Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Monster Hunt - USA

Příspěvků: 1556
Hraje se Denně  Vypravěč Aiden je offlineAiden
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nora Redfield je offline, naposledy online byla 28. března 2024 11:17Nora Redfield
 Postava Lynnette Richardson je offline, naposledy online byla 12. prosince 2023 19:38Lynnette Richardson
 
Nora Redfield - 02. března 2024 12:57
iko3236.jpg

Hrdinové




♬♬♬♬♬

Jonesport

23. 12. 2022

 

Sníh křupal pod podrážkami bot, zatímco jsem procházela kolem pokroucených kmenů stromů. Znala jsem to tady. Viděla jsem tohle místo. A někde tady to mělo být. Někde tady… Zvedla jsem pohled k nebi, po kterém se za hlasitého hučení rotorů prohnala letka SH-60 Seahawků. Nebyly to žádná letadla z lidské historie ani skuteční draci, kteří se tu proháněli jen den zpět. Na místní poměry to najednou působilo až nezvykle všedně.

 

Helikoptéry prolétly těsně nad špičkami stromů a smetly tak z nich čepičky sněhu, který začal padat všude kolem mě. Tohle bude jeho poslední zima zde. Koutek rtů mi cuknul trochu do smířlivého úsměvu, než jsem vykročila vpřed. Kolem místa, kde kdysi dopadl na zem trup rozbitého vrtulníku. Dál kolem stromů, kudy ho táhli. Dál až na tu… mýtinu.

 

Poznávám to zde. Tak důvěrně to poznávám, i když jsem tu ve skutečnosti nikdy nebyla. Pamatuji si každý kousek, každý drobný detail. Pak mi ale padne pohled na něco, co jsem jeho očima nikdy nemohla vidět. Tam uprostřed pod kupkou sněhu.

 

„Tak jsem tady, Leo.“ Šeptnu měkce. „Vrátíme se domů. Společně.“

 

 

__

 

 

Carney Creek Road / Montana

17. 01. 2023

 

To šílenství, které nastalo ve světě, po událostech toho osudného dne sice zmítalo světem, ale sem do mého ostrova klidu a samoty se z něj nedostalo nic. Tedy skoro… Dnes se výjimečně z televize na stěně srubu ozývaly zvuky ze stanic, které jsem přepínala. Neustále jednu za druhou.

 

Cvak, cvak, cvak

 

 

Seděla jsem v pyžamu na pohovce s dekou přehozenou přes ramena a nohou přehozenýma ležérně jednu přes druhou. Věděla jsem, že teď někdy by mělo probíhat to tajné zasedání kongresu. Nebo už snad proběhlo? Pro mě za mě mohli jednat klidně celý den.

Nebylo to však něco, čeho bych se chtěla účastnit. Něco, kde bych byla platná. Nebyla jsem a nikdy nebudu politik. Byla jsem jen voják. Navíc mě představa pohybu mezi tolika cizími lidmi upřímně děsila. Pár týdnů staré události ve mně ještě stále silně rezonovaly. Netušila jsem, kdy to vše skončí. Pokud někdy. Takto mimo akci bylo vše najednou až příliš pomalé. Bez nutnosti jednat. Něco dělat. Něčeho, co by mě drželo v běhu. Někdy to bylo k zbláznění. Byly prostě dny, které byly… těžké. Ale jako vše to chtělo čas.

 

Cvak…

 

Zamrazení na zátylku doprovodilo pomyslné zacinkání zvonečků v mé hlavě. Magické ochrany tohoto místa mi uměly svědomitě hlásit nově příchozí a stejně tak i cizí magické vlivy. Ruka mi vystřelila mimoděk ke krku, aby v nervózním gestu sevřela sponu na kravatě, kterou jsem ve skutečnosti nikdy neměla. Ale to už jsem rozplétala bosé nohy, než jsem vykročila bosky po dřevěné podlaze ke dveřím. Pistoli ležící na stolku jako kdyby šlo o obyčejnou dekoraci, jsem vzala, aniž bych se zastavovala.

 

Došla jsem ke dveřím. Vzala za kliku a…

  

„… Nyme?“ Vydechla jsem překvapeně, když jsem před nimi uviděla stát zrovna bělovlasého elfa. Byly to už dva dny, co odtud odjížděl a nečekala jsem ho dříve než zítra. Přesto byl teď tady. Uprostřed sněhem zasypaného lesa v zapomenuté americké divočině. Stál tam v obleku, který jsem na něm viděla zcela jistě poprvé.

 

 

„Ehm, nečekala jsem tě tak brzy. Jak ses sem vůbec tak rychle dostal?“ Pronesu zaskočeně, i když se mi rty prohnou do mírného úsměvu. Jsem ráda, že jej zase vidím.

 

„Překvapil jsem tě? Vypadá to, že máme od té poslední akce pár otevřených účtů, tak jsem si říkal, že aspoň část toho vyberu.“ Odpoví mi, jako kdyby to přeci byla naprostá samozřejmost, že se sem dostal přes půl Ameriky v tak rekordním čase. „Navíc bude lepší, když tu tyhle dny nebudeš zbytečně sama. Pro jistotu.“

 

„Hmm, opravdu? Starost o mé bezpečí? Víš, s kým tu mluvíš, že?“ Povytáhnu významně obočí a jen očima kmitnu k vysoké siluetě démona pohybující se mezi stíny kolem srubu. Přesto vím, jak to celé Nym myslel. Byla tu jiná rizika než, že by mi sem vtrhla smečka hladových vlkodlaků. Ta skrytá.

„V pořádku, pojď dovnitř. Je tu docela zima. Na oblek. A… Jsem ráda, že jsi zpátky.“ Obejmu se pažemi a vyměním si s ním úsměv než ustoupím ke straně dveří, aby mohl projít za mnou dovnitř. Jako už tolikrát před tím a jako ještě mockrát v budoucnu.

 

„Dáš si čaj?“

 

__

 

Velká Británie

02. 02. 2023

 

Pršelo. Dešťové kapky bubnovaly na střechu starého sídla tyčícího se nedaleko jednoho malého městečka. Dopadaly na pár náhrobků, které tu byly už roky. A také se vsakovaly do čerstvě zkypřené hlíny.

 

V rodné Anglii často pršelo. Skoro jsem na to až zapomněla po tak dlouhé době strávené v Americe. Trvalo to, než jsem se mohla vrátit domů. Než se situace ve světě dostatečně uklidnila a já se také dala dohromady natolik, abych se odvážila vyrazit na zalidněná místa jako byla třeba letiště. Po měsíci v mém srubu u jezera to byl nezvyk opět vyjít mezi lidi. Ale musela jsem to udělat. Už kvůli němu. Slíbila jsem mu to.

 

Na novém náhrobku bylo jméno, které jsem tak dobře znala. Uměla ho vyslovit s tím správným přízvukem, který nenechal nikoho na pochybách, odkud že to pocházím. Přesto…

 

 

„Bude se mi stýskat, ale… Děkuji za všechno, Leonarde. Konečně jsi ale doma.“ Pokývla jsem hlavou. Nikdo další se ke mně nepřidal. Stála jsem zde sama. Tak jsem to chtěla. Rozloučit se s bratrem pouze v úzkém rodinném kruhu, kterým jsem byla už pouze jen… já.

 

Slib jsem splnila. Dostala jsem jej domů, avšak…

 

Ohlédla jsem se na sídlo, které neslo jméno mé rodiny a v němž jsem strávila většinu života, ale bylo zároveň tím posledním, co mi tu zůstalo.

 

… Já už byla doma jinde.

 

__

 

Carney Creek Road / Montana

11. 07. 2023

 

Cítila jsem to. To, jak se mi kosti drtí v těle a opět srůstají, aby hned se hned na to zase ozval ten křupavý zvuk rezonující tělem. Opět jsem byla v té temné krajině na druhém konci vesmíru. Tam, kde se na nebi vznášelo obrovské černé tělo Prastarého. Tam, kde… Jedno z očí uprostřed pulsující masy se otočilo na mě a svět se náhle pohnul. Jako kdyby mě něco táhlo vzhůru. Pryč.

 

Opět jsem letěla vesmírem. Viděla planety, hvězdné soustavy, galaxie… Až nakonec zůstala jen žlutá uprostřed černé. Král ve Žluté se vznášel uprostřed vesmírné prázdnoty a hleděl kamsi do dálky. Chtěla jsem promluvit, ale nemohla jsem. Pohnout se. Cokoliv. Mohla jsem jen hledět vpřed. Tam do dálky. Tam, kde se v černé pohybovalo ještě něco mnohem temnějšího. Něco…

 

Se zajíkavým nádechem jsem se prudce posadila. Přikrývka mi sklouzla z těla a já jen zamrkala do tmy pokoje. Za okny se pohupovaly větve stromů a jinak zde byl naprostý klid. Takový, že jsem doslova slyšela své splašeně bijící srdce.

 

„… Noro?“ Ozvalo se kousek ode mě.

 

„Ahhh, v pořádku. Je to v pořádku. Jen… další špatný sen. Klidně spi. Dojdu se jen napít.“ Položila jsem ruku na Nymovu paži, než jsem vyklouzla z postele a sešla z patra do přízemí. Tohle se mi stávalo často. Noční můry. Byl to způsob, jakým se podvědomí snažilo vyrovnat s tím vším, co se mi v té době stalo. Tehdy přímo po akci to bylo nejhorší, ale jak šel čas, začalo se to zlepšovat. Postupně, pomalu, jsem se dávala zase dohromady. Sbírala střípky svého rozbitého obrazu a lepila je opět k sobě. Tentokrát to ale bylo jiné. Zvláštně jiné.

 

Místo kuchyně jsem odsunula do strany dveře vedoucí na terasu. Byla vlahá letní noc. Od jezera se sem nesla vůně vody a kvákání žab. Byl to miliónový pohled. Vlastně doslova, když jsem si vzala, za kolik jsem tuhle nemovitost kupovala. Já se však nekochala hladinou odrážející měsíc blížící se úplňku. Ne, hleděla jsem na hvězdy svítící tam vysoko na černém nebi. Na ty svítící body v jinak nepropustné temnotě, ve které…

 

 

„Kocháš se hvězdami? Víš, že jsou dvě ráno.“ Obtočila se mi ruka kolem pasu, která mě stáhla nohama zase na zem. Jak dlouho jsem tam stála?

 

„Nyme… Dalo… Dalo by se to tak říct. Jen jsem se chtěla nadýchat čerstvého vzduchu.“ Prohrábla jsem si prsty rozcuchané vlasy a odtrhla pohled od nočního nebe.

 

„Jistě… A je to už lepší?“ Zahleděly se na mě ty oči, za kterými se ukrývaly celá tisíciletí.

 

„Ano, hmmh, řekla bych, že ano. Jen možná… Nechceš, abych uvařila čaj nebo něco jiného? Mohli bychom si pustit nějaký film? Já… ještě se mi nechce jít úplně spát.“ Pokrčím s provinilým pousmáním rameny. „Ráno si stejně můžeme přispat. A navíc je v lednici ještě zbytek toho čokoládového dortu od oběda.“  

 

Někdy bylo příjemné nemít tolik povinností.

 

__

 

Washington

05. 11. 2023

 

Prsty jsem zabubnovala o dřevěnou desku přede mnou. Už dlouho jsem nebyla na akademické půdě, ačkoliv to nebyla doslova univerzita. Přinášelo to vzpomínky, které jsem myslela, že už jsem dávno pohřbila pod nánosy jiných. Přesto tam byly. Pousmála jsem se a z místa úplně vzadu jsem sledovala, jak se aula postupně plní a pak začíná uvítací přednáška.

 

Cítila jsem tu magii ve vzduchu. Ten dřímající potenciál ve spoustě z nich. Také jsem byla kdysi mladá. Co bych tehdy dala za takovouto příležitost. Možnost se věci naučit snáze. Pod dohledem. Časy se skutečně měnily. Tentokrát však k lepšímu.

 

 

„To bylo působivé, pane profesore. Mám ti říkat pane profesore?“ Hrál mi na rtech pobavený úsměv, když jsem se zastavila u přednáškového pultu, zatímco z místnosti vycházeli poslední z budoucích studentů Útočiště.

 

„Ehm, víš, že takto to tady nebude úplně fungovat. Ale možná jednou… Někdy… Bude i tohle obor vyučovaný na Princetonu.“ Oplatil mi Harvey úsměv. „Jsem rád, že tě vidím, Noro. Je to už nějaká doba. Popravdě, když jsi říkala, že se zastavíš, nečekal jsem tě zrovna zde.“

 

„To víš, chtěla jsem to všechno vidět. Ty nové talenty. I to, co jsi vybudoval.“ Pokývnu a rozhlédnu se kolem nás.

 

„Víš, že to není čistě má zásluha. Ostatně tady můžu poděkovat vládě za financování a Úřadu, že celý projekt zaštítil. Já se tomu jen snažím pomoci.“ Dodá Harvey skromně.

 

„Já vím, ale bez tebe by tohle neexistovalo. Odvedl si pořádný kus práce, Harvey. Byli by na tebe hrdí.“ Odmlčím se, než přešlápnu na místě. „Ale jsem tu také kvůli něčemu jinému. Vím, jak je to někdy těžké s výukovými materiály. Také jsem studovala a vím, že ne všechno, co si jeden najde na internetu je použitelné. Navíc s tím, jak byla základna Lovců zničená a s ní většina věcí, které tam byly uložené… Mám pro Útočiště menší dar. Tedy ne tak docela já.“ Pousměji se tajemně.

„Mělo by to být už na cestě. Celá sebraná knihovna Leonarda Redfielda. Vše týkající se magie a okultismu, co naše rodina posbírala a dovezla z Evropy sem do Ameriky. Sebrané vědění starého kontinentu, a i něco málo z dovozu. Tedy pár poněkud obskurnějších kousků jsem si nechala, ale jinak devadesát devět procent je vašich. Celé dva lodní kontejnery. Ani nechtěj vědět, jak dlouho se to muselo balit. Myslím, že Nym ti o tom ještě poví své, až se zase potkáte.“   

 

„Co? Cože? Tolik? Ale jak jste to…? To myslíš vážně, Noro?“ Zamrká Harvey překvapeně. „To je opravdu… Opravdu skvělé. Děkuji. To nám může významně pomoci.“  

 

„Mně neděkuj. Jak říkám, je to od mého bratra. Já jsem jen… stěhovák.“ Rozhodím rukama v lehkém gestu.

 

„Jistě, jistě… Vlastně, když už tě tu mám. Chtěl jsem si s tebou promluvit o tom, zda bys nestála o to zde vyučovat? S tvými zkušenostmi a vším. Pomoci ostatním jako jsme my? Myslím si, že na to není vhodnější kandidát. Vybral bych ti ty samozřejmě jen ty netalentovanější studenty.“ Přispěchá Harvey s něčím, co mě zarazí a smaže mi úsměv ze rtů, aby jej nahradil zamyšlený výraz.

 

„Ehm, děkuji za nabídku, Harvey… Já… Nevím, jestli…“ Přelétnu pohledem pár posledních lidí, kteří si zde pobírají věci a těch několik skupinek, které už měly být dávno na odchodu, ale místo toho hledí zvědavě naším směrem a o něčem si tiše povídají. Můžu si jen domýšlet, o čempak to asi je.

 

„Nevím, jestli jsem zrovna materiál na učitele. Tedy… vím, že nejsem. Ale… Vzhledem k současné situaci. Hmm, myslím, že bych zvládla nějaká turnusová praktická cvičení. Co ty na to? S těmi bych mohla pomoci. Ale… Nechci nejlepší. Naopak, vyber mi ty nej beznadějnější případy. Uvidíme, jestli z nich nějakou tu magickou jiskru nakonec přeci jen nevykřešu.“

 

„Tak tedy domluveno!“

 

 

__

 

Washington

22. 12. 2023

 

Stála jsem v rychlovýtahu, který mě nesl vzhůru. Skoro až do nebes. Nebýt místní byrokracie, byla bych tu dřív. Ale všechny ty bezpečnostní rámy a prohlídky. Sice jsem nebyla stálým zaměstnancem Úřadu, ale s Edwardem jsme se dohodli na jisté formě externí spolupráce. Takové, která hasila ty největší požáry.

 

Když jsem se po pár měsících v tichu a klidu samoty uprostřed lesů dala dostatečně dohromady, zjistila jsem, že i přes to, že jsem tam již nebyla tak úplně sama, stále mi v životě něco chybí. Stále u mě zůstávala ta potřeba dělat to něco, co má význam. Nemusela jsem sice každý kvartál zrovna zachraňovat svět, ale i když to byla jen unesená loď plná turistů nebo skupina nezvěstných horolezců, kteří se ztratili ve skalistých horách, stále to mělo význam. Pro ty lidi. Pro mě. A Hikori svou dávku boje také potřeboval. Nemluvě o jídle.

 

„Externista? O tom jsem tu ještě neslyšela.“ Podívala se postarší žena v kostýmku přes skla brýlí na mou ID kartičku.

 

„Ano, externista. Nora Redfield. Měla bych tu mít schůzku… s ostatními.“ Pronesu už poněkud netrpělivě, zatímco se podívám na hodinky. Ne, tohle nestihnu. Už teď to nestíhám. Zatracená byrokracie!

 

„Kdožeto?“

 

„Ehh, máte to tam napsané. Jdu za panem Leem. Očekává mě…. Už nějakou dobu.“

 

„Ale já vás tu v systému nikde nevidím. Nemůžu vás jen tak…“

 

„Dorothy, počkej. To je v pořádku. My se známe. Pusť ji. Klidně, ať je to na moje triko.“ Ozve se za mnou mužský hlas. Ohlédnu se na muže, který je oblečený v obyčejné košili a džínách. Přes tvář se mu táhne jizva, která jinak kazí jeho jinak nevýrazný zevnějšek. Znala jsem ho. Byl jedním z těch, kteří přežili zkázu základny. A také jedním z těch, kteří si prošli peklem v Jonesportu. A i když jsme teď všichni pracovali pro Úřad, stále platilo nepsané – Jednou Lovec. Vždycky Lovec.

 

„Díky, Petere. Trochu spěchám a… Máš to u mě.“  Kývla jsem na starého známého a rychle napsala zprávu Nymovi, že jsem již na cestě.

 

 

Konečně se otevřely dveře výtahu a já vyrazila známým směrem do Edwardovy kanceláře, zatímco jsem brýle schovávala do kapsy saka. Musí se nechat, že si to tu zařídil pěkně. Ale na mě to bylo až příliš hektické. Příliš moc lidí. Zbytečného mluvení, politikaření a potřásání si rukama. Taková má osobní živá noční můra. Jemu to celé ale sedělo jako oblek šitý na míru, bez kterého jsem si ho ani nedokázala v poslední době představit.

 

Přiložila jsem kartu ke čtečce u dveří. Vzala za kliku a…

 

„Haló? Neruším?“ Vešla jsem do místnosti, ve které už byly jen samé známé tváře. „Já vím, já vím. Jdu pozdě.“ Vyměním si pohled krátce s Nymem, zatímco dojdu k poslední volné židli, abych se na ni posadila, než zašilhám k rozpité lahvi, jejíž obsah už tu zcela jistě ostatním koluje v žilách. „Ale vidím, že jste začali i beze mě, takže… O co jsem přišla?“ Natáhne se po sklence a nechám si také dolít. Máme toho hodně co dohánět. „Snad jsem nepřišla o hlavní přípitek. Na… ostatní.“ Rozhlédnu se po zbytku osazenstva, které je skutečně prořídlé proti situaci před rokem. Tehdy jsme ztratili spoustu z našich spolubojovníků a také i … přátel. Teď už jsem to mohla říct. U Památníku jsem se ještě nikdy nezastavila. To místo pro mě bylo stále připomínkou spousty nepříjemných událostí. Od Carriona na obloze, až po celý můj souboj s Fathermeatem. Navíc Grace…

 

„Ne, čekali jsme na tebe.“ Postaví Edward na svůj pracovní stůl zpátky lahev, ze které naplnil mou sklenku.

 

„A už jsme skoro mysleli, že se nedočkáme.“ Promluví Harvey.

 

„Vím, vím, ale věřte mi, že jindy nechodím pozdě.“ Přispěchám rychle s odpovědí a raději se protentokrát vyhnu Nymovu pohledu. Ne vždy se vše domluvené totiž zadařilo. Zvlášť ne s naší prací a našimi povinnostmi.

„Navíc ještě… Hikori?“ Ohlédnu se za sebe, kde se z čistého vzduchu zhmotní postava rudého Oniho, kterému se svaly ve tváři s tesáky pohnou do náznaku čehosi připomínajícího úsměv.

 

„Teď jsme kompletní. Můžeme začít.“ Usměji se a spokojeně se opřu do opěrky sedadla.  

 

__

 

Washington

05. 02. 2024

 

Sníh se vznesl ze zasněženého parkoviště a vnesl se k nebi v liniích, které se proplétaly a tvarovaly přesně dle mé vůle. Stála jsem tam v zimní bundě. Od úst mi stoupaly v pravidelných intervalech obláčky páry. A kolem se zvedal další a další sníh. Věděla jsem, že je to svým způsobem zbytečné. Berlička pro překonání omezení mysli. Ale stále to v jistém směru usnadňovalo práci a především… Bylo období Vánoc. To je doba kouzel a zázraků. A i když v našem novém světě magie pozbyla trochu ze svého tajemna, stále jsem viděla v jejich tvářích ten němý úžas, když se všude kolem nich tvořily magické obrazce a energie doslova praskala ve vzduchu.

 

„Samozřejmě jsou i jiné možnosti, jak tohoto efektu můžete dosáhnout. Někdo rád kreslí vše potřebné přímo na zem. Osobně to také čas od času využívám. Jen to chce pevnou ruku a trochu cit pro geometrii. Pak také nějaké vhodné médium. Křídy s příměsí oxidů drahých kovů a vonných pryskyřic fungují jaké dobrý fokus. Na druhou stranu, někdo jiný může sáhnout po krvi, barvě ve spreji… viděla jsem i magické obrazce narychlo namalované na stěně prstem od rajské omáčky. Pak je ale možnost využít také to, co nám nabízí okolí. Důležité je si ale uvědomit, že je to celé jen prodloužení vaší vůle. Něčeho, co vychází přímo z vás. Bez ní by to byl jen cákanec krve, prach z křídy a nebo… rozlitá omáčka. Nic víc.“ Roztáhnu ruce, zatímco se obrazce přeskupí a vytvoří kolem nás několika metrovou energetickou bariéru.

 

„A teď to zkuste vy. Po svém. Čas na nějaké ty omyly… a následné poučení se.“ Pokývnu na skupinu studentů mrznoucích a podupávajících na prázdném nočním parkovišti za jedním ze supermarketů. Nikdo jim nesliboval, že to bude cvičení ve vyhřáté učebně.

 

 

__

 

 

Detroit

21. 04. 2025

 

Tuhle písničku mám ráda. Otočila jsem kolečkem a zvýšila hlasitost rádia. Autem se rozezněly první tóny té všemi známé skladby.

 

Seděla jsem za volantem a v autě vyhrávalo známý Bowieho song jedno místní rockové rádio. Vzadu na sedačce byla položená taška s puškou a pouzdro s pistolí leželo na sedadle spolujezdce, aby byla po ruce. Jeden nikdy neví. Ovšem pro případy, kdy jsem nevěděla, tu byl ještě někdo. Ve zpětném zrcátku se zaleskly rudě dva body a já se usmála. Tohle bude brnkačka a do večera bude hotovo. Cítila jsem to v kostech a můj šestý smysl se málokdy mýlil.

 

Auto projelo kolem shluku lidí a jiných všemožných bytostí čekajících vzorně na přechodu, až jim blikne zelená. Bylo to jako když ožijí pohádky a nebo sbírky městských legend, které vtrhnou do běžného života Američanů. A nejenom jich.

 

Tenhle nový svět byl sice v lecčem obdivuhodný a neokoukaný, ale také divoký a nebezpečný. A proto zde stále bylo nás pár. Pár těch, kteří došli tehdy až na konec.

 

Nazývali nás hrdiny. Těmi, kteří zachránili svět. Dokonce i vyvolenými.

 

A co jsem na to říkala já?

 

Že jsem jen dělala to, co vždycky.

 

Svou práci.


 
Whispering idol - 11. února 2024 15:11
mhicoai7178.jpg

Nový Svět


♫♫♫


Válka, o které většina lidí neměla ani to nejmenší tušení byla u konce a svět se změnil. Všechny televizní stanice hlásily to samé. Monstra existují! Talk show se plnila rádoby odborníky, kteří vyprávěli o tom, co si myslí, že je pravda. Stránky bláznů, co spřádali konspirační teorii zažívali boom. Pořád tu byli takoví, co tomu nevěřili. Společnost se potácela na hranici hysterie a fascinace. Vládou to otřáslo v základech, pentagon hořel v základech. Prezident prosil o klid a jeho kancelář chystala oficiální vyjádření. Nastaly dny chaosu. Několik sekt soudného dne spáchalo sebevraždy. Kostely zažili odliv věrných návštěvníků a příliv lidí co v nich nikdy nebyli. Pak 18.1.2023 vyšlo oficiální prohlášení které se promítalo na všech obrazovkách v Americe. Monstra jsou tu s námi.


 

Tajné zasedání kongresu

17.1.2023


Na Nymovi bylo vidět že je nesvůj. Seděl vedle Leeho a kolem byli muži co se hádali. To ale nebylo nejhorší. Oblek, co měl na sobě mu prostě neseděl. Volné oblečení jeho lidu bylo na míle daleko od kusu látky, co ho škrtila kolem krku. Navíc si za poslední roky nejvíc zvykl na oblečení do boje. Tohle bylo prostě divné.

„…jenže právě vaše neinformované rozhodnutí vedle k velké části problémů. Nebýt toho že jste Anthonyho nechali ve velení ÚPKŠ nic z toho by se možná nestalo.“ Lee vstal a vypadal že má chuť praštit pěstí do stolu.

„Máte pravdu, jenže účel vaší organizace je teď naprosto zbytečný. Vlastně jsme se rozhodli po ní zahladit všechny stopy. Nemůžeme přiznat, že naše vláda věděla o monstrech celá desetiletí.“ Odvětí mu jeden z mužů v obleku. Nymovi přijdou všichni stejní.

„Nesouhlasím. Víc, než kdy jindy potřebujeme někoho, kdo se monstry bude zabývat. Jenže ne je tajit a zabíjet. Potřebujeme diplomaty, potřebujeme změnit ústavu a dát celému tomuto chaosu smysl.“ Nym ví že tohle je Leeho eso v rukávu. Podívá se na hodiny. Už je čas.

„Jsou to zvířata agente. Pochybuji, že s nimi můžeme jednat nevidím v tom žádný…“ Muž najednou zmlkne a vytřeští oči.

Dveře se otevřou a v nich stojí ona. Královna Starých národů v celé své kráse. Prochází po místnosti a její šaty se vlní jako vodní hladina. Vypadá étericky, vypadá nebezpečně a zároveň smířlivě. Nym si povolí kravatu, Lee se usměje.

„Nemyslím, že je třeba takových hrubých slov senátore.“ Stane před mužem a usmívá se. „Naopak myslím že je ten pravý čas jednat. Zastupuji ty vaše monstra. Nemusím vám snad připomínat, že jsme se postavili za vaši zemi a pomohli jsme jí ubránit před nepřítelem. Že ne?“ Umívá se a Nym ví že je na své půdě. Jednala s bohy, vedla svůj lid přes cizí světy, když ten jejich zemřel. Ti lidé neví, do čeho se pouští. Tohle bude dlouhý den. Mnohem raději by byl jinde, konkrétně v jedné opuštěné chatě uprostřed divočiny.

„A… ano, můžeme začít jednat.“ Podívá se na ní muž rudý až za ušima a Lee Nyma s úsměvem poplácá po zádech.


 

Los Angles

22.9.2023


„Pane… pane! Zastavte!“ Policista běží za dvojicí. Která jde uprostřed ulice. „Mohu vidět vaše povolení?“

Jeden z domorodých obyvatel Appalačské pohoří se na něj podívá malýma žlutýma očima. Vytáhne zalaminátovanou kartičku a jeho velké prsty ji neobratně podají strážníkovi. Lidi je míjí a sledují. Pořád si na takové návštěvy nemůžou zvyknout.

„Děkuji.“ Podá mu průkaz s razítkem Úřadu zpět. Vypadá to, že se mu ulevilo.

„Jamesi, máme hlášení ilegální trpasličí dílny na okraji města. Jedou tam specialisté, ale myslím, že bys měl taky.“ Policista si povzdychne, nechají ho jezdit na všechny tyhle hlášení. Dávají mu sežrat, že jeho žena je napůl nymfa. Bigotní kreréni. Ten zákon přišel v platnost teprve před dvěma týdny.

„Jsem na cestě. Vy můžete pokračovat. Hezký pobyt.“ Pokyne dvojici a vyrazí ke služebnímu vozu.

„Podívej suvenýry! Zkoušel jsi hotdog?“ Podívá se jeden z podivných tvorů na druhého a mluví v jejich křaplavém jazyce který se celé věky nedostal z území na kterém žili. Druhý zakroutí hlavou a vyrazí směrem ke stánkům pro turisty.


 

Washington

5.11.2023


„Vítejte. Jste první členové nejnovější pobočky Úřadu. Naše práce je hledat další takové jako jsme my. Zařídit jim vzdělání a vyhnout tomu, aby je společnost perzekuovala za jejich dar.“ Harvey stojí před nováčky a sleduje je. Do jednoho jsou to lidi s magickým nadáním. Nečekal, že se toho dožije. Konečně má možnost skutečně chránit jemu podobné. Vedoucí Úřadu protlačil prostředky na jeho plán a ten se konečně dal do pohybu.

„Budeme pracovat jako podpůrná složka Úřadu a naši agenti po celé zemi poskytovat potřebnou expertízu. Vítejte přátelé, vítejte v první pobočce Útočiště.“ Ozve se potlesk a na Harveyho tváři se objeví úsměv, spokojený a šťastný úsměv.


 

Wahington

22. 12. 2023


Lee stojí u okna ve vrchním patře proskleného mrakodrapu. Shlíží na zeleň pod sebou i žijící město kolem. Je to přesně rok. Rok, co se to všechno stalo. Nemůže tomu uvěřit. Je to jako by uběhl jediný den. Za tu dobu toho tolik dokázali. Úřad se stal něčím neskutečným. Spojili bývalé agenty ÚPKŠ i Lovce. Nabrali spoustu nováčků. Začali řešit práva monster, vytvořili Útočiště, vznikly nové zákony. Pobočky specialistů na monstra se objevili po celé zemi. Už nejsou mimo zákon. Žijí s lidmi. Pokud páchají zločiny jsou za ně trestáni. Jinak, než lidé ale rozzuřeného vlkodlaka do cely zavřít nejde, stejně tak mága, který zešílel. Jsou Lovci, diplomati a odborníci. Mají víc práce než jindy ale i víc lidí a prostředků.

„Lee?“ Ozve se a ve dveřích vidí Harveyho s lahví. „Jsem tu.“

Agent mu s úsměvem pokyne na volnou židli. Dorazil i Nym. Je to rok, mluví a sklenička střídá skleničku. Vzpomínají na to zlé i dobré. Jen jedno křeslo je prázdné. Přemýšlí, jestli dorazí. Nechce se Nyma ptát. Raději se napije, usměje se a zavzpomíná na to, jak ji poprvé potkal na letišti… snad před celými věky.


 

Památník

12. 7. 2024


Tady dřív stávalo ústředí Lovců, první organizace, která se zabývala ochranou před monstry. Stojí na památníků. Na něm jsou zaznamenaná jména. Všechna ta jména, co kdysi byla zapsána ve vstupní hale základny Lovců. Za nimi se táhnou bílé náhrobky. Připomínka těch, co zemřeli při poslední obraně. Je jich moc, příliš moc. O některých z nich se učí ve školách během hodin novodobé historie. Grace White, Anthony White, Gary Lopez, Daniel Shaw, Gretchen Walker, Shark, a mnoho dalších se stali vzorem a hrdiny nové generace. Zaplatili životem, aby tenhle svět mohl přežít. Poslední generace starých Lovců, kteří zemřeli, než mohli vidět nový svět… květiny na jejich hrobech jsou vždy čerstvé…


 

Jinde & jindy


Visí v prázdnotě a sleduje místa vzdálená v prostoru i čase. Vidí svět, který změnil. Vidí, jak se mění a jeho obyvatelé nacházejí novou cestu k sobě. Hledí do daleka a cítí nové příchozí. Tvory, kteří utíkají z válek. Tvory, kteří najdou útočiště. I když s sebou přinesou i mnoho problémů pro vznikající Úřad věří že to lidé zvládnou. Protože jim nic jiného nezbude. Cítí totiž něco jiného za nimi. Temní se blíží. Jejich hlad a zloba se dala do pohybu. Jizvy jsou pryč ale oni přijdou. Boj neskončil. Nikdy neskončí a až přijde sem bude připraven. Hlavní otázkou bude ale zda budou připravení i oni…


 

New York

29. 12. 2024


„Máme tu útok několika rybích lidí.“ Ozve se z vysílačky. „Zdá se, že unášeli lidi na nějaký rituál. Jednotka obkličuje dům.“

„Jsem na příjmu.“ Dean se ozve do vysílačky, pak položí hamburger do krabičky a tu položí na vedlejší sedadlo. „Same, máme práci.“

Jeho kolega otevře dveře služebního vozu a nastoupí. Dělají spolu teprve krátce ale jsou sehraná dvojka. Téměř bratři. Oba vyšli akademii Úřadu s vyznamenáním. Ostatně jejich tátové byli Lovci.

„Rybáci. Podle všeho povedeme zásah.“ Usměje se a nastartuje.

 

V kufru auta mají jako všichni z Úřadu výbavu, aby byli schopní zastavit cokoliv nadpřirozeného se na ně vyřítí. Na střeše vozu se rozhouká maják a oni vyjedou do ulic města. Tam kde stáli je vysoko nad zemí grafity. Na něm je obličej ženy. Vypadá celkem obyčejně a pod ním je jediné slovo „ochránce“.



 
Nora Redfield - 11. února 2024 06:06
iko3236.jpg

Vítězství

Doupě Father Meata
22. 12. 2022
♬♬♬♬♬




V hlavě mi doznívají poslední Meatova slova. Ne, Meatova ne. Už jen slova malého chlapce, který propadl šílenství a pokusil se do něj zatáhnout celý svět. Netuším, co přesně v posledních chvílích zde viděl a vlastně… ne, nechtěla jsem to vědět. Necítila jsem k němu žádnou lítost, vlastně v ten moment to bylo… nic. Jen prázdná otupělost, která nahradila nenávist.

 

Ale ještě jsme neskončili.

 

Postavím se vedle postavy ve žluté naproti Jizvě, kterou obklopují černá chapadla bránící jí, aby se otevřel. Ne… ještě ne. A ani nikdy pak. Sevřu sféru v rukou. Opět. Jako tehdy v Anthonyho tajné základně. Jako tehdy v Guatemale, kde jsem se ji snažila za každou cenu zachránit. Jako… teď. S jedním dlouhým výdechem zavřu oči a vrhnu se vpřed.

 

 

Letím tmou a zářím. Jako kometa, která svým žhnoucím chvostem pálí světy. Letím po liniích, které se táhnou jako pavučina napříč kosmem. Pálím je a v mé zářivé stopě zůstává jen prach. Nicota. Linie mě dovedou až na druhou stranu. Do světa, který jsem už několikrát navštívila, ačkoliv ne fyzicky. Tentokrát ale nejsem jen pozorovatel. Ne, zdaleka ne. Brány, které už byly otevřené, aby jimi prošly bytosti z nočních můr na druhou stranu, náhle vzplanou bílým světlem stejně jako ty věci, které jim byly nejblíž. Slyším jejich řev, kvílení a vím, že tohle dělám dobře.

 

Přeskočím na další spletenec provazců, které obepínají zemi jako síť. Senkakuwan Bay, Černý les, vinice v Bordeaux i Scruton v mé rodné Anglii. Některá místa poznávám a jiná naopak vidím poprvé v životě. Jedno ale mají společné. Bitevní pole a zónu destrukce, která se kolem nich táhne. Lidé možná netušili o monstrech a vlády se to snažily tutlat, ale tohle už nepůjde tak snadno zamést pod koberec. Dnešním dnem končí jedna éra… A také tahle invaze. Rozšklebené trhliny skrz časoprostor zaplanou bílým světlem po celém světě. Postupně. Jedna po druhé. Ale zcela jistě všechny. Než nakonec zůstane ta poslední a zároveň ta první. Ta, u které stojí malá skupinka přeživších, kteří došli až nakonec toho celého šílenství.

 

Poslední trhlina zaplane a najednou už není třeba… nic. Zůstane jen ticho a klid. Vjemy, které se zdají skoro až nové po tom všem, co mám za sebou. Ale tímto to nekončí. Pohlédnu na žluté světlo, které mě odvádí pryč. Provází mě? Netuším. Vidím jen hvězdy, galaxie a vesmíry, které se míhají kolem nás. Některé ty světy působí jako ráje na zemi a jiné doslova jako peklo z obrazů starých renesančních mistrů. Dokonce některé z realit jsou podobné té naší… Té, kde jsme prohráli. Je toho tolik… Vědomím vsakuji to vše, tu poslední cestu. Než nakonec světlo pohltí i nás.

 

__

 

„Hmm, takže to vy jste mu radil.“ Promluvím, zatímco postávám v laboratoři, do které mě vzal Král ve Žluté. „To nakonec dává smysl.“ Pokývnu hlavou. Ne, nedívám se na to celé s despektem ani přehnaným idealizmem. Jestli mě něco posledních pár měsíců naučilo, bylo to to, že nic na světě není černobílé. Vše je jen pavučinou zájmů jiných, kde se některá vlákna překrývají a jiná zase kříží. Přesto to funguje… nějak. „Bez té sféry bychom tohle nikdy nedokázali.“ Přiznám zjevné. Skutečně se ten Prastarý přede mnou zasloužil za to, že Země byla připravená v této válce vůbec bojovat a nakonec… obstát? Někdy věci nebyly zcela podle příruček.

 

 

„Takže válka skutečně skončila?“ Udělám krok blíže k postavě ve žluté, která vypadá jako celý vesmír zahalený jen kusem žluté látky. „Hmm, věřím tomu, že budeme připravení k spolupráci. Za dodržení jistých pravidel. Ale, kdo jsem já, abych mluvila za lidstvo.“ A především politiky. Pomyslím si. Avšak tohle je celé marginální. Pokud Král ve Žluté říká pravdu, skutečně nás čeká doba, kdy na Zemi bude rušno. I bez toho, aniž by se tam snažili dostat Prastaří.

 

„Hmm, možná. Také doufám a… Děkuji.“ Řeknu něco, co jsem nikdy dříve nečekala, že vyslovím před jedním z Prastarých. Ale… ať už to bylo jakkoliv, ta bytost nás dnes zachránila a nejenom nás… i mého bratra. A krev není voda. A pak je najednou vše pryč.

 

Uvědomuji si, že stojím zpátky ve svém těle. Uprostřed dómu v Jonesportu, který páchne smrtí, ale také se tu ve vzduchu vznáší ještě něco. Vítězství. Naděje.

Chvíli tam jen tak stojím ve snaze si uvědomit, že to je skutečně za námi. To všechno. Nenastala apokalypsa. Nejsme mrtví a ani mučení v nějaké pekelné dimenzi. Vyhráli jsme a… dokázali to!

 

 

Otočím se na ostatní a koutky rtů se mi pohnou. Nestahuji je však k sobě ani nějak jinak nekrčím. Ty pocity neskonalé úlevy a radosti mi ve tváři rozzáří úsměv, který tam nebyl už dlouho. Udělám krok, dva, zatímco se dómem začíná rozeznívat smích. Sféra bouchne o zem, když ji za chůze pustím a prostě obejmu pevně Nyma. Zvládli jsme to. Zvládli!

 

„hah… haha… HAhaha!“ Přidám se k všeobecnému veselí, které je skutečně nakažlivé. Po těch letech jsem myslela, že už jsem zapomněla, jak se smát, ale viditelně je to jako jízda na kole. Na některé věci se nezapomíná.

 

Odtáhnu se od Nyma a poplácám Harveyho s Leem po ramenou, zatímco dómem i nadále zní náš smích. Je po všem.

 

__

 

„Hmmh… díky, Sharku.“ Zašeptám, zatímco zvednu ze zakrvácené země jeden z jeho přívěšků. Nezůstalo toho po něm mnoho, ale budu muset poslat něco jeho rodině. Měli by se dozvědět, že nebyl jen pašerák ale také skutečný hrdina. Schovám jej do kapsy, než se natáhnu pro batoh se sférou. Nehodlám ji tu nechat. Král ve Žluté sice tohle celé označil za vítězství, ale kdo ví, jestli nebudou další války, které bude třeba vybojovat. Jednou… Někdy… Snad až za hodně, hodně dlouhou dobu.

 

„Takže… Nevím jak vy, ale já posledních pár dní pořádně nejedla a umírám hlady. Slyšela jsem dobře, že je povinností každého velitele pozvat jednotku po úspěšné misi na něco dobrého? A že tohle byla sakra úspěšná mise.“ Promlouvám k ostatním, zatímco se naše odcházející postavy ztrácejí ve světle pronikající sem ze světa tam venku.

 

Z nového světa, do kterého se vracíme.

 

Společně.



♬♬♬♬♬


 
Whispering idol - 10. února 2024 17:25
mhicoai7178.jpg

Všechny Jizvy světa

♫♫♫

Doupě Father Meata
22. 12. 2022



Cítíš, jak se jednotlivé nitky, které poutají Meata s jeho ostatky přetrhávají. Jeho agresivní obličej se zkroutí něčím, co musí být strach. Natáhne po tobě ruku s presty zkřivenými jako drápy, ale už se k tobě nedostane. Jeho tělo mizí. Duch se rozpadá s každým dalším přetrženým vláknem jeho existence. Najednou je tu poslední. Poslední věc, co Hardwooda udržuje v tomhle světě náhle zmizí. Rozplyne se. Zmizí, je pryč. Vyrazíš k Jizvě a saháš do batohu. Hlavou ti rezonuje to, co jsi viděla. Jeho obličej, těsně před tím svým. Modré zářivé oči, blonďaté kudrnaté vlasy. Podíval se někam kam jsi neviděla. Usmál se, než ho obklopily plameny, které ho navěky poslaly pryč. „Sbohem, vyhrála jsi Noro, konečně někdo, komu na mě záleželo a neopustil mě až do konce.“ Řekl, než zmizel.


 

Svíráš sféru a vidíš že tikají poslední vteřiny. Černá chapadla svírají Jizvu, celou silou se Král ve žluté snaží bránu do jiných světů držet zavřenou, ještě chvíli. Musí to stačit. Vidíš věci, co se svíjejí na druhé straně. Temné a hladové. Shromažďují se, aby pronikly do vašeho světa. Pohybují se vpřed. Už brzy tu budou. Sevřeš sféru cítíš, jak tě poslouchá. Tvá mysl se na ní naladí během okamžiku a vystřelí tě vstříc. Máš pocit, že jsi zářivé světlo. Pochodeň v temnotě. Vletíš do světa monster a šílenství. Planeš a ničíš. Linie, co pojí jejich svět s tím vaším hoří a monstra řvou. Vztekem, zklamáním i bolestí. Jenže to tě nezastaví. Tvá duše naváděná sférou letí dál. Pronikne mezi světy. Zapaluje Jizvy na Zemi, dokud všechny neshoří. Pak zhasne poslední, všude je klid. Podivný a krásný klid. Vnímáš ho. Ticho.

 

Pak se objeví druhé světlo. Jasné, Žluté. Cítíš, jak letí kolem tebe a bere tě s sebou. Vidíš světy, vidíš místa krásná i děsivá. Vidíš alternativní reality. Král ve žluté tě vede ale kam? Ve vteřině, kde se objevil cítíš, jak jsi ztratila kontrolu nad artefaktem ve svých rukou. Všechny ty světy míří k sobě. Záříte jasným světlem. Světlice v temnotě vesmíru. Jasnější a jasnější až všechno pohltí záře silnější než tisíc sluncí.


 

„Hermann byl dobrý muž. Génius. Měl jsem ho rád. Nikdo jiný by takovou věc nevytvořil.“ Stojíš ve staré laboratoři a kus od tebe leží sféra na podstavci. Postava ve žlutém je na druhé straně. „Naslouchal a pochopil. Jizvy bylo potřeba zavřít ale to není všechno.“

Ten ve žluté projde kolem stolu a ukáže ven z okna. Vidíš hvězdnou oblohu posetou miliardami hvězd.

„Vaše reality je vskutku výjimečná. Je středobodem. Žijí na ní tvorové z jiných světů a další našli útočiště. Staré národy jsou skvělý případ. Jenže mnoho jich bloudí v nicotě. Já jsem jejich pastýřem. Jejich strážcem. Je čas, aby našli domov.“ Podívá se na tebe, a to co je pod pláštěm dokonale splývá s pozadím. Jen žlutá látka zabraňuje tomu, aby splynul s tím, co je za oknem. „Dnes skončila doba temna. Lidi se dozvěděli, s čím sdílí planetu, že magie a legendy existují. Zda je to vyzdvihne k lepším zítřkům nebo zatratí v nicotě už je jen na nich. Jizvy jsou pryč a cesty jsou volné. Dobyvatelé nedorazí. Stali jste se mekkou vítezství, obrazem vzdoru a další půjdou vaším příkladem, další přijdou, aby se naučili nebo se ukryli.“

Udělá několik kroků k tobě a hvězdy na tebe shlížejí z výšky. Cítíš jeho moc, jenže není tak zlá jako u těch jiných.

„Dobrá práce Noro. Tvůj život je zase v tvých rukou. Poprvé v životě se můžeš rozhodnout, zda budeš nositelem změny, jejím odpůrcem nebo ničím z toho. Možná se ještě někdy potkáme. Doufám že ne jako nepřátelé. Kvůli nám oběma.“

Jakmile zazní poslední slova zmizí. Stojíš sama v místnosti. Jen mrknutí. Náhle jsi v Jenosportském dómu. Jizva je pryč. Je podivné ticho. Ti, co přežili se na tebe dívají. Lee, Nym, Hikori i Harvey. Stojí, a i přes únavu a zranění mají v očích triumf. Lee se začne smát. Po chvíli se přidá Harvey. Nym si dá ruku před ústa a ramena se mu začnou otřásat. Nakonec se místností začne ozývat i démonický hluboký smích. Přežili jste. Vyhráli jste.


 

V oceánu plave obří mrtvola a potápí s k hlubinám ve kterých spala celé věky. Pobřeží je pokryté mrtvolami, které oplachuje slaná voda a barví se rudou. Jenže dál je ostrov a na tom ostrově stojí maják. Ten, který viděl dvě bitvy o tohle místo, ten u kterého před věky shodili malého chlapce do vln oceánu. Toho chlapce který pod ním měl své doupě lásky i bolesti. Září i když kolem nejsou už žádné lodi které by navedl. Na obzoru se vynoří oranžový kotouč. Přichází ráno a slunce vychází zpět na tenhle svět. Rudá je pryč a začíná první den nového světa. Světa, který poznal monstra.


 
Nora Redfield - 07. února 2024 11:52
iko3236.jpg

Marnost

Doupě Father Meata
22. 12. 2022




Výbuch granátu opět zahřmí dómem, ve kterém probíhá litý boj o nic menšího než je osud tohoto světa. Hlasitý zvuk mi zarezonuje až v kostech, ale není to pro mě už nic nového. Všechno, co se tu děje, splývá do rozmazané plejády záblesků, výbuchů a prosté snahy přežít. I když… nejenom to. Také zvítězit, protože všichni si moc dobře uvědomujeme, co znamená, prohrát.

 

Střepiny se rozletí do vzduchu a zaseknou se do těl Harbringerů a já se rozběhnu. Nestačilo to. Ne, na všechny. Ale to navadí. Musím se jen k tomu poslednímu dostat. Rány Alpdrücken se ozývají všude kolem a očarované střely nalézají neomylně své cíle. Magie elfů… a ta lidská.

Natáhnu svou moc k dvojici Harbringerů, ve kterých zůstaly úlomky pokryté mou krví. Druhý už se ke mně natahuje. Přesto nezastavuji a běžím mu vstříc. Stihnu to. Musím! Cítím, jak se v nich roztočí vír energie, který… Rozerve oblek zevnitř právě v čas, abych proběhla skrz kusy tkání a černého bahna, které mi ulpí na tvářích podobně jako Sharkova krev ještě před pár okamžiky.

 

Cítím, jak si to ukouslo podstatný kus mé síly, ale to ještě není nic. Je tu ještě Čtvrtý, který… Ohlédnu se po něm a přimhouřím oči do úzkých štěrbin. Cítím z něj stopu své krve a stejně tak i… Ano,  Alpdrücken už ho zasáhla. Ne, neusměji se. Vlastně se v mé špinavé napjaté tváři nezračí nic. A pak další z obleků ušitých z Harbringerů exploduje. To celé trvá jen okamžik. Už jen okamžik mě dělí od posledního z nich. Toho, ve kterém je teď Meatova duše.

 

A na posledních pár metrech je tu Hikori, jako vždy, společně se kterým se dostanu až k němu a… Nůž zajede hluboko do hrudi černého obleku.

 

„Oko za oko.“ Napůl zavrčím a napůl vydechnu, než poslední vlna energie vnikne do Meatova obleku, aby jej nemilosrdně rozervala zevnitř. Kusy kůže se rozletí do vzduchu kolem mě a já zůstanu stát na místě s nožem v ruce a ztěžka oddechuji.

To jsme… zvládli. Zvládli? Otočím se na ostatní v tom vzácném okamžiku ticha, které je skoro až ohlušující. Opravdu jsme to…? Ale moje myšlenky i záblesk naděje zaplaší Meatův smích. Ne, tohle ještě nekončí. Ukročím a otočím se postavě smějícího se malého chlapce, který se zhmotnil uprostřed místnosti.

 

„Nekončí… Dobře…“ Dostanu ze sebe sice unaveně ale stále odhodlaně. Boj nekončí. Musíme… ještě… Ale ani nedokončím myšlenku, protože mě neviditelná síla prudce odhodí stranou. Najednou cítím, jak letím a pak mi zuby cvaknou, jak narazím zátylkem a celým tělem do stěny, po které se svezu na zem.

 

 

Sakra… sakra… Zvedej se! Křičím na sebe v hlavě, ale tělo neposlouchá tak, jak by mělo. Zapírám se rukama o zem a snažím se postupně vydrápat do sedu, zatímco se přede mnou odehrává děsivé divadlo. Vír sílí a kusy kostí se zarývají do okolí jako žiletky. Síly mi docházejí, ale nemůžu to nechat takto skončit. Musím… Trhnu sebou, když se přede mnou náhle něco mihne. Nějaký stín, který…

 

A svět se nezadržitelně rozmaže.

 

__

♬♬♬♬♬

 

Dóm plný krve a kusů roztrhaných těl je najednou pryč. Hledím na strop uvnitř vrtulníku a vnímám chvění, které se šíří jeho trupem až ke mně, ležícímu na lehátku. Nemůžu se pohnout. Jistěže se nemůžu ani hnout kvůli tomu zatracenému toxinu. Vztek, strach, bezmoc. Je toho tolik, co se ve mně odehrává, ale nikomu to nemůžu říct, ani dát jakkoliv vědět. Jediný mimický sval se nehne, i když se na to snažím vší silou soustředit. Je to… marné.

 

Ucítím mrazení v zátylku ještě chvíli před tím, než přijde vjem dotyku. Na noze, ruce, výš. Vím, kdo to je. Nora mi o něm vyprávěla. A vím… co dělal svým obětem. Mám chuť křičet, ohnat se po něm, varovat piloty. Cokoliv! Ale nezmůžu nic. Jen sleduji jak posedne jednoho z vojáků a pak kabinou práskne výstřel, tělo padne na ovládací pult pokrytý krví a vystřeleným mozkem a kontrolky se brzy na to poplašně rozblikají. To už ale cítím, jak vrtulník padá. A já s ním. Nemůžu nic dělat. A pak přijde tma.

 

Avšak ta netrvá věčně. Žel bohu. Přežil jsem to, ale ze zraněného těla se ozývá bolest, jako kdybych měl snad rozlámané všechny kosti v něm. Ale to je teď paradoxně má nejmenší starost. Ten pohled modrých očí je horší. Mnohem horší. Ani tentokrát nezmůžu nic, když se mě chopí dva z jeho výtvorů a táhnou mě kamsi do lesa. Křičel bych. Křičím? Nevím… Ale opět to k ničemu není.

 

Čepele kreslí po kůži krvavé linie. Z vykřičeného krku už se nějakou dobu ozývá jen sípavý chrapot. Je těžké uvědomit si, co už mám za sebou a ještě těžší vědět, že tohle ještě nekončí. Zdaleka ne. Modlím se k bohu, abych mohl zemřít, ale vím, že tady žádný bůh není. Jiskřička naděje se zableskne, když se ten ďábelský chlapec omluví, že musí odejít a skutečně… Zmizí. Společně s dvojicí jeho přisluhovačů. Zůstanu ležet nehnutě na zemi a doufám… prosím boha o odpuštění a pomoc… Jeho… mou rodinu. Otce, matku… mou malou sestru.

 

 

Slyším tlukot svého srdce. Zpomaluje. Vypadává z rytmu. A jsem za to rád. Mám z toho až dětinskou radost. Z toho, že zemřu. A pak… jeho tlukot utichne, ale místo rozhřešení a klidu, který s sebou smrt přináší, si uvědomím, že jsem stále… zde. Stále vnímám, a přitom se nemůžu pohnout. Jsem jako pes přivázaný u sloupu na vodítku, na kterého jeho páníček zapomněl.

 

A tak přejde den… noc… A tak neustále dokola a dokola. Je to nejprve k zbláznění, než mysl začne fungovat jinak a dny, měsíce i roky se začnou slévat do sebe. Čas… Mám všechen čas světa v mém malém opuštěném vězení.

 

 

Až do toho osudného dne, kdy se v zeleni lesa mihne žlutá. Jedovatě žlutá, kterou jsem zde za ty roky nikdy neviděl. A tehdy poprvé potkám jeho. Král ve Žluté za mnou přišel a já… souhlasil.

 

__

 

„… Leonarde.“ Zlomí se mi hlas, když vidím bratrovu tvář před sebou. Ne, není tam. Alespoň ne fyzicky. Je to jen jeho duch. Spirituální projekce. „Leo… Promiň. Ale… jak?“ Zopakuji tiše, zatímco on mluví a slzy, které mi stékají po tvářích se mísí s krví a černým bahnem. „Dobře… dobře… slibuji.“ Přikývnu a v očích mě pálí slzy, které rozmazávají svět kolem. Pláču... Opravdu pláču? Neplakala jsem od... Od toho dne před osmi lety, kdy jsem pohřbila prázdnou rakev k náhrobku s jeho jménem. Tam doma... V Anglii.

 

 

Bratrova tvář zmizí a pohled mi kmitně k druhému Leonardovi. Tomu, kterého jsem tehdy po letech objala v malé zapadlé kavárně. Tomu, o kterém jsem si celou dobu myslela, že je můj bratr, který vstal z mrtvých, avšak… To by byla nakonec příliš velká pohádka v tomto neutěšeném světě.

 

Král ve Žluté konečně odhodí svůj převlek a tentokrát poprvé, když čelí samotnému Prastarému, vidím i v Meatových očích neskrývaný strach. Král ve Žluté se zaměří na Jizvu a Meat, který je zde pouze ve své nehmotné podobě tak může jen sledovat, jak se celý jeho plán rozplývá. Je to… marné.

 

A pak se naše pohledy setkají, a aniž bych mu viděla do hlavy, vím, o co mu jde. Poslední pomsta. Poslední střetnutí.  

 

Avšak… Pohled mi z Meata sklouzne k uzlíčku mokré látky, z které čouhá pár šedavě bílých kusů kostí. Je cítit mořem a smrtí. A tehdy to pochopím. Náš plán… Přes osm let starý plán, který byl neproveditelný, protože jsme nikdy nemohli najít jeho ostatky. Ne s tím, co se tehdy v Jonesportu dělo. A najednou… jsem je měla v rukách. Stačilo jen…

 

 

Sevřu kolem nich pevněji ruce a zvednu pohled k Meatovi, který se řítí ke mně. V jeho očích je vztek a touha po pomstě. V těch mých není nic. Jen… klid. Ledový klid. Tohle jsem dělala už roky. Nebylo na tom nic tak těžkého. Ne pro mě. Ne pro někoho s mým specifickým talentem.

 

Zvednu jednu z rukou nad uzlíček kostí a krátce se soustředím. Prst se pohne v pár krátkých pohybech a načrtne do vzduchu jednoduchý symbol, aniž bych spustila oči z blížícího se chlapce. Už je ode mě jen pár metrů… Jeden…

 

„Zub za zub.“ Pohnou se krátce mé rty a máchnu rukou nad uzlíčkem kostí, přetínajíc veškeré linky, které k ní poutají Meatovu duši. Malá dětská ruka se po mně natáhne a společně s jeho tělem se rozplyne do oblaku dýmu, který kolem mne prolétne. V uších mi zvoní jeho křik, který ale hned na to utichá. A já… Svět na chvíli zčerná, jak se přese mě převalí vlna únavy a… úlevy. Byl pryč? Poslala jsem ho pryč? Konečně? Po těch letech? Po tom všem, co všem provedl? Co provedl Leonardovi?! Naší rodině?

 

„Ještě… tohle.“ Aniž bych pouštěla uzlíček kostí, stáhnu si z ramen batoh, který jsem donesla až sem. Byla to opravdu dlouhá cesta. Cesta, po které zůstaly jen krvavé stopy a pach smrti. Avšak… Už jsme skoro na konci.

 

Otevřu jej a vytáhnu z něj Minkowskiho sféru. „Už jen... tohle.“ Zopakuji těch pár slov, jako by snad mělo jít o nějakou mantru a zapřu se o stěnu, abych se o ni opřela a ztěžka se postavila zpátky na nohy.  Musím už jen…

 

Pár vrávoravými kroky vykročím ke středu místnosti, ve kterém stojí Král ve Žluté v prostoru zeje černá trhlina. Jizva. Ta úplně první Jizva. Ta, kterou to vše začalo a také… „… Skončí.“ Šeptnu a sevřu sféru pevněji v ruce. Už jsme toho zaplatili dost. Je na čase srovnat účty.

 

A pak se má mysl opět sladí se sférou a rozběhne se mimo prostor. Po liniích, které se táhnou napříč vesmírem.  

 
Whispering idol - 03. února 2024 12:26
mhicoai7178.jpg

Ztracení chlapci

♫♫♫

Doupě Father Meata
22. 12. 2022


Odrážela se tlapami směrem k hladině. V tlamě držel kus látky, věc v něm páchla temnotou a chutnala po smrti. Strážci jí byli v patách. Viděla paprsky rudého světla, nepřirozeně prorážely hladinu oceánu a vytvářely děsivé stíny v rozbouřené vodě. Nic takového ještě neviděla.

 

Zavzpomínala na časy, kdy tahle země byla mladá, na časy, kdy lidé věřili v duchy. Kdy topila jejich mladé i staré, aby se jí bály, aby ji uctívali. Dávali jí tabák a ona ho mohla v klidu svého domova přežvykovat. Na doby, než se její druh stal lovenou kořistí. Možná by nechala celý svět zemřít. Možná by tím ukončila svůj dlouhý život a pomstila své bratry kteří v zemřeli rukou lidí. Jenže mu slíbila že pomůže. Cítila jeho smrt na útesu a její srdce svíral smutek. Dodrží svou část dohody.

 

Dlouhé drápy jí přejely po boku, voda se plnila krví, nemohla tu věc z temnot kousnout. Musela držet tu prokletou věc. Pohnula ale svou skvrnitou levhartí hlavou ozdobenou majestátním parožím a odhodila ho do dálky. Dalšího odrazila tlapou, drápy vyryly hluboké stopy do bledé kůže. Byla zase volná a vyrazila k hladině.

 

Z vody se vynoří majestátní bytost. Levhart s parožím a dlouhým lesklým ocasem. Její tlapy jdou krok za krokem po Jonesportském pobřeží. Sníh křupe a temné kapky ho barví do ruda. S každým krokem je pomalejší. Vidí postavu, sleduje dění ve městě. Drak krouží kolem obrovského podmořského tvora a zasypává ho plameny, letadla nalétávají a jejich střelba je vidět až sem. Zabíjejí ho. Muž se k ní sehne a ona pustí látku do sněhu. Pohled na něj ji uklidňuje. Je mrtvý, jeho duše je přesto spjatá s tímhle místem a přebere za ní břímě. Je to dobře, ona už dál nepůjde.

 

Když sebere vak a vyrazí s ním pryč ona si lehne. Během věků jí nazývali různými jmény Michipichi, Nampe'shiu, Namipeshiwa, nebo prostě jen vodní levhart. Je to jedno, teď zavře oči, vydechne a bude spát. Buje jí jedno, jestli svět zanikne. Ona se ke svým druhům přidá dřív. Jen pár posledních…


 

---

„Vybrala jsi si cestu děvče, já ti nabízel spásu. Tvoje chyba.“ Hardwoodůh hlas zní samolibě. Všechny jeho obleky se obrací v tobě. Trojice bývalých Harbringerů. Sledují tě očima Father Meata.

Hodíš granát, ten opisuje oblouk a jsou na něm otisky, krvavé otisky, naplněné tvou mocí, která proudí do všech stran. Exploze otřese dómem. Střepiny letí vzduchem. Jenže ty nejsou důležité. Kusy samotné vnější schránky se zabodávají do obleků.

„Noro! Ten s řetězy!“ Vykřikne Nym a vidíš že to je ten jediný který se před explozí ochránil. Nebyl dost blízko aby ho magií nabyté střepiny zasáhly. Elf mezitím mačká spoušť.

Běžíš. Druhý natahuje spáry. Je u tebe. Nym vystřelí a probíháš oblakem kůže a černého bahna.

Dým čtvrtého je už u tebe. Jeho tělo ale exploduje kus vpravo. Nym cukne zbraní a míří na Prvního před tebou.

Hikori se vynoří za ním a sevře svazek řetězů v jedné ruce. Krvácí a řve, druhou ruka se napne a sevře cíp organického pláště které na něj míří.

Jsi u něj. Hledíš do tváře bez výrazu. Hikori za tebou tě chrání. Meat nestihne promluvit a krvavá čepel vnikne do hrudi posledního z jeho obleků. Cítíš odpor, stojíš zapřená nohama o podlahu a rukověť v obou rukou ční z jeho hrudi. Pak se oblek roztahá na kusy, které víří kolem tebe a pomalu se snáší k zemi.

 

„Cha, cha, cha!“ Meatova dětská podoba stojí uprostřed toho pekla. Zakloní hlavu a roztáhne své malé ruce. „Nádhera, nádhera a krása!“

Kusy kůže Harbringerů začnou vířit kolem jako tornádo. Síla tě odhodí vzad. Narazíš do stěny. Cár za cárem obklopují Jizvu jako štít. Řetězy chrastí a přidávají se do víru.

„Tady to nekončí, jsem víc než ty, jsem víc než kdokoliv. Nemůžeš mě porazit, nemůžeš mě zničit a má moc nedovolí tvému služebníčkovi mě pozřít. Jsem Father Meat a vy umřete!“


 

---

 

Musí se soustředit, aby jeho nehmotné tělo mohlo vak z látky nést. Proplétá se mezi bojovníky Starých národů. Bojují proti sešitcům i tvorům z hlubin. Meči i palnými zbraněmi. Drží armádu, která se snaží dostat do dómu který ÚPKŠ vystavělo kolem Jizvy. Míjí mrtvé obou stran a cítí, jak jejich duše zatěžují tohle místo další smrtí. Jako by jí už nebylo dost. Cítí i boj uvnitř. Došlo k bodu zvratu a on tam pořád není. Zrychlí, jak jen může.

 

Proletí chodbou a vtrhne dovnitř. Vidí elfa s puškou opřenou o rameno, zášleh vypadá pomalu. Duchové vnímají čas jinak. Kulka letí vzduchem. Muž s asijskými rysy pálí z útočné pušky a obličej se mu kroutí hněvem. Démon letí vzduchem. Mág se kryje za levitujícím kusem nábytku, jak vír kolem monstra uprostřed místnosti nabírá na síle. Ona je tam opřená o stěnu, do které narazila. Letí k ní. Podívá se na posledního, toho jediného, který je schopný ho vnímat. V jeho očích vidí souhlas. Zastaví před ní. Vloží ji látku do dlaní a jeho nehmotné já se dotkne jejích rukou.

 

---

 

Narazíš zády o stěnu a vír kolem Meata je jako hurikán plný úlomků kostí a čepelí řetězů. Jeho šílený smích neustává. Najednou se před tebou mihne stín. Cítíš tíhu v rukou a chlad…

 

Ležíš na lehátku a vidíš dvojici pilotů co chystají helikoptéru k odletu. Pořád slyšíš v hlavě hlas toho chlapce. Toxiny těch věcí, které vytváří ti znemožňují se hnout. Bezmoc střídá strach. Helikoptéra startuje a letí pryč z toho pekla jménem Jonesport. Něco se ti mihne na kraji zorného pole. Chlapec kolem tebe projde a jeho malé prsty tě hladí po noze, sevřou dlaň a pak pokračují výš. Podívá se na tebě těma modrýma očima, ve kterých nemůže být víc zla a jeden prst zdvihne, aby ti naznačil, že máš být ticho. Chce se ti řvát, ale nemůžeš. Jde k nim. Vstoupí do jednoho z nich. Ten vytáhne zbraň a namíří na hlavu druhého. Kabinou třeskne výstřel a pak helikoptéra padá.

 

Probereš se, cítíš, jak tě celé tělo bolí. Nemůžeš se hnout. Tentokrát to není toxin. Kolem tebe jsou trosky. Pád, zranění. Duch stojí před tebou a usmívá se. Dva sešitci jsou s ním. Najednou tě táhnou pryč. Vypráví ti, že jemu nikdo neuteče. Že si tě nechá navěky. Že tě bude milovat. Že nemusíš mít strach. Cítíš, jak umíráš. Po tom, co jsi slyšel jsi za to rád. Kroutí hlavou a vzteká se. Ještě ne. Tahle ne. Křičí. Jeden ze sešitců se k tobě sehne. Čepele ti začnou řezat do kůže. Precizní úzké linky. Druhý ze své kůže dostává inkoust a dává ho do nich. Když skončí už nemáš sílu křičet. Jen ležíš. Chlapec cukne hlavou. Omluví se, že má neodkladné záležitosti a vrátí se pro tebe. Přes slzy ani nevidíš kam zmizel. Nechceš, aby se vrátil.

 

A on se nevrátí. Ležíš v lese, bez hnutí a čekáš. Pak zemřeš, konečně zemřeš. Jenže si s hrůzou uvědomíš že to nic nezměnilo. Inkoust na tvé kůži. Ten prokletý inkoust. Křičíš, řveš ale nic to nemění. Protože tvé mrtvé tělo leží bez hnutí na místě. Vidíš, jak se střídá den a noc, jak zapadneš sněhem, který roztaje jen aby ho nahradilo kvítí. Zvířata se ti vyhýbají, cítí temnotu a rozkladu brání magie. Vidíš jen oblohu a stromy. Roky a roky.

 

Dopadne na tebe stín. Postava ve žluté se sehne a zpod jejího pláště na tebe hledí hvězdy a temnota. Pomalu začne stírat linky. Konečně budeš volný. Jenže on od tebe potřebuje poslední službu a ty moc dobře víš že bude zásadní. Pro tebe, pro tvou sestru a pro všechno za co jste bojovali.


 

---

 

„Promiň Noro, jinak to nešlo, jsem vázaný k tomuto místu.“ Vidíš Leonardovu rozmazanou tvář před sebou a skrz ni pokrouceného Meata. „Kdyby za tebou přišel sám nikdy mu neuvěříš. Všechno ale bylo s mým souhlasem. Donesl jsem, co bychom jinak nemohli získat. Omlouvám se ti, a i když na to nemám právo… prosím tě o jediné. Skonči to a najdi tu helikoptéru. Pohřbi mě.“

 

„Je konec Meate.“ Leonard který byl před tebou se rozplyne. Ten, který vás doprovázel se dívá na Meata a zdá se, že mu nevadí vír. Chlapec na něj hledí s šekem v očích.

Nejdřív se prodlouží stín, pak celá postava. Z šatů se stane plášť a ze světla v jeho ruce energie. Temnota nahradí tvář. Král ve žluté stojí před Hardwoodem v celé své děsivosti. Proudy energie se vynoří přímo z jeho těla, trhají kusy kůže, které proletuje kolem a míří ke kokonu který obaluje Jizvu. Hardwood se nesměje, řve. Rozhlíží se kolem a hledá co by mohl udělat. Dochází mu že nic. Pak se rozhodne, zabít ho Žlutý nemůže, navíc se soustředí na Jizvu. Poslední věc, co může udělat je zabít tě. Vyrazí k tobě. K ženě, která se opírá o stěnu a v rukou svírá kus promočené látky plný dětských kostí.


 
Nora Redfield - 30. ledna 2024 21:43
iko3236.jpg

Tady a teď

Doupě Father Meata
22. 12. 2022
♬♬♬♬♬




Nůž se noří do těla Třetího, ale zároveň s tím cítím rostoucí odpor. Sevřu pevněji rukojeť nože a mezi prsty mi prosákne krev z rozřízlé dlaně. Bolest z ruky prakticky nevnímám, snažím se ji odfiltrovat stejně jako to, co ke mně protéká přes pouto s Onim, kterého právě jeden z Meatových obleků cupuje na kusy. Neexistující nervová zakončení mi drnčí v hlavě jako školní zvonek, který nechce ztichnout. Přesto nepřestávám.

 

„Jak… si… přeješ!“ Zaskřípu zuby a zapřu se o nůž i druhou rukou, avšak nevypadá to, že by to mělo valného účinku. Musím jen… Musím… Avšak moje zápěstí chytí Meatovy ruce, které je trhnutím roztáhnou do stran. Nůž mu v těle trčí dál, ale bez viditelného účinku. Nejde ale o samotnou čepel, ale to, co nesla. Natáhnu se po síle, kterou cítím tepat v jeho těle, zatímco se oblek přede mnou začne rozevírat jako děsivý chřtán a rudě žhnout. Nesnažím se panicky zmítat, i když něco ve mně křičí a chce prostě utéct. Stejně jako všechno ostatní to potlačím a zůstanu jen tady a teď.

 

Vím, že mi nezbývá moc času. Musím… Svět se na moment rozmaže a já poklesnu v kolenou, když mě udeří do hlavy. Přesto… Přivřu oči, zatímco přicházím k sobě a stisknu ruce držené nad hlavou v pěst. Nevzdám to! Natáhnu se po své síle, která mnou proudí, stejně jako proudí teď do Meatova obleku. Kulka z Nymovy pušky se zakousne do Meatova ramene a já ucítím ještě další z vlivů, který se začne společně s magickou silou stáčet do divokého víru. Vnímám, jak si to bere mou energii, jenž proudí ochotně vpřed a já ji nechávám. Dám tomu vše, co je potřeba, aby… Meatův oblek exploduje a kolem mě se rozletí kusy tkání, krve a černého bahnitého inkoustu, kterým byl naplněný.

 

Řetězy zachrastí, jak se svezou k zemi podobně jako já. S těžkým výdechem dopadnu na kolena, jak mě už nic nedrží ve vzduchu a až se zpožděním zaregistruji to něco, co se přesunulo z roztrhaného obleku z Třetího do dalšího z nich. A společně s tím, jako kdyby vzduch začal elektrizovat. To není dobré. Vůbec to není dobré. Síla Třetího se vrátila k jeho druhům a společně s tím se řetězy se zlověstným zachrastěním opět pohnuly.

 

Skrz rty mi uniklo jen unavené zasyknutí, když mi došlo, že jsme prakticky nezlepšili naši situaci. Nepřidali jsme toho moc na naši misku vah. Pouze na chvíli jedno závaží zmizelo, aby se opět vrátilo zpátky.

„Zatraceně!“ Zakleju, zatímco se natáhnu po noži ležícím na zemi kousek ode mě. Kolem mě zuří boj. Jako už ostatně posledních několik dní s pár přestávkami. Jen bitevní pole a nepřátelé se střídají. Pach krve ale zůstává. A stejně jako před tím, ani teď nezůstanu nečinně sedět. Začnu se zvedat na nohy. Jde to s obtížemi, protože si poslední kousek ukousl kus mých sil, ale… Stejně jsem v poslední době netušila, kde je jejich dno. Některé věci se měnily a já společně s nimi.

 

Nejsem ale dostatečně rychlá, abych se boji vyhnula tentokrát. Tentokrát to totiž nevypadá, že by mě Meat chtěl nechat žít jako poslední. Řetězy se rozletí mým směrem a oči se mi rozevřou pochopením, že… Do cesty se ale někdo postaví. Shark.

 

„Zdravíčko. Vy musíte být ta kvůli které mě sem náš společná přítel poslal. Doufám, že vás nezklamu. Mám ale doopravdy solidní výběr. Všechno, co takový Lovec potřebuje najdete právě u mě.“

 

Uteklo už hodně vody od letošního jara, kdy jsem Sharka potkala poprvé tehdy v podzemním parkovišti pod mým hotelem. Měla jsem ho jen za překupníka. Někoho, kdo sem tam vypomůže i Lovcům. Hlavně, když z toho potečou peníze. Ale časem… Časem jsem o něm zjistila víc. Nejenom o jeho magické dodávce, ale také jeho rodině, která byla teď na druhém konci světa. V bezpečí? Kdo ví v těchto šílených časech. Jako kdybych zase viděla před sebou tu starou polaroidovou fotografii, kterou s sebou všude vozil. A věděla jsem, že žádná další taková už nevznikne.

 

 

Řetězy se bez slitování zanoří do těla přede mnou. Viděla jsem to. Viděla jsem to už před tím v Guatemale. Avšak teď…

 

 

Teď se sprška krve a roztrhané tkáně rozprskne přímo před mýma očima. Cítím teplé kapky rudé kapaliny, která mi dopadne na čelo, tváře… A tam, kde ještě před chvílí stál Shark, už není nic. Jen řetězy vlnící se ve vzduchu jako klubko hadů, na kterých visí pár cárů kůže a látky.

 

„Sharku…“ Pohnou se mé rty v němém výdechu a já ucítím chuť cízí krve. Žaludek se mi sevře, ale to už zaslechnu Meatův křik, který mě vrátí zpátky do reality. Tohle zdaleka nekončí. Ne… ještě ne!

 

„Hmmh, co myslíš?“ Procedím s těžce potlačovaným vztekem, zatímco té chvíle klidu zbraní využiji k tomu, abych se vytáhla zpátky na nohy. Ani se nemusím dívat na ostatní, abych věděla, že rozhodně nezvedají ruce nad hlavu a ani se k tomu nechystají. Cítím to. Doslova vsakuji atmosféru tohoto místa jako houba. Moc dobře vím, že tady není jiná možnost než to celé vyhrát a nebo zemřít při pokusu o to. Vím, že nikdo z nich by nezůstal ušetřen i kdybychom se vzdali. A jsem si zcela jistá, že i kdyby,  nikdo z nich by nechtěl žít v tomto novém pokřiveném světě v područí Prastarého. Vytáhnu rukou za zády jeden z granátů.

 

„A já myslela, že se známe, Jamesi.“ Řeknu až skoro familiárně, ale ledový výraz ve zkrvavené tváři se mi nepohne ani o píď, zatímco nenápadně odjistím granát v mých rukách.

 

„Kde jsme to přestali?“ A s tím hodím granát po nejbližším z trojice obleků, abych jej alespoň na chvíli zpomalila, zatímco přetočím nůž ve zkrvavené ruce a otočím se na Prvního, který stojí u Hikoriho.

 

Teď! Vyšlu myšlenku k Onimu. Vím, že toho Hikori teď moc nezmůže, ale bude mi stačit jen drobná výhoda. Jen, když jej vyvede z rovnováhy na tu chvíli, než čepel nože doletí až k němu a zabodne se opět skrz vrstvu kůže. Vím už, že jej nepotřebuji zabodnout příliš hluboko. Bude stačit jen, když díky němu a krvi na čepeli opět dosáhnu na dalšího z nich.

 

„Nyme!“ Křiknu na elfího ostřelovače, aby udělal to, co je třeba, zatímco já sama začnu koncentrovat svou moc. Vydržím to. Zvládneme to!

 

Proč měnit to, co funguje? Na experimenty nemáme čas. Ne tady a teď.

 
Whispering idol - 27. ledna 2024 09:46
mhicoai7178.jpg

Ofenziva proti masu

♫♫♫

Doupě Father Meata
22. 12. 2022


Bariéra zmizí, není to epické ani bezpečné. Je prostě pryč a protiútok může začít.

Výstřely vylepšené o magii na odpoutání duší tentokrát nemají přinést klid ale destrukci. První s sebou trhne a zatřepe hlavou.

„Si snad…“

Druhý dostane svou dávku a několik kostěných čepelí se odlomí.

„…si nemyslíš…“

Čtvrtý se zakymácí jako ve větru.

„…že oni chtějí pryč!“

Meatův hlas vychází naráz z celé čtveřice.

 

Hikori

 

Vyrazíš. Řetězy tě minou. Čepeli uhneš, zpomalíš ji ale z monstra se objevují další. Kosti ostré jako meče. Vystřelují jako bodliny míří ti na hlavu. Ovane tě vzduch a kus nad tebou proletí nemocniční lehátko které to dvora tvrdě narazí. Harvey. Vidíš, jak špičky probodávají pletivo na spodu, ale zastaví se.

„Další!“ Řve čtveřice Meatových hlasů.


 

Leonard

 

Temný dým z boku se blíží. Už z dálky cítíš jeho chlad, nicota, která smaže všechno a všechny kterých se dotkne. Zářivý paprsek protne místnost. Najednou je teplo zpět a tvor klopýtá zpět jak se snaží moci zbraně udržet.

„Víc!“ Hlasy přeskakují hysterií a nadšením.

První proti tobě vystřelí svůj podivný organický plášť. Rudý obr se objeví a zaútočí. Kanabō ho nabere přímo do obličeje. Tvor ztratí koncentraci i výhled a dostaneš se i přes něj. Vidíš, jak se organická hmota znovu formuje a přesekne věrný kyj Oniho v polovině. To ho nezastaví vrhne se na Meatův oblek a bije ho zbytkem jako smyslů zbavený, zatímco mu ta věc trhá kusy masa.

 

„Nepřestávej!“ Hlasy jsou piští radostí.

V tu chvíli se do těla třetího zabodne tvůj nůž. Cítíš tlak, který ho chce dostat ven. Jako tlačit magnety stejných pólů proti sobě.

„Tohle je proti celýmu posranýmu světu ty děvko!“ Řve čtveřice hlasu a chladné ruce tě chytí za zápěstí.

„Ty jsi jen další mrtvola na mý cestě.“ Trhne tvýma rukama nahoru a oblek se rozevírá před tvýma očima. Kontakt začíná být bolestivý.

„Myslíš, že jsi víc?“ Jeho hlas se plní smíchem a kůže po stranách rudne záblesky jako hořící papír.

„Jsi zábavná, to je celý.“ Dá ti hlavičku až se ti před očima roztančí hvězdičky.

„Prostě zdech…“ Výstřel třeskně místností. Projektil se zavrtá do těla před tebou.


 

Nym

 

Cítíš pnutí, cítíš, jak se všechno hromadí. Pak se to uvolní. Energie vystřelí skrz tvoje tělo a spojí se z druhé strany s tou uvnitř těla. Obtočí se a vyrazí do všech stran. Třetí se roztrhá zevnitř a kusy jeho těla letí vzduchem. Vidíš, jak z něj unikl kousek něčeho. Elf za tebou sleduje ten výjev skrz optiku. Magie jeho lidu a lidí spojená v jedno. Možná špetka něčeho jiného. Spíš ne, tohle není pohádka. Řetězy, které nikdo nekontroluje zachrastí o podlahu.


 

Lee

 

„Děvko!“ Druhý skočí. Čepele víří vzduchem. Výbuch granátu ho smete ve vzduchu prostou kinetickou silou.

„Děvko!“ Střelba ze dvou automatických zbraní rozpiluje čtvrtého, aby pomohla Leovi v koncentraci jeho žlutého paprsku.

„Zdechceš tady!“ Trojice hlasů zní v absolutním souladu. Kousek Meata který byl v obleku, který jsi zničila se vrhne k prvnímu.

Slyšíš výkřik varování, slyšíš, jak agent ÚPKŠ zaklapne granátomet. Projektil vyletí. Náboj s rudým páskem kolem vyletí. Ohnivá koule obohacená o byliny, kusy krystalů a další směsi které Lovci říkají Witchfire obalí prvního. Antimagická výbušnina ho olizuje a modré plameny se soustředí kolem něj.


 

Shark

 

Organický plášť smete oheň jako by udusal malý ohýnek. Řetězy zachrastí. Jednou se pohnou dvakrát. Cítíš jak se divná a nečistá energie spojuje v dalším oblekem. Cítíš, že je o to víc nestabilní. Hromaděná moc je jako bomba. Čtyři obleky, čtyři síly a roztříštěná mysl k tomu, aby je kontrolovala. Zároveň taky k tomu, aby všechna ta nestabilní moc tvorů z jiných světů byla schopná existovat bez toho, aby vymazala kus reality. Jenže tohle je Meat a realita je mu momentálně úplně u prdele.

 

„Zkus tohle!“ Řve z plna hrdla a řetězy letí.

Plášť smete prvního smete Hikriho stranou a nechá za sebou ránu v břichu která ukáže Oniho vnitřnosti. Regeneruje se, moc pomalu.

Leonard zařve ale nemůže paprsek dostat k tobě včas.

Lee pálí ale k čemu to je?

Háky na řetězech se blíží, aby tě roztrhaly na kusy.

„Tohle zvládnete. Já jsem jenom kluk z předměstí. Tohle je nejvíc co zvládnu. I to je víc, než co jsem čekal. Noro… zabij toho zkurvysina. Nenech mě chcípnout zbytečně, máš na to.“

Nevíš jak se, tak rychle dostal před tebe. Dívá se na tebe velkýma černýma očima a ušklíbne se. Shark stojí. Všechny ostré háčky se zaboří do jeho těla. Mluví, chvíli. V očích má strach a bolest. Vidíš to snad z metru. Pak řetězy zaberou a on se rozletí na kusy. Během setiny vteřiny už je tam místo Sharka jen krvavá mlha a maso.

„Oko za oko, zub za zub. Vem mi další a padne další. Chceš to skončit nebo už se konečně vzdáš?“ Trojice hlasů přeskakuje smíchem, nadšením a hysterií.

 

Cítíš je. Všechny čtyři, ne tak silně jako Hikoriho ale cítíš. Chtějí krev. Meatovu krev. Chtějí toho hajzla zabít stejně jako ty a rozhodně necouvnou. Víte, jak obleky ničit. To jim vlilo plamen do žil. Jenže nevíš kolikrát ještě zvládneš udělat tenhle trik a kolik životů to ještě může stát. Hlavně co se stane když je Hardwood nechá spojit do jediné entity.


 
Nora Redfield - 21. ledna 2024 23:07
iko3236.jpg

Na tři

Doupě Father Meata
22. 12. 2022




Energie se vzedme v okruhu kolem nás. Přesně včas. Řetězy v poslední chvíli narazí do neviditelné bariéry a rozprsknou se ve změť tkání. Oči se mi o něco více rozšíří, zatímco kolem mě letí několik kusů kostí doprovázených krvavou sprškou. Část kapek mi ulpí na obličeji, ale prakticky to nevnímám. Většinu mého soustředění bere to, abych bariéru udržela funkční. Abych ostatní udržela živé. Hikori mezitím přišpendlí Meata ke stěně…

 

… A pak se věci začnou opět komplikovat.

 

Z Meatova obleku se oddělí další. I když je jiný, poznávám jej. Jeden ze čtveřice Harbringerů. A pak mi v hlavě probleskne ta děsivá myšlenka. Je jen jeden nebo pouze… Druhý? Ale nemusím se nad tím dlouho zalamovat, protože řetězy se opět pokusí proniknout mou bariérou a dostat se k nám. Vydechnu a přimhouřím oči, zatímco musím vynaložit většinu sil, abych štít udržela na místě. V hlavě mi třeští nepříjemná bolest, ale to není nic. Nic proti tomu, co by mě čekalo, kdybych ve svém soustředění polevila.

 

V něčem to připomíná minulost, avšak… Tentokrát je něco jinak. Tentokrát tu nejsem jen já s Hikorim. Ruka dopadne na mé rameno a já se otočím po mágovi, se kterým jsem před pár týdny popíjela čaj na lovecké základně. Tolik se toho za tu zdánlivě krátkou dobu změnilo. A možná ještě změní. Kývnu, když ucítím, jak část tíhy, kterou jsem nesla, je mi odebrána a mohu se opět narovnat v ramenou.

 

Ovšem Meat nekončí. A objeví se další z Harbringerů. Tentokrát ten, kterého jsem potkala v podzemní základně ve White mountain. Ten s dýmem, který mazal samotnou existenci. „Jako by toho nebylo málo.“ Zavrčím frustrovaně, když se kolem kupole začne roztahovat černočerná clona nebezpečného dýmu. Avšak ani tentokrát se ozve hlas, který velmi dobře poznávám. Leonard. Ten, se kterým jsem měla dojít na konec už při naší první návštěvě tohoto bohy prokletého města. A tentokrát… Tentokrát můžeme ty věci udělat jinak. Lépe.

 

Světlo z runové lucerny doslova prořízne černý dým, který se pod jeho vlivem doslova rozpadá. Síly jsou vyrovnané. Alespoň zatím.

 

A pak se objeví další. Poslední z Harbringerů. Je tu celá čtveřice pozměněná Meatovým nechutným uměním. Ale ani já tu nejsem sama. Granáty, které dopadnou k patám černé postavy explodují, a i zde nás nepříjemně ovane tlaková vlna. Nezabije ho to. Samozřejmě. Ale alespoň zpomalí. Dost na to, aby se situace opět alespoň trochu otočila i v náš prospěch.

 

Držím bariéru, zatímco se ale dostáváme do patové situace, kterou musíme změnit, využít, jinak možná také přijdeme o možnost to celé ukončit. A uvědomují si to i ostatní. Otočím se na mé spolubojovníky, bez kterých by tohle nikdy nemohlo fungovat. Každý tu jsme z nějakého důvodu. I já.

 

♬♬♬♬♬

 

„Dobře tedy.“ Promluvím trochu chraplavě. Ne, nehádám se s nimi. Není na to prostor ani důvod. Musím to udělat. Dotáhnout to do konce.

„Leo, potřebuji cestu k Meatovi. Ostatní… Kryjte mě.“ Semknu pevně rty a soustředěně se zahledím na situaci před námi. Není to ideální. Ne, zdaleka to není ideální. Spíše to vypadá na procházku peklem. Ale musím se dostat k Meatovi. Ukončit to všechno. Tak jako tak.

 

„Tak na tři... Jedna.“

 

Udělám rychlý krok blíže k bariéře, u které stále držím zvednutou jednu ruku, zatímco druhou vytáhnu od pasu pistoli. Tohle bude muset stačit.

 

„Dva.“

 

Vidím, jak se Hikori sklání nad Čtvrtým a Druhým, zatímco se k nim blíží První. Zvednu pistoli.

 

„Tři.“

 

A s tím se bariéra rozpadne. Jen tak. Naprosto bez viditelného efektu. Přesto já v ten moment cítím, jako kdyby mi z ramenou a především mysli spadla obrovská tíha. Má síla se uvolní, ale já ji ihned přetransformuji a zkoncentruji kolem hlavně pistole. V hlavě si poskládám stejné symboly, které jsem použila tehdy v Guatemale na odpoutání loutkařských drátků natažených k Harbringerům. Vím, že tentokrát to nebude mít stejný efekt, situace je jiná, ale i pokud by jim to mělo rozbít na nějakou dobu bojovou koordinaci, stojí to za to.

 

 

Červená tečka laserového zaměřovače se zastaví…

 

na těle Prvního.

*Prásk!*

 

Na Druhém.

*Prásk!*

 

A na čtvrtém

*Prásk!

 

Na nic ale nečekám. Rychle vyběhnu směrem k Meatovi, zatímco pistoli vrátím naučeným pohybem zpátky do pouzdra. Cestu mi prozařuje světlo žluté lucerny, které rozhání černý dým a udržuje ho ode mě tak, aby se mě nedotkl. To by nebylo vůbec příjemné.

 

Řetězy se rozletí mým směrem. Sklouznu se po zemi pod lehátkem, které proletí těsně nad mou hlavou. Ovane mě jím rozražený vzduch. Vidím zpomaleně, jak lehátko řetězy bez zaváhání cupují na kusy a polstrování matrace se rozletí všude kolem. Přesto to stačí k tomu, abych nebyla na jeho místě. Nezastavuji. Postavím se ještě v pohybu zpátky na nohy a pokračuji k Meatovi. Už jsem skoro u něj.

 

Čepel Prvního proletí těsně kolem mě. Nevím, jestli mě zasáhla nebo ne, ale pokud o tom můžu přemýšlet, je to ještě v pořádku. Otočí se uprostřed pohybu a vydá se zpátky mým směrem. Vím, že jí neuhnu. Natáhnu ruku… A vzduch kolem ní se lehce zavlní. Jako nad silnicí v parném letním dni. Čepel zpomalí ve vzduchu. Nezastavuje však a pomalu se noří dál. Blíž ke mně. Zaskřípu zuby a zakročím, jako kdybych se snažila vydržet nápor silného větru. Ještě chvíli… Vidím, cizíma očima, jak se k němu blížím. Ještě…

 

A pak postavu Prvního popadne a odhodí rudý démon, který se vedle něj zhmotní z čistého vzduchu. Uskočím právě včas, aby se mi čepel o pár centimetrů vyhnula. Hikori odvedl svou práci. Přesně, jak jsem potřebovala.

 

 

Spustím ruku a odrazím se. Už je to skutečně jen pár kroků.

 

Tři… Vytáhnu armádní nůž.

 

Dva… Čepel se mihne vzduchem a vyryje v dlani dlouhou krvavou rýhu.

 

Jeden… Vrazím ji celou délkou do Meatova obleku.

 

 

„Už prostě chcípni!“ Zavrčím vztekle, než se má mysl napne a přetrhne první ze švů jeho obleku, zatímco kolem sebe, nás, vytvořím nepropustnou bariéru.

„Tohle je jen mezi námi dvěma!“ Spustí se mi z nosu krev, ale ani to nevnímám. V hlavě mi tepe krev a cítím narůstající tlak, jak sahám po silách více než kdy jindy. Více než by kdy běžný člověk snad mohl. Nebo měl? Ale ani to mě netrápí. Mám teď plno jiných, naléhavějších starostí. Třeba, jak starému známému nadobro zničit další z jeho oblíbených obleků.   

 
Whispering idol - 20. ledna 2024 19:59
mhicoai7178.jpg

Čtyři tváře apokalypsy

♫♫♫

Doupě Father Meata
22. 12. 2022



Třetí

 

Řetězy letí vzduchem na tvoje společníky. Roztříští se o štít a vytryskne z nich krev a kosti. Jak ve zpomaleném záběru letí vzduchem kousek od tebe. Hikori se rozeběhne jak ragbyový hráč.

„Né, to bolí“ Vřeští Meat jen aby se začal smát. V tom se předním oni vynoří ze stínů a plnou silou ho nebere.

Cítíš přes něj křupání kostí v obleku. Démon ho přitiskne ke zdi a řve mu do obličeje.

„Přesně jak si tě pamatuju, svalovče, těšil jsem se na tebe.“ Meat se nakloní a dlouhým jazykem olízne Hikorimu obličej. Řetězy se kolem něj vlní jako pavučina.

„Pěkné nové triky Noro. Pojďme si hrát!“ Začne se v sevření démona třást. Hikoriho záda bičují háky a vyrvávají kusy masa. V té zuřivosti je mu to jedno. Vyléčí se.


 

Druhý

 

Najednou se něco stane. Z jeho těla vyletí další o odrazí Hikoriho stranou. Mohutná věc sešitá z kostí a látek je daná dohromady pomocí železných pásů. Ty se z ní vlní jako čepele. Hikori má co dělat, aby jí udržel na místě.

„Jejich spojení je moje spojení.“ Směje se Meat dvěma hlasy naráz. Mezitím co se bestie, která bývala Druhým přetlačuje s Hikorim pozůstatky třetího začnou řetězy bičovat tvůj štít.

„Jenže ona tentokrát sama není.“ Ozve se Harveyho hlas. Ucítíš jeho ruku na rameni a nápor trochu poleví.

Harveyho ruka se zdvihne a cítíš hromadící se moc. Lehátka se odlepí od země a začnou létat na Meatova těla.


 

Čtvrtý


Řetězy sráží stranou Harveyho útoky jako otravný hmyz. Jeho hlava se zakloní a ven vyleze pokroucené tělo. Je vyhublé a jeho obličej bez očí je téměř celý jedna velká tlama. Ta se začne otevírat a hustý temný dým vyrazí vaším směrem. Začne obklopovat štít a omezovat ti výhled na to co se v místnosti děje.

„Jsem bolestí, jsem utrpením, jsem morem, který vás pohltí.“  Ozývá se trojice hlasů naráz.

„Tentokrát jsem tu s tebou, jak jsem slíbil, sestro.“ Leonard vyndá z tašky co má přes rameno něco co připomíná lampu bez stínítka. Je to kamenné a žluté, popsané runami.

Napřáhne věc před sebe a jasný paprsek světla prorazí dým. Tvor, který býval čtvrtým otevře tlamu dokořán a zesílí proud tmy. Přetlačuje se s Leonardem o každý metr a nezdá se, že by někdo vyhrával.


 

První

 

„Dobře, je čas.“ Do místnosti vstoupí poslední z Meatových obleků a promluví čtveřice hlasů naráz. „Protože já jsem konec a smrt.“

Hladká lebka uzavřená v podivné kožené látce se vlní vlastním životem. Přes rameno má něco, co připomíná potrhaný plášť, který za sebou nechává rýhy jako by to byla ta nejostřejší čepel.

„Je čas zničit tu patetickou…“

Nedořekne Meat protože ho zasypou granáty od Leeho, a Sharka.

„Kolikrát tě budou ještě muset lidi nakopat, než zalezeš do hrobu.“ Zařve na něj Shark a oba dál mačkají spoušť.


 

A oni…

 

Tentokrát jsi ta, co je drží naživu, ne ta, co je nechá zemřít. Leonardovo světlo švihne a osvobodí Hikoriho z tance čepelí ten chytne Druhého, který se kryje před paprskem a hodí ho na Čtvrtého. Na chvíli pročistí vzduch od temného kouře.

Plášť prvního se stočí do ostré špice a vyrazí za démonem. Harvey popadne lehátka svou myslí a postaví je do cesty. Dlouho nevydrží ale oni se dostane do bezpečí, když ostří rozdrtí kus zdi.

Shark vyprázdní zásobník a přebije. Lee mezitím vystřelí na Třetího další granát. S každým výstřelem se řetězy na několik okamžiků zastaví a dají ti vydechnout.

„Slíbili jsme si, že tohle přežijeme.“ Řekne Nym a udělá krok dopředu a začne pálit. Alpdrücken mu osvětluje tvář a magické střely vykusují díry do Meatových těl které se okamžitě zacelují. Přesto je zpomaluje. „Udělala jsi z nás dobrý tým. Tahle cesta ale bude tvoje. Pokud ho chceš zabít musíš bojovat, ne chránit. Musíme si život zasloužit každý zvlášt.“

„Zvládneme to, Noro.“ Odvětí zadýchaně Leonard.

„My tě vedeme na poslední cestě.“ Dodá zamračeně Shark.

„Až do konce.“ Kývne Lee.

„Za všechny, které jsme ztratili.“ Dodá Harvey.

Cítíš je vedle sebe. Mezi útoky Meata, mezi výbuchy, mezi výstřely. Jsou tu. Bok po boku až do posledního dechu.

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.41138386726379 sekund

na začátek stránky