Konec letecké vyhlídky

Spadnu do sněhu a zachovat si vědomí je dost těžké. Roztříštilo se všude kolem a můj mozek je snad už na kaši. Myslím, že mi krev teče ven i ušima. A ten hluk! Proč je tady takový kravál? Někdo na mě mluví. Sahá! Jen něco nezřetelně zachrčím. Nevnímám význam slov, co mi ten člověk sype na hlavu. Někoho mi připomíná...snad Řehoře? V tom ve mně hrkne a já si vybavím výhružky toho zasranýho skopčáka.

Se zaúpěním se vyhrabu na čtyři a mentálně se natahuju po našem spojení. Je tady? Kde? Kde je? Bolí to a pálím na to poslední zbytky energie. "Grzeorgorz...?" cítím ho, ale nevím, jestli je při vědomí, ale plazím se tím směrem. Nikoho a nic jiného nevnímám. Jediný záchytný bod v tom všem, co se tu teď odehrává. Na nic víc nemám sílu. Ale myslím, že za okamžik omdlím.

Záchranná akce

Portál opět probliknul, ale osobě, která ho tvořila se nedostávalo sil, aby jej udržela otevřený. Dokonce Jena klesala s žuchnutím k zemi, protože ten kdo ji ubližoval nejspíš ztrácel nad čarodějkou moc. Ostrá bolest hlavy slábla, ale ještě pořád jste se ji nezbavili. Bylo to jako opravdu ošklivá kocovina Kolem se rozhostil klid, jako kdyby se souboj s vlkodlaky nikdy nestal. Zimní les si žil svým životem. Barbara díky svým dhampýřím smyslům mohla zaslechnout zašumění vysílačky, ze které se ozval nezřetelný povel. S jistotou věděla, že byl v němčině. Nad vámi se ozvalo táhlé bzzzzzzzzz a nad vaše hlavy naletěl dron. Mechanický zvuk, který oznamoval skenování okolí a potom se ozvala reprodukovaný trochu strojový hlas, který mluvil německy. "Kolik je zraněných? Je eliminováno nebezpečí? Mohu vyslat záchrannou jednotku?"
Dron přeletěl opět ze strany na stranu, aby se porozhlédl po okolí. "Jdeme pro vás." Štěknutí němčiny se mísilo s mručením dronu a hekáním raněných. O pár úderů srdce později se dron stáhl a k vám dolehl zvuk blížících se vozidel. Když se k vám začala vozidla přibližovat, zjistili jste že jde o čtveřici sněžných skútrů. Zády k řidičům seděli střelci, kteří se snažili pokrýt perimetr, kdyby došlo ke střetu s nepřítelem.
Všichni byli jednotně oblečeni do bílých převlečníků německé armády. Jeden skútr zastavil co nejblíž u Jeny. Jeho řidič něco štěkl po svém střelci, a ten zaujal svou pozici, zaklel a hlídal si přidělený perimetr. Řidič si strhl kuklu a odhalil svůj obličej. Mohl být jen o něco starší než Bér. "Demir Yıldırım, německá divize." Představil se v rychlost a potom se sklonil nad Jenou."Madam, můžete otevřít oči?" Zeptal se Jeny a lehce ji poplácal po tvářích.

"Pošlu za vámi své mediky, píchnou vám něco proti bolesti, máte za sebou silný mentální útok." Potom zvedl ruku a pohybem zápěstí přivolal své dva lidi. I ti se zbavili svého maskování a vy jste zjistili, že se jedná o bělovlasou ženu, které se táhne ošklivá jizva přes tvář a nos a o postaršího muže, snědé pleti.

Od jednoho problému ke dvěma novým problémům

Až po pár vteřinách zírání na svíjejícího se a hlavně svlékajícího se muže, mi dojde, že bych měla věnovat pozornost asi něčemu jinému. Tichý nenápadný hlas v mé hlavě mne upozorňoval na zbraň mířící mi mezi oči. Zmateně zamrkám, když od hlavně zbraně přejedu pohledem i k obličeji toho, kdo ji drží. Zadívám se na toho muže zvědavě, ale ani ne vyděšeně, nebo příliš překvapeně. A ano, to, že mne více vyvedlo z konceptu odhalování se a ne fakt, že se mě pokouší někdo zabít, taky o mně asi něco vypovídá.

"Pardon... chtěla jsem pomoct. A nebyl čas se ptát na dovolení," vysoukám ze sebe trochu s podobností se středoškolákem, co se vysvětluje proč, že dopil ty téměř prázdné lahve od vína zatímco rodiče šli vyprovodit návštěvu ven.

Můj osobní advokát v podobě Alice se ozval a já jí byla neskutečně vděčná za to, že tak udělala. Sledovala jsem, jak rychle se zbytkem týmu zpacifikovali jednoho muže, co se začal měnit. Situace samotná se však dál vyhrotila, když jedna z nich začala levitovat a následně se třást. Nadávka, co se mi zrodila v hlavě při té podívané, ani nestačila doputovat k ústům, když jsem najednou pocítila tu tsunami bolesti. Klesla jsem pod tím náporem na kolena a zaměnila nadávku zaměnila za procítěný vzdech bolesti. Pokud nebyl Zrzoun už jistě na svých nohou, tak šel bohužel se mnou k zemi. V zoufalém gestu stlačit rozpínající se bolest v hlavě zpět do ničeho jsem si tlačila rukama na čelo a oči. Přes tu bolest jsem ani necítila, jak se mi klouby prstů odírají o zmrzlou zem.

S tímhle nikdo nepočítal

Jako v cirkuse šlo to ráz na ráz. Akorát bez toho popcornu, cukrové vaty, ale šašci byli (my), krotitelé nebezpečné zvěře taky (Alice), pantomima, kouzelnické číslo světelných efektů a naprosto zmatení diváci co se sem dostali omylem.
Zatímco já bych si mohla vzít osobně, že na mě nikdo neútočil, nebo naopak být poctěna, půlka naší skupiny dostávala kvalitně po hubě. Damián se probral z komatu, Jena se rozhodla zkusit Houdiniho trik, Alice seděla s koleny u sebe jak já ve zkouškovém při mentálním breakdownu, Barb se vrhla na Řehoře a Zrzka s Gerrym se rozhodli si evidentně vyhrabat zemljanku.
"O-ouu...oukej, boží" zmohla jsem se na jedinou odpověď a těkala pohledy mezi ostatními. Barb tedy nic nehrozí, tedy pokud si jí Medvěd nesplete s rybou. Ale to snad ne.
Tak když o Medvěda je snaha se postarat, je na čase začít něco dělat s Houdinim.
"Dame! Neucítíš někde blízko toho hajzla?" křikla jsem na Damiána, zatímco jsem proběhla kolem a skočila Jeně na nohy, abych jí stáhla na zem. Pokud tu někdo čaruje portály, nebo nějaké jiné brány, nemůže být daleko. Gerrymu, Alici ani Katce jsem neuměla pomoct, ale zase byli na zemi. Portál neportál, Jenoslava jede s námi domů.

Tesáky a drápy - konec první kapitoly

"Gery ser na to, teď tu máme trochu jiný problém." Alicin hlas prosekl vzduch jako rána bičem. "Jestli něco neuděláme, tak tu budeme mít hodně nasranýho medvěda." Na poslední dvě slova dodala dost velký důraz. "Katka nám povedla vyřešit dva vlkouše, soudím podle toho co jsem slyšela." Dodala Alice. "Kdyby s námi chtěla udělat to samé, asi už se tu válí naše střeva a mi nemusíme řešit medvěda."
Alice si hodila kvér na záda a vydala se směrem ke svíjejícímu se Polákovi. "Barb, ser na to svinstvo co po tobě teče a pojď mě jistit. Ty jediná máš dost velkou sílu na to, abys ho udržela na zemi." Houkla na dhampýrku, které pomáhal Gerry ze země.
"Teď to bude trochu bolet, Méďo. Pokud ji přiklusala Barb na pomoc, tak a zpacifikovala ho, tak se naklonila nad něj a začala konat to co uměla nejlépe. Z Grzeorgorzových plic začala vysávat vzduch a tím se ho snažila přivést do limbu, aby se Méďovi nezachtělo někoho z jejich kolegů rozervat na kusy. "Až se uklidníš, pustíme tě." Dodala Alice. Musela eliminovat další průser a proto si nevšimla toho, že i s Jenou se děje něco divného.

Shituace kolem Jeny

Jenino tělo volně levitovalo ve vzduchu a na čarodějčině tváři bylo vidět že svádí nějaký vnitřní boj. Chvilku to vypadalo, že má Jena na vrch, ale po chvilce se její tělo začalo nekontrolovatelně třást. Gerry ucítil tlak v hlavě, který ho donutil klesnout na kolena do sněhu a chytit se za hlavu. stejný příval bolesti zasáhl i Katku. Damián, který utrpěl vážné zranění se probral, a spolu s Kordélií a Barb viděli co se děje, měli jak jasný obraz tak zvuk. Vedle Medvěda klečela i Alice a svírala si hlavu avšak jí obličej bolest nekroutila tak jako ostatní. Jena vnímala to co se děje, dokonce si všimla jak sigily pod ní začaly jasně zářit a za jejími zády se ozvala ohlušující rána hromu.
Tři které nepostihl plošný mentální útok, mohli vidět jak se objevil před Jenou portál, který dvakrát problikl a potom zmizel, ten který ho vyvolal nejspíš nebyl schopný jen udržet funkční a proto se rozplynul.
Jena stále levitovala nad svítícím sigilem a zbytek týmu kvílel bolestí. S Jenou, Bérem a Damiánem se teď nedalo vůbec počítat.

Hell event pro otrlé

“Schweine hund, tak tohle by bylo.” Okomentoval jsem proces, který se udál s vlkoušem a pak nabídl ruku Barb, abych ji případně pomohl na nohy. Ale to už jsem se otáčel, abych zase zkontroloval situaci vzadu. Protože Jenna ani Řehoř na mé otázky nereagovali, tušil jsem, že to bude vážnější a teď to i viděl.

“To není dobrý.” Zamručel jsem, ale nebylo to směřováno na ty dva. Mnohem větší obavy jsem měl z toho, co tam vyváděla ta nová. Konečně mi došlo o co se tím mumláním pokoušela. Snažila přivolat nějakou bytost z pekel. Bez váhání jsem na ni namířil a byl připravený to zmáčknout, pokud by se mi cokoliv nezdálo. S něčím takovým si zahrávat vždy neslo nemalá rizika, navíc v jejím stavu, kdy byla ještě oslabená. Měl jsem s tím letité zkušenosti, ostatně je to můj obor. Neznal jsem sice její složku, netušil jsem jak je silná, ale odstřelit ji dříve, než nám to tu podělá ještě víc, se nezdálo jako špatné řešení. Na druhou stranu, co se ještě může podělat? A já se cítíl být dostatečně chráněný, proti takovým entitám.

Že tu bytost nakonec přitáhnout dokázala jsem poznal okamžitě, však jsem to už viděl tolikrát, ale zda ji má pod kontrolou, tím jsem si stále jistý být nemohl. Kátě se zakalily oči a začly se dít věci. I údiv, který projevila Alice (a která ji navíc zřejmě znala), mě utvrdil v tom, že to není dobré a já raději pistolí mířil dál Kateřině přímo mezi oči. Trochu se mi ulevilo, že ty věci se začínaly dít v náš prospěch.

Nešlo o nějaké plivnutí do jezírka, jiskřičku co vyskočila z ohně. Kateřina tu zažehla pořádnou pekelnou vatru. Dostavila se jakás takás vize, ale mnoho mi toho neřekla. Bylo to tak silné, že to zaznamenala i Sariel a já skrze naše spojení cítil, jak se teď telelí blahem. A slyšel i její prupovídky. “Jo, nejsem jediněj a vyvolenej, to by mi tak ještě chybělo.” Utrousil jsem, né dvakrát nadšeně. Kateřina přišla k sobě a já sklopil zbraň. “Nemám rád překvapení. A tohoto druhu tuplem ne.” Řekl jsem k ní na vysvětlenou a sám přemýšlel, zda nebude potřeba oprášit staré složky ukradené z bývalého nacistického archivu. Pár tehdejších experimentů by možná stálo za vyzkoušení, už pro naši bezpečnost. Teda pokud to přežijem.

Výlet do jiných krajů

Nejdřív mě začaly pálit jizvy jako kdyby se rozhořely. Hned po té mě začala svrbět kůži a svět mi potemněl. Celkově jsem měla pocit, jako kdybych se stáhla dovnitř sebe samé, ale zároveň jako kdybych se ocitla někde jinde. Zatetelení vzduchu na třech místech se proměnilo v uhánějící chlupaté bestie ze samotných pekel. V zátylku jsem ucítila ledový chlad strachu a zároveň jsem cítila jistou familiárnost, podobnou tomu, když vedoucí této skupiny sáhl předtím pro svou moc. Ale v tomto případě jsem to cítila naplno. Byl to stejně zahlcující pocit jako když si po letech dáte oblíbený ovocný mléčný koktejl, nebo si koupíte pedro gumídky, které vás provázely celé dětství. Najednou jako kdyby mezi tamtím okamžikem a nynějškem neuběhly celé věky ale sotva pár vteřin.

V tuto chvíli nejsem vůbec dobrý týmový hráč. Moc nevnímám štěkané rozkazy na mne, pokud tedy jsou na mě mířené. Neslyším ani Alicino vydechnutí s příslibem dalšího vysvětlování z mojí strany. Jediné, co tak možná vnímám je tělo zrzouna opírající se o mé, ale ani to mi teď nepřipadá příliš důležité. Ohlédnu se směrem za prvním bolestným řevem a lámanými větvemi, následně obrátím svůj zakalený pohled za tím druhým bolestí protkaným vřískotem. Třetí řev brutální smrti nepřišel, místo toho se ke mně hnal pekelný pes s odhodláním raketové střely. Zakročím jednou nohou v při přirozené podvědomé touze před něčím takovým utéct. Ale dál jsem se nehnula, protože jsem věděla, že tomuhle bych stejně neutekla, a taky protože jsem se podívala za něj, ke kraji lesa. A zahlédla jsem... cosi. Někoho. Strach mě zaplatil s takovou razancí, že jsem se už ani nezvládla pohnout. Povedlo se mi pouze odvrátit zrak, když ke mně ten pekelný pes ke mně dobíhal a vrazil do mých nohou čumákem ne nepodobný vyděšenému rodinnému psu, když uslyšel petardy na Nový rok.

A pak ten pohled zmizel, pekelný psisko zmizelo, stejně jako vidina toho někoho na okraji lesa, kdo i jen díky pohledu na dálku roztřásl moje tělo strachem. Zalapala jsem po dechu. Vzduch byl ostrý a ledový, ale přesto to jsem potřebovala, aby se mi povedlo rychle se uzemnit v tomhle světě. Pohled mi jako první padl na rychle se svlékajícího člena týmu. Dvakrát jsem otevřela a zavřela pusu na prázdno.

Co se tady stihlo stát když jsem byla těch pár vteřin mimo?!