Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | První otevření
Tolik objímání… Ani nevím kdy naposled a koho jsem takhle pevně, dlouho a opakovaně držel. Musel to ale být někdo speciální. S XiChenem byly doteky vzácností. Jako květ rostliny, který vykvétá jen jednou za deset let. Vytoužené, opředené čekáním a sněním o každé takové chvíli. Miloval jsem ale i jen pozorovat jak maluje, píše, hraje nebo připravuje čaj… Obejmout jej jsem si však nikdy nedovolil. Nejblíže jsme tomu byli, když jsme spolu žili před samotným začátkem války. Měli jsme jen jedno provizorní lůžko na zemi a sdíleli jej. Vždy jsem lehával na boku zády k němu, když jsme přestali mluvit a přišel čas jít spát. Míval jsem zlé sny, ze kterých mne probudil a pak jsme si chvíli povídali, nebo mě jen tiše držel za ruku a pak mi hrál, abych lépe spal… Vždycky se o mě tak staral… Většinou jsme se budili současně. Pamatuji však jedno ráno, kdy jsem vstal dříve. Dozvěděl jsem se jen den před tím, že mladí mistři, kteří byli posláni do Qishanu snad zemřeli na Nočním lovu s Wen Chaem a měl jsem strach o HuaiSanga. (Nikdy se nedozvěděl, kdo zařídil, že mohl utéct…) XiChenovi jsem ale tu informaci zamlčel. Nechtěl jsem ho trápit. Probudil jsem se a on ještě spal. Tiše ležel vedle mne. Sluneční paprky pronikaly mezerami v bambusových zdech, kde už vypadala hlína, a zahřívaly jeho nefritovou tvář. Díval jsem se na něj a přistihl se při myšlence, jaké by bylo dotknout se jeho rtů svými. Neudělal jsem to. Zastavil jsem se pár centometrů od cíle a raději mu pošeptal do ouška, že je již ráno. Neměl jsem dost odvahy. Bylo by zneuctění tak sáhnout na muže, který mi projevil tolik nadměrečné důvěry. Nikdy mu neublížím, přísahal jsem si a nakonec i tento slib porušil… Pak tu byla A-Su. Odcizili jsme se po Song-erově smrti. Přesto jsme měli blízké pouto, i když už jsem na ni nikdy znovu, jako muž na ženu, nesáhl a věděl, že ji to trápí. Objetí, tance, držení za ruku to vše bylo v pořádku. To jsem jí byl schopen dát, když už ne štěstí, které by si zasloužila. A Jin Ling. Ach, i když jsem toho tolik napáchal, nikdy mi nešlo o to být vrchním kultivujícím, nebo být vůdcem klanu Jin, nebo vytvořit rod, který bude vládnout tisíc let. Ano, všechno ty byly prostředky. Nějak to vyplynulo ze situace. Ale nebyly to cíle, za kterými by ch šel. Samozřejmě, jsem ZiXuanovi záviděl, ale ten kluk sám o sobě nebyl špatný. Nechoval se ke mně špatně. A jeho syn? Ten už vůbec za nich nemohl… Ano, možná jsem ho rozmazlil, ale co bylo špatného, že jsem chtěl, aby měl dětství, které já mít nemohl? Navíc od přísnosti měl Jiang WanYina. Ne, já samozřejmě vždy počítal a chtěl, aby jednou vedl klan Jin, malý RuLan. Jenže ten se nechal obejmout snad naposledy někdy v devíti letech, pak už ne. A teď? Teď tu je San LingWu. Naprosto jedinečný mladík, který byl kdysi pro mě jen jedním z mnoha. Snad mne trochu omlouvá, když jsem tenkrát přicházel do Oblačných zákoutí, měl jsem docela jiný objekt zájmu. Nyní zde však sedí vedle mě a nechává se objímat, mačkat, hladí mne ve vlasech s přáním, abych žil…
Nedokáži říct, zda je tedy v pořádku, přijímat útěchu, kterou mi poskytují jeho paže a slova. Přijímat cokoliv, co mi nabízí. Vždyť, neměl bych, to je jisté. Jedna má část to zřetelně vidí. Ale ta vnitřní potřeba, která se ukázala silnější, než bych si kdy připustil, ta zvítězila. Selhal jsem. Znovu jsem zklamal člověka, kterého jsem chtěl chránit. A ten člověk mi teď říká, že je tu pro mě, ať potřebuju cokoliv… V duchu nad ním mohu jen kroutit hlavou. Jděte už s tím do háje!, chce se mi křičet. A co když tvé dobroty jen zneužiju, nenapadlo tě to?, jakoby snad mělo smysl se ptát. I kdyby ano, a že jsem mu včera podněty dal, pak se rozhodl tuto možnost ignorovat, zřejmě proto, aby vůbec mohl pokračovat ve své vytyčené cestě, která se z pro mě nepochopitelných důvodů stále drží mé strany. Mluvit…, je to pro mě jako sen. Nevím ještě, jestli jen další noční můra, nebo jeden z těch úžasných snů, kvůli kterým stojí za to riskovat znovu zavření víček. Má pravdu. Jedině zkoušením se lze naučit něco takového. Stejně jako lžím. Asi…? Zkoušet… To se lehko říká, ale jak bychom to měli provést? V mé hlavě…? Pokud mi to za to bude stát? O TOM TO PŘECI NENÍ?! Stát… Není to tak, že by mi za to XiChen nestál, já jen… Mám strach… Definitivní přiznání mnou projelo jako nůž máslem. (Nebo meč hrudí – protože to bolelo stejně.) Ano, mám strach. Bojím se mu stát čelem. Bojím se říct cokoliv, protože vím, že to nejde říct správně. Že mu vždy, za všech okolností mohu jen ublížit… Tak proč se ho nedokáži vzdát? Proč stačí slyšet, že je jen na něm, aby rozhodl, jestli pro něj budu důležitější než cokoliv, abych zase doufal? Nezasloužím si to. Není to pravděpodobné, není to možné! I když A-Ling říká, že o tom musí rozhodnout Lan XiChen sám, nevěřím, že je to skutečná možnost. Přesto v to něco ve mně doufá tak moc, až žádám učedníka, aby mě učil! To něco si tajně přeje, aby mě XiChen nezavrhl. Mít ještě alespoň jednu možnost vše vysvětlit. Říct, jak důležitý pro mě ve skutečnosti je. Ukázat, co měl jsem již dávno. Že je pro mě nejcennější. Že bez něj nemá můj život smysl… Neřeší však skutečnost, že mi už nemá proč věřit. A nevím, jestli to může něco změnit. Na to jsem mu ublížil až příliš. Povzdechnu si. S hlavou na A-Lingově rameni si otřu slzu, která se zase vykradla ven. „Jsi úžasný mladý muž, víš to?“ vydechnu s obdivem, který je skutečný, a oplatím mu pohlazení ve vlasech. „Všichni Li HuiYinovi přátelé jsou skvělí mladí muži. Měl někoho takového, a přesto vám to provedl… ‚Cokoliv‘, to slovo bych zakázal! Když dojde na cokoliv, až pozdě zjistíme, že už není cesty zpět. O tom něco vím…,“ polknu a opětuji jeho hlazení ve vlasech. „Taky jsem přísahal, že pro lásku a přízeň svého otce udělám cokoliv. I přesto, že mě skopl ze schodů Jinlintai. Bylo to matčino poslední přání, víš? Když umírala. Chtěla, abych se připojil k otci a stal se kultivujícím jako on…“ odfrknu si. Takhle zpětně, jak naivní a hloupý jsem tenkrát vlastně byl, když jsem stále doufal, že je to možné? „A pak jsem tam byl. Stál po jeho boku a věděl, že jen využívá mých zásluh při Tažení proti Slunci a mého bratrství s vlivnými vůdci klanů. Nikdy mě nebral jako syna, víš? Zapsal mě do rodové linie, přijal do svého domu, ale jeho synem byl stále jen Jin ZiXuan. Zi, bylo jméno pro další generaci klanu Jin. Ale já nedostal Zi před své jméno. Nebyl jsem ZiYao, ale GuangYao, chápeš? Ani v tak samozřejmé věci, jsem nebyl uznán. Nic z toho však nevadilo. Cokoliv, je cokoliv. Potlačíš sám sebe, své myšlenky, své touhy a sny a hlavně svou bolest. Uděláš to všechno, pro jedno hloupé slovo a naději, kterou nosíš v srdci. Ať otec řekl cokoliv, splnil jsem jeho přání. Nezáleželo už, jestli šlo o zařizování věcí, vraždy, vydírání, lhaní… Byl jsem jeho pravou rukou. Vykonavatel jeho vůle. Čím déle to trvalo, tím jasněji jsem si uvědomoval, že nikdy nemohu být hoden tak úžasného muže, jakým je ZeWu-Jun. Ne takto. Přesto jsem pokračoval. A když jsem i já pochopil, že je to marné, že pro mě otec nikdy nebude mít špetku místa v srdci, že mohl dávno před její smrtí vykoupit mou matku a neudělal to, protože to tak pro něj bylo prostě pohodlnější…Zabil jsem ho. Nechutným, potupným způsobem, jaký si dle mého zasloužil, ale…! Nešlo se vykoupit, chápeš?“ Trhaně se nadechnu, abych potlačil další slzy. Nerozebírám, že tomu nebylo přesně tak. Že jsem hledal způsoby jak některé příkazy obejít, jak jsem dělal štít otci před jeho ženou, když odešel za nevěstkami, jak jsem se snažil uchránit služebné jeho chlípných choutek, dokonce v jeden čas i jak nemuset zabít MingJua… Nebo jak jsem bojoval o sňatek s Qin Su, protože mě milovala, ale její otec ji chtěl dát prakticky komukoliv jinému, jen ne mě. Jak jsem usiloval o vystavění strážních věží, přestože byl otec striktně proti tomu… Krotil Xue Yanga a držel ho přísunem Jin GuangShanových nepřátel od toho aby ohrožoval obyčejné lidi. To jsou jen detaily. Takové, které ve výsledku jen zhoršují, kým jsem. „Nechci, abys dopadl, jako já. Nelži těm, na nichž ti záleží. Neodstrkuj je. A hlavně nedělej ‚cokoliv‘, pro kohokoliv…“ Hlavně ne pro mě, ale to si již ponechám pro sebe. Ostatně, to jistě muselo zaznít z mých slov dostatečně. Poplácám jej po zádech, rukou, která ho do teď hladila a pak se uložím zpět. Únava v kombinaci s hlazením a podporou, kterou mi poskytoval během uplynulých chvil, si začala vybírat svou daň.
Lehnu si a upřu pohled stranou. Jednu z jeho rukou vezmu do své. „Chtěl jsem, aby žil…,“ začnu pak tiše. „Tušil jsem, že má ‚malá‘ lest s novým obléháním Mohyl nebude stačit. Chtěl jsem vykopat ostatky mé matky uložené pod Chrámem Guanyin, který jsem dal v Yunpingu zbudovat, a odjet do Dongyingu. Vzal jsem pravda ZeWu-Juna jako rukojmí, ale jen proto, abych mu ukázal, že jsem za tím skutečně celou dobu stál. Choval jsem se k němu chladně, aby se mě pak dokázal vzdát a myslel si, že to bude stačit.“ Zakroutím hlavou nad absurditou toho samotného pomyšlení. „Jenže pak přišli všichni ti ostatní a konfrontovali mě. Měl jsem je prakticky v šachu, kdyby se neobjevil Wen Ning s Baxií…“ Můj pohled se propadne do propasti bolesti. Ne však té hluboké a zoufalé, jako když jsem neudržel obsah žaludku, nebo říkal LingWuovi, že je vše marné a proč. Je to stará bolest. Hluboká, ale nostalgická. Stejná jaká zaznívala z mého hlasu, když jsem mluvil o otci a své snaze získat si jej. „Vše nač se ptali, jsem jim řekl. Přiznal své zločiny. Zkusil jsem i popravdě vysvětlit své motivy. I když smyslem bylo spíš než získat slitování, získat čas. Svést pozornost jiným směrem, abych se pokusil utéct sám, když ostatky mé matky někdo odstranil z místa, kde byly uloženy. Už jsem dokonce držel Jin Lingovi vražednou strunu pod krkem… Jenže proti rozzuřené energii ducha šavle byl i Wen Ning bezmocný. Zaútočil na mě. Odstrčil jsem Jin Linga a přišel při tom o ruku. Po otravě a popálení druhé ruky. To bylo další zranění a já věděl, že mám jen málo šancí na vyléčení a přežití. Přesto se, po tom co MingJuův hněv uklidnil Wei WuXian s Chenqing, ZeWu-Jun pokoušel o mé uzdravení. I když jej bolelo, co se dozvěděl a jak jsem se k němu choval. Přes všechno zoufalství, beznaděj a oprávněný pocit zrady, stále tam pro mě byl…“ Jakobych tam znovu byl a namísto postele s polštářem seděl na chladné kamenné podlaze a opíral se o hladký sloup. Přesně tak mohu tu chvéli znovu vidět. Slyšet XiChena jak mi říká: „Zbytečně se moc nehýbej, nebo tě přestanu milovat a zabiju tě.“ Olíznu si rty a znovu polknu. „Ale pak se otočil. Hledal léčiva a HuaiSang, kterého ošetřoval přede mnou, jej namísto jejich podání varoval, že se chystám zaútočit,“ odfrknu si a hořce se uchechtnu. „HuaiSang… Ani ve snu by mě nenapadlo, že ten, který mě vydíral, pronásledoval a zosnoval celý ten hon, byl právě on! Můj malý bratr… XiChen neměl navýběr. Sáhl po meči a probodl mne. V té chvíli už nebyla šance na záchranu, víš? Tolik zranění jsem nemohl přežít. Ale já na něj neútočil. Však už jsem neměl meč, obnovenou polovinu Stygiánské pečeti, ani vražedné struny. Neměl jsem nic, kromě té špetky duchovní energii, kterou jsem se spotřebovával na to, abych se udržel naživu. Nehledě na to, že jsem mu skutečně nechtěl ublížit!“ Zamrkám, protože mne bolí oči. „V té chvíli, já… Řekl jsem pár věcí, ale hlavně. Hlavně mi došlo, že je konec. A pokud mám zemřít rukou svých zapřisáhlých bratrů, pak by bylo fér, aby se k nim MingJue přidal… Chtěl jsem se rozloučit. Vzdálil jsem se s XiChenem stranou, Shuoyue stále ve své hrudi. Přiznávám, zeptal jsem se, zda by se mnou nezůstal a nezemřel… Chtěl jsem jen vědět, zda mu na mě stále trochu záleží. Alespoň maličko… Jistě, že mi nemohl odpustit, ale chtěl jsem vědět, jestli… Jestli jsem se nemýlil v tom, co jsem si myslel, že cítí a XiChen, on… Souhlasil…“ vydechnu poraženecky. V mém srdci se však něco znovu otočí, protože přes všechnu bolest, kterou to sebou nese a značí, tak… Odpověď na San LingWuovu otázku byla pravdivá. „Ano,“ miloval jsem ho a on zase mě. I když to nebylo nic jiného, než tragický příběh. „Než mi MingJue zasadil smrtelný úder a mohl ublížit i XiChenovi využil jsem poslední duchovní energii a odstrčil jsem ho. Doopravdy jsem si nikdy nepřál, aby zemřel se mnou. Ne, někdo jako on… Chtěl jsem, aby žil. Bez další bolesti. Bez živé připomínky všeho, co jsem napáchal… Beze mě.“ Konečně se na San Linga znovu zadívám. „Proč se musel zavřít do ústraní? Proč to nechal zajít tak daleko, že Li HuiYin…?“ Položím otázky, které mě ničí od prvního dne návratu mezi živé. „Přál jsem si jen, aby žil… a jednou, snad i byl šťastný…“ Chtěl jsem tak moc? Ani nevím, proč mu to říkám. „A teď jsem zpátky a mám mu to říct… Tolikrát jsem mu lhal. Vždy ukazoval jen to nejlepší ze sebe, protože by mě nikdo přece nemohl přijmout se vší temnotou a krutostí, které ke mně patří. Jak mu to mám říct?“ Nemyslím, že mi může odpovědět. Přesto jsem se musel zeptat. | ||
| |||
 | Naděje A-Yao San Ling objetí nepřerušoval. Ani když bylo příliš pevné, ani naopak. Jen na moment strnul a nadzvedl mírně dlaň, kterou se vydal probírat utěšujícími pohyby A-Yaovy vlasy. To bylo, když ten sám ztuhnul a vydal ten podivný zvuk a San Ling si uvědomil, jak vlastně nepatřičné může být, co právě udělal. Bylo to až moc intimní? Probudil akorát tu nechuť vůči dotekům - či jakoukoliv jinou formu nesouhlasu - kterou měl možnost zachytit u A-Yaa při vystavení tělesnému kontaktu v uplynulých dnech? Chtěl jej utěšit… být mu oporou… a bál se, že mu svým počínáním akorát odepřel, co mu nejprve sám nabídl - a co A-Yao, podle předchozích reakcí, podle toho, jak se k němu tiskl a uvolňoval se částečně skrytý v jeho náručí, také potřeboval. Kdyby byl ochotný si to připustit, věděl by A-Ling, že on jej potřeboval také. Že ve chvíli, kdy začal mluvit ze svých pocitů místo rozumu, pomohlo mu upevnění A-Yaových paží kolem něj k tomu, aby do nich nespadl. A že hranice mezi hovořením na základě pocitů a propadání jim nebyla zase tak široká. Jenže to on si připustit nemohl. Znamenalo by to přiznat nahlas, co ho bodalo uvnitř, přiznat smutek a bolest, které ale odsunul pod jiné pocity - a ty jeho podvědomí postavilo dostatečně vysoko na to, aby zůstaly na výsluní. Kdyby se poddal tomu, jak moc se ta utlačovaná, bolavá část jeho samého chtěla vtisknout A-Yaovi do náruče, přestat myslet na vše jiné mimo své vlastní bolesti a zůstat tak, dokud se jí nedostane toužené útěchy a úlevy… kdyby se tomu poddal, už by se možná nemohl vrátit zpět. Takže nemohl a nebyl ochoten si připouštět sílu, kterou na něj oplacené objetí mělo. Ponořil se a soustředil se na svá slova a na pomoc A-Yaovi, jakoby na ničem jiném nezáleželo… A po okamžiku strnutí vrátil dlaň opatrněji na jeho vlasy. Protože A-Yao sice ztuhl, ale neodtrhl se, a tak San Ling pomalu pokračoval. Původně nijak nepromyslel, co vlastně dělá. Jeho činy vedla dávná, podvědomá vzpomínka. To právě reakce od jeho společníka ho donutila věnovat svému počínání více pozornosti, a když se tak stalo, vlastně to pro něj bylo náročnější. Ale nepřestal, soustředil se na ovládání vlastní bolesti, jako dělal kromě pár hodin spánku už od včerejšího dne… tedy když počítal tu nejnovější. Jiné formy bolesti se s ním táhly již dlouho, ale kdo na světě mohl říct, že žádnou nemá… A A-Yao jí měl uvnitř sebe pohlcující množství, a na něj se San Ling soustředil. Nechtěl dovolit, aby jej strhla do propasti bez návratu. Když poznal, že při hlazení tělo pod jeho pažemi znovu zvláčňuje, pokračoval. A nepřestal ani, když cítil i slyšel, jak se A-Yaovi s jeho slovy zrychluje dech, jak se napíná… až ve chvíli, kdy se odtáhl tak, aby si vzájemně viděli do tváře, stáhl z něj pomalu ruce, připravené jej znovu zachytit, až bude čas. Když se na mladíka A-Yao podíval s němou, nevěřícnou otázkou, nenašel žádnou známku toho, že by cokoliv z jeho slov byla přetvářka. Říkal, že by klidně mohl být A-Yao pro vůdce jeho klanu cennější, než co jiného, že by to nemuselo být ztracené… a myslel to vážně. San Ling seděl a působil skoro klidně, ani jeho pohled se nezměnil, i když viděl jeho rozpaky zbarvené tváře, nemluvě o případných stopách od slz. Oplácel mu pohled, jakoby snad mohl jeho vnitřní otázku slyšet a chtěl mu říct, že to vážně skutečně myslí. Že myslí vážně všechno, co říká… Se svou další otázkou o přátelství tedy přišel, zatímco se díval A-Yaovi do očí, tedy měl také možnost zachytit jeho reakce. Opravdu se po nich ale nepídil, měl pocit, že předem odpověď zná, a smutek následující takovou myšlenku se mu usadil na chvíli na tváři, následovaný jen obyčejným pochopením, když A-Yao zakroutil odmítavě hlavou. Nechal jej okomentovat svou odpověď i nahlas a neubránil se myšlence, zda by si A-Yao připouštěl, že by jej někdo mohl považovat za přítele, i kdyby nikomu neublížil. Ale nevyslovil nic z toho nahlas, jen několika větami dodal vysvětlení, proč se vlastně ptal… Začal mít obavy, které akorát začínaly být v jeho tváři čitelné, když se A-Yaův dech ještě zhoršil. Napůl se stále obával, že na takové hovory není jeho společník teď připravený, že budou zkrátka příliš… lehce se napnul, skoro by jej znovu chytal za ruku a zkoušel zklidnit, kdyby… se na tváři naproti němu neobjevilo něco vzdáleně podobného úsměvu. Ano, hodně vzdáleně, ale bylo to tam. A San Ling se neubránil zamrkání, netroufal si ani pomyslet na to, co ten malý náznak, drobná změna výrazu, znamenala. Když mrkl, nikam nezmizela, přitom se ani nenadechl, jak jej zmátla. Cokoliv znamenala, měl pocit, že znamenala NĚCO. Něco jiného, než zoufalství, které z A-Yaa cítil, bezednou bolest a beznaděj, která se zdálo, že jej pohltila zcela, když se venku zhroutil. Zkrátka něco… i kdyby to měl být jen ten nejmenší a nejkřehčejší kořínek naděje. Bál se, že to zničí, když na to upozorní. Znovu se nadechl až, když jej A-Yao objal. Bylo to jiné objetí, a on se tomu přizpůsobil. Ovinul kolem něj paže pomalu a stejně tak, jemněji, bez naléhavosti. I na okamžik přivřel oči a dovolil si jeden hlubší a delší nádech s výdechem. To byla ozvěna malého pocitu, že možná nemuselo být vše úplně černé, tak, jako to vypadalo před pár okamžiky. A pak přišla žádost tak přímá, že ji neměl San Ling jak čekat, ale přece se nezdálo, že by jej rozhodila. Minimálně jeho objetí se nijak nezměnilo, a dech zůstal relativně na stejné, více méně pravidelné rovině. Krátce zavřel oči, ale to A-Yao neviděl, ani nad čím asi přemýšlí. Že přemýšlel, to bylo jasné pro pár okamžiků ticha, které následovalo. Pak mladík vrátil dlaň na jeho vlasy a zdálo se, že čeká na případnou reakci, než jej po nich pohladil - pokud se nesetkal ani tentokrát s odporem. "Mohu to zkusit," odpověděl pak potichu, "pokud ti to pomůže, jsem tady. Pokud ti cokoliv pomůže…" Pousmál se jen lehce, byl to unavený pokus o úsměv, ale byl tam. A nebyl pro San Linga zase tak těžký v té chvíli, kdy se mu zdálo, že zavládl alespoň maličký mír. A svými slovy myslel přesně to, co říkal. Byl mu připravený pomoc. Chtěl mu pomoc. Jen ho musel A-Yao nechat. Ať už se tím vracel k jeho snům, nebo to jen říkal obecně, promluvil dál jen o tom, co zaznělo z A-Yaových slov. I když ta mohla podle něj také obsahovat více, než samotnou upřímnost. "Můžeme mluvit o tom, co bys chtěl říct. O pravdě a o citech… chceš, abych tě učil… možná nejlepší bude ale zkoušet… … Stejně to bude ale těžké, až se rozhodneš. Myslím, že stejně… ti to nepůjde vyslovit. Ale protože je to vše v tvé hlavě, kdo jiný má sílu to překonat… pokud ti to za to bude stát." Hlesl s tím malým úsměvem, skoro bylo slyšet, že se mu na rtech usadil. Nebyl to žádný velký, ani nadějný úsměv, nezačal vidět žádné sliby za tím, jak se teď bavili. Byl to možná povzbudivý úsměv, ale mnohem víc zkrátka jen úsměv říkající, že je tu s ním… a že nikam nepůjde, i když to není jednoduché. Že mu to za to stojí, i pro něco tak malinkého, jako skoro neznatelné trhnutí koutku, které mohlo být vzdáleným příbuzným úsměvu. Bylo to alespoň malé povzbuzení. A ani San Ling nemohl popřít, že to mohlo přijít vhod jim oběma. Pro tuhle chvíli se ale již odmlčel. Nechal na A-Yaovi, zda bude chtít mluvit. Začal jej znovu pomalu hladit po vlasech, nabízel mu odpočinek v náruči, i možnost se uložit místo toho na postel, protože jej nedržel nijak silně. Ale zároveň nabídl možnost mluvit. Mohlo opravdu pomoc, kdyby A-Yao zkrátka mluvil? Kdyby nechal třeba i San Linga se ptát, snažil se odpovídat pravdivě? Protože nakonec pokud se rozhodne odhalit, nebude mít žádného San Linga, ke kterému by mluvil… A učit se přátelství… první krok možná byl si jej vůbec připustit. A San Ling, ten si jej možná připouštěl, i když ne vědomě… nebo měl jiné důvody pro své chování, nebo obojí. Každopádně pro tuhle chvíli se bylo na A-Yaovi, jak pokračovat právě teď. | ||
| |||
 | Vše, co jsme potřebovali... Lan XiChen
Lan QiRen nijak synovci nezazlíval mlčení. Naopak vážil si jeho zamyšlení. Dokonce i chápal návrh smíšeného věkového výběru. Avšak usoudil, že to není zcela možnost v tomto konkrétním případě. Přikývl tedy, když ke stejnému závěru dospěl i XiChen sám.
S dalšími slovy souhlasil zcela. Nároky na vybraného učitele by byly značné. I na žáky. A pravdou bylo, že vzít ty nejmladší od rodin a všeho co znají, by zkrátka mohlo v některých případech i uškodit. Když tedy XiChen položil otázku, zda souhlasí, opět přikývl. Navíc ostatně nedostal prostor v dlouhém monologu jeho protějšku. Teprve až byl dotázán na názor, dovolil si odpovědět: „V základu s tebou souhlasím. Ostatně jsem nikdy neuvažoval poslat někoho mladého a nepříliš zkušeného. Popravdě mě napadlo povolat z výslužby mistra Ma HongJia.“ Byl to muž, který byl ve skutečnosti jen asi o 15 let starší než Lan QiRen. Rozhodně měl ve svém vzdělání co nabídnout mladým generacím, ale v sektě Lan už dávno dal prostor právě těm mladším. „Pokud by samozřejmě souhlasil.“ Byl zkušený za léta učení jejich vlastních učedníků.
Lan QiRen si nemylsl, že je předčasné řešit personální otázky. Už proto, že i když nejprve chtějí Chia DaChaa pozvat do Oblačných zákoutí měli by být připraveni nabídnout již předpřipravené alternativy. Jednání bez přípravy ostatně málokdy vedou ke kýženému cíly. Takže když o tomtémž začal jeho synovec, byl vnitřně znovu rád, že uvažují podobným způsobem.
Znovu přikývl. „Hm… máš rozhodně pravdu. Budování přátelských vztahů by v takové budoucnosti bylo na snadě,“ potvrdil krátce synovcův návrh na občasné navštívení lekcí. Ať už jeden, nebo druhý, případně i někdo další… Taková věc by mohla jen pomoci.
Naslouchal a více nepřikyvoval. Čekal, než bude znovu předáno slovo. Nebylo třeba pospíchat, ani se vměšovat. Není slušné přerušovat tok něčích sdělovaných myšlenek.
„Už nyní vím, že budeme muset otevřít novou třídu. Několik prázdných ubytoven bychom však v záloze měli. Zásob je na zimu dostatek. S mistry to bude složitější… Ale XiChene, strávil jsi v meditacích tři a půl měsíce. Nezměnilo se toho tolik,“ dovolil si starší muž drobné vstřícné pousmání. „Co se Suen MinGuye týče, pakliže jeho námluvy dopadnou úspěšně, měl by se vrátit ve třech čtvrtinách příštího měsíce. Dohodnutí detailů svatby mezi jejich rodinami pak bude ještě nějaký čas probíhat. Ale ano, pokud se druhý mistr meče ožení, pak se se svojí nastávající vrátí do Oblačných zákoutí.“ Sám upil z nově naplněného šálku. Rád by mu v tomto konkrétním bodě navrhl, co jej napadlo dříve. I ty sám bys měl uvažovat o svatbě… Jenže vyslovit to. Doopravdy vynést na světlo takovou věc… Ano, uvažoval nad tím. Myslel si, že by to bylo vhodné, správné a snad dobré i pro XiChena, koneckonců už to odkládal dlouho… Jenže i když se teď synovec tolik snažil, bylo to jen pár dní, kdy opustil ústraní a ještě méně, kdy se opět pokoušel začlenit do svého dřívějšího života. Polkl ta slova, spolu s čajem. Ještě není správný čas…
„Mohu zastupujícímu vůdci napsat sám, ale myslím, že víš, o kolik lépe by působilo, byl-li by psán tvojí rukou.“ Myslel to upřímně. Chtějí-li budovat nové a snad i přátelštější vztahy s malou sektou na území Gusu, pak by bylo lépe ukázat, že vůdce klanu Lan je zpět a sám má na této věci zájem.
„Ohledně inventury…“ Lan QiRen se rozhovořil o stavu naplnění skladů zásob a léčiv před zimou. Nevynechal stav vyrobených duchovních zbraní, čekající na budoucí majitele, ani personální stavy mistrů asistentů a žáků jednotlivých tříd, kde jak už svému synovci řekl, se prakticky nic nezměnilo. Sám Lan QiRen se už s touto konkrétní správou seznámil dříve. Nebylo to tak, že by si mohli dovolit zde dne na den přijmout tolik nových učedníků, ale rozhodně by to zvládli s trochu příprav jak kapacitně, tak personálně. To ostatně velmistr již věděl pouze… Pouze to nechtěl rozhodnout sám, a co zde probrali spolu tak… to byl ucházející výsledek.
Pousmál se. „Bude to dobré,“ ujistil jej. „Myslím, že jsme za dnešek prodiskutovali vše důležité. Souhlasíš-li, můžeme pokračovat zítra,“ navrhl. Jedno téma po druhém. Pomalu ale jistě. Zvládneme to. Pomohu ti… | ||
| |||
 | Plánování Napil jsem se čaje, zatímco jsem čekal na strýcovu odpověď. Vyloženě prostor pro vychutnání osvěžující, a přitom pevné chuti jsem neměl, přesto jsem v ten okamžik přivřel oči a s odeznívající vůní pod nosem a živou chutí na jazyku jsem se mírně pousmál. O něco opravdovější úsměv mé rty vytvořily, když se strýc zmínil, že by přišel se stejným návrhem. To, že spolu vcelku souhlasíme, dává podporu mým slovům, jejich smysluplnosti, o kterou jsem se nejprve obával… ale tentokrát mi nedělá problém utnout vlastní hlavu dříve, než by znovu začala přemýšlet nad pocity za tím úsměvem, než by přišla s vinou a dalším kolotočem myšlenek. Vlastně, zatímco jsem mluvil, šlo mi překvapivě lehce rozvinout klid a soustředění, o které jsem před chvílí bojoval. Spíše jsem se nemusel ani snažit soustředit déle než prvních pár vět, a pak… vše ostatní odplulo samo, aby mě nechalo s klidem přemýšlet nad sektou Su a její žádostí. Možná tomu pomohla odmlka při přípravě čaje, a kdybych se zamyslel, pravděpodobně bych se k té variantě přiklonil – té, kdy chvíle ticha a klidu zkrátka srovnala pochody v mé hlavě a já byl díky tomu schopný zamyšlení a adekvátní reakce k tématu. Přiklonil bych se k tomu, protože naděje, že šlo o zápal, který jsem dřív cítil – že šimrání v prstech mohl být závan podobné energie, kterou jsem míval… snad trocha adrenalinu, který jsem dříve cítil a ukrýval pod klidnou tváří… že by to mohlo znamenat, že svým přáním zvládnu dostát a snad je časem i překonat a být takový vůdce, který jsem býval a kterého by si sekta zasloužila – ta naděje by byla pro mě spojena se strachem. Dříve pro mě taková nebyla, ale nyní představovala naděje nebezpečí. Proto bych si raději jen myslel, že mi pomohla příprava čaje. Možná je dobré, že se nad tím nezamyslím a zůstanu soustředěný na strýce a jeho slova. Začne probírat rozfázování a já to tedy vezmu tak, že tu možnost přijal a je na čase ji rozebrat, abychom ji mohli předložit Chia DaChaovi při osobním setkání, pokud se s ním dohodneme a rozhodneme se sektě Su pomoci. Pravda je, že přijetí nemladších žáků by bylo nejjednodušší a nejslibnější, pokud šlo o šanci, že přijatí jedinci se začlení do naší sekty a zbaví se případné nenávisti a podobných vštípených principů. Ale i když jsem nejprve svůj návrh přednesl jen obecně, ani jsem nemyslel na to, že bychom právě tak měli případně postupovat – a vzápětí strýc shrne své a vlastně i mé důvody, proč tomu tak je, přičemž na znamení souhlasu přikývnu. Jeho řeč však nepřerušuji a před vlastní reakcí se krátce v zamyšlení odmlčím. „Zcela s tebou souhlasím, že vybrat pouze mladší žáky by nebyl vhodný postup,“ přikývnu po chvilce, „pokud tedy jde o rozdělení, jedna je varianta, kterou jsi zmínil. Pak by bylo také možné přijmout polovinu z obou skupin, mladších i starších učedníků. Avšak tvůj návrh bude lepší už především z personální strany. Kdybychom chtěli externě vzdělávat obě věkové kategorie, vyžadovalo by to rozdělení lekcí a možná vyslání více, než jednoho učitele – a to si pravděpodobně nebudeme moci dovolit. A pak, jak jsi říkal, mladší žáci se lépe adaptují novému stylu života i učení, a tedy i externí lekce by na ně mohly mít větší vliv než na starší učedníky.“ Stále hovořím klidně a soustředěně. A v krátké pauze, když zaletím pohledem k prázdným šálkům, vezmu do rukou konvičku a s opatrností, bez spěchu je doplním, nejprve strýci a poté také sobě. Po jejím odložení pokračuji. [/b]„Učitel, kterého bychom poslali, by mohl vedle hudební kultivace, především její nápravy, seznamovat žáky zbylé v sektě Su také s naším způsobem života, principy a pravidly. Tím by je mohl připravovat na začlenění do sekty už v jejich domácím prostředí, kde se někteří mohou cítit méně pod tlakem a hnáni do změny. Je sice pravděpodobnější, že mladší žáci se lépe začlení a změní, ale nemusí to být pravidlem, a především oni by mohli být náhlou změnou při přechodu k naší sektě zaraženi až vystrašeni – zatímco starší budou chápat potřebu, budou-li chtít pokračovat v kultivační cestě, mladší děti budou více vnímat odloučení od rodin a své vlastní sekty, bez přípravy by takový šok mohl negativně ovlivnit jejich začlenění, tedy… myslím, že by bylo vhodné je začít připravovat alespoň na dálku, zlepšit jejich budoucí přechod tím, že se budou předem cítit méně jako cizinci. Souhlasíš? Ale budeme samozřejmě muset vhodně vybrat, koho pošleme – pokud by tento krok měl být při zachování sekty Su zároveň naším prvním bodem k navázání lepších vztahů a spolupráce, měl by být učitelem nejlépe někdo seniorní, kdo již má svou reputaci a je vážený. Poslání mladého mistra nebo začínajícího učitele by mohlo být vnímáno jako odbytí nepřijatých učedníků, zatímco jim přislíbíme vzdělávání, byť jen omezené. Bohužel ne vždy záleží jen na kvalitách, ale také na vzhledu, v závislosti na tom, kdo se dívá… Jaký je tvůj názor? [/b] Že bych měl být učitelem já, to mě nenapadne. Vyrazit na návštěvu, to ano – zúčastnit se některé z lekcí nebo ji i vést, udržovat kontakty, snažit se o budoucí spolupráci… ale ne na delší dobu. A kdyby mě tato možnost napadla stejně, jako strýce, odsunul bych ji, tak jako on – odpovídala by tomu, co jsem právě řekl, avšak dle mého se s návratem do mé funkce se neslučuje – žádost sekty Su je jen vrcholem záležitostí, kterým bych se měl věnovat a které dohnat, nebo se s nimi alespoň seznámit – však to už připomíná strýcova zmínka o jarní konferenci. Navíc mám co napravovat nejen v tomto směru… pocit, že jsem zklamal, stále leží pevně pod mými rozhodnutími a smýšlením. Nemyslím, že bych měl opustit sektu, a za účelem vzdělávání učedníků jiné sekty… i když do budoucna by měli patřit k nám. Ne… když se snažím dostát tomu, co jsem si předsevzal, myslel bych, že mé místo je tady. A také bych nechtěl znovu naložit více na ramena staršího muže, kdybych se nebyl schopný tomu věnovat sám. Ani jeho bych nechtěl znovu zklamat… Avšak že bych se mohl osobně angažovat alespoň částečně, to mě napadne. „Samozřejmě je tohle zatím předčasné, ale nebylo by z mého pohledu na škodu zamyslet se nad výběrem předem. Pokud se s Chia DaChaem domluvíme, nepřipadá mi vhodné realizaci dále odsouvat, než vyřešíme personální otázky, myslím že lepší bude být připraveni a s případným kandidátem o této možnosti pohovořit, co myslíš? Pokud nakonec přijetí části učedníků a externí vzdělávání domluvíme, také bych mohl osobně, případně také ty, sektu Su a probíhající lekce navštívit. To by mohlo rozvoji vztahů jistě také prospět.“ „Navrhoval bych poslat Chia DaChaovi dopis co nejdříve. I tak nám mezidobí mezi doručením a obdržením odpovědi poskytne dostatek času promyslet detaily, abychom případně měli připravený konkrétní a promyšlený návrh pomoci. Všiml jsem si mezi dokumenty inventurního zápisu, nestačil jsem jej však konkrétně projít, ale je to jeden z nezbytných bodů. Otázka ubytování a rozčlenění přijatých žáků může počkat, až pokud se se sektou Su domluvíme, musíme mít však jistotu, že budeme na tolik nových členů připraveni. Také personálně.“ Rozvinutí tématu mě přivedlo ještě k dalšímu, kterým však není jarní konference – tedy ta také, ale rozhodnu se k ní zatím nehovořit. Vlastně myslím, že by bylo vhodné k ní mít volné celé odpoledne, dnes však bude třeba ještě několik věcí zařídit. „Měli bychom zhodnotit, zda nebude třeba přidat další třídu a zda máme dostatečný počet mistrů, případně koho začlenit nově či požádat o návrat do funkce. Tady bych tě také požádal rád o pomoc, o aktualizaci. Chtěl bych si s mistry postupně pohovořit, zatím však nemám představu, zda se nic nezměnilo, nedošlo ke změnám ve funkcích, nebo nejsou nějaké plánované. Nerad bych, aby mi něco uniklo předtím, než s nimi budu mluvit.“ To není nic zvláštního. Dříve jsem pravidelně hovořil s každým z mistrů z různých funkcí, o jejich povinnostech, ale také životě, chtěl jsem s nimi být v kontaktu a stále věřím, že je to dobré jak pro sektu, tak i pro jednotlivé osoby, včetně mě. „Také mě to vrací k nepřítomnosti mistra MinGuye, tušíme, kdy by se měl vrátit? Přemýšlel jsem, že bych mu nabídl další volno v případě, že by jeho cesta byla úspěšná, možná i v opačném – vzhledem k okolnostem tedy případně jen do doby, než přijmeme nové učedníky – alespoň předpokládám, že jeho plán je vrátit se, případně se svou nastávající?“ Pousměji se. To již trochu odbočuji… ale stále se to týká tématu. Odmlčím se a upiji trochu čaje, šálek odložím zpět a vrátím dlaně poklidně do klína. Předpokládám automaticky, že dopis Chia DaChaovi napíši, když mě to lehce trkne. „Ještě k dopisu pro Chia DaChaa, mohu jej napsat, pokud by ses jej nechopil raději sám?“ Pravda je, že bych uvítal, kdyby jej napsal strýc. Ale zároveň mi to nepřipadá jako velká činnost… nepříliš osobní vztah s adresátem mi dává představu, že nepůjde o nic těžkého. Vedle dopisu HuaiSangovi a hovoru s Li HuiYinem a rozhodnutí ohledně učedníků, které pošleme ke strážní věži, které mě dnes čekají, mi už jeden dopis a troška zařizování ohledně zásob přislíbených veliteli Nie FenFangovi a nutných pro vyslané učedníky, připadají jako maličkosti. | ||
| |||
| Plány pro budoucnost Lan XiChen
Zvuky přípravy a vůně čaje, to vše přinášelo staršímu muži pocit klidu. I když se pohledu na synovce během přípravy vlastních myšlenek vyhnul zavřenými víčky, neznamenalo to, že ignoroval jeho počínání. Naopak. Dával mu čas, jeho vlastní prostor, aby se mohl věnovat byť malé radosti v jeho životě. Každý něco takového měl. Lan QiRen sám třeba meditační zahrádku, kde včera XiChena objal, po jak dlouhé době? Udělal to vlastně někdy od úplně dětských let? Nezáleželo na tom. Ne nyní, když před nimi leželo vážné téma. Nadnesl jej, rozvedl, a na odpověď vskutku nemusel čekat dlouho. Zatímco se tedy synovec rozhovořil, strýc si konečně naplno vychutnal vůni čaje, který mu byl připraven a předložen.
V duchu souhlasil s tím, že skutečně nelze poznat všechny úmysly skryté v duši kteréhokoliv člověka. Můžeme se však připravit i na ty, které neznáme, mínil. Připadalo mu, že u Nie FenFanga, o kterém hovořili před obědem, nebylo příliš na co se připravovat a co řešit, kromě toho, co je přímo nasnadě. Cokoliv skrytého mohl mít na srdci, nenapadalo jej, jak by se to mohlo dotýkat jejich sekty. A kdyby šlo o Li HuiYina, co by to mohlo být s čím by si sekta Lan neporadila? Nebo dotyčný učedník? Jenže v případě sekty Su to bylo vážné. Příliš mnoho jedinců, a právě tolik možných nitenrích důvodů a obav… Smýšleli s XiChenem stejně, ohledně možného vývoje a Lan QiRenovi se takový scénář rozhodně nelíbil. Kdyby to bylo na něm, jako opravdu jen na něm, kdyby jeho synovec z ústraní nevyšel, nejspíše by byl jeho další postup takový, že by Chia DaChaa pozval do Oblačných zákoutí a důsledně si s opadlým učedníkem promluvil. Ten rozhovor by pak nejspíš rozhodl o souhlasu či nesouhlasu s jeho žádostí. Když tedy slyšel stejný návrh i z úst úřadujícícho vůdce sekty v očích se mu mihla trocha vlídné nostalgie. Napil se zemitého čaje a připadalo mu, jakoby tím do svých žil vléval novou krev. Tolik slov… Ani si neuvědomil, jak moc se XiChen rozhovořil. Byl jsem hlupák, odpusť mi. Jsi silný… Ten muž, kterým jsi býval v tobě stále je. I když se všichni stále učíme a vyvíjíme, ustojíš to. A já tu pro tebe stále budu…
Odložil prázdný šálek a vyčkal, až bude vyzván k vyřčení vlastního názoru. „Kdybys Cia DaChaovo pozvání nenavrhl ty, učinil bych to já,“ neubránil se letmému pousmání. „Hodně bude záležet na tom co a hlavně jak, nám poví. Zda se hodlá pokusit sektu zachovat, či nikoliv. A nakolik ještě vůbec chová zášť vůči nám…“ Co se týče rozfázování, přemýšlel velmistr následovně.
„Co se týče rozfázování, nemáme příliš možností rozhodných kritérií. Jedním z takových by byl asi věk. Ostatně nejsnazší na začlenění budou ti nejmladší. Jejich pohár se ještě nestačil naplnit, snáze se přizpůsobí novému režimu i učení. Nebudou ještě mít příliš špatných návyků, které bude potřeba odbourat… Přijmeme-li však z počátku pouze děti, i když to je logické, pro ty starší, kteří už mají smýšlení sekty, to bude jakobychom řekli, že si to jen chceme ulehčit, že chceme pouze ty mladé, ještě nepoškozené, že je sklutečně chceme jen změnit, převychovat a ukrást z jejich řad. Pokud ale začneme podle věku od těch starších, kteří kupříkladu byli na mohylách, budou to možná někteří brát opravdu pozitivně, jako šanci na nový začátek, ale o to déle ponecháme ty mladší, kteří mají největší šanci vymanit se, ve špatném vlivu a podmínkách…“ protáhl dvakrát svou bradku zamyšleně od shora až dolů.
„Navrhl bych tedy následující… Přijmout ty starší z jejich učedníků, od dvaceti níže. Rozdělit je do různých tříd, podle kapacity, kterou můžeme ustát. V první vlně by šlo o 5 – 8 chlapců a 7 – 9 dívek. Tyto dvě skupiny budou oddělené už z principu Oblačných zákoutí. Jednotlivce bychom tedy rozdělili. Ty vybrané bychom nejprve týden nechali nastudovat pravidla klanu. Pak by se sami rozhodli, zda chtějí zůstat či nikoliv. Pokud by se rozhodli zůstat, přijali bychom je. Ve stejnou dobu bychom ale poslali odborníka na hudební kultivaci,“ napadlo jej říct: „klidně bys to mohl být ty,“ ale nakonec ta slova spolkl. Na to je možná ještě příliš brzy…? „k sektě Su,“ pokračoval místo toho, „aby učil jejich mladší žáky správně a zbavil sektu špatných partitur a nahradil je správnými. Jen základní písně, známé v kultivačním světě, alespoň z poslechu. Ty ostatní, pokud Su Minshan nějaké měl,“ což by bylo možné vzhledem k jeho blízkému přátelství s LianFang-Zunem, „bychom jen odvezli. Externí učitel by už tam mohl zjistit jaký je případný skutečný zájem dalších žáků jejich sekty o naše učení a pomáhal by měnit jejich přesvědčení svým přístupem. Chce to samozřejmě vybrat dobrého učitele…“ odmlčel se krátce. Vyrovnaně.
„A podle výsledků první vlny bychom po zkušebním období řekněme tří měsíců mohli přijmout do učení i další? Samozřejmě, pokud by stále trval zájem sekty Su i náš. Toto vše by znamenalo pravidelná jednání s jejich zastupujícím vůdcem. Do jarní konference bychom pak měli mít připravený plán dalšího postupu v této oblasti. Co myslíš?“ zeptal se zájmem.
I když to tak mohlo vyznít, starší muž nechtěl pouze přesunout téma ze sety Su na jarní konferenci. Ne, tu si mohou nechat na jiné dny. Snad jich bude ještě více. Ostatně i to je důvod, proč XiChena přímo nenavrhl jako muže, který by to měl u sekty Su vzít do pevných rukou. Potřebuje ho zde. Potřebuje toho s ním ještě tolik prodiskutovat… Ale vše má svůj čas… | ||
| |||
| Otázka Sekty Su Byl jsem rád, když strýc souhlasil s přesunem. Možná se mi spíše ulevilo. Sice prostor velkého stolu v hlavní místnosti byl více vhodný pro rozhovory o záležitostech sekty, pro oficiální schůzky a vážná témata, ale klidná, přívětivá atmosféra menší místnosti ve mně vzbuzovala pocit klidu a rovnováhy, dojem, že mi pomůže v soustředění. A to vše jsem rozhodně potřeboval podpořit, pokud vůbec máme probírat jakékoliv další téma. A strýc sám… nemyslím si, že by svá slova nemyslel vážně, tím, jak je sdělil. Nezdálo se, že by se pouze snažil přizpůsobovat mým potřebám a přáním, v tomto ne… a i když nevím, nakolik naše posezení bude, podle jeho slov, jako za starých časů, doufám, že takové bude. Chtěl bych, aby takové bylo, tedy co se týče poklidného, vyrovnaného rozhovoru, sdílení názorů, diskuzí… ne našeho přístupu k sobě vzájemně. Už jen ten úsměv na strýcově tváři mi připomíná, že silnější rodinná rovina v našem vztahu, jak se včera projevila, pravděpodobně nejzřetelněji za celý můj život, dříve v takových posezeních nijak nepůsobila – a té bych se teď vzdát nechtěl. Je snad tím jediným, co mé… rozpoložení… přineslo pozitivního. Ale ve všem ostatním… kéž by to posezení bylo, jako dřív. A zkrátka se jen musím snažit, aby to bylo možné... Přikývl jsem tedy jak na strýcovu odpověď ohledně žádosti od sekty Su, tak odsouhlasení našeho přesunu, oplatil úsměv a bez spěchu se zvedl od stolu. Dveře dělící obě místnosti se spojovací chodbou jsem otevřel sám, ale strýce nechal projít prvního, a zatímco on se usazoval, vydal jsem se rovnou ke skříni s pečlivě uloženými čaji. V několika utěsněných krabičkách tam čekaly mnou vybrané druhy lístků. Malý rozmar… maličkost neodpovídající úplně pravidlům o střídmosti, skromnosti, jednoduchosti… maličkost, která nikomu neubližovala a mě přinášela radost, pro kterou tedy nebylo třeba se trápit a strachovat o porušená pravidla. Alespoň tak tomu bývalo… Se zašimráním nostalgie, s lehkým povzdechem přeletím prstem okraj poličky, zabloudím kolem jednotlivých nádob, pečlivě nadepsaných štítků s popisem jejich obsahu – psal jsem je sám ve většině případů. Nejprve však uchopím skleněný džbánek a dojdu jej naplnit čerstvou vodou. Kdyby byla příležitost pro celý tradiční rituál, použil bych k jejímu ohřevu keramický podstavec s hořákem, ale dnes z menšího šuplíku vytáhnu drobný talisman, jeden ze štosu, pomocí kterého se voda ohřeje na správnou teplotu a zůstane při ní. Nejprve však pomocí ní opláchnu svůj starý, avšak oblíbený čajový set z yixingské hlíny, doplněný džbánek pak spolu se setem položím na připravený podnos – střídmě vyřezáváním zdobené, dřevěné čajové moře. Doplním pár potřebných maličkostí a obrátím pozornost zpět k dózám s čaji, než po jedné sáhnu. Mé oblíbené, jemnější bílé čaje bych býval volil v případě meditací, odpočinku. Nakonec tedy zvolím krabičku schovávající sušené lístky divokého Pu Erhu, čaje se svěží, a přitom poklidně zemitou chutí. Tento konkrétní mi byl darován a možná by pro zachování soustředění a odstupu, odosobnění, bylo lepší sáhnout po jiném, avšak… pro dnešní příležitost se mi skvěle hodí. A pokud se mám opravdu zamyslet nad svými názory, možná trochu ne-odosobnění není na škodu. Navíc, když se mi takové snahy prozatím nikdy beztak nevydařily. Nachystání všeho potřebného zabralo jen pár minut, než jsem přenesl podnos vedle stolku po svém boku a usadil se naproti strýci. Do přímé přípravy jsem se dal již u stolu, soustředěný na svou činnost více než cokoliv jiného. Léta mi trvalo, než jsem pochopil, jak důležitá je příprava čaje, snad důležitější než druh konkrétních lístků. I když jsem měl možnost naučit se rozdíl rozeznávat již jako dítě, a možná bych býval i pochopil všechny ty malé detaily různých čajových rituálů, kdybych s ní trávil více času – málokdy si na to opravdu vzpomínám, ale matka byla první, kdo mi o přípravě čaje vyprávěl a předváděl ji, když jsme sedávali v jejím jinak osamoceném domku a po čase hraní a vyprávění přišla chvíle ticha, kdy jsme s bratrem seděli po jejím boku a sledovali – a její ruce, alespoň mě, připadaly jako ruce umělkyně. Svůj malý koníček jsem si ale vybudoval až o mnoho let později a zda může pramenit ve starých vzpomínkách… jsem nikdy příliš nepřemýšlel. Byly kouty mé mysli, kam jsem ani dříve nechtěl příliš chodívat. Tak mohly střípky takových starých vzpomínek zůstat jen jimi, ceněnými malými okamžiky, ze kterých jsem mohl mít radost. Ne prostorem pro smutek nebo připomínkou hluboko skrytého, prázdného místa. Ale ano, byl to její hlas, který mi poprvé vysvětloval třeba i to, co má obsahovat čajový set – vedle čajového moře, podtácků a konvičky. *Aby mohl být čaj správně vychutnaný, měl by set obsahovat dva šálky. We Xiang Bei, to je ten vysoký a úzký, slouží pro vychutnání vůně a Cha Bei, široký a nízký, více klasický šálek, zase pro vychutnání chuti. Ukáži vám to…* Vlastně to nebylo nic složitého, maličkost pro požitek, často přeskakovaná ať z praktických důvodů, neznalostí, nebo jen nadbytečností toho kroku. Přesto jsem ale připravil oba šálky. Princip spočívá v tom, že nejprve naplníte vysoký šálek, který druhým přiklopíte. Když pak šálky přetočíte a We Xian Bei nadzvednete, čaj se z něj přeleje do Cha Bei a v prázdném zůstane jen silné aroma čerstvě rozlitého čaje – vychutnání vůně. Z Cha Bei poté pijete, tedy vychutnáváte chuť. Čaj pro strýce a mě připravím právě tímto způsobem. Důležitější je ale samozřejmě nálev. *První nálev se nikdy nepije. Až druhý má tu správnou chuť, když čajové lístky rozkvetou, vidíš?* První nálev trvá připravit sotva třicet vteřin – malá konvička se naplní čajovými lístky a zalije vodou o potřebné teplotě. Já jej sliji do připravené misky. Až druhým naplním oba připravené úzké šálky, přiklopím je šálky klasickými, převrátím… ale nechám právě tak, připravený, jen zvednout We Xian Bei. Na talířku ze setu pak takto připravený čaj položím opatrně před strýce s menším úsměvem. Bylo to uklidňující… pár minut, kdy jsem se soustředil jen na přípravu, bez přemýšlení, nuceného sebeovládání… a jeho nedostatku – a jiných nedostatků. Zkrátka jsem jen připravoval čaj. Možná bych měl využít několika minut prostoru k uvažování nad tématem, které jsem sám navrhl, ale nakonec jejich využití ničím (psychicky) působilo jako uklidňující balzám. Jako oddělení předchozích témat – a hlavně předchozí návštěvy – od těch následných. Neřekl bych čerstvý start… na to opravu by bylo potřeba mnohem více a sám si neumím představit, co by to vlastně mohlo být… ale alespoň lepší rozpoložení to být mohlo, doufám. S tichým, delším nádechem jsem položil stejně připravený set podšálku a dvou šálků na stůl také před sebe a když strýc začal shrnovat své myšlenky, zaposlouchal jsem se. Jen jsem během jeho slov dokončil poslední krok u svého čaje – nadzvedl jsem We Xian Bei – a nadechl se vůně čaje, která by se jindy vychutnávala lépe, ale přesto byla opojná a příjemná vlastně i pro zamyšlení. I když žádost sekty Su byla záležitost, se kterou jsem se stihl seznámit, neznamenalo to, že by byla jednoduchá. A jak strýc shrnuje všechny své myšlenky, postupně vytahuje i některé mé. Nepřerušuji jej však, až když se zeptá na můj názor, ještě se na chvíli odmlčím, než lehce kývnu. „Přemýšlel bych z většiny nad tím samým, jako ty. Přiznávám, že mi také dělají starosti starší učedníci ze sekty Su, jak jsi říkal… ti, kteří se k nám nejen obrátili zády, ale uráželi naše způsoby a způsob života,“ povzdechnu si lehce, „opravdu je však těžké určit, nakolik je ovlivňoval čistě Su MinShan a kolik jeho názorů skutečně berou za vlastní i po jeho… smrti. Podobné okolnosti provází celou nevyřešenou budoucnost sekty Su. Obávám se toho, aby se neopakoval podobný scénář ve větším rozsahu, a nerad to říkám tak explicitně – avšak pokud přijmeme příliš učedníků a dalších členů sekty Su pro stav nouze, mám obavy, aby se to neobrátilo proti nám, abychom nebyli jen využiti. Není však možnost, jak poznat něčí pravé úmysly,“ to už jsme si dnes nakonec říkali… „Je ale pravděpodobné, že minimálně část učedníků a případných dalších členů se bude s názory zesnulého vůdce ztotožňovat. Alespoň myslím, že se to dá očekávat. Stejně tak bude pravděpodobně část nejen mezi mladšími učedníky, která skutečně touží po novém začátku a nápravě svého smýšlení. Jistě se v nás obou pere chuť pomoci s nejistotou a potřebou neuškodit naší sektě.“ V malé odmlce ochutnám čaj a s lehkým povzdechem složím ruce do klína. Opravdu se snažím zamyslet, i když se obávám, že mi některé pohledy mohou unikat… pokračuji ve svých myšlenkách dále nahlas. „Pokud bychom nyní přijali všechny učedníky, jak Chia DaChao prosí, otevřeme se minimálně dvěma možnostem, a to jen vzhledem k nejisté budoucnosti sekty. Pokud sekta nebude usilovat o budoucnost, můžeme předpokládat, že brzy přijde podobná žádost zahrnující také další její členy, přesně jak jsi zmínil. Ve chvíli, kdy jsme již přijali takové množství učedníků, a protože z větší části půjde pravděpodobně o jejich rodiny, naše rozhodování o jejich přijetí či poskytnutí azylu bude již značně konfrontované. Na druhou stranu, pokud sekta Su bude zachována, otevírá se tu otázka, co bude s učedníky, kteří u nás vystudují. Někteří mohou přijmout naše principy a být pro nás do budoucna přínosem. Museli bychom ale počítat s možností, že někteří pouze využijí naši sektu pro přečkání náročných časů a vrátí se následně zpět, přičemž můžeme čekat, že jejich názory na nás nebudou nejlepší. Z mého pohledu by nás tato možnost zastavit neměla, každý může odejít a mít své vlastní myšlení – můžeme jen doufat, že tací, kteří by přišli s nenávistí v srdci, by poznali právě životem zde, že jejich přesvědčení nemusí být zcela odpovídající. Pokud by sekta Su byla zachována, mohl by tohle být začátek pro budování nových vztahů, pro jiný přístup – nejsem si jistý, zda je možné změnit pohled všech, kteří následovali Su MinShana zapáleně, především pokud opravdu někteří věděli o jeho plánech… stačilo by nám však ukázat jiný přístup většině a jejich novému vůdci, ať jím zůstane Chia DaChao či nikoliv.“ „Z mého pohledu tedy hraje velkou roli budoucnost, kterou sekta Su má či nemá. Pokud by pokračovala, tato pomoc nás sice bude stát zdroje a nejprve se musíme přesvědčit, že jsme opravdu na takový nápor připraveni a schopni ho unést. Opravdu ale doufám, že by o mohlo pomoci se smýšlením mladší generace, pomoci ukázat jinou tvář sektě Su tím, že pomůžeme a že se její učedníci naučí naše principy, a snad opravdu postupně ukončit špatnou krev mezi námi. Na druhou stranu, pokud by zanikla… je tu značně větší riziko rozkolů uvnitř naší vlastní sekty a pokud v takovém případě nyní přijmeme jejich učedníky, měli bychom počítat i s tím, že přijmeme také zbytek členů. Pokud už teď budeme vědět, že toho nebudeme schopni, ať z jakýchkoliv důvodů, přicházíme k odmítnutí prosby jako celku. Co ale v takovém případě Chia DaChao udělá? Obrátí se na jiné sekty, a s jakou zprávou? Nejsem si jistý, po zkušenostech se Su Shanem, zda by jen nešířil dál nenávist a pomluvy…“ Mírně se podmračím. Bojím se, že ani jedna varianta pro nás není úplně dobrá. Pokud nyní odmítneme, můžeme utrpět přístupem, který sekta Su zvolí dál. Pokud přijmeme s takovým malým množstvím informací, není jak odhadovat, co to pro nás do budoucna vlastně bude znamenat. Ani jedna vyhlídka není nejlepší a vrací mě k problému, který zmínil strýc… k faktu, že celá prosba byla pouze v dopise, a to jsou všechny informace, které máme. „Všechny tyto nejistoty a otázky pramení především z toho, jak málo informací máme. Dopis od Chia DaChaa je možná napsaný zdvořile, ale nechává příliš nezodpovězených otázek. Ať měl jakékoliv důvody pro zvolení této komunikace, z mého pohledu to není dostatečné, kdy uvážíme, jaký rozsah by takové rozhodnutí mohlo mít. Co si myslíš o tom, že bychom jej pozvali do Oblačných zákoutí? Možná nám to pomůže dořešit některé naše otázky a dospět k dohodě či alespoň rozhodnutí.“ Navrhnu a s krátkou odmlkou ještě doplním. „Ještě jsem přemýšlel nad tou alternativní pomocí… jak jsi říkal, poslat pouze externí učitele, to mi také nepřipadá vyloženě dostatečné. Přijmout však najednou takové množství učedníků, potažmo do budoucna dalších členů sekty, to také není úplně dobré. Můžeme čekat, že bude obtížnější je zapojit, možná budou mít tendence držet spolu, a přitom nejlepší by bylo, kdyby se v případě přijetí co nejvíce zařadili mezi naše učedníky a žáky. Proto jsem přemýšlel, zda by nebylo možné rozfázovat celý postup. Kdybychom se se sektou Su domluvili na postupném zařazování, stále by to pomohlo a nám dalo více prostoru pro adaptaci. Kdybychom našli kapacitu, učedníky nepřijaté v první vlně bychom mohli podporovat právě externími lekcemi. Pokud se rozhodneme učedníky přijmout, bude to náročné oběma způsoby… co si myslíš?“ Vážně není zvláštní, že strýc rozhodnutí ještě neudělal. Mohl bych mluvit dál, stále mě napadají další myšlenky, ale odmlčím se a dám prostor pro reakci. A kdybychom poslali pozvánku a dočasný vůdce sekty Su by ji nepřijal… pak bychom minimálně tušili, jak se ohledně Lan sekty nejspíš cítí, leda by měl vážný důvod odmítnout. I to by byla určitá informace. | ||