Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Ano, priority. A také povinnosti. V poslední době je v tomto městě spousta problémů k řešení. Někdy až příliš…“ Skloní hlavu a zahledí se na tebe maličko vážnějším pohledem. „Ale o tom později. Každopádně… Jsem rád, že jsi ozbrojená.“ Opět pronese tak zvláštně neurčitě, ale zcela jistě to nevěstí nic dobrého. Nový Jeruzalém na druhou stranu nebyl nikdy město s nízkou kriminalitou. Vždy to byl naopak takový vřící kotel, ve kterém se míchaly kultury, rozmanité názory i morální hodnoty do velmi třaskavé směsi. Vraždy a kriminální činnost tu byli na denním pořádku, ale mezi těmi milióny obyvatel se to rozprostřelo jako jinde ve světě. Alespoň se to tak jevilo obyčejným lidem. Do jakých objemů narůstaly kartotéky místních policejních složek nemohli obyčejní lidé tušit.

„Kvůli mně?“ Dotkne se Noah dotčeně hrudi. „Nemůžu za to, že sis vybrala hotel, ve kterém nemají vlastní kuchyni, natož jakékoliv dobré pití na pokojích!“ Začne si tě v žertu dobírat, než oklikou zavzpomínáš na vaše společně strávená rána.

„Tak alespoň snídaně na pokoj. Není to tu tedy tak hrozné místo, jak se mi zprvu zdálo. Ale pokud by si zase zatoužila po ranní projížďce v sedle a přepálené kávě z té pekárny na rohu… Ano, stále ji tam dělají a stále to neumí.“ Nadhodí s drobným pokrčení ramen. Dost možná to ale celé opět říká jen v žertu, nebo ne? Někdo jako on asi nebude mít moc volného času po ránu, pokud je pravda to, co říkal o situaci v Novém Jeruzalému. Ať už je tedy jeho povinnost teď cokoliv.

„Všechno? Tedy, to abych se na to připravil jako kdybych šel ke zpovědi, a ne na večeři s dámou. Čeká mě viditelně náročný večer. Ale dobře, dobře. Však mě znáš. Pokusím se ti odpovědět na vše, co budu moci.“ Kývne souhlasně, než mu při tvé poněkud nečekané otázce na závěr pobaveně zacukají koutky a lehce přimhouřenýma očima po tobě sklouzne od hlavy až k bosým nohou a zase zpátky, než se mu rty zvlní do šarmantního úsměvu. Není pochyb o tom, že Noah musel být populární mezi ženami.

Však už tehdy ti přišel jako postava, která vyskočila z jednoho z těch románů v druhé řadě police v knihovně. Ještěže ses v soupisech svých životních osudů nedostala i k této části, jež by rukou pana Penfielda jistě ožila opět svým vlastním životem. Avšak na rozdíl od strastí hlavní hrdinky v rukou otce Felthama, by tohle byly o poznání šťastnější a uvěřitelnější kapitoly.

„To jsou mi ale otázky. Víš, že mám rád neotřelé věci.“ Všimneš si toho pobaveného zajiskření v jeho očích, zatímco atmosféra v pokoji, ve kterém jste jen vy dva, na okamžik o něco zhoustne tím nezaměnitelným způsobem, než se Noah nadechne a už o něco věcněji dodá. „Ale vyber si to, co bude především tobě nejpohodlnější, Del. Však tam nejdeš kvůli mně. Nebo… ne tak doslova.“

„Takže tedy v sedm. Zastavím se zde pro vás, lady Vernier.“ Vysekne ti vzorovou úklonu, za kterou by se nemuseli stydět od mala cepovaní lordi ze Zahrad, než si poupraví kabát a pár kroky kolem tebe projde ke dveřím vedoucím z pokoje.

„A dobrou noc, Del.“ Věnuje ti poslední pousmání, než se vyprovodí sám z dveří tvého pokoje na chodbu, aby je za sebou opatrně zavřel.

A tobě po něm zůstanou v rukách jen jeho hodinky. Jako už tolikrát před tím. Ale tentokrát je přeci jen něco jinak. Tentokrát víš, že se pro ně jejich právoplatný majitel vrátí.

* * *

♫♪♪♫

Vím to. Samozřejmě, že to vím. S tím vším, co se stalo, to tehdy jinak nešlo. Chápu, proč jsem nemohla Noaha vzít k doktorovi ani do nemocnice – v sázce byl přeci Generálův život, který závisel jen na tom, že plán bude dodržen. Ani jeden z nás přeci nemohl tušit, že zájem na Alexově osvobození tehdy měl ještě někdo… Jiný. A nakonec nebýt toho všeho, pravděpodobně bych s Alexanderem nikdy neodplula do Dvaraky a tenhle poslední rok bych prožila sama v Jeruzalémě nebo opět uklizená v nějaké přímořské vile, abych byla v bezpečí. A že by to byl hodně dlouhý rok.

„Ah, ano… Priority…“ zopakuji po Noahovi. Nakonec přes všechnu lítost i výčitky svědomí, skrze ten strašlivý pocit, když jsem ho nechávala ležet ve vlastní krvi v cizí posteli, tak kdo jiný, než já je měl pevně nastavené. Vybrala jsem si, čí život zachráním. A ten Noahův to přese všechno nebyl… Noahův a ani všech těch policistů i lidí, kteří v ten den zemřeli. Možná proto jsem se v tom celý ten čas tolik plácala a topila.

Jen pomalu kývnu hlavou. „Povím. Přinejmenším tohle ti dlužím… Jen… Nebude asi zrovna pěkné vyprávění,“ koutky rtů mi slabě cuknou do náznaku neveselého úsměvu, který záhy zase rychle z mé tváře zmizí a nahradí jej o poznání jistější a soustředěnější výraz. Co se stalo stejně už nejde vzít zpátky a jak už jsem se mnohokrát v minulosti ujistila, tak zde byla rozhodnutí, která bych stejně nezměnila bez ohledu na to, co všechno mne stála. To, co čekalo na samotném konci… Nevzdala bych se toho. Nikdy.

„Výhra?“ povytáhnu obočí. „Spíše takový… Malý zázrak,“ poopravím Noaha tím záměrně zvoleným slovem. „Ale jsem za něj ráda,“ přeci jen se lehce pousměji. Opravdu ho ráda vidím, jakkoliv to může působit zvláštně. Strávili jsme spolu doslova jen pár dní… Přesto mi byl mnohem bližší než leckteří lidé, které jsem znala více jak půlku svého života.

To už se náš rozhovor stočí k Provinciím a naštvaným sloním samcům. To už je úsměv na mých rtech aspoň pro tu chvíli nefalšovaný, na kolik mne potěší nadšení prokvétající Noahovým hlasem i výrazem.

„V dobrodružném románu by si to jistě místo v kapitole našlo, to je pravda,“ potvrdím mu sebejistě bez ohledu na to na kolik to myslel vážně. Ostatně takových okamžiků bych ve svém životě našla vícero… Nicméně zmínka o literatuře stačí, abych myšlenkami na kratičkou chvíli zalétla k panu Penfieldovi, který z mého života zvládla udělat jeruzalémský bestseller, a to už tak veselé rozhodně není.

Nicméně to vypadá, že nám s Noahem vypršel pro dnešní den čas. Ani se nesnažím zastírat, že z toho nejsem zrovna nadšená – ba právě naopak. Ale zároveň to poslední, o co bych nyní stála je Noaha zdržovat od jeho povinností… Zvláště, pokud se mohou týkat Alexe.

„Zeptala bych se kde, ale stejně bys mi to neřekl, co?“ poznamenám, zatímco se několika rychlými kroky přemístím k posteli, abych ze svého zavazadla vytáhla rozbité hodinky, které se mnou procestovaly řádný kus světa. Sice o něco menší než nůž, který mám dokonce i nyní ve svých věcech, ale o tom se raději nezmiňuji. Jen mě mrzí… Že jsem nechala v Dvarace tu starou fotografii.

Přistoupím zpátky k Noahovi, kterého pohled na jeho ztracené hodinky dokonale umlčí uprostřed věty a ponechá mi prostor, abych se sama chopila slova. Tohle je pro mne… Důležité. Opravdu důležité. A dle všeho… Nejen pro mne. Překvapeně zamrkám, když ke mne Noah náhle přistoupí a chytí mne za ruku. Znovu to ucítím. To podivné chvění. S očima rozevřenýma dokořán mu v tu samou chvíli pohlédnu do tváře. Do těch očí, které společně s tichým přiznáním náhle působí… Neumím to popsat, ale… Jen mi to potvrdí tu šílenou domněnku, že… Že s tím, co se stalo v rozvalinách podzemního chrámu musí mít něco společného.

Srdce se mi rozbuší a zároveň ucítím tu lehkou… Frustraci z toho, že jsem jen kousek od toho dozvědět se pravdu, a přesto mi pro dnešní večer unikne. „Priority,“ hlesnu tiše. Rezignovaně. Dokonce navzdory neklidu, co mi tančí pod kůží. Hodinky se ocitnou zpátky v mém držení, sevřené v dlani namísto slibu. Dosti… Zvláštního slibu, který ve mne zanechá ten neurčitý dozvuk nutící si celou tu situaci přehrávat v hlavě.

Ovšem jak to, tak vypadá, není vše zase tolik ztracené. I když to zároveň znamená, že dle všeho nemůžu počítat s tím, že by měl být zítra Alex propuštěn. Co by mi na tohle asi řekl on? Bartholomewe by zajisté rozhněvalo, kdyby se dozvěděl, že jsem šla samotná na večeři s jiným mužem. Alexander takový naštěstí nebyl…

„Dohlédnout, hm? Opatrně s těmi slovy… Zvláště když jsi to ty, kvůli komu jsem obětovala dnešní večeři, abychom se náhodou neminuli,“ poznamenám. „Jestli tě to uklidní, tak můj stravovací režim není v ohrožení, aspoň donášku snídaně na pokoj jsem si už poctivě zařídila… Protože kdo to kdy viděl, aby si lady sháněla snídani v ulicích nebo dokonce snídala rovnou na cestě v koňském sedle…“ Tohle jsou… Nečekaně pěkné vzpomínky. Všechno to pro mne bylo tak strašně nové. Neznámé. Noah mne tehdy skutečně nešetřil ohledně učení se všeho za pochodu.

„Platí. Zítra v sedm. A budu chtít vědět všechno, tak ani nemysli na to, že by ses z toho, jakkoliv vykroutil,“ podotknu. „Snad jen… Přísahám, že už tě nebudu zdržovat, jen takhle poslední otázka… Hm, sukně nebo kalhoty?“ položím mu tu nečekanou otázku, aniž bych dala, jakkoliv najevo, zda to myslím vážně nebo jen jako žert. Ruku s hodinkami stáhnu zpátky k tělu, zatímco je stále opatrně svírám v dlani.

Naše setkání se blíží ke svému konci a já z toho, co se děje vlastně nejsem o moc více moudřejší než před ním.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Do nemocnice… Hmm, to nešlo.“ Potřese zamítavě hlavou Noah. „Pokud by se další z nás dozvěděli mé jméno a kdo ve skutečnosti jsem, poslali by tam další lidi. A bez dobrého jména nebo tlustého balíku bankovek tě jen tak neošetří. To sama víš. Tajní by tě ale jen tak nenechali odejít. Ne, že by tě zavřeli, to vůbec, ale… Hrozilo by, že to celé vyplave na povrch a další den to nestihneš… Priority.“ Ušklíbne se skoro až omluvně, ačkoliv to byl on sám, kdo nakonec postavil svůj život na příčku pod splnění úkolu a záchranu Alexandera.

„Stihla… A to je hlavní. Pan, ehm, Archdale vypadal více než zdravě, takže bych řekl, že se to podařilo. Ale… Povíš mi to pak někdy celé, ano?“ Pátravě po tobě sklouzne pohledem. „Mrzí mě, že to jinak nešlo. Věř mi, kdybych si mohl vybrat jiný konec… nebo raději jinou verzi toho, jak to celé proběhne, sáhnu po ní všemi deseti. Takto jsme ale hráli s kartami, které nám osud nadělil a… i když jsme tak úplně nevyhráli, tak ani neprohráli. Co myslíš, Del? Hmm?“ Skloní lehce hlavu, aby na tebe lépe viděl a povzbudivě se pousměje. „Už jen to, že si to můžeme říct, je vlastně výhra.“ Pokračuje dál optimisticky a bez zbytečných starostí, jak to ostatně Noah vždy uměl. Nikdy nepůsobil jako někdo, kdo by v životě mnoha věcí litoval. Spíše jej přijímal takový, jaký byl. Se vším, co k tomu patřilo.

„Naštvaným slonem?! To určitě nemyslíš historku ze zoologické zahrady. Tedy… To mi skutečně budeš muset povyprávět.“ Prosákne mu do hlasu i do výrazu neskrývané nadšení. „Opravdu, začínám si říkat, že to, co mě čeká, bude lepší než čtení nějaké dobrodružné literatury.“ Zapřehání si trochu, ačkoliv… Pár takových kapitol by se ve tvém životě skutečně našlo při zpětném ohlédnutí se za posledním rokem.

„Del, omlouvám se, ale nevím, jestli se tu budu moct zdržet natolik, abych ti pověděl všechno, co ti chci říct.“ Promluví tiše, když zalétne pohledem zpátky k tobě od kapesních hodinek. „Vypadá to, že jsem skutečně ve větším časovém skluzu, než jsem čekal. Ale chtěl jsem si být jistý, že jsi v pořádku, nehledě na to, že už tam budu tak trochu pozdě, ale…“  Ty ale na nic nečekáš a vylovíš ze svého zavazadla něco, co není tak úplně tvé. Tedy ten rok bylo. Považovala si to spíše za dědictví. Památku. Avšak teď tu před tebou stál původní majitel toho kousku kovu, který si v rukách za poslední rok držela už nesčetněkrát.  

Měděný záblesk přeruší Noahova slova, zatímco se mu ve tváři rozlije překvapený výraz. Noahovy hodinky. Rozbité, ale ne zapomenuté. Jeho rty se maličko pootevřou, než se jen dlouze nadechne a zavře oči. Rozhostí se ticho, když pak k tobě udělá krok a chytí tvou ruku s hodinkami do své, abys při tom dotyku opět ucítila to podivné zachvění, ačkoliv slabší.

„Já… vím, Del.“ Šeptne a pomalu pootevře oči, které najednou působí na Noaha až nezvykle vážně a… jinak. „Musím ti toho opravdu hodně říct.“ Vydechne tiše. „Ale obávám se, že čas nám teď není nakloněn. Ne na takový rozhovor.“ Vezme z tvé ruky své staré hodinky, na které se jen zamyšleně na chvíli zahledí, zatímco se blyštivě zalesknou v okolních světlech…

… Než ti je vtiskne bez varování zpátky do dlaně a přiklopí na ně tvé prsty.

„Budeš tak hodná a pohlídáš mi je ještě chvíli? Alespoň budeš mít záruku, že se jen tak nevypařím do vzduchu.“ Zažertuje už jako starý Noah, kterého znáš, ačkoliv ten samotný žert je dosti… zvláštní.

„Co bys řekla večeři? Zítra? Řekněme… V sedm? Někdo na tvůj stravovací režim zjevně bude muset dohlédnout, když tě tak poslouchám.“ Povytáhne obočí, než tvou ruku pustí.

„Máme si toho hodně co povědět.“

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Ah, už to bude dobře něco přes třicet let.“ Odpoví ti pan Dowden. „Ale tak jistě. To víte, že jsem potkal. Některým historkám byste ani nevěřila.“ Podívá se na tebe tajemně, ačkoliv to v něčem spíše připomíná dědečka předčítajícího strašidelnou pohádku vnoučatům.

 „Když jsem byl mladší, jezdil jsem i delší cesty. K moři na jihu třeba. Je tam opravdu krásně. Ty skály a olivové háje. Ale teď už se držím jen okruhu kolem Nového Jeruzaléma. To víte. Už mám rád svůj klid a několikadenní cesta by mě už dovedla pořádně zmordovat.“ Zasměje se chraplavě.

Charlotta se tvému žertu o mamá v županu v první chvíli nervózně uchechtne, ale stejně tak kmitne pohledem k domu, snad jako kdyby si chtěla skutečně ověřit, že tam mamá za vámi nevybíhá.

„Ale jistě. Povykládám vám o svých cestách něco, paní. Když vás historky někoho jako já zajímají, tak kdo bych byl, abych odmítl takovou milou společnost.“ Stříbřité vousy se pohnou společně s tím, jak se mu rty roztáhnou do přátelského úsměvu, než vás nechá nastoupit do kočáru a vy tak po chvíli vyrazíte.

Priscilla vypadá, že je z toho všeho u vytržení a její nadšení, je skoro snad i nakažlivé. Až doteď ti cesty do Nového Jeruzaléma přišly jako příjemné a zajímavé zpestření tvého života, ale v jejím podání to vypadá, jako kdybyste se chystaly na největší dobrodružství vašich životů.

„Na večeři. To zní skvěle. A Zahrady si určitě musíme projít. Viděla jsem je jen párkrát z kočáru, když jsme za tebou jeli, ale nikdy jsem neměla možnost se prostě jen tak projít a podívat, kam bych chtěla já. Přišly mi tak… obrovské! Všechno tam bylo obrovské!“ Pokračuje zapáleně, zatímco se střídáte v rozhovoru. Ty vyprávíš a Priscilla nadšeně přizvukuje a vyzvídá podrobnosti. Cesta je to však dlouhá a taky se nakonec i vy unavíte. Sem tam si zdřímnete nebo se věnujete knihám, či jiným bohulibým činnostem, které se dají provozovat v jedoucím kočáru.

Po cestě si uděláte pár zastávek. Přesně jak pan Dowden slíbil. Ta delší, na oběd, vás pak zavede do jedné z hospůdek v menším městě, kterým projíždíte. Znáš jej jen zběžně. Není ani jedno z těch hlavních, kterým běžně projíždíš na cestě do Nového Jeruzaléma. Stačí ale ani ne půl hodinová zajížďka, abyste projeli malebnou vesničkou s kamennými domy a příjemnou hospodou na náměstí, uprostřed kterého je staře působící fontána.

Na první pohled to nepůsobí jako žádné nablýskané místo, ale obsluha je zde srdečná a ten pastýřský koláč, který ti přistál na doporučení pana Dowdena na stole, je naprosto božský. Na povrchu křupavé těsto skrývá pod svou krustou spoustu aromatické omáčky plné masa, které se rozpadá jen co se ho dotkneš vidličkou.

„Je to skutečně výborné, pane Dowdene! Něco tak dobrého jsem nejedla no… Už dlouho.“ Zasype komplimenty vašeho kočího Priscilla poté, co si otře způsobně rty do ubrousku.

„Ale, ale… Říkal jsem vám, že mám okolí Nového Jeruzaléma za ty roky docela dobře zmapované. A tady Betsy umí opravdu nejlepší pastýřské koláče široko daleko. Kam se hrabou podniky v Novém Jeruzaléme. To jen tak mezi námi. Za tu kratší zajížďku to opravdu stojí.“ Usměje se na vás, než sám s chutí zakrojí i do své porce.

„A víte, že je zde velmi starý kostel? Prý už má přes osm set let. Už jsem se i párkrát zastavil uvnitř, abych si prohlédl výzdobu. No, víte… Jsem obyčejný člověk. Moc tomu nerozumím, ale musím říct, že se jim to tady opravdu povedlo. Ať už to tedy dělal kdokoliv. Hmmm a zhruba další půl hodinu odtud…“ Začne vyprávět dál, zatímco vám jídlo mizí z talířů až do posledních drobečků. Byl by hřích něco tak hříšně dobrého nedojíst.

S plnými žaludky i spoustou nových tipů, kam vyrazit, pak nastoupíte zpátky do kočáru a vydáte se k městu. Slunce se začne klonit k horizontu, než za ním nakonec postupně zmizí, avšak výměnou za to se vám i přes nastupující noc naskytne pohled na blížící se cíl vaší cesty.

Nový Jeruzalém.

Noah už nic více na zbraň v mých rukách neřekne a já k tomu také nic nedodávám. Vím, jak to může působit, ale mám pro to své důvody. Velice dobré důvody. Možná jsem sice zbytečně paranoidní a vlastně bych si nepřála nic jiného, ale. Nicméně revolver skončí schovaný pod plédem a já už na něj ani nepomyslím. S Noahem se cítím bezpečně, ačkoliv náš rozhovor ve mne rozdmýchává emoce – a není jich málo.

„Jiní…“ zopakuji po Noahovi. Takže je Farnham v pořádku? Zeptala bych se, ale… Na druhou stranu, kdo jiný by měl mít zájem na tom, aby se Alexander dostal ze spárů policie a tím potažmo i Rady samotné, ať už jeho zatčení nařídil kdokoliv. I to, s jakou samozřejmostí a lehkostí Noah zmínil jeho jméno… „Dobrá, hlavně pokud ho dokážeš dostat ven, na ničem jiném teď nezáleží,“ kývnu krátce hlavou. Vzpomínám si, že Alex tehdy na lodi naznačoval něco podobného. Pokud by se k němu po zatčení dostal Soudce, nebylo by to s tím rozsudkem ani odsouzením zase tak horké a zmařilo by to celý Farnhamův plán. „A… Rozumím,“ povzdechnu si tiše.

A pak… Pak ho zkrátka bez přemýšlení obejmu. Udělala bych to už tehdy u kočáru, pokud bychom se prvně nesetkali zrovna v takové situaci. Mé ruce neprojdou vzduchem ani nic takového, muž stojící přede mnou je skutečný. Pevný bod uprostřed místnosti. Cítím jeho vůni i teplo, když se pro tu chvíli jeho paže obtočí kolem zad. Jenže to není zdaleka to jediný, co v tu chvíli vnímám. Záchvěv, který mi projede z konečků prstů takřka celým tělem a zanechá za sebou ten bolestně známý pocit, na který… Na který se nedá zapomenout… Stejně jako na okolnosti, které mu předcházely a zároveň i následovaly. Vydechnu, avšak hlavou mi víří zmatek. To není možné. Nebyl to přeci doopravdy Noah. Nebo… Ale jak? „Ne… Pro mě to rozhodně nebyl ani rok,“ šeptnu tiše. Přesto ho nepustím ani se od něj polekaně neodtáhnu. Ať to je a bylo jakkoliv, byl tam a pomohl mi. Utopila bych se v tom jezírku nebýt jeho, sama bych to nikdy nezvládla a ani Alexander by mě nenašel, aby mne mohl vytáhnou ven.

„To bys tedy měl,“ potvrdím mu bez zaváhání, že mi omluvu skutečně dluží. „Šílela jsem z toho a celou dobu si vyčítala, že jsem tě ještě v noci nevzala do nemocnice, i kdyby to znamenalo tě tam dovézt přivázaného ke koni,“ povzdechnu si. „Stihla. Ale… Za jakou cenu,“ vyslovím váhavě. Pryč byly časy, kdy mě to budilo ze spaní – ne, nyní jsem měla úplně jiné, nové noční můry – ale těžko se dalo zapomenout na to, co se tehdy v té ulici stalo.

Opět od sebe poodstoupíme, avšak jsem to já, kdo na okamžik ztuhne. Noahova ruka mi sklouzne po paži, avšak nestáhne se pryč, namísto toho mne uchopí za dlaň, aby si mohl lépe prohlédnou šedivé linky vybíhající z pod rukávu po kůži až k samotným konečkům prstů, které ovíjí. Netrvá to dlouho, přesto jsem z toho svým způsobem nesvá.

„Tohle… No… Nebylo zrovna dobrovolné,“ odkašlu si rozpačitě, ačkoliv bych v Noahově tváři jen těžko hledala stopy po pohoršení. Jisté společenské konvence jsem odhodila velice ráda, ale nechat se potetovat jako například Alyia? Ne, do toho bych nikdy nešla. I když… Podle toho kratičkého okamžiku… Mohl Noah tušit, že to není jen tak obyčejné tetování? Přeci jen… Viděl mě tehdy na tom sále. S Farnhamem. Ty stejné linie, akorát žhnoucí zlatem, které Probuzeným koluje v žilách. „Líbilo by se ti tam,“ dodám rychle. „Tak třeba někdy… V našem domě bys byl vítaný host,“ lehce se pousměji. „Tedy, pokud by ti nevadily opice. V životě by mě nenapadlo, jak strašná zvířata to jsou, v zoo v kleci jim to rozhodně sluší víc,“ ušklíbnu se.

„No…“ zastrčím si pramen vlasů za ucho, „ve skutečnosti těch historek nemám zase tolik. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem Provinciím přišla aspoň trochu na chuť. Jeruzaléma se jen těžko zbavuje, když jsi nikdy nepoznal nic jiného…“ pokusím se aspoň trochu zamluvit ten revolver. „Ale… Aby to bylo fér, tak ti na oplátku můžu povyprávět… Hm, třeba o tom, jak jsem měla poměrně ostrou výměnu názorů s jedním naštvaným slonem,“ povytáhnu na chvíli koutky rtů. Noahova dobrá nálada na mne konečně začíná také dopadat, jak se s jeho přítomností dokážu uvolnit a povolit napětí v ramenou a zádech.

Vzápětí se stejně jako on ušklíbnu. „Ani mi o tom nemluv. Takže nabídnout ti můžu k tomu vyprávění leda sklenku vody…“ zavrtím hlavou. „V pořádku… S tím, že dnešek budu muset přežít střízlivá a bez večeře jsem se už smířila,“ dodám vzápětí a pohledem sklouznu k hodinkám v jeho rukách. Srdce mi jako na povel poskočí a…

… aniž bych cokoliv řekla, bez varování se otočím a rychlým krokem přejdu ke květované cestovní tašce položené na posteli. Příliš se v ní nepřehrabuji, přesně vím, kam sáhnout, abych z ní vylovila pečlivě zabalené kapesní hodinky. Sevřu je v dlani a váhavě se ohlédnu přes rameno k Noahovi. Přeci jen v sobě ovšem seberu dost odhodlání, abych se s nádechem vydala zpátky k němu a opatrně mu je vtiskla do dlaně.

„Omlouvám se, jsou rozbité, ale… Doufala jsem, že je tady dokáží opravit,“ hlesnu tiše, zatímco zvedu oči k Noahově tváři. „Spadly se mnou… Z docela dost velké výšky na kamení. Hádám, že je zázrak, že to přežily v jednom kuse. Ony i já,“ mluvím pomalu a můj výraz se zvolna mění v přemýšlivý. Vím, co jsem před chvílí cítila… „Nezní ti to… Povědomě?“ zeptám se tiše. „Nevím, jak je to možné, ale jsem si jistá, že jsi tam byl se mnou. Byl jsi to ty a zároveň ne. Tedy… Musel jsi to být ty,“ pronesu o něco jistěji.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Noah jen maličko povytáhne obočí, když zbraň z pod plédu odložíš stranou, ale nijak více to nekomentuje. Už dle jeho slov bylo patrné, že ji tam tušil ukrytou, ale na jeho reakcích to nezanechalo výraznější stopy. Však proč by si na něj střílela? A se zbraněmi už tě také něco naučil, takže se nemusel bát, že by se ti povedlo omylem zmáčknout kohoutek. Však to byla také jedna z jeho prvních lekcí v zasněženém lese. Nenechávat prst na spoušti.

Jeho vysvětlení řešení Alexaderovy zapeklité situace je skutečně velmi zjednodušené. Zvláště, když si vzpomeneš na manévry, které byly kvůli namátkové kontrole v běhu.

„Je to složitější, Del, ale v základu ano. Pokud vyřešíme doklady, vyřeší se i ta oficiální stránka za jeho zatčením. O zbytku budou jednat jiní. V mém zastoupení. Ale nebál bych se. I kdybych nezasáhl, pana… Archdalea by jen tak nečekal jeho starý rozsudek. Ten ostatně zařídil Edric. Pro následné kroky bylo tehdy třeba dostat jej do… pohybu. Jestli rozumíš. A to byla nejsnazší a nejrychlejší cesta.“ Dovysvětlí ti i pár okolností už prakticky rok staré záležitosti, kterou máš však pořád v živé paměti. Lord Farnham…. Edric, jak familiárně ho oslovil Noah, zařídil tehdy dost věcí, ačkoliv nakonec ne vše vyšlo tak úplně, jak bylo naplánováno.

Ale to už se vaše debata stočí k něčemu jinému – k tobě. Noah vypadá upřímně rád, že tě vidí a ty? Ty jsi také. Však, jak dlouho tě sžíraly výčitky z toho, že jsi ho tam tehdy nechala v zakrvácené posteli a tichu pokoje, které přerušoval jen šustot můřích křídel. Tehdy jsi musela zachránit jiný život a on… On nevypadal, že by ti snad cokoliv z toho, co se stalo vyčítal.

Stačí udělat dva kroky, aby si zrušila zbytek vzdálenosti mezi vámi a… obejmula ho. „Hmm, jeden by řekl, že to nebyl ani rok.“ Zaslechneš jeho tlumený hlas, ve kterém je cítit úsměv, zatímco tě jeho ruce na chvíli také v odpovědi obtočí a tebe tentokrát místo známé vůně krve obklopí vůně pánské kolínské smíchaná se špetkou potu. Zjevně se tě skutečně usilovně snažil najít.

A jen, co se ho dotkneš, projede ti prsty podivné zachvění a dostaví se ten zvláštně povědomý pocit. Ten, který si cítila naposledy tehdy v rozvalinách starého chrámu, když tam byl s tebou. Nebo nebyl? Ne, myslela jsi… věděla jsi, že to byl nakonec někdo jiný. Ale skutečný Noah teď stál před tebou. Objímala jsi ho. Nebo snad?

„Já taky, Del. To mi věř. Heh, ani jsme se tehdy pořádně nerozloučili… Co? Nechtěla si mě tam nechat? Co to říkáš, Del?“ Odtáhne se od tebe, aby ti pohlédl do očí.

„Neměla jsi na výběr. Já… tušil jsem, že to nedopadne dobře. Měl bych se ti omluvit spíš já, že jsem ti o tom neřekl. Nechtěl jsem tě tím zatěžovat a doufal jsem, že… Vydržím při vědomí alespoň do dalšího dne, ale… Hmm, nečekal jsem, že to půjde tak… rychle.“ Hlesne a uhne pohledem.

„Ale stihla si to, a to je hlavní.“ Dodá pak jistěji, než od sebe ustoupíte alespoň o ten krok. Jeho ruka sklouzne po tvé pravé paži až na dlaň, kterou zvedne a lehce pootočí v té své, aby sis na chvíli v jeho očích všimla jistého zamyšlení? Když si ji prohlíží, než se na tebe opět usměje a nechá ji proklouznout mezi prsty.

„Tedy… Vidím, že život v Provinciích musel být skutečně zajímavý. Kdo by to byl do tebe řekl? Vždy jsem litoval, že jsem se tam nikdy nepodíval.“ Poznamená bez nějakého pohoršení nebo snad rozpaků. Ostatně, byl to Noah. Jeden z mála lidí s tak otevřeným smýšlením nezatíženým zbytečnými předsudky, které si mohla za svůj život potkat.   

„Já mám vyprávět? Já? Tedy… Jeden by řekl, že víc historek bude mít dáma, co zrovna přijela z Provincií a mířila na mě ve dveřích revolverem.“ Zasměje se krátce, než jen potřese hlavou.

„Dobře, dobře… Hmm, ale tohle povídání bude chtít nejdřív nějakou skleničku. Naliju ti…?“ Rozhlédne se po pokoji ve stejné marné snaze, co ty. „Ty… tady nic nemáš? Co je tohle za hotel?“ Ušklíbne se. „Tedy… Vzal bych tě někam posedět a možná se i … najíst? Ale dnes večer to určitě nestihnu. Už tak jsem trochu ve skluzu s časem, obávám se.“ Zaloví v kapse, aby z ní vytáhl kapesní hodinky. Obyčejné, mosazné. Takové, které vůbec nepřipomínají ty jeho staré.  

♬♬♬

♫♪♪♫

Naposledy rychle zkontroluji, že revolver z pod plédu nijak nevyčuhuje, než otočím klíčem v zámku a dveře odemknu. Není to sice nejdokonalejší krytí, ale na tom mi nyní nezáleží. Pokud to je Noah, ničemu to vadit nebude. A pokud není… Tak to bude problém budoucí Delilah. Někdy je jednodušší smýšlet takhle, zvláště když není mnoho času k rozhodnutí. S nabitou zbraní v ruce si rozhodně připadám jistěji a bezpečněji, když otevírám dveře – a na tom jediném nyní záleží.

Slovy se nedá popsat, jak moc se mi uleví, když na prahu spatřím černovlasého muže, kterého okamžitě poznávám. Dokonce i bez těch brýlí, které k němu neodmyslitelně patří. Vydechnu a srdce mi několikrát poskočí.

„Raději mi o tom ani nemluv, ten Roxton jsem musela chvíli rozdýchávat. Snad těch hotelů v okolí není… Zase tak moc,“ povzdechnu si. „Ah, jistě, pojď. Myslím, že ani dnes nám nehrozí dopis se stížností…“ poznamenám a… Tak trochu rozpačitě si odkašlu, když si všimnu, kam se dívá a ukročím kousek stranou, aby mohl projít dovnitř. Ostatně náš rozhovor – ani jeden z nich, který nás čeká – se skutečně nehodí do společnosti, ale za zavřené dveře.

Jakmile Noah vejde dovnitř, dveře za ním zase zavřu a klíč opět poskočí v zámku. Pro jistotu. Pléd odložím na blízkou komodu a světlo na okamžik ozáří moji ruku, ve které stále výmluvně držím revolver.

„Nemáš ani tušení…“ poznamenám. „Ale před Alexanderem to raději moc nezmiňuj, nebyl z toho ze začátku zrovna nadšený,“ drobně se ušklíbnu, zatímco zbraň vložím pod pléd, aby nebyla na první pohled tak vidět.

Naštěstí se Noah i nadále chopí slova, protože já sama bych nevěděla, jak začít. Co říci. Neustále po něm klouže můj přemýšlivý a možná až nevěřícně pohled. Opravdu to přežil. Kolik měsíců jsem se trápila tím, že jsem ho v tom pokoji nechala zemřít? Pořád to mám před očima. Dokonce i nyní je pro mne tak děsivě snadné představit si můru se zkrvavenými křídly vylézajícímu z ucha. Sebe, jak ji drtím mezi prsty… Jen proto, aby se záhy objevila další na znamení, že ani paní Smrti není v této sféře tak všemocná, jak by si přála. Slíbila jsem mu, že se pro něj vrátím a zajistím mu pomoc… Ale neudělala jsem to. Nemohla jsem.

Lehce sebou trhnu a nepřítomný lesk z mých očí zase rychle vymizí. Usmívá se, ale já nejsem schopná vyčarovat ve tváři obdobný výraz. Namísto toho na něj zkrátka jen hledím.

„Ano, rok…“ hlesnu tiše. „Ahh… Ne, to jméno jsem použila jen pro cestu sem, když už má v Jeruzalému nějakou historii,“ vysvětlím mu. Nadšená jsem z toho sice příliš nebyla, ale nakonec jsme se shodli na tom, že bude lepší do Jeruzaléma přicestovat jako Delilah Vernier a ne Josephine Liddel, kterou jsem si vymyslela v Provinciích. „Ale… Ano. Stalo se toho… Tolik,“ souhlasím s Noahem opatrně, jakkoliv zmínka o tom, jak jsme to s panem Archdalem zvládli mne přiměje krátce uhnout pohledem.

Nicméně jeho další poznámka mne přiměje pozvednout obočí. Nicméně nepustí mne ani na chvíli ke slovu, naopak mne gestem ruky zarazí, když už se nadechuji. Sám pokračuje o tom, co mne nyní pálí nejvíce bez ohledu na tohle nečekané setkání. Menšími komplikacemi bych tohle nenazvala ani náhodou – jak Noah správně vytuší z mého výrazu i napjatého držení těla.

V jeho podání zní všechno tak… Jednoduše a prostě. Falešné obvinění, výměna dokladů za lepší… Opravdu by to mohlo tak snadno projít? Zní to natolik dobře až mám problém tomu věřit.

„A… Nenajdou si pak něco jiného pro důvod ho zatknout nebo si ho tam nechat? Ví přeci, koho zatkli, ne? Neříkej mi, že každého, kdo cestuje s padělanými doklady, hned od vystoupení z vlaku sleduje policie a zatýká ho kapitánka speciální jednotky za takových okolností,“ navzdory té dobré zprávě se zachmuřím. „Jak dlouho to vlastně bude celé trvat?“ neopomenu se zeptat.

Je toho… Je toho tolik. A já jsem z toho všeho opravdu nesvá a nedaří se mi to ze sebe dostat. Zvláště, když vidím ten nadšený výraz v jeho tváři… Tak on je rád, že mi ten rok mimo Jeruzalém prospěl? On za mě? Probůh! „Noahu…“ Sama v tom náhlém návalu emocí, který ve mne ta slova vyvolají, zruším tu poslední vzdálenost pár kroků, co nás odděluje a zkrátka ho rychle obejmu. Prostě a jen… Obejmu. A nezáleží mi na tom, že se to nehodí. Ostatně... Byl to první muž mimo mého manžela, který si přede mnou sundal košili. Kolik času jsem pak strávila sešíváním jeho ran? Nakonec... Co je proti tomu jedno obejmutí...

„Pořád tomu nemůžu uvěřit… Jsem tak moc ráda, že jsi to přežil. Vážně… Moc ráda,“ vydechnu. „Co já… Ty mi musíš vyprávět, co se tady stalo. Já… Nechtěla jsem tě tam nechat. Opravdu ne. Ale nezbýval už žádný čas a mohla jsem jen nechat vzkaz na recepci… I tak jsem to málem nestihla,“ šeptnu, zatímco se od něj odtáhnu, tak trochu nejistá tím, co jsem to právě udělala. Jen… Potřebovala jsem mu tohle říci už tak… Moc dlouho…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Čekáš a čekáš. Skoro se to až zdá, že se nikoho nedočkáš. Co když tě Noah hledá někde jinde? Pokud tě vůbec hledá. Tohle nevyšlo zrovna nejlépe a tak, když se ozve zaklepání málem překvapeně nadskočíš. Je to Noah? Kdo jiný. Měl by to snad být on. Přesto se raději chceš pojistit. Revolver vklouzne do ruky jako už tolikrát před tím, než přes něj přehodíš v rychlosti alespoň pléd, kterým jej skryješ. Nu, na první pohled by to možná celé prošlo, na ten druhý už by si zkušené oko jistě všimlo, že s tím plédem není něco v pořádku. Přesto ty budeš mít brzy jisto, jestli se ta zbraň k něčemu bude hodit…

Skoro až doběhneš ke dveřím za tichého dusání bosých nohou, o které se opřeš otočíš klíčkem v zámku a vezmeš za kliku…

„… Dobrý večer.“ Stočí se k tobě ty známé oči, které už nejsou schované za potemnělými skly kruhových brýlí, a rty se prohnou do mírného úsměvu, než skrz ně unikne tiché vydechnuti. „Tedy, ty si mi ale dala. Víš, že tohle rozhodně nejsou první dveře, na které tenhle večer klepám? Ehm… můžu dál?“ Zeptá se Noah, než si dovolí vejít do tvého pokoje. Ucítíš, jak jeho pohled zavadí o ten neforemný pléd ve tvé ruce, který se na pár místech boulí do toho typického tvaru, který hodně napovídá o tom, copak by pod ním mohlo být asi schované.

„Rád vidím, že jsem v tobě tehdy vzbudil novou vášeň, Del.“ Prohodí jakoby nic a projde trochu dál do pokoje, aniž by si snad něco dělal z té zbraně ve tvých rukou. Krátce se rozhlédne kolem, zatímco k tobě stojí zády, než si prohrábne vlasy a otočí se na tebe.

„Tedy… Jak dlouho už to je? Bude to pomalu rok! Delilah Vernier… Stále používáš to jméno, jak vidím. A s panem… Archadalem jste to zvládli. Tedy… Stalo se toho tolik!“ Potřese nevěřícně hlavou, ale ten jindy nakažlivý úsměv mu ze rtů nemizí.

„Rád tě vidím. Opravdu. Del, čekal jsem na to, až se jednou zase uvidíme.“ Dodá lehce záhadně. „Jen kdybych to čekal trochu lépe, zastihl jsem vás už dřív. Bohužel… Menší komplikace.“ Podotkne, ale zvedne ruku pro tvé případné námitky. Sám dobře ví, že tohle pro tebe není něco jako malá komplikace.

„Jak jsem řekl, bude o to postaráno. Oficiálně pana Archdalea drží na základě obvinění z padělaných dokladů. Nejspíš to nebyla nejdokonalejší práce. Hmm, ale brzy bude hlavní důkaz vyměněn za něco… kvalitnějšího. Mal asi trefí šlak, ale to už je riziko povolání. V dnešní době je to poněkud komplikované.“  Přispěchá alespoň s obšírným vysvětlením toho, co se teď bude dít. Ostatně asi není těžké z tvé řeči těla vyčíst, v jakém jsi teď rozpoložení.

„A… Jak ses vůbec měla Del? Ten rok. Celý rok mimo Nový Jeruzalém!. Zrovna ty… Vidím, že ti to prospělo. Jsem za tebe rád. Opravdu.“ Udělá k tobě pár kroků, zatímco po tobě sklouzne jeho nadšený pohled.