Andor.cz - Dračí doupě online

♪♫♫♪

Projdu rychle kolem Alyie a stejně se prosmýknu i kolem Alexandera. Zaslechnu jeho hlas, který by mne v tu chvíli možná i dokázal zastavit, kdyby se do toho nevložila jeho společnice. Můj krok zakolísá a já se přes veškeré odhodlání i sebezapření ohlédnu přes rameno směrem ke dvojici, kterou zde na schodech zanechávám samotnou. Pohled modrých očí se zabodne do tváře Alexandera, zamyšleného a tichého. Opět mne bodne v hrudi. Zaváhám.
V prudkém návalu emocí bych se snad nejraději otočila a… A pak si všimnu dlaně položené na jeho rameni i úsměvu té, která bývala Adriel. Spodní ret se mi zachvěje a svět se zamží slzami, které mi vhrknou do očí. S trhnutím otočím tvář zpátky ke schodišti a zanechám za sebou jen ozvěnu podpatků rozléhajících se sálem.

Zastavím se až dole pod schodištěm. Těch pár slz mi rozmazalo zlaté třpytky kolem očí a líčidla pod maskou, ale jako by na tom snad záleželo. Roztřesenýma rukama si krátce upravím vlasy, popotáhnu dekolt a s ostrým nádechem se přinutím pokračovat ostrým krokem do sálu. Utíkám. A náhle si nejsem jistá od čeho.
Do hlavního sálu tak vcházím opět sama, snažím se nevšímat si těch pár zvídavých pohledů. Pod maskou mi hoří tváře studem i ponížením, stejně jako rozrušením z celé té situace. Obejme mne hluk, hudba, hlasy a smích, nesnesitelná kakofonie zvuků. Ohlédnu se ve směru a opět mám na okamžik na krajíčku. Utekla jsem od nich, abych byla sama, ale přesto jsem v koutku duše doufala, že Alexandera zahlédnu, jak jde za mnou. Jenže nešel.

Polknu knedlík, který se mi vytvořil v krku. V dlaních mě pálí drobné ranky, které jsem si způsobila vlastními nehty. Přistihnu se, že ztuhle stojím, zatímco vše kolem žije v družném hovoru a zábavě. Všude víří barevné sukně, peří exotických ptáků, zlato se blyští, kam se podívám. Rozejdu se, aniž bych věděla kam. Proplétám se hlučným davem a hruď se mi svírá, že takřka nemohu dýchat. Chřípí mám plné těžkých vůní parfémů, potu i alkoholu. Svírá a obrací se mi z toho žaludek. Pryč. Musím… Pryč.

Do někoho vrazím. Ani se neomluvím, jen rychle změním směr a pokračuji k okraji sálu. V hlavě mi tepe a v uších duní syté tóny hudby orchestru. Potřebuji se nadechnout. Musím… Musím se uklidnit. Nejraději bych vyběhla ven před operu, ale bojím se, že bych se už nedokázala vrátit dovnitř. Jakmile se tak ocitnu mimo sevření davu kolem parketu, seberu z tácu procházejícího sluhy sklenku… S vínem? Šampaňským? Aperitivem? Ani nevím. Je mi to jedno. Skryji se s ní za jedním ze sloupů ve vstupní hale, kde se konečně zastavím. Opřu se o něj zády a zkrátka ji do sebe obrátím.

Oči mě pořád trochu pálí, když tam stojím, dýchám a upřeně sleduji zeď z bílého zlatě žilkovaného mramoru naproti mně. Sklenku svírám v ruce a bojuji sama se sebou, abych ji proti té zdi nehodila. Stejně jako Dumah. Cítím se stejně. Cítím stejnou frustraci i bezmoc, které jako by namísto krve kolovaly v mých žilách. A stejně jako ona nevím, co s tím mám dělat. A tak tam nějakou chvíli zkrátka jen stojím a snažím se zhluboka dýchat, zatímco mi začíná docházet… Jak moc hloupě jsem se zachovala. Neměla jsem utíkat. Měla jsem tam zůstat, neměla jsem…

Kdy ho zase uvidím? Dnes? Za týden? Za dalšího čtvrt roku?

Už teď mi chybí.

Zamrkám, všechny ty protichůdné pocity mi dávají zabrat. Delilah. Dumah. Stále se v tom tápu a je pro mne náhle tak… Těžké rozlišit hranici mezi námi dvěma, zvláště když dojde na Kamaela. Ani nevím, kolik času uteče, když se odhodlám narovnat se a opustit hájemství sloupu. Zůstane tam po mně jen sklenka stojící na podstavci.
Cítím se všelijak, jen ne soustředěně, když vcházím do jednoho z vedlejších, klidnějších sálů, kde postávají skupinky bavících se lidí. Možná… Možná jsem toho neměla tolik pít. Možná jsem neměla cestou sáhnout po další sklence. Po kolikáté dnes už? Ani nevím. Nebyl tu nikdo, kdo by mi řekl, jak moc špatný nápad to je. Vlastně jsem ani do teď nevěděla, že někoho takového vůbec potřebuji.

Přesto nestojím o společnost, jako plachá srna se několikrát rychle vzdálím od pár mužů, kterým moje osamělost dodá smělost, a i když už se někomu podaří mne oslovit, nedočká se více jak krátké příkré odpovědi. Bezmyšlenkovitě se tak procházím chodbami spojujícími jednotlivé místnosti. A předstírám, že si prohlížím obrazy a sochy, i když mne vlastně vůbec nezajímají, zatímco se odhodlávám… Vydat se Alexe hledat. Sežralo by mě, odejít dnes odsud bez toho, aniž bych ho aspoň ještě jednou viděla…

Vera De Lacey

Houpeš se vysoko ve vzduchu nad Jeruzalémskými ulicemi a vítr na tebe nepříjemně dotírá. Nohy se ti míhají vzduchem, ale nenalézají oporu. Zvedneš druhou ruku a chytíš se ho. Pevně. Jak nejpevněji zvládneš. Jen souhlasně kývne a pak zabere, aby si skutečně začala stoupat výš a výš, zatímco on se zapírá o zábradlí. Tedy zábradlí. Jsou to jen obyčejné narezlé kovové trubky svařené k sobě a působící dosti chatrně. Tohle skutečně nebude místo, kde by se měl pohybovat někdo jiný než jen obyčejný dělník. Rozhodně tu nebylo počítáno s dámou ve večerní róbě.

„Ještě kousek!“ Procedí skrz sevřené zuby, než naposledy zabere, aby tě vyzvedl až k zábradlí a pak tě rychle přetáhl na druhou stranu, kde díky setrvačnosti a kolenům, která vypověděla poslušnost, dosedneš na zasněžený kus plošiny, která bude jistě součástí střechy věže. Té věže, která ze země vypadá tak malá, ale takto blízko, kdy si na ni můžeš doslova sáhnout působí obrovsky.

„Teda… Uff…“ Dosedne vedle tebe tvůj maskovaný společník. Ano, je to stále ten, který s tebou dole v sále tančil a doprovodil tě i sem nahoru, aby ses tu setkala s… „Zapřísahám vás! Tohle mi lady už nedělejte!“ Zajede si prsty za vázanku, kterou si pár tahy povolí a vítr mu od rtů ihned odnese obláček páry, který dlouze a úlevně vydechne.

„Vím, že některé z dam mají zálibu omdlévat v ne zrovna vhodných situacích, ale…  Vy v tom musíte být opravdový mistr.“ Uchechtne se a pak se rozesměje pobaveným smíchem plným úlevy, zatímco se opírá vedle tebe lokty o šikminu střechy. Ten smích je ti v něčem povědomý. Je však živější, prosycený emocemi více než jeho příznačným klidem.

„Myslím, že tenhle nápad ve světle posledních událostí trochu přehodnotím.“ Ušklíbne se nakonec s hlavou zakloněnou k hvězdné obloze a úkosem se na tebe podívá.

„Jak jste na tom? Jste v pořádku?“ Zazní jeho upřímná otázka, na kterou není tak úplně snadná odpověď. Ruce tě bolí z toho, jak tě držel a táhnul nahoru přes zábradlí. Červené otlačeniny jistě brzy zmizí, ale v tuhle chvíli jsou dost nepříjemné. Srdce ti buší rychle jako vyděšenému zajíci, ale jednu výhodu to má. Nevnímáš všudypřítomnou zimu. Alespoň pro tuto chvíli, než opadne nával adrenalinu.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

 Ještě doznívají kroky sluhy, zatímco stojíte všichni na mramorovém schodišti. V Alexanderově ruce plane dopis a Alyia se s ublíženým výrazem stále drží za krk.

„Co?“ Přimhouří Alexander trochu nechápavě oči, ale to už se prosmýkneš kolem něj. Zatímco sbíháš schody, slyšíš za sebou ještě jeho hlas. „Delilah, nevíš o čem…“

„Nech ji teď Alexandře.“ Přeruší ho Alyia, která mu položí ruku jemně na rameno. Oba hledí dolů ze schodiště, směrem, kterým mizíš. Pokud se krátce ohlédneš, uvidíš, že jemu se táhne na čele dlouhá zamyšlená vráska a jí hraje na rtech vítězoslavný úsměv, zatímco stojí za ním. Její dlaň spočívá na jeho ramenu a oči jiskří zpoza blyštivých řetízků.

Utíkáš. Utíkáš pryč. Podpatky zvoní na leštěném mramoru a sukně víří kolem kotníků. Necháš je za sebou. Nikdo tě nepronásleduje. Nikdo tě nehoní. Jsi sama. Sama bez doprovodu. Stejně tak, jak jsi sem dnes přišla. Vaše setkání s Alexanderem bylo vlastně krátké a opět destruktivní jako skoro pokaždé, co se vidíte.

Pár zvědavých pohledů za lesklými maskami se stočí tvým směrem, zatímco se rychlým krokem vracíš do hlavního sálu a bezpečí anonymity, kterou ti poskytuje bezejmenný dav. Projdeš dveřmi, aby tě skoro až oslnil ten ruch a hluk, který se za nimi skrýval. Dřív ti to tak nepřišlo, ale po tak klidných a tichých chvílích je to doslova ohlušující.

Lidé se míhají kolem tebe. Barevné šaty, vějíře z nadýchaného peří, blyštivé masky a smích. Svět se nezastavil za tu dobu, co jsi byla pryč. Vlastně si ani nevšiml, že jsi na chvíli nebyla jeho součástí. Jako už tolikrát před tím.

Orchestr hraje už kdo ví kolikátou skladbu a další a další páry se přidávají na tanečním parketu, kde již začíná být i přes nadstandartní prostory plno. Proplétáš se mezi lidmi a míříš... Kam vůbec? Vzduch těžkne směsicí parfémů a v kombinaci s davy je i někdy obtížné se prostě jen nadechnout. Ples však pokračuje, a ještě dlouho bude. Až hluboko do noci.

Svět se nikdy nezastaví, ať už si to někdy přejeme sebevíc.

Lilith von Aldithley

Kráčíte rozlehlým sálem. Po cestě zahlédneš hned několik skupinek, kde je více lidí a které by snad mohly být dle tvých měřítek zajímavé. U jedné se blýská pár obleků v podobném střihu jako jsou vojenské uniformy. Další větší skupina je pak tvořená mladými dámami, které o něčem vzrušeně štěbetají za frenetického ovívání péřovými vějíři. Třetí je pak už od pohledu hlouček lidí ve středním až pokročilém věku, převážně gentlemanů, od kterých se nese vůně páleného tabáku. Vypadá to, že i v Novém Jeruzalémě platí, že vrána k vráně sedá.

„Cože?“ Trhne pohledem k tobě tvůj společník, když mu pochválíš hodinky. „Ne, rodinný klenot to není. Je to památka na starého přítele. Je mi líto, ale obávám se, že už to nepůjde. Už jsme se dlouho neviděli a … Znáte to. Sejde z očí, sejde z mysli.“ Pousměje se trochu nuceně a uhne pohledem, zatímco je opatrně schová zpátky do kapsy.

Pokračujete tedy dál. Procházíte kolem tanečního parketu, kde je trochu větší problém se protáhnout, ale Bert se ukáže jako zkušený doprovod a vede tě jistě. Orchestr a tančící lidi necháte za sebou. Místo toho se přiblížíte opět trochu klidnějším místům.  

„Nestojíte o obchodní konexe, o nikoho z rady a tím pádem ani o vliv a informace, vlastně… Začínám se trochu bát, že pro vás nebudu mít dostatečně zajímavé objekt. Asi nejsem dost vynalézavý.“ Podotkne muž po tvém boku, zatímco se před vámi otevře menší sál, který je viditelně věnovaný možnosti se občerstvit. Je zde několik stolů s rozmanitými pochutinami, u kterých stojí služební, aby v případě nutnosti pomohli hostům si vybrat, na co mají zrovna chuť. U několika menších stolku s křesílky sedí převážně pánové a pokuřují doutníky či dýmky. Je zde také bar, za kterým je vyskládané nepřeberné množství rozmanitých lahví, z kterých obratně rozlévá do sklenic skupina barmanů.  

Bert se zastaví a přelétne vaše okolí rychlým pohledem, než se mu koutek rtů vytáhne do vítězoslavného úšklebku.

„Vidíte tam toho postaršího muže s vousy? Jak sedí u baru. Ano?“ Počká na tvé potvrzení. Skutečně tam jednoho takového vidíš. Bert na něj vlastně přímo ukazuje, tak to není nic složitého, pouze neslušného.

„Tak ten je jen váš, lady.“ Usměje se a pokyne ti směrem k baru.

Tiše jsem přikývla a vydala se na cestu. Temné uličky, ostrůvky světla dopadající tu a tam na ulici z oken. Proplouvala jsem mezi nimi jako ryba proplouvala mezi korály. Tichá jako vločka dopadající na zem, neviděná jako stín ve tmě. I přesto jsem si uvědomovala, že jestli to jsou oni, uvidí mne, když budou chtít. Držela jsem se jim za zády, dost daleko aby nepojali podezření, ale ne tak daleko, abych je ztratila. Neměla jsem z toho radost, ale bylo to nutné. Kde byli ty dny, kdy jsme tohle dělali jen pro zábavu. Jen abychom si ukrátili dlouhé chvíle mezi dalšími úkoly od Otce.

Odejdou z města! Ta myšlenka projede myslí jako ostří Ramielova meče. Pak ale odbočí a já se přitisknu k rohu domu. Vytvořím odstup, pak opět vyrazím. Přikrčená jako kočka stopující svou kořist, napjatá jako tětiva luku připravená vystřelit. Kam jdete? A proč? Otázky se míhají myslí, ale odpovědi na ně se nedostávají. Zmizí v domě a já chvíli vyčkávám. Váhám. Mám jít za nimi? Nebo tu mám zůstat? Přitisknu se ke zdi, nahlédnu oknem. Nic. Přejdu k dalšímu a pak ještě k tomu dál. Nikde nic. Zmizeli. Kam? Napadne mne. Nemohli se jen tak vypařit.

"Zmizeli." Tichý šepot, sotva slyšitelný. Ani náznak leknutí, když se vedle mě neslyšně objevil. Vždy jsem mu to záviděla, prosila a škemrala, aby mne to naučil, ale on se jen smál, že si to musím zasloužit. Že na to musím přijít sama. Nahlédl dovnitř, pokrčí rameny. I já jimi pokrčila. Kdybych nevyčkávala, možná bych viděla.

"Ramieli!" Naléhavé šeptnutí, když vykročil ke dveřím, s rukou na jílci. Zastavil se, ohlédl. Polkla jsem na sucho. "Buď opatrný." Nebylo to to, co jsem chtěla říci. Tón mého hlasu ale řekl více, než slova, která byla řečena. Upřela jsem oči do těch jeho. Snad strach z toho co bude, nebo nejistota toho, co najde. Usmál se a zmizel uvnitř domu. Ještě chvíli jsem nahlížela do oken, sledovala ho. Pak jsem se přesunula na střechu, abych viděla okolí. Ruku jsem položila na dýku, kterou jsem měla upevněnou na kříži. Neměla jsem ji ráda. Hnusilo se mi ji používat, ale byl to dar. "Tu máš k obraně. Nemůžu ti být pořád za zadkem a bránit tě." Ramielův hlas zněl jakoby stál u mě. Trochu jsem se pousmála. Lehce jsem stiskla jílec zbraně, trochu ji povytáhla a obnažila namodralé ostří. Pak jsem ji zase schovala a přidřepla si na střeše, abych nebyla tak vidět. Buď opatrný.

Zazní to nejhorší obvinění ze všech – nejhorší, protože nemám, jak bych se před ním obhájila. Je to pravda… Celé… Celé je to pravda. Karem zemřel jen kvůli mně. Ale… Ale copak jsem za to už netrpěla dost? Nebyl trest za to, že jsem do jejich domu přivedla smrt ve své ryzí podobě dost tvrdý? Hruď se mi svírá a v hlavě tepe. Jedinou možnou obranou je v ten okamžik útok, do kterého se překotně vrhnu. Rozbolí mě hlava, ale není to něco, co by mne dokázala odradit. Ne. Ticho. Chci jen. Aby. Byla. Ticho.

Slova – jména – která ze mne vylétnou už nelze vzít zpátky. Chovám se stejně hloupě a malicherně jako ona, ale bože… Ne, už znovu ne. Nenechám po sobě štěkat ani dupat. Nikoho, Alyio, slyšíš? NIKOHO. Domluvím a kolem… Schodištěm se rozhostí ticho. Absolutní, dokonalé, prázdné ticho. Dokonce i temná malá cela v podzemí sanatoria oproti němu působila hlučně. A až v tu chvíli si uvědomím, že jsem to opravdu udělala.

Strnule tam stojím a s očima rozevřenýma dokořán sleduji, jak se Alyia i Alexander jen naprázdno otvírají ústa. Vypadá to směšně. Až na to, že mi do smíchu není ani náhodou. Všechno to ve mne stále vře, Delilah, Dumah, Verš, Alyiin vyčítavý křik… Nejraději bych v tom tichu setrvala už napořád. Ztratila se v něm a…

Můj pohled se střetne s generálovým. Znám ho. Znám ten pohled. Ale je to poprvé, co se tak dívá na mě. Srdce se mi rozbuší tak silně až to bolí. V jeho očích se mihne zlato a do hlavy se mi zakousne silná nepříjemná bolest, kterou jsem do teď úspěšně ignorovala. Ticho prorazí jeho hlas s razancí vojenské polnice. Polekaně sebou trhnu a couvnu prudce dozadu až zády narazím do zdi. A do očí se mi namísto bojovného vzplanutí na okamžik vetře strach v očekávání rány, která nepřijde. Jistěže nepřijde. Ale na okamžik je to silnější než já. Jako na povel od něj – od obou – odvrátím pohled a svaly na krku se mi napnou. Bojuji s nutkám se obejmout.

Sluhy na schodech si tak všimnu až opožděně, když mi dojde, že Alexanderův hlas najednou utichl uprostřed věty. Využiju toho okamžiku, kdy se pozornost všech upírá k poslovi, který teď zajisté lituje svého zdánlivě jednoduchého úkolu a roztřeseně se nadechnu. Přinutím se narovnat. Měla jsem mlčet. Měla jsem být zticha a nechat Alexandera, aby to vyřešil. Tak, jak mi to říkával Bartholomew… „Prostě mlč a usmívej se, Del, víc od tebe na tom jednání nepotřebuji. A ani nechci, chápeme se?“ Ne… Ne! Nebudu mlčet, nemůžu… Celý život mlčet. Ztěžka polknu. Pere se ve mne zlost i ten ublížený pocit. Vzedme se ve mne vlna nevole jak vůči Alyie, tak i Alexanderovi. Za to, že mě přinutili se tak zase cítit. Pochybovat o sobě samé.

Moji pozornost přitáhne až jméno, které ze sebe muž nejistě vypraví. Lord Farnham si žádá pana Morleyho. Zdá se, že se někdo dočká svých odpovědí dříve než já. Sluha se dá po odevzdání dopisu na rychlý ústup a slovy se nedá popsat, jak moc mu to závidím. V atmosféře, která na schodišti panuje se nedokážu snad ani zhluboka nadechnout. Ale nedokážu se pohnout. Namísto toho napjatě sleduji, jak Alex rozlamuje pečeť a po přečtení nechává papír vzplát. Nezbyde z něj nic než pár kapek vosku.

Když znovu promluví, zní jeho hlas naprosto jinak. Ve tváři má výraz jako by ke své masce přidal prostě jen další. I ten moc dobře znám. I tohle byl Kamael, kterého jsem si ze vzpomínek Dumah tak dobře pamatovala. „Miluji tě.“ – „A já tebe.“ Ta chvíle náhle působí tak vzdáleně… Jak je. Stejně jako chvíle na mrazivém balkonu opery. Na chvíli je mi z toho do breku. Z toho všeho. Jak to celé dopadlo.

„Samozřejmě. Vždy tu jsou nakonec důležitější věci k řešení…“ vypravím ze sebe poněkud mdle. „Předpokládám, že si lord Farnham žádá tvoji přítomnost, takže…“ zatěkám pohledem mezi Alexanderem i Alyiou. Oči se mi stále rozrušeně lesknou. Ani se neptám, o co jde. Stejně by mi neodpověděl. Některé věci se zkrátka nemění, hm? Vidina společně stráveného večera se rozplývá stejně jako před staletími, když si nás pozval do altánku Yesod. Jako by se minulost opakovala v kruzích. Znovu a znovu. Ovšem jedno vím jistě. Rozhodně tu nechci zůstat sama s Alyiou, to bych snad raději skočila z toho zábradlí dolů.

„… půjdu,“ dopovím a nic dalšího už nedodávám. Dalšímu pohledu na Alyiu se už raději úplně vyhnu, když rychle vykročím vpřed, abych mohla obejít jak ji, tak i Alexandera a rychle seběhnout dolů ze schodů do bezpečí davu korzujícího sály.

Zbaběle utíkám pryč a vůbec se za to nestydím.

Opuštěné schodiště se stává němým svědkem této nepříjemné situace. Alyia stojí vedle Alexandera a viditelně by ho nejraději odtáhla za rukáv co nejdál od tebe. Obvinění, která zaznějí z jejích úst jsou jako prásknutí bičem, ale tebe tentokrát nezaženou do kouta. Naopak.

„Nemám?!“ Zasyčí jako podrážděná kobra v košíku, kterým někdo právě zatřásl. „ Myslím, že vím moc dobře, kvůli komu se stalo to všechno před třemi měsíci. Kvůli komu zemřel Karem. Kvůli komu…“

„Alyio. Nech to být.“ Přeruší jí Alexander, ale to dá opět prostor tobě, aby si uvedla věci za sebe na pravou míru. Cítíš v sobě sílící emoce z vypjaté chvíle. Říci, že bublají pod povrchem, by bylo slabé přirovnání. Nechceš už od ní slyšet žádné další obvinění. Výtku. Žádné další slovo! Soustředíš se jen na to a na svá další slova obhajoby. Svět se zúží jen na těch pár pro tebe důležitých věcí. V hlavě ti tepe stres a přidává se k němu bolest, ale v rozohněné situaci je to něco, co v ten moment příliš nevnímáš.

Alyia sebou viditelně trhne, když zazní jméno Adriel a v očích jí zlostně zableskne. Stejně tak Alexander po tobě střelí pohledem, když zazní generálovo jméno a urychleně se rozhlédne kolem. Snědá žena se už nadechuje ke slovům, aby… z jejích úst nic nevyšlo. Překvapeně zamrká a chytne se za krk. Zkusí opět něco říct, ale je ticho. Naprosté ticho. Poplašeným pohledem vyhledá Alexandera po svém boku, který otevře ústa a… také z nich nic nevyjde. Zkusí to ještě jednou, zatímco Alyia svírá jeho paži, avšak dokonalé ticho nic nepřeruší.

Pak se ale na tebe otočí jeho pohled. Tvrdý a soustředěný. Tenhle Dumah znala. Takto hleděl generál na vaše cíle a oponenty. V očích skrytých za zdobenou maskou mu zlatě zažhne a tebe v ten moment rozbolí hlava ještě víc.

„A dost!“ Rozlehne se jeho hlas tichem jako výstřel. „Tohle zašlo už příliš daleko! Delilah… Okamžitě to zruš. Nepoužíváme na sebe…“ Když v tom se ozvou kroky od paty schodiště, ke kterému se okamžitě stočí jeho zářící pohled stejně jako ten Alyin.

Po schodech k vám stoupá jeden ze sluhů. Jeho profesionální maska se ale roztříští na milion střepů, když se střetne s Alexanderovým nahněvaným pohledem a vlastně celou touhle scénou.

„Ehm, omlouvám se, že ruším.“ Odkašle si a zastaví se raději pár schodů pod vámi. „Pan Morley?“ Zeptá se lehce přiškrceně.

„Ano.. O co jde?“ Odsekne mu podrážděně Alexander viditelně nepotěšený celkovým vývojem této situace.

„Lord Farn… Ehm, lord Farnham vám posílá zprávu. Tady.“ Zvedne sluha ruku, ve které drží bílou obálku s voskovou pečetí. Stále je dělí pár schodů, do kterých se vyděšenému poslovi příliš nechce. Alexander ale jeho dilema vyřeší dřív, než to začne být trochu zvláštní. Vyprostí se z Alyina sevření a seběhne těch pár schodů k muži s dopisem, aby si ho od něj vzal.

„Děkuji.“ Odvětí mu krátce, ale jeho slova stále zní spíše jako zavrčení.

„Jistě, prosím pane.“ Hlesne sluha, hluboce se ukloní a pak velmi rychle zase vyklidí scénu. Evidentně tu nechce s touhle podivnou skupinou lidí zůstávat déle, než je třeba. Není se čemu divit.

Alexander k vám stojí zády a hledí beze slova na sluhu, než zmizí za rohem. Pak rozlomí pečeť a začte se do dopisu. Do tváře mu nevidíš. Dočte jej ale za pár vteřin. Viditelně to nemohlo být nic dlouhého. Ani nehlesne, jen zvedne ruku s dopisem na stranu, aby papír okamžitě vzplál rudým plamenem, který dopis v okamžiku celý stráví. Ani popel z něj nezůstane. Jen na kamenné schody dopadne pár drobných kapek zčernalého vosku.

„Omlouvám se dámy, ale asi tohle drama budeme muset dořešit později.“ Promluví až nezvykle klidným, ale poněkud dutým hlasem, než se na vás přeci jen krátce otočí s kamenným výrazem, který pozbyl emoce, jež tu ještě před chvílí létaly vzduchem.