Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

MU Nová krev

Příspěvků: 90
Hraje se Denně  Vypravěč Shillen je offlineShillen
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Michael Eriosi je offline, naposledy online byla 20. listopadu 2023 13:59Michael Eriosi
 Postava Magnolie Eriosi je offline, naposledy online byla 28. března 2024 16:10Magnolie Eriosi
 Postava Elizabeth Thube je offline, naposledy online byla 28. března 2024 15:23Elizabeth Thube
 Postava Alistair Madrian je offline, naposledy online byla 28. března 2024 15:23Alistair Madrian
 Postava David Elley je offline, naposledy online byla 27. března 2024 14:26David Elley
 
Alistair Madrian - 25. března 2024 12:26
alistair3767.jpg
Směr jídelna
Magnolie

Jenom lehce pokrčím rameny. Nikdy jsem se nad politikou rodu Thube nepozastavoval a ani jsem ji nestudoval. Vlastně se dá říct, že pouze vím, že existují. Takže i kdybych chtěl, tak podrobnější informace nejsem schopen Magnolii poskytnout.
„Vypadá to tak. Respektive, je to jedna z variant. Že se sestřenka zbavila vládnoucí třídy, převzala moc, jen si bohužel nepohlídala, že jedno dítě přežije.“
Všimnu si, jak tvář Mag zvážněla. Drobně se pousměju a prohrábnu ji vlasy.
„Podívej. Já nemám naprosté tušení, co ta holčina má nebo nemá v plánu. Neznám ji. A takhle působí jako obyčejná puberťačka. Na druhou stranu něco za lubem mít musí, protože jinak by neohrožovala svůj život pobytem tady. Ač samozřejmě celá akademie ctí neutralitu a blablabla.“
Věnuji ji úsměv a krátkou pusu, abych ji trochu rozptýlil myšlenky.
„Ono možná bude stačit, když se ji na to zeptáš. Hledat spojence přeci není zločin. A kdyby vyloženě někoho z vás Eriosi chtěla klovnout, tak si nenechá Michaela ani Gabriela takhle snadno frknout. Hmmm?“

Pobaveně se zasměju, když se Mag pustí do popisování svého černobílého světa. Jo, taky bych se tam rád cítil jako ryba ve vodě. Ale bohužel. Ve chvíli kdy tam jsem tak mám neuvěřitelně úzkostný pocit, že všechno a všichni se mě tam snaží zabít.
„Kdybych ti okamžitě říkal všechno, tak bych se ti tolik nelíbil… A to nemluvě o tom, že ty mi taky ne vždycky na první dobrou vyklopíš všechna svá tajemství.“

Natáhnu k ní ruce, abych ji pomohl vstát z postele. „Ano, teď. Nebo chceš, abychom vypadali jako padavky, které jim navrhnou společnou večeři a pak nepřijdou?“
Stáhnu si ji za ruce k sobě do objetí. „Pokračovat se dá i večer. Nebo si snad plánovala spát u sebe v pokoji?“
S těmi slovy se rozejdu do jídelny.
 
David Elley - 09. března 2024 21:49
davidelley_profile67934647.jpg

Prázdný talíř



Liz



Popravdě jsem ani nepočítal s tím, že by semnou chtěla Liz jít zpátky k Cechu.
Stejně bych ji tam nemohl tahat často.
Poslouchal jsem ji a u toho se vidličkou rýpal do posledního bramboru, který mi ještě na talíři zbyl. V rychlosti jsem ho rozkousal a civěl na prázdné talíře.
"Být chorobně podezřívavý je tak trochu nemoc. Proto to slovo choroba. Bacha ať to nechytneš," zašklebil jsem se na ni, ale ve skutečnosti mi z toho do smíchu tolik nebylo. Nechtěl jsem každého podezřívat z nejhoršího, nechtěl jsem neustále přemýšlet, jestli mi ten, či onen vrazí kudlu o zad. Ovšem můj dosavadní život mě naučil jinak a tohle podezřívání a ostražitost se mi vpily pod kůži, ať už se mi to líbilo, nebo ne.
I když tahle myšlenka magora, paranoika, tajemné slečinky a chudinky je jako začátek nějakého vtipu.

Po mém prásknutí s pohárem jsem se ještě jednou rozhlédl po jídelně. Většina už se raději dívala jinam. Při Lizině kázání o nenápadnosti jsem se musel usmát.
"Asi jsem strávil takovou dobu hraním si na co nejnormálnějšího a nevyčnívajícího, že pak raději nejsem úplně normální. Paradoxně se moje zájmy hodně liší mezi sebou."
Tiché našlapování a prolézání cizích obydlí a zápasení a boj se opravdu hodně liší.
"A oba moc dobře víme, že ty jsi hodně, jen né chudinka. Ta by se s vodou takhle neuměla ohánět," ukázal jsem na Liz vidličkou a došel si pro dezert. Talířek s krémovým řezem volal mé jméno a tak jsem se i s ním hned zase vrátil zpátky ke stolu.

"Raději mi ty pověz, byla bys schopná mě naučit něco z vodní magie?" sledoval jsem její překvapený pohled.
"Jo, je to trochu nečekaná otázka... Už delší dobu mi to vrtá hlavou. Můj základ je vzduch a už jsem docela zmákl oheň. Prostě jsem si říkal, že by se mohlo hodit umět i trochu té vodní magie. Nebo ji alespoň lépe chápat..."

Nevěděl jsem, jestli se ukážou Magnolie s Alistairem a tak jsem decimoval kremový dezert, civěl na Liz s očekáváním v očích a čekal, jestli se mi za prosbu o učení vysměje, nebo jestli mě raději rovnou zkusí utopit a ušetřit si otravu učení.
 
Elizabeth Thube - 08. března 2024 14:01
liz2354.jpg
Rychloschůzka nad jídlem
David

„Ach tak. No, návštěvu tvých kamarádů si asi odpustím. Minule na mě koukali jako na zjevení a mám pocit, že mě pohledem doprovázeli až do chvíle, kdy jsem odtamtud vypadnula.“ Pokrčím rameny.
Vlastně to chápu. Byla jsem vetřelec, co narušuje jejich osobní prostor. A to že mě tam dovedl David, ještě vůbec nic neznamená. Taky můžu být jen další slečna v pořadí, co se přes něj snaží dostat k něčemu většímu.

„A ty myslíš, že mě to nepřijde divné? Ale to, že si Fosse dělá na škole nějaký VIP klubík nadaných studentů, to se ví, už docela dost dlouho.“
Přitáhnu následně k sobě tiramisu a spokojeně se začnu cpát dezertem.
„Ale úplně si nemyslím, že by mi něco hrozilo. Nebyla bych tam sama. Prý je to skupinka cca deseti studentů…“ Pokrčím rameny.
Samozřejmě, že Fosseho nabídka není nic pro mě. Nemám zájem o soukromé hodiny. Stejně to, co bych se doopravdy ráda naučila, tak s tím mi on moc nepomůže. Stoprocentně je to místo plné pitomců, kteří si nevidí ani na špičku nosu. A Fosse je v této nadřazenosti ještě podporuje.
„Minimálně bychom se nad tím měli aspoň zamyslet, než to celé pošleme do outu.“

„Samozřejmě, že nikdo nebyl nadšený z nikoho.“ Povzdychnu si a zavrtím hlavou. Zase tak rychle bych celou situaci nezahazovala. David má možná pravdu, ale spíše mi přijde jen vytočení nad tím, že se vlastně nic nedozvěděl. A trochu se obávám toho, že ani ta podivná dvojka v podobně Alistaira a Magnolie, tak věci schválně nezatajují, oni to prostě taky neví. Nebo… Madrian to neví. O Magnolii to už těžko říct. Minimálně se chová lehce schizofrenicky. Ale to taky může být jen důsledek celého dnešního dne.
„Madrian je magor, který nemá rád lidi. Ty jsi až chorobně podezřívavý. Magnolie je tajemná už jenom svým pohledem. A já zase vypadám, jako chudinka.“ Pobaveně vyprsknu smíchy. „To je fakt banda lidí k popukání.“

Trhnu sebou, když David praští pohárkem o stůl. „Hele, uklidni se. Tady jsi mezi normální lidmi, hmm?“ Zavrtím hlavou a rychle střelím pohledem po ostatních studentech.
„Očividně tě tu lidi pořád nemají rádi. Vy se vážně neumíte chovat normálně. Ani ty ani Alistair. Chovat se normálně a nevyčnívat!“
Tohle byla ta první věc, co jsem se v životě naučila. Vypadat tuctově a nevyčnívat. Nechceš přeci aby si tě lidé pamatovali, takže to znamená, že z tebe nesmí ani mít strach, ani se do tebe bláznivě zamilovávat prostě nic. Musíš vypadat jako chudina od vedle, což mi vlastně i docela jde a cítím se v téhle roli dobře. Minimálně pak přichází zajímavý twist s momentem překvapení

Dopiju svoji limonádu a opřu se pohodlně zády o opěradlo židle. Zaposlouchám se do Davidova shrnutí jeho vlastních plánů a nijak se k nim nevyjadřuju.
„Takže někde v soukromí, chápu…“

 
Magnolie Eriosi - 07. března 2024 14:03
7388978a71bb22e941f9b628d25006de133968.jpg
Zbylo aspoň něco?
Alistair

Zahihňám se, když si mě tak stáhne k sobě a trochu zrudnu. Jsem jako zamilovaná puberťačka a v duchu se za to fackuju, že jsem trapná až za roh, ale nemůžu si prostě pomoct.
"Klidně mi to pověz..", vyzvu ho a jen trochu přivřu oči, když mě pohladí. Občas působím lehce vyšinutě, jako bych to měla v hlavě poněkud pomotané a dal by se polemizovat o tom, kdo z nás dvou je vlastně ten "nenormální a zvrácený."
Křivě se pousměju a krátce mi hlavou projde myšlenka, že ti by se rozhodně dalo využít, ale rychle ji zaplaším. Představy, jak Alistaira pranýřují, soudí za to, že mi ublížil a vzájemně se podporují v myšlence, že jsem někde rozsekaná na kousky a zneuctěná, zatímco se schovávám v tom svém světě jsou.. znepokojivé a přitom děsivě uspokojující.

Uvažuji nad tím, jestli mi tohle Liz říkala. Poslední dobou mám problémy s pamětí. Sem tam mám nějaká černá místa, hluché okamžiky, kdy si nedokážu vybavit, co jsem dělala. Okamžiky, u kterých jsem prokazatelně byla, přitom bych přísahala, že o tom nic nevím.
"To tedy rozhodně zní, jako že se jí ta sestřenka chtěla zbavit, ne?" Podívám se na něj, jestli si o tom myslíme oba to samé.
"Není ale nebezpečné, že se tu jen tak objevila a že tohle všechno se ví? Co kdyby po ní někdo šel?" Zadrhnu se a podívám se na něj. "Myslíš si, že by se s námi mohla bavit jen proto, kdo jsme?" Zeptám se. "Pro nějaké své vlastní záměry?" Přes tvář mi přeběhne stín. Tohle se mi stávalo často. Někdo se se mnou bavil jen proto, že jsem z rodu Eriosi a přitom se mě snažil jen využít. Trochu se nahrbím, jak přemýšlím nad tím, že tohle budu muset rozhodně prozkoumat.

Nedoážu se ovládnout, ale začnu se smát, jak mi ta představa přijde komická.
"Promiň." Omluvím se mu. "Ten svět je zvláštní. Jako bych byla ve vodě a vše, co tam vnímám kolem je tak vzdálené, jako by se mě to netýkalo a zároveň se tam cítím dobře. Je to divné, neumím to moc popsat. Příště mi to radši řekni hned.. " Usměju se na něj.
"Mám dojem, že tady nikdo neříká všechno..", zamumlám. Je tu až moc tajností.

"He?" trochu zmateně se na něj podívám.
"Teď mám jít na večeři?" Trochu se zastydím, protože vypadám, že mám dost necudné myšlenky. Ale když mě tu neustále objímá, teď ten polibek..jsem jen dívka, co trochu doufá, že těch polibků bude víc a klidně bych i večeři obětovala.
"Nojo, už jdu..." zabručím a chytím se ho a vydáme se do jídelny.
 
Alistair Madrian - 07. března 2024 13:14
alistair3767.jpg
Poslední u večeře
Magnolie

„Využít tvoji pozitivní auru?“ Pobaveně se uchechtnu. „No… To bych samozřejmě mohl. Ale trochu se obávám, že by pak už nebyla tak pozitivní, jak ji všichni vnímají teď.“
Zavrtím hlavou a zadívám se zkoumavě na Magnolii. „Takže počkej, to mi chceš teďka jako vyhrožovat jo? Co kdybych se náhodou zamiloval do jiné, tak mi ji zavřeš do toho tvého podivného světa?“ Stáhnu si ji k sobě na klín. „Tak to by nešlo. Chceš vědět, jak dopadli poslední jedinci, kteří se mi pokusili vyhrožovat?“
Nasadím ďábelský výraz a jemně ji prsty přejedu po lícních kostech. Následně se ale jen usměju, abych rozpustil Magnoliiny myšlenky, že bych to snad mohl myslet vážně. „Jen se trochu obávám, že by hned po mě všichni šli, kdybys náhodou zmizela.“ Věnuji ji pusu na čelo a odtáhnu se.

Krátce se zasměju nad konstatováním, že Magnoliini bratři jsou blbci. Nemám ani potřebu ji na to odpovídat a prostě jen pokývu hlavou. Jo, má pravdu, občas umějí být pěkní pitomci. O Gabrielovi vlastně nic nevím, ten tak nějak asi dělá, že neexistuje, ale s Michaelem jsem už měl tolik zbytečných setkání, až to bolí.
Pamatuju si každý rozhovor. Vždy začínal větou: Já respektuji, že jsi oficiální snoubenec mojí sestry, ale… Jo, pak jsem většinou vypnul a přestal ho poslouchat. Ho to po čase přestalo bavit a zmizel. Taková naše denní rutinka.

„Jako odkud pochází Elizabeth Thube?“ Kouknu nechápavě na Magnolii. „Byli jste krátkodobé kamarádky a ty o ni nic nevíš?“
Zamyslím se nad kusými informacemi, které vím od svých rodičů ohledně rodu Thube. „No, její rodina pochází z Jižních ostrovů. Ve výsledku to byl jediný trochu vlivnější rod, který se do války mezi Gruberovci a Eriosovci odmítal zapojit. A můžeš mi věřit, že i my nebo Grubeři je určitě kontaktovali nejen jednou.“
Na chvilku se odmlčím, abych si srovnal myšlenky. „Po válce už o nich nebylo moc vidu ani slechu. Poslední co vím, tak že nás navštívila nějaká cizí ženská, která se představila jako aktuální šéfka rodu Thube. Že prý je neteří původní vedoucí rodiny, tedy sestřenicí naší Elizabeth. Že tam došlo k tragédii a všichni jsou mrtví a že hledá spojence.“ Pokrčím rameny. „Pak už jsem ji ale nikdy neviděl, takže s ní asi rodiče vymetli.“
Jenom se pousměju. „Ale co je na tom nejzajímavější, tak Elizabeth je teď tu. A podle všeho je to opravdu ona. Takže asi historka o tom, jak se stala tragická nehoda, asi nebude úplně založená na pravdě.“ Zakončím celý příběh, který je z devadesáti procent spíše asi jen drb, ale kdoví.
„Zábavné je, že se tvoje drahá Liz začala okamžitě motat kolem tebe, kolem Michaela, Gabriela, nějakou dobu dokonce kolem Sebastiana, teď se kámoší s Elleym, který vypadá, že pro ni má opravdu slabost…“ Krátce se odmlčím, aby Mag pochopila, kam tím mířím. „Buď je prostě vždy ve správný čas na správném místě a neuvěřitelně okouzlující, nebo to má velmi dobře promyšlené.“

Zamyslím se nad celým plánem ohledně Fosseho. Jo, je to na prd, ale má někdo lepší nápad?
„Klidně ať nás do toho světa zavře. Dokud tam budeš ty, tak se nebojím. Minule si nás ven dostala mávnutím ruky a ještě ses na mě koukala jako na blázna, že jako proč jsem neřekl dřív, že chci jít pryč.“
Ano, bylo těžké si na všechno vzpomenout, ale jak se jednou vzpomínky vrátili, tak pak už naštěstí zůstaly.
„Nevím, co umí, ale minimálně neříká všechno.“ Pronesu krátce směrem k tématu David.

Krátce ji políbím a konečně vstanu. „Tak pojďme na tu večeři, než si to rozmyslím.“ Lehce ji chytnu za ruku.

 
David Elley - 22. února 2024 17:54
davidelley_profile67934647.jpg

Jídelní briefing



Liz



"Ale houbelec božský léčivý dotek. Jenom zacelila rány po démonech. Žádnou energii mi nevrátila. Jsi lepší léčitel. Vsadil bych se, že takhle zahojit umí jen zranění po těch potvorách...," řekl jsem, do pusy si narval obří kus masa a spokojeně pozoroval, že si Liz bez protestů vzala nabízené pití.
Oba jsme se ládovali jídlem. U mě asi nikdo nečekal, že bych zrovna oplýval mravy a vytříbenými způsoby stolování, ale Liz měla takový hlad, že jídlo decimovala s úctyhodnou agresí. Musel jsem se usmát a napil se další limonády.
"Co jsem měl v plánu? Podrobnosti ti řeknu jinde, ale řekněme, že jsem uznal za vhodné navštívit své staré kamarády...," hlavou mi proběhl obrázek staré party. Něco jako mini gang uprostřed Cechu. Malá skupinka lidí, kterým bych se nebál svěřit svůj život a která semnou často pracovala na těch nejhorších úkolech. Všichni mě poslední dobou viděli jen jako Sebova kamaráda, ale já měl kamarády ještě před Sebastianem. Poslechl jsem si Lizin návrh. Moc se mi nezamlouval.
"Liz... Už jen to že ti nabídl takové hodiny ve mě budí docela podezření. Popravdě se mi to vůbec nelíbí. Věřím, že se o sebe umíš postarat, ale nechávat tě samotnou s Fossem není moc dobrý nápad," řekl jsem a hrubě zarazil vidličku do zbytku masa. Asi jsem se bál si to přiznat, ale na Liz mi poslední dobu začalo hodně záležet. A Fosse byl tak trochu slizoun i bez jeho spojitosti se zakuklenci.
Na druhou stranu dostat se do jeho VIP skupiny by nebylo úplně k zahození. Teda pokud všichni ve VIP skupině nejsou vygumovaní a dělají, co se jim řekne. Proklepneme i studenty co v ní jsou...

Chvíli jsme jedli v tichosti. Já demoloval při brutálních myšlenkách na Fosseho zbytek masa a Liz trošku nafučeně sledovala, jestli ze mě nevypadne ještě další proslov o tom, jak nechci, aby se jí něco stalo.
"A co si vůbec myslíš o Alistairovi a Magnolii. Nevypadal si z něj úplně nadšeně. Ale tak i tak si myslím, že zrovna Madrian by rád přišel na to, co se tady sakra děje."
Chvíli jsem se zamýšlel, co si o té dvojici vlastně myslím. Naklonil jsem se k Liz blíž, aby tu první část nikdo jiný neslyšel.
"Po tak dlouhé době v Cechu, kdy jediné s čím při úkolech přijdeš do kontaktu je klam a lidi co s tebou chtějí vyjebat, preferuju přímější přístup k věcem a tajemství a tyhle hry mě akorát štvou. Tím chci říct, že Madrian je možná tak trochu psychouš, ale ve skutečnosti mi dělá starost Magnolie. Budeme si muset dávat pozor na to, jak se chová. A příliš nadšený jsem nebyl ani z jednoho, ale můžeš si vsadit všechno co máš teď na sobě, že oni nebyli nadšení ze mě. Možná ani z tebe, i když ty se s Magnolií znáš," dopil jsem zbytek limonády v poháru a položil ho s ránou zpátky na stůl. Zlozvyk z krčmy od Willieho, který zastává názoru, že tím se dává najevo jak moc člověku chutná pití podniku.
Díky Willie...
Pár studentů se podívalo naším směrem. Když ovšem uviděli kdo tady mlátí s nádobím, uhýbali pohledy. Všichni si ještě pamatovali tu eskapádu na nádvoří. Hlavně ten kluk s rozmláceným obličejem.
Když si všichni zase hleděli svého, naklonil jsem se bliž k Liz a doléval jí zbytek limonády v džbánku. Využil jsem toho a potichu jí řekl trochu ze svého plánu.
"Prohledám ještě Fosseho kabinet, tentokrát lépe připravený. A omrkneme i ty studenty z VIP skupiny. Alespoň zjistíme, jestli v tom jsou nevinně. No a zbytek ti řeknu ve větším soukromí, protože v jídelně ho moc není..."
I když samozřejmě v jídelně je to méně nápadné, protože tam rozebírání tajných plánů nikdo nečeká.
 
Magnolie Eriosi - 19. února 2024 20:37
7388978a71bb22e941f9b628d25006de133968.jpg
Trochu pozděší reakce
Alostair

"To rozhodně je pokrok." Souhlasím a jsem na něj pyšná, že už to takhle zvládá.
"Je mi docela jedno, co si David myslí." Pokrčím rameny. "On se si pasoval na roli nějakého vyšetřovatele, nebo co. Viděl jsi, jak s námi mluvil? Už chyběla jen lampička nasvícená do našich tváří.. a na to, že je to nejepší přítel Sebastaiana, trávil jeden čas s jeho snoubenkou až moc času, takže jeho názor asi není ten, který by zrovna mě nějak ovlivnil." Zavrtím nad tím hlavou.
"Minimálně mě mají všichni rádi.. a já mám ráda tebe, takže můžeš využít mou pozitivní auru." Zazubím se na něj. Ne, že bych byla až takhle sebevědomá, ale spíš se ho snažím uklidnit a pobavit. Skutečně mi záleží na tom, jak se cítí.

"Jsem ráda, že ti stačím JENOM já." Zakoulím na něj očima a dělám, že jsem to pochopila úplně špatně, že to jenom je, že nejsem dost. Ale pak na něj mrknu. "Nerada bych všechny tvé další nápadnice zavřela do černobílého světa." Ne že bych byla taková žárlivá furie, ale trochu vtipná obča umím být.
"Myslím, že dvě kočičky jsou až dost." Kývnu, že by nemusel všem na potkání dělat další a další koťata. "No co, stejně jsme většinu času tady, tak se asi i koťata rozhodla nastěhovat sem." Přesto mi taky nedává moc smysl, jak se nepozorovaně dostaly až sem. Trochu podezřívavě koťata sleduji a ty si zrovna hrají na úplná neviňátka a dělají, že jsou plně obyčejná koťata.

"Já jsem se do ní nezamilovala, neboj." Ujistím ho, že až tak dědičné to není. "Ale je pravda, že jiného temného mága mám rozhodně ve velké oblibě." Usměju se na něj a opřu se o polštář.
"Hmm, ne, to si nemyslím. Spíš se až moc soustředili na svoje projekty, Michael na perfektní docházku a prospěch a všechno a Gabriel na své bádání, až se Liz úplně přestali věnovat a nevšimli si, že jim pláchla. Jsou to blbci." Pokrčím rameny.
"A odkud pochází?" Zeptám se zmateně. Tohle mě vlastně vůbec nezajímalo, protože já nikoho nesoudím podle původu. To pro mě není nijak důležité. Liz je skvělá bez ohledu na to, že je chudá.

Když si mě Alistair tak přitáhne, rozhodně se mu nebráním, naopak se trochu připitoměle pousměju a prohlížím si ho.
"No, ale Sinardu přece Fosse pak zavřel do toho světa, to chceš, aby se to stalo i nám?" Zeptám se ho. "Nevím, jestli je to moudré.." Netvářím se úplně přesvědčeně. "Trochu se bojím." Přiznám se mu, přitom vlastně nevím, čeho se bojím. Ostatně ten černobílý vět je moje parketa, jsem tam jako doma.
"A co si myslíš, že ještě umí?" Zeptám se ho. Chci vyřešit, co budeme dělat dál, ale trochu mě rozptyluje, že mě tak drží a jak se k němu tisknu a myslím na trochu jiné věci.

"Půjdu." Kývnu. "Co že by se provalilo? Myslíš my dva?" Zeptám se ho. "Já se za to nestydím." Ujistím ho. "Nestydím se za tebe." Zvednu ruku a pohladím ho po tváři.
 
Elizabeth Thube - 05. února 2024 11:30
liz2354.jpg
Konečně jídlo
David

„Rozdíl je ten, že my dva už se trochu známe. Nejsi cizí člověk, co mi vpadl do pokoje a začal se rýpat v mém soukromí.“ Pokrčila jsem rameny a prostě Davida dál následovala stále si myslící, že chce jít do jídelny.
---
Nasupeně Davida probodávám pohledem v průběhu celé naší konverzace. Následně tam prostě stojím se založenýma rukama, tak abych dodala situaci ještě větší váhu. A následně se můj ostrý postoj změní ve vítězoslavné uchechtnutí.
„Vidíš. Ani to nebolelo. Asi si narazil na stejně paličatého člověka, jako jsi ty!“
Nechám ho projít kolem mě, aby se mi snad nepokusil utéct, a pak ho teprve následuju.

„Trochu jsem doufala v to, že mě nenecháš spát na zemi… Ale byla jsem připravená ti ukrást polštáře i s peřinou a udělat si u těch dveří slušné pohodlí.“ Krátce se zasměju a spokojeně s ním vejdu do poloprázdné jídelny.
Rovnou se pustím do nabírání věcí. Pečená kuřecí prsa s nějakou výrazně vonící omáčkou. Tu se mi od začátku školního roku nepovedlo identifikovat, ale to že je vynikající, to se jí upřít nedá. No a pak brambory a nějakou tu zeleninu bokem, aby to nevypadalo, že do téhle školy chodím opravdu jen kvůli jídlu.
Položím tác s jídlem na stůl a pak se zadívám na obsah. „Ne, něco jsem zapomněla.“ Rozejdu se zpátky k výběru a vezmu dva skleničkové dezerty, co vypadají jako tiramisu. Položím jednu skleničku před Davida.
„Prosím. A pokud nechceš, já se o to klidně postarám. Mě na rozdíl od tebe božský léčivý dotek Magnolie nenavštívil.“
Ochutnám jídlo a pak jen děkovně kývnu, když mi David nalije pití.

„Tak a teď mi konečně v klidu můžeš říct, co jsi to vůbec měl v plánu.“ Spokojeně se u toho láduju večeří. Jo, netrestejte mě, měla jsem hlad.
„Mě osobně napadlo zkusit navázat kontakt s Fossem. Přeci jen před nějakou dobou mi nabídl nadstavbové hodiny z vodní a soubojové magie. Netuším proč, prý je ve mně potenciál. Ale to snad říká každému. Přeci jen by to mohla být zajímavá příležitost dostat se do jeho VIP skupiny.“
Pak chvíli v tichosti jím, než ze mě vypadne další myšlenka.
„A co si vůbec myslíš o Alistairovi a Magnolii. Nevypadal si z něj úplně nadšeně. Ale tak i tak si myslím, že zrovna Madrian by rád přišel na to, co se tady sakra děje.“

 
Alistair Madrian - 31. ledna 2024 13:10
alistair3767.jpg
Večeře?
Magnolie

„Rozčilení bych tomu asi neříkal. Spíše… psychóza, nebo ne, posttraumatický šok?“ Pokrčím rameny nad vlastní situací. „Co je ale dobrý pokrok, že si najednou moje hlava uvědomuje, že se chovám jako blázen. To dřív nebylo.“
Strčím si pod záda polštář a vytáhnu se do sedu, abych na Magnolii líp viděl.
„Musejí si myslet, že jsem úplně mimo. Minimálně ten Gruberův kamarád. Počkej. David, se jmenoval. Ano, David Elley.“
No, ne že by mi nějak úplně záleželo na tom, co si o mě ostatní myslí. To je mi fuk. Ale zrovna u lidí, se kterými bych docela rád komunikoval i do budoucna, ať už kvůli téhle pitomé situaci s nějakou sektou nebo černobílým světem a Magnoliinými rodiči nebo já nevím s čím vším ještě, u těch bych fakt jako psychopat vypadat nemusel.
„To už je ale asi jedno. Máš pravdu. Možná když budou mít šanci zjistit, co jsem zač, tak to bude v pohodě. I když se mi ta myšlenka teda vůbec nelíbí…“

Dívám se na Mag, jak ztuhle stojí mezi dveřmi a drobně se usměju. „Jo, celá škola by mě zbožňovala a milovala. Úplná superstar mezi nekromanty.“ Pobaveně se zasměju. „Víš, mě asi stačíš jenom ty, nepotřebuju zástup fanynek, které budou čekat, že jim vytvořím oživlé koťátko.“
Vrhnu pohled po jednom kotěti, které při mých slovech zaprská. „No, nevztekej se, já v tobě prsty nemám.“ Radši ho podrbu mezi ušima, než si zase pohodlně lehne. „Navíc, odkdy jste se mi nastěhovali do pokoje, nemáte pelíšek pod Magnoliinou postelí?“

Poslouchám vyprávění Mag ohledně Elizabeth. Jenom pokyvuju hlavou. „Počkej. Počkej. Jakože oba dva Eriosovci byli zabouchnutí do temné čarodějky? Začíná to vypadat, že to snad máte dědičný.“ Narazím na jasnou paralelu. Všichni tři sourozenci a zamilovaní do temné strany. To přeci nebude náhoda!
„Zabředli do ideálů? To prosím tě znamená co? Jakože si najednou uvědomili, že není z dost významného rodu a nedej bože, že je temná?“ Zasměju se a zavrtím hlavou. „To té chudině ani neříkej, ještě bude naštvaná i na tebe.“
Pomaličku se posadím do tureckého sedu. „Vlastně si tak říkám, jestli vůbec ti dva vědí, odkud ta holka pochází.“

Opatrně chytnu Mag za paži a stáhnu si ji k sobě a něžně ji obejmu. „To nevím, co chci dělat. Ale v jednom se všichni shodli. Fosse. Musíme prostě zjistit, co ví, ale nejdřív bych mu docela rád prošel ložnici. Ty s Elizabeth bys mohla Fosseho zaměstnat a my s Davidem bychom se postarali o ten kabinet. Pokud teda budou souhlasit, samozřejmě.“
Zamyslím se nad celou situací. „Navíc mám pocit, že Elley má daleko zajímavější schopnosti, než veřejně přiznává. Asi s ním budu muset hodit řeč a být hodný.“

Při zmínce o večeři sebou jen trhnu. „Ehm. Večeře. No. Pokud půjdeš ty, půjdu taky. Přemýšlela jsi vůbec o tom, že by se tohle celé prostě provalilo?“ Pohladím ji po ruce. „Třeba by to taková tragédie nebyla.“
 
David Elley - 23. ledna 2024 21:06
davidelley_profile67934647.jpg

Liz v ráži



Liz



Měl jsem v hlavě kompletní směsici myšlenek, nápadů a různých scénárií, jak by celá tahle výprava mohla skončit. V očích jsem ovšem měl odhodlání. Nebyl jsem ani tak naštvaný na Madriana a jeho dětinské výstupy, ale tak spíše na svou neschopnost zjistit více informací.
Slyšel jsem Liz, jak mě doběhla a pak jsem ji i uviděl vedle sebe.
"No na sestřenku jsem se tě zeptal a celý kostelní hospic zůstal v pořádku," uchechtl jsem se a trochu ušklíbl. To mi ovšem nezabránilo pokračovat v cestě a zase se zamotat do dalších plánů a myšlenek.

Nedostal jsem se školou příliš daleko, protože mi Liz chytila ruku těsně za vchodem, kde jsem zhasl světlo. Nohama se zabořila do země a nehodlala mě pustit dál.
"No, tak to ani náhodou. Ty dneska už nikam nejdeš!" velmi důrazně prohlásila Liz. Pozvedl jsem obočí pohlédl jí zpříma do očí.
"Co se mi v hlavě urodilo? Třeba to, že jsme se zase dozvěděli úplný kulový? Že musíme něco podniknout dřív, než něco podniknou ti v kápích? Nebo než nám zase vymažou mozky a nebudeme vědět nic...," pohledem jsem přejel po okolí. Rozhodně jsem nechtěl mluvit tady, ale Liz spustila znova.
"A jestli si myslíš, že tě pustím si zase hrát s těmi tvými milovanými blesky. Tak tě chci upozornit, že se ti klidně pověsím na nohu a ještě nás celé zmáchám vodou, aby ses bál vůbec do té bouřky vkročit!"
Zhluboka jsem se nadechl. Věděl jsem, že to myslí dobře a už toho má dnes pokrk.
"Liz, podívej... Momentálně nemám na trénink ani pomyšlení. Ale musíme něco podniknout. Ty jediná víš moc dobře, že mě tyhle rodové tahanice nebaví, ale když se útočí na mě a lidi co mám rád, tak to nemůžu nechat jen tak. A oni nám očividně nedají pokoj, i když tyhle 'démony' dneska vyvolala Magnolie," chytil jsem její ruku a povolil její sevření.
"A navíc voda a elektřina - obzvláště moje - už mi vlastně nic nedělají..."
Liz se ovšem nedala a zase mě chytila a otočila směrem k sobě a založila si ruce jako velmi přísná učitelka, nebo něco takového.
"Od rána si prakticky nejedl. A to vůbec nebudu připomínat ten střet s těmi pochybnými věcmi, který ti taky energie moc nepřidal. A navíc tyhle věci je potřeba nechat odležet. Věř mi, že jen vyplácáš svůj čas na blbosti, protože prostě zrovna teď jsi nastartovaný jako pružina."
Jak vůbec ví, že jsem dneska nic nejedl?
Měla pravdu, že často bylo chytré nechávat věci alespoň přes noc rozležet v hlavě. Jenže nám všem se taky může stát, že si zítra ráno nebudeme pamatovat ani to, že se známe.
"Nevím, co přesně Magnolie udělala, ale všechno je zahojené a energie mám až až. A věř mi, že na blbosti bych čas neplácal."
Dále mi do tváře vmetla, že se prostě jdeme najíst a že potom to probereme a že nemá problém spát mi před pokojem, aby si na mě dohlédla.
Achjo Liz, ty jsi stejně paličatá jako já...
Táhnout ji za sebou na noze (což jsem jí i věřil) by bylo zdlouhavé a navíc mě zrovna v ten moment zradil žaludek a hlasitě se ozval na Lizinu podporu.
Zrádče...
Zavrčel jsem dost nahlas a promnul si oči.
"Přece si nemyslíš, že bych tě nechal spát na chodbě přede dveřmi?" nemohl jsem si pomoct a zasmál jsem se. Zároveň jsem ale pozoroval její reakci na tuhle poznámku.
Ta holka je fakt paličák...
"A zítra si klidně na tu svoji výpravu běž, když na tom budeš stále trvat. Nebo se třeba vloupej učitelům a ředitelce do kabinetu. Zítra už mi to bude jedno."
S frustrovaným vyfouknutím vzduchu jsem prošel kolem ní a po pár krocích směr Jídelna, jsem se pootočil a zastavil.
"Víš, že jsi hodně špatná lhářka? Vím, že jedno ti to nebude," ušklíbl jsem se a počkal až srovná krok.

Jídelna byla dnes poloprázdná. Bylo už dost pozdě, takže původní nápor studentů už dávno zmizel.


Pustil jsem Liz před sebe a sledoval, co si dá na jídlo.
"A prý že já jsem hladový," šťouchl jsem do ní loktem a nabral si opékané brambory, kus jehněčí pečeně dušené na zelenině, dvě vajíčka a džbánek ledově vychlazené limonády.


Školní jídelna je vážně něco.
Ovšem všechno jsem si opatrně zkontroloval, jestli to nějak zvláštně nechutná, nebo nesmrdí. Asi trochu paranoidní...
S takhle naloženým tácem jsem šel za Liz, která na mě s otevřenou pusou hleděla.
"Když už jsi mě zatáhla na jídlo, tak se teda pořádně najím. A pozor na mouchy," ušklíbl jsem se a rozhlédl se po jídelně. Magnolie ani Madrian nikde nebyli, což mi vůbec nevadilo. Hlavou jsem kývnul k prázdnému stolu v rohu a sedl si zády ke stěně a pořádně se napil limonády.
"Chceš taky trochu?" a bez jiné otázky jsem jí trochu nalil do svého poháru a podal jí ho.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.098579883575439 sekund

na začátek stránky