Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Nečekaně klidný spánek Delilah Blair Flanagan Spánek si pro tebe přijde rychle. Na jazyku ještě cítíš těžkou chuť červeného vína a na tváři tě šimrají Alexanderovy vlasy, které jsou stále oproti tvým ve výraznějším odstínu rudé. Tentokrát ti ani hlavou neprobleskne ta obava, že bys mohla v nevědomí klesnout pod hladinu. Nechat něco jiného vynořit se napovrch místo tebe. Avšak… To příjemné teplo vkrádající se ti pod kůži nic takového nedovolí. Je to jako sedět u ohně a nasávat jeho horkost, a přitom je za tím víc. Zdá se ti, že vnímáš, jak prosakuje hlouběji a hlouběji, skrz kůži, do masa a… Ale to už se ti zavřou těžknoucí víčka a svět se rozplyne v šeru.
☩
Pomalu se probouzíš. Ležíš pod vyhřátou přikrývkou a skrz okno s poodhrnutými závěsy sem dopadají sluneční paprsky, jenž vykreslují ostré zlatavé čáry po pokoji a jeho vybavení. Jedna z nich se ti právě přiblížila k nosu a zavřeným očím a nejspíše jí vděčíš za probuzení. Cítíš se odpočatě. Až je to s podivem, protože poslední dny jsi stále nosila na ramenou tu tíhu nepřirozené únavy. Ta je však už dnes pryč. Nesršíš tedy zrovna energií, ale alespoň tě nic netíží a probouzíš se s čistou hlavou. Jen po chvíli si uvědomíš, že pod přikrývkou je sice teplo, ale ne až tak… Někdo tam totiž chybí.
Když se otočíš, uvidíš, že postel vedle tebe je prázdná. Polštář je však zmačkaný a cíp přikrývky visí přes protější okraj postele, jak z ní nejspíše někdo vstával. Ložnice se zdá prázdná. Nikde Alexandera nevidíš. Všimneš si však, že jeden z jeho kufrů, které si sem tak svědomitě včerejšího večera odnosila, je otevřený.
Náhle se ozve tiché cvaknutí kliky a z koupelny vyjde zamyšleně se tvářící Alexander. Tentokrát se drží na nohou rozhodně jistěji než předešlého dne a dokonce vidíš, že se zvládnul i sám obléknout do volnějšího oděvu.
Knoflíčky bílé košile má stále ledabyle nedopnuté, ale nikde nevidíš, že by jí prosakovalo něco ze zranění schovaných pod vrstvou obvazů. Ještě za chůze si otírá do bílého ručníku zapomenuté zbytky holící pěny z tváře, když v tom se zastaví, jakmile si uvědomí, že už nespíš a místo toho jej sleduješ.
„Del… Dobré ráno.“ Pousměje se a přehodí ručník o opěradlo jedné ze židlí. „Nevzbudil jsem tě doufám.“ Pokračuje, zatímco se vydá k posteli, ve které stále ležíš. Na jeho pohybech vidíš, že jsou o poznání jistější než včera. Už jen to, že zvládne jít sám, značí, že se jeho stav výrazně zlepšil. Přesto si všimneš, jak se pohybuje pomaleji. Opatrněji. Chůze postrádá jeho typickou lehkost a ráznost, avšak… To je teď asi to nejmenší, co by vás mělo trápit. Vypadá totiž rozhodně zdravěji. Nejspíše další z generálových talentů, na které dost možná už narážel Daniel.
Voják musí být vždy připraven vyrazit do boje.
„Ah, přispala sis.“ Posadí se trochu ztěžka vedle tebe na kraj postele. Cítíš z něj vodu po holení vonící svěže mátou a begamotem, vlasy má sčesané a prosté zaschlé krve. Ostatně je patrné, že se zastavil v koupelně, aby se dal alespoň v rámci možností zase trochu do pořádku, zatímco si spala. „Rád bych podotknul, že naše dohoda se týkala pouze včerejšího dne.“ Odkašle si diplomaticky. „Jsem rád, že jsi dorazila v pořádku.“ Nakloní se k tobě, aby tě krátce políbil, než se zase odtáhne a se zapřením o matraci postele se narovná v zádech.
„To víno, co donesl Daniel, nebylo špatné, že? I když nečekal jsem, že najdu prázdnou lahev zrovna v koupelně. A pouze lahev.“ Povytáhne obočí, zatímco mu zajiskří v černých očích. Je jasné, že některé věci si dovedl domyslet. Ostatně znáte se už… no je to komplikované.
„Asi to byl dlouhý den, že?“ Dodá nakonec smířlivě, zatímco si trochu pohodlněji poposedne. „Jak se dnes cítíš?“
| ||
| |||
 | Klidný večer Tóny písně se proplétají tichem a zanechávají ve mne to zvláštní tklivé prázdno. Připomínají mi, jak moc se všechno změnilo. Že to nejsou moje prsty, které kloužou po černobílých klávesách a kdo ví, zda vůbec ještě někdy za klavír usednu. Přesto… Všechny tyhle myšlenky odsunu stranou, když poberu hned několik kufrů a vykročím chodbou pryč od výtahu. Rozhlížím se kolem sebe ve snaze odhadnout, které dveře budou ty správné a… Vůbec to není tak lehké, jak bych si přála. Tyhle… Nebo ty vedle? Anebo… Nakonec se mi podaří odhadnout ty správné – tedy aspoň v to doufám. Ostatně ve chvíli, kdy vezmu opatrně za kliku a dveře pootevřu, tak zaváhám.
Šero, které v pokoji panuje mne překvapí stejně jako to, že… Alex spí? Tedy… Je to dobře, že opravdu odpočívá a spí, nicméně jsem to… Nečekala. Chvíli váhavě stojím na prahu místnosti a přešlapuji z nohy na nohu, jak si najednou nejsem jistá… No, nakonec vejdu dovnitř a odložím kufry kousek ode dveří. Alex se v posteli pomalu ani nepohne, do ticha zaznívá jen jeho hluboké poklidné oddechování. To je ostatně jediný důvod, proč ho nejdu zkontrolovat, protože… Hm. Neprobudím ho dokonce ani poté, co se ještě dvakrát musím otočit pro zbytek kufrů.
Vypadá to, že rozhovor s Danielem musel být opravdu… Vyčerpávající. Hm. Ostatně pohled na stůl, kde stojí nedopitá láhev červeného vína mne přiměje kratičce povytáhnout obočí. Pomalu se přesunu ke stolu, skoro to vypadá jako večeře, co tu na mne čeká. Opatrně odklopím poklop a skutečně. Na talíři je jedna netknutá porce hovězího svíčkové. Ztěžka polknu a viditelně zaváhám. Na jídlo nemám sebemenší chuť, avšak žaludek se mi při pohledu na jídlo svírá a v jednu chvíli mi v něm táhle zakručí natolik nahlas, až mám strach, že to Alexe probudí.
A tak se ke stolu posadím. Husté šero v místnosti mi nevadí, sedím tam potmě. Sice rozliju trochu vody po stole, když si nalévám, ale příliš se tím netrápím. Vypiju dvě sklenice a navzdory sním polovinu porce, která tu na mne čeká. Ne snad, že by to nebylo dobré, vlastně… Určitě je to dobré, ať už to vařil Daniel nebo kdokoliv jiný, jen…. Víc… Víc do sebe zkrátka nedokážu dostat. Jen tuhle záchovou dávku nezbytnou pro aspoň nějaké uklidnění žaludku.
Nakonec vylovím z jednoho kufru košili na spaní společně s dalšími věcmi, které potřebuji a navrch k tomu cestou vezmu ještě láhev s červeným vínem, se kterou se v koupelně zavřu. Až tady rozsvítím měkké světlo jedné z plynových lamp a vše opatrně odložím kolem umyvadla. Bez dalšího otálení dám napustit vanu horkou vodou, která… Která je až zbytečně moc horká. Přemýšlivě svraštím obočí, tohle se mi dlouho nestalo, nicméně… No, trocha studené vody celý ten problém vyřeší. A já ze sebe konečně můžu stáhnout oblečení, ve kterém jsem už více jak den a naházet ho na jednu hromádku vedle vany, zatímco láhev s vínem postavím na její okraj, abych na ni snadno dosáhla.
Vodu promíchám s vonným olejem a v další chvíli zmizí až po krk pod hladinou. Tohle… Tohle je tak moc příjemné až si to ani nezasloužím… Nějakou chvíli tam zkrátka jen ležím, oči mám zavřené a prostě… Prostě jen dýchám a občas to proložím lokem vína přímo z láhev. Je mi jedno, jak to vypadá, není tady nikdo, kdo by mne za to soudil. Ležím tam nakonec dost dlouho na to, dokud se konečně po těch hodinách a hodinách neuvolním. Ani pak z vody jen tak nevylezu. Pečlivě ze sebe smývám celý tenhle i včerejší den, z kůže i vlasů. Je to jako rituál, který mi pomáhá vydechnout a oprostit se od všech těch zbytečných myšlenek i vzpomínek, kterými se celou dobu tak zdatně mučím.
Kombinace horké vody a červeného vína je opojná, dost na to, abych z vody vylezla až v okamžiku, kdy začne chladnout. I tak mi vlastně… Není zima. Dokonce ani tehdy, kdy sedím na jejím okraji a ručníkem si suším mokré vlasy. Oblečení i láhev nechám společně se vším ostatním v koupelně, jen ještě vklouznu do košile. Jemná splývavá látka příjemně klouže po kůži a já se cítím… Vlastně… Celkem dobře. Něco, co jsem od dnešního dne už ani neočekávala.
Zhasnu světlo a vylezu z koupelny. Dost možná se snažím být co nejvíce potichu zbytečně, Alex stále tvrdě spí a vypadá to, že dosud vůbec nezaznamenal, že jsem se už vrátila. Pousměji se při pohledu na jeho klidnou spící tvář zabořenou do polštáře. Takřka po špičkách obejdu postel a nazvednu přikrývky, kterými je Alex poctivě přikrytý, abych mohla zalehnout vedle něj…
Tiché zamručení na sebe nenechá dlouho čekat a přes bok mi sklouzne jeho ruka a už nezmizí. Přeci jen se ještě pohnu, abych se k němu opatrně přitulila o to blíže. A navzdory tomu, že mi do teď vlastně nebyla vůbec zima… Tak teprve nyní si připadám, že mi je příjemně teplo, jak se ta nezaměnitelná horkost, kterou nikdy nic nedokážeš nahradit, vsakuje skrze kůži úplně všude. S dlouhým spokojeným výdechem přivřu oči a konečně nechám to všechno… Daleko za sebou… | ||
| |||
| Dlouhý den Delilah Blair Flanagan Chodbou kolem se line tichá melodie klavíru, která je nezvyklým uvítáním. Tehdy doma… Jakkoliv dávno se to zdá, si byla jediná, která hrála na hudební nástroj. Tohle příslušelo tedy vždy tobě. Ale dnes nejsi doma a vlastně už si na klavír pořádně nehrála ani nepamatuješ. Snad je to věc, která se nezapomíná, protože by byla skutečně škoda, kdyby všechny ty hodiny strávené za klaviaturou přišly vniveč. Přesto… Teď máš plno jiných a důležitějších starostí.
Pobereš tedy vše, co zvládneš a vydáš se cestou k ložnici. Párkrát zaváháš, jestli jdeš správně, ale nakonec najdeš dvojici dveří patřících právě vaším dočasným ložnicím. Musíš si pár kufrů položit na zem, abys mohla vzít za kliku a přivítá tě… ticho. Místnost je zalitá šerem a všechna světla jsou zhaslá. Tam na posteli si všimneš siluety postavy schované pod přikrývkami. Alexander klidně spí a jeho spánek bude viditelně docela tvrdý, protože ani tvůj příchod jej neprobudil, a to měl bývalý generál často dost lehké spaní.
Na stole si všimneš, že je tác s jídlem. Karafa s vodou, a dokonce lahev červeného vína, která je z poloviny prázdná. Alexanderův talíř nevidíš, ale vzhledem k tomu, že zde ani není sklenka se zbytky vína, někdo musel nádobí uklidit. Pod klošem najdeš poměrně chutně vypadající večeři. Hovězí svíčková se silnou omáčkou a zapečenými bramborami.
Je to už spíše studené než teplé, ale stále to voní lákavě. Zvlášť, když se více než den opomíjený žaludek připomene. Těžko říct, jestli tohle vařil přímo Daniel, ale představa jeho v kuchyni, jak něco takového dává dohromady, se zdála snad ještě zvláštnější, než kdyby vám měl převlékat postele.
Ať už se rozhodneš najíst se nebo ignorovat hlad, tvá další cesta vede do koupelny, kterou za chvíli zalije záře plynového osvětlení, do které se začnou proplétat stužky páry stoupající z horké vody. Tohle je skutečně příjemné. Snad možná až moc horké? Asi tu má Daniel skutečně výkonný systém ohřevu vody. Musíš si připustit trochu studené vody, aby byla vana pro tebe příjemná a pak se rozhostí ticho přerušované jsem sem tam šplouchnutím vody.
Vonné oleje se rozvoní po koupelně a tobě napětí ze svalů, které se tam nahromadilo za posledních pár dnů, začne konečně odplouvat a rozpouštět se v příjemném teple. Voda z tebe sice hříchy nikdy nesmyje, ale to nic nemění na tom, jak příjemný moment to po všech těch zážitcích je.
Převléci se do něčeho čistého a vhodného ke spánku už není problém, když tu máš dovezené vaše věci z hotelu. Jemná látka stále vonící orientem zašustí kolem uší a ty vyjdeš z koupelny osvěžená a příjemně unavená. Z mokrých rudých vlasů kape voda, ale ani tak ti není chladno.
Alexander v posteli skutečně tvrdě spí. Pravidelně oddechuje a tvář má konečně prostou jakýchkoliv ustaraných vrásek nebo bolestivých grimas. Vypadá tak klidně a svým způsobem… spokojeně. Dokonce ho nevzbudí ani tvůj příchod, pouze když vklouzneš do postele za ním a zavrtáš se pod těžké přikrývky, lehce se pohne a s tichým zamručením, přes tebe přehodí svou ruku jako už tolikrát před tím. Pod přikrývkami je vyhřáto, skoro až horko, ale to nakonec nevadí. Po velké části dne v chladu a o samotě, je to více než příjemná změna. Doslova cítíš, jak tě to teplo obejme a začne se do tebe vsakovat jako voda do vyprahlé země. Je to lepší než horká koupel, než den pod rozpáleným dvarackým sluncem, než cokoliv… protože tak to má být.
| ||
| |||
| V oblacích Chvíli tam jen stojím s hlavou zvrácenou směrem k obloze, ze které se líně snáší těch pár sněhových vloček. Žádné husté sněžení, spíše poslíčci zimy, ve kterou se podzim nemilosrdně přehoupl. Ruce nemám výjimečně vražené v kapsách ani se nechoulím zimomřivě v kabátu. Na prchavý okamžik si dovolím s dlouhým výdechem přivřít oči. Jako bych to byla já a zároveň nebyla. Nechápu to. Co se změnilo? Jako… Jako by se mnou bylo něco jinak. Špatně? Nejsem si jistá, dokonce ani tím, zda by mne to mělo děsit nebo ne. Je to skoro jako… By ve mne zemřel ten další malý střípek Delilah…
Z pochmurných úvah i myšlenek mne vytrhne hlas kočího, kterému se stále nezdá mé přání, aby mi s těmi kufry pomohl zrovna sem. Krátce se zarazím, nicméně mi ani jeho pochybnosti nezabrání v tom, abych došla ke dveřím a odemkla je klíčem, který jsem dostala od Daniela. „Ano, jsem si tím naprosto jistá,“ poznamenám s lehkým pokrčením ramen, což muž už nemůže nijak rozporovat. Takže Galilejská věž… Teprve až poté, co muž ten název vysloví, tak si spojím to jméno s tímhle místem. Jistě. Nikdy by mne nenapadlo, že se podívám do jejích nejvyšší pater a budu tam i přechodně bydlet.
Neustále na sobě cítím jeho pohled, avšak tentokrát mne už tolik neznervózňuje. Snad za to může ten dlouhý den na cestě ve společnosti jen svých vlastních myšlenek, který byl nakonec celkem dost únavný na to, že jsem celé odpoledne vlastně jen proseděla v kočáru. Těžko říci, co si o mne musí myslet on… To, jak vypadám. Co mám na sobě. Že mne vezl do obyčejného hotelu mimo Zahrady a nyní mne vykládá u soukromého vchodu do Galilejské věže. No… V tom lepším případě jsem milenka, které se dostalo pozvání od pána domu. Opět. V jednu chvíli, když se náš pohled střetne, cynicky se ušklíbnu. Jak by se asi tvářil, kdyby věděl, že veze lady Vernier? Milenku samotného zesnulého radního Farnhama. Snad by se pak už ani ničemu nedivil… A co teprve, kdyby jen tušil, že tu pomáhá nosit kufry ženě, která během pár minut vyvraždila místnost plnou bohatých a mocných lidí, lidí, které rozhodně bude někdo citelně postrádat.
Předám muži peníze a jen mlčky kývnu hlavou namísto rozloučení. Pak už ho jen vyprovodím pohledem ven a sama přeskládám věci do výtahu. Jsem tu jen já… Když otáčím klíčem v ovládacím panelu výtahu, připadá mi to skoro až… Neskutečné. Podivné. Že to celé proběhlo tak hladce, bez komplikací a zbytečných zdržení. Po tom všem mi připadá zvláštní, když věci jdou podle plánu. Jsme z toho nesvá, protože mne to nutí neustále vyhlížet tu chvíli… Kdy se to pokazí. Musí přeci taková přijít, ne?
Namísto toho s sebou ovšem výtah trhne a po chvíli jízdy se přede mnou otevře pohled na noční město. Dlaní se mimoděk dotknu skleněné stěny a tváří se přiblížím takřka až k ní. Hledím ven a na okamžik mi ten výhled připomene jeden zasněžený balkonek v horních patrech Jeruzalémské opery. Zdá se to tak dávno… Je to pěkná vzpomínka. Má oblíbená… Tehdy mne poprvé objal a mne to připadalo tak děsivě moc… Správné…
Výhled na gotické věže a tisíce světel bez varování nahradí šedivá mlha. Ustoupím od prosklené stěny tak prudce, div nezakopnu o jeden z kufrů a neupadnu. Srdce se mi na okamžik rozbuší a dech zhrubne, jak se tenhle pohled skrze mraky prolne se zcela jinou vzpomínkou. Na ocelově šedivou oblohu a hustá mračna ukrývající těla mohutných leviathanů plujících skrze ně… Jen ztěžka polknu a schoulím se v rohu výtahu. Od toho okamžiku mi cesta nahoru připadá nekonečně dlouhá. Jakmile se tak výtah zastaví, tak vděčně otevřu dveře a zhluboka se nadechnu.
Pohledem přelétnu prázdnou chodbu, kterou se line jen tichá hudba. Daniel… Hraje? Vypadá to tak… Díky tomu vím, kde ho najít, přesto se nerozejdu směrem k salonku s klavírem. Ne, namísto toho popadnu pár kufrů a vynesu je z výtahu až k věšáku. Nakonec tam přetahám všechny naše zavazadla a klíč od výtahu schovám do kapsy kalhot. Svléknu se z Danielova kabátu, který pověsím k ostatním, stejně jako kašmírovou šálu. Zvuky klavíru se dál nesou chodbou a rozrážejí tak to dokonalé ticho, které by tu jinak panovalo…
Snad minutu tam stojím u kufrů a přemýšlivě na ně hledím. Asi bych měla říci Danielovi a rovnou mu vrátit ten klíč, ale… Ale ne. Nechci ho opět rušit. Nakonec… Tohle zvládnu sama. Aspoň se unavím, snad dost na to, abych si po tomhle výletu dala už jen horkou vanu, vlezla si do postele k Alexovi a prostě a jen usnula…
Jakmile se tak rozhodnu, tak poberu tolik kufrů, co jsem schopná unést a ověšená zavazadly se vydám ke dveřím ložnice, kde by na mě měl čekat Alex.
| ||
| |||
| Vzhůru do noci Delilah Blair Flanagan Pár vloček nesměle zatančí kolem tebe v mrazivém vzduchu, zatímco čekáš ve světle plynového osvětlení, až drožkář složí první z kufrů. Je to vlastně pěkný pohled. Zvlášť, když ti není snad poprvé v životě zima, a nakonec se nemusíš bát i vleklého nachlazení jako dříve. Tentokrát by sis tu jeruzalémskou zimu snad i dokázala užít se vším všudy. Snad jen kdyby byly okolnosti příznivější…
„Dovnitř? Opravdu?“ Všimneš si jistého zaváhání, když kmitne trochu zaraženým pohledem mezi tebou a nenápadným vchodem, ke kterému jej vedeš. „Jste si jistá, že tohle je správný vchod do Galilejské věže? Tedy… se vší úctou madam, myslím, že ten by měl být z opačné strany z Aldred Road.“ Osmělí se nakonec natolik, aby na tebe promluvil, avšak záhy mu další možné připomínky zůstanou nevyřčené na jazyku, protože mosazný klíček vklouzne do zámku a ty hladce otevřeš dveře vedoucí dovnitř.
„A nebo máte pravdu…“ Zamumlá muž spíše sám pro sebe a ještě jednou si tě přemýšlivě prohlédne, než si pohodí kufry v rukou a vykročí za tebou. Jeho pohledu už se prakticky nezbavíš po celou dobu, co ti pomáhá složit těch několik kufrů k zdobenému výtahu. Je na něm patrné, že je tady rozhodně poprvé. To, jak se rozhlíží kolem vás. A stejně tak pozoruje i tebe. Avšak nezdržuje, a to je hlavní. A tak je brzy vše na svém místě a ty mu můžeš zaplatit za jeho skoro půldenní služby. Vlastně velkou část odpoledne si strávila v kočáru. Částka to tedy není rozhodně malá a pro jistotu ještě něco přihodíš. Přeci jen sis nemohla na jeho služby stěžovat. Snad jen, kdyby po tobě tak okatě nehleděl.
„Děkuji převelice, madam… Tak pěkný večer.“ Vezme si od tebe vcelku vděčně nabízený obnos, než vykročí pryč z věže. Ještě jednou se po tobě ohlédne než se za ním vstupní dveře zabouchnout. A tobě nezbývá nic jiného než natahat kufry do výtahu. Naštěstí jeho kabina je poměrně prostorná, takže se v ní bez problému směstnáš i s komínkem zavazadel. Pak už jen stačí vložit kouzelný klíček do klíčové dírky na ovládacím panelu a pohnout dvojicí pák až do nejvyšší polohy.
Vzhůru do oblak.
Opět se ozve krátké zacvakání složitého mechanismu, než se kabina s trhnutím rozjede vzhůru. Nejdříve kabinu osvětluje jen dvojice lamp, avšak po chvíli… Se vynoříte do částečné prosklené části výtahové šachty a začnete stoupat vzhůru.
Vidíš široké ulice Zahrad, které svítí naoranžovělou září a kolem nich se tyčí majestátní vysoké městské budovy, jenž jsou však v porovnání s Galilejskou věží stále jen titěrnými trpaslíky. Spousta věží i věžiček vybíhá nad budovy, ale brzy se dostaneš i nad ně. Nakonec se s tebou může rovnat pouze jen několik nejvyšších věží, které se sem tam tyčí nad panorama města jako černé sloupy ozářené jen pár sporadicky roztroušenými světýlky. Dokonce pár takových vidíš i na nebi, jak se drží pod těžkými ocelově šedými mračny, pod kterými krouží a míří na přistání nebo do dalekých krajin. Možná nakonec bylo těch pár vloček, které už stihly roztát na ramenou tvého kabátu, posly něčeho většího.
Nový Jeruzalém se táhne, kam až tvé oko dohlédne. A čím výše jsi, tím vzdáleněji si připadáš od toho všeho… tam dole. Jako kdybys vstupovala do jiného světa. Zbaveného starostí tam dole. Daleko od všeho a všech. A pak… během mrknutí oka pohled na město zmizí. Není to ale tím, že by snad výtah zastavil na místě, ale vjedete do hustých mračen, které takto z blízka připomínají šedavou skoro až černou mlhu nebo snad dým.
Ještě chvíli to trvá, než nakonec ucítíš, jak výtah začne zpomalovat a mechanismus jej s jistotou dobrzdí do posledního patra. Otevřeš dveře a před tebou se otevře známá chodba. Tam kousek vidíš viset pár Danielových kabátů a zbytek jeho zimní garderoby. Sám pán domu tu nikde není. Nečekal na tebe celé odpoledne a těžko říct, zda ví, že jsi zde.
Není tu však ticho, které bys tu čekala. Opět se chodbami line tichá melodie klavíru, ale jinak bys zde kohokoliv hledala těžko. Alexander se tu nikde nepotácí v noci po chodbách a nebýt hudby, je zde snad i dokonalé ticho.
| ||
| |||
| Zpátky do bezpečí Přistihnu se, že od recepce k pokoji div neutíkám. Od toho nevyřčeného, co zůstalo viset ve vzduchu od okamžiku, kdy ta žena zmínila Noaha. Sama neudělám nic, abych to rozpačité napětí rozbila, jen zaplatím požadovanou částku za apartmán a bez dalších slov se vydám do pokoje. Bez váhání či zbytečného rozhlížení se po chodbě odemknu pomocí klíče, který naštěstí nezůstal v mém starém kabátu a rychle vejdu dovnitř. Pro jistotu za sebou opět zamknu a klíč nechám v zámku.
Pohledem přejedu po pokoji, který vypadá stejně jako když jsem z něj odcházela. Kdo ví, jestli se tady Alex vůbec zastavil, vlastně jsem se ho na to ani neptala. I kdyby, tak se tady nemohl zdržet příliš dlouho. Ostatně jeho věci se nepovalují po pokoji, jen ty moje. Snad bych se mohla rovnou převléknout, ale… Ale ne. Žádné zbytečné zdržování se, tohle všechno počká. Začnu tak snášet kousky oblečení a bez ladu a skladu je cpát do jednoho z otevřených kufrů.
Přesto… Párkrát se zarazím. Přísahala bych, že jsem tu knihu neodkládala zrovna… Sem… A tu sukni jsem přeci nedávala… Hm… Mám z toho… Nevím. Jakmile si všimnu jedné věci, která mi nesedí, tak to pak vidím všude. Zvláště když procházím koupelnu, abych z ní vzala všechny ty lahvičky a věci denní potřeby, které prostě… Jako by někdo… Jako by někdo na všechny ty věci sahal, bral je do rukou a pak se je snažil vrátit na stejné místo, ze kterého je sebral. Anebo… Ne? Možná tu byla jen pokojová služba, možná jsem prostě jen přetažená. Po tom všem, kdo by se by mi divil? Navíc… Nic nechybí. Myslím. Na druhou stranu, co by také mělo chybět, abych to poznala? Hm. Nakonec… Je tak snadné najít argumenty, proč to hodit za hlavu a netrápit se tím, nicméně ten vlezlý nepříjemný pocit už nezmizí. Ne, ty ledové cizí prsty mi stále kloužou po zátylku a nutí mne všechno do kufrů prostě jen naházet, zacvaknout přezky a o víc se nestarat.
Chci jediné – pryč odsud. Zpátky do bezpečí věže a ložnice, ve které na mne čeká Alexander.
Navíc s tím, jak se venku už pomalu šeří… Nelíbí se mi, že budu muset jet večerním Jeruzalémem a k věži dorazím až za tmy. Ta cesta sem přeci jen zabrala o něco déle, než jsem čekala. Ale… S tím už stejně nic neudělám. V koupelně se jen napiju trochy vody a začnu snášet kufry do hotelové haly k recepci. V mezičase rovnou vyběhnu ven mávnout na kočího, že jsem připravená a může začít nosit do kočáru. Těch zavazadel opravdu není málo a já začínám tak trochu litovat toho, že jsem toho balila tolik. A taky že jsem nakoupila tolik nových knih…
„I vám. Ah… Ano, užila. Byl to… Příjemný pobyt. A děkuji za ty snídaně, byly dobré,“ rozloučím se s ženou na recepci, když popadnu poslední kufry, mezi kterými je ten prostřelený s mými rukopisy, co si hodlám vzít k sobě do kočáru a vyjdu společně s kočím ven. Od úst mi jdou obláčky a všimnu si, jak se kočí ošije, když vyjde z toho tepla ven… Na mráz? Mrzne? Nebo? Na okamžik se zarazím a zamračím se. Kabát mám rozepnutý a šálu jen ledabyle přehozenou kolem krku, měla… Měla by mi být zima, ne? Zvláště když uvnitř bylo tak přetopeno. Nicméně… Ne. Je mi nečekaně dobře. Je to tak… Zvláštní. Přistihnu se, že stojím i s kufrem před kočárem a zamyšleně se rozhlížím kolem sebe – pohledem kloužu po lidech choulících se v kabátech, po všech těch červených nosech.
Ze zamyšlení mne vytrhne hlas kočího. Vše je naloženo, můžeme vyrazit. Řeknu mu adresu, na kterou mne má zavést, vlastně jen kousek od místa, kde jsem nastoupila a pak už bez dalších prodlev nastoupím do drožky a kufr položím vedle sebe. Pozoruji ulice zbarvující se sytými paprsky zapadajícího slunce i houstnoucí šero, které postupně začínají prozařovat rozsvěcující se plynové lampy veřejného osvětlení. Dokonce to vypadá, že cestou začne sněžit…?
Nakonec mne ta dlouhá cesta v kombinaci se všem těmi těžkými myšlenkami, co na mne uvnitř tichého kočáru nemilosrdně útočí ze všech stran bez možnosti úniku, ukolébá do toho mělkého spánku divokého zvířete, kdy mne budí každé výraznější poskočí kočáru či hlasitý zvuk zvenčí. Cokoliv, co mému podvědomí připadá podezřelé. Cesta tak nakonec uteče o něco rychleji, jak jí část prodřímám na kufru se šálou namísto polštáře. Trochu mne tak překvapí, když kočár zastaví s tím, že jsme už na místě. Neubráním se krátkému zazívání, než vylezu i s kufrem ven. Protáhnu se a očima přelétnu prostranství ulice, než nakonec zvednu hlavu k věži tyčící se přímo nade mnou. Z nebe se líně snáší bílé sněhové vločky a všechno působí tak... Idylicky... Dlouze vydechnu a snad se i vůbec poprvé za celou cestu krátce pousměji. Slovy se nedá popsat, jak moc se mi uleví. Zvládla jsem to. Stačí už jen vyvézt věci nahoru a bude to za mnou…
„Ano, tady,“ odpovím drožkáři bez známky zaváhání. Pohledem přelétnu od jeho rukou ke svým. Ne, pořád je mi dobře, nemám potřebu se choulit do kabátu a utahovat si šálu kolem krku. „Ah, pokud byste mi s nimi pomohl i dovnitř, byla bych vám opravdu vděčná… Tedy, nejdříve srovnáme účty,“ vybídnu ho. Za to nošení kufrů mu nechám i patřičný obnos navíc, za pomoc jsem opravdu vděčná. Sama poté popadnu dva kufry a vydám se ke dveřím vedoucím do věže. Odemknu a dveře otevřu dokořán.
„Vezměte je prosím až tam dozadu, k tomu výtahu, prosím,“ ohlédnu se ke kočímu. Samotného ho to nosit nenechám, sama ještě poté vezmu ty lehčí zavazadla, pouze těžké kufry nechám na něm. Do výtahu si je pak už zvládnu přetahat sama.
Nakonec mne už ani tolik netrápí představa malé výtahové kabiny, jak moc se těším až budu nahoře. Vysoko nad městem. Jaký bude asi pohled z výšky na noční Jeruzalém? Určitě krásný… | ||
| |||
| Nejistota Delilah Blair Flanagan „Ehm… jistě… tak tedy účet.“ Dostane ze sebe recepční, u které není těžké nevšimnout si jistých rozpaků. Ostatně ty na tom nejsi o mnoho lépe. Skoro jako kdyby si Noaha lidé kolem tebe pamatovali naschvál. I když… víš, že takto on prostě působil. Pozitivně na ty kolem. Bylo to jako jeho malý osobní dar, díky kterému se uměl vepsat do srdcí mnohých. Ovšem… co bylo, bylo. Teď se musíš soustředit na to, abys vše nutné zařídila co možná nejdříve a vrátila se zpátky. Přeci jen si Alexanderovi něco slíbila.
„Takže, madam, tady…“ Položí žena na stůl papír s částkou, která není nakonec až tak hrozná. Vše vyrovnáš a vydáš se pak bez dalšího zdržování do patra. Vystoupáš po schodech a povědomou chodbou vykročíš ke svému pokoji. Doufala jsi, že tam nakonec nějakou dobu strávíte s Alexanderem společně, až jej propustí, ale člověk míní a… ne, bůh už nemění. Bůh už od toho všeho dal ruce dávno pryč.
Otočíš klíčem v zámku a vejdeš do pokoje, který působí prázdně. Tedy až na vaše věci, které jsou tak porůznu rozmístěné. Ne, nevypadá to, že by se tu někdo prohnal po místnosti a vyházel všechny vaše věci. Prostě jen zůstaly kufry i těch pár vybalených kousků na místech, kde jsi je nechala… Tedy nejspíš? Když tak balíš do kufrů zbytek vybalených věcí, nemůžeš se ubránit pocitu, že některé věci leží snad leží o kousek jinde. Tyhle lahvičky s oleji na vlasy stály v tomto pořadí? A neležel hřeben více na kraji? Jsou to jen titěrné detaily, za které dost možná může jen tvá paměť ve spojení s tím, co se nedávno stalo. Stále jsi na špičkách a hledáš možná rizika. Nebezpečí. Snad… je to pouze tímto? Nevíš. Možná tu byla jen úklidová služba? Nezbývá než doufat, protože ti alespoň na první pohled nepřijde, že by něco chybělo. Tedy, samozřejmě, mohla bys otevřít a prohlédnout všechna zavazadla, ale třeba u Alexanderových si ani nevěděla, co vše v nich měl zabalené.
Lepší bude proto se zbytečně nezdržovat a vyrazit. Přeci jen cesta sem trvala pár hodin a slunce už se kloní k západu. S takovou zcela jistě dorazíš po tmě. To ale nevadí. Hlavní bude dorazit. Chopíš se tedy první dvojice kufrů a vyrazíš ke schodům.
Nakonec vše odnosíš dolů a s pomocí kočího naložíš na kočár.
„Tak hezký zbytek dne, madam. Doufám, že jste si pobyt zde užila.“ Ozve se za tebou váhavý hlas recepční, která se s tebou loučí asi spíše z naučené povinnosti. Jistě tuhle frázi neříká zdaleka poprvé. A vlastně ani naposled.
Vyjdeš ven a od úst ti vystoupá obláček kouře, stejně jako kočímu, který schází schody s dvojicí velkých kufrů v rukách. Zcela určitě je zima. Avšak tobě ne. Možná bys řekla, že je o něco chladněji, ale není to nic dramatického. Vlastně ti to takto je příjemnější.
Vše je naloženo a za tebou se zaklapnou dveře kočáru. Je na čase vydat se zpátky do Zahrad. Skrz ulice Nového Jeruzaléma, které začíná zalévat narudlé světlo zapadajícího slunce.
Cesta zpátky je zdlouhavá. To ticho kolem tebe. Ta samota. Je těžké přinutit myšlenky, aby se nevracely k věcem, jenž se staly. Snad kdybys měla knihu nebo nějak jinak zabavila hlavu, bylo by to snazší. A tak čas běží a kola kočáru se točí…
Za okénky už je tma. Dokonce se z nebe nesměle snáší pár vloček, které vypadají tak opuštěně. Buďto jsou předzvěstí něčeho většího a nebo zůstanou na zemi a střechách sami. Kdo ví. Nebe je temné a ztrácí se v oparu pouličního osvětlení. Stejně jako věž, u které zastavíte. Vidíš z ní jen spodních pár pater, ale její samotný vršek se mění v temný stín tyčící se nad městem jako bájný obr, který se se slunce východem proměnil v kámen.
„Je to opravdu tady?“ Zamračí se trochu drožkář, když vystoupíte na místě, o kterém si mu řekla a prokřehle si promne ruce, do kterých si párkrát dýchne. Vchod do věže, kterým si před tím vyšla ven, je přímo před vámi. Působí… vcelku nenápadně. Žádné okázalé kování ani snad nějaké přehnané zdobení. „Kufry si vezmete? Nebo kam byste je chtěla odnést?“ Rozhlíží se i nadále, jako kdyby mu nedocházelo, kamže se to hodláš vydat. Ty to ale víš moc dobře.
Klíč zapadne do zámku vstupních dveří, které se otevřou a odhalí krátkou chodbu vedoucí k zdobenému výtahu, od kterého tě dělí jen něco málo přes deset metrů.
Zvládla jsi to.
| ||
| |||
| Navždy Vera De Lacey Je to skoro k neuvěření, v čí přítomnosti ses probrala. I když sám nezáří tím vnitřním bílým světlem jako sis díky Zeře pamatovala, i tak působí jinak. Jako kdyby tě jeho celá přítomnost zaplavila a přiměla tě hledět jen a pouze na něj. Ne, není to žádná magie nebo něco jiného. Prostě jen něco, co sám od sebe vyzařuje. A přitom je to stále serafín uzavřený ve smrtelném těle. Je skoro neskutečné představit si, jak musel pravý Lucifer působit na obyčejné smrtelníky. Jak jste působili vy všichni.
„Vera… Hmm.“ Zopakuje po tobě tvé jméno bez nějakého zaváhání. Vlastně se ani nezamračí nebo snad nějak neohradí tomu, jak jej opravíš. Naopak se mu na rtech roztáhne potěšený úsměv. „Tak tedy Vero.“ Kývne chápavě.
Avšak ty máš k úsměvu daleko. Tohle všechno, co se stalo. Co se ti honí hlavou. Rozhodně není nic jen tak lehkého. S vypětím všech sil se zapřeš rukama o sedačku a vytáhneš se do stoje. Jde to, i když poněkud ztuha. Stále je to celé takové snové. Okraje zorného pole se ti rozmazávají do barevných šmouh a zlacená světla visící na zdech házejí pableskující odlesky.
Lucifer tě sleduje při tvém snažení, ale nakonec ti nepomůže. Nepožádala jsi ho. Je to tvé svobodné rozhodnutí a ta on vždy respektoval. Udržuje si od tebe bezpečný odstup, zatímco na sobě stále cítíš jeho intenzivní pohled.
„Co… Elijah?“ Vyrýsuje se u na čele náhle vráska, když mu odsekneš. Chvíli vypadá, že ti nerozumí. Opravdu, netuší, o čem mluvíš, než se se zasyknutím chytí za spánek a tvář se mu zkroutí do bolestivé grimasy. Udělá lehce vrávoravý krok vzad, než po chvíli nejistě otevře modro stříbrné oči. „Elijah… Vero… Není to tak, jak si myslíš.“ Přimhouří v dozvuku bolesti oči. „Jsem tu pro tebe. Prostě pro tebe. Vím, že tomu nerozumíš a celé to vypadá… špatně. Ale vysvětlím ti to. Všechno… Jen… Nemáme moc času. Nevím…“ Vidíš, jak se rozhlédne kolem vás po místnosti, která není podobná ničemu, co mohla znát Zerachiel s Lucieferem z doby Veršů. Přesto pro tebe to byl tvůj svět. Tvůj život.
„… Svět se změnil.“ Hlesne pak, než jeho pohled zakotví opět na tobě. „Ale my ne. Víš, že bych ti neublížil. Ne jí… Ne tobě. Protože jste obě jedna duše.“ Prosákne mu do hlasu už stopa naléhavosti a udělá krok zpátky k tobě. „Prosím… Pojď se mnou. Musíme… napravit některé věci. Ty i já. Udělali jsme chyby… Ale společně to zvládneme. Vím, že to zvládneme.“ Další půlkrok k tobě, když v tom se z chodby začne ozývat tichý zvuk kroků, který však každou vteřinu sílí.
„Vero… Věř mi. Jako vždy...“ Bledá ruka se natáhne před tebe, avšak… Čeká. I kdyby tě sebou mohl vzít proti tvé vůli, víš, že bude čekat, dokud se sama nerozhodneš.
Některé věci se nemění.
A kroky se blíží…
| ||
| |||
| Známá místa Manželský pár i jejich pohledy nechám rychle za svými zády, když vykročím ulicí pryč. Kabát na mne doslova vlaje, jinak je pod ním ovšem nečekaně příjemně. Vlastně očekávala jsem, že venku bude mnohem větší zima, ovšem vypadá to na celkem pěkný pozdně podzimní den. Stačí mi pár nádechů toho svěžího čerstvého vzduchu mne trochu zpruží a pomůže mi si aspoň trochu pročistit hlavu. Oproti tomu mi stačí pár pohledů na lidi, které míjím, na ty rudé nosy, červené tváře i ruce v teplých rukavicích vražených do kapes abych pochopila, že zase tak slavné to s tím pěkným dnem asi nebude. Nicméně… Ne. Je mi dobře… Ale… Co je vlastně jeruzalémská zima oproti chladu, co si nosím ve svém nitru? Nic.
Jak se vzdaluji od věže vrhající stín před několik ulic a možná i celé Zahrady, nedá mi to, abych se aspoň jednou neotočila a… Zastavím se, když vzhlédnu až k vrcholu ztrácejícímu se zdánlivě v nedohledu. Danielův apartmán se skrývá v mracích, tak vysoko nad městem až se z toho točí hlava. Za jiných okolností by možná bylo až úsměvné, že právě takové místo poslouží pro setkání serafína s nebeským generálem… Stačí mi na okamžik přivřít oči, abych si vybavila ten dechberoucí výhled na celé město, na zepelíny plující oblohou… Asi… Asi chápu, proč se Daniel skryl před světem právě na takovém místě.
Chvíli mi trvá, než ze sebe setřesu ten zvláštní pocit, který ve mne pohled na věž vyvolává. Protřu si oči a raději pokračuji ulicí dál. Soustřeď se, napomenu sebe sama. Mine mne hned několik kočárů, avšak na volnou drožku stojící u kraje chodníku narazím až po pár delších minutách. Okamžitě zamířím ke kočáru z lakovaného černého dřeva, u kterého postává zapřažená dvojice koní vyhřebelcovaných tak, aby se leskli stejně jako to dřevo. Už se i nadechuji k pozdravu a té obligátní otázce „jste volný?“ avšak slova se mi zadrhnout v krku v okamžiku, kdy se přiblížím a ucítím na sobě ten nedůvěřivý pohled muže sedícího na kozlíku. Ne, rozhodně nevypadám jako běžná lady ze Zahrad. Vlastně pochybuji, že vůbec působím jako kterákoliv dáma, která by v této části města mohla potřebovat kočár. A tak jakkoliv se nadechnu, tak v první chvíli jen rozpačitě sklopím hlavu a uhnu pohledem.
Je to tak muž, kdo první promluví. Stále na sobě cítím ten hodnotící pohled, kterým mne přejede od hlavy až k botám a zpátky. Všimnu si, jak se jím přeci jen o trochu déle pozastaví na mém oblečení. Raději nechci ani vědět, co si o mne v tu chvíli myslí. Neupravená hezká žena v kalhotách a luxusním pánském kabátu, který jí už na první pohled nesedí ani nepatří. Takovou by manžel rozhodně nepustil takhle z domu ven. Proboha, doufám, že si nebude myslet, že jsem ho někde ukradla!... „Ano, potřebovala,“ rychle přitakám, když mne osloví namísto toho, aby mne raději ignoroval nebo mi dal najevo, že na zákazníka jako já nečeká. „Říká vám něco hotel Shaddy Oak?“ přejdu rovnou k věci. Tohle je tak… Nepříjemné. Svým způsobem i ponižující… Protože i když muž usoudí, že budu platící zákazník jako každý jiný, tak tím ten předchozí pohled rozhodně nesmaže.
„Výborně. Ano vím, není to v Zahradách, počítám, že cesta zabere delší čas,“ souhlasně kývnu hlavou a přeci jen se mi uleví. Více se pobízet nenechám, ačkoliv nabízenou ruku nepřijmu. Do kočáru se po schůdkách vyhoupnu sama a usadím se, zatímco kočí za mnou opět zavře dveře a sám se přesune zpátky na kozlík. Trvá to jen chvíli, než se ozve prásknutí opratí a kočár se s trhnutím rozjede vpřed. Polstrování sedaček je příjemně měkké, i tak mám ovšem daleko k tomu, abych se zde pohodlně usadila a dovolila si přivřít oči. Využít ten čas k dalšímu odpočinku.
Namísto toho odhrnu krajkovou záclonku stranou, aby mi nezavazela ve výhledu z okénka kočáru ven a lehce se předkloním, abych lépe viděla ven. Projíždíme samotným srdcem Zahrad, všemi těmi místy, které tak dobře poznávám a přináší s sebou všechny ty hořkosladké vzpomínky na život, který mi už nepatří. Delilah Blair Doherty. Paní Flanagan. Lady ze Zahrad s dobrým jménem, paní svého domu, ovšem ne života. Všechna ta známá místa, kterými projíždíme ve mne jen živí melancholii prosakující tím vším až na povrch.
Na rtech mi vykvete smutný úsměv, když kočár projíždí kolem vysoké budovy s ozdobným zlatým štukováním a červeně natřenými rámy oken i dveří. Sídlí v něm největší knihkupectví v celém Novém Jeruzalémě. Vchod nepůsobí nikterak pompézně, naopak si zachovává ten klasický styl na památku původního antikvariátu, který zde byl, avšak uvnitř se rozkládají celé dvě patra plná polic s knihami. Dokonce i několik salonků, kde se pořádají různá setkání i veřejná předčítání…
Občas tu bývala i setkání matčina dámského klubu, na která jsem musela čas od času povinně chodit. Ať už kvůli tomu, aby se matka mohla pochlubit a zúročit všechny ty hodiny, které jsem trávila u klavíru nebo zkrátka jen proto, že pro mladou dámu tohle byl vhodný způsob, jak trávit svůj čas. Ostatně… Kolik času jsem tady strávila? Ani se nedokážu dopočítat, kolik hodin a hodin to muselo být. Ani kolik peněz jsem tady musela za všechny ty roky nechat. Pohled sklouznu po oknech, kterými je vidět dovnitř.
Kočár zabočí za roh ulice a dům mi zmizí z dohledu. Kola kodrcají po kamenných kočičích hlavách a scenérie za okénkem se mění. Stejně jako vzpomínky, do kterých se nořím a mám z nich ten stejný pocit jako by se jen jednalo zkrátka o další… Tak trochu jiné… Verše. Záblesky života, který byl můj a zároveň cizí. Očima sklouznu po rohu ulice, na kterém stojí lampa natřená lahvově zelenou barvou. Jednou se nám tady rozbil kočár… Něco s kolem? Byla zima až z toho praštilo a podpatky střevíčků se mi bořily do čerstvě napadnutého sněhu. Ve večerních šatech a lehkém kabátu s plédem jsem rozhodně nebyla oblečená na noční procházku, ovšem Bartholomew si trval na svém.
„Del, ty vůbec nevíš, co je dobré.“ To byla jeho oblíbená věta, kterou vždy následovalo to stejné. „Bude se ti to líbit, Del, uvidíš.“ Tohle vždy znamenalo konec hovoru a jasné znamení, že se mnou o tom už nehodlá více diskutovat. Tehdy to nebylo jiné, když jsem se na znamení kapitulace jen s nejistým úsměvem chytila nabídnutého rámě, jak se sluší a patří. Ta procházka byla… Nakonec pěkná. Patří mezi ty hezké vzpomínky, které na Bartha mám. Jak spolu kráčíme nočním zasněženým městem, zatímco mne pevně drží u sebe, abych neuklouzla a vypráví mi, co se dozvěděl v pánském klubu… Jak se na chvíli zastavíme u zamrzlé kašny na jednom malém náměstí, aby mne mohl políbit… Kazí to jen ta hořká notička za koncem našeho nočního dobrodružství, těch pár týdnů, které jsem v horečkách prokašlala v posteli, neschopná dojít dál než do koupelny. „S tebou je to vážně složité, Del.“ Měla jsem mu přeci říci, že mi je zima a nejsem na tu procházku vhodně oblečená… Ah, ano. Málem mne tehdy obvinil, že jsem to snad udělala schválně, abych se vyhnula večírku pořádaného u Tennysonů…
Hořce se ušklíbnu a přeci jen se zády zapřu do polstrování. Cesta ubíhá pomalu, připadá mi to jako celá věčnost. Celou dobu hledím ven a nedovolím si ani jednou přivřít oči, ačkoliv k tomu dlouhé sezení svádí. Probírám se vzpomínkami na něco, co už není. Je to milosrdnější než vracet se k té aukci. K tomu, co se stalo. Co jsem udělala. Avšak… Dokonce ani před tímhle nedokážu utíkat dost dlouho. Nejde to. Jakmile projedeme známou ulicí, ze které se odbočuje ke stájím… Moc dobře vím, že bych tam měla zajít. Říct jim, že jsem Rustyho musela nechat v přístavní čtvrti a ať si tu zálohu nechají. Ani tomu koni jsem nepřinesla štěstí, přitom jsem měla jedinou povinnost – vrátit ho.
Kočár zastaví na znamení, že jsem na místě. A skutečně jsme, stojíme před známou budovou hotelu. Přesto přimět se vystoupit je pro mne… Těžké. Vzpomínky, která přináší tohle místo jsou… Příliš čerstvé. „Ah… Ano… Ano, prosím,“ odpovím kočímu poněkud roztržitě, když odtrhnu pohled od schodů před hotelem. „Budu potřebovat, abyste mne odvezl zase zpátky do Zahrad. A mohla bych vás požádat, zda byste mi pomohl se zavazadly? Do haly je snesu sama, ale nemám jich zrovna málo. Přišla bych vám dát vědět, jakmile budu nachystaná,“ požádám muže ještě předtím, než se vydám do hotelu.
Rychle vyběhnu po schodech nahoru a vejdu dovnitř. Facka horkého suchého vzduchu, kterou dostanu, mne na okamžik zarazí na místě. Jakmile se ocitnu v hotelové hale, přivítá mne překvapený hlas ženy sedící na recepci. Rychle se narovnám a jen krátce zaváhám, když se vydám jejím směrem. „Ne… Ne,“ rychle zavrtím hlavou. „Tedy, ano, chci říct – nemusíte se bát, jsem v pořádku. Jen mám za sebou… Opravdu dlouhou noc a den,“ ujistím ji. Víc nemá smysl dodávat, stejně si bude myslet své – vypadám jako někdo, kdo je v pořádku? Nejsem si tím úplně jistá. Tak či tak… Žena pokračuje dál a její další slova vymažou z mé tváře veškerou barvu i výraz. Ten usměvavý gentleman. Nedokážu jí v tu chvíli oplácet pohled, nedokážu… Nic. Tohle bolí. Tohle tak zatraceně moc bolí. Stokrát hůře, než když jsem hleděla do dětské tváře toho kluka a nutila se k úsměvu a polykala ta hořká slova o tom, že nejsem hrdinka. Že ten jediný hrdina právě umírá sám na hotelové pokoji, a to jen kvůli mně. Nejraději bych se otočila na místě a utekla. Přesto to neudělám – seberu se, ostatně… Zbývá něco jiného? Ne. Ničemu bych tím nepomohla – a sobě už vůbec ne.
„To… Věřím… A omlouvám se, opravdu jsem vás nechtěla nějak zbytečně děsit,“ vydoluji ze sebe, když vidím tu upřímnou úlevu v její tváři. „Budu si přát ten účet, proto jsem tady, abych se odhlásila a vyzvedla věci,“ upřesním a vyčkám u recepce, dokud žena nespočítá přesnou částku, kterou je nutnou doplatit. To naštěstí skutečně není problém, peněz jsem si s sebou vzala dost. Nakonec jí nechám i něco navíc, jak se sluší a patří.
Jakmile je tohle srovnáno, tak bez dalších slov či vysvětlování vykročím ke schodům do patra s tím jasným odhodláním i palčivým pocitem v hrudi, co mne odsud žene pryč. Žádný sentiment, žádné zbytečné zdržování se. Hodlám jen v rychlosti sbalit těch pár věcí z koupelny a kousků oblečení, co jsem vytáhla z kufrů, abych je mohla začít snášet dolů do haly. Nikdo mne tu očividně nehledal ani se po mně nesháněl, což je… Dobré znamení. I tak ovšem pospíchám.
Čím dříve budu zpátky, tím lépe… | ||
| |||
 | Záblesky bílé „V tom stroji,“ dodám tišeji. Byly tři, a přeci… pod tím skoro až nedůvěřivým pohledem zaváhám, jestli to pamatuji správně. Aspoň myslím, že byly tři. Jestli tam tři pořád jsou, je druhá otázka, ale snad neměla čas pobrat více než jeden. „Dobře. Buď opatrný,“ přejde mi přes rty, jako by bylo tak snadné stroj aktivovat a… ne, nechci nad tím přemýšlet. Vzpomínat. Představovat si to. Poklesnu na sedačce, až se na ni skoro položím, ale s rychle stupňující slabostí zápasím. Nechci spát. Nechci… se propadnout do řeší snů, které dnes bude vládnout ta jediná tvář ohraničená měsíčně světlými prameny. Pořád ho vidím, když zavřu oči. Jeho duch mě pronásleduje a nenechává mě klidnou. O kolik to bylo snazší, když byl stále mrtvý, ale to on není. A já najednou nevím, jak bych ještě mohla zvítězit nad odkazem té, která stála po jeho boku, a zůstat prostě jenom Verou. V očích mě štípou slzy, ale vlastně lesklé perly nekloužou po tvářích ani tak kvůli Elijovi jako hrůze z toho, že ho budu brzy následovat. Copak by to mohlo dopadnout jinak? „… obávám se, že tohle je jen začátek války, Musíme dělat, co se dá. Bojovat. Tehdy mi ta slova připadala tak přesvědčivá, že bych se do víru boje klidně vrhla i já sama, ale… ale s tím by William nikdy nesouhlasil. Pořád se mi však připomínají. Dokonce i když se zvuk vzdalujících kroků pomalu vytratí za rohem chodby, mě jeho hlas nenechává samotnou. A zatímco se svět blíží svému konci, mně trápí docela jiný konec, který se zdá zrovna tak nevyhnutelný. Dlaní si podepřu hlavu. Jsem opravdu… unavená. Pod chvějící se víčky se znovu zableskne bílá. Bílá jako roucho, bílá jako hvězdy na obloze, jako záře obouručního meče, jako… * * * … bílé květy, které stejně jako každý rok kvetou kolem lesní cesty. A jako každý rok je to nádhera. V jedné ruce svírám tu sestřinu, zatímco tou druhou se snažím dostat ze světlých šatů zelené flíčky od trávy. Mamá mě zabije. Ale pokud mi Priscilla zopakuje ještě jednou, že jsem ji měla poslechnout a nebrat si na procházku zrovna něco takového, strčím ji do bláta a mamá nás zabije obě. Spravedlnost! Prý co je to za nápady běhat po lesích v něčem takovém. Nerozumí tomu. Ani jedna. Každá správná lesní víla přeci tančí lesními lukami v bílé a navíc mám bílou ráda, připadám si v ní jako nevěsta.
„… možná bych to mohla dát slečně Margaret tajně,“ napadne mě spásná myšlenka. Vlastně by se to mamá ani nemusela dozvědět! Prostě služebnou zapřísahám a bude. „Stejně jí to řekne. Měla by ses prostě…“ zaprotestuje sestra střízlivě, ale to už ji pustím a rozeběhnu se do kopce, „přiznat.“ „Poslední u staré vrby je hlemýžď!“ zavolám, jako bych ji neslyšela. „Co? Vero, počkej!“ Ale já nečekám. Nikdy nečekám. Jedna noha střídá druhou, zatímco mi z hrdla vyrazí krátké zasmání, kdy se ohlédnu k sestře, která… která mě přeci jenom následuje. Vysoká koruna vrby dominující celému tomuhle místu je vidět už zdálky. Samozřejmě, že k ní doběhnu první. A samozřejmě, že se dlaní zachytím jedné z nižších větví a šlapkou najdu známou prohlubeň ve kmeni. „Mamá říkala, že na ten strom nemáš lézt,“ zarazí se sestra. „Spadneš.“ „To mamá říká vždycky,“ opáčím se smíchem a rozhodně se tím nenechám odradit, abych vyšplhala ještě o větev výš, „ale zatím jsem nikdy…“ … a zrovna v tu chvíli, jako by to bůh slyšel, nebo ďábel jenom čekal na příležitost, se mi nad hlavou prožene rezavý stín. Dlaň leknutím povolí stisk. Kudrliny mi problesknou přes očima a do zad se opře vítr. Skrze větve nade mnou se prodere oslňující záblesk bílého světla. „Vero!“
Loket mi na opěradle podjede a hlava spadne. Probere mě to z dřímotu. Rozostřeným pohledem přejedu potemnělou místnost, než dlouze vydechnu. Je to tak zvláštní. Ani nevím, kdy jsem se začala tolik bát. Pádů. Omylů. Všeho, jako by jeden pád nevyhnutelně následoval druhý a já se bortila čím dál hlouběji do bahna, z kterého už jsem se nikdy neměla vyhrabat. Kam se poděla ta dívka, která si na staré vrbě zlomila ruku a stejně na ní o necelé dva měsíce vylezla znovu, skoro jako by si potřebovala dokázat, že se nebojí? Jako by to potřebovala dokázat všem ostatním? A stejně tak si potřebovala dokázat, že se nebojí strašidelného vévody, když mu na tom proklatém plese tak drze ukradla společníka? Kdy přesně jsem si přestala věřit natolik, že strach zvítězil na plné čáře? „Ale víš… někdo mi jednou řekl, že musíme dělat, co se dá. Udělalo to na mě docela dojem.“ „Někdo?“ A já vím, já vím. Dříve nebo později se budu muset vytáhnout na nohy bez ohledu na to, jak moc zabahněná budu. Plácat se v tom nemá smysl. V tom má William pravdu. Právě teď však klesám. A zelený polštář působí čím dál lákavěji. Možná už s tím bojovat nechci, možná to zkrátka bolí příliš. Odmítat kusy sebe samé. Bát se toho, kým bych se mohla stát, kdybych na chvíli dovolila své druhé části převzít kontrolu nad situací. Kdybych se bránila. Nebo někoho jiného. Elijah by to možná chápal. Ten strach z toho, co se skrývá uvnitř nás. Ale Elijah je pryč. A já… já se znovu svezu po vlně únavy. Svět se ponoří do tmy, kterou bez varování protne další bílá mžitka. Další připomínka. A další… * * * … rybka probleskne pod hladinou. Tentokrát byla skoro úplně bílá! Navzdory tomu, že mě vévoda nabádal, ať dávám pozor, stojím už takřka u samého okraje jezírka a fascinovaně hledím na míhající se těla ryb. Skoro mě až mrzí, že pro ně nic nemám. Nikdy by mě nenapadlo, že i ryby mohou mít tak fascinující zbarvení. Moct se tady jednou jenom tak posadit a vytáhnout si notes na kreslení… Byly by to zábavné skici. A kdybych si k nim pak sedla s opravdovými barvami, hm! Nakonec mě tihle vévodovi kapři zaujali více než papoušci. Říct mi kdokoliv jiný nejspíše bych neuvěřila, že jsou to kapři, a vlastně i na Williama jsem se zatvářila v jednom okamžiku podezřívavě, ale… ne, takhle by si ze mě neutahoval. Asi. „Je to takřka… hypnotické,“ přiměji se odtrhnout pohled od jezírka a znovu natočit směrem k muži, který stojí v uctivé vzdálenosti ode mě. „Musím uznat, že máte asi šťastnější ruku při výběru míst na-…“
Když přenesu váhu z jedné nohy na druhou a chci ukročit od okraje, střevíček mi podjede. Ostře se nadechnu, ale to už černovlasý muž udělá krok blíže a pevně zachytí mou paži, než bych stačila sletět do vody. Raději se nechám nasměrovat na štěrkovou cestičku, byť mi srdce buší v hrudi až nedůstojně rychle a mám problém odtrhnout pohled od jeho tváře. Než však překvapení a snad i kapku starosti stačí nahradit přísnost, ramena se mi zachvějí tichým smíchem. Vypadal, jako by… „Promiňte. Totiž… děkuji,“ zakryji si rty prsty. „Tentokrát už bych to asi nesvedla na nepřízeň počasí, viďte?“ nadhodím žertovně a, když si uvědomím, že mu stále ještě hledím do tváře, postrčena zvláštní pohnutkou dodám: „Myslíte, že bychom si mohli tykat?“ * * * Možná má William pravdu. Možná nepoučitelná jsem. Dokonce i tehdy mě varoval, že to kolem jezírka klouže, a stejně chybělo tak málo, abych… zase spadla. Kolikrát jsem se už musela sbírat ze země? A kolikrát mě zachytil právě on? Ani tentokrát to není jiné. Přidělávám mu jenom práci a starosti, a přeci… Přišel. Přišel pro mě. V tom na míru dělaném obleku, který ve mně budí obavu, že měl být někde jinde. Že jsem vyrušila něco důležitého. Ale… Možná ne. Na dnešní večer jsme byli domluvení. „Vero, přál bych si…“ Přála bych si, aby se mi vzpomínky na minulý život nezačaly vracet. Abych mohla být jenom sama sebou, a ne reinkarnovanou Zerachiel, pravou rukou ďábla. Nechci… mu znovu ublížit. Jak dlouho asi potrvá, než se mi z tváře vytratí i poslední mé rysy a začnu být více jako ona? A jak dlouho tomu bude William schopen přihlížet? Vím, že mu na mě záleží a mně na něm také záleží. Měla jsem tolik důvodů s tím nic nedělat, a přesto mě vidina konce světa přiměla překročit ty pečlivě dodržované hranice mezi námi. Tolik jsem se na náš společně strávený čas těšila, ale… Bojím se, tolik se bojím, že Luciferův návrat celý proces jenom urychlí. Zerachiel to všechno cítila tak intenzivně, a dokonce i na mě doléhají ze všeho nejsilněji její emoce. Je těžké zapomenout na někoho, kdo i nadále zůstává součástí mého života. Je to prokletí. On je mé prokletí. Jak dlouho tomu však dokážu vzdorovat, když se mi ani nedaří držet oči otevřené a opět poklesám na polštáři? Akorát tím Williamovi zase přidělám starosti. Musím to… Měla bych to vydržet. Určitě už se brzy vrátí a… „… někdy mám pocit, že jste nepoučitelná, lady. Matně se mi vybaví úryvek z jedné mé oblíbené knihy, kde autor zrovna rozebíral bělost velryby. Ta barva pro něj byla jak znakem éterickým krásy stejně tak zdůrazněním děsivosti bílého vlka nebo třeba žraloka. Ta barva budila v lidských duších hrůzu. Každý duch nosí sněhobílý plášť a, byť bílou často považujeme za znak nevinnosti či vznešenosti, je na ní něco… nepřirozeného. Jako by to nebyla ani tak barva jako její nedostatek, jako by to byla mrazivá pustina. Mám pocit, že se v ní znovu ztrácím. Dokonce i když bloudím bílou planinou, na kůži cítím to šimravé teplo, skoro jako by tady byl. Je to tak povědomé. A najednou se mi žilami rozproudí ten takřka omamný klid. Zerachiel ten pocit zbožňovala. Že bych to tentokrát už nevydržela a podlehla tomu omamnému proudu, který se mě tolik snažil strhnout pod hladinu? Je to jenom další sen? Kdysi… Když jsem ještě bydlela v Jeruzalémě a zůstala v tom strašlivém domě sama, zdávalo se mi o něm často. Budila jsem se s tím zvláštním pocitem, jako by vedle mě v posteli někdo ležel, a pak… tam nikdo nebyl. Bylo to tak zvláštní. Alespoň na chvíli se mi však dařilo uniknout před tíživou realitou, jednání s právníky a Philipovými příbuznými, kteří… kteří mě nesnášeli. A nejhorší na tom bylo, že jsem se jim nemohla divit. Skrze pootevřené rty vyrazím vzduch z plic a přiměji se pohnout. Ruka mi malátně sklouzne po opěradle, zatímco se pokusím vzepřít a povytáhnout se alespoň o kus více. Nesmím usnout. Akorát bych tím Williamovi přidělala starosti. Rozlepit oči je těžké, ale nakonec řasy poskočí a ze tmy se vynoří černobílá silueta muže. Dokonce i v rozostřeném světě mě srdce nenechá na pochybách, kdo tam stojí. Ten pocit…
„… Vera,“ splyne mi ze rtů tím nesmyslně slabým hláskem. Opravím ho, i když vím, že na tom nezáleží. Nevrátil se pro mě, ale pro ni. Nebo tím myslí, že mezi námi rozdíl nevidí a záleží mu jenom na naší duši? Mohlo by to být tak snadné? Skoro bych tomu chtěla uvěřit, ale s Luciferem to tak snadné nikdy nebylo, a přeci každému jeho slovu naslouchám, jako by to byla dešťová kapka a ta se vsakovala do pustiny vyprahlé dlouhým suchem. Melville to popsal přesně. Jakkoliv je bílá barva ztělesněním děsu, něco na ní nás poutá, přitahuje a nedovoluje nám to od ní odtrhnout zrak. Nebo je takový on? Lucifer? Má vlastní bílá velryba, kvůli níž se slepě poženu do srdce bouře bez ohledu na to, kolik životů to bude stát? Dokonce i když ke mně vykročí, sebou netrhnu a nepokusím se utéct. Pomocí opěrky se pomalu napřímím a zvednu k němu tvář. Uhranutě na něj hledím zarudlýma očima, s tvářemi zamazanými líčidly a krví. Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak… malá. Nedokonalá. Nebo lidská? Těžko se to vkládá do slov, ale ten pocit, ten zvláštní pocit, který k němu tak neodmyslitelně patří, jenom sílí. Čím dál více si uvědomuji, že to není jenom tím, kdo je. Lucifer z mých Veršů. Je to tím, co je. Nebo spíše byl. Anděl. Serafín. A dost možná více než to, ale Zlatý trůn je pořád prázdný a Zlaté město nechráněné. Bylo by to nakonec tak špatné? Kdyby se mu na něj podařilo zasednout. Navzdory všemu, co způsobil a napáchal, jeho důvody byly dobré a… záleželo mu nejenom na osudu jeho bratrů a sester, ale i osudu tohoto světa. Pokud by seděl na Zlatém trůnu on, dokázal by ovlivnit mnohé. Možná dokonce zastavit konec světa. Nebo ne? Když otevírajícím se Branám nezabránil ani Otec, měl by on vůbec šanci? A jak vůbec vypadá vize, kterou si v hlavě nosí jenom on, ale rozhoduje o nás všech? Zerachiel se toho bála. Nechtěla o něj přijít. Nebyla si zdaleka tak jistá, že by to zvládl, že by to mohl zvládnout kdokoliv z nich. K některým věcem nebyli určeni. Ba co více, nebyli pro ně stvořeni. Jestli mu to někdy řekla, nevím. Dost možná ne. Dokud neměli způsob, jak se do Zlatého města dostat, bylo to zbytečné, a pak… kdo ví, jestli žila tak dlouho. Jestli vůbec dostala příležitost. A jestli by ji poslechl. Všechen čas na světě. Říká toho tak málo, a přeci i těmi pár slovy dokáže zasáhnout přesně tu správnou strunu, na kterou by slyšela. Tolik to chtěla. Věčnost s ním. Nebo alespoň trochu více času. Proto to všechno dělala. Pro něj. Pro ně. Vím, co by odpověděla. „Vždycky.“ Nezaváhala by ani na vteřinu, protože se tehdy v té jeskyni rozhodla, že mu důvěřovat bude. A pokud by její důvěru zklamal, pořád se mohla otočit a odejít. Tenhle svět byl přeci velký. Část mě, ta hanebná část, kterou se před světem snažím skrýt, se málem pohne a vyjde mu vstříc. Bylo by to tak snadné, tak samozřejmé. To v jeho náruči nacházela rozhřešení, to díky němu dokázala nést tíhu všeho, co dělala, a já si nepřeji nic jiného. Chci, aby to přestalo bolet. Mohla bych utéct. Schovat se u něj. Nechat tu šimravou energii, ať mě ukonejší. Ať se v ní všechno zlé ztratí. Pohled mi sklouzne k natažené ruce a stejně jako tehdy v Opeře zaváhám. Vlastně ani nevím, co mě zabrzdí, ale… poprvé si v jeho přítomnosti rozpomenu na toho nešťastného mladíka. Tolik jsem v něm hledala odraz jeho předchůdce, že ani nevím, kdo byl. Kdo byl Elijah Granville. Zůstává jenom ten jeden večer, kdy ke mně stejně jako Lucifer teď natáhl ruku. Pohled mi tehdy sklouzl do strany a v davu se mihla zachmuřená tvář vévody. Netýkalo se ho to, to jsem si řekla, a odhodlaně se vydala pryč s mužem, kterého jsem neznala. Vstříc dalšímu pádu. A krvi a slzám. Tehdy mě tak nazval poprvé. Nepoučitelná.
„Někdo moudrý. Komu občas zrovna nepřidávám, ale… Doufám, že ví, že… mu věřím. Se vším.“ „Hmm, moudrý… Vero… Děkuji. Od určité doby pro mě není snadné důvěřovat, ale William… William je buďto blázen nebo má svatou trpělivost, protože ani po tom všem se ode mě neodvrátil. Měl. Nezávislý pozorovatel by mi to jistě dosvědčil. A přesto z jeho strany nikdy nepřišla rána, kterou bych si zasloužila. Skoro jako bych byla veverka, jsem se nakonec odvážila doběhnout pro oříšek až k němu a… Eh, to není zrovna lichotivé přirovnání, ale asi se to tak opravdu stalo. A Lucifer teď žádá to samé. Důvěru. Dobře vím, že bez ní by to mezi nimi nefungovalo. V tomhle si byli podobní, ani jeden po druhém nežádal málo. Jenom všechno. A kdybych opravdu byla tak nepoučitelná, jak to William říká, vložila bych mu to do rukou. Svou duši, srdce i život. Ona toho nikdy nelitovala. A já… Litovala bych toho já? Chvíle se natáhne. Pohledem vystoupám k jeho tváři. Pamatuji si ho přesně takového. Jeho oči, úsměv… Zatímco mě na kůži šimrá to zvláštní teplo a srdce mi svírá ledová pěst, něco si pomalu začínám uvědomovat. Je to on. Opravdu on, ale jeden kus skládačky chybí a nechce zapadnout na své místo. Já. Já jsem jiná. Už nevěřím, že by dobré důvody dokázaly ospravedlnit všechno to zlo, které napáchali. A nevěřím, že to, co Laylah udělala Elijovi, bylo správné. A nevím, co se Zerachiel stalo. Proč v jejím životě převládl hněv nad vším ostatním, jestli za to mohla válka, nebo se zbortila pod tíhou, co všechno Luciferovi udělali. Nevím. Přesto… Ona se možná pomátla, možná už jí nezáleželo na ničem kromě něj, možná byla taková na konci, ale já taková nejsem. Ještě ne. A kdo ví, jestli někdy budu. Nechci být. „Nemá smysl se bát věcí, které jednou možná přijdou. Přivřu oči a… pak prostě jenom vydechnu, než se dlaní zachytím opěrky a přinutím se vzepřít na nohách. Jde to ztuha. Tělo neposlouchá, vlastně i duše by se nejraději schoulila pod dekou a několik dlouhých dní zpod ní ani nevykoukla. To jsem udělala potom, co zemřel Philip. A dokonce i ona se stáhla do sebe potom, co Lucifer padl. Tentokrát se však postavím. Postavím se, i kdyby to bylo to poslední, co udělám. Vzdoruji nejenom proti sobě samé, ale i tomu šimravému pocitu na kůži. Vemlouvavému klidu. Pokušení, které s sebou natažená dlaň přináší. Nepřijmu ji. Nemůžu, protože… … pak bych to akceptovala. To, co se stalo. To, že jsem jenom zbytný vedlejší produkt v procesu znovuzrození té, která mu stála po boku. To, že tohle nemůže dopadnout jinak. Ale… Neudělám to. Protože William má otravnou schopnost mít vždycky pravdu a, kdyby to byla pravda, nemarnil by se mnou čas. To jemu věřím. A budu věřit, že se nepletl ve mně. Nebo možná jenom v tom, že jsem nepoučitelná. Výjimka potvrzující pravidlo. „Mýlíš se,“ vydechnu s námahou. A můj hlas je pořád tak tichý a slabý, ale přinejmenším se do něj vrátí to něco… co tam patří. Odhodlání?
Samotné mi to připadá směšné. Já, která se sotva udržím na nohou. A která na tomhle světě nestrávila ani dvě celé dekády. Ve Verších jsem neprožila ani celý rok, a přeci mi naložily větší váhu, než jsem chvílemi schopná ustát. Vzhlížím k němu očima zarudlýma od pláče a… Já? Opravdu zrovna já říkám Luciferovi, že se mýlí? „Nejsou to jenom jména. Stejně jako Elijah nebyl jenom jméno a Lucifer není jenom jméno. Nechtěl se tebou stát. Tak velký je tam rozdíl,“ pokračuji. „Ti, které jsi znal, jsou pryč. Je mi to líto, ale… je to pravda.“ | ||
