Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Koncem příběhu, život nekončí...

Příspěvků: 416
Hraje se Domluvený termín  Vypravěč Lady Jet je offlineLady Jet
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Lan XiChen je offline, naposledy online byla 26. října 2023 11:40Lan XiChen
 Postava Vánek je offline, naposledy online byla 26. října 2023 11:40Vánek
 Postava Lan WangJi je offline, naposledy online byla 13. prosince 2023 10:07Lan WangJi
 Postava A-Yao je offline, naposledy online byla 13. prosince 2023 10:07A-Yao
 Postava Wei WuXian je offline, naposledy online byla 26. října 2023 11:40Wei WuXian
 Postava Nie HuaiSang je offline, naposledy online byla 13. prosince 2023 10:07Nie HuaiSang
 
A-Yao - 20. října 2021 15:44
ayaojinak35147.jpg

NEMŮŽU!

 

Věděl jsem to. Stejně dobře jako San Ling jsem věděl, že nemohu spánek odkládat do nekonečna. Neznamenalo to však, že si mohu právě teď dovolit mu podlehnout…

Mé důvody, předpoklad nočních můr a hrozba mluvení ze spaní, nademnou stále visely, jako meč čekající jen na ten správný okamžik, kdy bude výhodné udeřit.

Jak se mám nebát?

- Takový zbabělec jako ty? Těžko!, uchechtne se v duchu ten hlásek z hlubin, který mi zněl jako MingJue, i když je to nejspíš jen iluze a já vedl jen vnitřní monolog.

San LingWu to myslel dobře. Nemůže za to, jaký jsem. Opravdu moc jsem si dnes ráno přál moci ho toho všeho uchránit…

A selhals jako vždy…!
„Neměl bys být tak hodný,“ vydechl jsem směrem k němu, „ale díky…“ Byla to koneckonců jeho dobrota, která mě držela na nohou. A v tomto životě…

 

Při vůni bylin jsem se uklidnil. Skutečně se v ní daly rozpoznat byliny tišící zažívání. Znal jsem je do jediné. Však to nebylo poprvé, kdy můj žaludek potřeboval uklidnění, byť šlo o tišení příznaků, ne nemoci…

Mluvil jsem o Li HuiYinovi i o sobě. Vyprávěl jsem příběh, jak se mohl stát, kdyby jen Li HuiYin přemýšlel o maličký zlomek jinak, než skutečně přemýšlel a viděl jsem mladíkovu úzkost, když naslouchal mým slovům.

Bodejď by ne! Však to byl jeho PŘÍTEL, součást jediné rodiny, kterou měl…!, bylo to jako facka, podobná té XiChenově v chrámu Guanyin. Přesto jsem ale nepřestal mluvit…

Občas se to stává, že? Stává se, že příval slov již nejde zastavit. Snad za to mohla San Lingova slova ze včerejšího odpoledne: „Opravdu chceš, abych tomu věřil? Aby nezůstal nikdo, kdo by znal pravdu?...“

A možná že být skutečně na světě úplně sám, je nemyslitelné věčně. Možná mě zkrátka dohnala tíha toho, že jsem se od matčiny smrti neměl nikdy komu svěřit. Kdo by mě neodsoudil…

Ano, XiChen by se mi jistě snažil pomoci, ale zároveň by mu to ublížilo. Nehledě na to, že i pro mě bylo nemyslitelné, že by měl znát pravou podobu temnoty, která se mnou kráčí ruku v ruce. Bál jsem se tak moc, že bych mohl ztratit jeho přátelství…

 

Ale to už San LingWu přitakal, na moji řečnickou otázku, že část mohu vyprávět až všem dohromady. Nešlo o to, že se nerad opakuji, spíš o… O co vlastně? Ani nevím. Myslím, že pravda byla, že se mi o tom nechtělo mluvit vůbec. Proč bych měl vyprávět o tom, jak jsem se pokusil zachránit život někomu jinému, což nás nakonec stejně málem stálo život a museli jsme být zachráněni? Přijde mi to jako něco, co bych se v minulém životě postaral, aby vešlo ve známost, ale ideálně tak, abych to nemusel vyprávět já, protože jsem přeci žil pod maskou skromnosti…

Maska sem, maska tam…

Kušuj!

 

Ale já popravdě nesledoval přímo mladíka po svém boku. Bojoval jsem s rozpaky, myslel na ZeWu-Juna a pohled upíral do zdi. Vnímal jsem však mlčení. Mlčení, které mne nechtěně nechávalo bloumat v myšlenkách…

Těžko uvěřit, že to bylo teprve včera, kdy jsem s ním naposledy mluvil. Kdy jsem od něj utekl, protože jsem nedokázal snést nevyřečené, přesto jasně patrné, v jeho tváři. To jak říkal: „Už tedy víš… co jsem ti chtěl dnes hlavně říct. I když jsem se dozvěděl o tvých citech… musím je odmítnout.“ a jak v očích měl bolest, stejně hlubokou, jako když se dozvídal pravdu o mých činech.

Těžko uvěřit, že bývaly doby, kdy to skutečně bývalo jednodušší…

Tehdy, když jsme se skrývali, jsem měl za to, že MingJua i HuaiSanga a celou sektu Nie jsem nechal navždy za sebou. Chodííval jsem z našeho úkrytu, abych sháněl, co bylo třeba včetně informací a staral jsem se o Lan XiChena. Učil ho věci, které trval na tom, že bude dělat sám, neboť nejsem jeho sloužícím a že už tak na mne té tíhy leží dost. Ach, XiChene, kdybys jen věděl…

Miloval jsem ho od první chvíle. Proto jsem tolik spěchal z Oblačných zákoutí, i přes MingJuovy instrukce, abych tam na jeho bratříčka dohlédl. Spolu se všemi těmi pocity, které mne zahřály u srdce, když mne poprvé pohladil prsty přes ty mé, se dostavil i strach. Obavy z toho, že zůstanu-li byť o pár minut déle, zcela tomu muži propadnu. Že už pak nebude cesty zpět a já byl mladý a hloupý a myslel si, že před láskou dá schovat… V období skrývání se, pak rozkvetl cit naplno a již nevratně. Neukryl jsem se před ním. Nezahnal jej. Byl stále uvnitř. Čekal na svou příležitost a pak se vždy připomněl v těch nejméně vhodných chvílích…

 

A-Ling mi nabídl čaj a já vytržen ze vzpomínání, se otočil k němu a opatrně, pomalu se napil.

Rozmluvil se a já odložil prázdný šálek roztřesenou dlaní zpět na tácek. Dávalo smysl, co říkal. I to s Lanskou knihovnou…

„Li Luan psal, že se přes SiZhuie, JingYiho a Jin Rulana dostal ke spisům Patriarchy Yilingu, to by se také dalo použít…,“ vydechnu, co jsem si uvědomil opravdu až teď, přestože to ve skladišti mé paměti bylo od chvíle prvního přečtení…

 

Jenže to byla pouze první možnost. A San Ling pokračoval tou, která nesla číslo dvě. Získat čas… Vím, že má pravdu. Ten příběh je o zamilovaném chlapci, který udělal hloupost. Vím, že utéct je, jako přiznat vinu. A co hůř, vím i to, že ten příběh rozhodně není o chlapci, který by SE BÁL! Útěk by tedy s ním byl v přímém rozporu.

Odfrknu si však.

„Klan Jiang s tím nemá co dělat.“ zakroutím hlavou. „Snad jen okrajově, protože se podílí na strážení hřbitova…“ Ale pravda je, že se neobávám Jiang WanYina. Buď u toho bude, nebo ne. Ale neodsoudí mne zcela. Nemůže zapomenout na vše, co jsem za ta léta dělal pro našeho synvoce…

„Ne…“ míním, „Nemyslím, že by mě vydali, ale předpokládám, že by o mém osudu pak rozhodovali všichni společně. Nejspíš by se trest neomezil na opisování pravidel,“  vydechnu. A o to už je samo o sobě sakra náročné, víš? Ačkoliv ptát se na tohle zrovna učedníka klanu Lan… Asi i proto zůstala otázka pouze v mých myšlenkách.

„Hlavně by tím tvůj přítel klesl v jejich očích a možná i v očích ostatních zde. Lan WangJi byl jak dlouho v ledové jeskyni kvůli možného pošponění démonickou kultivací od Wei WuXiana, když se ho zastával na mohylách? Tuším, že tři roky, ho tam věznili a to byl jedním z nich… Zmrznu, jestli mě zavřou tam. Nehledě na to, že tři roky na splnění podmínky rozhodně nebudu mít…“ Nakonec ani tohle není řešení že? Jako ten útěk… Jen představa ledového jezírka mne nutí stáhnout svaly, natož jeskyně. Je mi zima často i v jarních nebo letních dnech, jak bych měl přečkat něco takového?

- Z tohohle se prostě nevylžeš a ani tomu neutečeš, to je ale pech, co?, vysmívá se mi znovu ten hloupý hlas.

 

Všímám si, že třetí možnost nerozebírá. Jistě, že ne… Jak by taky mohl? Nepřijal tu možnost včera, vydal ze sebe úplně vše, aby mi nedovolil zemřít a já slíbil, že se pokousím. I když jsem neviděl naději, dokud by ji viděl on, byl jsem ochotný… to zkusit. I když ty úponky černé tmy tam stále byly, už jsem jimi nechtěl toho chlapce zatěžovat. Přesto jsem to nyní znovu nadnesl. Přesto tam ve mně je to stále jediné skutečné řešení situace, která jinak narušuje po všech ohledech řád věcí.

Tak proč to prostě neskončíš? Všem by se tím ulevilo!

Při všech dracích, já to kurva vím!!! Vím to, jenže…. to nejde. Kvůli A-Lingovi, kvůli XiChenovi, který je nablízku a smrt tohoto učedníka by si vyčítal…

 

Dech se mi zrychlil. San LingWu mohl cítit tep v ruce, kterou tak opatrovnicky svíral. Držel mě pevně. Držel mě v realitě. Držel moji ruku, ale i mé myšlenky…

Oslovil mě a já se mu podíval do očí. „A-Yao, opravdu ZeWu-Juna miluješ?“

Ano! Jistěže ano! Chce vyhrknout něco ve mně. To něco, co už příliš dlouho touží po vyslyšení. Nebo spíš po vykřičení svých citů do světa. Chci to říct, potvrdit, konečně i sám sobě připustit, že tomu tak je. Že před city nemohu utíkat. Už ne… Vždyť právě tento fakt mě mučí ponejvíc. Skutečnost, že ho miluji a přál bych si i smět…

Slzy se vylijí zmých očí.

Ještě včera jsem si nebyl jistý, co bych odpověděl, kdyby se na to někdo zeptal, ale myslel jsem si, že to nemusím vědět, protože se nikdo nezeptá. Jenže dnes se A-Ling zeptal!

Včera jsem to zkusil popřít a nedokázal to.

Rty se mi zachvějí.

Bezhlesé, tiché rty, jakoby byly umlčeny kouzlem klanu Lan.

„Myslíš si, že on miluje tebe?“

Uchechtnu se, pokrčím rameny, ale není to výsměch jemu. Je to výsměch mě samotnému. Vím to. Nemusím si domýšlet, protože vím. Chtěl jsem to ignorovat. Tehdy a snad i dnes. Jen tak mi připadalo, že mohu žít a nezbláznit se.

„Miloval tě?... Může stále?"

Roztřesu se….

Měl bych říct, že ne. Že mě jistě nenávidí, že už nejde vrátit, co bylo… Jenže já ho včera viděl! Slyšel jsem jeho hlas, viděl v jeho očích důvody, proč nemůže milovat učedníka, sedícího před ním. Přesně jak napsal Li HuiYin…

 

A pak se prostě pohnu vpřed a bez dalších myšlenek San Linga obejmu. Prudce a pevně, jako jsem objímal matku, když mi umírala před očima.

Roním slzy dál na jeho rameni.

„A-ano…,“ vydechnu trhaně na všechny jeho otázky najednou.

Nepustím jej. Nechci vidět jeho tvář. Něco ve mně ví, že by tím nijak nepohrdal. Mnou ani ZeWu-Junem. Přesto… já…

Miluji ho. Vím, že on mě může taky… Ale také vím, že mu to ublíží…

„A-ale j-já… Já mu ublížím… ublíží mu už to, že jsem zpět… Všem by bylo lépe beze mě. Jsem nebezpečný… Jen vás ohrožuji. Neumím milovat, neumím být dobrý přítel…“ šeptám do záhybů jeho hanfu.

„Jak… mu to mám ř-říct? Je to sobecké… jen kvůli mému přežití, je to… Jak mohu…?“ Vyslovil jsem to. Své niterné obavy. Hodil jsem je na ramena chlapce, který by neměl být něčemu takovému vystaven… Chtěl jsem tě chránit A-Lingu, přesto stále potřebuji tvou oporu. Jsem příšerný, copak to nevidíš?

 
Vánek - 19. října 2021 19:13
1111a2858.jpg
Možnosti
A-Yao

Při A-Yaově reakci k otázce čaje – vyhrknutí, že nechce spát - San Ling sklonil krátce pohled. Dokázal to pochopit. Nebyl si však na malý okamžik jistý, zda to dokáže také respektovat. Znal ten pocit, když raději budete bdít, kdy se usnutí bojíte, kdy se cokoliv zdá lepší, než riskovat náročnou noc… i když nemohl s jistotou vědět, co vítězí v A-Yaovi - zda strach, nebo nechuť projevit se před jinými, nebo je obojí vyvážené - byl si v téměř jistý, že důvodem jeho odmítání spánku jsou zlé sny. Co také jiného? Ale spánek by mu teď mohl pomoci. Není potřeba jen po fyzické stránce… a po psychické stránce A-Yao vypadal podobně, jako v momentech u vodopádu, na které San Ling nechtěl myslet. Povzdechl si, jen tiše.

Pro A-Yaa by bylo možná nejlepší se vyspat, jen… A-Ling zkrátka nemohl rozhodnout za něj. Kde by to možná jiný i udělal, nebo ChengYi ho zkusil přemluvit argumenty… on lehce přikývl. “Neboj se,” vydechl, nad těmi slovy vlastně ani nepřemýšlel, promluvil automaticky… pak zpomalil a dodal rozvážněji. “Nebudu tě nutit, připravím čaj na žaludek. Jen...“ Stále nepustil jeho dlaň, ani když mu začal pomáhat do sedu. Držel ji šetrně, ale jistě už od okamžiku, kdy ji zachytil – od toho, kdy bylo jasné, že se nesetká s odmítnutím. Na šok tak viditelný v A-Yaově tváři v momentě, kdy jej zachytil, reagoval jen pohlazením bříškem palce, čekal, až se trochu utěší... ale vlastně ho nakonec nepustil, ani když mu podával kapesník, a lehce jeho dlaň hladil, zatímco Yao bojoval s dalšími slzami – a pak i když mu pomáhal si sednout a volnou rukou za ním upravil polštář, aby se mohl pohodlně opřít. Nevzpomínal pro teď na ty momenty, kdy A-Yaovy reakce na dotek byly různé, téměř vždy odmítavé. Předchozího dne se některé doteky, držení ruky, objetí, staly možností pro útěchu i podporu, a on je tak začal vnímat – i když byl stále opatrný a postupoval pomalu, připravený se stáhnout při náznaku, že svou činností nijak nepomáhá.

Když A-Yao již seděl, San Ling dořekl načatou větu. “Oba víme, že spánek se nedá takhle odkládat...“ začal tiše, „pokud budeš chtít… mohu zůstat u tebe. Nebo můžeš přijít za mnou... až se rozhodneš spát. Můžeme také jít do opuštěné ubytovny.” Lehce polkl, ale to byla jediná známka toho, že by nešlo o všední nabídku, o obyčejnou věc, kterou pro sebe běžně lidi dělají. Jediná známka rozpaků, než nakonec jeho dlaň opatrně položil na matraci a podal mu sklenku s vodou, přidržel misku… odložil ji zpět.

Pak zkontroloval teplotu vody, deaktivoval talisman a na malý, skoro nezaznamenatelný mžik zaváhal nad krabičkami s čajem. Než chytil jednu z nich, otevřel ji a poslouchal, zatímco čaj chystal. Vzduch zaplnil výrazný a charakteristický odér staré známé máty blahosklonně působící na trávicí trakt, silná vůně heřmánku a trávení podporující pampelišky, následované lehčím pelyňkem, snad stopami meduňky, a i jiných bylin, ale ocásky vůní pod výraznou mátou s heřmánkem se ztrácely a jeden by se musel snažit, aby složení rozeznal. Ale A-Ling nelhal – skutečně chystal čaj na žaludek. A zatímco se byliny louhovaly, posadil se zpět na okraj postele.

Nedokázal přijmout, že by to bylo beznadějné. A proto poslouchal pozorně, bez přerušování, rozhodnutý zamyslet se nad vším, co se dozví, a nad tím, co by mohli udělat dál. Snažil se soustředit na jejich situaci, přestože pro něj bylo těžké už jen slyšet jméno svého přítele v takovém kontextu a připomínat si, co se vlastně stalo – věděl to, samozřejmě. Ale bylo snazší… zkrátka to bylo snesitelnější, když o něm nemluvili. Ale teď museli. A tak se zhluboka nadechl a nutil se neztratit koncentraci, nedovolit chvění, aby mu zneklidnilo ruce. Soustředit se na A-Yaa. Na to, co před nimi stojí – NIMI, nad tím ani nemusel přemýšlet.

Ale bylo to těžké. Znovu slyšet a připomínat si, čím jeho přítel skutečně procházel, když čekal a klečel před domem, ve kterém ZeWu-Jun trávil čas. Znovu přemýšlet nad “kdyby”, i když věděl, že tím nic nezmění, a že proto není racionální důvod. Bojovat s vinou, která mu šeptala, že i když „kdyby“ nemá význam, stejně je pravda, že něco udělat mohl, že si nikdy nebude moci říct, že udělal pro Li HuiYina vše, co bylo v jeho silách, a tím jen všechny ta „kdyby“ podporovala… Kdyby s ním víc byl, kdyby ho zastavil, poslechl svůj strach v okamžiku, kdy s ním naposledy mluvil, kdyby byl u něj ve chvíli, kdy jeho přítel slyšel tu osudnou větu z úst Zewu-Juna a rozhodl se… pro nemyslitelné. Pro podobně nepochopitelný nápad pro ty, kteří necítí, co cítil on, jako San Lingovo rozhodnutí A-Yaovi pomoc.

Pomoc A-Yaovi. Najít cestu skrze krizi. San Ling se hlasitěji a ztěžka nadechl během vyprávění a připomněl si, o co tu právě šlo. Uvolnil sevření na látce vlastního hanfu, u které na chvíli hledal oporu. Příběh se začal odchylovat od faktů k variantě, kdy Li HuiYin chtěl „jen“ přinést Jin GuangYaovu duši do Oblačných zákoutí. A San LingWu se přetočil ke svému společníkovi více čelem a nepřerušoval ho s nepříjemným pocitem, že pak už by také nemusel nic říct. A přitom se ale dozvídal detaily, o kterých věděl, že budou pravdivé. Jako ten, kde Li HuiYin rituál provedl. V malé jeskyni, blízko hřbitova… sám. Nemohl se zcela ubránit myšlenkám. Bál se vůbec? Napadlo ho opustit ten nápad a vrátit se, nebo byl tak rozhodnutý, že je jen rozloučil s vlastním životem a obětoval se bez váhání?... Reálné byly jistě také okamžiky, které A-Yao popsal po svém probuzení, kdy potkal ty dva kultivující. Když mu ukázal motýlovou sponu, přeletěl ji pohledem a polkl, ztěžka. Bylo to něco, co mu sedělo k Li HuiYinovi, že bude mít, podobně jako dopis, který u sebe nosíval, a který dal San Ling mistru Weiovi (nebo si ho ten spíše vzal). Vzpomněl si na ta slova, co Li HuiYin napsal tehdy večer. Udělám pro vás cokoliv! Nebyl to výstřelek lásky… nebyla to hloupá představa ze silného citu. Bylo to něco, co Li HuiYin nakonec opravdu udělal. A San Linga to nikdy nenapadlo.

“Až všem dohromady,” přitakal San
Ling na otázku a dal tak najevo, že celou dobu poslouchá, byť možná tak nevypadá. Zhluboka se nadechl v okamžicích, kdy A-Yao dopíjel obsah sklenice, znovu upevnil sebeovládání, a zase se mu dařilo uspět – kdyby to tak nebylo a zhroutil se, hned včera u vodopádů, skončilo by to jinak? Zastavil by se A-Yao, nebo by s těmi posledními slovy odešel zpět ke kraji a skočil? To už bylo jen další zbytečně “kdyby”. A San Ling neměl v plánu zjišťovat, jak by to vypadalo, kdyby kontrolu ztratil teď.

Když A-Yao dovyprávěl svou verzi příběhu a shrnul jeho problémy i následné možnosti, A-Ling nereagoval hned, ale opravdu se nad vším zamyslel. Při výčtu možností se začal lehce mračit, a byla to ta třetí, u které sebou mírně trhl. Až nakonec vehnal do plic více vzduchu, promnul si dlaněmi tváře, až se natáhl a převzal od A-Yaa prázdnou sklenku, aby ji doplnil ze džbánku a odložil na dosah, na kraj nočního stolku. Přelil připravený odvar z konvičky do šálku a ten A-Yaovi nabídl. Vlastně jim tak oběma dával i čas.
A-Ling nedokázal opravdu přijít s žádnou další, pátou možností, a byl rád, že A-Yao zahrnul do výčtu možností i tu, která jej napadla prve, ale nebyl si jistý jak, a zda vůbec s ní vyjít na světlo, navíc když nebylo úplně jisté, že budou v konverzací pokračovat – jestli to A-Yao zvládne. Teď už ji ignorovat nemohl, nechtěl, nemusel. To ale neznamenalo, že to bude jednoduché – navíc se bál, i když byl druhý muž schopný mluvit, přemýšlet… zcela jistě to byl stále křehký stav, což bylo pochopitelné, ale nedávalo to prostor pro náročná témata. A tohle… bylo nejnáročnější téma, které si mohl kdokoliv představit.

Jenže opravdu neměli na výběr. I když LingWu nabízel, že mohou rozhovor odsunout, sám nevěděl, kdy by na něj jinak měli čas. A co bylo nakousnuté, to už nemělo smysl přesouvat, navíc když toho tolik stálo proti nim.

„Kdyby ses měl pokusit dál hrát a ustát to,“ vydechl nejprve, „můžeme se pokusit jako zdroj vědomostí o takové technice využít Lanskou knihovnu… byla by to ale sázka na nejistotu, která by mohla obstát jen, pokud takové spisy opravdu knihovna obsahuje, nebo před někým, kdo o jejím obsahu nic netuší. Tedy… pokud se do ní nechceme opravdu vloupat a ověřit to.“ Překvapilo ho samotného, jak obyčejně to řekl, ale už o tom koneckonců jednou diskutovali, a vloupání byla varianta… dokud se nedohodli na (minimálně pro San Linga přijatelnější) verzi s přemluvením knihovníka. Ale bylo to to jediné, co ho k první možnosti napadalo. Pokud by měl A-Yao dál hrát Li HuiYina, jaký by měl jiný zdroj pro techniku, která takovým způsobem přivolá a spoutá něčí duši? Bylo nepravděpodobné, že by se v zakázané části Lanské knihovny něco takového vyskytovalo, ale opět – už připustili možnost, že najdou třeba něco o podobném (spíš ještě horším) rituálu, a San LingWu neměl opravdu představu, co vše mohlo být v knihovně schované – nebylo by i rozumné získávat poznatky o démonické kultivaci alespoň před lety, v době, kdy šlo o důležité téma napříč kultivačním světem?

„Kdybys měl utéct…“ pokračoval mladík a nutil se, aby zněl jistěji, než se cítil, snažil se opravdu působit silnější, rozumnější, než si připadal… „Opravdu by to nebylo řešení, kdyby tím měly končit všechny snahy. Možná bychom tím mohl získat čas, rozhodnout se, jak dál postupovat… myslím ale, že bys tím definitivně všechna podezření potvrdil.“ Mírně se podmračil. „Ten příběh, který jsi vytvořil… opravdu nemluví o někom, kdo se chtěl dát cestou démonické kultivace, nebo kdo chtěl, aby jeho činy měly dopad. Spíš… o někom, kdo si možná ani neuvědomil plné důsledky toho, když… tvou… duši ukradne. Mluví o někom,“ San Ling nyní nedokázal „tomu někomu“ dát jméno, „zamilovaném, kdo udělal zoufalou věc ve snaze pomoci někomu, pro koho už vytrpěl dost jiného…“ zhluboka se nadechl… „to neznamená, že by unikl trestu, ale… neměl by si zasloužit smrt… Myslíš si, že kdyby se nám podařilo udržet tvou identitu jako… Li HuiYina… že by tě velmistr a vůdce sekty vydali? Ať už vůdci klanu Nie nebo Jiang… nebo komukoliv jinému… nebo hůř?“

Pořád se jen točil kolem možnosti, že A-Yao svou identitu nikomu neprozradí. Ztěžka se nadechl a na okamžik stiskl obě pěsti. To byl totiž ten problém… A i když San Ling o tom nemluvil, muselo to být přeci jasné jim oběma. Rituál, který A-Yaa přivedl zpět, měl podmínku jasnou… a Li HuiYinův záměr byl jasný… alespoň A-Ling byl přesvědčený, že jeho přítel nechtěl, aby se znovuzrozený vydával za něj, už jen protože myslel, že on ZeWu-Junovi nikdy štěstí nepřinese. Ne, chtěl, aby přímo on, A-Yao, učinil ZeWu-Juna šťastným. A vzhledem k jeho vlastním citům… k A-Yaově tak očividným citům… k citům, které zároveň naznačovala věta, co údajně ZeWu-Jun řekl… bylo také jasné, jakým způsobem toho štěstí měl dosáhnout. A také jakým jiným?... Takže ať už měli jakékoliv „plány“, i když chtěli zjistit, kolik mají času, stejně rozhodnutí se o splnění Li HuiYinova přání pokusit vedlo k tomu, že se vůdce sekty jednou dozví pravdu. Ze San Lingova pohledu to tak skutečně bylo, a uvědomoval si, že o tom s A-Yaem nemluvili, že nezašli dál než za přesvědčení knihovníka. Že i když muž v těle jeho přítele říkal, že se pokusí, ve skutečnosti to ničím nedokazoval – a San Ling si nechtěl připouštět, že by A-Yao nebyl upřímný, ale bylo více než jasné, že by potřebovali mnohem více času… od přesvědčení ukončit vlastní život, k naději…

Bylo dobré, že o tom začal A-Yao sám. Ale Lingovi ani v nejmenším nepřišlo, že by to udělal, aby tím dal další možnost, jak pomoci sám sobě, dostat se blíže k cíli, nebo alespoň přežít blížící se bouři. Spíš, že počítal s tím, že ho ta pohltí, ať udělá cokoliv. A k tomu, jak formuloval třetí možnost? Chtěl mu říct, že na smrt by měl mít i on jasný názor, ale to nemohl. Nesměl připustit, že se dozví, jak byl jeho slib o snaze jen předstíraný, jak má jasný názor, ale opačný, než A-Ling. A tak na to neřekl nic, přeskočil tu možnost a přešel… rovnou k té poslední. Nesledoval zabarvené tváře svého společníka, místo toho sklonil pohled zpět k jeho dlaním a po krátké chvíli jej chytil za tu, která byla volná, nebo blíže. Nevěděl, jak o takových věcech mluvit ani obyčejně, o lásce, kterou nikdy nepoznal – a vlastně bylo děsivé, jak silná může být, o čemž ho přesvědčil Li HuiYin tím nejhorším způsobem. Jak o tom mluvit na pozadí všeho ostatního? To se mu zdálo skoro nemožné. Ale zhluboka se nadechl a upevnil sevření.
„A-Yao…“ nemusel se ani ptát, alespoň byl přesvědčený, že nemusí, ale stejně další slova zašeptal, „opravdu ZeWu-Juna miluješ?“ Zvedl k němu oči. Další slova mu uvízla v krku jen na moment. „Myslíš si, že on miluje tebe? Já vím jen to, co Li HuYin slyšel, a co se říká, a jak vůdce sekty strávil poslední měsíce. Věděl bych, jak na základě toho odpovědět, ale… ty víš mnohem víc.“ Vlastně se ani nečervenal, jen se mu rozpaky trochu potila dlaň. „Miloval tě?... Může stále?"

Polkl. Bál se… na jednu stranu byl připravený jej uklidňovat, zachraňovat před dalším hroucením, pomoci mu, jak bude moc… na druhou… se znovu nadechl. „Mluvíš o čtyřech možnostech, ale ty nemusí stát samostatně, třeba když začneš tou čtvrtou… najdeš podporu pro tu první, nebo druhou? A kdyby tě měl nenávidět, pak…“ Odmlčel se a sklonil pohled. Bylo tolik možností, které si nechtěl připouštět. Byl snad jeho pohled naivní, když doufal, že jejich city… mohou opravdu být vzájemné? Nechtěl v to jen věřit? Jak v to ale mohl nevěřit, kdyby nebyly, pak… pak…

San Ling nemohl říct, co by to znamenalo, jestli vůbec v tu chvíli by byla ještě nějaká naděje. A tak to neřekl. I si uvědomoval, že kdyby jejich city byly vzájemné, nebyla to ještě žádná výhra. Být šťastný… to byla komplikovaná formulace. Ale byla to naděje, a tak na to mladík také pohlížel. Byl však rozhodnutý se nevzdat, ani když A-Yao bude mít pohled celý černý, ani když nebude chtít svou totožnost odhalit pod tlakem… byl rozhodnutý, že najdou způsob, jak pokračovat. A držel se toho rozhodnutí zuby nehty.

 
Vypravěč - 19. října 2021 12:52
moon_iko2696.jpg

Otázka sekty Su

Lan XiChen

 

Velmistr se doopravdy nesnažil klást na synovce ještě větší nároky, nebo pocit povinnosti, které by se měl snažit dostát. Samozřejmě by rád, aby vše bylo jako dřív, ale některé rány se zkrátka asi hojí dlouho a jiné se nezhojí vůbec. Možná, že nakonec to nejlepší co může udělat, je tu pro něj být? Snažil se o to. Být strýcem víc než starším mistrem… Pokaždé však měl více a pocit, že je jeho snaha nedostačující. I když tentokrát ho ten drobný úsměv na synovcových rtech jakoby přeci jen ujišťoval, že se nejedná o zbytečnou snahu.

 

Lan QiRen, zatímco přemýšlel o Tse RongWuovi vnímal jak se napjetí v synovcových ramenou trochu uvolnilo a to ho přimělo, konečně říct, co k tomu měl. Vidění úlevy, kterou chtěl přiživit i vlastními slovy. Naznačil i svou vlastní omylnost, které si byl vědom ze všech nejvíce, ale normálně by o ní s nikým nemluvil.

Pokud ovšem očekával nějakou reakci na svá slova, rozhodně to nebylo poděkování… Narozdíl od Lan QiRenova chycení na počátku jejich rozhovoru, byl XiChenův pohyb rukou pomalejší, rozvážnější, chycení jen povzbudivé, ne naléhavé… Přesto staršího muže oplacení toho gesta zaskočilo a na poděkování dokázal jen nechápavě přikývnout. Ačkoliv svou nechápavost se pokusil okamžitě zamaskovat odkašláním.

„To je samozřejmost,“ odtušil na další synovcova slova. Samotřejmě, že ho k tomu přizve, chce-li být přizván. Nabídl mu to, proč by tak tedy neměl učinit?

Na takové věci je ale ještě čas…

 

S úsměvem přikývl a popřál XiChenovi dobré chuti. Jídlo trochu vychladlo, ale už jenom tím, že se mu konečně mohli věnovat, si vnitřně uchovával naději, že si možná zatím vede dobře? Koneckonců ráno se vše zdálo o tolik lepší v Oblačných zákoutích. Nechtěl, aby jeho synovec kvůli nějakému FenFangovi přišel o všechnu dobrou náladu, kterou mohl mít.

 

Jedli v tichosti a ve vší slušnosti, tak jako vždy. O tom, co bude po jídle, měl Lan QiRen jen mlhavou představu. Chtěl s ním probrat alespoň něco ohledně sekty. Snad alespoň to nejdůležitější? Třeba žádost sekty Su? Zaprvé měl problém tu záležitost rozhodnout sám, za druhé už ji ale odkládal dost dlouho. Uvítal by názor jiné osoby. Přeci jen, hoříme zde o skoro padesátce kultivujících a jejich rodin…

Možná témata pro jarní konferenci? Nebo něco obyčejnějšího…? Ukázat XiChenovi, že klan Lan stále žije a potřebuje svého vůdce, když už ne ve své bývalé slávě, tak alespoň vůdce? Nakonec bylo ale možná nejlépe začít pomalu? Žádost sekty Su postačí?

 

Překvapilo jej však, že o tom XiChen začal sám, když odložili hůky. Tolik snahy a zájmu neočekával. Původně měl strach, že toho možná ještě nebude jeho synovec schopen. Nyní měl však strach, jestli to neznamená jen tolik, že se možná přepíná? Příliš na sebe tlačí? Nebo na něj možná příliš tlačí Lan QiRen sám?

 

„Udělám, co bude v mých silách,“ přitakal alespoň k žádosti, zda mu pomůže. Byl odhodlaný pomoci mu, s čímkoliv bude potřebovat, aby mohl zase žít.

„Ano máš pravdu, doposud jsem v té věci nerozhodl. Koneckonců rozhodnout o takové věci bez řádného rozmyšlení, by mohlo být celé sektě naškodu. Rád bych to s někým prodiskutoval, a pokud se na to cítíš, ještě raději bych, abys to byl ty.“ V té chvíli si velmistr myslel, že tedy začnou. Zvedl ruku, že si uhladí bradku a zamyslí se nad tím, jaká slova zvolit, když Lan XiChen nabídl přesun do vedlejšího pokoje. Pravda, vzápětí hned navrhl že mohou i zůstat, ale co se tohoto týče, nebylo to pro staršího muže žádné dilema.

Srdčeně se pousmál.

„Nikdy neodmítnu posezení jako za starých časů,“ řekl a myslel svá slova vážně. Ano, chtěli mluvit o záležitostech klanu a sekty, ale důležitější teď bylo, aby byli víc strýc a synovec než starší a vůdce klanu. Alespoň doufal, že takový přístup pomůže, když ten druhý selhává…

Zvedl se a přesunul ke stolku, kde spolu sedávali. Poklekl na polštář a usadil se do lotosového sedu, čekaje, dokud XiChen neučiní taktéž.

Díky přípravě čaje měl i dostatek času urovnat si myšlenky. Přeci jen to bylo těžké téma. Přemýšlel nad tím, od obdržení dopisu často. Svým způsobem dobré srdce, mu říkalo, aby neváhal a přijal tuto žádost. Pravidla sekty a rozum a zkušenosti staršího jej naopak nabádali k opatrnosti. Koneckonců pravidla sekty říkají: Nepřijímej žáky bez řádného výběru, aby nedošlo k předání znalostí špatným jedincům… Takže co by v takové situaci měli učinit?

Ani si neuvědomil, že po dobu čekání zavřel oči v přemýšlení.

Jakmile se však XiChen usadil naproti němu, věděl, že je čas začít.

 

„Jelikož jsi Chia DaChaovu žádost četl, přistoupím rovnou k tomu, co mě na celé záležitosti trápí a tedy důvodům, proč jsem se zatím nerozhodl,“ začal rozvážně zamyšleným hlasem.

„Zastupující vůdce sekty Su vlastně říká, že Su MinShan učil jejich žáky hudební kultivaci podle upravených partitur a ti tedy ani netušili, že hrají něco špatně. Na pohřebních mohylách, když byl Su She ohledně melodie konfrontován,“ zcela záměrně neříkal kým, „jsem byl a viděl zmatek ve tváři jeho učedníků, kteří se sice zprvu svého vůdce zastávali, ale ten je tam i přesto všechny ponechal napospas mrtvolám, které se dobývaly dovnitř jeskyně. O tom, že je tedy prakticky vedl na smrt, není pochyb. Ani vlastně přímo nepochybuji o tom, že většina z nich pravděpodobně netušila, že hrají špatné písně. Ale z jejich postojů v jeskyni vím i to, že byli vychováváni v nenávisti ke klanu Lan.“ Což byla první věc, která ho trápila. Pokud byli učeni jen žárlivé nenávisti, zvládli by se zde přizpůsobit a s pokáním se začlenit do života v Oblačných zákoutích?

Povzdechl si.

 

„Další věc je, že Chia DaChao byl jedním z našich vnějších učedníků, podobně jako Su MinShan. A tihle dva nebyli jediní, kdo tehdy opustili naše řady. Minimálně deset seniorů sekty Su jsou jako oni. Učili jsme je, dali jim zázemí a základy a oni se k nám otočili zády. Ne jen, že odešli, na to má každý právo. Ale spojili se, se Su MinShanem a pomáhali vést sektu založenou na našem základu. Drze se nám pokoušeli konkurovat a vysmívali se našim pravidlům…“ vypověděl s pohledem nemířeným ani na XiChena ani na nic konkrétního v místnosti.

„Můj názor je, že mladší žáci jejich sekty by neměli být přímo trestáni za to, jaký byl jejich vůdce. Byl bych pro to, aby jim Oblačná zákoutí nabídla své zázemí, pokud přijdou s pokorou a po prostudování pravidel klanu přijmou život zde se vším, co k tomu patří i s vědomím, že budou znevýhodněni vůči stejně starým juniorům, díky výchově, kterou do té doby podstupovali. Někteří z nich možná budou opravdu schopní se do budoucna vymanit ze špatného základu, který jim byl dán. Ohledně těch starších mám však obavy. Kolik z nich skutečně vědělo o Su MinShanových záměrech?“ nadnesl otázku, na kterou ale nemají jak zjistit odpověď…

„Chia DaChao se ve své žádosti zmínil jen o učednících, ale co senioři? Klan Su ani nevznikl, protože se Su She neoženil a nemá nástupce. Sekta Su bez rodiného klanu, bude existovat, či zanikne? Co se stane s jejími současnými členy?“ Zamrkal a znovu si uhladil bradku.

 

„Mluvíme zde o nějakých 30 učednících, kterébychom v případě že by všichni souhlasili, museli někde ubytovat, začlenit do přednášek a soužití zde. Bylo by třeba jejich začlenění důsledně sledovat ať už proto, aby nedělali neplechu, tak proto, aby nevznikala šikana ze strany našich učedníků. Bude nás to stát zdroje, čas i lidské zdroje. Nemyslím, že je to přímo důvod je nepřijmout, ale jde o něco, co je třeba vzít navědomí…“ Bylo to zkrátka složité a Lan QiRen převracel tu věc v mysli opravdu z mnoha různývh úhlů. A nyní by rád znal ten XiChenův.


„Navíc tu žádost tak trochu sráží v mých očích fakt, že Chia DaChao nepřišel sám, ale poslal ji pouze dopisem. Samozřejmě se dá pochopit, že se cítí příliš zahanben, aby nám čelil tváří v tvář, ale v mých očích to hovoří o minimálně jeho nepřipravenosti vrátit se. Na druhé straně jej šlechtí alespoň to, že myslí na budoucnost jejich učedníků více než jejich předchozí vůdce. Je tedy ke zvážení i možnost zachování sekty Su a poskytnout jim externí učitele, kteří by je alespoň odnaučili špatné návyky. To si ale myslím, že by nebylo dostačující pro jejich budoucnost… Co říkáš?“ položil závěrem otázku, doufaje že nic nevynechal…
 
Lan XiChen - 17. října 2021 18:18
zewuvii2653.jpg
Snahy

"Pokud svého rozhodnutí nelituješ, je vše jak má být...Nejistota je v pořádku. Jako vždy i nyní rozhodne a ukáže čas."
Nemohl jsem na ta slova reagovat více, než jen malým kývnutím - upřímné však nebylo. Vím, že v jistém ohledu má strýc pravdu, v tom ohledu, ve kterém bych nad tím měl přemýšlet - ale tak, jak nad tím skutečně přemýšlím? Na mé nejistotě se mi v pořádku nezdá nic. Kdyby byla racionální, všední, protože jak i strýc říká, pohnutky všech znát opravdu nemůžeme vždy, a dříve jsem to uměl vnímat jako lidské, přistupovat k tomu s rozumem, pochopením i bdělostí, dokázal jsem věřit, že poznám, co znát musím… ale od toho, co cítím teď, mi to připadá na míle vzdálené. Ve chvíli, když ve mě každý vlastní úsudek jen vzbouzí více nejistoty a nedůvěry… šlo o cykl, na kterém v pořádku opravdu nebylo zhola nic. Ale to už jsem nemohl říct, projevit nejistoty ještě více než doposud, tak, aby to bylo upřímné… bylo by to už příliš. A i když tuším, že strýc si možná domýšlí více, než vidí, necítím, že bych si to mohl dovolit. Ale i kdyby nedomýšlel, a jeho slova nebyla snahou o podporu, ale opravdu je tak cítil… jen se musím pokusit sebrat a nezklamat jej ještě více. A fakt, že ujištění znějící v jeho slovech po mě natahuje ruce a znovu je tak lákavé, že jen sotva po něm nesáhnu, je podobně hloupý a v nepořádku, jako předchozí pocity úlevy či radosti z nejmenších potvrzených úsudků.

Po pokusech o diskuzi o Li HuiYinovi a jeho spolubydlících přivítám s vděčností chvíli ticha, která nastane poté, co přednesu strýci prosbu velitele FenFanga a mé pojetí odpovědi na ni. Předtím jsem ještě s vděkem přikývl na strýcovo ujištění, že jsem kdykoliv vítán - a i relativně snadno jsem oplatil úsměv, kterého se mi dostalo. Pro teď jsem nevyjádřil více, kolik pro mě znamená, že se snaží a že stojí nadále při mě, přes včerejší den, přesto, že dnešní naše posezení nevypadá vůbec tak, jak jsem doufal. Zahřálo mě to, vykouzlilo ten vlastně upřímný, i když velmi malý úsměv prakticky z ničeho, co by jej jinak mohlo vyvolat, a nechalo mi ho na okamžik usazený na tváři… alespoň na tu chvíli, než jsem pokračoval a pokusil se vyjádřit více objektivní názor, shrnutí na celý návrh, odkud jsem již přešel k Tse RongWuovi.

Odmlky v hovoru jsem využil k pokračování snah, které jsem měl již od odchodu FenFanga, kterým pomohla strýcova přítomnost a řešená témata, ale ne natolik, abych nemusel být pozorný. Dál jsem rozšiřoval sítě, za kterými jsem tísnil všechny myšlenky, které teď nebyly vítané. A zatímco jsem tiše čekal na reakci, zároveň jsem se snažil tentokrát nedomýšlet předem, jak bude vypadat. Vlastně jsem si nebyl jistý, jak bych se zachoval, kdyby strýc s mým pohledem nebyl za jedno, a zda bych s ním dále diskutoval v takovém případě, ať už s vyhlídkou kompromisu, nebo odsouhlasení mého návrhu. Už jen proto jsem skutečně jsem nechtěl očekávat určitou odpověď, navíc to samo o sobě nebývá vhodný základ pro klidnou a rovnocennou konverzaci... jak jsem se už přesvědčil za život, za poslední den, a přesto znovu udělal. Pauzy v hovoru jsem tedy využil ke snaze upevnit vlastní… rozhodně ne klid, ale doufám, že příčetnost by byla už příliš silné slovo.

Dostal jsem prostor k hlubšímu nádechu, uvolnění ramen… ale nepokoušel jsem se vrátit do nálady, se kterou jsem vstal dnešní ráno, k pocitu, který jsem sotva chytil do dlaní, jen aby mi záhy protekl skrz prsty, k myšlence, že „bude lépe“, ať už to mělo znamenat cokoliv, k tomu naivnímu pocitu uvolnění, k falešné možnosti svobodného nádechu... To rozpoložení je pryč, a zda jej znovu chytím... necítím se, že bych mohl. Pro teď jsem ale měl jiný cíl, a doufám reálnější - překonat nejistoty a myšlenky alespoň natolik, abych zachránil zbývající čas a rozhovory strávené strýcem od nesmysluplnosti.

Pomáhalo, že jsme sklouzli k Tse RongWuovi - záleželo mi na tom, aby dostal možnost se vyjádřit, ale opravdu se mě to nedotýkalo tolik osobně, jako vše ostatní, co jsem dnes již probíral - a doufal jsem, že další body už budou jen méně a méně otevřené subjektivitě.

Když strýc znovu promluvil, otočil jsem k němu pohled i pozornost a vyslechl jeho slova se směsicí překvapení i vděku, že jsem se nepletl - že tohle téma snad opravdu nebude tolik složité, ne když jeho reakce byla právě takováhle. Přivřel jsem na moment oči v určité formě úlevy, alespoň momentální, ale nejen pro ni. Také, a vlastně i především, protože jsem nepřeslechl, co v těch slovech bylo dostatečně slyšitelné, abych to zachytil i já. “Hlavolamem… Nerad bych selhal coby učitel.” Je to nejistota absolutně nesrovnatelná s tou mou, ale v ten malý moment snad chápu, proč strýc svou reakci tak formoval, jakobych mohl slyšet i nevyřčená slova. Nějak tuším, že mi chce ukázat, připomenout, že ani on, ani nikdo jiný, si nejsme vždy jistí. Ne, nemůže to přinést úlevu, ne když má nejistota mi připadá na mnohem horší úrovni, navíc vycházející z nedůvěry v sebe sama...
Ale je to strýcova snaha, co mě zahřeje, nadzvedne znovu koutky, pomůže všem mým snahám zůstat myšlenkami tady a teď. Nepokusím se potlačit nutkání, když natáhnu pomalu dlaň přes stůl a lehce ji položím na jeho předloktí, mírně stisknu, nadechnu se k tichému “děkuji”... než stáhnu ruku zpět, bez spěchu. Nemyslím, že strýc hledá ujištění, že by chtěl mluvit o tom, že on si také není v něčem jistý. Že formulaci nabídl kvůli mě… a ani si neumím představit, že bych zvládl takovou konverzaci právě teď, kdyby tomu tak nebylo. Proto možná si to nepřipustím. A s uvolněnějším nádechem najdu více slov.

“Pokud mě k posouzení jeho zařazení přizveš, budu vděčný,” přitakám na strýcovu nabídku. Tse RongWu tedy dostane možnost se vyjádřit. Možná se pro to bude vracet do Oblačných zákoutí, ale to by opravdu neměl být problém… vlastně to bylo lepší řešení. “Pokud bude Tse RongWu chtít zůstat na svém postu, jistě najde způsob, kterým své přání zformovat do hlášení, aby bylo součástí všech podkladů. Je to vlastně lepší, když se vrátí do Oblačných zákoutí k jeho předání… odpadne i přímý vliv okolí a pocit zodpovědnosti, snad se i lépe zamyslí nad tím, co to pro něj, i pro ty kterých se konečné rozhodnutí bude týkat, může znamenat.” Nahlas shrnu své myšlenky, ale skutečně jsou jen dovětkem k řešenému. “Chtěl jsem mu tu možnost poskytnout, a rád budu součástí konečného rozhodnutí, děkuji i za to.” Pokývnu.

Vlastně si neuvědomím, kdy by mělo k takovému posouzení dojít. Že vlastně uvažuji dopředu, jakobych… mohl říct s jistotou, že už necouvnu, jakmile jsem se jednou rozhodl vrátit. Ale je to to jediné, co dává smysl, a možná podvědomě už to beru jako fakt? Ani když jsou ta slova venku, ani předtím, než je vyslovím… nepozastavím se. Pohled mi však padne na stále čekající jídlo, vzhlédnu zpět ke strýci a vynaložím méně sil, než bych čekal, na další malý úsměv.

Zdá se mi tohle téma u konce. Nechtěl jsem příslib, že se budeme rozhodovat podle toho, co Tse RongWu řekne… však ani to jsem Nie FenFangovi nenabízel. Bylo to podobné rozhodování, které mě, nebo nás, ještě čekalo ohledně Li HuiYina a jeho spolubydlících, ale nyní ani k tomu nemám, co říct. “Najíme se?” Navrhnu tedy s myšlenkou na pomalu chladnoucí pokrm a s pocitem, že jsme jej odsunuli kvůli mému rozpoložení déle, než by mělo být třeba - tedy správně by to nemělo být třeba vůbec.

Tradičně stolujeme se strýcem v tichosti a slušnosti, podle zásad naší sekty - a že by to dnes mělo být jinak, to neočekávám. Když se nakonec do jídla pustíme, ponoříme se do ticha, rušeného jen obyčejnými, tichými zvuky oběda. Až když je vše snědené, hůlky odložené a oběd zcela jistě za námi, prolomím po chvíli ticho i vlastní soustředění. Byl čas pro druhou část našeho hovoru, a… s tím, že jsem nestihl vše z dokumentů probrat a byl jsem stále na míle vzdálený od znovu získání kompletního pohledu na současný stav v sektě, světě, i na uplynulé a blížící se události… bylo spíše na strýci, o čem přesně budeme hovořit. Nadechl jsem se však ke slovu první.

“Prošel jsem si některé z dokumentů, které zde zůstaly.” Zaletím krátce pohledem k hromádkám srovnaným na nejbližší skříňce. “Ale nestihl jsem zdaleka vše a je toho mnoho, o čem bych jistě potřeboval vědět. Prosím, zda mi s tím pomůžeš.” Mírně jsem se znovu pousmál. Jen jsem jej znovu ujistil o tom, že stále… jsem tu, stále mám zájem, bez ohledu na to, jak musím působit, nebo jak se cítím. A je to také stále pravda.

“Včera jsi říkal, že dočasný vůdce sekty Su z Molingu žádá o přijetí jejich učedníků… četl jsem ten dopis,” pokračuji ještě konkrétněji alespoň jednou ze záležitostí, o které něco vím a kterou navíc strýc sám zmiňoval - a proč to udělal? “Chápal jsem to tak, že jsi ještě nerozhodl? Možná bychom mohli začít tím?” Je to jen návrh, kterým chci alespoň trochu svá slova podpořit, navíc by mě zajímal strýcův pohled. Je více úhlů, ze kterých na to pohlížet. A pokud se mi podaří nepřemýšlet nad předchozím vůdcem klanu… nad rolí, kterou sehrál po boku muže, jehož jméno si nesmím ani pustit do volných myšlenek… mohlo by to být pro začátek jednodušším tématem, alespoň tedy v to doufám.

“Pokud budeš chtít, můžeme se přesunout do vedlejší místnosti,” dodám nakonec, s myšlenkou na přislíbený čaj, na vedlejší pokoj, kde jsem své skladoval a také připravoval. Posezení tam bylo méně formální, na polštářích u malého stolku, a to nebylo úplně vhodné pro jednání, ani se úplně nevylučovalo - záleželo, v jakém duchu budeme chtít pokračovat. Pro oficiální záležitosti byl lepší velký stůl, ze kterého jsem měl v plánu odebrat nádobí, kdybychom zde zůstávali. Pro nervy… těžko říct. “Nebo připravím čaj a přinesu jej.” /Zakončím, udržím ještě nadzvednuté koutky, i chvílí ticha při jídle získané soustředění.
 
A-Yao - 13. října 2021 21:49
ayaojinak35147.jpg

Netuším

 

Zadržel mě natolik, že jsem do postele přímo nepadl. Přesto to s klasickým uléháním nemělo společného vůbec nic.

Vnímal jsem, že odešel od mého lůžka. Už ale ne, co přesně dělal, než se ke mně vrátil. I rozmístění talismanů jsem si spíše vzal na vědomí, než že bych to nějak detailněji zkoumal. Na to už mi nezbývala mozková kapacita… Ostatně totéž platí i o tácu s krabičkami čajových směsí.

Omluva, informace o talismanech, to všechno přišlo tak nějak bez mého skutečného vědomí. Omluva byla zvyk, informování, pud sebezáchovy. Holt ještě asi nějaký přeci jen zbyl…

A pak má zpověď. Napadlo mě, že se bude ptát. I když to neudělal, já prostě… Nešlo přeci neříct nic, že? Už jsem ho do toho zatáhl. A teď, když je situace vážná, jak ho mám ochránit? Ještě ráno jsem si myslel, že to možná dokážu. Že bych třeba alespoň jednou mohl někoho ochránit před zkázkou, kterou s sebou nesu, kam přijdu. A proč ne zrovna mladíka, který jako jediný na světě mě neodsoudil, ani po tom všem, co ví, že jsem spáchal…?

 

Nyní je však jasné, že to nepůjde. Nemohu ho nechat stát stranou, nedokážu vymyslet lež, která vše uvede do pořádku, abych si tu mohl hrát na osmnáctiletého zamilovaného učedníka. Nemám čas. Nemám klid. Nemám naději. A vlastně, nemám ani opravdový důvod. Žádný, který by jasně říkal, že pro jeho dosažení stojí za to obětovat cokoliv. Můj jediný důvod tkví v San Lingově přání, abych žil. To totiž živý i maličké semínko někde v mé hrudi, které stále touží po muži, kterého nikdy nemohu mít. Po jeho slitování, objetí, úsměvu, vřelém oslovení, hudbě, ale i obyčejné mlčenlivé společnosti…

Asi je to málo. Takový důvod zkrátka nemůže stačit tváří v tvář skutečnostem, této mé existence. Jen A-Ling je dost naivní, aby doufal v naději. A já nemám sílu mu ji vzít.

 

Musel jsem mu tedy říct pravdu. Kvůli němu, i kvůli sobě. Jsme v tom spolu, ne? I když v případě odhalení, jej nemíním prozradit. Samozřejmě, že veškerou vinu za cokoliv, vezmu na sebe. Už jsem vinen tolika věcmi, pár hříchů navíc, co mi to udělá? Ale přesto, prozrazení… je v mém případě definitivum, které skončí mojí smrtí. A ta je něčím, co San LingWu nechce připustit. Nechci, aby udělal nějakou hloupost. Navíc si sám opravdu nevím rady…

 

Tloukl jsem zoufale rukou o matraci. Bezmoc je děsivá, schopná umořit v člověku sebesilnější světlo. Co teprve slabý paprsek?

Ale pak je má ruka zachycena a mě se zatají dech. Samým překvapením se zadívám na mladíka sedícího na okraji postele.

Jeho dotek je jemný a hřejivý. Hladí mě po hřbetu ruky a nabízí kapesník k setření slz. Přistihnu sám sebe, jak jej bezmyšlenkovitě přijímám s šokem vepsaným ve tváři.

Co se to u všech draků děje?

Jenže to nedokážu odmítnout. Nejsem schopen jej odstrčit. Včera jsem to několikrát zkusil, ale bezvýsledně. Něco vě mě, co vždy bývalo velmi hluboko ukryté, touží po útěše. Snad je to ten kousek malého chlapce, který kdysi tolik toužil po otci, který jeho i matku zachrání z místa, kde museli žít, než pochopil, že k tomu nikdy nedojde. Který toužil po otcovské lásce, po rodině, kterou si pro něj matka vždy přála, a kterou nikdy nezískal… Možná že právě on teď touží po někom silném, kdo by ze mě mohl sejmout alespoň část té nesmírné tíhy, na mých bedrech. Ale jiná má část ví, že by to rozhodně neměl být A-Ling. Že nemůže. Možná, že nesobecky chce. Je k tomu ochotný. Ale já bych přeci měl být ten rozumný, který by to na něj správě neměl nikdy naložit…!

Což užs stejně udělal, takže?

Zajíknu se, zavřu na okamžik oči a kapesníkem chytám další slzy.

 

San LingWu připomíná, že se nemusím omlouvat. Vím to. Pamatuji si jeho slova ze včerejška. Tak jako já mu je ráno připomněl s tím, že když se nemusíme omlouvat, nemusíme si ani děkovat…

To vzala domluva rychle za své, co?

To u tebe není nic divnýho, zazní mi v odpověď pohrdlivý vnitřní hlas.

Ignoruji ho.

Jenže ono se je, za co omlouvat LingWu! Nezvládl jsem to. Měl bys být naštvaný! Ty, mladý šlechetný kultivátor ze slavného klanu. Vidíš, že jsem ke všemu, co se říká, navíc ještě neschopný, tak už se mě vzdej!

 

Neudělá to.

Mluví o čajích a nutí mě tak se skutečně zamyslet nad tím, co přinesl. Zklidnit žaludek, nebo spát? Oba víme, že žaludkem to není. Zklidnění, které potřebuji, se týká čistě hlavy. Jenže jak bych se mohl doopravdy uklidnit?

Cítím však, že musím něco říct.

„Nechci spát…,“ vyhrknu. Ne, že bych doopravdy nechtěl. Jsem tak unavený, že kdybych si to dovolil, přemohla by tato únava možná i děsivě pocuchané nervy. Jenže já nemůžu! Nejspíš už nikdy nebudu bezpečně moct…

San LingWu se tváří bezvýrazně. Přikývnu mu. Kdyby nic jiného, posadit se dokážu.

Přizvednu se na loket ruky, kterou nedrží a uvedu se postupně s námahou a jeho pomocí do skutečného, nyní však vyčerpávajícího, sedu.

Přijmu sklenku s vodou a pokusím se zbavit té žluči v ústech.

Díky, pomyslím si vděčně a zády se z části opřu o polštář a čelo postele.

Jak? Kostrbatě, jak jinak. Ale relativně uvěřitelně, jen to nebude stačit…

Už-už jsem se nadechoval k odpovědi, když namočil ručník vodou a přiložil mi jej k obličeji. Nemohu se ubránit, jeho péči. Připomíná mi matku, připomíná mi XiChena, když mě ošetřoval na útěku před Weny.

Až si odpočinu? A to bude kdy? Copak nechápeš, že nemůžu odpočívat? Neřeknu mu to však. Hlas mi uvázl někde hluboko v hrdle.

 

„Dobře,“ přijmu mokrý ručník a přiložím si jej ze zadu na krk, na kůži pod vlasy. Chladí to. Vlhko, které není poznamenané mrazem, je příjemné, i když jsem se ještě zdaleka nestihl prohřát, jak bych potřeboval.

„Je to beznadějné, A-Lingu,“ vydechnu pomalu, co vím, že nechce slyšet. „Upravil jsem příběh tak, aby se Li HuiYin mohl vrátit do Oblačných zákoutí, ale…“ povzdechnu si. „Řekl jsem, že odešel, protože si zkrátka příliš zoufal, že ZeWu-Jun nereaguje na jeho snahu ani přítomnost. Že se dozvěděl, že vůdce klanu Lan opustil v ústraní, když se HuiYin léčil ze svých zranění po kázeňském trestu, ale jen proto, aby byl přítomen uložení svých přísežných bratrů k věčnému odpočinku. Slyšel ZeWu-Juna mluvit z meditace k bývalému vůdci sekty Jin a dostal šílený nápad. Přinést vůdci své sekty zrádcovu duši. S trím, že jeho důvody zůstaly stejné, jako opravdu byly.“ Protože to je něco, co zkrátka změnit nemůžu. A ano, vím, že LingWu nabídl, že si o tom můžeme promluvit později, myslím však, že oba víme, že žádné později nemusí nikdy přijít. Že tohle může být jedna z mála chvil osamotě, kterou budeme mít…

„Dozvědět se, kde leží ChiFeng-Zun s LianFang-Zunem pro něj nebyl problém. Nenastoupil trest po opuštění dvorku vůdce klanu, protože jednoduše nemohl čekat další měsíce. Nechtěl si to rozmyslet a nechtěl být zastaven. Proto ho nesmělo nic zdržet a nikomu nic neřekl.“ takhle přesně jsem to sice FenFangovi neřekl, ale takhle nějak byl celý prezentovaný příběh i ve svém zákulisí.

„Letěl do Qinghe, vybral si pro obřad malou jeskyňku ukrytou v lese pár mil od hřbitova a následně vytáhl Jin GuangYaovu duši z hrobu.“ Je vcelku divné o sobě takto mluvit, ale ani nad tímhle se nemám kapacitu příliš zamýšlet.

„Chtěl ji spoustat do malé nefritové spony ve tvaru motýla,“ mimoděk sáhnu do rukávu a sponku A-Linogiv ukážu. Nevím, jestli ji u Li HuiYina někdy viděl, nebo jestli si ji dotyčný mladík nechal jen pro sebe. Stejně jako je možné, že si ji koupil až cestou na místo určení… Každopádně je to něco hmatatelného, o co jsem se při tvorbě příběhu opřel. „Myslel si, že by tam měla vydržet alespoň pár dní, což mělo dát ZeWu-Junovi šanci si s dotyčným ještě naposledy promluvit. Jenže se asi něco nepovedlo a duše se rozplynula. I když se ducha pokoušel kontaktovat, nepovedlo se mu to. Zpanikařil a spálil po sobě stopy v jeskyni. Odešel odtamtud, ale byl po dlouhém letu a rituálu unavený. Zastavil se v malé vesničce nedaleko, kde si chtěl odpočinout. Možná i strávit noci. Jenže potkal dva kultivující sekty Feng. Ti pomlouvali vůdce jeho sekty, což nedokázal snést. Jen s velkým úsilím se ovládl a odešel. Pokračoval pěšky ještě den a noc strávil venku. Pak usoudil, že už zvládne letět a vypravil se zpět do sídla své sekty. Po cestě pak spatřil osamělého kultivujícího sekty Nie v boji s monstrem, které bylo nad jeho síly a zkrátka nemohl nepomoci,“ vydechnu, „ale to už je zasi jiný příběh. Týká se toho boje, co bude chtít slyšet PuAi, a asi to má smysl říct až všem dohromady? Zkrátka jsem upravil skutečnosti tak, aby dávalo smysl, že se vrátil Li HuiYin a ne, že jsem tu místo něj,“ zakončím raději tento vyčerpávající výčet a dopiju zbytek vody ze sklenky, kterou stále třímám v rukou.

„Stačilo to jako vysvětlení, veliteli strážní věže. A možná, jen možná, by mohlo stačit i HuaiSangovi. Ale on nebude chtít nic riskovat. Udělá cokoliv, aby si byl jist, že jsem neposedl něčí tělo. Nedivil bych se, kdyby byl ochotný zajít podobně daleko, jako Sandu Shengshou při stíhání démonických kultivátorů… A to je další věc. Já bych asi byl schopný sestavit rituál, který by „možná“ udělal, co jsem si vymyslel, ale nemohu to zaručit. Tváří v tvář Wei WuXianovi, který má tendence se objevit vždy tam, kde o něj nikdo nestojí, nedokážu říct, jestli by obstál. Navíc, na rozdíl ode mě, kdo četl jeho spisy, vedl démonické kultivující v čele s Xue Yangem a prošel Qishanem, Li Luan by se neměl kde naučit techniky potřebné pro sestavení takového rituálu. Pokud se z toho pokusím vylhat, tentokrát selžu,“ říkám odevzdaně, ale naprosto vážně. Dokonce se přiměju podívat se A-Lingovi do očí. Jenže problém je, že nic moc jiného jsem si také vymyslet nemohl!

Odmlčím se.

„Takže mé možnosti teď jsou…

Za prvé – pokusit se hrát tuto roli a doufat, že to projde, na což je šance velmi malá.

Za druhé – utéct. Ať už kamkoliv. Jenže vzhledem k nesplněné podmínce, je útěk beztak pouze dočasný…

Za třetí – zemřít, jak jsem chtěl už včera. Na což máš zceja zjevný názor…

Za čtvrté…“ polknu. „No to vlastně ani není možnost…“ ošiju se, dopiju vodu, odložím sklenku a uhnu pohledem ke zdi. „No zkrátka…, říct XiChenovi pravdu…?“ otřesu se. Tváře mi zahoří jako na protest krátícímu se dechu. Jen při pomyšlení, že bych to měl skutečně udělat, se o mě totiž znovu pokouší panika.

Dýchej… dýchej…

Nádech – výdech…

„Když už nic jiného, alespoň by mu to dalo šanci připravit se na nevyhnutelný příchod sekty Nie…“ sice to říkám, ale pravda je, že i kdyby tak to pro nás vlastně neřeší vůbec nic! „J-já nevím. Všechno je to… je to na nic…“ Což jistě vidí i on. Na druhé straně si říkám, že třeba by mi mohl prostě říct, že mě nenávidí a na to už by A-Ling nemohl nic říct. Kdyby prostě přestala existovat naděje, proč by mě zde měl ještě držet?

To ale nahlas nevyslovím. Je to jak jsem řekl. Všechny cesty jsou slepé, žádná nikam nevede a já se nedokážu rozhodnout, co bych měl udělat…

 
Vánek - 13. října 2021 18:52
1111a2858.jpg
San Ling to nevzdává...
A-Yao

San Ling už nic neřekl na A-Yaovo malé kývnutí. Ale nepustil jej, protože si dobře uvědomoval, že mezi "mohu jít" a "mohu jít sám" může být až příliš velká propast. Naopak upevnil pozici své paže kolem A-Yaova pasu, a i když byl menší než Li HuiYinovo tělo, a fyzicky slabší, pomohl A-Yaovi k malému domku jak nejlépe zvládl, nechal jej, aby se opřel dle potřeby, jen s malým zrnkem pochyb, zda A-Yaovi jeho současný stav dovoluje uvědomění, že v určité fázi by jej již neutáhl. Zdálo se však, že to buď A-Yao věděl, nebo sám nechtěl pomoci víc využít, takže dorazili k domku sice pomalu, ale bez klopýtnutí.

San Ling byl tiše nejen při chůzi k ubytovně, ale také za jejími dveřmi. Neměl by se ptát? Nebylo by to logické, že se zeptá, když je A-Yao v takovém stavu? Ať už kvůli své zvědavosti, starosti, nebo kvůli podmínkám pro získání odpovědí… každý by asi měl jiný pohled a třeba i vícero motivací… a tak... neměl by se ptát?

Ale San Ling se neptal. Možná i jeho napadla nepřítomnost tišících talismanů? S jeho uvažováním to jistě možnost byla. Ale zabezpečení místnosti nebylo to první, co udělal, když měl volné ruce. Pomohl A-Yaovi až na postel, dokonce se pokusil mu nedovolit jen padnout jak mu tělo řekne, ale uložit jej, než se narovnal. Byl vážný, ale také měl starosti. Samozřejmě chtěl vědět, co návštěva velitele ze strážní věže znamenala, co se stalo, že A-Yao přišel o tu trochu sebeovládání, co od včerejších chvil u vodopádu zvládl nabrat. A nějaká jeho malá část, která by neměla chtít nic slyšet a měla by si začít (už dávno) říkat, jak moc byl hlupák, když se do téhle věci vůbec zamotal? Ta, pokud vůbec existovala, spala, nebylo na ni zatím místo vedle smyslu, který skrze svá rozhodnutí A-Ling objevil, i kdyby měl dávat smysl jen jemu. Možná se jednou probudí, ale to už na ni bude pravděpodobně stejně pozdě. Možná už teď by bylo.

San Ling se neptal jednoduše proto, že by nemohl, teď a takhle. Jakkoliv bláznivé to pro A-Yaa mohlo být, San Ling se opravdu rozhodl mu pomoci. A opravdu ho nedokázal vidět jako cizího a odosobnit se od něj, když věděl, že od návratu Li HuiYina to byl A-Yao v jeho těle. Po zážitcích včerejšího dne a dnešního rána. A dnešní noci. I kdyby měl být pro všechny ostatní naivní, že s ním soucítí, že si myslí, že není zase tak špatný člověk, nebo blázen, že mu záleží na nějakém držení ruky, a že za tím nehledá sobecké úmysly… prostě tak to bylo a, alespoň zatím - snad kromě nějakých menších záblesků při jejich včerejším hovoru, které ale připisoval spíše zoufalství - ani nepřišlo nic, co by jeho názory změnilo. Jenže když San LingWu neviděl Jin GuangYaa tak, jak by ho mohl označit zbytek kultivačního světa - jako zločince, který si nezaslouží soucit nebo snad pomoc - znamenalo to zároveň, že ho nemohl vyslýchat. Protože co by v takové chvíli jakákoliv otázka, z těch na které chtěl odpovědi, byla jiného?

A tak A-Ling mlčel, když A-Yaa ukládal, a ve chvíli kdy se ten omluvil, lehce mrkl jakoby se probral že zamyšlení. Zakroutil mírně hlavou, a jak vzápětí přišel komentář k odhlučňovacím talismanům, přitakal. "Vydrž chvíli." A s tím vydechnutím odešel do dalších částí ubytovny.

Trvalo jen chvíli, než se vrátil poprvé. Přinesl mělčí lavor z koupelny, který se dal na rozdíl od kbelíku zasunout pod postel. Nijak to nekomentoval, jen ho právě tam uložil, hned na kraj tak, aby na něj A-Yao dosáhl. I když věděl, že předchozí situace byla způsobena nervy, A-Yao měl teď podrážděný žaludek a lepší je rovnou předejít případným nehodám. Pro ně oba. Pak znovu odešel.

To už trvalo několik minut, než přišel zpět do kóje s tácem, který byl součástí skromného vybavení jejich společného domku. Učedníci neměli žádné plnohodnotné kuchyně, nebylo jich pro ně potřeba, ale možnosti pro přípravu čaje a trochu nádobí na pití i svačiny, tím ubytovny disponovaly. San Ling položil značně plný tác (který však neobsahoval žádné jídlo) na noční stolek a v první řadě vytáhl z rukávu čerstvě připravené odhlučňovací talismany. Mohl je rozmístit mimo A-Yaův dohled, ale z nějakého důvodu se tak nerozhodl - ani mu je nedal zkontrolovat, ale kdyby o to A-Yao požádal, zjistil by, že jsou bezchybné. Mladík je rozmístil na stěny místnosti.

Obsah tácu zatím však zůstal bez povšimnutí, když A-Yao začal vyprávět. San Ling se úplně nemohl zastavit před myšlenkou, zda tomu tak bylo, protože stejně čekal otázku, nebo protože mluvit chtěl. Myslel si spíše to první… a určitým způsobem ho to mrzelo. Ne tak, že by se cítil dotčený. Možná by mohl, ale věděl, že i když by se nezeptal teď, zeptal by se stejně později, takže vlastně proč by měl... Mrzelo ho, co mu z toho přišlo zřetelné - že A-Yao si nemyslí, že by se ho nezeptal, nebo alespoň ne v téhle těžké situaci, že nečeká, že by mohl dostat nějakou oporu, nebo shovívavost, nebo pochopení, nebo cokoliv, jak by to mohl pojmenovat. Však ta omluva už mluvila za své a A-Ling jen zalitoval, že na ni rovnou nereagoval. Doufal, že se plete… a pokud ne, tak vlastně také doufal, že se mu to časem podaří změnit. Zkrátka takové věci čas potřebovaly, tomu mohl rozumět.

Čas… se ale zdálo, že nemají. Rozhodně ho nemají příliš.

San Ling trochu pobledl, když poslouchal A-Yaův výčet. Po krátkém váhání si sedl na kraj jeho postele, ale nesledoval jej - jako A-Yao upíral své oči mimo, on se zahleděl na vlastní ruce. Mlčel, dokud jej nevyrušil pohyb a bouchnutí do matrace. Lehce sebou trhl, i když rána byla jen tlumená, slabá. Našel automaticky A-Yaovu tvář pohledem, spatřil slzy, sledoval, jak znovu zvedá pěst, aby udeřil do matrace ještě jednou - zoufale, ale slabě… a to působilo ještě hůř, než pevné, ventilující údery, kterými nejspíš tyto pokusy měly být. A-Ling vlastní dlaně natáhl jen pomalu, když ho při prvním impulzu zároveň přepadl pocit, že kdyby udělal prudký pohyb, dočká se akorát útěku.

Zachytil A-Yaovu pěst do dlaní, akorát když ten se chystal ji potřetí spustit na matraci. Byly to okamžiky, kdy A-Ling zároveń dokázal posbírat myšlenky a rozdělit je - na současnou situaci tady a teď - a na obecnou situaci a velký problém, před kterým stáli celou dobu, jen je dohnal mnohem rychleji, než by vůbec čekal. Ty první donutil vystoupit do popředí.

Kdyby se snad zkusil A-Yao vycuknout, pokusil by se mu v tom zabránit. Zkusil jeho dlaň schovat do svých, držel ji a čekal… jak dlouho bylo potřeba, aby se muž v těle mladíka vzdal snahy znovu udeřit o matraci, nebo o cokoliv podobně zoufalého. Palcem hladil hřbet jeho dlaně v pomalém rytmu a zkrátka mlčel, celou tu dobu, dokud neusoudil, že se jeho společník trochu utěšil, i když od opravdové útěchy to muselo být na míle daleko, to mu bylo jasné. Místo toho, aby pak jeho dlaň jen pustil, uložil ji na matraci. Nadechl se trochu roztřeseně, ale držel se… zas a znovu překvapivě dobře. Mlčel ještě okamžik, pak zalovil do rukávu a vytáhl čistý kapesník, který k A-Yaovi natáhl, s ohledem na slzy na jeho tvářích. Stále seděl vedle něj, po jeho boku, a nechystal se zvednout.

“Nemusíš se omlouvat…” vydechl, když k němu kousek látky natáhl. To byla myšlenka, která jej neopustila, slova, která si přál, aby řekl rovnou. [b“Za to, co se stalo… není proč bys měl.”[/b] Neodvrátil od něj pohled, dokud si A-Yao nevzal kapesník, nebo se od něj neodvrátil, nebo obojí.

A-Ling pak přesunul pozornost nejprve k tácu. První poukázal na dvě krabičky. “Jeden čaj je na zklidnění žaludku, druhý na spánek, o kterém jsem mluvil…” Pokoukl k němu, ale jeho výraz nebyl čitelný, ne, co se takové volby týkalo. “Který mám použít?” Konvička s vodou ohřívanou talismanem na tácu také nechyběla, vedle ní složený malý ručník, menší džbánek s vodou, pak šálek na čaj, sklenice vody a prázdná miska. Pro oboje poslední zmíněné se San Ling natáhl. “Můžeš se nadzvednout?” Zeptal se. Podle odpovědi či reakce buď pomohl nebo nepomohl A-Yaovi do sedu, nebo jen do nadzvednutí, případně upravil pozici polštáře. Sklenici s vodou k němu natáhl, misku přidržel… myslel na vypláchnutí úst před případným pitím. A nezdál se ani v nejmenším v rozpacích, a to ani skrývaných.

Pak si povzdechl. Nemohl zůstat mlčet věčně, to věděli jistě oba. “Chápu to správně tak, že nyní ani velitel FenFang nezná tvou pravou identitu? A vůdce sekty Nie… by ji také neměl znát s jistotou? Ale už to vypadá jako otázka času…” Podmračil se lehce. Mohl by k tomu mít nějaké doplňující otázky, to přesně za příběh si A-Yao vytvořil, to určitě - minimálně aby případně měl stejnou verzi. Nechtěl ale vše říct najednou, navíc sám rozmýšlel, zda vůbec říkat, co ho napadlo - jestli nepočkat, až si A-Yao alespoň odpočine. A tak vydechl. "Jak jsi upravil skutečnosti?" Zeptal se tedy mírně. A když měl znovu volné ruce, sáhl po malém ručníku a navlhčil jej vodou ze džbánku. "Můžeme si o tom promluvit, až si odpočineš…" Nabídl ještě, jen tiše. Neměli zase tolik prostoru mít soukromí a tohle bylo téma, které přeci jen nešlo neřešit, ale A-Ling zkrátka nechtěl A-Yaa právě teď do hovoru nutit. Však by se právě teď pravděpodobně ani sám nezeptal, kdyby A-Yao nezačal, alespoň si myslel, že ne.

Kromě těch slov se však zdálo, jakoby postupoval vlastně bezmyšlenkovitě - když nabízel A-Yaovi pití a vypláchnutí úst, když namáčel ručník jako obklad a natáhl jej až příliš blízko k A-Yaově čelu, než se se sklouznutím pohledu k jeho tváři lehce zarazil. Pohyb ale dokončil, pokud nebyl zastaven, opatrným pokládáním ručníku postupně otřel A-Yaovi čelo a kraje tváří, než mu přeložený ručník položil na čelo s tichým "na šíji by to bylo lepší…" a na chvíli odvrátil pohled. Něco s ChengYim měli asi společné, jen zmíněný by asi neměl rozpaky vůbec, i když to mohl A-Yao spíš jen domýšlet, jak by to bylo.


 
Wei WuXian - 11. října 2021 19:09
rabbitiko2954.jpg
Jen my dva
Lan Zhan

Samozřejmě, že neodmítl. A stačí tři slova pronesená skrz ty dokonalé, pevné rty. A pak dlaň na mé tváři, a když Lan Zhan skloní hlavu s polibkem, nemohu než spokojeně zavrnět. Přichytím jej za oděv (jakoby snad existovala šance, že se odtáhne) a začnu polibek oplácet… s hladem, který nemá nic společného s jídlem, který se probudil bez varování, přispěchal aby pomohl mému přesvědčení a touhám. Nevím nakonec úplně přesně, jestli se spíš donutím nebo si dovolím nepřipustit k sobě všechny ty otravné myšlenky, ale co na tom sejde… hlad je spláchne do nějakých vzdálených koutů. Jakoby od chvíle, kdy jsem tyhle rty naposledy ochutnal, uplynuly celé roky, nemohu se jich nabažit. Potřebuji je. Potřebuji jeho, celého, jeho bytost, jeho duši… když jsme spolu, zvládneme vše… byl jsem korunovaný idiot, že jsem na chvíli zapomněl!

Vrním do jeho rtů, posévám je polibky, vybízím k dalším… A kdyby se snad chtěl odtáhnout on, rozhodně bych ho nenechal! (Možná jedině, kdyby přišel se zajímavější nabídkou.) V polibcích zvednu paže a ovinu je kolem Lan Zhanových ramen a krku, vytáhnu se se k němu a naše těla se o sebe opřou v intimní známosti, rty se znovu (a znovu, a znovu…) vítají po téměř celém dni odloučení a kdo by měl to srdce jim bránit?
Já tedy ne, to mé totiž spěšně tluče proti Lan Zhanově hrudi, zatímco se k němu natisknu celou svou bytostí. Pokud je to jen na mě, trvá to dlouho, snad roky, než jsem schopný sklouznout k jeho bradě a pak začít opečovávat jemnou kůži jeho krku se spokojeným bubláním. Šimrání v podbřišku se už dávno proměnilo do vzrušení, lehce provokativně se proti němu otřu boky, abych ověřil stejný stav u Lan Zhana… tepe mi nejen v uších a zrychleným dechem ovívám kůži Lan Zhanova ohryzku… než se s hravou jiskřičkou, co si probojovala cestu mezi omámené hvězdičky v mém výhledu, usměji a jazykem orámuji cestu od první viditelné kůže pod jeho krkem, přes neklidnou tepnu na jeho krku, až k hraně čelisti, kde lehce kousnu.

U všech démonů, měl jsem snad nějaké úmysly!
Chtěl jsem o něj pečovat.
Přímo jsem si vyžádal, aby byl můj dezert, a on je k tomu navíc svolný!
Mám příležitost jej opečovávat a vychutnávat.
A přitom vzrušení pod vrstvami oděvu touží tak akorát se nechat ohnout přes stůl a probudit tu živočišnější stránku mého milého, kterou jsem měl tu čest zažít jen já.
Tají se mi dech a prsty svrbí (a nejen ty!) s rudými tvářemi zvednu oči až k těm Lan Zhanovým.

On by mě jistě nechal. Vždy se nechá škádlit, dokud to jeden z nás nevydrží - nebo spíš dokud to já nevydržím, nebo se nade mnou on nesmiluje, nebo náhodou to nevydrží on (k čertu s jeho dokonalým sebeovládáním, tak sexy a tak frustrujícím!) Kdybych chtěl, bylo by to tak i dnes, jsem o tom přesvědčený. Sklouznu očima po rysech Lan Zhanovy tváře, ostré linii tváří, krku, hanfu už trochu zmuchlaného uzurpováním jeho těla mou maličkostí. A tady je, ta hnusná myšlenka, malý hlásek, že si ho vlastně vůbec nezasloužím. Pošlu ho do patřičných míst ještě s pěkným rozmachem a přitisknu své rty znovu k Lan Zhanovým, nejdřív pevně, pak jemněji, pak po nich lehce přejedu jazykem. “Lan Zhane,” zabroukám a pomrknu k němu. “Mělo by být nezákonné být takhle neodolatelný! Kazíš mi morálku!” S menším úculem mezi zuby chytím jeho spodní ret, na chvíli se zastavím… přejedu po něm jazykem… políbím ho znovu. A pomalu se odtáhnu, abych se mohl pustit do rozvazování jeho hanfu.

Jistě by mě nechal provokovat, což mi připomene, mé prvotní cíle. A když už jsme u toho, možná se ptám úplně špatně! Třeba mi ta zima opravdu poškodila mozek! Usmívám se, snad trochu s rozpaky (které se tu zabydlely proti mé vůli!) když uvolním pás přes první, vrchní hanfu a přejdu za něj, abych mu tuhle z částí oděvu stáhl z ramen, osvobodil paže z rukávů a pak ji přehodil přes židli. “Lan Zhane… já pořád jen přemýšlím, co bych chtěl. Pečovat o tebe… úplně se vším všudy… ale nejen to, uhm.” Zaletím k němu pohledem s lehce hravou jiskrou, když přejdu zpět. Jakobych jen broukal nějakou další z pitomin, které oba víme, že plácám relativně často, takže až moc málo v posledních dnech. Zvážním až s otázkou, co pustím skrz rty následně. “Ale co chceš ty?” Mrknu k jeho očím.

Opravdu to myslím vážně! A ne sprostě, vidíš? Prostě jen… ve všech směrech… co bys vlastně chtěl? A nejen dnes. Vlastně se ptám strašně málo, řídím se impulzy, jen občas přemýšlím, neptám se. A dnes… mě zkrátka napadlo se zeptat, ale to neznamená, že mě to jindy nezajímá! Tak… řekneš mi to? Co chceš a potřebuješ? Dívám se na něj a nahmatám jeho dlaň, chytím ji a mlčky si ji sbalím k hrudi. Ta se stále zvedá rychle, odráží neutěšený stav mého těla. “Lan Zhane?”
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.25585293769836 sekund

na začátek stránky