Lombard doprovodí Evelin ven z této podivné a děsivé zoo. Na rytíři je vidět, že se mu také dost ulevilo, když projdete bránou. Dokonce, tak moc že si toho všimne i Evelin.
"Stalo se něco?" zeptá se dívka svého rytíře. Ten se nenuceně usměje, ale stojí jej to hodně námahy. "Ne, vyslankyně." pronese, ale zní to neupřímně a pokusí se zrychlit krok. Bohužel mu to nepomůže a když si všimne zvídavého pohledu Evelin povzdechne si.
"Nebudu mít klid dokud vám neodpovím, že?" povzdechne si Lordon a zářivý úsměv Evelin mu to potvrdí zářivým úsměvem.
"Ach. No tyhle řekněme hrůzné zahrady používá náš pán, jako závěrečnou zkoušku rytířů své gardy." vysvětluje neochotně zatím, co kráčíte zpět do paláce.
"Jak ta zkouška probíhala?" zajímá se Evelin a v hlase zaznívá směsice hrůzy a zvědavosti. V hlavě jí letí hromada různých scénářů od těch děsivých až po ty opravdu děsivé. Jako třeba , že tam nechá rytíře beze zbroje a vypustí nestvůry.

"Museli jsme dojít z jednoho vchodu k druhému. Problém byl v tom, že náš pán nechal otevřít některé klece." potvrdí Lombard pár s těch děsivých myšlenek. Ovšem hned pokračuje, aby ty hrůzy rozehnal.
"To by nebyl problém, jelikož jsem plně vyzbrojení a vybavení. Problém byl v tom, že každý z nás měl sebou nějakého civilistu, kterého musel provést. Pokud prošel jen válečník stalo se mu přesně to, co osobě co měl provázet." vysvětluje neochotně. Přitom projdete do paláce, kde tě všichni zdraví, jako významnou šlechtičnu. Vojáci se staví do pozoru a ostatní se vám s mohutnými úklonami klidí s cesty.

Dojdete na nádvoří, kde Malt stojí u nějaké mapy, kde se hádá s nějakým technikem a Darkosem. Ovšem vypadá to, že se ti dva hádají s Maltem spíše než on s nimi. Přitom živě ukazují na mapu. Technik zuřivě vrtí hlavou a očividně vysvětluje svému pánu, že to není možné. K Evelinině překvapení Císař vypadá zamyšleně spíše než rozzlobeně. Přesněji očividně se nezlobí. Působí na tebe dojmem politika, který zamyšleně naslouchá inženýrovy, který mu vysvětluje proč koleje a cesta nemůže vést rovně přímo do nejprudšího svahu.
"Tohle je zajímavé." pronese zamyšleně osobní strážce a přitom se tváří zamyšleně.
"Co?" zajímá se dívka.
"Slyšel jsem, že někde víš po proudu řeky se staví něco, jako přehrada. Bohužel mi nikdo nevysvětlil, co to je. Prý se císař opravdu nesnažil omezit průtok řeky. Jen chce těmito věcmi vést vodu." ukáže na primitivní potrubí. Očividně netuší k čemu by to mohlo být dobré. Přeci jen nikdo z obyvatel království neumí plavat a tak přibližování velkého množství vody není na seznamu jejich priorit. Než stačí dívka začít s přednáškou. Objeví se na scéně švadlena, která doslova září nadšením.
"Slečno! Slečno! Je to hotové! Ty šaty, co pro vás objednal mladý pán! " s tím vezme stále slabou Evelin za ruku a táhne jí sebou.
"Nechal pro vás udělat zbroj. Prý, když ušel míli ve vašich botách. Měla by jste projít míli v jeho botách vy." švitoří a vyvolá tak zděšený pohled tvého strážce. Překvapivě, když se dostanete do dílny nečeká tam nic děsivého ani nevhodného, ale kvalitní kožená zbroj.


"V čem je háček?" zajímá se osobní strážce zamyšleně.
"Říkal, že dalším krokem bude pěchotní výcvik s kopím." pronese švadlena po krátkém přemýšlení a vyvolá tak silné zamračení u obou.
"Ví o tom císař?"
"Ne, mladý pán říkal, že je to překvapení. Ouu." zakryje si švadlena provinile pusu. "Promiňte." omluví se kajícně, jelikož si myslí, že pokazila překvapení.

„Nikdy bych nevěřila, že to co mi vždy připadalo tak titěrné je tak hrůzostrašné,“ vydechla a couvla do Maltazardova obětí.
„Věci dokážou překvapit,“ ušklíbl se císař.
„To tedy ano, ale myslím, že jeho výsost už ukázala všechny karty, nedokážu si představit, co horšího bych u vás mohla ještě vidět,“ povzdechla si Evelin.
Vysoká postava za ní se zasmála.
„Beru to jako kompliment,“ zašeptal, když se k ní sklonil a jeho dlaně jí přikryly ramena.

Skoro jako by se bát, že uteče, ale to by byla Evelin opravdu hloupá, kdyby se tu chtěla potulovat sama mezi tou divou zvěří, kde ji může něco sežrat nebo udupat, popřípadě vysát krev.
„Myslím, že mi tahle ukázka zvěřince bohatě stačila, ráda bych se vrátila, pokud tedy ještě není nějaká více krvelačná nestvůra, na kterou se musím podívat.
„Budiž, ale kdybys byla jeden z mých vojáků, nestrpěl bych odmlouvání.“
„Pak mám štěstí, že voják nejsem,“ vydechla unaveně Evelin, když ji její choť nasměroval na cestu zpátky.
„Ne jsi žena, ženy nejsou tak silné, aby dokázali nosit brnění a bojovat,“ odpověděl jí sladce, jako by věděl, že tohle srovnání rolí ji rozčiluje.

„I tak bych tě ve své původní velikosti dokázala zašlápnout a nepotřebovala bych k tomu zbraň ani brnění,“ nenechala si to Evelin líbit.
„To bys mě musela nejprve najít, pokud jsme tak malincí, jak ty tvrdíš, bylo by obtížné mě vyhledat,“ uculoval se, když si s ní hrál.
„Nezapomínej, že vím, kde bydlíš,“ Evelin začaly cukat koutky.
„Na to bych úplně zapomněl, ale nepočítáš s jednou malou skutečnosti,“ řekl sebevědomě.
„A to je?“
„Že tě odtud nenechám odejít, abys došla své hrozby.“
Evelin málem zakopla, s tím, jak ji chytře popíchl tím, že se už do svého světa nikdy nedostane. Sevřelo se jí z toho srdce. Nebyl to náhodou její cíl? Dostat se odsud? Kdy byl a kdy bude vlastně další úplněk?
Už si z Maltazarda neutahovala a raději mlčela, nechala se podpírat jeho silnou paží, dokud nedošli zpátky, kde byly udržované stezky a chodníčky lemované kameny. Tam znovu narazili na trousící se rádce, kteří vypadali ve svých dlouhých rouchách jako mniši obdivující zenovou zahradu.

Mezi nimi přešlapoval mužík v brnění, který tu byl zřejmě za nějakým účelem, ale to poslední co chtěl, bylo rušit císaře, což by se mu nevyplatilo, ale teď když se objevil, ihned k němu vyrazil.
„Můj pane, potřebujeme vás na nádvoří, hlavní kapitán žádá vysvětlení, co má dělat s těmi trubkami, a že tam není místo na výcvik vojáků.“
Evelin naklonila hlavu na stranu, dobře si pamatovala nedávné setkání s Darkosem.
„Také jsem si těch trubek všimla, z cimbuří se nedají přehlédnout, k čemu to bude?“
„Jste velice zvědavá, vyslankyně a tak vás asi zklame, že je to jen pro rozvod vody. Okraje mého území jsou velice suché a nedá se tam nic moc pěstovat, což je docela zásadní k velikosti mé armády. Voják s plným žaludkem je spokojený voják,“ zaonačil to Maltazard polovičatou lží, protože měl v hlavě svůj plán.

„Trubky napojíme a rozvedeme vodu, to je celé,“ pokrčil rameny a věděl, že pár dalších uší v okolí ho také poslouchá.
„Takže vám jde o blaho svých lidí?“ nadzvedla Evelin obočí, jako by se ptala: A to je všechno?
„Samozřejmě, a teď mě omluvte, práce nikdy nekončí,“ než mu Evelin stihla položit nějaké další otázky, jelikož mu jeho záměry ani v nejmenším nevěřila, byl pryč. Plášť jí otřel špičky bot a vysoká postava ve svém specifickém brnění mířila rázným krokem pryč v doprovodu daleko menšího poskoka.
„Dovolte, abych se vás ujal, vypadáte bledě, je mi tak líto, co se stalo, věděl jsem, že vaše tak zvaná nemoc, není něco obyčejného. Ty kruhy pod očima jasně říkají, že vás někdo otrávil. Měla byste si zažádat o ochutnávače, protože to vypadá, že máte nepřítele,“ Lombard zaujal místo po Maltazardovi a dvorně spolu pokračovali k východu.

Jakmile zabiják dopadne do výběhu, jeho křik utichne. Jelikož muž si jednak vyrazil dech a jednak ztichl v bláhové naději, že jej pijavice nenajdou. Ty se k němu sunou zatím jen pomalu.
Na strážce Evelin se Císař usměje. "Nic podstatného. Právě probíhá poprava." přitom zvedne ruku sevřenou v pěst. Následně dvě zadrnčení kuší ukončí život zabijáka, který stojí strnulý hrůzou u stěny výběhu pijavic. Mrtvé tělo poslouží svou krví těmto bytostem stejně dobře. Úkol už splnil. Císař už ví komu nejvíce záleželo na mužově smrti.

Pán Nekropole dívku ovšem nevede ven ze své zahrady. Místo toho zamíří podél zdi vlevo. Doběhne jej muž v kabátci. "Pane tato část ještě není dodělaná. Nejsou postavené výběhy. Jsou tam jen vysazené rostliny. " protestuje muž lehce znepokojeně. Císař se na muže konejšivě usměje. "Ano, já vím. Ovšem vyslankyni udělá lépe." uklidní muže, který se zařadí na konec průvodu. Pomalu vejdete mezi stébla trávy a nebo spíše pampelišek, které jsou porostlé mechy a lišejníky tvořící dojem květinového paloučku. Mezi těmito mechy a houbami jsou lavičky na jednu z nich Císař Evelin usadí.


Místní hodnostáři se rozdělí na dvě skupiny. Jenda je uchvácena pohledem a druhá se diví k čemu to je. Pochybnosti první skupiny vyjádří právě vrchní rádce.
"Můj vládce smím se zeptat k čemu je toto dobré?" zeptá se lehce zmateně.
"Nestačí to, že je to krásné?" zeptá se mírně naštvaně Evelin, které kazí pěknou chvíli. Rádce je jejím nasupěným pohledem natolik zaskočen, že o krok couvne, ale hned se vzpamatuje. Postoupí vpřed a pronese pevně.
"V Nekropoly musí mít všechno svůj účel. Nic tu není zbytečné." pronese odhodlaně.
"Je s podivem, že Nekropole ještě nezanikla a vůbec k čemu jste dobrý vy?!!" odsekne mu dívka jedovatě.
První rádce se nadechuje k prudké odpovědi a následovaném přednáškou na téma posloupnost vlády v nekropole. Nedostane k tomu příležitost, jelikož do hádky vstoupí sám Císař, který si klade otázku proč je jeho první rádce proti dívce, tak zuajat.
"Prosím nechte Vyslankyni odpočívat." ukončí Maltazard hádku rázně. Gestem muži naznačí, že je propuštěn a další gesto zažene ostatní pryč. Nahradí je služebnictvo, které rozloží před lavičkou stoleček a na něm prostřou nakrájené ovoce. Všechno vypadá velmi čerstvě a zdravě. K nim je servírované jídlo Minimojů.
"Řekl jsem si, že ti možná zdejší strava nesvědčí, tak jsem nechal toho krtka sepsat, co jí jeho lidé a nechal jsem to dodat a jej to připravit. Přesněji dohlédnout na přípravu." poslední dodatek vyvolá pobavený úsměv na císařově tváři, jelikož sledoval Ninovy pokusy o vaření než pověřil kuchařku.

Po malém občerstvení nechá císař stole sbalit a nabídne dívce rámě a vyrazí dál. "Tuto část výběhu občas používají moji rytíři k výcviku. Zvláště pokud mají vyrazit ke Kůrovcům." vysvětluje během procházky v prostředí vypadající, tak nezvykle a cize.
"Oni si zvyknou na zvuky lesa?" zajímá se dívka zvědavě.
"Přesně, rytíři se pak neplaší svého stínu." mezi tím vyjdou ze tohoto podivného lesa k další mříží. Za kterou se pase obrovitý brouk. Takové dívka ještě neviděla. Viděla mnoho tažných brouků, ale tenhle jí přijde větší než slon. Vypadá tak obrovský, že by jí a nebo císaře mohl snadno zašlápnout.
"Co to je?" pronese užasle, když titán projde kolem klece.
"Říkáme tomu Giiga brouk. Jsou to mírní býložravci." vysvětlí Císař.
"Nepokusí se utéct? Vždyť by snadno prorazili mříže,ne?" ozve se znepokojeně Lombard, který se bojí o dívku, jenž má chránit a svého pána. Císař ovšem zavrtí hlavou.
"Nikoliv vidí město za hradbou. Jsou pravidelně krmeni a nikdo jim neubližuje. Kam by běželi? Nejsou tu žádní dravci." vysvětluje císař proč tvorům důvěřuje a pokračujete dál dojdete k dvojité kleci za kterou panuje v křovinách přítmí, které dává tušit že zdejší obyvatel je nebezpečný.
"Tam žijí klíšťata! Nenatahuj k nim ruku. Jejich spáry by tě rozsekli na dvě." varuje císař, který dívku drží dál od klece. Tvorové uvnitř ucítí krev a vrhnou se proti dvojitému plotu a jen ostny z vnitřní strany je zastaví. Tvor vypadá rozhodně nebezpečněji. Má velká kusadla a spáry.

Skupina se přesunula zase o kousek vedle, kde to vypadalo jako by bylo naházené nějaké křoví nebo spíše dlouhé seschlé větve, ale při bližším zkoumání měla každá větvička tykadla, samotné dřevnaté tělíčko bylo ve skutečnosti brouk.
„To je Strašilka?“ vydechla Evelin, která o nich jednou četla v časopisu.
„Výborně,“ zatleskal Maltazard její pohotové reakci.
„Pochybuji, že někdo z vás uhádl, tak jako vyslankyně podle vašich výrazů,“ opovrhl ostatními císař a poklepal na cedulku se jménem, kterou měl do teď za zády, aby nikdo neviděl název.

„Maskování tohoto zajímavého tvora sleduji už několik měsíců, velice by nám pomohl v postupu, protože by nepřítel přehlédl něco takového ve svém okolí, co se podobá holé větvi, bohužel Strašilka nepobrala ani tolik rozumu jako bojoví brouci, tudíž se nemůže stát plnohodnotným špionem, ale uvidíme, k čemu její um dokážeme ještě využít.“
„To je pravda, i naši vojáci nejsou, moc nenápadní,“ poznamenal někdo ironicky.
„Kdo to řekl?“ loupl Maltazard okem po skupině jako by to bylo hejno neukázněných dětí.
Dav se rozestoupil do stran, aby mezi sebou vyčlenil jednu osobu, byl to jeden ze středních úředníků, nejspíše poskok jedno z rádců, který ho přibral na obhlídku.

Pán Nekropole luskl prsty a ukázal svým spárem na vyděšeného mužíka.
„Myslím, že byste rád ocenil ukázku naší armády z první ruky. Myslím, že pár dní pod velením mého syna vám ukáže schopnosti, jakými vojáci Nekropole disponují. Odvést!“
Zezadu se objevila dvojice stráží ve hnědém brnění, které samo o sobě bylo v přírodě jakýmsi maskováním, popadli muže a začali ho táhnout pryč z provizorní zoo.

„Ale já jsem písař! Vaše veličenstvo, prosím!“ volal muž jako by ho táhli na mučidla.
Maltazard se pobaveně ušklíbl a odmávl ty protesty rukou, až to vypadalo téměř komicky.
Ve skupince to zašumělo.
„Čím se ten chudák tak provinil?“ špitla u císařova boku Evelin.
„Není to poprvé, co pomlouvá moji armádu a nehledě na to píše otřesně, doufám, že dva týdny v kasárnách ho zocelí.“
„Počkej, neříkal jsi pár dní?“ zakroutila zelenovláska hlavou.
„Pár dní, týden, měsíc, záleží na tom? Půjdeme?“

Evelíniny myšlenky byly rozptýleny Maltazarodvým spárem, který se jí rozprostřel po zádech jako vějíř ostrých dýk. Pár hostům se zkřivil obličej při tom pohledu, dobře vědělo, že více než pár sloužících přišlo o život právě tím, ale ona tím nebyla nijak znepokojená.
Dívka se nechala vést po pěšince a podpírat se, když se jí dostávalo takové pozornosti. Konečně zase cítila právě tu jistotu a přízeň, kdykoliv byl její druh na blízku. Bylo to tak jiné než ochutnání svobody, když byl pryč, protože během toho pořád cítila to tahání za srdce, neúplnost, která ji děsila.

Ve chvíli kdy mírně klopýtla, ji pevný stisk za předloktí zastavil a narovnal, aby nikdo nic nepoznal. Koutkem oka viděla, jak ji Maltazardovo pronikavě modré oko pozoruje jako by kontroloval, zda je v pořádku.
Mírné pohlazení palcem vedle loktu bylo nevinné ujištění, že je tam s ní a Evelin si náhle uvědomila…kdy mu začala tak důvěřovat? Kdy se propadla na dno, že hledá útěchu a pomoc u nenáviděného tyrana?

Ve svých myšlenkách si dívka ani nevšimla, že Maltazard vešel do jakési chatrče sestavené z prken, žádná složitá konstrukce, protože uvnitř neukrývala žádné zvíře tedy do chvíle, než skupina přišla k zábradlí uprostřed podlahy a podívala se do díry, vyhloubené v zemi.
Za normálních okolností by Evelin čekala, že tam najde hladové krokodýly, ale to by se museli stonásobně zmenšit, ne, místo toho tam dole se v bahně hemžily…

„To jsou mláďata žížal?“ podivil se někdo.
„Žížaly nemají tmavé zbarvení,“ přidal se někdo další.
„Správně, nejsou to žížaly, ale pijavice. Věčně hladové a dokážou kohokoliv z vás vysát dosucha během pár chvil. Byl to takový zvláštní dárek od Vodníků z druhého království, nejspíše si mě chtějí naklonit,“ zasmál se Maltazard a zálibně se opřel o zábradlí, když sledoval hemžení dole. Jak snadné by bylo, kdyby ho někdo prostě shodil dolů a přesto jako by sám naskytl tuto příležitost hlupákovi.
Nikdo toho nevyužil nebo přeci jen ano?

„Netušil jsem, že máme diplomatické vztahy s druhým královstvím, pane, je to svéhlavý lid, který je spíše sám pro sebe,“ podotkl rádce přemýšlivě.
„Ano,“ mlaskl Maltazard jako by mu to nebylo pochuti, „jejich výhodou je voda, ve které nikdo kromě nich a ryb nepřežije, jsou soběstační, nemusejí vylézt na pevninu, tudíž mohou být odříznuti od okolního světa. Velká škoda, že nemáme žábry, ale možná by si některý z vás jedny mohl nechat narůst. Mohl bych zkusit někoho z vás namnožit s malou žábou nebo půlcem,“ ušklíbl se Maltazard a užíval si obličeje plné nechuti a hrůzy. Nikdo přesně nevěděl, zda je to jen peprný vtip nebo fakt do budoucna.
Tentokrát nikdo nepřidal chytrou poznámku.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešla dvojice stráží a mezi sebou vedli vzpouzejícího muže s plochou nevýraznou tváří, jeho oči byly černé a naštvané. Evidentně šlo o někoho nebezpečného, jelikož ho přivedli přímo rytíři Nekropole ve svých fialových barvách a ne řadový vojáci.
Lehce svého vězně zpacifikovali a srazili ho na kolena přímo před přítomné.
„Už jsem se bál, že zmeškáme krmení,“ začal si Maltazard třít dlaně o sebe.
Evelin poněkud zbledla a stejné myšlenky, ve které figuruje oběť a díra plná pijavic, napadly i ostatní.
Pár rádců odstoupilo od zábradlí, jako by se snažili nenápadně dostat k východu, jiní zůstali ztuhlí na místě.
„Nemyslíte, že…“ vydechla Evelin a jako jediná se zábradlí přidržela.

„Ale nebuďme tak předpojatí, tento muž se provinil zločinem vůči mně, rozhodně není bez viny. Další zabiják beze jména,“ usmál se Maltazard jako démon. Vždy rád ukazoval svou moc a sílu, ale to, co miloval, byl strach.
„Ale já mám jméno,“ trhl muž ramenem.
„Dlouho ho mít nebudeš, aby sis ho užil, měl sis lépe vybírat povolání,“ usadil ho císař.
„No, nebudeme ztrácet čas, zvířata také musí jíst a věřím, že tohle bude trochu něco jiného, než nudné mučení v mučírně.“
„Nejsem jediný, kdo ti jde po krku, tyrane!“ začal se vzpouzet vězeň, když ho rytíři začali táhnout k jámě.
„Jistě, nebudeš poslední, ale o jednu štěnici méně,“ mávl spárem Maltazard, aby muž viděl, že na něho jeho slova nemají žádný vliv.
Nikdo nečekal, že to bude právě jediná žena mezi nimi, kdo udělá krok a postaví se strážím do cesty.

„To je barbarské chování, nedovolím, aby tak s někým bylo zacházeno,“ spustila odhodlaně.
Všechny pohledy byly najednou na ní a její odvaze, postavit se někomu jako císař, to už chtělo velkého hlupáka.
„Máte snad nějaký jiný způsob řešení, vyslankyně? Tento muž mi usiloval o život a to beru velice osobně. Pokud pro něho žádáte milost, je mi líto, ale spodina před vámi neumí nic jiného, než si špinit ruce. Nebude ho škoda, nebo ano?“ zeptal se obecenstva a užíval si nadcházejícího dramatu.
Dav kroutil hlavami v obavách, aby někdo z nich také neskončil v jámě s nájemným vrahem za špatnou formulaci slov.
„Ale protože mám měkké srdce, můžete mu vybrat jiný osud. Můžete si vybrat mezi zazděním, kde zešílí a zemře hladem nebo bude odtažen do mučírny a zemře bolestí, ale všichni víme, že to první je nudné a to druhé děláme neustále.“

„Myslela jsem, že jste více kultivovaný panovník, tohle…“ mávla rukou Evelin k díře, kde tmavé velké hroudy cenily své tlamy a ostré zuby, jak se máčely v nechutném blátě.
„Ale jistě, že jsem kultivovaný panovník, má drahá,“ zacukroval Maltazard a jedním krokem byl u ní, vzal její ručku do své a přede všemi ji políbil, jako by ji chtěl utěšit.“
Evelin mu ruku vytrhla jako by se popálila. Věděla, že by se neměla rozčilovat ale to, jak byli všichni zticha a dívali se, jak bude ten muž hozen a sežrán ji neskutečně rozhořčilo.

„Nekropole vskutku klesla ještě níž, než jsem si myslela,“ mračila se a snažila se udržet na nohou přes stále velkou únavu o tom, co byla poslední dny v posteli a snědla toho velice málo.
„Město je posuzováno podle síly a chování jeho pána. Kdybych každého vraha poplácal po zádech a nechal ho jít, příliš dlouho bych na trůnu nezůstal.“
„Můj názor to nemění,“ trvala na svém Evelin a zatnula prsty do zábradlí.
„Svět není vždycky jen krásný a vstřícný, to mi můžete věřit, poznal jsem to z první ruky,“ ukázal svůj spár.

„Pořád to nemění nic na tom, že chcete nechat sníst živou vnímající bytost nemyslícím hmyzem, tohle nepřipustím,“ trvala na svém Evelin a myslela to vážně.
„Pokud jsem si všiml, této zemi vládnu já, nikoliv vy a proto je zde moje slovo zákon, ale dám mu poslední šanci.“
Atmosféra v místnosti houstla, i když se císař zdál v dobré náladě.
„Ty, máš jedinou šanci, řekni mi, kdo tě poslal a možná zvážím to zazdění,“ přistoupil k nájemnému vrahovi Maltazard a lehce se k němu naklonil.

Muž poulil své tmavé oči v tváři bez výrazu jako by si rozmýšlel odpověď a nemohl se odhodlat. Vteřiny ubíhaly, zatímco z něho tekl pot.
„Je to pomatený blázen, veličenstvo, jistě řekne jméno kohokoliv, aby si zachránit svou odpornou kůži,“ vystoupila z davu postava staršího vrásčitého muže, kterého Evelin hned poznala, kdo to je, naposledy ho viděla ve vězení pevnosti, kterou zabral Smrtihlav.
Vypadalo to, že tento zrádce jí nevěnoval žádnou pozornost, ale evidentně ho zajímala smrt toho vraha a ponoukal císaře ve svém záměru.

„Pro dobro všech ho obětujte, lidem v Nekropoli se bude lépe spát.“
Dav se přidal a začal přikyvovat.
„Jsem rád, že se mnou souhlasíš hlavní rádče,“ vycenil Maltazard potěšeně řadu zubů.
„Avšak krutost tohoto druhu je ženám nepříjemná, chápu soucitné nutkání vyslankyně o záchranu tohoto odpadu společnosti, jistě by jí neprospělo dívat se na to, co je pro jiné zábava. Rád se ochudím o toto představení a doprovodím ji ven, se mnou bude v bezpečí.“

Ten nepříjemný muž se k ní začal přibližovat, roucho mu šustilo o prkenou podlahu a to poslední, co Evelin chtěla, bylo, zůstat s ním o samotě ve zvěřinci.
Rychle hledala ve své hlavě nějakou vhodnou výmluvu, ale jediné co mohla, bylo utéct, ale to by si dříve zlámala nohy. Každý sval jí prosil o odpočinek a právě teď nebýt zábradlí, sesunula by se na zem jako hadrová panenka.
Téměř už cítila ty kostnaté prsty kolem své paže, když si ji přitáhl spár.
„Myslím, že to nebude nutné, Degane, rád ti přenechám tuto kratochvíli a doprovodím vyslankyni ven sám, pokud nesnese pohled na krmení mých mazlíčků.“
Evelin se napjala, při tom slově byla bledší ve tváři než předtím.

Maltazard ji podepřel a téměř konejšivěji začal vést ke dveřím, když nájemný vrah začal křičet, jak ho rytíři přitáhli k zábradlí.
Pán Nekropole jí nedovolil se ohlédnout, a pak už ji oslnilo světlo z venku.
Postava, se kterou se míjeli v rozvrzaných dveřích, nebyl nikdo jiný než Lombard.
„Omlouvám se za pozdní příchod, ale měl jsem důležitou práci, přišel jsem o něco?“
Jakmile to dořekl, stráže na pokyny rádce, přehodili vězně přes zábradlí…

Evelin usne v obětí Maltazarda, který jí tentokrát objímá ochranitelsky spíše než majetnicky. Císař musí přiznat, že objetí dívky je opravdu příjemné. Krásně voní, hřeje a co je nejdůležitější. Je krásně mekkoučka, jako polštářek a nebo obláček. Ukolébán touto měkkostí a vůní spokojeně usne. Po dlouhé době se mu zdají i jiné sny než ty, jak stojí na hromadě mrtvol svých nepřátel a kolem všechno hoří. Tentokrát sní o klidné budoucnosti, kde sedí u domu a kolem se zaznívá smích. Né ten zlý, kterým se tak často směje on, ale takový ten veselí jimž se smějí děti. Všechno je klidné a z okolí doslova vyzařuje štěstí.

Maltazard prudce otevře oči, jelikož si uvědomí že se někdo v jeho blízkosti pohnul. Po několika zmatených vteřinách si uvědomí, že je to dívka, co se převalila pryč od jeho studivého náručí. S povzdechnutím se císař posadí a překvapivě tiše se vyvalí zpod přikrývky. Přikrývku opatrně opraví, aby zakryl dívku. Ta něco spokojeně zamumlá, jelikož věc co jí chladila zmizela.
Maltazard se začne oblékat a spokojeně si všimne, že dívka se silně potí. To totiž znamená, že její tělo se zbavuje i toho zbytku jedu s kterým si její tělo neporadilo. Obleče si košili sedne a si na pelest postele a podá si ručník. Začne dívce otírat čelo a dává pozor, aby dívku nevzbudil. Pohled na okno odhalí, že je několik hodin do úsvitu. Císař tedy zůstane v pokoji dokud svět na druhé straně okna nezačne růžovět. Poté vstane a sebere svou zbroj a odkráčí.

Dívku probudí hodinu po úsvitu vůně černého čaje, který přinesla služebná na tácu se snídaní. Služebná si všimne, že dívku vzbudila.
"Omlouvám se slečno. Císař přímo nařídil, abych vám co nejdříve donesla čaj." ohlásí omluvě s hlubokou úklonou. Přitom vezme čaj a podá jej dívce, která se cítí o dost lépe než včera. Po loku čaje se vážně cítí lépe. Dojde jí, že ten čaj má stejnou chuť co látka v oné lahvičce, co včera jen tuto ohřál a přidal cukr. Takže místo hořké nechutnosti je toto jen trošku nedobrý, ale osvěžující čaj.

Poté si dívka uvědomí, jak velký hlad má a pustí se do snídaně, která je opravdu masivní. Po snídani se vykoupe rozhodnutá smýt ze sebe pot posledních dnů. Sotva se stihne vykoupat a osušit, dostaví se posel, kterým jí pán nekropole na procházku. Stane se, tak na okraji pro ní zatím neprozkoumané části Nekropole obehnaného velkou zdí.

"Dobré, ráno. Polekala jsi mne." usměje se na ni pán Nekropole přátelsky, čekající před masivní branou.
"Jaké potěšení mne sem přivedlo?" zeptá se podezřívavě dívka. Jelikož přítomno několik dalších mocných osob města, kteří se tváří lehce nejistě.
"Doktoři říkali, že by ti prospěl čerství vzduch mimo město. Tak jsem se rozhodl vám něco ukázat a přitom to můžu ukázat i dalším. Mistr mne prozradil, že váš lid vytvořil něco co se nazývá zoo. " s tím luskne prsty a otevře se brána. Za nimi je staromódní zoo, ale císař místo zoo nevědomky vytvořil spíše jurskýpark. Jelikož uvnitř je plný výběhů oddělených od sebe masivními mřížemi. Společně vstoupíte mezi výběhy. Spousta mocných města mezi klece vstoupí až v okamžiku, kdy se na ně císař usměje a ze stínu hradeb vystoupí jeho gardisté, kteří vytvoří rádoby špalír s obouručních mečů Nikomu z místních se příliš nechce testovat, jaké rozkazy gardisté mají a tak vstoupí dovnitř. Maltazard nabídne Evelin rámě. Dojdete k první velkému výběhu, který tvoří doslova výkus malé krajiny tak sto metrů na sto metrů. Uvnitř se poklidně pase nějaká housenka vypadající v této velikosti, jako malý autobus. Evelin tu bytost pozná, jelikož Mimoji jí používají, jako tažné a nákladní zvíře je bíložravá a spokojená, když se může jen tak pohybovat po poli. V onom výběhu vypadá docela spokojeně, jelikož někdo věnoval velké úsilí k tomu, aby jí zajistil nejlepší podmínky.

Další na řadě je výběh, kde je mříž hustější a masivnější.
"Co tam skrýváte hladové komáry?" žertuje jeden z šlechticů a vyvolá úsměv císaře. "Nikoliv." usměje se a odvede Evelin trochu stranou. Jelikož ve výběhu je hustá džungle. Když se hostí nahnou k mříži vyrazí z džungle nestvůra, jako z nočních můr.
"Seznamte se to je Noční lovec." hosté prudce odskočí od mříže a někteří spadnou na zem.
"Nebojte se mříž jsme důkladně testovali." bytost začne podél ní přecházet a dívka si uvědomí, že ona není na druhý pohled, tak strašlivá jak při útoku. Vypadá majestátně, jako lev a nebo nosorožec.

"Jaká překvapení tu ještě schovávate?!" zajímá se poděšeně a rozáleně šlechtic. Ovšem Evelin musí přiznat, že vzduch je tu lepší než ve městě.

Evelin byla zmožená po všech stránkách, nebyla hloupá, věděla, že tohle není jen nějaká jarní únava, ne po tom, co sotva stála na nohou a každou chvílí se jí obracel žaludek naruby. Bylo to peklo, doslova. Nic podobného nikdy nezažila, jednou se sice lehce přiotrávila houbami, ale tohle bylo naprosto odlišné a navíc, nebyla tu žádná moderní medicína, která by jí pomohla, jen nějaké kyselé a hořké odvary. V jednu chvíli dokonce myslela, že blouzní, bylo kolem ní několik postav a možná mezi nimi zahlédla i Archibalda. Možná se s ní už loučil na smrtelné posteli, ta myšlenka ji vyděsila, ale byla příliš slabá na to se nějak vzpírat. Dali jí vypít něco nechutného a potom konečně usnula.

Těžko říci, co ji probudilo tentokrát, možná něčí jiná přítomnost. Nějaký pocit? Špatný sen? Cítila dotek, pohlazení. Možná jí někdo jen kontroloval teplotu, na to byla zvyklá, muži, kteří se kolem ní motali, to dělali pořád, až to bylo nepříjemné.
„Eh…“ zamručela nespokojeně Evelin a uhnula hlavou, než pootevřela oči.
Skutečně u ní někdo byl, snažila se zaostřit na postavu a její rysy.
„Nelíbí se ti má péče?“ zeptal se jí hlas.

Dívka si připadala dezorientovaná, špičkou jazyka si olízla suché rty, měla žízeň, ale neodvažovala se vypít ani kapku vody.
„To mám zase halucinace? Ty tu nejsi,“ odpověděla, jako by mluvila s duchem.
Maltazard se ušklíbl, „mohu tě ujistit, že jsem až moc skutečný,“ ubezpečil ji.
„Mám věřit tomu, že se jeho veličenstvo vrátilo jen proto, aby se mi posmívalo?“ zavrčela a zavrtěla se pod peřinou.
„No, nevypadáš právě zdravě,“ podotkl císař, což jí na sebevědomí moc nepřidalo. Sama věděla, že vypadá bídně.

Ruka se natáhla a uchopila Evelin za bradu, pomalu jí natáčel hlavu, aby si ji pozorně prohlédl a také na příznaky, věnoval pohled její barvě, očím, dokonce jí hlavu mírně zaklonil, aby se podíval na její krk, zda tam neuvidí nějaké tmavé skvrny.
„Nemůžeš nechat pacienta alespoň v klidu umřít, abys ho nemučil?“ zakňučela a jakmile paži stáhl, přitáhla si pokrývku až na nos.
„Neumíráš, rozhodně ne bez mého svolení,“ žertoval Maltazard.
„Vždycky musíš mít poslední slovo?“ vydechla tlumeně Evelin a na chvíli zavřela oči.
„Vždycky,“ potvrdil jí to císař se skálopevnou hrdostí.

Dívka se pod pokrývkou mírně usmála, což prozrazovaly jen malé vrásky kolem jejích očí.
„Tvůj gardista říkal, že už je ti lépe,“ konstatoval po odmlce Maltazard.
„Pokud považuješ lepší za to, že ani nedokážu vstát, pak ano,“ zamračila se, „pořád je mi hrozně.“
„O tom nepochybuji a proto…“
Císař vytáhl něco ze svého oblečení, byla to malá zazátkovaná lahvička. Už jen když vyndal korek, se Evelin ježily vlasy na hlavě z toho bylinného zápachu.

„Ne,“ vyděsila se, „toho se už nedotknu,“ zaskučela a ještě více se pod peřinou zmenšila.
„Neptal jsem se na tvůj názor, prostě to vypiješ a nebudeme se o tom dohadovat, není to sice projed, ale pomůže ti to se s tvojí slabostí vyrovnat daleko rychleji. Otevři pusu, drahokame,“ škádlil ji, ale pohled měl pevný jako ocel.
Evelin se pohybovaly jen oči, když sledovala lahvičku, kterou svíral Maltazardův spár.
Císař si těžce povzdechl, ne nemohl počítat s tím, že to bude jednoduché, ale měl výhodu, pacient byl slabý jako moucha, měl tedy nepopiratelnou výhodu. Už takhle seděl vedle Evelínina boku na pokrývce, svou druhou ruku přimáčkl peřinu na opačné straně a tak ji uvěznil, že nemohla pohybovat rukama, které měla podél těla.
„Už jsem ti říkal, že nejsem příliš trpělivý muž?“

Evelin začala rychle chápat, že se nechala nachytat.
Císařův spár shrnul pokrývku k její bradě, aby odhalil ta bledá ústa, která byla pevně stisknutá v ukázce vzdoru.

„Když to vypiješ, nechám tě mučit toho, kdo tě otrávil,“ lákal ji, nijak to s ní nehnulo.
„Tak zarputilá,“ zasmál se Maltazard a na nic nečekal, jedním rychlým pohybem jí přitiskl hrdlo lahvičky na rty, doslova jí ho vnutil mezi ně. Druhá jeho ruka opustila své stanoviště vedle ženina boku a teď držela její čelist a naklána ji nahoru, aby nemohla trhnout hlavou, nebo to vyplivnout.
„Vypít, všechno,“ poručil pánovitě.
„EH HMM, HMMM! EHHH!“ vzpouzela se Evelin, ale nevzmohla se na nic víc než sténání a vrčení.
Tekutina v průhledném skle pomalu mizela a zelenovláska chtě nechtě musela polykat tu odpornou pachuť.
„No, ani to nebolelo, že?“ pochechtával se škodolibě Maltazard a pustil ji, poplácal ji po tváři a lahvičku zazátkoval, než ji uschoval v kapse.

„Teď si odpočiň,“ díval se na ni, jak prská, jak se nadechuje, jak má na kraji jazyka nadávku, ale spolkla ji, protože s ním právě teď nemohla bojovat.
„Tohle ti nezapomenu,“ mračil se na něho, a pak se přetočila na bok a ukázala mu záda.
Matrace zasténala, když císař vstal, ale pořád nebylo slyšet vrznutí dveří, místo toho Evelin poslouchala šustění, tiché údery, jak je něco odkládáno buď na podlahu, nebo stolek.
Trvalo to nějakou chvíli, než jí došlo, co dělá. Už se chtěla otočit, když tu se matrace u její strany znovu prohnula a nadzvedla se pokrývka. Chladný závan vzduchu ji lechtal na nohou, až vyjekla.

„Co to děláš?“ trhla sebou, když se Maltazardovo daleko větší tělo přitisklo k jejímu.
Stočil se kolem ní, cítila, jak dýchá, jak se jeho hrudník opírá o její záda, a i když ji to patřičně znervózňovalo, svým způsobem cítila pohodlí a teplo. Stejně tak se její zadek tiskl do jeho rozkroku, takže přes tenkou látku své košilky mohla ledacos cítit.
„Uvolni se, nehodlám tvého stavu využít, i když bych mohl,“ jeho dech se jí opřel o zadní část krku a pošimral ji. Měla chuť se obrátit a začít ho škrtit, ale už vyčerpala všechnu svou sílu a nemohla pohnout žádnou končetinou.

„Leda, že bys chtěla,“ škádlil ji tím sytým hlubokým hlasem, ze kterého měla husí kůži a srdce jí tlouklo jako zběsilé.
Jedna mužova paže ji objala, cítila tu tíhu na žebrech. Hřbet ruky spočíval a opíral se o spodní část jejích prsou. Přitáhl si ji ještě blíže k sobě, že by se lehce mohli stát jedním.
Evelin se nepokusila odtáhnout, neměla sílu na nic kromě spánku a tak netrvalo dlouho a podlehla mu.

Arachne ještě nějakou dobu sleduje dveře, jenž se za Evelin zavřeli. Uvažuje přitom, co je ona dívka zač a proč je v nekropoly. Hlavou se jí honí tolik možností. Od vyslankyně, jenž se rozhodla přijet do nekropole a pokusit se jí rozložit přímo za jejími zdmi. Přes císařovy hračky. Nejdéle se její myšlenky zastaví u možnosti, že je to císařova družka. Přistihne se, že při této myšlence, trochu žárlí. Nakonec se rozhodne, že udělala to co udělala.

Vyrazí do modrého salónku, kde jí čeká její současný zákazník. Rádce přechází po místnosti, jako lev v kleci a nebo vězeŇ čekající na popravu. Sotva Arachne vstoupí do salónku, prudce se k ní otočí.
"Tak co?!" oboří se na ni.
"Teď nezbývá než čekat." usměje se lehce potměšile Arachne.
"Zbláznila jsi ses? Každou vteřinou mne může odhalit a udat císařově gardě!" rozkřikne se rádce na Arachne, která si v klidu sedne do křesla a nelije si svůj čaj. Rádce se ho ani nedotkl.
"Máš pocit, že by bylo lepší, kdyby zemřela na mích schodech?" zajímá se lehce překvapeně Arachne.
"Jistě! Nemohla by mne udat!" odpoví bez přemýšlení rádce a nechtěně se podřekne.
"To by byla její smrt přímo spojena přímo se mnou."
"No a?"
"Drahoušku, pokud by se to stalo císař zabije každého, kdo se mnou má jakýkoliv vztah kromě naprosto cizí." poučuje Arachne rádce klidně a popíjí čaj. Rádce se na Arachne dívá doslova rozzuřeně a očividně uvažuje o tom, jestli se nepokusit jí zardousit.
"A jaký vztah máme mi dva! Žádný!"
"Byli jsme spolu na plese." připomene rádci Arachne, která se jeho vztekem vyloženě baví.
"Co si myslíš, že teď budu dělat?"
"Čekat. Za dva dny bude mít jiné starosti než kohokoliv udávat. Bude ráda, když v sobě udrží střeva." odpoví Arachne a rádce se na vražedkyni zadívá a najednou má pocit, že za ní stojí obrovitý pavouk, ale když zatřese hlavou ta vize zmizí. Ovšem i tento prchaví okamžik stačil, aby se rádce vyděil.
"Teď se mnou nenech dále zdržovat. Kde jsou dveře víš." prohlásí mile Arachne a odhalí v úsměvu své ostré zuby. Rádce s mohutným bouchnutím opustí dům Arachne. Ta si dál popíjí svůj čaj a je zvědavá, jak dívka odolá tomu jedu.


Za dva dny se u Evelin začnou projevovat příznaky otravy. Pravda ze začátku jsou ty příznaky velmi slabé. Jen únava a občas se jí zamotá hlava. Během dalšího dne únava přejde do horečky. Přivolání doktoři Nekropole mají, co dělat aby jí dokázali snížit. S Archibaldovým přispěním se to docela daří. Třetí den se k horečce přidá zvracení, což všichni považují za dobré znamení, jelikož tou dobou je zřejmé že dívka byla otrávena. Brzy se projeví problém, jelikož dívka nedokáže nic pozřít a i voda jí dráždí žaludek. Archibal přijde s nápadem dát Evelin vypít vývar s pár bylin, který se používá k uklidnění žaludku.

Tou dobou do města přibude i Archibald ke kterému se donesli zprávy, že Evelin byla otrávena. Nenamáhá se pátráním a zamíří přímo k Arachne. Tu najde v salónku pro hosty do, kterého vstoupí doslova jako nahněvaný bůh. Na svém komáru proletí dveřmi na balkón a o vteřinu později drží Arachne pod krkem. "Dej mi jeden důvod, proč ti nemám rovnou zakroutit krkem?!" odsekává císař nekropole slova, jako by sekal mečem. Dívka sevře spár, který jí svírá krk.
"Pro... protože ... nebylo ... mým... cílem ... jí ... zabít." zasípe a pán Nekropole se nad tím zamyslí a pak s potenciální vražedkyní praští o stěnu.
"Podle toho, co prožívá přežila jen náhodou!" vrčí pán Nekropole a jde k Arachne spár připravený k úderu.
"Ne... ne... já jí nechtěla zabít. Kdybych chtěla už by byla mrtvá."
"Tak proč?"
"Chtěla jsem vás přilákat do města a jí vyřadit s rovnice." udělá přitom na Maltazarda oči, co by se dali považovat za zamilované. Na císaře to ovšem nepůsobí, ale naopak jej to rozzlobí.
"Ještě jeden takový pokus, bude tvůj poslední. Předám zprávu některému s tvých nepřátel. " s tím se otočí a rozbitým oknem. Nechá pomlácenou a přiškrcenou Arachne ležet na zemi a ztěžka dýchat.

Císař zamíří přímo do pokojů Evelin a dojde k lůžku. Dívka zrovna spí, ale vypadá mnohem lépe než císař čekal. Jen si mlčky sedne na plest postele a jemně dívku pohladí po vlasech. Na její tváři se objeví spokojený úsměv a pán nekropole se přizná, že jej ten úsměv dojal. Je rád, že jej nikdo nevidí.

Arachné vypadala spokojeně, elegantně seděla u stolečku a prstík měla provlečený v oušku porcelánového hrnečku, ze kterého se kouřilo. Byla samý úsměv a občas gestikulovala druhou rukou, aby tak pořád poutala pozornost svého hosta.
Úsměv měla stejně nebezpečný jako kterákoliv přímá žena, která si byla vědoma svého postavení a nadřazenosti a nic v domě nemohlo projít bez její kontroly. Evelin jí trochu záviděla, že byla paní svého domu, když ona nebyla pomalu ani svobodná a neměla moc práv jako otrok pod neustálým dohledem Maltazarda. Nenechala se otrávit tou myšlenkou, protože měla konečně trochu té volnosti, po které toužila. Císař byl pořád trnem v jejím oku, ať byl daleko nebo blízko.
S úsměvem se naklonila na pohodlné židli potažené rudým brokátem a podložila si bradu dlaní, když jí Arachné barvitě vyprávěla o svých pavoucích, které zdá se velmi milovala.

Evelin zaujalo, že ke tkaní jsou uzpůsobeny jen některé druhy pavouků a ona měla i pár exotických jedovatých druhů dovezených z jiných krajin. Vyprávěla jí, jak dlouho trvá utkat tu nejjemnější látku na spodničky, které si rády kupují ženy ze čtvrtého království, které by nesnesly nic hrubého na svém štíhlém pružném těle. Se složitostí vzorů však stoupala i cena a zdejší vrchnost byla spíše chamtivá, tudíž nevyžadovala nic tak moc exkluzivního, až na pár výjimek. I tak byla však Nekropole a palác velkými pravidelnými odběrateli.
Arachné jako správná hostitelka dolévala Evelin čaj a dohlížela na to, aby pokaždé vypila vše, co jí dala. Starala se o ní a pečovala o její blaho, a tak nějak jí ukazovala jinou stranu mince, o které by se jen tak nedozvěděla a nutno dodat, hltala každé Arachnino slovo, kterými jí krmila.

„Byla bych poctěna, kdybyste si někdy udělala čas, a navštívila se mnou farmu a tkalcovnu. Uvidíte, jak se barví látky a poznáte mé mazlíčky,“ culila se na ní Archané a ukazovala jí své ostré zoubky.
„Velice ráda bych se podívala ale, i když to zní úchvatně, nemám pavouky moc v oblibě,“ lítostivě se zamračila Evelin a raději vynechala informaci, že ve svém světě lidé pavouky nesnášejí a zabíjejí je, což by její hostitelku moc nepotěšilo.
„Opravdu? Je pravda, že na domácí mazlíčky jsou příliš velcí, to je pravda, nemůžete ho mít jen tak v domě, jinak ho máte plný pavučin, ale jsou tak milý a vděční no, a když se potřebujete někoho zbavit, jsou to mistři ve svém oboru,“ zasmála se Arachné a Evelin mírně ztuhla nebo spíše její úsměv.
„Eh, zbavit? Jako, zabít?“ vykoktala Evelin a v tu chvíli očekávala, že se na ní vrhne tlupa chlupatých těl. Nepříjemně si poposedla.

„Jistě, snad si nemyslíte, že i když jsou ochočení, jsou neškodní. Během pár minut dokáží řekněme průměrného minimoje omotat do zámotku a dotyčný se pomalu udusí do hodiny, takto to dělají se svým jídlem. Jedí jen živou potravou, rádi ji loví.“
Evelin byla v šoku, vážně jí teď říká, jak se zbavuje nepohodlných lidí? Byla to nenápadná výhrůžka z její strany?
Zelenovláska polkla čaj jako by to byl ten nejkyselejší utrejch.
„Takže se mám domnívat, že…“
„Jsem zvyklá říkat věci narovinu, vyslankyně. Nekropole nemá dobrou pověst a o co se nepostará císař, postarám se já. Někteří vlivní obyvatelé nevyhledávají mé služby jen kvůli krásným látkám. Občas se naskytne i jiný druh obchodu a já jsem hodná duše, než abych je vyhnala od svého prahu. Dělám záslužnou práci.“
Evelin přeběhl mráz po zádech, „pokud to říkáte mě a neznáte mě, nebojíte se, že vás udám?“ zeptala se Evelin, která byla opatrná, přece se s něčím takovým nebudete chlubit cizím lidem.

Arachné si ji měřila s tím svým lstivým úsměvem, „nenapadlo vás, proč mám ještě hlavu na krku? Napovím vám. Možná ti, kdo by se mě pokusili obvinit, už nejsou mezi živými. S touto informací bych tedy nakládala velmi opatrně, pokud nechcete skončit jako lahodný zákusem pro mé mazlíčky,“ doporučila jí Arachné, „na druhou stranu, pokud byste chtěla využít mých služeb, jsou mé dveře vždy otevřené.“
Evelin zhodnotila vše co bylo řečeno a bylo rozhodnuto, že nějaká návštěva pavoučí farmy nepřipadá v úvahu. NIKDY. Pomalu odložila hrneček zpátky na podšálek a narovnala se na židli. Snažila se rychle vzpamatovat a schovala nejistotu a obavy za vlastní falešný úsměv.
„Hm, a kdybych chtěla takových služeb využít?“ nadhodila, aby hrála její hru.
Arachné se zalesklo v očích, jako by už se viděla, jak se topí v penězích. Bylo očividné, že touží po zisku.
„Oh, nejste tu krátce a už vás někdo urazil tak, že přemýšlíte o jeho zlikvidování?“ zasmála se upřímně Arachné, „jste nebezpečná žena a máte odvahu, oceňuji to. Něco máme vskutku společné.“
Ani bych neřekla, pomyslela si v duchu Evelin a byla ostražitá.

„Je tu jedna osoba, která by stála za úvahu,“ napínala Arachné Evelin jako světlo láká můru.
Žena v černém ťukala prstem o desku stolu ze samé netrpělivosti, stejně jako se městská klepna těší na nejnovější drby.
„Dokázala byste zabít císaře?“
Arachné se začala smát, až jí zaštípaly slzy v koutku oka.
„Taková troufalost, myslela jsem, že jako vyslankyně máte přemýšlet diplomaticky. Asi našeho vládce nemáte ve velké oblibě,“ vypadalo to, že jí to vážně pobavilo a že ji překvapila.
„Však ano, to je jediné diplomatické východisko pro všechny okolní země,“ odvětila zcela vážně Evelin.
„Pravda, pravda, ostatní to takto vidí, ale bohužel, tento obchod nemohu přijmout, je mi líto, je to zcela v rozporu s mými zájmy,“ mávla rukou podnikatelka.

„Takže máte výhody z toho, pokud je císař naživu?“ zeptala se Evelin zvědavě.
„Ano, nepopírám, větší takzvané výhody mi přináší, pokud je naživu.“
Ráda bych věděla, co jsou ty takzvané výhody, zavrčela v duchu Evelin.
„Jaká škoda, připravila jste se o kšeft,“ prohodila s falešným úsměvem zelenovláska, která zrcadlila Arachninu přetvářku.
Hostitelka pokrčila rameny, „možná, ale jaká by to byla zábava, kdybyste ze hry vyřadila všechny důležité figurky včetně krále.“
„Mluvíte o zábavě, Arachné a utrpení ostatních vás nezajímá?“ naklonila hlavu na stranu Evelin. Jak mohl být někdo tak bezcitný?
„Žít v tomto světě vám vybrousí ostré hrany, vyslankyně, naučíte se myslet na vlastní blaho, než na blaho ostatních.“
Tohle prohlášení Evelin nijak nepřekvapilo.
„Mluvíte jako císař, má podobné smýšlení jako vy, neučila jste se od něho?“ rýpla si Evelin.

„Možná,“ zavrněla Arachné a Evelin zamrkala. A tohle bylo co?
„Nerozumím.“
„Je to prosté, kdysi jako dítě jsem velký čas trávila spolu s jeho synem Drkosem, to je celé.“
Teď už bylo Evelin jasné, jak se tvarovala její povaha a také od koho pokud měla za vzor buď Darkose nebo Maltazarda.
„No,“ mlaskla jazykem Evelin trochu znuděně, „měla bych jít, jak říkal můj gardista, mám ještě mnoho práce a můj program je plný. Pokud mě omluvíte, Arachné, děkuji za oběd a čaj,“ věnovala hostitelce falešný úsměv a vydala se ke dveřím, za kterými už čekala její stráž, aby ji doprovodila do paláce.

Město bez vládce

Arachne se na Evelininu zájem o její výrobnu farmu, zářivě usměje. Odhalí malé ostré zoubky, které v zelenovlásce lehce nejisté pocity. Přesto úsměv nepůsobí neupřímně a potěšení Arachne vypadá skutečně.
"Přejete si jít na oběd u mne? Bydlím nedaleko brány vedoucí přímo na pavoučí farmu." usměje se na Evelin Arachne. Strážci Evelin se trochu zamračí a zadívají se na sebe. Očividně uvažují jestli může kráska opustit město bez doprovodu císaře a nebo ne. Nakonec se slova ujme Jacques.
"Vyslankyně má hodně nabytý program a proto musí být před západem slunce zpět v paláci."
"Ale já..." začne protestovat Evelin, ale přeruší jí jednak Arachne a jednak přísný pohled velitele stráže.
"To není vůbec žádný problém. Uděláme si jen malý výlet po okolí. Ukážu našemu drahému hostu výdobytky našeho města." usměje se zářivě Arachme. "Ráda jsem vás poznala. Budu se těšit na vaši návštěvu." rozloučí se podnikatelka a odejde. Nechá dívku samotnou s jejími strážci a švadlenami.
"To, není dobrý nápad. O paní Arachne se šeptá, že se snaží být favoritkou našeho pána. Prý už otrávila několik dívek u kterých měla jen podezření, že se kolem císaře motají." snaží se ten nápad Jacques rozmluvit, ale dokáže jen, že ten nápad jen utvrdit. V hlavě se jí vynoří jedna ze základních lekcí o právu nekropole, které jsou svým způsobem férové a velmi přímočaré. Pokud někdo spáchá vraždu šlechtice a není to sám císař, bude uvězněn a možná i popraven. To se určuje podle polehčujících a nebo jiných okolností.
"Pokud někoho otrávila, proč jí ještě nikdo nepotrestal?" zeptá se svých strážců.
"Nikdo jí to nedokázal, ale..." "Tak vidíš, tak jsou to jen pomluvy a těmi se nechci zabývat." mávne rukou Evelin, jako by zaháněla mušku a nebo komára. Jacques si povzdechne, jelikož už pochopil, jak dívka uvažuje a nemá cenu se s ní hádat. Takže jen to vzdá.
"Nezapomeňte, že se musíte vrátit před západem slunce." připomene císařův rozkaz a dívka jeho slova znovu odmávne. Rychle vydá pokyny švadlenám k novým šatům. Poté se celá skupina vydá na procházku palácem, kde jí všichni zdraví s takovými uctivým výrazem, prozrazující že místní neví, co si o ní myslet. Den rychle uteče a dostaví se oběd do domu Arachne jí doprovodí čtyři jezdci na komárech a Jacques trvá na tom, že dívka pojede kočárem. Jednak pro bezpečnost, jednak proto aby nemuseli použít kočár Arachne.

Dům je na poměry Nekropole je vážně pěkný a rozhodně velký. By si v něm dokázali ubytovat tři rodiny minimoju, jelikož má minimálně tři patra. Sotva se vůz zastaví a vystoupíš, otevřou se dveře domu a v nich se objeví rozesmátá Arachne. "Vítejte Vyslankyně. Jsem poctěna, že jste si našla čas navštívit můj skromný domek." přivítá tě milým a přátelským úsměvem. Uvede tě dovnitř svého domu, kde je velké atrium podobné domu v němž bydlí Lordon. Vede tě nahoru po schodišti do pěkné jídelny. Evelini strážní obsadí všechny východy s místnosti. Tváří se přitom přísně. Arachne je ignoruje a přivolá sluhy, kteří oběma dámám pomůžou usednout.
"Připravila jsem lehké menu. Dáte si věci s řeky? Omlouvám se, ale to nové slovo ryby se mi nikdy nelíbilo. Případně jsem si nechala připravit něco o čem můj kuchař říkal, že to jedí minimoji." usměje se na Evelin a gestem přivolá sluhu, které přinese sklenky a naservíruje před tebe talíře. Brzy si pochutnávají na dobrém obědě, nic s toho co jedla a nebo pila Evelin nenaznačuje, že to bylo otrávené. Arachne se ukáže, jako skvělá společnice. Očividně toho hodně přečetla a ví mnoho o své farmě. Povykládá o tom, jak císař změnil přístup k farmám. Kdy dříve v Nekropoly farmy sice byli, ale jiné než teď. Předtím na nich pracovali nejen otroci, ale i normální obyvatelé nekropole. Rozdíl mezi jedněmi a druhými byl mizivý. Nikdo z nich nebyl placen a jídlo si museli také shánět sami. Což vedlo k tomu, že nebozí pracovníci, trávili výrobou sukna jen málo času a neměli žádnou motivaci jí dělat kvalitní. Toto císař změnil. Nyní musí majitel zajistit otrokům jídlo a střechu nad hlavou. Co se svobodných tyče ty musí platit. Arachne se dostala nahoru, jelikož se rozhodla odměňovat ty lepší pracovníky lépe. Tím je motivovala k lepší práci.