Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Hostinský pochopil Drein požadavek a začal klidně vyklízet sál.

Darion se nechá obejmout, ale objetí neoplatí. Při pohledu do očí se dívá někam hodně daleko.

Promluví: "Lunina časoprostorová signatura se začíná exponenciálně dělit mezi nekonečný prostor paralelních realit."

Už během vyprávění Rudinky jsem se na chvilku zasekla. Ale potom jsem jenom zatřepala hlavou napila se znovu vína a s odpovídajícím výrazem se ponořila do dalšího vyprávění. Zapojila jsem se do bouřlivého potlesku a povzbuzování. Následoval Murmandamův příběh. I ten jsem patřičně ocenila.

Tím však veselé a příjemné chvíle skončily. Já, stejně jako všichni ostatní, jsem sledovala zhmotňující se drobnou postavu, která najednou stála před námi. I mně se útroby sevřely, když jsem si uvědomila, že koukám na Dariona. Něco dozajista není v pořádku. Nasucho jsem polkla, ujistila se, že Hoshi je na svém místě, načež jsem během několika okamžiků prakticky vystřízlivěla.

To už ale se do akce zapojuje Rudinka. Nebylo pochyb, že ona bude reagovat nejrychleji. Ztichlá místnost jen umocní tíživost celé situace.

Postavím se, obezřetně přehlédnu celou místnost a hledám eventuelní nebezpečí. Neočekávám, že bych uzřela nějakého protivníka, ale jistota je jistota. Tvář mám zachmuřenou, ztvrdlou a poměrně nekompromisní. Následně se otočím na hostinského, který do značné míry v naší vesnici nahrauje starostu a promluvím k němu, nicméně mluvím vlastně ke všem v místnosti.

"Omlouvám se, ale myslím, že je všem jasné, že večírek pro tuto chvíli skončil." zazní v mém hlase stopa definitivy a tolikrát potřebné rozhodnosti, kdy zkrátka bylo všem v okolí jasné, že v daný moment nežertuji a bylo by moudré se mými slovy řídit a nijak jim neodporovat.
"Neodkladné záležitosti." dodám naoko omluvně. Ale vyloženě se neomlouvám. Nemám za co. Osazenstvo muselo pochopit, že naše příběhy mají větší dosah a důležitost, než je venkovská zábava.

"Obávám se, že budeme potřebovat nějaké soukromí." opět promluvím ke starostovi s jistou naléhavostí a slova nechám viset ve vzduchu. Na jednu stranu mi asi nevadí se přesunout někam pryč z velkého sálu, ale v dané chvíli a rozpoložení, v jakém se Darion nachází, je zřejmé, že by se spíše hodilo, kdyby byla místnost uvolněna pro naše potřeby. Nechám spíše na starostovi, zda skutečně vydá povel k vyklizení, nebo se budeme muset s Darionem někam jinam přesunout my.

Lucinčina odpověď přichází ve chvíli, kdy se má ruka konečně chlapce dotkne. A vzápětí už ho svírám v náruči. Jemně, přesto však pevně.

"Broučku..." vydechnu a ještě chvíli si podržím Dariona na srdci. Potřebuji ho ujistit, že ať už se přihodilo cokoliv, není na to sám.

Pak mu pohlédnu do očí, tak děsivě prázdných.

"Sem s tím, copak se stalo?" vybídnu ho jemně s klidem, který uvnitř zdaleka necítím, aby mi svěřil, co ho tak tíží. Bříškem palce mu přejedu po tváři.

Je mi jedno, že je plný sál. Je mi jedno, kdo všechno se dívá. Nezáleží na tom. Ne tady. Ne, když naše děti potřebují pomoc.
Skutečnost, že se Darion obrátil na nás a ne na Turbiona a Lunetu, nevěstí nic dobrého...

Lidé v hospodě postupně přestávají oslavovat. Jejich povyk se ztišil na hrobové ticho a všichni sledují malého návštěvníka.

Lucinka hledí na Dariona o tiše odpoví: "On je tady. Stačí na něj promluvit."

Po celou dobu Murmanova vyprávění vypadám trochu nesoustředěně a sem tam prohodím něco s Lucinkou.

"Darione..." hlesnu, když před sebou spatřím přízračnou postavičku.

"Vidím ho, spoj nás, nebo to nějak posil, pokud to jde..." prohodím k Lucince zatímco lezu přes stůl, abych se k Darionovi dostala a mohla se ho dotknout.

Snad mi poví, co se děje. Raději nechci ani domýšlet, co ho přivedlo do takového stavu, ale jistou představu mám a ta mě děsí do morku kostí...