Brzy nebo naopak pozdě? Na okamžik z něj přímo čiší dychtivost po jednoznačné odpovědi, než se ovládne a... A co? Zajímalo by mne, co si myslí, přesto jen kývnu hlavou bez toho, aniž bych mu tu přímou odpověď poskytla. Aspoň prozatím, tohle brzy pochopí i bez mého ujištění a já nechci... Nechci, aby si myslel, že to je jen nějaké mé náhlé rozhodnutí, vrtoch lady ze Zahrad.

"... nemůžeme pomoci všem." Ošiju se a prsty poklepu mimoděk o stůl v ostrém staccatu. Ne, všem se nedá pomoci, tak to v tomhle světě zkrátka chodí, přesto... Já jim pomoci chci. Jak bych si mohla žít svůj vlastní klidný život s vědomím toho, co se doopravdy děje v místech, kde vládnou muži jako doktor Hart? Jak bych mohla klidně spát s myšlenkou na otce Fernsbyho a jeho malou pomocnici. Jak bych dokázala existovat s vědomím, že v té vlhké černé díře teď dost možná sedí jiná žena a zírá do tmy, obklopena jen tichem a plísnivou nicotou. "Obávám se, že něco takového by chtělo velký vliv a já... Nechci vás zatáhnout do problémů, co se vás netýkají a mohly by uškodit vaší pověsti, Alexandře," odpovím s lehkým potřesením hlavy. Nejsem hloupá ani naivní, Greenhill stojí na pevných základech, které nebude vůbec snadné podkopat - na to jeho služeb využívá až příliš mnoho lidí ze Zahrad, kterým by jeho pád mohl uškodit.

Nicméně mi neujde ta formulace, tón hlasu, co použil. Tohle město a jeho aféry. Kterou z nich za sebou zanechal on? Co vlastně všechno vím o Morleyho společnosti? Ačkoliv drby ani společenské tlachání o skandálech otřásající vyšší společností mne nikdy příliš nezajímaly. Jistě, s Bartholomewem jsem vyrážela do společnosti poměrně často, avšak pokud mi to situace jen trochu umožňovala, trávila jsem ten čas raději u klavíru.

"Také mi to přišlo zvláštní a nechtěla jsem tomu věřit, dokud jsem neviděla ten nekrolog v novinách..." přitakám s krátkým zamračením. Alexander je založením praktický muž a mne se uleví, když nemá potřebu mne jakkoliv utěšovat, když z jeho pohledu nečtu odraz vlastní bezmoci, cejch "oběti". Je to osvěžující, pomáhá mi to nenechat se stáhnout temnými stíny vlastní mysli zase o kousek níže. "Obávám se, že to nebude už vůbec jednoduché..." pozoruji ho, jak vstává. Když opomenu celou absurdnost scény, kdy zaklepu na dveře Dohertyho sídla a ohlásím se jako dcera, jež vstala ze svého hrobu, který obývá cizí žena... Co by se dělo dál? Přijala by mne má rodina zpátky? Rozpoutal by otec štvanici na mého manžela a doktora Harta? A... A co otec Fernsby? Z pomyšlení na to, že by ten muž věděl, že jsem stále naživu... S vědomím toho, co mi koluje v žilách... Mi je úzko.

Neměla bych o tom Alexovi povědět? prolétne mi hlavou. Ovšem neudělám to, sbírá se k odchodu a má pravdu, jsem unavená a na rozhovor s ním chci mít čistou hlavu a jasnou mysl. A pak je tu ještě jedna otázka - či spíše prosba, co mne tak pálí, přesto se neodvážím ji vyslovit. Žije ještě můj manžel? Jak je na tom? Co... Co teď dělá? Bojím se těch odpovědí, přesto je musím znát.

"Ne, nemusíte se omlouvat, jsem za tenhle rozhovor vděčná, ty informace... Jsem ráda, že to vím," řeknu, nechci ho již déle zdržovat, zvláště... Zvláště když to dělá jen kvůli mě. Vlastně jsem nečekala, že se hned zvedne, přeci jen je očividně velmi zaneprázdněným mužem - co jsem tedy pochopila z toho, co mi vmetla do tváře Alyia... Ah, Alyia. Tomuhle setkání se dnes očividně nevyhnu, na druhou stranu mi rozhodně bude příjemnější, když svědkem mé neschopnosti ujít byť pár kroků bude právě ona - a nikoliv Alex. "Máte pravdu, pokusím se, i když... Nic neslibuji," odpovím upřímně. Poslední dobou jsem přemýšlela opravdu hodně. Čas strávený jen s mými myšlenkami... Měla jsem pocit, že mi stejnou měrou něco dal i vzal. Stejně jako teď.

Vděčně se na něj usměji, zatímco si shrnu z tváře vyklouzlý pramen stále navlhlých vlasů. "I Vám... Alexandře," popřeji mu na rozloučenou - či spíše už jen jeho vzdalujícím se zádům. Je to ta chvíle, kdy není Kamaelovi jen podobný... Ale jako by to byl skutečně on. Povzdechnu si. Dveře klapnou a místností se opět rozhostí ticho. Navzdory svému příslibu se natolik ztratím ve vlastních myšlenkách, že si až s opožděním uvědomím zaklepání na dveře. Tedy až v okamžiku, kdy se ke mne blíží Alyia.

"Ano, prosím," pouze krátce přitakám než s její pomocí přesednu do kolečkového křesla. Únava proudící končetinami začíná být bolestivá a stačí ten krátký - leč namáhavý - pohyb přesedání, abych pocítila i těžko kolem plného žaludku. Ve spáncích cítím tepání vlastního srdce v předzvěsti bolesti žádající si odpočinek a především spánek... Ano, přesně to potřebuji a těším se na něj. Na tu chvíli, kdy budu moci vydechnout a nechat se unášet pryč. A až se vyspím... A bude mi zase o něco lépe... Mají tu klavír? Trochu o tom pochybuji a... Uvědomuji si, jak je to malicherné a zbytečné přání, leč... Hudba mi chybí. Když hraji, přemýšlí se mi o všem lépe, dodává mi to potřebný klid. Zeptám se na něj, určitě ano. Jen ne teď a ne Alyii. Působila bych v jejích očích jako rozmazlené dítě.

Mám pocit, že spánek mne obejme ve své náruči sotva se má hlava dotkne polštáře...

Žádný odpočinek pro hříšníky

Delilah Blair Flanagan

Tvůj společník domluví a rozhostí se ticho. Ačkoliv to vypadá, jako kdyby před tebe předložil komplikované dilema, ty sama v tom máš jasno a nezaváháš. Alexander samozřejmě zaznamená tvou jistotu a jen lehce povytáhne obočí, jako kdyby čekal, že zazní odpověď. 

„Skutečně… A jak…? Ne, na to je příliš brzy. Jsem ale rád, že vás to nerozhodilo. Sama tedy uvidíte, kam vás cesta zavede.“  Ovládne přeci jen svou až nezvyklou netrpělivost a jeho konverzační tón se zase zklidní.

„Dobře, děkuji. Jak si tedy přejete. Rozhodně se s vámi nehodlám přít.“ Pousměje se pobaveně. „Víte, jsem rád, že jsme vám pomohli. Nehledě na to, že jsme se k vám dostali především díky Dumah. Myslím, že jsme udělali dobrou věc. Na druhou stranu, nemůžeme pomoci všem. Od toho tu nejsme. Každopádně, jestli je pravda, co jste říkala a v tom sanatoriu jsou takové podmínky…“ Povzdechne si dlouze a zavře na chvíli oči. „Možná tu ještě mám nějaké staré kontakty a mohl bych zatahat za pár nitek, ale nic neslibuji. Tohle město a jeho… aféry, jsem nechal za sebou už před dávnými roky.“

„Váš nekrolog?“ Svraští čelo a poposedne si. „Sestru Bellovou? Oni kvůli vám nafingovali vaši smrt? Hmm, zvláštní. Každopádně dobře, určitě to nebude problém ověřit. Podívám se na to osobně. Ostatně, Rosehill znám. Předpokládám, že se tam toho za ty roky příliš nezměnilo. Pouze pár nových náhrobků…“ Odmlčí se zase na chvíli a o něčem na chvíli přemýšlí. Nevypadá to, že by chtěl spustit lamentování nad krutým osudem, který tě potkal, ani na tebe hledět lítostivým pohledem, ale spíše přemýšlí pragmaticky a jeho věcný tón to také potvrzuje. „Delilah Blair Flanagan… víte, nevím, jak šťastný byl váš život před tím, než jste skončila v tom zařízení, ale časem si budete muset vybrat, zda se vrátíte ke svému starému životu, nebo naopak… Někdy nám příkoří v životě dávají i nové možnosti. Ale na taková to rozhodnutí máte ještě plno času. Prvně se musíte dát trochu do pořádku.“ Dodá chlácholivě a vstane. „Omlouvám se, lady, že jsem vás tak zahltil informacemi. Někdy mi vyčítají, že jsem poněkud náročný na ostatní. Vím, že teď potřebujete především oddych a… No, nepřemýšlejte už dnes o tom. Odpočiňte si a já se postarám o mou část naší dohody.“ Přehodí si sako přes předloktí a pár kroky dojde k tobě.

„Požádám Alyiu, aby vám pomohla zpátky do ložnice. Samozřejmě, pokud vám bude cokoliv chybět, obraťte se na ni, či Karema, pokud tu zrovna nebudu. Nemusíte se ostýchat.“ Shlédne k tobě a lehce se usměje, než vykročí zpátky ke dveřím. Vypadá to, že cokoliv sem přišel původně řešit bylo odsunuto na druhou kolej. „A hezký den Delilah. Děkuji za příjemný rozhovor.“ Otočí se ještě krátce, než se za ním zavřou dveře a ty zůstaneš zase sama. Ne však na dlouho. Klepání na dveře jen předznamená příchod tobě už známé osoby. Alyia působí podobně jako před tím, odměřeně a chladně.

„Takže? Alex… Alexander říkal, že už jsi skončila. Můžeme tedy?“ Zeptá se krátce, aby tě pak vzápětí odvezla zpátky do ložnice, což nakonec vcelku oceníš, protože cítíš, že tvé tělo už se začíná hlásit o zasloužený odpočinek. Tato kratochvíle byla náročná jak fyzicky, tak i mentálně. Tolik nových věcí, tolik nových informací…

Zerachiel

„Hmm, chápu. Sám to nejsem schopen správně vložit do slov.“ Usměje se Lucifer smířlivě a skloní pohled k tobě. „Ale stejně tak je jistě nemožné slovy plně popsat, jak funguje tvůj dar Zerachiel. Ty rudé linky, tep srdcí… Je toho tolik. Slova jsou někdy velmi omezujícím médiem.“ Povzdechne si neznatelně.

Kráčíte dál. Arénu už jste nechali za sebou a sestupujete po dlouhém stupňovitém schodišti zpět do města, jehož střechy a věže se před vámi rozprostírají do všech stran. „Těžké to je, ale nestěžuji si. Nikdy nic není zadarmo. Navíc… to poznání mi za to stojí.“ Odmlčí se a zamyslí nad tvou další otázkou. „To je zajímavý dotaz. Jak kdy… Skutečně, někdy tomu nechávám volnější průběh. Na některé detaily není třeba se soustředit. Stejně jako automaticky jdeme, dýcháme, létáme, tak i tohle může plynout samo od sebe. Zároveň se ale na tyto činnosti můžeme soustředit a pak… pak je prostě změnit, jak potřebujeme. Je to takto prosté.“ Pokrčí lehce rameny, zatímco kráčíte po kamenných, širokých schodech.

„Skutečně? A které?“ Zableskne se v Luciferových, jinak unavených očích, zájem a pak je zavře a zamyslí se. Všimneš si, že po zlatých liniích na jeho čele krátce přelétne zlatý záblesk. „Reliéf s vodopádem…. Skutečně krásné místo.“ Šeptne a zase otevře oči. „Povinnosti nás z prvního kůru málokdy zavedou do světa tam dole. Je škoda, že jsem zatím neměl příliš možností si jej tak do detailu prohlédnout.“ Z jeho slov je cítit upřímná stopa lítosti, ale víš, že mluví pravdu. Zástupci první trojice, jsou málokdy vysláni dolů do světa smrtelníků, aby tam plnili nějakou úlohu. Stává se to málokdy a už jen to, aby tam byl vyslán rovnou serafín, by znamenalo něco opravdu vážného.

„To rád slyším. Ano, byla tam spousta cest, ale nakonec se počítá pouze ta, kterou se vydáme. To je ta jediná pravá. Nemá smysl litovat minulých skutků, protože vždy nás někam dovedou. Třeba zrovna sem.“ Zastaví se na jednom z odpočívadel, která jsou mezi stupni dlouhého schodiště a ukáže na výhled na Zlaté město. Vidíte tam několik letících postav, proplétajících se mezi věžemi. Vše je zalité zlatou září a působí klidně. Naprosto klidně.

Ramiel se zastaví s vámi a jen si dlouze povzdechne. „Teda, Zerachiel, tolik otázek? A to jsem myslel, že já umím být o….“ Zarazí se uprostřed slova Ramiel, po kterém se Lucifer jen beze slova otočí. Jeho úsměv mu zmizel ze rtů, ale ačkoliv se netváří nijak nazlobeně, rozhodně najednou jako kdyby působil jinak, výhrůžněji. „Chápu Ramieli, že tyhle věci tě nikdy příliš nezajímaly, ale trocha trpělivosti a slušnosti by ti neublížila. Už jsme o tom hovořili." Pronese klidným tónem Lucifer a Ramiel si jen popuzeně odfrkne. „Jistě… a myslím, že ještě hovořit budeme, ale lepší bude to nechat na jindy. Jestli mě omluvíte. Uvidíme se brzy Lucifere.“ Pohlédne na muže vedle tebe. „Dobře, Ramieli. Uvidíme se.“ Vrátí se Luciferovy opět na rty mírný úsměv a kývne. Ramiel mu úsměv i kývnutí oplatí, než se otočí na tebe. „Zerachiel, přeji pěkný den. Rád jsem tě… no asi úplně nepoznal, ale tak chápeme se.“ Ušklíbne se o něco neformálněji a pak se vydá svižným krokem dále ze schodů. Lucifer ho chvíli vyprovází pohledem, než se opět podívá na tebe.

„Takže… jaká byla tvá poslední otázka, Zerachiel? Pravidla světa? Hmm, ty mohu měnit dle vůle. Jak už jsem říkal, je to jako s dýcháním, některé věci řídí mé podvědomí, bez mé vůle by ten svět nefungoval. Neexistoval by, takže nikdy nemůže být jen tak sám… běžet setrvačností. Někdy… Někdy si říkám, jestli to podobně má i náš Pán.“ Dojde ke kamennému zábradlí, které lemuje jak okraj schodiště, tak střídavě i kraje odpočívadel a opře se o něj. Hledí na vrcholky budov Zlatého města a bílé vlasy mu vlají ve větru, který zde vysoko fouká silněji než dole v ulicích. Stále si všímáš, že působí lehce znaveně, ale nedává to na sobě příliš znát.

„A ty Zerachiel. Jak se ti vlastně líbí jeho dílo tam dole. Ve světě lidí?“ Otočí se na tebe se zájmem.

Nathaniel Thorp

Sedíš sám s lahví a tělem se ti rozlévá příjemné teplo a uvolnění. Ještě pár sklenek a podaří se ti usnout. Snad. S trochou štěstí se ani nedostaví ten sen, který tě v posledních dnech čas od času pronásledoval a jemuž si mohl poděkovat za to, že flaška něčeho ostřejšího byla stále častěji tvým tichým konverzačním společníkem pro osamělé noci.

Povzdechneš si a zalituješ, že si přeci jen tenkrát nesbalil s sebou více věcí při svém kvapném odchodu. Možná snad i více peněz. Otci by přeci tak nechyběli. A že by na tebe poslal ten významný chirurg policii? Ne, o skandál nikdo nestojí. Skandály škodí řemeslu, a to i tomu vašemu. Jistě by… Flaška naproti tobě tiše stojí a jako vždy nic neříká. Ani tahle. S tichým plop zazátkuješ její zbývající obsah, jehož čas jistě brzy nadejde, jen ne dnes. Kopneš do sebe poslední zbytky pálenky ze dna sklenky a rozhodneš se jít na kutě. Ostatně, zítra tě čeká perný den, stejně jako dnes, včera, předevčírem... a tak dále. Za okny je už hustá tma. Světlo lampy žhne ve tmě místnosti, se kterou svádí prozatím úspěšný boj. I ten olej do lamp už dnes něco stojí, a tak si prostě omezil zbytečné osvětlení a spokojil se pouze s jednou petrolejkou pro podobné tiché večery. Ostatně, na co by si tu potřeboval obrovské lustry a nástěnné lampy jako v Zahradách? Lidem nakonec stačí ke štěstí docela málo, jak si sám zjistil. Tví pacienti ti toho byli častou připomínkou.

V krku tě ještě pálí alkohol, zatímco se postavíš, aby ses vydal spát. Svět se zhoupne a ty se musíš na moment přidržet stolu. Vypadá to, že dnes máš dobrou šanci padnout do bezvědomí, jen co se tvé tělo dotkne matrace. Uděláš pár vratkých kroků, když v tom se ozve zaklepání. Ne, klepání to ani tak není, spíše bušení na dveře. Hlasité a intenzivní, až to chvíli zní, jako kdyby ti chtěl někdo dveře spíše vylomit, než se jen doklepat na místního lékaře.

„Haló?! Je tam někdo? Potřebujeme lékaře!“ Ozve se zvenku ženský, pevný hlas a doprovodí ho vzápětí další zabušení na dveře. Díky tvému skromnému osvětlení nikdo nejspíše neměl možnost zpozorovat, že se za jedním z oken svítí, takže skutečně netuší, zda je někdo uvnitř. Když nejprve vyhlédneš z jednoho z oken, což ses naučil, že je tady v podobných nočních situacích docela rozumný postup, uvidíš u dveří stát dvojici. Je tam vysoká žena, oblečená v mužském oblečení. Kabát jí končí u kolen a na nohách má kalhoty a vysoké boty, které ale stejně jako její oděv mají k dámským střevíčkům daleko. Černé vlasy má rozpuštěné a poněkud rozlétané. Kolem ramen drží ruku muže, který na ní doslova visí. Tentokrát už to není tak nezvyklý pohled. Muž má krátce střižené vlasy a vousy. Oblečený je také do delšího kabátu a vypadá to, že už prakticky nestojí na nohou a pouze visí zavěšený na své společnici. Je to zvláštní, ale ta žena rozhodně nevypadá, že by ji to ale jakkoliv překáželo.

„Haló?!“ Zabuší zase žena na dveře a vzhlédne k oknu, ve kterém stojíš. Na chvíli máš pocit, jako kdyby se podívala přímo na tebe, ačkoliv není možné, aby tě v tmavém okně viděla. Prostě není.  

Neznámá žena

Neznámý muž

Takže další dárek, co jsi mi věnoval do našeho společného života, drahý, prolétne mi hlavou nevesele, když mne Kamael obeznámí s tím, co v lidech jako my probouzí ozvěnu minulých životů. Alexander se usmívá, ztracen očividně v mnohem šťastnějších vzpomínkách než já. Závidím mu to, opravdu moc. Jak je to vlastně dlouho, co se probudil? Něco mi říká, že přede mnou musel mít náskok aspoň několika let... Co se stalo jemu? Zvědavost ve mne hlodá, tak ráda bych se ho zeptala, přesto mi ta otázka přijde příliš... Příliš intimní. Moji nahlas vyslovenou domněnku pochopí po svém, s jiným významem než byla vyřčena, přesto mu to nijak nevyvracím. Je to tak vlastně... Lepší.

Přemýšlím, jak by to vypadalo, pokud by se zjevil v podobě stínu před otcem Fernsbym... Nejsem si jistá, zda by mi to pomohlo. Jediné, co mi v Greenhillu mohlo pomoci, jsem byla já sama a... A vražda té ženy. Před očima mi prokmitne její tvář a velké vyděšené oči ušmudlané dívky. Ta vzpomínka mi nepříjemně rezonuje hlavou a utnou ji až poslední Alexanderova slova. V rukou máme už jen svoji budoucnost. Má pravdu, samozřejmě má pravdu, přesto necítím radost ani úlevu. Je jen jediný způsob jak uniknout z téhle noční můry, jediný správný způsob, jak bych měla uchopit svoji budoucnost já. Jediný způsob... Jak dopřát své duši klid.

"Dumah rozhodně ne. Byla přesvědčená, že svoji zkoušku nezvládla," přitakám již uvolněně. Těší mne, že si na to pamatuje stejně jako já, že roky ani jiné vzpomínky tuhle nevytěsnily a neschovaly pod příkrovem neurčité mlhavosti. Ovšem jak vyprávím dál, zvážní - ostatně já také. Ticho, které nastane jakmile domluvím je... Nepříjemné. Tíživé. Cítím sílící neklid i nervozitu v očekávání odpovědi, jakkoliv se snažím to nedávat najevo... Tak moc. S každým klepnutím nehtu k němu kmitnu pohledem a zase ho rychle odvrátím.

Když se vzápětí rozmluví, nepřerušuji ho. I přes únavu, kterou začínám pociťovat, soustředěně naslouchám jeho výkladu a... Svým jistým způsobem cítím to zvláštní deja vu. Vidím před sebou Kamaela hovořícího k Dumah, rozvážného a přímého, přesně jak si ho pamatuji. Všechno o čem mluví si uvědomuji, vlastní rozpolcenost, kterou cítím pokaždé, když na něj pohlédnu. Delilah a Dumah. Jsme dvě a zároveň jedna, cítím to ač nevím... Nevím, jak to popsat. Pojmenovat. Byly jsme tolik rozdílné, a přesto jsme se navzájem prolínaly... Teď, teď jsem si to už uvědomovala. To, co mi vždy v životě chybělo, po čem jsem ve skrytu duše toužila, to co jsem cítila... To byla ona. Skrytá pod povrchem, neviděna a neslyšela, přesto přítomna.

"Myslím, že tohle je něco, o čem bylo rozhodnuto ještě před tímto rozhovorem, Alexandře," na rtech se mi objeví náznak úsměvu, avšak marně by v tom hledal stopy po veselí, ovšem ani po smutku. Ne, ten v tuto chvíli necítím, naopak jako by mi tohle celé dodalo... Jistoty. Vědomí, že aspoň o něčem ve svém v životě mám nyní jasno a konečně mám pocit, že tomu rozumím. "Ne, to já děkuji vám. Ovšem v jedné věci se mýlíte, já vám jsem zavázána. Ne z povinnosti, ale protože chci. Berte to jako mé první skutečné rozhodnutí ohledně vlastní budoucnosti," promluvím tiše a měkce se pousměji. Byť jen na okamžik. "Pomohl jste mi. Jako jediný. Bez ohledu na to, že jste se k tomu cítil povinen kvůli Dumah, vážím si toho."

A zároveň si až příliš dobře uvědomuji, že část mojí otázky vynechal. Přesto se rozhodnu na něj netlačit ani nevyzvídat. Nemám na to právo, protože ačkoliv si to musím neustále opakovat, tak... Alexander je cizinec. A já v jeho očích nejsem nic jiného než cizí žena. To, co nás spojuje... Není ve skutečnosti naše. Ostře se nadechnu.

"Jen se obávám toho, že tohle... Tohle je jen zlomek mé současné situace," pohledem sklouznu k vlastní ruce položené na stole. "Bylo by ode mne troufalé, mít na vás prosbu?" kousnu se do vnitřku rtu. "Otec Fernsby mi v novinách ukázal můj vlastní nekrolog. Tvrdil mi, že... Že místo mne na Rosehill pohřbili sestru Bellovou, že pro svět za zdmi sanatoria jsem... Mrtvá a musím si zvolit nové jméno. Myslíte... Mohl byste mi prosím zjistit... Zda má opravdu lady Delilah Blair Flanagan v Rosehill náhrobek? Pamatuji si... Pohřeb měl být osmnáctého září," vydoluji ze sebe - a bolí to. Vzpomínka na nevinnou sestru Bellovou, na Fernsbyho, jak mi před očima drží noviny - jen proto, aby mi ublížil.

Verše: … a možnosti, především možnosti tvůrce.

Nebyla tam jiná možnost, jak se dostat pryč? Tak daleko jsem se v úvahách nedostala. Posledních pár okamžiků mě pohltilo natolik, že jsem zbytek brala prostě jako daný. Možná nebyl. Kolik chybných kroků mě tam zavedlo? Jinou cestu jsem neviděla. Pokouším se teď probrat celým tím scénářem v mysli, znovu se procházím chodbami paláce a znovu se rozhlížím po stropě, až v zátylku ucítím to výmluvné zamražení. Přemýšlet, co by bylo kdyby, je zbytečné, a přece si v tom nedokážu zabránit. V daném okamžiku jsem své rozhodnutí považovala za nejlepší možné, musím si za tím stát, teď i příště, až na něm bude záležet, jinak bych se z toho mohla zbláznit. Vlezla bych do toho sarkofágu každopádně. Snad jediné, co bych změnila, je to, kdo žil až do konce a kdo ne… Stisknu prsty v pěst a znovu je povolím. Nádech, výdech. Přejde to, tím jsem si jistá. Byla to má povinnost. A především to nebylo doopravdy. Ramiel tady stojí živý a zdráv. Nepamatuje si nic. Jestlipak by to bylo právě takové, kdyby vyšel znovuzrozen z Háje? Cítila bych se takto? Nebo by to bylo tisíckrát horší?

Pohledem kmitnu zpátky k Luciferovi. Lehce nakloním hlavu do strany po jeho vzoru. Když se soustředím na něj, je snazší se otočit zády ke všemu, co se stalo v sarkofágu. Dokonce se zvládnu znovu usmát. Zvláštní napětí v něm mi samozřejmě neunikne. Uleví se mu? Co proboha čekal, že budu chtít? Ano, některé věci je těžké překousnout, ale nebudu kvůli tomu na něj házet cihly. Nepřišlo mi to nefér, za tím si stojím i teď. Okolnosti by možná byly jiné, nedostali bychom se do té situace tak snadno, ale… že by se nikdy stát nemohla, si nemyslím. Generál Kamael chtěl vědět, jak budeme reagovat v krizi. Byl to úkol, stejně jako ten, který jsem měla splnit já. A úkol musí být splněn.

„Nedokážu si představit, jaké to je,“ zatřesu hlavou beze snahy zastřít obdiv v hlavě. Samozřejmě jsem slyšela, že andělé z prvního kůru mají nejblíže našemu pánovi, ale… moct nahlédnout do duší ostatních… Teoreticky bych vůči tomu měla mít námitky. Dokonce i v mysli anděla se objeví věci, které by si raději nechal jenom sám pro sebe, v jeho případě to však děsivé není. „Je to pozoruhodný dar. Vidět, cítit, chápat… Musí být těžké cítit to všechno. Nejenom okolnosti, ale…“ mávnu rukou neurčitě do vzduchu, abych nemusela zacházet do detailů. Oba víme, co tím myslím. „Vybíráš si, co si vezmeš od ostatních, nebo si je mysl volně dopisuje jednotlivé detaily, aby byly…“ zaváhám nad vhodným slovem, „uvěřitelnější?“

Před očima mi vytane povědomý obraz vysokých obloukových oken ze slunečně žlutého mramoru, tak nepatřičně zasazený do napjatých chvílí zkoušky a pocházející právě z mého domova. I ve scénách vytesaných do zdí bych nalezla podobnosti… Mé oblíbené místo ve světě smrtelníků, vrcholek vodopádu tyčící se větvemi pralesních velikánů, snad dokonce i s těmi samými rudozlatými ptáky, které jsem tam naposledy pozorovala, těžko mělo místo před dveřmi pokladnice hrozící zlodějům bolestivou smrtí. Mělo mi to dojít, ale byly to jenom prazvláštní části zasazené do úplně jiného celku. Za okny se nerozpínala věčně kvetoucí kamélie, vzduchem se nenesla sladká vůně a místo svatyně klidu se chodby pevnosti staly bojištěm. Zvláštní…

„Myslím, že si vybavuji pár věcí, které nemohly být tvé,“ pokračuji zamyšleně. „Jak málo stačilo, aby působily úplně jinak…“ Odpovědi na Ramielova slova se pobaveně pousměji. „To ano, dokázala bych si představit i příjemnější scénáře.“

Místa, chvíle. Bojové scénáře. Nevtipkovala jsem, když jsem říkala, že by se mi někdo s podobnou schopností hodil na cvičišti. Moct prožít některé okamžiky, opravdu je prožít a vnímat je jako opravdové, by s výcvikem pomohlo neskutečně. Avšak teď nepřemýšlím nad ryze praktickými záležitostmi. Snad se až příliš nechávám unést možnostmi, které Luciferova schopnost nabízí. Je to fascinující. Dvě mysli se prolínají jako dvě různé melodie vycházející ze strun hudebního nástroje. Jedna dotváří druhou. Cíleně, nevědomky. Když dáme stranou to, co jsem v danou chvíli cítila, je to vlastně nádherné. Zvláštně osvobozující. Netřeba slov; netřeba se trápit tím, jak myšlenku nejlépe vystihnout, prostě jí zalije světlo serafína a ona vykvete jako růže.

„Opravdu není důvod se omlouvat, Lucifere. Byla to zkouška… Nemyslím si, že by bylo tvým záměrem mi – nám – jakkoliv ublížit,“ řeknu přesvědčeně. Nepochybuji, že by toho byl schopen a že jeho moc přesahuje podobné hrátky. Jestli na mě působila tolik s těmi nejlepšími úmysly, nechci si představovat, čeho všeho by byl schopen, kdyby tam opravdu byl záměr někoho zranit. Každá mince má dvě strany. Stejně jako krev se váže k smrti i životu, jeho iluze jistě dokážou světy stavět i bořit. „Příjemné to nebylo. Nemyslím, že jsem někdy pocítila něco byť jenom vzdáleně podobného jako v tom sarkofágu. Bylo to velmi… lidské,“ volím slova pečlivě. „Pozoruhodně lidské, dalo by se říct. Až si z toho vyberu všechno, co potřebuji, bude to neocenitelná zkušenost. Něco nového. Rozhodně tam vidím cesty, které jsem minula, ale… kam by vedly a jestli by změnily konečný výsledek, těžko říct. Ale byla to dobrá připomínka toho, že věci nejdou vždycky podle plánů. A i to je důležité,“ znovu k němu vzhlédnu. „Když říkáš, že vytváříš pravidla toho světa, musíš je udržovat a vědomě podle nich jednat, nebo je určitý okamžik, odkdy se jimi iluze dokáže sama řídit?“