Andor.cz - Dračí doupě online

Tohle přesně jsem... Nechtěla, prolétne mi hlavou tak trochu nešťastně, když vidím jak Kamael znejistí a věnuje mi pár opatrných pohledů. "Vše je v pořádku," zopakuji v tiché ozvěně jeho vlastních slov, když se mne zeptá na oplátku a krátce u toho kývnu hlavou. Na jazyku mne sice pálí hned několik slov, ale zkrátka je polknu a raději se věnuji neposlušnému pramenu vlasů, který mi vyklouzne zpoza ucha a zhoupne se před očima.
Zerachiel navrhne najít nějaké klidné místo - tuším, že je to spíše kvůli mne než cokoliv jiného a trochu se mi uleví. Věnuji jí ten krátký vděčný pohled než pokračujeme v cestě večerním Damaškem. Kráčím po Kamaelově boku tak jako mnohokrát předtím, mlčím a topím se v pocitu, že bych měla něco říci - ale nevím jak začít. Raději se tak rozhlížím po ulici a vstřebávám ten klid a tichý šum zvuků, které sem tluměně doléhají ze zbytku města. Pohledem nakonec vždy sklouznu k dvojici Lucifera a Zerachiel kráčejících poblíž s hlavami nakloněnými k sobě v tichém hovoru. Je zvláštní je takhle oba... Vidět.

Nakonec dorazíme k náměstí, kterému dominuje strom, který musí pamatovat první obydlí, které zde smrtelníci vystavěli. Snad mne až překvapí úcta, kterou mu lidé vzdali tím, že ho tu nechali a udělali z něj součást svého života. Mohutná koruna vrhá přes náměstí dlouhý stín, listí se v rudém svitu zapadajícího slunce leskne a z větvoví se ozývá ševelení větru. Oproti rušnému trhu to je pro mé uši takřka pohlazení. Chybí tomu už jen tichý zvuk strun a tklivý zvuk píšťaly.
Z myšlenek mne vytrhne Luciferův hlas i pohled, který mi věnuje - stejně jako generál. Lehce se ošiju, ta pozornost i čekání na to, co udělám mi nejsou dvakrát příjemné, bez okolků se tak na kamenný sokl posadím po vzoru Lucifera a Zerachiel, zatímco očima zalétnu k vyčkávajícími Kamaelovi.

Lucifer se vzápětí rozhovoří - spíše mne překvapí, když se k němu přidá právě i Kamael, který se zdá jako vyměněný. Na okamžik snad i podezíravě přimhouřím oči a nakloním hlavu ke straně s tou nevyřčenou otázkou "kdo jsi a co jsi udělal s generálem". Avšak trvá to jen chvíli než mi na ramena dosedne ta nečekaná tíha... Melancholie uvozené oběma anděly. Přátelé. Nikdy jsem nečekala, že ta chvíle strávená v aréně nakonec ovlivní můj život... Tak moc. Těch pár rozhodnutí, ta malá Luciferova lest, díky které se generál toho dne objevil na prahu mého domu. Přesto o ničem z toho nedokážu hovořit, neumím to vyjádřit v těch pár slovech - tak jako Lucifer, Kamael, Zerachiel... Tváří mi proběhne zasmušilý úsměv, se kterým ze sebe shodím většinu zbývajícího napětí tuhnoucího v zádech a uvolním se.

Nemá cenu se tím trápit. Oni to chápou. Věřím tomu - nebo tomu aspoň věřit chci. Víc neumím.

Nadechnu se, chtěla bych na Luciferova slova něco říci, ale... Nenapadá mne nic vhodného. Nic správného. Nic, co by nenarušilo tuhle klidnou chvíli. Pohledem tak sklouznu k tmavnoucí obloze. Zlatavá záře našeho domova mi v tu chvíli nechybí, je... Osvěžující se před ní nemuset schovávat. Možná... Možná má v tomhle Lucifer pravdu. A možná si to vše jen představujeme příliš jednoduše. Nakonec potřesu zlehka hlavou a věnuji Kamaelovi omluvný pohled, koutky zdvihnuté v náznaku kajícného úsměvu. Dnes... Dnes nejsem zrovna ta nejlepší společnice.

Jacob White

Edgar tě poslouchá. V jeho očích, ani kamenné tváři nevidíš žádnou stopu lítosti. Naopak ti věnuje ten chladný hodnotící pohled, který tak dobře znáš a jenž v tobě vyvolává neodbytný pocit, že ti musí vidět až do morku kostí. Mluvíš. Předkládáš mu svou upravenou verzi, ale doufáš, že není upravená natolik, aby v ní zaznamenal jisté odlišnosti od reálného průběhu tvého posledního dne.

V ústech máš sucho a jazyk se ti nepříjemně lepí na patro. Podávat hlášení v tomto stavu rozhodně není nejpříjemnější zážitek, to ani zdaleka, ale zažil si už horší momenty. Když zmíníš, zafačovaného muže ze sklepa pod Lihovarem, Edgar na tebe dál jen hledí svým výrazem mistra v pokeru. Ač se snažíš zachytit nějakou změnu výrazu, či postoje, která by prozradila jeho vnitřní pohnutky, nic takového neuvidíš. Je dobrý. Zatraceně dobrý.

Nijak nereaguje ani na tvá další slova o takových jako jsi ty. Nechá tě dokončit celé hlášení, a nakonec si vyslechne i tvou… prosbu? Jeho obočí trochu vyjede vzhůru, když se začneš hrnout do pokračování vyšetřování tohoto případu.

„Hmm… děkuji za hlášení.“ Zamručí a nastane poněkud tíživé ticho. Prohlíží si tě opět pátravě a ty nevíš, jestli nedá každou chvíli povel skupině mužů stojící za dveřmi, aby ti dali okusit pohostinnost tajné policie anebo zda se ti prostě jen nevysměje. Netušíš, co všechno ví a to je na tom to děsivé, když se snažíš fabulovat s detaily svého příběhu.  Našlapuješ po velmi tenkém ledě a jen čekáš, až se s dalším krokem prolomí…

„Tvou žádost zvážím.“ Prořízne nakonec mučivé ticho Edgarův hlas. „Tohle je rozhodně něco většího… Do té doby máš volno. Dej se do kupy. Pokud tě budu potřebovat. Ozvu se.“ Pronese stroze, aniž by se obtěžoval tě, jakkoliv zasvěcovat do toho, zda neví něco dalšího, co by na celý případ vrhlo nové světlo. Je skoro jasné, že ví víc než ty, ale to, jak tvá slova zapadají do skládačky informací v jeho hlavě, se můžeš jen dohadovat. Stejně tak vůbec nekomentuje to, co jsi zač, ani nějaké tvé osobní pohnutky. Prostě… mlčí.

„Misi beru za splněnou…“ Dodá slova, která si chtěl slyšet. To znamená, že si alespoň v jeho očích uspěl a nehrozí ti nějaké perzekuce za to, že si svou práci neodváděl tak dobře, jak by si měl. „…Prozatím.“ Dodá pak ale vzápětí. „Jinak ti přeji hezký večer. Zase se uvidíme, Jacobe.“ Rozloučí se s tebou, otočí se na patě a vyjde z místnosti, ruce sepnuté za zády. Otevře dveře do chodby, ze které se jen ozve jeho tichý rozkaz.

„Postarejte se o něj.“

Do místnosti však ale nevběhne skupina ozbrojených policistů, ale pouze lékař, který tě před tím ošetřoval. Odkašle si při pohledu na tebe a dojde pár kroky k tobě, zatímco se dveře na chodbu zavřou.

„Tak, kde jsme to skončili…“ Omluvně a dosti nervózně se usměje, než hned uhne před tvým pohledem zatímco se začne opět věnovat tvým zraněním a obvazům.

Benedikt Tskilekwa

„Ne, skutečně, nejsem žádné monstrum z knih, ani nemám tisíc očí a sbírku zvířecích hlav. Ne, je to o něčem jiném… Ale to časem poznáš sám, pokud se ti bude i nadále vracet Hariel. Nakonec to nebude jen někdo ze vzpomínek, ale ty sám. Těch pár desítek let… v tvém případě ani ne desítek let vzpomínek zmizí pod nánosem váhy staletí. Alespoň tedy tvá větší část… Nakonec vždycky převáží naše minulé já, pokud sníme dál a necháváme k sobě verše přicházet.“ Odpoví ti zamyšleně Robert.

Tvá další slova pak nechává doznít do ticha. Nerozporuje ti je. Vidíš jen, že se na tebe dívá stylem, kterým na tebe hleděli starší u vás doma, když si dělal nějakou hloupost, ale nechávali tě, aby sis na to přišel sám.

„Samozřejmě, naše schopnosti jsou... užitečné. Některé více, jiné méně v tomto moderním světě. Rozhodně máš štěstí, že ta tvá nepřitahuje nechtěnou pozornost. Jsou ti jiní, kteří takové štěstí nemají. Hmm, ten tvůj spolubydlící. A jak moc mu věříš? Nevyzradí to někomu? Nezneužije toho?“ Zabodne do tebe ostrý pohled. „Pamatuj si, že o tomto není dobré se nikde šířit. Ale… chápu. Nic si o probuzení netušil, a tak ses potřeboval někomu blízkému svěřit. To dělá skoro každý.“ Pokrčí o něco smířlivěji rameny. „A ne… neříkej mu o mě. Vlastně budu rád, když o mě nebudeš říkat nikomu.“

„Hmm, znal ano. Stejně jako tebe.“ Kývne, ale na poznámku o nebi se jen kysele ušklíbne. „Nechval dne před večerem. To ti doma neříkali? Teď mi ale nijak nepomůžeš. Zkusím rozhodit sítě. Kdybych potřeboval tvou pomoc, ozvu se ti.“ Dodá stroze a postaví se.

„Myslím, že by si ale měl jít, než ti ten tvůj spolubydlící vystojí důlek. Ty parkety by si paní bytná nechala proplatit, to se nebojte. Pššt.“ Zastaví tě zdviženým prstem. „Vím, že máš spoustu otázek, ale já mám nějaké povinnosti, ze kterými jsem mířil ještě před tím, než jsme se potkali dole u dveří a už teď jdu pozdě.“ Kývne ke zdobeným hodinám.

„Takže se budeme muset rozloučit. Šup, šup, dopij čaj a běžte se s kolegou věnovat věcem, kterým se omladina věnuje.“ Vyzve tě, zatímco sám do sebe obrátí zbytek obsahu své sklenky a pak ti pokyne ke dveřím. Vezme si z věšáku zpátky svůj kabát, který si oblékne.

„Ale no tak. Nedívej se na mě tak. Však se ještě uvidíme.“ Usměje se a vyprovodí tě na chodbu.  

Zerachiel, Dumah

Procházíte ulicemi Damašku bez větších obtíží. Lidé si hledí svého a vaší čtveřici věnují pramalou pozornost. Držíte se pospolu a kráčíte směrem, kterým vás váš průvodce vede.

„Co?“ Svraští Kamael nechápavě obočí a překvapeně sebou trhne, když mu Dumah odsekne ve viditelně podrážděné náladě. Narovná se opět a vzdálí se tak od tebe, kráčejíc ti stále bok po boku. Nic neříká. Jen na tebe sem tam pohlédne, než přeci jen pokračuješ a trochu věci zase urovnáš, stejně jako svoje pocuchané nervy. Tedy alespoň navenek. „Ano, vše je v pořádku.“ Hlesne Kamael viditelně trochu rozhozený z tvého pro něj nezvyklého chování. „A… ty?“

„Doufal jsem, že vás to nebude nudit. Ačkoliv… asi se nezvládnu zavděčit všem.“ Ztlumí trochu hlas Lucifer, zatímco konverzuje se Zerachiel. „Ale najdeme něco klidnějšíhom, jak říkáš. Nechci, abyste si tu připadali, že vás tu k něčemu nutím. Tím spíš k něčemu, co by se vám nelíbilo.“ Mluví tiše, skloněný k tobě, zatímco tě vezme krátce kolem pasu, snad abyste spolu lépe sladili krok. „Je to s vámi komplikovanější, než jsem čekal, ale neboj se. Něco vymyslím.“ Mrkne na tebe, zatímco jdete ulicí dál.

Slunce zase o něco klesne na své nebeské dráze a rudá záře se začne vytrácet nahrazovaná temnou modří noci. Damašek se ale stále ještě halí do dostatku paprsků zapadajícího slunce, aby ulice mohly žít. Váš průvodce vás dovede na širší náměstí, kde po jeho obvodu jsou nějaké drobnější stánky, ale při příchodu vás zaujme na první pohled něco jiného. Majestátní strom stojící uprostřed náměstí, kolem kterého lidé vystavěli menší zídku sloužící k posezení v chladivém stínu. Ten strom tu jistě bude jedna z nejstarších věcí v celém Damašku. Vidíte lidi, kteří obcházejí stánky, ale kolem stromu je příhodně prázdno. Není tam ani živáčka.

Lucifer vás vede neomylně k této dominantě, než se prostě usadí do dlouhého stínu na jeden ze stupňů kamenného ochozu. Kývne lehce na Zerachiel, aby se posadila za ním a zahledí se do koruny stromu. Listí je sytě zelené a šumí v suchém větru, který dnes vane celým Damaškem. „Posaďte se. Myslím, že tady nás nikdo rušit nebude.“ Zabloudí Luciferův pohled k Dumah, která na sobě ucítí i Kamaelův pohled. Generál si zatím nesedá a spíše vyčkává, co udělá jeho společnice.

„Ochutnali jste na tržišti něco dobrého? Mají tu skvělé sladkosti.“ Nadhodí vesele Lucifer, ale pak se zase odmlčí a poněkud zvážní.

„Víte… jsem rád, že jste přijali mé pozvání. Opravdu. Ve Zlatém městě je jen pár takových, se kterými bych chtěl tohle zažít. Vím, není to vlastně nic… zvláštního. Jen obyčejný den ve světě smrtelníků. Ale já si toho cením. Aspoň můžeme zavzpomínat na staré časy a prostě… být.“ Hledí na vás s neskrývanou vděčností, až to působí lehce přehnaně vzhledem k situaci, která je sice zvláštní, ale ne až tolik.

„Myslím, že tohle pozvání každý z nás ocenil. Tedy po svém. Chvíle klidu se vždy počítají a já zatím neměl tolik možností se prostě jen tak… projít. Je to osvěžující.“ Promluví do nastalého ticha generál. „Navíc jsem tu s přáteli, ne jenom vojáky.“ Dodá zamyšleně, čímž si vyslouží Luciferův potěšený úsměv.

Hlášení z operačního stolu

Pomalu se probírám a cítím se víc než zle. Ach, jak bylo bezvědomí pohodlné. Pomalu se mi otevírají oči bez ohledu na to, co bych si sám přál. Vidím rozmazaně ale hlasy poznávám. Tedy alespoň jeden z nich. Edgar. Na svého nadřízeného doopravdy sil nemám. Raději bych ležel zase na zemi ve sklepě pod destilerií. Taky jeho muži nemohli dorazit dřív? Deset minut by stačilo. Mohli jsme se vyhnout tolika komplikacím a ušetřit mi spoustu bolesti. Unaveně bych rád zavřel oči. Sám doktor přeci říká že mám odpočívat. To ale na Edgara neplatí. Zamžourám, když slyším že ho ani nenechá dokončit ošetření. Rád bych se víc posadil ale to je zcela mimo moje možnosti. Hlášení, samozřejmě. Ve spáncích mi buší ale vím, že musím mluvit k věci. Hlavně ne celou pravdu. Bude těžké v tuhle chvíli vymýšlet nějaké větší lži ale nic jiného mi nezbývá. Naštěstí už jsem většinu příběhu připravil předem. Chtěl bych vodu, ale odmítám se toho zmetka o něco prosti. Stejně jako on mi nebude dopřávat milodarů. Olíznu si tedy vyschlé a popraskané rty a začnu hrát hru která mi možná zaručí místo někde ve škarpě chudinských čtvrtí Nového Jeruzaléma.

„Dorazil jsem na místo činu.“ Začnu tiše a bez úvodu, ten není potřeba. Nevím kolik četl z mého hlášení, ale vím, že pokud je tu osobně stejně bude všechno chtít slyšet z mých úst. Takový už je. „Mrtvoly byly zmasakrované. Rozsekané na kusy. Podle toho, jak to vypadalo ta věc šla po hraběti. Chladnokrevně jí do cesty postavil svoji rodinu, aby se dostal ke zbrani. Postřelil to a pak zemřel.“ Nesoudím, jen chladně konstatuji. Edgar nechce abych komentoval charakter. Chce slyšet fakta. Dostane je s drobnou úpravou.

„Vydal jsem se po stopách do jejich zahrady. Tam mě vrah napadl. Nečekal jsem to a ztratil jednu ze svých zbraní. Zranění na hrudi mě zpomalilo natolik že stihl uniknout. Vyrazil jsem za ním, ale ztratil to. Snažil jsem se najít stopy, ale to se nepovedlo. Nakonec jsem se tedy vrátil zpět do panství. Někdo během té doby stihnul vybílit trezor Kenworthyho. Našel jsem jen útržek papíru, který musel upustit a seznam jmen. To mě dovedlo až k destilerii. Snažil jsem se vyslechnout tamějšího předáka, ale ten na mě zaútočil. Přemohl jsem ho a dovedl do úkrytu kde jsem mohl nasadit… efektivnější metody. Povolil a přiznal propojení hraběte s lidmi ze seznamu. Tvrdil, ale že nevěděl, jaké přesně je. Ubezpečil mě, ale že se pod destilerií odehrává něco víc. Nechtěl jsem, aby někdo stihl zničit důkazy, a proto vyrazil s ním na místo a vám poslal zprávu.“

Jak mluvím pálí mě hrdlo. Cítím, jak ze rtů teče trocha krve. Jak s nimi hýbu a jsou popraskané. Nic z toho mě ale ani na okamžik nezastaví. Nesmím dát najevo slabost nebo emoce. Ne před ním. Polknu a unaveně zamrkám. Teď přichází ta složitejší část. Vůbec netuším souvislosti toho, co se pod Coleburnem děje. Mám jen domněnky a on může už mít mnohem víc informací o celé věci než já. Sakra, ani netuším, jak dlouho jsem byl mimo. Třeba si se mnou jen hraje a Cass je spoutaná vedle v místnosti a vymlátil z ní všechno co mohl. Já skončím hned po ní. Jen si to chce vychutnat… ne, takhle uvažovat nesmím. Všechno je v pořádku a já mám šanci.

„Podezříval jsem předáka z toho, že mě táhne do pasti. Proto jsem od něj vzal klíč a nechal za sebou otevřené dveře. Věřil jsem, že posily jsou na cestě, kdyby bylo nejhůř. Dole jsem viděl tělo. Odsávali z něj krev. Nečekal jsem, ale že bude mít můj vězeň takového spojence jakého měl. Jednalo se o někoho nadaného podobně jako já. Byl zafačovaný a uměl mluvit beze slov. Dokázal mě vyřadit dřív než já jeho. Když jsem se probral a hádali se, zda mě odvést ke svému vůdci. Nakonec ten zafačovaný odešel a já využil šance. Pak už dorazila vaše jednotka.“

Skončím se zevrubným popisem událostí. Přemýšlím, zda něco dodat a pak mi dojde že chci. Chci vidět Edgarovu reakci na informace o tom, že jsou další jako já. Musí to vědět. Musel mě proto naverbovat a schválně mě držet ve tmě i když ví mnohem víc o tom kdo jsem. Nebudu zmiňovat nic z mých vizí minulosti, přechozím životě ani cokoliv dalšího. Přesto chci vidět, jak se bude tvářit na mé domněnky.

„Takže je nepochybně víc takových jako jsem já. Lidí se schopnostmi. Nemají všichni stejné a probouzejí se postupně. Jejich krev je k něčemu dobrá. Protože má v sobě příměs zlaté látky. Hádám že ophiria.“ Tady není třeba zapírat. Při tom, jak jsem vypadal musel mé krve vidět víc než dost. „Jistá mocenská skupina ve městě je hledá, unáší a látku z nich extrahuje. Aby jí používali… na co? Hrabě Kenworthy se ale odhalil, udělal něco, čím se znelíbil ostatním nebo si prostě pověsil na krk moc velký terč. Byl eliminován. Otázkou zůstává, jak je organizace velká, jaký je její účel a kam až zasahuje. Chápu že zmizení několika žebráků a lidí z nižších kast nikoho nezajímá. Co je ale hodné zájmu je to, co vlastně plánují, čeho chtějí dosáhnout a jak pokročilé jsou jejich znalosti o lidech jako jsem já. Právě proto žádám o to abych mohl tenhle případ dořešit. Nejen jako vraždu Kenswortyho ale jako případnou konspiraci proti zájmům nového Jeruzaléma. Nevím, co víte o schopnostech, které se ve mně probudily, ale já se rozhodně potřebuji dozvědět víc.“

Dokončím sérii svých dohadů. Nestydím se přiznat, že jsem v celé situaci osobně zainteresovaný. To mu nikdy nevadilo. Dokud člověk podával výsledky. Pokud mě bude chtít nechat na lavičce bude to mít zcela jiný důvod. Musím se ale angažovat. Kdybych chtěl celou věc vyšetřovat na vlastní pěst nebo s pomocí mé staré nové známé nepochybně by se mi moji kolegové pletli do cesty. Takhle budu mít náskok, podvědomí o jejich pohybu a další věci. Pokud mi tedy věří. Doufám že ano, pokud ne dozvím se to v následujících hodinách tím nejbolestivějším způsobem. Teď ale už není cesty zpět.

Sleduji děvče, úsměv i úklonu, kterou mi věnuje. Tohle... Tohle je pro mne rozhodně nové. Zůstanu na dívku chvíli hledět i poté, co se ode mne vzdálí, zatímco ve tváři se mi zračí údiv. Až takovou moc a vliv mají na smrtelníky ty barevné kousky opracovaného kovu? Potřesu hlavou, avšak nehnu se z místa. Užívám si toho, že po mně nikdo nic nechce, když se Zerachiel po svém boku stojím v davu lidí a zkrátka jen... Ah. Hlas, který se za námi ozve bezpečně poznávám a takřka hned se za ním i pootočím. Pootevřu rty, ovšem rychle si to zase rozmyslím a způsobně je semknu do jedné přísné linky. Bude lepší, když nechám mluvit jen Zerachiel.

Jakými věcmi? prolétne mi hlavou. Nemám ráda odpovědi, co akorát plodí otázky... Mé mlčení se akorát prohloubí - no, možná jsem i přes veškeré mé snahy a předsevzetí přeci jen trochu naštvaná, jakkoliv bych to nahlas nikdy nepřiznala. Pohledem sklouznu od Lucifera ke Kamaelovi, který na sebe nenechá dlouho čekat. Lidé kolem nás se nevědomky rozestoupí, na což si rozhodně nestěžuji. Prostor, který přítomností obou andělů získáme je rozhodně příjemný. Na Luciferovu otázku neodpovídám už z čirého rozumu a opět přenechávám konverzaci na sestře, jde jí to ostatně mnohem lépe než mě a ani přitom nemusí lhát. O to radostněji ovšem kvituji nabídku vzdálit se od toho všeho dál, jakkoliv to dám najevo jen krátkým kývnutím hlavy a... Dost možná i poměrně energickým vykročením vpřed.

Aspoň, že Kamael má už od pohledu lepší náladu, takže ať řešili cokoliv... Na jednu stranu se mi uleví a na druhou si k tomu všemu ještě připadám hloupě, že jsem o Luciferovi a jeho úmyslech tak pochybovala. V duchu tiše zaúpím. Proč to musí být vždy tak... Komplikované? V další chvíli málem zaúpím i nahlas, ale včas se ovládnu. Tedy... "Ještě ty začínej o nákupech," zamumlám směrem ke Kamaelovi než se vzápětí zarazím. V duchu si dvakrát zopakuji, že on za to nemůže a... "Ne, to je... V pořádku. Vážně. Ale děkuji, Kamaeli," odsekám z tónu hlasu ty ostré hrany. "Takže vše je už v pořádku?" zeptám se tiše, abych odvedla řeč co nejdále ode mě.

Když opustíme náměstí a vejdeme do jedné z těch klidnějších vedlejších ulic města, setřesu ze sebe tu větší část napětí, co se mi nasbírala v ramenou. To už ovšem Lucifer navrhuje další plán ohledně dnešního dne, sálá z něj nadšení nepodobné Zerachiel. Kamael měl přeci jen pravdu, možná je lepší, že tu s nimi jsme my dva, abychom na ně tak trochu dohlédli.

"... nálevna?" zopakuji tázavě po Kamaelovi. Nejsem si úplně jistá, že bych chtěla navštívit místo, kterému smrtelníci říkají nálevna. Ovšem... Opravdu nechci být tou, která kazí hezký večer, to ne.
"Já... Má fantazie je bohužel značně omezená," a nudná, "takže... Se prostě nechám překvapit tou vaší," pousměji se. Tohle mi vcelku jde, mám to ze Zlatého města dobře nacvičené.