Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Můrdan - Ztracený svět
Družina
| |||
 | „Ajmatar tak dostal druhou možnost nahlédnout do studny Vědění. Dokonce už lépe chápal, jak funguje a tak stál před volbou. Přijít o druhé oko, ale dosáhnout blíž k samotnému Erugimovi nebo nahlédnout jen do mělkých vod a spokojit se s odpovědí na svou otázku. Proto svou původní otázku Jak uzdravit mou sestru? lehce rozšířil: Jak uzdravím svou sestru, když budu slepý? Tím, že mudrc vztáhl náročný úkol přímo na sebe a jen těžko jej mohl splnit nevidomý, studna si s odpovědí dávala na čas a otázka rezonovala stále blíž Erugimovi. Bohu se Ajmatarova chytrost, odvaha a touha jej poznat líbila. Seslal proto správnou odpověď do mělkých vod, aby Ajmatarovo pravé oko zůstalo zdravé.“ Halzin pozvedl lucernu, aby lépe osvětlil dveře před námi. Vedlo k nim třicet sedm vlhkých ošlapaných schodů vlhkou úzkou chodbou. Ať už v tom má prsty Erugim, Miai nebo tomu budeme prostě říkat osud, jsem nesmírně vděčný za Halzinovu přítomnost. Cesta do chrámu nám zabrala šest dní. Potkali jsme všelijakou havěť. Byla to odporná stvoření, většinou mutanti poskládaní z těch částí zvířecích těl, které se nejlépe hodí pro překonání hor. Těla a kopýtka kamzíků, křídla orlů, hlavy dravých horských pum. Naštěstí přesně platilo, co jsme se dozvěděli od obyvatel v podhůří. Monstra se chovala naprosto zmateně, jednou dokonce přímo před našima očima jedna taková věc spáchala sebevraždu skokem ze skály. S pýchou jsem si v tu chvíli vzpomněl na svůj souboj s hlavním mozkem záhorské armády. Bylo to bláznivé, bylo to těsné, ale stálo to za to. Získali jsme tak hodně času navíc. Občas zmatenost zrůd nebyla výhodou a jedno monstrum zaútočilo tak bezhlavě, že nás málem dostalo. Bylo nutností mít téměř celý pochod v ruce připravenou dýku. Halzin několikrát musel prokázat, že meč nemá jen na ozdobu. Byť jsem nemohl nesrovnávat jeho dovednosti s mistrovstvím Geona Baruda, na svůj věk s mečem zacházel velmi obratně. Hlavně díky němu jsme ve zdraví dorazili až do kláštera. Prosmýknu se kolem mladého mnicha ke dveřím. Jsou chatrné a vratké a sotva visí v pantech. Bez zaváhání odlomím ztrouchnivělé trčící prkno a začnu s jeho pomocí dveře páčit a postupně odlamovat další kusy dřeva. Ani ne na délku lokte za těmi dřevěnými objevíme dveře druhé. V perfektním stavu. Z kovu, bez jediné skvrnky rzi. Rám dveří, rovněž z matně černého kovu, dokonale sedí v průchodu vytesaném na míru do skály. Masivní klíčová dírka vprostřed dveří je zároveň dračím chřtánem. Není pochyb, že dračí hlava, vyobrazená okolo ní, se směje. „Nemyslíš, že Ajmatar je jen jedna z mnoha vybájených postav, pomocí kterých církve všeho druhu působí na prostý lid ve smyslu: věřte, buďte odvážní a bez pochyb a bůh už to nějak zařídí?“ řeknu zadýchaně. Odložím prkno, setřu pot z čela a jen lehce ustoupím, aby Halzin viděl výjev, který nepotřeboval další komentář. Tady jsme skončili, pokud nenajdeme klíč. Po chvíli pozorování dveří se sejdou naše pohledy. Z toho Halzinova je mi jasné, že by rád znal mou vlastní odpověď na předchozí trochu kacířskou otázku. Uvědomím si, že teď a tady to nebylo vhodné. Pak znovu krátce pohlédne na dveře, než pokrčí rameny a začne stoupat chodbou zpátky nahoru. „Víte, pane, Ajmatar lék pro svou sestru nakonec nenašel. Ale je pravda, že tuhle část příběhu obvykle nevyprávíme. Po dlouhém putování přecenil své schopnosti a uvěřil, že překročí moře bez znalostí mořeplavby. Odmítl možnost plavit se se zkušenými barbarskými lodivody. Bál se jich víc než slaných vln, ve kterých nakonec zcela osamocen nalezl smrt.“ Kdovíproč mě nepříjemně bodne u srdce, které se stáhne strachem. Tam daleko na severu bojuje s vlnami Seanreh. A Jonas. O toho z nějakého důvodu strach nemám. On si svůj osud ohlídá. Ale tenké linky dívčina života, které jsem tak zásadně spletl a usměrnil… Toho večera dlouho pozoruji moře a nemám klid ani ve spánku. Všechna voda světa se někde spojuje, každá kapka jednou doputuje k moři, aby se kdesi v mořských dálavách propadla zpět do oblak. Seanreh ve vlnách. Seanreh na dně mořském. Obraz dívky, klesající ke dnu, se opakovaně vrací. Seanreh!! | ||
| |||
 | Pod hlavou žádná měkká poduška, ani nastlaná sláma. Ani bujný pažit voňavého lučního kvítí. Kdeže. Na tvrdé zemi jsem si už dlouho neustlal. Ach jistě! Neležím tu dobrovolně. Nejspíš jsem opět ztratil vědomí. Na jak dlouho? Snažím se, aby mě neovládla panika. Mohou se vrátit každou chvíli a pokud budeme pokračovat v té hře na zlého a zlejšího, už nic nezmůžu. V obavě toho, co bude následovat, jsem se už poněkolikáté pokoušel „volat“. Jenže nevím přesně jak. Čtvrtý mi to nikdy tak docela nevysvětlil s tím, že ani neví, jak mám své Nadání ovládat. Jen se mi snažil dát pár rad, jak by to fungovat mělo. Teoreticky. S teorií mi ještě víc zamotala hlavu Seanreh. Její několikastránkové popisky jevů a proudění energie, které mi ale naprosto vůbec nic neříkaly. Jedním slovem zmatek. Zkrátka jsem o svém Nadání celý život nevěděl a Moc jsem nikdy nepoužil vědomě. V podstatě ani onehdy, když hrozilo, že se ve Skvaldanu všichni do jednoho zardousí. Jen jsem se zoufale pokoušel… o něco. Jako teď. Vidím na jedno oko, které se už celkem slušně rozkoukalo. Jediné, co ale vidím, jsou trámy. Trámy, mezi jejichž nedokonale vyplněnými mezerami prosvítají poslední zbytky denního světla. Sakra, musím tu ležet už několik hodin! Musím, zkrátka musím. Co?! Volání o pomoc nefungovalo. Rozkaz k vypálení jsem zavrhl. Ještě tu tak nakonec uhořet… Co tedy zbývá? Jen se snažím obraz toho, co vidím, tak jak to vidím, poslat své jednotce. Jako pěkný malovaný obraz v pozlaceném rámečku, který visí v pracovně jednoho z generálů. Ne, spíš takový, který visí nad krbem Staříkova oblíbeného hostince. Ano, takový. Ale dojde jim to, uvidí-li vůbec něco? Trámy. Mezery. Umdlévající světlo. Trámy a zase trámy. Škvíry mezi trámy. Světlo, zase to světlo. Je tak… oslnivé… Když jsem zase nabyl vědomí (jistě, znovu jsem omdlel psychickým vysílením), byla téměř tma. I mezi trámy, temnými jako vnitřek milíře, se drala tma, která nebyla černá, ale temně šedivá. Je noc a je pod mrakem, došlo mi. Mé srdce poskočilo novou nadějí. Příhodné podmínky pro přepad či zdolání opevnění a vplížení se do nepřátelského ležení. Co si namlouvám? Tohle je dobře hlídané místo. A navíc, moji muži nejspíš stále nemají ani potuchy, co se mnou je. Proč mě ale tedy pozorují ty stíny tady okolo? Pokouším se pootočit hlavu. Vykroutil bych si ji, kdybych mohl. Ale škrtí mě pouta, lano se jen víc zařezává do krku a zamezuje už tak málo proudící krvi, aby se dostala až do hlavy. Na další hloubání už stejně nemám čas. Dveře se rozletí a dovnitř vstoupil Řízek. To je ten, co mě poslal i s židlí k zemi. Hned za ním Holohlavý. Jiné jméno mě nenapadá. Je signifikantní. A koneckonců, dosud se mi nepředstavil. Lucerna na zemi. Zlé znamení. Chtějí mít volné ruce oba dva. Zatímco Holohlavý stojí opodál a svým tělem světlo trochu stíní, Řízek mě chytil za ramena a jal se mě napřimovat. Oběma se ve stejný okamžik ocitly u hrdel tenká ostří. Pozvedli brady a šilhají do stínů. Řízek mě pustil, takže jsem začal opět padat nazad. Zhoupnutí těsně před dopadem a znovu sedím vzpřímeně. Další tenké ostří mi neslyšně uvolňuje pouta. Stíny se mění ve tři muže. Nestahují ani nyní své kukly. Jak byli vycvičeni. Správně. Kdyby se cokoli zvrtlo, neví nepřítel, kdo je navštívil. Mohu teď jen typovat, kteří z mých chlapců se toho úkolu ujali. Hynu touhou zvědět, kdo přijal moji zprávu, a zda vůbec… Ale teď to nejde. Zvuky k plánu nepatří. Trvá nekonečně dlouho, než se můžu vůbec postavit. I tak se opírám o zeď. Hned za dveřmi jsou další dva v černém. Dostávám trochu ředěného vína. To je dobré. Už bych i promluvil, ale není správná chvíle. Všichni vědí, co dělat. Uklidíme se do jedné z ubikací. Nejspíš patří Holohlavému. Není bůhvíjak honosná, ale obyčejný krcálek nějakého pucfleka také ne. Postel je pohodlná. Uvidíme, jak se mu bude líbit mě zbytek noci pozorovat z kouta s roubíkem v té jeho křivé tlamě. Jíst nechci. Ještě si loknu a padnu vysílením. Usínám vteřinu poté. Za prvního světla se konečně můžeme ve vší parádě ukázat na nádvoří. Jestli se tak dá centrum toho ležení nazvat. Je to něco mezi cvičákem a křižovatkou dobytčího trhu. Bláto a nic než bláto. Je tu však malé dřevěné pódium, ze kterého nejspíš zaznívají denní rozkazy. Teď na něm stojíme my. Řízek a Holohlaví klečí, přičemž špičky ostří v rukou mých mužů jim míří na zátylek. Velmi záhy se ozve poplach. A už tu máme pěkně všechny. Pozvednu ruku. Rychle mě začne bolet, ale snažím se to překonat, aby všichni viděli pergamen, který držím nad hlavou. „Tenhle glejt si může kdokoli z vás prohlédnout. Jsou na něm podpisy zástupců všech zemí Hattríije včetně vyslance Lumburu. Zavazuje vás do jednoho vůči mě k poslušnosti a spolupráci v zájmu všech. Nejsme tu, abychom vám vzali, co je vaše. Odejdeme ještě dnes. Vy však vězte: Nemusíte se více bát barbarů. Přestaňte se tedy chovat jako byste jimi byli vy sami!“ Otočil jsem se po těch slovech na holohlavého muže, jenž klečel se spoutanýma rukama kousek ode mne a naznačil jsem, aby mu sundali roubík. Nenávistně na mě hleděl a skrze semknutá ústa v jejichž koutcích mu stékala krev ucedil: „Měl jsem tě zabít!“ „Ne, stačilo mi věřit. Pohostit nás, nechat odpočinout a jít v míru dál. Dáváš mi teď své slovo, že to tu povedeš od nynějška tak, jak se sluší a patří na vojáka se ctí?“ Odpověď doslova a do písmene vyplivl a teď mi stéká po koženém hrudním plátu s kartézskými barvami. Moje ruka vyletěla a opsala vzduchem oblouk. Neměl jsem ještě dostatečný cit v zápěstí, a tak mu teď z krku cáká gejzír krve, na který nevěřícně poulí doširoka vyvalené oči. Měl to být rychlý konec. Ale tenhle si asi zasloužil víc. Necítím výčitky. Je to navíc efektní pro celé širé publikum. „Tvoje slovo stejně nestojí ani za leklou rybu. A ano, měl jsi mě raději zabít.“ | ||
| |||
| Pomalu otevírám jedno oko. S tím druhým to tak jednoduché nebude. Nakonec to zvládnu, ale jen na malou škvírku a je to zatraceně bolestivé. Vnímám zprvu jen několik podlouhlých světlých šmouh, nejspíš škvíry mezi trámy. Ano, trámy. Ty se mi především vryly do paměti. Nejde mi se nadechnout nosem, jak je plný zaschlé krve. Ústy to naopak jde bez problémů. Na té se tolik nevyřádili. Potřebovali, aby mi bylo stále rozumět. Jak jsem mohl být tak… Tak co? Tak bláhový? Tak bláznivě důvěřivý? Ne. Byl jsem hloupý. Arogantně namyšlený. Přesvědčený o vlastní nedotknutelnosti. Copak jsem měl nějaké zatmění, že jsem tak amatérsky nakráčel přímo do pasti? Kdyby do pasti! Přijal jsem pozvání k bití a mučení. Ve chvíli, kdy na mé muže mířily hroty kopí těžké jízdy, jako bych si vůbec neuvědomoval, že míří také na mne. Cítil jsem se povznesený nad přímé a jasné ohrožení. Jako přezíravý zelenáč jsem zavelel ke klidu a šel sám „vyjednávat“. Dokonce nabídl, že mí muži počkají u cesty, čtvrt míle od hradeb a sám se nechám „doprovodit“ k rozhovoru. Nejisté pohledy svých mužů jsem nechal dopadat na svá záda a nebojácně vykročil k bráně vstříc lumburské pohostinnosti, kteréžto jsem si měl v následujících hodinách užít dosytosti. Zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by se věci mohly vydat tak špatným směrem (alespoň pro mne). Brána se otevřela a já měl možnost zahlédnou celkem běžný statek obohacený o vojenskou posádku. Dobrému opevnění jsem se vzhledem k blízké hranici s říší barbarů nijak zvlášť nedivil. Ale onomu působivému uvítání jsem zkrátka měl věnovat jistou pozornost a předvídat problémy. Jakmile se totiž brána zavřela, skončila rázem i má prohlídka. Nežli jsem se nadál, měl jsem kolem těla a paží pevný provaz a přes hlavu pytel z naprosto neprůhledné látky. Oni na mě byli předem připravení! Ozbrojený jsem nebyl, ani bych si nedovolil vzít na mírové jednání zbraň. Neměli mě tak při prohledávání ani o co připravit. Byl jsem odtažen do nějakého stavení a připoután k bytelné židli. Zůstala mi cestovní kožená zbroj, zřejmě nepovažovali za nutné mě jí zbavovat. To jsem byl ještě poměrně klidný. Překvapený, jistě. Avšak nepřipouštěl jsem si, že by se mohli uchýlit k jiným formám komunikace nežli verbálním. Pouštějí hrůzu. V určitých scénářích jsou to celkem standartní postupy. Jenomže jen co jsem byl kápě zbaven, spatřil jsem až příliš blízko svého obličeje tenké ostří. Hned za ním byla hubená tvář porostlá několikadenním šedivým strništěm, s úzkým nosem a hluboce tmavýma očima. Nebo ten dojem dodával nedostatek světla. Měl jsem pak na rozkoukání času víc, než mi bylo milé. Hlavu měl muž naopak leskle holou jako dobře vyleštěnou přilbu. Nepředstavil se. Ani sám od sebe, ani na mou výzvu. Podle toho, jaké s dýkou předvedl triky, s ní ale tráví hodně času. Až moc. Místo odpovědi jsem dostal první ránu. Do spánku. Bylo to tak překvapivé, že jsem se od té chvíle už nedokázal nijak soustředit. Nejspíš po mně něco takového jako soustředění ani nechtěli. Byl jsem nezvaný host, který s sebou navíc přivedl dva tucty chlapů. Zajímalo ho proč? Ani mi nepřišlo. Měl zkrátka svoji teorii, kterou jsem mu během prvních několika otázek nepotvrdil. „Tak vy jste z Kartézie. Přivezli vás Nesmrtelný. A jenom procházíte.“ To už si rozvazoval vestu a odhalil kroužkovou košili. Vypadalo to na dlouho a on si začal dělat pohodlí. Po dalších několika minutách byl dost udýchaný. Dál mě tedy mlátil jiný chlap, který si to také velmi užíval. Holohlavý už se jen sem tam na něco zeptal a pak nahlas přemýšlel. „Jaký čtvrtý čaroděj? O někom takovém slyším poprvé. Horší báchorku, než že jdete vrátit na místo nějaký balvan, sis už vymyslet nemohl. Budeš se muset víc snažit.“ Nepatrné mrknutí a ranař si vzal na pomoc obušek, aby se zaměřil víc na trup a končetiny. Po pár úderech jsem byl vážně rád, že mi nechali zbroj. Ale pak šla jedna přes ucho… Zařval jsem bolestí. „Ššššš. Chlapečka to bolí? Nesmíš nám tu tolik brečet. Rači si rychle vzpomeň, kde jsou ostatní z tý vaší ubohý party. Stejně je najdeme. Dneska v noci. Nebo zítra. Čekaj na znamení, že jo? Ale mně je fuk, jak ste domluvený. Tohle místo nedostanete! Dostanem my vás. Jednoho po druhym. Nebo naráz? Jo, to by klidně taky šlo. Jenže nechci riskovat žádný ztráty na naší straně. Takže víš co? Myslim, že jestli se jim fakt stejská a budou na tebe dál čekat, necháme je prostě vyhladovět. Třeba seš ale voblíbenej míň než si myslíš a voni vodtáhnou jak psi se staženym vohonem.“ V tuhle chvíli si moji vojáci pořád mohou myslet, že jen dohaduji podmínky průchodu. Představují si, jak si tu dávám do nosu… A zatím tady dávájí do nosu oni mně. Bijec se dostával do ráže, a když mě dal takovou, že mi málem praskla žebra, skácel jsem se i s židlí nazad. Už už si na mě obkročmo sedal, chytal mi hlavu za chomáč vlasů a chystal se mi rozmlátit obličej na kaši, když ho ten plešatý zarazil. „To by stačilo. Necháme ho chvilku uležet.“ Jistě, rány přijdou za chvíli víc k sobě. To se to bude vyptávat. Nechali mě uležet doslova. Na zemi i s židlí. Pomalu mi ochabovaly končetiny, zatímco do hlavy se tlačila krev a vytékala z ran, které neměly možnost normálně zaschnout. Trámy. Trámy a mezery. Mezery mezi… Trámy. | ||
| |||
| Do tajemných hor S Halzinem ubíhala cesta o mnoho rychleji a příjemněji, než kdybych cestoval sám. Většina cest už se spíše vyhýbala hustěji obydleným oblastem. Krajina tomu odpovídala. Zpustlé louky plné pýru a náletových dřevin, střídající se se zprvu nevzhlednými, divoce rostoucími lesy, trpícími častým horkem a suchem, později hustšími a divokými, když se dny ve stínu hor krátily a spolu s úbytkem slunečního svitu přišlo i větší vlhko a chlad. Záhorské štíty, zprvu jen vzdálená tmavá šmouha, si s každým dnem zabíraly více a více místa na obzoru, až jej postupně téměř ovládly. „Tady někde bychom měli uhnout z cesty dál do Kelsie.“ Halzin zastavil a mávl rukou k horám, z této strany se tvářícím neprostupně a téměř nezdolatelně. O možnosti využít k další cestě koně ani nemluvě. Chvíli jsem namísto sledování směru, kterým ukazoval, věnoval důkladnému sledování Halzina. Vypadal velmi zaujatě, natáčel hlavu do různých úhlů, dokonce opustil sedlo a v dřepu pokračoval ve svém počínání. Palec na ruce natažené před sebou používal jako malíř, který poměřuje vzdálenosti, než je zanese na plátno. O plánech a směru další cesty jsme kupodivu cestou vůbec nemluvili. Jako by Erugimovo jméno bylo dostatečným spojením a vodítkem. Sám jsem plánoval hory z větší části objet, z východní strany, téměř od pobřeží jsou mnohem pozvolnější. „Ano, je to určitě tady,“ ukáže Halzin a pokyne mi, abych se šel podívat. Seskočím tedy dle jeho příkladu z koně a dřepnu si vedle něj. Poslouchám jeho výklad a sleduji, kam míří svým ukazovákem. Stále více se utvrzuji, že snad sám Erugim svedl naše kroky dohromady, protože bez Halzina bych klášter hledal o mnoho týdnů déle. Hned mi vysvětlí víc. „Cesta Zasvěcených. I když klášter je o dost víc vlevo, někde za Širokým kloboukem, to je ta dominantní hora tam, je třeba jít směrem, ve kterém se překrývají tamty dva špičaté vrcholy, Bouře a Ledopád. Bouře je blíž k nám, Ledopád je teď přesně v zákrytu. Za pár minut už ale nebude ani jeden vidět, musíme si najít náhradní vodítko, což by mohla být tamta zarostlá úžlabina. Myslím, že právě do té nejspíš potřebujeme.“ Zahledím se dál v původním směru cesty podél hor, k nedaleké vesničce, která mě už chvíli přitahuje představou voňavého teplého jídla. A nemá cenu si zaslouženou radost odepřít. „Do večera se k té úžlabině nedostaneme. Navrhuji si odpočinout v pohodlí a dobrat zásoby a vyrazit zítra ráno. Možná i něco teplejšího na sebe by se mi hodilo. Předpokládám, že ty jsi do hor vybavený.“ Návrh je s radostí přijat a zanedlouho už doslova hodujeme v selském stavení, kde nás za přiměřenou úplatu ochotně přijali. Při příjezdu nás sice zkoumal nejeden pohled drsného chlapíka, kteří s luky a meči projížděli okolí, vše mi ale ochotně vysvětlil hospodář svým varováním, když jsem od něj koupil krom zásob jídla kabát a teplou deku z lamí srsti. „Horám se raděj obloukem vyhněte. Tu a tam z nich až sem zabloudí divný potvory. Někdy to má osum nohou, jindy dvě hlavy. Nic, co chcete potkat. Zaplaťpánbů poslední tejdny sou nějaký zmatený a dost tupě prostě zkusí třeba zabít a sežrat lamu. Ještě nedávno to byly sice vzácný, ale brutální organizovaný skupinový útoky. Nejedna usedlost v okolí je zničená nebo raděj opuštěná. Tady v tom kraji se na daních moc nevybere a tak Kelsiho ani nenapadne poslat sem pár vojáků k ochraně. Paradoxně nám občas pomohou vojáci z Bakska. Co jsem ale pochopil, mají svých starostí dost." „Jak je to s tou cestou Zasvěcených? Jak o ní víš? Jak dlouho nám ještě cesta potrvá?“ Když konečně jen tak sedíme u stolu, vychrlím na Halzina spoustu zvědavých otázek. Ten si přihne zdejšího slabého piva, opatrně se rozhlédne a tiše se dá do řeči. „Je to tajná cesta, kterou znají jen zasvěcení našeho řádu. Proto se jí tak říká.“ „A smíš mi ji ukázat?“ zeptám se s pochybami. Dovolím si i drobné rýpnutí, které si, jak jsem tak za těch pár dní mnicha poznal, dovolit mohu. „A jak se mladíček jako ty stane zasvěceným? Asi se v tom vašem kultu dveře dvakrát netrhnou, co?“ Zatváří se na malý okamžik smutně, ale odpovědi se nevyhne. „Pravda, zájemci nejsou. Příznivců, ještě z pár odpradávna spřízněných rodů, máme relativně dost. Celá ta tragédie v klášteře potom zájem spíš zvýšila než naopak, ale.. Jít cestou zasvěcení je riskantní počin. Když se cítíte připravení, smíte Erugima požádat o přízeň. Může vás vyslechnout, jako se to poštěstilo mně. Jenže jsem jediný za posledních čtyřicet sedm let! Přitom předtím byl běžně někdo zasvěcen třeba každý rok.“ To je tedy pořádně dlouhá doba. Božský vládce se zdá být vybíravý. Anebo jsou přijímací pravidla nastavená tak, že se bez pomoci náhody nedají splnit. Halzin si chvíli mlčky prohlíží prsty vlastních rukou, jako by hledal klíč, pochopení, proč on ano a jiní ne. Až příliš dobře mu rozumím. Moc dobře vím, že s takovou úlohou není snadné se ztotožnit. A okolí vám nepomůže, spíše tak bezděky vyvoláte závist a nepřátelství. Znovu se napije, než naváže. „Když nemáte takové štěstí, a nemohu tomu říkat jinak než štěstí, protože mnoho mužů i žen se připravovalo zodpovědněji a déle než já, přinejlepším přijdete o naději svou prosbu opakovat. V horším případě může mít vaše prosba neblahé následky na vaše zdraví. Duševní i fyzické. A můžete i zemřít. Právě to se v posledních několika letech dělo téměř vždy. A byť mistr tvrdí, že je to krásný výsledek, který duši mrtvého zaručuje klid a vyjadřuje, že to byl oddaný a velký člověk, jelikož jeho sílu takto Erugim získává, nových zájemců nám to mnoho nepřivedlo. A tak zatímco poslední čtyři zasvěcení jsou již shrbení staříci, objevil jsem se já a získal požehnání.“ Bylo to ten večer nesmírně zajímavé povídání. Až příliš věcí do sebe zapadalo. Erugimovy kláštery, byť to Halzin nevěděl s jistotou o všech šesti, jsou vybudované okolo posvátných kamenů. Ještě jeden klášter v blízkosti západního pobřeží byl napaden. V tomto případě naštěstí bez úspěchu. Staří Můrdanští bohové zjevně stojí na naší straně! Erugim sbíral zatím síly… Teď, když se rozhodující chvíle blíží, konečně vybral dalšího svého služebníka. Tu myšlenku si nechám pro sebe, ale něco mi říká, že brzy budou následovat další. Dosluhující mistry v klášterech musí nahradit noví zasvěcení. Ke Guardeta Bana ale stejně mají nejblíž původní Hattriíjští obyvatelé - barbaři. Snad Jonas s Seanreh zvládnou ze svých misí vytěžit maximum možného. Ach, Miai, kéž bys mi uměla poradit, co mám udělat! S tou myšlenkou jsem usnul a s tichým vděkem jsem se ráno probudil. Prostoupil mě totiž tak posvátný klid, tak silné ujištění, že cokoliv dělám pro správný cíl, je správné, že jsem jej musel přisoudit jejímu dotyku během noci. I když ráno zůstala obloha olověně šedá a slunce ji jen chabě dokázalo prosvětlit, i můj druh mi přišel lehce zasněný, uvolněný a přitom pevný a jistý ve svých činech. Bez jediného slova jsme se v této povznesené náladě vypravili na cestu a rychle se přiblížili definitivnímu vstupu do tajemných a nebezpečných hor. Vyhledal jsem Halzinův pohled a lehce kývl bradou dopředu. Mladý mnich koleny pobídl svou klisnu a já jej následoval vzhůru mezi staré zkroucené a mlhou zahalené stromy. | ||
| |||
| Společnost na cestě
Ještě štěstí, že brašnu mívám během spaní pod hlavou a kabát na sobě. Kdo ví, o co bych ještě přišel. Nespokojeně sklízím tábor. Když vám zloděj ujede na vašem koni, nemáte prostě žádnou šanci ho dostihnout. Pokud vám nenechá někde poblíž toho svého. „Jen klid, děvče, jen klid,“ poplácávám šedou kobylu po hřbetě a vyvádím ji z lesíka na volné prostranství. Tohle celé je hodně divné. Není pochyb, že je to Halzinův kůň. Prvky jeho výbavy nápadně ladí s tím, co měl na sobě a u sebe. Jenže sedlové brašny jsou plné zajímavého vybavení. A ten kůň vůbec není špatný. Nedává žádný smysl to tu nechat výměnou za mého oře. Umět aspoň trochu stopovat! Podíval bych se, kam Halzin zmizel. Zatím mohu jen hádat a nebo ho oslovit po větru. Znát aspoň směr, v opačném případě je kouzlo velmi náročné. Nakonec zvolím kompromis. Otočím se směrem k řece, konkrétně k nedalekému přívozu. Pokud mi chtěl někdo ukrást koně, snažil by se rychle dostat přes řeku. Udělám kornoutek z dlaní a přiložím ho k ústům. Šestnáctkrát zašeptám hlásku Fol a usilovně myslím na Halzina, připomínám si jeho tvář, hlas, pohyby, smích, gesta, chůzi, polohu hlavy, když naslouchá, a dalších devět nezbytných náležitostí. Halzine, kde jsi a co děláš? Halzine, kde jsi a co děláš? Po nějaké chvíli maličko změním směr, kterým šeptám do dlaní. Halzine, kde jsi a co děláš? Halzine, kde jsi a co děláš? A najednou cítím soustředění. Nechuť odpovědět. Něco jako Neotravuj, potřebuju klid, abych neztratil přehled o situaci. Smíšené s obavou. Co to je za podělanej hlas v mojí hlavě? Odhalili mě? Mám ho! Přesně cítím jeho pozici. Je skutečně za řekou, nedaleko, tam u té obří skladovací haly. Vydám se urychleně k přívozu. Tam vyjukanému mladému pomocníkovi předám otěže kobyly a do dlaně mu vtisknu drobný peníz: „Na chvíli mi ji dobře pohlídej. Ne tu minci, kobylu!“ Pak se nechám převést na druhou stranu. Ke skladišti téměř běžím. „Halzine! Halzine!!“ Na mé volání zareaguje jakýsi odulý překupník a ptá se mě koho hledám. Obratně mu popíšu Halzinův vzhled a pozorně sleduji jeho reakce. I méně zkušený pozorovatel by si všiml, jak chlapovi probleskl úlek v očích. „Bohužel, pane, takového jsem tu neviděl. Dnes ráno, říkáte? Kdepák, jsem tu jen já a můj pomocník Bozry, jak vidíte.“ Rozhlédnu se pozorně okolo, a když vidím, že mluví pravdu, alespoň co se týče zdejšího viditelného osazenstva, zamračím se a ukážu na něj prstem. „TY!“ Začne se kroutit a lapat po dechu, je vidět, že můj nátlak ho nutí rozhodnout se mezi podřízením se a agresí. „Takže kde je a kde je ten silný černý kůň?“ doplním výhružně a muž se konečně aspoň částečně podvolí. „Pane,“ řekne sípavým hlasem, „já vůbec nevím, já…“ rudne a snaží se ztěžka nadechnout. Když úlek rozdýchá, začne spolupracovat a vede mě do zadní části haly. „Ten chlapík.. ten chlapík… “ opakuje nervózně už během cesty ke koni. „Ten tu byl, špicloval tady a.. a než jsme něco stihli, ho vyhnat, stihli jsme, tak zase někam zmizel! Vážně! Opravdu vůbec nevím, kde je mu teď konec!“ Vystrašeně se po mně ohlíží a ani si nevšimne, že proti nám z otevřené kóje pomalu vychází Halzin, vedoucí za uzdu mého koně. „Tak tady je máme!“ zavolám. Muž se prudce ohlédne a téměř zakřičí: „To je on!“ Dáme se s Halzinem oba dva do smíchu. „Ano, to je on.“ „Dobrý den, pane,“ ozve se Halzin. „Není toto náhodou váš kůň a neztratil se vám náhodou dnes nad ránem?“ „Ach, pane, máte pravdu, vypadá docela jako můj kůň, který se mi ztratil dnes nad ránem! Byl byste tak laskav a vrátil mi jej?“ „Ale jistě, pane, samozřejmě že vám vrátím tohoto vašeho koně, který se vám dnes nad ránem ztratil. Opravdu by mě zajímalo, kde se tady vzal!“ „To mě by zajímalo, zda tady majitelé tohoto prostoru, kteří mi jej tak ochotně bezpečně ustájili,“ absolutně ignorujeme přítomnost kupce, jehož zmatek tak roste na maximum, „nebudou mít nic proti, když si odvedu tohoto koně, který vypadá úplně jako můj kůň, který se mi dnes nad ránem ztratil, jelikož vůbec nevím, kde jinde bych ho hledal.“ Tlustý překupník zůstal vzadu v hale, jen za námi hleděl a tiše doufal, že se stal neviditelným a že nebudeme mít chuť jakkoliv se mstít a očividnou krádež trestat na dalším majetku, kterého se tu k znehodnocení nabízelo více než dost. Nakonec zaplatil jen pytlíkem s ořechy a křížalami, který ležel otevřený na pultu u vchodu do haly. K brzké snídani a doplnění energie přišel vhod. Halzin mi později vyprávěl, jak ho nad ránem probudil plný měchýř a byť byl ještě hodně rozespalý, všiml si několika vzdalujících se siluet, které poměrně tiše ale spěšně mířily tmou k řece. Zvládl si dát snadno dohromady, že jedna z těch siluet je můj kůň a tak se rozhodl je sledovat. Stihli se dostat přes řeku dřív, než je dohnal, jelikož už měli připravený přívoz. Sám by beztak proti nim nejspíš mnoho nepořídil, ale naštěstí dobře viděl, kam i s koněm zamířili. Vydal se za nimi dalším přívozem s nadějí, že se mu podaří při vhodné příležitosti okrást zloděje a dostat tak mého koně zpět. Možná by se mu to i podařilo, kdybych tam o nějakou chvíli později nezpůsobil takový rozruch. „To byl opravdu váš hlas, pane, co mi zněl v hlavě? Umíte posílat svůj hlas po větru? To je nádherné! Můj mistr to také uměl, ale musel svůj cíl vidět a i vzdálenost, na kterou to dokázal, byla zanedbatelná oproti… “ Na chvíli zcela umlkl a já ho nechal jeho myšlenkám. Nerad jsem se vychloubal a stejně nerad svůj um zbytečně shazoval. Nepřemítal dlouho. „Vy jste Čtvrtý! Čtvrtý čaroděj, mistr magie duše!“ Krátce, skoro stydlivě se na mě podíval, než zavrtal zase pohled do trávy, ubíhající nám pod nohama. Přesnost jeho úsudku mě překvapila. Podíval jsem se na něj a uznale ohrnul ret. Musel být velmi vzdělaný, aby to dal dohromady. A aspoň trochu se zajímat o magii jako takovou, což zjevně díky svému mistru, kterého zmínil, splňoval. Pak stačí drobná ukázka Moci, aby si bystrý mladý muž dal jedna a jedna dohromady. „Král nejste. Ani Manakar Bovan, ani Leanur, a ani nejste barbar, z jejichž rodu by měl nyní dle všeho pocházet třetí Velký z čarodějů, Flaenn, přezdívaný syn živlů.“ Uznale zamručím. „Dobře, Halzine, dobrá rozvaha. Nebudu se snažit ti ji vyvracet. Jsem Čtvrtý. Jedu právě úplně na jih Kelsie, tam kde ještě Záhoří vybíhá z moře do ohromných výšin. Byl tam nedávno zničen jakýsi klášter jednoho ze starých bohů. Doufám, že teď mi povíš i ty něco víc o sobě.“ Mladík na mě tentokrát na chvíli hledí zcela ohromeně. Před chvílí řekl, kdo jsem, jako by se nechumelilo, a teď je překvapený? Hned vzápětí mi vše vysvětlí. „Jsem Halzin Ríbn Šáder, pokorný žák boha Erugima. Jednoho ze starých bohů, do jehož kláštera nyní cestuji pravděpodobně na základě stejných znepokojivých zpráv, které tam pudí i vás. Dovolte mi Vás doprovázet, pane.“ | ||
| |||
| Trojice mezků byla tak nehorázně levná, že jsem váhal s jejich koupí jen naoko, abych dostál handlovacím tradicím. Ti se nyní, obtěžkáni částečně naší výbavou, částečně zásobami, netečně posouvali krok za krokem po písčité pěšině a pokukovali po drsné trávě rostoucí v trsech kam oko dohlédne. Noc proběhla nad očekávání dobře. Pokud si odmyslím to, že většina míst, které nám byly nabízeny k potenciálnímu noclehu, se od pohledu hemžila blechami a dozajista by nás do rána sežraly štěnice. Mám sice pocit, že několik vojáků, včetně těch mých, přečkalo noc u některých z méně šeredných obyvatelek pastevecké vísky, ale většina si stejně jako já vyházela proschlé seno před pronajatou stodolu a spala pod širým nebem. Z pitky sešlo, protože se ukázalo, že hlídka musí ráno vyrazit, aby mohla být vystřídána na strážnici, vzdálené celý den cesty. Měli jsme smůlu i štěstí, jak se to vezme, že jsme je vůbec potkali. Ale jídla jsme dostali víc, než jsme původně vůbec zamýšleli pořídit. Pak se už nedalo couvnout, odmítnout by bylo neslušné, nu a za ty ceny se to vyplatilo vzít, i kdyby se měla třetina zkazit a vyhodit. O tom však pochybuji. Když je co jíst, tak se to sní. Místní měli zprávy, které byly novinkami možná tak před několika lety. Nemělo cenu je ani poslouchat, natožpak je plašit aktualitami. Bylo však užitečné si nechat popsat nejlepší cestu do Lumburu. A při té příležitosti se naskytla ta výjimečná obchodní šance. Tři mezci za cenu jednoho, možná jednoho a půl. Ani jeden z nich nezačal k večeru kulhat, natož aby s chroptěním pošel, jak se skepticky sázeli dva z mých mužů. Šli bez známky únavy, až do utáboření. Už v noci začal vát nepříjemně silný vítr. Celý následující den jsme šli víceméně stále proti němu. Skloněni, v podrážděných očích slzy. Mezci na sobě nedali nic znát. Šli dál. Snad nám chtěli ukázat, kdo je tady místní a kdo cizinec. V duchu jsem nad jejich povahou kroutil hlavou. A vzpomněl si při té příležitosti na několik spolužáků z vojenské školy. Nevadilo jim chodit s plnou polní v plískanici den za dnem, dokud nedorazili do stanoveného cíle. Mlčky a trpělivě, krok za krokem. Ale někdo jim musel říct, kudy mají jít a nakonec, že jsou už na místě. Záleželo na veliteli, jestli a jak dlouho přežijí. Pevně doufám, že stále ještě poctivě a oddaně slouží. Ačkoli… Helgadu Stínovi? Higuainovi a jim podobným? Na už tak nakrčeném čele se mi vrásky ještě prohloubí. Už kvůli téhle straně v čele Kartézie bych měl pospíchat. Stejně tak i Čtvrtý a Seanreh s Barudem. Kde asi teď jsou? Lumburské hranice jsme překročili třetího dne v podvečer, když jsme minuli několik otesaných kvádrů zasazených v zemi po obou stranách cesty. Nejprve na nás hleděly vlantské barvy. Otočil jsem se, abych se utvrdil, že si pamatuji oficiální vlajkovou trikoloru Lumburu. Jenže z druhé strany byly oba kameny natolik ošlehané větrem, že zbytky oprýskané a opršené barvy šly jen těžko rozeznat. Vévodící zelená a žlutá barva vlaky by se zde dala snadno zaměnit s lišejníkem. Žádná stráž, žádná hlídka v dohledu. Jen ten zatracený vítr. Během dalších dvou dní jsme ho měli doslova plné zuby. Nejen větru, ale i toho, co s sebou přivál. Pyl, pach mršiny, liščí moči nebo dobytčího trusu, občas se zdálo, že kouř, ale žádný zdroj v dohledu nebyl. Nakonec se zdálo, že i sůl a rybinu. Že bychom se blížili? Krajina se záhy začala svažovat. Byla mírně kopcovitá, ale za horizontem vždy vykoukl jen další trochu menší vrch, až konečně zjevivší se modravý pás v dáli dal tušit opět mořskou hladinu. Toho odpoledne jsme narazili na vísku. Co se zdálky zdálo jako malá, kůly opevněná osada, kolem které se pase několik stád ovcí a koz, se zblízka ukázalo důmyslnou pevností. Dřevěné opevnění bylo hned dvojnásobné. Nevysoké leč početné strážní věže byly obsazeny po dvou ozbrojencích. Cestu k bytelné bráně nám zahradilo pět jezdců v brnění, čtyři z nich v rukou svírali těžká kopí. Pátý s taseným mečem povyjel jen o pouhý sáh kupředu a plechovým hlasem zachrčel: „Složte zbraně.“ Po těch slovech se hroty kopí sklonily přímo na nás. | ||
| |||
| První hodiny, kdy mi cesta nedává na vybranou a vede mě neomylně k jihu, znovu přemítám, kam se vydám jako první. Do Brajčice? Ta cesta nejen že by byla zajížďkou, byť jen několikadenní, zároveň na mě jen její představa působí, jako bych se vrátil do nedávné minulosti. Trojúhelník Anfern, Mlčenlivé hory, Brajčice-Kilres by mě čekal ve velmi krátké době podruhé. I tím je mi tato varianta nesympatická. Výhoda takové zajížďky je jasná. Král Leanur. Mohl by mít důležité zprávy. Mohl bych s ním pěkně zčerstva probrat novinky z kartézského sněmu a přidat střípky událostí, kterých jsem se účastnil já sám. Se Seanreh. S Jonasem. O Yernovi bych ale pomlčel. Tedy o roli, kterou mu já osobně dávám. O nadějích, které do něj vkládám. O kolik bezstarostnější ta cesta byla naposled! Maličko se zastydím, když si uvědomím, že se mnou není Sean. Nemám o ni strach, ale nebýt mě.. Nejspíš by si užívala Hanoských všedních dní a nocí s jejími nápadníky a nic by jí nechybělo. Jednou jsem ji ale označil za jeden z klíčů k úspěchu a nyní už ani nedává smysl z tohoto pohledu slevit. Trochu větší obavu mám o Jonase. Přeci jen se zapletl s politikou. A ta si s bitvou s Nesmrtelnými příliš nezadá. Nakonec mi to nedá a v rozhodné chvíli strhnu koně z horského hřebenu k jihozápadu. Rozum přemýšlí, srdce jedná, rozhodnu se pro variantu dosud méně zvažovanou. Zničený klášter v horách. Vydám se nejdříve tam. Nemám přehled, kolik máme času. Co kdyby těch pár dní mělo nakonec rozhodovat? Takto budu přímo v záhorském podhůří. Mohu zjistit, zda Bakové opravdu střeží linii i za kelskými hranicemi a na vlastní oči si ověřit, jak je to vážné. A kámen… víme, že v linii chybí a je třeba vrátit ho na místo. Mohla by být chyba to příliš odkládat. Z Glonarových slov bylo jasně patrné, jak jsou Guardeta Bana pro harmonii Hattriíje důležité. Koník je milým společníkem a cesta vesele ubíhá. Navíc po nějaký čas mám příjemnou jistotu, že mě nikdo nebude hledat nebo pronásledovat. Živou duši abys pohledal! Byť jeden večer mám to štěstí, že narazím na zapadlou horskou salaš, kde mohu pohodlně a hlavně v teple přespat. Přes pořádnou zimu během nocí i ranních hodin cesta utíká rychle a příjemně. Nikde se příliš nezdržuji a krajina se mi mění před očima každým dnem. I když bych nakrásně mohl jet přímo přes Anfern, pro jistotu se mu vyhnu. Nemám důvod setkávat se s kýmkoliv z těch, kteří šli nejen po mém krku. Objedu ho přes okolní vesnice, což mou cestu spíše urychlí než naopak a pokračuji dál až k jedné z hlavních říčních tepen, Zrcadlové řece a pak pěkně proti proudu dál na jih. Dvanáctý den cesty překročím hranice do Kelsie. Po řece nebo podél ní putuje většina cestujících i obchodu. Přes řeku pak už několik dní mám tu čest hledět na území Bakska. Až na trochu fanatickou formu vyznávání své víry jsou Bakové nesmírně přátelští. Když se s nimi sejdete v kavárně, po pár minutách jsou schopni si s vámi povídat jako se starým známým. Nebo také s úhlavním nepřítelem, pokud projevíte nedostatek pochopení a úcty. „Nech Bakovi pocit, že rozhoduje, a udělá všechno, co chceš. Dokud nejde o peníze.“ To mi se smíchem prozradil jeden z jejich vůdců ten večer, kdy jsme si vychutnávali asi šestou cigaretu ubalenou z místní „akanabe“. Přiznám se, čekal jsem mnohem závažnější vyznání, když už jsem se s ním na tu cigaretovou stezku vydal. Vzpamatovával jsem se několik dní. A ještě o mnoho později jsem se dozvěděl, že to nebyl muž, kterého jsem měl v plánu vyzpovídat, ale jeho dvojče. Nelitoval jsem, moudro z jeho úst mi nakonec prokázalo možná větší službu, než kdyby se mi podařilo naplnit můj původní záměr. A tak zatímco už za tmy přemítám o svém mládí za řekou, v Baksku, přijde k mému ohni neznámý muž. I v mihotavém oranžovém světle plamenů je znát, že je dobře oblečen, jeho plášť je lemovaný kožešinou a zdobený stříbrně se lesknoucími výšivkami. Hlavu má holou až na černý cop na temeni hlavy. Tmavé oči pod výrazným obočím. „Smím si přisednout, pane? Tábořil jsem opodál, ale nemám čím rozdělat oheň.“ Mávne rukou někam do tmy. Jistě, noci jsou i zde v údolí v této roční době chladné, byť oproti tomu, co jsem před pár dny zažil v horách je tu příjemně. „Jistě,“ pokynu k místu na druhé straně ohně. Intonací naznačím zájem o představení se nově příchozího, jak ostatně velí dobré mravy. Podle jeho spisovné kelštiny předpokládám, že mám před sebou vzdělaného muže. Ten sundá ze zad dlouhý meč a položí jej do trávy, přisune si jako sedátko jeden z padlých kmenů, kterých je tu v hájku, kde jsem se utábořil, dost, a konečně se usadí. Ještě chvíli šátrá ve své brašně, než ke mně natáhne ruku s jablkem. „Říkají mi Halzin, pane, drobný dárek za vaši pohostinnost,“ zazubí se na mě a já nyní mohu lépe vidět jeho překvapivě mladou tvář bez výraznějších rysů s výjimkou již zmíněného obočí a vyholené hlavy. S poděkováním jablko přijmu a spíše vyčkávám, zda bude můj společník ochoten říci mi o sobě víc či zda je typem, který naopak začne hovor otázkami. K mému mírnému překvapení ani jedno a tak mlčky hledíme do plamenů ohně či na nebe poseté jasnými hvězdami. Od nedaleké řeky se ozve štěkot psa a podivné pokřikování několika mužů. Občas jim do toho skočí i ženský hlas. Já i Halzin se ohlédneme tím směrem, ale nevěnujeme tomu větší pozornost. S postupujícím večerem okolí utichá. Mlčenlivá společnost mladíka mi je milá. Byť mou myslí na okamžik prolétla pochybnost, necítím, že by mi od něj hrozilo nějaké nebezpečí. A tak se omluvím, zabalím se do kabátu a deky a ulehnu, když hromádka větví na přikládání značně prořídne a já už poněkolikáté zívnu. Ráno na mě čeká jedno malé milé překvapení v podobě kotlíku s horkým čajem z listů maliníku, následované překvapením o hodně větším a nepříjemnějším. Můj kůň i s Halzinem jsou v tahu. | ||
| |||
| Stáda ovcí se před námi rozbíhají do stran, a když se jen trochu vzdálíme, opět se seskupí do jednolité huňaté masy a dál si pochutnávají na svěží zelené trávě. Soudě podle jejích dlouhých stébel, jež polehávají v přívalech větru od moře, byly sem ovce přihnány teprve před nedávnem. Přes odlehlost tohoto místa po půldni pochodu potkáváme ozbrojenou skupinu. Není příliš početná. Hraniční hlídka, odhaduji. Hledí na nás s podezřívavými výrazy a s obavami vyhodnocují naši výbavu. Neujde jim, že máme zbraně. Téměř nic jiného než zbraně. Je očividné, že jsme vojáci. Navíc máme cizí barvy. Ale co, už máme za sebou slušný kus cesty. Dám povel k odpočinku. To by mohlo tyhle hochy uklidnit. Zatímco se moje mužstvo ukládá do trávy a vybaluje něco zásob, vydám se hlídce v ústrety. Nejistě mi hledí za záda a ujišťují se, že jdu opravdu sám a nic se na ně nechystá. Přijdu až k nim a lehce pokývnu na pozdrav. „Buďte zdrávi! Je tu nějaký problém? Nevstoupili jsme, doufám, na nějakou svatou půdu, určenou pouze ovcím.“ Třeba je žertovný tón ještě víc uvolní a nepokusí se mě z nervozity probodnout. „Viděli jsme loď. Totiž…“ Jeden z hlídkujících se odhodlal ke komunikaci. O slušných mravech, jako je třeba pozdrav, se nejspíš ještě neučili. „Loď Nesmrtelných. Tak jsme mysleli…“ Hrome, dořekne ten kluk někdy nějakou větu? Chápavě přikývnu. „Ano, tou jsme sem byli přivezeni. Bylo to rychlejší. Zato to dost houpalo. Che, che. Ehm. Ale ta loď už nejspíš odplula, měla jen díru v boku a pár zlomených vesel. Takže můžete být klidní. O žádný nájezd se nejedná.“ Tři další mládenci zůstali jako tělesná stráž mluvčího, zatímco ostatní trochu poodešli a pozorují odpočívající muže kousek od nás. Musí jim být jasné, že by proti nám neměli šanci. Je nás víc. Kdyby navíc tušili, že jsou to do jednoho elitní vojáci kartézské armády, nejspíš by opravdu stačilo se jen zle podívat a zadupat. „Podívejte, my jen procházíme. Opravdu nehodláme drancovat nebo něco podobného. Jsme koneckonců vaši sousedé. Kartézie je, pokud si dobře pamatuji, s Vlantií v přátelském vztahu. A i kdyby se nakrásně něco změnilo, je nás tak málo, že bychom žádný klíčový obchvat vašich obranných linií nemohli provést.“ Že já pitomec tohle vypustil z úst! Okamžitě ještě víc znervózněli. Zmateně se teď rozhlíží a nevědí, jestli mě mají zajmout a předat vyšší šarži nebo troubit k ústupu a evakuovat nejbližší vesnici. „Tak já to zkusím říct přímo. Chceme do LUMBURU! Nehodláme se vůbec zdržovat. Nemáme ale moc jídla a ocenili bychom, kdybyste nás zavedli někam, kde zaplatíme za noc pod střechou, klidně na suché slámě, a kde můžeme koupit kus dobrého sýra.“ To konečně zabralo! Dali hlavy dohromady a ze šuškání a gestikulace jsem vyrozuměl, že se předhánějí v tom, čí tetička nám může prodat sýr, a kde by se dalo „ustájit“ dva tucty ramenatých chlapů. Než jsem se otočil, abych se připojil ke své jednotce a zpravil je o plánu na večer, ještě jsem za mládenci houknul: „A pokud nemáte i noční hlídku, rádi bychom vás pozvali na korbel piva!" | ||
| |||
| Je to boj. Návrat do těla je strašlivě nepříjemný. Na umění opustit jej je návrat to zdaleka nejtěžší. Čím děle je duše mimo tělo, tím méně se chce vrátit. Čím déle je duše mimo tělo, tím je tělo chatrnější a tím se nechuť k návratu ještě zvětšuje. Jen velmi ukázněná nebo velmi motivovaná mysl to nevzdá. Jen díky tomu, že mám oboje, se držím. Na chvíli se ukolébám pocitem, že to bude snadné. Nějaké děvče mi dá šálek čaje. Přeci před děvčetem nebudu vypadat jako nějaká troska! Posadím se dokonce na postel a napiju. Děkuji steče ve zvláštní chrčivý zvuk. Hlasivky. Musejí se rozhýbat, tak jako jsem to dokázal s některými svaly. Bolí to. Mlčím a zvolna přepadám dopředu. Před očima mám Dolní Patra. Nejhlubší místo světa. Kde tma je tak temná, že je skrz ni vidět tak, až si musíte clonit oči. Ta milá dívka mi spolu s nějakým mladíkem pomůže se položit zpět na lůžko, zachytili mě těsně před pádem na zem. Byl jsem v Dolních Patrech. Viděl jsem duše měnící se v abstraktní tvory. Opak záhorských bestií. Nádherní, absolutně volní, blízcí dokonalosti. Znovu je spatřit a zemřít. Zůstat mezi nimi. Nesmíš, Čtvrtý. Mé tělo vydá suchý kašlavý zvuk a mučí mě podivnou bolestí. Nevzdám to, zůstanu. Propadám se do spánku, než ke mně proniknou další hlasy. Bolí mě do uší. Slyším, co říkají, ale chtěl bych jim utéci a definitivně ztratit formu. Mám sen, stojím před skupinkou pravých duší, těch nádherných abstraktních bytostí, které se mi snaží vysvětlit, že k nim nepatřím. Ještě ne. Vyjadřují mi vděk a přeci mě vyhánějí. Vzrušeně se mezi sebou dohadují se, jak mě dostat pryč. Ale mě se u nich líbí, nechci jít pryč! Vypadají ustaraně a nejistě ve svých jinak dokonalých podobách. Nakonec mi něco připomenou a něco slíbí. Bodne to víc než údery hlasů do ušních bubínků. Tělo, potřebuji tělo. Na okamžik souhlasím, chci pryč, chytím se jakéhosi vlákénka.. sílí, rychle tloustne, tunel, žene mě ohromnou rychlostí nahoru, Glonar. Musíš se vrátit, ještě není tvůj čas, Čtvrtý. „Jistě, máte pravdu,“ řeknu sípavě doprostřed nějaké věty, kterou právě řekl mohutný chlupatý chlápek. Jsem zase v tom pokojíku, na lůžku. Snažím se na něj podívat pořádně, ale světlo všude kolem mě donutí zavřít oči a odvrátit hlavu. Jsem ve svém těle. Nesmím je opustit. Slíbil jsem to. Jsem ve svém těle. Nesmím je opustit. Slíbil jsem to. Jsem ve svém těle. Nesmím je opustit. Slíbil jsem to.. Drobná mantra, která mě nakonec milosrdně nechá znovu se pomalu propadnout do spánku. Lidé z místnosti jeden po druhém odcházejí. „Přijdu,“ pokusím se říci něco pro ně srozumitelného, než konečně hluboce usnu. Po dlouhé době celý.
Ještě dvakrát nebo třikrát se na nějakou dobu probudím v podobně zmateném stavu, kdy svou duši musím krotit a přemlouvat k setrvání v těle. S každým dalším probuzením je to o mnoho snazší. Brzy už do sebe zvládnu dostat i menší porce polévky. Když nyní otevřu oči, jen matný plamínek svíčky na stole proniká tmou. Za hlavou mi tepe Guardeta Bana. Silně cítím jeho přítomnost, která mi usnadňuje uvědomit si konečně jasněji, kdo a proč tu jsem. Už mě ani nenapadne, že by tělo nemělo být mou nedílnou součástí. A chce se mi na nočník. Opatrně se posadím na kraj postele. Je to mnohem snazší, když jste se svým tělem smíření, ať je jakkoliv zesláblé. Pomalu oslovím přítomného vojáka. Požádám ho o pomoc a diskrétnost. Až napodruhé dokážu artikulovat tak, aby pochopil. Je nutné si pomoci i posunky a gesty, ale i ty jsou poněkud neohrabané až komické. Voják mi ochotně a bez zaváhání vyhoví. V poli zažijete mnohem horší věci než vynášení nočníků. O něco později popocházím po pokoji. K oknu, nalokat se svěžího nočního vzduchu, ke kameni, zase si na chvíli lehnout, něco málo pojíst. Jde to. Bude to brzy dobré. Jen dostat z hrdla kloudná slova či věty je stále velmi namáhavé. Zkusím pohladit kámen a opatrně nasát jeho strukturu. Kromě běžné struktury, jakou má jakýkoliv jiný kámen, ale nic nenacházím. I jeho magická odezva je slabá. „..hé… sněte ho.. ven.“ Mluvení mi nejde a vojákův pohled sjede zpět k prázdnému nočníku. Podívám se mu zpříma do očí, dokud oční kontakt neopětuje. Takto to bude o mnoho jednodušší. Ten kámen tu chřadne. Je nutné ho vzít ven, na vzduch. Pro začátek aspoň na nádvoří. Nejlepší by bylo vrátit ho docela na jeho původní místo. Cítím v odpověď mužův silný strach. Má kámen spojený se všemi těmi úmrtími. Snad si myslel, že to, že je v blízkosti mé bezduché schránky, mu brání provést další zákeřné útoky. Usměju se a pečlivě mu to vysvětlím. Kámen sám je dobrý. Nesmírně důležitý. Kletba, která vše způsobila, je již pryč. Vezměte ho na nádvoří a následně jej vraťte na jeho původní místo. I ten stan, ve kterém byl, strhněte. Ale potom kámen dobře hlídejte. Na nevyřčenou otázku, zda totéž zopakuji či potvrdím veliteli pevnosti už jen kývnu a otočím se zpět ke kameni. Za mnou se ihned ozve vrznutí dveří, následované vzdalujícími se kroky.
Zbytek naší výpravy se po krátkém setkání se mnou vydal vstříc barbarům a dalším kamenům. Nemohu víc, než všem věnovat upřímné přání úspěchu. Osobně mě to pudí jinam. Najít chybějící kámen nebo aspoň nějakou k němu vedoucí stopu. Vzhledem ke všem známým okolnostem předpokládám, že nebude daleko od svého původního místa. Snad bude někde uzavřený, možná i na něm visela špína, kterou jsem ale zcela jistě smyl z celého soukamení Guardeta Bana. Věřím, že Seanreh dokáže brzy rozklíčovat celou síť kamenů. Přesně v tom přeci tkví její talent! Spolehlivě určit, jak má být rozmístěna, a najít případná slabá místa. A když dají bohové, třeba je i na dálku napravit. Není možné najít a obejít všechny osobně. Zvládneš to, děvče, věřím ti. Nemusíš už z nich mít strach, žádný další kámen teď není stižen kletbou – snad jedině ten ztracený kelský – ale tomu se podívám na zoubek já sám. Dejte na sebe pozor, moji milí. Když to vyjde, setkáme se poměrně brzy v Kilres. Mrzí mě, že se tak brzy musíme rozloučit, Jonasi, rád bych ti více pomohl. Jakmile bys měl pocit, že je tebe a tvých hochů třeba v boji proti monstrům, nech kámen kamenem a dělej, co umíš nejlépe. Ale věřím, že Baksko se dokáže udržet ještě dlouho a že diplomacie ti pomůže. Celého tě posune dál. Pokud to bude možné, nechávej zasílat zprávy o své misi a pohybu králi Vlantie. Buď na sebe opatrný! Musel jsem k nim mluvit v myšlenkách, stále jsem nebyl schopný souvislejší řeči. U Geona stačil pohled a pokývnutí. Co jemu budu vysvětlovat? Jeho oči mi stále víc připadají povědomé, jako oči vlastního bratra. Koho mi jen připomíná? Pochopili, přichystali se na cestu a vyrazili. Rozloučení nebylo takové, jaké by si kdokoliv z nás představoval, na druhou stranu s mým návratem se ostatním viditelně ulevilo. Vzrostla naděje i odhodlání uspět. Další den už se procházím chvílemi po pevnosti i v její těsné blízkosti. Vždy pak o to delší potřebuji odpočinek, ale rychle si zvykám na své tělo. Bude potřeba silné a fit. Během odpočinku se probírám došlými novými zprávami. Nic převratného. I já se proto pomalu připravuji na cestu. Poslední den věnuji ujištění se, že kámen je tam, kde má být, a v pořádku, sepsání několika stručných zpráv a výběru koně, kterého mi kartézané půjčí na cestu. Dobráčka už nechci. Ještě naposled v pevnosti přespím, srdečně poděkuji za péči a pohostinnost a s díky odmítnu vojenský doprovod. Nakonec vyjádřím hlubokou lítost nad všemi ztracenými v mlze, než sám otevřenou branou vyjíždím do mlhavé podzimní severské krajiny. Několik mužů mě pohledem vyprovází s pěstí na hrudi. Zhluboka se nadechnu vlhkého chladného vzduchu a s chutí pobídnu koně ke klusu. Sbohem, Skvaldane! | ||
| |||
| Vítr mi cuchá několik pramenů odrůstajících vlasů, v nichž se usadila slaná tříšť. Každou chvilku se mi na nose utvoří kapka a následně steče po tváři, dere se do úst, anebo je odváta a pleskne o můj plášť či o palubu. Na otírání tváře nemám čas ani prostor. Držím se zuby nehty dřevěného hrazení u boku lodi. Několik Nesmrtelných rytmicky zabírá vesly a já hledím na vzdálenou pevninu. Poryvy větru znemožňují využít plachtu, jak jsem pochopil. Můj pocit je teď takový, že pro útočící vlny jsme jen malá hračka, se kterou si nyní hodlají užít trochu zábavy. Před několika dny se od nás odpojila loď se Seanreh na palubě. Hleděl jsem za ní, dokud se nezměnila v tečku a následně nezmizela za další z velkých vln, kterých hodinu od hodiny přibývalo. Tam kdesi uvnitř jsem sice cítil bolestné sevření, zároveň však věřil, že do svého cíle dopluje bezpečně. Tak jako naše posádka. To jsem ještě netušil, co všechno zkusíme! Ale abych to vzal popořádku: Čtvrtý se probudil. Nebo jinak, vrátil se. Z výletu předlouhého. Jak pro jeho duši, tak pro nás na pevné zemi, jakož i naši trpělivost. Ačkoli to bylo v řádu desítek hodin, zdálo se to nekonečné. Sil se mu stále mnoho nedostávalo, ani sdílný nebyl tak, jak bychom si my, lační po jeho zkušenostech, přáli. Ostatně, tak už to má ve zvyku. Měli bychom být zvyklí. Ve zkratce, musíme teď najít co nejvíc těchto Guardeta Bana a postarat se, aby se jim nestalo to, co tomuhle. Jinak bychom se mohli s úspěchem celého snažení rovnou rozloučit. Bude to těžké, protože nám poloha všech není zatím známá, a navíc je k některým, o kterých máme tušení, velmi obtížný přístup. No a aby toho nebylo málo, měli bychom sebou hnout. Protože hrozba ze Záhoří se neúprosně blíží. Alespoň její poslové se evidentně činí. Od jednoho z lodivodů, se kterými měl dlouhé rokování Geon Barud, jsme dostali zprávy o dvou stopách. Jedním je nepochybně Guardeta Bana, nacházející se na současném rozmezí říše barbarů a trpaslíků. Šamanský stařešina, který z kamene poslední roky nespustil oči, prý tvrdí, že „vyhasíná“. Čtvrtý se při tom přirovnání zatvářil tajemně, ale s nadějí v očích pozvedl obočí a dlouze se zahleděl na svou učednici. V tomhle Seanreh nepochybně věří, jinak by ji nenechal jít samotnou. Ne po zkušenostech z uplynulých dní. Bylo smluveno, že ji na místo dopraví jedna z lodí. Po vodě bude cesta rychlejší, neboť u břehu jsou příznivé mořské proudy. Navíc souostroví chrání před nenadálými bouřemi. Tak bezpečné to ovšem být nemá. Radikální frakce z trpasličích řad se v pohraničí houfují a chystají nějakou akci. Nejspíše proti Nesmrtelným, jejichž nízká aktivita od Velkého sněmu (či spíše od prvního poražení neviditelné armády) dává trpaslíkům pocit, že mají konečně navrch. Už z toho důvodu Geon trval na tom, že se připojí. Seanreh si trochu nervózně zkousla spodní ret, ale jinak bylo znát, že ji čarodějova důvěra naplnila obrovskou hrdostí. I Barudova přítomnost ji značně uklidnila. A nejen ji. Mne nevyjímaje. Vzpomínka na její sinalou tvář, kdy bez sebe ležela zmožená temnou pastí nastraženou v kameni, mi na čele vyryje nejednu vrásku. Teď na to bude sama. Možná Nesmrtelný stařec by ji mohl být nápomocen. Ale kdyby se něco pokazilo a trpaslíci dělali problémy, bude zapotřebí někoho drsnějšího ražení, nicméně s prozíravostí taktika. Geon je perfektní. Další Guardeta Bana byl ukryt. Včas. Několik dní po jeho přemístění se kolem jeho původní polohy hemžily podivné bytosti, jejichž přítomnost bylo možno rozeznat pouze podle mlaskavých zvuků a stop, které po sobě zanechaly. Kámen je nutno vrátit a nejspíše nějak znovu aktivovat, pokud to nedokáže sám. Je nyní střežen v prastarém labyrintu na skalnatém útesu, který sice na mapě vypadá jako ostrov, je to však hotová pevnost. Velmi, velmi stará. Ještě z dob, kdy v těch místech první lidé zotročovali své vlastní plémě. Většina lidí ono místo ani nezná. Zbytek se na něj snaží zapomenout. Lumburští se ho před barbary ani nesnažili bránit. A to se ostrov nachází mezi jejich břehy. Ve své podstatě však nenáleží ani k Nesmrtelné říši, ačkoli nese v mapách její barvy. Zvláštní řád bojových mnichů ono místo stále obydluje a udržuje. Zda kámen jen tak znovu vydají, je otázka. Někdo možná udělal unáhlené rozhodnutí, když jim kámen svěřil „do úschovy“. A kdo vlastně? Jisté je, že kámen uchránil před záhorskými špehy. Víc se dozvím, až tam dorazím osobně. Zdá se, že tohoto úkolu se nikdo jiný nezhostí. Čtvrtý se musí ještě postavit na nohy. Jak ho ale znám, je schopen zesílit dřív, než by se u muže v jeho letech dalo čekat. Se svými dalšími kroky se nám svěřit nehodlal. Snad neměl důvěru v okolní vzduch, mnoho uší nablízku, samotný Guardeta Bana na stole v jeho pokoji… Možná nám jen nechtěl dělat těžkou hlavu. Stejně bychom nic neovlivnili. I tak se potřebujeme soustředit na naše vlastní mise. Rozloučil se s námi s tím, že se o „náš“ kámen už postará. „Jeho síla vám pomůže, pokud se jí budete potřebovat chytit. Měl by nyní zářit v krystalické astrální síti jako maják.“ Zněla nám jeho slova v hlavě, když jsme se loučili na pobřeží. Přijal jsem s rozpaky od Seanreh omluvy i poznámky, ve kterých jsem se zatím vyznal jako koza v petrželi. Snad jen to, že jsem se při tom lehce dotkl jejích jemných rukou, což způsobilo, že se mi napřímily chloupky na předloktích, bylo pro mne mnohem důležitější. O to překvapivější bylo následné objetí a přání. „Hodně štěstí.“ Štěstí, to jsem teď potřeboval jako sůl! Zpěněné vlny do nás narážejí zákeřně stále z boku, ať se loď posádka snaží natočit jakkoli. Občas mám pocit, že nás vodní masa převrátí. Zůstává však dlouho jen u toho, že všechny na palubě důkladně opláchne a zmizí, aby se vzápětí zase vrátila ještě s větší intenzitou. Odkud jen se ty vlny rozbíhají? Být rytířem, zvládla by jediná vlna zkosit celé šiky nepřátel. Kdyby je navíc počastovala slizkým šlemem z mořských řas, tak jako nás, přešla by je na válčení chuť. Za nynějších okolností to však vzdát nešlo. Lodivod chrlil z plných plic rozkazy na veslaře. Cítil jsem se zbytečně. Býval bych se také chopil vesla. Jenže jsem si ihned uvědomil, že oni jsou na to trénovaní většinu svého života. Tak jako já byl vojákem, oni se dokázali plavit kamkoli a za jakýchkoli podmínek. Každý rozkaz plnili precizně, každý záběr veslem na jedné straně byl doplněn tou správnou intenzitou na druhé straně. A ještě do toho ty neustálé koupele. Námořníci měli zaťaté zuby, až to vypadalo, že se smějí. A možná je lepší se smát osudu do tváře než brečet u bitvy, která dosud není prohraná. Jenže proud, vítr i útočící vlny nás přes všechno snažení hnaly na skaliska. Nejprve jsme přišli o několik vesel, které už nebyl čas vtáhnout do lodi a napřímit, když nás jedna z vln mrštila nešťastným směrem. Barbaři se až neuvěřitelně rychle a efektivně přeskupili. Věděli, že nyní musí hazardovat s větrem a dopomoci si plachtou. Buď to, anebo skončíme jako hromada třísek plujících po nazelenalých vodních pláních. Byla to šílená jízda. Tři z mých mužů se raději zabednili v podpalubí. Nechtěl jsem si připustit, že by se loď mohla potopit, ale kdyby se tak stalo, rozhodně bych nechtěl jít ke dnu jako jedna z beden nákladu. Raději zkusit plavat a porvat se s živlem s možností přístupu k vzduchu. Trvalo skoro půl dne vymanévrovat mezi skalnatými ostrůvky a pobřežím Vlantie, u kterého kvůli ostrým útesům také nebyla šance přistát. Pak se náhle něco změnilo. Námořníci jako by ožili. Někteří dokonce zpívali. Začínali mít dobrou náladu a já si uvědomil, že vítr už není tak intenzivní a tříšť, která mě pravidelně zkrápí, je teplá. Ke kamennému molu jsme přirazili bez jednoho stěžně, osmi vesel, s dírou v boku a bez čtyř členů posádky, které nenávratně spláchlo moře. Zatímco bledí kartézští vojáci vystupovali na vrávoravých nohách na pevninu, ošlehaní námořníci se zubili od ucha k uchu a vesele vylévali vodu z podpalubí. Nesmrtelní. | ||