Andor.cz - Dračí doupě online

Den a půl strávený v kočáře, to není příjemná představa. Přesto se vůči tomu nijak nebouřím, ani já nechci strávit na cestě více času, než je nezbytně nutné bez ohledu na vlastní pohodlí. Sir Farnharm. To jméno mi stále rezonuje myslí, zatímco se snažím urputně přijít na to, co bych mohla mít já s kterýmkoliv z Farnharmů společného. Protože nemám. Nedává to smysl, a proto se mé myšlenky nakonec vždy stočí k Alexanderovi, přeci jen on znal… Celou pravdu.
„Pohodlné to zrovna sice není, ale musela jsem spát už na horších místech, než je kočár,“ pokrčím rameny. Však o kolik by to mohlo být horší než tvrdá postel v sanatoriu bez polštáře a deky nebo to, v čem mě nechal spát Fernsby?...

… no vlastně o dost.

Čím déle jedeme, tím palčivěji si začínám uvědomovat, že přes veškerá prožitá příkoří jsem si přeci jen za posledního čtvrt roku zvykla zpátky na svůj životní standard, který zahrnoval měkkou postel, volnost pohybu a možnost kdykoliv se zvednout. Z toho věčného sezení jsem akorát celá ztuhlá a rozlámaná, cítím nepříjemné napětí sbírající se v zatuhlé šíji a bolí mě hlava, jak se sveřepě snažím neusnout. Pomalu se měnící krajina míhající se za oknem kočáru je příjemným zpestřením jinak nudné úmorné cesty. Tedy aspoň dokud slunce nezmizí za obzorem a den se nepřehoupne v noc.
Sleduji matné zlaté záblesky masky shlížející na mě ze tmy a tiše si broukám, myšlenkami zpátky v sanatoriu, zpátky v malé tmavé cele, kde neexistoval čas. Nevím, jestli Yan spí nebo to jen předstírá, pro mne si dřímota přichází až s oblohou barvící se něžnými odstíny vycházejícího slunce, kdy už spánku nedokážu vzdorovat a usnu pokroucená na sedadle.

Yan je tichá společnice, ale nevadí mi to. Ticho panující ve voze není nepříjemné, je to prostě jen… Ticho. Zvuk kol a klapotu kopyt společně se zvuky, které sem občas proniknout zvenčí je monotónní a uklidňující. Během dalšího dne už ovšem nevím, jak si pořádně sednout. Záda i zadek mě bolí až hanba, neustále se vrtím, povzdychávám si a skrze sílící únavu mne pálí oči. To, že chvílemi poklimbávám a probudí mne vždy ostrá bolest vystřelující do šíje, když se mi zhoupne hlava, taky nepomáhá.

Odpoledne za oknem spatřím už i sníh pokrývající vše kolem, z šedivého nebe se místy snáší drobné vločky a vše vypadá přesně tak, jak si pamatuji z obrazů. A vlastně nejen z nich.

PRÁSK!

Polekaně nadskočím, snad i tiše vyjeknu. Chvíli jen v šoku těkám pohledem ve tmě kolem sebe, než mi dojde, že tohle je skutečné. Opravdové. Zírám na díru ve stěně vozu, která je tak zatraceně blízko. Výstřel. Mohla jsem umřít! Zamrkám. Stačil jen kousek a byla bych… Roztřeseně se nadechnu, ovšem to už je Yan v pohybu. Její zlatá maska se nebezpečně zaleskne a já jen strnule sleduji, jak vytahuje z přihrádky zbraň s dlouhou hlavní. V další chvíli i s puškou v rukách mizí z vozu ven a nechává mě tu samotnou.

„Ne, počkej…“ vyhrknu už jen k jejím zádům splývajícím s tmou za dveřmi vozu. Nemůže mě tady nechat přeci samotnou! Co když ji jen někdo chtěl dostat ven a… Ten vůz se rozjede a já… Vytáhnu se překotně na nohy – rozhodně ne tak pružně a rychle jako Yan. Jsem celá zdřevěnělá, ale šimrající pocit proudící pod kůží v rytmu zběsilého tlukotu srdce pomáhá. Fernsby! je má první myšlenka. Ten iracionální strach zaseknutý hluboko uvnitř mého vědomí.

Musím se přinutit dlouze nadechnout, abych se aspoň trochu uklidnila. Vyhlédnu z okénka do tmy, než sama pootevřu dveře, které se za Yan zabouchly. Vím, co říkala. A vím, co jsem slíbila. Ale nemůžu tu přeci čekat sama ve tmě na… Cokoliv. Kohokoliv. A pak… Nejsem přeci bezbranná! Už ne. Nejsem už jen lady Flanagan…
Opatrně vyklouznu z vozu ven, avšak zůstanu se držet madla u dveří, abych se mohla případně zase rychle vytáhnout dovnitř.

Moreen Ellsworth

Muž zmizel. Jedinou připomínkou vašeho setkání byla cestička stop v čerstvě napadaném sněhu, která se táhla kamsi do dálky dál po nábřeží a mince, kterou si rychle schovala do oděvu. Jeho hledání Moreen dnes asi nebude zrovna úspěšné. To jsi ale věděla pouze ty.

S přicházející nocí začal mráz přituhovat, ale paradoxně ty ses cítila lépe a odpočatěji. Přicházel tvůj čas a šance se trochu zase zaopatřit. Tedy alespoň z té almužny, kterou si můžeš nechat, pokud vše poctivě odevzdáváš svým patronům anebo spíše pánům. Oproti létu bylo v ulicích v tuto dobu méně lidí. Málokdo stál o to někde uklouznout, a nedej bože si zlámat nohu.

Pohybovala ses ulicemi obezřetně s obratností pouliční, toulavé kočky. Ač ses v této části města nenarodila, měla si už nějakou dobu na to ji poznat a seznámit se s tím, jak to tu chodí. I možná proto ses vyhýbala každé siluetě, která se objevila na konci ulice a raději si počkala, než aby tě někdo viděl. Trvalo to tedy o něco déle a byla to docela daleká procházka, která zabrala pár hodin, během kterých ses vymotala z Industriální čtvrti a dostala se k vytouženému cíli v Úřednické části města.

Tady už sis musela dávat větší pozor, protože kromě obyčejných lidí byla také šance zahlédnout policejní hlídky. Ty zde chodily výrazně častěji a viditelně tu byly opravdu pro to, aby řešily případné problémy a ne jen aby se neřeklo. Konečně jsi ale dorazila k domu, který si hledala. Byl docela honosný na místní poměry, ale nemohl se rovnat tomu, co sis pamatovala z dětství, když ještě…

Měl kolem sebe malý pozemek oplocený kamennou zídkou s ozdobným kováním po jejím vrcholu. To pro tebe nebyla žádná překážka ale spíš jen věc k obdivování. Překonala si ji a dostala se do zasněžené zahrady. Okna v přízemí svítila teplým světlem. Vypadalo to, že majitelé domu budou doma. Když si nahlédla dovnitř viděla si je, jak dole sedí v salónku. Žena vyšívá a muž si čte nějakou knihu a pokuřuje. Byla to vlastně taková pěkná rodinná idylka. Za dalším oknem se mihla jedna služebná, kterých tu jistě alespoň pár k ruce paní domu měla.

Vera De Lacey

Papíry a papíry. Skoro by jeden řekl, že na ně budeš mít po těch měsících už alergii, ale to by ses musela vzdát také svého malování. Naštěstí papír neslouží jen k nekonečným právnickým kličkám a seznamům majetku, ale také k více bohulibým věcem. Svůj skicář si bereš s sebou, když se oblékáš do teplého oděvu, aby si vyrazila do města. Možná se to protáhne. Počítáš s tím. Věřit, že uspěješ v prvním krejčovství by se rovnalo spíše vánočnímu zázraku. Přesto ti naděje a jistě těšení se rozhodně nechybí. Rozhodně to bude něco nového.

Seběhneš po pečlivě zametených schodech vašeho sídla až k přistavenému kočáru, u kterého už čeká kočí, aby ti pomohl nastoupit a zavřel za tebou dveře. Vyrazíte do ulic města. Sníh se i dnes snáší na jeruzalémské ulice, ale není to žádné husté sněžení. Jen drobné, bílé vločky, které si líně poletují vzduchem.

Bohužel kouzelná vánoční atmosféra brzy skončí, protože v prvním krejčovství tě vypoklonkují s se spoustou omluv s tím, že už nemají kapacity. A to se opakuje. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Pokaždé s sebou neseš svůj skicář, aby si brzy zase nastoupila zpátky do kočáru. Slyšela jsi víc omluv než za poslední rok. Stejně tak si měla možnost vidět i další podobně zoufalé ženy, které se snažily domluvit si zakázku na poslední chvíli a stejně bezúspěšně jako ty. Těžko říct, které shánějí róby na stejnou akci jako ty, ale viditelně vánoční sezóna v Jeruzalémě přeje krejčovskému řemeslu. Stejně tak si měla možnost být svědkem různých lidských povah. Některé ze zákaznic to snášely s klidem, jiné smutkem a bylo i několik takových, které se pekelně rozčílily, až to nebylo vůči personálu krejčovství pěkné.

Přesto ani tobě se nedařilo uspět. Tvých několik známých podniků bylo beznadějně obsazených, a tak došlo na doporučení od Jacobsona. Místa, která byla více z centra Zahrad a blíže jiným městským čtvrtím. Opět sis vyslechla několik omluv a vypoklonkování, než pak v jednom z krámků na hranici Zahrad a Univerzitní čtvrti, si opět vstoupila dovnitř.

Místo to nebylo tak velké, jako jiné vyhlášené podniky v centru Zahrad, ale bylo uklizené a pěkně zařízené. Za okny se na rámech kupily hromádky sněhu a přítmí prosvětlovalo několik lamp. Ve skříních po stranách bylo množství látek, některé navinuté na dlouhých tubusech, jiné složené v policích. Na několika figurínách byly ukázky šatů a pánských obleků.

„Dobrý den, vážená paní. Těší mě, Liam Atkinson. Mohu vám nějak pomoci?“ Přišel k tobě vkusně oblečený muž ve středních letech.

„Hmm, je mi to líto vážená paní, ale jsme obsazení. Je to teď velmi hektické. Letos obzvlášť a…“

*Cink cink*

Ozve se ode dveří zvonek, který upozorňuje na další zákazníky a ty uvidíš, jak dovnitř vchází vysoký muž.

„Zase sněží. Pořád sněží. Přísahám bohu, že jestli bude sněžit další den, nikam mě nedostanou.“ Promluví ale v hlase je spíše pobavení, než nějaké roztrpčení, které si dnes tak často slyšela. Sundá si cylindr a odhalí dozadu stažené černé vlasy. Smete si sníh z ramen a vzhlédne.

„Liame, potřeboval bych urgentně…“ Zarazí se, když se jeho modré oči setkají s tvými. Zarazí se však ale jen na zlomek vteřiny, než zase nabere ztracenou jistotu. „Vidím, že tu máš už okouzlující společnost. Asi ruším. Mám počkat?“ Usměje se široce a dojde k jedné z židlí, na kterou se posadí jako kdyby tu byl doma, ale nespouští z vás oči. Ty povědomé modré oči.

Delilah Blair Flanagan

Na tvé pochyby Yan nereaguje a nechává tě jim samotnou. Ostatně alespoň dle jejích slov, evidentně sama nevidí do toho, proč tuhle celou akci sir Farnham zinscenoval. Na co ti ale odpoví je pak tvá otázka na délku cesty.

„Budeme několikrát přepřahat, ale počasí u Jeruzaléma nám příliš nepřeje. Letos je spousta sněhu. Ostré tempo ale budeme držet, dokud to půjde. Počítám tedy, že den a půl. Bez zbytečných zastávek. Ano, vyspíte se ve voze. Snad vám to nebude moc vadit.“ Povytáhne lehce obočí, ale dle tónu tam nebyla jediná otázka. Tohle nejspíš nebude věc, o které by byla ochotná diskutovat. Na druhou stranu, spala si už na horším. Tedy… před třemi měsíci.

Kočár s vámi projíždí svižným tempem krajinou. Za okénkem se sem tam míhají stromy, jindy domy vesnic, či menších měst, které se ale s Novým Jeruzalémem nedají moc srovnávat. Přiblíží se noc a brzy z okénka není moc co sledovat. Yan si opře hlavu o stěnu kočáru a ty máš opět jen výhled na její masku. Je těžké říct, jestli spí a nebo prostě jen tiše sedí.

Noc se překlene a nastane další den. Pauzy na to si protáhnout nohy, máte většinou při přepřahání koní, kdy dostaneš také nějaké občerstvení, které si můžeš vzít s sebou do vozu. Jinak je cesta poněkud únavná a především tichá. Yan moc nemluví. Těžko říct, jestli je to jejím popisem práce a nebo jde o ženu, která je prostě tiché povahy.

Krajinu za okny druhý den začne zdobit sem tam lehký bílý poprašek a čím více se blížíte severu, tím častější je to jev a tím více sněhu je všude kolem. Je zhruba odpoledne druhého dne, kdy krajina za oknem skutečně připomíná tu z typických, malebných zimních scenérií, které měla tak ráda tvá matka a byly tak nedílnou součástí rodinné obrazové sbírky. Tempo kočáru o něco zvolní, ale ne o tolik. Koně máte čerstvé a vypadá to, že kočí se snaží alespoň trochu dohnat zpoždění, které vás potkalo.

Povečeříte něco lehkého, zatímco se krajina kolem vás opět propadne do tmy. Další noc. Už jsi víc než celý den v tomhle udrncaném kočáru. Rozhodně to není nic příjemného, a i když by se dalo říct, že máš plno času odpočívat, opak je pravdou. Jak je to nepříjemné, tak je to také unavující. Sem tam se ti mhouří oči a Yan na tom jistě nebude jinak, ale ona je schovaná za zlatou maskou, takže je pro tebe těžké říct, kdy tě vnímá a kdy ne.

Zrovna takto podřimuješ, když v tom tě vzbudí hlasitá rána. S trhnutím se probereš. Stojíte. Nejdřív nevidíš nic, než jen šero kočáru, kde se sem tam zaleskne zlatá maska Yan. Ta už ale rozhodně nespí. V ruce drží pistoli a opatrně vyhlíží z okénka. Díra ve voze, jenž je vedle něj a skrz kterou dovnitř proudí mrazivý vzduch, působí až surrealisticky, než ti dojde, od čeho bude. Někdo po vás musel vystřelit a je jen štěstí, že se kulka nezavrtala do tvého spícího těla, ale místo toho někam do dřeva.

Další ženy v mém životě, už prosím ne...

„Zajisté matko, neboj se, dávám na sebe pozor.“ Odvětím automaticky na klasickou dávku mateřské starosti. Pak se na ní podívám lehce skepticky a začínám cítit past staré hlavy rodu Whiteů. Vím, ale že nemá cenu vyzvídat, a i kdybych se dozvěděl víc zcela jistě bych se z osidel jejích plánů nedostal. Jen o pár okamžiků se mi mé podezření potvrdí. Matka nemůže přenést přes srdce, že jsem jako jediný z jejich dětí zůstal sám. Čeká, že dostojím svých povinností a budu se množit jako králík. Vznešený králík s dobrým rodokmenem. O Agnes samozřejmě nikdo z rodiny neví. Otec by se mě zřekl, bratr zastřelil a ženy by omdlívaly jako ve špatném divadelním představení.

„Je mi ctí lady. Jacob White k vašim službám.“ Ukloním se a přijmu ruku přesně tak jak si to Jeruzalémské dobré vychování žádá. Při tom se snažím neprobodnout matku pohledem. Nejraději bych se vypařil ale vím, že je celá tahle akce pro otce a bratra moc důležitá. Vydržel jsem už i hroší věci. Třeba ve válce. Téměř.

„Ano, byl. Proč si ale kazit armádním vyprávěním hezký večer? Má drahá matka si myslí, že nemáme v hlavě nic jiného, ale opak je pravdou. Většina mužů, co tam byla by nejraději zapomněla.“ Usměji se na lady a těší mě, že je z téhle situace alespoň podobně nesvá jako já. Snažím se v hlavě vybavit jakoukoliv zmínku o ní. Nejsem v poměrech zdejší šlechty tak zběhlý jako zbytek mé rodiny ale i tak vím docela dost. Hlavně protože je to jedno z hlavních témat doma. Matka i otec. Bratr i sestra. Všichni pořád brebentí jen o zdejší hierarchii vztazích a drbech. Alespoň mě to tak přijde. Hluchý být neumím a prostě to patří k tomu, když se člověk mezi smetánkou oficiálně pohybuje.

„Povězte mi raději něco o tom obrazu. Je doopravdy… fascinující.“ Zkusím získat čas, než se má hlava rozpamatuje. Navíc mě doopravdy zajímá. Hledím na něj a vidím jednoho z andělů. Za poslední měsíce se vše kolem nich stalo tak trochu mou posedlostí. Hledání odkazů, umění, literatury a všeho co by mě mohlo přivést blíž k tomu čím Mytzrael a Cass byli. Co je pravda a co lež. Kým jsem byl prostě já sám.

Stačilo aby se natáhl, nebo udělal prudký pohyb. Neuhnula bych, neměla bych kam. Kdyby chtěl, nikdo by nic neřekl, co na tom, že vyhasl život špinavý holky bez domova? Nikdo by pro mne slzu neuronil, nikdo by se ani nezastavil. On ale jen stál a poslouchal mé překotné kuňkání. Tu narychlo sešitou lež, řečenou ve strachu, který ani neexistoval. Malá lež, která zabrala, k mému překvapení. Snad mi uvěřil, nebo to jen hrál, nevěděla jsem. Možná jen chtěl, abych uvěřila, ztratila ostražitost. Snad proto pak řekl to, co řekl. Morgan? Ta, která se nebála zatopit i Jemu? Nevěděla jsem, jak jsem mohla. Lhal, aby mne načapal? Poslal ho On, nebo snad Vepřík, aby zjistil, jestli něco nekuju? Nebo byl opravdu od ní?

Muž ale má slova vzal, dál se nevyptával. Nezkoušel mne načapat, ani přemluvit, či přinutit mu říci pravdu. A co více, hodil mi minci, kterou jsem obratně chytila. Noc je tady! Skousla jsem minci mezi zuby, pokusila se ji ohnout, zjistit, jestli je pravá. Byla. Mám si ji nechat, najíst se, nebo ji obětovat a snížit dluh? Ne, nechám si ji. Je moje.
Mince zmizela v malé kapsičce, muž mizel ve tmě. Pomalu, jakoby jej nic netížilo. Snad jakoby mi dával možnost změnit svou odpověď. Mince příjemně tížila v kapsičce, v hlavě se mi přelévala jedna myšlenka přes druhou. Mám mu věřit? Mám mu říci, že já jsem ta, kterou hledá?

Přemýšlela jsem a on mezitím zmizel. Noc padala a já cítila, jako bych se probouzela. Mráz mne sice štípal ve tvářích, ale mě to přišlo jakoby to bylo jen lehké pohlazení od milého, kterého jsem nikdy neměla. Zkřehlé prsty opět přicházely k životu, krev v nich proudila jako za krásných letních nocích. Uhasila jsem ohýnek, promnula si prsty a naposledy si dýchla do dlaní. Byl čas jít. A kdo ví, možná na něj někde narazím.

Čas se nachýlil, noc tma pohltila ulice, jen lampy byly jako ostrůvky světla v oceánu tmy. Vyhýbala jsem se jim, proplouvala kolem nich jako zkušený námořník proplouvá kolem fjordů. Stejně tak i těm málo lidem, kteří ještě byli v ulicích. Občas jsem zůstala v nějakém výklenku, skryta ve stínu, trpělivě, než opozdilci prošli, jen proto, abych přeběhla kaluži světla a zase zmizela ve stínu. Mířila jsem do Úřednické, tam se nacházel onen dům, ve kterém bydlel pár, jež si žil na poměry čtvrtí více než dobře. Těm nebude chybět pár cetek z poliček a výkladek. Nebo nějaký šperk ze šperkovnice.

* * *

Muž potáhl z cigarety, až její konec zažhnul a osvítil mu tvář v houstnoucím šeru. Jeho oči tě pozorně sledovaly, jakkoliv jinak ležérně působil. Krčila ses vyděšeně u stěny a on se zastavil pár metrů před tebou. Chvíli se tě zamyšleně prohlížel a bylo těžké říct, co se mu honí hlavou. Klidně by se po tobě mohl vrhnout a tobě by tu nikdo nepomohl. Už si měla možnost zjistit, že křik takové otrhané holky ostatní většinou nepřiměje k nějaké pomoci ženě v nesnázích. Spíše je donutí přejít na druhou stranu ulice a zrychlit krok. Každý se tu stará sám o sebe. Stejně jako ty, která už nemá nikoho.

„Neznáš? Hmm, to je škoda. Prý se tu v okolí měla zdržovat. Měl jsem pro ni výhodnou prácičku pro slečnu Morgan. Ale pokud ji neznáš, tak mi holka moc nepomůžeš. Zatraceně. No, co se dá dělat.“ Vyfoukne dlouze oblak kouře a páry. Tobě u jména Morgan v hlavě zazvoní zvoneček. Bylo by těžké ale věřit tomu, že mluví o té slečně Morgan. O Elize Morgan, jedné z šedých eminencí Industriální čtvrti, která má pod palcem celou jednu její část a říká se, že je dobré se jí neplést do cesty, protože si ráda účty vyřizuje osobně, což je u lidí, kteří mají na špinavou práci nohsledy, a ještě k tomu u ženy, opravdu nečekané i na tyto poměry. Pokud ovšem mluví o někom takovém a pokud vůbec říká pravdu.

„Hej, postřeh. Tady máš aspoň na jídlo.“ Cvrnkne ti minci, která proletí vzduchem a tobě nedělá problém ji i přes zkřehlé prsty chytit. Přeci jen už cítíš novou energii v těle, která přichází společně s tím, jak se město propadá do noci. Najednou už zima není tak palčivá a začínáš se cítit lépe. Alespoň o něco.  

„Ať ti nejsem dlužný… Za ten oheň.“ Ušklíbne se muž před tebou na vysvětlenou a naposledy potáhne z cigarety, než její zbytek zahodí do sněhové závěje, z které se ozve jen tichá zasyčení zhašeného nedopalku.

„Tak hezký den, slečno. Snad jsem vás moc nezdržel.“ Zvedne ruku v rozlučkovém gestu k neexistující buřince, než si vrazí ruce do kapes a vykročí kolem tebe dál po nábřeží, které se noří do tmy.

Muž v kabátu se začne vzdalovat pomalou vycházkovou chůzí a s přibývající vzdáleností se z něj začne stávat silueta. Ani jednou už se neohlédl a tobě zůstala v ruce mince docela vysoké hodnoty. Za tu si můžeš dovolit pořádnou teplou večeři i něco lepšího k pití, kdyby si chtěla, nebo něco skromnějšího, ale možnost přespat někde v teple. Na druhou stranu už si měla nějaké plány na večer. Bylo jen na tobě, kterým směrem se vydáš.

Pohled na Yan mi už nepřijde tak znepokojující jako prve, byť zlatá maska zakrývající polovinu tváře působí zvláštním cizím dojmem. Vyvolává to zvědavost a dost možná i obavy, co pod ní východňanka skrývá. Nebo je to její značka? Jako když si lady Margaret vždy nechávala vplétat do vlasů česaných do komplikovaných účesů stužky v barvě svého oblečení? Nebo dcera Westových, která vždy nosila na krku sametku s přívěškem, který měl být údajně vyroben ophiria? Směšná představa, srovnávat tu někoho jako Yan s těmi lidmi. Ale jiné jsem nikdy nepotkala.

Pohledem sklouznu ke zbraním, které má u sebe. Krátce povytáhnu obočí, je pro mě tak nezvyklé vidět ženu takhle… Ozbrojenou. Ta představa, že bych snad u sebe nosila pistoli a nože já – vždyť jsem v ruce nedržela nikdy nic ostřejšího než nůž na dopisy nebo ten příborový. Tedy… V tomhle životě. Dumah zbraně neměla ráda stejně jako boj, ale uměla to. Byla přeci voják stejně jako ostatní andělé. Znamená to, že bych i já… Mohla… Měla bych se umět bránit…

Odpověď Yan mne příliš neuklidní. „Mocenské boje,“ zopakuji po ní poněkud… Nedůvěřivě. Netuším, o jakých jistých záležitostech Jeruzaléma mluví. Čím dál palčivěji si uvědomuji, jak moc byl dosud můj život… Omezený? Seděla jsem si ve své zlaté klícce uprostřed Zahrad a nikdy z Jeruzaléma neviděla více než to, co mi bylo dovoleno.

A tak tu sedím před Yan a i přes svůj odhodlaný výraz si připadám… Tak trochu hloupě. Zvláště, když si mne začne prohlížet. Hodnotit. Co vidí? Vlastně nevím, zda to chci vůbec vědět. A tak raději naslouchám jejímu povídání a vlastně ani nevím, co si o tom myslet. Všechny ty řeči o území, krytí, možném přepadení? Co se to proboha kolem města děje?
„Nemám v plánu se v případě problémů na nikoho vrhat ani si hrát na hrdinu, nejsem hloupá, takže nemusíte mít žádné obavy,“ potřesu hlavou a hořce se ušklíbnu. Vždyť jsem se nedokázala ubránit ani Fernsbymu, když mne zbil. Semknu rty. Od toho dne sice uteklo už mnoho vody, ale stále si dost jasně pamatuji tu bolest. A rozhodně to není něco, co bych si ještě někdy v životě chtěla zopakovat.

Nastane ticho. Nespouštím z Yan pohled, odhodlaná dostat své odpovědi bez ohledu na to, jak moc okázala mne bude ignorovat. Mračím se a krčím u toho nos, netrpělivě poklepávám prsty o koženou sedačku. Ostře se nadechnu a-

-Yan mi odpoví. Dvě slova. Jedno jméno.

Sir Farnham.

„Co prosím?“ vylétne ze mne nevěřícně. Musela jsem se přeslechnout. Určitě. Ne? Proč… Proč by se o mne zajímal… Kdokoliv z Farnhamů? Nevím, co jsem čekala za odpověď, ale tuhle rozhodně ne. Prsty si vjedu do vlasů, které jsem si od rána vlastně ani nerozčesala a nervózně si poposednu. Hlavou mi běží tolik otázek, až to pěkné není.
„Vždyť… To nedává smysl,“ zamumlám. Yan ovšem nevypadá, že by se o tom chtěla nadále bavit. Vlastně nepůsobí ani, že by se vůbec o něčem chtěla bavit. Nevěřím jí, že nic víc neví, ale jak ji přinutit mluvit… To opravdu netuším. „Jak dlouho vlastně pojedeme?“ zeptám se. Vůz se pohupuje, jak kola kodrcají po cestě za doprovodu klapotu koňských kopyt. Mám takové tušení, že tohle bude zatraceně dlouhá cesta. A já už teď mám problém sedět v klidu na jednom místě, jak to se mnou šije. Vidina možných problémů, setkání s Farnhamem a… Představa návratu do města jako takového. Oproti stojatému klidu ve vile to je…

Dlouze vydechnu a svůj pohled stočím k okénku, ze kterým se míhá malebná krajina. Ve vzduchu visí voda. Napětí. Očekávání i obavy…

Nechám Yan odpočívat, vypadá, že to potřebuje a já vlastně ani nevím, o čem bych s ní měla mluvit. Snad jen… Nedá mi to, abych se během cesty nezeptala na Alexandra. Tedy pana Morleyho. Zda o něm něco neslyšela, cokoliv.

Jinak… Nezbývá, než sedět a sledovat ubíhající cestu. Spát nechci, bojím se zavřít oči a ztratit, byť jen na okamžik sebe samou. Představa toho, kde bych se mohla probudit mne děsí. Snažím se tak dělat vše možné pro to, aby mne kočár neukodrcal do té mělké protivné dřímoty, ze které je tak snadné propadnout se do spánku. A když to vypadá, že Yan spí, tak si tiše pobrukuji melodie, které už celé měsíce nedokážu dostat z hlavy. Uklidňuje mě to a pomáhá nemyslet na cokoliv z toho, co bude.