Andor.cz - Dračí doupě online

Zrcadlo duše a jiných věcí

♫♫♫

Sakra, sakra, sakra. Není to tu. Zírám na prázdnou schránku. Podívám se na hodiny a je jasné že nemám moc času. Co by to bylo za den, kdyby všechno šlo hladce. Vyrazím. Podívám se na hodinky a ručička se až moc rychle točí vstříc konci.

„Co myslíte profesore, kdybych se vás zeptal tak byste to možná taky ocenil.“ Minu tělo a podívám se na jeho prázdné oči. Neodpoví. Ne že bych čekal něco jiného.

Dostanu se k výtahovým šachtám a zacvaknu lano na místo. Kabát za mnou během okamžiku vlaje, jak se řítím nahoru. Počítám. Jsem tu vyskočím do chodby. Nikde nikdo. Skvěle. Vyběhnu dál.

Prásk, prásk, prásk…

Zapadnu zpátky do chodby. Krvácím, cítím odraženou střepinu někde v mase. Vydechnu. Opřu se o zeď. Je konec? Podívám se na hodinky. Ještě ne. Vytáhnu zrcátko. Stojí tam a míří mým směrem. Pokud se vykloním rozstřílí mě na kusy. Nadechnu se a snažím se přemýšlet, uklidnit se. Další zranění moje myšlenky rozhazuje do všech stran. Od kdy s sebou to zrcátko vlastně nosím?

Tik, tak, tik, tak…

Výbuch otřese okolím. Samuel jen tak chytí plecháček s kávou, aby se nerozlil po dřevěné bedně, na které leží balíček karet.

„Zase odstřelují zemi nikoho?“ Položí řečnickou otázku.

„Prý zahlédli několik průzkumníků nepřítele.“ Odvětím a vyložím na stůl další kartu do sloupce.

„Hloupost, nikdo se jí nesnažil překročit už měsíce.“ Upije Samuel kávy.

Není ostatně nic snazšího než se podívat. Sáhnu do batohu, co leží na dřevěné podlážce a vyndám zrcátko, vytáhnu skládací rukověť a nastavím ho tak abych viděl nad zákop. Kilometry zničené země a tam někde sedí podobní jako my se Samuelem. Čekáme až se velení rozhodně že nás pošlou do mlýnku na maso. Nikde nikdo, jen kouř z místa, kam dopadly střely.

 „Co jsi čekal že uvidíš tankovou brigádu nepřítele?“ Ušklíbne se Samuel.

„Pořád lepší než tvůj obličej. Jen se podívej.“ Namířím zrcadlo na něj.

Oba se smějeme. Smějeme se, dokud můžeme. Protože každá hodina může být ta poslední.

Tik, tak, tik, tak…

Zatřepu hlavou. Kdepak Jacobe, nevracej se do minulosti. Vydechnu. I když zranění nevnímám tyhle krátké výpadky mě mohou stát život. Cítím, jak mi na čele perlí pot. Stres i rány si vybírají svou daň. Jsem téměř v pokušení vyběhnout jim vstříc a prostě zkusit kdo z koho. Jenže i když mě netrefí odražené střely mě roztrhají na kusy. Odražené střely, zatracené odražené…

Tik, tak, tik, tak…

„To jako vážně?!“ Vidět Edgara v takovém běsu je děsivé ale rozhodl jsem, že dnes mě nezlomí. „Jak tohle mohla být nehoda!“

„Naverboval jsem mě kvůli mé moci. Neznáte jí, neznám jí ani já. Prostě musíme uznat, že se teprve dozvídáme její úskalí.“ Sedím v křesle a kouřím. Cigarety mám v koutku, aby Edgar neviděl, že se mi třesou ruce. Chladný tón a lhostejný výraz. Nesmím dát najevo slabost.

„Zabil jsi jednoho za našich agentů Jacobe!“ Rudne a já si uvědomuji že provokuji jednoho z nejnebezpečnějších mužů Jeruzaléma. Vlastně mi to vůbec nevadí. Naopak se ve mně mění frustrace na vztek.

 „Znovu podotýkám že za to nemůžu! Nečekal jsem, že střely můžou skutečně reagovat jako světlo. Kdyby ten zmetek, kterého jsem zabil nestál v šatně před obrovským…“

Tik, tak, tik, tak…

…zrcadlem, dojde mi. Ušklíbnu se a odlepím od stěny. Položím své zrcadlo ke stěně. Je o něco větší, než dlaň ale snad to bude stačit. Natočím se tak abych je viděl. Zamířím svou zlatou zbraní. Snažím se vypočítat úhel musí to vyjít. Po pár střelách se nepochybně roztaví. Neptejte se mě, jak to funguje. Věda je na andělskou magii pořád krátká. Svět ale pořád fyzikální zákony uznává. Namířím a stisknu rty. Začnu pálit světelné střely tak aby se jako světlo odrazily na mé nepřátele. Minout bude těžké, zabít všechny nemožné. Počítám, ale že to mezi nimi vyvolá paniku. Jakmile je u stěny jen očouzená, opečená troska vyrazím já. Druhá zbraň se zhmotní okamžitě. Bez míření, obouruč pálím do chodby. Tohle skončí dvěma způsoby. Umřou oni nebo já. Pokud nestihnu svou misi stejně umřou všichni. Ne, zabiju je a vyrazím dál a zničenou připomínku jiné války nechám za sebou. Těch válek je poslední roky nějak moc…

Tik, tak, tik, tak…