Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Nová cesta Wei WuXian
Po prvním polibku na tvář, když se na mě víc navalil, jsem se podvolil jeho dlani a otočilobličej, abych ten další již přijal svými rty. S Wei Yingem je každé ráno originální, ale pokud může začít polibkem, je pro mě ideální. (A to, i když už dávno není ráno.) Po jeho zazívání lehce povytáhnu obočí. Na slova už nic neříkám. On mě pak pustí a jde se upravit. „Hm…,“ odtuším na tu poznámku, že ho chci zničit a že mi to sluší. Jsou to jen drobnosti. I když květinu neplánuji nosit každý den, pro jednou se přeci nic nestane. Nemůže mi však uniknout, že jeho čelo je již prázdné. Zůstal jsem sedět. Však můj partner ještě nesnídal, a dokud tak neučiní, nemíním vstávat od stolu. Wei Ying však jen zaklekl ke mně a uvázal mi stuhu se symbolem mraků na čelo, přesně kam patří. Upravil ji, políbil obláček a já mám v ten okamžik pocit, jakobych se sám na nějakém vznášel. Trvá to však krátce. „Hm,“ přikývnu. Nevím, jestli je to dokonalé jak říká, ale věřím mu. Sleduji jej při jídle, a když mi podá obrázek, uvědomím si, že jsem na něj od včerejška prakticky zapomněl. Nevadí, konečně si jej mohu prohlédnout. Zadržím v krku všechna nestydateé, oplzlé, sprosté a TY…!, abych ze sebe vypravil jen další. „Hm,“ přestože představa něčeho takového na zdi jakéhokoliv obydlí, které spolu někdy budeme sdílet je pro mě vrchol absurdity. Myslím však, že to musí minimálně tušit, proto se spokojím s tím, že jej uschovám do rukávu a nebudu minimálně pro teď hlouběji řešit. Vstanu a jen v rychlosti zkontroluji, zda jsme na cestu připraveni. Zdá se, že ano. Když tedy manžel podrží dveře, projdu na chodbu a pak do lokálu, kde zaplatím, zatímco WuXian dojde pro oslíka. Jakmile vyjdu ven, jsou již oba nachystaní. Pohladím zvíře po hlavičce, převezmu otěže a můžeme vykročit.
Město jsme prošli důkladněji, než bych očekával. Ztratili jsme tím však poměrně dost času a žádné nové informace o hledaném učedníkovi jsme nenalezli. Obnovili jsme stav zásob a vydali se hlouběji do Qinghe.
Ten den už jsme příliš daleko nedošli. Usadili jsme se na noc v malém hostinci, kde sice neměli příliš mnoho pokojů, ale pro nás dva to stačilo. Však se spokojíme s jedním… O Li HuiYinovi stále žádné zprávy a tak jsme další den pokračovali v načaté cestě. Nemluvil jsem. Mé myšlenky se točily kolem toho, jak daleko zvládne ten chlapec doletět a zda je XiChen na své cestě v bezpečí a opatrný. Wei Yingovi jsem odpovídal nejčastěji „Hm,“ a za nocí si užíval jeho blízkosti, kolik to jen šlo. Však stále máme co dohánět. 13 let je 13 let… I další noc jsme přenocovali v objednaných pokojích. Raději trochu zdržení, než nocovat venku ve sněhu. Čím hlouběji jsme byli na území Qinghe tím chladnější byly větry a cesovalo se hůře. Však se na nás lidé občas dívali jako na blázny. Ne, že by nás to nějak vyvádělo z míry. Třetího dne se Wei Ying konečně vrátil se zprávou, že ve vesnici mimo hlavní obchodní trasu, snad někoho takového viděli. Vyrazili jsme tedy tam a zpráva se nám potvrdila. Muž v barvách sekty Lan z Gusu ne vyšší než nynější Wei WuXian s tmavýma očima tam tady procházel. A protože procházel, zdálo se, že tedy už cestuje pěšky. Zbytek dne jsme pokračovali směrem, kterým nám ukázali, a dalšího dne se nám před polednem podařilo dorazit k branám města Shanchi. U nějž v nedalekém lese sídlila malá sekta You.
Místní snadno napověděli, kde je Lanský „učedník“ ubytovaný, ale když jsme přišli do hostince, ještě nebyl zpět ze své „pochůzky“. Nikdo nevěděl o ničem podezřelém v oblasti, co by volalo po Nočním lovu. Mohli jsme tedy jen čekat, kdy se dotyčný objeví. O to však bylo silnější naše překvapení, když dveřmi do lokálu vstoupil Suen MinGyu jeden z mistrů šermu v Oblačných zákoutích.
Spatřil nás téměř okamžitě. Překvapeně se rozhlédl po okolí a pak obezřetně vykročil k našemu stolu. „HanGuang-June,“ oslovil mne uctivě, „mistře Weii,“ oslovil i mého manžela, „jste zde abyste…?“ nedořekl a já mu kývl, aby se alespoň usadil. | ||
| |||
 | Útěk ze situace LanXiChen
Má slova jej zaskočí. Vidím, jak bledne, jak se mu zachvějí rty, jak se celý úzkostí napne… Jeho oči jsou plné bolesti, přesně jako v ten den v chrámu. Chtěl bych jej obejmout. Přivinout blíž. Vískat mu vlasy stokrát, ne tisíckrát jej ujistit, že to všechno byl jen zlý sen. Sen, který je pryč. Že už se smí probudit. Ale to nejde… Oči mi zvlhnou. Dýchám pootevřenými ústy, abych s tím bojoval. Nedokáži však odvrátit pohled od zkázy v jeho tváři, kterou jsem způsobil. Tehdy i teď… Vidíš Li Luane? Co způsobí jen zmínka o mě? Jak bych mu kdy mohl přinést byť špetičku štěstí? Bolí to. Je to jakobych sám polykal střepy zrcadla, které jsem sám roztříštil. XiChen zavřel oči a propustil mě tak z jejich bezedného vězení. Jeho reakce však znamená ještě něco… Je možné, že by se Li Luan nemýlil…? Že on opravdu… stále… Teď jsem to já, kdo nemůže dýchat. Mělo mi to přinést úlevu. Mělo mě to osvobodit! Jenže to se nestalo. Vždycky jsem to viděl. Kdysi jsem snil i o tom, že mu jednou budu rovný a budu se moci vyznat a přijímat jeho cit. Když jsem poznal, že se to nikdy nestane, že i kdyby naše postavení bylo rovnocenné, já ho nikdy nebudu hoden, vsugeroval jsem sám sobě, že jeho city ke mně nikdy nebyly tak hluboké jako mé k němu. Že je přeci vlídný a laskavý ke všem, ne? Potřeboval jsem tomu věřit, stejně jako jsem potřeboval jeho přátelství a společnost, abych vůbec mohl žít. V chrámu se zdálo, že po tom všem, nemůže existovat víc než nenávist. Nemělo! Jenže teď si nejsem jistý… Jeho díky málem přeslechnu. Ach ano, poděkuj někomu, kdo se obětoval, aby přivedl na svět tvou nemesis. Odmítni city chlapce, který věřil, že pro tebe není dost dobrý. Dej mu za pravdu, aby se jeho rozptýlený duch mohl třepotat ve větru bezmocný na tom něco změnit. Dýchám stále rychleji, trhaněji, když vyndává pomačkaný dopis. Skončí položený na stole a já si konečně mohu přečíst Li HuiYinova slova. Cokoliv… - Nevíš, že TOHLE se nikdy ve slibech nepoužívá? Nevíš, jaká je cena COKOLIV, dokud jí nestaneš čelem! To už slzy nezastavím. Přetečou přes víčka. Zpropadeně! Znovu už k němu nevzhlédnu. Jeho slova ke mně doléhají jakoby z velké dálky. Hořce si odfrknu. Jistěže to nevidíš! Vždycky jsi byl slepý k takovým věcem! Každý by ti mohl ublížit a ty bys to dovolil a ještě se za to omluvil. Ne s tichou nenávistí a myšlenkami na pomstu jako já, ale upřímně! Divíš se, že tě všichni, kteří tě znají blíž, chtějí chránit? „Ten dopis… patří vám…“ nedotknu se jej, abych mu ho přisunul. Mohl by mi v tom zkusit zabránit a já bych teď jeho dotek nesnesl. Navíc si myslím, že by měl mít nějakou vzpomínku na žáka, který už není… „Tento učedník… už nebude… opakovat své chyby…“ vydechnu trhaně, zatímco se zvedám na nohy. Už tady nemůžu sedět. Nedokážu mu čelit. „O-odpusťte… j-já… m-musím…“Nedokáži už ani formulovat svá slova. Sakra! Ukloním se jen spěšně. Málem i klopíntnu, když spěchám ke dveřím. Vážně na mě nemůžeš zapomenout? Zakroutím hlavou. Ne… To není možné…! Nemůže to být pravda! Mířím ven. Pryč od Hanshi… Utíkám do lesa. Dozadu k vodopádu. Co na tom, že nemám dovoleno přerušit trest na nic kromě povinností a odpočinku. Jediné pravidlo, které mám teď na mysli, je: „Nepřátel se s ďáblem.“ V jehož duchu musím od XiChena pryč. Ode všech pryč…
Pokud tam doběhnu, aniž by mě někdo zastavil, zůstanu stát na velkém kameni na okraji s pohledem upřeným do hlubokýh vod. | ||
| |||
 | Znovu vyrážíme Lan Zhan Rozvalená lenost sama ala Wei Ying se rozhodně nehodlá jen tak zvedat, i když živý polštář na to mohl mít jiný názor. Minimálně ne bez řádného ranního uvítání – zašátrám nohama, víc se nahnu přes Lan Zhanova ramena a rozpojím ruce, abych jednou dlaní natočil lehce jeho obličej. Pár ranních polibků budiž skvělým receptem na rozespalost. Ale stejně do toho posledního zazívám, jen už mnohem spokojenější. A vesele se usměji. „Rozkaz, vaše výsosti,“ ztěžka se z něj tedy zvednu a vydám se posbírat oblečení. Než si omyji obličej, v zrcadle si chvíli prohlížím svou tvář s čelenkou, než ji rozvážu a vypletu opatrně z trochu pocuchaných vlasů. Rozčešu je a znovu stáhnu klasicky rudou stuhou, však s sebou nic jiného pro ten účel ani nemám. Obléknu se až úplně naposledy a pak si konečně Lan Zhana i prohlédnu, když k němu vykročím. Místo klasických velkých spon má ve vlasech květinu na sponce. Zarazím se na půl kroku. Vlastně mě nenapadlo, že ji bude nosit. Slušela mu a dělala jej takového jemněji elegantního, než obvykle býval. Ale nepatřila mezi něco, na co by byl zvyklý, možná jsem si i myslel, že bude pro něj moc jemná, co já vím… nečekal jsem, že by ji vyhodil, to rozhodně ne. Ale že si ji hned ráno dá do vlasů… zamilovaně se zatetelím. „Ty mě opravdu chceš zničit, viď? Sluší ti to.“ Zabroukám. Jeho čelenku jsem si na čelo už nevrátil. Je tím jediným, co mu teď chybí. Jakkoliv jsem si užíval ji mít a cokoliv to znamenalo, nemusel jsem si ji skutečně nechávat, aby Lan Zhanovo gesto neztratilo hodnotu. Přejdu k němu, a tak tak se držím, abych nezačal provokovat. Můj manžel má totiž pravdu… musíme pokračovat. Vím, co to znamená pro ZeWu-Juna, a tím pádem pro něj… a tedy i pro mě. Už tak jsme ztratili pár hodin, ale jsem vděčný, že mě dnes nebudil. (Asi bych ho stejně flákl polštářem.) Pokud zůstal sedět, kleknu si k němu, než zvednu ruce. Alespoň tedy jestli mě nezastaví, tak umístím čelenku co nejopatrněji a nejpečlivěji tam, kam patřila tak neodmyslitelně. Opatrně stuhu zavážu pod jeho vlasy, prsty ještě přesně vyrovnám její umístění na čele a spokojeně se usměju – než se natáhnu a potutelně na kovový symbol vtisknu krátký polibek. „Teď je to dokonalé,“ ujistím svého milého. Ale pak už je čas se nasnídat (škoda dobré večeře, ale za naše noční aktivity bych rozhodně neměnil) a připravit k odchodu. Vezmu ze stolu ještě včera nakreslený obrázek a malinko kriticky si jej prohlédnu. Dříve bych to zvládl lépe, jenže to jsem si občas kreslil, když jsem zaháněl dlouhé chvíle. No a ani tehdy jsem nebyl žádný umělec. Tuším, že si mé dílko WangJi už mohl dobře prohlédnout, ale přesto když zhodnotím, že přeci jen to není tak hrozné, tak k němu ještě přejdu a srolovaný obrázek po dám v natažené dlani. „Až budeme mít vlastní bydlení, půjde na zeď, takže ho nesmíš ztratit,“ zajiskří mi oči a natáhnu se, abych mu vtiskl pusu na tvář. No jo, to bylo trochu provokativní. Důležité ale je, že svou pozorností nikam neuteču a místo toho otevřu dveře. Nejprve musíme zajít pro Malé Jablíčko, se kterým se náležitě přivítám, i když on tak moc nadšeně nevypadá, nevděčník, zato o Lan Zhana by se pomalu i chtěl otírat – to tak! A pak můžeme vyrazit do ruchu téměř poledního městečka. Projdeme hlavní ulici a všechna náměstí, ale i když se snažím, štěstí nám nepřeje – o Li HuiYinovi zatím žádné zprávy. Alespoň u stánku doplním zásoby jablek pro Jablíčko, který si zatím může užívat pohodičku – i když vyjdeme z města a vydáme se dál ke středu Qinghe, pokračuji zatím po svých vedle WangJiho. S lezavou zimou jsem rád za naše talismany chráněné oblečení. | ||
| |||
 | Uvnitř Hanshi A-Yao Sleduji ho ve snaze zachytit nějakou reakci. Je jednodušší si představit, že by odešel – než si domýšlet, co bych měl dělat, kdyby zůstal bez nějakého náznaku, že to není z povinnosti. Nepřehlédnu zavření jeho očí, přikývnutí, ani fakt, že se stále nedotkl svého šálku s čajem – ruce uvnitř rukávů, úkrytu, kterého jsem sám kolikrát využil během posledních dnů. Ano, doufám, že bude reagovat více než kývnutím, a snad něco řekne. Ale vnitřně jsem připravený minimálně ze začátku spíš mluvit, než poslouchat – takže jeho náhlé rozmluvení by mě zachytil překvapeného, i kdyby mluvil o té nejbanálnější z věcí… obsah jeho slov způsobí však spíše šok, od pouhého překvapení daleko. Nechápu nejprve, co přesně „ví“, ale nemusím vůbec čekat na vysvětlení. A s každým jeho slovem ztratí má tvář ještě více ze své už tak mizivé barvy, a rty, které sevřu do úzké linky sotva se roztřesou, s tím odstínem korespondují. Nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že by mohl vědět – nebo že by měl vědět… Cokoliv jsem mu plánoval říct, na jakékoliv případné otázky odpovědět, v životě bych si ani nepředstavil zajít tak daleko. Myslel jsem, že kdybych podal vysvětlení k odmítnutí, tak bych mu sdělil, že je to kvůli někomu jinému, komu jsem takové city věnoval. Bez identit, bez detailů. Pouhý fakt, že Li HuiYin ví tolik, by stačil k šoku, který se mi usadil ve tvářích. Ale on mě slyšel. Ani nemohu vědět, co vlastně vše mohl zaslechnout – ani jsem si vždy neuvědomoval v době strávené v ústranní, kolik ze slov uniklo ze spletence v mé mysli a skrz mé rty, a kolik jich zůstalo nevyslovených. A přesto pokračuje o tom, že on ublížil mě. Zdá se, že je o tom přesvědčených tolik lidí, jen já to vidím úplně opačně. Žaludek mi sevře ledová dlaň, když si téměř ještě říká o trest. Opravdu bych si přál, aby se přestal obviňovat. Aby ho strýc přestal obviňovat. Může snad za to, do koho se zamiloval? A že se zamiloval, o tom nepochybuji o nic méně, spíš naopak. Vytrpěl si už dost, aby k tomu přidával ještě vinu, která ani není na místě. Možná mi ublížil… protože jsem se sám nedokázal se situací dobře vyrovnat, ten večer… i v tento okamžik. Nemusí ani říkat jeho jméno, vedle šoku se usadila v mých očích všechna ta hluboká bolest jen při zmínce o něm. Ale sotva to mohl někdo klást Li HuiYinovi za vinu! Ne jeho, ale naše pocity ubližovaly nám oběma. A já jsem mu navíc dnes plánoval ublížit vědomě, i když neochotně. Musím zavřít oči a bez hnutí poslouchám, dokud se neodmlčí. Snažím se soustředit a překonat ochromující bodání u srdce stejně, jako vlastní šok. Tuším na sobě jeho pohled a sevření hrudi mi připomene realitu potřebou kyslíku. Rychle a trochu sípavě se nadechnu, než pomalu vydechnu a otevřu oči. Přinutím se uvolnit staženou tvář. Nevědomky povoluji svaly podobně, jako Li HuiYin v té chvíli, kdy v krátkých vteřinách ticha máme oba snad trochu času pro sebe. Až najdu konečně slova. Pokouším se vzít vše postupně, je to takový způsob, kterým udržet vrávorající soustředění. „Toho si vážím… a děkuji ti.“ Brát jako fakt, že Li HuiYin zkrátka ví, je těžké. Nic jiného mi ale opravdu nezbývá, reaguji tedy alespoň na jeho ujištění. Dovolím si hlubší nádech a pokračuji. „Už tedy víš… co jsem ti chtěl dnes hlavně říct. I když jsem se dozvěděl o tvých citech…“ Opravdu se přiměji nezaváhat a nesklonit zrak při těch slovech, „musím je odmítnout.“ Řeknu to přesně tak, jak jsem nad tím tolikrát přemýšlel, i když je to vlastně trochu kostrbaté. Vlastně jsem předpokládal, že Li HuiYin bude vědět, že vím alespoň do určité míry – přeci jen, ono by stačilo už jen se dozvědět, co vše udělal. Ale i když jsem s bratrem a Wei Yingem příliš během naší cesty nemluvil, tak alespoň na původ dopisu jsem se zeptal – je pravděpodobné, že San LingWu svému spolubydlícímu řekl, že bratr dopis odnesl. Vytáhnu jej z hlubin šatu – bylo takové zvláštní se složeného lístku vzdávat poté, co jsem jej měl u sebe každý okamžik od odchodu z domku, který byl také jeho zásluhou. Ale nepatřil mi a nebylo na místě o něm pomlčet a nechat si ho. Položím jej na stůl před Li HuiYina. Navrácení těch řádek na trochu zmuchlaném papíru… je zároveň gestem, které potvrzuje, co jsme oba vyslovili. „Ale,“ vydechnu ovšem vzápětí a znovu se mu zahledím do tváře, „to není jediné, co bych ti rád řekl.“ Vím, že to je náročné. A pro něj ještě více, než já mohu cítit – alespoň tak si to myslím. Jen nechci, aby odešel zrovna teď. Proto pokračuji. „K tvému chování. Zdá se, že panuje… nedorozumění o tom, že jsi mi ublížil. Říkám ti tedy upřímně, že já to tak nevidím. Cokoliv mi ublížilo…“ Polknu lehce s tím prohlášením, které bych jindy nesdílel s nikým, snad kromě WangJiho. Akorát tak přiznávám další kus ze svých citů… ale on už stejně tolik o nich ví. A netuším, jestli mám šanci zahnat jeho sebeobviňování, nebo někdy napravit pohled, kterým na něj kouká strýc – o jedno se ale pokusím teď a o druhé budu pokoušet později. „… je způsobené jen tím, co mám v hlavě já. Naopak – já se omlouvám za své chování, a za všechny tvé snahy děkuji. Ale prosím tě, abys… je neopakoval.“ Zjistím, že ho nemohu už více sledovat, proto lehce obrátím pohled do strany. Řekl jsem to celé najednou jen s malým zadrháváním. Ne, že by se vše dalo zformovat jen do pár slov. Ale bylo to vše, co jsem zrovna mohl nabídnout. | ||
| |||
| Zbytek noci a ráno Wei WuXian
Usínámna rychle a usínám na zádech. Kdyby se to dnes stalo, nehnul by se mnou až do rána. Má tedy štěstí, že i když už devátá hodina minul a já se uvelebil vedle něj v horizontální poloze, začal s mne přelézat, než jsem úplně vytuhnul. Probudilo mne to. Co to děláš? Otevřu oči a když se začne snažit mne otáčet dle svých představ, přizpůsobím se. Sice už mi popřál dobrou noc, i když samo sebou nejsem princ, ale říkám si, že tento malý projev malichernosti mu přeci jen dnes ještě mohu dopřát. Uvelebím se na boku s jeho pažří přehozenou přese mne a druhou dlaní pod hlavou. Wei Ying je někdy tak hloupý…, pomyslím si, ale dovolím si letmé ušklíbnutí, když sevřu přehozenou dlaň ve své. Zhruba stejně jako on se ponořím do říše snů i já…
Ráno se probouzím v pět, jako každý jiný den. Wei Ying je stále za mnou i když už jeho ruku nedržím. Zadržím dech a posunu se. Nejprve pomalu, opatrně. Až když se naše těla nedotýkají a on stále spí, se zvednu a přelezu přes něj. Ještě jej přikryju a začnu se pomalu oblékat. Čelenku mu nechávám. Je členem mé rodiny. Je víc než to, je mým manželem a já mu ji dal. Všechno ostatní si ale obléknu a řádně upravím. Také vlasy si učešu. Jen abych mu udělal radost, namísto svých obvyklých guanů je převážu jen obyčejnou bílou stuhou a navrch připnu sponku, kterou mi včera daroval.
Oblečený, upravený, obutý a učesaný pak sejdu dolů do hostince a požádám majitele podniku o snídani a čaj. Ten brzy vše připraví, přinese a já následně oboje odnesu nahoru do našeho pokoje, kde postavím tác na stůl. Konvičku vybavím talismanem, který udrží čaj akorát teplý a snídaně je jinak studená. Počkal bych s jídlem na Wei Yinga, ale protože vím, kdy vstává, sním svoji porci sám a teprve pak se uchýlím k meditaci, v níž se rozhodnu vyčkat manželova probuzení.
Procitnu, až když se mi nahý zavěsí ze zadu za krk a políbí mě na kůži. „Dobré ráno,“ popřeji mu, než vůbec otevřu oči. Vím, že je to on, kdo jiný by měl tu drzost, že? Inu, drzost… Zkrátka, koho jiného by to vůbec napadlo?
Otevřu oči a položím dlaň na jeho sepnuté ruce kolem mého krku. „Měl by ses najíst,“ připomenu mu. Jediný pohled na oblečení poházené na podlaze mi odhalí, že je asi ne zrovna reprezentativním stavu. „A obléknout se.“ To by totiž opravdu měl. V mém hlase není ani stopy po včerejším opojném řádění, které jsme zde předvedli. Kvůli kterému se možná půl hostince nevyspalo, ale majitel měl dost taktu, aby to nezmínil. „Musíme pokračovat v cestě.“ Koneckonců jsme se teprve den cesty od věže. A někde nějaké informace o Li HuiYinoví mít musejí… Ačkoliv jejich hledání nadále zůstává na mém partnerovi. | ||
| |||
| Když to neuděláš ty… Lan XiChen
Polknu a zavřu oči. Nezměníš se… nikdy se nezměníš… Zatraceně, přesně pro takové chování jsem ti kdysi propadl, chceš mě mučit?! Ne, že bych si to nezasloužil, ale vždyť teď XiChen ani neví, že tak činí…! Soukromě…, nadechnu a zadržím slzy za víčky. Nesmím dovolit, aby mě viděl plakat. Přikývnu a přemýšlím. Vím, že mu nechci lhát. Už ani náznakem. Ale co je ještě jedna poslední lež, že? Stejně kdybys věděl, kým jsem, nevěřil bys mi už nikdy ani slovo. Co na tom, jestli budu dnes předstírat, že jsem někým jiným, když… když se nikdy nedozvíš, že jsem dnes seděl naproti tobě. Otevřu oči. Překonám tu úzkost a bolest. Ach, sloužil jsem děsivým mužům. Znám strach, paniku a úzkost stejně důvěrně jako jiní kultivující znají své meče. Nyní je to jiné, ale když vím, co musím učinit, měl bych to zvládnout. Stejně jako u Lan QiRena, měl bych to zvládnout… Vzhlédnu ke XiChenovi. Můžu odejít? Cukne mi ve stehnech. Něco ve mně skutečně chce utéct. Ale kde mám vzít sílu, když jsou jeho hnědé oči upřené přímo do těch mých? Můžu ti říct, co budu chtít? Zatajím dech. Jako vždy XiChene, ani dnes netušíš, k čemu všemu mi dáváš svolení… Ale já mu opravdu nechci ublížit. Co na tom, že se moje srdce právě pokouší vyskočit z hrudního koše. Nezáleží na škubnutí v koutcíh úst, která se nedokážou usmívat. Na brnění v dlaních, které si příliš jasně vzpomínají na dotyk z té noci. Vím, co mu musím říct. Naleznu i hlas. Jdu sám proti sobě, ale tak jako vždy když jsem ho od sebe držel na vzdálenost nejlepších přátel a bratrů, i dnes udělám, co si myslím, že musím! Er-Ge… „Tento žák, ví…,“ začnua znovu sklopím zrak. „Nechtěl poslouchat,“ ujistím ho horlivěji, „ale pootevřeným oknem hořeckého domu vás slyšel z meditace říkat, na koho nikdy nezapomenete. Poznal jméno muže, kterého chováte ve svém srdci a…“ povzdechnu si. Slova se zdají být těžší, než tíha celé hory, „proto odešel.“ Vysvětlím alespoň základ. Důvod proč HuiYin už nedokázal déle klečet. Odpusť, ale když to nedokážeš ty, musím to říct já… „A ve strážní věži, já… nechal jsem se unést. Ublížil jsem vám svou snahou o něhu. Vím, že to neomlouvá můj útěk, mrzí mě to. Omlouvám se, za všechny způsobené nepříjemnosti a přijmu jakýkoliv trest mi udělíte…“ Vím, že to neudělá. Přesto jsem to musel říct. Možná je to jen další vypočítavost, ale i kdyby tak co? Nejsem dobrý člověk. Nikdy jsem nebyl… „Vaše tajemství, je u mne v bezpečí, ZeWu-June. A bude tak dlouho, jak jen budu žít.“ Nejsem Li HuiYin, ale kdyby zde seděl místo mne on, myslím, že by řekl něco podobného. Ruce se mi zachvějí. Až v té chvíli poznám, jak skutečně pevně jsem měl zaťaté svaly a cíleně je povolím. Vzhlédnu k jeho tváři. Mělo by to být naposledy a já… Dokud ještě mohu. Chci ho moci vídat. Alespoň to… „Mohu odejít?“ chci se zeptat. Hlas se mi však vzpřící v hrdle. Nedokážu to. Ne, když je tak blízko, prakticky na dosah ruky. Kéž bych tě směl odprosit jako já… i když bys mi neuvěřil… já už ti vážně nechci lhát… Rty se mi zachvějí. Nechceš, ale stejně lžeš. Lžeš i sám sobě, takže možná, že vlastně chceš… Co na tom záleží? Nikdys nebyl poctivý kultivující, takže na tom nezáleží. Nakonec jsi dal všem, co tě měli za špinavého a nehodného za pravdu. I XiChen už to ví. Kdyby teď věděl, kdo jsi, tvář by mu zkřivila odporem a ty to víš. Shuoyue by byla z pochvy než by ses nadechl a na žádné odprošení by ti nezbyl dech, to přece víš. Vím. Ale také vím, že by tím ublížil více sobě než mě… | ||
| |||
| "Hovor" A-Yao I když své myšlenky zformuluji alespoň náznakově do slov, nezdá se, že by splnilo svůj účel. Sleduji Li HuiYina, když se narovná z úklony a vydá ke stolu. Tuším na sobě jeho oči, i když rozlévám čaj... a on celou dobu postupuje s viditelnou pokorou, kterou bych rád smazal. Musí být nervózní... pravděpodobně jiným způsobem, než já, ale možná podobně silně. Zůstává tiše a mě nezbývá, než začít hovořit... jen kdybych tak věděl, jak. Zvednu k němu oči, když se chystám ke slovům, a zarazí mě pohled na jeho sklopenou tvář, konkrétně na barvu, která se na nich usadila v drobných červených flíčcích. Proč musel své city věnovat zrovna mě... ale těžko si můžeme vybírat, koho milovat, i když se osoba které city věnujeme ukáže být jinou, než si myslíme. Kdyby to jen bylo tak snadné... Nedovolím tichu ještě se prodloužit a lehce vydechnu. „Dnes s tebou nechci mluvit jako vůdce sekty,“ když nestačila první slova, která to naznačila, zvolím přímější přístup. „Rád bych si s tebou promluvil soukromě o věcech, které myslím, že je důležité říct nahlas.“ Samotného mě překvapí, že zvládnu hovořit vlídně a vyrovnaněji, než bych čekal. Ale vlastně se mi zatím daří udávat jistý směr svému myšlení, snad pomohly k tomu ty chvíle získané srovnáním nádobí a rozlitím čaje – dokud tomu tak je, i když jsou slova těžká, mohu hovořit. Jenže naše setkání nemělo být jen o mě, ne snad? Já jsem potřeboval HuiYinovi něco říct, ale... to mohlo platit vzájemně. Navíc se HuYin na hovor nemusel cítt, nebo si třeba ani nemyslel, že je potřeba – třeba bych s tím nesouhlasil, ale právo ho nutit, to jsem si nepřičítal. Jenže on si nemusel stejně tak přičítat právo odmítnout. Vskutku – o tolik by to bylo jednoduší, kdybychom byli stejného věku i postavení... „Protože jde o soukromou záležitost, zrovna teď s tebou budu mluvit bez ohledu na tituly... A pokud se mnou mluvit nechceš, můžeš odejít,“ pokračuji, „teď nebo kdykoliv později. Stejně tak mi můžeš říct, co chceš, nebo se mě ptát, na co si budeš přát.“ Odmlčím se. Trochu doufám v nějakou reakci, alespoň v náznak, že je schopný to akceptovat. Neumím si dobře představit, co se mu teď honí hlavou – a s mou vlastní jsem stále na hranici problémů dostatečně na to, abych se o to ani nepokoušel. Možná i kdyby skutečně odešel, bylo by to v pořádku, rozhodně víc, než kdyby vůbec nereagoval – ne, že bych v takovou chvíli na slova, která je třeba říct, zapomněl. Ale když bych ho pozval znovu, věděli bychom už oba, na čem jsme. Nezáleželo už by na tom, kolikáté pozvání by přijal, ale alespoň bych věděl, že tu nesedí jen z povinnosti. Bylo by snadné, kdybych na to dokázal nemyslet a jen mu řekl, co chci a neohlížel se na něj. Bylo by to pravdpěodobně snadnější pro mě i pro něj. Jenže přesto to nedokáži udělat. | ||
| |||
| "Pozvání", to jistě... Lan XiChen
Mlčíš…? Uvědomuji si, že tomu tak je, svaly na břiše stažené zatímco stojím v té pokorné pozici, abych se vyhnul přímému pohledu na pána domu. Mého přítele, přísežného bratra, toho, který svírá už celá léte ve svých jemných dlaních mé srdce, aniž bych mu to kdy přiznal… Na co čekáš? Vzdálil se, aniž by mi odpověděl. Pod sepjatýma rukama vidím koutkem oka, jak přerovnává nádobí na stolku. Aha, sbíráš čas, nadechnu se. Pokud on může využívat prodlev takového typu, pak i já. Krátce zavřu či. Vybavím si Li HuiYinův dopis ve svém rukávu. Naše setkání v Qinghe, sdílený pokoj ve strážní věži. Jeho bolestí staženou tvář a tělo poddávající se nabízené péči… Ruce strnulé v luku se mi rozechvějí. Ale to mohu svést na únavu, i když vnitřně vím, že důvod je jinde. Vzpomenu si na svůj rozhovor s Lan QiRenem. Zajdu dokonce tak daleko, že vzpomenu si na chrám Guanyin. Na každý záchvěv jeho tváře, když bojovat se zklamáním a přesto se mi stále znovu a znovu pokoušel dát šanci. Distancoval se ode mě, aby mi vzápětí řekl: „A-Yao,“ s úderem o moji tvář… Jeho šokovaný pohled, když si uvědomil, odkud právě trčší jeho mče, příliš blízko mému tepoucímu srdci. Potřebuji to znovu vidět. Ne kvůli své bolesti, ale abych si připomněl, jakou zhoubou pro něj skutečně jsem. Potřebuji plné odhodlání nechat jej žít bez mého vlivu, i když to bude znamenat znovu mu pro tuto chvíli lhát…
Mlhlou vzpomínek pronikne XiChenův hlas jako nůž. Pozvání…, to slovo hořkne na jazyku (jakoby si mohl nějaký učedník dovolit nepřijmout takové „pozvání“), přestože pronášené vlídně, skoro jakoby mluvil se sobě rovným. Ty se prostě nezměníš, že? Za všech okolností laskavý… Copak nechápeš, že právě tím to celé zhoršuješ?! Konečně se narovnám, když jsem vyzván k usazení. Ne, ne já, žák, v jehož těle jsem přišel, byl vyzván u usazení. Bolí to. Přemýšlím rychle. Jako Meng Yao bych se znovu pokusil vymluvit. Dal bych najevo o kolik je jeho postavení vyšší než moje. Přestobych však podlehl jeho milému úsměvu, který mám snad navždy vypálený v duši, jako nejkrásnější pohled na světě. Ale mám za to, že Li HuiYin by takové pozvání odmítnout nedokázal. Chlapec, který opustil své místo před domem vůdce sekty, protože si uvědomil, že jeho city nemohou být opětované, by nyní čekal potvrzení svých doměnek a odmítnutí. Došel by k závěru, že i když on sám by preferoval stání, aby mohl co nejdříve utéct, až je uslyší, pokud u takových slov potřebuje ZeWu-Jun sedět, pak mu vyhoví… Přikývnu s nachem ve tváři. I když skutečně nejsem hoden takového zacházení, zakleknu naproti němu.
Sleduji jeho ruce, jak bere prázdné šálky, plní je čajem, přisouvá šálek blíž ke mně. Dlaně sevřené v pěst položím na kolena. Opravdu jsem rád, že Lanská roucha mají tak dlouhé a široké rukávy, jako mé staré oblečení. Každý kryt nechtěných projevů těla, který mohu využít, je nyní více než vítaný. Až je mi skoro líto, že nemám žádný vejíř, jaké pro takové účely vždy používal HuaiSang. Nedotknut se šálku, i když mě napadlo si jej převzít. Naše prsty by se mohly dotknout jako tenkrát a… Trhaně se nadechnu. Vím, že je to hloupost. Jen zbytečné touhy, které bych správně vůbec neměl mít. Ticho je mučivé. Svírá hruď a rozpíná knedlík v hrdle. Nemám za co skrýt až příliš prokrvené tváře, ale alespoň kontoluji pohled, kterým provrtávám šálek plný čaje. Nejraději bych cokoliv řekl, ale v těchto chvílích to musí být vůdce sekty, kdo promluví první. Žák si něco takového nesmí dovolit. Ať už mu ZeWu-Jun dopřeje jakákoliv privilegia či pocty. Nebuď milý. Alespoň jednou ve svém zpropadeném životě, buď drsný a krutý jak si zasloužím. Pošli mě pryč, byť tím v tývch očích budeš odmítat jen jeho. Pošli mě pryč a zadus to smítko naděje, které mi nedovolí tuto frašku ukončit, přeji si. Tedy… namlouvám se, že si přeji. Přesvědčuji sám sebe, že je to tak správné. Nepohnu se. Jakoby naproti němu klečela jen lidská socha, které rozpaky namaloval na tvář nějaký potměšilý malíř. | ||
| |||
| Pozvání... A-Yao „Hlavně buď opatrný.“ Vydechnu mimoděk zatajený dech a zvednu ke strýci vděčný pohled, když tak reaguje. Jiné záležitosti, které jsem s ním chtěl probrat, na moment stranou… pokouším se i nepřemýšlet nad tím, co vše za myšlenky skrývá vráska na jeho čele a zamračená tvář. Jsem jen rád za jeho reakci. Máme málo času, a i kdyby ne, nechtěl jsem v něm vzbudit hněv tak, aby jej projevil, přidal ještě něco na hromádku všeho, co mezi námi leželo a o čem jsme věděli i nevěděli. Dokonce přidá i radu… skloním krátce pohled a přikývnu, zaklepání přeruší jak případné reakce, tak i téma trestu. Zvednu se a se strýcem se rozloučím úklonou. „Děkuji,“ hlesnu k němu, než odejde. Mezi rozloučením se strýcem a příchodem Li HuiYina do místnosti není ani skulinka času na přemýšlení. Ne, že by mi nadcházející hovor nepřišel tolikrát na mysl, ale jeho forma pro mě zůstává stále stejně nepředstavitelná – a to není úplně dobré v okamžiku, kdy učedník stojí kousek ode mě a táže se, co může udělat pro "vůdce sekty". Už jen jej vidět i po těch pár dnech vzbouzí vzpomínky a k nim navázané myšlenky. S tichým, ale dlouhým nádechem periferně zachytím stav stolu, u kterého sám sedím. A najdu tak pro sebe alespoň několik cenných okamžiků pro zklidnění mysli i budoucího tónu slov. Znamenalo to nechat mladíka chvíli čekat, ale kdybych se tak nezachoval, také bych mohl rozhovor začít úplně špatně. Bez spěchu a zatím mlčky tedy poskládám misky od oběda a použité šálky zpět na prázdný tác, který přesunu na vzdálenější kraj stolu. Kdybych měl sedět jako jsem obvykle vedl – dříve – v Hanshi schůzky a hovory se studenty, pokud při nich nebyl strýc, seděl bych právě tam, kam tác odložím – v čele stolu. Já však zůstanu na stejném místě, jako během oběda. Daná činnost sice zabere jen chvilku, ale i tak mi umožní nabrat vnitřně trochu stability. Když jsem s Li HuiYinem jednal v Qinghe, snažil jsem se přijít s co nejlepším obrazem svého dřívějšího já, a neustále jsem přemýšlel, jak se k němu chovat co nejvhodněji. A to neskončilo dobře. Přesto mě teď oslovuje opět se vší zdvořilostí, uctivě se klaní, obrací se na mě jako na vůdce… možná to bylo celé kamenem úrazu. O čem jsem s ním chtěl mluvit bylo vyloženě soukromé. Takové hovory by měli vést lidé, kteří se cítí rovnocenní… a s tím myslím, že bude mít HuiYin větší potíže než já. Já vlastně… bych spíš uvítal, kdyby se nechoval tak podřízeně, a nadřazeně se vůbec necítím. I kdybych své povinnosti přijal zpět bez nějakých námah, neumím si představit, že bych takhle přemýšlel zrovna o něm, ne při tom všem, co udělal, co se mu stalo a co se stalo obecně. Možná jsem zkrátka nemohl své chování k němu teď řídit chováním, které „bych býval mohl mít kdyby“. Před pár měsíci by taková situace především vůbec nenastala, bylo to příliš jiné. A třeba měl strýc pravdu ve své nejnovější radě. Východiskem je upřímnost. Nechtěl bych a nedovolil bych si říct HuYinovi příliš mnoho, ale… v tom, co budu říkat, musím být upřímný. Třeba i v tom, jak se budu chovat… bez přemítání nad tím, co by bylo, a kdo jsem byl dříve. A zda bude on oplácet stejně, to… jsem možná pro tuto chvíli nepotřeboval promýšlet. Odložím tedy tác a vrátím se pohledem k učedníkovi. “Li HuiYine… děkuji, že jsi přijal mé pozvání.” To bylo důležité zmínit ve světle svých předchozích myšlenek. I když jsem doufal a myslel si, že RuJin předá má slova tak, jak je obdržel, nemohl jsem to vědět jistě… a ani to, jak si je mladík přede mnou vyložil. Já ale považuji za nezbytné, aby věděl, že jeho přítomnost zde nebyla a není rozkazem, a nebude ani když budeme mluvit. Obávám se, že to tak učedník nebude vidět… a o to spíš to musím alespoň říct. “Prosím, posaď se,” vyzvu jej vzápětí a naznačím dlaní k místu naproti sobě. A zatímco čekám na jeho odezvu, připravím dva čisté šálky z menšího tácku u konvičky. Nakonec… bylo to pozvání na čaj a navíc, sám vím, jak možnost zaměstnat se nebo získat trochu času i něčím tak malým, jako je pití, může být důležité – dokazuji si to nakonec zrovna dnes zas a znovu. Vždyť i lehké zakroužení konvičkou v dlaních před rozléváním jejího obsahu zrovna teď mi umožní svobodnější nádech. Věrný nejen svému momentálnímu rozhodnutí, ale vlastně i filozofii, která mi bývala přirozená dříve, naplním jeden ze šálků a přesunu jej k místu naproti, druhý si pak nechám sám a konvičku odložím. | ||