Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Letíme Wei WuXian, Nie HuaiSang
Wei Yingovi je zima. Je chladno i mě, ale nic, co bych nevydržel. Schová se za mě, ale spíš, jako by chtěl víc následovat můj krok, než že by chtěl kráčet po mém boku. Nevadí mi to. Chci už být ideálně na cestě zpět do Gusu. Slušnost nám však velí, jít se rozloučit s vůdcem sekty, který si na nás i přes včerejší výhrůžky časového presu, udělal čas. A tak za ním jdeme. Netrvá dlouho a manželův krok zintenzivní. Brzy jde vedle mě, otře se ramenem o mou paži a pak už jde krok, dva přede mnou. Taky pospícháš?, prolétne mi hlavou. Ne, že by na mě byl znát spěch, který žene mé srdce. Můj krok je stálý, rovnoměrný, jako přesně daný notový zápis. Můj dech je vyrovnaný a výraz nečitelný. Jako ždy. Oproti tomu je Wei Ying živější. Dlaně spojené za zády. Dokonce se na jeho rtech objeví úsměv, který rozzáří ty jeho nádherné šedé oči. „Vím, kde přenocujeme,“ odvětím na jeho poznámku. Už jsem nad tím dříve přemýšlel. Sice jsem to s ním ještě nahlas nediskutoval, ale věřím, že můj nápad podpoří. Nekomentuji to jeho: „Umrzl bych!“ nebo „nebudeme mít vůbec žádné soukromí“. Protože i na to už jsem myslel.
A pak už jsme u vůdce klanu Nie a vyměňujeme si pozdravy. Stačí, aby HuaiSang vyjádřil své naděje, že jsme měli „příjemnou“ noc a hned mi zrudnou špičky uší, které sice zrůžověly už chladem, ale díky tomu se teď zdají ještě rudější než obvykle. Zachytím jen koutkem oka Wei Yingův šibalsky zvedlý koutek úst a rozhodně se nevyjadřuji k jejich dvojsmyslné verbální výměně. Když je vznesen dotaz, zda poletíme rovnou do Oblačných zákoutí, kývnu vůdci sekty v odpověď. Ano, poletíme. Protože nyní nemůžeme dělat nic jiného. A zatímco já přitakal mlčky, můj partner odpoví slovy. Brzy na to už spolu kráčíme labyrintem uliček a budov a zdí…
Kultivující sekty Nie nám otevřou bránu, ale vůdce sekty Nie s námi nevyjde mimo zdi své pevnosti. Neřeknu na to nic, jen poděkuji úklonou, která je zároveň i rozloučením. Dokonce i můj manžel jde se mnou… Ale když se po několika prvních krocích zastaví, ohlédnu se po něm. Nie HuaiSang stále stojí ve vchodě a hledí naším směrem. Můj manžel vypadá nerozhodně. „Jdi,“ řeknu mu jediné slůvko, ve stejnou chvíli kdy zakroutí hlavou. Zůstanu stát a počkám na něj. Chápu, že nechce odejít jen tak. Že si asi mají co říct…
Jsem trpělivý. Vím, že se ke mně brzy vrátí. Že jej budu cítit blízko, po celou dobu letu a že večer budeme zase spolu. Takže když ke mně skutečně znovu přijde, jsem spokojený. Brána Nečisté říše se zavře a Wei Ying se zaklesne do mého obětí. Tak jako on mne i já jeho sevřu v náručí. Jeho paže, podobně jako včerejšího večera broukaná melodie, mi přinášejí trochu úlevy, neboť díky nim cítím, že na nic nejsem sám. Že tak jako já při něm, i on stojí při mně. Ani jsem si přes samou starost o něj (a vše ostatní) neuvědomil, jak moc tyhle jeho bezprostřední projevy náklonosti potřebuji k životu. Nemyslím, že jsem nejúžasnější, ale Wei Ying rád přehání a tak jej nechávám. Souhlasím se spěchem. S nutností, letět přímo. Políbím jej do vlasů. Je čas obětí povolit. Bichen opustí pochvu, vznáší se pár čísel nad zemí a já na něj naskočím. Mám rád, když mohu svého manžela při letu držet před sebou. Jeho tvář poblíž mé, jeho záda na mé hrudi, mohu jej držet pevnou rukou a cítit jeho blízkost. Vzpomenu však na okamžik, kdy jsme opustili naše zdejší ubytování. Krátce se kryl za mými zády před chladem a větrem. Proto, mu kývnu, aby se i tentokrát skryl za mnou a nechám se tak znovu obejmout.
„Přespíme v hostinci ve vesničce u Nie FenFangovy strážní věže,“ informuji jej ještě těsně před startem. Poté se rozletíme přímým směrem k věži, poblíž níž bychom měli strávit noc na své cestě do Oblačných zákoutí… | ||
| |||
 | Restart Lan Zhan, HuaiSang Opustíme pokoj v tichosti, provázeni služebnou. Když se potřebujete probrat, a ne nutně fyzicky, není nad trochu mrazu časně z rána. Zároveň je to ale jeden z nejhorších způsobů! (Přičemž výraz "časně" není otevřen diskuzi.) Uznejte, že přechod z Lan Zhanovy náruče a vyhřátého pokoje - alespoň na poměry Nečisté říše - přímo do studeného začátku dne, to je v podstatě jak za trest. A i když jsem si možná nějaké profackování zasloužil, tak takhle bych si to rozhodně nepředstavoval! Se zamručením překřížím paže na hrudi a přišoupnu se blíž k Lan Zhanovi, zatímco nás služebná vede dalším bludištěm uliček. A nakonec se nestydatě přesunu přímo do malého kousku závětří, které můj milovaný poskytuje. Ještě že Oblačná zákoutí nejsou v Qinghe. Musel bych si do budoucna vyhádat přestěhování, nebo obětovat naší lásce nos, uši a snad i prsty. (Já vím, že tam je zima taky, ale rozhodně ne taková!) (A samozřejmě, že by Lan Zhan za všechno obětování stál, ale trochu to dramatizuji, chápeme.) Pár minut mám každopádně pocit, že talismany v oblečení vůbec nefungují, dokud si nezačnu na nehostinnost dnešního rána zvykat. Jak jsem ale říkal, na probrání to bylo ideální. Některé myšlenky zkrátka jen tak nezmizí, a ty, které se mi v hlavě zahnízdily během včerejšího hovoru s HuaiSangem, a rozhodly se ještě vyrůst během noci, tak ty rozhodně do takové kategorie patří. Přesto však po odchodu z pokoje ustoupí. Uvolní místo jiným… a jak jdeme vstříc rozloučení s vůdcem sekty Nie a cestě k Lan Zhanově domovu, dívám se po očku na svého milého a mám chuť si opravdu nafackovat. Neměl jsem o tom hloupém nápadu neměl vůbec mluvit. Ani ne tak protože by mě to netrápilo… protože by snad někam zmizela ta otravná potřeba, myšlenka na amulet, možná že pro teď “naštěstí” mimo můj dosah. Ale protože jsem nemohl dát lépe najevo, co se mi honí hlavou, kam se táhnou mé myšlenky, co ve mě tenhle chaos probudil… a pryč z pokoje, s čerstvým vzduchem v plicích, pro teď odvábený od vlastních potíží, si uvědomuji mnohem lépe, jak to na Lan Zhana muselo působit. Tohle… byl dokonalý způsob, jak mu ublížit a přidělat ještě víc starostí. Stejně jako mě by ublížilo, kdyby se takhle trápil on. Pro sebe si povzdechnu. Spíš bych měl říct jak mě ubližuje, že se trápí on. Přítomný čas. Neměl jsem na to ani na chvíli zapomenout a ztratit se ve vlastních… (způsoby, Wei Yingu)... ehm, zmatcích. Však už dávno vím, že i když Lan Zhan tak málo svá trápení projevuje, rozhodně to neznamená, že je nemá. A s tímhle vším… abych se vrátil ke svému včerejšímu vyjádření, je čas snažit se o to, aby hlava nevybuchla ani jednomu z nás. A vlastně je to uvolňující usmyslení, protože hrabat se ve špatných myšlenkách, na to mě neužije - a nezbavit se jich dokonce ani po vínem omámeném spánku, to už je vyloženě vrchol. Pomyšlení na Lan Zhana, na to, že je čas zkusit nás spíš oba podpořit, než to ještě zhoršovat… to mi od nich pomáhá. Pojďme ten den tedy trochu restartovat. Ani si neuvědomím, že trochu oživím tempo svého kroku postupně, jak procházíme ulicemi. Od zimomřivého ploužení se přesunu znovu k živějšímu kolébání (pořád je ráno, takže živější poklus nemůžete očekávat). Ruce nakonec stáhnu z hrudi a spojím za zády, přičemž se protáhnu a trochu vyheknu, zakroutím hlavou sem, tam, poušklíbnu se nad dvojím zakřupáním, a abych Lan Zhana neuváděl na veřejnosti do rozpaků, tak touhu se k němu přilípnout, nebo alespoň zavěsit do jeho rámě a říct mu, že se budu snažit… trochu uspokojím alespoň tím, že se o něj v kroku lehce a skoro nenápadně otřu ramenem. Že se vážně budu snažit, že mi pomohl, že ho miluju, že jsem u něj a budu u něj navěky - stejně jak on mi slíbil, že já jeho rozhodně taky neopustím, že bych to už ani neuměl - to vše mu chci říct v tom momentu, kdy se za celý den poprvé začnu cítit trochu živěji. Ale místo toho k němu zaletím konečně opravdu upřímným úsměvem. “Musíme ještě rozhodnout, kde přenocujeme, Lan Zhane. Určitě to nezvládneme najednou - umrzl bych!” Spíše bych mu nedovolil se tak vysílit, kdyby chtěl za bratrem spěchat a letět bez ustání - i když myslím, že s jeho rozumem a rozvahou on si to uvědomuje také, stejně to automaticky formuluji právě takhle. Navíc bych možná opravdu umrzl. “A jestli poletíme do strážní věže, tak tam bude ten, ten… YaWen a bůhví kolik dalších kultivátorů, a my nebudeme mít vůbec žádné soukromí - vůbec - žádné.” Mrknu k němu. Ne, že by to bylo nutné rozhodnout hned, ale trocha rozptýlení… možná prospěje nám oběma? Rozhodně mě zašimrá v žaludku, protože samozřejmě je jeden důvod, proč bychom soukromí potřebovali. Nechám to ale otevřené, protože to se vyloupneme z uličky a to už na nás čeká HuaiSang. Lan Zhan pozdraví úklonou, ale já tentokrát jen nadzvednu v mávnutí ruku. Přeletím starého přítele pohledem a než si v tom stihnu zabránit, trochu se podmračím. Ani on nevypadá dobře, ale nedivím se. Jen mi to akorát připomene, jak náročné je tohle pro všechny, včerejší hovor, jak se pokoušel ovládat a jak mu to občas spadlo, jak skoro nevím, kolik z toho bylo reálné, tak nad tím raději neuvažuji… co nabídl. Každopádně když přijde s dvojsmyslným pozdravem, to se pro změnu neubráním pobavenému zacuknutí koutku. Stačí vzpomínka na Lan Zhanův výraz, když jsem na lahvičku oleje včera upozornil… a na vše následující! Mám vlastně tendence s ním spiklenecky začít vše rozebírat, ale… jeho unavený vzhled mi dostatečně připomíná, že už nejsme puberťáci v Oblačných zákoutích. A všechno co se od těch chvil změnilo. “Ránko,” vydechnu tedy stále sice přátelsky, ale usměrněněji. A přece jen si nemůžu úplně pomoc, když záhy kývnu. “Děkujeme za optání, myslím, že nám nic nechybělo. Tvá pohostinnost je do-nebe-volající...m způsobem perfektní.” Naznačím jen kývnutím úklonu, než tedy zvážním. Už nějak automaticky převezmu i následující otázku, a tím tedy snad veškeré očekávané mluvení. “Poletíme,” přitakám. “Pravděpodobně ale dorazíme až zítra, je to dlouhá cesta a počasí jí úplně nepřeje… chceme však dorazit co nejdříve. Budeme tě kontaktovat, dobře?” Ne, opravdu číst myšlenky ještě neumím. Ale myslím, že kdybych se já loučil v téhle situaci, nějaké ujištění by mi vůbec nevadilo. Odpověď ani nečekám, kývnu a tentokrát sepnu ruce už do správné úklony. “Děkujeme, HuaiSangu.” Brouknu a pomalu zamířím ven, s pokouknutím k Lan Zhanovi. Zastavím se jen po pár krocích. Povzdechnu si, chvíli váhám… znovu najdu pohledem svého manžela. Pak mírně zakroutím hlavou, abych dal najevo, že může pokračovat… i když by mi nikdy nevadilo, kdyby se vrátil také... než se otočím a přejdu zpět ke starému příteli. “Vážně ti dáme vědět,” nevím, co mě nutí to říct, ujišťovat ho, jak kdyby mi neměl věřit, buď kvůli sobě, nebo kvůli mě. Nebo jak kdybych si tím já nebyl jistý, ale já si tím jistý jsem. Povzdechnu si, když přeletím očima jeho tvář, pro jednou neskrývanou. “Ale mohl bys nám dát vědět taky… mohl bys mě dát vědět. Kdybys něco potřeboval. Nebo i kdyby ne.” Vydechnu a lehce nadzvednu koutky. Možná to má být vstřícné gesto, možná… náznak toho, co jsem včera pochopil o starých přátelstvích, sotva jsem ho viděl nastrojeného a s charakteristickým vějířem, který mu teď chybí. Možná za to můžou ty jeho zarudlé oči. Jen… mu chci tak nějak říct, že mi není jedno, co s ním je. Ať už se to týká téhle lapálie, ve které ho nenecháme, pokud se to celé otočí proti němu, nebo jen zkrátka jeho. I když jsem nějak myslel, že už mi to jedno bude, tedy ještě před včerejškem. Je to komplikované, dobrá? Ale na druhou stranu v něčem i docela jednoduché. Zvednu ruku, ale skloním ji dřív, než bych ho chytil kolem ramen, jako dříve. Není to jako dříve a já ani nevím, jak by na to vlastně reagoval. Nevím, co mě to napadlo. Takže mu jen lehce šťouchnu do paže. “Až se to celé zase zklidní, pozvi mě sem, hm? Mám podezření, že se ti ve sklípcích skrývá ještě zbytečně moc dobrého vína.” A s tím se otočím, už ani netuším, co jsem vlastně chtěl říct, takže… už jsem asi řekl vše. Zvednu ještě na pozdrav dlaň a pospíším si zpět za Lan Zhanem, případně spolu s ním vyrazím ven z Nečisté říše. Osobně nemám preference, co se týče umístění při létání s Lan Zhanem. Vždy to nechávám na něm, i když je obvykle velmi nápadné, že mu vyhovuje když jsem před ním. Nějak nad tím ale nepřemýšlím, zkrátka jako obvykle počkám, až to on nějak vymyslí a vyzve mě. Na co bych si stěžoval. Za ním ho můžu objímat a tulit se k pevným ramenům, před ním se můžu tisknout k jeho hrudi a nechat se objímat, a muchlat jeho dlaň. Možná kvůli zimě by bylo pohodlnější se naprdelačit za něj, ale raději se nechám vézt tak, jak bude chtít on. Možná by bylo skvělé mít své mladé tělo ještě pro více důvodů, než nevyčerpatelný sex, ale znovu už mě to nenapadne. Zato ale ještě, než se začneme chystat k letu, přejdu k němu - a to sotva se brána Nečisté říše zavře a my utečeme všem pohledům (možná kromě stráží, ale to už neřeším). Přilípnu se mu k hrudi, ale tentokrát spíš abych objal já jeho, než abych vyžádal objetí od něj. Pohladím ho po zádech a na chvíli zmáčknu. “Jsi ten nejúžasnější.” Zamumlám nakonec místo všech výlevů, co mě napadaly cestou od pokoje k setkání s vůdcem klanu Nie. Když se odtáhnu, mrknu k němu. “Ale vážně, musíme si pospíšit za ZeWU-Junem, ale ne, že nebudeš dělat přestávky. Bude ze mě rampouch,” zabrblám ještě, líbnu ho na tvář a už mu nechám prostor. | ||
| |||
 | Těžké, ale ne zas tolik… Lan XiChen
Velmistr měl pochopitelné jiný úhel pohledu než vůdce sekty. Nebylo na tom vůbec nic divného. Na rozdíl od Lan XiChena si držel odstup, který mu umožňoval fakt, že do té věci nebyl osobně zainteresován (nebo si to pokoušel většinou nepřipouštět, protože se to osobně dotýkalo jeho synovce a to bylo neodpustitelné ve všech ohledech!), a také jeho věk a klid s ním spojený, stejně jako znalosti. Ne přímo konkrétních souvislostí, ale zkrátka měĺ širší rozhled, na kterém celoživotně pracoval a nyní z něj mohl čerpat. Seděl klidně a rozvážně. Ne přísně, ne odtažitě. Spíše to připomínalo doby minulé, kdy spolu různě konzultovali, co bylo třeba. Nemívali vždy stejný názor, ale oba byli rozumní a schopní přijímat i vyvracet argumenty toho druhého a zamýšlet se nad různými úhly pohledu. Tato chvíle, jakoby mohla být jen dalším z takových okamžiků. Nekomentoval synovcovo krátké zavření očí a dlouhý výdech. Nebyl si úplně jistý, co by měl symbolizovat. Snad úlevu? Ale jistý si nebyl. Zrovna tak mohl být pomocníkem k udržení nervů na uzdě, ačkoliv to si Lan QiRen doopravdy nemyslel. „Není zač,“ odtušil na synovcovo poděkování. Poskytnout mladším něco ze svého chápání světa je úkolem těch starších. Byl to úkol, který pro sebe přijal ještě jako mnohem mladší, než byl dnes. I když na jeho těle se stárnutí již prakticky neprojevovalo. Uznale pak kývl na dvysvětlení, kterak nabyl pochyby o upřímnosti Nie FenFanga. Staršému muži neuniklo uhnutí očima, kterého se synovec dopustil. Trochu jej to zamrzelo, ale protože šlo jen o kratičké zaváhání, nechal to být. Ačkoliv by o tom nahlas beztak nic neřekl… XiChenův úsměv, pak přeci jen trochu zaženě chmury v srdci strýce. „Pokud svého rozhodnutí nelituješ, je vše jak má být,“ mínil k tomuto. „Nejistota je v pořádku. Jako vždy i nyní rozhodne a ukáže čas.“ Popravdě čím si v životě můžeme být opravdu na sto procent jistí? Pro něco takového by ho neodsuzoval. Navíc už věděl a chápal, že XiChen potřebuje právě v nabývání jistoty a sebedůvěry teď pomoci nejvíce. Koneckonců právě proto jej tehdy nechal odejít s WangJim a Wei WuXianem. Proto, že se zdálo, že nepůjde-li, bude toho navždy litovat. Další věc, které by litoval, mu Lan QiRen nemohl naložit na bedra. Už tak toho na něm leželo příliš… Malinko se Lan QiRenovi rozšířily oči, když XiChen řekl, že o tom (o Li huiYinově vyslání či nevyslání na pomoct) rozhodne sám. Nebylo to tak, že by to řekl doopravdy příliš rezotlutně, tvrdě nebo vyhrkl příliš rychle. Přesto v intonaci jeho hlasu bylo něco, co strýce přimělo k ostražitosti a probudilo spící nelibost k tomu mládenci, která se velmi krátce zaleskla v jeho očích. Ovládl ji však rychle. Musel. Koneckonců připomínka dne jeho odchodu tu stále byla. Tak jako tehdy i nyní vypadal XiChen tak, jakoby říkal, že pokud mu bude odepřena možnost o tom rozhodnout, nesmíří se s tím. Vyslechl si tedy další synovcova slova a přikývl na srozuměnou. Nebyl si jist, zda by k tomu měl ještě něco říkat. Nechtěl ho od toho přímo odrazovat a svou radu, aby se nenechal chlapcovými slovy příliš ovlivnit, už mu dal. Ale až žádost o případnou konzultaci mu přinesla úlevu. Dala najevo, že nejde o čistý vzdor a to ho uklidnilo. „Samozřejmě,“ odtušil projednou okamžitě, „jsi kdykoliv vítán,“ věnoval mu povzbudivý úsměv. Lan QiRenovi to stačilo. Neočekával žádné další rozbory, nebo názory, dokud nebude tedy po jejich odpolední rozpravě. Myšleno rozhovoru Lan XiChena s Li HuiYinem, po kterém by toto téma znovu otevřeli a produskutovali v jejich nových souvislostech. Přesto, když o tom XiChen začal, strýc naslouchal bezvýhradně soustředě. Vnitřně je rád, za toto zhodnocení, za souhlas, který synovec vyslovil. Samozřejmě, že osobní důvody neovlivní a ani je nejde nikdy zcela objektivně vyvrátit. Ale pokud objektivně uznává, že tato čtveřice by mohla být ideální pro tento úkol, nemusí se o jeho úsudek bát. Minimálně je o tom přesvědčen. Možná by měl téma hovoru za ukončené a vrátil by se myšlenkami k chladnoucím pokrmům před nimi, ale ještě nedostal příležitost a tak věnoval svou pozornost i dalším XiChenovým slovům.
Tse RongWu… Lan QiRen si chlapce pamatoval. I situaci, o níž se XiChen zmínil. Mistr Lam YiJun tehdy navrhoval Li HuiYina jako vhodného kandidáta a Tse RongWu byl náhodným posluchačem jejich rozpravy. Proč vlastně tehdy velmistr přihlédl k nabídce mladého mistra Tse spíš než k doporučení jeho seniora? Bylo to v době, kdy mu Tse RongWu činil veliké starosti. Byl vzorný. Někdo by řekl, že možná až příliš, ale Lan QiRen ne. Pro něj to byl jednoduše vzorný žák, který by mohl konkurovat Lan WangJimu za jeho studijních let. Až tedy na WangJiho absolutně kamennou tvář, jejíž kvalit zřejmě neodsáhne nikdy a nikdo. Tse RongWu byl v tomto spíše podobný XiChenovi. Byl milý, usmíval se, byl vždy ochotný a nikdy si na anic nestěžoval… Jenže zatímco oba Lan QiRenovi synovci byli skvělí kultivátoři a Tse RongWu ani v tomto úplně nezaostával, často budil dojem, jakoby mu na tom vlastně nezáleželo. Jakoby mu doopravdy nezáleželo na ničem. Někdo se zatvářil otráveně na nějakou činnost, která mu byla předělena, Tse RongWu ji vykonal za něj. Nikdy sice na úkor svých povinností, ale dělával to. Velmistr s ním měl tenkrát rozhovor na toto téma. Vysvětloval mu, že to sice myslí dobře, ale ostatní si časem na jeho dobromyslnost a dobrosrdečnost a ochotu vždy udělat vše za něj zvyknou a budou jej příliš využívat. Snažil se mu vysvětlit, že tím, že jim pomáhá, jim vlastně nepomáhá, protože tím krade zkušenosti, které by mohli nabýt a později využít ke svému prospěchu. Mladík se mu ale svěřil, že chce jen být prospěšný. Tehdy mu velmistr navrhl, že by tedy mohl spíše než svým vrstevníkům nabídnout pomoc mistrům a sám se něco přiučit. Tse RongWu mu to odsouhlasil a činil, jak bylo domluveno. Brzy se stal víceméně asistgentem každého z mistrů v Oblačných zákoutích a poznal přípravu na výuku všech předmětů. Nikdo, ani Lan QiRen sám, si na něj nemohl přímo ztěžovat. Obavy o mladíkovu budoucnost, to však nemírnilo. Tse RongWuovi zkrátka chyběly ambice. Nechtěl zlepšit svět jako WangJi, nechtěl být mírotvorce a dobrý vůdce jako XiChen. Byl spokojený se svým životem, ale ten život postrádal jiskru. Velmistr se bál, že by mohl být časem uhašen úplně. Rozumějte, nebyl zastáncem vášní, které se v jednu chvíli pokoušel z WangJiho (doslova) vymlátit. Obzvlášť pokud byly směřovány vůči špatným lidem! Ale také nechtěl sledovat, jak mladý život vyprchává, dokud tělo ještě žije. Pravidla klanu Lan byla vždy přísná. Vedla k odříkání a střídmosti. Stavěla rozum nad city. Ale Tse RongWu, jakoby ani nic cítit nedokázal. WangJi se uměl skvěle ovládat. Byl příkladem mnohým jiným. Tse RongWuovi bylo všechno jedno. A Lan QiRen si připadal jako jediný, kdo si toho všiml. S XiChenem o něm nemluvil, protože si sám nebyl jistý, co by bylo správné. Mladší mohl přijít ke staršímu a nevědět. Ale obráceně to bylo nepřípustné. Nemohl jít za ním a nemít alespoň návrh, který by přednesl… A pak se Tse RongWu nabídl, že odejde sloužit do strážní věže. Bylo to poprvé, kdy v jeho očích viděl Lan QiRen skutečný zájem. Ať už byl hnám čímkoliv (třeba snahou sejmout z někoho jiného břímě službyú), byl tam. A důvody, které mladý mistr uvedl, byly také solidní. Mluvil rozvážně, rozumně, pocity stranou, ty zůstaly jen v jeho očích, ale tentokrát tam skutečně byly. Lan QiRenovi to vlastně připadalo opravdu jako dobrý nápad. Pro Tse RongWua to bude změna, kterou možná potřebuje. Pozná nové lidi, jiné zvyky, bude se muset adaptovat a naučit spolupracovat s jinými kultivátory. Navíc ho to vystaví situacím, které jinde nepozná… Jenže XiChen v tu dobu v Oblačných zákoutích nebyl. Probíral možnost rozšíření strážních věží s… (No s tím hrozným HADEM, jehož kosti, jak doufal, už jsou rozdrcené v prach!)Lan QiRen s ním toto rozhodnutí nemohl konzultovat. A co se Li HuiYina týče, pravda byla, že porušil pravidla tím soubojem s PuAiem, na druhé straně oba dostali trest. A jak řekl Tse RongWu, Li HuiYin ještě neabsolvoval všechny nutné lekce. Poslat jej sloužit by bylo vlastně proti stanovám, které ohledně umisťování kultivujících do věží klan Lan měl. Nebylo to doopravdy těžké rozhodování…
Teď to bylo ovšem jiné. Velmistr si XiChena pozorně vyslechl a dlouze se odmlčel. Teď už na jídlo opravdu zcela zapomněl. „Udělal jsi dobře,“ začal rozvážně. „Když uplyne stanovená doba, v tomto případě půl roku, naši učedníci se vracejí. Podávají hlášení, dle něhož my posuzujeme, jestli a jakého rozvoje u nich bylo dosaženo. Máme k dispozici také posudek velitelů věží a možnost jejich přezkoušení. Rád bych tento postup zachoval i v případě Tse RongWua.“ odmlčel se. „Máš pravdu. Každý jedinec má své vlastní potřeby pro to, aby se někam posunul. Tse RongWu byl v tomto směru hlavolamem již dříve. Nerad bych selhal coby učitel,“ pousmál se. Vidíš? Každý, i já, může mít někdy pochyby o svých rozhodnutích. Vzhledem k předchozím slovům jeho synovce ho napadlo, že trochu větší upřímnost než jindy, v tomto ohledu může pomoci. Koneckonců už několikrát v životě selhal a nejen v této roli. Nechtěl udělat stejné chyby. Jen o tom obvykle s nikým nemluvil. Byl to jeho vlastní boj. Nikdo mu s ním nemohl pomoci. Teď jen chtěl aby XiChen věděl, že v ničem, ani v tomto, není sám. „Navíc osobní rozvoj je jen jedním z aspektů, který o jejich zařazení rozhoduje. Budeš-li mít zájem, můžeme jeho zařazení posoudit společně, až k tomu nastane čas,“ navrhl závěrem. | ||
| |||
 | Rozhodování Vlastně jsem čekal, že se mnou bude strýc souhlasit, ale jak se zamýšlí, začne mi docházet, že to tak nebude. Možná ten předpoklad ani nebyl úplně na místě? Je to jen krátká chvíle, než zareaguje, ale víc pro uspořádání svých myšlenek předtím, než je vysloví, zřejmě nepotřebuje – kéž bych mohl říct to samé o sobě. Rozumná nedůvěra může být dobrá, může se stát ukazatelem chránícím jedince před nebezpečnými odbočkami. Mohla chránit mě, kdybych ji nechal a nestavěl proti ní pocity, odůvodňování… naivní důvěru v jádro osob, které jsem choval blízko. Ale od rozumné nedůvěry je jen krátká hranice k nedůvěře nerozumné… a ta je ještě horší, pokud vychází z nedůvěry v sebe sama. A mé pochyby… uvědomoval jsem si už během předchozího rozhovoru, že neměly tolik společného ani tak s nevírou v Nie FenFanga, jako spíš v sebe samého. Měl jsem vůbec z objektivního hlediska proč o veliteli pochybovat? Kdybych do toho nezapojil vlastní domněnky o tom, jaký je, jakobych to snad mohl vědět, a pochyby o vlastních závěrech, pochyby o jeho nervozitě, která mohla být úplně jednoduše vysvětlitelná? A klidně pro něj přirozená, však jsem jej v podstatě neznal. Že jsem měl pocit, že něco nesedí… vůbec nic nakonec neznamenalo za takových podmínek. Takže jsem se možná vůbec neměl o svých nejistotách v tomto ohledu zmiňovat? Napadne mě, když čekám tu chvíli v tichosti. Možná to zní celé hloupě, opravdu absurdně? A právě s tou myšlenkou přijde také další, nepříjemná obava ze strýcovy reakce. I když bych měl vědět, že mě nebude odsuzovat – nejen kvůli tomu, jak se zachoval včerejšího dne, ale kvůli všem jiným chvílím během našeho života, kdy jsem se na něj obracel pro radu, s nejrůznějšími otazníky – stejně se do mě to nepříjemné pomyšlení citelně zakousne. Je však neopodstatněné. Strýc nejprve shrne, co jsem se mu pokusil sdělit – přikývnu, lehce, stále nervózní více, než bych chtěl. Zeptá se, jestli mám konkrétní důvody, ale pak přijde s vlastním pohledem, vlastním odůvodněním. A… i když předchozí obavy vším naznačovaly, že strýcův nesouhlas pro mne nebude příjemný… vlastě mě překvapí, kolik za ním následuje úlevy. Je to jen další pomyslné proplesknutí od mého vlastního vědomí, spadající do té samé hloupé kategorie, jako dřívější radost z jediné potvrzené domněnky. Je to úleva, která chce okamžitě zahodit všechny mé nejistoty v této věci a chopit se úvahy někoho jiného… aby se zbavila rozhodování, abych nad tím již více nemusel přemýšlet. Jakoby se má hlava chtěla zbavit každé myšlenky, která jí nakládá byť trochu váhy navíc a zároveň každé, která ji nutí pochybovat… o čemkoliv, o všem. Krátce přivřu oči a dovolím si dlouhý výdech, aniž bych věděl, kdy přesně jsem začal dech zadržovat. Rozhodně nemohu takhle fungovat. Dnešní den jsem doufal, a ráno jsem i cítil, že bude jiný… nebo spíš že já jej budu zvládat lépe, ať bude jakýkoliv. Možná z něj jen musím zkusit zachránit, co se dá. Když tedy strýc shrne svůj názor na první z témat, přiměji se tedy alespoň k lehkému úsměvu. „Děkuji za tvůj pohled,“ vydechnu s ním na rtech a složím ruce do klína v uvolněnějším stylu, než když jsem je nervózně napnuté nechával na stole. „Konkrétní důvody… vlastně myslím, že jsem měl spíše pocit. Když velitel Nie FenFang mluvil o situaci kolem strážní věže, zdála se skutečně vážná a připadalo se mi, že se obává o bezpečnost svých společníků, zatímco je pryč. Byl jistě také rozpačitý z toho, že žádá o pomoc. Přesto… vlastně mi připadalo, že se chová až příliš nervózně. Nezdálo se mi, že je ve všem upřímný.“ Mohl jsem strýci rozvést, že jsem uvažoval nad efektivitou žádat pomoc zde. Vypadalo by to jistě lépe. Ale vlastně jsem se FenFanga neptal, zda k věži právě teď necestují jiné pomocné síly a on přiletěl kvůli pomoci hudební kultivací. Ale především… nechci strýce tak otevřeně klamat. Možná se snažím vypadat lépe, než se cítím, držet více, než na co se cítím, ale… nechci mu otevřeně lhát, že jsem se nad problematikou opravdu zamyslel, že jsem se neřídil pocity, domněnkami. A stejně mám dojem, že to bylo až příliš očividné. Přesto se však neudržím a sklouznu pohledem od jeho očí. Nemohu si pomoc od toho pocitu, že bych tak v první řadě neměl přemýšlet, bez ohledu na to, zda to přiznám. Možná nechci vidět jeho reakci, s připomínkou nejistot vzdálených jen pár vteřin. Ale vrátím se pohledem zpět, když na FenFanga vzpomíná. Vlastně jsem si ani neuvědomil, že zde býval učedníkem. Něco, co by mi nemělo unikat. Povzdechnu si nad tím však jen v duchu a nakonec, když poslouchám, se usměji už trochu upřímněji. I když si nevybavím žádnou konkrétní vzpomínku, umím si představit, o čem strýc hovoří. A co do úmyslů, pohnutek… přikývnu na znamení, že rozumím… že snad i souhlasím. Protože co vlastně teď? Teď to bylo o tom nevěřit a něco podniknout, nebo zůstat u předchozího rozhodnutí – a nepodnikat nic. Možná jsem to opravdu neměl zmiňovat… a nevím, zda bych to udělal, kdyby nešlo o Li HuiYina, „téma“, které mi velitele připomnělo. Nevím. Náhle mi to připadá celé hloupé. "Myslím, že zlé úmysly opravdu nemá… ale máš pravdu, nikdy nebudeme znát všechny pohnutky druhých… A už jsem rozhodl nechat ho zde jako hosta a pomoci, jen že mě… mluví nejistota. Ani teď nechci své rozhodnutí měnit..." Vydechnu otevřeně. Zapírat nemělo už smysl. Pro sebe si kývnu, nechávaje to téma stranou, i když mě jen tak asi úplně neopustí. Ale nakonec i nejpravděpodobnější bude, že byl FenFang nervózní kvůli osobním důvodům… takovým, které nemusím znát. Překlopím mysl zpět na Li HuiYina. A co strýc říká je samozřejmě pravda. Kdybychom měli dát možnost všem, nikam by se mnoho z nich nikdy neposunulo. Připomene mi to znovu záležitost Tse RongWua, v tuto chvíli se strýcova první slova týkají jich obou. Možná bude lepší nenechat záležitost učedníka z věže až na pozdější rozhovor? Na připomenutí včerejší rady reaguji kývnutím. Je to dobrá rada… ale když ji slyším teď, nemyslím, že ji strýc myslí příliš hluboko - musí očekávat z mé strany jistý druh filtru, který by měl být samozřejmý, nebo… netuší, kam by taková upřímnost mohla zajít. Což možná vlastně nemá jak, vzhledem k tomu, co vše jsem mu nesvěřil. Připomene se mi bodnutím vina, která však nemá šanci překonat důvody, proč tomu tak bylo. Zatím ne, stejně jako touha se svěřit tu šanci nemá stejně tak. Vlastně v tomhle určitém ohledu teď ví Li HuiYin více o mém… stavu. To však rozhodně neznamená, že k němu mohu být upřímný... Nemohu mu svěřit všechny své obavy, důvody, proč váhám nad čímkoliv kolem něj, natož to, jak moc je pro mě osobně a skrytě důležité, aby se naučil jít dál. Nemohu na něj klást další tíhu a… chci, aby zapomněl, ne naopak. Vlastně bych s ním neměl vůbec mluvit, ale… to by znamenalo rozhodnout bez ohledu na to, co by si přál. Nebo pověřit rozhovorem někoho jiného a to vzhledem k povaze téhle situace zkrátka nešlo. A nechat rozhodnout strýce… nechci, ať už s Li HuiYinovým pohledem, nebo bez něj. "Rozhodnu o tom já," přitakám s tou myšlenkou a jen doufám, že jsem nezněl příliš nejistě, sám bez pevného přesvědčení, že bych rozhodl tak, že by se to příčilo s mladíkovým názorem. Potlačím povzdech. "Myslím, že jeho spolubydlícím by taková zkušenost byla ku prospěchu. Li HuiYinovi v jistém ohledu bez pochyb také. Přesto… bych skutečně rád nejprve znal jeho názor a přihlédl k němu. Myslím, že…" mu to dlužím? Že co? "myslím, že je schopný zvážit své možnosti nejen ze subjektivní stránky. Ale i kdyby to tak nebylo, chtěl bych znát, k čemu se přikloní…" Znovu vyhledám strýcovy oči. Opravdu si vážím, že se mnou obě téma probírá, že mě nenutí do rozhodnutí, do názoru… místo toho je stejně rozumný, jako býval vždy v tolika ohledech (když nešlo o mistra Weie a WangJiho). Místo toho zaplašil úplně snadno všechny obavy, které mě z jeho reakcí přepadaly. Na moment se zastavím ve vzpomínce na závěr mé návštěvy u něj, na objetí, klidné posezení u čaje… rty mi zvlní upřímný úsměv. "Děkuji ti…" Nespecifikuji to, nemyslím si, že bych měl - vděčný jsem za více věcí. A po krátké pauze se vrátím ještě k tématu rozhodování. "Mohu za tebou přijít v průběhu odpoledne? Zamyslím se nad tím společně s Li HuiYinovou zpětnou vazbou." A napadne mě, že možná… bych měl vyjádřit vlastní názor? Čeká strýc nějaký? Je však těžké se odosobnit, pokusit se opravdu přemýšlet. Nakonec ale téměř opatrně vydechnu. "Myslím, že kromě osobních důvodů na obou stranách, není jiný důvod, proč tuhle konkrétní čtveřici neposlat," začnu, zatímco si přehrávám v hlavě vzpomínky. Jde to překvapivě snadno s ohledem na to, jak jsem zapomněl na FenFanga. "Všiml jsem si při pár příležitostech, že tvoří až překvapivě vyvážený tým. Měli by být schopni pomoci se situací u strážní věže téměř samostatně, což bude důležité vzhledem k nejistému stavu ostatních přidělených kultivátorů." Je to první myšlenka, co ke mě přišla. Na jednu stranu by mohl někdo označit za velkou náhodu, že tito čtyři jsou spolubydlící. Ale z druhého pohledu… také to nemusela být náhoda a právě protože jsou spolubydlící, a přátelé, mají dnes každý své oblasti, na které se soustředí, a které se poměrně doplňují. "K jejich osobním přednostem… nemohu, než s tebou souhlasit." Přikývnu lehce. Nakonec si mírně povzdechnu. Ještě chvíli odkladu pokrm jistě vydrží a když už jsme tolik zašli k rozhodování… rozhodnu se poslední téma týkající se strážní věže neodkládat. "Velitel FenFang měl ještě jednu osobní žádost týkající se Tse RongWua, učedníka, který je k věži přiřazený - přihlásil se původně namísto Li HuiYina," začnu. Vlastně jistěji, když se teď téma nedotýká mě osobně. "Zmiňoval, že čtveřice ve věži tvoří dobrý tým a požádal mě, zda by mohl Tse RongWu zůstat." Na okamžik se odmlčím, ale je to jen krátké zamyšlení… "Vlastně se zdá, že Tse RongWua přiřazení v jistých směrech posunulo, a také že se zlepšil mimo jiné ve svých schopnostech, minimálně v oblasti hudební kultivace… a dobrý tým je dobrý pro zdárné fungování věže… Když se svou žádostí Nie FenFang přišel, uznal jsem to. Ale přiblížil jsem mu naše principy, fakt, že nejde jen o otázku týmu, ale také rozvoje, ať Tse RongWua, nebo učedníků, kteří by do budoucna mohli post obsadit. Že jsme každý omezen v tom, čeho můžeme na jednom místě dosáhnout… Na druhou stranu jsem jej seznámil také s vlastní myšlenkou… že každý máme v životě jiné cíle, jinou představu našeho místa… a může být důležité, pokud máme pocit, že v něm jsme." Vlastně se tohle všechno týká také Li HuiYina, možná by bylo jen třeba pozměnit některá slova… ale když se nejedná o Li HuiYina, mluví se mi o tom lépe. "Nakonec jsem mu ale sdělil, že to bylo tvé rozhodnutí, a nechci tě nyní obejít. Ale že, podle mě… by se Tse RongWu mohl také vyjádřit sám, až se bude blížit čas výměny. A jeho názor bychom při rozhodování mohli vzít v potaz. Pokud budeš souhlasit. Nechtěl jsem mu v této záležitosti nic slibovat. Nejsem si jistý sám, jak se k ní postavit." Zakončím. Trochu omluvně sklouznu pohledem k miskám a zpět ke strýci. Přišlo mi lepší rovnou navázat ještě tímhle. Oproti předchozím tématům by tohle však nemuselo být složité, ani nevyžaduje rychlou debatu. | ||
| |||
 | Odevzdaný
Nevěděl jsem, co udělá, nebo co řekne. Slzy na tvářích mi ještě nezaschly, ale oči už se nořily do provinilé prázdnoty. I když ten příběh nebyl zcela pravdivý a už vůbec jeho většina nepatřila mně, vlastně nebyl ani úplnou lží. Většina toho se stala. Má duše byla z hrobu vyjmuta. Rozplynula se sice jiná duše, ale mě beztak čeká tentýž osud. Teď už mi to přijde zcela jisté a neměnné. Měl jsem to skončit včera, povzdechnu si. Slyším jeho výtky. Zvýšený hlas útočí na mé ušní bubínky, ale skutečně se mě nedotýká. Zavřu oči a díky tomu z nich uniknou poslední slzy. Na další už nemám sílu. Co jsem udělal? Spíš bys těžko heldal, co jsem neudělal… Vztekáš se na Li HuiYina, ale ten už tě neslyší… Slyším jeho kroky, vnímám neklid duchovní energie. Zachránil jsem ti život? To je zdroj tvého dilematu? Přijde mi to, jakoby mi právě říkal, že tráva je modrá a nebe zelené. Chtěls mi vyjádřit vděk? Pche… Kdybys věděl, kdo ti skutečně zachránil život, pochybuji, že bys takovou zprávu unesl. Ale to mu neřeknu. Nemůžu. Zašel jsem už takhle daleko. Upravil celý příběh, prezentoval ho… Ne, musím myslet dopředu! To je jediné na čem záleží.
Otevřel jsem oči, když sáhl na dveře, o které se ale celou dobu opírám. Zamrkám napůl nepřítomně. On vážně chtěl odejít? Chudák kluk se zdá zmatený. Jde to znát z jeho hlasu i slov. Všechen ten vztek, nejistota, přešlapování, jsou jen nabalené na jeho niterní nejistotu, co s nastalou situací. Neřekneš mi, co mám dělat…, uvědomím si. Sám to nevíš. Ne, že by to nebylo pochopitelné. V takové situaci nikdy nebyl. Usedl, spíše se svezl do sedu, vedle mě a přiznal, co už jsem věděl. Že mi nemůže poradit. Jak mě to napadlo? Sotva pomyslím na jedinou možnou odpověď: „Protože ho miluji,“ ucítím, jak mi zrudnou tváře a tělo nějak intuitivně odvrátí zrak, aniž bych to doopravdy zamýšlel. Nervózně sevřu palce v pěstích. Ještě včera jsem se to zoufale pokoušel popřít a teď bych to měl coby Li HuiYin připustit? Nejde to! Mě to ani nenapadalo, ty hlupáku!, chce se mi křičet. Zadržím se však a stísněně polknu. Ty další otázky… Několik dalších nádechů a výdechů věnuji tomu, abych se uklidnil a nalezel odpověď, kterou mohu prezentovat. „J-já…,“ polknu, „Přenesl jsem ji do věci. Malé nefritové spony ve tvaru motýla. Ten rituál jsem znal jen sběžně. Asi jsem si něco zapamatoval špatně… Zkrátka, byla by tak jako tak odsouzená k zániku, po vyjmutí z těla nemůže existovat dlouho, ale měla tam pár dní vydržet. Stačilo by to, abych ji přinesl a vůdce mé sekty tak mohl získat odpovědi na otázky, které nestihly být zodpovězeny v Yunpingu a které ho trápily.“ Jak jsem se tehdy plížil po zakázané části knihovny klanu Lan, nakukoval jsem do různých knih. Přenos duše. Vím, že to téma v jedné z nich bylo zmíněno. Nepročítal jsem to důkladně, ale mám znalosti i z jiných míst. Beznoční město, Xue Yang… Vím, že se o to pokoušeli. FenFang těžko může mít vědomosti jak úspěšné či ne, ty pokusy byly. A zmínit sponku, která skutečně existovala a Li huiYin jí měl? Nejlepší lži jsou postaveny na pravdě. Tak to zkrátka funguje… „Jestli mohl uniknout?“ otočím se zpět k němu. „Já nevím…,“ pokrčím rameny a zakroutím hlavou. Dává přeci smysl, aby učedník, který si poprvé v životě zahrával s démonickou kultivací, netušil, co mohl skutečně způsobit a jaké to může mít následky. Samozřejmě by bylo lepší takovou možnost popřít, ale to by nebylo uvěřitelné. Navíc… Co přesně se teď vlastně pokouším chránit? „Zprvu jsem ji cítil a-ale pak… Tam najednou nebyla. Pokoušel jsem se ducha vyvolat, spojit se s ním, ale… Neodpovídal…,“ povzdechnu si a odmlčím se.
Únava po probdělé noci a napětí z dopoledních snah a právě prožitého zhroucení se mi zračí ve tváři. Stále však sedím vedle velitele strážní věže jaksi odevzdaně. Vlastně se přitihnu při myšlence, že kdyby se mě teď rozhodl zabít, že bych se skutečně nevzpíral… „Chceš, abych se vydal vůdci tvé sekty?“ zeptám se. „Nebo líp zabiješ mě?“ vydechnu smířeně. „Jestli se o tom dozví ZeWu-Jun, velmistr nebo jiní mistři, vyhodí mě z klanu. Sekta a moji spolubydlící, jsou to jediné, co mám…“ Je mi to líto, ale musíš to rozlousknout. Jsi přeci velitel, že? Líto? To určitě! Schválně mu lžeš a stavíš ho před rozhodnutí, které nemůže udělat. Sakra na jeho místě, co má čestný mladý muž jako on udělat? Kdyby tě zabil, musel by pak zabít sebe! To Chceš?! Až tak zvrácený jsi? Uchechtnu se. Je to ale spíš ironické odfrknutí. Pomalu se začnu zvedat, zády stále zapřený o dveře. „Udělám to,“ vydechnu bolestně. „Převezmu odpovědnost. Dej mi pár dní…,“ požádám ho. Jakoby na to snad měl nějaký vliv. Tedy on by samozřejmě mohl mít. Mohl by jít a prozradit komukoliv, co jsem mu řekl. Na druhé straně si nemyslím, že to udělá. Věřím, že mi uvěřil. Věřím, že jeho čest mu nedovolí mě teď zradit. Obzvlášť pokud si bude myslet, že skutečně míním převzít odpovědnost a přestat utíkat. A uděláš to? Víš, přece že na to nemáš…! Nevím! Nic nevím! Potřebuji si to promyslet při všech dracích, drž už hubu!
Stojí mne to hodně přemáhání, ale převezmu zpět kontrolu nad tělem a věnuji Nie FenFangovi hlubokou úklonu. „Tento učedník děkuje veliteli strážní věže, za jeho návštěvu,“ rozloučím se zdvořile a avezmu za kliku. Je to jeho domek, ne můj. Napadne mě, stáhnout si talimany ticha zpět, ale neudělám to. Kdybych tak učinil, mohl bych vzbudit podezření, že šlo celou dobu jen o herecký výkon. Což by sice byla napůl pravda, ale… Zkrátka bude uvěřitelnější, že učedník, takto rozhozený a zlomený, by je snadno zapomněl na zdech, kam je zavěsil. A tak vyjdeu do mrazivého, ale jinak nádherného dne. Slunce zaštípe v očích. I ty se mi vysmíváš? Vlastně se úplně není co divit. Pravda je, že nemám mnoho možností jak pokračovat. Mohu dál hrát tuto hru. Seznámit se svou historkou A-Linga, který by mi mohl pomoci ji zdokonalit informacemi o Li HuiYinovi. Mohl bych se pokusit najít příležitost odejít do Qinghe a předstoupit před HuaiSanga, pokusit se jej obelhat, jako FenFanga. Ale mám skutečně šanci? Ať se na to dívám, jak chci, přijde mi to neudržitelné. Dříve nebo později bych byl konfrontován se ZeWu-Junem a nemyslím, že bych mu dokázal do očí takhle lhát. Ne, když se jen při tom pomyšlení v mém nitru všechno vzpírá… Nehledě na to, že by pak sekta Lan Li HuiYina nejspíš skutečně vykázala a co potom? Pověst, kterou jsem mínil vylepšit a ochránit, jsem touto historkou právě zničil. Trvat na ní víc, by jí poškodilo nenapravitelně. A ZeWu-Jun by se jen cítil vinen učedníkovým osudem. Pořád nevím kolik mám času, než se skutečně rozplynu… A jinak? Mohu udělat, co mi San LingWu včera zakázal. Když nyní využiju šanci a půjdu se podříznout někam k vodopádu, kdo se to dozví? Kdo mě zastaví? Ale i toto pomyšlení se ve mně vzpříčí. Jednoduše proto, že A-Ling by to považoval za své selhání. Nikdy by si to neodpustil a já mu přeci nechci ublížit… Co mi tedy zbývá? Útěk jistě. Ten jsem ale prakticky zavrhnul. Útěk by byl přiznáním viny. Že bych klesl ve FenFangových očích, to bych asi přežil. Ale jaký má smyl, když se brzy rozplynu? Útěkem se lidé snaží přežít. Pro mě přežití, vlastně zdaleka tolik neznamená, protože mi nemá co přinést. Navíc opravdu chci strávit své poslední daleko od XiChena? Ačkoliv bych mohl jít třeba na místo, kde mě může najít jen on, tam kde jsme se ukrývali… Ale nebylo by to nakonec také jen vypočítavé a podlé? Navíc našel by mě on, našli by mě i jiní. Musel bych přiznat vše… Výsledek? Nemůžu se zabít (A-Ling), nemůžu utéct (přiznání viny), nemůžu se spolehnout, že se z toho dokážu vylhat (protože XiChen)…
Zastavím se pár kroků od hostinského domku, zakloním se a zavřu oči. A teď se mám jít jako dál účastnit lekcí? Připadá mi to zcela absurdní. PuAi bude očekávat svou historku, A-Ling bude míst obavy, ChengYi si všimne, že je něco špatně… Ještě se můžeš na lhaní vykašlat a přiznat ZeWu-Junovi pravdu, prolétne mi hlavu z čistě jasna. Zaleknu se té myšlenky! Představa, že bych měl přijít do Hanshi a říct něco ve smyslu: „Dobré odpoledne, XiChene, to jsem já, Meng Yao…“ se mi vzpříčí všechny útroby. Oklepu se. Tady nemůžu zůstat stát! Rozhlédnu se. Ještě nemohli uplynout dvě hodiny. Možná už bude po obědě, ale osobní volno ještě neskončilo. Musím se někam uklidit… A jediné místo, které mi nyní připadá možné je prázdná ubytovna, kde jsme spolu včera piklili se San LingWuem. Zamířím tedy tam… | ||
| |||
 | To snad není pravda A-Yao FenFang čekal na odpověď s trpělivostí, kterou sám ani nevěděl, jak nalezl. Znovu už otázku nezopakoval, dál se snažil pomoci Li HuiYinovi nabrat dech, nerušit ho po ten zdánlivě hrozně dlouhý okamžik ticha… opravdu sice těžko říct, jak dlouho by to vydržel, ale to nakonec nemuseli společně zjišťovat. Ani to, jak by býval reagoval, kdyby A-Yao přišel buď s historkou, která by až příliš neseděla, nebo odpověď neposkytl vůbec. Možná bylo A-Yaovým štěstím, že FenFang nevěděl, co se přesně na hřbitově stalo. Přemýšlel nad tím, ale vymyšlené varianty o skutečnost nezavadily - to ale nebylo přeci nic divného, že ho nenapadlo zrovna to, co Li HuiYin skutečně udělal. Ale obecně si ani nepomyslel, že by znesvěcení místa odpočinku bývalého vůdce jeho sekty - že jde o znesvěcení tak nějak předpokládal a v duchu onu neznámou událost tak pojmenoval - mělo co dočinění s duší zločince Jin GuangYaa. Dokonce ani po Li HuiYinově vyprávění. Možná měl v tomhle limitovanou fantazii, nebo zkrátka… neuměl přemýšlet tak, aby dostal takový nápad - celá ta osobní rovina, co mu učedník ukázal, pro něj byla těžko uchopitelná. (Ne, že by měl moc prostoru se nad tím zamýšlet.) Ale proč to vlastně mohlo být štěstí? Protože kdyby býval takovou odpověď čekal, možná by konečně ztratil nervy na místě kvůli jejímu potvrzení, místo toho, aby propadl do téměř úplného šoku. Vypadal trochu jako minutovka odpočívající vteřiny do cinknutí, v tomhle případě spíš do možného výbuchu. Vlastně byl mimořádný idiot, že ho to nenapadlo! Alespoň tak se najednou cítil, když mu hlava konečně secvakla dvě a dvě dohromady. Když jejich vůdce vyslal samostatné posly do každé sekty, každé věže… nehledal viníka nějakého vandalství, které se dá napravit, znesvěcení, se kterým by se ale poprali. Hledal pachatele zvěrstva, které se už nedá vzít zpátky… a hledal duši toho hada, co způsobil, že FenFangem obdivovaný vůdce skončil mrtvý tím nejhorším způsobem, jeho tělo rozdělené, jeho duch běsnící! A teď… … když je duše toho… opravdu ho ani nechtěl nazývat “mužem”! Když je ale jeho duše pryč, vrátila se Nie MingJue do neklidu? Znovu mu byl ukraden odpočinek?! A kvůli Li HuiYinovi! „Napadlo by tě, že to bývalého vůdce tvé sekty posmrtně tak rozhněvá…?“ Když ta slova zachytil, střelil po A-Yaovi pohledem, ve kterém se odrážel čím dál větší vztek. Nebylo vůbec těžké vidět, jak se FenFangovo dilema pere s jeho zlostí. Ta mu sršela z očí, každého napnutého svalu a zaťatých pěstí. Šavle na zádech znovu neklidná jakoby každou vteřinou měla protnout nejen vzduch. A FenFanga rozčiloval ho pohled na zbytky slz na A-Yaových tvářích! Rozčiloval ho každý kousek vědomí, co mu připomínal, kdo proti němu sedí. Měl chuť něco praštit, konkrétně něco se zarudlýma očima naproti, ale byl si jistý, že to by nestačilo! Konečně prolomil mlčení při poslední dvojici otázek. “Jestli jsi to pokazil?!” Vyhrkl nevěřícně, proti pojmu řečnická otázka tentokrát úplně imunní. “Co tě to vůbec napadlo! Taková kravina! Taková blbost! Že je ti to líto! Víš vůbec, cos udělal?” Kde je hodně slov, tam je možná lepší průchod vzteku, než kdyby jich bylo málo a více činů… Každopádně se FenFang už stejně neudržel a bez varování udeřil pěstí alespoň do podlahy. Ne, že by to moc pomohlo. Křupnutí nebylo ani trochu uspokojující, když jejich původce bylo dřevo v podlaze. Bolest kloubů ale velitele trochu soustředila, společně s bodnutím viny. Teď tu ještě bude rozbíjet lanský majetek! Přinutil se k hlubokému nádechu nosem (protože kdyby otevřel pusu, asi by začal řvát), vydechl a se skřípáním zuby to celé ještě jednou zopakoval. Něco takového vzít jako fakt opravdu nebylo jednoduché. A Li HuiYin se ještě ptá jeho, co má udělat! FenFang se zvedl na nohy relativně rychle, zhluboka se nadechl, sklouzl pohledem zpět na učedníka, přešel na druhý konec místnosti, zase se vrátil. To zopakoval ještě párkrát, než se konečně před A-Yaem zastavil. Někdy během svého přecházení chytil šavli za jílec a držel ji, dokud se v pouzdře nezůstala jen lehce chvět a pak ruku sklonil zpět. A když se zastavil… tak nějak vypadal, že je rozhovor u konce. Opravdu si myslel, že je. Li HuiYin ho zachránil… a FenFang byl zmítaný mezi ctí a věrností sektě, když si s ním jel promluvit… o to více, když věděl, že je to opravdu on, koho jeho vůdce hledá… a když znal důvod především!!!... nemohl mu poradit, co má dělat. Nemohl si s ním dát čajíček a jednat o tom, jak z toho nejlépe vyklouznout, i kdyby snad věděl, jak. Ale měl u něj dluh. Takže… co více mu teď mohl nabídnout, než že odejde, že skončí jejich rozhovor, a že… se zachová, jakoby nikdy ani nenastal? Velitel strážní věže si opravdu myslel, že tohle může udělat. A tak když se zastavil a podíval se na A-Yaa, zaváhal jen malým polknutím. “Zachránil jsi mi život…” vydechl, jakoby to připomínal jim oběma nahlas, ani neměl kapacitu na pořádné rozpaky. Stiskl dlaň do pevné pěsti. “Musel jsem nahlásit, že se u naší věže samostatně cestující učedník Lan vyskytl. Popsal jsem vůdci Nie zběžně události té noci, to, že jsi odešel neznámým směrem. Ale… když jsem tě tu vyhledal, bylo to abych ti vyjádřil vděk. Nic… víc.” Polkl znovu. Zaťal i druhou pěst. A pak se spěšně vydal ke dveřím. Zastavil se. Jakoby chtěl odejít bez dalšího slova, ale… uvědomil si, že tohle je vlastně “jeho” hostinský domek. Ale ono takové malé škobrnutí stačilo. Rozhovor možná úplně u konce nebyl, protože FenFang pustil úchyt dveří a zaskřípal zuby. “Zatraceně!” Ulevil si, ale to zdaleka nestačilo! Nebyla tu žádná věž, kterou zvenku osekávat, a to by určitě taky nestačilo! Vlastně měl FenFang pocit, že by NIC nestačilo, zardoušením Li HuiYina počítaje. S klením se složil do sedu, opřel zády vedle dveří a ocitl se tak jen kousek od A-Yaa. “Vážně netuším, co máš teď dělat.” Ozval se záhy, slova následoval dlouhý výdech. “Opravdu… taková věc…” Otočil hlavu směrem k A-Yaovi. “Jak tě vůbec napadlo donést jeho duši ZeWu-Junovi… Li HuiYine. To je jedno. Ale jsi si opravdu jistý, že se rozplynul? … Nemohl ti uniknout?” Na čele se mu objevilo ještě víc znepokojených vrásek. FenFang to ještě ani pořádně nevstřebal na to, aby byl schopný přemýšlet v širším hledisku - třeba nad tím, jak vůbec mohl přes všechny ochrany učedník něco takového dokázat. Jak široký to může mít dopad, protože to rozčílí asi všechny sekty, které se o tom dozví, nebo v jakém průseru bude on sám, kdyby se projevilo, co to tu zrovna provádí. A nad spoustou jiných věcí. Ale… napadlo ho, že duše taky může utéct a něco nebo někoho posednout. Byl to také důkaz toho, že A-Yaovi upravený příběh uvěřil. | ||
| |||
 | Loučení Wei WuXian a Lan WangJi
Mé hosty přivede služebná. Odněkud vytáhnut trochu sil a vynutím si na rtech úsměv. „Dobré jitro,“ popřeji jim a pozdravím je úklonou se sepjatýma prokřehlýma rukama. V duchu trochu zalituji, že jsem si nevzal kožešinový kabátec, který by mne přeci jen trochu více ochránil. Ačkoliv vzhledem k tomu, jak se cítím prakticky stále promrzlý, pochybuji, že by to doopravdy pomohlo. „Doufám, že jste měli příjemnou noc,“ nadhodím trochu dvojsmyslně, ale nijak víc to nerozebírám. Chci přeci jen, aby byli spokojení. Aby odletěli a neměli žádné pochybnosti o mém stavu, nebo tak něco. „Poletíte rovnou zpět do Oblačných zákoutí, předpokládám?“ je to sice otázka, ale doopravdy nepotřebuje odpovědi. Vykročím labyrintem budov a obranných zdí k hlavní bráně, kterou jsem již nechal zvednout. Přemýšlím, jestli když je požádám, aby nejprve napsali, než mě případě přiletí informovat, jestli by to nebylo až příliš podezřelé… Myslím, že ano. Nebylo by moudré vznést takovou žádost. „Přeji vám tedy šťastnou cestu,“ rozloučím se s nimi, když mohou vyjít ven. Snad přičtou mé otřesení všudypřítomnému chladu… Sbohem, příteli, loučím se v duchu. Možná, ne naposledy, ale loučím se, protože už bylo příliš těch s nimiž jsem to nestačil… | ||
| |||
| Čas jít Wei WuXian
Hladím ho, když se různě otáčí a kroutí. Nedokážu přesně interpretovat, co se mu honí za víčky. Však je nyní až příliš skoupý na pohled. Tíží mě to. Řekl jsem však tolik, kolik jsem dokázal. Wei Ying přeci ví, jak těžko hledám slova… „Hm…,“ protáhnu, když jsem přirovnanán ke svému strýci. Že mu tak ostatní často říkalí (a možná ještě říkají) jsem v období přednášek často slyšel. Nejednou od samotného Wei Yinga. Že bych mu byl ale opravdu tolik podoben? Nemyslím si. Ale ať už ano, či ne, pochybuji, že je to doopravdy důležité. Důležité mi spíše připadá, že když já choval city k muži, který byl všemi odsuzován, strýc mě často trestal. Snažil se mě izolovat od světa, kde bych mohl Wei WuXiana potkat. Když zjistil, že jsem jej šel navštívit do Yilingu, nechal mě klečet ve sněhu s pravítkem na dlaních několik dní. Po incidentu na pohřebích mohylách po Wei Yingově smrti, mi nechal vyplatit 33 ran kázeňským bičem… Nebylo to tak, že by byl Wei Ying zcela nevinný, ale také nebyl nikdy zlým mužem, za jakého ho tehdy zřejmě měl strýc. U Jin GuangYaa je to jiné… Pokud by se ho bratr pokoušel chránit, nebude s ním strýc nakládat podobně jako se mnou? Přetrpěl jsem všechny tresty. Vydržel bych pro Wei Yinga cokoliv! Ale nechci, aby si XiChen musel projít tímtéž… Pokud by ho strýc zkusil odstavit, potrestat, nebo jednat v přímém rozporu s jeho rozhodnutími, na čí straně bych měl stát já? Jak se zachovat?
Byl to Wei Yingův prudší nádech, který mě vytrhl z tísnivých myšlenek. Přikývnu, když zmíní, že šlo o nedomyšlený návrh. Slyším, jak se opravdu snaží, vnést trochu odlehčení a pobavení mezi nás. Jenže když nedosáhne ani k jeho očím, jak má zaplašit chmury v těch mých? „Wei Ying si zaslouží to nejlepší,“ vydechnu tak nějak automaticky. „Nejsi pytel mrtvé váhy,“ oponuji mu stoickým hlasem. Nemám rád, když se podceňuje, schazuje, nebo zkrátka jen neumí dostatečně ocenit své úžasné kvality. Tak rád bych mu řekl, že nemusí mít starosti. Že strach je iracionální a netřeba jej mít. Jenže se sám bojím. Ne o sebe. Není nic, co bychom s Wei Yingem spolu nezvládli. Pokud potřebuje zbraň, aby se cítil v bezpečí, budu jeho zbraní já. Opětuji stisk jeho dlaní, a když vstane, učiním totéž. Došel si pro flétnu. Ještě nikdy jsem mu ji tolik netoužil vyrvat z prstů a zakopat někam velmi, velmi hluboko. Tedy… možná kdysi. Před lety, když mu rozhořčená energie skrze ni sžírala mysl. Ale tehdy jsem chápal, že je jeho duchovní zbraní. Tak jako pro mě můj guqin, nebo pro bratra jeho flétna. Teď… jí stále je. Přesto, co jsme spolu v tomto životě, je to poprvé, kdy se mi zdá, že na něj má vliv. Cítím její odpočívající temnotu, která jen čeká, až budou chmury na mého manžela příliš, aby převzala vládu. Nechci takové zlo poblíž muže, kterého miluji. Zároveň však vím, že se jí nevzdá a chtít to po něm, by ze mě v jeho očích opět jen učinili nepřítele.
Schovám jej v náruči, o kterou si tak přítulně „řekne“. Hadím jej po zádech, vdechji jeho vůni a snažím se mu předat trochu toho tepla. „To já… děkuji,“ oplatím mu. On si to pořád asi nepřipouští, ale jsem neskonale vděčný za to, že jej mám. „Neopustím Wei Yinga,“ zašeptám tiše. Přesně tak to je. I kdyby se naplnily jeho nejčernější obavy a někdo mu chtěl ublížit, budou muset přese mne. Nikomu nedovolím, aby mu ublížil! Věřím však, že způsob jak tomu zabránit není v uchylování se k temným praktikám, ale zcela naopak zůstat na světle a přesvědčit je tak, že se mýlí…
A pak je má náruč prázdná a můj kultivační partner nás zbavuje ochrany před odposlechem. Ještě v rychlosti se pokouší sníst zbytek knedlíčků, ale já nemám na jídlo již ani pomyšlení. Přejdu ke dveřím, kde počkám, až bude hotov a pak prakticky můžeme jít.
Služebná již čeká venku a s úklonou nabídne, že nás doprovodí na vnitřní nádvoří. Kývnu jí tedy. Je zde, takže nás může odvést kam je třeba. A když tam přijdeme (po tom prvotním šoku, který nám všudypřítomný mráz způsobí) uzříme, že tam na nás vůdce sekty Nie skutečně čeká. Slušně upravený, vkusně oblečený, dokonale učesaný… ale s lehce zarudlýma očima a malými váčky pod nimi. Navíc bez vějíře. I když to není zase tak podivné vzhledem k tomu, že papírové vějíře jsou na vhko a mráz poměrně náchylné.
Lehce se ukloním na pozdrav. | ||
| |||
| Co chci slyšet... Lan Zhan Když se můj pokus oddálit Lan Zhanovu odpověď nevydaří, svěsím hůlky i s knedlíčkem zpět k misce, kde obojí odložím. Přijdu si však toporný jako prkno, dokonce i navzdory Lan Zhanově paži kolem mého těla, což na mě obvykle působí jako medicínské gesto. Ztuhl jsem ve chvíli, kdy jsem to samé ucítil ze strany svého milého... natočil k němu pohled a uviděl staženou tvář. Víte, jak jsem vám vyprávěl o těch malých znacích, které se učím sledovat? Tak mi okamžitě přišel dokonce velký na jejich pomyslné škále... a přece jsem se nezastavil a řekl i vše ostatní. Jakmile jsem jednou začal, náhlé zmlknutí by ničemu nepomohlo, to spíš naopak. A pak... jsem to musel říct, a chtěl jsem... dát důvod, proč by mi měl ten nápad podpořit. Kdybych se nad tím zamyslel, došel bych až k tomu, že není šance aby Lan Zhan souhlasil s něčím takovým. Možná bych měl šanci najít až tu část sebe, která samotná nechce ani věřit, že jsem s takovou věcí přišel, která příliš živě pamatuje, co vše jsem s amuletem ve vlastnictví způsobil, na co nemyslím a snažím se nemyslet, a která vlastně chce, aby mi můj milovaný tu šílenost omlátil o hlavu – nebo lépe, a více po jeho stylu, chce slyšet důvody, se kterými jistě přispěchá, a kterými ze mě zkusí tyhle myšlenky vyhnat, a chce je vzít za vlastní. Jenže tahle má část usnula, když jsem spát nedokázal a ponořil se včerejší noci otravně daleko. A nemá opravdu cenu teď předstírat, že jsem se takhle zamyslel, viďte? Že jsem pomyslel na to, jaký efekt budou mít mé myšlenky na Lan Zhana. Že jsem se nenechal ovládnout starostmi a strachem, o jiné, o něj, o sebe... nedůvěrou, že to skončí jinak, než špatně. Je to opravdu hrozně hloupé! Celou dobu, co jsme spolu, se tak často bojím, abych mu neublížil i kdyby nějakou hloupostí... a pak přijdu s takovou věcí. Odvrátím od něj pohled. Nechtěl jsem mu přitížit. Jen nevím, jestli bych to neřekl, kdybych na jeho pocity předem přece jen pomyslel. Doufám, že neřekl. Ale pozdě. Vynadal si mohu jindy. Stejně už je to venku, takže se zhluboka nadechnu a vrátím oči k těm jeho... trochu lépe se narovnám... a čekat nemusím dlouho. Při lehkém pohlazení se zatoužím k té dlani přitisknout, přivřu oči a uzlík v žaludku mě láká se vloudit do Lan Zhanovi náruče a zapomenout na všechno trápení. A to ještě ani nic neřekl! Ale nedokáži tak snadno nechat tu představu odejít, proto zůstanu sedět a poslouchám. Trochu doufám, že mé starosti rozptýlí, trochu moc chci protestovat proti všemu, s čím přijde. Je to matoucí, dobře! Je to složité a k vzteku... a Lan Zhan navíc jakoby vždy věděl, co říct. Dokonce i teď. Odvrátím se od něj, když začne o Wen Ningovi. Já vím. Vím, že na to by jednou přišlo, zavolat jej, a že by přišel. A že teď je realitvní klid, který by se tím porušil. A že... i když v to hlavně doufám... je teď spokojený, a Yuan je také. Celá ta tlupa juniorů která si spletla nečekané pouto se Zádušním generálem je možná spokojená kvůli tomu podivnému přátelsko-spojenectví, kdo ví. Jenže s tím se ke mně vrací ten hnusný pocit strachu ještě silněji – až si jednou na Patriarchu vzpomenou tak jako tak, Qionglina to toho zatáhnou také – já bych to jen možná udělal o něco dříve, tak, že by na to byl připravený. Je to opravdu jen můj strach? Je vážně až tolik iracionální, aby na něj Lan Zhan ani nepomyslel? Než to stihnu rozvést – a připomenout si, že tahle nejistota z budoucnosti přece není mou primární motivací – přitiskne mi můj manžel dlaň na hruď a přiměje mě tím znovu se na něj podívat. Nemohu si pomoc, v mých očích se odrazí pochyby. Je to jedna z těch chvil, kdy poslouchám aniž přerušoval. Všechny jeho další důvody jsou opravdu rozumné. Nejprve téměř nepřemohu chuť protestovat – rakev už jednou vykopali, s HuaiSangem bychom to mohli vymyslet – ale bylo by to až moc dětské, sám si to uvědomím – bylo by to jen samé „nějak“, a nic konkrétního, jak překonat opatření na hřbitově, proto to vše spolknu. Se zamračením chytím jeho dlaň do své a přetočím se. Zády k němu se zakloním k jeho hrudi, jeho ruku dál uloženou u sebe, opřu se o něj a poslouchám – a chci a nechci poslouchat zároveň, souhlasit s ním a vyvracet, zavrhnout ten nápad a držet se ho jako klíště. Skrčím nohy, že na něm už prakticky skoro ležím, mračím se na bod na stěně, bojuji sám se sebou a otravností vlastní hlavy... až si konečně povzdechnu a přeci jen mezi jeho slovy přispěchám s pár vlasními. „Lan Zhane,“ zamumlám lehce, „mluvíš jak starý kozel.“ Postěžuji si, akorát poté, co přišel s „Nemůžeš brát jiným jejich volby, můžeš jim jen pomoci, aby činili správná rozhodnutí.“ Ne, není mi dobře na vtipkování. Nezbavil jsem se těch myšlenek. Ani nutkání stejně si stát za svým, jakkoliv nelogické by to bylo. Ale... chápu, co říká. A snad i že jsem mu ublížil, že je to pro něj náročné. Že se snaží tomu postavit – a že mu to zatraceně jde. Snad se tomu mohu také postavit. Víte, ono... jakkékoliv důvody za tím mým návrhem stály, nic by mě nedonutilo se vzdát Lan Zhana. A pokud on nesouhlasil... pak to bylo jít proti němu nebo s ním, a v té první možnosti... nechci opravdu vědět, jak by to vypadalo, kdo by ustoupil, ani to zkoušet. Takže co mám na výběr? Kdybych byl ochotný něco takového udělat na vlastní pěst, nebo schopný, když jsme u toho... a mohl jsem se od něj distancovat, což není možnost především... v první řadě by nebylo proč se ptát. A ta doba už je dávno pryč. A jeden ten malý a rozumější kousek mě je opravdu rád, že se mnou nesouhlasil. Jen ho budu muset zkusit trochu přiživit. Pokouším se o to, když Lan Zhan mluví o dalších krocích. Spravit ZeWu-Juna... neumím si představit, jaké to pro ně oba bude... přesvědčit, že je GuangYao v těle toho trouby (opravdu nemyslím, že by o tom ještě někdo z nás pochyboval)... „Plán“, jehož nedostatek jsem vlastně také shledával v noci nezvykle rozčilující, ale teď mě to moc neuklidňuje (a pramálo s tím má společného to, že nejde přímo o plán, ale kroky, které nás už napadly oba včera). Tiše si povzdechnu při slovech „Nelze soudit dvakrát, za stejné zločiny. Sekta Lan může poskytnout asyl.“ Něco podobného se stalo u mě, ale tam ten azyl nebyl otevřený, spíš šlo o úkryt po útěku a prozrazení mé identity. Kdyby byla informace venku a sekta Lan otevřeně GuangYaa chránila, nepochybuji ani trochu o „česti a zdrženlivosti“ zbytku kultivačního světa. Ale... hlavně mi to opět připomene, co už mě tolikrát napadlo o pozornosti k mé maličkosti. Otočím se k Lan Zhanovi s přiznáním na jazyku. Polknu ho. Říká, že amulet nebyl nikdy řešení... ale pro mě ano. Byl řešením, za které jsem zaplatil já i jiní. Ale řešením byl... a stále si myslím, že by i teď mohl být. K čertu s celým tím nápadem, i kdybych nevyužil Patriarchu k nějakému odlákávání pozornosti... kdybych měl amulet a Chenqing... i kdyby ne amulet vytvořený mnou, ale o polovinu slabší náhražku... stále by otevřel více možností, než samotná Chenqing. Stále by mi dal... pro nouzové případy a jen a jen pro ně... víc síly. S trochu prudším nádechem zadoufám, že mé myšlenky neměl Lan Zhan jak zachytit, když přitisknu raději čelo k jeho hrudi, přetočím se k němu a na chvíli zůstanu jako kotě, i když místo mazlivého kotěte jde tentokrát o kotě znepokojené. S polibkem do vlasů zavřu oči a nakonec, po několika dalších vteřinách ticha, přikývnu. Když se narovnám, vnutím na tvář alespoň takový nějaký úsměv, a zaletím dlaněmi k pevným ramenům mého manžela. „Asi to byl vážně nepromyšlený nápad,“ kývnu lehce a pohladím jej, od ramen sklouznu dlaněmi k jeho hrudi a nechám je tam uloženě, skoro jako on před chvílí. Mám pocit, že bych to měl ještě nějak okomentovat. Vyjádřit se k jeho důvodům a názorům, nebo alespoň nějak vyjádřit. „Mám jen starosti... ale naštěstí také silného manžela, který je umí krásně zaplašit. Čím jsem si tě zasloužil, mhm?“ Natáhnu se a políbím ho na tvář. Další ráno... nový den... den, ve kterém se musím pokusit být mnohem více pozitivní, než do teď!!! „To je čistě rétorická otázka,“ ujistím ho hned vzápětí. „co už není je, proč mi necháváš všechny masové knedlíčky. Lan Zhan potřebuje spoustu síly, protože bude muset táhnout jeden nepoužitelný pytel váhy navíc.“ Trochu se zakřením, i když oči prozrazují, že tak snadné to se změnami nálad zase není. Sklouznu dlaněmi po jeho pažích a stisknu mu ruce, ale pak se už začnu hrabat na nohy. Musím ze sebe tuhle náladu setřást. Ve snaze získat trochu prostoru na ustálení zamířím k oknu, kde na parapetu stále leží dva ze tří prázdných džbánků od vína a Chenqing. Seberu ji a pohled mi znovu připoutá její černý povrch. V uších mi znovu zazní Lan Zhanova slova. „Nelze soudit dvakrát, za stejné zločiny.“ Opravdu bych tomu chtěl uvěřit a zbavit se toho hnusného pocitu. Ale nedaří se mi to. I když strávím chvíli sledováním již probuzeného města pod oknem, stejně se ve mně ty myšlenky nepříjemně plíží. Přetočím flétnu v prstech, než ji vrátím za opasek. „Lan Zhane,“ vydechnu, když se k němu znovu ohlédnu a přetočím. Chci, aby zahnal všechny moje obavy, tak jako přišel s rozumnými důvody proti těm mým. Chci se podívat do očí, o kterých myslím, že by mi nikdy nelhaly, ani kdyby to bylo jednodušší… a zeptat se, jestli si myslí to, čeho já se bojím. Že si jednou někdo vzpomene, nehledě na to, jak se k téhle celé šílenosti postaví ZeWu-Jun, HuaiSang, my, dokonce i samotný navrátivší. A já si nedokážu myslet, že jakmile si na mě někdo znovu vzpomene, nepřinese to nic špatného. Pro mě, pro Lan Zhana, pro naše blízké… Chci se ho zeptat, jestli těm svým slovům opravdu věří – vždyť mě už se kultivační svět dvakrát soudit pokoušel. Chci na něj tenhle strach vychrlit a najít útěchu… děsím se, že najdu pravý opak. Jenže dnes už toho možná bylo dost, a to je teprve ráno. A starostí jsem mu přidělal na jedno ráno hodně. Smutně se usměju. „Děkuju,“ brouknu a rozmrkám štípání v očích. Neubráním se a ještě k němu přejdu, s úmyslem, když ji nenabídne, se na chvíli ještě vnutit do jeho náruče. Tak nějak za účelem útěchy jak sebe, tak jeho. Ale máme oba své starosti, takže je možná čas se zaměřit trochu jiným směrem. Nějak fungovat musíme. Cestou tedy zruším odhlučnění, rozhovory skončily... Však připravení vyrazit budeme nejspíš oba už během chvíle, já jsem se už probral více než bylo třeba. Jen dojíst zbytek knedlíčků. | ||
| |||
| Ubohost
Musím se ovládnout…! Je to však jen myšlenka. Slabá, vzhledem k otázce: A proč bych vlastně měl? Stejně je konec… Vše bylo marné… Li Luane, San Lingu, spletli jste se… Nejsem dobrý člověk. Nemůžu být. Neumím to… A co je důležitější: Nemá to smysl!
Lapám po dechu. Slzy tečou z očí, ale vzlyk uvízl někde na půl cesty. Vzpříčil se v krku. Náhle je u FenFang mě. Klečí přede mnou a podává mi sklenku vody. Prý se musím nadechnout. A o co se asi tak snažím, hm?! Zamžourám na něj. Snažím se dýchat. Podvědomně následuji jeho slova. Které jsou jen řečením mých vlastních myšlenek a naučených reakcí. Jedna… - nádech. Dva… - výdech. Tři…
Sevřu prsty kolem sklenice. Jsou však slabé a nedokážu ovládnout jejich třas. Je dobře, že mě nepouští. I když je to divné. Nevytáhl šavli, i když se chvěje v pouzdře. Prostě tu je a radí mi jak znovu získat sebekontrolu. Jakobych to snad nevěděl sám, jenže na tom nezáleží že? Podobně jako teď on se včera choval A-Ling. Byl vstřícný, trpělivý, přesně ve chvíli, kdy NEMĚL být. Jsem snad odsouzen k tomu, aby mě všichni nutili žít? Ačkoliv přesně o podobný soucit, jsem se u FenFanga původně snažil, takhle to být nemělo…!
Počítám a dýchám v pomalejším rytmu. Bolí to a je to obtížné. Točí se mi hlava. Pomalu ale jistě, ale nabírám zpět povědomí o současnosti, i kontrolu nad tělem. Pořád je u mne. Pokládá otázku. Takžes mi to nespolknul, co? Vysvětluje, proč mu to nedává smysl. To je asi pravda…, musím v duchu souhlasit. Jak velké pátrání jsi sakra rozjel, HuaiSangu? To ti tak moc chybím? Zarazím se včas před tím, než bych si ironicky odfrkl. Beztak na to nemám sílu. Na to, ani na odpověď, kterou po mě žádá. Co ale mám je vyprahlé hrdlo. Pokusím se napít, vděčný, že stále třímá sklenici spolu se mnou. Jsou to jenom dva doušky, ale stačí to, abych se cítil ještě více vyčerpaně. Opřu hlavu o dřevo a zadívám se na velitele strážní věže, konečně zase trochu při vědomí. Šavle na jeho zádech se utišila, ale to neznamená, že mám vyhráno, že? Co je vlastně vítězství? A v mém případě? Povzdechnu si, když zopakuje svou otázku. Existuje jen málo věcí, které mohu odpovědět, aby to dávalo smysl, a přitom jsem nevyjevil pravdu, dalšímu člověku, která má potřebu chovat se ke mně s větší vlídností, než si zasloužím.
„Tento učedník vyňal z hrobu Jin GuangYaovu duši,“ bolestně, hořce se uchechtnu nad tou pravdou, „Účelem bylo dopravit ji k ZeWu-Junovi, jenže jsem to ještě nikdy nedělal a zkrátka… duše se rozplynula,“ vydechnu konečně - odevzdaně. Nebyla to sice moje duše, ale jedna se rozplynula že? A Li HuiYin svůj rituál skutečně nikdy dřív nedělal a já vůbec ne. „Je mi to líto…“ Vezmu si sklenku a vypiju zbytek vody v ní. Skutečně mě mrzí, kam až Li Luan zašel. Mrzí mě, že jsem nedostal příležitost odmítnout. Mrzí mě, XiChen tolik trpí…, že se MingJue tolik zlobí… „Napadlo by tě, že to bývalého vůdce tvé sekty posmrtně tak rozhněvá…?“ vydechnu trhaně a znovu v duchu začnu odpočet.
Chvilka ticha. Takže? Co uděláš, Nie FenFangu? Svému vůdci už jsi mě nahlásil, takže…? Řekneš to i ZeWu-Junovi? Odvedeš mě do Nečisté říše? Zabiješ mě? Otřesu se při vzpomínce na Baxii. Za minulého života jsem jí několikrát těsně unikl. Po smrti naopak pozněl její ostří až příliš důvěrně. Šavle jako šavle, ne? „Pokazil jsem to, že?“ sice se tiše zeptám, ale není to víc, než řečnická otázka. „Co mám udělat?“ Když už tu jsi, když jsi mě neodsoudil hned, tak schválně… Co mi poradíš? | ||