Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Aha, to je škoda.

Tak díky za hru. Užil jsem si to.

Mějte se krásně!

Souhlasím.
Tak zase někdy, někde. :)

Musím souhlasit s Pavlínou. Všichni jsme s aktivitou byli tak nějak na štíru.

Každopádně přeji mnoho štěstí v jiných jeskyních a možná se někde potkáme ;) (mimochodem sháníme postavu do jedné jeskyně na pozici sergeant... je to rp military od Wamága, tak kdyby měl někdo zájem ;))

No, nechci být ten negativista, ale všichni jsme v tomto dost pokulhávali s aktivitou. Takže si osobně nemyslím, že má cenu se pokoušet to zachraňovat...

Hold se setkáme spíše někde jinde :)

Mluvil jsem s Pj a bohužel musela jeskyni vzdát.
Takže je otázka co teď s náma.

Návrat uprchlíka

Sedím odpočívám. Čekám, co se mnou Sarah udělá.
Prohlédne. Prohmatá. Vsadím se, že na žebrech bude pořádná modřina. Snad kosti vydržely. Zlomená kost by znamenala konec. Co tam je. Plíce srdce. Krev neplivu, ale možná to ještě přijde.
Letí mi hlavou.
Z myšlenek mě vytrhne hlas Pavlíny. Prudce sebou trhnu a tiše syknu bolestí. A pak Mikuláše uslyším na vlastní uši a tomu, co říká snad ani nechci věřit.
“On to věděl a nechal nás sem jít?“
Hlesnu překvapeně, protože takovou podlost bych od něj nečekal. Věřil jsem mu tak, jak se v tomto světě někomu věřit dá.
Cítím veliké zklamání. Které o okamžik později vystřídá vztek.
“Já z toho smrada vymlátím duši!“
Procedím vztekle skrz zaťaté zuby.
“Ale nejdřív řekne co všechno ví! Hajzl podrazáckej.“
Vztekám se tiše. Tak moc bych ho potřeboval seřvat, ale vím, že je lepší být potichu.

“Klidně tam dole může mít nějaké známé. Čert ví odkud přitáhl.“
Syknu varovně.
A stejně tiše jako on na něj zavolám.
“Aby nás dostali tvoji přátelé? Ukaž se!“

Nečekaný vývoj situace

Jen na půl ucha poslouchám, jak Sarah vyzpovídává Toma ohledně jeho zdravotního stavu. Nekomentuji to a jsem ráda, že Sarah takhle hned dál funguje a Tom, že si nehraje na hrdinu a přizná šrámy na těle. Očima přejíždím po okolí téhle pasti v korunách stromů. Šíp mám založený v luku, ale není ještě natažený. To zvládnu během vteřiny, kdyby se mi cokoliv nezdálo. Fakt, že najednou neslyším ony kroky, ale nikoho nevidím, se mi vůbec nelíbí. Znamená to, že nás někdo pozoruje.

"Ale je lepší než ten včerejší..." oponuji technikovi skupiny polohlasně. Bohové, to bylo teprve včera? Zaženu ty vzpomínky na Lanzu a všechno, co bylo včera. S tím teď nic nenadělám. S tím někým, kdo nás pozoruje v okolí už ale ano. Pomalu se přesunu v podřepu k díře v podlaze, kterou jsme nahoru vylezli. Stále pohledem kontroluji okolí.

"Jestli máš plachtu, tak to není špatný nápad," odtuším Tomovi po krátké odmlce tlumeným hlasem.

Už už se chystám sáhnout pro lano, abych se dostala dolů, když zahlédnu pohyb. Okamžitě zakleknu, napnu tětivu a zamířím na malého člověka, co jde naším směrem. Zamrkám. Mikuláš? V obavách o jeho život, odvrátím od něj pohled, abych ho mohla ochránit před případnými útočníky.

"Mikuláš!" syknu na ostatní dva, abych je na něj upozornila. Uvolním pomalu tětivu. V soustředění na okolí nejsem příliš mluvná, a tak ten rozhovor nechávám na ostatních. Bude-li nějaký.

Nestůj a pojď

Co nejtišeji se vrátím zpátky na dohled domku. Všichni tři tam stále jsou. Schovám se za stromem, opřu se o kmen a nějakou dobu čekám. Ať odejdou. Ať už odejdou!

Jenže oni ne a ne se odtamtud hnout. Vypadá to, že tam chtějí zůstat. Ach jo. Nedá se nic dělat. Musím je odtamtud vytáhnout.

Vylezu zpoza stromu s rukama nad hlavou, a dál jdu k tomku tak, aby na mě bylo dobře vidět. Když jsem dost blízko, zavolám nahoru. Co nejtišeji, aby mě ještě bylo slyšet.

"Hej! To jsem já, Mikuláš. Musíte pryč. Ten domek je past!"

Obezřetně pozoruju jejich reakce. Doufám, že po mně nebudou chtít nic hodit nebo tak. Obzvlášť od Toma se budu neustále držet několik metrů daleko, připraven zase utéct při sebemenším rychlém pohybu.