Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Můrdan - Ztracený svět

Příspěvků: 88
Hraje se Denně  Vypravěč Arged je offlineArged
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Seanreh je onlineSeanreh
 Postava Jonas Yern je offline, naposledy online byla 27. března 2024 20:35Jonas Yern
 
Čtvrtý čaroděj - 23. března 2024 18:48
tvrtarodj_optimized_optimized1632.png
Ruku sem, nohu sem, ruku sem, nohu sem, krátký nádech, ruku sem, nohu sem a už se jedna ruka chytá za okraj díry, druhou mi někdo chytí za zápěstí a pomáhá mi nahoru.
Kontrolka v zátylku se prudce rozbliká. To není Halzin!

To už mě táhnou nahoru víc než jen dvě ruce a varování je tak fyzicky potvrzeno. Slzy v očích a prudký nádech úplně odrovnaly mou orientaci. Mám se bránit? Nemám se bránit? Co je s Halzinem!?
Kdyby mě chtěli zabít, netahali by mě nahoru, dojde mi nakonec alespoň jedna věc. A tak se rozhodnu nebránit. Neriskovat další ránu na spánek v krátké době. Strhnou mě na zem s rukama za zády a byť můj pád lehce korigují, prudce mi škubne v rameni a brada se tak úplně nevyhne kamenné podlaze. Těsně, ale přece zůstaly zuby i jazyk vcelku a na správných místech.

Pomaličku se rozkoukávám. Jeden, dva, šest párů nohou. Polovina v kožešinových kozačkách, polovina ve vojenských sádlem maštěných pohorkách. Támhle v rohu sedí Halzin. Svázaný s roubíkem v ústech, vytřeštěné oči se upírají na mě. Ušklíbnu se. Šibalsko znechuceně. Zakoulím očima po našich kumpánech, Halzin jen v odpověď pokrčí rameny.

"Pomož mi z těch schodů ti povídám! Pomalu, bolí mě koleno, podepři mě přeci trochu! Pomalu!"

Hlas valící se chodbou dolů k nám mi uprostřed toho zlověstně tichého přepadení zní jako líbezná melodie. Navíc ten hlas znám. Mistr Zejdath! Ruka, která se mi právě snaží strčit kus zmuchlaného hadru do úst, se na okamžik zarazí.
Snad se nechce ještě víc zamazat od hoven, snad mi jen původně chtěl setřít z vousů krev? Tak ne..

"Huhamihe heh hah vhynhe!" protestuji, ale v odpověď mě jen srazí zase na zem, div že si nekřísnu bradou podruhé. Počkej, ty parchante. Po nekonečné době sejde mistr ze schodiště dolů. Z jedné strany ho podpírá chlapík, který je upravený a vůbec vypadá úplně jako mnich.

"Halzine!" vykřikne, když spatří mého přítele v rohu místnosti. Opatrně se rozhlédne po té divočině v dračí sluji a jeho pohled ještě obezřetněji skončí na tváři mistra Zejdatha. Ten na hlučné klení cestou ze schodů navázal nebezpečně tichým hlasem, který nesnesl odpor. Chvála Erugimovi.

"Okamžitě oba rozvažte, omluvte se a pomožte jim se umýt a převléci. Oba jsou pod Erugimovou ochranou."

---



Konečně zase první obydlené vesničky na dohled! Rychle jsem se rozloučil se svými kumpány a všem se nám trochu ulevilo.
Spojení na cestě dolů z hor nebylo ani o píď víc než ryze praktické. Tak docela jsem těm dvěma neodpustil, jakým způsobem se na nás jejich banda vrhla a oni nebyli z těch, kteří by se kdy upřímně omluvili. Jaký rozdíl oproti mnichům, kteří se mohli uklanět k smrti, jen aby si nás s Halzinem usmířili! Proti tomu tihle žoldáci se zaštítili jednoduchou frází. Plnili rozkazy. Nevím, jaké osudy je potkaly dřív, zda šlo o bývalé rolníky, kteří si těžce v podhůří získávali chléb nebo snad o vojáky. Ani jedno se k nim nehodilo. Možná nuzáci, pobudové, lapkové a lupiči, kteří zavětřili snadný peníz za trochu rizika a protože kromě svých životů neměli co ztratit, nechali se najmout jako doprovod do kláštera.
Dívali se na mě se směsicí strachu, podezření i pohrdání. Velký čaroděj, který vylezl ze sraček a nechal se jako malé děcko chytit do primitivní pasti. Přesto byli alespoň natolik rozumní, že z mých očí četli prudkost a nebezpečí a chovali se ke mně s odstupem a respektem.
Snad jsem jim svým téměř nepřetržitým mlčením cestou z hor i trochu křivdil, ale taková byla nálada a taková zůstane vzpomínka na tu cestu.

A štěstí mi nepřálo ani v dalších dnech.

"Určitěs ho prodal za pár šupů, ty ubožáku ubohá, kryso smradlavá!"

Když mi sedlák, u kterého jsem nechal koně, řekl, že mu ho ukradli, neuvěřil jsem mu a seřval ho tak, že se nemohl zbavit prudkého třasu v rukách. Z toho vzteku jsem do hlasu nechal proudit Moc.
Nejméně půl hodiny jsem vztekle rázoval ze vsi pryč, než jsem konečně trochu vychladl a uvědomil si, co jsem udělal.
Když jsem se vrátil, abych jej vyléčil a omluvil se, přivítaly mě zabedněné okenice a zlověstné ticho.
No, Čtvrtý, zařadil ses právě po bok všem těm zločincům brázdícím okolí, možná i samotným monstrům.
Nezbylo než opět použít Moc, tentokrát vědomě a konkrétně.

"Omluv, dobrý muži, mé sprosté chování! Vyjdi ven a dovol mi, prosím, dát zase vše do pořádku!"

Nic.

"Nechtěl jsem nikomu ublížit, omlouvám se!"

Konečně. Několik ženských tváří a hlavně děti. Důvěra několika dětí pohnula s ledy a dala věci do pohybu. Jakmile děcka vyšla z několika stavení, za nimi vyšli povětšinou i rodiče, aby je zastavili. Stále mě nedůvěřivě z povzdálí sledují, ale to už přímo třesoucího se sedláka vystrkuje ze dveří jeho žena a vede ho neohroženě ke mě. Šťastný chlap, kdo má po boku milující ženu.

"Nechtěl jsem ti ublížit, omlouvám se!" pronesu znovu a chytím mužovy ruce do svých. Okamžitě se přestanou třást. V jeho udivených očích vidím upřímnou lítost.

"Já.. měl jsem na něj dávat větší pozor. Zůstal uvázaný po stříškou s mým koněm. Nikdo ho přes noc nehlídal.."

"To je v pořádku, je moje chyba, že jsem tě obvinil ze lži a podvodu. Děkuji a hodně štěstí."

Nedá mi to a než pustím jeho ruce, pošlu mu trochu sebevědomí a víry v sebe sama. Ty vlastnosti jdou často ruku v ruce právě s tolik vzývaným štěstím. Snad mu budou k užitku, než efekt kouzla vyprchá.

Pak jen mávnu vesničanům na pozdrav a tentokrát definitivně vesničku opouštím. Přemítám, jak se bez koně co nejrychleji dostat do Vilesu, hlavního města Kelsie. Je to pořádný kus cesty! Ale kam jinam? Monstra jsou zmatená a proto nyní představují mnohem menší nebezpečí než dřív. Jsem si jist, že jim to ještě nějakou dobu vydrží a tím pádem Bakové mohou efektivně redukovat jejich počty. Vzhledem k výsledkům nedávného sněmu by jim navíc mohlo vypomoci i pár kartézských oddílů.

Kameny? Nyní mě nepotřebují. A když už jsem v Kelsii, zkusím u Manakara Kelsiho trochu připravit půdu pro Jonase.

Chvíli ještě postojím s pohledem obráceným zpět k horám v tiché vzpomínce na mistra Zejdatha. Velký duch v již tolik křehkém těle. Zemřel hned druhý den po příchodu mnichů, jakmile jsme kámen usadili zpět na jeho čestné místo na nádvoří. Jakoby si to konečně dovolil. Splnil úkol, který mu byl svěřen. Čest jeho památce.
Mistrem v klášteře se tím okamžikem stal Halzin. Jak rád bych ho měl vedle sebe! Ale oba jsme samozřejmě dávno věděli, že naše cesty se opět rozdělí. Šestý smysl mi zřetelně říká, že se ještě někdy shledáme. V mlhách spíše temných je ovšem zahaleno, za jakých to bude okolností.
 
Jonas Yern - 17. ledna 2024 22:54
jonas1_edited5820.jpeg
Jako se mravenci nekonečně plahočí s jednotlivými kousky jehličí, jsou však jeden organismus, jedna mysl, tak se má mysl snaží roztříštit na ohromný počet menších nezávislých jednotek. Je to šílené, ale zatím to jde tak nějak samo.

Zatímco jeden mravenec přenáší kukly z jedné komory do jiné, teplejší, další dva táhnou chrobáka, sto osmdesát pět navyšuje mraveniště a zpevňuje vnější plášť z návětrné strany po útoku divokého prasete, třicet tři obskakuje královnu, devadesát sedm je na průzkumné výpravě na jihovýchod, protože za pařezem bylo nalezeno mrtvé ptáče…

Veškerou silou se snažím vnímat, co všechno se kolem mě děje. Zároveň si nikdo nesmí všimnout, že jsem při pravém vědomí – to je zas tvůj úkol, maličká. Další část musí bojovat, aby to tak zůstalo, protože něco nebo spíš někdo stále tlačí na záhadnou část mého mozku, která má pravděpodobně na starost snění. Je to fuška, ubránit se. Ale když už jsem se z toho kouzla vymanil, musím to využít. Musím to ustát.

Čtvrtá částečka se pokouší se napojit na někoho z mých mužů. Nevypadá to ale, že by někdo byl při plném vědomí. Pátou část něco přitahuje. Je to tak neuvěřitelně těžké se na všechno zároveň soustředit! Ale nemůžu těkat od jednoho k druhému. Musím dát některým částem autonomii a dát jim důvěru. Mám je koneckonců stále pod kontrolou. Nebo ne? Tak co to je? Co mě chce vyrušit, možná naštvat, třeba je to nějaká pojistka mnichů, jak rozsekat už v zárodku na kousky sebemenší pokus o vyvázání se z očarování. Ne. Nejsou to mniši.
Je to kámen!

Tak. Chytil se mě. Ladí se na mě. Nebo si ladí mě. Ale jsme ve spojení. Jistě. Děkuji. Díky za pomoc, příteli Bano. Guardeta Bana ve službách Jonase Yerna. Ba ne. Nebuďme bláhoví. Je to přesně naopak. On chce opravdu pryč. To se mu může povést jen s mou pomocí. Proto teď musí on pomoci mně.

Ten jediný signál části mé mysli je skrze něj znásobený a tak se může dál štěpit. Jen doufám, že mě z tohohle stavu někdo náhle neprobere, protože bych nejspíš zešílel. Už nikdy by se mi pravděpodobně nepovedlo seskládat všechny tyhle dílky zase správně do sebe. Je to jízda!

Každý jeden z mých mužů stojících podivně klidně v trávě hned opodál, teď dostává moji zprávu. Nenápadné zaklepání na rameno by jednoho jistě ze zamyšlení probralo. Zacloumání třeba probudí i snílka. Jenže my musíme být nenápadní, abychom mohli vrátit úder.
Zásah pak bude muset být rychlý a překvapivý. Kde je však had, jemuž je nutno useknout hlavu, kde?

Šestko? Á, jistě, tady jsi. Kam koukáš? Za mě? No tak díky. To sis mohla rovnou dát pohov, anebo odkráčet s osuškou se někam vykoupat, třeba do lázní. Copak vidím za sebe? Ty vidíš? Aha! Tak co tedy vidíš? Nějakého muže na ochozu? Starého. To on je strůjcem toho omámení? Ne, není, viď? To ten, kterého jsem potkal prve, ten nás dostal. Ve chvíli, kdy jsem spatřil kámen. Ale tenhle muž je smutný, říkáš. Nemá radost, že tu takhle stojíme. Proč? Zeptáš se ho? Tak dobrá. Ale nějak citlivě, prosím. Už jsi zpátky? Tak co? Je zklamaný, že jsme neprošli zkouškou. Má obavu, že bychom neuspěli v další cestě. Nemá vražedné úmysly. No tak to jsem rád. Jak by nám ale teď mohl být užitečný, na to jsi nepřišla? Že by mohl? Opravdu? Tak skvěle. Zkusíme to.

Až řeknu:

„Teď!“

Ono to ve skutečnosti nebylo nahlas. Spíš jako takové zašustění v mraveništi.

Hnuli jsme se jako jeden muž. Každý přiskočil k nejbližšímu mnichovi a pokusil se o omračující úder. Řeknu vám, tihle bojoví mniši nejsou vůbec žádné třasořitky. My z kartézské armády bychom se mohli ledasčemu přiučit. Na zemi skončili stěží dva. Jeden bude následovat jen o úder později. Ale stejně, zareagovali neskutečně pohotově. Jako kdyby to snad… čekali?

Já se vrhl k tomu, který celou tuhle snovou maškarádu uvařil a dal nám sežrat. Teď to dám sežrat já tobě. Nic ve zlém, ale rád si konečně do někoho pěkně bouchnu. Ať nejsem otloukánek pořád jenom já.

Posunul mírně těžiště a rozkročil se, což udělal jen nepatrným přesunutím chodidel na pískem posypané cestičce. Normálně bych ho mohl okopávat, jak bych chtěl, kámen na něm roztloukat, nehnul bych s ním. Tím jsem si byl jist. Navíc má hned v rukávu něco připraveného pro mě.

Muselo přijít něco nečekaného. Nečistého. Nečestného. Něco, co se netrénuje. Stařík mě občas s sebou brával na ilegální zápasy. Byla to pro něj víc práce než zábava. Na samotné souboje snad ani nekoukal. Jen si potřeboval prohodit tu pár slov s tímhle, tu několik delších vět s jiným. Já do jeho sítě neviděl, ani jsem vidět nechtěl. A tak jsem studoval tyhle pouliční rváče. Nebyli o moc jiní nežli bájní gladiátoři ze starých knih a svitků. Jen ta čest a sláva nebyla v jejich krédu. Leckdy šlo o život. Rozvášněný dav si dokázal vydupat svoji daň za vsazené peníze. Kdyby se bojovník zprotivil jeho vůli, mohl si klidně o pár dní později počítat někde v počůrané uličce délku svých střev. Musel zvítězit nebo dostat strašný nářez, přičemž obojí se navzájem nevylučovalo. V nitru jsem cítil, jak mě to fascinuje. Něco tak protichůdného ke kázni a drilu v armádě. My byli vojáci, tohle byli zabijáci. Nu a jeden měl opravdu svérázné chvaty. Odkud byl, to jsem už pak nikdy nezjistil, ale vzpomínám si, že to bylo tenkrát vůbec poprvé a naposled, kdy mě musel Stařík osobně vzít za paži a zacloumat s ní, abych se od dění v ringu odtrhl a pochopil, že odcházíme.

Ještě na trávě jsem šel do skluzu a přesně mířenou ranou v pravý okamžik mu trefil mužství. Nevím, jak to tady mají zařízené, ale jako mnich by ty koule stejně neměl potřebovat.

Kdesi na ochozu se ozvalo tleskání dvou dlaní. Pohlédl jsem rychle vzhůru. Už nebyl smutný.
 
Jonas Yern - 18. října 2023 22:40
jonas1_edited5820.jpeg
Nakonec to nebylo nic tak náročného. Upřímně, čekal jsem, že nás ani nebudou na ostrov chtít pustit. Když jsme tam konečně přistáli se zkonfiskovanou bárkou (rozhodl jsem se šetřit a vytasil se v přístavu rovnou s glejtem), nikdo na nás nečíhal, nikdo nás nevyháněl. Nějaké uvítací ceremonie jsem ani ve snu nečekal, ale že dojdeme v klidu až ke zdem onoho podivného místa, aniž by se cokoli znepokojivého stalo, to jsem vážně nečekal.

Možná, že historky a tajemno, kterým je to tu opředené, už vyčpěly. Brána vůbec nezavrzala, až by se ježily chlupy na zádech, ani nebyla kouzelně bezhlesá, prostě se otevřela se všemi zvuky, které byste od velké dřevěné, kovovými pláty zpevněné brány čekali. Za ní několik pohublých obličejů různého stáří. Jejich výrazy působily spíše bázlivě nežli bojovně.

Snažil jsem se i tak zůstat obezřetný. Zkazky o zákeřných praktikách mnichů z onoho prastarého řádu byly legendární. Ačkoli, jak už to bývá, jistě se na jejich pravdivosti za ta léta mnohé pozměnilo. Tu přibarvilo, tam spojilo s jinou historkou, nakonec vznikl jakýsi paskvil, který měl především nahánět strach.

Ono místo tedy tajemně působilo, to bezpochyby. Ze silných kamenných zdí sálal chlad a jen málo koutů bylo osvětlených. Ale samotní obyvatelé i jejich jednání byly vskutku neagresivní. Zdráhavě se po sobě dívali, než nás zavedli do rozlehlé síně s několika dlouhými dřevěnými stoly. Na nich nebylo nic než pokrájený chléb a několik pomačkaných cínových talířů.

Nechal jsem své muže usednout a jen pohledem je varoval, aby nic nepozřeli. Čtyři vybrané pak vzal s sebou, abychom následovali několik akolytů mířících mezi sloupořadím na nádvoří, ze kterého se vyklubala upravená zahrada. Kámen sedící výmluvně v zemi uprostřed travnaté plochy by mi nikdo představovat nemusel. Byl velký asi jako špalek na štípání dřeva. I tak trochu vypadal. Jeho barva byla nažloutle písková.

Mniši se postavili do půlkruhu za kámen a vyčkávali. Za nedlouho se dostavil někdo vyššího postavení. I vzrůstem je převyšoval. Ani on ale nepůsobil nepřátelsky. Ba naopak. S mírným úsměvem člověka, který je vysoko nad věcí a pozemské malichernosti jdou mimo něj, nám pokynul, abychom přistoupili.

„Kapitán Yern, že? Očekávali jsme váš příjezd. Jsme příjemně překvapeni, že jste se dokázal dostavit tak rychle. Předpokládám, že nám svěřený kámen si převezmete i se vší zodpovědností, kterou s sebou nese.“

Poněkud prkenně jsem přikývl. Nenalézal jsem žádná slova. Nato akolyté přistoupili ke kameni a vyzdvihli jej na důmyslném nosítku, které nebylo na první pohled v přerostlé trávě vidět. Bez skrupulí zamířili k vstupní bráně, kde nám „předali otěže“ a náš odchod doprovodili nic neříkajícími pohledy.

Jako kdyby se začala obracet karta. Lumburské autority se plácly přes kapsu a na zpáteční cestu máme přímo koráb. Obchodní loď je bytelná, dobře vybavená, hlavně však bezpečná. I když plavba může trvat déle, nedostatkem pohodlí rozhodně strádat nebudeme. Pevné zábradlí mi skýtá oporu, když hledím na stříbrné hroty vln a přemítám, proč je má mysl tak neklidná?

Je to všechno nějak příliš snadné. Nebo není? Nezasloužím si po těch útrapách, aby šlo všechno jako po másle? Vždyť Hattríija to potřebuje. Jde o čas. Čas. Čas. Tenhle den je opět neuvěřitelně dlouhý, stihli jsme naložit a vyplout a urazit velikánský kus cesty. Vítr příznivý, každý námořník ví přesně, co má dělat. Jako kdybych to snad věděl já, co mají dělat. Co vlastně mají dělat?

Dám se tedy do jejich pozorování a zjišťuji, že někteří jako pavouci lezou po ráhnech nahoru a dolů, a přitom to nevypadá, že by to mělo nějaký účel. Zdá se, že vědí, co a proč dělají. Jenomže ve skutečnosti nedělají nic. Jen neúnavně lezou po lanech. Míjejí se na stále stejných místech. Sotva se dotknou paluby, už zase tahají za nějaké lano, které je už napnuté, nebo je povislé, ale nikam nevede. A pak zase hurá ke strážnímu koši.
Odlepím se nejistě od zábradlí a snažím se spěchat pomalu a nenápadně. Mířím do podpalubí, tam, kde je v jedné z klecí celý náš náklad. Kámen je zabalený v plátně. Kus ho obnažím. Tady v přítmí se zdá jen o malinko tmavší než na světlem zalitém nádvoří kláštera. Nejsem Seanreh, ale vím, že něco z něj ucítit musím. Položím na něj pomalu ruku.

Očekávám nějaké škubnutí. Divoký vír. Nebeskou jízdu, jako tehdy v šamanově stanu. Jenže místo toho se nestane nic. Jak to? To přece nejde. Zažehnu v sobě něco, o čem si myslím, že by mohla být rukojeť Moci. Podobně jsem si to představoval nedávno, jsa spoutaný na zemi v oné nezáviděníhodné situaci.

Pošlu kameni signál. Zprávu, že jsem to já. Jonas Yern. Že je vše v pořádku. Že mě posílá Čtvrtý čaroděj a vezu ho podpořit strážnou linii Guardeta Bana. Jenže kámen mlčí.

Zoufale si kecnu na zem vedle něj. Kam plujeme? Kam jej vlastně vezeme? Říkal Čtvrtý, kam s ním? Ano, jistěže říkal. K horám. Jenže my plujeme na východ! Nebo neplujeme? Ne. Neplujeme.

Mírná bolest hlavy ustupuje. Je to menší tlak, než kdyby mě někdo omráčil, ale větší, než bych pocítil ze slunečního úpalu. Oči se mi podaří otevřít obě. Ne bez potíží, musím se vážně snažit. Co vidím mi do nich málem vžene slzy. Stojím na nádvoří kláštera, kámen stojí přede mnou tak, jako tomu bylo před… kolika? Dvěma dny? Kdepak. Už chápu, že žádné dva dny neuplynuly. Nikam jsme neodpluli. Vůbec jsme neopustili zdi kláštera.
 
Čtvrtý čaroděj - 07. října 2023 16:36
tvrtarodj_optimized_optimized1632.png
Trávíme v klášteře již několikátý den a všechno vypadá špatně. I když mě Halzin ujišťuje, že to, že je klášter opuštěný a v relativně dobrém stavu je dobrá zpráva, cosi mě znervózňuje. Tedy ne cosi, jednoduchá a jasná věc. Narozdíl od Halzina jsem zde nenašel to, proč jsem přišel. Po Guardeta Bana nikde ani stopa. Krom místa, kde byl kámen usazený, to se pozná velmi snadno. Velká díra vprostřed nádvoří. Krásné ornamenty, jež původně zdobily na kusy rozlámanou dlažbu, takřka s jistotou již nikdo nikdy neobnoví.
Jsou tam i trosky jakéhosi černého kamene. Jeho materiál je podobný kameni ve stanu barbarského ležení, dokud byl napaden Stínem. Je ale hrubější a místy má pravidelné rovné hrany, spíše mi to vychází na nějaký podstavec, jenže mou nejistotu to nezmenšuje. Mohli ho úplně zničit? Znamenalo by to konec nebo je šance na obnovu ochranné linie, i když nebudou kameny všechny?
Zvednu hlavu a pohlédnu na ochoz pod jedinou věží. Na výstavbě kláštera se bezpochyby kdysi podíleli trpaslíci. Ochoz je zdobený podobnými vzory jako dlažba. A podobně poničený. Trochu lituji, že jsme se s Seanreh rozdělili. Ona by podle struktury kamene dokázala snadno určit, zda jsou to úlomky Guardeta Bana.

„Pane?“ vytrhne mě ze zadumání opatrně Halzin. Dobře ví, že nejsem v dobré náladě. Upřu na něj zadumaný pohled a donutím se usmát.
„Ano?“
„Ještě jednou jsem všechno prohledal a v jedné truhle se starým oblečením jsem něco našel. Možná by pasoval tam,“ trhne hlavou směrem k chodbě do sklepení a na dlani ukáže masivní bronzový klíč. Oči se mi rozšíří úžasem a dech se zrychlí novou nadějí. Halzin potlačí pyšný úšklebek a společně ihned vyrazíme ke schodišti, které jsem v marných pokusech odhalit tajemství dveří dole zdolal každý den několikrát. Během chvilky stojíme přede dveřmi s dračím chřtánem. Jako obvykle se nám vysmívá. Pustím Halzina dopředu. I kdyby klíč nenašel on, rozhodně je tím nejpovolanějším, kdo by jej měl použít. Velikostí a zdobením celkem odpovídá, ale ani na několikátý pokus se mnichovi nedaří zasunout klíč na správné místo. Snažím se zatím jen co nejlépe svítit, ale doslova mě svrbí ruce každému dobře známým pocitem pusť mě k tomu, mně to určitě půjde lépe.
Brzy dostanu příležitost, když má Halzin neúspěšných pokusů dost. Ustoupí a pustí mě dopředu se slovy: „Ten klíč tam prostě nepasuje.“
Ač předpokládám, že má pravdu, zkouším to chvíli také. Neúspěšně, ač si lámu hlavu a prsty přinejmenším stejně dlouho.

Mlčky vystoupáme zpět vzhůru na nádvoří, tak záhy připraveni o pracně nabytou novou naději.
„Asi málokteří dva muži by si při takové akci vystačili jen s několika relativně neškodnými kletbami jako my. Jsme vlastně dokonalými vzory pro mládež,“ zazubím se na Halzina.

Halzin se na mě otočí, stáhne oblouky obočí blíž ke kořeni nosu a ladným pohybem tasí meč.
„Upřímně!? Nebylo by, kurva, marný, ze sebe ten vztek nějak dostat!“

„A do prdele,“ ucedím a přehmátnu obratně hůl do obou rukou. Takto svého společníka neznám. Zaujmu bojový postoj a rozesměju se. „Tak jo!“

Smích mě brzy přešel. Ve vteřině mi přistane bočním obloukem na rameni až příliš svižný sek. Naštěstí není Halzin tak zuřivý, aby netrefil naplocho. Co do síly úderu mě ale nešetřil. Zaúpím a odklopýtám pár kroků stranou a teď už zcela soustředěně odrážím další výpad mého protivníka.
Jen si mě připravil pro krátké finální probodnutí, uvědomím si a i když to nebude probodnutí, zatínám zuby v očekávání tvrdé rány pěstí přímo na solar. Vtom oba prudce otočíme hlavu zpět ke schodišti, od kterého jsme před chvílí přišli. Úder nepřišel, jsem zachráněn. Ten zvuk dole! Není třeba se ujišťovat, nezdálo se nám to, slyšeli jsme to oba.
Opatrně nahlédnu dolů. Až k poslednímu schodu dopadá trocha denního světla, ale chodba za schodištěm je našim pohledům skrytá. Lucerna zůstala odložená nahoře, ani jsem ji nezhasl, sehnu se tedy pro ni a vyrazím vpřed jako první.
Halzin, stále s obnaženým mečem v ruce, těsně za mnou. Dojdeme až ke dveřím. Klíč, který jsme nechali zavěšený na jednom z dračích zubů, leží na zemi. To bylo to zazvonění, které nás sem přivedlo. Co ale mohlo způsobit, že spadl? Průvan? Žádný tu není! Že by klíč nedržel dost pevně a svezl se po pár desítkách vteřin sám je teoreticky možné, ale krajně nepravděpodobné. Navíc ve vzduchu je cítit jemný zápach. Nepříjemný, snad zatuchlý pot, možná močovina, něco takového.
Jsme dlouho ostražití, ale pozvolna vše opět přechází v bezradné snažení najít další nápovědu.
Až konečně v tenké vrstvě nanesené zeminy dole těsně u dveří najdeme čitelný oblouk, který do nánosu nemohlo vyrýt nic jiného, než dveře samotné. Během naší nepřítomnosti se otevřely a znovu zavřely. Zkouším zarýt prsty i tenčí nástroje za rám dveří nebo využít draka jako úchyt a dveře otevřít, když už alespoň víme, v jakém směru a na jakou stranu se otevírají. I tato snaha se ale zdá být marná. Zavěsím klíč na zub, tak jak jsme ho tu zanechali a zkouším to znovu, ovšem výsledek je protivně stejný.
Nakonec nás z malomyslnosti vysvobodí tlumený hlas zpoza dveří.

„Nikdy se dovnitř nedostanete! Zmizte!“

Hlas! Hlas člověka! V tu chvíli zní tak sladce a vzácně, jako kdybyste uprostřed lesů potkali jednorožce a ten se s vámi dal nenuceně do řeči. Ach, Erugime, konečně!

Netroufal jsem si sáhnout pro Moc a tak po dlouhém přemlouvání, které ale zdaleka nebylo tak bezútěšné jako předchozí pokusy odhalit tajemství toho místa, konečně mistr Zejdath otevřel dračí stěnu, jak dveřím říkal. Přesvědčilo ho až několikáté odříkání složitých modliteb společně s Halzinem. Ztěžka odsunul těžké dveře a doslova se složil Halzinovi do náruče.

* * *



„Při tom nájezdu se nejvíc monster vyhrabalo z moře. K plavání se moc nehodily, ale šplhat po skalách jim šlo náramně. Štěstí v neštěstí bylo, že jsme si jich všimli dlouho dopředu a měli jsme spoustu hodin na rozmyšlenou. Nebo spíš na přípravu, protože rozmýšlet nebylo co.“

Mistr Zejdath, zasvěcený, předák kláštera, opět, jako už mnohokrát předtím, krátce zničehonic složil hlavu na prsa a na chvilku zdříml. Jeho pleť, vrásčitá jako scvrklé jablko, to jediné, které mu zbylo ze zásob v jeho úkrytu, jako by se přeci jen trochu vyhladila a zrůžověla. Připomínal malé miminko, jak tam napůl ležel zabalený v kožešinách.
Jako by mu krátké chvíle zdřímnutí alespoň maličko vracely mládí a životní energii. Všichni tři jsme věděli hned, když jsme ho umyli a nasytili a uložili do houpacího křesla u krbu, kteréžto místo si na nás vymínil, že jeho poslání na tomto světě došlo naplnění. I kdyby měl dánu do vínku nevídanou dlouhověkost, dlouhý pobyt v chladné podzemní místnosti s velmi omezeným jídelníčkem a zcela bez denního světla způsobil nevratné škody na staříkově zdraví.

Dívám se na něj a musím se něžně usmívat. Těžko byste to někomu vysvětlovali, ale čiší z něj taková síla, oddanost, odhodlání, pevnost... Znovu otevřel oči a podíval se na mě, jako by všem mým myšlenkám rozuměl. Ve svém vyprávění vždy plynule navázal tam, kde skončil.

„Ihned jsem nařídil evakuaci. Všichni se museli okamžitě připravit na cestu a zmizet. Bránit se by nemělo žádný smysl. Stejně tak by nemělo smysl brát s sebou kámen.“

Vědoucně se na mě zahledí a mírně pokývá hlavou. Dokonce tedy ví, proč jsem tady, aniž bychom mu cokoliv o mém poslání prozradili.

„Tak tak, jeden z nás musel zůstat a ukrýt se s kamenem za dračí stěnu. A kdo jiný by se toho měl zhostit, než starý dědek, který by stejně z hor do údolí neslezl?
Ani se za mnou ty obludy nedobývaly dlouho. Jako by hned poznaly, že nemají šanci. Ale vracely se. Dlouho a často. Postupně méně často, ale já se bál vylézt. Zvykl jsem si na tu smradlavou noru. I když mi rychle docházelo jídlo, bál jsem se. Když jste tu poslední dny šmejdili vy dva, bál jsem se šíleně. Mělo mi dojít dřív, že to, že tu vytrváváte tolik dní v kuse, vás od těch zrůd zjevně odlišuje.
A když jsem konečně sebral odvahu a otevřel, protože ty vaše poslední pokusy s klíčem byly uř definitivně lidské, začli jste se nahoře mydlit. Tak jsem zas rychle zabouchnul!“


Trochu se zamyslí a uchechtne, než zase vyčerpán upadne do snění. Děsím se představy, že usne navěky dřív, než prozradí, kam ukryl Guardeta Bana. Dole za „stěnou“ totiž není. Pokud zde není nějaká tajná skrýš, což předpokládám, a nebo..
Zejdath se tentokrát probere během chvilky a potvrdí mé nejčernější doměnky.

„Pak jsem si řekl, že nemám co ztratit. Heh, hodil jsem kámen do odpadní šachty a šel si s vámi povídat. Brzy bylo jasné, že je Halzin zasvěcenec. Mělo mě to asi napadnout dřív, jenže... prostě už jsem byl dole dlouho.“

Uvelebí se v křesle pohodlněji a s blaženým úsměvem opět usne, tentokrát hluboce, a prospí celou noc. Následující den nás zaskočí svou čilostí, kdy nás dokonce nutí doprovázet ho při několika krátkých obhlídkách kláštera.

* * *



„Teď lehce přitáhni k sobě a doprava a pak hned povol. To bylo skoro ono, zkus to ještě, ano! Můžeš spouštět pomalu dál, až kam to půjde.“
Poodejdu na chvíli od díry, nadýchat se vzduchu, než se vrátím zpět. Halzin s kyselým výrazem a hlavou otočenou od díry drží tenké lano, na kterém je přivázaná lucerna. Dokázali jsme ji dostat přes dva zrádné záhyby, ale její skla už jsou ulepená od výkalů a moc toho neosvětlí. Daleko větší problém je, ža i když dostaneme světlo za další zákrut, stejně už tam není vidět.

Chvíli ještě přemítáme, že bychom použili zrcadla a nebo že se tam podívám pomocí kouzla, jenže výsledek by byl vždy stejný.
I když kámen objevíme, budeme ho potom muset nějak dostat ven.

Nejvíc kuráže měl mistr Zejdath, dokonce nabídl, že tam vleze sám.
„Jsou to především moje hovna, pánové,“ řekl doslova. Bylo ale jasné, že se svým fyzickým fondem by to nemohl zvládnout. A tak jsem to vzal na sebe.

Mokrý hadr přes obličej, staré zapomenuté šaty některého ze zdejších původních obyvatel a šupky dolů. Jen hodně krátkou chvilku se snažím být opatrný a moc se nezamazat. Smradem se mi protáčejí panenky a oči slzí. Je potřeba rezignovat na čistotu a lézt dolů rychle. Komín je široký tak akorát na dospělého člověka a přestože jsou všechny hrany ohlazené, aby to dolů pěkně klouzalo, lézt tudy je poměrně snadné. Až na ten puch! Chci něco říci, ale sotva otevřu ústa, zase je rychle zavřu a potlačím nevolnost. Musím si pomoci jednoduchou meditací, abych se soustředil jen na lezení a kámen. Nohu sem, ruku sem, vida, tady je. Sebrat, vložit do vaku. Štěstí, že jsem předem myslel na to, jak potom kámen vynést. Posouvat ho před sebou by bylo peklo a kdo ví, zda by nesklouzl ještě někam mnohem hlouběji. Rychle nahoru!

Ruku sem, nohu sem...
 
Jonas Yern - 02. října 2023 22:47
jonas1_edited5820.jpeg
Po odjezdu z onoho zpropadeného dvorce jsem měl ještě dlouho nepříjemný pocit v týlu. Ale neohlédl jsem se. Ani jednou. Jednak jsem se nebál šípu do zad, a pak jsem také nějakou dobu trpěl ztuhlými svaly. O tom, že stále téměř nevidím na jedno oko, ani nemluvě. Obecně vzato, na to místo budu mít nejspíš až do smrti vesměs špatné vzpomínky.

Proč vesměs? Jistě, pár dobrých vzpomínek přetrvá. Třeba jak jsem uvěřil ve svou schopnost „spojení na dálku“. Leží mi to v hlavě, protože jsem si ještě netroufl o tom, co se událo, se svými muži promluvit. Jediný pohled, kterého jsem byl doposud schopen, bylo vděčné přikývnutí. Odpověděli také přikývnutím. Tak samozřejmým, že jsem z něj nevyčetl absolutně nic. A tak mi v hlavě stále dokola jen mele nejistota. Opravdu jsem nějakou zprávu poslal, anebo si to jen sugeruji?

Vojáci z mé jednotky jsou pečlivě vybraní. Nejsou to žádní pitomci. Mohlo jim to přeci dojít. Že když se dlouho nevracím, něco je v nepořádku. Někdo z nich se ujal iniciativy a rozhodl, co podniknout dál. Když velitel selhal…

Snad proto tak dlouho váhám. Vím, že jsem udělal hroznou hloupost. Dobrá, není to neodpustitelná chyba. Nedošlo díkybohu ke ztrátám. Ne na naší straně. Ale byla to důležitá lekce, ze které je třeba se poučit.

Oranžový kotouč se dotkl všudypřítomné tuhé nepoddajné trávy na horizontu a kusy uschlého pahýlu, který jsme podťali po cestě, už hořely jasným plamenem. Tváře okolo sedících mužů byly dostatečně nasvíceny a jejich výrazy neměly šanci utonout v stínu plížícího se šera.

„Slibte mi, že až budu zase chtít jít někam sám, rozmluvíte mi to.“

Ticho. Polovina se výmluvně dívala do ohně. Další do klína nebo hledali v mošnách něco k zakousnutí. Pak někteří nejistě střelili pohledem po jiných. Občas nějaké přikývnutí. Jinak dlouho nic. Až Bihun, ta šelma, stáhl ústa do šklebu a přehnal tymarijský dialekt.

„Jo, můj pane, a co dyž budou chtít do křouvíčka odloužit svojí nesnesitelnou zuátěž? A boude to spěchat. To vuám asi nerozmlouvim.“

Výbuch smíchu. Jak se dalo čekat. Holomek! Ten si umí vybrat moment. Moje uchechtnutí končí v záchvatu kašle a scvrknu se jak staré jablko, když se ozvou pohmožděná žebra. Chtě nechtě zvážní.

„Byla to chyba. Selhal jsem, je pro mě důležité to otevřeně přiznat. A zároveň vám poděkovat. Vděčím vám za svůj život.“
Opět něco důležitého na dně cestovních vaků. Jenom těch pár, o kterých vím, že oblékli čerň a došli si pro mě, přikývlo. Takové poděkování se přijmout musí. Už pro zachování důstojnosti obou stran.

Bihun se nakonec opět projevil. „Stejnák všickni vděčíme za život Nesmrtelném, jináč by nás teďkonc voždibávaly mořský rybe.“

Svorný přípitek barbarským mořeplavcům se nakonec zvrhne na vzpomínky na domovinu. Každý připíjí na to svoje. Na Anfern, na žlutá žitná pole, na holky, na tátův řemen…

Potřeboval jsem spát. Dnešní pochod mě zmohl víc, než bych si byl ochoten připustit. Zabalil jsem se do deky a schoulil se zády k batohu. Oheň hořel už jen malým plamenem. Dřeva bylo málo. Uvědomil jsem si, že z nich nic nedostanu. Leda rozkazem a k tomu jsem se uchýlit nechtěl. Světlo tančilo po neforemných hrbolech kolem. Občas se nějaký pohnul, zavrtěl nebo přetočil na druhý bok. Jen hlídkující šťouchnutím klackem vyplašil pár jisker, které dychtivě prchly ke hvězdnému nebi.

Když jsem otevřel oči, ležely kolem mne jen balvany. Na některých byl mech, na některých vytesané runy. Jeden měl vystupující růžová a šedivá zrna, jiný byl dokonale černý. Vstal jsem a chtěl jimi zatřást, probrat je. Probudit k životu. Nic. Šel z nich jen chlad. Až mi přišel pod ruku ten bílý. Vypadal jako Seanreh. Jako její katafalk. Prázdné oči hleděli vzhůru skrz mě. V rukou spjatých na hrudi svírala něco jako květ.

Ucouvl jsem a narazil do jiného. Tenhle měl žilkování. Hodně zvláštní žilkování. Podobalo se tolik žílám na mých předloktích, až mě zamrazilo. Přesto byl tvar kamene podivný. Byly to vlasy? Zkoumal jsem jej a snažil se rozpoznat, co představuje. A pak jsem to uviděl. To, co jsem považoval za vršek lebky byla brada a ten vous bych poznal mezi tisíci. Proč jen je hlava Čtvrtého zaražená až po nos v zemi?

„Čaj, kapitáne?“
Otevřel jsem s námahou své použitelnější oko. Byl čas vstávat.
 
Čtvrtý čaroděj - 15. července 2023 20:58
tvrtarodj_optimized_optimized1632.png
„Ajmatar tak dostal druhou možnost nahlédnout do studny Vědění. Dokonce už lépe chápal, jak funguje a tak stál před volbou. Přijít o druhé oko, ale dosáhnout blíž k samotnému Erugimovi nebo nahlédnout jen do mělkých vod a spokojit se s odpovědí na svou otázku. Proto svou původní otázku Jak uzdravit mou sestru? lehce rozšířil: Jak uzdravím svou sestru, když budu slepý?

Tím, že mudrc vztáhl náročný úkol přímo na sebe a jen těžko jej mohl splnit nevidomý, studna si s odpovědí dávala na čas a otázka rezonovala stále blíž Erugimovi. Bohu se Ajmatarova chytrost, odvaha a touha jej poznat líbila. Seslal proto správnou odpověď do mělkých vod, aby Ajmatarovo pravé oko zůstalo zdravé.“
Halzin pozvedl lucernu, aby lépe osvětlil dveře před námi. Vedlo k nim třicet sedm vlhkých ošlapaných schodů vlhkou úzkou chodbou. Ať už v tom má prsty Erugim, Miai nebo tomu budeme prostě říkat osud, jsem nesmírně vděčný za Halzinovu přítomnost.

Cesta do chrámu nám zabrala šest dní. Potkali jsme všelijakou havěť. Byla to odporná stvoření, většinou mutanti poskládaní z těch částí zvířecích těl, které se nejlépe hodí pro překonání hor. Těla a kopýtka kamzíků, křídla orlů, hlavy dravých horských pum.
Naštěstí přesně platilo, co jsme se dozvěděli od obyvatel v podhůří. Monstra se chovala naprosto zmateně, jednou dokonce přímo před našima očima jedna taková věc spáchala sebevraždu skokem ze skály. S pýchou jsem si v tu chvíli vzpomněl na svůj souboj s hlavním mozkem záhorské armády. Bylo to bláznivé, bylo to těsné, ale stálo to za to. Získali jsme tak hodně času navíc.
Občas zmatenost zrůd nebyla výhodou a jedno monstrum zaútočilo tak bezhlavě, že nás málem dostalo. Bylo nutností mít téměř celý pochod v ruce připravenou dýku. Halzin několikrát musel prokázat, že meč nemá jen na ozdobu. Byť jsem nemohl nesrovnávat jeho dovednosti s mistrovstvím Geona Baruda, na svůj věk s mečem zacházel velmi obratně. Hlavně díky němu jsme ve zdraví dorazili až do kláštera.

Prosmýknu se kolem mladého mnicha ke dveřím. Jsou chatrné a vratké a sotva visí v pantech. Bez zaváhání odlomím ztrouchnivělé trčící prkno a začnu s jeho pomocí dveře páčit a postupně odlamovat další kusy dřeva. Ani ne na délku lokte za těmi dřevěnými objevíme dveře druhé. V perfektním stavu. Z kovu, bez jediné skvrnky rzi. Rám dveří, rovněž z matně černého kovu, dokonale sedí v průchodu vytesaném na míru do skály. Masivní klíčová dírka vprostřed dveří je zároveň dračím chřtánem. Není pochyb, že dračí hlava, vyobrazená okolo ní, se směje.

„Nemyslíš, že Ajmatar je jen jedna z mnoha vybájených postav, pomocí kterých církve všeho druhu působí na prostý lid ve smyslu: věřte, buďte odvážní a bez pochyb a bůh už to nějak zařídí?“ řeknu zadýchaně. Odložím prkno, setřu pot z čela a jen lehce ustoupím, aby Halzin viděl výjev, který nepotřeboval další komentář. Tady jsme skončili, pokud nenajdeme klíč.
Po chvíli pozorování dveří se sejdou naše pohledy. Z toho Halzinova je mi jasné, že by rád znal mou vlastní odpověď na předchozí trochu kacířskou otázku. Uvědomím si, že teď a tady to nebylo vhodné. Pak znovu krátce pohlédne na dveře, než pokrčí rameny a začne stoupat chodbou zpátky nahoru.

„Víte, pane, Ajmatar lék pro svou sestru nakonec nenašel. Ale je pravda, že tuhle část příběhu obvykle nevyprávíme. Po dlouhém putování přecenil své schopnosti a uvěřil, že překročí moře bez znalostí mořeplavby. Odmítl možnost plavit se se zkušenými barbarskými lodivody. Bál se jich víc než slaných vln, ve kterých nakonec zcela osamocen nalezl smrt.“

Kdovíproč mě nepříjemně bodne u srdce, které se stáhne strachem. Tam daleko na severu bojuje s vlnami Seanreh. A Jonas. O toho z nějakého důvodu strach nemám. On si svůj osud ohlídá. Ale tenké linky dívčina života, které jsem tak zásadně spletl a usměrnil…
Toho večera dlouho pozoruji moře a nemám klid ani ve spánku. Všechna voda světa se někde spojuje, každá kapka jednou doputuje k moři, aby se kdesi v mořských dálavách propadla zpět do oblak. Seanreh ve vlnách. Seanreh na dně mořském. Obraz dívky, klesající ke dnu, se opakovaně vrací. Seanreh!!
 
Jonas Yern - 10. července 2023 23:33
jonas1_edited5820.jpeg
Pod hlavou žádná měkká poduška, ani nastlaná sláma. Ani bujný pažit voňavého lučního kvítí. Kdeže. Na tvrdé zemi jsem si už dlouho neustlal. Ach jistě! Neležím tu dobrovolně.

Nejspíš jsem opět ztratil vědomí. Na jak dlouho? Snažím se, aby mě neovládla panika. Mohou se vrátit každou chvíli a pokud budeme pokračovat v té hře na zlého a zlejšího, už nic nezmůžu. V obavě toho, co bude následovat, jsem se už poněkolikáté pokoušel „volat“. Jenže nevím přesně jak. Čtvrtý mi to nikdy tak docela nevysvětlil s tím, že ani neví, jak mám své Nadání ovládat. Jen se mi snažil dát pár rad, jak by to fungovat mělo. Teoreticky.

S teorií mi ještě víc zamotala hlavu Seanreh. Její několikastránkové popisky jevů a proudění energie, které mi ale naprosto vůbec nic neříkaly. Jedním slovem zmatek. Zkrátka jsem o svém Nadání celý život nevěděl a Moc jsem nikdy nepoužil vědomě. V podstatě ani onehdy, když hrozilo, že se ve Skvaldanu všichni do jednoho zardousí. Jen jsem se zoufale pokoušel… o něco. Jako teď.

Vidím na jedno oko, které se už celkem slušně rozkoukalo. Jediné, co ale vidím, jsou trámy. Trámy, mezi jejichž nedokonale vyplněnými mezerami prosvítají poslední zbytky denního světla. Sakra, musím tu ležet už několik hodin! Musím, zkrátka musím. Co?! Volání o pomoc nefungovalo. Rozkaz k vypálení jsem zavrhl. Ještě tu tak nakonec uhořet… Co tedy zbývá? Jen se snažím obraz toho, co vidím, tak jak to vidím, poslat své jednotce. Jako pěkný malovaný obraz v pozlaceném rámečku, který visí v pracovně jednoho z generálů. Ne, spíš takový, který visí nad krbem Staříkova oblíbeného hostince. Ano, takový. Ale dojde jim to, uvidí-li vůbec něco?

Trámy. Mezery. Umdlévající světlo. Trámy a zase trámy. Škvíry mezi trámy. Světlo, zase to světlo. Je tak… oslnivé…

Když jsem zase nabyl vědomí (jistě, znovu jsem omdlel psychickým vysílením), byla téměř tma. I mezi trámy, temnými jako vnitřek milíře, se drala tma, která nebyla černá, ale temně šedivá. Je noc a je pod mrakem, došlo mi. Mé srdce poskočilo novou nadějí. Příhodné podmínky pro přepad či zdolání opevnění a vplížení se do nepřátelského ležení.

Co si namlouvám? Tohle je dobře hlídané místo. A navíc, moji muži nejspíš stále nemají ani potuchy, co se mnou je. Proč mě ale tedy pozorují ty stíny tady okolo? Pokouším se pootočit hlavu. Vykroutil bych si ji, kdybych mohl. Ale škrtí mě pouta, lano se jen víc zařezává do krku a zamezuje už tak málo proudící krvi, aby se dostala až do hlavy. Na další hloubání už stejně nemám čas.

Dveře se rozletí a dovnitř vstoupil Řízek. To je ten, co mě poslal i s židlí k zemi. Hned za ním Holohlavý. Jiné jméno mě nenapadá. Je signifikantní. A koneckonců, dosud se mi nepředstavil.

Lucerna na zemi. Zlé znamení. Chtějí mít volné ruce oba dva. Zatímco Holohlavý stojí opodál a svým tělem světlo trochu stíní, Řízek mě chytil za ramena a jal se mě napřimovat.

Oběma se ve stejný okamžik ocitly u hrdel tenká ostří. Pozvedli brady a šilhají do stínů. Řízek mě pustil, takže jsem začal opět padat nazad. Zhoupnutí těsně před dopadem a znovu sedím vzpřímeně. Další tenké ostří mi neslyšně uvolňuje pouta. Stíny se mění ve tři muže. Nestahují ani nyní své kukly. Jak byli vycvičeni. Správně. Kdyby se cokoli zvrtlo, neví nepřítel, kdo je navštívil. Mohu teď jen typovat, kteří z mých chlapců se toho úkolu ujali. Hynu touhou zvědět, kdo přijal moji zprávu, a zda vůbec… Ale teď to nejde. Zvuky k plánu nepatří.

Trvá nekonečně dlouho, než se můžu vůbec postavit. I tak se opírám o zeď. Hned za dveřmi jsou další dva v černém. Dostávám trochu ředěného vína. To je dobré. Už bych i promluvil, ale není správná chvíle. Všichni vědí, co dělat. Uklidíme se do jedné z ubikací. Nejspíš patří Holohlavému. Není bůhvíjak honosná, ale obyčejný krcálek nějakého pucfleka také ne. Postel je pohodlná. Uvidíme, jak se mu bude líbit mě zbytek noci pozorovat z kouta s roubíkem v té jeho křivé tlamě. Jíst nechci. Ještě si loknu a padnu vysílením. Usínám vteřinu poté.

Za prvního světla se konečně můžeme ve vší parádě ukázat na nádvoří. Jestli se tak dá centrum toho ležení nazvat. Je to něco mezi cvičákem a křižovatkou dobytčího trhu. Bláto a nic než bláto. Je tu však malé dřevěné pódium, ze kterého nejspíš zaznívají denní rozkazy. Teď na něm stojíme my. Řízek a Holohlaví klečí, přičemž špičky ostří v rukou mých mužů jim míří na zátylek. Velmi záhy se ozve poplach. A už tu máme pěkně všechny.
Pozvednu ruku. Rychle mě začne bolet, ale snažím se to překonat, aby všichni viděli pergamen, který držím nad hlavou.

„Tenhle glejt si může kdokoli z vás prohlédnout. Jsou na něm podpisy zástupců všech zemí Hattríije včetně vyslance Lumburu. Zavazuje vás do jednoho vůči mě k poslušnosti a spolupráci v zájmu všech. Nejsme tu, abychom vám vzali, co je vaše. Odejdeme ještě dnes. Vy však vězte: Nemusíte se více bát barbarů. Přestaňte se tedy chovat jako byste jimi byli vy sami!“

Otočil jsem se po těch slovech na holohlavého muže, jenž klečel se spoutanýma rukama kousek ode mne a naznačil jsem, aby mu sundali roubík. Nenávistně na mě hleděl a skrze semknutá ústa v jejichž koutcích mu stékala krev ucedil:
„Měl jsem tě zabít!“

„Ne, stačilo mi věřit. Pohostit nás, nechat odpočinout a jít v míru dál.

Dáváš mi teď své slovo, že to tu povedeš od nynějška tak, jak se sluší a patří na vojáka se ctí?“

Odpověď doslova a do písmene vyplivl a teď mi stéká po koženém hrudním plátu s kartézskými barvami.

Moje ruka vyletěla a opsala vzduchem oblouk. Neměl jsem ještě dostatečný cit v zápěstí, a tak mu teď z krku cáká gejzír krve, na který nevěřícně poulí doširoka vyvalené oči. Měl to být rychlý konec. Ale tenhle si asi zasloužil víc. Necítím výčitky. Je to navíc efektní pro celé širé publikum.

„Tvoje slovo stejně nestojí ani za leklou rybu. A ano, měl jsi mě raději zabít.“
 
Jonas Yern - 14. května 2023 00:19
jonas1_edited5820.jpeg
Pomalu otevírám jedno oko. S tím druhým to tak jednoduché nebude. Nakonec to zvládnu, ale jen na malou škvírku a je to zatraceně bolestivé. Vnímám zprvu jen několik podlouhlých světlých šmouh, nejspíš škvíry mezi trámy. Ano, trámy. Ty se mi především vryly do paměti. Nejde mi se nadechnout nosem, jak je plný zaschlé krve. Ústy to naopak jde bez problémů. Na té se tolik nevyřádili. Potřebovali, aby mi bylo stále rozumět. Jak jsem mohl být tak…

Tak co? Tak bláhový? Tak bláznivě důvěřivý? Ne. Byl jsem hloupý. Arogantně namyšlený. Přesvědčený o vlastní nedotknutelnosti. Copak jsem měl nějaké zatmění, že jsem tak amatérsky nakráčel přímo do pasti? Kdyby do pasti! Přijal jsem pozvání k bití a mučení.

Ve chvíli, kdy na mé muže mířily hroty kopí těžké jízdy, jako bych si vůbec neuvědomoval, že míří také na mne. Cítil jsem se povznesený nad přímé a jasné ohrožení. Jako přezíravý zelenáč jsem zavelel ke klidu a šel sám „vyjednávat“. Dokonce nabídl, že mí muži počkají u cesty, čtvrt míle od hradeb a sám se nechám „doprovodit“ k rozhovoru. Nejisté pohledy svých mužů jsem nechal dopadat na svá záda a nebojácně vykročil k bráně vstříc lumburské pohostinnosti, kteréžto jsem si měl v následujících hodinách užít dosytosti.

Zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by se věci mohly vydat tak špatným směrem (alespoň pro mne). Brána se otevřela a já měl možnost zahlédnou celkem běžný statek obohacený o vojenskou posádku. Dobrému opevnění jsem se vzhledem k blízké hranici s říší barbarů nijak zvlášť nedivil. Ale onomu působivému uvítání jsem zkrátka měl věnovat jistou pozornost a předvídat problémy.

Jakmile se totiž brána zavřela, skončila rázem i má prohlídka. Nežli jsem se nadál, měl jsem kolem těla a paží pevný provaz a přes hlavu pytel z naprosto neprůhledné látky. Oni na mě byli předem připravení!

Ozbrojený jsem nebyl, ani bych si nedovolil vzít na mírové jednání zbraň. Neměli mě tak při prohledávání ani o co připravit. Byl jsem odtažen do nějakého stavení a připoután k bytelné židli. Zůstala mi cestovní kožená zbroj, zřejmě nepovažovali za nutné mě jí zbavovat. To jsem byl ještě poměrně klidný. Překvapený, jistě. Avšak nepřipouštěl jsem si, že by se mohli uchýlit k jiným formám komunikace nežli verbálním. Pouštějí hrůzu. V určitých scénářích jsou to celkem standartní postupy.

Jenomže jen co jsem byl kápě zbaven, spatřil jsem až příliš blízko svého obličeje tenké ostří. Hned za ním byla hubená tvář porostlá několikadenním šedivým strništěm, s úzkým nosem a hluboce tmavýma očima. Nebo ten dojem dodával nedostatek světla. Měl jsem pak na rozkoukání času víc, než mi bylo milé. Hlavu měl muž naopak leskle holou jako dobře vyleštěnou přilbu.

Nepředstavil se. Ani sám od sebe, ani na mou výzvu. Podle toho, jaké s dýkou předvedl triky, s ní ale tráví hodně času. Až moc. Místo odpovědi jsem dostal první ránu. Do spánku. Bylo to tak překvapivé, že jsem se od té chvíle už nedokázal nijak soustředit. Nejspíš po mně něco takového jako soustředění ani nechtěli. Byl jsem nezvaný host, který s sebou navíc přivedl dva tucty chlapů. Zajímalo ho proč? Ani mi nepřišlo. Měl zkrátka svoji teorii, kterou jsem mu během prvních několika otázek nepotvrdil.

„Tak vy jste z Kartézie. Přivezli vás Nesmrtelný. A jenom procházíte.“ To už si rozvazoval vestu a odhalil kroužkovou košili. Vypadalo to na dlouho a on si začal dělat pohodlí. Po dalších několika minutách byl dost udýchaný. Dál mě tedy mlátil jiný chlap, který si to také velmi užíval. Holohlavý už se jen sem tam na něco zeptal a pak nahlas přemýšlel.

„Jaký čtvrtý čaroděj? O někom takovém slyším poprvé. Horší báchorku, než že jdete vrátit na místo nějaký balvan, sis už vymyslet nemohl. Budeš se muset víc snažit.“ Nepatrné mrknutí a ranař si vzal na pomoc obušek, aby se zaměřil víc na trup a končetiny. Po pár úderech jsem byl vážně rád, že mi nechali zbroj. Ale pak šla jedna přes ucho…
Zařval jsem bolestí.

„Ššššš. Chlapečka to bolí? Nesmíš nám tu tolik brečet. Rači si rychle vzpomeň, kde jsou ostatní z tý vaší ubohý party. Stejně je najdeme. Dneska v noci. Nebo zítra. Čekaj na znamení, že jo? Ale mně je fuk, jak ste domluvený. Tohle místo nedostanete! Dostanem my vás. Jednoho po druhym. Nebo naráz? Jo, to by klidně taky šlo. Jenže nechci riskovat žádný ztráty na naší straně. Takže víš co? Myslim, že jestli se jim fakt stejská a budou na tebe dál čekat, necháme je prostě vyhladovět. Třeba seš ale voblíbenej míň než si myslíš a voni vodtáhnou jak psi se staženym vohonem.“

V tuhle chvíli si moji vojáci pořád mohou myslet, že jen dohaduji podmínky průchodu. Představují si, jak si tu dávám do nosu… A zatím tady dávájí do nosu oni mně. Bijec se dostával do ráže, a když mě dal takovou, že mi málem praskla žebra, skácel jsem se i s židlí nazad. Už už si na mě obkročmo sedal, chytal mi hlavu za chomáč vlasů a chystal se mi rozmlátit obličej na kaši, když ho ten plešatý zarazil.

„To by stačilo. Necháme ho chvilku uležet.“ Jistě, rány přijdou za chvíli víc k sobě. To se to bude vyptávat.

Nechali mě uležet doslova. Na zemi i s židlí. Pomalu mi ochabovaly končetiny, zatímco do hlavy se tlačila krev a vytékala z ran, které neměly možnost normálně zaschnout. Trámy. Trámy a mezery. Mezery mezi…
Trámy.
 
Čtvrtý čaroděj - 09. dubna 2023 21:43
tvrtarodj_optimized_optimized1632.png

Do tajemných hor



S Halzinem ubíhala cesta o mnoho rychleji a příjemněji, než kdybych cestoval sám. Většina cest už se spíše vyhýbala hustěji obydleným oblastem. Krajina tomu odpovídala. Zpustlé louky plné pýru a náletových dřevin, střídající se se zprvu nevzhlednými, divoce rostoucími lesy, trpícími častým horkem a suchem, později hustšími a divokými, když se dny ve stínu hor krátily a spolu s úbytkem slunečního svitu přišlo i větší vlhko a chlad.
Záhorské štíty, zprvu jen vzdálená tmavá šmouha, si s každým dnem zabíraly více a více místa na obzoru, až jej postupně téměř ovládly.

„Tady někde bychom měli uhnout z cesty dál do Kelsie.“ Halzin zastavil a mávl rukou k horám, z této strany se tvářícím neprostupně a téměř nezdolatelně. O možnosti využít k další cestě koně ani nemluvě. Chvíli jsem namísto sledování směru, kterým ukazoval, věnoval důkladnému sledování Halzina. Vypadal velmi zaujatě, natáčel hlavu do různých úhlů, dokonce opustil sedlo a v dřepu pokračoval ve svém počínání. Palec na ruce natažené před sebou používal jako malíř, který poměřuje vzdálenosti, než je zanese na plátno.
O plánech a směru další cesty jsme kupodivu cestou vůbec nemluvili. Jako by Erugimovo jméno bylo dostatečným spojením a vodítkem. Sám jsem plánoval hory z větší části objet, z východní strany, téměř od pobřeží jsou mnohem pozvolnější.

Ano, je to určitě tady,“ ukáže Halzin a pokyne mi, abych se šel podívat. Seskočím tedy dle jeho příkladu z koně a dřepnu si vedle něj. Poslouchám jeho výklad a sleduji, kam míří svým ukazovákem. Stále více se utvrzuji, že snad sám Erugim svedl naše kroky dohromady, protože bez Halzina bych klášter hledal o mnoho týdnů déle. Hned mi vysvětlí víc.
„Cesta Zasvěcených. I když klášter je o dost víc vlevo, někde za Širokým kloboukem, to je ta dominantní hora tam, je třeba jít směrem, ve kterém se překrývají tamty dva špičaté vrcholy, Bouře a Ledopád. Bouře je blíž k nám, Ledopád je teď přesně v zákrytu. Za pár minut už ale nebude ani jeden vidět, musíme si najít náhradní vodítko, což by mohla být tamta zarostlá úžlabina. Myslím, že právě do té nejspíš potřebujeme.“
Zahledím se dál v původním směru cesty podél hor, k nedaleké vesničce, která mě už chvíli přitahuje představou voňavého teplého jídla. A nemá cenu si zaslouženou radost odepřít.
„Do večera se k té úžlabině nedostaneme. Navrhuji si odpočinout v pohodlí a dobrat zásoby a vyrazit zítra ráno. Možná i něco teplejšího na sebe by se mi hodilo. Předpokládám, že ty jsi do hor vybavený.“

Návrh je s radostí přijat a zanedlouho už doslova hodujeme v selském stavení, kde nás za přiměřenou úplatu ochotně přijali. Při příjezdu nás sice zkoumal nejeden pohled drsného chlapíka, kteří s luky a meči projížděli okolí, vše mi ale ochotně vysvětlil hospodář svým varováním, když jsem od něj koupil krom zásob jídla kabát a teplou deku z lamí srsti.
„Horám se raděj obloukem vyhněte. Tu a tam z nich až sem zabloudí divný potvory. Někdy to má osum nohou, jindy dvě hlavy. Nic, co chcete potkat. Zaplaťpánbů poslední tejdny sou nějaký zmatený a dost tupě prostě zkusí třeba zabít a sežrat lamu. Ještě nedávno to byly sice vzácný, ale brutální organizovaný skupinový útoky. Nejedna usedlost v okolí je zničená nebo raděj opuštěná.
Tady v tom kraji se na daních moc nevybere a tak Kelsiho ani nenapadne poslat sem pár vojáků k ochraně. Paradoxně nám občas pomohou vojáci z Bakska. Co jsem ale pochopil, mají svých starostí dost."




„Jak je to s tou cestou Zasvěcených? Jak o ní víš? Jak dlouho nám ještě cesta potrvá?“ Když konečně jen tak sedíme u stolu, vychrlím na Halzina spoustu zvědavých otázek. Ten si přihne zdejšího slabého piva, opatrně se rozhlédne a tiše se dá do řeči.

„Je to tajná cesta, kterou znají jen zasvěcení našeho řádu. Proto se jí tak říká.“

„A smíš mi ji ukázat?“
zeptám se s pochybami. Dovolím si i drobné rýpnutí, které si, jak jsem tak za těch pár dní mnicha poznal, dovolit mohu. „A jak se mladíček jako ty stane zasvěceným? Asi se v tom vašem kultu dveře dvakrát netrhnou, co?“

Zatváří se na malý okamžik smutně, ale odpovědi se nevyhne.
„Pravda, zájemci nejsou. Příznivců, ještě z pár odpradávna spřízněných rodů, máme relativně dost. Celá ta tragédie v klášteře potom zájem spíš zvýšila než naopak, ale.. Jít cestou zasvěcení je riskantní počin. Když se cítíte připravení, smíte Erugima požádat o přízeň. Může vás vyslechnout, jako se to poštěstilo mně. Jenže jsem jediný za posledních čtyřicet sedm let! Přitom předtím byl běžně někdo zasvěcen třeba každý rok.“

To je tedy pořádně dlouhá doba. Božský vládce se zdá být vybíravý. Anebo jsou přijímací pravidla nastavená tak, že se bez pomoci náhody nedají splnit.
Halzin si chvíli mlčky prohlíží prsty vlastních rukou, jako by hledal klíč, pochopení, proč on ano a jiní ne. Až příliš dobře mu rozumím. Moc dobře vím, že s takovou úlohou není snadné se ztotožnit. A okolí vám nepomůže, spíše tak bezděky vyvoláte závist a nepřátelství. Znovu se napije, než naváže.

„Když nemáte takové štěstí, a nemohu tomu říkat jinak než štěstí, protože mnoho mužů i žen se připravovalo zodpovědněji a déle než já, přinejlepším přijdete o naději svou prosbu opakovat. V horším případě může mít vaše prosba neblahé následky na vaše zdraví. Duševní i fyzické. A můžete i zemřít. Právě to se v posledních několika letech dělo téměř vždy. A byť mistr tvrdí, že je to krásný výsledek, který duši mrtvého zaručuje klid a vyjadřuje, že to byl oddaný a velký člověk, jelikož jeho sílu takto Erugim získává, nových zájemců nám to mnoho nepřivedlo.
A tak zatímco poslední čtyři zasvěcení jsou již shrbení staříci, objevil jsem se já a získal požehnání.“


Bylo to ten večer nesmírně zajímavé povídání. Až příliš věcí do sebe zapadalo. Erugimovy kláštery, byť to Halzin nevěděl s jistotou o všech šesti, jsou vybudované okolo posvátných kamenů. Ještě jeden klášter v blízkosti západního pobřeží byl napaden. V tomto případě naštěstí bez úspěchu.
Staří Můrdanští bohové zjevně stojí na naší straně! Erugim sbíral zatím síly… Teď, když se rozhodující chvíle blíží, konečně vybral dalšího svého služebníka. Tu myšlenku si nechám pro sebe, ale něco mi říká, že brzy budou následovat další. Dosluhující mistry v klášterech musí nahradit noví zasvěcení.

Ke Guardeta Bana ale stejně mají nejblíž původní Hattriíjští obyvatelé - barbaři. Snad Jonas s Seanreh zvládnou ze svých misí vytěžit maximum možného.
Ach, Miai, kéž bys mi uměla poradit, co mám udělat! S tou myšlenkou jsem usnul a s tichým vděkem jsem se ráno probudil. Prostoupil mě totiž tak posvátný klid, tak silné ujištění, že cokoliv dělám pro správný cíl, je správné, že jsem jej musel přisoudit jejímu dotyku během noci.

I když ráno zůstala obloha olověně šedá a slunce ji jen chabě dokázalo prosvětlit, i můj druh mi přišel lehce zasněný, uvolněný a přitom pevný a jistý ve svých činech. Bez jediného slova jsme se v této povznesené náladě vypravili na cestu a rychle se přiblížili definitivnímu vstupu do tajemných a nebezpečných hor. Vyhledal jsem Halzinův pohled a lehce kývl bradou dopředu.

Mladý mnich koleny pobídl svou klisnu a já jej následoval vzhůru mezi staré zkroucené a mlhou zahalené stromy.
 
Čtvrtý čaroděj - 19. března 2023 22:02
tvrtarodj_optimized_optimized1632.png

Společnost na cestě

 

 

Ještě štěstí, že brašnu mívám během spaní pod hlavou a kabát na sobě. Kdo ví, o co bych ještě přišel. Nespokojeně sklízím tábor. Když vám zloděj ujede na vašem koni, nemáte prostě žádnou šanci ho dostihnout. Pokud vám nenechá někde poblíž toho svého.

„Jen klid, děvče, jen klid,“ poplácávám šedou kobylu po hřbetě a vyvádím ji z lesíka na volné prostranství. Tohle celé je hodně divné. Není pochyb, že je to Halzinův kůň. Prvky jeho výbavy nápadně ladí s tím, co měl na sobě a u sebe. Jenže sedlové brašny jsou plné zajímavého vybavení. A ten kůň vůbec není špatný. Nedává žádný smysl to tu nechat výměnou za mého oře.

Umět aspoň trochu stopovat! Podíval bych se, kam Halzin zmizel. Zatím mohu jen hádat a nebo ho oslovit po větru. Znát aspoň směr, v opačném případě je kouzlo velmi náročné.

Nakonec zvolím kompromis. Otočím se směrem k řece, konkrétně k nedalekému přívozu. Pokud mi chtěl někdo ukrást koně, snažil by se rychle dostat přes řeku.

Udělám kornoutek z dlaní a přiložím ho k ústům. Šestnáctkrát zašeptám hlásku Fol a usilovně myslím na Halzina, připomínám si jeho tvář, hlas, pohyby, smích, gesta, chůzi, polohu hlavy, když naslouchá, a dalších devět nezbytných náležitostí.

Halzine, kde jsi a co děláš? Halzine, kde jsi a co děláš?

Po nějaké chvíli maličko změním směr, kterým šeptám do dlaní.

Halzine, kde jsi a co děláš? Halzine, kde jsi a co děláš?

A najednou cítím soustředění. Nechuť odpovědět. Něco jako Neotravuj, potřebuju klid, abych neztratil přehled o situaci. Smíšené s obavou. Co to je za podělanej hlas v mojí hlavě? Odhalili mě?

Mám ho! Přesně cítím jeho pozici. Je skutečně za řekou, nedaleko, tam u té obří skladovací haly.

Vydám se urychleně k přívozu. Tam vyjukanému mladému pomocníkovi předám otěže kobyly a do dlaně mu vtisknu drobný peníz:

„Na chvíli mi ji dobře pohlídej. Ne tu minci, kobylu!“

Pak se nechám převést na druhou stranu. Ke skladišti téměř běžím.

„Halzine! Halzine!!“

Na mé volání zareaguje jakýsi odulý překupník a ptá se mě koho hledám. Obratně mu popíšu Halzinův vzhled a pozorně sleduji jeho reakce. I méně zkušený pozorovatel by si všiml, jak chlapovi probleskl úlek v očích.

„Bohužel, pane, takového jsem tu neviděl. Dnes ráno, říkáte? Kdepák, jsem tu jen já a můj pomocník Bozry, jak vidíte.“

Rozhlédnu se pozorně okolo, a když vidím, že mluví pravdu, alespoň co se týče zdejšího viditelného osazenstva, zamračím se a ukážu na něj prstem. „TY!“

Začne se kroutit a lapat po dechu, je vidět, že můj nátlak ho nutí rozhodnout se mezi podřízením se a agresí.

„Takže kde je a kde je ten silný černý kůň?“ doplním výhružně a muž se konečně aspoň částečně podvolí.

„Pane,“ řekne sípavým hlasem, „já vůbec nevím, já…“ rudne a snaží se ztěžka nadechnout. Když úlek rozdýchá, začne spolupracovat a vede mě do zadní části haly.

„Ten chlapík..  ten chlapík… “ opakuje nervózně už během cesty ke koni. „Ten tu byl, špicloval tady a..  a než jsme něco stihli, ho vyhnat, stihli jsme, tak zase někam zmizel! Vážně! Opravdu vůbec nevím, kde je mu teď konec!“

Vystrašeně se po mně ohlíží a ani si nevšimne, že proti nám z otevřené kóje pomalu vychází Halzin, vedoucí za uzdu mého koně.

„Tak tady je máme!“ zavolám. Muž se prudce ohlédne a téměř zakřičí: „To je on!“

Dáme se s Halzinem oba dva do smíchu.

„Ano, to je on.“

„Dobrý den, pane,“ ozve se Halzin. „Není toto náhodou váš kůň a neztratil se vám náhodou dnes nad ránem?“

„Ach, pane, máte pravdu, vypadá docela jako můj kůň, který se mi ztratil dnes nad ránem! Byl byste tak laskav a vrátil mi jej?“

„Ale jistě, pane, samozřejmě že vám vrátím tohoto vašeho koně, který se vám dnes nad ránem ztratil. Opravdu by mě zajímalo, kde se tady vzal!“

„To mě by zajímalo, zda tady majitelé tohoto prostoru, kteří mi jej tak ochotně bezpečně ustájili,“ absolutně ignorujeme přítomnost kupce, jehož zmatek tak roste na maximum, „nebudou mít nic proti, když si odvedu tohoto koně, který vypadá úplně jako můj kůň, který se mi dnes nad ránem ztratil, jelikož vůbec nevím, kde jinde bych ho hledal.“

Tlustý překupník zůstal vzadu v hale, jen za námi hleděl a tiše doufal, že se stal neviditelným a že nebudeme mít chuť jakkoliv se mstít a očividnou krádež trestat na dalším majetku, kterého se tu k znehodnocení nabízelo více než dost. Nakonec zaplatil jen pytlíkem s ořechy a křížalami, který ležel otevřený na pultu u vchodu do haly. K brzké snídani a doplnění energie přišel vhod.

Halzin mi později vyprávěl, jak ho nad ránem probudil plný měchýř a byť byl ještě hodně rozespalý, všiml si několika vzdalujících se siluet, které poměrně tiše ale spěšně mířily tmou k řece.

Zvládl si dát snadno dohromady, že jedna z těch siluet je můj kůň a tak se rozhodl je sledovat. Stihli se dostat přes řeku dřív, než je dohnal, jelikož už měli připravený přívoz. Sám by beztak proti nim nejspíš mnoho nepořídil, ale naštěstí dobře viděl, kam i s koněm zamířili.

Vydal se za nimi dalším přívozem s nadějí, že se mu podaří při vhodné příležitosti okrást zloděje a dostat tak mého koně zpět. Možná by se mu to i podařilo, kdybych tam o nějakou chvíli později nezpůsobil takový rozruch.

„To byl opravdu váš hlas, pane, co mi zněl v hlavě? Umíte posílat svůj hlas po větru? To je nádherné! Můj mistr to také uměl, ale musel svůj cíl vidět a i vzdálenost, na kterou to dokázal, byla zanedbatelná oproti… “

Na chvíli zcela umlkl a já ho nechal jeho myšlenkám. Nerad jsem se vychloubal a stejně nerad svůj um zbytečně shazoval. Nepřemítal dlouho.

„Vy jste Čtvrtý! Čtvrtý čaroděj, mistr magie duše!“

Krátce, skoro stydlivě se na mě podíval, než zavrtal zase pohled do trávy, ubíhající nám pod nohama. Přesnost jeho úsudku mě překvapila. Podíval jsem se na něj a uznale ohrnul ret. Musel být velmi vzdělaný, aby to dal dohromady. A aspoň trochu se zajímat o magii jako takovou, což zjevně díky svému mistru, kterého zmínil, splňoval.

Pak stačí drobná ukázka Moci, aby si bystrý mladý muž dal jedna a jedna dohromady.

„Král nejste. Ani Manakar Bovan, ani Leanur, a ani nejste barbar, z jejichž rodu by měl nyní dle všeho pocházet třetí Velký z čarodějů, Flaenn, přezdívaný syn živlů.“

Uznale zamručím.

„Dobře, Halzine, dobrá rozvaha. Nebudu se snažit ti ji vyvracet. Jsem Čtvrtý. Jedu právě úplně na jih Kelsie, tam kde ještě Záhoří vybíhá z moře do ohromných výšin. Byl tam nedávno zničen jakýsi klášter jednoho ze starých bohů. Doufám, že teď mi povíš i ty něco víc o sobě.“

Mladík na mě tentokrát na chvíli hledí zcela ohromeně. Před chvílí řekl, kdo jsem, jako by se nechumelilo, a teď je překvapený? Hned vzápětí mi vše vysvětlí.

„Jsem Halzin Ríbn Šáder, pokorný žák boha Erugima. Jednoho ze starých bohů, do jehož kláštera nyní cestuji pravděpodobně na základě stejných znepokojivých zpráv, které tam pudí i vás. Dovolte mi Vás doprovázet, pane.“

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.11198091506958 sekund

na začátek stránky