Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Jen my dva Lan Zhan Samozřejmě, že neodmítl. A stačí tři slova pronesená skrz ty dokonalé, pevné rty. A pak dlaň na mé tváři, a když Lan Zhan skloní hlavu s polibkem, nemohu než spokojeně zavrnět. Přichytím jej za oděv (jakoby snad existovala šance, že se odtáhne) a začnu polibek oplácet… s hladem, který nemá nic společného s jídlem, který se probudil bez varování, přispěchal aby pomohl mému přesvědčení a touhám. Nevím nakonec úplně přesně, jestli se spíš donutím nebo si dovolím nepřipustit k sobě všechny ty otravné myšlenky, ale co na tom sejde… hlad je spláchne do nějakých vzdálených koutů. Jakoby od chvíle, kdy jsem tyhle rty naposledy ochutnal, uplynuly celé roky, nemohu se jich nabažit. Potřebuji je. Potřebuji jeho, celého, jeho bytost, jeho duši… když jsme spolu, zvládneme vše… byl jsem korunovaný idiot, že jsem na chvíli zapomněl! Vrním do jeho rtů, posévám je polibky, vybízím k dalším… A kdyby se snad chtěl odtáhnout on, rozhodně bych ho nenechal! (Možná jedině, kdyby přišel se zajímavější nabídkou.) V polibcích zvednu paže a ovinu je kolem Lan Zhanových ramen a krku, vytáhnu se se k němu a naše těla se o sebe opřou v intimní známosti, rty se znovu (a znovu, a znovu…) vítají po téměř celém dni odloučení a kdo by měl to srdce jim bránit? Já tedy ne, to mé totiž spěšně tluče proti Lan Zhanově hrudi, zatímco se k němu natisknu celou svou bytostí. Pokud je to jen na mě, trvá to dlouho, snad roky, než jsem schopný sklouznout k jeho bradě a pak začít opečovávat jemnou kůži jeho krku se spokojeným bubláním. Šimrání v podbřišku se už dávno proměnilo do vzrušení, lehce provokativně se proti němu otřu boky, abych ověřil stejný stav u Lan Zhana… tepe mi nejen v uších a zrychleným dechem ovívám kůži Lan Zhanova ohryzku… než se s hravou jiskřičkou, co si probojovala cestu mezi omámené hvězdičky v mém výhledu, usměji a jazykem orámuji cestu od první viditelné kůže pod jeho krkem, přes neklidnou tepnu na jeho krku, až k hraně čelisti, kde lehce kousnu. U všech démonů, měl jsem snad nějaké úmysly! Chtěl jsem o něj pečovat. Přímo jsem si vyžádal, aby byl můj dezert, a on je k tomu navíc svolný! Mám příležitost jej opečovávat a vychutnávat. A přitom vzrušení pod vrstvami oděvu touží tak akorát se nechat ohnout přes stůl a probudit tu živočišnější stránku mého milého, kterou jsem měl tu čest zažít jen já. Tají se mi dech a prsty svrbí (a nejen ty!) s rudými tvářemi zvednu oči až k těm Lan Zhanovým. On by mě jistě nechal. Vždy se nechá škádlit, dokud to jeden z nás nevydrží - nebo spíš dokud to já nevydržím, nebo se nade mnou on nesmiluje, nebo náhodou to nevydrží on (k čertu s jeho dokonalým sebeovládáním, tak sexy a tak frustrujícím!) Kdybych chtěl, bylo by to tak i dnes, jsem o tom přesvědčený. Sklouznu očima po rysech Lan Zhanovy tváře, ostré linii tváří, krku, hanfu už trochu zmuchlaného uzurpováním jeho těla mou maličkostí. A tady je, ta hnusná myšlenka, malý hlásek, že si ho vlastně vůbec nezasloužím. Pošlu ho do patřičných míst ještě s pěkným rozmachem a přitisknu své rty znovu k Lan Zhanovým, nejdřív pevně, pak jemněji, pak po nich lehce přejedu jazykem. “Lan Zhane,” zabroukám a pomrknu k němu. “Mělo by být nezákonné být takhle neodolatelný! Kazíš mi morálku!” S menším úculem mezi zuby chytím jeho spodní ret, na chvíli se zastavím… přejedu po něm jazykem… políbím ho znovu. A pomalu se odtáhnu, abych se mohl pustit do rozvazování jeho hanfu. Jistě by mě nechal provokovat, což mi připomene, mé prvotní cíle. A když už jsme u toho, možná se ptám úplně špatně! Třeba mi ta zima opravdu poškodila mozek! Usmívám se, snad trochu s rozpaky (které se tu zabydlely proti mé vůli!) když uvolním pás přes první, vrchní hanfu a přejdu za něj, abych mu tuhle z částí oděvu stáhl z ramen, osvobodil paže z rukávů a pak ji přehodil přes židli. “Lan Zhane… já pořád jen přemýšlím, co bych chtěl. Pečovat o tebe… úplně se vším všudy… ale nejen to, uhm.” Zaletím k němu pohledem s lehce hravou jiskrou, když přejdu zpět. Jakobych jen broukal nějakou další z pitomin, které oba víme, že plácám relativně často, takže až moc málo v posledních dnech. Zvážním až s otázkou, co pustím skrz rty následně. “Ale co chceš ty?” Mrknu k jeho očím. Opravdu to myslím vážně! A ne sprostě, vidíš? Prostě jen… ve všech směrech… co bys vlastně chtěl? A nejen dnes. Vlastně se ptám strašně málo, řídím se impulzy, jen občas přemýšlím, neptám se. A dnes… mě zkrátka napadlo se zeptat, ale to neznamená, že mě to jindy nezajímá! Tak… řekneš mi to? Co chceš a potřebuješ? Dívám se na něj a nahmatám jeho dlaň, chytím ji a mlčky si ji sbalím k hrudi. Ta se stále zvedá rychle, odráží neutěšený stav mého těla. “Lan Zhane?” | ||
| |||
 | Soukromí
Nepokouším se zaostřit. Ani přemýšlet kdo mi držel vlasy, čí byly ruce na mých zádech. Je příliš vysilující už samotný fakt, že se pokouším stát alespoň částečně. Uvědomím si PuAiovo podepření, ale nechci se o něj doopravdy opírat. A ta jeho výmluva… Prý kuchaři!, ten nápad je tak absurdní, že kdybych měl jen o něco málo více sil (více na to abych se zasmál, ale stále málo abych se zadržel), asi bych se neudržel a vyprskl smíchy. Neudělal jsem to však. Sakra Huang PuAii, to nemůžeš myslet vážně ani ty…! Jenže ono na tom nezáleželo. I když jsem věděl, že je to blbost. I když ChengYimu i San Lingovi muselo dojít, že je to hloupost, přijali to. Hráli tu hru spolu s ním a já se… nevzpíral.
Slyším San Lingův hlas jakoby z velké dálky. Jeho i ChengYiho. A PuAi, mne pustil někdy mezi řečí. Svaly na nohou mám křečovitě stažené. Ty jediné mě ještě drží. ChengYi přislíbil, že nás přinejhorším omluví a já už si teď ani nepokouším nalhávat, že nebude muset. Odejdou, dvě bílé skvrny na sněhobílé pokrývce všude kolem. Jen matně si všimnu, že znovu začíná sněžit. Podívám se na A-Linga s unavenou vděčností, protože i když se za to na sebe opravdu hněvám, uvědomuji si, že bez jeho pomoci bych tuto situaci už jistojistě nezvládl…
Přikývl jsem. Mohu jít. Ztěžka, ale doufám, že mohu. Ne, nějak daleko, ale do naší ubytovny bych to mohl zvládnout a přesně tam, mě A-Ling vede. Opírám se o něj. Ne celou vahou, ale bez opory by se mi nyní šlo opravdu špatně. A když konečně vejdeme, prakticky se doslova svalím do postele ve své kóji a paží si zakryji oči, které si dovolím i uzavřít. Třesu se. „O-omlouvám se…“ hloupý zvyk. Omlouvat se prakticky vždy, za všechno, i za to co nebyla má chyba. Mocní nikdy nepřiznají, že je chyba na jejich straně, je snazší vzít vinu na sebe a pokusit se věci napravit jinak. Jenže teď nad tím takto nepřemýšlím, teď se prostě jen cítím jako někdo, kdo všechno zvoral a vím, že mu budu muset říct, co se děje. Přestože nechci, teď už nemám navýběr. Pachuť žluči v ústech mě přiměje doufat, že skutečně dostanu slíbený bylinkový čaj. Jsem tak unavený a zesláblý… Nepožádám o něj, ani se nehnu z místa. Pouze v jednu chvíli se mi ruka sveze z obličeje a já zůstanu hledět do stropu s pocitem zoufalství a zmaru. Žádná cesta nikam nevede. Všechny jsou slepé…
„Přišel jsem o odhlučňovací talismany…,“ hlesnu tiše bezbarvým hlasem. Vlasntě ho tím prosím, aby použil své. Neumím si představit, že bych měl psát nové právě teď. Na druhé straně, ať už tak učiní či ne, jsme zde sami. Pravděpodobnost, že by právě zde někdo odposlouchával za dveřmi je poměrně mizivá. A tak nějak doufám, že by mne smysly varovaly, i když se teď stěží držím při vědomí. Je jasné, že se bude ptát. Nevydrží se nezeptat. Po tomhle, bude jeho strach o mou maličkost možná stejně silný, jako na tom útesu. (Což sice stále nechápu, ale už vím, že to musím přijmout jako fakt.)
„Vůdce sekty Nie už o mě ví,“ vydechnu. Začnu tím nejhorším z toho všeho. Nějaké složité chození kolem horké kaše teď nepřipadá v úvahu. „Když to HuiYin udělal, ChiFeng-Zunova energie zášti začala unikat. Viděl jsem HuaiSanga na hřbitově, když jsem od tama utíkal…“ Nepodívám se na A-Linga, kdybych tak učinil, asi bych nedokázal pokračovat. Takto mohu předstírat, že mluvím sám k sobě… „Jenže jsem byl spatřen nedaleko odtamtud. A zdá se, že vůdce sekty Nie uspořádal pátrání po vnějším učedníkovi klanu Lan, který cestoval sám po Qinghe. Říkají tomu „incident na hřbitově“…“ odfrknu si. Docela trefné, že? „Když jsem letěl do Gusu, zachránil jsem Nie FenFangovi život. Proto přiletěl. Varovat Li HuiYina a zjistit, co přesně udělal, že je hledán,“ vysvětlím velitelovu návštěvu zde. „Musel jsem tomu dát smysl. Upravit skutečnosti, které už nebylo možné popřít. Jenže ještě než přiletěl sem, podal svému vůdci hlášení, kde popisuje, jak se se mnou setkal. To znamená, že nebude trvat dlouho a kultivující z Qinghe si pro mě přijdou…“ Sevřu dlaně v křečovité pěsti. Úplně si představím, jak přiletí na mečích a budou se dožadovat mého vydání, spoutání a odsouzení. Vidím šok v XiChenově tváři a bolest, která jej následuje. Jeho vlastní zoufalství, kdy zoufale hledá řešení, na které nemá šanci přijít. Ne v okamžik, kdy je postven řd hotovou věc… Ani si neuvědomím, že další slzy stékají po mých tvářích. Zlostí několikrát udeřím pěstí o postel. Je to slabé, bez energie, to se naplno projevuje únava. Měls mě nechat skočit, A-Lingu…, pomyslím si, ale nahlas ta slova nevyslovím. Nemůžu… | ||
| |||
 | Pomoc A-Yao Vnímal vůbec A-Yao osobu, která u něj byla první? Ruce, které spěšně a tak trochu halabala pochytaly jeho vlasy, než je jedna zachytila, jen aby druhá přistála na zádech? Byl vůbec schopný vnímat zděšené ticho které tyhle spěšné činy provázelo, starostí a šokem zkřivenou tvář, dlaň, která mu přejela po zádech, od lopatek k pasu? Nebyl to ChengYi, od kterého by se dalo sice ticho čekat, ale jeho postup by byl jistě rozvážnější, starostlivější… a pravděpodobně by nezahrnoval hlazení po zádech, které se, zatímco A-Yao dávil nevalný obsah žaludku svého nového těla do bělostné pokrývky země, proměnilo do malých kroužků po zádech. Sám Ling jej mohl hladit. Ale on to také nebyl, on by chytil jeho vlasy opatrněji, možná by ještě zmenšil vzdálenost mezi dvěma těly, jak by se pokoušel A-Yaa podpořit, nabídnout pomoc, úkryt, tichá, pro jiné neslyšná slova… Nejblíže byl však v ten okamžik PuAi, a tak i kdyby nebylo žádných jiných znaků, bylo jen logické, že ty ruce patřily jemu. Ta, která když dávení ustalo a A-Yao zvládl vyslovit těch pár slov, sklouzla z jeho zad pod paži, jakoby se jej snažila podpírat, kdyby se A-Yao vzdal opory dřeva, nebo kdyby ta nestačila. Také ta, která pustila jeho vlasy a plochou dlaně na místo své kolegyně sklouzla po jeho zádech. PuAi… netušil, co dělá. Kdyby měl přijít s kloudnou myšlenkou, žádnou by neobjevil. V jednu chvíli měl úplně obyčejnou radost, z představy, že se k nim Li HuiYin přidá, ale i kdyby ne, tak už jen z toho, že stráví pauzu někde venku, zábavou, ne zavření v místnosti (a i když ho stále nepustilo nadšení z výukových kartiček, po ranních lekcích ta chvíle u nich strávená stačila). Vlastně se i těšil na historku o tom, jak Li HuiYin pomohl u strážní věže. V druhé chvíli… mu konečně došlo, že žádná historka není, a pokud je, není důvodem, proč velitel Li HuiYina vyhledal. Možná mu to mělo dojít hned, jako ChengYi podezíral, jako San Ling v podstatě věděl, nebo myslel, že ví. Ale PuAi nebyl z těch, kteří by nevěřili, kteří by si domýšleli. Šel cestou jednoduché, vlastně skoro nevinné důvěry - nebyl hloupý, jen tak nepřemýšlel, a určitě ne u přátel. Došlo mu to okamžik předtím, než se Li HuiYin zlomil v pase, někde mezi tím, co přišel s tím nejvíc neupřímným úsměvem, jakoby zvednout rty bylo snad fyzicky bolestivé, a tím, kdy se mu v šoku nebo snad pochopení rozšířily oči a on si zakryl ústa. V té chvíli mu došlo, že Li HuiYin bude zvracet, že i když se zdálo, že je mu dnes alespoň o trochu lépe, z nějakého důvodu to bylo ještě milionkrát horší, než PuAi tušil a byl schopný chápat. Došlo mu, že vše, co Li HuiYin prožíval od okamžiku návratu, kdy se snažil jak jen mohl být k němu ohleduplný, vedlo k téhle chvíli, a nechápal ani, jak mu to mohlo dojít… ale věděl, že co se teď děje, není důvodem špatné snídaně, ani návštěvy velitele, že jen přišel spouštěč, který strčil jeho přítele přes jakousi hranici… a že neví, jak ho stáhnout zpátky. Nebyly to opravdu žádné dlouhé myšlenky. Nebyl jako ChengYi, jako San Ling, že by se vlastní myslí probíral a rozebíral, co si myslí, proč si to myslí. Co mu došlo… to přišlo jako rána pěstí v jediné vteřině a v té samé to zase odplulo, ve vteřině, kdy ztuhnul šokem, kdy měl najednou šílený pocit, že chápe něco, co mu úplně unikalo. Jedna vteřina, šok, cvak a budiž světlo… A pak to vše zmizelo. Jakoby ho udeřil blesk, ještě než vůbec A-Yao podlehl převrácenému žaludku, náhle mu PuAi v rychlosti shrnoval vlasy, hladil ho po zádech… a prostě netušil, co dělá. Prostě to dělal. A po prohlášení, které snad mělo být odvedením pozornosti… pořád ještě netušil, ale chytil se ho. “Kuchaři se tě dneska rozhodli zabít, co? Půjdeme na ošetřovnu? Třeba tam bude fronta.” Vůbec to nevyznělo tak nadlehčeně, jak myslel. Začal panikařit. Oči mu začaly těkat sem tam, náhle přítele zkoušel podpírat, ale netušil, jak se do toho bodu dostal, co má udělat dál… “PuAi… ChengYi, běžte sami, dobře?” Zaznělo od San Linga vlastně skoro obyčejně - věděl, že kdyby měl znít tak, jak se cítí, bude to jen horší. San Ling si všiml A-Yaa jako poslední, příliš zabraný vlastní myslí. A když si všiml… bylo už pozdě. A okamžitě věděl, že je to zlé. Hned, jak z pár metrů spatřil jeho tvář, nesoustředěnou, nebo spíše soustředěnou na něco jiného, než své okolí. Zrychlil krok, ale nestačilo to. Nadechl se, jakoby snad slovy mohl zastavit PuAie předtím, než dosáhl A-Yaa a rovnou začal chrlit své. Nestihl vůbec nic, a teď… se mohl jen pokusit o co nejlepší zvládnutí situace. Teď mohl jen vyslyšet pohled, který mu A-Yao věnoval, aniž by se nechal zdržet jeho rozebíráním. Ne, neměl prostor na přemýšlení nad PuAiovým nečekaným chováním. Ani na hledání pomoci u ChengYiho. PuAi přispěchal s prohlášením, které bylo zcela očividně mimo, ale zároveň bylo tím, čeho se mohli chytit - a díky tomu překonat ten okamžik alespoň v tomhle bodě. O vše ostatní se mohou starat, až zmizí z otevřeného prostranství, až dostane A-Yaa do soukromí. Jak přesně, co bude nejlepší - teď na tom nezáleželo, teď existoval jen bod A, tady a teď, a bod B - v soukromí, v ubytovně. A PuAi mu otevřel dobrou cestu. “Udělám Li HuiYinovi čaj na žaludek a uvidíme se na lekcích, možná - omluvíte nás z tělovýchovy? ChengYi?" San LingWu překonal poslední dva kroky, a tím se ocitl vedle A-Yaa z druhé strany. Nemusel se starat o PuAie - ten se odtáhl, jakmile mu ChengYi položil dlaň na rameno. Trochu spěšně, ale dost pomalu, aby Li HuiYina jen rychle nepustil. ChengYi si pospíšil blíž téměř hned, ale neměl co udělat jiného, než svou přítomností uzavřít jejich kroužek, zatímco Li HuiYin zvracel. Chránil jej před zvědavýma očima alespoň tím, i když jich příliš nebylo - většina starších učedníků odpočívala uvnitř ubytoven, v bezpečí před zimou. Samozřejmě měl starosti. Ale vlastně nebyl tolik překvapený. Měl otázky, ale odpovědi na ně nemohly být důležitější, než současná situace. Zůstal potichu, starostlivý, ale mlčenlivý, chtěl pomoci, ale nemyslel, že teď má jak - dokud nepřišla chvíle vyřešit, co teď. Pochopil, že je čas ustoupit. “Omluvíme...” ChengYi poklepal PuAiovi na rameno a počkal, dokud Li HuiYina nepustí a nepřipojí se k němu. Všichni tři se přizpůsobili příběhu o špatném jídle, i když zároveň věděli, že to tak není. Když nezvykle rozhozený PuAi a ustaraný ChengYi odešli, San Ling zůstal stát hned vedle A-Yaa. Jednou paží se jej pokusil přichytit kolem pasu. “Můžeš jít?” Zeptal se tiše, ano, se starostí… ale pořád tak nejvšedněji, jak to dokázal. Věděl, že se už PuAi a ChengYi do ubytovny nevrátí. Že i kdyby PuAi chtěl, ChengYi ho nenechá. Takže nemuseli jít do té opuštěné, stačilo k té jejich, bližší. “Můžeš se opřít o mě…” Alespoň malé sněhové vločky se začaly pomalu snášet k zemi. Během několika minut začnou padat větší, bude jich více, a brzy překryjí viditelné pozůstatky toho, co se zde právě stalo. Těžko zakryjí duši, schovají pocity, zaženou zoufalství… jen schovají, co ty způsobily, před zvídavými pohledy a šeptanými otázkami. | ||
| |||
| Duše proti tělu
Už jsme o to mluvili. O tom, že včerejšek byl náročný den. Velmi náročný… Nepopiratelným důkazem bylo mé první zhroucení ve dvou životech! Také jsme měli těžkou noc. I o tom jsem se již zmínil… Skoro jsem nespal, prošel jsem si panickou atakou a vrcholem noci bylo nechat si žmoulat ruku, aby se ráno A-Ling neprobudil zcela vyplešatělý a aby se alespoň jeden z nás prospal… I ráno stálo za starou belu, když jsem musel předstírat, že dám životu druhou, vlastně už třetí šanci… Mělo to smysl (i když by na to každý mohl mít jiný názor), mělo to cíl (i když o jeho „dobru“ by mohlo být pochyb), ale hlavně to mělo pomoci! Mělo to usnadnit San LingWuovi i i HuiYinovým spolubydlícím další dny. Mělo to být poslem naděje pro Li Luanovo okolí, když už pro mne žádná neexistuje… S tím je teď konec!
Možná, kdybych došel na tu prázdnou ubytovnu, že by se to ještě dalo. Z posledních sil bych namaloval nové talismany pro torchu soukromí a pak se tomu tlaku na hrudi podvolil. V šeru a prachu bych se zcela odevzdal beznaději. Teprve až by nebyly žádné slzy, a povolilo nejhorší napětí, snad bych znovu našel smysluplné myšlenky a snad i odhodlání. Možná, že by se odněkud vynořilo řešení, které by vše mohlo zázračně otočit v můj prospěch (ale to spíš ne)… Jenže to už se nedozvíme.
Šel jsem rychle, ale zároveň, jako tělo bez duše. Třásl jsem se vypětím i zimou, která se zyrývala až do morku mých kostí. Cíl, prázdná ubytovna, ležel zdánlivě v nedosažitelných dálavách, přesto jasný, zřetelný bod, ke kterému musím dojít, ať to stojí, co to stojí! Každý další krok mě přiblližoval cíli a deklaroval potřebu spěchat. Být tam co nejdřív. Pryč od toho všeho. Pár chvil samoty a klidu. Několik okamžiků na promyšlení… Nepochyboval jsem, že FenFang se nebude víc pídit a skutečně mi dá „pár dní“, o které jsem žádal. Nepochyboval jsem ani o tom, že by se pokusil splnit svůj slib, který mi závěrem dal. Ale on byl jen jedním z faktorů a nic z tohoto mne neposouvalo dál. To, že jeden kultivující Nie mi uvěřil, neznamenalo, že mám šanci před A-Sangem a zbytkem kultivačního světa. Zapojil by se ZeWu-Jun, kterému skutečně nechci lhát, Wei WuXian, který ví o démonické kultivaci víc než já. HanGuang-Jun, proti kterému neobstojím ani v tomto těle. Ne, čím víc jsem nad tím přemýšlel (v tom těle bez duše), tím jasnější mi připadalo, že se z toho nevylžu. Nemůžu…
A do toho vyšli z naší ubytovny Li HuiYinovi spolubydlící. Pohled na trojici si jen obtížně klestil cestičku očním nervem až k mému vědomí. Kdykoliv dříve bych reagoval intuitivně. Změnil bych směr cesty v přirozeném duchu a zmizel z jejich dohledu dříve, než mě zaregistrují oni. Jenže v tomto životě není nic jako dříve!
První varovný signál – Otevřely se dveře naší ubytovny. (Znám ji. Vím přesně, která to je. Měl jsem na to reagovat!) Dokončil jsem krok. Druhý varovný signál – Vyšel ChengYi. (Dokud se neotočil bokem, ještě stále byla šance!) Jenže já byl myšlenkami mimo. Viděl jsem jen tu prázdnou ubytovnu, kam jsem se potřeboval dostat a ChengYi, kterého jsem znal a měl uloženého v paměti jasně a zřetelně, se pro mé oči stal mlhavou skvrnou, bezejmenným kultivujícím klanu Lan, kterých se kolem pohyboval bezpočet… A pak se otočil a naše oči se setkaly. Slabý hlásek v mé hlavě se na okraji vědomí ozýval, že tohle je zlý. Jenže tělo udělalo ještě jeden krok a vzápětí už mě zmerčil PuAi a stal se nezastavitelným šípem vystřeleným z pomyslného luku.
Došlo mi to. Tváříš se příliš vážně. Budeš i bledý pod mrazivým ruměncem. Musíš se usmát. Alespoň trochu. Musíš vypadat, že jsi v pořádku. PROSTĚ MUSÍŠ! Srdce mi bilo překotně, útroby stažené do gordického uzlu stresu. Přinutil jsem své oči procitnout. Opravdu jsem chtěl vnímat situaci a pokusit se z ní dostat co nejpřirozenějším způsobem. Prostě, navázat, kde nás Nie FenFang před časem přerušil. Mělo to být prosté, náročné, ale zvládnutelné…! Jenže Li HuiYinovo tělo nebylo zvyklé snášet takové situace, emoce a stavy. Pod tíhou stresu, nervozity a tajemství mnohem horšho, než Li Luanovo vlastní, došlo na svou hranici. A možná, že bych prostě ještě alespoň na naší vlastní ubytovně našel trochu tolik potřebného klidu, kdyby se PuAi tak neprozřetelně nezmínil o jídle!
Zvedl jsem koutky rtů, poněkud křečovitě. Přelétl jsem všechny tři pohledem a zastavil se na PuAiovi. V Hlavě mi znělo, co udělat: Šťouchnout mu pěstí do ramene, abych si zároveň udržel odstup, a zároveň to bylo přátelské gesto. Co mám říct: „Jedině, když to bude závod, odsud až tělocvičně!“ což mi připadalo jako chování, které mohl Li HuiYin ke svým spolubydlícím mít před tím vším… Ale pak jsem otevřel rty, aby to skutečně udělal, a zvedl se mi žaludek. V jednu chvíli jsem chtěl PuAie šťouchnout, ale zpomalená mysl už nestihla nic. Chytil jsem se za ústa, zbledl v jediném okamžiku, udělal dva kroky stranou z cestičky, opřel se o trám a vzápětí v předklonu dávil do sněhu obsah žaludku. Kašlal jsem, zvracel a třásl se od hlavy až k patě.
Tolik k přesvědčování spolubydlících, že seš na tom líp!, vysmívá se mi hlas v mé hlavě. Přetočím se podél trámu bokem od své snídaně a žaludečních šťáv a opřeu se zády o vzácné drahé dřevo, které jsem pro ZeWu-Juna při obnově Oblačných zákoutí sháněl a kupoval za peníze klanu Jin, abych mu co nejvíce usnadnil zdejší obnovu. Chtěl jsem, aby měl vše potřebné, aby mohl svůj domov učinit stejným, jakým býval dříve. A teď? Teď to zde znesvěcuji svojí přítomností a ještě obsahem žaludku cizího těla. Tohle je zlý… Tohle neokecám… Nemůžu říct Li HuiYinovým přátelům stejnou historku jako FenFangovy. Odsoudí ho. Neuvěří… A San LingWu teď bude mít příliš velkou starost. Nenechá to být, ať mu řeknu cokoliv… „Omlouvám se, nějak… necítím se… na procházku…“ pokusím se ušklíbnout. Unaveným pohledem vyhledám A-Linga. Přestože to nechci a vše uvnitř mě to odmítá, on je teď jediný, kdo mě může zachránit od nejhoršího možného scénáře. On jediný může pochopit, že je to setsakra vážné a ž pokud se nedostanu někam přryč, bude ještě hůř… Takže, co? Řekneš mu to? Necháš ho, aby tě chránil? To je tvůj plán? Problém však je, že já nemám žádný plán… Ne teď. Plány se rozplynuly. | ||
| |||
| Trocha klidu? Ale prosím vás... A-Yao FenFang nedostal všechny odpovědi, alespoň slovně ne, ale když A-Yaova tvář nabrala trochu barvy a on odvrátil pohled, nějak automaticky odvrátil i on svůj. Možná nějak tušil, že se nemusí ptát na důvody… neměl sice sám zrovna moc zkušeností, ale lidé dělají blbosti obvykle jen z několika málo důvodů. A tohle byla… korunovaná hloupost! Spíš vůbec nechápal, jak to někoho rozumného, a nějak podvědomě po zážitku u věže do této kategorie začal Li HuiYina řadit, mohlo vůbec napadnout, obecně, tečka! Ať už cítil cokoliv jakkoliv. Sám nezažil ještě takový hluboký cit, aby to chápat vůbec mohl. A kdyby vůbec tušil pravdu... Přenesl jeho duši do spony… z důvodů, které… FenFang raději ponechal úplně stranou. Ale nebyl si jistý, zda mohl ten muž uniknout. Jak by vlastně mohl. Už to, že se k takovému rituálu dostal a dokázal duši vytáhnout… že měl takové znalosti. Vedle jiného to FenFanga trochu mátlo, jak se vůbec k takovému rituálu dostal učedník z Oblačných zákoutí, moc dobře věděl, že v běžně přístupné části knihovny se takové svitky neukrývaly… a tu druhou část nikdy osobně nenavštívil. Ale nakonec… možná to tak překvapivé vlastně nebylo, když odtud pocházely i temné písně hudební kultivace. Od moudrého měl velitel FenFang možná daleko, ale že každá mince má dvě strany, to chápal. A jeden takový důkaz měl i zrovna před očima. FenFang si však stále úplně nepřipouštěl, jak výjimečný kousek vlastně Li HuiYin předvedl, na osmnáctiletého mladíka, nebo spíš obecně na kultivátora, a to i kdyby nepovedený. Kdyby ano, měl by i mnohem více pochyb. Mnohem důležitější pro něj v těch chvílích zpracovávání šokujících informací ale bylo, že, a CO mladík udělal, než jaký projev schopností to byl. Navíc fakt, že šlo o démonickou kultivaci, o jakou přesně, a jeho vlastní zaujatost, by mu beztak nedovolili nad vykonaným kouskem takhle přemýšlet. Možná si to nakonec vlastně nechtěl připouštět, než nepřipouštěl. Odsuzoval A-Yaem představenou verzi Li HuiYinova činu z tolika důvodů, a přesto… … přesto, když A-Yao vydechl jako bez vůle k bránění nebo… k životu… jednoduché "Nebo líp, zabiješ mě?" věděl velitel FenFang, že to nejen neudělá - vnitřnosti se v něm zkroutily už při té představě. Zkrátka na tu možnost nemohl nahlížet jako na možnost. Jednak tu byl jeho vlastní osobní konflikt, ale i kdyby ne, rovnalo by se něco takového popravě. A on sice byl horká hlava, ale doufal, že ani ve vzteku by něco takového neudělal. Natož, když mohl přemýšlet. To nebylo na něm rozhodnout. Ale... ani si nemyslel, že by si Li HuiYin zasloužil až takový trest. Udělal… šílenou, hloupou, na hlavu postavenou… chybu. I když pořád byla možnost, že k němu není úplně upřímný, věřil mu. V tomhle A-Yao dosáhl svého… alespoň tedy pokud si to opravdu přál. Velitel zakroutil hlavou a s povzdechem zaměřil pohled na zem. Co teď? Jestli se má (A-Yao) Li HuiYin vydat vůdci své sekty? Sekta a moji spolubydlící jsou to jediné, co mám. FenFang si nemohl nevzpomenout na svou žádost ZeWu-Junovi. Přátelství a jakou cenu mohlo mít, to chápal. Mlčel po celou dobu, zamračený, až překvapeně zvedl znovu pohled - a to když A-Yao sám rozhodl o svém prozrazení, tedy tak to vypadalo. Žádal o pár dní… Co se ale během pár dní změní? FenFang se zvedl také, ustoupil ke dveřím… aby na chvíli Li HuiYina zdržel. Pochopil, že ten hodlá odejít, ale nečekal celou dobu, až domluví, aby neřekl nakonec nic. Co přesně říct… ne, že by si byl jistý. Ale nemohl to nechat být. “Udělal jsi hloupost a máš za ni odpovědnost,” vydechl docela těžce. Už se vnitřně rozhodl, že ho neprozradí, to že to Li HuiYin plánoval udělat sám… nebyl si jistý, jestli mu to má potvrzovat, nebo vyvracet, byl to pro něj však čestný postup, proto jej nakonec respektoval bez komentáře. A soustředil se na nutkavější myšlenku. “Pokud na tebe přijdou a ty nic neřekneš, bude to horší, než pokud se prozradíš sám. Především, když je tu možnost, že ti jeho duše opravdu unikla. Nemá Wei WuXian s tvou sektou teď…” FenFang se zarazil. Chtěl říct dobré vztahy, ale vlastně ho jen viděl ve společnosti ZeWu-Juna a Hanguang-Juna. A možná zaslechl pár drbů. “Prostě, možná on to dokáže zjistit, jak to je…” To mu dávalo smysl. Minimálně netušil o nikom jiném, kdo by měl v téhle oblasti takové znalosti a zároveň mohl být dostupný. Připadalo mu důležité zjistit, jaké jsou vlastně následky téhle šílenosti. Li HuiYin už to provedl, zpět nic nevezme, a důsledky nijak nemění fakt, že už to udělal, ale… širší následky by byly mnohem horší, kdyby mu duše utekla a někoho posedla. Kdyby se rozplynula a… situace na hřbitově se uklidnila… není třeba ještě nějaká naděje, že Li HuiYin nebude mít tak hrozný trest? Nemohl si zkrátka pomoc a nepřemýšlet nad tím. Měl pocit, že by mu měl nějak pomoci, něco nabídnout. Nutil ho k tomu dluh, který cítil, čest, která ho vybízela podat pomocnou ruku, nehledě na následky, nehledě na to, jaký na to měl osobní názor a čím byl ovlivněný. A že mu dá pár dní… to nemohlo vyrovnat. Než ustoupil ode dveří, zamračeně sevřel dlaň v pěst. Úklonu tentokrát už ignoroval úplně. Jen vydechl. “Kdybys neměl kam jít, nebo kdybys potřeboval... cokoliv… přijď do věže, kontaktuj mě. Neobrátím se k tobě zády,” slyšel se náhle říkat. A i když se mračil, i když to neznělo promyšleně, spíš to bylo téměř vyhrknuté, mezi jednu z ne tolika předností mladého velitele Nie FenFanga, patřilo jeho slovo. Ačkoliv sám nevěděl, že to řekne, jakmile to řekl, zpět by to nevzal. Až když se za Li HuiYinem zavřely dveře hostinského domku a on osaměl, začal si FenFang naplno uvědomovat, do čeho se vlastně nejen zapletl, ale nabídl a zavázal zaplést ještě více. Když se jeho hlava konečně rozběhla naplno a začala spojovat jednotlivé body, když mu v ní znělo, jaký je tohle vlastně průser, a že za pár dní docela dobře může schovávat uprchlíka s takovou, začal zároveň znovu probírat celou výměnu s Li HuiYinem. Ale někdo jako FenFang by potřeboval větší odstup a jiný nadhled, aby našel a správně se chytil malých nesrovnalostí a správně začal pokládat otázky, sám sobě i jiným. Jeho myšlení bylo přímé, a i když v něčem ho to pohánělo, v jiných mohlo být nevýhodou. Opravdu A-Yaovi uvěřil. A proto také vůbec netušil, co nabídl. Ale nabízel to nakonec správné osobě… tomu, kdo pomohl jemu. Zda by se na to tak díval, kdyby znal pravdu, to opravdu těžko hádat. … "LingWu, posloucháš vůbec?" "Hm." "Říkám, že to máš špatně, to vím i já!" "Uhm… promiň." “...Pořád to máš špatně. Pojďme se radši projít, ještě máme čas.” “Buď rád, že jsi v teple, a neotravuj.” “Hm… můžeme se koulovat.” “Ty jsi taky koule…” “HEJ!” “AU!” “Moje kartičky!” Zatímco se PuAi dal do zachraňování výukových karet, které schytaly polštářem, (poté, co jím praštil ChengYiho, který jej odrazil na stolek…), San Ling zaletěl pohledem k obyčejným hodinám uvnitř jejich ubytovny. Než se nadál, měl očividně nudícího se spolubydlícího přes ramena jako hlasitý šál. “Že ty chceš zase do knihovny? Pojď raději ven. Nechám tě vyhrát. No tak, San LingWuuu…” “Dej pokoj,” zahudroval ChengYi, když se jal kamaráda téměř stahovat zpět na jeho místo. San Ling ale nakonec vydechl a protáhl se. “Tak pojďme, trocha vzduchu nám prospěje.” San Ling byl vážně nesoustředěný. Nemohl nepřemýšlet nad tím, proč velitel strážní věže takhle odchytil Li HuiYina… a zda to byl opravdu ten, koho odchytával, nebo A-Yao. Co by to znamenalo? Dobré nebo špatné zprávy? (Spíš špatné…) Opravdu by tu měl sedět a hrát pexeso zrovna teď? Jenže také nemohl jen tak dělat cokoliv jiného, a tak alespoň souhlasil s procházkou - možná přijdou na jiné myšlenky, trocha rozptýlení… nemusí nutně uškodit, i když si nedokázal úplně představit, že by pomohla. Všichni tři spolubydlící se chvíli věnovali navlékání vnějších oděvů, na ubytovně se usadili podomácku jen ve spodním hanfu, než se vypravili z ubytovny. Když bylo teplo, chodili na paloučky mezi stromy, když šel San Ling také, obvykle si četl ve stínu a příliš se nezapojoval… a ani tentokrát, bez knihy, ho koulovaná nijak nelákala. Ale PuAie netrápila představa, že možná budou nejstarší z těch, kteří se rozhodli - s mírou a po lanském způsobu - a především vnější učedníci - využít trochy sněhu pro zábavu. Vyšli z ubytovny do chladného pozdního poledne. Jako první si všiml ChengYi, ale nereagoval hned. To až PuAi, naprosto přirozeně. “Li HuiYine!” Zase a znovu se zdálo, že Oblačná zákoutí se rozhodla nenechat A-Yaovi chvíli klidu. Všimli si jej, když šel cestou u ubytoven, aby se dostal k té nepoužívané, zadní. Vlastně se skoro zdálo, jakoby si šli naproti, i když v případě A-Yaa možná nic nemohlo být vzdálenější. PuAi na něj ale mávl a překonal pár posledních kroků. “Jdeme se projít, přidáš se? Počkej, ale, na ubytovně jsme ti nechali něco k obědu.” Aneb PuAi a jeho schopnost shánět jídlo. “Máme na tebe počkat?” Když si k němu PuAi takhle pospíšil, zbylí dva spolubydlící byli ještě o pár kroků dál. | ||
| |||
 | První den cesty Wei WuXian
Můj milý to neví, ale jeho ruce, jsou při letu to jediné hřejivé, co potřebuji. Jsou kabátcem, jsou motivací i silou, která nás žene vpřed. Neumím to říct, ale nejspíš by se mi bez nich nestalo, že bych zapomněl na odpočinek. Každopádně, když na něm trvá, samozřejmě přistaneme nedaleko nejbližšího lidského tepla v podobě městečka, kde pro mého manžela není nijak obtížné najít hostinec, kde pro nás mají dostatek vlídného slova, i teplé polévky. Ohřejeme se. Klidně i celou hodinu nám dovolím posedět a načerpat sil. Není to náročné jen pro mě. Vzdorovat mrazivým větrům a bojovat s oblohou. Myšlenkami jsem po většinu času vzdálený. Ne proto, že bych si dovolil přehnané trápení, ale protože bojuji se spěchem sám v sobě. O dobrém postupu našeho cestování jsem se již rozhodl. Odmítám jej měnit, pokud můj kultivační partner nerozhodne jinak. Mé odhodlání musí být pevné! A pak už je čas vyrazit a tak naskočíme znovu na můj meč a já se neubráním spokojenému zavrnění, když se postaví přede mne. Racionální část mého mozku říká, že to pro Wei Yinga není dobré. Ta druhá, ovlivněná vším, co k němu cítím, a vlastními niterními potřebami, je spokojená s tímto gestem a odmítá se jej vzdát. Podvolím se. Alespoň v tomto… Potřebuji síly na něco jiného, než na odhánění toho, koho odhánět vlastně nechci. Už žádné lhaní sám sobě. Vím, že bez něj můj život nikdy nebude mít smysl… (A příliš se bojím, že to má bratr stejně…)
Podruhé přistanu až na místě určení. Není těžké najít lokál, kde pro nás najdou stůl. Ten nejlepší jak zmíní majitel. Samozřejmě, uvědomují si, co pro ně kultivátoři dělají. Ti z věže tu musejí být známí a nejspíše plní své povinnosti velmi dobře, pokud lze soudit ze spokojenosti místních. Ale také si nelze nevšimnout chmur a strachu v některých tvářích. Přesně jak jsem si myslel…, prolétne mi hlavou. Pravděpodobně jsou problémy o kterých Hsieh YaWen mluvil opravdu velké… Ale není to něco, s čím mohu pomoci teď. Pravda je, že jsem unavený. Velmi unavený, i když to na mé tváři není znát. Jím pomalu, způsobně, a tak mi dlouho trvá, než jsem sytý. Ale je to i tím, že chci nechat tělo pomalu přivykat teplu. Pořádně se ohřát po letu v zamrzlém vzduchu, to chce postupovat opatrně.
Poděkuji hostinskému kývnutím hlavou a spokojeným: „Hm,“ které doplní můj Wei Ying všemi těmi unavenými i když spokojenými úsměvy a díky, kterých je potřeba za všechnu pohostinnost, kterou nám místní dopřávají. A pak už jsme v pokoji a můj choť se ujme rozvěscení lamp a já pro změnu zatažení těžkých hnědých závěsů. Stalo se, že jsem se zastavil v půli pohybu a zůstal hledět na nocí zahalenou krajinu jen s málem světélek v černočerné tmě. To byl okamžik, kde se ke mně Wei Ying přiblížil a teplo v mém těle se skutečně začalo probouzet. Maličký plamínek, který má snadno sílu přerůst v žár. Nechávám jeho ruce bloudit po mém těle a šířit ten plamínek. Ovládám svůj dech, ale to proto, že miluji, když se o mě stará. Miluji, když okení tabulky odrážejí vášnivé plamínky v jeho očích. Když mi říká jménem tak svůdně, že se ovládání dechu mění v lítý boj o zachování sebekontroly…
Otočím se k němu. On je to jediné co potřebuji k životu. „Jsem tvůj,“ je vše co mu odpovím. Dezert, manžel, milenec, model pro obraz, cokoliv si budeš přát! Pohladím ho po tváři a s dlouhým nádechem se skloním k polibku. Vyhlídka na něj mě dnes poháněla, abychom vůbec doletěli. To a také odhodlání spojené s pocitem povinnosti, ale na tom nyní sotva záleží, protože teď jsme zde jen my dva. A protože se zmínil o dezertu, nepokračuji ničím víc. Dezert se má vychutnávat, a touží-li si mne vychutnat, to poslední, co bych chtěl je bránit mu. Miluji tě… | ||
| |||
| Pojďme špatné myšlenky poslat do... pryč HuaiSang, Lan Zhan Na to je často příliš těžké tě najít. Myslel jsem, že odejdu, že ani nevím, co víc říct. Ale stejně se ještě pozastavím s HuaiSangovou reakcí. Skoro bych řekl, ať mi pošle dopis do Oblačných zákoutí… skoro. Převalím si tu myšlenku v hlavě a zdá se mi nepatřičná, a víme, že to je u mě co říct. Ale nemusím se tím naštěstí nějak zvlášť zaobírat, protože HuaiSang pokračuje v reakci… a když obě jeho prohlášení spojím dohromady, donutí mě to k povzdechu. Vážně… opravdu sis myslel, že si té formulace nevšimnu… zas takový ignorant nejsem, děkuji pěkně. Na vteřinu zavřu oči a naberu do plic více studeného vzduchu. Já se opravdu snažím! Takže proč odpovídá takhle? Nestojí o mé snahy, jsou snad úplně mimo? Ale to si nemyslím. Kdyby to tak bylo, neproběhlo by to naše včerejší na hlavu postavené setkání… no ještě více na hlavu postaveně? Jenže… všechny jiné důvody, proč by mohl být odmítavý (nevím, jak jinak to nazvat), jsou ještě horší, než kdyby jednoduše nestál o mou otravnou maličkost zpět ve svém životě. A to mi mezi obočí přidělá hned několik otravných vrásek. Už se k němu zpět čelem sice neotočím, ale bez komentáře to nenechám. Vážně nejsem takový idiot, i když jsem neprohlédl skrz jeho masky, jako ostatně nikdo. A nad tím, kolik jich ještě nosí, nebudu přemýšlet. "Až tu pozvánku budeš posílat ty… protože o jinou ani nestojím… tak ji adresuj Lan Zhanovi do Oblačných zákoutí... bude to tak lepší. A možná nemusíš čekat, až bude zase tak úplný klid," protože ten není nikdy, alespoň za života ne (a po smrti taky ne vždy, co si budem povídat). "Prostě… se ozvi. Třeba i ne zrovna pro dobrou náladu. Já nejsem zase tak úplně slepý." Vydám se pryč, z brány. Zvednu ruku a mávnu, aniž bych se otočil. Nejsem úplně nadšený z té starosti, která se ozvala v mé poslední větě, ale zpět už to nemám jak vzít a lež to taky není. Překročil jsem nějakou hranici? No… a co. Tak ať. Můžeme zkrátka přestat řešit takové věci? Máme důležitější na práci. Zkusím vyhnat z hlavy jak moc prchavý byl jeho úsměv po našem malém zadvojsmyslování, jak i můj neměl dlouhého trvání. A raději už bez ohlédnutí dojdu obejmout Lan Zhana. Vzpomenu si na jeho obyčejné "jdi" a s úsměvem přitisknu tvář k jeho hrudi. Nemohl bych si ani představit nikoho lepšího. I když vím, že mi nevěří, stejně mu to budu připomínat. I když si bude myslet, že lichotím nebo přeháním. Přeletím dlaní jeho záda, vytáhnu se a polibek do vlasů mu oplatím polibkem na bradu. Ale je čas letět, takže se odtáhnu a počkám, než vlezu na Bichen za ním. Trochu překvapený, ale nestěžuji si… a nalepím se k jeho pevným zádům, paži zaklesnu kolem něj a spokojeně mu zabručím do ucha, když potvrdí, že má přenocování vymyšlené. "Dobře," pokývám na to, a můžeme vyrazit. Ale letět v kuse až do večera? Pokud Lan Zhan nezavelí první, já se začnu domáhat "polední pauzy" kolem jedné hodiny, a to z několika důvodů. Za a) - protože Lan Zhan zkrátka nemůže letět na jeden zátah až do setmění. Věřím tedy, že by mohl, ale zkrátka žádné takové. Pokud nezastaví on do té doby, rozhodně ho u takových nápadů nehodlám nechat. Za b) - protože je zima a na chvíli se ohřát se stane až příliš lákavou vidinou. Za c) - protože je prostě zima. Za d) - koukněte na b a c. … … Za z) - protože mám hlad. Aneb priority v zimním období v Qinghe. Každopádně. Ať už se rozhodne přistát Lan Zhan dříve v některém z měst po cestě, nebo až po mém domáhání se v jednom konkrétním - v hnědo bílém ShenZhenu, kde hliněné budovy se střechami zbarvenými do bíla sněhem působí jen o něco přátelštěji, než vysoké zdi Nečisté říše - mé odhodlání je neoblomné. A vydatná polévka v místní restauraci, spíše připomínající jídelnu, byla výborná (ano, uchýlil jsem se k praktickému pokrmu). Po obědě jsme mohli vyrazit dál a já jsem tentokrát skočil na Bichen před Lan Zhana. Možná to vzadu nějak nebylo ono. Nebo mi chyběla silná paže kolem pasu. Nebo si zasloužil zase trochu zahřívat on. Nepřemýšlím nad tím opravdu, zkrátka se mi zachce, a pokud si nestěžuje můj milý, strávíme druhou část cesty tak. Až do vesničky poblíž naší oblíbené strážní věže. Zdejší obyvatele už kultivátoři zase tolik nepřekvapují (kdybych nebyl tak zmrzlý, otrávený, hladový a nebolely mě nohy, řekl bych na to - škoda - protože někdy jsou zkrátka reakce na Lan Zhana především k nezaplacení). Ale i tak sem tam zvědavý pohled vysloužíme, než se schováme do tepla malého lokálu s útulnými pokoji. ("Ano, vážně nám stačí jeden. Opravdu, to nevadí, že má jen jednu postel. Můžeme si sednout tady? Ta děkujeme, děkujeme. Co z té kuchyně tak hezky voní?...") Qinghe má rozhodně lepší stravovací návyky (ano, jako celá země), než Oblačná zákoutí. Večeři jsme strávíme u malého stolku v přízemí, které působí až překvapivě domácky. Ale to bývá výhoda menších podniků ve vesnicích. Z kamen sálalo příjemné teplo, víno bylo dobré a hřálo a já se nějak přistihl, že se mi nad ničím ani nechce přemýšlet. Už při cestě jsem měl hlavu těžkou, ale relativně prázdnou, to snad tím mrazem. A teď je to pohodlí možná až v moc velkém kontrastu. Ani to ticho u jídla mi nějak nevadí, a když do sebe svou večeři naházím trochu moc rychle, čekám vlastně docela spořádaně, sem tam s nějakým ošitím, než Lan Zhan dojí svou. To se mi teprve do hlavy vloudí jedna z těch nespokojených myšlenek. Musí být přece unavený… po takové cestě. Vždy i já jsem z té zimy a stání, a to jsem vůbec nic jiného nedělal. Skoro mě přepadne chuť zabalit ho hned do postele a donutit spát, sotva přijdeme na pokoj. Jenže… a to si podepřu s maličko… malinko zasněným povzdechem hlavu… to by Lan Zhan prostě nemohl vypadat z profilu tak sexy. Nechci přemýšlet nad ničím jiným. Prostě se rozhodnu si to nedovolit. Hostinský nás při odchodu ke schodům vybaví miskami s ovocem a oříšky (asi zdejší oblíbené?) a já se nad tím prostě musím usmívat. Vůbec mi nevadí, že nemáme vše přichystané už na pokoji, že i lampy po příchodu musíme zapálit sami, čehož se rovnou po příchodu chopím. Na tomhle mi nikdy nesešlo. Teplo, které v pokoji příjemně vládne, je mnohem důležitější a lákavější, než nějaký servis. A taky pohled na WangJiho ve světle luceren… je lákavý. Já za to opravdu nemůžu. To nepochopíte, když nemáte šanci ho vidět. Po zapálení lucerničky se k Lan Zhanovi přes místnost vrátím a zastavím se až příliš (příliš málo) blízko. Zvednu dlaně a přeletím jimi silné paže skryté pod vrstvami oděvu, zavádím prsty o krk, sjedu po pevné hrudi… občas mám pocit, že by dokázal snad cokoliv. Zastavím se dlaní tam, kde skrytě tluče jeho srdce a vytvořím menší úsměv. Napůl čekám, jestli mě nezastaví, zároveň myslím, že by to neudělal. Zvednu oči do jeho tváře. "Lan Zhane…" zavrním tiše jeho jméno. Dneska o něj jen chci pečovat. A to ve všech směrech… ta malá jiskra v mém oku se zableskne snad dostatečně, aby bylo jasné, co to znamená. Pojďme kašlat na trápení. Nechci ho pustit do hlavy ani sobě, ani jemu. Úplně to třeba nepůjde. Ale nemusíme se užírat... Nechci opakovat předchozí večer, noc, ráno. Můžeme být přece prostě jen spolu, teď nám v tom ještě nic nebrání. Vytáhnu se a uzubnu jeho spodní ret. "Budeš můj dezert?" Zabroukám. A prohlédnu si jeho tvář, připravený ustoupit, kdybych našel jedinou známku únavy. | ||
| |||
 | Rozlouční Lan WangJi a Wei WuXian
Bolelo mne na hrudi. Věděl jsem, že bude, a přesto jsem se s nimi přišel loučit. Chtěl jsem je vidět odlétat. Vrba vždy hledí, jak ptáci mávnou křídly a zmizí z jejího dosahu. Myslel jsem, že to bude neosobní. Že budou prostě spokojení s výsledkem včerejšího jednání, ukloní se, poděkují a budou koukat být co nejdříve pryč. Ano, nějaká část mého srdce (kde se vzala, tu se vzala) doufala, že si se mnou bratr Wei trochu zažertuje po vzoru starých časů. Doopravdy jsem tomu však nevěřil. Vím, jak začal včerejší večer. Vcelku mile, přátelsky, jakoby propast ztracených let sice existovala, ale mohli bychom přes ni snad co? Postavit most…? Jenže pak byl konec a já cítil bolest a zmar. Nedokázal bych té hloupé naději, která se odnikud vynořila v mém nitru, ani za mák věřit. Byla to předzvěst konce, předzvěst zkázy, kterou jsem si jen uvědomil o to silněji.
Jak se mám ale neusmát podobně vřelým způsobem, jako za mlada, když mi Wei WuXian oplatí dvojsmysl a druhému nefritu klanu Lan zrudnou uši? Krajina v pozadí mi před očima zabliká. Žádné šedé holé zdi, jen dřevěné domky, cestičky vysypané kamínky, vzrostlý starý strom, plný kvítků na pozadí zvonivého smíchu mého přítele… Je to jen krátce, kdy hledím skrze jeho úsměv do minulosti. Jsme zde. V MÉ pevnosti… „Děkuji,“ vypravím ze sebe, jak úsměv na rtech (mých i jeho) vyhasíná.
Vyslechl jsem odpověď na moji otázku, zda poletí rovnou na místo určení a vedl je k bráně. „Byl bych vám za to velmi vděčný,“ odtuším jakoby mezi řečí na to, že mne budou skutečně informovat. Nežádal bych toto ujištění znovu. Již mi to slíbili včera. A Wei WuXina nebýval z těch, kdo by porušili svůj slib, pakliže jim v tom nezabránilo něco VELMI DŮLEŽITÉHO. A předpokládám (možná naivně), že se z minulého života poučil a již nedává sliby, které jsou příliš dlouhodobé a neurčité na to, aby mohl zaručit jejich naplnění. Navíc toto do této kategorie nespadá, že? Věřím, že když řekl, že budu informován, tak budu. Jen abyste mě nezastihli ve špatný čas…, neubráním se té myšlence.
Rozloučíme se. Když mi poděkuje a řekne jménem, mrknu pomalu očima a pokynu mu hlavou. U Lan WangJiho jsem samozřejmě dodržel striktní úklonu, ale bratr Wei… Každá chvilka a každé gesto, které mohou připomenout, co jsme mívali, jsou vítané. Šťastnou cestu…, přál jsem jim slovy i v duchu. Chtěl jsem dát pokyn, ať zavřou bránu. Nebyl jsem si totiž jist, zda se dokážu dívat až do konce. Jenže to už se bratr Wei WuXian vrací a já se přistihnu jak na něj krátce tázavě hledím, neschopen jakékoliv reakce. V duchu jsem rád, že je taková zima, že je můj třas vysvětlitelný a já mohu doufat, že s jeho návratem nesouvisí. Co vlastně chci aby udělal? Aby řekl…? V hlavě mám prázdno. Je to příliš silné, příliš… Z jeho úst však přišlo další ujištění. Proč? A pak říká, že bych jim mohl také dát vědět. Vědět co, mistře Weii? Vědět co? Že umírám? Že ztrácím rozum? Že jsem skutečně udělal, co sis domyslel? Že jsem přesně takový manipulátor, jako ten, kterého jsem zničil rukou druhého bratra? Že jsem vás využil jako figurky a brzy za to zaplatím? VĚDĚT CO?! Slzy se chtějí znovu skutálet po mé tváři, ale má tvář odráží prázdnotu. Protože přes všechny ty pocity, které vyvolal, vím, že přesně tohle nikdy neudělám. Oplatím mu to zvednutí koutků siloou vůle. „Na to je často příliš těžké tě najít,“ odvětím. Však se tři měsíce toulali, kdo ví kde. Kam bych měl poslat jakýkoliv vzkaz, do Oblačných zákoutí? Starého Lan QiRena by trefil šlak, kdyby tam začala Wei WuXianovi chodit pošta… I když možná už proto, by to skoro stálo za zkoušku? Zaleknu se však té myšlenky. Kde se vůbec vzala??? Viděl jsem, jak zvedl ruku a nechal ji klesnout. Připomínka toho, že jsme starší. Že už nám je přes třicet, i když na to ani jeden přímo nevypadáme… „Zařídím, abys dostal pozvánku, až vše skončí… a naše nejlepší víno,“ zakončím náš rozhovor. Až budu daleko odsud, umírat někde v horách, nebo až budu hluboko pod zemí v hrobce šavlí našich předků zavřený a spoutaný… Oplatím mu zdiženou rukou rozloučení, a cítím se jako v transu. Kývnu, aby zavřeli bránu. Nemůžu se dál dívat… Otočím se, lapám po dechu, kráčím směrem zpátky. Do pracovny, musím napsat dopisy. Spoustu dopisů… | ||
| |||
| Letíme Wei WuXian, Nie HuaiSang
Wei Yingovi je zima. Je chladno i mě, ale nic, co bych nevydržel. Schová se za mě, ale spíš, jako by chtěl víc následovat můj krok, než že by chtěl kráčet po mém boku. Nevadí mi to. Chci už být ideálně na cestě zpět do Gusu. Slušnost nám však velí, jít se rozloučit s vůdcem sekty, který si na nás i přes včerejší výhrůžky časového presu, udělal čas. A tak za ním jdeme. Netrvá dlouho a manželův krok zintenzivní. Brzy jde vedle mě, otře se ramenem o mou paži a pak už jde krok, dva přede mnou. Taky pospícháš?, prolétne mi hlavou. Ne, že by na mě byl znát spěch, který žene mé srdce. Můj krok je stálý, rovnoměrný, jako přesně daný notový zápis. Můj dech je vyrovnaný a výraz nečitelný. Jako ždy. Oproti tomu je Wei Ying živější. Dlaně spojené za zády. Dokonce se na jeho rtech objeví úsměv, který rozzáří ty jeho nádherné šedé oči. „Vím, kde přenocujeme,“ odvětím na jeho poznámku. Už jsem nad tím dříve přemýšlel. Sice jsem to s ním ještě nahlas nediskutoval, ale věřím, že můj nápad podpoří. Nekomentuji to jeho: „Umrzl bych!“ nebo „nebudeme mít vůbec žádné soukromí“. Protože i na to už jsem myslel.
A pak už jsme u vůdce klanu Nie a vyměňujeme si pozdravy. Stačí, aby HuaiSang vyjádřil své naděje, že jsme měli „příjemnou“ noc a hned mi zrudnou špičky uší, které sice zrůžověly už chladem, ale díky tomu se teď zdají ještě rudější než obvykle. Zachytím jen koutkem oka Wei Yingův šibalsky zvedlý koutek úst a rozhodně se nevyjadřuji k jejich dvojsmyslné verbální výměně. Když je vznesen dotaz, zda poletíme rovnou do Oblačných zákoutí, kývnu vůdci sekty v odpověď. Ano, poletíme. Protože nyní nemůžeme dělat nic jiného. A zatímco já přitakal mlčky, můj partner odpoví slovy. Brzy na to už spolu kráčíme labyrintem uliček a budov a zdí…
Kultivující sekty Nie nám otevřou bránu, ale vůdce sekty Nie s námi nevyjde mimo zdi své pevnosti. Neřeknu na to nic, jen poděkuji úklonou, která je zároveň i rozloučením. Dokonce i můj manžel jde se mnou… Ale když se po několika prvních krocích zastaví, ohlédnu se po něm. Nie HuaiSang stále stojí ve vchodě a hledí naším směrem. Můj manžel vypadá nerozhodně. „Jdi,“ řeknu mu jediné slůvko, ve stejnou chvíli kdy zakroutí hlavou. Zůstanu stát a počkám na něj. Chápu, že nechce odejít jen tak. Že si asi mají co říct…
Jsem trpělivý. Vím, že se ke mně brzy vrátí. Že jej budu cítit blízko, po celou dobu letu a že večer budeme zase spolu. Takže když ke mně skutečně znovu přijde, jsem spokojený. Brána Nečisté říše se zavře a Wei Ying se zaklesne do mého obětí. Tak jako on mne i já jeho sevřu v náručí. Jeho paže, podobně jako včerejšího večera broukaná melodie, mi přinášejí trochu úlevy, neboť díky nim cítím, že na nic nejsem sám. Že tak jako já při něm, i on stojí při mně. Ani jsem si přes samou starost o něj (a vše ostatní) neuvědomil, jak moc tyhle jeho bezprostřední projevy náklonosti potřebuji k životu. Nemyslím, že jsem nejúžasnější, ale Wei Ying rád přehání a tak jej nechávám. Souhlasím se spěchem. S nutností, letět přímo. Políbím jej do vlasů. Je čas obětí povolit. Bichen opustí pochvu, vznáší se pár čísel nad zemí a já na něj naskočím. Mám rád, když mohu svého manžela při letu držet před sebou. Jeho tvář poblíž mé, jeho záda na mé hrudi, mohu jej držet pevnou rukou a cítit jeho blízkost. Vzpomenu však na okamžik, kdy jsme opustili naše zdejší ubytování. Krátce se kryl za mými zády před chladem a větrem. Proto, mu kývnu, aby se i tentokrát skryl za mnou a nechám se tak znovu obejmout.
„Přespíme v hostinci ve vesničce u Nie FenFangovy strážní věže,“ informuji jej ještě těsně před startem. Poté se rozletíme přímým směrem k věži, poblíž níž bychom měli strávit noc na své cestě do Oblačných zákoutí… | ||
| |||
| Restart Lan Zhan, HuaiSang Opustíme pokoj v tichosti, provázeni služebnou. Když se potřebujete probrat, a ne nutně fyzicky, není nad trochu mrazu časně z rána. Zároveň je to ale jeden z nejhorších způsobů! (Přičemž výraz "časně" není otevřen diskuzi.) Uznejte, že přechod z Lan Zhanovy náruče a vyhřátého pokoje - alespoň na poměry Nečisté říše - přímo do studeného začátku dne, to je v podstatě jak za trest. A i když jsem si možná nějaké profackování zasloužil, tak takhle bych si to rozhodně nepředstavoval! Se zamručením překřížím paže na hrudi a přišoupnu se blíž k Lan Zhanovi, zatímco nás služebná vede dalším bludištěm uliček. A nakonec se nestydatě přesunu přímo do malého kousku závětří, které můj milovaný poskytuje. Ještě že Oblačná zákoutí nejsou v Qinghe. Musel bych si do budoucna vyhádat přestěhování, nebo obětovat naší lásce nos, uši a snad i prsty. (Já vím, že tam je zima taky, ale rozhodně ne taková!) (A samozřejmě, že by Lan Zhan za všechno obětování stál, ale trochu to dramatizuji, chápeme.) Pár minut mám každopádně pocit, že talismany v oblečení vůbec nefungují, dokud si nezačnu na nehostinnost dnešního rána zvykat. Jak jsem ale říkal, na probrání to bylo ideální. Některé myšlenky zkrátka jen tak nezmizí, a ty, které se mi v hlavě zahnízdily během včerejšího hovoru s HuaiSangem, a rozhodly se ještě vyrůst během noci, tak ty rozhodně do takové kategorie patří. Přesto však po odchodu z pokoje ustoupí. Uvolní místo jiným… a jak jdeme vstříc rozloučení s vůdcem sekty Nie a cestě k Lan Zhanově domovu, dívám se po očku na svého milého a mám chuť si opravdu nafackovat. Neměl jsem o tom hloupém nápadu neměl vůbec mluvit. Ani ne tak protože by mě to netrápilo… protože by snad někam zmizela ta otravná potřeba, myšlenka na amulet, možná že pro teď “naštěstí” mimo můj dosah. Ale protože jsem nemohl dát lépe najevo, co se mi honí hlavou, kam se táhnou mé myšlenky, co ve mě tenhle chaos probudil… a pryč z pokoje, s čerstvým vzduchem v plicích, pro teď odvábený od vlastních potíží, si uvědomuji mnohem lépe, jak to na Lan Zhana muselo působit. Tohle… byl dokonalý způsob, jak mu ublížit a přidělat ještě víc starostí. Stejně jako mě by ublížilo, kdyby se takhle trápil on. Pro sebe si povzdechnu. Spíš bych měl říct jak mě ubližuje, že se trápí on. Přítomný čas. Neměl jsem na to ani na chvíli zapomenout a ztratit se ve vlastních… (způsoby, Wei Yingu)... ehm, zmatcích. Však už dávno vím, že i když Lan Zhan tak málo svá trápení projevuje, rozhodně to neznamená, že je nemá. A s tímhle vším… abych se vrátil ke svému včerejšímu vyjádření, je čas snažit se o to, aby hlava nevybuchla ani jednomu z nás. A vlastně je to uvolňující usmyslení, protože hrabat se ve špatných myšlenkách, na to mě neužije - a nezbavit se jich dokonce ani po vínem omámeném spánku, to už je vyloženě vrchol. Pomyšlení na Lan Zhana, na to, že je čas zkusit nás spíš oba podpořit, než to ještě zhoršovat… to mi od nich pomáhá. Pojďme ten den tedy trochu restartovat. Ani si neuvědomím, že trochu oživím tempo svého kroku postupně, jak procházíme ulicemi. Od zimomřivého ploužení se přesunu znovu k živějšímu kolébání (pořád je ráno, takže živější poklus nemůžete očekávat). Ruce nakonec stáhnu z hrudi a spojím za zády, přičemž se protáhnu a trochu vyheknu, zakroutím hlavou sem, tam, poušklíbnu se nad dvojím zakřupáním, a abych Lan Zhana neuváděl na veřejnosti do rozpaků, tak touhu se k němu přilípnout, nebo alespoň zavěsit do jeho rámě a říct mu, že se budu snažit… trochu uspokojím alespoň tím, že se o něj v kroku lehce a skoro nenápadně otřu ramenem. Že se vážně budu snažit, že mi pomohl, že ho miluju, že jsem u něj a budu u něj navěky - stejně jak on mi slíbil, že já jeho rozhodně taky neopustím, že bych to už ani neuměl - to vše mu chci říct v tom momentu, kdy se za celý den poprvé začnu cítit trochu živěji. Ale místo toho k němu zaletím konečně opravdu upřímným úsměvem. “Musíme ještě rozhodnout, kde přenocujeme, Lan Zhane. Určitě to nezvládneme najednou - umrzl bych!” Spíše bych mu nedovolil se tak vysílit, kdyby chtěl za bratrem spěchat a letět bez ustání - i když myslím, že s jeho rozumem a rozvahou on si to uvědomuje také, stejně to automaticky formuluji právě takhle. Navíc bych možná opravdu umrzl. “A jestli poletíme do strážní věže, tak tam bude ten, ten… YaWen a bůhví kolik dalších kultivátorů, a my nebudeme mít vůbec žádné soukromí - vůbec - žádné.” Mrknu k němu. Ne, že by to bylo nutné rozhodnout hned, ale trocha rozptýlení… možná prospěje nám oběma? Rozhodně mě zašimrá v žaludku, protože samozřejmě je jeden důvod, proč bychom soukromí potřebovali. Nechám to ale otevřené, protože to se vyloupneme z uličky a to už na nás čeká HuaiSang. Lan Zhan pozdraví úklonou, ale já tentokrát jen nadzvednu v mávnutí ruku. Přeletím starého přítele pohledem a než si v tom stihnu zabránit, trochu se podmračím. Ani on nevypadá dobře, ale nedivím se. Jen mi to akorát připomene, jak náročné je tohle pro všechny, včerejší hovor, jak se pokoušel ovládat a jak mu to občas spadlo, jak skoro nevím, kolik z toho bylo reálné, tak nad tím raději neuvažuji… co nabídl. Každopádně když přijde s dvojsmyslným pozdravem, to se pro změnu neubráním pobavenému zacuknutí koutku. Stačí vzpomínka na Lan Zhanův výraz, když jsem na lahvičku oleje včera upozornil… a na vše následující! Mám vlastně tendence s ním spiklenecky začít vše rozebírat, ale… jeho unavený vzhled mi dostatečně připomíná, že už nejsme puberťáci v Oblačných zákoutích. A všechno co se od těch chvil změnilo. “Ránko,” vydechnu tedy stále sice přátelsky, ale usměrněněji. A přece jen si nemůžu úplně pomoc, když záhy kývnu. “Děkujeme za optání, myslím, že nám nic nechybělo. Tvá pohostinnost je do-nebe-volající...m způsobem perfektní.” Naznačím jen kývnutím úklonu, než tedy zvážním. Už nějak automaticky převezmu i následující otázku, a tím tedy snad veškeré očekávané mluvení. “Poletíme,” přitakám. “Pravděpodobně ale dorazíme až zítra, je to dlouhá cesta a počasí jí úplně nepřeje… chceme však dorazit co nejdříve. Budeme tě kontaktovat, dobře?” Ne, opravdu číst myšlenky ještě neumím. Ale myslím, že kdybych se já loučil v téhle situaci, nějaké ujištění by mi vůbec nevadilo. Odpověď ani nečekám, kývnu a tentokrát sepnu ruce už do správné úklony. “Děkujeme, HuaiSangu.” Brouknu a pomalu zamířím ven, s pokouknutím k Lan Zhanovi. Zastavím se jen po pár krocích. Povzdechnu si, chvíli váhám… znovu najdu pohledem svého manžela. Pak mírně zakroutím hlavou, abych dal najevo, že může pokračovat… i když by mi nikdy nevadilo, kdyby se vrátil také... než se otočím a přejdu zpět ke starému příteli. “Vážně ti dáme vědět,” nevím, co mě nutí to říct, ujišťovat ho, jak kdyby mi neměl věřit, buď kvůli sobě, nebo kvůli mě. Nebo jak kdybych si tím já nebyl jistý, ale já si tím jistý jsem. Povzdechnu si, když přeletím očima jeho tvář, pro jednou neskrývanou. “Ale mohl bys nám dát vědět taky… mohl bys mě dát vědět. Kdybys něco potřeboval. Nebo i kdyby ne.” Vydechnu a lehce nadzvednu koutky. Možná to má být vstřícné gesto, možná… náznak toho, co jsem včera pochopil o starých přátelstvích, sotva jsem ho viděl nastrojeného a s charakteristickým vějířem, který mu teď chybí. Možná za to můžou ty jeho zarudlé oči. Jen… mu chci tak nějak říct, že mi není jedno, co s ním je. Ať už se to týká téhle lapálie, ve které ho nenecháme, pokud se to celé otočí proti němu, nebo jen zkrátka jeho. I když jsem nějak myslel, že už mi to jedno bude, tedy ještě před včerejškem. Je to komplikované, dobrá? Ale na druhou stranu v něčem i docela jednoduché. Zvednu ruku, ale skloním ji dřív, než bych ho chytil kolem ramen, jako dříve. Není to jako dříve a já ani nevím, jak by na to vlastně reagoval. Nevím, co mě to napadlo. Takže mu jen lehce šťouchnu do paže. “Až se to celé zase zklidní, pozvi mě sem, hm? Mám podezření, že se ti ve sklípcích skrývá ještě zbytečně moc dobrého vína.” A s tím se otočím, už ani netuším, co jsem vlastně chtěl říct, takže… už jsem asi řekl vše. Zvednu ještě na pozdrav dlaň a pospíším si zpět za Lan Zhanem, případně spolu s ním vyrazím ven z Nečisté říše. Osobně nemám preference, co se týče umístění při létání s Lan Zhanem. Vždy to nechávám na něm, i když je obvykle velmi nápadné, že mu vyhovuje když jsem před ním. Nějak nad tím ale nepřemýšlím, zkrátka jako obvykle počkám, až to on nějak vymyslí a vyzve mě. Na co bych si stěžoval. Za ním ho můžu objímat a tulit se k pevným ramenům, před ním se můžu tisknout k jeho hrudi a nechat se objímat, a muchlat jeho dlaň. Možná kvůli zimě by bylo pohodlnější se naprdelačit za něj, ale raději se nechám vézt tak, jak bude chtít on. Možná by bylo skvělé mít své mladé tělo ještě pro více důvodů, než nevyčerpatelný sex, ale znovu už mě to nenapadne. Zato ale ještě, než se začneme chystat k letu, přejdu k němu - a to sotva se brána Nečisté říše zavře a my utečeme všem pohledům (možná kromě stráží, ale to už neřeším). Přilípnu se mu k hrudi, ale tentokrát spíš abych objal já jeho, než abych vyžádal objetí od něj. Pohladím ho po zádech a na chvíli zmáčknu. “Jsi ten nejúžasnější.” Zamumlám nakonec místo všech výlevů, co mě napadaly cestou od pokoje k setkání s vůdcem klanu Nie. Když se odtáhnu, mrknu k němu. “Ale vážně, musíme si pospíšit za ZeWU-Junem, ale ne, že nebudeš dělat přestávky. Bude ze mě rampouch,” zabrblám ještě, líbnu ho na tvář a už mu nechám prostor. | ||