Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | U vodopádu... A-Yao Proč? Ta otázka se vrátila jako stará známá neznámá. A LingWu A-Yaa nepouštěl a nedovolil mu jen tak dlaně vykroutit. Kdyby on mě odpovídat na tu otázku, bylo by to dlouhé, zmatené a bolavé - a stejně, stačilo by to vůbec, když A-Yao měl v hlavě svá vlastní přesvědčení? Mladík ho sledoval s panikou a bolestí v očích - ale zároveň s neústupností, kterou u něj A-Yao neměl šanci předchozí dny zahlédnout. LingWu nebyl ten vážný, tvrdý, neústupný. Byl ten jemnější, který raději zdvořile ustoupil, než aby šel do konfliktu, raději diskutoval, než aby stál tvrdohlavě za svým. Přesto ho zrovna teď nepustil. Ani když A-Yao začal jeho slova zpochybňovat, tak sevření na dlaních nepovolilo. I když připomínal, co vše mu bylo (mnohé právem a něco neprávem) připisováno, a vysvětloval rituál, který ho přivedl zpět, tak se toho chlapce nezbavil. Ani ve chvíli, kdy obrátil proti němu to, co si učedník před okamžikem uvědomil a znovu pohřbil - že Li HuiYina mohl zkusit zastavit, nebo jít s ním, že neměl svůj strach ignorovat. Kdyby jen méně přemýšlel a více jednal a řídil se instinkty… s těmi slovy zavřel oči a trhaně se nadechl, jenže jej stále nepouštěl, bojoval proti jeho snahám úplně bezeslova. San LingWu si nikdy nepřipadal jako někdo silný. Vše co měl bylo porozumění, co mohl nabídnout, byla podpora. I v okamžiku, jako byl tento, si připadal slabý. Nevěděl, co si počít, jen sevřený úzkostí nemohl dovolit, aby ztratilo všechen smysl to, co se zrovna o Li HuiYinovi dozvěděl, aby ten člověk před ním zemřel, nehledě na to, kdo to byl. Neuvědomoval si, že v tom, co dělá, mohla být nějaká síla. Přitom ale zvládl během chvíle odložit stranou smrt svého přítele. Potlačil bolest, zahnal slzy a soustředil se na osobu před sebou. Jin GuangYao byl opletený mnohým. LingWu samozřejmě slyšel své. Předpokládal, že bude něco přehnané a něco pravdivé. Nemohl by říct, že ví, kdo ten muž je. Jak by mohl, občas ho zahlédl během návštěvy Oblačných zákoutí, ale nikdy s ním nemluvil a nebyl u žádné z těch věcí, co se říkaly. Jenže teď na tom opravdu nezáleželo. Ne v téhle situaci a s těmi slovy, které od něj slyšel. Ne s tím, co LingWu viděl za posledních šest dní… co přičítal Li HuiYinovi, každý ten malý moment, kdy zahlédl nějaký pocit na jeho tváři… patřil ve skutečnosti tomu muži. Když zaslechl vzlyk a ucítil, že mladík/muž vedle klesl na zem, otevřel oči. Jedna z menších dlaní pomalu pustila A-Yaovu ruku a vydala se rukávem utřít tváře mladíka, co vedle něj stále mlčky seděl. A když pak konečně promluvil, bylo to tiché, rozechvělé a… vlídné? PROČ? “Bude to nemožné jen, pokud se vzdáš…” Hlesl - tak, jakoby byl jeho vrstevník, ne kdysi vážený člověk a teď obrovský zrádce. A pak... "Pomohu ti." Opravdu to řekl, nebylo pochyb. A pomalu pustil i jeho druhou ruku. A-Yao na malý moment zůstal sám. Na vteřinu byl jeho společníkem jen chlad od země a ledový vítr. Skoro by jednoho napadlo, že se mladík zvedne a odejde, jenže on se místo toho pomalu přesunul o kousek blíž. S myšlenkami na každý z těch fyzických doteků, které byly dříve, se pohyboval jakoby přistupoval k plachému zvířeti. Kdyby snad chtěl A-Yao utéct, zastavil by ho rychle, ale pokud seděl a vzlykal… Položil mu ruku zlehka na rameno a druhou opatrně na předloktí. “Je to v pořádku,” zašeptal. A nemyslel tu situaci, to bylo jasné. Myslel ten dotek… A-Yaovy slzy… jeho vzlyky… náruč, do které ho pomalu, postupně zkusil uložit. Proč?... | ||
| |||
 | ... Co teď? Zůstávám předkloněný během dlouhých minut ticha. Nedovolím ani jednomu svalu povolit. Držím se po celou dobu svého odhodlání, mysl soustředěnou a… relativně, vzácně tichou. Čekám. A i když mimoděk lapnu po dechu, když začne mluvit, nepohnu se. A on mluví. A říká všechno, nad čím bych musel přemýšlet, kdybych přemýšlel. Ano, kdybych tomu všemu dal čas a dostatek myšlení, měl bych mnoho pohledů i ke zdánlivě tak jednoduché věci. Tak to bývalo dřív. Na to jsem byl zvyklý tolik předchozích let, nic ve vedení sekty, ani v životě, nebylo jednoduché. Nikdy nebyla jen jedna cesta, jeden pohled, jen bílá nebo černá… vždyť já vím. Ale nechci to vědět. Jak jsem říkal, to odhodlání bylo bezmyšlenkovité, vyžadovalo myšlení od někoho jiného, ale zároveň ho nechtělo. Potřebovalo jen dosáhnout svého… jen pomoci. Chtěl jsem zakřičet, že to všechno vím. Když mluví o řádu, ke kterému bych se nikdy neuchýlil takhle přímo - neznevažoval bych jeho rozhodnutí před kýmkoli jiným, než strýcem samotným a v soukromí, to ani v současném rozpoložení. Když hovoří o tom, jak co působí. Nemusím skutečně vědět, co se o Li HuiYinovi povídalo, a nezáleží mi momentálně na tom, jak kontroverzně celá situace vypadá. Ale vím, co tím chce říct. Ale chci ho přerušit. Všechno to vysvětlování a přebírání. Slova, kterými dále probírá Li HuiYinovy činy… dávají určitým způsobem smysl a o to více je nechci slyšet. Jenže mlčím… a nezbývá mi tedy nic jiného, než poslouchat. A spolu s tím dovolit myšlení, aby se znovu přidalo k odhodlání a přesvědčení, a skutečně ta slova vnímalo. Až do toho posledního. A díky tomu… mi náhle připadá, že jsem se dostal na křižovatku, kde každá odbočka vede do jiné slepé uličky a já… jsem se odhodlal k něčemu, co ve výsledku zničilo, co jsem chtěl ještě ráno. Nejen snížit trest… ale zlepšit strýcův pohled na HuiYina. Teď… ani jedna z možností nenabízí obojí a mohu za to já sám. Jediná cesta, která by přímo neovlivnila mladíka, by bylo kdybych trest zrušil já sám a dostatečně to dal najevo… jenže to vím, že nemohu udělat, z mnoha důvodů. Byla by to hrozba pro rovnováhu klanu, kterou jsem sám už značně narušil, to za prvé. A za druhé… vůči strýci bych to neudělal, ani kdyby o náš klan nešlo. A vedle všeho dalšího, nakonec bych tím Li HuiYina stejně ovlivnil negativně, protože on by byl ve středu všeho. Hořce se usměji, stále skloněný, když přemýšlím nad těmi variantami. Pokud s Li HuiYinem promluvím ještě jednou a on přijde odprosit… bude to pro strýce důkaz jeho pravdy. Sníží mu trest kvůli slovu, které mi právě dal… a bude mít příležitost uzamknout svůj pohled na učedníka. Vše, co řekl, o tom pro mě vypovídalo. "Stejně jako nyní ty tvrdil, že nebude litovat." "Měl by být spokojený a přijímat trest se zdviženou hlavou." "Zvaž tedy, zda případné zrušení jeho trestu, nebude zároveň podkopání všeho, o co usiloval.“ Pokud mu předám zprávy a on přijde, tak to, co mu mohlo u strýce zachovat tvář, bude pryč. Možná si strýc myslí, že já bych to považoval také za důkaz jeho pravdy. Že v takové chvíli budu mít příležitost dostát tomu, že nebudu litovat… a pustit Li HuiYina z hlavy. Nemyslím si. Minimálně teď to nevnímám tak, že kdyby mladík odprosil, strýc by měl svou pravdu. HuiYin potřebuje šanci jít dál, jak to má udělat, když ještě týdny bude mít stále na mysli vše… kvůli trestu, který navíc bude ničit jeho tělo den co den? Ne, opravdu to takhle nevidím. Třeba by to byl z určitého úhlu pohledu projev slabosti, ale copak o té zrovna já jsem měl co mluvit? Ne… myslím, že bych to viděl jako chopení se šance pro nový nádech, šanci pro něj sám sobě pomoci, která se nebude nijak týkat toho, co udělal nebo neudělal, jen co bude dál. Pomoc, kterou přijmout občas potřeboval každý. Jenže co na tom ale záleželo… Li HuiYina neznám příliš, ale jeho pohled podle mého bude bližší tomu strýcovu, tedy v tomto. Pravděpodobně bych jej ve chvíli, kdy bych takto přišel, jen vystavil dalším rozpakům. A to je druhá varianta. Já za Li HuiYinem přijdu, ale on za strýcem ne. Vědomí, že jsem o jeho trestu s velmistrem mluvil, mu těžko nějak ulehčí. A bude to jen zbytečná tíha k veškeré, co již na ramenou měl. Jen mu znovu budu vstupovat do života, který se měl naučit žít beze mě. V pohledu, jaký má strýc, Li HuiYin alespoň ještě více neklesne. Ale nijak mu to nepomůže, vlastně spíš naopak. Pak tu byla třetí varianta. Žádnou zprávu mu nepředávat. Vědomě zahodit šanci, která mohla mé odhodlání naplnit. Šanci, která v předchozích dvou variantách vždy Li HuiYinovi nějak uškodila, i když mé záměry byly úplně jiné. Pokusit se vědomě vzdát touhy pomoc, abych neudělal přesný opak. Nedostát tomu, co jsem si umínil. Vyjít z tohoto hovoru s poučením a prázdnýma rukama. Kam by tohle spadalo ve strýcových očích? Tak tak skryji zoufalý úsměv, když se po vyzvání narovnám, ale nezvednu. Není to pro mě důstojné? Na tom nezáleží… a ani si neuvědomím, že mé rty tu myšlenku bezhlesně zkopírují. Skoro bych se zasmál, kdybych se uměl smát takovým věcem - čeho jsem to vlastně dosáhl? Ale litovat nebudu. Jen se musím rozhodnout, co dál. Nepřijde mi ale v současné chvíli, že mám mezi třemi variantami příliš na výběr, pokud nechci Li HuiYinovu situaci dělat těžší. Budu se nad tím ale muset zamyslet, nad tímhle už ano. Nepromyšlených akcí bylo znovu dost. “Děkuji,” vydechnu konečně a přijmu tak jeho závěr. “Nezruším tvůj rozkaz,” ujistím ho, kdyby si náhodou… opravdu myslel, že bych to udělal. Snad ne, doufám, že nemyslí. “A zamyslím se nad vším, co jsi řekl - a tím, co Li HuiYinovi říct. Pokud nakonec přijde… budu s tvými slovy počítat.” Vzdáleně si uvědomuji, že držím soustředěný výraz nějak automaticky, snad ta situace mě k tomu ponouká sama. Dochází mi, že mě vyzval, abych vstal - přesto ještě klečím, když to říkám, i když už ne v úkloně, ale narovnaný s dlaněmi na stehnech. Ale pak se s výdechem zvednu na nohy. Ta zvláštní myšlenka mě napadne, když už stojím a zvažuji, zda mám teď odejít. Mlčky a vážně si strýce prohlédnu. A přijdu si proti němu na chvilku jen jako synovec proti strýci, nebo student proti učiteli. Ani nemám slova do omluvy, která mi uvízla na kraji mysli a na kterou jsem myslel nevyslověně, když jsem předtím vše dořekl. Mohl jsem si myslet, co jsem chtěl o jeho pohledech, ale… dnes jsem opravdu napínal jeho nervy. Byl k němu drzý… snad ho i urazil. Mohl jsem odejít a neomluvit se? A jak jsem se měl omluvit navzdory všemu, co jsem cítil? Nejsem si jistý, jestli jsou omluvy, které se mě drží, upřímné… a jakékoliv jiné jsou jen další urážkou. Ale odejít beze slova? “Měl bych se ti omluvit,” oslovím ho znovu, vážně. “Měl bych se”... ale neudělám to. Ten rozdíl je vidět a krátí mi dech, přesto se můj hlas tentokrát ani nezatřepe. Přemýšlím nad okamžiky, kdy se omlouvají ostatní a žádají ode mě trest za mnohem menší prohřešky. Jsem si prakticky jistý, že je mi to čitelné ve tváři. Je to podivná myšlenka a pochybuji, že strýc takové má. Kdybych ji vyslovil nahlas, bylo by to zvláštní. Ale přemýšlím nad nějakým způsobem, jak mu říct, že nehledě na mé chování jej stále vidím jako strýce, mistra i jako autoritu. Nemusí jít ani o žádné pozice, co na tom, kdo jsme z pohledu klanu... v základu je tím, kdo mě vychoval a všemu naučil, a s kým bych si nedovolil takhle jednat a ani se za tím neohlédnout. Zavřu na moment oči a zhluboka se nadechnu. Nemyslel jsem před okamžikem na to, že na důstojnosti nezáleží? A kvůli Li HuiYinovi. City k strýci jej přesahují nevyslovitelně, jakkoliv to teď není znát. Takže, měl bych se omluvit, ale nehodlám to udělat. “... A přijmout případný trest.” A to bych udělal. I když jej nečekám, i když tím chci jen sdělit, co nevím, jak jinak. A z nějakého důvodu přijde mi nutné se uchýlit ke slovům, narozdíl od bezeslovného porozumění s bratrem. | ||
| |||
 | Proč?
Chtěl jsem se zvednout. Otočit a jít. Už mě nedržel. Mělo to být snadné… Jenže namísto toho jsem se dočkal opětovného chycení. Úplně mi tím vyrazí dech. Co? Jak ne? Co to děláš? Pokusím se vyprostit, ale on to slovo jen zopakuje. Proč? Nechápu, proč mě žádá, abych to nedělal. Něco ve mně to nedokáže pobrat, ani když to přímo řekne. Sevře mi ruce až bolestivě. Jakoby nestačilo, jak jsou promrzlé… Dokazuje opak? Blbost! Odfrknu si. „Co o mě víš, hm?!“ vypravím ze sebe drsněji, poněkud ochraptěle. „Neslyšels, že jsem velký lhář? Někdo kdo obelhal celý kultivační svět? Proč myslíš, že má slova něco znamenají?!“ Odseknu mu. „Víš, jak ten rituál funguje? Ten, kdo daruje tělo, po obdarovaném něco žádá. Obvykle pomstu, ale tvůj přítel dokázal, že to nemusí být pomsta. A když povolaná duše nesplní jeho podmínku, po nějakém čase se tělo i duch, který ho nově obývá, rozplynou. Nevím po jak dlouhém…“ Teď si ani nemohu setřít slzy a ty nepřestávají téct. „Chtěl abych… abych učinil XiChena šťastným, ale to…“ zadrhnu se. „Je nemožné!“ Uhnu pohledem. Příliš rychlé dýchání mrazivého vzduchu pálí na plicích. „I když to neukončím dnes, stejně bude časem jeho čin zbytečný…“ No tak už mě pusť! „Všechno co jsi mě viděl dělat nebo slyšel říkat, byla lež,“ prosím… „Vzal jsem tělo tvému příteli!“ Musíš mě nechat jít… „Měl jsi ho zastavit, než odešel!“ Vidíš, jak jsem krutý? Říkat takové věci… „XiChen se to nesmí nikdy dozvědět…“ vzlyknu. „Ale já už mu nechci lhát…“ konečně se přestanu vzpírat a klesnu do sněhu vedle něj. Kdyby nic jiného, taky ho miluji… Zabořím tvář do hábitu na svém rameni a začnu zlomeně štkát. | ||
| |||
 | Co s tebou mám dělat? Lan XiChen
V první okamžik se ve velmistrových očích zaleskl hněv, když XiChen neusedl. Možná až příliš záhy se jeho oči rozšířily překvapením – šokem. Sledovat synovce, kterak takto pokleká, připomínalo minulost až příliš. Jakoby znovu čelili hrozbě zničení. Byl otomu snad tak? Oslovení „mistře“ pak dílo zkázy téměř dokonalo. Lan QiRen nerozumněl. Myšlenky se mu rozeběhly jako stádo splašených krav do širých dutin lebeční klenby, divoké – nepolapitelné… Slyšel vše řečené. Ucítil slzy v očích, když se XiChen poklonil. Rty spojil v jedinou pevnou linku. Semknul víčka a ponořil se do tmy. Otáčíš proti mně vlastní slova? Zloba však nevystihovala přesně, co cítil. Byl v tom hněv, ale také strach. Měl mnoho druhu obav. Ano, dal mu radu, sám si nyní však rady nevěděl. Co by měl udělat? Co říct? Odmítnout jej, jako kdysi WangJiho? Po zkušenostech, měl se zachovat stejně? Proč by měl opakovat stejné chyby?
Trvalo to dlouho. Ticho se z vteřin protahovalo na minuty. Lan QiRen během nich převracel synovcova slova několikrát z mnoha různých úhlů pohledu. To, co nakonec zvítězilo, bylo: „Ale i kdyby jsi měl nakonec pravdu, stejně bych nelitoval toho, že tu teď jsem.“ Chtěl mu přeci pomoci znovu vybudovat sebevědomí. Pokýval tedy hlavou a otevřel oči. Uzařel své emoce. XiChen za ním přišel jako vůdce sekty za svým starším, ne jako synovec za strýcem. Pokud chtěl rozhovor v takovém duchu, i když ho to bolelo, rozhodl se mu poskytnout, co chtěl. Začal však pomalu. Věcně. „Vnitřní řád sekty říká, že tresty související s výukou smějí udělovat jednotliví mistři. O trestech kázeňských a většího rozsahu, pak rozhoduje osoba pověřená vůdcem sekty. Tou osobou je oficiálně stále tvůj bratr. Platí, že není-li přítomen, má poslední slovo ohledně trestů vůdce klanu. Pokud není přítomen ani on, pak kterýkoliv starší. Pokud se však vůdci sekty některý trest nepozdává, může jej zmírnit, či zrušit.“ To jsou obecně známé věci. Lan QiRen svým způsobem oceňuje, že za ním přišel a rovnou trest nezrušil, ale teď se mu rozhodl předložit fakt. „Zrušení již uděleného trestu však nikdy nepůsobí dobře. Vyvolává otázky, zda je jádro klanu stejně silné, jako dřív a jak by mělo být. Vypovídá o možném rozkolu mezi vůdcem sekty a konkrétním starším a ostatní starší pak obvykle svolají konkláve, aby se vše vyjasnilo.“ XiChen by měl vědět, jak takový krok může působit, i když QiRen předkpokládá, že to jeho synovec ví a právě proto přišel. „Tento konkrétní žák,“ záměrně nyní velmistr nepoužil jeho jméno, „se stal pro své jednání poměrně kontroverzní osobou. Při zpětném ohlédnutí na vše, co ten hoch učinil a na následné přerušení ústraní od vůdce sekty a spěšný odchod obou ze sídla sekty, pokud bude jeho trest zrušen z přímé intervence vůdce, bude takový čin působit o to silněji.“ A ne nutně dobře. To už ale nedodává. Koneckonců je to více než zřejmé. „Přišel jsi o zrušení trestu požádat, toho si cením. Říkáš, že nebudeš litovat toho, že jsi to udělal. Dobře…,“ opět se odmlčel. Chtěl to říct dobře. „Když se po svém uzdravení vrátil Li HuiYin ke svému klečení, dal jsem mu navybranou. Buď přestane a vrátí se ke svým povinnostem, nebo za každý jeden den, po který tam zůstane, jedenkrát opíše klanová pravidla ve stojce. Ponechme nyní stranou výsledek jeho snahy, nebo její cenu pro tebe. On si zvolil. Stejně jako nyní ty tvrdil, že nebude litovat. Zvaž tedy, zda případné zrušení jeho trestu, nebude zároveň podkopání všeho, o co usiloval.“ Neřekl, že není ochoten trest zmírnit nebo zrušit. Chtěl, aby se XiChen zamyslel nad důsledky jak pro sebe, klan, tak pro tho chlapce. „K něčemu se rozhodnout, stát si za tím, a nést následky, není lehké pro nikoho. Zdá se, že dosáhl minimálně částečného úspěchu. Vyšel jsi z ústraní. Jsi ochotný se pokusit jít dál. Znal cenu, kterou za to zaplatí. Měl by být spokojený a přijímat trest se zdviženou hlavou, jakoby každému říkal: ‚Měl jsem pravdu‘, stejně jako při svém minulém potrestání.“ Samozřejmě si tím Lan QiRen nemohl být jistý. Povzdech si, uhladil svou bradku. „Ale pokud na tom trváš, jsem ochotný mu trest snížit za předpokladu, že přijde a požádá o to on sám.“ Pokud to XiChen opravdu chce, pak může říct Li HuiYinovi, aby přišel požádat o zmírnění trestu, a velmistr jim vyhoví. Mladík sám by však měl být tím, kdo rozhodne, zda o to stojí, či nikoliv. A pokud XiChen nesouhlasí, vždycky má možnosti jak si zmírnění či zrušení jeho trestu vynutit, ale bude čelit následkům. Je to jen na nich. Takové je stanovisko staršího. „A nyní vstaň. Není pro tebe důstojné, takto prosit,“ promluví už zase víc jako strýc. V jeho hlase zazní starostlivost. Vždyť on skutečně nechce vidět svého synovce takto. | ||
| |||
| Loučení? A-Yao LingWu jeho předloktí nepouštěl. Ani nezvedl hlavu, když mu na rameni přistála HuiYinova… ne… Jin GuangYaova ruka. Citelně se chvěl a skoro nedýchal, snad si ani neuvědomil, že jej A-Yao podpíral i během čtení, podobně jako teď na jeho vedení, ani na to nereagoval. Ale nechal se odvést. Vykročil s ním na malátných kolenou, která by jej bez podpory mohla dobře zradit v každém okamžiku. Informace se mu pomalu a mučivě usazovaly v hlavě. Krutě přepisovaly jeho realitu a vytahovaly mu ze vzpomínek každý jeden okamžik, který náhle dával smysl. Celé to… dávalo smysl. To na tom bylo ještě děsivější. Nejdříve tomu uvěřit nechtěl, ale bylo to jen jeho nerealistické přání… ve skutečnosti… to zapadalo do sebe. V první chvíli, kdy poznal tu ledovou ruku strachu, stejnou, která mu nedovolila zůstat stranou a nechat přítele na kraji srázu… v tu chvíli, kdy ji pocítil poprvé, když mluvil s Li HuiYinem před odchodem… měl jeho strach pravdu. Nedokázal si vzpomenout, co svému příteli řekl jako poslední. Vybavovala se mu jen jedna část toho krátkého hovoru. “Odcházím, bratře LingWu.” “Co… co chceš dělat?” “Dozvíš se.” Takhle to tedy bylo… pravda ho dusila a hnala mu do očí další a další slzy, ke kterým nedokázal přiřadit jediný vzlyk. Neměl na to dost dechu, ani dost síly přitom, co musel zpracovat. A-Yao jej odvedl pod stromy bez nějaké námahy, jakoby vedl loutku. LingWu k němu poprvé zvedl zarudlé oči, až když seděl naproti němu. Se slovem “pryč”, se mu roztřásly i rty. Přesto nevzlykl… a sledoval ho, když mluvil. Vláčně pustil jeho předloktí a poslechl tak jeho snahu o osvobození. Ať už se mu za bolesti plnýma očima honilo cokoliv, stále nepřicházel žádný vztek, odstrčení, obviňování. Vyslechl jej opravdu, donutil se soustředit na ta slova - protože byla důležitá! Vše teď bylo nedůležité vedle faktu, že je Li Luan mrtvý… a přesně proto zároveň nejvíce důležité! Musel se soustředit… a odložit zármutek… kvůli němu. Protože jak A-Yao mluvil, tak si LingWu postupně znovu uvědomil, čeho vlastně byl svědkem. Jediným rozdílem byla identita toho, kdo stál na kraji vodopádu… a s každým dalším slovem, které muž v těle jeho přítele vyslovil, bylo jasnější, že i tentokrát byl jeho strach oprávněný. Došlo mu, o co ho ten člověk žádá, vždyť to říkal doslova - aby vstal, otočil se a nechal ho skočit. Předával mu své poslední žádosti, jako Li HuiYin udělal… LingWuovy oči sledovaly A-Yaa skoro mrtvě, když na něj mluvil a odepnul svůj meč. Pak se mu v nich něco bolestivě zalesklo s těmi posledními slovy… a než se A-Yao stačil zvednout, vrhl se vpřed a chytil ho tentokrát rovnou za obě ruce. “Ne!” Vyhrkl rychle. Chytil obě jeho dlaně do svých snad ještě pevněji, než předtím mu svíral předloktí. Dopis přistál na zemi, na sněhové pokrývce. LingWu měl tváře plné slz, ale nové se už v jeho očích netvořily. Upíral je na A-Yaa a držel ho, i kdyby se ten zkusil vycuknout. Kdyby s ním chtěl bojovat, silou by zvítězil ale - udělal to? “Ne.” Zopakoval znovu Li HuiYinův přítel. “Nemůžeš… nezabíjej se…” V panice se nadechl. “Když zemřeš… bude… bude pryč, to co udělal bude zbytečné a…” Roztřásl se znovu a ještě víc mu sevřel dlaně, už docela bolestivě, klouby celé bílé. “Říkáš, že neumíš být dobrý člověk, ale… už jen to, co jsi řekl dokazuje opak. Nemůžeš to takhle vzdát!” Nemohl, prostě… ne. Nedovolí mu to vzdát. Jak to udělá, to nevěděl, ale nemohl ho nechat jít a vše ukončit. Nemohl kvůli Li HuiYinovi. Nemohl… ani kvůli mladíkovi, se kterým strávil poslední dny, i když už vlastně mladíkem nebyl. Prostě nemohl. | ||
| |||
| Prosba Po zaklepání a vyzvání projdu dovnitř bez zaváhání, dveře za sebou znovu zavřu. Tváří v tvář strýci bych si myslel, kdybych skutečně nejprve promyslel, co udělám, že mě opustí to přesvědčení. Alespoň tak, abych znejistěl a nevěděl, jak jej zformulovat. Jenže to se nestane. Stejně jako mám ve tváři napsané rozrušení, zůstane v něm také bezmyšlenkovité odhodlání, které nakonec vše ostatní skryje za pevný pohled. Neposlechnu jeho vyzvání k usazení u stolu, místo toho přejdu o něco od dveří, než kousek od strýce klesnu na kolena. Spojím ruce v širokém oblouku a skloním se. Kdy naposledy jsem před ním takhle klečel? Když jsem jej zkoušel přesvědčit, aby unikl při útoku na náš domov, což bylo v úplně jiné atmosféře? V tuhle chvíli na tom nezáleží, ani nad tím neztratím myšlenku. Co mám na srdci je pro mě v dané okamžiky to nejdůležitější. A to se neohlíží na to, jak budu vypadat, nebo jak zasáhne mé chování a slova strýce. Myslí jen na vše vykonané mladým učedníkem a na to, čím musel projít a dále prochází kvůli mě a svým citům. Myslí na mé vlastní pocity, také. Je tomu jedno, zda strýc věří nebo nevěří, nebo že vydal rozkaz. To nutkání něco udělat přebije skutečně téměř vše. “Mistře,” nesnažím se tentokrát své oslovení zformovat v rodinném duchu, nepřistoupím k tomu samému, co ráno. Nemám ani připravené, co konkrétně říct - slova mi začnou ze rtů splývat přirozeně. Možná zrovna v tu chvíli, aniž bych si to vůbec uvědomil, pronesu tu nejrozhodnější řeč za jakou dobu, i když nepromyšleně kostrbatou. A celou najednou, každá věta jedna za druhou, těžko přerušitelná - ale i kdyby mě přerušil, stejně bych pokračoval. S drzostí… aniž bych se narovnal nebo zvedl pohled. “Dal jsi mi radu, abych byl upřímný, a byla to dobrá rada. Proto tě prosím, vyslechni mě. S Li HuiYinem jsem záležitost urovnal, ale lhal jsem ti, když jsem naznačoval, že tím vše uzavřu. Nemohu! Ať jeho motivy vidíš jakkoliv, pomohl mi tím, co učinil - víc, než dokážu sám rozumět. Cítil jsem, že venku někdo je. Pomáhal mi tři měsíce a pokusil se o to znovu i přesto, že na oplátku nedostal nic, než bolest - i dnes se mi za to omluvil! Vím, že můj pohled je jiný, než tvůj. A že za jeho chováním skutečně může být jiný záměr. Ale i kdyby jsi měl nakonec pravdu, stejně bych nelitoval toho, že tu teď jsem. I pokud je můj pohled zkreslený, stále mi pomohl. A kdybych měl vybrat někoho, kdo si tvůj hněv zaslouží, vybral bych jedině sebe. Proto jsem přišel, abych tě požádal…” na malý moment k němu zvednu odhodlané oči, než dořeknu, “prosím, zruš Li HuiYinův trest!” S krátkým nádechem se předkloním až do hluboké úklony s čelem u země. S těmi slovy venku nepřišel klid. Neopustilo mě odhodlání, které mě hnalo k takovému chování. K drzosti. K žádostem, na které jsem neměl právo. K cuchání strýcových nervů, který si to nezasloužil. S jediným slovem jsem nezaváhal, ani nepovolil byť jediný sval v úkloně - tak dlouho, jak bylo třeba. A se vším nahlas řečeným si zároveň uvědomím, že je to pravda. Věřil jsem Li HuiYinovým citům i jeho motivům. Ale vlastně i kdyby to celé bylo nějak jinak, opravdu na tom záleželo? To, že mi pomohl, bylo nezvratitelné. Je to uklidňující pocit. Že možná jednou nemuselo záležet na tom, jestli se v člověku pletu, nebo ne… pořád pro mě vykonal něco, co mi bylo cenné. I kdybych nakonec byl skutečně jen hlupák, co na tom záleželo? Nebylo by to poprvé a v téhle konkrétní záležitosti mi na tom nesešlo. Ale ani trochu z té úlevy nepronikne stále mě svírajícím odhodláním. Nadále si nejsem ochotný uvědomit hranice, natož svá slova vzít zpět. Nemění na tom nic ani uklidňující, ani provinilá myšlenka, která mi hlavou prožene nevyřčenou omluvu. | ||
| |||
| Poslední slova… - kéž by jimi byla
Přišel až ke mně, šok vepsaný ve tváři. Je to snad poprvé, kdy jej vidím tak silně překvapeného, vyděšeného… Natáhl ruce. Nestojím na bezpečném místě. Musí být opatrný. Přikývnu té jeho žádosti. Co taky jiného? Převzal si dopis a já polkl. Je to tady… Nečekal jsem však, že se mne chytí za předloktí. Ne, že bych se zrovna teď mohl vykroutit. Nevadí mi to. Právě teď, na tomto smítě, zrovna s ním…, jeden dotek zvládnu. Nehýbám se, přesně jak chtěl. Bude pro něj snazší mě odstrčit, až učiní poznání. Uklidňuje mě to. Představa, že vkládám svůj osud do rukou někoho jiného. Nikdy dřív bych to nebyl schopný nebo ochotný udělat. Jenže právě teď… Tak jako to kdysi byl Nie HuaiSang komu jsem podvědomě přiřkl právo pomstít se. Dnes je to San LingWu. Vzal jsem ti přítele. Udělej to… zasloužím si to… Nedovol mi už nikdy nikomu ublížit. Tvůj přítel se mílil, nejsem dobrý člověk. Nemůžu jím být. Neumím to. Znič zlo v tomto těle. A pokud to nedokážeš, tak mě tu nech a odejdi. Pusť mě… Stále se však nevykrucuji. Nechci ho případně stáhnout s sebou. To opravdu nechci. Držím tedy nehybně, i když jeho stisk zesílí. Když se mu ramena roztřesou, jsem to já, kdo podepře jeho druhé předloktí. Bolí to, že? Poznání, že je tvůj přítel pryč. Bolí pravda, že jsi byl obelhán, protože jsi nechtěl vidět, protože sis ani neuměl představit, že by to bylo možné… Vidím jeho slzy. Chápu je. Taky jsem se jim při prvním čtení neubránil. Nikdy bych si byl nepomyslel, že by pro mě na světě udělal někdo něco takového… A pak to nešlo vrátit. Mohl jsem to jen přijmout a zkusit jít dál. Pokusit se splnit, co chtěl. A selhat… Spustil ruku s dopisem, a já jej nechal, pustil jsem ho a dovolil ten pohyb. Slzy kanuly dál, ale už se netříštily o papír, aby poškodily inkoust. Jen tam stál. Ani na mě nepohlédl… Tak už něco udělej!, křičel jsem na něj v duchu. Zbytečně… San LingWu asi nebyl ten typ, který by to dokázal. Racionální část mého mozku se mi vysmívá. Vždyť, kdybych trochu přemýšlel, došlo by mi, že není ten typ. Možná PuAi by se rozčílil a později svého činu litoval. Ne LingWu. Jsem hlupák… Stále mě drží a tak mu položím druhou ruku na rameno a vykročím dál od srázu. Já se na něj mohu vrátit později, důležité je teď dostat HuiYinova přítele od nebezpečí. Jsem si jist, že teď už by se pro mě do hlubin nevrhl. Nikdo by neriskoval život pro mě. Mé skutečné zbytečné já. Jdu pomalu a vedu ho opatrně. Kus stranou. Až pod stromy. Tam s ním klesnu níž, aby se usadil. „Vidíš? Je pryč,“ vydechnu téměř účastně. Jenže v mém (vlastně jeho) hlase je bolest od chvíle, kdy mi bylo řečeno, abych přišel do Hanshi. To je stěží směrodatné… „Tvůj přítel se mílil. Nejsem dobrý člověk. Neumím jím být,“ vydechnu a pokusím se vymanit ruku z jeho křečovitého sevření. „Nepřinesu XiChenovi štěstí. Nenávidí mě. Tak víš co? Nech si ten dopis. Předej ho Lan QiRenovi, jestli chceš. Vstaň, otoč se zády. Odejdi a nech mě to skončit…,“ žádám ho, sám s novými slzami v očích. „Jen… XiChenovi to neříkej. Nepřežil by takovou zprávu,“ možná žádám příliš ale… věřím, že je i v jeho zájmu, aby sekta Lan měla ještě svého vznešeného vůdce, „a dejte na ZeWu-Juna pozor, ano?“ Co to dělám? Odepnu od pasu meč, který mi nepatří a položím jej na zem. „Ten olej pomáhá, všiml jsem si. Ať se PuAi lépe učí. Udělej mu pexeso s runami a hrajte. To pomůže. A nenechte ChengYiho, aby kvůli vám dělal nějaký blbosti.“ Proč to vlastně říkám? Pokusím se znovu ruku vyprostit, zvednout se a odejít. Mám schůzku s ledovým proudem… | ||
| |||
| Dopis A-Yao LingWu sebou trhl hrůzou, když se zdálo, že HuiYin uklouzne. Nestalo se to, ale stačilo to, aby nabral jen stěží nový dech. Bylo to ale zbytečné úsilí, o okamžik později v něm stejně všechen kyslík zamrzne. Nikdy nesliboval ani sám sobě, že až jednou nastane ta chvíle, kdy na něj Li HuiYin promluví, bude vědět, co říct. Jen v to doufal, co mu zbývalo jiného, než doufat. Když uviděl jeho tvář, ta naděje z něj hrozila vyprchat. Přesto se jí začal zoufale chytat, protože kdyby neměl alespoň tu, jak mohl sledovat tu nejočividnější bolest na přítelově tváři! Ale... nakonec promluvil A-Yao první. A LingWu ho nechápal. Jak by mohl… v jeho tváři se objevil šok, který ale jen podpořil strach, který v ní už vepsaný byl. Ne, nerozuměl tomu, proč to Li HuiYin říká. Děsil se toho, že byl rozhodnutý vkročit do té propasti - že vyslovuje ta slova napřed a odráží v nich, co cítí. Nechápal jejich skutečný význam. Ani význam dopisu, který k němu přítel natáhl. Taková věta zkrátka nestačila na to, aby mu došlo, že před ním již nestojí jeho přítel… jen podporovala jeho strach, že by brzy stát nemusel. Vykročil vpřed, jako kdyby zůstal stát o vteřinu déle, tak se jeho obava měla zhmotnit a stát skutečností. Pospíchal za ním, zpomalený jen kluzkými kameny, které musel překonat. Meč pustil a nechal jej volně u pasu. Až nakonec stál přímo před A-Yaem na tom nejvyšším bodu. Ztěžka dýchal a sklouzl pohledem nejprve ke srázu pod nimi, pak k neznámému dopisu a zpět k jeho tváři. Bál se skoro pohnout… a polkl nakonec. “Přečtu si to… a promluvíme si, ano? Jsem tu pro tebe. Jen se… prosím nehýbej.” Nemohl prostě zůstat tiše. Pro papír natáhl dlaně, které jen přesvědčením jeho vůle zůstaly klidné. Snažil se vypadat silněji, než se cítil. Opravdu se snažil už takovou dobu poskytovat oporu, jak jen mohl… a teď se pohyboval pomalu a stále Li HuiYina sledoval. Vlastně A-Yaa… ale v jeho očích to tak mělo být až za chvíli. Zvedal obě ruce. To protože jednou sevřel nabídnutý dopis, a druhou opatrně položil na A-Yaovo předloktí - jakoby se bál, že kdyby se pohnul jen o trochu rychleji, tak on ucukne, nebo… hůř. Držel jej za předloktí. A-Yao mu v tom mohl zabránit, kdyby stáhl ruku s dopisem, jinak se mohl jedině zkusit vycuknout… ale kdyby ho ten nepustil snadno, mohli by spadnout oba. Na kluzkém kameni by neměli zkoušet nějaké přetahování… LingWu si všímal předchozí dny reakcí na fyzické doteky, které jeho přítel měl… přesto ho teď chytil. Neměl tolik síly, aby to bylo vyloženě nepříjemné fyzicky, ale držel ho pevně a nehodlal ustoupit. Oči zvednuté k jeho tváři… čekal, aby byl připravený na případné škubnutí, než sklonil pohled k papíru. Lehce se natočil, aby mu vítr nezkoušel tak urputně list sebrat, ale A-Yaa nepustil, určitě sám od sebe ne. Přečetl oslovení a zmateně stáhl obočí. Přečetl první odstavec a ztuhnul. Přelétl pohledem na samý konec dopisu, i když poznával ten rukopis, jen aby viděl podpis toho, kdo jej napsal. Pootevřel zmateně rty a zvedl pohled k A-Yaovi. Nechápal… nevěřil. Stále ještě ne. V tuhle chvíli by mohla přijít otázka, něco jako - co? nebo jakto? nebo to je vtip? Nebo něco takového… nepřišla. Místo toho se LingWu zamračil a zabořil oči zpět na papír. Vlastně četl pořád jen první a poslední slova a odmítal přijmout, co říkala. Jeho stiskl na A-Yaově dlani zesílil. Ramena se mu rozechvěla. Zakroutil odmítavě hlavou. Měl skloněnou tvář, a protože byl nižší, než býval Li HuiYin, tak co prozrazovala zůstávalo jen jeho, když četl. Samozřejmě tomu nemohl jen tak uvěřit! Nehledě na to, kolikrát přečetl ty dva úseky. Musel číst dál. V podstatě bez dechu a beze slova přeletěl celý dopis. S dalším a dalším odstavcem přestávalo být jasné, jestli drží A-Yaa, Li HuiYina… jestli toho mladíka před sebou drží proto, aby ten neskočil, nebo aby se sám nezhroutil. Skoro se o něj opíral a třásl se i přes pevně stisknutou dlaň. Pokud se A-Yao nevykroutil, což mu ale dokonce ani během čtení nechtěl dovolit. Těžko říct, v jaké části vyprávění z dopisu asi Li HuiYinův přítel byl, když na papír dopadlo několik slz a lehce rozmazalo inkoust. Naznačovalo to okamžik, kdy si to začínal připouštět… a stejně stále nepřicházela chvíle, na kterou A-Yao ve svém rozpoložení čekal, ke které ho v duchu vyzýval. LingWu se nepohnul, aby ho shodil. Vždyť ani stále nepustil jeho předloktí. I jeho slzy tekly bezhlesně dál, když odtáhl dopis stranou, aby na něj dál nepadaly. Ruku s papírem svěsil a pevně jej držel mezi prsty. Nezvedl tvář. Nic neřekl. Ovládal ho pocit, že se s ním houpe celý svět. Nemohl by pustit tu ruku, neudělal to. Proč nekřičel? Proč nezačal nahlas vzlykat, nedomáhal se toho, že nic z toho není pravda? Proč nezačal A-Yaa obviňovat, nestrčil ho do té hlubiny, aby se rozbil o ledovou hladinu? Neudělal nic… vůbec nic. V co A-Yao snad i doufal, se nestalo. Jen se prodlužovala ta chvíle nervydrásajícího ticha... | ||
| |||
| U strýce Lan XiChen
Lan QiRen odešel do svého ihned, jak opustil Hanshi. Neměl ani ponětí, jak dlouho může synovci trvat takový rozhovor, ale měl nejasnou představu o tom, že na věc bude chtít jít pomalu a šetrně vzhledem k učedníkovi. Ten si sice v QiRenových očích, takový přístup nezasloužil. Ale asi se dalo přistoupit na metodu cukru a biče. Bičem už Li HuiYin dostal a ten trestající zde byl on, proto možná trochu vlídnější přístup od XiChena nemusí být nutně na škodu. Zvlášť, bude-li výsledkem konec této šarády. Pokud ano, nakonec mu možná i velmistr sám bude vděčný za to, že pomohl jeho synovci opustit ústraní. Že pomohl XiChenovi, aby se vrátil ke svému dřívějšímu já a znovu se ujal svých povinností. Že to překonal… I když zatím měl jeho synovec ke skutečnému překonání daleko.
Lan QiRen se věnoval meditaci. Neměl ze dneška žádné úkoly, které by musel žákům kontrolovat a záležitosti sekty zůstaly v Hanshi a navíc by je rád procházel napříště až s XiChenem. Potřebují přeci, aby byl v obraze.
Dal instrukce strážím vně Hanshi aby případné návštěvníky posílali za ním, ale za celé odpoledne nedošlo k ničemu, co by zřejmě bylo až tak urgentní. Svým způsobem ho tedy překvapilo, když se ozvalo zaklepání na dveře. Na stráž si nepotrpěl a ani ji nepovažoval za nutnou. Jeho dveře byly vždy otevřeny, pokud někdo potřeboval moudrou radu. Jen si pro ni jen málokdy někdo přišel… „Dále,“ vyzval příchozího, aniž by si trouchal odhadovat, kým dotyčný asi může být. Ani si neuvědomil, kolik je hodin, když spatřil svého staršího synovce, na první pohled rozrušeného. Pokud by si dovolil očekávat nějaký jeho stav po takovém rozhovoru, nejspíš by realita byla jen sabší verzí jeho představy. Trochu se mu tedy i ulevilo. „Pojď dál, posaď se,“ vyzval ho a ukázal na protější stranu nízkého stolku, u kterého do teď meditoval. V jeho tváři se nedalo dobře číst, zachovával si neutrální pohled. Ale neměl zde nyní ani čaj, který by nabídl, jen knihu rozečtenou v půli. Mohl by se zeptat, proč přichází, nebo jak to dopadlo. Usoudil však, že bude lépe, počkat až co mu XiChen sám prozradí. | ||
| |||
| Co zbývá vyřešit... (A-Yao) Odmítá si vzít dopis zpět a já se s polknutím pokusím najít slova, kterými jej přesvědčit. Ať už kvůli tomu, co dopis symbolizoval, nebo kvůli vlastnímu pocitu, že není správné si jej nechat, i když některá část mě to tak chce - a o to ještě víc mu jej potřebuji vnutit zpět. Jenže oslovit jej znamená znovu otočit pohled k jeho tváři… a když uvidím slzy, slova sotva zformovaná se znovu rozplynou. Mrzí mě to, chtěl bych mu místo nich říct, ale polknu to. Přispěchat s útěchou je něco, co bych udělat chtěl, ale neudělám. Musel jsem mu ublížit, ale nedokázal jsem k němu být krutý. Cokoliv teď Li HuiYin pociťuje… bylo to jen jeho. Má právo to cítit. Zato já jej nemám k tomu, abych mu ty pocity bral, navíc ani nemyslím, že by útěcha udělala cokoliv jiného, než bolest zhoršila. Zůstávám tedy tichým svědkem jeho slz a napínám síly k udržení alespoň nějaké rovnováhy. Nemohu teď skrz jeho slzy vzpomínat na večer, kdy jsem využil, co Li HuiYin nabídl… a proč. Potřebuji zůstat přítomný. Jenže vlastně vůbec nemusím, protože naše posezení dojde rychlého konce. Skoro jeho spěšná slova přeslechnu, když se začne zvedat… a nestihnu ani cokoliv namítnout na jeho "chyby", ani tomu věnovat myšlenku. Vlastně jediné, co zvládnu, je přikývnout na rozloučení. Jak jsem řekl, mohl odejít kdykoliv, a když zvolí útěk zrovna teď, i mě tím pomůže. Než se ale stihnu alespoň hluboce nadechnout, s klepnutím dovnitř vtrhne strážný skoro tak rychle, jako HuiYin vyběhl. "Vše je v pořádku, děkuji. Chci být sám, případné návštěvy přijmu zítra. Jedině by šlo o něco důležitého." Oslovím jej dřív, než stihne přijít se svými omlouvami a dotazy. Možná je to trochu neslušné, tedy alespoň v porovnání s tím, jak jsem se choval jindy… ale až když se znovu zavřou dveře, konečně se zvládnu trochu osvobodit. Překryji si dlaní obličej a zůstanu chvíli tak. Ale pokusy porovnat mou mysl je jako snaha narovnat do dokonalých přímek tisíckrát zkroucené dráty. I když se vám jeden podaří vymotat z chaotického uzlu, stejně na něm vždy zůstanou nerovnosti. A aby se jeden dostal až k těm nejnižším a nejvíce pokrouceným a propleteným, na to by bylo potřeba hodně času i síly… subjektivně se pak nezdá možné takový úkol splnit. Ponořit se k meditacím si však nedovolím. Ne, když podvědomě jsem z nich vytvořil místo právě pro vše, co pokouším se držet od těla. Když znovu otevřu oči, padnou mi na dopis položený na stole. Vezmu jej do dlaně a přečtu znovu známé řádky… kdyby si ten chlapec našel někoho jiného, nejlépe svého vrstevníka, měl šanci být šťastný… snad se mu to jednou podaří a dostane mě z hlavy. Opravdu bych mu to přál. Přesto… někde hluboko vím, že se svými činy a city zapsal do mého srdce, jinak, než by chtěl, ale silně natolik, abych jen tak nezapomněl a nepovažoval vše za vyřešené. Nemusel o tom vědět, ani nechci, aby věděl. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, co udělal a že odešel, jsem mu podvědomě přiřkl svou odpovědnost - pokračuji v tom i vědomě. Dopis mimoděk skládám a vyhlazuji dlaněmi o stůl, zatímco pomalu postupuji vlastní myslí, po jednotlivých drátkách na povrchu. Dál se ale neodvažuji. Skryji složený papír zpět do dlouhých rukávů. Neměl bych si jej nechávat… jenže v tuto chvíli to bylo buď to, nebo jej vyhodit - a to bych neudělal. Zakazuji té části, která si tak váží citu od jednoho učedníka, aby nad tím přemýšlela. On sám ani netuší, co vše pro mě jeho činy znamenaly, dokonce se za ně obviňoval. Ani já sám se neodvažuji jít tak hluboko, abych se vrátil k těm třem měsícům a pokoušel se vybavit si každou chvíli, kdy jsem na malé okamžiky procitl a cítil přítomnost někoho za dveřmi, jako tenké lanko k realitě, jako upozornění na to, že svět dál existuje. Byl to jen malý, nepatrný závan na hranici mé ztracené mysli, já však nechci domýšlet, jakou hodnotu měl - vím, že nějakou měl. Nechci vědět, co by bylo bez něj, nechci si to přiznávat. Ten dopis… je připomínkou toho, že někdo jako Li HuiYin existoval a pomohl mi. Byl důvodem, proč jsem z Jinshi odešel, a mementem na to, proč se nevrátím zpět. Nepatřičný kousek papíru, o kterém si neumím představit, že nebude buď s HuiYinem, nebo se mnou. Hloupé… možná se že mě už opravdu stal hlupák. Možná mě strýc ve všem pravdu. Jenze nemyslím, že bych tomu někdy třeba jen částečně uvěřil. A kdyby snad, pak až když bude pozdě. Znovu… Napadne mě na moment napsat svůj vlastní dopis. Mohl bych, jenže A-Yao, jak bych vůbec vše měl na jeden papír zformulovat? Ani tři měsíce nestačily, těžko pár slov zvládne nějaké zázraky. A kdyby byla zpověď papíru cesta, jak ulevit svým pocitům a dostat tě pryč… vím, že bych to neudělal. Pro teď tě jen musím zamknout uvnitř sebe a pevně střežit, aby se už neopakovalo nikdy to, co ten večer v Qinghe. Sedím u stolu dlouho a pokouším se utřídit nejpalčivější myšlenky. Postupně se skoro všechny zbývající týkají Li HuiYina. I když nakonec vstanu, neopustí mě. Je to jen pár hodin od toho, co jsem se vrátil. A já vím, že bych měl zvolnit. Ještě jsem se ani nedotkl svých povinností a už mám pocit, že je toho na mě příliš. Jenže mám strach, že pokud teď povolím a půjdu si odpočinout, už se budu těžko vracet. I kdyby se mi snad nějakým způsobem povolit podařilo. Nebýval jsem takový člověk, znával jsem vlastní hranice v dobách, kdy byly ještě o tolik dál než nyní - ať už fyzické nebo psychické. Věděl jsem, kdy je čas odpočívat a kdy činit. Rozeznal jsem to obvykle i u ostatních a bral to v potaz. Dnes… dnes tuším, kde ty hranice leží, ale rozhodnu se na ně zapomenout. Pokud budu muset vydat i poslední kousek sil, stejně se rozhodnu podvědomě ještě dříve, než vědomě, že dnešní téma je Li HuiYin… a pokud neudělám i to poslední, co jsem ještě ohledně něj chtěl, nedovolím si odpočinek. Dokud se o to alespoň nepokusím, minimálně. Jedno rčení říká, že železo se má kout, dokud je žhavé. A v některých situacích je to pravda. Zrovna teď by možná ale bylo lepší se zastavit, zbytek dne odpočívat, prospat se a promyslet dobře, co jsem chtěl udělat. Navíc když i nyní zahrnovaly mé akce jiné osoby. Nešlo jen o mé nervy… jenže si to nerozmyslím. Z Hanshi odejdu v čase, kdy obvykle po odpoledních lekcích mají studenti různé povinnosti, nebo volno. Dobře si uvědomuji, že netuším příliš o současném rozvrhu velmistra klanu, je to tedy spíš malá naděje, že jej zachytím nezaměstnaného. Ale teoreticky byl skoro čas na odpolední čaj. Ne, že bych to tak promýšlel. Od momentu, kdy jsem se rozhodl, jsem akorát čekal na skončení vyučování a pak rovnou vyrazil z Hanshi ke strýcově domu. Tak případně budu čekat, nezáleželo mi na tom. V ten moment ani na tom, jestli jej rozhněvám nebo naštvu. Jednoduše protože jsem nad tím nepřemýšlel. Když dorazím k místu, které bylo Lan QiRenovým domovem i místem pro návštěvy, pokud nebyl v Hanshi, ani nezaváhám. Pokud stojí venku hlídka, požádám ať mě ohlásí, pokud má strýc čas. Jsou-li dveře opuštěné, zaklepu sám. A kdyby uvnitř nebyl, zkrátka se rozhodnu počkat. | ||