Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Útočiště ve vánici Nakloním hlavu na stranu a sleduji, jak si ze mě utahuje. Musím se ušklíbnout, ale to nevidí. Nicméně slezu z koně a uzdu sevřu v ruce abych jí mohl následovat. Ruce zaražené v kapsách mi jen připomínají že její ruce se během chvíle mohou změnit na smrtonosné zbraně. Opět se ale uklidňuji jen a jen tím že kdyby mě ona nebo Edgar chtěli pod drnem mají spoustu snazších a kreativnějších způsobů, jak to zařídit. Stejně to ale nebrání tomu, aby mě rána na hrudi nezasvědila a nedostal jsem nutkání ji podrbat. „Samozřejmě že mi bude ctí dělat dámě doprovod.“ Řeknu pak abych objasnil zjevné.
„Nemyslím, že bychom na akademii měli extra výuku o náhodách nebo filozofii. Myslím, ale že mě spíš okolnosti naučili, že nic jako náhoda neexistuje. Hlavně když se kolem pohybuje tolik lidí, co rádi tahají za nitky.“ Jdu vedle ní a sníh křupe pod nohama. Pascal je tichý a poslušně jde jen kousíček za mnou. „Pak už je vše jen otázka předvídavosti, schopnosti číst v lidech a sledovat stopy. Dá se tedy odhadnout, že v tomhle místě bude spousty míst kde se skrýt. Místa, která nikdo nevlastní, a i těm méně šťastným umožní najít trochu toho tepla a drobek štěstí. Téměř všude taková jsou. Někde v podobě opiových doupat a jinde jako plamínek ohně v místech kde alespoň o něco méně fouká vítr. Přesto si netroufám říct které jsou cennější.“ Uvědomím si, že je to poprvé co s ní mluvím vlastně nezávazně. Tedy mimo vzpomínky na zcela jinou Elizu.
Chytnu klíče v letu a přikývnu. Nečekal jsem od ní ostatně nic méně tajemného. Vsunu promrzlou rukou klíč do vrat a vstoupím na dvůr na první pohled opuštěného domu. Přemýšlím, komu takové místo patřilo a jaký k němu má vztah má společnice. Pokud vůbec nějaký. Ustájím Pascala abych ho alespoň trochu skryl před nečasem a soucitně ho poplácám po šíji. „Neboj chlapče. Brzy se vrátím a dostaneme se někam do tepla.“ Vyrazím k domu a vůbec netuším, zda mu říkám pravdu nebo ne. Přesto co je mu po tom. Je to jen kůň.
Sleduji plápolavý svit ohně a vejdu do místnosti kde už čeká Eliza. Asi bych na jejím místě nejdřív zatahoval a pak až rozsvítil světla a rozdělal oheň, ale ono musí tohle místo znát včetně nebezpečí, že sem vtrhne někdo nevítaný. Vypadá to tu opuštěně už dlouhou dobu. Prach tomu nasvědčuje. Poházené věci celkový dojem jen podtrhují. Dojdu k ohni a stáhnu rukavice. Dám je do kapsy a natáhnu zkřehlé prsty k ohni. Jeho teplo je vítané. Když promluví stáhnu i šátek z obličeje. Před ní není třeba se maskovat.
„Myslím, že dnes už byl můj program změněn k nepoznání a další zastávka nebude problém ať už jakkoliv dlouhá.“ Alespoň budu mít čas si vymyslet výmluvu kam jsem zmizel. „Tohle je rozhodně příjemnější setkání než ozbrojenci s puškami nebo další věci které se v uličkách Jeruzaléma skrývají. Navíc jsem na něj popravdě čekal poslední měsíce. Něco takového si nemohu nechat ujít za žádnou cenu.“ Řeknu až překvapivě upřímně ženě, kterou jsem kdysi znával a zabil.
| ||
| |||
 | O krok pozadu Na jeho komentář se nedalo nesmát. V mých očích takovéto akce měly dostatek zabezpečení, že dostat se sem nepozvaný téměř nešlo. Na druhou stranu, pokud má schopnost manipulovat s předměty na dálku, dostat se sem nějakým jiným způsobem by nedělalo problém, okomentovala jsem si pro sebe a již si další skleničku jsem si prozatím nebrala. Večer nebyl u konce, a i když jsem měla jistotu, že by si reality toho, že mám dost, někdo všiml, nemusela jsem pokoušet štěstí. Ladně stáhnu ruku s úsměvem, který naznačoval, že se zachoval tak, jak jsem očekávala. Dokonce jsem dozvěděla i jeho jméno, což byl malý bonus. Pár slov tedy následovalo z mé strany: „Nemůžu posoudit, zdali působíte za hranicí zákona, navíc, to mi ani nepřísluší. Protože nejste obklopen hromadou lidí, mohu předpokládat, že nejste tak známý, jako pořadatel této akce… samozřejmě tím vás nechci urazit, ale najít dotyčného by mi netrvalo asi tak dlouho. Tudíž zbývá šedá eminence…“ mírně jsem se ušklíbla a záhy dodala: „Ale… ne všichni ti, kteří mají rádi svůj klid musí být zrovna jednou z nich. Můžete být též jeden z potomků významného rodu, jen ne přímý dědic, takže by vám nechybělo bohatství, ale na očích ostatních zas-tak nejste,“ pronesla jsem klidným, ale zamyšleným tónem, vědoma, že na konci dne bylo asi vážně jedno, kdo byl… Je na čase změnit společnost, sám naznačil, že mi nemá moc co nabídnout, než pár příjemných chvil… nekomentující jeho návrhy, co bych vlastně mohla být. Už-už tahající jednu z možných výmluv, jak se z této konverzace dostat, ale v tom zmínil něco, co mne ve výběru trochu zarazilo. … anebo ne. Očividně si ještě chvilku zaslouží. Vzala jsem si skleničku od procházejícího číšníka a jakmile se mým směrem ohlédl, rozešla jsem se za ním. Buď si potvrdil kdo jsem, nebo to tušil od začátku… byla i ta šaráda se skleničkou jen pro to, aby mne přilákal? Krátká myšlenka, kdy jsem ho došla a pokračovala v konverzaci. „O pilotech mám vysoké mínění, to máte pravdu… věřím, že těch pár, kteří na světě mají přirozený talent tyto vzdušné koráby ovládat, jsem buď osobně potkala, nebo mi někdy piloty dělaly,“ konstatujíc realitu a opětující mu pohled: „Ani jeden z nich vám ale nebyl podobný.“ Dodala jsem záhy, kdy jsem se mezitím dostala do krátkého sledu myšlenek. Zaujal mne něčím, co… by asi zaujalo každého, ale ne každý by si toho všiml… ví, kdo jsem. Tedy… dá se to předpokládat… tudíž je to někdo, kdo mně zde čekal. „Řekněte mi Berte, o co vám v životě jde. Každý má nějakou vizi, něco, čeho chce dosáhnout. Někdo touží po moci, někdo po penězích, další po slávě… někdo je skromný a chce jen klidný život.“ darovala jsem mu otázku a upila ze skleničky. Měl důvod, proč mne tahal na provázku a ať to byl jakýkoliv, musela jsem si dávat pozor. Žádné město nebylo bezpečné, a i když přítel Zenith byl avizován, nebylo zde tolik lidí, kteří by tušili, že hned po příletu se ukážu zde. Dle mých odhadů bych dokázala napočítat na prstech jedné ruky počet lidí, kteří věděli, že tu jsem. | ||
| |||
 | Verše: Dlouhá cesta Zerachiel Ramiel poslouchá tvá slova a sem tam kývne na srozuměnou. Nevypadá to, že by k nim chtěl v tuhle chvíli něco dodávat. Pouze pohledem sem tam těkne k Luciferovu tělu ležícímu u stěny jeskyně. Je to pro něj tak netypické chování, ale co je na této situaci typického.
Natáhneš ruku, která zůstane chvíli viset ve vzduchu, než se kolem tvé dlaně obemknout Ramielovy prsty a vytáhne tě na nohy. „Jistě.“ Povyskočí mu koutky do lehkého úsměvu a je těžké poznat, zda je to myšleno vážně, nebo se snad jedná o nějaký jeho sarkasmus.
Stojíte v ústí jeskyně. Slunce se opírá do vašich tváří, a i když se jeho záře nedá srovnat s tou tam nahoře, paprsky příjemně šimrají na odhalených kouscích kůže. Všude před vámi je opuštění kamenitá krajina. Půda je vyprahlá a pouze z této jeskyně vytéká tenký potůček, který se úmorně klikatí mezi balvany a zavlažuje tak kousek pustiny. Skoro až marná snaha, dalo by se říci.
Ramielova tmavá křídla se modře zalesknou na slunci, pročísnou vzduch a vznese se. Tiše bez jediného zvuku, přesto svižně. Následuješ jej. Vítr se ti opírá do křídel, zatímco kloužete nad kopcovitou krajinou. Ramiel pak vystoupá do oblak a tobě se tak skryje zem pod vámi, ale stejně tak jste skrytí i vy zvědavým pohledům. Kopcovitou krajinu vystřídá oceán načechraných mraků, jejichž čupřiny zlatí sluneční paprsky, které se zde zdají ještě intenzivnější, ač je tu mnohem větší zima.
Je to místo ticha a klidu. Slyšíš jen svistot křídel ve vzduchu a tlukot svého srdce. Je to zvláštní, ale když Lucifera nese Ramiel, nic od něj nevnímáš. Žádný pach krve, údery srdce, nic. Jako kdyby tam nikdo nebyl a stejně tak je tím ničím i Ramiel. Ač jindy mluvný společník, dnes je nezvykle tichý. Nepromluví ani slovo. Máš tak alespoň možnost si v klidu uspořádat myšlenky. Let, který vás totiž čeká, není zrovna krátký.
Boží služebníci jsou neúnavní. Alespoň na svých cestách. Přesto cítíš jisté znavení, když se slunce západem klesnete a začnete prolétat mezi vysokými horskými štíty. Přeci jen máš za sebou velmi náročnou noc a ještě teď půl den cesty.
Tvůj společník zatím dojde k jedné ze skalních stěn a pak… jí prostě projde. Když k tomu místu dojdeš, vypadá jako masivní kus kamene, ale pokud jej napodobíš, zjistíš, že je to pouze optická iluze, kterou projdeš bez sebemenšího odporu. Vstoupíte do jeskyně, která je zalitá barevným světlem pronikajícím sem odkudsi z vrchu. Po stranách je několik sloupů, které vypadají, jako kdyby je někdo stvořil ze samotných krápníků. Těch je zde při bližším pohledu opravdu hojně. Jeskyní se rozléhá ozvěna kapání vody. Tu z jedné, jindy z druhé strany. Velkou část prostoru před vámi skutečně zabírá mělké jezírko, jehož jinak zrcadlo připomínající hladinu rozčeří Ramielovy kroky. Vlnky se rozběhnou do všech stran a odražený obraz stropu jeskyně se vmžiku rozbije, zatímco kráčí dál. Dopředu. K místu, které vypadá jako vysoká brána.
| ||
