Adam

Vydechla jsem, mé nozdry se rozšířily a já si prohrábla krátké vlasy. I přesto, že jsem takovou odpověď čekala, stejně mě to dostalo a dostalo mě to v takové míře, že jsem nevěděla, jak na to zareagovat. Spojila jsem ruce před svým obličejem a ukazováky jsem se dotkla nosu, ale byla dost opatrná, abych se nedotkla svých úst. Na chvíli jsem zavřela oči.

Jaké jsou tvé motivy? Jen pomsta? Proč město?

„Jdeme, město na nás už čeká,“ souhlasila jsem nakonec a vyrazila jsem opět za Adamem, ruce svěsila podél těla.

Cesta zpátky

Reinhard, Chris, Naomi, Terence

"Beru Tě za slovo a opovaž se říct, že s vojáky netancuješ."

Ještě popíchnu naší spojku a vlastně jsem rád, že se někdo těší že se vrátíme. Taky jsem rád, že si nebere osobně vtipy na boty, tancování atd. Naštěstí patří k té nezahořklé skupině, která chápe že osud se těžko změní. Nechal jsem Chrise odpovědět na náš výsledek u toho domu. Někdo tam byl. Věřím, že tam někdo byl a prostě se bál, ale to je jeho věc. Naomi věděla jak náš kurz upravit, tak jsem se nijak nesnažil do toho zasahovat. Vím, že jsou chvíle, kdy je to spíše ku škodě než užitku. Navíc není nic horšího než poručík po škole s kompasem. To já sice nejsem, ale přišel bych si tak. Tak jsem si užíval jízdu až do doby, než se nám nahlásil nějaký "nepřítel". To byla chvíle, kdy jsem zase začal více dávat pozor a hlavně stáhl okýnko a připravil se do palebné pozice.

"Už jsem jí viděl. Všichni oči na stopkách."

Beth jsem neodpověděl, ale to teď není na pořadu. Teď potřebuji stoprocentní soustředění na to co děláme. Cítil jsem, že auto zrychlilo a ta holka podle všeho taky. Nevím čeho chce dosáhnout, ale vůbec se mi to nelíbilo. Zamířil jsem daleko před ní, abych jí neohrozil, ale dost aby pochopila že to myslím a dvakrát zmáčkl spoušť. Mířil jsem na cestu kam měla běžet, protože logika praví že se zasekne, zpomalí nebo tak. Nerad bych jí zastřelil, ale udělám to pokud bude dál hrozba.

Krátké konverzace

Dee

Zarazil se, když uslyšel doktorky slova. Ohlédl se po ní, ale když ji nenašel dva kroky za ním, zastavil se. Zmateně se zamračil a ohlédl se víc. Obočí se mu svraštělo, jak se to snažil pochopit. Zůstal stát.

"Ano," odpověděl a díval se na doktorku tu prostou pravdu v nejsurovější formě. "Oni udělají. Brrrána otevřřřená." Zopakoval gesto mávnutí ruky směrem k univerzitě. V jeho podání to bylo rozšafnější gesto než to, které udělala Dee. Připomínal někoho, kdo se teprve učí těmto věcem, nemá v tom takovou finesu.

"My jdeme," pokračoval Adam a kývnu rukou druhým směrem, kam mířili.

"Město," hlesnul a jeho tvář se opět stahovala něčím negativním. Snad netrpělivostí. Přešlápl na místě. Tiše zavrčel. Znělo to hrdelně, ale tlumeně.

Bosá dívka

Reinhard, Chris, Terence, Naomi[/center]

Cesta byla naštěstí vcelku hladká a mně nedělalo větší problémy se zaměřit na místo, odkud jsme odešli. Doufal jsem, že uvidím lidi, kteří budou nadšeni za to jídlo. Namísto toho jsem uviděl jen zprzněný dépéčko. Tak jsem si povzdechl a otočil se zpět na sedačku.

"Hovno, jen nějaký dépéčko. Tak tamti snad někam zdrhli," řekl jsem ostatním, aby věděli. "Můžem už jet normálně Naomi."

Ohlášenou změnu směru od Beth jsem nijak nekomentoval. Bylo fajn, že jsme měli takový intel. Ale jinak to byla bohužel vcelku běžná situace, do které jsme se jako přeživší dostávali. Nicméně opustili jsme oblast rodinných domů. Obchodní centra a kancelářské komplexy jsou budovy, se kterými mám ty nejhorší zkušenosti. Sbíhají se tam individua, která často doufají, že tam na ně ještě něco zbylo a nebo že okradou ty, kteří si to myslí a zavítají tam. Takže jsem si jen pro sebe zabručel a vzal pušku zpět do ruky, abych byl případně rychleji připraven. A vzhledem k tomu, že po chvíli Naomi dost zpomalila, plně jsem stáhnul okýnko.

Mno ale jak Beth řekla, že se někdo blíží k mostu, kam jedeme i my, pušku jsem vytáhnul ven z okýnka. Minimálně to může sloužit jako odstrašující prvek pro někoho. No ale nakonec z toho byla, minimálně prozatím, jen jedna mladá dívka. "Doprdele," vyšlo ze mně. Na jednu stranu bych nejradši pušku schoval a zavolal na ní, že od nás ji nic nehrozí, ale namísto toho jsem začal zkoumat okolí. Především prostor za ní, odkud přiběhla a přilehlá okna a to včetně vyšších pater. Zkušenost je bohužel taková, že někdy nevinně vypadající lidi jsou prostě jen návnada. Pokud bych někoho dalšího uviděl, ihned bych to zahlásil. Jinak můžu po chvíli pátrání ostatním říct, že to vypadá čistě a že je nejspíš opravdu sama.

Cesta zpátky

Reinhard, Chris, Naomi, Terence

"Rozumím, otvírám šampaňské a beru si svoje nejlepší taneční boty," ohlásil vesele Bethin hlas. "Dobrá práce. Ale stejně oči nezamhouřím, dokud vás tu neuvidím."

Jak se Chris koukal do oken, ve kterých předtím slyšeli zvuky, zahlédl pohyb. Klimbavý, trhavý pohyb. A pak znovu a znovu. Nakonec se technickému odborníkovi podařilo zaostřit na tu postavu kus od okna. Nebyl to ani jeden z těch dvou, které předtím zahlédl. Bylo to dépéčko. Chyběla spodní čelist a evidentně se někde zasekl, protože se jeho pohyb zdál omezený.

Po té, co dostala Naomi pokyn od Chrise, že už může přidat, šlápla na to s chutí milovníka rychlých jízd. Vzhledem k tomu, jak pevně svírala ale volant a jak často kontrolovala zrcátka, to spíše bylo kvůli tomu, že chtěla mít toto místo již pouze ve vzpomínkách. Sotva se dostali zpět na hlavní cestu, trochu zvonila, ale přesto řídila o něco sebevědoměji než cestou sem.

"Bethino dopravní zpravodajství v celou," ozvala se opět Beth, když už většinu cesty měli za sebou. "Vemte to spíš jižním směrem. Nahoře, jak jste jeli předtím se zastavili nájezdníci. Naomi potřebuješ navigovat?"

"Sice bych dál ráda slyšela tvůj líbezný hlas, ale nemusíš, vím kudy to vzít," odmítla s úsměvem řidička. Než bez úsměvu a pouze polohlasem dodala: "Kdysi jsem tu chodila do školy."

Cestu tak všichni muži v autě přestaly poznávat. Pořád to byli silnice se sem tam nějakým rozbitým starám vozidlem, ale ulice byli jiné. Rodinné domy vyměnili nefunkční obrovská a opuštěná obchodní centra.

"Na jedenácté hodině. Někdo se blíží k mostu, kam míříte. Moc dobře to nevidím, ale je to asi jeden člověk," ohlásil Beth s vážnějším tónem. Most byl nějakých tři sta metrů před nimi. Bohužel, Naomi v tuto chvíli jela velmi pomalu, protože kličkování bylo obtížnější. Řidička opět sevřela pevněji volant a pokusila se aspoň trochu přidat. Terence si připravil zbraň, ale bohužel byl na opačné straně auta. I tak se pro jistotu začal na své straně rozhlížet. Ulička, ze které se nepřítel měl vyřítit se nebezpečně blížila. Naomi zaklela, jak musela opět trochu zpomalit, protože prostor byl moc úzký. A pak z té vedlejší uličky vyběhla ona postava. Dívka, polonahá mladá dívka. Reinhard ji mohl poznat. Byla to tatáž dívka - aspoň co mohl soudit - kterou viděl předtím ve dveřích jednoho z domů. Pro Chrise to byla prostě mladá dívka, které mohlo být maximálně 18 nebo 20 let. Na sobě měla pouze krátkou kožešinovou sukni a pruh látky, co vedl diagonálně od jejího ramene k boku a vypadal, že by v něm mohla něco nosit. Kolek krku jí skákal starý dalekohled. Pleť měla opálenou a chodidla bosá. Běžela, co jí síly stačily, ve tvářích byla rudá. Jakmile je spatřila, přidala ještě do běhu. Snažila se doběhnout k mostu ještě dřív než oni.

Adam

Pevně jsem sevřela zuby k sobě a dala si ruku na spánek. Fuj. Au. Co to je? Vzpomínky byly jasnější i přesto, že byly jako v mlze a já snad musela dostat takovou ránu do hlavy, že jsem měla ztrátu paměti. Měla jsem i otřes mozku? Nebylo mi zle od žaludku, netočila se mi hlava, jen mě bolela a do zrcadla jsem se nepodívala. Musím zjistit, jak na tom jsem, až k tomu bude příležitost.

Musím zjistit, co se stalo.

Ublížil mi, aby se dostal ven? Jestli ano, dokáže mi ublížit znovu? Proč mě nechal naživu a ne Artura?

Se sevřenými rty jsem sledovala přehlídku jeho síly. Tím, jak jediným gestem dokázal skupinu dépéček odlákat a svést z cesty. I kdyby se mi podařilo přežít útěk z institutu, tohle docela jasně mohla být moje konečná. Mohli jsme si pomoct. Vzájemně. Ačkoliv by to on beze mě asi i zvládnul. Nějak, pomalu. Ale já bez něj…? No, to byla jiná píseň.

Taky bych to zvládla.

Nadechla jsem se. Zhluboka.

Mnohem raději bych teď byla v laboratoři a studovala tkáně a buňky.

Napřímila jsem se.

„Viděla,“ souhlasila jsem. Tiše. Chtěl se mstít? Ale pak proč tahal mě s sebou? Na rozdíl od něj jsem pořád stála a nejistě ho pozorovala. Nevěděla jsem, co se mu zrodilo v hlavě za nápad. Co chtěl udělat. Bylo to bezpečné? „Adame, chceš udělat…,“ naznačila jsem rukama trhání. „Ublížit... jim?“ ukázala jsem směrem na sever, na univerzitu.

Vůbec jsem nepředpokládala, že by mi dokázal lhát. Na to byl moc jednoduchý a už to, že jsme spolu mluvili, bylo více, než bylo očekávané. Nejen pozdravy. Rozuměl mi! Ale že by dokázal lhát? Caliban bylo pro něj spojené s tím negativním, jestli měl univerzitu spojenou s tímto jménem...

Co pro něj univerzita znamenala? Nebo... tam byl předtím, než se všechno pokazilo?

Cesta do neznáma

Dee

"Dobré ráno, Adame," zazněl Deein hlas společně s tichým zaskřípěním vozíku, když zastavila před jeho celou. Dee pozorovala, jak se poklidně Adam pomalu přestal opírat v rohu své cely a přešel trochu blíže k mřížím. Jedna z věcí zajímavých na dépéčkách, které ještě nikdo nikdy nebyl schopen vysvětlit byla, že kdykoliv neměla co dělat, spíše stála než seděla.

"Hrrr... dobrrrrré rrrráno, Dee," zachroptěl Adam.

Doktorka s sebou trhla. Vzhlédla a podívala se na Adama. Vážně to slyšela? Adam stál a docela lidskýma očima se na ni díval, ale jeho tělo vypovídalo o tom, kolik násilí prožil, přežil a způsobil. A pak kývnul hlavou přesně tím způsobem jakým se lidé zdraví, když se potkají na chodbě a nechtějí na sebe hulákat.

Adam rozuměl! A odpověděl! To byl neskutečný pokrok. Co pokrok, naprostý skok ve znalostech a schopnostech! Byla to jasná známka toho, že jejich výzkum funguje! Naděje najednou zahořela v Deeině hrudi. Radostně přistoupila s tácem blíž. A pak...

Hlava jí rozbolela ještě víc. Podobně jako tomu je, když člověk udělá nepřirozený pohyb nebo něco, co jej zraňuje. Naštěstí slunce nebylo příliš intenzivní, aby rozvíjelo onu ostrou bolest hlavy a chladnější vzduch také příjemně ochlazoval. Adam stále pokračoval rychlejší chůzí a na Deeiny otázky vydal několik hlubokých zabručení.

Pak se zastavil, zvedl ruku v jasném gestu, aby se zastavila taky. Ohlédl se a chvíli prostě jen pozoroval obzor. Pak znovu zagestikuloval rukou, aby jí ukázal, kam se má dívat. Byla tam skupina dépéček, rychle se šinoucí směrem k nim. Adam se napřímil a začal dýchat nozdrami. Čelisti měl opět pevně sevřené a upřeně hleděl na zvětšující se skupinu. A pak znovu zavřal. Hlasitě, výhružně a rozhodně. Možná v tom byl nějaký rozkaz. Rozhodně to tak působilo, protože skupina změnila směr, aniž by se pokusila překonat vzdálenost těch několika desítek metrů mezi nimi. Místo toho zamířili víc na sever. Směrem k univerzitě. Adam mlčky čekal až neproběhne kolem poslední z minimálně dvacetičlenné skupiny dépéček, než se obrátil na Dee. Podíval se jí do tváře.

"Ty...jsi... Adama... viděla," zachrčel po chvíli dalšího snažení se. Mračil se soustředěním, když ta slova pronášel. "Oni..." rukou mávl zpět na sever. "Caligan..." zavrčel.

Zhluboka se nadechnul, odfrkl si nosem a pak se opět rozešel.

Opět v autě - směr domů
Reinhard, Chris, Terence, Naomi

Reinhard vypadal trochu nakvašeně, ale situace se nijak nezvrtla. Nechali jsme jim tam oba něco málo ze svých příručních zásob a opatrně jsme odešli. Člověk se musí pokoušet vykonat nějaké dobro v téhle době, jinak se nikam jako civilizace neposuneme.

Sedl jsem si zpět na zadní sedadla a vyjeli jsme. Pokud mi to úhel nebo okna dovolily, tak jsem požádal Naomi, aby ještě chvilku jela trochu pomaleji a přes puškohled jsem se koukal zpětně na dveře toho baráku, jestli uvidím, zda si pro to jídlo někdo přišel. Jakmile to bylo mimo dohled, tak jsem se otočil zpět a mohli jsme jet rychlostí, jakou Naomi uznala za vhodné.

Jsme na cestě zpět a já můžu jen doufat, že to tam stihneme a že Warrick je stále naživu. Nemáme už v plánu zastavovat, takže to bylo teď to jediné, co se mi honilo hlavou.

Adam

Sledovala jsem stín muže, co zůstal. Jaký byl asi Adam předtím, než byl nakažen? Pracoval v lese? Nebo snad to byl policista? Nebo třeba pracoval jako pokladník? Programátor? Doktor? Bylo tolik možností, ale zbyl jen stín muže, co kdysi byl se zdánlivě nejasným cílem.

Kam jsme vlastně mířili?

Hlava mě stále bolela, jak kdybych tam měla střep a čím více jsem si snažila vzpomenout, co se stalo před tím, než jsem skončila v kleci a rozezněl se alarm. Proč mě nechal žít? Proč se na mě nevrhl? A potřeboval mě vůbec, když mu nešlo o jeho lidskost? Ah, možná ano. Tak, jak on byl mým štítem proti dépéčkám, já byla jeho štítem proti lidem.

Pak mě polil děs. To, když se Adam přiblížil a myslela jsem, že mi na místě ukousne hlavu, že mě připraví o život. To se ale nestalo.

„Nesouhlasíš, dobře,“ vydechla jsem. S výdechem. „Chceš tedy po mně, abych tě chránila před lidmi?“ snažila jsem se dopátrat k tomu, proč mě ještě nezabil a nechal mě za sebou klusat. Stále jsem na sobě měla bílý plášť, který byl čistý, špinavý jen od vnějších vlivů, ale ne od laboratorní práce. Měla jsem na sobě zelený, tenký, který byl úhledně zastrkaný v černých kalhotách. Černý kožený pásek a kožené polobotky stejné barvy.
Ruce jsem zastrčila do pláště a přidala do kroku.

Dělení se o jídlo a opět v autě

Reinhard, Chris, Terence, Naomi

Byl jsme naštvaný to nebudu skrývat. Samozřejmě jsem je chápal, protože neměli tušení kdo jsme a co jim můžeme udělat, ale aspoň žble by mohli říct. Chvilku jsem i myslel, že ty dveře vykopnu, ale nakonec mi do myšlenek vlezl Chris, který ten tok zastavil a donutil mě přemýšlet o celé věci trošku jinak.

"Jo. To můžeme."

Sáhl jsem do vesty a vytáhl co jsem tam měl. Ono toho nebylo moc, protože větší jídlo jsem měl v autě, takže nějaká ta tyčinka a balení krekrů z MREčka, ale třeba jim to přijde vhod. Počkám, až to samé udělá Chris pokud má něco u sebe a jen kývnu zpět k autu. Nic jsem nehodlal podcenit, takže jsme se pod vzájemným krytím vrátili k autu a nasedli v klidu do něj. Ještě jsem domu věnoval poslední pohled...

"Ano. Směr domů. Nezastavujeme."

Nechal jsem Naomi volnou ruku v tom kudy a jak, ale nehodlám už nikde zastavovat. Máme tu moc drahý náklad.

"Základno tady Nákupní košík. Vracíme se. Připravte nám dobré pohoštění hodné Nákupního košíku!"