Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Cokoliv si budeš přát... Lan XiChen
Třásl jsem se, v ústech vyprahlou pustinu. Nedokázal jsem z něj spustit oči. Měl tvář staženou napětím a oči držel zavřené zřejmě s velkým úsilím, jak sváděl vnitřní boj… Jsem tu… Nešlo přehlédnout, jak trhaně dýchal. Chtěl jsi to vědět, že? Tak se… podívej…! Vyzíval jsem jej v duchu. Pak se ale jeho dech zatajil a trvalo dlouho, možná příliš dlouho, než mu ruka vystřelila k hrudi a zanechala na sněhobílé látce malou krvavou skvrnku. Kdyby to bylo za jiných okolností, došlo by mi, že nejspíš zatínal nehty do kůže příliš silně a příliš hluboko, když skrýval dlaně před mým zrakem. Jenže nyní na to teď nedokážu myslet. Pro teď je to jen informace. Pečlivě uložená ve skladišti paměti, kde všechno má své místo. Později ji jistě dokážu najít, utřídit a analyzovat, ale v této chvíli jsem byl příliš plný strachu a bolesti z očekávání i nevyhnutelného, ale ještě víc z naděje. Er-ge…, prolétlo mi hlavou, když tak těžce vydechl. Prosím… Prosíš? A o co prosíš?! Jak se vůbec opovažuješ po něm ještě cokoliv chtít?!!! Dech se mi krátil a zrychloval. Vím, že jsem ti ublížil. Ublížil?! Ne, tys ho obelhal, rozerval, a když už jsi ho dohnal tak daleko, že si přál jen zemřít, taks mu tu příležitost vzal! Tisíce malých jehel mi pronikalo masem k srdci. S každou další myšlenkou jsem se cítil ztracenější a ztracenější…
Držel jsem třesoucí se dlaň na své hrudi, když jeho pohled padl na Li HuiYinův dopis. Pozvedl zrak, ale mých očí nedohlédl. Nemohl tak spatřit zárodky slz v nich ukrytých. Sledoval jsem jeho ruce, když vzal listy mezi své štíhlé prsty, neodvážil jsem se však znovu pohlédnout do jeho tváře, útrpně čekající na verdikt. Slzy? Jako vážně? Jsi ubožák, pokud se chceš i nyní spoléhat na jeho soucit! Nevidíš, jak se sotva drží? Jak těžké pro to pro něj je? A to ještě ani nic neví! Vůbec mu tím neublížíš ještě víc, že? Zamrkal jsem, abych zahnal slané krůpěje, které nechci, aby viděl. Možná je to jen hloupý vnitřní hlas, ale má pravdu.
XiChen sevřel dlaň na hrudi v pěst a já cítil, jak napětí sílí a vzduch mezi námi houstne. Ať jsem polykal, jak chtěl, bylo to zbytečné. Ten knedlík v krku se stále znovu a znovu vracel zpět. Ať jsem dýchal sebe hlouběji či rychleji, vzduchu se mi nedostávalo. Tak už vidíš, co způsobuješ už jen tím, že existuješ? Jakobych to snad neviděl hned, když mne zachránil v bažinách. Když poklekl naproti mně a já pohlédl po snad nekonečné věčnosti do milované tváře poznamenané prožitým utrpení, jehož já byl od samého začátku původcem. Tohle jsem nechtěl… Taková je pravda. Nepřál jsem si mu ublížit. Nikdy… Jenže něco chtít, či nechtít, někdy zkrátka nestačí. Nakonec nemůžeme utéct před tím, kým jsme, nebo co jsme učinili. Minulost nás vždy dohoní…
Něco ve mně pokleslo. Není žádná naděje. Nezasloužím si ji a nebude mi dána. Najednou to vím. Měl jsem jen těch pár chvil ve strážní věži. Jedno objetí, když mne zachránil, které mne má mučit po zbytek mých dní, protože už jej znovu nikdy nepocítím… Zavřel jsem oči. Tak už to řekni… Přečti si ten dopis, pochop kdo před tebou sedí a řekni, že mám vypadnout. Řekni, že už mě nechceš nikdy vidět. Že myslet si, že bys něco chtěl, je jiné, než mě skutečně mít před sebou…Že se na mě nemůžeš už ani podívat… Ruka dopadla na stůl, až papíry zašustily. Pro mě to ale bylo, jakoby se na mne konečně svalila hora, která nade mnou visela od mého znovuzrození. Trhl jsem s sebou, když promluvil a setkal se s jeho očima. Hlubokýma hnědýma očima, zanimiž cítím bouři. Sice svá slova pronesl šeptem, ale pro mne zněla, jako když kat udeří mečem. Ostrá, drtící a odsuzující silou výčitek. Zachvěji se a znovu polknu. Marně… Ne. Nemusíš nic číst, pokud si to nepřeješ, bratře. Ty, nemusíš nic… – chtěl bych mu říct. Chtěl bych mu tohot TOLIK říct! Přesto, i když se vše kolem nás rozplynulo, nedokáži najít slova. Lapu po nich, jako ryba na suchu touží po vodě. A pak se zeptá, zda je to pravda a to je konec. Spustím ruce do klína a ramena mi klesnou níž. Vím, že bych neměl uhýbat pohledem, ale nedokáži se déle dívat. „Odpusť mi, Er-ge,“ vydechnu svou vlastní tichou prosbu. „Nemohl jsem to nijak ovlivnit, opravdu!“ vyhrknu na svou obhajobu, vzhlédnu, ale záhy se těmi slovy téměř zalknu a znovu sklopím zrak na dlaně v klíně. Slyšíš sám sebe?! Nemohl jsi to ovlivnit? Ty za to nemůžeš, že? Jistě, TY PŘECI ZA NIC NEMŮŽEŠ! Neříkals to tak vždycky? Tohle jsi mu opravdu chtěl říct? Proto ses tak třásl a chtěl za ním nedočkavě spěchat, když se vrátil do Oblačných zákoutí? Proto jsi s vypětím všech sil došel až sem, a nenechal LingWua, aby tě omluvil? No prosím, XiChen to jistě ocení… Rozostřeně bojuji proti slzám, které mne hrozí přemoci. Nejprve Nie FenFang, pak LingWu, a teď by je měl vidět ZeWu-Jun…? Neměl jsem to dělat A-Lingu… „Omlouvám se…“ vydechnu stěží hledaná slova. „Nemusíš nic číst. Co…“ zajíknu se. „Co chceš, abych ti řekl, bratře?“ nervózně třu prsty o sebe. Pomyšlení, že ty, které bych chtěl hladit, jsou tak blízko a přitom nekonečně vzdálené mi jen připomene večer ve společném pokoji ve strážní věži. Vypadal tak ztracený a zranitelný, když jsem jej držel a vedl k lázni… „Mám ti vyprávět, jak jsem tě učil prát prádlo, když jsme se skrývali před Weny? Vzpomínat, jak jsme každý večer uléhali na společné lůžko ze slámy na zemi? Nebo, jak jsem tě v prvním dopise z Qishanu, žádal o odpuštění, že jsem se rozhodl právě takto?“ Jak moc jsem tě vždy měl ve svém srdci? – Polknu. Ta slova mi nepřísluší říct. Neuvěřil by jim. Neuvěřil by mě… Zachvěji se, žaludek i přes čaj znovu sevřený. Můžeš mi někdy odpustit? | ||
| |||
 | Těžké uvěřit... A-Yao Musel jsem se zeptat, ale v jakou odpověď jsem doufal jsem nevěděl. Nedokázal jsem to rozhodnout, vybrat si. Napínal jsem své síly, abych připouštěl jen možnosti, kdy všechny předchozí otázky vzešly z úst mladého učedníka… snažil jsem se skutečně bojovat proti ostatním. Proti pocitům, proti naději, která ostudně se ozývala, nepatřičná, zoufalá, nemístná. Proti naději vyvážené bolestí, naději, která mě týrala už jen tím, že existovala a co by znamenala, kdyby byla vyslyšena. Naději, kterou jsem si tolik přál naplnit a přitom se za ni nenáviděl. Za napětím staženou tváří a roztřeseným hlasem skrýval se ve mě rozporuplný mix pocitů a myšlenek, mezi které jsem, jednu za druhou a přes sebe, vršil bariéry, abych se uchránil a abych uchránil chlapce naproti sobě. Třeba bych toho docílil lépe, kdybych hovor ukončil. Jenže jak bych se měl nezeptat. Byla to otázka, kterou jsem zkrátka musel položit, ale každá možná reakce byla jiným způsobem krutá. Čekal jsem věčnost na odpověď, ztuhlý bez hnutí, zkamenělý ve vteřinách, která každá přikládala tunu na mou hruď, kradla mi kyslík a dělala jen nepodstatné detaily ze všeho než odpovědi, která měla přijít. A pak se čas zastavil. “Druhý bratře.“ Jako meč pronikne masem hnaný rukou svého majitele, ta slova probodla mě a jsou nyní středobodem vesmíru. Plíce znemožňují mi jediný nádech, jako plné horoucí krve a připravené utonout. Ohlušující ozvěna toho oslovení mění se do vysokého pískotu, tlačí mě v uších a rozmazává svět. A tisíce jehel zabodaných do mé kůže, postupujících masem a krví ke kostem, agonicky hrozí pokračovat dále, k vnitřnostem, k srdci, pokud se nepohnu. Přitom však svaly zapomněly, jak kterýkoliv pohyb učinit, sevřené bolestivě v panice… a ve strachu, že snad ten jediný pohyb rozbije vše, co mě drží dohromady. Co to vlastně je? V mé mysli ta dvě slova bortí bariéry, jak kdyby tvořené byly ničím než peřím. Zvedá se vichřice, pomalu se připravuje zničit vše v dosahu, sotva šok uplyne a otevře jí poslední dvířka... A ze skrytého, potlačovaného a temného koutku podvědomí nabídne se mi bez varování drobná myšlenka. Nejprve malá, sílí s tím, jak bouře hrozí se utrhnout a páchat svou škodu. Volá mě k sobě – chce mě stáhnout na místo, kde se mohu skrýt. Kde mohu vše přečkat, schovat se… povolit, vydechnout… vzdát se. A říká mi, že by to bylo v pořádku. Připomíná mi, jak těžké je každý okamžik posledních třech měsíců. Jak nervy drásající bylo pár posledních dní. Utěšuje mě, že to tak může být. Že mám právo to zkrátka nezvládnout. Že toho bylo už příliš a tam, v tom temném koutu, tam na mě čeká klid. Tam nebude mi muset záležet na ničem, tam mohu uložit se ke spánku a děj se, co děj. Láká mě, abych povolil. A pak co? Když se zhroutím, poskládá někdo ty kousky? Když to udělám, kolik dalších tím bude trpět? Když sáhnu po úlevě, co bude s ním? Milosrdné musí být vzdát se příčetnosti. Následovat ten hlas a nestarat se o nic víc. Nechat svět světem, ukrýt se před bolestí, láskou, odpovědností… před vším. DOST. Stále mohu! Je to důležité. Musím. Potřebuji. Jistě existuje bod, kdy lidské myšlení dosáhne limitu, kdy přenechá vládu instinktům a vzdá se, aniž by mělo možnost rozhodnutí. Jenže já cítím, že tu možnost mám. Že se mohu rozhodnout do toho koutku nejít, stejně jako jít. Mohu povolit a mohu pokračovat. Ve skutečnosti je však přípustná jen jedna varianta. A tak se nadechnu. Lapnu po kyslíku a dlaň automaticky vystřelí mi k hrudi, jako by mohla zahnat pálení nebo snad ulevit bolesti, která však pochází odjinud. Zanechá na světlé látce malou rudou stopu, když ji křečovitě stiskne a znovu povolí. Další ze svalů donutím najít zpět svou funkci, když pevně zavřu oči. A v temnotě snažím se a nutím se postavit té vichřici, která všechny pokoje mých myšlenek, všechny stavby a bariéry, zničila. A přesto, že je toho příliš… samo od sebe utěšující prázdno nepřijde. Možná v základních kamenech sebezáchovy si mé myšlenky uvědomily, že ať jsou jakékoliv, kdyby utichly, už bych je nikdy nemusel zvládnout poskládat. Mám však pocit, jakoby mi na jejich utřídění nestačil ani všechen čas světa. A ten znovu běží, natahuje vteřiny a leží mezi námi v dusivém tichu. Co mám udělat? Snažím se opevnit proti té bouři, myšlenkám, které se mi podsouvají jedna vedle druhé, předhánějí se a křičí… zahazuji je. Musím se soustředit. VYDECHNI. Vypustím vzduch z plic a znovu po něm lapnu, jako by šlo o tu nejtěžší činnost. Mé prsty znovu pevně sevřou hanfu a zase povolí. Slyším zašustění jako zdaleka, ale dost na to, abych zvládl otevřít oči a podíval se na roztřesenou dlaň a papíry, které pustila na stůl. Zdá se mi, že sleduji cosi, co nedává smysl, něco neznámého. Co je to? Dopis? Proč dopis? Překonat pohledem kousek od stolu k jeho tváři téměř nezvládnu, protože vím, že obličej přede mnou nebude jeho. Ani hlas není. Ani ty oči… ale ta slova nepatří nikomu jinému, jsou k němu přišitá navěky. Dojdu jen ke krku a rychle zamrkám, než by se vlhkost z očí stihla vylít na tváře. Soustředím se na listy položené mezi námi v jasné nabídce. Sleduji tmavší linii v povrchu papíru, jak kdyby jej někdo namočil a nechal znovu uschnout. Mám si to přečíst? Mám z papíru vyčíst, co… co vlastně? A co udělat jiného? A v tom mě napadne myšlenka, která prudce proletí skrz všechny bouře. Nemyslitelná a přesto se objevila, aby se do mě zabodla jako osten pochybností, hluboko a důsledně. Co když to není pravda? Co když je to jen lež, pokus jak… cokoliv. To by Li HuiYin neudělal... Ne? Přispěchá si pochybovačný hlas, následovaný obviňujícím příbuzným. Ty ses o něj snad někdy zajímal? Náznaků jeho citů bylo dost. Ale o by se musel trochu starat! A že jsi měl! Vzpomínáš si vůbec ještě na jeho rodiče, na to, jak umřeli? Choq HuoGang položil život za sektu… Položil život za TEBE! Bránil tebe, když jsi prchal! Oba jeho rodiče měli tragický konec kvůli tobě! … Není to má vina... Pokud ne, proč se ti zvedá žaludek? Zajímal ses někdy o to jediné, co po nich zůstalo? Kdyby ses o něj více zajímal, jak by to teď bylo? Kdybys myslel na jiné, ne jen na sebe, věděl bys, že klečí před tvými dveřmi, mohl jsi mu pomoc! Je to tvoje vina! … Všechno, co teď je, je tvoje vina. Navíc, kdyby ses v první řadě vyrovnal se svými city, tohle by teď nebylo. Nakonec i A-Yaa jsi zabil ty. Panika mi mrazí krev. Mohl by Li HuiYin ze zoufalství předstírat, že je tím, koho ví, že miluji? Co když je tohle jen zoufalý čin chlapce, který se zkrátka trápil už moc dlouho… … Tak je to každopádně. Donutím se ukotvit znovu pohled. Donutit svět přestat se točit. Je to pravda nebo není? Ale ať přede mnou sedí kdokoliv… musím mít nějakou reakci. Kvůli nim i kvůli sobě. Nevím, co bude, pokud je to on. I pokud není. Ale konečně to nevydržím. Jakoby vše mělo zmizet a svět skončit, kdybych ještě vteřinu seděl bez hnutí. Natáhnu se po listech papíru… Když však horlivě odhalím první stránku a přečtu oslovení, je mi jasné, že dál číst nemohu. Jin GuangYao... Sleduji jméno na papíře, to které dostal, i když měl nárok na jiné. Sleduji to jméno a jakoby se stalo středobodem, který konečně dá smysl alespoň něčemu v tom chaosu. Smysl, kterého se mohu chytit. Protože ať je to jak chce… uvědomím si, že tohle nestačí. Pokud je pravda to oslovení, pak slova přede mnou ani nejsou určena pro mě… a mě zaplaví místo chaosu zoufalství. Pokud jsi zpět, mám opravdu číst slova, která jsou určena tobě? Už jsem četl jiná, která jsem nikdy neměl… pokud jsi to skutečně ty, pak to nejsou Li HuiYinova slova, která chci. Cítím slzy, jak se mi chtějí dobýt do očí. Držím je zpět. Znovu pevně sevřu dlaň, stále drženou u hrudi. Potřebuji vědět, jak to je, a cizí věty nestačí. Když jsem k sobě přitiskl jeho tělo, abych jej chránil před pádem a krky monstra. Když poklekl přede mnou a já jej následoval, když v pokoji vstoupil prsty do mých vlasů a rozčesával je… prsty, proti kterým jsem byl příliš slabý… když vedl mě přes pokoj a já neměl sílu vzdorovat. Byl jsi to celou dobu ty? Copak… jsem se ti vyznal, aniž bych věděl? Proč bys mi teď říkal pravdu, až teď… Proč jsi vypadal tak zoufale, bylo to jen další dobré hraní? Všechna slova, co si říkal, byla jen součástí nové role? Tak něco řekni. Že ta hrozná naděje je pravdou, že ta nejhorší obava se splnila… to největší přání je realitou… nemohu se to dozvědět od nikoho jiného. Položím dopis zpět na stůl a zvednu konečně oči tak vysoko, že se setkám s druhými, jsou-li otevřené. „Řekni něco.“ Šeptám a má vlastní slova ke mně putují jako z velké dálky. „Nebo mám… mám opravdu číst slova jiných?“ Konečně nezvládnu tomu zabránit a několik slzy přelétne mi po tvářích, aby dopadly na desku stolu. Rty se roztřesou. "Opravdu je… to pravda?" Mám začít prosit? Přes všechno, kdybys byl tiše, kdyby sis to přál… zašeptal bych to. Nenuť mě do toho. | ||
| |||
| Miluji tě, tedy tě mučím Lan XiChen
Sleduji ho. Šok zračící se v rozšířených očích. Ano, ten byl očekávaný. Musel přijít, po takové otázce. Kdybych byl na jeho místě, také by mne zaskočila. Mlčení se však protahuje. Pěsti skryté v rukávech zatínám každým okamžikem silněji. A když prudce zavře oči, bojím se i dýchat. Er-ge…, chce se mi vyhrknout, ruku vztáhnout k jeho. Zachytit jej, přitáhnotu zpět. Přinutit podívat se mi do očí, jakoby ho snad pohled do nich mohl nějak vysvobodit ze všeho, čím si nyní prochází. Tohle? To není nic proti tomu, do čeho ho hodláš uvrhnout. Mlč…, zaprosím v duchu. No. Pokračuj. Rozervi ho znovu na kusy, to přece umíš. Kdo myslíš, že pak bude sbírat jeho kousky? Nějaký další HuiYin? Sklopím zrak, zavřu víčka a prudčeji se nadechnu. Takhle nesmím myslet. Ne teď! Jakoby pouhé přesvědčování proti němu někdy stačilo. Měl bych jít… Nemám na to…, ale než vůbec mohu začít na toto téma jakýkoliv vnitřní dialog, XiChen říká, že mi odpoví. S hrudí sevřenou a téměř bez dechu, kdy se hlava točí tak, že i kdybych se pokusil vstát a utéct ze situace, nejspíše bych mu jen padl k nohám.
Přikývnu tedy, víčka pevně semknutá. Nemohu dovolit slzám, aby mne přemohly. Ne teď. No… Tak jaká je tvá odpověď, bratře? Chtěl bys to vědět? Přes všechno, co by to znamenalo? Mám ti to říct? I když ti tím ublížím? Hruď se mi svírá a vzdouvá. Každý nádech působí bolest. Nebo mám mlčet? Chceš i nadále žít v nevědomosti? Oba víme, že jsi nikdy nechtěl doopravdy vidět. MingJue tě přede mnou mockrát varoval, ale tys mu nechtěl věřit. Slepota má své kouzlo, zdá se… „Chtěl bych to vědět,“ – pouhá čtyři slova stačí, aby mé myšlenky odvál vítr pryč. Otevřel jsem oči a nebyly žádné slzy, které by signovaly pro mne stále cizí tvář. Pohlédnu na vůdce sekty Lan, ale jako bychom byli zpět v Chrámu. Oči má zavřené. Můj dech je zrychlený, krev se nahrnula do tváří. Pohledem visím na jeho bledých rtech. Hltám každé slůvko, jako žíznivý poutník, který po dlouchých dnech v poušti našel studnu. Hlava se mi dočista zamotala. Myšlenky se staly vírem, který nejde zastavit, zkrotit ani pochopit. Jedinou nedokáži zachytit. Jen slova se mi vracejí ozvěnou: „Chtěl bych to vědět,“; - Nevíš o co žádáš. „Neumím si připustit, že bych to nevěděl. Že by byl na tomhle světě, byl by zpět a… neřekl mi to."; Dívám se mu do tváře. "City, které k němu chovám… nedokáží změnit, co cítil on, ani co se mezi námi stalo…“ Stisk prstů zarytých do dlaní pomalu slábne. "Kdybych jej měl znovu vidět… myslím… že bych byl opravdu rád…“; S každým dalším prohlášením, vzpomínkou, které se vracejí jako poštovní ptáci, jakobych slábl. „Víš, i přes všechno, co se dříve stalo, ty i on si zasloužíte další šanci na štěstí…“; - I ty, A-Lingu? Hořce bych se uchechtl. „O tom, co může být cennější., že ty můžeš být...“ - Ne… Nemůžu… Teď neví, o čem mluví. I když říká, že chce, doopravdy nechce. „Nikdo se nemůže rozhodovat za jiné,“ Nemohu si pomoci, zakroutím odmítavě hlavou. Přesto nemohu spoustit oči z muže, který sedí naproti mně. „…nemůžeš říct, co je nejlepší pro Lan XiChena, a co ten by chtěl. Nemůžeš rozhodovat, jestli mu ublížíš tolik, že to překoná tvůj návrat… nebo naopak. Jen se… musíš rozhodnout, jestli mu to chceš říct…“ - Jestli chci…? Jakoby bylo tak JEDNODUCHÉ to říct. Pokud se tak rozhodnu, přesněji pokud učiním, co vím, že musím, kam nás to zavede? Ví to někdo?
„Proč se mě na to ptáš?“ ptá se tiše. Sedí ani ne půl metru ode mne, přesto slyším tu otázku, jako z velmi velké dálky. Rty se mu chvějí. Ramena má napjatá, ruce nejspíš podobně zataté, jako já ještě před pár okamžiky. Odpusť mi, „Druhý Bratře…“ Ani si neuvědomím, že mi slova splynula doopravdy ze rtů… Li HuiYinovu tvář neumím zcela ovládnout. Tělo mám jako zcepenělé. Je těžké přimět ruku, aby v rukávu našla Li HuiYinův dopis. Nakonec to je způsob jak vše říct. Říct beze slov, protože je má hlava prázdná. Sevřu oba listy v prstech a maličko je tak pomačkám. Bolí to. V čele cítím pulsující nesouhlas. Vzadu v týle zcela zřetelných výsměch. Odmítne tě. Nazve tě zrádcem. Co myslíš, že se dozvíš? Stejně zemřu, ne? Ale pravda je, kdybych byl na jeho místě… taky bych chtěl vědět… Pokud mě nakonec vydá HuaiSangovi, tak fajn. Můžeš slavit. Ale pokud ne… A to je ten osudný kámen úrazu. Naděje… Pouhé malé semínko, které může zadusit pouze on. Pokud tak učiní, bude konec. Ale jestli ne… Sám nevím, co to bude znamenat. Přece ta šance doopravdy není, nebo ano? Nemůže být! Polknu, oči zarudlé. S výdechem mu roztřesenou dlaní podám složené papíry. Odpusť, že ti musím otevřít oči. Vím, že potřebuješ jít dál, žít beze mne, jenže… Jenže sám se tě nedokáži vzdát… ZNIČÍŠ HO! Pustím listy na stůl a prudce stáhnu ruku zpět. Chtělo by se říct, že musím jít. Něco ve mně (zřejmě to, co si pamatuje poslední průnik Shuoyue mou hrudí) křičí, abych utekl. Jenže to já doopravdy nemůžu. Musím zůstat. Musím znát reakci.
A tak tam klečím. Pravou ruku si levou dlaní držím u hrudi a s rozpaky, strachem i bolestí a zoufalstvím, které nedokáži skrýt, čekám na verdikt. Srdce mi buší silou poplašných gongů, které mi měří poslední čas. Nejhorší však není pomyšlení, jak se mnou naloží. Můj strach pramení z obav, jestli on takovou zprávu vůbec unese. Jestli jsem mu právě nezatížil sarkofák příliš velkým břemenem… Protože pokud by se měl složit, jako San LingWu včera nebo já dnes… Co bych měl učinit? A chtěl by vůbec, abych u něj v takovou chvíli byl? | ||
| |||
| Odpovědi A-Yao Když mi Li HuiYin připomínal má slova z předchozího rozhovoru, pokývl jsem v odpovědi na jeho otázku, menší úsměv, který jsem se snažil, aby byl povzbudivý, stále na tváři. Nebylo to tak, že mě nenapadlo, že by to nemuselo být (a pravděpodobně nebude) vůbec jednoduché, když se rozhodne skutečně mluvit tak, jak jsem mu dříve nabídl, nebo se tak ptát. Že by to vědomí nepovzbuzovalo odsouvanou nervozitu. Možná je to jen ten pocit, že mu to dlužím, touha pomoci mu, nebo jen myšlenka na to, že i mě by se mohlo později snáze vysvětlovat v takovém duchu, že ta nervozita a těžké očekávání nejsou dostatečné na to, abych couvl. Dokonce ani studený pot na šíji, když z hlubin, kam jsem se [i[jej[/i] snažil zas a znovu zahnat, vykoukne malá myšlenka, ne konkrétní, jen beztvará ruka strachu, že by se jeho směrem další hovor mohl až příliš snadno stočit. Jakoby, i když sám si dovolím jej opustit, stejně číhal na konci každého mého kroku, minimálně dnešní den tomu nasvědčuje. A s tím, jak na mě každé takové, i nejmenší setkání působí, pozastavit se nad tím, musel bych pochybovat o vlastní upřímnosti k sobě sama. Jedna mysl má však své limity, co vše může pojmout, někdy potřebuje přesvědčení, pohnutek, i když možná nevědomky lže sama sobě. To však stranou. Li HuiYin může mít na srdci cokoliv, a i přes bodnutí této myšlenky, ve skutečnosti neváhám, když jej nezastavím. Dokonce ke kývnutí ještě přidám opatrné „platí, pokud to tak chceš.“ Se snahou jej podpořit, cokoliv by chtěl vyslovit… Skutečně, jako bych sám sebe znovu a znovu chytal do sítí. Pravda ale je, že bych jej nechal se zeptat, i kdybych věděl, co bude následovat. Důvodů pro to je dostatek… Ne, že bych tedy zvládl takto přemýšlet. Ani mě nenapadne, zda lituji nebo nelituji povolení, na které vlastně mladík ani nečekal, když vyhrkl svou další otázku prakticky zároveň s tím, jak jsem dořekl odpověď na tu předchozí. V ten moment a bez varování má mysl jakoby musela uvolnit všechnu kapacitu pro procesování těch několika vyhrknutých slov, že povolí vše nepotřebné a dovolí čistému šoku a zaražení, aby změnilo mou tvář a rozšířilo oči. „Pokud… pokud by se vrátil…, Nemusím se ptát kdo. Jeho tvář mi před oči vstoupí tak jasně, jakoby to bylo naposledy před chvilkou, co jsem ji viděl. Tak krásná, jako v mých vzpomínkách… ušetřená grimas, bolesti i zrady, nebo mrtvolné prázdnoty, se kterými se ukazuje v mých snech. Pokud by se vrátil? Možná bych opravdu dokázal nad tím přemýšlet, po překonání překvapení. Jenže to by se k němu nesměla přidat hrůza. podobně jako Patriarcha Yilingu, chtěl… chtěl byste to vědět?“ Trvá chvíli, než se znovu nadechnu, než místnost přijde zpět do barev a tvarů a s ním i Li HuiYinova tvář naproti. Dychtivost v jeho tváři… Nadechnu se, polknu. Zatoužím na něj vyhrknout, proč se ptá, ale neudělám to. S pocitem, že by snad utekl… a to teď… teď zkrátka nemůže. Ne bez vysvětlení. Uvědomuji si, že vyslovil i další otázku, o tom, jak bych se zachoval. Ale opravdu se teď dokáži soustředit jen na část jeho slov, které mě jako ledová dlaň svírají u žaludku… Kdyby se vrátil podobně, jako Mistr Wei… Jak to Li HuiYina napadlo? Proč se zeptal právě takhle? Náhle si ani nevybavím, co vlastně říkal, že dělal v Qinghe – pocit, že by to mohla být lež, mi sevře hrdlo. Uvažoval nad něčím takovým? Bloudím očima po jeho tváři, jakoby byla do teď neznámá… Přemýšlel nad tím? Přemýšlí nad tím teď? Proč se jinak ptá? Přemýšlel nad tím a rozmyslel se? Přemýšlel nad tím a… NE! Zavřu rychle oči, takřka prudce. Projev slabosti, na kterém… zrovna teď mi vůbec nezáleží. Cítím svíravé brnění, které mi putuje od prstů a vím, že jej nesmím nechat příliš pokročit. Nevím, zda s ním putuje více nevolnosti, pohlcující paniky, hloupé a nemyslící naděje, která mi bolestivě svírá srdce a připomíná silné city, které nikam nestihly zmizet, nebo strachu, který by mi nedovolil se již více nadechnout… cokoliv to je, nesmím se nechat ovládnout. Nic z toho není v pořádku. Pomalu vydechnu, když rychle načrtnu v hlavě scénář. Připravím se zastavit jej, kdyby chtěl odejít, kvůli mé reakci, ztrátě odvahy, čemukoliv. Možná nad tím přemýšlel nebo přemýšlí, ale jen hypoteticky. Nic to neznamená. Měl bych mu dát takovou odpověď, aby se podobných myšlenek případně zbavil. Ale… v tomhle mu nedokáži lhát. Pak mu tedy musím nedat odpověď, nebo ji dát upřímnou… jenže jaká taková má být? Pokud však žádnou nedám, pak… tenhle hovor je pravděpodobně u konce. A já potřebuji slyšet od něj, že to není vážná otázka. Že nic neznamená. Potřebuji slyšet, proč se ptá. Potřebuji v sobě zadusit ten plamen naděje, která bolí a děsí mě tím, co znamená, že je ochotná se objevit přesto, co by takový návrat znamenal, přesto, co by na to řekl můj vlastní rozum, přesto, že jde proti všemu mému přesvědčení. Malý plamen naděje a stejně tak plamen hrůzy, která mě nutí nehty pevně zatínat do obou dlaní a ramena do třesu – obojí spojené s představou, že až se zeptám, odpověď nebude taková, kterou potřebuji slyšet. Nadechnu se co nejklidněji s vypětím vší vůle, než lehce pokývnu. „Odpovím ti na to,“ vydechnu na znamení, že se dočká dalších slov. Jen proto, aby neodcházel – připravený stále jej zabrzdit, kdyby chtěl. Musím to vzít postupně. Jakkoliv, jen aby to nevzbudilo další chaos. První otázka. „Chtěl byste to vědět?“ Potřeboval bych to vědět! Instinktivně to chci vyhrknout, sotva se opravdu donutím nad otázkou zamyslet. Ale to není odpověď. Jenže jak mám říct, zda bych chtěl… Vzpomenu si, jak se mě strýc ptal. „Co potřebuješ, XiChene?“ A co mě napadlo hned, bez rozmyslu… Potřebuji, aby byl zpátky. Jenže ona to také nebyla pravda… bylo to přání, hluboké, sobecké, bez ohledu na vše okolo nebo vlastní sebezáchovu. Bylo to přání obalené citem silnějším, než jsem myslel, že mohu cítit ke komukoliv, vyjma rodiny. Povzbuzené klubkem lží, do kterých jsem spadl, ignorující vše, co bych měl vidět. A přitom… tak silně hořící, že dokáži cítit naději v něčem, co mělo by mi převrátit útroby naruby, co by mnou mělo být tak silně odmítnuto, že bych měl Li HuiYina rovnou začít kárat jen za možnost existujícího pomyšlení, že by něco takového udělal. Jen pomyšlení. Ničeho víc… nic víc nemohu připustit. Vše víc jsem odřízl tlustou, neproniknutelnou stěnou. Jen hypoteticky. Kdyby se vrátil. Kdyby se našel někdo, kdo by vyměnil své tělo za přání a dal mu nový život… chtěl bych to vědět? Cítím štípání v očích jen při pomyšlení na zápornou odpověď. Závoj paniky, jakoby to měla být realita. Jak bych mohl nechtít vědět… a jak mohu chtít vědět?... Vědět by znamenalo stát před tím, co dál. Nevědět… by bylo smilování. „Chtěl bych to vědět,“ slyším sám sebe říkat skoro chraptivě, tiše, skoro jakoby to byla odpověď, která by neměla být nikdy slyšet. Však neměla být. A přesto mu odpovídám. Ano, třeba s myšlenkou na odpovědi zase od něj, ale s těmi slovy si uvědomuji, že to není jen proto. Odpovídám a přemýšlím nad tím prostě, že se zeptal. Mohl bych jej odmítnout, mohl bych i tak požadovat odpovědi, mohl bych jej i nechat lhát… já bych mohl lhát. A přitom potřeba odpovědět je mnohem silnější, snad kvůli těm násilně stranou drženým myšlenkám, kvůli pomyšlení, které nemohu pustit blíž a přitom fungovat. Snad protože tenhle člověk je první – jediný – s kým takto mluvím. Než se naději, hovořím dál, oči pevně zavřené, uši zachycují oba naše dechy, jakoby snad měl jeden z nich utichnout s každou vteřinou a ten okamžik musel být zachycen. Do ticha místnosti šeptám a nevnímám kapku krve, která se začala tvořit tam, kde se nehet levého ukazováku pevně ukotvil v kůži dlaně. „Neumím si připustit, že bych to nevěděl. Že by byl na tomhle světě, byl by zpět a… neřekl mi to." Že by opravdu potvrdil, co měl bych konečně do největších hloubek si připustit, že vše mezi námi byl jen jeho plán... "Měl bych to umět, nejspíš, ale neumím." Se smutným úsměvem potřesu hlavou. "Nemohu ti ani odpovědět na další otázku…“ Slova chtějí se mi zachytit v krku. Co bych udělal, kdyby se vrátil… Chci říct, že bych se omluvil. Žádal ho o odpuštění za vše… za to, že jsem při něm nebyl, že jsem nespatřil včas, kam se žene, že jsem pro něj nebyl dost na to, aby se mohl svěřit, otevřít, třeba najít jinou cestu… za to, že jsem byl pomalý ve vlastních citech. Za to, že jsem jej zradil… že jsem při něm nestál… za to, že jsem to byl já, kdo mu vzal i finální naději, tu na nový začátek. Ale co on? Omluvil by se? Za všechnu manipulaci, za to, že musel mít i to poslední slovo. Za vše… i za to, že mě tu nechal. Bylo by v jeho očích vůbec něco hodné omluvy? A co ty sdílené chvíle, malé úsměvy, doteky… alespoň něco z hry mistra manipulace, alespoň to mezi námi, co stále nedokáži odsoudit jako lež, a přitom ani věřit nemohu, že byla to pravda… dokázal by se alespoň za něco omluvit? „Nemohu ti odpovědět, protože… kdyby se to stalo, pak by nebylo jen na mě...“ Hlesnu místo všech těch myšlenek. Pokračovat pak jde snadno, oči otevřu, ale zahledím se do stolu. V tu chvíli pryč je pomyšlení na to, jak bych měl vypadat a jak se chovat. "City, které k němu chovám… nedokáží změnit, co cítil on, ani co se mezi námi stalo. Rád bych ti odpověděl upřímně, co by bylo, kdybych… kdybych…" Musím se odmlčet. Jen představa toho, že by byl zpět, je víc, než bych dokázal tak rychle zpracovat. Mluvit o ní nahlas je pak svým způsobem ještě těžší. Jakobych připouštěl tu variantu… a to já nesmím. Nesmím, ne kvůli Li HuiYinovi, ne kvůli všemu, to přání… bych neměl mít. Nesmím, protože tohle musí být jen hypotetický hovor, kvůli chlapci, co pro mě tolik vykonal. "Kdybych jej měl znovu vidět… myslím… že bych byl opravdu rád. Ale co by následovalo to… opravdu nemohu říct takhle, z ničeho…“ Dokončím. Musím se zeptat. Ta otázka se snaží prorazit si cestu od okamžiku, kdy přišel Li HuiYin se svými. A sotva dokončím své odpovědi, už jí nedokáži bránit. Zvednu k němu oči s polknutím. „Proč se mě na to ptáš?“ Chci to říct pevně, ale spíš to roztřeseně vydechnu. Neschopen povolit byť jediný sval v těle pak čekám… | ||
| |||
 | Hostinský Wei WuXian a Lan WangJi Hostinský samozřejmě připravil hostům snídani, přesně jak slíbil. To samo o sobě, by bylo v pořádku. Dokonce jej na tácu sám nesl nahoru… Jenže když se přiblížil ke dveřím pokoje, aby zaklepal, uslšel zvuky, které mohly znamenat jedinou věc! Polkl. Zavzpomínal, jestli s nimi neviděl nějaké ženy a když si uvědomil, že ne, potřásl hlavou, aby smazal všechny chlípné myšlenky. Pohled mu padl na tác s připraveným jídlem a rozhodl se, že jej odnese jiným hostům a u těchto dvou raději ještě chvíli počká… | ||
| |||
| Jak je to, bratře? San LingWu a Lan XiChen
San Ling moji připomínku odmítl. Odhodlaně, striktně, přesto mírně rozechvělý. Omlouvám se, chtělo by se říct, ale kde jsem k tomu měl vzít síly? Přikývl jsem tedy. Dlaň položil na jeho rameno. Naložil jsem toho na tbee tolik… Dvakrát jsem jej poplácal, než jsem pokračoval v cestě. Ale víš, i kdyby měě odmítli, přijal bych to. Každé odmítnutí bych přijal snáz než přijetí… A nejvíc mě děsí, že možná i to XiChenovo. Odmítnutí, to vede jenom jedním směrem. Přijetí… je něco, čeho se mi dostalo zřídka. Úplné přijetí… to jsem poznal naposledy jako kluk, než jsem zjistil, čeho všeho jsem sám schopen. Kdyby k němu došlo, jak bych se měl chovat? Co přesně by to znamenalo? Proč mi ho při nebesích musí A-Ling nabízet?! A PROČ, nyní tváří v tvář vůdci sekty, si musím vybavit právě tohle?
Vzhlédnu k němu znovu. Nejde to jinak! Ach, bratře… uhýbáš pohledem, co mi tím chceš říct? Co značí rovnější záda a nádech, tak těžký? Stále jsi tak krásný… Netušíš, o čem mluvíš, nebo spíš… o čem mluvím já. Netušíš, kdo proti tobě sedí, a já netuším, co bych měl učinit…
Pokud ti řeknu pravdu, jak se zachováš? A co všechno pod ni spadá? Když přiznám, že mne již HuaiSang hledá, uvidíš za tím jen vypočítavost, ne fakt, že už ti nechci a nedokážu víc lhát a předstírat že jsem učedník, kterému bys měl být vděčný… Pokud nepřiznám tuhle část, co uděláš s tím, že jsem zpět? Zamkneš mě někde? Vyženeš? Nebo mě třeba jen necháš mě jít...? Ale když ti to neřeknu, celá tahle tíha bude nadále ničit San LingWua i jeho přátele…
Naslouchal jsem, pozoroval. V očích se mi zrcadlily slzy, které ale neunikly ven.
Mám odejít? Nechat tě říct, cos Li HuiYinovi chtěl a zmizet? Zanechat po sobě třeba jen chlapcův dopis, který původně nechal mě, aby ses dozvěděl, s kým jsi zde seděl, až budu mimo tvůj dosah? Ne… Sedl bys na Shuoyue a vydal se mě hledat, i když nejsi zcela při síle. Vím, že ano… Je tak neskutečně hloupé, jak moc do tebe vidím… Kéž bys mi mohl odpustit… Kéž by ses mě dokázal vzdát…
Trhaně se nadechnu, dlaně sevřu v pěst. Zakroutím mírně hlavou.
Nemůžu se vrátit do ubytovny, aniž bys věděl. Nemohu se vrátit a nebýt schpen přemýšlet… Vidíš, co se mnou děláš Er-ge? Jak jsem mohl skončit takto? A ty? Proč se na mne díváš takhle? A-Lingovi bych to nikdy neřekl, ale víš kdyby… kdyby ses na mě podíval tak jako kdysi se slunci v hnědých očích, já… snad bych si dovolil ještě doufat, ale… Co uvidíš, až tě oslovím já, jako kdysi? Co uvidím já v tých očích?
Zavřu oči, vydechnu a znovu na něj upřu pohled. „ZeWu-Jun řekl… ‚Protože jde o soukromou záležitost, zrovna teď s tebou budu mluvit bez ohledu na tituly... A pokud se mnou mluvit nechceš, můžeš odejít, teď nebo kdykoliv později. Stejně tak mi můžeš říct, co chceš, nebo se mě ptát, na co si budeš přát.‘; platí ta slova i dnes?“ vyslovím tiše, nejistě, přesto odhodlaně. Nápověda číslo jedna, bratře, vzpomeneš si, kdo vždy mýval tak dobrou paměť?
Nerozumím jeho odpovědi. Strdce mi v hrudi bije v ohlušujícím rytmu. Běží svůj vlastní závod a tělo nechává za sebou. Stejně jako pro duši, i pro srdce je nyní tato schránka vězením, neboť tento měkký sval se touží schoulit v Lan Xichenových dlaních a bít jen pro něj, nebo uhynout…
Stísněně polknu. „Pokud… pokud by se vrátil…, podobně jako Patriarcha Yilingu, chtěl… chtěl byste to vědět?“ vyhrknu možná až příliš rychle s dychtivou zvědavostí v tmavých očích. Odpusť mi, XiChene, já… tohle zkrátka musím vědět. „Jak byste se zachoval, kdyby byl zpět?“ | ||
| |||
| Posezení A-Yao Sleduji jeho počínání s těžce drženou klidnou tváří. Má být trpělivá, zajímat se a přitom nepřekračovat ty hranice mezi námi, které stále stojí. Jeden výraz však nemůže za vše hovořit, navíc držený jen stěží před starostmi, které se mi vykrádají do očí. Vidím semknutí jeho rtů i chvíle, kdy se snaží ovládnout svůj dech, pravděpodobně hledá klid a pokouší se ovládnout emoce, podobně jako já nespočetněkrát za den se pokouším. I právě teď… přestanu jej sledovat, přesunu pohled ve snaze nebudit v něm nepříjemné pocity či rozpaky a nemarnit tak jeho snahy. On však přejde od odpovědi k omluvě, a to lehce rozšířím oči a vrátím je k němu. Omlouvá se mi… nejraději bych jej zastavil hned s prvním slovem, ale nechám jej doříct, co chce nebo potřebuje. Potřebu se omluvit chápu, i když s ní nemohu souhlasit. Když si vybavuji včerejší rozhovor - jakkoliv bych v tuto chvíli neměl, neboť mě nutí sevřít ve skrytu rukávů vlastní ruce do pěstí a znovu pevně zatlačit kraji nehtů proti bledé kůži, abych přinutil se příliš nesklouznout zpět do myšlenek, do jejich vzdálenějších končin, a především do jeho končin - nevidím v té vzpomínce nic, za co by se musel omlouvat. Pokud by někdo měl, nebyl by to on. Rád bych mu to řekl. A co víc, rád bych ho utěšil, uklidnil i v této situaci, ale jak? A pomůže mu, pokud se o to budu snažit? Co to děláš, XiChene. Vnitřní hlas přiběhne varovat, natáhne ruce, aby mě stáhl zpět od uvažování, kterým jsem se dal. Jenže je těžké jej následovat. Vím, že musím… pokud skutečně chci zaujmout zase zpět své místo, pokud stále platí mé rozhodnutí, ne pokud, když! - musím se začít znovu chovat jako vůdce. Vůdce, u kterého je nepřípustné takové chování k jednomu učedníkovi. Vždy mi na každém záleželo, ale mám-li být v čele sekty, nemohu si dovolit žádného jedince stavět nad jiné a chovat se k němu jinak… nešlo ani tak o otázky a zájem o jeho stav, ale o to, co jsem cítil, že jsem jej vůbec volal. O myšlenky, kterých jsem se nedokázal zbavit. Nemohu tak myslet. Měl bych poslechnout volání toho hlasu, reagovat jinak, než starostmi a lítostí na jeho odpověď i další slova. Měl bych přijmout jeho omluvu tak, jakoby byla na místě. Měl bych se zeptat věcně, co jej trápí, a jako starší a vůdce mu případně poradit, co dělat, to snad bych mohl, se zájmem a malou starostí snad také. To by ještě bylo akceptovatelné. Ale síla mých pocitů, ta rozhodně není. Nadechnu se, narovnám lehce, přinutím se udržet klid ve tváři, smazat každou vrásku přílišné starosti… začnu hledat slova, která bych snad mohl říct jako vůdce, nepříliš osobní… a se vzpomínkou na dopis ponechaný v mém vlastnictví ta slova polknu. Měl jsem být upřímný… ať je to nebo není správné, přesto také chci být. A selhání, jedno za druhým, vrším na sebe do příliš dalekých výšin. Snad tahle slova k nim nepřidám - i když záleží na pohledu. "Nemusíš se mi omlouvat, není skutečně za co," vydechnu tedy mírně. Tváří v tvář jeho nervozitě, snažím se o uklidňující tón i úsměv, který však k rtům nedosáhne. "Neudělal jsi nic špatného, to kvůli mě ses ocitl v... nepříjemné situaci, je to…" nebylo to v pořádku, ale ne z takového pohledu, jakým na to koukal pravděpodobně on… "pochopitelné. Navíc až do té chvíle bylo tvé chování obdivuhodné." Alespoň se zastavím, než bych zašel ještě dál. Než bych začal s vlastní omluvou, která by však ztěží našla konce, kdybych jí dal prostor. Co však nezvládnu je hned přejít k věci a více ignorovat, co řekl. Neudělal bych to ani dříve, jen dnes jen stěží potlačuji starost, pocit odpovědnosti, a vinu alespoň tak, aby nebyly jasně čitelné v mé tváři. "Na mou předchozí otázku nemusíš odpovídat," dodám mírně. "Pokud bys však chtěl, můžeš ji zúžit tak, jak pro tebe bude vhodné." Možná bych opravdu měl pokračovat a předestřít mu, proč jsem jej v první řadě nechal zavolat. Jenže tím bych mu vzal i možnost pro vyjádření, kterou jsem mu právě nabídl. Přinutím se tedy nakonec alespoň k malému, lehkému úsměvu, který není veselý, ale jen se snaží být povzbudivý - jestli nakonec nevychází spíš smutně, nejsem si jistý.“Chci s tebou probrat nějaké záležitosti, ale ty mohou chvíli počkat.” Vážně, co to dělám… zase. | ||