| |||
Vy mě možná ne, ale já vás ano!
Tu poněkud komickou výměnu mezi trojící přátel, podezřele připomínající scénku v cirkuse, pozoruji se zdvořilým úsměvem. Když se ke mně ve finále obrátí jistý Nicolas – znát tak jeho příjmení! – s prosbou v očích, koutky úst mi podezřele cuknou s pobaveným výdechem. Je to první chvíle od událostí oné osudné noci, kdy si nepřipadám, že na mě každou chvíli dopadne tíha celého světa a rozdrtí mě jako mouchu pod plácačkou. Musí si být blízcí…
Možná jim to maličko závidím. Má nejbližší přítelkyně ve městě je Elyse, kterou bych ve vší upřímnosti asi označila jinak než přítelkyně, ale důležitá pro mě není o nic míň a tak nějak tuším, že je jediná na světě, kdo chápe… to všechno, co se stalo. Pohnu rukou se skleničkou portského, jako bych se chtěla napít a koupit si tím čas na rozmyšlenou, ale nakonec se jí jenom zaštítím na hrudi.
„De Lacey,“ dopovím za muže, ale slituji se a dovolím mu kličku ven z té nepříliš lichotivé situace, když dodám: „Také jsem si na to ještě nezvykla… Vera De Lacey, těší mě,“ představím se tentokrát celým jménem a pohledem znovu sklouznu k Alisson. Alisson Ashby, to jméno přece znám! „Vy jste ta právnička, viďte? Odpusťte mi tu přímost, ale moje mladší sestra, Charlotta, vás zbožňuje. Po týdnu v Novém Jeruzalémě se rozhodla, že bude přesně jako vy a odjela s náručím plným univerzitních knih o právu,“ nezabráním si v láskyplném pousmání. „Nejsem si jistá, kolik toho má šanci pochopit, ale zezelená závistí, až jí řeknu, koho jsem potkala.“ |
| |||
Místo nasáklé smrtí Delilah Blair Flanagan Když promluvíš, vidíš, jak se sestra Meeksová zarazí. Doslova ustrne v pohybu. Pusa se jí otevře a její obličej dostane na pár chvil výraz někoho skutečně hodného tohoto zařízení. Domluvíš s hlavou hrdě vztyčenou, zatímco žena před tebou je zjevně stále zaskočena něčím, na co nebude příliš zvyklá.
„Vy… vy…“ Mumlá na místě, zatímco se svlékáš a odkládáš kousky svého oděvu na předem nachystaný vozík. Když se mimoděk otočíš, koutkem oka vidíš, že to v ní viditelně něco zažehlo. Ruce svírá a zase otvírá a propaluje tě pohledem. Odstrojíš se a vydáš se k vaně. Kachličky jsou ledové a kluzké. Pohled ti padne na mladou sestru, která celou dobu klopí oči k podlaze jak nejlépe může a je na ní patrné, že by se nejraději propadla do země, hlavně aby tu teď s vámi nebyla.
Voda ve vaně by se stěží dala nazvat vlažnou, alespoň dle tvých měřítek. Když tam ponoříš nohu, musíš přemoct prvotní impuls ucuknout, ale nakonec tam s husí kůží pokrývající většinu těla odvážně vlezeš. Sestra Bellová se alespoň na chvíli probere a pohotově ti podá ohmataný kousek hnědého tukového mýdla. Nic parfemovaného, jako ty na které jsi byla zvyklá. Jen mazlavý kousek neforemné hmoty, která prokluzuje mezi vlhkými prsty. Rychle se umyješ a když vylézáš, podá ti sestra Bellová kus látky připomínající prostěradlo, do které se můžeš zabalit, aby si oschnula. Dokonce ti i obratně pomůže snad jako kdyby byla tvá osobní služka. Vaše oči se na moment střetnou a ona se na tebe lehce pousměje a kývne. Dnes je to první upřímný úsměv, který si viděla. Pak ale uhne očima kamsi za tebe a rychle ustoupí. Otočíš se a…
*Plesk*
Odrazí se od stěn ozvěna. Ruka sestry Meeksové po sobě na tvé tváři zanechá pořádný rudnoucí otisk a především horkou bolest. Sestra Meeksová asi v mezičase pobrala svou rozhodnost a rozhodla se, že ti nenechá poslední slovo. V očích jí plane vztek. Máš pocit, že snad stojí na špičkách, a i tak ti sahá sotva po bradu. Malá vzteklá žena. A pak se rozkřičí.
„Tak aby bylo jasno! Tady nikdo neodmlouvá! Nikdo tu není zvědavý na vaše…“
Cítíš bolest, která ti pulsuje tváří a cosi povědomého. Cosi, co jsi už cítila. Něco hluboko uvnitř tebe.
„… A rozhodně si vyprošuji takovéto chování. Však my už to z vás…“
Vztek. Zloba. Pocit nespravedlnosti. Jako tehdy v zimní zahradě. Jako tehdy s Bartholomewem.
„…Možná vám váš muž zaplatil zvláštní zacházení, ale jestli si myslíte, že si díky tomu budete moci dělat…“
Cítíš to tady. Je to tu všude. Ten podivný klid a energie místa, kterými je to tu nasáklé. Celá místnost. Doslova to vyzařují stěny, které vás obklopují. Je ti to podivně blízké. Jakoby to tu k tobě šeptalo. Tichý šepot spousty hlasů, mluvících jeden přes druhý.
„…Nemusíte se bát. Však o vás bude dobře postaráno. Osobně na to dohlédnu!“
Vnímáš, jak je se ta síla v tobě probouzí. Jako tehdy. Stačí s k ní jen natáhnout.
Cosi za vámi zacinká. Sestře Bellové zjevně spadl jeden ze tvých prstenů z vozíku a tak teď klečí na zemi a snaží se ho najít. Omluvně se na vás podívá a sestra Meeksová si jen pohrdlivě odfrkne, než pohled stočí zase na tebe.
Jako tehdy v zimní zahradě. Kde všechno zemřelo. |
| |||
Naivita nebo nutnost Phelia Boulder Rozhlížíš se po místnosti, ale jste tam skutečně jen vy dvě. Nikdo se tě tu nechystá přepadnout. Jediný, kdo je tu tedy nějak nebezpečný, jsi ty sama. Diana na tebe hledí a nejistě postává uprostřed nevelké místnosti. „Tři stovky…“ Svěsí hlavu s povzdechem. „To je třetina.“
Když se jí zeptáš na důvod takové hlouposti, jen zvedne bradu a blýskne se jí v očích. „Proč? Kvůli ní! Kvůli Sophii.“ Ukáže rukou na dveře.
„Nemysli si, že nevím, jak Fisk a jeho služby fungují. Myslíš si, že jsem až tak naivní, nebo snad hloupá? Ale… Ale neměla jsem jinou možnost!“ Skoro až zasyčí jako kočka zahnaná do kouta. „Nečekala jsem jen, že to bude chtít tak brzy.“ Přejde zase do šeptu a sklopí pohled na pár okamžiků k podlaze.
„Jak to tedy uděláme? Jsi tu, aby si vybrala peníze. Na rovinu jsem ti řekla, že víc než stovku teď nemám. Ano, mohla bych prodat své vybavení a prostě to tady zavřít, ale i tak by to stěží pokrylo dvě třetiny toho dluhu a nějaký čas to zabere…Jak… Jak to chodí dál? Když někdo nezaplatí?“ Trochu se jí zachvěje hlas a upře na tebe doširoka otevřené oči. Vidíš, že se drží silou vůle, aby neprosákla její panika napovrch. Stojí tam před tebou v nažloutlém světle osvětlení a čeká. Tvoje lékařka. Kamarádka. A teď i práce. |
| |||
„Lenoch říká: ‚Šelma je na cestě! Po ulicích běhá lev!‘“ Tvář se mi bezděčně roztáhne do širokého úsměvu, když Vratislawovi zahoří v očích ta úžasná jiskra odhodlání, co s ní vypadá jako někdo nový, jiný... a nebo konečně dokonale svůj. "Jen opatrně," řekl bych mu nejraději, když se rozohní tak, že málem nestačím zachraňovat koláčky a šálky a vlastní kalhoty, "abys se mnou ještě nemusel procházet ty 'stoky'!" Je úžasné v lidech pozorovat ty chvíle prozření, kdy pochopí, v čem by mohli být dobří. Však on cestou vychladne. Aby si to ještě u otce nepokazil přehnaným zápalem dřív, než se dostane ke slovu. A nebo možná právě ten zápal jeho otec potřebuje vidět ze všeho nejvíc! Opravdu lituju, že nebudu v těch těžkých chvílích s ním. Jak zvláštní představa, že se možná rozhoduje o celé jeho budoucnosti. "Nesmírně se omlouvám za svého přítele," pomáhám té hezké černovlásce v pruhované sukni podržet konvici - a talíř - a tácek - a ozdobný kornoutek s ubrousky - aha, tak hlavně nepřekážet. "Opravdu velice. Donesete mi ještě čerstvou vodu, prosím?" Zvyk nabírat do kaváren samá hezká děvčata nelze neschvalovat... ještě kdybych se tak odhodlal od omluv a žádostí přikročit k nějaké nezávazné lichotce, či dokonce náznaku lehké konverzace. Vypadá to vždycky tak snadné u druhých, a tak naprosto nemožně, když mám něco vymýšlet sám. Talíř s koláčky je víc než dobrý důvod nespěchat a k mé nemalé úlevě nechal Vratislaw na místě dost peněz, abych byl ušetřen nepříjemné díry do týdenního rozpočtu. Pečlivě uschovám všechno navíc, abych mu to příště mohl vrátit, a z brašny vytáhnu 'Přehled lučby čili hmotozpytu', čili někdo by měl věnovat svůj vzácný čas na sepsání něčeho aktuálnějšího, abych využil zbývající dvě hodiny před odchodem do laboratoře co možná užitečně. Moc mi ale to nabírání mouder nejde. Mám plnou hlavu Vratislawa, koláčky jsou příliš dobré, než aby nebyl hřích kousat do nich při čtení; vlastně záhy seznám, že Heinz se docela určitě nebude zlobit, když přijdu dřív. Zatímco si ještě nalévám šálek čaje vonící šepotem motýlích křídel, či jak to tam psali - občas se zdejší majitelka rozhorlí nad lístkem tak, že zní jako pomezí poezie a duševní poruchy - dumám nad nejhorším a nejlepším scénářem Vratislawovy rozmluvy. Záleží samozřejmě, v jakém rozpoložení otce zastihne. Neznám ho osobně, ale nemůže to být špatný muž, když má takového syna... Vratislawovi, tak náhle a podivuhodně ochotném vsadit všechno, v nejhorším pomůže někdo z jeho šlechtických přátel, aby si nemusel zvykat na příliš nízký standard studenta bez apanáže - a pokud ne, na mojí půdu se ještě jeden slamník také vleze, i když představa je to velice úsměvná. Dopadne dobře, vím to... to není, že bych o něj měl opravdu strach. Ještě teď jsem celý nadšený z toho, že se konečně odhodlal. K čemu další panák v uniformě, naleštěných botách a prázdnou hlavou do houfu. Jestli za sebou chce nechat stopu, musí si vybrat cestu sám. Zvládne to, samozřejmě, že to zvládne, jen bych mu moc přál, aby - tak nic, tohle vážně nemá smysl, nedokážu se soustředit. Touhle dobou už by měl doběhnout domů... Rezignovaně vrátím knihu do brašny, sním poslední sousto a vypiju poslední lok. Vzhůru za Heinzem! Snad Vratislaw alespoň pošle vzkaz, jak to celé dopadlo. |
| |||
Vskutku podivná trojice Vera De Lacey „Hmm? Na můj vkus až moc klidná.“ Zachmuří se až podivně muž v uniformě a ten druhý ho jen přátelsky poplácá po ramenou. „Ty jsi vždy věděl, jak zaujmout dámu, Samueli.“ Usměje se křivě a udělá krok k tobě. „Ano, jak říkáte, nádherná noc. Hvězdy svítí, hudba hraje a alkohol teče.“ Upije ze své sklenky, kde zbývá už jen trocha na dně. „Promiňte, teprve s druhou sklenkou mi poezie příliš nejde.“
„To tobě ani s pátou Nicolasi.“ Projde kolem něj poslední z trojice a to ta záhadná žena, která tě před tím tak zaujala. „Hmm, známe se?“ Vypálí otázku, která není zrovna z učebnic etikety. Možná tak v části takto ne.
„Nemyslím si.“ Dodá krátce Samuel.
„Ale no tak. Vy možná ne, ale já tady mladičkou dámu znám.“ Usměje se záhadně Nicolas a všichni se na něj tázavě otočí. „Jistě, známe se, že?“ Otočí se na tebe a mrkne na tebe, aniž by to ostatní viděli. „Tady lady je má dlouholetá známá. Prakticky jsme spolu vyrůstali. Ach, ty vzpomínky. Byly to vskutku divoké časy, že?“ Dopije zbytek ze sklenky, postaví se po tvém boku a pohlédne na ostatní, kteří nevypadají, že by mu cokoliv z toho věřili.
„Ehh… Myslím, že bude nejsnazší ho prostě ignorovat. Promiňte. Jmenuji se Alisson Ashby.“ Představí se ta žena. Ashby? Ashby? Něco ti to jméno říká. Ano, vzpomeneš si. Četla jsi o ní v denním tisku. Právnička Alisson Ashby. Vyhrála nějaký soudní spor v dědickém řízení jednoho zámožného obchodníka, který se přel se svou ženou o majetek po jejích rodičích. Jedna z mála žen v Jeruzalémě, které chodí k soudu mimo lavice obžalovaných nebo svědků.
„Ale no tak Alisson. Proč hned ta nedůvěra.“ Ohradí se na oko ublíženě Nicolas.
„Chmm, jestli tady lady znáš, tak pro tebe jistě nebude problém nám sdělit její ctihodné jméno.“ Odfrkne si Samuel.
„Samozřejmě. Zajisté… Ehm.“ Otočí se na tebe s prosbou v očích. „Je to lady…E…“ Formuje rty tiše různá slova a zjevně čeká, že ho v tom nenecháš. Alisson i Samuel jen pochybovačně hledí na jeho záda a ty jsi lapena v situaci v jaké si nikdy před tím nebyla. Dnes už poněkolikáté. |
| |||
Nový mechanismus Benedikt Tskilekwa Vratislaw sebou trhne, když se dotkneš jeho paže. Vytrhne ho to ze zamyšlení, do kterého se po svém proslovu zase ponořil. Otočí se na tebe, obličej bez výrazu, oči upřené do tvých a beze slova tě poslouchá. Ano, máš pocit, že tě skutečně poslouchá. Jako kdyby se tvá slova zapisovala do jeho mysli a pár koleček se přeskládalo a přeskočilo na jiné. Máš pocit, že takto je to správné. Ano, takto by si to opravil ty a tak to tedy má být.
Když domluvíš, ještě chvíli nehnutě sedí, než se mu do očí vrátí typický lesk a zamrká. „Díky, Bene. Jsi opravdový přítel.“ Usměje se a na rty se roztáhnou do upřímného úsměvu a pokýve hlavou.
„A… máš pravdu! Naprostou pravdu! Jak jsem mohl být tak slepý a nevidět to? Prostě za otcem půjdu a řeknu mu to. Řeknu mu, jak to vidím já a že na žádnou vojenskou akademii nepůjdu! Ať se klidně na hlavu staví, ale já mám svůj život a budu si ho žít, jak chci já! Klidně ať si nadává, ať si mě třeba vydědí. Nebudu dělat věci jen proto, že on si je přeje. Já chci… chci být na univerzitě a něco dokázat. Chci žít tenhle život a ne ten, který pro mne vybral on.“ Bouchne do stolu a postaví se tak prudce, až s cinkotem převrhne svůj šálek s čajem, který se rozleje po stole a ty máš co dělat, aby si před podobnou apokalypsou zachránil ten svůj.
„Jdu hned za ním!“ Skoro až vykřikne a až už se chystá odejít, když v tom si na něco vzpomene, vytáhne bezděčně z kapsy nějaké peníze a položí je na stůl, aniž by je počítal. Část mincí se rozkutálí po ubrusu, ale i tak vidíš, že je to částka, která by stačila tak na tři vaše návštěvy. V očích mu plane nově objevený zápal, když prakticky bez rozloučení vyrazí ze dveří z kavárny a nechá tě tam sedět samotného u stolu, ze kterého kapou zbytky čaje na zem.
„Ehm, pane, dovolíte?“ Přijde k tobě servírka, která začne uklízet tu spoušť, která tu po Vratislawovi zůstala, zatímco ty ještě můžeš koutkem oka za okny kavárny zahlédnout jeho postavu rychle mizející na ulici. Netrvá to dlouho a spoušť je uklizena. Ubrus nahrazen novým a dobrou zprávou je, že ti zůstaly i všechny koláčky. Dokonce i ten Vratislawův, který je takovou němou připomínkou toho, že si nebyl sám. Původně jste s Vratislawem plánovali posedět rozhodně déle a popovídat si, ale po tomto nečekaném zvratu událostí ti zbývají ještě dvě hodiny, než se budeš muset hlásit v laboratoři. Naštěstí pro tebe, peníze tu jsou a víc než dost, takže už je jen na tobě, jak s následujícími dvěma hodinami naložíš. |
| |||
Lovcem proti své vůli „Nebylo.“ Hlesnu a stále cítím vztek sám na sebe, že jsem to nestihl. Možná že jsem ani nemohl. Možná jsem dělal, co bylo v mých silách, ale tentokrát jsem prohrál. Nerad prohrávám. Hlavně ne před mužem, který drží můj osud v hrsti a nejen můj. Vydám se po jeho boku. Očividně mu nevadí že by mohl být spatřen s takovým trhanem jakým teď jsem. Nebezpečná existence, řekl by někdo. Prohlížím si Edgara od hlavy až k patě.
Vypadá jako obvykle. Černé oblečení, dlouhý kabát. Ruka na hůlce zdobená velkými prsteny. Jeho obličej je ostře řezaný a ošlehaný větrem. Krátké vlasy odpovídají držení těla vojáka. I když hádám že v armádě nesloužil už mnoho let. Alespoň ne v boji. Udržovaná bradka a oči které propalují všechno kolem. Muž, kterého si nechcete znepřátelit. Na hlavě má dnes nasazený vysoký cylindr. Dobré oblečení se k němu nehodí. Vypadá v něm… zvláštně. Vlk v ovčí kůži, dalo by se říci. Edgar je vlk. Predátor. Připravený zakousnout kohokoliv kdo se mu nepodvolí.
Přemýšlím, zda jeho muži zařídili, aby byl park dnes v noci prázdný a my měli na naši schůzku klid. Možná jsou to i oni koho vidím ve stínech lamp. Možná jsem jen moc paranoidní a možná se ve mně přesně tento pocit snaží vyvolat. Těžko říct. Jenže jsem si na vlastní kůži ověřil že někoho jako je on není radno podceňovat. Pokud nechci zase skončit za mřížemi se střenou ranou. I když myslím že tentokrát bych spíš zmizel. Nadobro.
Poslouchám a užívám si čerstvého vzduchu v parku. Bohužel ho naruší svou cigaretou. Mnoho mých spolubojovníků si tenhle zvyk vypěstovalo. Já ne. Vždy jsem cítil že by to zhoršovalo mou výdrž. Když jsem studoval flirtoval jsem se vším možným ale teď už ne. Opiová doupata a další radosti šlechty šli mimo mě i když mě tam nejeden z přátel tahal. Uvědomím si, jak pohotově pro mě musel poslat a zorganizovat tohle setkání. Stejně tak i to že mě musí neustále sledovat, aby přesně věděl, kde jsem. Sevřu ruku v pěst až mi zbělají klouby, ale nekomentuji to. Tak můj nový život prostě funguje. Proklínám se i za tuto reakci. Nepochybně si jí všimne. Nerad mu dávám munici kterou proti mně může použít.
„Hádám tedy že na ně něco čekalo na samotné palubě. Nebo se to na ně vrhlo, když nastoupili. Nejsem zoolog, ale pokud tvrdíte, že to není zvěř budu vám věřit. Kulka stačí i na zvíře. Někdo, kdo přežil? Služební, pilot, palubní personál, kdokoliv? Možná někdo, kdo naopak na místě měl být, ale jeho tělo chybí? Pokud tato informace není známá hodil by se mi seznam lidí, co se mohli v té době v sídle nacházet. Popřípadě i s adresami, kdyby bylo potřeba je najít jinde.“ Přemýšlím nad bestiální vraždou, která se tam odehrála. „Konkurenční boj, zhrzená milenka, co najmula vraha? Máte v hledáčku někoho takového? Čím víc informací budu mít tím lépe se odtamtud mohu vydat po stopách a dopadnout zločince. Jaký je postup, pokud bude vinen někdo z aristokracie?“ Poslední otázka zní nevinně a oba na ní známe odpověď. Chci ty slova ale slyšet z jeho úst. Proto jsem tady. I kdyby to byl někdo vysoko postavený mým úkolem bude ho zabít. Proto mě má na své vyděračské listině. Kdyby to bylo jinak mohl by tam poslat svoje normální lidi pracující oficiálně.
„Bude nějaká možnost se zkontaktovat přímo nebo přes prostředníka? Všechno, co mě napadá jsou čisté domněnky. Pokud něco vyplave na povrch během vyšetřování možná budu potřebovat vědět víc.“ A koho jiného bych se měl ptát, než muže který ví v Novém Jeruzalému o všem… |
| |||
"Osud se nespokojí Rty tisknu pevně k sobě, zatímco obrázek o sestře Meeksové, který se mi vytváří v hlavě je asi všechno, jen ne pěkný. Už se na nic neptám, rozhodnuta, že ona není tou správnou osobou. Nejsem hloupá, abych se vůbec pokusila posílat seznam čehokoliv do rukou mého manžela. Takovou radost, rozkoš z odmítnutí a vědomí, že snad strádám, mu nedopřeji. Naštěstí on není mojí jedinou možností, pokud... Pokud. Myšlenky na to, co bude, zanechám u prahu místnosti, do které vstupujeme. Mimoděk si přejedu dlaněmi po pažích na kolik se do mne zakousne ten nepříjemný vlhký chlad držící se mezi zdmi umývárny. |
| |||
Malé překvapení Když se na zapraží objeví holčička zachmuřím se ještě víc. Tohle vyvolává hodně otázek. Diana se nikdy nezmínila, že by měla dítě, ale mě do toho nic není. Její důvody proč to nikde nerozhlašuje jsou pouze její. Jenom jak jí vidím napadá mě spousta ošklivých věcí. Hned si představuji Fiska co by s ní všechno dokázal provést a to, že by jí jenom odvedl a prodal a aby dostal zpátky svoje peníze je ta příjemnější myšlenka. Mohla by dopadnout daleko hůř a nemá k tomu daleko. Pořád mi hlavou vrtá zda Fisk ví, že využívám jejich dovedností a naplánoval to tak schválně nebo ne. Třeba se to někdy dozvím, ale jeho se na to ptát rozhodně nebudu. V pracovně se zběžně rozhlédnu. Jenom zvyk zda jsme tu skutečně samotné. Už se mi stalo, že se mě takhle někdo pokusil dostat, ale tady by to hrozit nemělo. Zůstanu stát poblíž dveří ruce volně svěšené podél těla a na Dianinu otázku přikývnu. "Chce tři stovky," prozradím jí vyšší částky kvůli které jsem tady. "Než si to vyberu chci ale vědět proč jsi si od něj půjčovala. Nejsi hloupá. Muselo ti být jasné, že bude chtít brzy mnohem víc a nezastaví se dokud své peníze nedostane. To jsi skutečně tak zoufalá, že jsi to musela řešit takhle? Nebo je v tom ještě něco víc?" začnu na lékařku naléhat a dožadovat se nějakých odpovědí. Možná bych jí dokázala pomoct, ale záleží co mi vůbec řekne. Nestojím o to aby jí lichvář sedřel z kůže nebo na ní poslal svoje hošany. Ti by tu rozhodně jen tak nepostávali jako já a nevyptávali se. |
| |||
Luxus není pro každého Delilah Blair Flanagan „Samozřejmě, pokud vám tu něco bude tak moc chybět, sepíšete seznam, který zkontrolujeme a doručíme vašemu manželovi, aby dle svého uvážení vše schválené poslal.“ Otočí se na tebe s až blahosklonným výrazem ve tváři a ty moc dobře víš, že nejsi první, která se na tohle ptá. „Z mé zkušenosti ale vím, že nároky některých místních paniček jsou až přehnané a jejich manželé tomu také rozumí. Chybějící oblíbený parfém skutečně není věc denní potřeby.“ Ohrne opovržlivě ret a otevře dveře. Panty trochu zavrzají a před tebou se otevře pohled na poměrně rozlehlou místnost. Je vydlážděná bílými kachličkami a osvětlená několika lampami společně s paprsky ranního slunce, které pronikají skrz zamřížovaná okna. Je zde několik kovových van umístěných v pravidelných rozestupech a několik podobných umyvadel. V místnosti je zima a vlhko.
Stojí tam v sesterském oděvu jedna žena a zrovna zastavuje vodu, napouštěnou do jedné z van. Když se na vás ohlédne, uvědomíš si, že působí spíše jako dívka. Tmavé vlasy lemují ještě mladý obličej, z kterého jsou nejvýraznější asi černé oči. Vedle stolku u sebe má nějakou hromádku oblečení a složených látek. Sestra Meeksová za vámi zase zavře a zůstaneš tam s dvěma ženami.
„Sestro Meeksová.“ Narovná se žena stojící u vany a skloní hlavu, jak kdyby byla nějakou domovní služkou. Sestra Meeksová ji ostentativně ignoruje a místo toho se otočí na tebe.
„Svlékněte se. Šaty, složte a položte tam. Stejně jako všechno ostatní, co máte u sebe.“ Ukáže na jeden z chromovaných stolků na kolečkách, zatímco se vydá k vaně, do které namočí zkusmo ruku. „Sestro Bellová, co jsme si říkaly?!“ Vyštěkne a druhá žena nakrčí ramena, jako kdyby nad ní někdo prásknul bičem. „Že… že studená stačí. Myslela jsem, že alespoň trochu vlažná bude…“ Koktá se sklopenou hlavou, zatímco jí jeden z pramenů černých vlasů padá do očí.
„Nejste tu od myšlení! Ano, studená stačí. I teplo něco stojí. Stejně jako vaše výplata něco stojí. Jste tu možná nová, ale už byste se měla naučit poslouchat, co říkám, jestli tu chcete vydržet.“ Pokračuje příkrým tónem Meeksová. Dívka před ní už nic nedodává, jen přikývne a o krok ustoupí.
„Tak rychle. Možná jste zvyklá, že na vás na večírcích v Zahradách neustále někdo čeká, ale tady jste v Greenhillu. Nikdo tu na vás čekat nebude.“ Otočí se na tebe Meeksová stále ještě v ráži a ukáže na vanu, která je při bližším pohledu dosti oprýskaná a na pár místech narezlá. Voda v ní ale vypadá čistě, ačkoliv nevidíš ani náznak stoupající páry, na kterou jsi zvyklá. Stejně tak to nevypadá, že by se tu někdo obtěžoval ti s čímkoliv pomoci, nebo ti ponechat alespoň nějaké soukromí. |
doba vygenerování stránky: 0.43949198722839 sekund