Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Nebo dívka Vera De Lacey „Zaneprázdněnost… Každý musíme něco dělat. Nemohl bych jen tak sedět a nechávat tohle město, a především lidi zde v rukou někoho… kdo by křeslo v radě viděl jako šanci, jak si z Nového Jeruzaléma a své pozice udělat dojnou krávu. Rozporcovat jej jako mršinu a nechat jen kosti supům. A že by se takových našla spousta, co by to rádi dělali jen kvůli penězům… moci. Po Edricově odchodu…“ Povzdechne si a přivře oči. „Je to všechno složitější. Výrazně složitější.“ Dodá polohlasně, aniž by se na tebe podíval. Místo toho se opět v jeho očích sem tam zaleskne světlo pouličních lamp, které míjíte.
„Lichotka… Hmm, rozumím.“ Dodá o něco opožděněji a mírně se usměje. Vypadá to však, že mu to došlo až později, než by mělo. To bylo poznat i dle jeho odpovědi před chvílí. Přemýšlel o tvých slovech až příliš vážně, než aby je s úsměvem odmávl a poděkoval ti za ně, jak by udělala většina ostatních.
Ale pak už se rozhovor stočí někam jinam a tobě díky pár Willamovým slovům začne docházet skutečný důvod tvé dnešní návštěvy dne. Ne, nebylo to prachsprosté pozvání na večeři a snad nějakou procházku u měsíčku. Snad by to i bylo lákavé, ale pořád jsi tu byla s vévodou Essingtonem. Ten muž nevypadal, že by na takové kratochvíle jen tak mrhal časem, natož si sem nechával vozit ženy z venkova pro osobní pobavení. Už jen tvá návštěva zde jistě nezůstane utajená zvědavým očím. Viditelně mu to ale stálo za tuhle cenu, kterou nakonec zaplatí spíše on než ty.
Sidriel. Ano, ta a Zrcadlo. Tohle byl hlavní důvod tvého příjezdu sem. Ne, vévoda. Osmělíš se proto natolik, aby si navrhla, že některé věci by se přeci daly ještě zkusit. Však, kdy jindy než dnes. A ještě přihodíš na trochu veselou notu povídání o Novém Jeruzalémě a tvých eskapádách s poptáváním se na cestu. Je to takové lehké téma. Mezi dámami by se jistě setkalo se souhlasným přitakáním a následným štěbetáním v podobném duchu, ale William nevypadá, jako skupina dam na soirée.
„Co prosím?“ Potřese nevěřícně hlavou vévoda. „Vero… To snad nemyslíte vážně? Jak je to dlouho, co jste se mi doslova hroutila v salónku? Ještě pár minut zpátky jste se tvářila jako hromádka neštěstí. Nebude to ani hodina, co jste se probrala z Veršů, a vy mi tu říkáte, že už se cítíte na to, nechat si píchnout morfium a experimentovat se střepem Zrcadla?!“ Prosákne do jeho hlasu už stopa napětí a skoro až káravého tónu. Tedy ne skoro. Je tam doslova hmatatelný. William na tebe hledí jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co zrovna slyšel.
„Ano… Jeruzalém má přes sedm miliónů obyvatel. Je velký. Jak byste si vůbec mohla myslet, že byste se v něm…? Ahh…Tohle? Tohle je pokus o… tu nicneříkající společenskou vatu, že? To jste nemyslela vážně, nebo snad ano?“ Mávne rukou, zatímco nakrčí čelo a jen na tebe chvíli beze slova hledí. Ten moment se nepříjemně natáhne, než si jen prsty unaveně promne kořen nosu a zavře oči.
„Já nevím… Občas mám opravdu pocit, že mluvím do zdi. Možná skutečně jste na tohle všechno ještě moc mladá… Moc… lehkovážná.“ Vydechne dlouze. „Skutečně ještě dívka.“ Hlesne nakonec s těžko postřehnutelným ostnem zklamání.
Je to nakonec zastavení kočáru, které tu trochu dusivou atmosféru přetne a umožní vám vyjít na čerstvý vzduch. Nehledě na to vše, co tu padlo, se vévoda stále chová galantně a tak, jak se od muže jeho vychování očekává. Tedy až na to, že není úplně snadný konverzační partner. Venku však vypadá pod světlem lamp zamyšleně. Vašemu okolí věnuje jeden až nezvykle obezřetný pohled, než si pohodí hůlku v ruce a s mírně skloněnou hlavu vyrazí.
Stromy se houpají ve větru a šumí tichou noci. Takto z dálky to nevypadá, že by v parku někdo měl být, ale může se stát, že na někoho časem narazíte. Přeci jen noc je ještě mladá a vlahé letní večery vybízejí k procházkám v přírodě, ačkoliv jsou to v tomto městě jen její ohrazené ostrůvky.
„Někdo tu jistě bude, ale nemám důvod se kvůli nikomu zastavovat.“ Zamručí vévoda na tvou poznámku a přeci jen k tobě úkosem pohlédne. „Pozornost jsem přitahoval vždy. Jsem Essington. Teď je to jen o něco… otravnější.“
Ale to už vykročíte. Ty ze začátku kráčíš trochu napřed, a tak se na vévodu čas od času ohlédneš. Ten vypadá stále stejně. Snad ještě více pobledle ve tom nočním šeru. „Knížetem? Hmm, byly mu vysvětleny místní územní normy a to, že si tu skutečně nepostaví tu šílenost, kterou chtěl. Je mi jedno, co všechno vlastní za podniky v Industriální čtvrti. Tihle lidé vždycky vyhrožují, ohání se svým bohatstvím a iluzí moci, ale nakonec jsou to oni, kteří tohle město potřebuji. Nikdy to není naopak.“
Ne, korespondence rozhodně byla snazší. Takto totiž William skutečně dokázal působit až příliš… přísně? Jemu by si tu iluzi moci totiž i věřila.
| ||
| |||
 | Noční scenérie Nezlobí se. A… Těch pár slov pronese tak zvláštním tónem, že mě tím dokonale odzbrojí. To… To já přeci vím. Příležitostí a důvodů mě trestat měl dost, ale on… Záleželo mu na mě. I kdyby mi to nedošlo už dávno, dnes mi nedával důvod o tom pochybovat. Jinak bychom ostatně neseděli v kočáře a nejeli kdovíkam. Jinak by nedával tak pečlivý pozor, abych se udržela na nohou. Jinak bychom si ani nepsali. Skloním pohled do klína. Ruce pořád ještě tisknu tak křečovitě, až se mi chvějí, a tak… tak si uhladím suknici a znovu se napřímím. William znovu nabere onu neochvějnou jistotu. Ach, ano. Jsem dospělá. Tu a tam si na to někdo vzpomene, ale častěji – obzvláště v Davenportu – sklouzávám zpátky do role malé holky. Sama jsem se tak vnímala. On se mnou však od začátku jednal jako s dospělou, schopnou dělat vlastní rozhodnutí i si nést jejich následky. Je to… ano, zvláštní. Nezvyklé. Můžu se sama rozhodnout. Můžu, ale… Snad měl v tomhle pravdu. Svoboda dokáže být strašlivá, když lidé nechvějí, co chtějí, a já… to nevím. Ne doopravdy. To, co však nechci, je nad slunce jasné. „Dám si na to pozor,“ přitakám. „Totiž… Nenechala bych nikoho vykrvácet, to je asi jasné, ale jinak…“ Pravděpodobnost, že by se mi do života vrátili oni, klesá s každým dnem a dávné sliby… nepoutají nikoho z nás. Nemusím se bát. Tahle bouře už se přehnala. „Jinak to v životě nepotřebuji.“ Vzpomínky na Lucifera. Její dary. Nic z toho. Chci žít svůj život. Svůj, ne její. Nerozhodla jsem se tak už dávno? Ještě chvíli podržím Williamův pohled, ale už k tomu nic nedodávám. Popravdě to rozpitvávat nechci. Oba chceme přeci totéž – aby Vera zůstala Verou. Rozhovor se stočí docela jiným směrem. K těm obyčejnějším věcem. Hůlce. Cíli naší cesty. Vévodově zaneprázdněnosti. Prsty si zakryji ústa, jak mě pobaví svým ušklíbnutím a zrozpačitělý úsměv na rtech se mi roztáhne. Možná až moc. Všechno to napětí ze mě opadne tak rychle, že mám problém výraz zase zkrotit. „Hmm…“ udělám naoko přemýšlivě. Lichotka, nebo politování? Sama bych to nazvala konstatováním. Nebo poznámkou na samé hraně hravosti, skrze niž jsem chtěla ponouknout rozhovor jiným směrem. „Ne, politování ne. Ostatně mám pocit, že vám to tak vyhovuje. Jistá zaneprázdněnost. Charakter vaší práce. Starost o tohle město… Není to pro vás jenom povinnost, viďte? To nás vás obdivuji. Na světě je spousta lidí, kteří by se toho zalekli, nebo to ještě spíše neustáli, ale… ne vy,“ dořeknu měkčeji, přičemž nakloním hlavu do strany. „A takhle, Williame, vypadá lichotka.“
Snad až škádlivý úsměv mi na rtech nevydrží dlouho. Tehdy v Davenportu… Ano, řekla jsem mu to. Neměla jsem to v úmyslu tajit, ale zároveň jsem pak ani neměla důvod Sidriel vytahovat na světlo dne. Ne, dokud se na cestě stáčející se k mému domu neobjevil Robert. Očima mi probleskne překvapení a ramena mi poklesnou, jak na mě dolehne uvědomění, co tady dělám. Proč jsem přijela. Jako by na vyschlou zem dopadla napřed jedna kapka, pak druhá, třetí, až by se rozbubnovaly v divoké kakofonii, se do chvíle vytrhnuté z kontextu a vsazené na černé plátno noci vlijí vzpomínky na to, co jí předcházelo. Zamrkám. Ano… Ano, proto ta nervozita a obavy, když jsem nasedala do kočáru s povědomým erbem na boku. Proto… „Já… Jistě,“ přitakám rozpačitě. Pohledem se mu tentokrát vyhnu, až moc dobře si vědoma, že se mi i tohle nepochybně vepsalo do tváře. A přiznávat, nakolik mě Verše rozhodily, nechci. Stačí, že to dělá starost mně. Jemu nemusí. „Pořád bych to byla ochotna zkusit. To se dnes nezměnilo,“ ujistím ho, „ale trochu se bojím, že… jsou šance na úspěch menší, než jsem si myslela. Různé úlomky mají různé schopnosti.“ A samozřejmě, že bych si nechala proklouznout mezi prsty ten jeden jediný, který mohl pomoct. Bylo by to… typické. Celá já. „Ale kdo ví…“ Tolik se toho táhne od toho jednoho jediného rozhodnutí si tu schránku nechat a trvat si na osobním setkání. Vědět toho jenom polovinu, co vím dnes… Ahh. To je jedno. Nezměním to. Přesto… chtěla jsem se za ní vrátit. Mluvit s ní. I když to nedává smysl, chvílemi na sobě zase cítím její naléhavý pohled. Po všem, co jsem jí řekla, tam zůstala sama. Dlouhé, předlouhé měsíce… Pokud jsme si jenom trochu podobné, nedokážu si představit nic horšího. Nejspíše je to hloupé. Sidriel zemřela už dávno. Nemohla to vážně… cítit. V lepším případě to byl fragment, kus anděla krve, který při znovuzrození nebo snad přetvoření její duše nenašel využití, v tom horším někdo docela cizí. „Možná jenom osud chtěl, ať si dopřejete večer na čerstvém vzduchu,“ hlesnu do ticha, které na okamžik nastane. „Ale pokud byste chtěl, mohli bychom to pořád zkusit. Totiž… dnes. Už mi začíná být lépe. Anebo… Anebo někdy příště. Přijedu ráda. Ostatně sám jste to řekl. Docela se mi po tomhle městě stýská,“ zopakuji už lehčím tónem. Opravdu bych to nečekala, ale… Za okénkem se míhají majestátní svatby, osvětlené jenom září hvězd a pouličními lampami. Ve tmě je těžké zaostřit na detaily, mnohé dekorativní prvky se tak ztrácejí, ale celkovému obrazu to neubírá na zajímavosti. V dálce se občas natáhne věžička do nebes, nebo se na balkónu zastaví vzdálená silueta. Noční výjevy Nového Jeruzaléma by se vyjímaly na plátně. Takřka v ruce cítím rukojeť štětce nedočkavého toho, až udělám první tah. A pak další. Na nebi by se proplétala modrá s černou, dole pod hvězdami by stály zlaté domy a jejich záře by se rozlévala do okolí. Se skutečností bych soupeřit nemohla. Je to tak pěkné, a vlastně víc než to; je to, jako by si mě tohle místo přitáhlo do náruče a konejšilo mě jako malé, ztracené dítě.
„Opravdu? To je dobře. Nerada bych vás tahala přes půlku města, ale popravdě jsem se tady nikdy nezorientovala. Jeruzalém je na mě asi už moc velký,“ přiznám. „A dost možná nejenom pro mě. Pokud bych počítala, kolikrát jsem se někoho ptala na cestu a kolikrát mě poslali špatným směrem… No, víte, jak se to říká. Jediný způsob, jak opravdu poznat nové místo, je se v něm ztratit.“ Dle téhle logiky bych měla být na Jeruzalém expert. Nebo je tak velké, že se v něm člověk musí ztratit vícekrát. Znovu ucítím ten lehký tah, když kočár zahne na silnici a vzápětí se po pravé straně už objeví plot oddělující park od zbytku města. Jsme skoro tam. Začínám se těšit. Kolik času jsem tady strávila právě v parcích? Kreslením, pozorováním lidí nebo povídáním si s naprostými cizinci. Tady se něco našlo vždy. Už ani nestačím nic říct, než zastavíme a kočí pohotově otevře dveře. William vystoupí první a, když se i já zvednu ze sedačky – pomaleji, a přeci jenom opatrněji než on –, zvedne ke mně ruku. Je to drobnost. U jakéhokoliv jiného džentlmena bych se nad tím nepozastavovala, ale vévoda k podobným malichernostem neměl sklony. Snad proto mi na rtech vykreslí hřejivý úsměv, než jeho nabídku přijmu a dlaň na okamžik vložím do té jeho. „Děkuji…“ Na kůži mi opět dolehne noční vzduch. Není chladno, jenom příjemně. Potěšeně se nadechnu, než pohledem zapátrám po potemnělých stromech v dálce. Snáší se tady ticho a klid, vlastně mě na okamžik překvapí, že je park vůbec otevřený. V tuhle hodinu. Nad tím jsem nepřemýšlela, ale… ale William by jistě věděl, kdybych vybrala něco nereálného. „Je trochu zvláštní vidět to tady bez lidí, ale hádám, že to není úplně na škodu. Jistě teď táhnete pozornost,“ prohodím. Pro někoho, kdo si váží svého klidu a soukromí, musí být pozice předsedajícího radního o to náročnější. Na okamžik se zadívám na sochu v dálce. Jenom na okamžik, než se znovu otočím ke svému společníkovi. „Jak to vlastně dopadlo s tím knížetem? Nezvykle jste se na to téma rozepsal. Viditelně vám to běželo hlavou. Možná jste dokonce zněl maličko… popuzeně? Nebo se mi to zdálo?“
| ||
| |||
| Příliš kusé informace Delilah Blair Flanagan „Tomu rozumím.“ Stiskne ti trochu více ruku, když zmíníš své obavy z cestování. „Ale není to tak hrozné, jak se může zdát navíc… Už jsi určitě letěla vzducholodí, ne? Příští cesta se bez ní neobejde, takže pokud se chceš skutečně přidat…“ Povyjede mu koutek rtů nahoru a v očích mu zableskne nadšení. Tohle je skutečně něco, co má Alexander rád. Nepochybuješ o tom. Ostatně už vaše první setkání, i když ne tak úplně osobní, o tom dost napovědělo.
Pak se ale řeč opět stočí k těm méně veselým bodům a tématům a Alexandrův výraz zpátky zvážní. „Já…Ehm, Del, upřímně moc netuším, o čem mluvíš.“ Povzdechne si a potřese hlavou. „Nechci to tu z tebe tahat. Ne teď. Ale překládáš mi tu jen útržky toho, co se stalo. Co se ti zdálo. Věci vytržené z kontextu. Je pro mě dost těžké se v tom zorientovat a říct ti k tomu něco relevantního. Vím, že chceš slyšet můj názor, ale… Ale nevím, co ti na to mám říct. Ne takto.“ Řekne pak prostě. Zatímco ty se utápíš ve vzpomínkách na to všechno. Pro tebe je to tak živé, až nepříjemně. Ovšem pro Alexe? Pokud si to zrekapituluješ řekla jsi mu opravdu jen zlomek toho, co se stalo a některé části jen v dost nejednoznačných náznacích. Někdo jiný by ti možná vše odkýval, aby prostě byl klid. Ale on ne.
„Možná bude lepší se o tom pobavit, až to nebude tak živé, ano? O tom všem. I o té… Laylah.“ Přimhouří maličko oči a s přemýšlivým výrazem se opře do měkkého polstrování postele.
„Raději se soustřeďme na dnešní den, hmm? S takto rozrušenou dámou chodit na střelnici by mohl být i hazard se životem. A.. co poznali? Iluzi?“ Alexander zaváhá, než se drobně zamračí. „Asi by záleželo na víc faktorech… Nevím… Ale nemyslím si, že je se světem něco špatně. Ty snad ano?“ Počká trpělivě na tvou odpověď a jen kývne.
„Tak tedy… domluveno. Sir Archdale jistě ocení pro jednou tak okouzlující doprovod. Promluvím s Rajou, ale tohle by nemělo být něco, co by mělo překážet výkonu mých povinností. Spíše jim to může jen prospět.“ Pohladí tě naposledy po ruce, než ji stáhne zpátky k sobě a vezme si zpátky svůj šálek s kávou, aby ji jedním delším lokem všechnu vypil.
„Rozumím… Věř mi, že tenhle svět je skutečně velký. Větší než Luciferovy iluze. Stačí se jen rozhlédnout kolem.“ Pronese odlehčeným tónem, než odloží prázdný hrníček zpátky na tác a pozorně se prohlédne, zda na sobě nemá nějaké drobky.
„Hmm, snídaně v posteli… Můžu si odškrtnout další z věcí, které v tomhle životě zkusím. Rozhodně… zajímavé.“ Zvedne prsty zapomenutý drobeček ze záhybu jeho oděvu a odloží jej ostentativně na prázdný talíř, aby se pak jediným plynulým pohybem zvedl z postele. „Del… zajdu zařídit nějaké věci, abychom pak mohli vyrazit, ano? Potřebuješ… Chceš nějak více času? Počítám, že do hodiny bychom mohli vyjet. Co ty na to?“ Zastaví se u tebe, aby se naklonil nad postel, opřel se dlaní o matraci… A jen se nespokojeně zamračil na tác, který se díky tomu naklonil po směru jeho ruky, než opět pohlédne na tebe.
„Zvládneš to tu zatím sama?“ Dotkne se tvé tváře a trochu starostlivě si tě prohlédne. Rozhodně se v jeho výrazu neobjeví nějaká úleva. Spíše možná naopak. „Del… Kdyby cokoliv, nebudu daleko.“ Přitáhne si tě ke krátkému polibku na rozloučení a jeho rudé vlasy mu spadnou kolem obličeje a zašimrají tě na tvářích. Skutečně už je má delší, než když si mu je nezkušeně stříhala roztřesenou rukou na palubě Liberty.
„Uvidíš, bude to skvělý den.“ Pousměje se a nechá ruku pomalu sklouznout po tvé tváři, jak se zase narovná vedle postele a poupraví si oděv. „Takže za hodinu?“
| ||
| |||
 | Jiné myšlenky „…nebo bys možná měl raději šetřit síly na další díl z pera mistra Penfielda,“ poznamenám polohlasně. Vlastně si ani nedokážu představit, že by se snad z Alexandera mohl někdy stát příznivec brakové románové literatury, zvláště s tím, k jakému druhu knih on sám tíhl. To už jsem spíše sáhla po některé z jeho knih já, ať už ze zvědavosti nebo zkrátka jen touze po změně. Pomalu uždibuji ze svého jídla, na rozdíl od Alexandera se nad talířem hrbím a občas bojuji s vlasy, aby mi zbytečně nezavazely. Ani si nelámu hlavu s tím, zda sem tam nějaký drobek dopadne na povlečení, tomu prostě nejde zabránit a pak jsem myšlenkami někde úplně jinde. Nakonec talířek s nedojezenou snídaní odložím zpátky na tác a natáhnu se po mléčně zabarvené kávě v malovaném porcelánovém hrnku. Snad si jen lehce poposednu, abych trochu ulevila jedné z nohou, které mám pod sebou složené.
Alexanderova reakce na moji opatrnou… Prosbu? Návrh? … na sebe nenechá dlouho čekat. Jako na povel uhnu pohledem a lehce se ošiju. „Neřekla bych, že vysloveně… Nesnáším cestování, jen… Jen jsem úplně neměla příležitost ho začít mít ráda a možná se toho i trochu bojím,“ odpovím Alexovi poněkud zdráhavě než k tomu všemu vzápětí i přidám důvod, proč mě to vůbec napadlo. Tedy právě teď. Cestování po Provinciích sice znělo dobrodružně a svým způsobem i lákavě, ale zároveň jsem z toho opravdu měla strach. Přeci jen neznámá země, kde jsem vlastně skoro nikoho neznala a kdyby se něco stalo, tak bych ani nevěděla, kam jít nebo na koho se obrátit. Jenže teď mám větší obavy z toho, že tu zůstanu sama jen se svými myšlenkami a vzpomínkami, které se nedají odehnat ani vytěsnit z hlavy.
Nádobí na tácu lehce zacinká, jak si Alex poposedne a přitáhne na okamžik pohled nás obou. Poslouchám ho, všechny ty otázky, které mi položí a přinutí mne se nad tím trochu více zamyslet. „To místo… Ten úlomek tam na mě čekal. Napadlo mě, že by to mohl být ten úlomek. Laylah mluvila o společné silné... Rezonanci, ale…“ viditelně zaváhám. Ozve se tiché zavrzání prstů svírajících hrnek, jak se mi na okamžik prolnou dvě vzpomínky vzdálené stovky let. Odlišné, a přesto podobné.
To, jak ležím zkroucená v agonii a zírám do bílého světla… A zároveň vjem stoupající vody, zatímco nehybně hledím k otvoru vysoko nad mojí hlavou.
Roztřese vydechnu a… „… já… Nejsem si jistá. Ale… Ale spíše ne. Ne… Bylo to jiné, určitě to bylo jiné,“ dodám už o něco jistěji. „Ale ta džungle vypadala podobně jako ta zdejší, i když… Hádám, že ta vypadá všude stejně a já… Měla jiné starosti než se rozhlížet,“ přiznám se a mimoděk sklouznu pohledem po jeho tváři. Spodní ret se mi lehce zachvěje, jak se v ten okamžik neovládnu. Nebylo to sice skutečné, ale vzpomínka na jeho bledou nehybnou tvář… Jak to Lucifer řekl? Věděl jsem, že tomu neodoláš… A měl pravdu. Zatracenou… Pravdu… I kdybych tehdy tušila, že je to jen iluze… Riskovala bych to? Zvládla bych držet se stranou s vědomím, co kdyby… To iluze přeci jen nebyla? Začínám litovat toho, že jsem ho pustila z postele pro snídani. Ještě aspoň chvíli mohlo být vše… Jednodušší.
Jenže namísto toho teď nejistě sleduji zlatě vyvedenou mozaiku po obvodu hrnku, která se mi při pohybu zaleskla před očima a plácám se v tom. Ve všem. „Možná, tedy… Nejen, ale… Ano, myslím, jen… Poznali bychom to?“ odpovím Alexovi roztěkaně, jakkoliv mi to celé přestane dávat smysl v okamžiku, kdy to vyslovím. Dlaň překrývající tu moji mne vtáhne zpátky a ukotví v čase i prostoru. Natočím k němu tvář a sotva znatelně kývnu hlavou. „Jsem zpátky. Tady. S tebou,“ šeptnu a více než cokoliv jiného to zní jako… Ujištění. Dlouze vydechnu a napětí sbírající se v šíji opět povolí. „Jen… Chvíli mám pocit, že je všechno v pořádku a v další chvíli je všechno zase… Nevím, jak to popsat…“ přiznám se. Až teď zvednu hrnek ke rtům a konečně se té sladké kávy napiju.
„Zní to jako dobrý plán. Třeba… Třeba se mi to i zalíbí,“ nejistě se pousměji. „A… Stejně jsem ti to chtěla časem sama navrhnout, když už konečně začínám rozumět zdejšímu jazyku i tomu, jak to tady funguje…“ pokračuji přeci jen už o něco jistěji. Odhodlaněji. „A pak… Nechci skončit jako Dumah, závislá jen na svém malém světě,“ dodám takřka bezhlesně. Jak to Alexander říkal? Máme tendence vydávat se po těch stejných cestách bez ohledu na to, že nás vedou vstříc stále té samé zkáze… | ||
| |||
| Omezený rozhled Delilah Blair Flanagan „Asi bych měl romány a tady tuhle tvou oblíbenou literaturu číst častěji, když tě do života tak inspirují.“ Podotkne Alexander, ale v jeho hlase nezazní nějaká výtka nebo snad uštěpačný podtón. „Možná mi budeš muset ale některé doporučit. Tohle není tak úplně můj obor.“ Uteče mu krátké uchechtnutí. Skutečně Alexanderova záliba v literatuře ležela na jiném poli než ta tvoje. Především cestopisy a odborná pojednání, ano, to bylo jeho. Nebylo to však něco tak lehce stravitelného natož zábavného. Rozhodně ty jeho cestopisy neobsahovaly to zábavné cestování plné dobrodružství, na jaké si byla naproti tomu zvyklá ty ze svých knih.
Smetana se vlije do kávy. Bílá se smíchá s černou. A ještě chvíli vedle sebe ty barvy existují vsakujíc se jedna do druhé, než vše nekompromisně zamícháš lžičkou a ještě přidáš trochu toho cukru. Co by to ostatně bylo za kávu bez cukru?
Ujídáte něco ze své snídaně. Ty vcelku ležérně a bez zbytečného stresu. Alexander sedí naproti tomu s rovnými zády a snídá svou porci velmi pečlivě a opatrně. Snad aby skutečně nedošlo na ta politá prostěradla a talíře vyklopené do postele. Rozhovor se stáčí k poměrně nezávažným tématům. Alespoň tedy ve světle toho, s čím ses ráno probudila. Většina vašich denních starostí by se totiž vedle toho dala označit za nezávažné.
I tak tě ale napadne jedna věc. Něco, co by se snad dalo využít a když ne, pořád to bude způsob, jak utéci před tím stereotypem zde, který by jistě sváděl ke zbytečnému přemýšlení. Alespoň na chvíli.
„Co? Se mnou?“ Tentokrát Alexandera skutečně zastihneš nepřipraveného na něco takového. „Ty by si se mnou chtěla cestovat na jednání? Ty, Del? Myslel jsem, že nesnášíš cestování.“ Podotkne zcela upřímně a zkoumavě si tě prohlédne. „Ah, odjet z Dvaraky. Hmm, jistě. To dává smysl vzhledem k tomu… No, chápu, kam tím míříš.“ Poposedne si na posteli a jen rychle střelí ostrým pohledem k tácu s jídlem, který se stejně jako matrace mírně zhoupne.
„Ano, pamatuji. Nějaký ze starých chrámů. Je jich tu spousta. Ovšem rozhodně ne ve všech se bude dát najít něco takového. Hmm, s čím přesně by to mělo být spojené?“ Zeptá se tě zamyšleně Alexander. „Myslíš s tím, co se ti stalo? No… Bylo by to asi dost přitažené za vlasy, ale pokud tam někdo uložil úlomek, tak je možné už vše. Zvlášť, když nás na to místo dovedl bílý chital.“ Nakrčí rty.
„Ale ty jsi byla dole déle než já. Já se tehdy tolik nerozhlížel. Připadalo ti to snad podobné? Jako naše architektura?“ Zadívá se na tebe s jistým očekáváním. Avšak, když zapátráš v paměti, až tak moc to tomu místu z Veršů podobné nebylo. Navíc ty malby andělů. Ne, takovou výzdobu jsi tam skutečně tehdy neviděla. Na druhou stranu ta džungle skutečně byla… podobná.
Tolik myšlenek a možností, že je těžké si z nich vybrat nějakou určitou. Hrníček se zlatě zableskne v denních paprscích a tobě z toho akorát na rukou naskočí husí kůže. Mohlo by snad…?
„Co prosím?“ Teď už v Alexově tváři zahlédneš i stopu nejistoty. „Skutečné? Jak to myslíš, Del? Samozřejmě, že je to skutečné. To… To kvůli těm veršům?“ Odloží hrníček i s podšálkem opatrně na tác mezi vámi a poposune se blíže k tobě. Počíná si při tom velmi obezřetně a možná až příliš opatrně, ale na druhou stranu se ani kousek porcelánu poplašeně nezacinká.
„Del, podívej se na mě.“ Položí svou ruku na tvou opřenou na posteli. „Tohle je skutečné. Není důvod, aby nebylo. Jsi zpátky. Zase na hladině. Nemusíš se bát. Ano?“ Pronáší tichým hlasem a pomalu za sebe skládá jednotlivá slova. „Možná… Možná by ti cesta z Dvaraky skutečně prospěla. Přesvědčit se, že svět je skutečně větší než jen tahle naše malá bublina. Hmm?“ Pokývne zamyšleně hlavou, zatímco tvou ruku sevře do své.
| ||
| |||
| Dospělá žena Vera De Lacey Jeho tvář se natočí tvým směrem, když zazní to jméno. Williame. Skutečně působí, jako kdyby ho něco vyvedlo z rovnováhy. Už jsi to ostatně slyšela v tom jeho ostrém tónu, kterým s tebou začal zčistajasna hovořit. Avšak ten moment trvá jen chvíli. Naopak, když domluvíš, jen mu skrz rty uteče tichý povzdech, než je pevněji semkne k sobě.
„Nezlobím se na vás. A už vůbec vás nechci trestat.“ Hlesne až nezvykle tiše. „Proč bych také měl? Každý jsme svého štěstí strůjcem… Rozumím tomu, proč jste se o to snažila. Nikdy jsem neřekl, že ne. Pouze si na tohle dávejte pozor. Ano? K některým z nás se Verše vrací snáze než jiným, ale dle toho, co jste říkala, budete mít v tomto štěstí. Alespoň zatím. Jste dospělá žena Vero. Můžete si sama rozhodnout, jak se svým životem naložíte. Nemusíte se hned omlouvat, natož někomu ospravedlňovat.“ Řekne s neochvějnou jistotou v hlase. Je to zvláštní změna. Po měsících strávených doma v Davenportu bylo lehké sklouznout zpátky do těch zaběhlých kolejí mladé dívky a rodičů, kteří se starají o její život. Ačkoliv ses tomu vyhýbala, i tak si na sobě pozorovala, že v jistém směru je zvyk železná košile. Však jak dlouho si žila bez rodičů? Sama za sebe? Stěží pár měsíců? To nebylo nic oproti více než osmnácti letům v jejich péči.
Kočár s vámi projíždí Jeruzalémskými ulicemi a těžko říct, kam vás veze. Dost možná všude a nikam. Přeci jen jste se na cíli vaší cesty ještě neshodli.
„Popravdě nevím, jestli tohle měla být z vaší strany lichotka a nebo spíše politování.“ Ušklíbne se drobně vévoda, když zmíníš jeho jistě velkou zaneprázdněnost. „V pořádku. Však jsme se na tom domluvili a slíbil jsem vám tehdy v Davenportu, že o tom budu přemýšlet. Jen nám osud v tomhle dnes večer tak úplně nepřál. Možná…“ Zachmuří se lehce a uhne pohledem. „Možná je to tak ale lepší.“ Ztlumí hlas na pomezí šepotu a tobě v hlavě zazvoní pár zvonečků upevněných na nitkách, které vedou pár měsíců zpátky do vaší davenporstké knihovy. K tomu, o čem ses tehdy s Williamem bavila, čím jsi ho zahrnula, a především k tomu, o co jsi ho žádala.
„Strom? Hmm, neosvětlené cestě bych se raději vyhnul. Ve vašem stavu dnes… Myslím, že bude lepší vybrat něco schůdnějšího. Primrose říkáte? Dobře, to nezní špatně. Proč ne. Přiznám se, že jsem tam nebyl už…“ Zvedne William na chvíli zamyšleně pohled, jako kdyby lovil z paměti něco určitého. „Už dlouho.“ Kývne nakonec hlavou, než si pohodí hůlku v ruce a zahákne orlici za dřevěné zašupovací okénko, které vás odděluje od kočího.
„Do parku Primrose. Je jedno, která z bran.“ Přikáže stroze bez zaváhání a pak okénko zase zavře. „Počítám, že to nebude daleko. Jestli se nepletu, tento park je ve stejné části Zahrad.“ Řekne už o něco vřelejším tónem, zatímco kočár s vámi zabočí do jedné z širokých ulic.
Skutečně to netrvá dlouho a ucítíš to výmluvné zhoupnutí a zastavení kočáru značící jediné. Jste v cíli. William se poposune na sedačce a zvedne se, aby vystoupil již pohotově otevřenými dveřmi ven z kočáru. „Opatrně.“ Nabídne ti při východu ven ruku a ty můžeš sestoupit po těch pár schůdcích na chodník. Před vámi se tyčí plot s mohutnými kamennými sloupy a ozdobnou kovovou branou. Vše tone v temnotě noci, kterou však vcelku úspěšně rozhání pouliční osvětlení. Dokonce je vidět i silueta sochy na vysokém podstavci, která už z dálky vítá návštěvníky parku. Znáš ji. Je to nějaký dramatický výjev s trojicí spolu zápolících andělů. Něco, co ti dříve přišlo spíše romantické a pohádkové. Odtud však žádné detaily nejsou příliš vidět. Pouze obrysy z kamene vytesaných křídel rýsující se naproti nočnímu nebi.
| ||
| |||
| Více času Zdá se, že nejen pro mne je tahle situace, kdy mi Alex nese snídani do postele… Nová. Z jeho rozpaků a nejistoty… Vlastně mě do dnešního rána ani nenapadlo, že by za všechny ty roky nikdy… Hm. „Nepraktické to trochu je,“ odpovím měkce, když s ním souhlasím namísto toho, abych si ho za to dobírala. „A v románech se u toho rozhodně méně drobí do postele a riziko polití bílé peřiny kávou nebo černým čajem je rozhodně menší… A pokud se to stane, tak to hlavním hrdinům stejně nevadí.“ Sleduji Alexandera, jak položí tác na postel přesně jak jsem si přála a krátce se na něj pousměji.
Vzpomínkami se na chvíli vrátím do minulosti, té… Té, která není zase tak dávná. Ani nevím, proč to všechno Alexovi vlastně říkám. Možná… Možná ta slova nepatří ani tak jemu jako sobě samé. Každou tou větou si připomínám, kým nyní jsem. To, co se mi opravdu stalo. Delilah ve skutečnosti nikdy nebyla u Damašku, a i když se jí také staly všechny ty strašné věci, které jí vzaly a změnily život, tak… Tak to bylo jiné. A především to bylo něco, co jsem už měla za sebou. Nechala za sebou. Manžela. Greenhill. Fernsbyho… A to stejné musím… Teď… Udělat s tím, co se stalo Dumah. Jen… Ne, není to tak lehké, jak bych si přála. Zatím ne…
Alexanderův nečekaný dovětek s tou nečekanou, a především vzácnou nabídkou mne přinutí k němu překvapeně vzhlédnout. Nadechnu se… A zase vydechnu. „Více času…“ zopakuji po něm lehce zastřeným hlasem. „Nebo… Možná místo toho, abys zůstával tady…“ promluvím váhavě, nejistá si tím, co mu teď právě chci říci. „… mohl bys mě vzít s sebou? Já… Nerušila bych tě při jednáních, jen… Možná by mi prospělo na chvíli odjet z Dvaraky,“ vyslovím tu domněnku nahlas a raději upřu svůj pohled na hrnek ve svých rukách. | ||
| |||
| Diplomacie nad šálkem kávy Delilah Blair Flanagan „Hmmh, lepší.“ Zopakuje po tobě se stopou vděčnosti Alexander, když mu pomůžeš s jeho ranním účesem. Není to dokonalé, ale rozhodně je to lepší, než když se o to snažil nedbale postarat sám.
„Samozřejmě bych ji nemusel hledat, kdybych si díky někomu byl jistý, že tam není. Každopádně jsou ale na uložení pohotovostních zbraní vhodnější a přístupnější možnosti. Nemluvě o tom, že také bezpečnější. Možná je zařadím někdy do našich střeleckých lekcí.“ Prohodí jakoby nic, než se tě krátce zeptá na tvá přání ohledně snídaně a pak už tě opustí.
Propadneš se do ticha pokoje. Najednou jsou některé věci vzdálenější, než byly a jiné se naopak přikradly blíže. A pak ti to probleskne hlavou. Ta krátká vzpomínka na těch pár vteřin utopených pod nánosem toho všeho, avšak o nic méně důležitých. Možná naopak ještě důležitějších než ten zbytek!
Hrot pera se rozběhne po papíru a začneš vykreslovat symbol, který ta žena, Laylah, použila na otevření relikviáře. Trojice kruhů s vepsaným trojúhelníkem. Nic složitého, přesto to také není nic, co by tě jen tak napadlo namátko zkusit. Necháš pak už papír papírem. Je na čase se obléci a přichystat se na i tak poněkud nekonformní snídani.
Netrvá to nakonec až tak dlouho a Alexander se vrátí. Ty rozpaky. To, jak je ze současné situace nejistý je pro někoho jako on tak zvláštní. Na druhou stranu tuhle svou stránku asi také neukazuje jen tak někomu. Rozhodně to vypadá, že nebude moc takových, se kterými by snídal v posteli, pokud tací vůbec jsou.
„Neříkám, že je to hrozná představa. Jen…“ Povzdechne si pod tíhou tvého zvídavého pohledu. „Jen je to trochu nezvyk. A zdá se to nepraktické. Ale nebráním se tomu zkoušet nové věci. Zvlášť protože tu postel nemusím uklízet.“ Dodá přeci jen o něco odlehčeněji a podá ti tvůj talíř, zatímco dle tvých instrukcí tác přesune na postel.
„V pořádku. Kdo jsem, abych zakazoval ženě snídat v posteli? Rozhodně by mi to mělo přijít normálnější než puška schovaná pod ní. Hmmh, mělo.“ Nakrčí drobně čelo a jen potřese hlavou. Nemusíš dlouze hádat, která z těchto věcí ho znejišťovala více. Sám se zatím raději chopí šálku s kávou, do které si nepřidá ani mléko a ani cukr. Pije ji prostě jak je bez zbytečností kolem, jak by někteří tato vylepšení mohli označit. „Aha…“ Usrkne trochu kávy ze šálku, když začneš mluvit o sobě a tvém životu v Jeruzalémě. Zdá se to dávno, ale až tak dávno to ve skutečnosti není. Tvé časté nemoci, Greenhill, pohled i nesmlouvavý dotyk toho kněze, který měl k bohu opravdu daleko. Alexander ti do toho nevstupuje. Jen tě poslouchá a až když domluvíš, zacinká tiše porcelán, jak šálek odloží zpátky na zdobený podšálek „V tom případě chápu, že víš, co dělat. Budu ti tedy věřit.“ Poposune se na posteli blíže k tácu s jídlem, aby tě napodobil a sám si vzal jeden z talířků s jídlem. Ne, na tvůj život před tím vším se neptá. Nechal tě mluvit, ale viditelně do těchto detailů v současné situaci nechce zabíhat. „Hmm? Ne, dnes ne. Jednání proběhlo úspěšně a podařilo se nám vyjednat dohodu o sdíleném přístupu k stříbrným dolům na severu. Bylo to sporné území, ale někdy se dá dohodnout, když obě strany cítí, že z toho něco budou mít. A také, když pochopí možné následky opačných rozhodnutí.“ Pronese Alexander klidným hlasem až poté, co si způsobně otře ubrouskem ústa. V jeho podání takovéto věcí zní vždy tak jednoduše.
„Takže dnes, zítra a s trochou štěstí i pozítří nemám nic přímo v plánu. Tedy… Zatím. Záleží, jestli s něčím nepřijde paní domu? Varoval jsem Raju, že minimálně ty tři dny potřebuji, abych zabránil jiným diplomatickým konfliktům.“ Natáhne se opět pro šálek s kávou.
„Ale, pokud by si potřebovala trochu více času… Zařídím si to nějak.“ Šeptne tlumeným hlasem zčistajasna tu neurčitou nabídku, která z jeho strany jindy opravdu moc často nepřichází.
| ||
| |||
| Nepoučitelná
Čím více saháme po našich schopnostech… Ne. O tom jsme nemluvili. Nebo ano? Je to tak dávno. Marně bych teď už skládala slovo od slova, co padlo a co ne. Zní si jistě, tak to asi… říkal. A já byla buďto příliš rozrušená, abych ho slyšela, nebo jsem ho zkrátka špatně pochopila. Nebylo by to poprvé. Ramena mi projede napětí, skoro jako by někdo potáhl za provázek a strhl mě zády do měkkého polstrování sedačky. Přes veškerou snahu se mi jím však nedaří propadnout a ztratit se v něm. Nezbývá nic jiného než si Williama i tentokrát vyslechnout až dokonce. Není to příjemné, ale v porovnání s uvědoměním, že si za to, co se stalo, mohu zase jen a jen sama, to nebolí zdaleka tolik. Byla jsem tak hloupá. Pohledem zakotvím na svých rukách, křečovitě propletených v klíně. Nezmohu se na jediné slovo. A vlastně ani nemusím. Když mi položí tu zásadní otázku, nečeká ani na odpověď. Ví to. Buďto mi to vyčte z výrazu, nebo je to více než očividné. Co ten si o mě musí myslet… Nikdy jsem nezapomněla na slib, který jsem mu složila. Chtěla jsem mu dostát. Opakovala jsem si ho tolikrát. Upínala se k němu v těžkých chvílích. Nakonec… Nakonec jsem nedokázala ani to. Ani se nedivím, že se mu do hlasu vlije odtažitost a vlastně až kousavost. Nepoučitelná. Jako by mluvil do zdi… Probleskla mu ta slova myslí i tentokrát? Čím to, že přes všechnu snahu vždycky sejdu z cesty?
Na okamžik zavřu oči. Jak snadné by bylo tady sedět jako hromádka neštěstí, nebo se rovnou znovu rozplakat, ale… nechci, aby… aby… Nemůžu se jenom utápět v sebelítosti, a tak se přiměji znovu napřímit. Napůl doufám, že zachytím jeho pohled, ale tvář má natočenou ke světu za okny a světlo lamp mu do ní vykresluje ostré rysy. „Williame…“ oslovím ho přeci jenom důrazněji, než mám ve zvyku. Chci ho přimět, aby se na mě podíval, ale v okamžiku, kdy tak učiní, odhodlání zavrávorá a já si připadám tak… drobně. Semknu dlaně v klíně o to pevněji. Skoro až křečovitě. „Omlouvám se. Nevěděla jsem to… Asi… Asi jsem vás… nepochopila, nebo… To je jedno. Dává to smysl. Měla jsem to vědět, ale… jenom jsem myslela, že… když se to naučím ovládat, už nikomu neublížím. Myslela jsem, že by to tak bylo jenom dobře, ale… Teď už to vím. Nebudu je používat, tak se na mě prosím nezlobte. Nechci, abyste se na mě zlobil… Věřte, že jsem za tuhle svoji hloupost byla potrestána už dost.“ Bylo v tom více. Jistě, že v tom bylo více. Tolik jsem se bála a… Už jsem se nechtěla tolik bát. Nejenom kvůli hrozbě Ztracených. V pravém středu toho však opravdu stály ty chvíle, kdy jsem se vylekala a v uších mi najednou duněl tlukot nejenom mého srdce. Nejsem si jistá, že bych to někdy dokázala vysvětlit. Nebo chtěla. Jak snadné pro mě bylo vzít život vlastnímu manželovi. Ani jsem to nemusela chtít, ne. Nikde ve mně se nepohnula myšlenka, že bych ho snad zabít chtěla. Stačilo se jenom zaposlouchat. A zavadit prsty o nitky chvějící se ve vzduchu, jako by to bylo jen smítko na šatech. Nechtěla jsem… už nikomu ublížit. Teď už se toho tolik nebojím. Přinejmenším ne toho, že by se to stalo omylem. Pochopí to? Může to vůbec chápat? Nikdy jsem s ním nemluvila o tom, co se stalo. Nebo jaké to bylo. Ze začátku mi to připadalo zbytečné. Nezajímalo by ho to. A teď… už uplynulo tolik času, že bych to vysvětlit nemohla, ani kdybych chtěla. Co bych také mohla říct? Nezměnilo by to nic na tom, jak to dopadlo. Nic z toho. William přehmátne na rukojeti a můj pohled přitáhne stříbrná orlice. Ani nevím, proč to řeknu. Vyletí to ze mě dříve, než se stačím zarazit. A vzhledem k tísnivé atmosféře, která se kočárem rozlije, bych se zarazit měla, ale… Napjatá strunka nečekaně povolí. Dokonce mi… poděkuje. Na to se jenom slabě pousměji. Je to pravda. Sedí k němu. V mých představách ji drží vždy, i když jsem ho s ní viděla vlastně jenom jednou. „Jistě. Rozumím, že jste zaneprázdněný. Ani by mě nepřekvapilo, kdybyste byl nejvíce zaneprázdněný muž v celém Jeruzalémě. O to více si cením, že jste si pro mě dnes udělal čas,“ pokračuji. „To bych ráda.“ Na rtech mi pořád hraje poněkud rozpačitý úsměv. Raději nedodávám, že si nevzpomínám, proč jsem přijela. Vlastně to přiznávat… nehodlám. Vrátí se to. Musí se to vrátit. A protože se mi to nepochybně vrátí, není důvod to rozpitvávat. Pravda je to každopádně. Budu ráda, pokud do města zavítám znovu. A pokud mi vévoda ukáže některé ze svých míst. Snad jenom doufám, že se mu příště nebudu muset omlouvat za další ze svých hloupostí. A že ho zase nerozzlobím. „Kam…“ zamyslím se nahlas. „Tak třeba… A chcete vidět jeden z nejstarších stromů v Jeruzalémě?“ vrátím se k tomu, co jsem říkala předtím. To by rozhodně byla možnost, ale… Přeci jenom nakrčím obočí a zhoupnu se zády do opěradla. „Ale nevede k němu osvětlená cesta, tak si nejsem jistá, nakolik je to dobrý nápad, hmm… Ou. A co Primrose? Vždycky jsem si říkala, že to tam v noci bude vypadat malebně. Mohli bychom jít k altánku a zpátky. Co myslíte?“ | ||
| |||
| Poprvé Zpoza otevřeného okna sem doléhá vzdalující se pokřikování opic podkreslené tichým hartusením služebné a neustálým pohvizdováním ptáků z korun vysokých stromů, které jsou všude kolem domu. To celé podkresluje sotva slyšitelný monolitý šum, o které jsem dlouho netušila, co to vlastně je, než mi došlo, že to je bzučení zdejšího roztodivného hmyzu. Rána zde nemohla být odlišnější od toho, co jsem znala z Jeruzaléma… A vlastně i ze Zlatého města… Ale na to teď nechci myslet, a tak se zkrátka jen nechávám unášet tím pěkným momentem a svojí společností, která k sobě strhává většinu mé pozornosti.
Ucítím na sobě ten pátravý podezřívavý pohled tmavých očí. „Možná?“ lehce povytáhnu obočí a drobně se pousměji, zatímco ho stále nechávám tápat v tom, zda si z něj jen utahuji nebo jsem se právě nešikovně podřekla. „Bylo by na tom snad něco špatného, že jsem připravena hájit svoji čest během nocí, kdy je pán domu na svých cestách?“ nadhodím a tentokrát už s nepatrným napětím čekám, zda se Alex sehne z postele dolů, aby se pod ni podíval a přesvědčil se na vlastní oči, na kolik jen žertuji nebo ne. Vlastně jsem si ani nikdy nebyla jistá na kolik Alexander skutečně chápal, že samotná střelba pro mě není jen zábava pro zkrácení dlouhé chvíle nebo způsob, jak si od všeho odpočinout. Opravdu mi záleželo na tom, abych už nebyla… Tak bezmocná... Snadná kořist. Pokud jsem mohla něco udělat pro to, abych dokázala bojovat, pokud by to bylo nutné…
Neubráním se překvapenému výrazu, když Alex souhlasí se snídaní v posteli. Rozhodně to není něco, na co bych očekávala, že přistoupí. V jistých ohledem v sobě opravdu nezapřel toho konzervativního a poněkud upjatého jeruzalémského gentlemana tvořícího základní kámen západní společnosti. V některých chvílích mi tak připomíná, že za jeho mladou tváří se ve skutečnosti skrývají desítky let života. Při zmínce o přání přeci jen můj úsměv zakolísá v pouhý náznak na kolik se mi připomene, proč mi Alex tak ochotně vychází vstříc. Ne snad, že by nedokázal být jindy pozorný a nevycházel mi snad vstříc, ale… Ale dnes je to jiné. Ten důvod je jiný. Navzdory tomu…
„Miluji tě,“ vydechnu tiše do jeho rtů, když se ode mne odtahuje. „Jen… Počkej chvíli,“ dodám vzápětí a natáhnu ruku k jeho rozcuchaným vlasům, abych je na jedné straně zlehka projela prsty a dala jim trochu tvar. „Lepší,“ pousměji se, zatímco sleduji, jak vstává a obléká se. Je to pohled, co neomrzí… Marně bych na jeho těle hledala nějakou nedokonalost. Jizvu, památku na cokoliv z toho, co se mu stalo. Některé naše dary k nám byly skutečně milosrdné… A ve světle událostí z Veršů i… Velmi kruté. Najednou nechci, aby odcházel a nejraději bych ho stáhla zpátky za mnou do postele k projednání další urgentní záležitosti, ale namísto toho zůstanu nakonec ležet.
„… a tím chceš naznačit, že bys ji tam mohl náhodou hledat?“ opáčím rádoby nevinně, jakkoliv to jsem najednou já, kdo si není tak úplně jistý tím na kolik jde o žert. Z mé strany totiž o žádný nešlo. S tím vším, co se za poslední rok stalo… Opravdu by se mi mohl kdokoliv divit? A zrovna on? Jestli mne všechny ty nešťastné události něčemu naučily, tak právě tomu, že je lepší být připravená… Na cokoliv. A pokud Alexovi snad opravdu vadila myšlenka na to, že pod mojí polovinou postele je v tenké plachtě zabalená nabitá puška a k ní krabička nábojů… Tak si raději nechci představovat, jak by se tvářil na to, že bývaly časy, kdy ta zbraň ležela na jeho straně postele schovaná pod dekou.
Z myšlenek mne vytrhne opět Alexův hlas. „Kávu, prosím,“ odpovím. Ta zdejší sice chutnala jinak než ta, na kterou jsem byla zvyklá z Jeruzaléma, ale nakonec jsem si na tu silnou a výraznou chuť zvykla a naučila se ji mít ráda. S tím vyprovodím Alexe pohledem ze dveří a zůstanu… Sama.
S dlouhým výdechem ještě na chvíli přivřu oči. Ani nevím, jak dlouho tam ležím a naslouchám zvukům zvenčí, zatímco se mi do zad a stehen opírá pár paprsků slunce pronikajících skrze lehké závěsy. Najednou už není tak lehké předstírat, že se dnešní ráno ve skutečnosti nestalo. Nakonec se tak vytáhnu do sedu, abych se protáhla a… Vzápětí vstanu z postele. Ovšem ne kvůli pušce, na tu teď vůbec nemyslím. Přejdu ke komodě a otevřu jeden ze šuplíků, abych z něj vytáhla papír a plnící pero. Je tu… Je tu jedna věc, kterou potřebuji dostat z hlavy. V rychlosti na papír nakreslím tu… Trojici protnutých kruhů. Symbol, který si pamatuji… Symbol, kterým Laylah otevřela relikviář. Možná se mýlím a není to ten samý, ovšem… Nakonec každý klíč dobrý….
Tak si to aspoň říkám, když strnule hledím na ten nakreslený symbol na papíru v mých rukách. Nakonec se přinutím ho odložit na komodu a raději přes sebe přehodit lehký župan. Pár kroky přejdu zpátky k posteli, a ještě na chvíli zaklesnu do měkkých nadýchaných polštářů a dek…
Pohled na Alexandera nesoucího tác se snídaní mne přiměje se pousmát. I tohle je pro mne… Nové. Nezvyklé. Ale i přes okolnosti si to hodlám užít. Nedá se sice úplně říci, že bych měla na jídlo zrovna chuť, ale ta vůně mi připomene, že mám hlad a prázdný žaludek k tomu. Alexanderova nezvyklá nejistota z toho všeho je skoro až… Roztomilá. Ten pohled na muže, který prošel válkou a hrůzami, o kterých nechci ani přemýšlet, a přesto je nyní rozhozený z představy toho, že by se měl nasnídat v pohodlí postele. „Vážně je to tak hrozná představa? Zkoušel jsi to vůbec někdy?“ pronesu měkce, když se posadím a hlavu nakloním ke straně. „Klidně ten tác můžeš položit sem. Bude to… Pohodlnější, trochu,“ ukážu na prostředek postele. Sama se poskládám do úspornější pozice a zády se opřu o čelo postele, když si od něj beru talíř s jídlem.
„Slibuji, že je to jen pro dnešek,“ ujistím ho, když vidím, jak je z toho stále nesvůj. „V Jeruzalémě jsem vlastně snídala v posteli celkem často. A nejen snídala. Bývala jsem nemocná a matka nechtěla, abych se zbytečně vysilovala chozením po domě,“ mluvím dál. „Když nad tím tak přemýšlím, tak tenhle luxus mi poskytli vlastně i v Greenhillu,“ potřesu hlavou a na okamžik se zarazím, sotva ze mne ta neuvážená slova vypadnou. Nicméně… Jen… Další kapka v moři… Nic víc… Pokrčím rameny jakoby nic. „Takže… Říkal jsi, že dneska nemáš žádné pracovní povinnosti…?“ změním téma a s tím se pustím do jídla. Nehltám, spíše ze všeho jen uždibuji, ale… Je mi lépe. Cítím se lépe… | ||
