Andor.cz - Dračí doupě online

”Tvoje teta Amélie nikdy nebyla šílená. To oni se o to postarali. Tvůj otec jí postupně trávil, sypal jí něco do pití. Až nebylo nakonec těžké ony příznaky šílenství najít, obzvláště, když tomu dotyčnému lékaři byla dána nemalá částka jako motivace.” Začnu s vysvětlováním. Říkám to tiše, abychom na sebe neupozorňovali a zároveň tak, aby mně slyšela. Jsme k sobě blízko a jindy bych za to byl vděčný, nyní jsem měl chuť vzít nohy na ramena. Nebylo mi ani trochu příjemné se jí svěřit s hříchy její rodiny. Teď už ne.
”Tvůj otec neuměl nikdy hospodařit s penězi a poté, co si vzal tvoji matku tak na tom byl ještě hůř s financemi. Peníze, ale měla jeho sestra Amélie a on dostal nápad, jak získat peníze. Pochop, Amélie mu ze začátku půjčovala, ale nakonec s tím přestala. Věřila, že se poučí. Nečekala, že by jí mohl něco takového její vlastní bratr udělat. ” Vnímám, jak herci hrají své velmi důležité role. Věří, že třeba zrovna tato by je mohla dostat dál.
”Tvá teta ještě než skončila v blázinci, zvládla sepsat novou závěť, kde ti odkazuje nemalé peníze po její smrti. A tvůj otec se to snažil zpochybnit, naštěstí neúspěšně. I přesto se mu podařilo získat nad velkou částí financí, které pařili tvé tetě, kontrolu. Bohužel díky špatným investicím, jsi momentálně tou, která splácí jeho dluh.”
Při posledních slovech se jí upřeně dívám do očí. V případě, že by se jí z činů jejího otce udělalo mdlo, mám u sebe čichací sůl.
Její otec v sobě nemá ani ždibíček cti a proto jím tak neskutečně pohrdám. Musel jsem jí to říct. Musí vědět, co všechno je schopen udělat. Přepočítal se, když z ní udělal tu, která splácí jejich dluh. Stejně jako já neměl sebemenší tušení, že by mi na ní mohlo po čase záležet a že bych se snažil udělat cokoliv, aby jí cítila dobře.

Pozvednu obočí, když Lucian cedí přes rty svou odpověď. Je popuzen, to není těžké z něj vyčíst ostatně nikdy. Mlčky proto čekám, co z něj vypadne. A dojde mi, že s ním je to občas jako na čekané. Je třeba mu dát ten čas, aby se sám dopracoval k tomu, že odpoví. Čím víc na něj tlačím, tím spíše má tendence se zasekávat a hledat v tom různé kličky. A nebo mi to tak přijde. Každopádně nechám mlčení působit a brzy se mi dostane vysvětlení. Cuknou mi koutky, když si vyslechnu jeho odpověď. Rychle ale odvrátím tvář, aby to nezahlédl, nechci aby si myslel, že se mu nevysmívám.

Tak moc lpí na principech a spravedlnosti. Kdyby se nestal vůdcem gangu, nejspíš by se stal příslušníkem policejního sboru, nebo soudcem, napadne mne totiž myšlenka, za kterou by mi Lucian asi nepoděkoval a nejspíš by ho popudila. Ale věřím, že je na tom něco pravdy.

Jakmile si sedne a začne se ošívat, já se také usadím, ale u mne to nevypadá jako kdybych byla na trní. Byť v duchu se užírám tím, co Lucian ví a nechce mi říct. Zvědavost byla nebezpečná, a tak - i přes mé vnitřní já zvědavě pokukující po mém společníkovi - se opět odmlčím a nechám Luciana samotného se rozhodnout, zda mi řekne víc, nebo ne. Krátce se rozhlédnu po ostatních divácích, ovívám se vějířem a čekám. Jsem jen další z dam v sále, co se napůl zajímají o svůj doprovod. Ovšem jeho další slova mě donutí se na něj podívat. Jen díky letům praxe zůstat v roli se mi podaří nepřestat se ovívat.

"Zamávat mým světem?" zeptám se ho, tentokrát bez těch pobavených podtónů v hlase. Začínám mít podezření, že tohle bude opravdu nějaká vážná věc. Nelíbí se mi ani fakt, že se mi nedívá do tváře. Většinou využívá každé chvíle se na mne dívat, a teď se usilovně dívá kamkoliv jinam. Na tváři se mi usadí stín obav a žaludek se mi téměř bolestivě stáhne. Jeho další slova po další odmlce ani trochu nerozptýlí mé obavy. Naopak. Zahlédnu, jak se zvedá opona. Představení, na které jsem se těšila, mělo začít. Jenže já se nemohla přinutit přestat se dívat na jeho rozpačitou tvář. Tohle mohlo být hodně nebezpečné. Zažívám nepříjemný pocit blížící se katastrofy, kterou nemohu zastavit. Přestanu se ovívat. Naučeným pohybem zavřu vějíř aniž bych se na něj musela podívat. Ruku se položím mimoděk na opěrku nebezpečně blízko té jeho. Ale tentokrát se tou blízkostí nenechám zastrašit. Úvodní slova hry naprosto vypouštím a nakloním se k němu.

"Teta Amélie je v tom ústavu už dlouho. Co to znamená, držet pod klecí? Luciane, o co má jít?" položím mu zásadní otázku a důrazně jej oslovím. Je zřejmé, že chci vědět víc. Možná jsem z toho rozrušená a má chuť soustředit se na divadlo se rozplynula, ale rozhodně si mohl být jistý, že teď má mou naprostou a nerušenou pozornost.

”Nejde o rovnice jako takové…” Procedím tiše skrze zuby. Samozřejmě, že všechno co řekla, naprosto sedí. A kdybych byl na jeho místě, tak bych se možná zachoval podobně… s důrazem na velké možná. Jenže naštěstí se nic takového neděje a já s ním nemám pořádně nic společného.
Teda krom jeho dcery, která mně okouzlila. Neodpustí si do mně rýpnout vnitřní hlásek.
”Ale samozřejmě, že mi jde o ten zatracený princip.”

Nespokojeně mlasknu. Nervózně si poposednu. Je na mně vidět, že chvíli zápasím s tím, jestli si své zjištění nechat pro sebe nebo se s ní o to podělit.
”Já jisté tušení mám. A obávám se, že se to nebude týkat jeho postavení… Pokud se mé zdroje nemýlí, tak mám takové neblahé tušení, že by to mohlo ještě víc zamávat s tvým světem.” Nedívám se jí do očí. Netroufám si na to, co bych v nich mohl spatřit.
Rozhodnu se nakonec aspoň se trochu podělit o tom, co vím. Pochybuji však o tom, že se na něco takového bude schopna připravit. Proto jsem se o to nesnažil za celou dobu. Dokud nejsou důkazy, tak se tomu opravdu těžko věří a já doufám, že nějaké získáme.
”Měl by se tu ukázat ředitel ústavu pro choromyslné, kterému tvůj otec přispívá nemalou částku, aby stále držel pod klecí jistou ženu. Ženu o které si možná slyšela. Pravděpodobně ti říkali, že je to tvá šílená teta.” Na chvíli se odmlčím. Nejsem si jistý, jestli mám dále pokračovat. Proč jsem s tím vůbec začal? Rozpačitě se na ní podívám, jako kdybych se chtěl zeptat, jestli mám dál pokračovat.
Opona semezitím dala do pohybu. Představení začalo.

Despekt, se kterým Lucian mluví o mém otci, je naprosto nepřeslechnutelný, i když hovoří velmi tiše. To uchechtnutí tomu dává jen správné interpunkční znaménko. Nemusím se ani na něj dívat, abych věděla, jak se teď přesně tváří. Raději se tak soustředím na cestu, než mě svými dlouhými kroky dožene a srovná se mnou můj poměrně rázný krok. Vnímám jeho blízkost stejně intuitivně jako od prvních pracovních schůzek s ním. Byl tak výrazná osobnost, že jsem si vždy dávala pozor na to, kde je, že teď už to dělám automaticky.

"Protože si dává záležet na tom, aby se o tom nevědělo. Pořád se objevuje ve společnosti, pořád si dávají záležet, aby s matkou vypadali bez poskvrnky, proto srovnávají účty potichu a nenápadně, jako třeba dcerou, kterou stejně moc ve společnosti neukazují, a tak nemusí vysvětlovat proč není na tom či onom banketu. Společnost ví, že mne neskutečně šlechetně a milostivě nechali pracovat v divadle. Což jim poskytuje geniální alibi," odpovím tiše, aniž bych k němu obrátila zrak, když zatočíme na schody nahoru. Díkybohům tak zřídne množství lidí v našem okolí. Méně lidí, na které se musím dávat pozor. V mezipatře se na něj podívám s povytaženým obočím a zvolním tempo. Jednak tolik nespěcháme, ale také jsem špatně odhadla tempo, ve kterém se nezadýchám, když budu vycházet schody a zároveň se snažit přemýšlet a mluvit. Zhluboka se nadechnu, tentokrát si dávám pozor na délku vět i tempo kroků stejně jako tempo mluvy.

"A samozřejmě za druhé, pořád má kontakty. V tom je dobrý. Umí si lidi získat. Umí jim prokazovat ty správné ústupky, aby z toho profitoval," doplním další z důvodů, proč je otec pořád tolerován společností. A ano, částečně mu k tomu pomáhá i ta aura nadřazenosti, kterou si udržuje. Viděla jsem to v praxi. Pohledem se zastavím na Lucianově tváři, hluboce zamyšlené. Pozvednu obočí. Lehce se pousměji.

"Copak ti nesedí do rovnice? Moje odpovědi? Nebo něco jiného?" zeptám se lehce konverzačním tónem, protože mě pobaví, jak snadno jsem dokázala v jeho tváři vyčíst, že mentálně zkoumá nějakou věc, co mu úplně nesedí.

"Ach?" vydechnu překvapeně a pozvednu obočí ještě víc. A jsem ráda, že konečně schody máme za sebou. Cítím krev ve svých tvářích, ale doufám, že se to brzy vytratí. Využiji vějíře k mírnému ochlazení. Sebejistě zamířím k našim místům. Zastavím se až těsně před závěsem do naše lóže.

"Upřímně? Vůbec netuším, co za odhalení tady mám čekat. Víme, že moc vysoko v žebříku být nemůže, jinak bys nikdy na něm nemohl vymáhat dluhy. Takže... nevím. Jen je divné sledovat jeho, ale zatím nemám potuchy, čeho se mám dnes večer obávat," pokrčím rameny v poměrně upřímné odpovědi. Pousměji se při potměšilém nápadu, kterým se pokusím vypadat opět trochu více roztomileji. "Za chvíli nastane ta chvíle, kdy můžeme i vedle sebe mlčet a bude to společensky akceptované, tedy rovnou vyžadované, takže společnost být špatná nemůže a pokud budou herci špatní, inu máme pak o čem mluvit cestou zpět. No, ne?" zeptám se svého společníka s lehkým úsměvem.

Jako náměsíčný ji následuji k našemu místu. Stále si přehrávám to, co se před chvíli stalo.
To, jak jsme byli k sobě tak neskutečně blízko. Cítil jsem její vůni a kdyby bylo o něco víc ticho, tak bych pravděpodobně slyšel i její zběsile bušící srdce. Možná by ona na oplátku slyšela to mé. Hrálo by ve stejné souhře jako to její?

To co se mi stalo jí mrzí. Nerozumím proč to řekla. Nechci, aby jí to mrzelo. Nemůže za to. Tak proč něco takového řekla? A zrovna právě ji jsem se rozhodl, že se svěřím se svou minulostí. Toužím jí sdělit svůj příběh. A zároveň se toho neskutečně děsím. Tolikrát jsem se snažil na svou minulost zapomenout. Zavíral jsem ty dveře, zamknul jsem je složitým zámkem a zahodil klíč. Klíč se stejně našel a dveře se vždycky otevřely dokořán. Povětšinou to bylo v těch nejméně vhodných situacích, kdy vám jde o život a řešit minulost si nemůžete dovolit. Potlačil jsem to, aby mně to následně, když jsem došel do něčeho co by se dalo nazvat bezpečí, ukázkově složilo. Vzpomínám si na ty začátky, jak jsem zabouchl dveře od svého pokoje a svezl jsem se zády po stěně. Plakal jsem jako malý kluk. Jenže slzy brzy došly. Nezbylo mi nic jiného než sedět a tupě zírat do prázdna. Čekat až ta nepříjemná chvíle přejde a já budu zase schopen fungovat.

Vůbec si nejsem jistý, co se stane až se jí se vším svěřím. Děsí mně to. Jenže možná je na čase abych si dovolil ten luxus, co mi byl zapovězen. Komu jinému než jí bych mohl zkusit věřit?

”Samozřejmě. Stále, žije v představě, že je něco víc než všichni ostatní.” Neunikne mi drobné uchechtnutí.
”Jen nechápu, že mu to všichni trpí.” S tím se rozhlédnu kolem, abych svým pohledem následně zabloudil na její tváři. Chvíli si jí mlčky prohlížím. Je to až k nevíře, když si vezmu jaká je, vzhledem k tomu jakého má rodiče. A to nemluvím o tom, jak stále věří v dobro.
Zhluboka se nadechnu a potom dlouze vydechnu.
”Děkuji.” Zašeptám tiše slovo, která jsou pro mně stále nová a těžko se mi říkají.
"Nejspíš to musí být pro tebe náročné. To čekání na to, že se možná dostaneme k velkému odhalení při troše dobré vůle."

Můj lehce potměšilý úsměv se stáhne do zamyšleného, trochu překvapeného výrazu, když se ke mně nakloní. Díky tomu, jak je vysoký, tak se nade mnou i v tuto chvíli tyčí, a byť se mě ani cípem látky nedotýká, přísahala bych, že jeho přítomnost mne obemkla ze všech stran a držela mne. Možná tak nějak se cítí moucha v pavoučí síti, nebo gazela na savaně, když se dívá do tváře líně se pohybujícím očím krokodýla a čeká, kdy po ni skočí. A já, stejně jako všechna ta zvířata, co se stanou potravou šelmě. Ale v tu chvíli jsem se nemohla hnout ani uhnout očima. Něco mě nutilo se dívat mu do očí, když chraplavě zašeptal ta slova. Možná jsem čekala, kdy se vymrští k útoku, ať to mělo být cokoliv, možná jsem prostě se snažila splynout s prostředím, a tak jsem se vůbec nehýbala, a nebo jsem čekala, že něco takového ustojím a zvládnu protiútok. Zatraceně, cítím to napětí, ale nezvládnu se ani hnout. Jediné moje srdce buší rychleji, jak se snaží dodat sílu končetinám. Ale jakkoliv se snaží, moje prsty působí jako vytesané ze žuly. Vnímám, jak se snaží něco vyčíst z mých očí a zároveň s něčím bojuje uvnitř sebe. A já jako odsouzenec čekám na rozsudek, co vyhraje.

"To možná ano, ale-" můj hlas zanikne v jeho dalších slovech. Zamrkám a vnímám tu změnu atmosféry. Poznávám ty emoce schované v tónu jeho hlasu. Tu bolest, zradu, bezmoc a bezbřehý vztek nad nespravedlností světa. Zní to až příliš povědomě, abych to automaticky necítila také. A je jedno, jestli tak reaguji na malé děvčátko zničené tím, že nikde nemá zastání a že svět si na ně zasedl, byť v nadýchaných šatičkách a s pěknými pentlemi ve vlasech, prožívající vlastní peklo každý den, nebo na malého chlapce, kterému někdo jednoho dne změnil svět a uvrhl jej do pekla opuštěných ulic města plného násilí, hladu a chladu.

"To mě mrzí, Luciane," zašeptám já a aniž o tom dvakrát přemýšlela, lehce stisknu jeho loket. Neměl na to být sám. Nikdo by na tohle neměl být sám. A tak pro jednou cítím k ďáblovi z Barelu, obávanému šéfovi gangu, kterému se otec zadlužil, a jednoho z nejnebezpečnějších lidí, co znám, soucit a porozumění a možná i náklonnost.

Jakmile ale začne schovávat sebe a svou minulost za masku, moje prsty sklouznou z jeho lokte a raději uhnu pohledem. Nikdo nám nevěnoval druhý pohled, což je dobře. Lehce upiji ze své sklenice při tom, co se rozhlížím po okolí.

"Samozřejmě," přitakám změně tématu, které je dozajista jeho únikem před tím vším. Dopiji sklenici a odložím ji stranou, aniž bych se přidala k další objednávce. Ne, alkohol mi nyní už nebude prokazovat službu. Pohlédnu na něj, jak si dopomáhá alkoholem k odvaze a potlačení vzpomínek a emocí. Je lehké v tom ten vzorec rozpoznat, když už jej jednou najdete.

"Kdykoliv budeš chtít to říct, budu ti naslouchat," slíbím na oplátku, než se vedle něj vydám na naše místa. V hlavě mi víří spousta myšlenek. Přehrávám si znovu, co se stalo. Snažím se přesvědčit se, že mi ho není až tak líto, že s ním nemusím soucítit. Špatné věci se dějí přeci všem, to neznamená, že musíme všem pomáhat, nebo nedej bože je mít rádi a důvěřovat jim. A tak jej napodobím a začnu se soustředit víc na dnešní cíl - ať už hlavní nebo vedlejší - na mého otce.

"Přijde později. Rád na sebe nechává čekat, dává tím tak najevo, že je tady ten důležitější," poznamenám tiše cestou něco, co nejspíš stejně už Lucian ví. Ale ticho mezi námi mi najednou přijde nepříjemné.

”Samozřejmě, že jsme… jak si sama řekla nedokonalí.” Nakloním se k ní blíž a zašeptám chraptivě. S vypětím síle odolávám tomu, abych se lehce dotkl konečky prstů její tváře. Nemůžu si pomoct, ale líbí se mi být v její blízkosti. Něco ve mně touží potom ji pohltit. Stát se jednou částí. Jako kdybych se pouze poté měl zase cítit celý. Šílím z toho pocitu. Blázním z ní samotné.

K čertu… proč se jich zastává? Kdyby to bylo opačně, vůbec by jim nezáleželo na jejím životě. Kolik vlastně z nich ví o tom, co se jí doma děje? Nikdo z nich nehne prstem.
Já pouze vyčkávám. Věřím, že přijde ta chvíle, kdy mi dá volné pole působnosti a já jim ublížím tak, že se jim o tom ani v nejčernějších nočních můrách nezdálo.

”Jenže na rozdíl od tebe, ne všichni jsou ochotni si tuto potupnou skutečnost přiznat. Tváří se, jako kdyby byli něco víc. Nikdy si nemůžeš být jistá jejich upřímností, protože když se jim to bude hodit, tak tvou duši zaprodají za co nejvyšší cenu.” Mluvím z vlastní zkušenosti. Na malou chvíli, jako kdybych se ocitl zase zpátky v minulosti.
”Nikdo nepomohl. Všichni se k nám otočili zády. A potom to raději zametli pod koberec. Takže ne… nikomu ze zde přítomných odpouštět nemám v úmyslu.” Ze začátku je můj hlas zastřený. Opět si přijdu jako ten malý kluk, který se snaží najít pomoc u těch, co se tvářili jako naši spojenci a kteří se k nám otočili zády. Při posledních slovech se jí upřímně podívám do očí, ve kterých je neskrývaná nenávist u které mám někdy pocit, že mně snad celého zadusí.
Vím moc dobře, že si nemůžu dovolit na nás strhnout pozornost a tak svoje emoce, které se derou na povrch zase pro jednou pohřbím. Okamžitě si na tvář nasadím jednu ze svých masek, kdy nepatrné trhliny na ní neuniknou jejímu bystrému oku.

”Teď je hlavní, abychom se soustředili na náš cíl. A až tohle bude po všem. Tak ti možná povyprávím ten příběh od začátku až do konce.” Přislíbím jí. Hodím do sebe panáka whisky, abych si dalšího následně objednal a zase jej do sebe kopnul. Takto posilněný se společně s ní vydám na naše místa.

”Někdy ti prostě nezbývá nic jiného, než to, aby ses z lovné zvěře stala dravcem.”

Ještě dlouho přemýšlím o tom pohledu, co měl, když ta slova pronášel. Byl to pevný pohled někoho, kdo opět ukázal ocelovou hradbu mysli, již si musel za ty roky vybudovat. V tom pohledu bylo tolik pevnosti, ráznosti a odtažitosti, až mě to vrátilo o pár týdnů zpět. Kdy Lucian byl těžko čitelný a jednat s ním bylo jako krmit holou rukou hladového hada, nikdy jsem si nebyla jistá, kdy po mně skočí a začne mne rdousit.

”Zdá se, že bych možná někdy také měl vyzkoušet prkna, co znamenají svět. Hrál bych skvěle nenapravitelné záporáky.”

I tato jeho věta ve mne nějakou dobu rezonuje. Bohužel, neměla jsem nic pohotového na ruce, abych se ho na to zeptala a Lucian raději rychle změnil téma na to, co bylo zase nepříjemné mne. Obě dvě prazvláštní informace si však pečlivě skládám do celého obrazu Luciana, který se mi pomalu ale jistě rýsuje. Jistě, stále je zde hodně neznámých částí, ale myslím, že obrys mám již zřetelný. Jeho navržení alkoholu mne tedy vlastně vůbec nepřekvapí. Ačkoliv se to ode mne neočekává, i tak odpovím.

"Jistě, proč ne," souhlasím.

Tak trochu se rozhlížím kolem, jen abych měla přehled a abychom do otce náhodou nevrazili napřímo. Pár lidí poznávám, většinu však ne. Necítím se být nijak výjimečnou či vysoce postavenou osobou v tomto městě, a tak mě to příliš nepřekvapuje. A vůbec mne to netrápí. Jsem raději, když nikdo ode mě nic neočekává a já si mohu prožít svou část okamžiku podle sebe a bez příliš mnoha očí okolo. V závěsu za Lucianem si objednám brandy a přesuneme se s Lucianem stranou. Mlčky upiji a naposledy se rozhlédnu kolem, než se podívám opět na něj. Pár vteřin mi to vydrží, kdy mohu pozorovat, jak detailně sleduje všechny kolem a jak si dělá o nich své závěry. Všimnu si i toho, jak mu pohrdlivě cukne koutek úst, nebo jak se mu trochu prohloubí vráska u očí, když pozná někoho dalšího. Jsou to drobné, nepatrné mikrovýrazy, ale díky tomu, že mohu stát tak blízko a necítí se mnou teď ohrožen, mám jedinečnou možnost v něm snadno číst a učit se novým znakům v jeho tváři.

Pousměji se a pobaveně vydechnu, když prolomí ticho. Krátce se rozhlédnu kolem, než opět stočím pohled k němu.

"Protože jsi obklopen lidmi, kterými pohrdáš?" zeptám se ho tiše, abych ještě víc přispěla k soukromí naší konverzace. "A nebo tím, že od každého z nich čekáš úskok nebo možné nebezpečí?"

Zavířím tekutinou ve své sklenici.

"To vážně tak odsuzuješ všechny, co jsou kolem nás? Co jsou ve městě? To vážně nikomu neodpouštíš, ani drobné prohřešky proti... čemu vlastně? Morálce? Proti naší drahé vlasti zmítané dopady válkou s grišami?" zeptám se ho se zájmem. "Všichni jsme přeci nedokonalí, nebo ne?" Nakloním lehce hlavu ke straně.

Studený mořský vzduch mi ovíval tváře. Vlasy jsem měla stáhnuté pod šátkem, abych z nich neviděla ani kousek. Nechtěla jsem se dívat na to krátké roští, co se kroutilo do všech směrů, když jsme byly v tak vlhkém prostředí. Přitáhla jsem si kabát víc k tělu a ruce si založila na hrudi, když jsem se procházela po přídi. By nepříliš teplý, ale vlahý den. Slunce nás dokonce počastovalo svou návštěvou, a tak jsem se rozhodla protáhnout si nohy. Otestovat, jak dlouho zvládnu fungovat dnes. I přes několik vrstev oblečení mi byla zima. Od toho probuzení mi byla zima skoro pořád. Nevím, zda to mohlo být skutečné, nebo je to jen následek těch vzpomínek. Ale skutečnost byla taková, že jsem se nedokázala zbavit pocitu chladu.

Možná je to vzpomínka na samotnou smrt, kterou jsi potkala a málem ses do ní ponořila navěky, probleskne mi hlavou, když pomalu kráčím po palubě a pohlížím na nekonečnou vodu kolem. Snažím se nedívat na lidi, abych neviděla jejich pohledy. I tak je cítím. Vnímám jejich pocity. Tu směsku zaujetí, obav a těžkého zármutku a nejděsivějšího ze všech - obdivu. Někdy mezi sebou šeptali o tom, jak jsem nikoho neudala, jindy o tom, jak jsem se postavila těm lovcům, ale nejvíc o tom, že jsem propojená s Ním.

Povzdechnu si a na chvíli se zastavím. Opřu se o zábradlí a na moment se zadívám do vln těsně u lodi. Jediná myšlenka na to, že já jsem Jeho Družka, mě zas a znovu spolehlivě vyděsí. Od té doby, co jsem přečetla tu zpropadenou knihu na mě dlí nová tíha zodpovědnosti. Kris si vybral. Jednou jedinkrát za život si vytvoří takoví jako on spojení na celý život. Spustím ruce na zábradlí a zaryji do něj prsty. Jsem přesvědčená, že Kris o tom neměl potuchy, že to neudělal vědomě, ale přesto všechno jsem na něj byla prvních pár dní naštvaná. Ne, že by mi to k něčemu bylo, tichou domácnost hrál mnohem lépe než já. O to víc to celé bolelo. Ta tíha, zodpovědnost za něj a za to spojení, o které jsem se neprosila. Jakkoliv jsem si předtím slibovala, že se budu starat už jen o sebe a jeho budu řešit až když budu mít pevnou půdu pod nohama, teď jsem to musela všechno hodit za hlavu.

Lidi na lodi se chovali uctivě. Kapitán nám nadále přenechával svojí kajutu, Míla s Julií se občas zastavily a nikdo si nedovolil půl špatného slova, když jsem první dny vůbec s ničím nepomáhala. Ale bylo to v těch jejich pohledech, v těch opatrných otázkách na to, jak se Mu daří, kdy jsem to cítila nejvíc. Jejich plný obdiv, božská úcta pro to, že je tím, kým je. Ať to o sobě věděl, ať to chtěl nebo ne, Kris byl téměř náboženskou figurou griš. A čím více lidí se o něm dozví, tím nebezpečnější to pro něj bude. A Kris je sice statečný a odhodlaný muž, co se brzy snad dostane zpět ke své síle a bude opět kráčet mezi námi, ale taky je absolutně ztracený ve všem, co se týká griš. Jakkoliv jsem to odmítala a bála se toho, byla jsem odhodlaná ho v tom nenechat. A být mu družkou aspoň v tomto směru.

Semknu rty více k sobě a na okamžik zavřu oči. Jaká zvrácená hra osudu zapříčinila, že se spojila mýtická bytost griš - sama dost na štíru s intimitou - s někým, kdo jakýkoliv fyzický vztah odmítá a odpuzuje ji? I přes všechnu svou snahu jsem si stále neuměla představit ani tu možnost, že bych kohokoliv nechala se sebe dotýkat, natož něco dalšího, a to i co se týče Krise. To má představivost mi spíše uměla vytvořit detailní scénáře toho, jak se nás pokusí někdo zabít, jak se budeme potápět s lodí, nebo jak nás požene rozzuřený dav.

Otevřu oči a rozhlédnu se po modrém nebi a moři. Pořád jsem nervozní z plavby na lodi, ale tenhle pohled mi taky trochu připomíná svobodu. I když je to jen iluze. Vydechnu, pustím se zábradlí a zamířím zpět do kajuty. Chmurné myšlenky na nové povinnosti, co jsem si sama přidělila, se snažím zahnat hledáním pozitiv.

No, aspoň si může hledat milenky. Takže může mít plnohodnotný milostný život mimo spojení, utěšuju se.

A upřímně řečeno, vlastní kajuta je rozhodně také něco k nezaplacení. I fakt, že teď nemusím nic dělat, jen se starat o Kristophera mi takéhraje do karet. Stále se necítím na to být s lidmi většinu dne. Pořád se cítím slabá, unavená a někdy i naprosto šílená, když mě přepadají myšlenky na to, zda to celé není nějaký šílený sen, nebo hůř skutečné peklo. Jakmile zapadnu za dveře, zhluboka vydechnu. Kabát pověsím na háček a místo toho se hned zabalím do deky.

Kristopher leží, jako vždy, v posteli a spí. Unaveně si sednu na kraj jeho postele, abych do něj dostala po lžičkách trochu vody, než si - obdobně jako několik posledních dní - vezmu opět do ruky tu knihu a nalistuji, kde jsem začala.

"Venku je příjemně. Moře je klidné. Nic než odstíny modré. Dokonce vyšlo slunce. Kapitán se na tebe ptal, asi hodně doufá, že se brzy probudíš, aby se mohl ujistit, že to byla všechno skutečnost. Někdy mám pocit, že stejně jako já se zdráhá plně věřit tomu, co se stalo. A dokud nebudeš zpět mezi námi, tak si budeme chvilkama říkat, jestli jsme se zbláznili, nebo ne..." mluvím soustředěně v myšlenkách ke Kristopherovi. Doufám, že to slyší. Sázím na to, proto se vracím k té knize. "Tak jo, jsi připraven na další kapitolu? Takže..."

Prstem přejíždím po řádcích a v tichu místnosti není slyšet nic než naše oddechování a otáčení stránek. Přesto v mé hlavě zní hlasitě a zřetelně můj hlas, jak si dávám záležet, abych každé slovo Krisovi přeříkala. Věřím, že se opět probudí, a tak využívám těchto chvil, toho spojení, abych mu pomohla dostat určitý aspoň základní náhled na to, co je, co se to děje. Zatím jsem se nikdy neodvážila zamířit na téma Družky víc než to, co je v knihách. Vlastně ani netuším, co mu na to téma řeknu, až se k tomu dostaneme. Ale to hodlám řešit až se Kris probudí. A ani tak to nebude jedno z hlavních témat. Myslím, že bude mít hlavu v pejru z toho všeho ostatního. A mně to vyhovuje. Ale čtu mu i proto, aby věděl, že v tom není sám. To mu slíbit můžu.

Uběhl týden, kdy se tvoje tělo pomalu vzpamatovávalo z toho, co si prožilo. A nejen tělo. Přežila si něco, co se málokdy někomu odehrává i v těch nejhorších nočních můrách.
Celý ten týden je Kris stále spící. Na jeho stavu se nic nezměnilo. Jsou chvíle kdy tě přepadají myšlenky o tom, zda se vůbec někdy probudí. Během cesty sis také stihla přečíst celou knihu, která byla věnována právě těmto bytostem mezi které patří právě Kristopher. I přesto všechno, co jsi viděla, část tebe o tom prostě pochybovala. A je jedno, že ses dozvěděla odpověď na otázku točící se kolem toho proč byl vlastně schopen si vzít část tvé bolesti. Protože vysvětlení toho ti přišlo snad ještě víc šílené a nepochopitelné než to všechno doposud.
Kniha tvrdila, že si tě vybral jako svou družku a to přesně tu s velkým D, jedinou se kterou bude mít tohle neskutečně silné pouto.
Bylo to prostě šílené. Občas si měla pocit, že jsi prostě jen z toho všeho, co jsi prožila, zešílela. Jenže to by muselo být nakažlivé, když si vezmeš že i kapitán a vlastně celá posádka to viděla. No a nebo tu byli samozřejmě i představy o tom, že jsi prostě zemřela a toto je tvůj posmrtný život.

Po lodi ses pohybovala. Občas si chodila navštívit Mílu s Julii, někdy tě pro změnu navštívili o ně. Kontrolovali Krise, v jejich očích si viděla obdiv a možná až božskou úctu. Chvílemi si měla i pocit, že kdyby to bylo potřebné a k něčemu, tak by mu dávali k lůžku dary.
A tebe samotnou přepadali otázky ohledně toho, jak vlastně pracovat s Kristophem pokud se někdy probudí.