Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Smrt bere vše Napjatě stojím v první řadě u schodiště a čekám. Tentokrát již strnule otočená směrem ke schodišti, tak aby nikdo neviděl výraz v mé pobledlé tváři, kterou již opustila veškerá barva. Nedokážu předstírat. Nedokážu zahrát nedočkavou lady vyhlížející svého…
… na schodišti se jako na povel ozvou kroky. Spatřím ho ještě dříve, než celý sál ztichne. Lord Farnham osobně… Vybaví se mi vzpomínka na první setkání Dumah s Metatronem. Něco v něm… Kráčí po schodišti a nikdo z něj není schopný odtrhnout pohled. Jen já cítím, jak se mi v ústech dělá kyselo a žaludek se několikrát za sebou stáhne v silné křeči. Ruce držím před břichem, držím se za ně a svírám vlastní chvějící se prsty tak silně až mi z toho praští v kloubech.
Na okamžik na sobě cítím pohled našeho hostitele, jeho oči sklouznou po mé tváři a já vím, že jeho úsměv patří mne. Všichni jsou na svých místech. Jako herci čekající na svých značkách. Když promluví a jeho znělý hlas se rozlehne napříč sálem, s polknutím přivřu na chvíli oči. Ta slova ke mne pronikají z dálky a zanechávají mi v mysli nepříjemnou pachuť.
A pak se ozve rána. První z mnoha. Polekaně sebou trhnu až podpatky poplašeně zacvakají o mramorovou dlažbu. Nikdo si toho nevšimne. Ne, všichni mají oči jen pro něj. Proslov pokračuje za zvuku ohňostroje, který venku vypukl. Není to náhoda. Vím to. Přesto s každým prásknutím ve mně maličko zatrhne a já jen silou vůle zvládnu stát nehybně na místě. Ne však dlouho. Alexander se prosmýkne skrze první řadu před nás – ke schodišti. Nikdo mu nebrání. Náš pohled se krátce střetne a já cítím, jak ve mne něco bezhlesně křičí. Jak se mi oči jako na povel zalijí slzami, které nedokážu zadržet. Na světle se zaleskne čepel.
„… spoléhám na vás…“
Srdce mi zběsile buší a bolestivě tluče ve spáncích, zatímco bezmocně sleduji, jak Alexander vybíhá schody k lordu Farnhamovi. „Jsem za tebe rád, Del. Opravdu.“ Vím, co se bude dít. Přesto… „Čepel. Je přesnější.“ V sále je ticho. Takové… Ticho. „Rozumíš, Del? Prosím…“ Zachvěji se, jak se mi o zátylek otře mrazivý vánek přinášející sebou sychravou vůni podzimu. Pach tlejících květin. Kdesi v dáli mezi jednotlivými ranami ohňostroje se ozve šepot a třepotání tisíců drobných křídel. „Dnes večer jste nejdůležitější osobou v mém životě.“
Schody zalije stružka zlatavé andělské krve razící si cestu k jeho úpatí. Někdo se pohne. Muž. Následují ho další. A mezi nimi jsem i já. Podpatky klapou na schodech. Jedna noha střídá druhou. Málem zakopnu o vlastní sukni. Šepot hlasů sílí, tichý zpěv se odráží od vnitřku mé hlavy s tichou ozvěnou. Sál se v mých očích ponoří do soumraku a chór hlasů zesílí natolik, že takřka neslyším nic jiného. Z hrdla se mi vydere krátký výkřik. Ne v okamžiku Farnhamovi smrti. Ne. To, když se pažba zbraně střetne s tváří generála. Mého generála. Neutíká. Nebrání se. Měla jsem to čekat, přesto… Málem to udělám. Málem strhnu veškerou sílu chorálu tisíců duší k živým. K mužům, kteří ho zasypávají ranami.
Ovšem namísto toho mi noha podjede v kaluži krve. Tvrdě dopadnu na kolena přímo vedle mrtvého nehybného těla bělovlasého muže. Křečovitě se ho chytím, sevřu jeho dlaň ve své a z hrdla se mi vydere štkavé broukání tiché melodie. Popěvku, ke kterému se přidává další hlas. Zvučný a jasný. Hlas toho jediného, pro kterého tuhle píseň zpívám. Skrze slzy takřka nevidím. Je to tak lepší. Skláním se nad tělem a držím se ho. Směrem k Alexovi si nedovolím už víc než jen krátký pohled. Víc nesmím. Protože bych to nezvládla. Nezvládla bych přihlížet tomu, co mu dělají. Přestože ať ho ztlučou sebevíce… Stále žije. A to, zda bude žít i dál…
… záleží jen na mě. Chci tomu věřit. Nic jiného mi nezbývá…
A tak tiše zpívám. Hlas se mi u toho plačtivě láme, přesto cítím, jak mě ta melodie pohlcuje. Kolébá, konejší a vlévá sílu do žil… A já… Nevím, jak dlouho to vydržím, ale nepřemýšlím nad tím. Jsem paní Smrti… To já rozhoduji o tom, koho jí vydám a koho ne. A tenhle muž je můj… Nedám jí ho. Nedám jí ho, i kdyby to mělo být to poslední, co v tomhle životě udělám. Ne kvůli sobě. Ani jemu. Ale kvůli tomu sobeckému pitomci, který mě přinutil prožít si tu nejhlubší a nejstrašlivější obavu Dumah, kterou v sobě celá ta desetiletí musela nosit a přála si jediné – aby jí nikdy nemusela doopravdy čelit…
Musím to zvládnout. Držím v rukách karty, které nesmím pustit…
… karty…
… s trpitelským – nicméně stále společensky přijatelným – úsměvem na rtech stojím na okraji hloučku švitořících dam, zatímco se s takřka netknutou sklenkou vína v ruce snažím pohledem najít… Cokoliv nebo kohokoliv, kdo by mne mohl vysvobodit ze zajetí lady Cavendishové, která si nás všechny svolala kvůli překvapení přichystané na počest večírku v předvečer Svátku zesnulých. Tím překvapením samozřejmě byla nečekaně mladá žena v černých jednoduchých šatech a tmavými vlasy staženými do přísného drdolu. Připomínala spíše právničku než „odbornici na okultismus“, tedy jak nám madam Crowley byla hostitelkou představena. Jen tarotové karty rozprostřené na stole před ní nasvědčovaly, že opravdu půjde v jejím případě o výklad budoucnosti, a ne zákonů o majetkových poměrech mezi manželi.
„Hm… Císař. Zajímavé,“ zhodnotí žena zamyšleně při pohledu na kartu s vyobrazením mladého bělovlasého muže ve zlaté masce. Ta karta vypadá tak… Zvláštně konkrétně. A pak otočí druhou kartu, kterou jsem vybrala. S vyobrazením zbraně na krvavém poli. Strnu. „Eso mečů…“ zašeptá a tváří se jí mihne zamračení. Krátce, ovšem ne dost na to, abych si toho všimla. „Teď… Vyberte ještě tři karty poklepáním prstu, lady,“ bez váhání přede mnou rozhrne jiný balíček karet. A já to nechci udělat. Vážně nechci. Nemám z toho dobrý pocit. Přesto… Natáhnu se a v rychlém sledu poklepu náhodně na tři karty, které madam Crowley posléze vezme a vyloží pod dvojici již otočených.
Přísahala bych… Přísahala bych, že předtím u někoho jiného ty karty vypadaly jinak. Sleduji, jak madam Crowley k sobě stiskne rty, tak silně až na okamžik zbělají a přimhouří oči. Střelí po mě pohledem, ze kterého mne zamrazí v zádech. „Rozmyslela jsem si to, já… Omluvte mě,“ vyhrknu rychle a…
... Vernier. Mám pocit, že slyším něčí hlas. Říká to jméno. Nevím. Tisknu ve svých dlaních Farnhamovu ruku a odmítám ji pustit. Hlavu mám skloněnou nad ním a zpoza masky zlatě žhne pár očí. Už mi nezbývá než věřit, že... Co se má stát... | ||
| |||
 | Konec jedné éry Delilah Blair Flanagan, Vera De Lacey Ženy i muži se schází v Křišťálovém sále. Chloubě Nového Jeruzaléma. Klapání podpatků na mramorové dlažbě i šustění hedvábí. Bohatství tohoto města je tu nonšalantně dáváno celému světu na odiv. Vzduchem se nese tichý hovor, který šumí jako rozbouřené moře. Všechny hlasy však v jeden moment unisono utichnou a nastane ticho. Naprosté ticho. Takové, že by bylo slyšet špendlík, kdyby zazvonil o podlahu.
Od schodiště se ozvou pomalé kroky. Všechny pohledy se stočí jediným směrem. Stojí tam vysoký muž v obleku zdobeném stříbrem. Dlouhé, bílé vlasy má volně svázané na temeni a skoro se až zdá, že ve světle plynových lamp lehce bíle září. Až nezvykle symetrické rysy v ostře řezané tváři nehalí žádná maska. Ne, váš hostitel před vás předstupuje bez ní. Ze sebejistého postoje a jeho osoby samotné dýchá autorita a silné charisma. Všichni hosté na něj fascinovaně hledí. Jako můry na lampu v temnotě.
Sestoupí na širokou plošinu, na které se z protilehlých směrů stýkají dvě ramena schodiště a od které vede pak ještě několik schodů až dolů do sálu. Stojí nad vámi a medově zlaté očí kloužou po maskách a tvářích, které k němu vzhlížejí.
Založí ruce za zády a pohled mu padne na pár známých tváří v prvních řadách. Je mezi nimi i rudovlasá žena se zlatou maskou a pobledlou barvou ve tváři. Rty se prohnou do mírného úsměvu, než se nadechne a promluví. Jeho zvučný hlas se rozezní sálem a nese se nad hlavami hostů po celé jeho šíři. Až k blyštivým špičkám křišťálových ověsů klimbajících se tiše nad celým tímto divadlem.
„Vážení hosté, je mi ctí, že vás mohu dnes večer přivítat na této skromné události, kterou pořádám v čase blížících se svátků vánočních. Jsem rád, že jste přijali mé pozvání, neb jste váženými občany Nového Jeruzaléma. Města, které je pro nás všechny domovem a na jehož zvelebování každým dnem pracujeme. Nejenom já. Nejenom vážení Radní. Ale také vy. Především vy. Tohle město je takové, jaké jste ho vybudovali. Vaši předci položili základní kameny a generace po generaci na ně pokládala další a další.
A dnes? Dnes se věže Nového Jeruzaléma tyčí až do nebes. Přesto ještě zdaleka nejsme u konce. Je před námi ještě dlouhá cesta a já spoléhám právě na vás, že ji…“
*Bum!*
Ozve se tlumený zvuk odkudsi z venku a váš hostitel se zastaví uprostřed proslovu. Nevypadá to, že by tomu někdo kromě něj věnoval nějakou větší pozornost.
„Vypadá to, že si někdo u ohňostroje nenařídil správně hodinky. Kde jsem to skončil?“ Jeho úsměv se o něco rozšíří, ale nevypadá nijak popuzeně. Naopak působí až přívětivě, jako rodič promlouvající ke svým dětem.
*Bum!*
„Ano… Spoléhám právě na vás, že tohle město uchráníte pro další generace.“ Mezi hosty v první řadě se mihne rudá. Skoro nikdo si ho nevšímá. Ideální. Všichni visí pohledy na Farnhamovi, který hledí zrovna opačným směrem. Prosmýkne se mezi první řadou těch nejvěrnějších u paty schodiště. Vidí několik se skrytými zbraněmi, jistě ochranka, ale ti nestihnou zasáhnout. Ne proti němu. Tmavé oči skryté za zlatou maskou se jen na moment střetnou s těmi poplašenými modrými, než se v nažloutlém světle zableskne kovové ostří.
*Bum!*
„Ať už nás čeká cokoliv.“ Otočí se jeho tvář směrem k první řadě pod schodištěm. „Spoléhám na vás.“ Řekne tichým hlasem, který ale i tak všichni dokonale slyší.
Je čas. Vyběhne. Těch několik schodů překoná pár skoky. Je rychlý. Rychlejší, než většina z hostů zvládne sledovat. Je to jen černo zlatá šmouha, která se mihne po schodišti a zastaví se až u Farnhama. Na moment se celý výjev jakoby zastaví. Stojí tam oba dva. Hostitel a naproti němu rudovlasý muž se zlatou maskou a zlato černým oblekem. Farnham má ruku na jeho rameni, zatímco ten druhý ho drží naopak za paži. Na první pohled ten výjev vypadá, jako kdyby se potkali staří přátelé, nebo snad otec se synem, než se ale tvář hostitele skloní a on se zapotácí tak, že se odkryje pohled na čepel, jenž mu ční z těla.
*Bum!*
Rudovlasý muž zbraň jedním obratným pohybem vytáhne a z rány se vyřine krev. Spousta krve. Farnhamova ruka jen křečovitě sevře látku obleku, než ztratí rovnováhu. Muž s maskou zachytí padající tělo do náruče a poklekne vedle něj. Hypnotizovaný dav tomu celému těžko uvěřitelnému představení bezhlasně přihlíží, ale v první řadě už se pohne několik osob. Černovlasý muž s porcelánovou maskou a uniformu připomínajícím obleku se vrhne do schodů stejně jako několik z prostěji oblečených mužů.
*Bum!*
Krev stéká po mramorovém schodišti a stoupají z ní mihotavé zlatavé záblesky. Tančí ve vzduchu a vznášejí se ke stropu ve hře světel a stínů. Muž s rudými vlasy, ve kterém někteří poznávají Alexandera Morleyho, obchodníka a bývalého generála spojených armád, drží v náručí těžce dýchající a krvácející tělo. Vypadá to, že se rty umírajícího muže párkrát pohnuly. Jako kdyby mu něco říkal. Jen pár slov… Stisk na generálově paži povolí. A pak se to stane. Lord Farnham. Nejmocnější osoba Nového Jeruzaléma a jeho ochranná ruka vydechne naposledy. Cítíte to. Delilah i Vera. Obě víte, že pro něj přišla smrt. Jeho srdce se zastavilo. Je konec.
*Bum!*
Generál skloní hlavu, aby ho vzápětí udeřil pažbou pistole muž s maskou. V patách má další. Sesypou se na něj a odtrhnou jej od mrtvého těla. Nebrání se. Jen přijímá rány. Dav začíná šumět a společně s tím se ozývají první vyděšené výkřiky. Nastává panika. Někteří lidé se snaží dostat pryč. Jiní to celé morbidní divadlo fascinovaně dál sledují.
*Bum!*
Za vysokými okny Jeruzalémské opery se míhají barevné záblesky. Ohňostroj vrcholí. Lidé vycházejí na ulice, vylézají na zasněžené střechy, nebo se vyklání z balkónů. Dospělí i malé děti. Nehledě na čtvrť, kde zrovna jsou, celé město sleduje to hromující barevné divadlo na nočním nebi. Je to velkolepá podívaná.
Taková, která se nezapomíná…
| ||
| |||
 | Pádům navzdory „Alespoň dnes večer,“ souhlasím měkce. Spíše by mě překvapilo, kdybych se trefila byť jen jediným slovem. Jako herce bych si ho asi představit dokázala, je v tom špetka hravosti a snad by mu možnost prožít hned několik životů mohla připadat zajímavá, ale kým je doopravdy… dozvím se to někdy? Do očí se mi vlije otázka, než zamrkám a zastrčím si náhle neodbytnou kudrlinku za ucho. „Život plný dobrodružství,“ kývnu a cítím, že se mi úsměv nad popisem nebojácné Alice rozšíří, „co víc by si člověk mohl přát? Lézt po skalách… Víš, kdysi jsem se výšek bála, ale někdo mi řekl,“ věnuji mu významný pohled, „že se s každým strachem dá pracovat. Dlužíme to sobě samým, nemyslíš? Přece bych si nenechala ujít všechny ty krásné vyhlídky. A tomu nebudeš věřit, ale… nejdůležitější je neomdlít, pak už to je docela snadné.“ Ramena se mi znovu rozechvějí tichým smíchem. Bylo to děsivé, jistě, ale… přežila jsem to, pokaždé jsem to přežila. Teď, když nad tím přemýšlím s odstupem, je vlastně pozoruhodné, nakolik se mi vzpomínka na onu nešťastnou vzducholoď vyryla do těla. Tma pod schodištěm se nebezpečně prohlubovala a dech vázl, jako by měl kov držící schodiště pohromadě povolit. A pak, když mě Elijah držel nad špičkami budov a jenom jeho ruka mě dělila od jisté smrti, jsem se bát ani nestačila; všechno to na mě dopadlo opožděně. Můj strach a strach Zerachiel. Nikdy jsem ji neviděla se tolik bát… ani bych to nepovažovala za možné, kdyby se mi všechno, co tehdy cítila, nevkradlo pod kůži, a ještě teď se to v nestřežených chvilkách nepřipomínalo. V porovnání s tím posledním Veršem všechno bledne. Dokonce i osten vzpomínek, které dosud trýznily duši, se otupil. S každým strachem se dá pracovat, znovu si ta slova přehraji v duchu. Teď už nepochybuji, že měl Elijah pravdu. A že se podle toho budu muset zařídit. Poslední dobou se mi strachy nepříjemně sbírají a, kdybych se jim měla odevzdat, pomalu bych už nesměla vytáhnout paty z domu. Nechci se bát. Nechci se už bát ničeho a nikoho. Nechci se… tím nechat ovládat. * * * „… ne,“ povzdechne si Philip nad mými slovy, „na něco takového opravdu nemám čas. Jestli se nudíš, co kdybys raději pozvala lady Lambert na šálek čaje? Třeba přesvědčí svého manžela, aby se přestal tvářit jako…“ „Myslela jsem, že jste s panem Lambertem přátelé,“ podotknu bezmyšlenkovitě. Většina lidí, které mi Philip představil na svatbě, mi beznadějně splývalo, ale pana a paní Lambertovy jsem si pamatovala. Zázračně v jejich přítomnosti ožil a pak si muže odvedl stranou. Prý nemůže odmítnout ženichovo přání… ale, o čem spolu ti dva tak zapáleně hovořili, jsem se nikdy nedozvěděla. Že spolu nebudeme sdílet všechno, jsem si zvykla. Beznadějně trapná chvilka s paní Lambertovou však nedělala z vyhlídky společného čaje nikterak lákavou záležitost. Zvládnu to. Jistě, že to zvládnu, pokud si to Philip přeje. Je to jenom čaj, nic víc, byť mi není tak docela jasné, o čem bych s ní měla promluvit. O počasí? „Jistě, pozvu ji,“ přitakám honem, aby se mezi námi nerozprostřelo tíživé ticho. Přešlápnu a do hlasu se mi vkradou notičky nervozity. Jak já nesnáším, když se na mě dívá takhle… jako by měl oči plné jehel, které se mi zarývaly pod kůži. Hruď se mi sevře a po páteři mi sklouzne výmluvné zamražení. Přeci se nebudu bát… svého manžela. Posledních pár týdnů bylo… těžkých, ano, ale proto přeci… „A já doprovod přeci nepotřebuji. Můžu vyrazit na koni. Udělalo by mi dobře se projet…“ „Na koni. Za město. Sama. Kvůli nějakému kopci,“ přeříká si nevěřícně. „Vero… Ve městě je hned několik parků, vyber si jeden z nich. Nechápu, proč to musíš vždycky tak komplikovat. Máš vůbec představu, jak dlouhá by to byla cesta?“ „Já…“ Zarazím se. Výtka přišla náhle a vlastně si ani nejsem jistá, co všechno obnáší, jenom že… „Jistě. Nemyslela jsem… Omlouvám se.“ „A pro lásku boží,“ zatřese hlavou, „máš k dispozici kočár. Co jsou to za nesmysly o jízdě na koni…“ * * * Ne, Philipovi by se Alice nelíbila. Vtíravý hlásek, který se mi tu a tam ozývá v hlavě, brzdí mě a usměrňuje, nepochybně patří jemu, ale… už mu dávno nemusím naslouchat. Nerozuměl by tomu. Kdybych mu někdy svěřila, že bych se ráda naučila lézt po skalách, dost možná jsem ani nemusela probudit schopnosti Zerachiel, aby se chytil za srdce a skácel se k zemi. A přece je ta myšlenka lákavá. Protože by s tím nesouhlasil, protože bych chtěla stanout na vrcholku skály a vidět všechno, co se pod ní rozprostírá, aniž by se do mě zaryl povědomý osten strachu, protože to možná opravdu dlužím sobě samé… „Ne,“ usměji se, přičemž vložím dlaň do nabízené ruky a nechám si pomoct na nohy, „to nemůže…“ Vděčna, že tady stojí on a ne někdo jiný, se opět zaháknu do Elijova rámě a nechám se vést již povědomou cestou k tanečnímu parketu, zatímco pokračujeme v rozhovoru. Přes všechen smích si ani neuvědomím, že se ticho mezi skladbami podezřele protáhlo, než sluha procházející mezi hosty zastaví i u nás. Uvítací řeč hostitele? Rychle poděkuji, než překvapeným – a vlastně i natěšeným – pohledem kmitnu ke svému doprovodu. Ani jsem nečekala, že bych v roji masek lorda Farnhama byť jen zahlédla a… „Jsem si jistá, že to nebude trvat dlouho,“ neubráním se mírně povzbudivému tónu, když mi Elijah pokyne a letmý stín se z jeho tváře opět vytratí. Stalo se něco? „A já jsem na tajemného lorda Farnhama vlastně docela zvědavá…“ Jestlipak bude stejně jako vévoda odměřený a bezvýrazný? Nebo možná bude jeho opak a popřeje nám všem pěkné svátky s úsměvem na rtech, představa je to rozhodně příjemnější, ale… ono na tom tolik nezáleží. Dnes večer mě zajímá jenom jeden úsměv. Společně s dalšími páry a pestrobarevnými skupinkami zamíříme do křišťálového sálu. I tentokrát očima vystoupám ke třpytivému stropu, dokonale okouzlená zlatou září bez ohledu na to, po kolikáté tudy procházím. Je to nádhera, zkrátka a jednoduše nádhera. A přímo u paty schodiště si všimnu povědomé siluety se zrzavými vlasy a černými šaty. Je to ta žena, kterou jsem viděla u baru. Probůh, musí to být někdo důležitý a já… málem… Opravdu bych si měla dávat pozor na to, s kým a jak mluvím. A neotravovat lidi, jenom protože mi připadají sympatičtí. Tohle mohlo dopadnout ošklivě. „Je tu ještě víc lidí, než jsem myslela,“ prohodím k Elijovi a věnuji mu úsměv. „Někdy mi nedochází, jak velký Jeruzalém opravdu je… A zároveň malý.“
| ||
| |||
| Trest za naše hříchy Sedím u stolku a jakkoliv se snažím zaměstnat, nedaří se mi to. Uždibuji jídlo, popíjím kávu a myšlenky mnou cloumají z jednoho konce mysli na druhý a zpátky až nakonec vždy skončím u toho samého. U rozhovoru s Farnhamem a v prázdné chodbě s Alexanderem. Nechápu… Nechápu, jak se tohle mohlo stát. Jak se můj život mohl obrátit v tohle… Jen kvůli jedné hádce s manželem… Co by se stalo, kdybych v ten večer nic neudělala? Pokud bych Bartholomewe nechala… Kdybych se nebránila. Možná… Možná by se jen spokojil s těmi pár ranami. Možná jen s tím, na co má manžel právo po své ženě žádat. Možná… Možná by vše mohlo být jinak, uvědomil by si, že takhle spolu nemůžeme žít, stejně jako tehdy, když mi rozbil klavír…
… nebo by stačilo, kdybych byla lepší manželkou? Kdybych se řídila radami matky, díky kterým bych mohla šťastně žít v nešťastném manželství stejně jako ona? Nebo pokud bych se… Pokud bych se tehdy rozhodla jinak a dala manželovi to, po čem tak toužil? Obraz dokonalé rodiny, jeho, mě a…
„… Katie! Kolikrát jsem ti říkala, že do panské spíže lézt a už vůbec ne bez…“ Kayla se překvapeně ve svém hubování zarazí, když se její pohled setká s mým. V jedné ruce držím odlomený kus sýra a v druhé patičku sladkého marcipánového závinu, co zbyl od svačiny, zatímco se usilovně snažím sežvýkat a spolknout ukousnuté sousto z obojího. Přistiženě obojí odkládám, zatímco čelím pohledu své hospodyně, který výmluvně sklouzne k oblině drobně se zakulacujícího břicha dříve, než si stačím rozhalený župan prudkým pohybem přitáhnout k tělu a znovu zavázat.
* * *
„Zapřísahám tě, musíš si to nechat pro sebe, Kaylo. Bartholomew se to nesmí dozvědět, rozumíš?“ drmolím naléhavě, zatímco nervózně přecházím z místa na místo kolem zkoprnělé Kayly. „Ale, paní… To je přeci dobrá zpráva, ne?“ zašeptá hospodyně, přesto její hlas zní opatrně. Dobrá zpráva. Požehnání. Dar. Moc dobře vím, co všechno to je, přesto… Přesto mne to děsí. Děsí mne to tak moc, že už několik týdnů jsem jak na trní. Nemohla jsem… S ním… Ne. Jako by se oprátka kolem mého krku, ve které mne poslední rok Barth pomalu dusil svojí panovačností a potřebou řídit každou minutu mého života, stáhla a já zvládla jen lapat po dechu. Prudce se zastavím. „Kaylo, já… Potřebuji pomoc.“
* * *
„Probuď se, Del! Co… To je… To je krev?“ manželův hlas zní zhrozeně a znechuceně zároveň, když se ke mně přitočí a… V další chvíli mne ovane studený vzduch, jak rychle strhne peřinu bokem. Ztěžka polknu. Vím, co vidí. Cítím vlhko, ve kterém ležím už… Už několik hodin, co mě probudily křeče a horečka. Krev, všude… Tolik krve. „Del, ty… Proboha,“ vydechne šokovaně, oči rozevřené dokořán a ve tváři zděšený výraz. Nikdy jsem ho takhle neviděla, nikdy… Roztřesen se nadechnu, ovšem nestačím nic. Bartholomew z postele div nevyskočí a rozeběhne se z ložnice pryč. „… poslat pro doktora Lovetta! Hned!“ slyším jeho křik ze spodních pater, zatímco stále ležím a apaticky hledím do stropu. Měla bych něco cítit, přesto…
* * *
„… je mi to líto, skutečně, ale bohužel tomu nešlo zabránit. Možná, kdybychom to věděli dříve…“ povzdechne si muž s tmavými vlasy prokvetlými stříbrem. Sotva vnímám, co říká. Sedím v křesílku, zatímco Bartholomew stojí nad mnou a oběma rukama svírá má ramena. Tak pevně až jeho stisk bolí. „Může se to opakovat?“ slyším ho, jak se napjatě ptá. „Ah… Nemusíte mít obavy, sire, vaše paní je mladá a ve všech dalších ohledech zdravá, dejte tomu pár týdnů, než se tělo vzpamatuje a můžete…“ Pevně semknu rty. Chce se mi křičet, přesto… Tam odevzdaně sedím a poslouchám, jak se o mne baví, jako bych snad nebyla ničím více než chovnou klisnou. A vím, že…
… už nikdy jsem nebyla tak neopatrná, abych to nechala zajít tak daleko. Ztěžka polknu a přivřu oči. Každým svým rozhodnutím v uplynulých letech jsem kráčela vstříc tomuto dni jen proto, abych… Z těžkých pochmurných myšlenek mne v další chvíli ovšem bez varování vytáhne hlas sluhy, který se u mne zastaví. Lady Vernier. Ah. Srdce mi poskočí a vidlička, kterou jsem akorát odkládala na dezertní talířek mi vyskočí z prstů. Hlasité břinknutí, se kterým dopadne přiláká na pár vteřin několik pohledů. „Zajisté… Veďte mě,“ hlesnu, zatímco se plynule vytáhnu na nohy. Tentokrát zvládnu za sluhou vykročit poměrně jistým krokem, bez závratí a cupitání. Snažím se zhluboka dýchat, procházet sálem mezi lidmi vzpřímená a vznešená – tak, jak se od lady Vernier očekává.
Přesto cítím, jak se s každým krokem udělaným vpřed utahuje uzel na žaludku. Jakkoliv mne to čekání přivádělo k šílenství, tak představa, že… Že čas vypršel a nic z toho, co se stane už nepůjde oddálit a už vůbec vzít zpět…
Sluha mne zanechá u paty honosného schodiště. Nejistě se rozhlížím kolem sebe, sleduji všechny ty lidi proudící do Křišťálového sálu. Pohledem zavadím i o známou dvojici z úvodu večera, poté i o černovlasého přísně působícího muže… Všechny je mám jako na dlani. A až příliš úzkostně si uvědomuji, že stejně jako vidím já je, tak… Všichni vidí mne. Jak tu stojím u schodiště, na místě vyhrazeném pro ty nejdůležitější dnešního večera. Do ramen se mi společně s tím uvědoměním vkrádá strnulost a ani přes veškeré snahy se nedokážu uvolnit a byť náznakem se pousmát. Ne. Namísto toho nervózně vzhlédnu ke schodišti, po kterém má sejít lord Farnham, aby promluvil k sálu a…
… s trhnutím natočím tvář zpátky vstříc všem těm lidem. Neklidným pohledem pročesávám srocující se dav a hledám tu jednu jedinou masku rámovanou rudými vlasy… Muže, kvůli kterému jsem si mohla aspoň na chvíli myslet, že všechna ta rozhodnutí byla správná, protože mě zavedla k němu…
Smutně se pousměji, když se mi vybaví jeho vlastní slova.
„Na první pohled to nevypadá jako trest a přesto… Ne, to je jedno. Oba víme svoje.“ | ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Setkání u Lva Po dlouhé době se cítím nejen odpočatý ale i odhodlaný. Konečně mám cíl, a nejen vyčkávání kdy mi osud hodí pod nohy další kousek skládačky. Složím své oblečení. Téměř automaticky a do úhledné hromádky. Přesně jako jsem byl zvyklý každý den na frontě. Pak si obleču to druhé. Zastrčím pistole do pouzder, prach i kule, všechno je v pořádku. Nakonec zastrčím meč do pochvy a obleču si kabát. Šátek vytáhnu přes obličej a na hlavu narazím klobouk. Ještě zateplené rukavice a jsem připravený vyrazit. Jsem rád že se Samuel stále drží a nevyptává se. Samotného by mě občas zajímalo, co si myslí. Nechci ale na toto téma raději pokládat žádné otázky. Mohly by vést k nepříjemné debatě o kterou nestojí. Když vyvedu Pascala do dalšího z mrazivých dnů rychle si v hlavě proberu, zda jsem něco nezapomněl, ale nic mě nenapadá. Pak vyrazím.
Jedu ulicemi až ke Lvovi. Přemýšlím při tom, proč po mě Edgar nechtěl hlášení nebo se neozval. Pravděpodobně vše dopadlo, jak doufal. Každopádně vždy ví, kde mě najít. Zajímalo by mě, zda to ví i Eliza. Uniknout jeho stínu je naivní myšlenka. Oči i uši Jeruzaléma. Přesně to je to, co můj nadřízený je. Nepochybuji, že ví o našem včerejším setkání. Pravděpodobně bude vědět i o tom co se udá dnes v noci. Nedá se s tím nic udělat. Jenže mi došla jedna věc. Pokud přijdu celé záležitosti na kloub klidně ať mě to stojí hlavu.
„Pochybovala jsi snad? Jsou nabídky, které nejde odmítnout.“ Zastavím u hospody a pokynu Elize. Kupodivu mi dojde že jsem rád, že jí vidím a její špičkování mě vlastně baví. Pak vezmu Pascala, aby se mi o něj postarali. Pokývnu chlapci. Vypadá to, že víc než jen pouliční sirotek, který se tu motá. Pravděpodobně bude očima i ušima mé společnice. Zajímalo by mě, kolik dalších po Jeruzalému má. Podle její informovanosti rozhodně dost. Ona i Edgar. Dva lidé, kteří mě využívají jako zbraň a vědí o světě kolem víc než prostý voják. Upřímně by mě zajímalo, kdo by z jejich konfliktu vyšel jako vítěz. Velitel tajné policie nebo… cokoliv je Eliza sakra zač.
„Dobře, dnes večer jsem odmítl pozvání na velkolepý bál. Doufám, že tanec, co pro nás chystáš bude stát za to.“ Řeknu, když se vrátím k Elize. „Podělíš se o to, co nás čeká? Rád bych věděl, na co se mám připravit, než začne vzduchem létat olovo.“ Měřím si ji pohledem. Do akce je očividně připravená. Zajímalo by mě, jakou zbraň si vybrala. O člověku to vypoví mnohé. Moc dobře ale vím že nejsmrtonosnější skrývá. Pozůstatky škrábanců na hrudi však ještě občas stále svědí.
| ||
| |||
| Uvítání Delilah Blair Flanagan, Vera De Lacey Čas běží. Je těžké to odhadovat bez pořádných hodinek. Nemůžeš se spolehnout ani na své pocity, které jsou v tuto chvíli více než zrádné. Chuť jídla vnímáš jen tak mimoděk stejně jako okolní hosty. Napůl ztracená v myšlenkách a napůl palčivě vnímající nervozitu přítomného okamžiku.
„Lady Vernier?“ Ozve se zpoza tebe mužský hlas s lehkým přízvukem. Je to jeden ze sluhů, který se úslužně ukloní.
„Mohl bych vás požádat, zda byste šla prosím se mnou? Hostitel si vyžádal vaši přítomnost.“ Požádá tě pomalu a pomůže ti odsunout židli, na které sedíš, aby ses mohla snáze postavit.
„Prosím následujte mě.“ Pokyne krátkým gestem rukou směrem z vedlejšího sálu a vyrazíte. Všímáš si, že nejste jediní. Většina hostů proudí podobným směrem jako vy. Sluhové mezi nimi procházejí a viditelně je o něčem krátce informují. Jistě, uvítání hostitele. Nejspíš ho mnozí ani nečekali. Ne, když je vaším hostitelem zrovna lord Farnham. Slyšíš vzrušený šepot i útržky hlasitějších rozhovorů, zatímco kráčíte kolem ostatních. Velká očekávání jsou zjevně všudypřítomná.
__
Sedíte s Elijahem u stolku a z talířků mizí poslední kousky sladkých zákusků. Elijah se po tvé výzvě raději neotáčí za neznámou ženou a dál věnuje pozornost tobě. „Herec s oblibou v dezertech se šlehačkou, a ještě k tomu spisovatel!“ Utře si Elijah ubrouskem způsobně rty, když dojí a trochu vážněji zakroutí hlavou.
„Ne, obávám se, že ne… Ale Benjamin by takový mohl být. Alespoň dnes večer.“ Usměje se na tebe. „A Alice je slavnou objevitelkou a cestovatelkou. Nebojácná žena dobrodružka... Která umí lézt po skalách.“ Mrkne na tebe šibalsky a pak jen energicky přikývne na tvou výzvu. „To jsou odvážná slova. Přesně, jak bych od Alice čekal.“ Postaví se od stolu a přejde k tvé straně, aby ti nabídl ruku. „Malý pád nás nemůže zastavit.“
Jdete společně k tanečnímu parketu a vesele konverzujete. Je to taková nezávazná, hravá konverzace, kde nepadají žádná vážná témata, ale je na ní spíše patrné, že si obě strany užívají jen mít tuhle samotnou možnost. Už se blížíte tanečnímu parketu, ale dojde vám, že hudba nehraje. Vidíte, jak mezi hosty prochází sluhové a krátce k nim promlouvají.
„Pane, madame, lord Farnham vás zve, abyste se zúčastnili uvítací řeči v hlavním sále.“ Pronese dnes už po kdo ví kolikáté a pak projde kolem vás, aby pozvání zopakoval dvojici stojící za vámi.
„Hmm, překvapivé…“ Zamručí Elijah vedle tebe, ale pak ti pokyne s o něco projasněnějším výrazem. „Vypadá to, že musíme přečkat trochu toho nudného řečnění, než se vrátíme na parket.“
__
Křišťálový sál je skoro plný. Musela dorazit opravdu velká část lidí, jejichž jména něco v Novém Jeruzalémě znamenají. Lidé jsou rozestoupeni kolem velkého širokého schodiště, které do sálu vede a na němž nejspíše vašeho hostitele brzy uvidíte.
Delilah stojí u paty schodiště. Většinu lidí stojících kolem nezná, ale poznává mezi nimi pár tváří, nebo spíše masek, jež dnes už viděla. Ženu v rudém i se svým doprovodem, a dokonce i černovlasého muže, kterého zahlédla u stolku s občerstvením. Nestojí vyloženě v první řadě jako ona, ale zahlédne je mezi ostatními hosty.
Elijah Veru vede mezi ostatními hosty, ale nakonec skončí někde u strany v půlce sálu. Nevypadá to, že by se chtěl nějak dále tlačit s ostatními a probojovávat se dál, aby mu snad neunikl nějaký detail. Tady máte ještě dostatek prostoru na to, aby vám někdo nedýchal na krk a poměrně dobrý výhled. Sál šumí jako velký včelí úl a všichni čekají…
| ||
| |||
 | Kousek domova
Připadat si nechtěná a více méně být zároveň to poslední, co toto město chce, byla jedna věc, ale cítit se sama, byla věc druhá. Přes záda mi přejel mráz… okna sužované mrazem, okolo mne teplo. Pocit… který jsem necítila zas tak často, a to i z dobrého důvodu. Chtěla jsem pryč z tohoto místa co nejrychleji to šlo a nebýt venku taková zima, nejspíše bych šla i bez kabátu. Co trvalo pár minut mi připadalo nepříjemně dlouhé, ale to nekonečné trvání konečně skončilo. Samotným naštváním sama na sebe jsem si sundala masku, zahazující ji do hromady sněhu, než jsem nastoupila do kočáru. Tentokrát sama… poklidné ticho, kde mne pohyb kočáru a zvuk kopyt pomalu uspával. Pohled na honosné budovy, lidi směřující k opěře mi jen ponechávalo pachuť na jazyku. Cesta byla dlouhá a já pomalu upadala do říše snů, ale obrys Zenith mi dodal tu energii, kterou jsem tak nutně potřebovala. Pohled na ní mi dodal trochu té energie, která mi chyběla. Byla to pro mne připomínka, co jsem vlastně zač… proč tu jsem… dokonce i zde bylo pár jedinců, aby se i v tuto hodinu podívali na tohoto giganta, který dokázal pokořit oblaka, jako žádný jiný. Zvuk sněhu oznámil mou přístomnost, ale až pohled na nedalekou skupinku ve stejno-litých uniformách upoutal pozornost. Moment paniky, kdy mne nikdo takto brzo nečekal. Dva z nich se ihned doběhli k trupu lodi, aby mi uvolnili schody a já mohla poklidně nastoupit. Nebylo třeba děkovat, mé díky bylo to, že dostali za svou práci zaplaceno. Zalilo mne teplo samotné lodi a já si konečně hlasitě vydechla… ten malý kus domova bylo to, co jsem potřebovala. To, co mi zvedlo náladu a já se tak vydala směrem ke svému pokoji. Pohledy jednotlivých členů rodiny následující můj krok, podobizny, obrazy a jejich vyobrazení těmi nejzkušenějšími malíři... Můj pohled jim darován nebyl, ale byla jsem si vědoma, že moje mise jistě je jistě pro ně tak důležitá, jako pro mne. Reprezentovala jsem celou rodinu, nikoliv jen sama sebe. Pár kroků od lože, ve které jsem strávila tolik času… ale plán nikdy nebyl, že rovnou zamířím dovnitř, nikoliv, zastavila jsem se proto i u obrazu. Zobrazená jsem zde byla já, můj otec a má matka. Prsty přejíždějící po zdobeném okraji… pohled sebe na sama a na své rodiče. Z momentu mne vytrhla až Natalie, která sebou překvapeně cukla v moment, kdy vyšla z mého pokoje. Minuta či hodina... nebýt jejího vpadení, mohla bych se na ten obraz koukat celý den, darovala jsme ji jeden úsměv, ona se poklonila a ustoupila bokem, držící dveře, abych mohla vstoupit. Netrvalo dlouho a pomohla mi z mých šatů, bez jediného slova… další úklon, když jsem ji zastavila se slovy: „Ať mi přinesou můj poslední projekt… noc je ještě mladá a byla by škoda ji nevyužít.“ „Ano, Lady Aldithley,“ s těmito slovy už zmizela a já se tak mohla obléknout do něčeho pohodlnějšího. Ihned poté směřoval můj krok směrem k místu, kde jsem měla trochu toho alkoholu. Nalila jsem si skleničku Ginu a upila… „Nic se tomuto vyrovná,“ lahev byla uzavřena a já si tak s ní mohla vydechnout na těch pár minut, usazená v koženěném křesle. „Zítra je nový den… je načase ukázat, kdo obohatil svou prezencí toto město,“ s úsměvem jsem opět upila. Následovné zabušení na dveře o pár minut mi stvrdilo plán na večer, mnohem zábavnější, než nějaký ples. | ||
| |||
| Jenom pár chvil, nebo celá věčnost
Ne, tím jsem ho nepotěšila. Chladný, avšak povědomý, tón se mi zakousne do zátylku, až pohledem kmitnu k zemi a mám co dělat, abych si na rtech udržela aspoň zdvořilý úsměv. Aniž bych se odvážila říct cokoliv dalšího, zaklenu do nabízeného rámě a nechám se nasměrovat ke slibovanému posezení. Prvních pár kroků klapne na mramorové podlaze rychleji, než by se dalo považovat za vhodné, ale pak s Elijou srovnám tempo. Neohlížím se. Přinejmenším ne dokud se nedostaneme do bezpečné vzdálenosti a pak… je vévoda pryč. Díky bohu. „Děkuji,“ hlesnu, když mi Elijah odsune židli a kratičce k němu vzhlédnu. „Proč ho…“ Povytáhnu obočí, snad ve výzvě, jestli mi o tom nechce něco říct, ale… netrvám na tom, vlastně otázku ani nedopovím, jenom zatřesu hlavou a znovu se usměji. Je to zvláštní. Dosud jsem neměla příležitost si s nikým promluvit o probuzení ani o tom, co to znamená, proč tady jsme a co se tehdy stalo; vévoda v tomhle ohledu sdílný nebyl a Robert mi vždycky proklouzl mezi prsty, než jsem se stačila vzpamatovat. Všechno, co si myslím, že vím, jsem poskládala z náznaků a odpozorovala na sobě samé. Měla bych se ptát, a přece nechávám čas plynout, jako bychom ho měli spoustu, i když nemáme víc než právě tenhle večer. A až odbije půlnoc, proměním se v dýni. No, nebyl by to kouzelný závěr! Ve skutečnosti to není tak dramatické. Ještě pár měsíců ve městě mám a nemusí to dnes být poprvé i naposledy, co se vidíme. Jistě, nemusí, vím to, ale… nedokážu setřást pocit, že se rozplyne jako sen nad ránem. Stejně jako tehdy. „To máš asi pravdu,“ hlesnu měkce. Pokud máme jenom jeden večer, nekažme si ho. Možná na otázky dojde a možná také ne. Nerozhodla jsem se už dávno vrátit se domů? Záleželo by na čemkoliv, co by mohl říct? Nevím. Nevyznám se v sobě. Asi nad tím ani nechci přemýšlet, chci jenom… to samé, co chtěla Zerachiel. Čas, vždycky jenom čas. Odečtený v úsměvech. Přemýšlivě protočím vidličku mezi prsty – napůl ztracena v této chvíli, napůl v těch, které mi vlastně nepatřily – a s jistými rozpaky se pohledem odpoutám od tmavovlasého muže. Teď, když se vévoda vzdálit, se lidé opět rozprostřou napříč prostorem. Dáma v růžových šatech se důvěrně nakloní k muži po jejím boku, dvojice džentlmenů se po nich vědoucně otočí a pomalým krokem pokračuji k baru, kde… Hm? Žena s měděnými vlasy a róbou ve slušivé kombinaci zlaté a černé mě zaskočí, ale pohledem neuhnu, naopak ho podržím. Je mi… povědomá. Nedokázala bych to pojmenovat a už vůbec ne zařadit. Musely jsme se potkat, ještě když byl Philip naživu. Možná se představila jako žena některého z jeho přátel, nebo… jsme spolu prohodily pár slov na noci podobné této, nebo… Posledních pár měsíců jsem se lidem spíše vyhýbala. Nechtěla jsem se v nich pomýlit stejně jako ve Philipovi nebo Elyse, tentokrát už by to bolelo příliš a vlastně by to bylo i zbytečné, když ve městě neplánuji zůstat, ale… teď mi to připadá hloupé. Málem se zvednu a vydám se za ní, natolik mě zaplaví hřejivá jistota, že bychom si padly do noty. Spřátelily bychom se, nepochybuji o tom, a tak neváhám dlouho, než jí věnuji úsměv, jako bychom přeskočily všechny ty otravné kroky a rozpačité rozhovory mezi „ještě se neznáme, ale jste mi nadmíru sympatická“ a „už si ani nevzpomínám, jaké to bylo, když jsem tě v životě neměla.“ Kéž by to bylo tak jednoduché… „Hmm?“ udělám zrovna tak tázavě jako Elijah, když mě jeho hlas stáhne zpátky ke stolku, a kratičce se odmlčím, než… „Ne! Ne, nic se nestalo, odpusť, jenom ta žena za tebou… Ne, ještě se neohlížej,“ mávnu se smíchem rukou ve snaze zakrýt očividné – a tedy to, že o ní teď mluvím. „Přišla mi povědomá, nic víc, ale pro lásku boží si nevzpomenu proč. Asi že je rusovlasá. To bych si pamatovala. Na to, že tady skoro nikoho neznám…“ Ještě jednou k ní kmitnu pohledem, ale teď už mi žena stojí otočená zády. Ani nevím, proč jsem čekala, že mi úsměv oplatí. Pravděpodobně jsme spolu ani nikdy nemluvily a… mám teď společnost, od které bych nerada odbíhala kvůli neznámým rusovláskám. Možná mi připomněla sestry? Ach. Ano, to je ono. Proboha. Stýská se mi domově víc, než jsem myslela, pokud hledám své sestry v náhodných kolemjdoucích… „Co jsi to říkal, drahý Benjamine?“ přeptám se. „Který je nejlepší, tak to bylo? Já mívám ráda ty s ovocem, takže asi tenhle,“ ukážu vidličkou na košíček z křehkého těsta, naplněný krémem a obložený kousky ovoce. „A… ty budeš mít rád ty se šlehačkou. Vida, to nebylo těžké uhádnout. Třeba toho uhádnu víc. Hm hmm, jsi herec. A po večerech spisuješ svoje Magnum Opus, které ohromí celý Jeruzalém. Samozřejmě. Hmm, každý večer někdo jiný, vždycky středem pozornosti a, samozřejmě, oblíbený mezi ženami,“ pokračuji naprosto nevážně a snažím se u toho nesmát. „Uhádla jsem to, viď? Přesně to je Benjamin.“ Je snadné s ním mluvit, skoro až nesnesitelně snadné. Jako bych mohla říct cokoliv na světě a on by se nejenom nerozzlobil, ale také by to pochopil. Chvílemi ho zkouším, docela stejně jako předtím, když jsme tancovali a já udělala úkrok, jenom abych viděla, jak zareaguje… a on mi vyšel vstříc a já se potěšeně usmála. Byla to zábavná hra. Stejně jako je zábavná hra Alice a Benjamina. Zatímco nám z talířků ubývají sladká sousta, pokračujeme v rozhovoru, který je zvláštní snad jenom tím, jak pozoruhodně obyčejný je. Pár otázek mu položím – jestli odsud pochází a co by ve městě doporučil. Přesvědčena, že právě on bude schopen ocenit kouzlo malého městečka, obklopeného ničím než přírodou, mu na oplátku povím o Davenportu. Líbil by se mu. Přinejmenším v minulém životě ano. Možná by mu dokonce učarovala stará vrba naklánějící se nad řekou stejně jako mně… „Hmm, co myslíš?“ nadhodím po čase, který by se mohl stejně tak sčítat z pouhé chvíle i celé věčnosti. „Dovolíš mi vyzvat tě ještě k tanci, drahý Benjamine? Nechat se odradit něčím tak bezvýznamným jako menším pádem… inu, to by byla vyloženě škoda,“ usměji se, než se znovu zachytím jeho rámě. | ||
| |||
| Čekání Procházím mezi lidmi a ve spáncích mi hučí krev, zatímco na žaludku se mi tvoří nepříjemný uzel. Několikrát se ještě otočím, rozhlédnu se kolem sebe… Ale Alexandera už nikde neuvidím. Možná je to tak skutečně lepší… Nedokázala bych od něj odejít. Musela bych ho… Aspoň vidět. A to by mě mučilo ještě víc. Celý ten ples, celá tato společenská událost… Pod jazykem cítím hořkost. Lidé kolem mne se baví, většina z nich je ve svém živlu. Alkohol, masky, zábava. Ano, o tom by měl dnešní večer být… Kdyby jen tušili… Místo toho mi tak krutě a bezohledně vmetají do tváře vlastní bezstarostnost a povrchnost. Chybí mi můj malý uzavřený svět. Ten, ve kterém jsem se ocitla nyní je… Takhle se cítila Alenka, když padala králičí norou? V mysli mi mimoděk vyvstane vzpomínka na ilustrovanou knihu ze sanatoria. Svaly na krku se napnou, jak ztěžka polknu, načež pokračuji dál. Svět se nezastaví jen proto, že bych si to přála.
Ani nevím, jak dlouho to trvá, než se ve svém stavu zvládnu dostat ze sálu k baru, ale… Záleží na tom? Ne. Tichým hlasem protkaným únavou i nervozitou požádám muže v slavnostním livreji sluhy o kávu. Vlastně mi nezáleží na tom, jaká bude. Nemám na ni ani chuť. Všechen ten luxus, všechno to pozlátko… S těžkým povzdechem se usadím u baru, nehty poklepu o jeho desku a mimoděk střelím pohledem k místu, kde předtím seděl Alexander. „Mohu si přisednout, Generále?“ Proboha! Ne. Ne, ne, ne. Musím s tím přestat. Musím s tím přestat hned. Nešťastný výraz v mé tváři se změní v zoufalý, jak nevím, co… Co mám se sebou dělat. Nemyslet na náš rozhovor, na jeho dlaň na mé tváři, tu chvíli na prázdné chodbě…
Pohnu hlavou, rozhlížím se kolem sebe ve snaze se zabavit, jakkoliv jinak než… Pohledem se zaseknu u trojice stojící poblíž stolu se zákusky. Nejsem jediná, kdo se jejich směrem dívá, ačkoliv… Ne, dvojice neznámých mužů mne nezajímá ani v nejmenším, moji pozornost přitáhne a už nepustí rudovlasá mladá žena stojící po boku jednoho z nich. Výrazné červené vlasy sčesané ve vodopád kudrlin. Modré šaty. Zlatý přívěšek na krku.
Poznám ji. Samozřejmě, že ji poznám. Tančila s ním. To o ní mluvil. Srdce v hrudi mi nepříjemně poskočí v ozvěně Alexanderových naléhavých slov. „… ano, Del? Prosím, slib mi to, že nebudeš dělat žádné… Šílené věci…“ A čím déle se na ni dívám… Je to možné? Je možné, aby… To byla… Kdo jiný? Kdo jiný než já by generála „neohroženě“ požádal o tanec? Znělo to přesně jako Zerachiel a jeden z jejích… Impulsivních nápadů. Nikdy jsem nevěděla, jestli tuhle její schopnost obdivovat nebo nad tím kroutit hlavou. Ne. Dumah… Dumah to nikdy nevěděla. Naše pohledy se setkají. Usměje se. A já? Já… „Káva, lady.“ S trhnutím se natočím tváří zpátky k baru a přinutím se vydechnout. Na okamžik přivřu oči. Za víčky se mi míhají zlatorudé mžitky. Možná je vše nakonec jinak. Možná se pletu, ostatně nebylo by to dnes poprvé…
„Děkuji,“ zamumlám, zatímco mi nos naplní vůně čerstvé kávy stoupající z pozlaceného porcelánového hrnku. Zlato. Je všude, kam se podívám… Upřeně sleduji zlaté linie obepínající šálek, myšlenkami na hony vzdálenými tomuhle… Tomuhle všemu.
Co bych teď dala za to sedět zase na terase, pročítat si papíry hustě popsané vlastním úhledným písmem a sem tam zvednout oči k výhledu, který mi jako jediný dělal společnost. Hledět na obzor vytrácející se v nekonečnu a poslouchat šum moře a zvuk vln rozbíjejících se o skaliska. Ovšem kdybych tam zůstala… Měla bych se lépe? Bylo by lepší žít v nevědomosti a pokusit se na vše zapomenout nebo naopak vědět a pokoušet se s tím smířit? Nevím… A bojím se, že ať si odpovím nakonec jakkoliv, nikdy to nebude správně. Roztřeseně se nadechnu. Je to sotva pár dnů, co jsem vilu opustila, přesto mi to ve světle nových událostí přijde jako celá věčnost.
Čas… Čas mi posledního půl roku plynul jinak. Někdy jsem si připadala, jako bych stála mimo něj a jindy jsem sotva zvládala lapat po dechu, zatímco mě vláčel ve svém proudu pryč.
Napiji se kávy, ruce se mi lehce chvějí, když zvedám šálek ke rtům. Hořká intenzivní chuť na chvíli přebije vše ostatní. S cinknutím odložím hrnek zpátky na podšálek a kradmým pohledem znovu zalétnu k těm výrazným červeným vlasům neznámé lady. Ne, tohle mi… Tohle mi nepomáhá už vůbec. Rychle vstanu od baru, načež si vyžádám opět pozornost muže stojícího za ním. Ráda bych řekla, že úmyslně a ne tím, že jsem díky své neopatrnosti a nešikovnosti kávu málem vylila v lepším případě jen na bar. „Odneste mi tu kávu ke stolku, prosím. A k ní i… Postačí vychlazená voda nebo cokoliv, co… V čem nebude alkohol a bude to ve velké sklenici,“ vyslovím svůj požadavek, než zamířím ke stolku, co nejvíce vzdálenému tomu, u kterého se usadila neznámá dvojice.
Schovaná před nevyžádanými konverzacemi i případnými zvědavými pohledy se usadím, abych si mohla vypít kávu i vodu. Nakonec se i odhodlám svůj úkryt opustit. Nejdříve kvůli návštěvě toalety, kde se pokusím dát znovu dohromady a zamaskovat všechny ty nedokonalosti, kterými mne průběh večera poznamenal, a posléze i kvůli návštěvě zdejšího občerstvení. A jakkoliv si na malý zdobený talířek naberu bezpočet drobných pochutin, zejména pak krájených sýrů s ovocem… Napichuji je na štíhlou zlatou vidličku a vkládám do úst jen s velkým sebezapřením. Tam, kde se jiní rozplývají nad delikátní chutí… Nutím se do toho. Přemáhám se do každého sousta, které se snažím dostat do sevřeného žaludku.
A jak čas plyne… Je těžké zachovat klid. Takřka nemožné. Ukrytá u stolků si dávám už druhou kávu, zatímco čekám až si lord Farnham nechá poslat pro lady Vernier…
| ||
| |||
| Zlato Vera De Lacey Situace kolem tebe se neuklidňuje. Naopak. Vypadá to, že Elijah bude jeden z mála v tomto sále, který neuhne ostrému pohledu vévody, ale naopak mu jej ještě nebetyčně oplácí. Pocit, že tohle nemůže dopadnout dobře, sílí s každým jejich slovem a příkrým tónem. Ačkoliv se oba drží společensky vhodných mantinelů nepobuřující konverzace, moc dobře vnímáš ty skryté nuance, jenž neznačí nic dobrého.
A vše ještě vyeskaluje, když se oba muži otočí na tebe. Snad aby jsi ten snad nevyřčený spor nějak rozsekla. Elijah i vévoda čekají na tvou odpověď a tobě je jasné, že z tohoto není cesta ven, aniž by se to jednomu z nich nelíbilo. Rozhodnutí je ale jasné.
Drobné pukrle provedené ve spěchu a nervozitě nebylo jistě dokonalé, ale představa, že odtud co nejrychleji zmizíš, byla rozhodně lákavější. Elijah ti opět nabídne rámě, do kterého se zaklesneš a rozloučíš se s vévodou.
„Jistě, lady… V tom případě, hezký večer.“ Odpoví ti, ale slyšíš, že z jeho hlasu zmizela ta nezvyklá přívětivost, kterou jsi tam vnímala dříve v momentech, kdy tě před tím oslovoval. To je jediné rozloučení, které zazní. Elijah se s ním nerozloučí a stejně tak i vévoda na mu nevěnuje už ani špetku pozornosti. Možná je to tak lepší, ačkoliv…
Svíráš talířek ve volné ruce, zatímco Essingtona necháte za sebou a vyrazíte k jednomu z prázdných stolků, abyste si dopřáli trochu cukru na pocuchané nervy.
„Třeba tady.“ Usměje se na tebe Elijah a odsune ti židli, aby ses mohla posadit, aby se pak usadil naproti tobě. „Tohle bylo nepříjemné vyrušení, ale nemá smysl si nechat kazit tak zábavný večer. Rozhodně ne někým takovým.“ Zvedne dezertní vidličku a zakrojí do šlehačkou pokrytého zákusku. Když se ohlédneš, vévodu už nevidíš, ale z místa, kde sedíš, máš přes Elijaha poměrně dobrý výhled na bar, kde si všimneš povědomé kombinace. Rudé vlasy, černá a zlatá… Není to ale generál. Ne, k němu má ta osoba daleko. Vidíš u baru sedící ženu se zlatou maskou. Černo zlatá róba je zdobená pery a po ramenou jí padají prameny zrzavých vlasů. Je otočená a hledí… na vás. Vaše pohledy se na krátký moment setkají.
„… je nejlepší?“ Uvědomíš si, že na tebe Elijah mluví. „Alice? Hmm?“ Odkašle si, zatímco zaostříš opět na něj. Tázavě si tě prohlíží. „Copak? Stalo se něco?“ Nakloní hlavu trochu tázavě na stranu. „Nebo ses jen zamyslela nad těmi makrónkami?“ Usměje se a tobě pohled padne na světle modrou makrónku posypanou kousky zlata. Všudypřítomného zlata…
| ||
