Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Když nás palácová stráž vyprovodí před bránu, nevypadám až tak zkroušeně, jak by možná vzhledem k situaci bylo záhodno. Ne, že by mi na slíbené a nyní ztracené odměně nezáleželo, ale... Pořád jsme živí a to mi docela stačí. A dobrodružství mám zase na chvíli dost. - Alespoň tedy doufám!
Seberu ze země svá zavazadla a otočím se k ostatním.
"Díky, dobře se mi s vámi putovalo." Usměju se přátelsky na zbytek výpravy. "Doufám, že najdete svoje štěstí."
Vezmu Vraníka za otěže, ale na odchodu se ještě zarazím "Rád se stavím Torine. Můžem tuhle výpravu zapít... Ať už byla úspěšná, nebo ne."
S poněkud šibalským výrazem mávnu na trpaslíka a vydám se k sídlu geografické společnosti, abych se ohlásil a nechal si ustájit koně.
Doufám, že dostane slušně nažrat a pořádně si odpočine, protože něco mi říká, že jsme ještě tak úplně neskončili.

Cesta zpátky do hlavního města probíhá v pochmurné náladě. Po našem posledním rozhovoru si s lebkou válečníka již nemáme moc co říct. Navíc, mí ostatní společníci jsou z nemrtvého válečníka celí nesví. Snad jen kromě Tairy. Zanechám jej tedy na pahorku nad cestou na místě, se kterým je Dak spokojený. Ani to ale morálku nepozvedne. Očekávám, že rozhovor s králem nebude snadný. Úkol jsme sice celý nesplnili, ale udělali jsme pro to vše, co jsme udělat mohli. Princeznu jsme dostihli a s korunkou se vracíme zpět. Můžeme za to, že naši výpravu vyslali s takovým zpožděním? Můžeme za to, že nás vybavili tak nespolehlivým magickým kompasem? Přesto ze zkušenosti vím, že lidští monarchové nebývají vždy čestní a féroví. A nemusí na nás čekat nic dobrého.

Na audienci si nás král jen mlčky vyslechl a potom nás vyhodil. Stálo mě to všechno sebeovládání, abych zatnul zuby a nehádal se. Nebylo by z toho nic dobrého. Cestou z paláce si ostatní naposledy prohlédnu. Hádám, že s většinou se už nikdy neuvidím.

„Loučím se s vámi přátelé, spolubojovníci. Mohlo to dopadnout líp, mohlo to dopadnout hůř. Kdo si chcete po cestě odfouknout, jste zvaní. Je to hostinec U zlatého kováře, kousek nad Koňským trhem. Když se zeptáte, určitě vás tam někdo navede.“

S těmi slovy zrychlím krok a začnu si to rázovat za svou rodinou.

Zbytek dne vám nechává v ústech vysloveně hořkou pachuť, která je s každou situací víc a víc intenzivnější.
Začalo to smrtí Vesny, nejistotou ohledně podivných stop a chybějícího koně, dvojitým pohřbem, depresivní rozpravou s kostěnou lebkou, neohlášeným odchodem Arielle, zmizením Galdura... a navíc začalo po setmění pršet.
Zůstala vám zlatá princeznina korunka a pocit, že takový konec vašeho úkolu jste ještě před několika hodinami nečekali.

Noc jste přečkali v náladě ostražité nervozity, ale žádný incident se nestal.
A tak jste se vydali na dlouhou cestu domů.
Je třeba říct, že alespoň ta proběhla bez nehod, byť ne bez vzrušujících událostí. Než jste opustili rozvrácené pohoří, začali jste potkávat cestovatele. Jedince, skupiny, i celé vojenské jednotky. Všichni se přijeli podívat, co se to tu vlastně událo a vy jste se často stali cílem dotěrných otázek. Netrvalo však dlouho a naučili jste se ty správné odpovědi, které cizince odpálkovaly nejrychleji, a vy mohli pokračovat v cestě.
V Krásnodaru už byl výbuch horského masivu a dvojice draků tématem číslo jedna a postupně si, jak už to s klevetami chodí, začaly žít vlastním životem. Různé fantaskní přikrášlování jste měli to potěšení slyšet. O tom, že draků bylo hejno a každý se rozletěl vlastním směrem, že byli osedlaní polonahými černoškami, že Lavinové hory zničila Ohnice, když se probudila ze spánku, nebo že trpaslíci to při těžbě kamene přehnali se střelným prachem.
Na rozdíl od obyčejných kmánů vy víte, co se přesně událo, ale usnesli jste se, že takové informace nejsou pro cizí uši, přinejmenším, než se dohodnete, jak s nimi naložit.
A k žádné dohodě nedošlo za celé dva týdny, co trvala jízda do Korálu.
Vlastně jste většinu té doby trávili ponurým mlčením, každý zaměstnán vlastními myšlenkami.

A pak už jste minuli Černou bránu hlavního města Paranské říše. Konečně.
Vaše cesta vedla rovnou do gildy, odkud vás bohatě oděný lokaj odvedl na královský hrad.
Audience u krále kupodivu nedopadla nejlépe. S kamennou tváří vladař vyslechl váš příběh a přijal zlatou korunku, poslední pozůstalost po Viktorii. Chvíli jste se báli, že vás nechá na místě popravit, a těžko byste se mu mohli divit. Na jeho místě byste pravděpodobně jednali stejně. Horkokrevně a unáhleně. Proto se vám dost ulevilo, když vás jen bez odměny nechal vyhodit z paláce.
Vaše výprava, která měla být prvním krokem na cestě ke slávě, se právě neslavně skončila.

Ze sdělení Arielle mě zamrazí v zádech. Někdo šmejdí kolem našeho tábora? Tady? Z toho nemůže být nic dobrého.

„Možná tím portálem prošel někdo další? Ještě před námi?“

Navrhnu, ale příliš přesvědčený nejsem. Možná to byla nějaká zelená kůže tady z hor. Vzal nám koně, čeká, že ho budeme hledat. Je někde poblíž schovaný i s kumpány, připravený nás přepadnout. Skoro upozorním Bacha na to, aby byl opatrný, ale na poslední chvíli se zarazím. Bacho ví, co dělá. A tak na něj jenom kývnu při odchodu.

Kromě znepokojivých zpráv vše vypadá v pořádku. Nic z našich věcí nechybí. Buřt spokojeně pohazuje oháňkou. Myšlenky mi ale krouží v hlavě bez přestávky. Co se stalo dole v kráteru? Co nás čeká po návratu domů? Co to všechno znamená? Musím se něčím zabavit, než si nervozitou rozkoušu poslední zbytky plnovousu.

Popadnu polní lopatku a vydám se najít místo pro dva hroby. Není to snadné, krajina všude okolo je rozlámaná a kamenitá. Nakonec se spokojím se skoro rovným pláckem u kusu skály ve tvaru zlomeného zubu. Rychle zjistím, že vrstva hlíny není příliš hluboká a hroby tak budou mělké. Přesto se dáme do práce a než nás zastihne soumrak, jsou Vesna i princezna pod zemí. Stihneme na hroby navršit i pár kamenů. Není to dokonalá práce, ale pokud se tady ještě zítra zdržíme, budu mít příležitost mohyly vylepšit.

Nálada je celkově pochmurná. Vesnu jsem neznal příliš dlouho, ale i za tu krátkou dobu jsem si ji oblíbil. Bude mi na cestě zpátky chybět. Není to první a nespíš ani poslední druh ve zbrani, kterého jsem musel pohřbít. Nikdy jsem si na to úplně nezvykl. Vedle vesny odpočívá princezna z Korálu. Za života jsem neměl příležitost ji poznat. Její smrt nám nepochybně přinese spoustu problémů. Nenapadá mě, co jsme mohli udělat jinak, abychom ji dostihli dřív a zachránili. Rozloučíme se s mrtvými pár momenty ticha.

Zpátky v táboře Bacho připravil malý, skrytý oheň. Můžeme se aspoň trochu zahřát a sníst něco teplého k večeři. Není mi příliš do řeči a pohled i myšlenky mi neustále odbíhají k torně opřené opodál. Po chvíli se odpojím od ostatních a posadím se stranou. Otočím svou tornu a zadívám se na lebku válečníka, připevněnou k boku. Nejsem tak daleko, aby mě ostatní neslyšeli.

„Daku Rabathe, měl bys chvíli čas si se mnou promluvit?“

Na chvíli se odmlčím.

„Tam dole, kde jsme spolu bojovali, jsme se rozhodli pomoct Galdurovi. Bylo to ale rozhodnutí udělané v rychlosti. V podstatě jen na základě toho, co nám tehdy řekl. Rád bych znal tvou stranu příběhu. Proč jste ho sem pronásledovali? Co provedl takového, že si zasloužil vaši nenávist?“

Lebka odpoví nezúčastněně, jak se na nemrtvého sluší.

„Není to nenávist ke konkrétnímu jedinci. Rasa jaghutů je nebezpečná. Příliš potenciálu a touhy po moci. Zažili jsme to dříve a nehodláme se nechat znovu zotročit. Ani nikoho dalšího.“

Odpověď válečníka mě příliš neuspokojí.

„Tady v našem kousku světa je rasa jim podobná. Říkají si orkové. Jsou menší, než byl Galdur. Rozlezlí jsou všude možně po horách. A jsou to svině bez špetky cti. Nemůžeš věřit slovu, které vypustí z těch jejich mord. Ale nedá se říct, že by byli nějak víc nebezpeční než jiné rasy. Dají se zabít stejně snadno jako všichni ostatní.“

Jednou rukou si prohrábnu plnovous a snažím se srovnat své myšlenky.

„Čím jsou ti jaghuti tak nebezpeční? Tam dole to vypadalo, že jeho ledovou magii není těžké zničit ohněm.“

„Jejich život je možné ukončit stejně jako u ostatních. A ne všichni jaghuti jsou tyrani. Avšak i šance, že se opět může narodit někdo jako Raest, ospravedlňuje naše chování.“

Na chvíli se odmlčí, ale pak pokračuje.

„Za portálem byla naše nejsilnější kostějka. Kouzly jaghuty jen tak něco neporazí. Avšak led a chlad málokdy znamenají problém pro naše holé kosti.“

Opět to vypadá, že už skončil, avšak než stihnu odpovědět, jednu větu doplní. Nikdy bych nečekal, že uslyším něco podobného od nemrtvého, ale tón jeho hlasu zní skoro … spokojeně.

„Proto je máme.“

Začínám se nesouhlasně mračit nad vysvětlením, kterého se mi od lebky dostává.

„Takže … vy je lovíte pro případ, že by se někteří z nich rozhodli vám ublížit? Nebo znovu ublížit?“

„Možná jsem příliš mladý a naivní, ale nedokážu si představit, co vám museli provést, že to vyžaduje tak strašlivou odplatu. Vždyť kde je v tom nějaká spravedlnost? Za zločiny by měli být potrestaní ti, kteří je provedli. Ne celé jejich rodiny, vesnice, města…“

„Vy máte schopnosti, jak proti nim bojovat. Jak ztrestat ty, kteří si to zaslouží. Místo toho zabíjíte všechny bez rozdílu. Celé mi to přijde jako jedna velká krevní msta.“

Lebka mi odpoví klidně a nezaujatě, jako by se ho má výtka netýkala.

„Nečekám, že to pochopíš, smrtelníku. Ať jsi cokoliv za stvoření, ty, ani tví soukmenovci nemůžete být podobnými tyrany. Nedisponujete dostatečnou mocí. Žijete a pak umíráte. Neumíš si představit úroveň násilí a područí, jemuž můj lid byl vystaven. To si nezaslouží nikdo. A proto, ve jménu svobody všech, někteří musí zemřít. Aby byla zajištěna jistota pro většinu.“

„Menší zlo, chceš-li.“

„Je jedno, zda s tím souhlasíš, je jedno, zda se mi budeš mstít. Já už jsem neuspěl. Ale ostatní T'lan Imass úkol dokončí.“

„Dobře se soudí, když tvůj lid není otrokem pro rozmary tyrana nevýslovné moci. Na mém místě bys jednal stejně.“

Pokrčím rameny.

„V takovém případě bych chtěl zabít toho tyrana. Ne vyhladit celou jeho rasu. Nemá smysl se o tom dál bavit. Ty svůj názor nezměníš a já taky ne. Ten Galdur konkrétně … provedl něco, nebo ne? Proč jsi ho nazval Kameníkem?“

Nevím, čím to, ale úplně cítím, jako by lebka taky pokrčila rameny, pokud by nějaká měla. Dle mého přání pak ale komentuje jen to, na co jsem se jí zeptal.

„Je kameníkem, protože staví cestu. A pokud se ptáš na to, zda konkrétně tento jaghut byl jedním z tyranů, pak ne. Nebyl.“

Poslední odpověď mě zanechá jen víc zmateného než předtím. Staví cestu? Tím myslí portály, jako ten, který jsme dneska pomohli zavřít? Nejsem si jistý, na co dalšího se zeptat, tak se na chvíli odmlčím.

Takže tak.
„To je mi líto,“ krátce přikývnu, odvrátím se od mrtvé a chvíli stojím s pohledem upřeným do zeleného přítmí lesa kolem.
Přemýšlím, co jsme mohli udělat lépe. Možná to byl nerozum, nechávat tady Vesnu bez dozoru… Ale na druhou stranu, možná kdyby nás bylo jen o jednoho méně, nevrátil by se zpátky nahoru nikdo. Možná jsem ji měl odnést za Arielle rychleji, tam, po tom kamenném krupobití… Možná…
Povzdychnu si a vrátím se do přítomnosti. Tenhle svět patří živým. A na lítost bude čas později.

Zběžně prohlédnu obsah svých sedlových brašen, ale nechce se mi věřit, že zrovna můj koník by se nechal od kohokoliv cizího chytit. Přesto je to znepokojující. Kdo nás mohl sledovat až sem?
„Divná věc,“ poznamenám k Arielle. „Vzal si koně a zmizel? Teď večer?“ Mrknu nad vrcholky stromů, kde se obloha barví do svého večerního rudého odstínu a nejistě se zamračím. Ať už se tady děje cokoliv, my tu budeme muset zůstat taky. Takže bychom neměli ztrácet čas. Ono to nějak dopadne.
„Přinesu nějaké dřevo na oheň,“ přehodím výhybku do praktičtější roviny. „…Asi tu zůstaneme, ne? A přitom se taky můžu podívat, jestli něco podezřelého neuvidím.“
Pokud nikdo nic nenamítá, odstrojím Vraníka, hodím vybavení na hromadu a jdu se podívat po okolí, než šero ukryje všechny stopy.
Když si vzpomenu, jak úmorné a složité bylo dostat Vesnina koně sem, nechce se mi věřit, že by ho tajemný neznámý dokázal odvést pryč od stáda nějak zvlášť rychle a snadno. Během pátrání také nezapomenu sebrat každou jakž takž suchou větev, kterou potkám. Vážně už nemám dost energie na to, abych šel dvakrát.

Když se vydrápeme nahoru, tak už je skoro večer. Rána na krku mě studí, ale odolám pokušení sloupnout Galdurův led. Ještě stále jsem rozmrzelý z toho, že jsme museli tělo princezny přenechat výtvoru Tairy. Sakra jsem trpaslík, který by měl běhat po horách jak kamzík, ale tento terén dal zabrat i mně. Je možné, že jsem mezi lidmi vyměkl? Že už ani po stráni nedokážu vyběhnout bez zadýchání?

„Díky.“

Pronesu směrem k Taiře. Potom pohledem přejedu přes Vesnu a Arielle a možná trochu mimoděk nesouhlasně zavrtím hlavou. Bez dalších slov dojdu k Buřtovi. Zkontrolovat jej a vyhrabat z brašny polní lopatku.

Posledních asi tak dvacet metrů už si myslím, že fakt nevylezu.
Odřený i udřený, přestávám věřit, že ještě někde na světě existuje nějaká rovina, když se nade mnou najednou objeví Vraníkova hlava s trsem borůvčí v hubě a přátelsky zastříhá ušima. Sláva! S novou energií se vydrápu ten poslední kousek a zase stanu zpátky v lese. Je to krásný pocit...
Podrbu svého koně na širokém čele a užívám si paprsků odpoledního sluníčka a vůbec toho, že tu můžu stát. Byly chvíle, kdy jsem si opravdu myslel, že už mi to nebude dopřáno.

"Hej, to jsme my," usměju se přátelsky na Arielle, když si vidím, jak s napětím pozoruje okraj propasti. Jestli zaslechla všechny ty nadávky, hekání a funění, co jsme vydávali po cestě nahoru, kdo ví, co čeká, že zezdola vyleze.
"Galdur pořád leží dole. Co koně, v pořádku? Co Vesna? - "
Teprve pak si všimnu ležícího těla. Ztichnu, skousnu si ret a tázavě se podívám na léčitelku. Vraník, který se dožaduje dalšího drbání, do mne drcá hlavou, ale stojím dál s rukama spuštěnýma a čekám, jestli padnou ta slova, která si nepřeji slyšet.