Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Nadechneš se a dostaneš ze sebe s obtížemi to jedno jediné slovo. Vidíš, jak se oba pohledy rychle stočí tvým směrem. Žena na tebe hledí s překvapením, obočí povytažené. Naproti tomu muži se rozleje ve tváři úleva.

„Jste vzhůru! Jistě, čaj. Samozřejmě. Dojdu hned pro nějaký čerstvý.“ Zvedne se rychle vysoký muž, kterého žena oslovovala jako Alexe. „Prosím, nenamáhejte se. Za chvíli budu zpátky.“ Pousměje se na okamžik, než se otočí na ženu vedle něj. „Alyio, počkej tu s ní.“

„Alexi, ale já…“ Jen krátký nekompromisní pohled, který tak připomíná generálův, stačí, aby Alyia další slova spolkla. „Jistě.“ Kývne, ačkoliv je patrné jisté přemáhání. Aexova postava ti zmizí z dohledu a zůstane tam pouze ta exoticky vyhlížející žena. Skloní k tobě zamyšlený pohled a povzdechne si. Nic neříká. Stojí tam a čeká. Po chvíli se obejme rukama otočí se ustaraně ke dveřím. Vidíš, jak její holé paže pokrývá jemné tetování a několik zlatých náramků, které jsou na jedné z rukou spojené zdobenými řetízky s prstenem osazeným rudým broušeným drahokamem.

Čas běží, ale nevypadá to, že žena by na tebe chtěla mluvit. Na druhou stranu se také necítíš příliš v hovorné náladě. V krku máš sucho a na hrudi tě s nádechy pravidelně pálí. Avšak i tohle je lepší než nic. Než smrtelná nicota a chlad.

Otevřou se dveře a uslyšíš rychlé kroky. Vrátil se a v rukou nese tác s konvicí a šálky. Postaví jej na jeden ze stolků a do kalíšku, který ti spíše připomíná misku, než klasický porcelánový šálek s ouškem, na jaké si zvyklá nalije trochu horké tekutiny.

„Alyio, pomoz mi prosím.“ Nakloní se k tobě Alex a vezme tě jemně za ramena, aby tvé tělo trochu nadzvedl a s pomocí Alyii podložil některými z nespočtu barevných polštářů, které jsou kolem tebe. Slyšíš tiché cinkání Alyiných šperků, zatímco ti oba pomáhají se alespoň trochu posadit. Dochází ti, že bez jejich pomoci by si v tomto stavu neměla šanci. „Děkuji.“ Poděkuje Alex Alyii a ta se na něj jen krátce usměje.

„Tak, snad to takto bude lepší. Už by to nemělo být tak horké.“ Natáhne se pro ten podivný šálek Alex, aby ti s ním pomohl k ústům. Dým nad šálkem v sobě nese bylinnou vůni s tóny tymiánu a máty. Napiješ se. Musíš pomalu, ale nakonec se ti podaří pár doušky vypít celý obsah. V ústech ti zůstane chuť bylin a cukru.

„Zajdu říct Karemovi, že se už probrala. Počkám na tebe s večeří Alexi.“ Položí Alyia ruku Alexovi na rameno a ten jen souhlasně kývne. „Pak přijdu.“

 Žena vás opustí a ty zde zůstaneš sama s neznámým mužem.

„Dáte si ještě jeden?“ Zvedne se, aniž by čekal na tvou odpověď a doplní šálek dalším čajem, aby ti s ním případně opět opatrně pomohl, pokud by ses chtěla napít.

Do sítě tajemství

Dívám se na muže a snažím se nesyknout bolestí při každém pohybu. Těším se na jód, obvaz a teplou koupel. Celé tělo potřebuje uvolnit a zrelaxovat. Potřebuji odpočinek jako sůl. Dostat se z následků bílého prášku a sehnat oblečení i zbraň co jsem za tuhle spanilou jízdu ztratil. Sice jsou to hodiny, co jsem seděl v luxusním salónku, ale můžou to být taky celé měsíce. Nevnímal bych rozdíl. Nakonec se mu rozhodnu odpovědět. Mluvení mě udrží čilým a jeho popostrčí snad tím správným směrem.

„Ne byl zabit zblízka, nožem nebo něčím podobným. Velice brutálně a nelítostně. Nejen on ale i jeho manželka a hlavně děti. Nemyslím si, že zbraň držel přímo Weber. Někoho najal. Mohl to být i jiný z jeho společníků ale stopy vedou přímo k vašemu šéfovi.“ Pronesu chladně a schválně upravuji fakta tak aby seděla k mému narativu. Protože pak z něj třeba něco vypadne. Jméno nějakého ranaře, se kterým Weber spolupracoval nebo jiného komplice. Otevřenost je oboustranná mince a nervy má nepochybně v kýblu i když se snaží tvářit že ne. Ať už vyzradí cokoliv nebo nic dorazíme k destilerii.

„Děkuji.“ Pokynu vozkovi a vložím mu do dlaně požadovanou částku se solidním zpropitným a vyrazíme k destilerii. Procházím jí a cítím se stísněně. Vypadá to tu ale až podivně prázdně. Můj společník má naštěstí od všeho klíče. Překvapí mě ale ten od zázemí. Neříkal, že tam nechodí? Proč má od Weberovi tajné skrýše vlastně klíč? Něco tady nehraje. Přes šátek můj úšklebek nevidí. Něco mi říká že bych ho měl omráčit a svázat. To ale neudělám. Zatím. První ale taky rozhodně nepůjdu. Mrknu na šerou chodbu. Bude lepší za námi zavřít, pro všechno případy.

„Myslím, že raději půjdu až jako druhý. Poprosím ten klíč. Může to být důkaz a vůbec… pro všechny případy.“ Čekám jakoukoliv reakci. Pokud ale poslechne následuji ho do chodby. Pomalu a ostražitě. Když míjím otevřené dveře opatrně je za námi zavřu. Tak abych měl přehled o dění přede mnou. Stejným postupem i vložím klíč do zámku a otočím jím. Tak aby to vypadalo že jsem zamkl, ale to doopravdy neudělám. Doufám, že jsou dveře dobře udržované. Pak by to nemusel poznat. Hlavně když mu výhled kryju tělem. Kdokoliv by nás pronásledoval bude klíč stejně mít. Takhle se sem ale budou moci rychle dostat i Edgarovi muži nebo já se budu schopný rychle dostat ven.

Verše: Mrtvola

Znechuceně nad mrtvolou nakrčím nos. Pod hvězdnou oblohou jsem se obdivovala Luciferovu umění, ale rozhodně jsou místa, kde by si mohl opravdovost odpustit. Například tady. Není to zrovna příjemný pohled, ale noční můry z něj mít nebudu. Smrti jsem za svůj život viděla už tolik… Aniž bych zaváhala nebo pocítila byť jen kapku lítosti, vytrhnu mrtvole žezlo z rukou a – strnu. Dunění ozývající se zpoza zdí nevěstí nic dobrého. Jenom krátce střelím pohledem po Ramielovi. To jako vážně? Do jeho vysvětlování se ozve další hlasitá rána, jak tím nebohým kusem zlata praštím do sarkofágu a uvolním z něj kámen, pro který jsme sem přišli. Rovnou si smaragd strčím do váčku připnutému k opasku. První část úkolu splněna, teď ještě nezemřít.

Já mu to říkala, zabublá někde hluboko uvnitř mě zadostiučinění horké jako láva, ale… na to teď nemáme čas. Zhluboka se nadechnu. S každým úderem srdce nám mezi prsty proklouzávají cenné vteřiny a hladina vody rychle stoupá. Soustřeď se. Dosud to byla jenom předehra, opravdová zkouška začíná teď – za zvuku šumění vodopádů a čvachtání bot. Rozhlédnu se po místnosti. No tak, Zerachiel, soustřeď se. Musí tady někde být cesta ven, každá otázka má odpověď a každá zkouška řešení.

„Co se tam ještě píše?“ houknu.

Nevydržím stát na místě. Neklidné kroky mě donesou ke zdi, na které honem hledám něco použitelného. Cokoliv! Ani se nesnažím vstřebat konkrétní obraty. Ano, ano, za naše zločiny nás čekají nekonečná muka, to všechno si jistě zvládnu domyslet, ale nenašlo by se třeba něco o spáse, záchraně, odpuštění, nebo cestě ven? Opravdu tam nemohli vložit verš o únikovém východu? No tak!  

„Dokázal bys probořit zeď?“ ohlédnu se ke svému společníkovi s otázkou, která i mně samotné zní zoufale. I kdyby to dokázal jindy, nevsázela bych na to. Lucifer říkal, že si uchováme část našich schopností… ale proč by se nemohla do části schopností počítat neviditelná rána dost silná, aby prolomila kámen? Tak co, Ramieli, zvládl bys to?

Odlepím se od zdi a znovu se otočím do prostoru. Něco jsem musela přehlédnout. Pokud se nemáme, jak dostat ven, je tady jiný způsob… a právě v tu chvíli mi oči padnou na kamenný sarkofág. Proboha. Nemusíme se dostat ven; dokonale nám stačí, když to přežijeme, a pak si poradíme. Jeden krok za druhým. Nikdo by nechtěl mít pokladnici plnou vody na věky věků, musí tady být mechanismus, kterým vodu vypouštějí, až… se zbaví obětí…

„Ramieli!“ zavolám, přičemž se už odhodlaně brodím vodou zpátky k sarkofágu. „Schováme se dovnitř… Při troše štěstí udrží vodu dost dlouho a možná – možná bys těsnění uměl pomoct?“ skloním se pro těžké víko a pokusím se ho zvednout. No, přinejmenším s tím by mi pomoct mohl!  

Všechno je tak... Těžké. Chtít nestačí, pořád jsem tak moc zesláblá, že i samotné pootevření očí je heroický počin. Přesto když se mi konečně podaří rozehnat mžitky před očima a zaostřit... Hltám pohledem jeho tvář rámovanou rudými vlasy, ostré rysy i tmavé oči. Jizva je nová, přesto ho v tu chvíli dělá o to skutečnějšího. Opravdového. Na okamžik se mi uleví. Poslední vzpomínka Dumah mnou stále rezonuje, natolik silně a palčivě... Spatřit znovu jeho tvář je jako balzám na všechnu tu bolest.
Sípavě se nadechnu k odpovědi, ovšem oheň v plicích mi nedovolí vydat ani hlásku. Rozkašlu se, zoufale lapám po dechu, ovšem tíha na hrudi ne a ne polevit. Zachvátí mne znovu strach, ta neodbytná úzkost, že... Stále umírám, že tohle celé je jen výplod blouznící mysli, že...

... svět se znovu rozplyne v nicotu prodchnutou hřejivou vůní pryskyřice...

* * *

Opět slyším hlasy, nejdříve vzdálené, pak zase velmi blízké... Poslední dobou už procitám snad jen do rozhovorů, které nejsou určeny pro mé uši. Karem... Alex... Ta jména jsou mi tak cizí, přesto... Tentokrát se mi daří pootevřít oči celkem rychle. Ložnice mi je povědomá, a cizí zároveň. Ten pokoj je natolik jiný oproti tomu, v čem jsem celý život vyrůstala... Oproti mojí domácnosti... Oproti všemu, co jsem znala. Matka by to jistě nazvala nevkusným a přeplácaným...

Těžce polknu a pootočím drobně hlavu, abych spatřila siluetu muže, kterého tak dobře znám, a přesto je pro mne cizincem. Cítím zvláštní pocit rozpolcenosti a možná i drobné bodnutí tam kdesi uvnitř, když spatřím na jeho rameni ženskou dlaň. Mladá žena stojící vedle něj je jako tenhle pokoj, zvláštní a křiklavá. Rysy jemné krásné tváře mi připadají známé, přesto nejsem schopná z unavené mysli vydolovat odkud.

Alya. Alex.

Opakuji si v duchu ta slova. Jména cizinců se známou tváří.

Nadechnu se a nos mi naplní ta uklidňující kořeněná vůně. V krku stále cítím sucho, přesto se pokusím skrze rozdrásané hrdlo protlačit aspoň pár slov, které zní... No asi tak, jak se cítím. A působím. Ach bože. Nevím, z čeho se cítit hůř. Že umírám, nebo že na to vypadám... "Č-čaj," zakrákorám a musím znovu polknout. Na žádné dlouhé proslovy se zatím opravdu necítím.

Zeruch

Vyjdeš ven z jeskyně. Sluneční paprsky se opřou do tvého těla. Hřejí dnes skoro stejně jako záře Zlatého města. Za chvíli budeš mít příležitost to ostatně porovnat. Dnes už tě ve světě smrtelníků nečekají žádné úkol. Naopak je to den, kdy se můžeš vrátit na nebesa. Zpátky do města plného ruchu.

Roztáhneš křídla a vzlétneš. Křídla prorážejí vzduch a ty stoupáš k mrakům. Cestu už znáš. Tetování na tvé ruce na chvíli zahřeje a dříve nepropustná clona mraků se lehce rozestoupí. Prolétneš jimi, než konečně ucítíš na tvářích hřejivé teplo Zlatého města, které doslova vyživuje tvé tělo. Ne, tohle se skutečně nedá srovnat s tím světem tam dole. Dosedneš na jednu z plošin, které jsou rozeseté kolem Zlatého města. Nikdo zde dnes není. Nikdo se nevydává tam dolů a ani se nevrací. Za hradbami, ale už i takto z dálky vidíš sem tam projít postavu.

Je na čase se vydat domů. Projdeš jednou z vysokých bran, zajišťujících spíše symbolický vstup do města a ponoříš se do ulic. Úhledné ulice s vysokými domy, bílé fasády i zdobené střechy, na kterých se sem tam něco zlatě zaleskne. Míjíš skupinky dalších takových jako ty, jak tu procházejí. Debatují a smějí se. Nejsou však oděni do zbrojí ale vzdušných, pohodlných rób. Někteří se na tebe usmějí na pozdrav, jiní tě skutečně i pozdraví, když je míjíš. Město žije.

Delilah Blair Flanagan

Snažíš se sevřít ruku v pěst. Nejdřív se nic neděje. Je to spíše jen zbožné přání, než se ti navrátí alespoň nějaký cit do ruky a skutečně… ucítíš, jak se prsty pomalu a ztuhle pohnou. Snad to není jen hra tvé fantazie, ale ne… zopakuješ to ještě jednou a opět ucítíš, jak se tvé nehty dotknou dlaně. Nadechneš se. Jde to ztěžka opravdu ztěžka. Jako kdyby si měla na hrudi obrovský balvan. Ve vzduchu je cítit dým. Vůně exotických bylin a sladké pryskyřice. To ale teď není podstatné. Nic z toho. Napneš své síly a rozlepíš oči. Nejdříve tě oslní nazlátlé světlo, které postupně slábne, jak si tvé oči přivykají na místní světelné podmínky. Světlo je zde vlastně docela tlumené a v teplých, hřejivých barvách. Podobné barvy vidíš všude kolem, ale svět je ještě rozmazaný. Stejně tak temný stín, který se nad tebou sklání.

Zamrkáš. Oči se opět o něco přizpůsobí. Černá se vytrácí a nahrazuje ji tmavě rudá barva vlasů, které lemují protáhlý obličej s ostrými rysy. Tmavě hnědé, skoro až černé oči na tebe přimhouřeně hledí. Čelo nakrčené. Vypadá jako tehdy, tedy až na jizvu, která se mu táhne na pravé tváři, ale jinak je… jako on…  

„Delilah? Slyšíte mě?“ Poposedne si a stáhne ruku, kterou držel na přikrývce ležící ti na hrudi. Jakkoliv by si ráda odpověděla, máš strašně sucho v krku a když se opět nadechneš, celé tvé tělo zachvátí vlna kašle znějícího podobně jako u Harta v sanatoriu. Snažíš se nadechnout, ale jde to velmi obtížně. Svět se zase začne pomalu rozplývat do teplých hřejivých odstínů. „Del…“ Slyšíš ještě, než tvé vědomí opět odpluje.

☩

„Jak je na tom?“ Slyšíš ženu promlouvající nedaleko tebe.

„Hmmh, ještě se neprobudila. Karem říkal, že to chce čas. Přežila koneckonců vlastní smrt, ale… Nevím…“ Povzdechne si ten známý lehce monotónní hlas.

„Měl by sis jít také odpočinout Alexi. Udělali jsme, co jsme mohli. Potřebuješ také myslet na sebe.“

Rozlepíš oči a vidíš, že jsi stále v tom stejném pokoji. Prostorné ložnici, která je pro tebe nezvykle orientálně zařízený. Většina věcí je zde ve stylu nábytku i dekorací z Jižních provincií. Vše je laděno do teplých tónů a je zde množství zdobných zlacených ornamentů a tmavých lakovaných dřev. Ležíš ve velké měkké posteli a kolem tebe je množství barevných, lesklých polštářů. Ve vzduchu je stále cítit ta exotická vůně pálené pryskyřice. Není to nic silného, co by dráždilo ke kašli. Naopak.

U postele sedí vysoký muž. Už jsi ho viděla. Tohle je potřetí, ačkoliv máš pocit, že ho znáš mnohem déle. Kamael.. Ne, není to Kamael, i když jako by mu z oka vypadl. Je oblečený v černé volné košili a tmavých kalhotách. Rudé vlasy nemá tak dlouhé jako generál, ale i tak mu spadají pod ramena. Vzhlíží k ženě, která stojí vedle něj. Její ruka spočívá na jeho rameni. Je oblečená do volných lehkých šatů bez rukávů. Pro tebe působí více jako noční košile než šaty. Jsou zdobené exotickými vzory a zlatými řetízky. Stejné výrazné ozdoby má vpletené i v tmavě hnědých vlasech a na uších se jí houpají dlouhé zlaté náušnice. Je jí pleť je opálená do sněda a ve tváři má jemné rysy. Rysy, které jsou ti také povědomé…

„Možná máš pravdu Alyio. Mohl bych si dát trochu čaje.“ Usměje se ženu unaveně muž, kterého před tím oslovila jako Alexe a začne se pomalu zvedat.

Alyia

Jacob White

Tolik možností. Tolik variant. Přemýšlíš, kterou z nich si za současné situace vybrat, ale jedno je jisté, jakmile lovecký pes zachytí stopu, už ho od ní jen těžko odtrhnou. Rozhodneš se tedy pokračovat. Dokončit rozdělanou práci. Přijít tomu za každou cenu na kloub, i když to bude jistě znamenat vyšší míru rizika. Ovšem podobné věci se tak nějak pojí s tvou prací pro tajnou policii, takže to není něco, s čím by si nepočítal. Každý den může být ten poslední.

„Jistě, určitě. Děkuju.“ Kývá souhlasně hlavou Alexej a vypadá to, že jste skutečně domluveni. Teď ještě zařídit to nezbytné papírování. Ach ano, ani tajné policii se jistá byrokracie nevyhnula. Sepíšeš svou zprávu a papír vložíš do obálky, kterou zapečetíš. Dopis předáš muži s párátkem v ústech a ten jen přikývne. Nic víc není třeba dodávat.

Vrátíš se ke svému vězni. Přeříznutí pout je otázka vteřiny, ale i tak krátký časový úsek se nepříjemně natáhne, když očekáváš možný útok. Ten však nepřijde. Alexej se postaví a vykašle ještě trochu vody z plic. Teď ho vlastně vidíš poprvé takto zblízka stát. Když se teď tyčí vedle tebe, je nejméně o hlavu vyšší a také dosti širší. Rozhodně působí jako někdo, s kým se nikdo rozumný nechce dostat do křížku.

„Nemusíte se bát.“ Pohlédne na tebe a promne si zápěstí. Vydáte se tedy ven. Alexej se rozhlíží kolem sebe, než nakonec venku zjevně pozná, kde že jste to vůbec byli. Zastavíte jednu z drožek, do které nastoupíte. Díky nepřestávajícímu lijáku nikomu nepřijde zvláštní, že je Alexej tak mokrý. Posadíš se na sedačku Alexej naproti tobě. Vůz se s vámi rozjede.

Konečně máš chvíli klidu. Tělo ji využívá velmi ochotně. Až příliš. Opět se ozve bolest rozseklá tvář, ale to není nic oproti bolesti z rozdrásané hrudi. Nejspíš to bude chtít nějaké stehy, desinfekci a obvázat. Minimálně. Ale na to teď není čas. Drožka se s vámi kodrcá směrem ke Coleburn destilce, když v tom Alexej prolomí poklidné ticho.

„A… jak přesně umřel Kenworthy? Weber ho zastřelil?“ Zeptá se krátce. Je to jeho jediná otázka za celou cestu, ale pokud mu neodpovíš, nenaléhá na tebe. Zjevně dostatečně chápe svou situaci.

Dojedete na místo. Z komínů se valí pára a v destilerii je už svižnější denní provoz. Pořád ale prší. Vystoupíte a Alexej si se zamručením povytáhne límec ke krku. „Tak… tudy.“ Vydá se společně s tebou kolem destilerie až k jedněm dveřím na jejím kraji. Vypadají jako každé druhé. První věc, ale co tě zarazí je, když Alexej vytáhne poměrně masivní ocelový klíč. Takové patří k bezpečnostním zámkům, ne k obyčejným dveřím do fabriky. Otočí jím, než zámek cvakne. Dveře se otevřou a vidíš, že z druhé strany jsou opatřené ocelovými výztužemi. Alexej se tváří jakoby nic.

„Tak pojďte.“ Ukáže dovnitř, kde je zatím vidět jen šerá chodba bez oken.    

Zerachiel

„No, zvláštní to je. Rozhodně se s tebou hádat nebudu, ale… Můžeš to pak Luciferovi vytknout, že mu tenhle malý detail ujel.“ Prohodí v žertu, než odemkne zámek. „Hodí se.“ Vzhlédne k tobě, než se postaví a vydáte se dovnitř.

„Jistě, na stráži. Jako vždy. Nemusíš se bát.“ Povzdechne si začne si prohlížet výzdobu místa, stojíc poblíž dveří. Ty se mezitím přiblížíš k sarkofágu. Že by bylo skutečně tam? Takhle na očích? Letí ti hlavou série pochybností. Ohlédneš se na Ramiela, který se s pažemi založenými na hrudi kochá místní výzdobou a příliš tvému bezpečí nevěnuje pozornost. Chvíli to trvá, než se ohlédne a všimne si tvého propalujícího pohledu. „Co?“ Rozhodí rukama. Nevypadá to, že by k celé situaci měl něco více na srdci.

Zapřeš se do víka sarkofágu. Je těžké. Je to masivní kamenný blok, kterým by jeden člověk neměl šanci pohnout, ale Lucifer měl jistě pravdu v tom, že vám nakonec nechal něco více z vašich schopností, takže přeci jen se po jistém, zadýchaném úsilí kámen pohne. Uslyšíš drhnutí kamene o kámen, než těžké víko s hlasitým bouchnutím spadne na zem, aby konečně odhalilo obsah sarkofágu.

Do nosu tě udeří zatuchlina. Vidíš kostlivce potaženého kůží. Je tam nabalzamovaná mrtvola. Vyschlá pergamenová kůže pokrývá kosti a ústa jsou otevřená dokořán, spodní čelist vyvrácená do strany. Je oděný v nějakém dříve jistě honosném rouchu, které je už dnes ale více zaprášeným zbytkem, který se na několika místech rozpadá. Na hrudi svírá v rukou zlaté žezlo, v jehož hlavici je zasazen zelený, lesklý kámen.

Najednou se ozve další hlasité bouchnutí. Ramiel automaticky uskočí dozadu. Otočíš se a vidíš, že místo dveří už je na místě jen masivní kamenný blok.

„Hmm, mám z toho špatný pocit.“ Zamručí Ramiel a otočí se na tebe. „Víš, ta výzdoba není nic moc originální, ale psali tu něco o nějakém prokletí všech bezvěrců, kteří se opováží rušit klid a tak dále a dále. Je to taková klasika, na kterou si smrtelníci potrpí, ale možná na tom tentokrát něco bude.“ Jako v odpověď se ozve všude kolem vás tiché cvakání doprovázené zlověstným hučením.

„Ano, dost špatný pocit.“ Šeptne Ramiel, zatímco se rozhlíží po stropě místnosti a stěnách zpoza kterých se zvuky ozývají.

Najednou se ze stěn u stropu začnou s hučením valit proudy vody. Je to jako pětice vodopádů, které zalévají vše pod nimi.

„Ale no tak! Takhle by to nefungovalo!“ Zaprotestuje podrážděně Ramiel, ale není vám to nic platné. Voda začíná stoupat a místnost nemá jediný únikový východ.

Benedikt Tskilekwa

„Ah… atlas? Jasně, dobrý nápad!“ Zastaví se Vratislaw u knihovny a ukazováčkem přejede přes seřazené hřbety knih, než se na jedné z nich zastaví. „Tady.“ Vytáhne velkou knihu a přidá ji k ostatním. Překvapeně zamrká, když ho zastavíš, ale poslechne tě, ačkoliv poněkud neochotně. Posadíš ho na židli a dřepneš si před něj. Jen povytáhne obočí a lehce se zamračí. „Ne… nechceš mi teď kázat, Bene, že ne?“ Dojde mu, jak vážně celá tahle vaše situace vypadá. Pak už ale začneš vysvětlovat. Nechá tě domluvit a vidíš, že se mu s každým tvým slovem o něco uleví. Nejspíš se skutečně bál, že se mu to budeš snažit rozmluvit.

„Zníš trochu jako moje matka.“ Ušklíbne se nakonec, když domluvíš. „Narovinu, nemyslím si, že mi příbuzní nějak pomůžou. Alespoň ne hned. Pokud opustím dům, bude z toho skandál. Rodina se to bude snažit ututlat a budu za černou ovci. Vyděděnce. Naštěstí má otec ještě pár dalších schopnějších dědiců, tak snad si nezaplatí někoho, kdo by mě sem dotáhl zpátky. Jistě, chápu, bude to obnášet nějakou práci, ale toho se nebojím. Třeba se mi podaří získat nějakou podobnou práci v laboratoři jako ty Bene.“ Pousměje se a viditelně si zachovává mladickou naději a nerozvážnost.

 „Navíc, nemusíš se bát. Už jsem se připravil. Nemysli si, že odtud budu odcházet s prázdnými kapsami. Nějaký majetek patří také mně. Nenosím jméno Sulkowski jen tak.“ Zvedne hrdě bradu a ty v něm zase na moment poznáváš toho mladého aristokrata.

„Budu mít dostatek na zaplacení prvního semestru a snad i nějaký ten život v Jeruzalémě na pár měsíců. Asi tedy ne v Zahradách ale… Určitě se bude dát ve městě pronajmout nějaký byt, nebo dům.“ Zamyslí se a pak mu v očích zajiskří. „No jistě! Mohli bychom bydlet spolu! Podělit se o nájem! To bych pak určitě taky něco ušetřil!“ Sevře ti ruce a široce se usmívá.

„Tedy… je to možnost. Každopádně odtud odcházím.“ Kývne rozhodně. „A jistý si jsem Bene. Od toho našeho rozhovoru v kavárně si sem na sto procent jistý!“  

„Dej mi ještě chvíli. Dobalím poslední věci. Pak zavolám Colemana a potkáme se venku, jak jsme se domluvili. Tohle bude prostě skvělé!“ Blýskne zářivým úsměvem a pustí se do cpaní dalších věcí do už tak přeplněných zavazadel.

Nakonec je vše připraveno. Vratislaw vypadá, že se sice asi trochu pronese, ale pořád lepší toho zabalit víc, než to tady nechat. Dojde ke dveřím a zatáhne za provázek. Zanedlouho se ozve zaklepání.

„Pane Colemane, už jste hotovi se studiem. Prosím, doprovoďte tady pana Tskilekwu zase ven a… Tentokrát bude jistě vhodnější použít východ pro služebnictvo.“ Otočí se na tebe s povýšeným pohledem, ne nepodobným tomu, jak na tebe hned hleděl ten mladík na chodbě, kterého si měl za Vratislawova přítele.