Andor.cz - Dračí doupě online

Stát v přijímacím salonku pro hosty naproti vlastnímu otci a nevlastnímu bratrovi jako pouhý host a neznámá cizinka k tomu je… Neumím to popsat. To, co se uvnitř mne odehrává a napíná mi to staženou hruď. Přesto nemohu ani jednomu z nich vyčíst, že mne nepoznávají. Ta žena, kterou znali je už vybledlým stínem mne samé. Kývnu krátce hlavou, když se mi otec představí a jakmile se z toho šoku aspoň trochu vzpamatuji, chopím se slova. Na poznámku Raymonda o bouřlivé době reaguji jen poněkud nepřítomným tichým přitakáním. Dokážu si živě představit, že v továrnách se nyní výrobní linka nezastaví. Není divu, že jsou oba v dobrém rozpoložení. Zatím.

„Ano, stalo se něco vážného, jinak bych tu nebyla,“ zopakuji po otci naléhavým tónem hlasu. Potřebuji, aby Raymonda poslal pryč, tohle opravdu nechci řešit před ním. Mlčky sleduji výměnu pohledů mezi oběma muži. Raymond z toho nevypadá nijak nadšený a já se už poněkolikáté ptám… O co tu jde, že u toho rozhovoru chce být. Neubráním se podezíravému pohledu, kterým ho pokradmu sjedu, zatímco otec promluví a skutečně ho pošle pryč – do své pracovny. Viditelně vydechnu, jak se mi uleví. Tedy… Na chvíli.

Na okamžik strnu, když se na mne opět upře Raymondova pozornost. Tohle nemá už nic společného s obyčejným zájmem, je v tom něco, z čeho mi sklouznou ledové prsty po páteři. Zamrkám. Jednou. Dvakrát. Ta tenká napjatá strunka proplétající se mojí myslí se zachvěje společně s tím vysokým varovným zvukem, co se mi na okamžik rozezní v uších. Vyhrožuje mi? Stará Delilah by zbledla a stáhla by se o to více do sebe, vyděšená tím, co se právě stálo. Avšak já… Vystrčím bradu dopředu a svaly kolem čelistí se mi napnou.

„Sama? Ah, nemusíte mít obavy o moji bezpečnost, pane Ardene, můj muž přesně ví, kde jsem a je dost pravděpodobné, že mne sám doprovodí na cestě domů,“ neodpustím si. S tím druhým sice bohapustě lžu a blafuji, ovšem nezmizela jsem z domu jen tak. Nechala jsem tam vzkaz s důvodem i adresou, kam jedu. Tímhle mi strach nenažene. Mně ne. Přesto… Proč mi srdce při těch slovech bolestivě bije o žebra? O to více, když na to otec nijak nezareaguje bez ohledu na to, jak nevhodná to byla poznámka. A já… Pořád mám pocit, že mi něco uniká. Něco… Nevím… Mlčky vyprovodím Raymonda pohledem z místnosti pryč a vyčkám, dokud se neozve cvaknutí zavřených dveří.

Přesto napjatá atmosféra nezmizí ani s jeho odchodem. A já moc dobře vím, že to bude už jen horší.

„Někdo jako já…“ slabě se ušklíbnu a udělám pár kroků po místnosti. Prsty si vjedu do vlasů v gestu, ze kterého prosakuje nervozita. „Dobrá. Půjdu rovnou k věci. V prvé řadě se opravdu omlouvám, ale lhala jsem. Nenesu zprávy z Greenhillu, nejsem tamní zaměstnanec jen… Stará známá ředitele Fernsbyho,“ přiměji se nějak začít. „Evelynn Doherty není v sanatoriu Greenhill v bezpečí. Bez ohledu na to, proč tam je nebo jak moc velké částky jsou vypláceny vedení… Za co vlastně? Že ji tam drží? Nebo ji mají skutečně léčit?“ zabodnu svůj pohled do muže, kterému jsem dlouhé roky říkala „otče“. Nikdy tati…

Ostře se nadechnu a… Opravdu to chci udělat? Ne. Ale musím. Nenapadá mne jiné řešení, už teď musím znít jako blázen, který se vetřel do cizího domu.

„Bez ohledu na to, co se stalo… Musíš ji vzít odtamtud pryč. Hned zítra. Greenhill je špatné místo, kde se dějí zlé věci. Vím to až příliš dobře, protože kdyby tomu tak nebylo, tak na Rosenhillu nestojí jedna teatrální socha anděla milující dcery a oddané manželky, otče,“ vypadne ze mne bez varování, zatímco tón mého hlasu se změní. Vlastně… Je to lehké. Ta křivda i zklamání, úzkost i bezmoc z toho, co se stalo nikdy úplně nezmizely. Jakmile o tom jednou začnu mluvit, už to nejde zastavit. „Když jste pohřbívali tělo sestry Bellové identifikované jen podle snubního prstýnku, drželi mě zavřenou na samotce v podzemí Greenhillu, vydanou napospas tomu zvířeti, které si teď říká ředitel,“ vyplivnu ze sebe s neskrývaným rozhořčením. „A nemáš ani ponětí, jak moc mi ublížil,“ ostře vydechnu a opět popojdu. Uhnu pohledem.

„Když jsem se narodila, nechali jste mi dát dvě jména. Delilah vybrala matka. Blair ty. Chtěl jsi syna, ale nevěřil jsi, že ti matka jednoho dá, proto Blair. Je to staré rodinné jméno, které se dědí obgeneraci,“ zastavím se. „Ve vstupní hale vždy stála modrá váza z období císaře Čchien-lunga, kterou jste si dovezli z cest před mým narozením.  Teď jste ji přesunuli do chodby. Stejně jako tady zmizel obraz krajiny od Brueghela,“ ukážu směrem ke stěně vedle dveří. „Ze stejného důvodu vím, že matka Raymonda nikdy nevzala na milost a nestrpěla jeho přítomnost v domě. Pamatuješ na tu první a poslední společnou večeři? Odešla od stolu a pak jste se ještě v ten večer pohádali. Slyšela jsem vás i přes klavír, od kterého jsi mě vyhodil, protože byla už skoro půlnoc a já se dle tebe chovala jak dítě,“ dodám nevesele. Některé věci se nezapomínají.

Přesto… Přinutím se pohlédnout mu do tváře, které jsem se vyhýbala pohledem.

„Mám pokračovat dál?“ zeptám se tiše.

Delilah Blair Flanagan

Setkání je to rozhodně zvláštní. Zvláštnější, než sis dokázala představit po cestě sem. A o jeho příjemnosti by se dalo dost polemizovat. Naproti tobě, která se cítíš napjatá, tvůj otec a vlastně i Raymond vypadají vcelku v dobré náladě a uvolněně. Tedy tak, jak se asi před návštěvou sluší a patří. Ne, nezdá se, že by tě kdokoliv z nich poznal. Kdo by si tvé současné já dokázal spojit s tou ženou, která už druhým rokem leží pod studenou zemí stráženou prosícím kamenným andělem na Rosehillu. Nikdo z nich evidentně netuší, že tam ve skutečnosti neležíš ty, ale žena, kterou jsi tehdy zabila.

„Charles Doherty, ale počítám, že to už víte.“ Představí se ti na oplátku také tvůj otec, kterému se přeci jen cosi mihne tváří, když zazní to známé jméno – Delilah. Avšak kromě krátce svraštěného obočí se nedočkáš žádné další reakce. Dost možná jen zvláštní souhra náhod. Nic víc.

„Ah, ano. Doba je bouřlivá. To ale na druhou stranu napomáhá obchodu.“ Usměje se na tvou omluvu Raymond, který sice přímo nezmiňuje, s čím Dohertyho podniky obchodují, ale ty to stejně víš moc dobře – zbraně. Se světem na pomezí války, a nebo spíše už ve válce, ti je jasné, že se musí otcovým firmám nadmíru dařit. Snad proto mají oba muži tak dobrou náladu?

„Choulostivý?“ Přeci jen tvůj otec zvážní, když začneš vysvětlovat, že záležitost, se kterou jsi sem přišla je pouze pro jeho uši. „Stalo se něco vážného?“ S Raymondem si vymění jen krátce pohled, než tvůj nevlastní bratr krátce, i když zdánlivě ne příliš ochotně přikývne.

„Ženy a dcery? Hmm, rozumím. Raymonde, počkej na mě v pracovně. Musíme ještě dořešit záležitost ohledně toho nacenění.“ Otočí se na mladého muže.

„No, dobře tedy. Nachystám aspoň zatím ty papíry.“ Souhlasí nakonec a ještě jednou po tobě sklouzne pohledem. Tentokrát z něj už ale nečteš zájem ale obezřetnost. „Příliš to ale nezdržujte, madam. Máme dnes ještě dost důležitých věcí na práci a den se krátí. Jistě by váš manžel nebyl nadšen, že cestujete městem v noci a… sama.“ Dodá s blahosklonným úsměvem, avšak to něco v jeho slovech. Ne, rozhodně to nebylo přátelské upozornění. Na to už jsi pár varování nebo snad výhrůžek za svůj život slyšela.

Ať už si toho tvůj otec všiml nebo ne, nevypadá to, že by to chtěl jakkoliv komentovat nebo by jej to snad pohoršilo.  „Nebude to trvat dlouho. Většina záležitostí se dá vyřešit rychle, pokud nebudeme zbytečně řečnit kolem. Že madam Liddel.“ Promluví klidně tvůj pan Doherty, který vyprovodí Raymonda pohledem, než se s tichým cvaknutím zavřou dveře a zůstanete zde opravdu sami dva.

Jen ty a tvůj otec.

„Tak o co jde madam Liddel? Doufám, že se Evelynn těší dobrému zdraví. Ostatně od toho posílám nemalé částky vašemu vedení.“ Povytáhne obočí a upře na tebe vážný pohled. „Tak povídejte. Nejspíše půjde o něco důležitého, když to nesnesl papír, a především to vyřizuje někdo jako… vy. Vlastně jsem vás tam ani neviděl. Zvláštní.“ Opět po tobě sklouznou jeho oči, avšak nic dalšího nedodává a nechává ti prostor, abys sdělila vše, kvůli čemu si sem přišla.

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Nebeský generál se vyřítí tvým směrem, zatímco ty se natáhneš po krvi, která tu je v dosahu. Takto vysoko jí není mnoho vzhledem k tomu, že těla vašich oponentů, a nakonec i spolubojovníků spadla desítky metrů pod vás. Tam někam mezi to kamení a pár pokroucených stromů živořících na kamenitém úbočí kopců, které se z výšky jeví tak malé. Avšak štěstěna se na tebe nakonec přeci jen usměje. Svým způsobem.

Ženy, které pošleš pryč zaváhají jen na chvíli, než máchnou křídly a rozletí se stranou. Co možná nejdál od toho, co se tu bude dít. Generálovy zlaté oči však v ten moment těknou jejich směrem a meč v jeho rukách obalí plameny.

Ostří protne zdánlivě prázdný vzduch, ale s generálem nic není jen tak. Vlna koncentrovaného ohně připomínající spíše tenkou zářící linii prořízne vzduch… látku, kůži, maso a pokračuje dál až se ztratí v dálce na nebi. Jen jedna z nich stačila vykřiknout. Avšak zcela určitě se žádná z nich před svou smrtí nestihla pomodlit. Před tím, než byla jejich těla bez slitování přeťatá na dva kusy. Bylo to jen pár okamžiků. Do vzduchu nevytryskla žádná z krvavých kapek, avšak ty víš, že krev v žilách zůstala. Ještě teplá. Jen ji musíš dostat ven co možná nejrychleji, než se i tyto kusy těl dostanou z dosahu tvé moci. A tak ji napneš. Soustředíš se. A pak během pár okamžiků se z těl vyřinou litry krve. Dokořán rozevřenýma očima, ušima nebo místy, kde se krev zformovala do ostrých hrotů a prostě prorazila kůži, aby mohla na svobodu. Vypadá to jako kdyby těla částečně ve vzduchu prostě zevnitř explodovala, jak je vlastní krev rozerve v rámci mrknutí oka.

Avšak ty získáš něco, co můžeš použít k obraně, ale také útoku. A že to bude třeba. Generála tohle příliš nezpomalilo. A nakonec ani tebe. Celé se ti to podařilo opravdu rychle. Nezaváhala jsi. Už ne. Jeden z tvých mužů po generálovi vystřelí zlatou energetickou sféru, které se však generál bez větších problémů vyhne. Ovšem jeho pozornost je v ten moment upoutaná jinam. Krvavý osten z naprosto opačného směru nečeká. Nemá jak. A ten si najde cestu mezi ramenními chrániči na jeho zádech. Rudé ostří zajede do masa. Tím si můžeš být jistá, avšak než může pokračovat dál nebo se třeba i přímo v mase přetvarovat v něco více nepříjemného, zaplane kolem generála ohnivá aura. Na chvíli to vypadá, jako kdyby jej obalily plameny podobně jako před tím vaši dvojici padlých. Až na to, že jeho maso žár nestravuje. Krev v jeho okolí včetně části zabodnuté v jeho těle se tak jen se zasyčením vypaří a ty nad touto její částí ztratíš moc. Alespoň, že jí máš ještě dostatek. Snad.

To generála přeci jen na okamžik zpomalí. Na takový okamžik, který využiješ a tasíš zbraň. Zvedneš pistoli a… Výstřel práskne s ohlušujícím zahřměním. Ne, tohle nebyly tiché zbraně. Avšak teď už je generálova pozornost upřená tvým směrem a když vidí, jak na něj míříš, stáhne okamžitě křídla, propadne se vzduchem níže. Je vidět, že nestojí proti střelcům s palnými zbraněmi padlých poprvé a tak moc dobře ví, jak jim znesnadnit míření i zásah. Kulka prolétne prázdných vzduchem, zatímco ty sklopíš zrak právě v čas.

Vaše ostří se se zazvoněním střetnou, když na tebe zaútočí zdola a prolétne kolem tebe, až tě jeho rána odhodí o něco stranou. Na nic nečeká. Ohnivý meč po tobě opět sekne a ty jen tak tak vykryješ jeho sek. Rukou ti projde zabrnění ze síly rány, která rozechvěla i tvůj meč. Ne, tohle nebude snadné. Tohle vůbec nebude snadné. Kamael nevypadá, že by se hodlal držet jakkoliv zpátky a tak si vyměníte jen pár úderů, než ti dojde ta krutá pravda - v souboji na blízko se mu nemůžeš rovnat. Ani s pomocí krve, která poslouchá tvou vůli. Ne proti oponentovi, kterého poslouchá samotný oheň.

A pak v jeden moment se ruka držící planoucí meč přiblíží natolik, že ti před očima zažhne jen ten rudý drahokam vsazený do jeho jílce, než ucítíš tvrdý náraz do hlavy, po kterém se ti zatmí před očima a pak tě cosi silně nabere do břicha. Cítíš to bolestivě i přes zbroj, která by ti měla jinak chránit tělo. A pak…

… Padáš.

V prvních chvílích se vše zdá podivně vzdálené a rozmazané. Až do momentu, kdy tvrdě dopadneš na zem. Několikrát se přetočíš, než zůstaneš ležet mezi kamením s pohledem upřeným k obloze, na které se míhají postavy ve zlatých zbrojích a jenž co chvíli zahoří plamenem. A další tělo začne padat k zemi…

Že jsem se svojí vyhrknutou otázkou na „pana Ardena“ přestřelila poznám té samé chvíli, kdy se obočí starého majordoma zhoupne nahoru v tom důvěrně známém gestu. Omluva ze mne vypadne jako na povel takřka instinktivně, stejně překotná a kajícná jako neuplynul vůbec žádný čas a stála tu před ním ta stará Delilah. Až mne to samotnou překvapí, jak hluboce to je ve mne zakořeněné. To… Všechno… Dokonce i tvář pana Enfielda, jejíž výraz nepatrně povolí, když mu zalžu ohledně zpráv, které nesu. Více k tomu ovšem raději nedodávám a místo toho se nechám uvést do domu, kterému jsem tolik let říkala domov. Dokonce i lehká vůně v chodbě je stejná jako si ji pamatuji.

„To je v pořádku, nechám si ten kabát u sebe,“ řeknu služebné, když mi pomůže z kabátu ven a chystá se ho odnést a pověsit. Zároveň s tím si ho od ní vezmu zpátky. Nejen kvůli zavíracímu noži, co nosím v jedné z jeho kapes, ale… Pokud bych odsud musela odcházet narychlo, chci mít raději všechny své věci u sebe.

Poté už bez dalšího následuji pana Enfielda chodbou vedoucí do jednoho z přijímacích salónku pro návštěvy, kterou jsem kráčela za všechny ty roky už snad tisíckrát. Pohledem sklouznu po dveřích, které míjíme. Jedny vedou do malé zimní zahrady určené pro čajové dýchánky, které matka pravidelně pořádala pro své přítelkyně z klubu manželek místní honorace a… Nedá mi to, abych se na matku nezeptala. Možná… Možná se mi podaří něco zjistit od pana Enfielda? Avšak je to marná snaha, není naším rodinným majordomem pro nic za nic. Tedy… Naším… Dlouze vydechnu a sklopím hlavu.

„V nejlepších rukách. Pobyt na tom místě jí jen prospěje.“ Tahle diplomatická odpověď tne nečekaně do živého mnohem více než jsem ochotná si přiznat. Neřeknu na to nic. Jen krátce zatnu prsty v pěst a soustředím se jen na to, abych ovládla svůj výraz i napjaté držení těla.

Mlčky se nechám zavést do přijímacího salonku – ve kterém vůbec poprvé za svůj život budu čekat jako kterýkoliv jiný host. Ani zde se nic nezměnilo až na pár detailů, které mne trknou hned do očí. Jsou to drobnosti, přesto si jich nelze nevšimnout. Dokonce i slabá vůně tabáku lezoucí do nosu je stále stejná… Bývaly časy, kdy jsem měla do této části domu zakázáno chodit – stejně jako do kuřárny, aby mi těžký vzduch prosycený pachem hořícího tabáku zbytečně nepřitížil. I nyní sotva znatelně nakrčím nos, nemám tuhle vůni ráda.

„Dobrá, ještě jednou vám děkuji, pane Enfielde. Pokud by vás to neobtěžovalo… Postačí mi sklenice vody a šálek černého čaje?“ požádám majordoma, než mne zanechá v salonku samotnou. Na vodu ani čaj nemusím dlouho čekat, služebná donese vše úhledně poskládané na tácu, včetně cukru i medu k oslazení dle chuti.

A tak čekám.

Vůbec mi to neutíká, naopak se ten čas nekonečně natáhne. Co chvíli pohledem zalétnu k hodinám, jejichž tikot se rozléhá salónkem, přesto se hodinové ručičky takřka nehýbou. Když uplyne první hodina, nervózně poklepávám prsty o stůl. Dorazil už Alex do domu? Říkal, že se tam sejdeme nejpozději o setmění a… A já už teď moc dobře vím, že se nestihnu vrátit včas. Výčitky svědomí z toho, že už to zase dělám se mísí s tou rozporuplnou směsicí pocitů, co ve mne vře. Nemůžu přeci jen pořád čekat, jak a jestli za mne někdo vyřeší moje problémy… Je to moje matka… Nenechám ji v Greenhillu na dosah toho monstra. Protože i když jsem dostala spis, ve kterém je jasně dané, kým Fernsby nyní je a kde ho najít, tak společně s tím nepřišla zpráva o tom, že by snad v této věci mělo být vše vyřízeno. Proč ne?! Nechápu to. Já… Musím nad tím pořád přemýšlet. Dokola a dokola…

S frustrovaným výdechem potřesu hlavou a už poněkolikáté vstanu, abych přešla k oknům. Nakonec skončím v jednom z křesílek. Sklenici vody i čaj mám už dávno vypité a za okny se začíná šeřit. To znamená jediné… Měla bych se zvednout a jít. Přesto si tiše povzdechnu a dám tomu těch skutečně posledních deset minut.

♫♪♪♫

S frustrovaným výdechem potřesu hlavou a už poněkolikáté vstanu, abych přešla k oknům. Nakonec skončím v jednom z křesílek. Sklenici vody i čaj mám už dávno vypité a za okny se začíná šeřit. To znamená jediné… Měla bych se zvednout a jít. Přesto si tiše povzdechnu a dám tomu těch skutečně posledních deset minut.

A pak se ozve zaklepání, které následuje pohyb kliky.

Vytáhnu se rychle na nohy, zatímco ke mne skrze otevírající se dveře dolehne neznámý mužský hlas. Přesto muže, který vchází dovnitř okamžitě poznám. Můj otec. Srdce mi poskočí a dech se na okamžik zadrhne v hrdle. Od chvíle, kdy jsem ho viděla naposledy viděla mu vlasy zase o něco více prokvetly stříbrem a vráska na čele se o kousek prohloubila. Jen krátce po mne sklouzne pohledem, když promluví – následován „panem Ardenem“. Raymond Arden, vytane mi v mysli. Kolikrát jsme se viděli, třikrát? Čtyřikrát? Matka o něm nechtěla ani slyšet, nelíbilo se jí i to, že ho otec zaměstnal. A co teprve, když ho poprvé přivedl k nám domů na večeři, aby nám ho představil.

„To nemyslíš vážně, Charlesi.“

„Myslím. A ocenil bych, kdybychom si ušetřili tuhle zbytečnou hysterii, drahá.“

„Jistě. V tom případě omluvte, manželi, rozbolela mne hlava.“

„Evelynn…“

„Neměla bych… Neměla bych raději jít matku…“

„Ne. Jednu večeři bez tvé matky jistě ještě zvládneme, Delilah.“

„Já… Jistě. Tedy… Dobrou chuť, otče. A i vám, pane… Pane Ardene…“

„Raymond.“

„Ahh… Tak tedy… I vám, pane Raymonde.“

Namísto pozdravu strnu. Takže je to pravda. Bydlí tady… Co jiného by tu teď večer dělal? Ostatně i kdyby ne, tak za přítomnosti matky by rozhodně nehrozilo, že by si sem otec zval mého nevlastního bratra, byť jen na skleničku. Najednou… Najednou si nejsem jistá tím, co se tu děje. Cítím na sobě pohledy obou mužů, přesto mne ani jeden z nich nepoznává. Raymondovi úsměv neoplatím, namísto toho se naše pohledy krátce setkají. Tentokrát neklopím oči ani se neošívám jako během našich předchozích setkání, naopak zpříma pohlédnu do jeho sebejisté tváře. Ostatně horší, než hledět do očí povzneseného Lucifera to skutečně není.

Přesto… Vědomí toho, že mne nepoznal ani můj otec je… Neumím to popsat. Jakkoliv jsem si myslela, že jsem na to připravená – tak nejsem. Bolestivě se kousnu do vnitřku spodního rtu a přiměji se stáhnout ramena o něco více dozadu. I držení těla mám jiné než ta stará Delilah, všimla jsem si toho už před časem při pohledu do velkého zrcadla, když jsem si zkoušela šaty.

„Dobrý večer… Pánové,“ konečně promluvím. Mimoděk ustoupím o kroků od křesla a natočím se tak, abych viděla jak na otce, tak i Raymonda, který mne stále pozoruje. Není mi to příjemné. Nečekala jsem… Neměl tu být. „Ano, jsem Delilah Liddel,“ potvrdím otci. Něčemu ve mne se pořád nechce věřit, že mne doopravdy nepoznal… A… Ani nevím, jestli je to dobře nebo špatně. „V pořádku, není za co se omlouvat. Chápu, že máte hodně práce. Zvláště v této době,“ pokračuji dál. Ostatně… Ztracení, konflikt v Provinciích… Dokážu si představit, že zbrojní průmysl zažívá žně. Vlastně je paradox, že kvalitu zbraní, které Dohertyho společnost vyrábí dokážu ocenit až teď…

„Bohužel jsou záležitosti, které nelze řešit jen vzkazem, proto jsem tady,“ řeknu a srdce mi buší čím dál víc. „Snad jen… Jedná se o poměrně choulostivý typ zprávy. Neberte si to prosím osobně, pane Ardene,“ stočím svoji pozornost nakrátko právě k němu. Co tady vlastně pořád dělá? Proč ho otec neposlal pryč? Mám pocit jako by mi stále něco unikalo. „Ale mohla bych vás požádat, abyste nás nechal aspoň na chvíli s otcem…“ na úder srdce se zadrhnu. „Tedy vaším…“ Tváře mi zahoří. „S panem Dohertym o samotě?“ Napůl se ptám, napůl konstatuji. Tedy tak jsem to původně měla v plánu, než jsem se do toho tak příšerně zamotala.

Vraždila bych za sklenku burbonu.

„Objevily se jisté okolnosti týkající se nejen stavu Vaší ženy, ale i dcery, pane Doherty. A jakkoliv to teď musí znít, prosím, vyslechněte si mě,“ pokusím se to nějak uzavřít.

Delilah Blair Flanagan

Na tvou otázku na pana Ardena a jeho možné ubytování zde pan Enfield neodpoví. Jeho povytažené obočí však mluví jasně. Připomene ti totiž pár momentů z tvého dávného života, kdy jsi přesně takto překročila hranice toho, co je vhodné. Ani tehdy tě nekáral. Ne, to jemu nepříslušelo. A nekárá tě ani teď. Přesto to povytažené obočí, jako kdyby zadrnkalo na ty správné struny. I po letech. A snad i díky tomu se dnes na to opravíš. Omluvíš stejně jako tehdy.

„V pořádku. Pokud tu chcete počkat, jste zde vítána.“ Promluví hned na to a celé to tak bez jakékoliv poznámky přejde. A nakonec je to on, kdo položí tu krátkou, leč důležitou otázku. Na tvou matku. Po tvé odpovědi mu viditelně jisté napětí z tváře zmizí, avšak je to skutečně jen nepatrná změna. Taková, které by si netrénované oko ani nevšimlo. „To rád slyším.“ Promluví stále o něco tišeji než dříve, aby pak hned na to opět ukročil zpět. „V tom případě, madam Lidell vítejte.“ Nadechne se a pokyne ti rukou, abys vstoupila dovnitř.

Stačí jeden krok a vstoupíš do známých míst. Ač jsi zde nebyla pár let, není tu toho tolik, co by se změnilo. Alespoň ne ve vstupní hale, ve které ti přivolaná služebná pomůže sundat kabát a majordomus ti pokyne, abys vykročila za ním.

♬♬♬♬♬

Tvá otázka zazní do zvuků vašich kroků odrážejících se od leštěných parket a v první chvíli se zdá, že ji snad muž ani neslyšel, protože se po tobě ani neohlédne natož aby snad nějak zvolnil krok. Až po chvíli se trochu více nadechne, než promluví. „Paní Evelynn je v nejlepších rukách. Věřím, že pobyt na tom místě jí jen prospěje.“ Volí pečlivě každé slovo, a tak je těžké odhadnout, zda je to promyšlený scénář nebo tomu snad majordomus skutečně věří.

A tak pokračujete dál. Domem, ve kterém se toho skutečně příliš nezměnilo. Snad pár kousků nábytku je vyměněno za nový. Některé obrazy visí na jiných místech, případně byly nahrazené jinými. Avšak jsou to jen drobnosti, kterých by si málokdo všimnul. Ty však nejsi málokdo. Ovšem domem jako takovým příliš neprocházíte. Po pár metrech už víš, kam tě pan Enfield vede. Do jednoho z přijímacích salónků, které jsou nedaleko vstupu do domu. Ostatně je rozumnější nenechávat návštěvy courat přes celé sídlo.

Salónek je příjemně prosvětlený denním světlem a ve vzduchu je slabě cítit tabákový dým, který se musel vsáknout do dřeva nábytku díky návštěvám, které si rády při čekání zapálily. Je zde pár křesel a vprostřed místnosti pak kruhový stůl, u kterého je několik židlí.

„Prosím, můžete počkat zde. Budete si přát něco k občerstvení, madam?“ Zeptá se tě majordomus, zatímco vstoupíš do salónku. „Pokud se vám snad bude zdát čekání dlouhé a uznáte za vhodné opět odejít, nechám u dveří počkat někoho ze služebnictva, aby vás pak vyprovodil z domu a nebloudila jste.“ Dodá pak ještě věcnou poznámku, než tě opustí a ty skutečně můžeš jen… čekat.

A že skutečně čekáš. Protože pán domu se rozhodně nevrací v dalších minutách, ani snad hodině. Pokud jsi požádala o nějaký čaj nebo něco menšího na osvěžení, můžeš si alespoň krátit čas tímto, avšak i tak se to celé až nepříjemně táhne. Když už se za okny začne šeřit na znamení blížící se noci, začne se zdát, že se skutečně jen tak nedočkáš. Avšak..

*ťuk, ťuk, ťuk*

Krátké zaklepání, po kterém cvakne klika tě vytrhne z nečinnosti.  

„… Jak jsem říkal. Byl to dobrý obchod.“ Zaslechneš ještě zbytek rozhovoru, který v ten moment skončí. Ne ten hlas na první dobrou nepoznáváš, avšak poznáš muže, který projde dveřmi jako první. Tvůj otec.

„Dobrý den, hmm nebo spíše už pomalu večer, madam.“ Zalétne pohledem k šeřícím se oknům, než udělá pár kroků do místnosti. Není však sám. V patách je mu mladý muž s hnědými vlasy, kterého jsi sice za svůj život neviděla příliš často, přesto jej poznáváš. Ostatně jistou podobu s ním tvůj otec nepopře. Tvůj nevlastní bratr.

„Ano, vypadá to, že se dnešní plány trochu protáhly.“ Doplní mladý muž vcelku bezprostředně, než po tobě sklouzne pohledem a… pousměje se. Ne, určitě tě nepoznává, protože to by se jistě tak netvářil. A pokud by tu byla tvá matka, rozhodně by jen tak nepřekročil práh domu.

Tvůj otec mezitím dojde blíže k tobě a pohlédne ti do tváře. Jako už tolikrát před tím. Ta chvíle se natáhne. Avšak…

„Madam Lidell, jestli se nepletu? Prý máte nějaké zprávy z Greenhillu. Omlouvám se, že jste tu musela čekat tak dlouho, ale nečekali jsme vás. Možná kdybyste příště poslali zprávu bylo by snazší se setkat. Jsem poměrně zaneprázdněný muž. Na neohlášené návštěvy nemám příliš času ve svém denním rozvrhu.“ Pokračuje přesně tím tónem, jaký znáš. Ten, který patřil návštěvám, obchodním partnerům a dalším podobným. Ne jeho dceři. Raymond přejde také blíže a celé to se zájmem sleduje. Především tebe. Nevypadá ale, že by se chystal odejít a ani tvůj otec jej neposílá pryč. To je minimálně nečekané.

„Každopádně… Co tedy nesete za urgentní zprávy?“

♬♬♬

♫♪♪♫

Dokonce ani můj hlas nepřiměje majordoma, byť trochu zpozornět. Pohledem visím na jeho tváři, ve které se za celou dobu našeho hovoru neobjeví ani náznak toho, že bych mu snad připadala povědomá. Opravdu jsem se tolik změnila? Odpověď ovšem znám, i když si ji v duchu kladu už poněkolikáté. Proč by ve mne vůbec někdo měl hledat tu nevýraznou věčně nemocnou ženu, která měla náhrobek na Greenhillu.

„Ano, s panem Dohertym,“ zopakuji a tentokrát můj hlas nezakolísá. Na rozdíl od výrazu, když mi pan Enfield sdělí, že můj otec se v domě nenachází. Doufala jsem… Vlastně ani nevím, proč jsem očekávala, že tu snad bude? Nikdy netrávil v domě příliš času, neustále byl pryč… Nakonec i to mu matka často vyčítala, bývaly týdny, kdy s námi ani nepovečeřel. S panem Ardenem… I tohle jméno poznávám. Co si pamatuji, tak se v tomhle domě nesmělo vyslovovat… Ovšem časy se očividně mění. A to mnohem více než jsem si dosud dokázala představit.

Ani Dohertyho ocelárny mi nejsou neznámé. Vím, kde se ve městě nacházejí, vzpomínám si i na tu vzácnou chvíli, kdy mne tam otec vzal. Nedá se úplně říci, že bych si ten den zrovna užila… Prostředí ocelárny mne spíše děsilo, než fascinovalo. Spousta hluku, nepříjemné teplo a ten zvláštní odér i pachuť, která se mi usadila během prohlídky na jazyku. Je to už hodně let, co jsem tuhle chvíli vzpomněla naposledy. Na všechny ty povědomé detaily a vjemy, které mi jsou nyní mnohem bližší než mému mladšímu já.

„Ahh, vzkaz…“ zaváhám. Není žádný vzkaz, který bych tu mohla zanechat. Najednou mi už ani nepřipadá jako dobrý nápad to, že jsem se představila jako někdo nesoucí zprávu z Greenhillu. Jakmile tohle pan Enfield mému otci sdělí, tak se zajisté dotáže a… Z kolotoče událostí, které by to mohlo spustit, se mi stáhne žaludek tak silně až najednou ucítím v ústech žluč. Naštěstí starý majordomus pokračuje dál a rozhodne se udělat výjimku.

Přesto namísto toho, aby se mi ulevilo, tak se na okamžik zarazím. „Pan Arden zde také bydlí?“ vylétne ze mne zaskočeně. Nebo jak to myslel? Jestli se pánové vrátí? Zamrkám. Protože matka by nikdy nesvolila k tomu, aby zde pan Arden bydlel, i když místa tu bylo. Jenže matka tu nyní není a… Slovy se nedá popsat, jak moc mne tohle znejistí. „Tedy… Ehm, omlouvám se, pane Enfielde, to bylo… Nevhodné,“ hlesnu. „Chci říci, že je to od vás velkorysá nabídka a já… Bych zde ráda zkusila aspoň chvíli počkat až se pan Doherty vrátí,“ kývnu hlavou.

Do noci… Do noci tady skutečně vysedávat nemohu, ovšem stejně tak důvod, proč jsem tady… Prostě nemůžu svěřit neosobnímu vzkazu. Hodina… Nebo dvě… To bych tomu snad mohla dát. I když… Skutečně mohla? Kousnu se do vnitřku rtu, když si vzpomenu na Alexe. Z tohohle nebude mít ani trochu radost. Odolám nutkání vjet si prsty nervózně do vlasů, nicméně své rozhodnutí nezměním.

Když ke mne pan Enfield přikročí o něco blíže, tak o to více zalituji svého rozhodnutí se sem vetřít pod záminkou zprávy z Greenhillu. To bylo nejen hloupý, ale přímo pitomý nápad. Jestli je vše v pořádku? Bože, kéž by bylo aspoň něco v pořádku. „Nemusíte se bát, vše je v pořádku. Nenesu… Nenesu panu Dohertymu špatné zprávy, žádné obavy,“ zalžu. Nevím, co jiného mám říci. Pokud tady otce nezastihnu dnes, mohla bych to zkusit zítra ráno a… A rozhodně nechci, aby nechal hned poslat zprávu do Greenhillu, co se stalo.

A s tím se nechám zavést do domu, který tak dobře znám. Přistihnu se, jak natahuji krk a pátravě se rozhlížím kolem. Kolik se toho změnilo? Pokud vůbec něco… Mám pocit jako by to byla mnohem delší doba, co jsem tu byla naposledy.

Takřka zatajím dech, když překračuji práh vedoucí do vstupní haly.

Jsem zpátky. Zpátky doma.

„Chybí vám?“ zeptám se majordoma a vzápětí na okamžik přivřu s povzdechem oči, když si uvědomím, že jsem to řekla nahlas. „Myslím tím paní Evelynn,“ upřesním, i když bych namísto toho měla raději mlčet a neptat se na takové věci.

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Vznášíte se ve vzduchu a situace kolem vás se zdá klidná. Alespoň zatím. Vaši oponenti jsou buďto mrtví a nebo ve stavu, ve kterém pro vás už nepředstavují přílišnou hrozbu. Samozřejmě by bylo nasnadě se o tom přesvědčit, případně dokončit započatou práci, ale teď tě tlačí jiné priority.

Obklopíš se aurou klidu a pohneš se k dvojici vyděšených žen, které záhy obklopí. Vidíš, jak párkrát zamrkají a jedna nasucho polkne, aby se konečně přestala vyděšeně rozhlížet kolem a většinu pozornosti tak věnuje tobě. Sice efekt tvé aury nemá takový efekt na tvé bratry a sestry jako na smrtelníky, ale částečný vliv stačí k tomu, aby to pomohlo.

„Kdy? Nemůže to být tak dlouho. Bylo to ještě před začátkem pohoří. Tam… Směrem na jih.“ Ukáže rukou kamsi za tebe přes horské vrcholy. „Pak jsme letěly sem. Byli jsme tam čtyři a… Oni říkali, že je zdrží. Ale podle toho, že se nám brzy pověsili Nebeští na paty, tak…“ Potřese hlavou a skloní pohled k zemi hluboko pod vámi. Nemusí tu větu dokončovat. Víš moc dobře, co to znamená. Zdržení nebylo dostatečné a museli s nimi udělat rychlý proces, ať už to byl kdokoliv z vašich řad. Možná podobně rychlý, jako jste zvládli pak udělat na oplátku vy s nimi tady.

„Z druhého kruhu? To… Ne. Ne, nebyl.“ Hlesne ta druhá roztřeseně.

„Náš úkol? Naším úkolem bylo…“  

A pak se stane více věcí naráz. Po tvém boku vyšlehne z nebes rudý záblesk, z kterého tě ovane vlna horkého vzduchu. Ohnivý sloup, který se prořízl šedivými mračny jako nůž máslem udeří z nebes a doslova pohltí dvojici tvých válečníků. Toho zraněného, kterému se zrovna věnoval léčitel, než se prostě dvojice ztratila ve zlato rudé záři, v níž se během pár okamžiků jejich postavy doslova rozpadly přímo před vašimi zraky. Strávené plameny.

Jedna z žen vyděšeně vykřikne, zatímco v mracích nad vašimi hlavami zůstane nepravidelný otvor, než… Se z nich hned na to vyřítí okřídlená postava. Poznáváš ji. Tu zbroj i ta křídla. Je to Armoniel. Avšak neletí, ale spíše padá k zemi. Těžko říct, zda je při vědomí a zda vůbec žije. Pachu krve je všude kolem tolik, nemluvě o zápachu pálených těl.

„Armoniel?!“ Vykřikne Maalik, který stejně jako ostatní hledí na vaši padající spolubojovnici. Avšak nezůstane pouze u toho. Aniž by čekal na tvůj rozkaz, máchne okamžitě křídly a rozletí se bez přemýšlení k ní. Přímo pod…  

Zlatá a rudá se zableskne, jak se z šedivých mračen přímo nad nimi vrhne dolů něco dalšího. Rychle. Tak, že to i ty máš problém v prvních chvílích postřehnout. Nemluvě o Maalikovi, kterému se i tak podaří ji chytit a sevře padající Armoniel v náručí, aby už ale nestihl včas zareagovat na blížící se ostří.

Ohnivá planoucí čepel se zanoří do jeho hrudi a projede jí prakticky až po jílec, tak že i ty vidíš rudý drahokam na hrušce meče, který hoří vnitřní září. Víš, komu patří. Víš, kdo to je.

Zlatá čtveřice křídel promáchne vzduch a z Maalikových úst vyletí jen sprška krve, jak čepel opustí jeho tělo, které se začne řítit k zemi. I s Armoniel, kterou stále drží v náručí.

„Ne… Ne… To nemůže…“ Slyšíš zděšeně šeptat jednu z Padlých vedle sebe, na kterou tvá uklidňující aura už v současné situaci pozbyla účinku, zatímco vytřeštěně hledí, stejně jako většina tvé jednotky, na postavu ve zlaté zbroji. Někteří možná více, jiní méně, ale znáte jej všichni.

Generál

„Zero… Konečně.“ Vysloví jen dvě slova upírajíc na tebe zlatem planoucí oči z tváře, která připomíná spíše kamennou masku bez výrazu, aby hned na to bez dalšího varování nebo snad zaváhání vystartoval vaším směrem.  

Delilah Blair Flanagan

Ač se tu cítíš jako doma, jako za starých časů, tak se zdá, že jsi zde jediná, kdo cítí, že sem patřil. Pátravý pohled majordoma i jeho následná slova ti to jen potvrdí. Nepoznává tě. Nevidí v tobě tu neustále nemocnou Delilah a bledou, která zde roky žila, než konečně vstoupila do svazku manželského a začala jí nová životní kapitola. O poznání tragičtější kapitola.

„S panem Dohertym?“ Povytáhne majordomus obočí a opět po tobě sklouzne očima, jako kdyby něco hledal. „Ah, jistě Greenhill. Je mi líto madam Liddel, ale pan Doherty zde teď není momentálně přítomen.“ Zazní ta slova, která do tvého plánu poněkud hodí pomyslné vidle. „Dnes odpoledne měli s panem Ardenem řešit nějaké záležitosti v Dohertyho ocelárnách. Zatím se ještě nevrátili a popravdě netuším, kdy nakonec oba pánové dorazí.“ Pokračuje Enfield s vysvětlením absence tvého otce a už jen v těch pár větách zazní spousta jmen osob i míst, která znáš. A většinu osobně. Ano, Dohertyho ocelárny byly jedny z majoritních hybatelů místního trhu s ocelí a produkty z ní. U Dohertyho společností pak šlo převážně o zbraně.

Sama jsi kdysi v ocelárnách byla. Ještě jako malou dívku tě tam otec vzal na takovou menší exkurzi, když otevírali novou moderní linku v největší budově fabriky. Pamatuješ si to teplo a atypický zápach. Tu změť všemožně tlustých kovových trubek i hluk, který obrovskou výrobní halu naplňoval. A ta záře roztaveného kovu vlévaného do těžkých forem ti teď zpětně připomínala i něco důvěrně známého. Kdo by si to tehdy jen pomyslel.

Avšak to bylo tehdy. Roky jsi v ocelárnách nebyla. Otec tě do rodinného obchodu nikdy aktivně nezapojoval. Na rozdíl od jiných. Viditelně.

„Samozřejmě tu můžete váš vzkaz nechat. Nebude problém vám poskytnout psací potřeby. Samozřejmě vše v nejvyšší diskrétnosti.“ Připomene ti hlas pana Enfielda, kde jsi a co zrovna řešíš. Chvíli tě zamyšleně pozoruje, než tiše mlaskne a o něco smířlivěji dodá ještě další možnost, kterou jistě nenabízí jen tak někomu.

„Případně, pokud byste zde chtěla madam počkat, můžete. Ale jak jsem již avizoval, netuším, jestli se pánové vrátí za půl hodiny, hodinu a nebo až pozdě večer.“ Pokračuje v nastínění situace, která není zrovna nejlehčí, avšak i tak ti dává hned několik možností. Otázkou ovšem je, jak moc chceš v současné situaci čekat.

„Pokud jde ale o záležitost týkající se Greenhillu, bude jistě rozumné, aby se ta informace k panu Dohertymu dostala bez zbytečných odkladů.“ Pokývne hlavou, než se mu na chvíli tváří mihne jisté zaváhání a pak udělá krok blíže ke dveřím a tobě. „Doufám, že je vše v pořádku.“ Ztiší hlas, aby vás zbytečně nikdo neslyšel. Viditelně ví, že touto jednoduchou poznámkou nebo spíše dotazem překračuje své pravomoci, přesto na tobě visí pohledem a čeká, zda k tomu něco nedodáš. Přeci jen jsi posel, kterého sem vyslali. Údajně.