Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Alexander na tvé poznámky o zbrklém Generálovi jen povytáhne tázavě obočí, ale neptá se. Alespoň ne teď. Vypadá to, že tahle část života Dumah mu zůstává zahalená tajemstvím. Nenaléhá ale na tebe. Nepáčí to z tebe. Nechává tě prostě… mluvit. Zatímco je jeho tvář přemýšlivě skloněná k tvému chodidlu.

„V pořádku. Však se nic nestalo.“ Opět k tobě zalétne jeho pátravý pohled, když se tak rychle omluvíš a okamžitě se stáhneš. Skoro jako kdyby si tě měřil. Hodnotil. Těžko říct, co na tobě hledá nebo co se mu honí hlavou. V tomto směru byl pro tebe Alexander i po měsících soužití stále velkou záhadou.

Tvá noha už je ošetřená, ale je to ti přináší jen chabou útěchu ve světle toho všeho. Alexander skutečně vypadá, že tak docela neví, o čem to mluvíš. Dost možná by ho ani nic takového nikdy nenapadlo. Jak by jen mohlo? Byla to bezbožnost. Kacířství. Naprostá… šílenost. A stejně si tu teď seděla a ruce měla opět studené. Cítila si to moc dobře. Zvláště, když Alex vzal tvou ruku do své. Ten teplotní rozdíl. To, jak tě jeho ruka doslova pálila na kůži. Pustí ji však a opět se věnuje tvé zraněné noze.  

Neusnadní ti to. Možná neví přesně o čem mluvíš nebo o tom nechce sám začínat. Těžko vůbec říct, co všechno sám ví. Každopádně toho dne se nedivil. Mohlo to být jeho vojenskou disciplínou, ale to by nevysvětlovalo, že by se na to poté nikdy nezeptal. Ani jednou… Ani jednou nepadla otázka na to, proč ta těla vypadala, jak vypadala.

„Ano, tak to bývávalo… Dříve. Vím.“  Přitaká zamyšleně, zatímco ti kolem nohy prostě uváže cípy kapesníku a spustí ji pak zpátky na zem. Dlouze se nadechne a narovná se v zádech.

„Del, to popravdě nevím, proč tomu tak je… V několika Kamaelových vzpomínkách se s tím setkal. S mrtvými pokrytými černými žílami. Věděl… že jsi to byla ty. I když si působila…“ Zarazí se uhne pohledem. „… Jinak. Nebylo to tedy něco, co bych viděl… poprvé. Jestli mi rozumíš.“ Hledí na tebe vážně, než si poposedne blíže k tobě. „Ale také netuším, co za tím stojí. Vím jen… Ani vlastně nevím. Nevím pořádně, co se ti stalo.“ Prosákne do jeho hlasu nitka starosti a natáhne k tobě ruku, ale zastaví se v půli pohybu, protože ty pokračuješ.

O Luciferovi. O úlomku. O tom, co jsi.

„Del… O čem to mluvíš?“ Šeptne s teď už těžce skrývanou nejistotou. „Co s Dumah provedl?... Co ti provedl?!“ Položí ti obě dlaně na tváře a přiměje tě se na něj podívat. V těch tmavých očích sem tam zaplane zlatá, ale především z nich čteš vztek, frustraci.

„Panebože… Del.“ Sklouznou mu ruce po tvém krku až k ramenům, aby si tě přitáhl do náruče. Párkrát cítíš, jak nabere více vzduchu do plic, snad jako kdyby snad chtěl i něco říct, ale místo toho ho jen vydechne do tvých vlasů. Ten závan horkého vzduchu šimrajícího na kůži a pevné objetí, ve kterém tě drží a nevypadá to, že by tě chtěl v blízké době pouštět.

„Nějak to… Nějak to vyřešíme, ano? Nemusíš se bát. Nejsi na to sama. Slibuji.“ Zašeptá ti po neurčité době do vlasů. Aniž by však věděl, co zrovna slibuje. Koho objímá.

Generál, který měl proti těm cizím věcem bojovat… A dle toho, co říkal Alexander, Kamael dost možná nedodržel jeho povinnost tváří v tvář Dumah. Ať už se setkali jakkoliv…

Vera De Lacey

Procházíte sídlem a kolem tebe se míhají obrazy krajin, neznámých osob i nějaké ty dekorační předměty jako sochy, či ozdobné vázy. Cena některých těch kousků bude jistě astronomická, alespoň na poměry Davenportských standardů, avšak tady jsou to jen jedny věci z mnoha. Vévoda jim nevěnuje žádnou pozornost a ty… Ne, ty máš teď taky trochu jiné starosti než obdivovat zlacení na jemném porcelánu.

Přeci jen jsi to nakonec první ty, kdo prolomí ticho. „Kam? Hmm, měla byste nějaké přání? Nemám v hlavě nic specifického. Napadlo mě nábřeží u řeky. V létě je tam příjemně a poměrně klid. Tedy… ve správných částech města.“ Odpoví ti William konverzačním tónem, zatímco se blížíte k východu.

Vévoda si vezme svou hůlku, zatímco služebná ti podá tvůj pláštík, který ti pomůže i obléci. Není to nic složitého. Léto má své jisté výhody. William trpělivě počká a pak společně vyjdete ven. Ven na vzduch. Před sídlem už vidíš kočár, který je tam přichystaný. Stačí sejít jen delší schodiště a budete u něj.

„Hodin? Přesně?“ Zastaví se William a vidíš, jak rukou zaloví v kapse, aby z ní vytáhl hodinky. Zlaté zdobené hodinky. Čas se na okamžik natáhne. V tom světle lamp se zableskne gravírovaný kryt, jak jej odklopí a ty by si přísahala, že tam v jeden moment zahlédneš jelena ve skoku.

„Šest minut do půl desáté.“ Zazní nízko položený mužský hlas, který tě vytrhne z toho chvilkového šoku. „Děje se něco, Vero?“ Ucítíš opět na sobě Williamův pátravý pohled, zatímco zaklapne hodinky a ty vidíš… Ne, spletla ses. Není tam žádný jelen ve skoku. Pouze Essingtonská orlice, kterou už po té době tak dobře poznáváš.

William jen nakrčí obočí, ale dá ti prostor se rozhodnout sama, že se vydáte ze schodů. Nespěchá na tebe. Až když vykročíš, následuje tě. Opět beze slova. Sejdete ke kočáru, který tentokrát takto zblízka na sobě nenese žádné insignie jeho rodu. Ačkoliv lakované dřevo a celková konstrukce dává jasně tušit, že tohle není něco, čím by se vozil průměrný občan Nového Jeruzaléma. Každopádně to vypadá to, že vévoda a předsedající radní v jedné osobě dnes hodlá vyrazit do města inkognito. Pokud je tedy něco takového pro někoho jako on možné. Těžko říct. Tentokrát ale nevidíš, že by se k vám plánovala přidat nějaká ozbrojená eskorta.

Kočí vám otevře dveře a vévoda ti pomůže nastoupit, než se sám svižně vyhoupne do kočáru, aby se usadil naproti tobě. Sedačky jsou příjemně měkce polstrované a stejně tak celý interiér je vkusně zařízen. Neočekávala by si ostatně nic jiného od Essingtonů.

„Tak, už jste se rozmyslela, co z Nového Jeruzaléma byste dnes večer ráda viděla? Nebo snad vezmete zavděk mým návrhem? Přeci jen jste tu už nebyla pár měsíců. Jistě se vám muselo aspoň trochu stýskat.“ Roztáhnou se jeho rty do mírného úsměvu a tobě dojde, že… ano, má pravdu! To, jak ses zde cítila, v tomto městě, bylo zvláštní. Možná to nakonec nebylo až tak tvou společností, ale tím, kde jsi byla. Že jsi tady dobře. Tady by si měla být. Tohle město a místo k tobě dýchalo a lákalo tě. Tady sis připadala… doma.  

Cítím na sobě Alexův pohled. A vždy mne to přinutí se na úder srdce zarazit. Snad i zatajit krátce dech a pokusit se o… Ani nevím o co. Snad působit jistě. Aspoň chvíli předstírat, že je v pořádku, i když v pořádku není vůbec nic. Předkloním se ještě o kousek blíže k němu, až se lokty zapřu o vlastní stehna. Snažím se… Soustředit.

Přesto se mi myšlenky opět rozutečou, když se Alex rozmluví o okamžiku, kdy se Generál dozvěděl o tom, co se v Damašku stalo. Bolestivě mě bodne u srdce. „Jistě. Něco tak… Zbrklého a riskantního by Generál nikdy neudělal. Byla jsem tak… Tak hloupá. Jistěže by to neudělal,“ zašeptám takřka neslyšitelně hlasem napjatým jak tenká struna, a to silněji stisknu prsty, které si mnu ve vlastní dlani. Takhle s odstupem mi to připadá… Tak očividné. Průhledné. Nedávalo to přeci smysl, i kdyby se Generál o tom místě dozvěděl, nikdy by tam nešel sám.

Ještě o kousek více se nahrbím, když mi Alex připomene to nepsané pravidlo světa Probuzených. „Omlouvám se, nedošlo mi to…“ šeptnu. „Máš pravdu. Bylo by to… Zbytečné. Vědět to. Ničemu by to neprospělo,“ přitakám, ačkoliv více než cokoliv jiného zkrátka jen mechanicky souhlasím. Co se stalo, stalo se… Kéž by to bylo tak snadné. Jednoduché. Jenže není. Dokázala bych se na něco takového připravit? Nebo… Nepřišlo by to, kdyby se mi o tom Alex zmínil a narušil ten proces? Představa, že bych díky tomu mohla žít v nevědomosti a tyhle Verše by nikdy nepřišly…

Na okamžik přivřu oči. To, když Alex stiskne kůži na chodidle, aby z ní mohl snáze dostat další střep. Snad poslední. Můj hlas v tu chvíli lehce zakolísá, přesto pokračuji ve svém vyprávění o tom, co se v Damašku stalo. Nezabíhám do detailů, ani se mi neuleví, když mu to řeknu. Přesto… Musím o tom mluvit. Potřebuji o tom mluvit. Tohle v sobě nemůžu pohřbít, nedokážu to. Jen z té představy je mi úzko. Přesto…

Povzdechne si a já k tomu všemu ještě více znejistím. Napjatě ho sleduji, zatímco si ke mně přisedne ještě o něco blíže. K chodidlu mi stále tiskne kapesník, který se barví mojí vlastní krví. Promlouvá ke mne, přesto se tentokrát v mé tváři neobjeví to tiché pochopení ani souhlas. Naopak. Zatímco ho poslouchám, neustále žmoulám v ruce pramen vlasů. Tahá to. „Získat odstup.“ Ten stisk se rychle mění v zaťatý až křečovitý. Ale nedokážu si pomoci, prostě… Prostě to nejde. Svět kolem se na okamžik opět rozpije do neurčitých barev a mžitek, kterým nyní vévodí rudé odstíny Alexových vlasů. Snad sebou i lehce trhnu, když se mne dotkne, aby mne přiměl ruku položit zpátky na postel.

„Ne. Tohle… Tohle je jiné, není to…“ chci mu oponovat, nechápe to… Ovšem dotek dlaně na tváři mne na chvíli připraví o slova. O to palčivěji ovšem vnímám horkost sálající z jeho kůže. Vydechnu a vše se na okamžik ztratí jen v tom doteku. Podvědomě se o jeho dlaň více zapřu. Většina lidí má slovní spojení „mráz v duši“ jen za symboliku, dramatický shluk písmen dávajících na odiv autorovu duševní rozervanost a žal, co se ztupil do srdcebolu… Tohle je ovšem jiné. Vždy to bylo jiné. Jen jsem nevěděla, jak moc.

„Ano, přesně to myslím,“ krátce kývnu hlavou sotva Alex svoji dlaň stáhne a raději se věnuje mé zraněné noze. Tiše si povzdechnu. Vůbec… Vůbec mi to neusnadňuje. Dle jeho výrazu se zdá, že se ranky na noze už zatáhly, ale těžko by mi na tom mohlo v této situaci záležet méně. Mlčí a já napjatě poklepávám prsty o postel. Nedokážu se uvolnit dost na to, abych… Abych dokázala prostě jen tak sedět.

Když Alex konečně promluví… Rychle uhnu pohledem. Kousnu se do rtu a chvíli zběsile přemítám nad tím, jak mu odpověď. Jak začít. „Sám přeci musíš dobře vědět, jak dar Dumah působil… Byla to… Byla to milosrdná smrt. Rychlá. Bezbolestná,“ těžko se mi o tom mluví, přesto se do toho nutím. Vyslovit to nahlas. „Tak… Tak proč za mnou zůstávají mrtví zkroucení v křeči s černými žílami? Já… Já to viděla. Cítila. Všichni… Všichni umírali v bolestech. A… Jak… Jak jsem mohla Barthovi… Provést to, co jsem mu… Udělala? Jak jsem ho mohla nezabít, když jsem se probudila…“ srdce mu tluče s čím dál větší hlasitostí. Naléhavostí. „Sám musíš vidět, že… Že je se mnou něco… Špatně,“ potřesu hlavou.

„To… Lucifer. On… Provedl něco… Hrozného… Se mnou a s jedním z úlomků a…“ snažím se poskládat myšlenky, přesto se zadrhávám. A Ztracenými. Nedokážu tu větu ovšem dokončit, nedokážu to slovo protlačit skrze rty. „A tohle všechno znamená, že… Pořád tam jsem,“ hlas mi poskočí. „Neskončilo to… Nevyléčil mě, i když to slíbil…“ sklopím hlavu.

Delilah Blair Flanagan

Ta chvíle ticha, které tu mezi vámi panuje nikdy nevydrží moc dlouho. Natáhne se a jako příliš zkoušená nit praskne. Buďto jsi to ty, kdo položí otázku a nebo se do ticha vplete Alexanderův tlumený a vážný hlas. Ty nervózní gesta, která opakuješ. Ten výraz ve zničehonic strhané tváři. Všímáš si, jak se na těch nenápadných známkách pokaždé zastaví o něco déle pár černých očí, které se k tobě střídavě upínají mezitím, co ti tahá z nohy střepy.

Bolí to, ale skutečně to není nic. Ta bolest se ve světle toho všeho, co si zažila v tento moment zdá spíše jako vzdálená ozvěna něčeho mnohem reálnějšího. Něčeho…

„Kamael měl podezření. Tedy podezření hraničící s jistotou. Nejprve… Pak už se dalo ze stop na tom místě vyčíst, že tam Dumah skutečně nezemřela. Dozvěděl se to… muselo to být pár hodin po tom, co se to stalo. Původně se chtěl vydat zpátky. Najít ji. Ale po Elimu byl zraněný a… Nebylo by to moudré rozhodnutí. Jednat takto ukvapeně. Už tak měl pocit, že v celém tomto sehrál svou roli přesně dle cizích not. Luciferových not.“ Potřese Alexander hlavou a zodpoví ti část tvé otázky.

„Neřekl? Del… O Cizích Verších se nemluví. Už jsem ti to říkal. Často to může rozbít tento… proces. Nejde tak ani o Greenhill ale prostě o tebe. Navíc v ničem by ti to nepomohlo. V ten daný moment jsi byla pouze Dumah. To, že snad Delilah věděla, co bude dál, by v ničem neusnadnilo to, co Dumah prožívala. Naopak… Jak dlouho by ses bála toho, až ten Verš přijde? Jak dlouho by si žila ve strachu? Zbytečně? Co se stalo… se stalo.“ Vydechne dlouze a zavře oči, než je sklopí zpátky k tvé noze, aby vytáhl poslední ze zaražených střepů.

Skoro to až vypadá jako kdyby ti neposlouchal, když na něj dál mluvíš. Naopak se soustředí pouze na ten krvácející kus kůže, z které vytáhne poslední nejmenší kousek a položí ho na stolek. Drobný střípek, ale i za ním se vyvalila spousta krve. Jak málo stačí… Přitiskne opět už částečně narudlý kapesník k tvému chodidlu a drží jej tam, zatímco povídáš. O Zerachiel, Nakirovi, Nuriah a tom, co se tam tehdy stalo. Všimneš si, jak mu unikne krátký povzdech, aniž by na tebe pohlédl nebo ti snad do toho skočil.

„Del… Prosím.“ Pohladí tě jeho druhá ruka po natažené noze a trochu si poposedne, aby ti byl blíže, avšak i nadále držel ten kus dříve bílé látky na tvém zraněném chodidle.

„Možná by bylo lepší si o tom promluvit, až se usadí prach? Získat odstup. Nemučit se zbytečně něčím, co už nezměníš. Někdy jsou Verše… prostě kruté. Jejich životy tehdy… Oba víme, že nebyly lehké ani před válkou natož pak v ní.“ Promlouvá k tobě klidně, zatímco se pomalu natáhne, aby chytil tvou ruku, co křečovitě svírá pramen rudých vlasů, stáhl ji opatrně dolů a položil ti ji zpátky na postel. 

„Už tam nejsme. Netýká se nás to. Je to jen… špatný sen. Noční můra. Prostě jen dýchej.“ Ucítíš na tváři hřejivý, skoro až pálící dotyk jeho dlaně. Ale víš, že nemá až tak pravdu. Tohle nebyla jen tak obyčejná noční můra, z které se probereš a nic nezůstane. Zůstalo. Zůstalo to ještě dříve, než si o tom vlastně věděla. A přitom to bylo celou dobu s tebou. Ten chlad. To něco. Jak sis toho mohla jen nevšimnout?

„Co? V tom domě?.. Myslíš v Novém Jeruzalémě?“ Zarazí se Alexander viditelně zaskočený tvou nezvyklou poznámkou a jeho ruka ti sklouzne z tvé tváře zanechávajíc za sebou pouze horkou stopu. Místo toho ji vrátí zpátky na tvou nohu, aby se pak možná až příliš okatě musel zrovna teď přesvědčit, jak na tom jsou ty drobné ranky. Ne, ten večer nebyl něco, k čemu byste se ve vašich hovorech často vraceli. Spíše vůbec. Odklopí látku s rudými skvrnkami a jen spokojeně pokývne hlavou. Skoro to až vypadá, že na to svou odpověď nedostaneš, ale nakonec se k tobě opět zvedne jeho tvář. Trochu přimhouří oči a na čele se mu protáhne mělká vráska.

„Jak přesně to myslíš, Del? Jakým takovým způsobem?“   

Ztracena v kaleidoskopu rozbitých vzpomínek se nedokážu na cokoliv soustředit déle jak chvíli. Snažím se. Opravdu se snažím. Dokážu už vytyčit tu hranici, rozlišit sebe a Dumah, přesto přesah toho všeho je tak… Je toho příliš. Jako když se odlomí z vrcholku skály kamínek, který na sebe s každým odrazem nabaluje více a více sněhu. Já jsem ten kamínek. A zpoza mých zad se ozývá temný hukot valící se laviny, před kterou se snažím utéci dříve, než mě pod sebou nenávratně pohřbí.

Bez přemýšlení vykročím k Alexanderovi a došlápnu přímo do střepů ležících všude kolem. Ta krátká ostrá bolest mne zarazí uprostřed pohybu, přesto… Zamrkám. Překvapením, ne bolestí. Jako by… Jako by ani ta nebyla skutečná. Ten ostrý vjem rychle ztratí své hrany a změní se jen v ten tupý tepavý pocit. Pootevřu rty, zpoza kterých mi uteče překvapený výdech. Nakloním hlavu ke straně a přenesu na zraněnou nohu váhu, abych mohla udělat další krok a…

… to už je u mě Alex, aby mi v tom zabránil. Nevzpírám se mu, když mě jeho paže ovine kolem pasu a druhá mi vzápětí podebere nohy. Svět se zhoupne a já se v další chvíli ocitnu ve vzduchu.

„Já… Asi jsem se pořezala,“ hlesnu opožděně, když si mne nadhodí v náruči a přitiskne k sobě. Nebráním se tomu, naopak se k němu pevně přimknu a obtočím kolem něj ruce. Tvář zabořím do toho místa mezi ramenem a krkem, schovám se tam před… Před vším. Vnímám teplo, které mnou pomalu prostupuje. Vzpomínky na to, kdy jsem ho cítila naposledy, mi stále připadají tak vzdálené. Působí to jako celá… Věčnost. Přitisknu se k němu o to více, nadechnu se a… A pak zase dlouze roztřeseně vydechnu. Napětí ze mě opadává, nahrazováno jen tím konejšivým důvěrně známým žárem rozlévajícím se pod kůží. Je to něco… Čeho se nikdy nedokážu nabažit.

Něco, co potřebuji k životu.

Vzápětí se ocitnu zpátky v přítmí ložnice, ze které jsem se vyplížila… Ne, utekla. Ozve se hlasité klapnutí dveří, jak je za námi Alex bez váhání nechá zabouchnout. Když mne pokládá na postel, jen velmi nerada z něj spustím své ruce, aby se ode mne mohl odtáhnout. Přesto z něj ani na okamžik nespouštím pohled, zatímco poklekne, aby si mohl prohlédnout moje chodidlo. „Víš, jak to je. Když to udělám jednou, už nebude cesty zpátky,“ zašeptám v odpověď a pokusím se o úsměv. Příliš mi to nejde, a tak mé koutky vzápětí opět povadnou.  

Mlčím, zatímco něco hledá ve skříni. Jen tam sedím a bojuji s nutkáním se obejmout a schoulit se na polštáři. Ovšem neudám to. Jen se před Alexovým pátravým pohledem schovám za oponu rusých vlasů, tak jako mnohokrát předtím. Tak jako… Dumah… Před… Přinutím se k několika dalším hlubokým nádechům a výdechům.

Když se Alex posadí vedle mne, poslušně se pootočím tak, aby si mohl stáhnout moji nohu do svého klína. Zároveň s tím se k němu o to více nakloním. „Nebojím se,“ lehce potřese hlavou. Ne, tohohle se skutečně nebojím. Co je trocha bolesti a nepohodlí proti tomu… Všemu? Jen kapka v moři. Nic víc…

Tahle kapka sice bolí, ale Alex by v mé tváři marně hledal jakékoliv známky bolesti, když mi tahá střepy zaražené do kůže ven. Sotva to vnímám. Palcem si neustále přejíždím po hřbetě dlaně a zápěstí, přejíždím po kůži nehtem. „Ano,“ odpovím tiše, když se mne zeptá na Verše. A… Způsob, jakým to vysloví… Polknu. „… Ano,“ opět mu jen krátce potvrdím tu domněnku, zatímco pohled zvednu k jeho tváři. Tentokrát mi jej neopětuje.

Přiznání toho, že ví, o čem jsem mluvila na sebe nenechá dlouho čekat. Ačkoliv… Opravdu ví? Je tak zvláštní slyšet to z jeho strany. O Damašku, o povražděné jednotce a mém vlastní zmizení. Ani pro jednoho z nás tohle není příjemná téma. Stisk prstů kolem mého kotníku nepříjemně zesílí. Natolik, až to zabolí. Přesto se nepokusím nohu z jeho sevření vyprosti, prostě jen… K němu natáhnu ruku, abych se dotkla jeho ramene. „Takže jsi věděl, že ji zajali…“ promluvím a ta první slova ze sebe dostávám jen ztěžka. „Proč jsi mi to neřekl?“ tiše si povzdechnu. „Ne… Vlastně… Asi to chápu. S tím, co se stalo v Greenhillu a tomu ten únos… Neposlouchalo by se to dobře,“ odpovím si vzápětí sama. Ne, nezlobím se za to na něj…

„Ona ho z toho nevinila. Oba… Oba podcenili situaci,“ potřesu hlavou a stáhnu ruku z jeho ramene zpátky o sobě. Cítím teplo sálající z jeho prstů, horkost vpíjející se do kůže. Soustředím se na ten pocit a svým zvláštním způsobem mne to uklidňuje. „Objevila se tam Zerachiel a Nuriah. Nakir… Nakir po mně chtěl, abychom se vyhnuli zbytečným ztrátám a v případě nebezpečí se stáhli. Možná kdybychom bojovali…“ potřesu hlavou a lehce se zarazím. „Snažila se utéci, ale Zerachiel… Byla tak… Jiná. Krutá. A pak tam… Jen stála a dívala se, jak Lucifer… On…“ místo dalších slov mi vyjde ze rtů jen prázdný výdech.

Sevřu mezi prsty pramen vlastních vlasů a už ho z toho sevření nepustím. „Já vím, že to asi… Nechceš slyšet a nebude se to snadno poslouchat, ale… Musím ti říct… Něco o tom… Co se stalo,“ nevím, jak začít a vlastně ani jak pokračovat. Věnuji tak Alexovi bezradný pohled jako by mne z toho všeho snad dokázal vysvobodit.

„… víš… Nikdy předtím mě nenapadlo nad tím přemýšlet, ale… Tehdy, tehdy v ten večer, v den tvé popravy. To, co se stalo… V tom domě. Nezeptal ses mě na to. Na to, proč ti lidé… Zemřeli takovým způsobem,“ změním bez varování téma – aspoň zdánlivě – jak má roztěkaná mysl náhle skočí k detailu, na který mne nikdy předtím nenapadlo se ptát.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Tvé zmatení donutí Alexandera jen pátravěji přimhouřit oči. Ne, tohle skutečně není tvé běžné chování. Není to ani v nejmenší nic běžného. V hlavě ti doznívají další vzpomínky. Na různé věty, které v minulosti zazněly, ale jejich význam začínal nabývat nových dimenzí díky tomu… všemu.

Ozve se zvuk střepů. I když si Alexander dává pozor, aby nešlápl na ty největší, i tak se jim nemůže vyhnout. Ty ale na jeho pomoc nečekáš a ani nedbáš na to, to ostré pole střepů, které tu jsou všude kolem.

„Elim? Ale… co?“ Alexander se zarazí jen na okamžik, ale to už ty vykročíš k němu. Z chodidla ti vystřelí ostrá bolest, jak se kus nebo možná kusy zabodnou do měkké kůže plosky nohy. Ta bolest je však oproti očekáváním podivně tupá. Vzdálená.

„Del… Ahh, pozor!“ Uslyšíš Alexanderův hlas, než k tobě udělá rychle už ty zbývající dva kroky a bez jakéhokoliv optávání tě zvedne do náruče. Snad aby si ve své cestě skrz střepy nepokračovala dál. Přitiskne tě k sobě a trochu si tě nadhodí v rukách, aby ses mu lépe nesla a otočí se zpátky ke dveřím. Ne nic neříká, jen tě drží, zatímco tě pronese dveřmi ven. Na chodbu a pak zpátky do ložnice. Na dřevěné podlaze za vámi zůstane jen cestička drobných kapek krve, z kterých se sem tam vznese zlatá částečka, aby zatančila ve vzduchu a… zmizela.

Cítíš z něj to hřejivé teplo, které tvé tělo vsakuje jako houba. Je to… příjemné. Konejšivé. I po tom všem. Možná vlastně tím více. Jestli někdo uměl zahnat ten pocit chladu, který se ti vkrádal čas od času pod kůži, byl to právě on.

Alexander za vámi bez zaváhání nohou zabouchne dveře. Viditelně nechce, aby vás někdo rušil. Pokračuje s tebou pak velmi záhy k posteli, na kterou tě posadí a pustí tě. Místo toho si klekne na koleno před tebe a vezme do rukou tvou zraněnou nohu.

„Hmmh, víš, že by někdy bylo moudré mě poslechnout. Alespoň… jednou.“ Potřese s povzdechem hlavou, než se zvedne, aby ze šuplíku s oblečením vytáhl kus nějaké látky. Možná kapesník. Počíná si tiše, automaticky. Přesto na sobě cítíš až často jeho pátravý pohled, kterým tě kontroluje ve chvílích, kdy není přímo u tebe.

Nakonec se pár kroky vrátí k posteli, na které sedíš, a usadí se vedle tebe. Cítíš, jak se matrace zhoupne. „Del… Podej mi tu nohu. Ty střepy musí ven. Není to nic hrozného. Nemusíš se bát. Zanedlouho o tom nebudeš vůbec vědět.“ Vybídne tě a pomůže ti nadzvednout tvou nohu, než si ji položí do klína, aby k ní měl lepší přístup.

Natočí si ji k sobě, prohlédne si pozorně zraněné chodidlo a pak sáhne pro první střep. Opatrně. Ale i tak to zabolí, když jej tahá z rány ven. Vyhrne se krev, kterou jemně otře do bílého kusu látky.

„Verše, že?“ Zazní jeho dutý hlas, aniž by se na tebe byť jen na vteřinu podíval. Naopak se věnuje tvé zraněné noze.

Další střep.

„Damašek… Ten Damašek?“ Opět se odmlčí a přitiskne látku na tvé chodidlo, aby ztlumil krvácení z další rány, zatímco odloží na stolek druhý zakrvácený kousíček skla.

„Del… Elim… Elim si pamatuji. Nebylo to dobré… Ale Damašek? Vzpomínky na tuhle dobu nemám úplně kompletní. Ty… Dumah tehdy zmizela. Celá jednotka byla nalezená mrtvá. Až na ni. Byl jsem… On byl… Měl tam být. Tohle bylo selhání. Opravdové selhání.“ Vidíš, jak zavře oči a ruka, která svírá tvůj kotník na chvíli bezděčně zesílí svůj stisk, než se Alexander dlouze nadechne, opět vydechne a trochu povolí nevědomky bolestivý stisk.

„Omlouvám se. Byla to chyba. Měl jsem to vidět. Předvídat, o co ve skutečnosti jde… To byla má povinnost. Tedy Kamaelova… Má… Ahh, to je jedno.“ Dál hledí na tvou nohu a kapesník nasakující kapičky krve, který na ni lehce tiskne.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Hmmh, psala.“ Krátké konstatování doprovodí pohled, který se do tebe opře. Je těžké v něm číst. Vévoda působí značně rezervovaně, chladně. Jediné, co ten dojem nějak narušuje, je to, že tě i teď spolehlivě podpírá a viditelně dává dobrý pozor na to, aby ses tu někde nezhroutila na zem.

„Nemohlo být tak? Nějaké delší Verše tedy, předpokládám.“ Jeho slova se k tobě i tak dostávají jako přes mlžný opar. Svět je rozmazaný, jak na něj hledíš skrz slzy, co ti zlévají oči. Jediný vjem, který je nezkreslený je to, jak tě drží a pocit tvého poplašeně bušícího srdce. K nabízené pohovce uděláte jen pár kroků, než se opět zastavíš.

„Čerstvý vzduch… Skutečně?“ Věnuje ti trochu nedůvěřivý pohled. Dost možná nevypadáš, že by si byla zrovna ve stavu, kdy by bylo dobré se procházet zahradami.

„Ne, Vero, nejste v pořádku.“ Ozve se od něj suché konstatování, ale přesto tě jeho ruce pustí. Zavrávoráš ale jen v prvním momentu. Chce to vynaložit značné úsilí, ale podaří se ti na nohách nakonec udržíš.

„Ale, jestli si přejete čerstvý vzduch, tak se o to postarám. Vypadá to, že dnešní večer bude rozumnější původní plány zrušit. Nevadí. Počkejte chvíli zde. Zajistím, aby nám přistavili kočár. V tuhle hodinu se zahradami úplně procházet nechci. Bude lepší využít možností města.“ V první chvíli ti jeho slova nedávají smysl. Jaké původní plány? Kvůli něčemu si zde musela být? Nebyla to jen taková návštěva. Psala jsi mu… Pamatuješ si, jak ti zrychlil tep dopis, ve kterém souhlasil s touhle návštěvou. To, když před vaším domem v Davenportu zadrkotala kola kočáru s Essingtonskou orlicí, který tě i s doprovodem přijel vyzvednout. Ne, tehdy ses pouze netěšila. Pamatuješ si tu nervozitu a obavy, které doprovázely to, jak si nastupovala po úzkých schůdcích.

William ti věnuje ještě jeden obezřetný pohled, ale když vidí, že se nekácíš k zemi, jen drobně kývne hlavou a vyrazí ke dveřím. Zabouchnou se za ním a ty tu na těch pár momentů zůstaneš sama. Sama v tichu, které sem tam vyruší jen tichounké zapraskání z plamene tu jedné tu druhé svíčky.

Čas se natáhne. Ne, není tu nic, co by ti snad pomohlo najít odpovědi na tvé palčivé otázky. Prostě jen stojíš v té potemnělé místnosti a… čekáš.

Těžko říct, kolik času uběhlo. Alespoň už ti přestává být skutečně fyzicky zle, a i když se mysl stále vzpouzí, už ti není tolik zle. Náhle se ozve tiché zaklepání na dveře. Krátké. Jen pár rychlých úderů, než se dveře otevřou. Stojí v nich William. Vypadá to, že se po cestě nezdržoval a vzal si už lehký cestovní plášť. Ve tváři stále ten svůj odměřený výraz, který umí pár lidem nahnat husí kůži. V tom negativním slova smyslu samozřejmě.

„Kočár bude každou chvíli přistaven. Pojďte Vero.“ Řekne krátce a dojde k tobě, aby ti nabídl bez jakýchkoliv dalších otázek nebo pobídnutí rámě. Je to vlastně jen drobné gesto, které by se dalo i přehlédnout, ale to by sis ho musela v první řadě přestat tak všímat. Rozhodně ti dochází, že bude lepší ve tvém stavu tuto nevyřčenou nabídku využít, avšak William tě do ničeho nenutí, pokud by si snad chtěla jít sama.

Tak jako tak vyrazíte skrz spletité chodby Essingtonského sídla. Zdají se známé a neznámé zároveň. Byla jsi tu? Zrovna v této části? Nejsi si jistá. Je těžké se plně soustředit na takové… drobnosti. William tě však vede s jistotou pána domu. Míjíte sem tam nějaké služebné, ale dle jejich počtu a husté tmy za okny už bude muset být pozdní hodina.

William je opět nemluvným společníkem, avšak spolehlivou oporou, pokud je třeba. Konečně dorazíte k velkým vchodovým dveřím, kde ti služebná podá kousky tvé odložené garderoby. Není toho mnoho. Ostatně je začátek teplého léta. Další se sluhů vám otevře dveře a… A ovane tě noční vlahý vzduch. Slyšíš pofrkávání dvojice koní, kteří už čekají zapřažení v kočáru pod schody a na obloze se třpytí spousta hvězd.

Jen ta jedna… tam chybí.

♫♪♪♫

Všechno je pořád… Roztříštěné. Do úlomků, které je tak… Těžké skládat dohromady. Mezi útržky vzpomínek na pěkný večer se surově vpletou zcela jiné. Je to silnější než já. Stačí pohled na relikviář a vše se slije dohromady v hrůznou mozaiku všech těch nešťastných událostí. Dokonce ani zvuk tříštícího se skla mne nepřinutí se pohnout, dokonce ani sebou polekaně trhnout. Aniž by pustila skleněný špunt z dlaně, tak tam jen stojím, ruce mám svěšené volně podél boků.

Konsternovaně hledím na střepy lesknoucí se v jitřních paprscích slunce. Jediné, co vnímám jsou ty odlesky. Zlaté. Modré. Stříbrné. Rozpíjejí se mi před očima v barevné mžitky, zatímco hlavou mi zní to jedno jediné slovo. Rozbitá. S každým úderem srdce. Rozbitá. Znovu. Rozbitá. A znovu. Láme se v ozvěnách a taví do odlesků.

„Del?“

Alexanderův hlas proplétající se tím vším zní chvíli tak sureálně. Neurčitě. Vzdáleně. Párkrát mrknu. Něco říkal. Del. Del? Zaseknu se na tom krátkém slově, třech písmenech dávajících dohromady zvuk, kterému nerozumím. Koutkem oka zaznamenám pohyb, jak se jedno z křídel dveří pohne a v další chvíli se v nich objeví Alexanderova silueta. Ten záblesk červené mne přinutí zvednout hlavu a natočit jeho směrem tvář. Mluví na mne, přesto… Přesto jediné, co v ten okamžik vnímám je jeho tvář.

Žaludek mi sevře ledová pěst, jak mnou najednou prošlehne iracionální panika, jak se ta nejhorší z obav Dumah vyplní. Ne! Nesmí vidět, co se ze mne stalo! Ohavnost. Trvá to jen pár vteřin. Stačí očima sklouznout po jeho krátkých rozcuchaných vlasech a na chvíli se nechat polapit pohledem tmavých očí.

Del.... Del jako Delilah. Najednou vše zapadne na své místo. Výraz v jeho tváři mne přinutí se začít se více soustředit. Alex najednou nepůsobí rozespale, dokonce i jeho hlas zní najednou vážně. V obličeji se mu mihne stín nevyřčených obav, a právě to mne vyburcuje k jiné reakce než jen roztěkanému pohledu klouzajícího mezi ním a střepy všude kolem. Cítím, jak se mi pod chodidly rozlévá alkohol z rozbité karafy.

„N-ne, nic… Ne. Promiň,“ rychle zavrtím hlavou, „jen jsem chtěla… Ne, nechtěla, omlouvám se, tohle jsem… Nechtěla,“ vyhrknu a navzdory veškerým snahám se do těch pár slov nenávratně zamotám. Rozbila jsem to. Bezmyšlenkovitě se natáhnu po neotevřené láhvi, abych ji vytáhla ze skříňky ven.

Alex ke mne vykročí s tím krátkým pokynem. Ozve se ten tichý skřípavý zvuk střepu uvězněného mezi podrážkou a podlahou, který sebou nese krátký záblesk vzpomínky na ten večer. Je to tak podobné a zároveň úplně jiné. Přesto…

„Víš, asi bych na tebe měl dávat větší pozor. S tím, jak se kolem tebe dějí ty podivné věci… Zázraky, jsi tomu dnes řekla. Nejspíš nebudeš důležitá jen pro mě.“

Ostře se nadechnu a pohledem se zaseknu na vlastní ruce a odhaleném předloktí vyčuhujícím z volného rukávu noční košile. Vypadá pořád stejně. Bledá celistvá kůže, zpod které jen na pár místech vystupují obrysy modrých žil. Žádné černé žilky ani rudé jizvy táhnoucí se hluboko pod kůži. Ani stopy po chodbičkách, kterými proudila ven ta divoká síla, co pálila a mrazila zároveň.

„Del, napadlo tě to vůbec? Proč se dějí ty věci zrovna tobě?“

Tehdy jsem si myslela, že je to kvůli němu. Generál byl přeci důležitou figurkou na hrací ploše serafínských intrik a nepochybně i božích plánů. Dostal dary, které z něj dělali nepostradatelného. Generál nebeských armád. Generál spojeneckých vojsk. Vlastně… Vlastně i Dumah si to myslela. Jenže teď bylo všechno jinak. Luciferova rošáda to změnila. Rozhodila rovnováhu v postavení figur na černobílých polí. Aniž bych si to uvědomila, svěsím ramena a nahrbím se v zádech.

„Byl jsi u Elimu, zdržel tě tam. Mě poslali do Damašku… Měla jsem jim to říci. Aby mě tam neposílali. Do Damašku. Omlouvám se, já… Měla jsem jim to říct,“ šeptnu a vzápětí se zarazím. „Tedy… Dumah. Ona… Uuuhm… Jen mi dej chvíli…“ přinutím se dlouze vydechnout a zaostřit na Alexe, který se ke mne blíží skrze bojiště z roztříštěných střepů vrzajících pod jeho nohama.

Bezmyšlenkovitě k němu vykročím, ovšem stačí sotva krok, a já ustrnu uprostřed pohybu. Osten bolesti, co mi projede chodidlem mne přinutí překvapeně rozevřít oči dokořán. „… skrze bodláčí…“  vydechnu tiše. Nakonec to vždy udělám, sejdu z cesty a prodírám se trním jako by snad nemělo záležet na tom, jak moc se pořežu a budu krvácet.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Vytratíš se tiše z ložnice. Ani se za sebou ve spěchu nezavřeš dveře, ale to tě v tuhle chvíli trápí nejméně. Pokoj, do kterého míříš, není daleko. Vlastně stačí jen za tichého zvuku bosých nohou přeběhnout pár metrů chodby k nepříliš vzdáleným dveřím. Ne, nikoho nepotkáš. Služebnictvo se v tuhle dobu zdržuje v přízemních částech domu, které jsou vyhrazené pro ně a dost možná teď již začínají chystat snídani. Něco, na co v tuhle chvíli nemáš ani pomyšleni.

Ne, tvůj cíl je jiný. Mnohem… prozaičtější. Karafa je na stejném místě, jako jste ji nechali posledně. Je těžké vylovit ze zmatené paměti ty přesné události. Je to pouze jen sbírka záblesků. Pár slov, které jste si vyměnili. Tichý smích a spokojená nálada podpořená tím, že jste si po nějaké době mohli zase užívat společnosti toho druhého. Ano, bylo to Alexanderově návratu domů z další z pracovních cest. Týden? Byl pryč týden? Nebyla sis jistá. Zdálo se to…

Ale to už tvé myšlenky přetne něco jiného. Do vzpomínek na příjemně strávený čas se vklíní ty, na dobu před staletími. Ty drobnosti, které do sebe začínají až nepříjemně zapadat. Mrazí z toho. Opravdu ti po těle naskočí husí kůže a ruce rozechvěje třes.

Karafa ti vyklouzne a….

… a rozezní se všude kolem zvuk tříštěného skla. Kousky broušeného křišťálu se rozletí všude kolem po dřevěné podlaze a kolem tvých bosých nohou. Sleduješ to jako ve snu. Ty odlesky, které se se blyští pod prvními ranními paprsky na nebezpečně ostrých hranách. Najednou se ti myšlenky zadrhávají na tom jediném slovu, které tebou rezonuje.

Rozbitá…  

…Rozbitá…

…Rozbitá

„Del?“ Zaslechneš hlas, který k tobě jako kdyby zněl v první chvíli z velké dálky.

„Dobré ráno, měl jsem pocit, že jsem slyšel nějakou ránu a…“ Pootevře se trochu více nedovřené křídlo dveří, a mezi nimi se objeví on. Alexander vypadá stále ještě trochu rozespale. Rudé vlasy lehce rozcuchané a přes černý noční úbor si stihl přehodit župan, který si ani nedovázal. Jeho tmavé oči přelétnou celou tuhle scénu, než se na tebe upřou a zableskne v nich cosi. Rozhodně z nich ta uvolněná únava rychle zmizí a nahradí je obezřetné soustředění.

„Del, co se děje?“ Tentokrát už jeho hlas zní o poznání vážněji a zaznamenáš i stopu obav, jakkoliv je Alexander nedává příliš často na odiv. Ty už jej však znáš velmi dobře a rozpoznáš i takové drobné nuance, které by jiným zůstaly skryté.

„Ne, počkej. Všude jsou střepy. Nehýbej se.“ Promluví na tebe a ihned vykročí k tobě. První ze střepů zavržou pod podrážkou tentokrát obyčejných pantoflí, ale je to skoro jako…. Tenkrát.

… Akorát, že už nic nebude jako tenkrát.