Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Alex souhlasne kývne a vykročíte z koupelny. Kajuta je stále stejná. Ostatně jak dlouho jste byli pryč? Muselo to být v rámci desítek minut. Na stole je stále sbírka jídla, které zůstalo i po tom, co jsi utišila nepalčivější hlad. I lahev vína je stále z větší části plná spíše než prázdná. Na ten pokročilý čas, který ve skutečnosti je, to zde vypadá, že váš večer teprve začal.

„Hmm víno?“ Zamručí zamyšleně Alexander, ale pak nakonec přeci jen souhlasně potřese hlavou. „Dobře, jednu sklenku si dám. Není to sice můj šálek čaje, ale dnes možná bude lepší to brát trochu s rezervou.“ Maličko se ušklíbne a nechá si tebou nalít do jedné z prázdných sklenek trochu červeného vína.

To už se ale začneš ptát a ty víš moc dobře, kam těmi otázkami tím míříš. „Soudce? Ano a ano. Je to Probuzený, dokonce jeden z Tribunálu a dnes i Rady. Podobně jako Edric. Nevím, jestli si měla tu čest ho potkat na plese pár dnů zpět? Je to vévoda Essington. Předpokládám ale, že ho znáš, vzhledem k tomu, že jsi místní. Kdo by ho ostatně neznal. Příjemnější je však o něm číst z novin než se s ním setkávat osobně, pokud můžu říct. Alespoň pro takové jako jsme my.“ Převalí zamyšleně to poslední slovo na jazyku, než raději zase upije. Skoro jako kdyby chtěl z úst spláchnout nějakou pachuť.  „Edric se ale asi dobře postaral o to, že neměl čas se zapojit do mého případu. To by do jeho plánu mohlo vnést dost trhlin. Počítám, že i proto se s popravou tak spěchalo. Ve zkratce, je složité před ním cokoliv utajit. Ostatně… důležitá vlastnost Soudce, že?“ Vzhlédne k tobě a jen trpělivě kývne, když položíš další otázku. Dnes nepůsobí jako jindy, kdy se některým tématům vyhýbal a kličkoval mezi nimi. Ne, dnes působí až nezvykle smířeně. Jako kdyby už nebyl důvod k podobným vytáčkám anebo snahám tě do toho příliš nenamočit. Už to totiž nemá cenu. Jste v tom oba až po uši.

„Úlomek? V pořádku…“ Mávne rukou, jakmile se začneš omlouvat. „Je to úlomek Zrcadla. Toho Zrcadla. Po tom neštěstí v Babylónu, kdy jsme Luciferovi slepě nakráčeli přímo do pasti, bylo rozbito. Vše to musel plánovat. Musel být o tolik kroků napřed… A my udělali přesně to, co chtěl. Pamatuješ si to Del? To, co zabránilo tomu, abychom byli opět znovuzrozeni? Proč naši bratři a sestry  zčistajasna umírali neutěšeně v prachu a jejich těla hnila stejně jako ta smrtelníků? Nikdo další už nepřišel z Háje nesmrtelných. Vše jen kvůli tomu, že jsme s Jehoel neprohlídli jeho léčku. Vše bylo toho dne… ztraceno.“ Zavřou se jeho oči na pár chvil, než opět upije ze sklenky tentokrát tak, že skoro polovina jejího obsahu zmizí.

„Zrcadlo bylo rozbito na několik kusů. Ale už tehdy se jen část dostala do držení Nebes a ke zbytku se dostal on. Nejspíše ho chtěl celé, ale nevím k čemu. A nevím k čemu je chce dnes. Pochybuji, že se bude snažit napravit svou dřívější chybu a zase je jen prostě složit. To by na Lucifera bylo příliš… snadné.“ Mlaskne. „Starému přátelství… Hmmh, nevím. S Luciferem není nikdy nic jen tak. Možná bych i rád věřil tomu, že to bylo primárně , jak říkáš, ale… Ale nevím. Kamael myslel, že ho tehdy zná a spletl se. Já si už vůbec nedovoluji odhadnout, kým je dnes. Neznám jej. Proto pochybuji, že by v tom byly nějaké osobní sympatie. Spíše se obávám, jak moc pokřivenou osobnost někdo takový, kdo se probudí s cejchem Lucifera, bude mít. Ať už byl totiž jakýkoliv, Lucifer byl totiž silná osobnost. Nikdo jiný by neměl takovou trpělivost a přesvědčení pro to, aby dokázal to, co dokázal. To byl ale Lucifer… Ne ten, v kom se jeho odraz probudil. Toho obyčejného člověka… upřímně lituji.“ Dopije s povzdechem Alexander zbytek vína, když domluví a prázdná sklenice tiše klapne o dřevo jako výmluvná tečka za touto částí jeho vyprávění.

Alex mě nepřerušuje a já jsem za to ráda. Nevím, jestli bych byla schopná pokračovat dál. Takhle… Takhle proste mluvím, zatímco se soustředím na stříhání jeho rudých vlasů. Pomáhá mi to, zaměstnat ruce a mít se za co schovat. Do zrcadla se snažím dívat, co nejméně, ačkoliv se tomu… Prostě nelze vyhnout – a už vůbec ne Alexově pohledu, který se na mne skrze zrcadlo upírá. Už ani nesahá po sklence s whisky, jen… Se na mě dívá. Na to, co se ze mne v posledních dnech stalo. Pouhý odraz Dumah – a nyní už i Delilah. Jako bych někde na půl cesty mezi nimi zakopla a vykročila úplně jiným směrem. Špatným směrem. Svaly na krku se mi napínají, jak se můj hlas stává tišším a napjatějším.

Cvak. Ranka na prstu se jako na povel zalije krví. Ani si nejsem jistá, jestli jsem si prostě jen nedávala pozor nebo to udělala schválně. Jenže ani ten záchvěv bolesti nezmírní, jak příšerně se cítím, když se Alexovi omlouvám. Možná nejen jemu. Možná…
Najednou stojí přede mnou, nestačím se toho nečekaného pohybu ani leknout. Rychle couvnu dozadu, skoro jako tehdy… Tehdy v tom pokoji, který navštívila smrt. Jenže tentokrát se nekoná žádný útěk. Prsty svírající mé zápěstí mne rychle zastaví. Aniž bych si to sama nějak zvláště uvědomovala, v první chvíli rukou lehce trhnu a… S dlouhým roztřeseným výdechem sklopím hlavu. Nemám odvahu se ho zeptat, jak to myslel – a tím spíše oponovat, a tak zůstanu mlčet. Prostě… Prostě jen pozoruji naše ruce, to jak mě drží a tiskne mi k ráně ručník, co ještě před chvíli měl přes svá ramena. Dokonce i teď si možná až příliš zřetelně uvědomuji, jak jeho dotek na mé kůži hřeje.

Přeci jen k němu opět pozvednu ten nešťastný unavený pohled. Jenže když ne jemu – komu bych se mohla omluvit? Ani celou tu věc s Ramielem nedokážu v duchu tak snadno odmávnout, jakkoliv bych si to přála. Ale… Ne, ani teď Alexovi nijak neodporuji. Pořád mě drží a mne to svým způsobem uklidňuje. Nutí mne to setrvat na místě… Taková malá kotva uprostřed bouře.

A pak… Alex zaváhá, než pokračuje dál a mne v tu chvíli srdce na pár taktů vynechá. Tohle jsem přeci chtěla slyšet, ne? Pro těchto pár prostých slov jsem to celé přeci dělala, přeci přesně v tohle jsem tajně v koutku duše doufala. „Děkuji, Alexi,“ vydechnu s neskrývanou vděčností. Snad i na chvíli přenesu váhu na špičky v náznaku kroku blíže... Který nakonec neudělám, jakkoliv bych v tu chvíli nejraději zrušila vzdálenost mezi námi a objala ho.

Ví o všech těch strašných věcech, které jsem svými rozhodnutími zapříčinila a stejně mi to říká. Jenže… Jenže to není pravda, že? Neví o všem. A já v tváří tvář náznaku spokojeného úsměvu v jeho tváři najednou nemám odvahu dokonat to dílo zkázy a vyznat se mu ze všech svých hříchů.

„Dobře. Myslím… Myslím, že jsem stejně už hotová. S těmi vlasy,“ hlesnu a vlastně až teď si uvědomím, jak nůžky celou dobu pevně svírám v prstech. Povolím stisk, aby mi je Alex mohl vzít a odložit je. Aspoň jednu věc jsem dnes zvládla dobře… Ty jeho krátké vlasy jsou pro mne sice stále nezvyk, který se jen těžko vstřebává, ale aspoň jsem to svým pokusem o jejich sestřihání ještě více nezkazila. Spíše naopak. Uleví se mi, možná až nesmyslně moc s ohledem na to, jaká je to v porovnání s tím vším hloupost.

Ještě chvíli setrváme mlčky na místě, aspoň dokud prst nepřestane krvácet. Měla bych snad něco říci, ale zjišťuji, že jsem příliš unavená na to, abych si něco vymyslela a pak… Nevím… Ticho mezi námi není nepříjemné, působí to tak přirozeně. Jako ozvěna starých časů. Alex nakonec moji ruku pustí a ručník nechá dopadnout na zem. Překročím ho a…

… překvapeně se po něm podívám. Ta naprosto obyčejná nevinná otázka mne překvapí víc než… No, cokoliv. Zamrkám. „Ah, víno, tedy…“ vyhrknu nejdříve zaskočeně. „Vlastně asi dobré? Tedy… Nejsem teď zrovna ta nejvybíravější lady, takže můj názor by možná bylo lepší nebrat na zřetel,“ přeci jen se krátce pousměji, zatímco vykročím před Alexem z koupelny pryč.

Pohledem se vzápětí zastavím na prázdné sklence v jeho rukách. „Ale pokud mě chceš zachránit před tím, abych ho přechutnávala, dokud se nedostanu na dno, tak ti můžu nalít také,“ dodám vzápětí, zatímco přejdu ke stolku se lahví a zbytkem jídla. Počkám si na jeho odpověď, nicméně sama se poměrně vděčně natáhnu po sklence, abych si ji řádně dolila a usadila se s ní po krátkém zaváhání zpátky na pohovku.

„… předtím jsi mluvil o nějakém soudci. To má být někdo… Další Probuzený? Někdo z Tribunálu?“ zeptám se Alexe opatrně a upiju vína. Možná trochu více než se sluší a patří, ale… Potřebuji to. K tomu, co se chystám říci vzápětí určitě. „A… O jakém úlomku to Ramiel vlastně mluvil? Omlouvám se, jen… Nemůžu to dostat z hlavy,“ povzdechnu si. „Naivně jsem si myslela, že ti Lucifer chtěl vážně pomoci kvůli… Starému přátelství,“ sesunu se zády po opěradle o něco níže.

Vera De Lacey

William sebou trhne a střelí po tobě ostrým pohledem, když na rameni ucítí tvůj dotyk, ale to už ruku zase rychle stahuješ. Raději. Je vidět, že je napjatý. Jeho srdce… ne neslyšíš jej. Nevnímáš jej jako ostatní. Přes bariéry, které kolem sebe vystavěl, nemáš nejmenší šanci se dostat. Stále je to reinkarnovaný serafín. Jeden z Tribunálu. Ačkoliv teď působí tak nezvykle zničeně.

„Ne… ne, nemusíte ho kreslit.“ Vzdychne rezignovaně a jen zavrtí hlavou. „Pamatuji si je až moc dobře.“ Dodá hlasem bez výrazu, zatímco dál stojí a hledí z okna na pečlivě udržované zahrady, jež tonou v temnotě noci. Pokračuješ dál v popisu toho, který vás napadl. Na vévodovi není patrné už žádné překvapení. Skoro jako kdyby byl myšlenkami někde jinde a jeho tvář tak pozbyla na těch pár chvil jakékoliv mimiky a stala se z ní jen nehybná maska.

„…Co?“ Zamrká jako kdyby se probral z hlubokého spánku, když se omluvíš a překvapeně na tebe pohlédne. „Na večeři?“ Zopakuje tvá slova skoro až nevěřícně. „Jak jste na to jen…? Večeři? Nebyl jsem na večeři. Ještě jsem nevečeřel a… Ahh, jak vás tohle po tom všem, co tu bylo řečeno, napadlo?... Večeře?!“ Povzdechne si a máš pocit, že jsi zaslechla snad i pobavené uchechtnutí, než jen skloní hlavou, až mu pár černým pramenů spadne do tváře. Otočí se do místnosti, než udělá pár zamyšlených kroků od okna.

„Lady… Vy jste skutečně neuvěřitelná. A ano, nosíte, a za část dokonce můžete sama vaší tvrdohlavostí, ale teď jste v tom nevinně. Nejsem tak krátkozraký, abych to neviděl. Není to něco, z čeho vás hodlám obviňovat. Vím moc dobře…“ Otočí se na tebe a jeho oči se do tebe skoro až vpijí, ale tentokrát v nich žádné zlato nezažhne. „… že jste v tom nevinně. V tomhle všem. Tak moc se snažíte udělat jednou něco dobře, ale život vám jen hází klacky pod nohy. A vy jen klopýtáte. I přes to všechno, tu ale stojíte, protože to nemůžete jen tak nechat a snažíte se udělat něco správně. Alespoň tentokrát. Nehledě na následky pro vás. Překvapujete mě. I po tom všem mě stále překvapujete.“ Svraští tmavé obočí, zatímco na tebe dál hledí a ty si uvědomuješ, že ta jeho slova měla podivnou váhu. Až nečekanou. On totiž nehádal. Skutečně jako kdyby věděl, co za tím vším, co tě dovedlo sem, bylo. Co pohánělo Veru De Lacey.

Čas se až nezvykle natáhne, zatímco na tebe vévoda mlčky hledí, než se pak náhle nadechne k dalším slovům. „Každopádně, jedno je jisté. Musíte z města. A to tak, že co nejdříve. Nemůžete tu zůstat. Ne vy.“ Řekne rozhodně a přejde k pracovnímu stolu, jako kdyby snad chtěl něco psát. „Samozřejmě s patřičným doprovodem vzhledem k posledním událostem.... Vaše jméno je však oficiálně čisté. Edricův rozkaz jako prozatímní předseda Rady také zruším. Kam jen s vámi…?“ Zamyšleně si poklepe prsty o bradu, než se na tebe ohlédne přes rameno.

„Jak moc vám chybí rodina, lady?“     

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Del…“ Povzdechne si Alex, když začneš mluvit o tom, co bylo a že si nic lepšího nezasloužíš. Vypadá to skoro jako kdyby chtěl něco namítnout, ale to už pokračuješ ve svém vyprávění. Zmíníš Farnhama i to, že sis tuhle cestu nakonec vybrala sama. A i když to tam přímo nepadne, je to nevyřčený fakt, který není těžké si uvědomit. Rozhodla ses tak kvůli Alexanderovi a nikomu jinému. Však kvůli čemu jinému by si tohle celé postupovala.

Občas se vaše pohledy střetnou v zrcadle, které se tak stává vaším tichým prostředníkem. Alexander sem tam pokývne. Dokonce i v části, kdy se zmíníš o tom, jak sis přála se naučit bránit. Snad jen o něco hlouběji se nadechne, ale mlčí. Pokračuješ. Vaše tréninky v lesích. Ztracený… A to, jak to šlo od té doby jen a jen s kopce.

Jak tak pokračuješ, všimneš si, že Alexander už ani nesahá po skleničce a více než na to, co mu tvoříš na hlavě, hledí na tebe. Tedy stále spíše tvůj odraz, který působí až nezvykle cize. V posledních dnech jsi byla neustále v jednom kole a vidět se takto v zrcadle, v saténovém županu na kajutě zaoceánského křižníku, je pro tebe stále něco nového.

Prstem projede bolest, když břity nůžek místo rezavých vlasů zajedou do bříška prstu. Není to hluboké, ale okamžitě se na bledé pleti objeví několik rudých kapek krve, které začnou stékat po prstu. Vaše pohledy se v zrcadle opět střetnou, jen na okamžik, než se Alexander zčistajasna postaví.

„Hmm, ukaž.“ Mlaskne tiše a chytne tě za zápěstí zraněné ruky. Jeho stisk je pevný, ale nejspíš, kdyby ses dostatečně snažila vysmekla by ses mu. Tedy, pokud by tě pustil. „Měl jsem vědět, že to nebude nejlepší nápad…“ Přitáhne si tvou ruku, aby si stáhl z ramen ručník a přitiskl ti ho na krvácející prst. Je těžké říct, zda se jeho slova týkají pouze této chvíle a nebo toho všeho.

„Del, neomlouvej se. Prostě se neomlouvej. Nemáš k tomu důvod. Alespoň ne přede mnou. Zachránila si mě před jistou popravou. Čert vem Ramiela a to, co říkal. Kdo ví, jestli to byla pravda a jaké další háčky by v tom byly i tak ukryté.“ Tiskne ti jednu rukou ručník na krvácející prst, zatímco tvé zápěstí ani teď nepouští. Můžeš si všimnout, že jeho vlasy už jsou rozhodně rovněji zastřižené.  Zkušený holič by si s tím jistě dokázal pohrát ještě víc, ale proti tomu, co to bylo to není tak zlé. Vlastně to není vůbec zlé.

„…A já. Vlastně jsem rád, že to tak dopadlo.“ Řekne po lehkém zaváhání, kdy z tebe ale i tak nespouští pohled. „Tím nemyslím to vše před tím, ale dnešní večer. Vím, je to ode mě sobecké, ale… Ale jsem za to rád.“ Kývne skoro neznatelně a povytáhne koutky rtů do náznaku spokojeného úsměvu.

„Myslím, ale, že dnes večer už ty nůžky, necháme být. Bude to tak rozumnější.“ Pustí tvé zápěstí a natáhne se pro nůžky, které držíš stále v druhé ruce, uchopí je a opatrně ti je z ní vyprostí, aby je odložil za stolek vedle skoro vypité sklenky.

„Pojď. Nemá smysl se rýpat ve starých ranách. Alespoň ne dnes večer.“ Dodá skoro až nezvykle na Alexandera, kterého znáš a jen trochu více stiskne ručník na tvém prstu, aby se poté podíval, jestli krvácení už zastavilo. „Už jen chvíli.“ Podrží ještě několik tichých chvil na tvé ruce ručník, který nasákne poslední kapičky krve a pak jej nechá prostě sklouznout na zem do změti rudých vlasů. O tohle se postará pokojová služba ráno.

„Jaké je zde víno?“ Položí nečekanou, a přitom tak obyčejnou otázku, zatímco se natáhne pro svou sklenku, aby z ní dopil zbytek a pokynul ti ke dveřím z koupelny. Tady jste již hotoví.  

Divoké… Neumím si představit, co se pod tím slovem skrývá a vlastně zcela zbaběle ani nechci. Živit svoji představivost věcmi, které by mi jen vykreslily za zavřenými víčky další a další hrůzy vystupující z té příšerné tmy. Přesto tyhle myšlenky rychle opustím, když mi Alexander věnuje překvapený pohled. Značně znejistím, byl to… Jen chvilkový nápad… Který se mi najednou asi dobrý nezdá. Vlastně vůbec.

„Chápu,“ kývnu sotva patrně hlavou, „ovšem kdyby ti to bylo nepříjemné, Alexi, tak… Tak to klidně řekni,“ vybídnu jej tiše, zatímco ho sleduji, jak si jde nabídnout z baru na tomhle pokoji. Pohledem lítostivě zavadím o sklenku červeného vína, kterou jsem si těsně před jeho příchodem dolila, ovšem zakážu si se po ní natáhnout. Budu mít v rukách nůžky a jeho vlasy. Neměla jsem si dost možná dávat ani tu předtím, i když to bych to pak možná nenavrhla vůbec. Sotva znatelně si povzdechnu a raději se na Alexe chápavě pousměji. Vím, jak se cítí. Těch pár vzácných koupelí v sanatoriu byly ty jediné světlé okamžiky mého pobytu tam.

„Není nad horkou vodu a mýdlo,“ přitakám. Váhavě pozvednu ruce do výši pasu, abych si srovnala pásek od županu, když zachytím, jak si mě zamyšleně prohlíží. Mám snad… Někde… Možná jsem si měla mokré vlasy ještě jednou pročesat hřebenem a nevymlouvat se na to, že na to už nemám sílu… To, jak rychle upije ze sklenky mi zrovna nepřidá, ovšem vzápětí mě z těch nevyslovených rozpaků vysvobodím zavelením k odchodu do koupelny. Jednou Generál, navždy Generál.

„Tak děkuji za povzbuzení,“ povytáhnu na okamžik obočí i koutek rtů, než se za ním vydám vstříc koupelně. Ve vzduchu stále visí vlhkost, s horkou vodou jsem opravdu nešetřila. Navíc je zde mokro, jak jsem tu našlapala a do toho se v koutě válí kupka černého oblečení korunovaná špinavými botami, do toho několik mokrých ručníků válejících se tam, kde mi upadly z ruky. Skoro se za to až zastydím, ale uklízení bylo asi tím posledním na co jsem kdy myslela.

Alex to naštěstí nekomentuje a spořádaně se usadí na stoličku ke stolku. Přeci jen se od něj dozvím aspoň malý střípek… Něčeho. I když asi ničeho neočekávaného. Akademii asi musel absolvovat každý, kdo měl fungovat a velet v armádě.

„Někdy mi budeš muset vyprávět, jak to na takové akademii chodí,“ promluví ze mne pro jednou opět má… Zvědavost. Zlozvyk táhnoucí se se mnou už od dětství. Svět uvnitř čtyř stěn je jen tak velký, jak si ho sami uděláte, ovšem ani skrze knihy jsem nikdy nedostávala odpovědi na všechny otázky, co mne napadaly.

„Vážně si o mě nemusíš dělat starost, Alexi. Zvládla jsem celý den s puškou v bolavé ruce, zvládnu i pár minut s nůžkami,“ ujistím ho, no… Možná až přehnaně sebevědomě. Zraněnou paži sice cítím, ale po tom všem přepínání, ve kterém jsem poslední dny žila… Tu bolest vnímám jen na okraji vědomí. Je tam. Není příjemná. Ale to je asi tak všechno. Lítostivě fňukat nad tím, jak mě všechno bolí a cítím se mizerně můžu až Alex odejde. Vylovím tak z přihrádky jednoduché malé nůžky s drobně zdobenou rukojetí, které pěkně sednou do mé ruky. Sáhnu ještě po úzkém hřebínku, který je na mé vlasy příliš jemný a útlý, ale na ty jeho je tak akorát.

A pak přijde ta… Těžší část. Možná až přehnaně opatrně začnu s pročesáváním vlasů, abych je hezky rozdělila a nachystala na stříhání. Je to tak… Zvláštní. Nečekaně intimní. Připadám si u toho chvíli ještě více nepřístojně než tehdy… V té chodbě. V opeře. Když stojím takhle blízko, cítím z něj i tu známou vůni, kterou ani kolínská nedokáže zcela zakrýt. Je to zvláštně… Uklidňující a zároveň ne. Nedá mi to a mé oči sklouznou po jeho krku k vybarvujícím se podlitinám táhnoucím se pod lem županu. Muselo to… Bolet. Ať mu provedli cokoliv. Stejně tak mi neunikne, že stále nezatěžuje jednu z rukou a… To ve vlasech jsou snad… Strupy? Vždy, když hřebínek po něčem přejede, rychle kmitnu pohledem k zrcadlu a tváři, kterou se v něm odráží.

Nakonec Alex sám začne o našich posledních dnech. Nepřerušuji ho ani mu do toho nevstupuji. Na jazyku mne svrbí pár otázek, ale nejsem si jistá, zda chci opravdu znát odpovědi. Nicméně úvod je to opravdu krátký, stačí pár vět, než to celé stočí… Ke mně. To už ovšem beru první pramen vlasů mezi prsty, abych ho ustřihla a zkrátila dle jednoho z těch nejkratších. Ozve se kovové cvaknutí a rudé vlasy dopadnou na zem. Na okamžik zaváhám, s pohledem upřeným na jeho hlavu. Možná až příliš soustředěně beru mezi prsty další pramen, jakkoliv na sobě cítím jeho pohled. Mluví dál, ptá se a já… Já vím, že se mi krátí čas.

♫♪♪♫

„Kdo nic nemá, nemůže ani nic ztratit, Alexi. Ať je dle tebe tohle cokoliv, je to pořád více než jsem měla před několika měsíci. O hodně více, než bych si zasloužila mít za to… Všechno,“ promluvím tiše. Nechci, aby si to vyčítal. Není to jeho vina.

„A ne, Farnham mě za tvými zády o nic nepožádal. Nabídl mi to v dopise, co mi po sobě zanechal. Nabídl mi, že pokud budu chtít… Můžu Noaha v ten den doprovázet a sama se rozhodnout, jestli zůstanu lady Vernier nebo ne,“ povzdechnu si. Cvak. Beru mezi prsty další a další prameny a na několikrát je zkracuji. „Možná… Možná nebyl nejlepší nápad rozhodovat se jen pár minut poté, co jsem se probrala z bezvědomí, ale… Ale ne. Dal mi možnost volby a já bych se nerozhodla jinak ani ráno,“ smutně se pousměji. „Věděla jsem, že… Bys s tím nikdy nesouhlasil a nechtěl, abych s tebou zůstala, ale… Jen jsem chtěla vědět, že budeš v pořádku. Jen… Ujistit se, že to dobře dopadlo namísto toho, abych opět jen seděla zavřená v pokoji a čekala…“ Cvak.

Nadechnu se a pro jednou zase lituji toho, že jsem namísto sklenky červeného vzala do ruky nůžky. Stříhat jeho vlasy je jako svatokrádež. Dorostou, to ano, ale… Ale.

„Noah s tím souhlasil, jen měl podmínku, že se musím naučit se zbraní. Nevadilo mi to, já… Stejně jsem se to chtěla naučit, víš? Naučit se bránit, aby… Však víš,“ šeptnu napjatě a srdce v hrudi mi buší. Cvak. „Takže jsme každé ráno vyrazili na celý den do lesů za Jeruzalémem. Noah mě učil, jak střílet z pušky i krátkých zbraní. Jenže… Druhý den… Odpoledne, stalo se to odpoledne. Řízla jsem se o nůž a…“ Cvak. Díky krystalu to mám opět před očima do posledního detailu. „Noah ho neviděl. Stál přede mnou… Zachránilo mi to život. Ztracený ho zranil a hodil s ním o strom. Naštěstí jsem se zvládla nakonec dostat k pušce a zastřelit ho. Střílela jsem do něj tak dlouho, dokud… Jsem si nebyla jistá.“ Cvak. „Vrátili jsme se na hotel, ale Noah na tom nebyl dobře. Sehnala jsem mu ty léky a musela… Mu zašít rány po drápech.“ Cvak. Cvak. „Jenže on krvácel z ucha. Nechtěl ani slyšet o doktorovi nebo nemocnici.“ Cvak. „Další den jsem ho našla v bezvědomí. Bylo tam… Tolik krve.“ Tentokrát nůžky necvaknou. Na chvíli se zarazím. Nadechnu se… Cvak. „Neměla jsem už čas. Věděla jsem jen kudy a kdy tě budou převážet. A o bombách na zámek. Ale… Nebyl… Už čas. Musela jsem ho tam… Nechat. Na tom pokoji. Nechala jsem jim… Vzkaz. Peníze na doktora. Řekla jsem… Že se vrátím, abych…“ Jenže já se nevrátila. Cvak. Probírám se Alexovými vlasy a hledám, zda jsem nezapomněla na nějaký pramen, co by ještě potřeboval zkrátit. Ještě tady… Tady kousek… „Stihla jsem tam dorazit jen pár minut před vámi. A musela jsem… Nevěděla jsem… Nemáš, za co mi být vděčný.“ Cvak. Konec břitů nůžek procvakne nejen vlasy, ale i můj prst.

Jen… Jen zamrkám. Krátká ostrá bolest zanikne v tom pocitu, co mne u kočáru srazil na kolena. Ostře se nadechnu, ovšem nůžky ani hřeben nepustím z ruky. Místo toho jen poprvé za celou dobu zvednu hlavu a náš pohled v zrcadle se střetne. 
"Nemohla jsem se tomu všemu vyhnout, protože... Jsem ani nechtěla. Omlouvám se, Alexi. A... A vím, že tohle něco jako omluva... Už nespraví. Jen... Tenhle díl viny mi prosím neber. Je celá jen moje. Včetně... Včetně toho, co se stalo... Na té pláži."

Vera De Lacey

Místa, jména, události i všemožné detaily, na které si vzpomeneš, se z tebe začnou sypat jako písek v převrácených přesýpacích hodinách. Jak je to dlouho, co jsi Eliju ujišťovala, že to všechno zůstane jen mezi vámi? Že ti může věřit? Ten jeho chvilkový nedůvěřivý pohled, tě tehdy tak zaskočil a skoro se tě až dotknul. To, jak ses ptala Roberta na Eliju a jeho probuzení, které jistě tehdy nemohlo být pro nikoho snadné. Plán na to se ho však zeptat se teď rozplynul jako pára na hrncem. Během pár hodin bylo všechno naprosto jinak.

Essington tě poslouchá a v jeden moment si beze slova vezme papír, aby si zaznamenal jména, která tu padají. Nekomentuje to. Jen tiše píše. Všimneš si, že při samotném psaní má soustředěný a nezvykle poklidný výraz. Řekneš vše, co víš. Když už praskne hráz vylije se celý rybník. Jen se nikdo nesmí ptát na povodeň, kterou to způsobí.

Vévoda si od tebe převezme hodinky a otočí je v ruce, aby v jeho očích na moment problesklo překvapení. „Granville? Ale… Hmm, je to už několik let. To by… přesto mohlo dávat smysl. Byla to nešťastná událost. Nečekal jsem, že ještě někdy uvidím jejich erb.“ Zamyslí se, zatímco pozoruje zlatě se lesknoucí hodinky. Nedoplňuje k tomu ale už více. Ty sama netušíš, o čem nebo o kom je řeč a vévoda tě tím evidentně nechce v současné situaci zatěžovat.

„Lidé chtění tajnou policií…“ Pohlédne pak na tebe, zatímco hodinky odloží na okraj stolu. „Ani nevíte, proč vás hledají, že? Popravdě… to já také ne.“ Řekne něco, co je docela zarážející. „Edric vydal ten rozkaz, ale nenašel jsem k tomu žádný oficiální důvod. Buďto jsou to tak utajované dokumenty, že se k nim nedostanu ani já anebo neexistují. Mám své teorie, ale pravdu si vzal Edric s sebou do hrobu. Je tu tolik kliček, co po něm zůstaly a které už nikdo nerozváže. V tomhle… V tomhle byl schopný.“ Vydechne vévoda dlouze a snad i posmutněle? „To mi na druhou stranu ale značně rozvazuje ruce. Kde není žalobce, není soudce.“

To už ale měníš téma na jiné. Mnohem závažnější. William rozhodně nevypadá, že by se chtěl posadit. Naopak ti věnuje značně nedůvěřivý pohled, který si vyslouží někdo, kdo zbytečně dramatizuje. A tak tedy spustíš a vévoda ve tváři ještě více zesiná. Ačkoliv stojí na první pohled nehnutě, možná až příliš, všimneš si, jak křečovitě svírá desku stolu mezi prsty.

„To je…“ Jeho oči jen lehce zlatavě zadoutnají, aby se o něco více rozšířily. Šokem? Strachem? „…Pravda.“ Zadrhne se mu hlas bolestivě v hrdle a on jen rychle odvrátí pohled, aby přešel pár kroky k nedalekému oknu, za kterým je jen noční šeď. Opře se oběma rukama těžce o parapet, hlavu svěšenou a ty tak vidíš jen jeho záda. Je tiše. Možná až moc dlouho na to, aby ti to přišlo normální.  „Jak vypadal? Jak je to dlouho? A vy Vero… Provedl vám něco?“ Jen krátce se k tobě stočí ta dvojice šedomodrých očí, než se to naskytne opět pohled jen na jeho záda.

„Jako kdyby toho nebylo málo! Zatraceně!“ Udeří pěstí do parapetu a ozve se rána, až poplašeně nadskočíš. Ne, takhle Essingtona neznáš. Tvá zpráva ho zasáhla rozhodně citelněji než třeba Eliju anebo to jen neumí tak skrývat. Ačkoliv…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Podmínky byly trochu divoké.“ Podotkne rádoby konverzačně, ale je to možná jedna z věcí, kterou bude lepší si nepředstavovat. „Ty mě chceš ostříhat?“ Tentokrát se Alexanderovi v tmavých očích zračí čiré překvapení. „To je… nečekané.“ Dostane ze sebe, aby nezůstala ta překvapená otázka mezi vámi viset moc dlouho ve vzduchu. „Ale dobře. Děkuji. To je asi dobrý nápad.“ Nakrčí zamyšleně rty a pokývá hlavou.

„Jen si na to vezmu sklenku, jestli dovolíš. Tohle je pro mě lehce nezvyk.“ Dodá skoro až omluvně a projde kolem tebe, aby si ze skříňky vytáhl jednu z lahví a naplnil si zhruba do třetiny jednu z broušených sklenek. „Musím říct, že koupel byla po té době skutečně malý zázrak.“ Usměje se na tebe, zatímco si všimneš, že si tě na moment lehce zamyšleně prohlíží, aby pak raději zvedl skleničku a rychle se napil. „Tak pojďme na to. Tohle se už dá jedině zachránit.“ Povzdechne si a projde s tebou do koupelny.

Chvíli se rozhlíží, než si odsune stoličku od toaletního stolku, na který položí svou sklenku a přes ramena si přehodí jeden z ručníků.

„Připadám si jako na akademii.“ Ušklíbne se drobně, když na sebe hledí do zrcadla. „Tam tehdy trvali na podobném sestřihu. Zdá se to už tak dávno.“ Rozostří se mu na chvíli pohled, jako kdyby vzpomínal, než se jeho oči zaostří na tebe nebo spíše na tvůj odraz v zrcadle.

„Del… kdyby tě ta ruka ale bolela, řekni si. Tohle není skutečně něco urgentního.“ Dodá pak, než se natáhneš pro nůžky a případně si přichystáš vše potřebné. Pak už ale Alexander mlčí a ty se můžeš dát do práce. Takhle zblízka je z něj cítit čerstvá kolínská a pak ta zvláštní povědomá vůně, kterou si snad znala ještě před tím, než jste se potkali. Také si ale všimneš dalších věcí. Většinu jeho těla kryje župan, ale všimneš si na straně krku tmavé stopy pohmožděnin táhnoucí se kamsi za záhyby županu. Vypadá to, že je to něco, co se hojí už dlouhé dny, ačkoliv je ti jasné, že na plese nic takového neměl. A je tu více drobností. To, jak se natahuje po sklence pokaždé tou stejnou rukou a nebo to to, že hřeben přejede mezi vlasy přes nějakou nerovnost a jeho oči se jen lehce přimhouří.

„Takže… Kde začít… Hmm, přiznám se, že já nemám z posledních dní moc co povídat. Byly dost monotónní. Můžu být rád, že podmínky Jeruzalémského vězení zrovna pro mne v tomto období nejsou moc velký problém. Vlastně… to bylo především čekání. Na další část domluveného plánu, do které jsem skutečně netušil, že budeš zapojená také ty.“ Zvednou se jeho oči opět k tvému odrazu v zrcadle, zatímco nůžky tiše cvaknou.

„Jak ses k tomu všemu Del dostala? Neříkej mi, že tě snad o to Edric požádal za mými zády?“ Opět na sobě cítíš jeho pohled, i přes to zrcadlo, kde se jeho pozornost upírá pouze na tvůj odraz. Nůžky ještě jednou tiše cvaknou a Alexander se jen s povzdechem natáhne pro skleničku, aby trochu upil. „To neznamená, že ti nejsem Del vděčný. To ani v nejmenším. Jen… doufal jsem, že se tomuto budeš moci vyhnout. Tomuto všemu…“ Zavře oči a sklenka opět ťukne o dřevěnou desku stolu.

„Myslel jsem, že se o tebe postará. Dostaneš zázemí… nový domov Jeruzalémě… A ne tohle.“ Dořekne hořce a tentokrát je to právě Generál, kdo uhne pohledem.

„Ty se taky nemusíš... bát.“

„O tobě bych mu nic neřekla.“

„Plně vybavený bar k dispozici na pokoji“ zní v současné situaci poněkud nebezpečně. Tvrdému alkoholu jsem nikdy nepřišla na chuť, jednak se to k slušně vychované dáme nehodilo a pak… Ne, tyhle myšlenky raději opustím a raději se soustředím na důstojníka.
„Výborně, děkuji,“ kývnu krátce hlavou. Tomu muži se musí nechat, že navzdory tomu, jak oba vypadáme, tak ani mrknutím oka nedává najevo nic z toho, co si při pohledu na nás musí myslet. Ne, ani v té nejdivočejší představě nepůsobíme jako dvojice ze Zahrad. Jsme cítit potem a krví, špinaví a strhaní. Dva psanci na útěku. Spojí si to jednoho dne – přesně toho dne, kdy se dozví, že ze zabezpečeného transportu uprchl ten nejznámější vrah v Jeruzalémě? Nebo to ví? Mohl by? Uhnu pohledem ve strachu, že by kteroukoliv z těch obav mohl neznámý muž snad vyčíst z mých očí.

Když se vyjádří i Alex, rychle nás opustí vstříc svým povinnostem a my zůstaneme na chodbě… Sami. Nejistě přešlápnu z nohy na nohu, když se ke mně Alex otočí zpátky. Po jeho návrhu přeci jen mlčím a váhám déle, než by bylo záhodno. Měl by se prospat a pořádně si odpočinout, Bůh ví, že normální člověk v jeho kůži by se po tom všem neudržel na nohách. Ostatně já bych měla udělat to samé a vlastně nechci nic jiného, ale…
Odpovědi. Otázky. S povzdechem sklopím hlavu na znamení kapitulace. „Asi… Máš pravdu, tohle bychom neměli odkládat. Za… Za hodinu a půl, ano? Tohle… Tohle chvíli zabere,“ omluvně se dotknu pramenu urousaných vlasů.

Chci ještě něco dodat, ale… Nakonec neřeknu nic. Alex se otočí a každý se vydáme do své kajuty. S úlevou za sebou zavřu dveře a pomalu se rozejdu po místnosti, kterou mám příležitost si konečně pořádně prohlédnout. Místnosti, která se na následujících několik týdnů stane mým novým domovem. Není to špatné. Vlastně to působí jako příjemný hotelový pokoj přesně v tom Jeruzalémském stylu, na který jsem zvyklá.
Z kapes vytahám věci… Věci, co jsem tam měla… Peníze… Fotku rodiny Noaha… Jeho hodinky… Bomby. Zatrne ve mne, skrze to všechno jsem na ty kovové válečky úplně zapomněla. Nechci raději ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby… Ostře se nadechnu. Peníze i fotky nechám ležet na stole a bomby… Prostě schovám do skříně. Stejně jako ten nůž, kterým mám stále u pasu jako živoucí připomínku toho, co se stalo.

Naštěstí je ve skříni hned několik županů, obyčejných měkkých i celkem pěkných saténových s podšívkou. Bez přemýšlení vylovím jeden z těch v dámské menší velikosti, prozatím to bude muset prostě stačit. Oblečení… Oblečení počká. Do zítra nebo… Pozítří… Nevím, nechci to teď řešit. Měkké papuče jen vyhodím ze skříně ven a nechám je ležet na zemi, zatímco si to i se svým úlovkem nakráčím přímo do koupelny. Bez přemýšlení pustím horkou vodu, tak horkou, jak je to jen možné.
Zout se, stáhnout ze sebe kabát a zbavit se všech těch zakrvácených špinavých svršků je… Úleva. Všechno to nechám ležet na jedné hromadě v rohu koupelny. Opatrně odmotám i obvaz kolem paže, který mi tam musel dát Alex. Kůži mám pokrytou zaschlou krví, ovšem zdá se, že se rána zatáhla. Moje první střelné zranění… Nikdy jsem si nemyslela, že si tohle vůbec kdy pomyslím. Dlouze se nadechnu a zase vydechnu. Přinutím se přejít k umyvadlu – tentokrát se pečlivě vyhýbám pohledu na sebe sama v zrcadle. Bojím se, co bych tam mohla vidět.

Nejdříve si v umyvadle pečlivě vydrbu ruce. Mám je od krve a… Vím, že není jen moje. Udělala jsem to. Vrazila jsem jí nůž do krku. Prostě jen tak. Zabila jsem ji, těmahle rukama… Ztěžka polknu. Drhnu si prsty pod tekoucí vodou, mýdlem a houbou, dokud mě nepálí. Pak… Obličej. Po šrámech na tváři už není skoro památka.
Ozve se zaklepání, na které reaguji vyhlédnutím z koupelny a krátkým zvoláním. Když mi odpoví obsluha… „Můžete dovnitř! Nechte mi to prosím na stole,“ křiknu, než za mnou v další chvíli zaklapnou dveře od koupelny, ve které se schovám.

Pak už nezbývá nic jiného, než vlézt do horké vody a pokusit se ze sebe vydrhnout všechnu tu špínu a zmar posledních dní. Jen… Kéž by to bylo tak lehké. A ač bych se nejraději do té horké vody naložila a na dalších pár hodin v ní umřela, tak tentokrát příliš neotálím. Myšlenka na rozhovor s Alexem mne přinutí i přes rozbolavělé zmožené svaly se tomu nepoddat a prostě… Ještě chvíli vydržet.

Cítím se trochu lépe, když si stahuji župan kolem boků širokým saténovým páskem. Navlhlé vlasy, ze kterých se mi ani usilovným vydrbáním ručníkem nepodařilo dostat všechnu vodu mi splývají v tom těžkém rusém vodopádu přes záda i ramena navzdory mému pokusu je aspoň provizorně sepnout. Z kůže už není cítit krev ani pot, vlastně nic jiného než příjemná vůně růžového mýdla a oleje.
Při pohledu na všechno to jídlo si rychle vzpomenu, jak strašně vyhladovělá jsem. Jsem ráda, že nikdo není svědkem mého dnešního stolování, protože pěkný pohled to není. Snad ani pořádně nevnímám chuť ničeho z toho, co takřka bez kousání polykám, jen vím, že to je to nejlepší jídlo, jaké jsem kdy měla.

Než stačí Alex přijít, zvládnu to celé zapít i sklenkou červeného vína, kterou do sebe takřka obrátím. Lhala bych – tvrdit, že se díky tomu cítím lépe. Možná… Až po té další… Nebo následující… Nezbývá než doufat, že na některém dně se bude skrývat lék na noční můry, kterých se tolik bojím.

♫♪♪♫

Ozve se zaklepání a ve dveřích se v další chvíli objeví Alex. Chvíli na něm zůstanu viset pohledem. Možná… Delší chvíli. Dost dlouhou na to, abych zapomněla, že sedím poskládaná na sofa způsobem nehodným dámy v přítomnosti cizího muže. I když na tom v tuhle chvíli vůbec nezáleží. Za jiných okolností by to byl pohled, co by vykouzlil na mých rtech úsměv. Sám nebeský generál stojící tu… V županu. Nicméně jakmile očima zabloudím k jeho ostříhaným vlasům… Vypadají příšerně.

„Trochu,“ zopakuji po něm tiše. Váhavě. Přeci jen se narovnám a prsty se dotknu paže v místech, kde se skrývá pod vrstvou oblečení napůl zhojený šrám po výstřelu. „Ne… Ne, nemusíš. Na šití to není, zatáhlo se to naštěstí samo, už to ani nekrvácí,“ ujistím ho. Nastane krátká chvíle ticha. Jsem nervózní z rozhovoru, který nás čeká a ani Alex nepůsobí kdovíjak… Odhodlaně.

„Možná… Mám zkusit s těmi vlasy… Můžu je zkusit aspoň trochu srovnat. Vypadá to… No, na pasažéra první třídy je to až moc divoký sestřih. Třeba se na lodi najde i nějaký pánský holič, aby to pak ještě upravil, ale teď by se ti asi špatně vysvětlovalo, co se stalo,“ s těmi slovy se vytáhnu do stoje a očima zatěkám mezi Alexem a koupelnou. „V jedné přihrádce jsem viděla i nůžky, tak… Tedy, jestli chceš?“ nejistě se pousměji. Ne snad, že bych s tím měla zkušenosti krom toho, že jsem při stříhání mých vlasů sledovala Katherine. Nepůsobilo to jako něco těžkého…

„Klidně si můžeme promluvit i během toho,“ navrhnu. „Nebo teď nebo… Jak chceš,“ šeptnu nerozhodně.