jednou jsem odtamtud něco ukradl, vím jak do ní proniknout.“ Je přece logičtější, když to udělám já, ne? Samozřejmě mohla se zabezpečení změnit, ale nemyslím, že by po mé smrti na to kdokoliv myslel. „Navíc ten rituál… má základ v démonické kultivaci. Byl zakázaný a skoro zapomenutý. Nevím, jak se k němu dostal Patriarcha Yilingu, ale i jeho vlastní poznámky z Pohřebních mohyl byly neúplné. Doopravdy si nemyslím, že by Lanská knihovna obsahovala podobné informace.“ Snažím se formulovat ty praktické myšlenky. Když mu to podám takto, nemusel by mít podobné riskantní sklony, ne? „A-Lingu,“ dovolím si mu kontrovat intimní oslovení a položím mu dlaň jeho, kterou drží dopis. Když ho nyní nevidím, je skoro snadné mluvit k němu, jako k synovci. I když Jin Ling na jeho místě by nebyl zdaleka tak trpělivý a chápavý. Po tom všem, by mě možná z toho srázu i shodil, pomyslím si a vybavím i jeho tvář z těch posledních chvil… Zajedu si druhou rukou do vlasů, abych ten obraz zase zahnal pryč. Je to jen další člověk, na kterém mi záleželo a už mě nikdy nebude chtít vidět. „Vím, že mi chceš pomoct, kvůli svému příteli. Ale nemyslím, že by chtěl, abys do toho nějak zasahoval. Aby ses přímo zapletl. Aby ses ohrozil…“ Prosím. „Zastavils mě. Chceš, abych to ještě zkusil, udělám to. Ještě nevím jak, ale na něco přijdu. Nemusíš… Nemusíš se přímo angažovat.“ Už teď jsi v tom až po uši!
Pustím jeho dlaň. Cítím se najednou hrozně nervózní. Zvednu se, zkontroluji oblečení. Už je téměř suché. Začnu se tedy oblékat. Chvíli šustí látka a je ticho. Napadá mě, že bych se možná měl omluvit, že jsem ho do toho zasvětil, ale nemyslím si, že by takovou omluvu přijal. Navíc se už stalo. Co změní pár slov? Ani jeden z nás se pak nebude cítit lépe. Jindy bych to možná udělal. Dříve, jako způsob manipulace. Sehrát takovou hezkou milou omluvu se ztrápeným výrazem, který bych teď ani nemusel hrát… Namísto toho ale zavážu všechna vázání a upravím se, kolik mi zdejší přítmí dovolí.
„Až budeš připraven, naučím tě to,“ vyhrknu. Vytáhnu si z rukávu další papírek a uhlík, abych mu nakreslil příslušné runy. Některé nesou speciální úpravu, aby je bylo možné propojit do tvaru motýla, kterým se později stanou. Člověk s menší rozeznávací schopností by měl problém se zorientovat, o které jde, ale věřím, že to nebude LingWuův problém. Sednu si zpátky, tentokrát do lotosového sedu. Když skončím, odložím uhlík a uvědomím si, že stále ztěžka dýchám. Přijde vůbec? Nespěchám na něj moc? Možná potřebuje ještě čas… Vlastně není sám, kdo potřebuje čas, ale já mám pocit, že pokud nebudu dělat něco konstruktivního, tak mu tady zachvíli přeříkám celý svůj minulý život a to nechci. Už tak jsem se mu otevřel příliš. Jednou toho budu určitě litovat… Ale ať už ano, nebo ne. Teď to není důležité. Teď se musíme nějak vzájemně držet nad vodou, pokud nechce, aby do ní ten druhý spadl. Zzatraceně, proč vůbec existují lidé jako ty? | ||
| |||
 | Vytrvalý... A-Yao San LingWu dopis sebral, když jej A-Yao podsunul pod stěnou k němu, ale věděl hned, že si jej nenechá. Nebyl by nikdy skutečně jeho, nebyl mu adresován. Jen chtěl znovu vidět slova, která formovala poslední myšlenky jeho přítele. Kdy asi ty řádky sepsal? Měl je připravené už v době, kdy odcházel a loučil se, aniž by prozradil, jak definitivně? Nebo je psal po cestě či až chvíli předtím, než se obětoval? Skutečně na tom samozřejmě nezáleželo. Ani to, kdy dopis sepsal, ani většina jeho obsahu neměla už vlastně teď smysl, co bylo důležité byl výsledek Li HuiYinových činů a důvod, proč se k nim uchýlil – jeho poslední přání. Nemohl by se k němu otočit zády, ani když nebylo určené jemu, ani když řítil se tím do opravdu velkého problému, většího než si dokázal představit – a přitom jeho domnění toho, jak špatné to je, bylo dost vysoké. Vlastně přesně nevěděl, co čekal od toho, že dopis znovu uvidí a přečte. Když jej držel mezi prsty, tak shledal, že nemá vůli jej číst – jen papír opatrně překontroloval, jeho neporušenost, čitelnost... a vlastně mu to stačilo. Ulevilo se mu, že jej nezničil, ale text nemohl mu už říct nic více a i to, co už řekl, se dozvědět nikdy neměl. A něco z toho bolelo i dál a jinak, než kvůli ztrátě. „Větší cenu pro mě určitě nemá...“ Vydechl tedy tiše, ještě než se A-Yao pustil do své zpovědi. Ještě mu ale dopis nevracel, soustředění přitáhl ke slovům linoucím se z druhé strany stěny. I když, soustředění... poslouchal, ale mohl se akorát snažit porozumět, jenže to opravdu nemohl. Že by věděl, jaký byl Meng Yao nebo Jin GuangYao? Rozhodně ne. Že by věděl kdo byl? Také ne. Věděl jen to, co si o něm ostatní mysleli a co předali dál. San LingWu naštěstí a naneštěstí nepatřil k těm, kteří by jedince odsoudili buď na základě toho, co někdo řekl, nebo jen na základě jejich chyb. To by mohlo být pro Jin GuangYaa příležitostí... osobnost toho mladíka nabízela možnosti jak jej přesvědčit o tom, že nebyl tak špatný... jenže místo toho A-Yao stále dělal opak a přitom tím přesně o tom San LingWua přesvědčoval. Kdyby tohle byla nakonec jen Jin GuangYaova lest, mohl by se sebou být spokojený... San LingWu poslouchal, jak se A-Yao snažil zformulovat, kdo vlastně je, a na hrudi jej akorát více tížilo. A vyslechl jej mlčky, protože co by na to měl také říct? Neuměl si představit, jak by sám snášel urážky sebe sama a své matky, kdyby měl původ jako ten muž. Nedokázal říct, kam by zašel kdyby měl otce, jehož lásku by si chtěl zasloužit. Znal historii Povstání proti Slunci. Ale vše, co MengYao za svůj život vykonal, bylo v posledních měsících předáváno dál jako nejhorší skutky, i když ještě dříve tomu bylo naopak. Když A-Yao mluvil o tom, jak si nebyl jistý, na které straně zůstat, měl ho za to snad odsoudit? Vždyť on si to přímo neprožil a opravdu o tom vlastně nevěděl nic objektivního – teď se říkalo, že už tenkrát zůstal „zrádce“ na jejich straně jen kvůli vypočívavosti, i když dříve byl pro svou roli hrdinou, který riskoval svůj život, aby získával pro tažení klíčové informace – a co pro ně udělal, to nikdo tenkrát nezmiňoval. A San Lingwuovi především nic z toho nepřišlo teď důležité, ne v této chvíli. Mohl jen zkoušet zas a znovu tomu muži alespoň trochu porozumět a vyslechnout jej. Nedělal si iluze, že byl ve svém předchozím životě skvělým člověk a neudělal nic z toho, co se o něm říká. Ale zase jej nemohl vidět tak špatného. I kdyby dal tedy stranou vše, co sám spatřil, nebo myslel, že spatřil za poslední dny, pořád měl ještě jeden důvod, a důležitější. Nezatratil by A-Yaa kvůli Li HuiYinovi, který do rukou té kontroverzí osoby dal přání, za které se obětoval. Pravda byla, že pokud A-Yao nevěděl, kdo je, San LingWu mu to nemohl říct, sám to nevěděl. Třeba zbytek světa o tom mohl mít jasno, ale tenhle mladík ne. Jediné, co mu mohl nabídnout, byla právě ta pomoc, jak se vším, co naložil na něj jediný dopis, tak zatímco po své identitě bude jeho společník pátrat. Třeba nemohl opravdu chápat, co vlastně vše nabízí, do čeho se sám potápí, a koho vlastně na konci té cesty najde stát na místě toho, který mu právě nabízel tak intimní oslovení. Ale i když si nepředstavoval všechny důsledky, věděl, že jednou nějaké být mohou a stejně neutupoval. Když se nakonec A-Yao odmlčel, tak si San Ling otřel vlastní tváře plné slz a po zemi se přesunul hned vedle stěny – na její kraj, že se jí dotýkal ramenem. Posadíl se tak, že stěna, která je dělila, končila těsně před ním – kdyby se vyklonil, mohl by nahlédnout za ni, do koutku vlastněného teď A-Yaem. To ale neudělal. Jen do toho prostoru natáhl ruku s dopisem. A položil ho, ale samotnou dlaň zpět nestáhl... nechal ji hřbetem položenou na zemi a nabídnutou. „Já... mohu zkusit požádat o přístup do zapovězené části knihovny. Mohu vymyslet nějaký důvod, knihovník mě má myslím rád a možná by se mohl přimluvit, když s ním promluvím... tam bych třeba mohl najít nějaké informace, abychom měli alespoň nějaký časový rámec. A prosím, nauč mě posílat ty zprávy...“ Soustředil se nejdřív na tuhle stránku, ale nemohl nechat stranou vše ostatní. Pokračoval po malém povzdechu. „Já taky nevím, kdo jsi, A-Yao,“ oslovil jej tiše a přitom mu udělil to povolení používat jeho rodné jméno, a sám přijal zase jeho nabídku. „Ani ale nevím, jestli na tom tolik záleží... Totiž... jen mám pocit, že ti opravdu záleží na Lan XiChenovi... a i když nevím, co se mezi vámi vlastně všechno stalo, až kvůli tomu, co Li Luan napsal, se mi zdá že dává smysl ta jeho izolace. Říkáš, že na čem sis myslel, že ti záleží, tak je pryč, ale... vy dva tu teď jste. A pokud... jste se oba cítili stejně, tak možná má teď on pocit, že je všechno pryč?... Nemůžu říct, že bych snad věděl, jak postupovat, ale kde dva lidí sdílí stejný cit, není tam... i šance?“ Nemohl necítit rozpaky, když tak mluvil. Ale zněl vážně, tak, že bylo znát, že se opravdu snaží formulovat své myšlenky podle pravdy, že nezkouší jen prázdné podpory. Akorát nevěděl, jak mohlo cokoliv co řekl proniknout tak hlubokou depresí, jako cítil a u vodopádu i viděl u A-Yaa. | ||
| |||
| Zpět v domě Lan XiChen
Lan QiRenovi se tajil dech. Jak to synovec přijme? Odtáhne se? Ohradí? Bude se zlobit? Nebo zase pochopí jeho slova jinak, než je zamýšlel? Znovu se jim probíral, znovu je v mysli převracel… Dokud mu XiChen objetí neoplatil. Teprve v té chvíli jeno napětí opadlo a i jeho dotek se stal méně křečovitým. Přijetí takového druhu nebyl zvyklý rozdávat, ani přijímat. A proto byl ten okamžik velmi cenný. Starší muž nevěděl, jak dlouho tam jen stáli. Nevnímal chlad, protože po dlouhé době starostí a obav konečně cítil mír.
Když tedy ucítil pohlazení po zádech teprve zjistil, že má zavřené oči a znovu je otevřel. „Jistě, pojďme,“ přitakal na šeptanou výzvu a doufal, že jeho hlas nezní ani zdaleka tak rozechvěle, jak mu připadalo.
Odtažení jeden od druhého, pak zamířili zpět do domu. Tam bylo teplo. Ještě oklepat sníh z bot a mohli vejít, aby se ohřáli. „Uvařím čaj, zůstaneš chvíli?“ zeptal se poněkud ochraptěle. Bez obvykle rovných zad a odtažité masky ve tváři působil jako prostý unavený starý muž, kterým byl. Byla to nabídka. I když nezůstal stát a čekat na odpověď. Místo zbytečného stání na místě se vydal připravit slíbený nápoj. Vzal svou nejvzácnější směs z dalekého jihu. Kořeněný černý čaj. Vždycky ho dokáže nakopnout a navíc ho má schovaný pro zvláštní příležitosti a tohle… není úplně běžný den, že?
V tichosti připravil nápoj a teprve pak se odvážil podívat, zda synovec mezi tím neodešel. Což by samozřejmě mohl a on by se nezlobil. Byla to přeci jen složitá situace… Usadil se ke svému stolku a pokynul mu, aby se usadil po jeho boku. Naplnil šálků podle osob a pomalu usrkl lahodné trpké chuti jižního koření. Mlčel. Nějak měl pocit, že není třeba další slov. Nehledě na to, že i když po nějakých zkoušel pátrat, zdálo se to zbytečné. Ticho pro teď nebylo nepřítelem. Nopak. Takové ticho bude klidně rád sdílet znovu, budeli třeba, nebo nastaneli příležitost. Podoblo se vzácnému klidnému tichu knihoven. Jen namísto vůně papíru, vonělo čajem ze vzdálených končin a radostí, s níž tamní slunce přináší nový den. „Jsem opravdu rád, že jsi zpátky,“ vydechl smířlivě a pokusil se tak vyjádřit alespoň ten nejdůležitější z pocitů. Zpátky z ústraní? Z výletu? Zpátky s ním? Těžko říct, snad odevšeho trochu. Každopádně to bylo nejdůležitější, protože ve světle toho pocitu, bylo vše ostatní zbytečné. | ||
| |||
 | Strýček I když se ticho prodlužuje, nenajdu opravdu vůli jen tak utéct. Čekám a nevím, v co vlastně doufám, ne vědomě, jen hluboké podvědomí by k tomu řeklo své. A pak ke mě strýc přistoupí a udělá tu nejprostší a přitom nejsložitější věc. Obejme mě a já, tělo ztuhlé, zadržím dech. Mám ho zastavit? Měla bych se odtáhnout, ujistit jej, že jsem v pořádku, poděkovat a odejít... utéct? Znamenalo by to lhát, ale také zachránit alespoň trochu ze svých snah. Také by to znamenalo odmítnout něco, co podvědomě mi chybí a po čem toužím… tak moc, že když se ocitnu ve strýcově objetí, nedovolím si ani nadechnout, se zoufalým a iracionálním strachem ze zjištění, že se to celé neděje, že je to jen výplodem unavené mysli ponořené do snů. Byť nepřímo a ne cíleně, poprvé za život jsem tu hlubokou potřebu zformuloval a umožnil staršímu muži ji vidět. A spolu s tím jsem ho vystavil pohledu na část zoufalství a bolesti, které se mě drží tolik posledních týdnů. Nemůže je vidět celé, když neví o mých citech, ale to je hranice, která je ve mě ukotvená dostatečně na to ji překročit. Když strýc nesáhne po únikových vrátkách, tedy nechytí se mých následných slov, opravdu nemám vlastně sil ho odmítnout. Když sám se odtrhne od role učitele, vykročí ze zažitých kolejí a vyslyší tím všechna má momentální přání… odtáhnout se by bylo jako odepřít si nádech po minutách bez dechu. A já po něm lapnu s veškerým zoufalstvím, ztrátou, strachem a bolestí... s pocitem, že zklamal jsem svět, sebe, A-Yaa i strýce… se vším, co se ve mě hromadilo a hrozilo mě roztrhat na kousky. A spolu s tím prudkým nádechem rychle obejmu druhého muže zpět, ne přímo silně, ale se zoufalou a nevyřčenou prosbou, aby mě nepouštěl, a zaháknu křečovitě prsty do jeho oděvu. Tolik bych mu toho chtěl říct. O všem, co mi nedovoluje svobodně žít. Ale také o tom, jak si ho vážím, jak ho mám rád, kolik pro mě znamená, co právě udělal, co sahalo mnohem dál, než oko mohlo vidět - kdybych to vůbec byl schopný zformulovat. Žádná z těch slov ale nespatří světlo toho studeného odpoledne. A já zkrátka jen umožním té potřebě, jež byla zvyklá skrývat se hluboko pod mým vlastním vědomím, aby sáhla po čem toužila. Aby se stala důležitější než rozum, hlasitější než výčitky, čitelnější než cokoliv jiného. Nechám ji natáhnout se s popudem snad i silnějším než pud sebezáchovy po nabídnutém konejšení, bez myšlenek na to, zda si jej zasloužím, jak těžká musí být taková situace pro toho, kdo jej nabídl, a zda vůbec po něm ještě bude cesty zpět. Zbavený sil pro jiné akce, nahrbím se proti dlaním na zádech, abych mohl pomalu uložit tvář na strýcovo rameno. Jen trhaný nádech odražený do celého mého těla se stane důkazem vzlyku, který skoro mě chtěl zaplavit, ale rozhodl se ustoupit - a nechal mě jen ponořit se do toho věnovaného okamžiku v tichu a beze slz. A jen jím žít… Ujišťující slova jsou útěchou a možná mají být i povzbuzením, ale opravdu nejsou tím důležitým. Nemají sílu přebít mé opačné pocity, jsou jen krásnou snahou, kterou si cením. Tím opravdu podstatným stane se poslední strýčkova věta... „A víš, i kdybys už nedokázal nic z toho, co říkáš, i kdybys už nechtěl zpět svůj úřad, vždycky budeš můj synovec.“ Vryl bych si ta slova do srdce jen, abych na ně nikdy nezapomněl. Kdyby je řekl kdokoliv jiný, jejich váha by tím automaticky poklesla. Ale protože je řekl on, tak věřím, že si je uvědomuje. Nabízí mi tím totiž více, než já sám sobě… dává mi tím místo ve světě a smysl, i pokud bych ztratil všechny ostatní a nedokázal ani rozumět, ani dostát tomu, co jsem si uložil… navíc, ne kdybych nedokázal. Kdybych nechtěl tomu dostát. A to je ještě o tolik cennější. Nepustím jej, ale po dlouhém mlčení uvolním ztuhlé prsty a místo svírání strýcova oděvu uložím dlaně na jeho záda. Nádech a výdech pak následují v pomalém rytmu, stejném jako všechny následné. Uklidňuji se po malých krůčcích a čerpám sil. Pokud se neodtáhne on, já na to ještě dlouho vůli nemám. Bojím se, že přijdu o vše, co mi dal, když jej pustím. Je to ale iracionální… taková cennost nemá nikdy šanci zůstat zapomenutá. Až když nakonec i přes talismany v našich oděvech začne se příliš silně připomínat zima, a já si uvědomím štiplavý chlad na dlaních, který jistě nepociťuji jen já, otevřu oči. Svět je o tolik poklidnější, jako po probuzení z nejzdravějšího spánku. S lehkým úsměvem doprovázím ten mírumilovný pocit, který mě ovládl a odlehčil mi tělo i mysl. Pohladím strýce po zádech, než zašeptám, "děkuji," a "pojďme do tepla…" Když se pomalu odtáhnu, tuším, že se taková chvíle nebude opakovat. Zároveň nad tím ale nesmutním. Vše, co pro mě znamenala, ani tak nikdy nezmizí. | ||
| |||
| Zpověď
Sedím tiše. Bez slz. Vyzval jsem ho, aby mluvil, z části i proto abych unikl svým vlastním slzám a zármutku. Bylo až příliš těžké myslet na nemožnost toho s čím mi prý „pomůže“, což já vím, že nemůže. Nemůže už proto, že mu to nesmím dovolit. Ale ještě mu to nemohu říct. Ticho. Už-už jsem chtěl říct, že jestli o něm přeci jen nechce mluvit, nebo je to pro něho příliš těžké, tak samozřejmě nemusí říkat nic. Při vůli nebes je teď na nás zda budeme mluvit, nebo mlčet, že? A kdo jsem já, abych mu zazlíval, že je těžké truchlit? Pro svou matku jsem truchlil velmi, velmi dlouho… a on nedostal ještě ani chvilku, aby se vyrovnal se ztrátou přítele. Nedal jse mu ji. Na útesu mu připadal můj život důležitější. Teď jsem živý, tak… už může oplakávat HuiYina jak potřebuje. Byls taky sobec, víš to Li Luane? Máš takové přátele a stejně jsi to udělal. Vsadím se, žes jim nedal ani příležitost, aby tě zastavili. Znals je tak dobře, že jsi věděl, jak se tomu vyhnout. Přemýšlel jsi vůbec, jak na ně tvá ztráta bude působit? Nepřemýšlel, že? Prostěs je opustil… Ne, že bych byl zrovna v právu, abych mohl mrtvému spílat, ale pravda je, že mi to pomáhá. Zlobit se na někoho jiného než na sebe. Není to dlouhodobé řešení. Vlastně to není vůbec žádné řešení, ale já to teď potřebuji.
A pak začne LingWu mluvit a já přesunu soustředění na jeho hlas. Mluví tiše, přesto se jeho hlas v tom tichu, a v místech odkud nemůže uniknout, rozléhá, jakoby mluvil normálně. Všiml jsem si…, ono téhle skutečnosti s vlasy si u něj nešlo nevšimnout, i když jsem zrovna nepozoroval jeho spací návyky. Asi bych to normálně udělal, ale já se vracel těsně před večerkou a příliš unavený. Navíc mi to připadalo zbytečné, k čemu umírající potřebuje takové informace? Jenže teď jsem si je vyžádal a tak San Ling vypráví dávnou příhodu. Zavřu oči. Další slzy mimoděk přetečou vztyčené hráze víček. Trhaně se nadechnu, ale snažím se být tiše, když vypráví, jak se HuiYin dozvěděl o zlých snech a nabídl pomoc se samozřejmostí těch hodných, naivních a bezprostředních, kteří dřív jednají a pak přemýšlejí. Pro které jsou některé věci takovou samozřejmostí, že si ani neumí představit, jak „velké“ mohou působit na jiné… Neměl jsi s XiChenem něco společného? Hořce se uchechtnu, protože to bolí a to jsem tam ani nebyl.
Mlčky doposlechnu příběh a pokouším se je všechny představit v tom věku. Mám z toho dojem, že jsem nevědomky odhadl charakter obětovaného relativně správně. Kdyby věděl o možnostech ojele, určitě by jej San LingWuovi také navrhl. Musím to vydýchat, ale snažím se kontrolovat dech, aby byl neslyšný a nevzbuzoval starostlivost. Koneckonců se přece nehodí k mému zvrácenému charakteru, abych plakal pro někoho, koho jsem nepoznal. A já se přeci pořád snažím, aby si o mě myslel to nejhorší, ne? Nebo už se snažím jen prakticky přemýšlet nad dalším postupem? Jenže moje hlava je prakticky prázdná od myšlenek zato přeplněná emocemi. A tak využívám ticha, abych tomu chaosu zkusil dát nějaký řád. Vždy ho potřebuji. Pomáhá mi organizovat myšlenky a život, jakobych zakládal dokumenty do knihoven a archivů. Pokud bych se dokázal uklidnit, měl bych toho být opět schopen…
Jenže uklidnit se, se snadno řekne, ale obtížněji provádí. Zvlášť, když zmíní Li HuiYinův dopis. Otevřu oči, abych se přesvědčil, že je čitelný. „Jen…,“ vydechnu a můj hlas zní nakřáple. Odkašlu si. „Jen navlhnul, už je… v pořádku,“ postrčím ho po podlaze pod zástěnou směrem k němu. „Vem si ho, pro tebe má větší cenu. Já si ho pamatuji slovo od slova.“ Svým způsobem je mi nepříjemné pomyšlení, že se dopisu vzdám. Výjimečně nelžu a skutečně si to pamatuji, ale… mít ho u sebe, po večerech číst a moci si tak připomínat, proč každé ráno ještě vůbec vstávám z postele… mi pomáhalo. Pokud si jej ale bude chtít nechat, myslím, že by si ho měl vzít. Jako jeho přítel měl sám nějaký dostat… Ačkoliv chápu, proč se tak nestalo. Aby Li Luaův plán vyšel, nesměl o něm nikdo vědět. Kdyby nechal dopis přátelům, byť jednomu z nich, nemohl by vyjít…
Zaskočí mě však otázka na jméno. Jak mi máš říkat…? Samozřejmě chápu, že mě nechce dál oslovovat jménem svého přítele. Venku před ostatními, bude muset, to je jisté, ale v soukromí jako je toto? Jenže to mě přivádí zpět k otázce, kdo teď vlastně jsem? Odmlčím se.
Často jsem přemýšlel, co bych udělal jako Meng Yao, nebo jako Jin GuangYao a pak ještě v kterých etapách života… Jenže to je pryč. Oba jsou pryč… „Nevím…,“ přiznám neochotně. Je to hloupý, co? Nevědět takovou věc… Zhluboka se nadechnu a vydechnu pomalu, abych upokojil srdce, které se chce zase rozbušit jako o závod. „To, kdo jsem byl, je pryč… Všechno na čem jsem si v minulém životě myslel, že mi záleží, je pryč…“ Ano, „myslel“, protože teď vím, že nic z toho nebylo doopravdy důležité, a kdybych si to uvědomil dříve, mohl jsem si vybrat lépe… Popotáhnu. „I když jsem skutečně zabil, nebo se jinak pomstil, každému, kdo mě nazval synem prostitutky, nic nezmění, čím se živila má matka,“ přitáhnu si kolena blíž a zabořím do tich tvář. „I když jsem intrikoval a zabíjel a splnil svému otci, co jsem mu na očích viděl, nikdy to nezměnilo jeho pohled na mě. Nikdy mě nemohl milovat jako syna…“ Kéž by mi to došlo dřív… „Protože toho prostě nebyl schopen a nebyl k tomu ani ochoten.“ Opravdu nelituji toho, co jsem mu provedl! „I když jsem se dostal až na vrchol kultivačního světa a zbavil se všech, kteří mě svazovali, nebyl jsem svobodný. Svá pouta jsem si nasadil sám vším, co jsem učinil…“ povzdechnu si. Je divné to říkat nahlas. A ještě divnější je tak dalekosáhlý rozbor kvůli tak obyčejné věci, jako je jméno… „Meng Yao je pryč. Jeho naivní osoba zemřela, když se přidal k Wenům. Titul LianFang-Zun jsem si nikdy nezasloužil… Do poslední chvíle jsem byl nerozhodný… často ani nevěděl, na čí jsem straně. Ta Wen RuoHanova se v mnoha ohledech zdála pro mě lepší… jenže na ní nebyl XiChen a já… když se váhy vyrovnaly v Beznočním městě, jsem se prostě rozhodl…“ Nikdy to nebylo tak, že bych byl na té „správné cestě“. Ale to už dnes asi nikoho nepřekvapí, že? „Jin GuangYao byl od počátku lež. I vše o co usiloval. Nikdy mu to nepřineslo štěstí. Dosáhl jen křehké spokojenosti, života ve strachu a konce…, jaký jsem si zasloužil…“ Je divné to přiznávat nahlas. „Teď… nevím kdo jsem,“ a zatraceně to bolí, víš? Trhaně se nadechnu a přeci jen mi unikne jeden hloupý vlzyk. „T-takže… když mi dovolíš říkat ti A-Lingu, můžeš mi říkat A-Yao…“ Popotáhnu a nezastavím další hořké uchetnutí. Zní to ještě absurdněji než všechno, co se doposud stalo od mého probuzení. Říkalo mi tak v životě jen pár lidí. Matka, HuaiSang, občas MingJue, Jin ZiXuan a Jin ZiXun, občas Xue Yang, Qin Su a XiChen… Vítej v úzkém kruhu privilegovaných…, i když v případě Xue Yanga šlo jen o jeho absolutní drzost. Šťěstí, co? Do něj patřit… Z osmi jsou naživu dva, to je přeci skvělá bilance, kdo by po tom netoužil?
Setřu slzy a raději se opřu o kolena bradou, než čelem. „Ale raději jen v takto odhlučněné místnosti,“ doplním své „prohlášení“ o jméně. „Pak ještě… Mohu tě naučit Jinské speciální kouzlo, pro přenos krátkých zpráv. Jsou to zlatí motýli, kteří předají zprávu. Vypadají jako Ohniváčci janovcoví. Doletí podle dodané duchovní síly a dokážou hledanou osobu najít i na velmi nepřístupných místech.“ Ne, že bych si přímo myslel, že to tady využijeme, ale jeden nikdy neví. „J-já… mohu dál předstírat, že jsem on. Zdá se, že si nikdo ničeho nevšiml. Ale…“ a to je důležité… „dochází mi čas.“ A jediný kdo „možná“ ví, kolik ho ještě mám je Wei WuXian… Tedy přesně ta osoba, které se ptát nemůžu! Vážně bych si přál, abych přišel na nějaké řešení, ale mám pocit, že mi pořád něco uniká… Mohu to nikomu dalšímu neříct a nechat vše jako doposud, ale jednou čas vyprší. A coby Li HuiYin nemůžu XiChena učinit šťastným, protože by to za prvé byla lež a za druhé by to nedovolil. Jenže kdybych to XiChenovi všechno řekl, jako San Lingovi, zlomilo by ho to. Někdo jako on nemohl nikdy přijmout Li Luanovu oběť. I kdybych tedy vynechal tu část s nenávistí, kterou ke mně jistě cítí (ačkoliv možná nejen ji – i když to je spíš jen mé zbožné přání), tak pořád nemám naději… Polknu další vzlyk. „Nemáme šanci, o kterés mluvil… dávno jsem nám ji vzal…“ A to je něco, co nejde jen tak smazat. Už to konečně pochop… | ||
| |||
| San Lingova vzpomínka A-Yao San Ling samozřejmě nevěděl, proč by jeho jméno mělo nějak zapůsobit. Ani nečekal jakoukoliv reakci, jen to v něm samotném vzbudilo otázky ohledně jmen - ale ty zatím nebyly důležité v dané situaci. Došli tedy společně až do opuštěné ubytovny v tichosti - a když se A-Yao rozhodl držet u něj, tak se mladík nepokusil mu v tom zabránit - jen se snažil o to více nepovolit svou pozornost a nechat potlačenou velkou část svých pocitů, i když to pro něj nebylo jednoduché. A tak mu stejně po tváři tiše tekly slzy, které přestaly až když je setřel před návratem do obydlené části Oblačných zákoutí. Když A-Yao připravoval talismany, aby tím izoloval domek od světa venku, San LingWu si toho téměř nevšiml přes svá slova. Až když se pokusil o ten alespoň malý úsměv, tak jeho snahy zaznamenal - a možná i bez vysvětlování talismany po chvíli rozeznal, nebo alespoň jeho výraz tomu začal odpovídat - trochu jakoby se cítil hloupě, co vše řekl bez takového opatření. Ale na rozdíl od Jin GuangYaa neměl mladík žádné praktické zkušenosti v situacích, kdy bylo třeba takových ochran - pokud opravdu nakreslené znaky poznal, tak jistě za to vděčil nekonečným hodinám, které s oblibou trávil v knihovně, jak o něm A-Yao už věděl. Nebylo tedy překvapením, že ho nenapadlo zaobírat se takovými věcmi a spíš se soustředil po svých předchozích slovech na praktickou stránku jejich momentální situace. Črtal znaky předkloněný a s prázdnými aršíky položenými na zemi. Mrkal rychle a s kreslením měl podobné obtíže - i jeho dlaně se třásly, i když zkřehlost byla až druhotný problém. Když se A-Yao odebral na druhou stranu stěny, tak ho doprovodil vděčným pohledem. San Lingu dokončil talismany a polovinu mu vtiskl do natažené ruky. V šeru a díky lampě byly skrz stěnu vidět maximálně nejasné obrysy, ale ty nebyly pro jejich soukromí ničím rušivým. Bylo to tak, jak A-Yao zamýšlel - možná byli stále spolu, ale šikovné řešení prostoru jim oběma poskytlo jejich vlastní koutek. San LingWu se v tom svém taktéž vysvlékl ze svrchních vrstev oděvu - a když je přidal z druhé strany stěny k těm A-Yaovým, tak i těm obrysům učinil konec. Opona z dvojího setu oblečení k tomu stačila. Poté se mladík posadil a sice se toužil schoulit, klidně na holou podlahu, ale místo toho složil nohy do lotosového sedu. A-Yaovi na jeho žádost a další slova bylo reakcí nejprve jen dlouhé ticho. Samozřejmě - vzpomínat na přítele bylo těžké. Ale s nezpracovaným zármutkem byla potíž, San LingWu se tak snažil soustředit na jinou věc, že myšlenka na Li HuiYinovu smrt sice byla těžká, bolestivá, ale zároveň když neměl před sebou jeho tělo, tak zůstala jen myšlenkou. Nepropsala se dostatečně hluboko, protože ji nenechal. Ale i proto zvládl začít vyprávět a dokonce se cítit rozpačitě, když nejprve vytáhl z paměti hodně starou vzpomínku a nervózně si odkašlal. “To bylo totiž tak… já když spím, vždy skončím s rukama ve vlasech a hrozně se rozcuchám.” To už samozřejmě A-Yao mohl vědět nebo tušit podle jejich stavu vždy po ránu - a nebo kdyby zavadil pohledem o spolubydlícího kóji zatímco ten spal - a na boku, v těsném klubku a prsty zapletené až nesmyslně do dlouhých pramenů vlasů. San LingWu mu to přesto řekl. O čem mluvit nechtěl byl původ toho návyku. Nechtěl mluvit o matce, která mu, když byl malý a bál se - a jako malý se bál hodně a téměř všeho, vpletla dlaň do vlasů a utěšovala ho, dokud v jejím náručí neusnul. Ani o snech, ze kterých se jednou za čas vzbudil, a kvůli kterým se jeho podvědomí rozhodlo z dětské vzpomínky udělat záchytné lano. LingWu měl štěstí - před ránem se mu nejčastěji všechny sny vypařily z paměti dříve než otevřel oči. Netrápily ho příliš často vědomě. Stav při svém probuzení však považoval za jejich důkaz, i když si sám nemohl být úplně jistý, jestli už ta jeho nemožná poloha při spaní nebyla opravdu jen návyk - protože přece každou noc sny mít nemohl, nebo ano? Každopádně o tom nechtěl mluvit s nikým, nezáleželo na tom, kdo zrovna ten konkrétní někdo byl. A-Yao teď sdílel pokoj se třemi sirotky, nebo minimálně částečnými - každý bude mít jistě svůj příběh, jen si možná budou každý pamatovat jinak velkou část, pokud nějakou. San LingWu každopádně slíbil, že řekne vše o Li Luanovi, takže i kdyby chtěl, stejně by ke svému příběhu neodbočil. Jen něco málo musel říct, aby vzpomínku řekl správně. Pokračoval dál. “... nejvíc asi, když se mi něco zdá. Bylo to, když jsme spolu ještě nebydleli moc dlouho a ostatní si mě ráno dobírali, kolik času trávím u zrcadla.” PuAi si ho dobíral občas do teď, ale už to nemyslel vážně - pokud se ale smáli ještě jako chlapci, nebylo se příliš čemu divit, i když to jistě také nemysleli nijak zle, jen byli zkrátka více dětmi, než dospělými. “Toho, jak spím, si Li HuiYin jednou všiml, když jsme přespávali při tréninku venku. On byl… vážně hodný.” Skoro z těch posledních slov byl slyšet úsměv. “Dokonce i když jsme ještě byli chlapci. To býval navíc bezprostřední více, než dnes PuAi, až s věkem zvážněl. Hned ráno za mnou přišel, chytil mě za ramena a řekl úplně vážně, byl jsem z něj úplně v šoku, že v noci viděl, že mám špatný sen. A že to je dobrý, protože ze všech vedle nás byl vzhůru jen on, a tak to nikdo neviděl. A že jestli chci, tak mi večer bude plést cop, abych se alespoň nerozcuchal a ráno mě to tak neštvalo. Opravdu jsem se tenkrát pravidelně rozčiloval, ale hlavně protože se smáli. A on pak ještě řekl, že slibuje, že už se nikdy smát nebude. Já… jsem z něj opravdu byl tak překvapený, že jsem jen přikývl.” San Ling se rozpovídal nevědomky, místo toho, aby stručně shrnul jednu vzpomínku. Jen to odráželo to, že pro něj byla důležitá - vždyť samotným důkazem bylo, že si na ni vzpoměl před těmi pár dny. Usmíval se, když o ní mluvil, ale s dalšími větami mu do hlasu jen pronikalo více smutku. “Takže další noc už zpět na ubytovně mi spletl cop. Každopádně to dobře nedopadlo - dokázal jsem se dostat i skrz něj a spíš to bylo ještě horší. Když mě viděl, tak úplně poprvé začal kárat on ty dva, protože se smáli. ChengYi tenkrát spíš než cokoliv jiného byl takový… poučující… ale i tak ho měli ostatní nějak tendenci poslouchat, takže obrácená situace všechny úplně vyvedla z míry. Bylo to vtipné ráno. PuAi a ChengYi pak museli odejít bez nás, protože já se pral s tou katastrofou a Li Luan se tak naštval, že to převzal sám. Nestihli jsme snídani a celé dopoledne si navzájem stěžovali, jaký máme hlad. Ale…” San LingWu roztřeseně vydechl. Li HuiYin asi možná ani netušil, že to bylo zrovna v ty chvíle, kdy chováním, nad kterým ani nepřemýšlel jistě v tom ještě téměř dětském věku, získal takového přítele. A protože v hlavě měl až příliš jiných věcí, a vnímal vše třeba i trochu jinak, a především jistě nečekal, že by někdy San Ling jeho dopis četl, nemohl ani vědět, jak bude na toho přítele působit věta “myslím, že mě považuje za přítele” ne “je můj přítel” nebo “jsme přátelé”. Nemusel to ani tak myslet a ten rozdíl třeba viděl jen mladík, který teď vyprávěl, o nic méně to ale nezabolelo, když si ta slova vybavil. “... ale já si opravdu nestěžoval,” dořekl tiše. “HuiYin se večer stejně rozhodl to zkusit znovu a snad použil všechny stuhy, co našel. No vytvořil něco, co bych nezničil ani při plném vědomí a snaze. Akorát že…” A to se těžko přiznávalo. Že když přišel o svůj zvyk, tak usnul, ale probudil se uprostřed noci z noční můry, jedné z těch, které si pamatoval, v horším stavu než kdykoliv předtím nebo potom. Povzdechl si. “... Že už to pro mě byl i tenkrát až moc silný návyk. Probudil jsem se z noční můry a omylem vzbudil i jeho… Ale už jsme o tom nemluvili a on nezkoušel žádné další účesy - a vážně už se nikdy ráno nesmál, ani ostatní ne, ne tak, jako předtím. Myslím, že v tom měl prsty také Li HuiYin.” Mladík za stěnou se odmlčel na malou chvíli. Byl rád, že Jin GuangYao nevidí slzy, které mu znovu začaly téct po tvářích, ani jak se třese. Mluvil tiše a smutně, nevzlykal, snad to nebylo poznat jinak, než trhaným dechem. Už nezvládl sedět tak způsobně, jak se snažil - ne cíleně napodobil trochu A-Yaův posed, přitáhl si k sobě nohy, ale nechal ruce svěšené a položil si tvář na kolena. Potřeboval chvíli, aby mohl pokračovat a mluvit o tom, jaký byl jeho přítel v těch pozdějších letech. Ale zatím musel říct něco jiného, protože si vzpomněl během svých slov na dopis, který Li HuiYin před svým obětováním zanechal - a uvědomoval si, že ještě před chvílí ležel před jeho očima na zemi vlhký jeho vlastní vinou. Tam u vodopádu nad tím tak nepřemýšlel, pustil ten list na zem, protože urgentnost té chvíle mu ani neumožnila si uvědomit, že by jej tím mohl úplně zničit. A to… to by znamenalo, že zmizí poslední Li Luanovi myšlenky. “Neměl jsem jej pouštět na zem,” vydechl roztřeseně, “jeho dopis… půjde ještě zachránit? Pokud ano… mohu si ho pak ještě znovu přečíst?” Zavřel na chvíli oči a dořekl ještě jednu záležitost, kterou dříve odložil. “Jak ti mám vlastně říkat, když budeme sami?” Ani nezačal tomu muži vykat… nešlo mu to na jazyk, nepřišlo mu to ani přirozené po těch předchozích dnech a tomu, co vše se zatím stalo dnes. Byl ale jiný důvod, proč by mu neříkal jeho dřívějším formálním “Jin GuangYao”, nebo dokonce titulem “Lianfang-Zun”, což by bylo ještě více podivné, než mu vykat. Podle něj nebylo bezpečné používat jeho jméno nebo titul, vlastně cokoliv, i přes přítomnost talismanů. Bál se spíš lidského faktoru, vlastního selhání - nemohli si dovolit, aby ho tak někdy bezmyšlenkovitě oslovil na veřejnosti! Ale zároveň… i ve chvílích, kdy byli úplně sami ho nadále oslovovat jako mrtvého přítele… nešlo mu to pomyslně přes jazyk už jen při té myšlence. | ||
| |||
| Co kdyby… Lan XiChen
Starý muž se unaveně nadechl a otočil ke svému synovci. Co chtěl tím příběhem říct? Jen to, že věci mohou z jiných úhlů pohledu vypadat jinak. Že každý to svým způsobem myslel dobře ale neústupnost všech zúčasněných stran, neschopnost řádně a upřímně si promluvit, neschopnost pochopit důvody ostatních a představa všech že právě oni jsou v právu, vedla až k tragédii. K tragédii, které se dalo předejít. Čtěl říct, že ho nechce ztratit, jako se od YanYanga odvrátila jeho dcera. Že mu na něm záleží. Že ještě mají naději, pokud ji XiChen sám nezahodí. Že to přeci nedělá z nějakých iracionálních důvodů, že má prostě jen jednoduše strach…! Ale také se chtěl podělit o myšlenku, že respektovat volby ostatních je někdy to jediné možné, pokud je nechceme ztratit. Jako mu nakonec nezbylo nic jiného, než respektovat WangJiho rozhodnutí. Musel nakonec akpcetovat jeho volbu ohledně Wei WuXiana, i když toho muže nesnáší celou svou bytostí. Lan QiRen nikdy nebyl dobrý v tom, aby se dělil přímo o své pocity, používal příběhy a metafory, svá rozhodnutí, která měla jako činy mluvit za něj. Když tedy nechal WangJiho s Wei WuXianem sedět na jejich rodinném banketu, veřejně je uznal za kultivační partnery a tím považoval celou věc za vyřešenou. Protože kdyby to neudělal, ztratil by synovce. A teď hrozí, že ztratí i druhého. A proč? Kvůli žákovi se chová… jak se chová!
Bolel ho pohled na muže po jeho boku. Bolí ho slova, která vypouští z úst. Ta slova teprve říkají, jak moc ho ranilo a zasáhlo jednání té krysy v lidském těle, kterou proto nenáviděl ještě silněji než Wei WuXiana. Muže, který byl pro XiChena důležitý a kterému věřil… Cítil někde hluboko v srdci, že toto je klíčový okamžik. Že takto se mu synovec už nikdy neotevře. Pokud to teď zkazí, bude konec… Rty se mu chvěly a oči vlhly. Slova však nepřicházela. Myšlenky, postoje, všechno co zatím zkoušel a bylo zbytečné… Drtila jej nejistota. Nakonec ignoroval to další, co řekl. Slova, kterých by se jindy chytil jako záchraného lana. Ne, nezkusí nyní odvést jeho pozornost ke starostem sekty, i když by mu to jindy připadalo jako důležité a správné. Teprve nyní vidí hloubku trápení člena rodiny. A tak k němu přistoupil a ovinul kolem něho paže v pevném, ale ne bolestivém objetí. „Nejsi hlupák,“ vydechl tiché ujištění, „a nejsi ani špatný člověk. Staly se ti zlé věci, ale to nebyla tvá vina. Věřil jsi špatnému člověku, ale rozhlédni se. Věřili mu všichni.“ Snad by to působilo lépe, kdyby byl vyšší než XiChen ale to nevadilo. „Hluboko v srdci víš, co je správné a věděl jsi to vždy. V každém vždy umíš vidět to dobré a to je vzácný dar. Neznamená to, že máš vždycky pravdu. Ale ani to neznamená, že ji mám já, když nevěřím. Lež je nejsilnější tehdy, je-li postavena na pravdě. A pravda často leží ukrytá mimo subjektivní náhled kohokoliv.“ V tuto chvíli však na tom doopravdy vůbec nezáleželo. „A víš, i kdybys už nedokázal nic z toho, co říkáš, i kdybys už nechtěl zpět svůj úřad, vždycky budeš můj synovec.“ Zakončil, než by mohl sklouznout k něčemu, čím by to celé zničil. Jen se prosím znovu nezavírej před světem…
Lan QiRen si nepamatoval, kdy naposledy, nebo jestli vůbec objímal své synovce. Snad je choval naposledy, jako nemluvňata. Vždy si chtěl pamatovat, že jsou syny jeho bratra. Nikdy nechtěl zaujmout jeho místo. Držel si odstup a přitom se je snažil vést, jako přísný vychovatel a učitel, kterému milující rodiče svěřili své děti do doby, než se k nim vrátí… – Jenže to se nikdy nestalo. Nikdy neměl být rodičem, nikdy nebyl připraven na takové životní situace, kterými nyní procházeli. A přesto je nyní tím, kdo nabízí náruč ztracenému dítěti. Tiše popotáhl, aby potlačil slzy, které se pokoušely uniknout. | ||