Postava Sira Berengara z Calchesteru vyřazena na žádost hráče.

Ticho před bouří

Poslední dva vojáci jsou mou zásluhou po smrti. Koně jsou uklidnění. A já se poté vracím k mistru Ruavenovi. Lidé mluví, vážně hodně, jak k orkům tak k sobě navzájem. Nejsem si stále jist, jestli je dobrý nápad tu s nimi kout nějaké plány, ale mistr Ruaven jim zdá se věří, tak nebudu nic říkat. Když mi Ruaven vše vysvětlí, tak řeknu: "Samozřejmě mistře, budu připraven." Mistr Ruaven ještě dodá další své moudro, na které hned odpovím. "Mistře. Tito lidé by nás všechny nejraději uvrhli do otroctví. Pokud by se jedinému z nich povedlo uprchnout, tak by na nás poslali celou armádu až by se dozvěděli co se tady stalo. A možná bychom netrpěli pouze mi, ale i nějací další nelidé kteří by se jim dostali do rukou. Nejsem rád z jejich smrti, ať již byli jací byli, ovšem bylo to nutné. Zde nejde o pomstu, ale o přežití." řeknu a pak ukážu na Berengara. "Pokud by mi šlo jen o pomstu, tak on už by dávno nežil." řeknu mistrovi Ruavenovi a poté odejdu po svém. Jdu k orkům, seznamuji se s nimi, pomáhám jim jak to jde a zkouším je dostat na naši stranu, kdyby se náhodou ukázalo, že ti lidé mají nějaké nekalé plány. Jsem si jistý, že mě jako elfovi budou důvěřovat více než lidem, ačkoliv neočekávám nijak zvlášť vřelé přijetí od nich. Koneckonců, jsem elf, ne ork.

Sleduji dění v našem tábořišti smrti se strašlivě divným pocitem. Pořád se všechno daří. Ale tenhle úspěch chutná divně. Tak trochu kysele. Tihle hrubí tupí zelenokožci...
Že bys byl pro osvobození nelidských ras jen potud, dokud jde o krásné mladé elfky nebo vzdělané kentaury? Prober se, Borzane!

Ani ti elfové mě nenaplňují záplavou důvěry. Kde se tu tak najednou vzali? Proč spoutávali Berengara? Co ten medvědomuž? Umí se ovládat nebo je ještě nebezpečnější než vyhladovělí orkové?

Ano, musím se probrat. Na dohled stále leží mrtvá těla. Ariel se asi brání stavu podobnému mému akcí. Dělá to dobře. Jenže mně je zle. Na dohled leží roztrhaná a mrtvá těla vojáků. Není mi jich líto. Svou cestu si vybrali sami. K armádě se zájemci hrnou, jen vzácně se tam někdo dostane omylem, natož z donucení. Ale tohle celé je prostě hnus.
A navíc celá naše akce trochu ztrácí koncept, hlavu a patu. A to by mohlo radikálně ohrozit dosud hladký běh věcí. Merinu nechám v péči elfa. Chvíli se procházím po bezprostředním okolí a hlavou mi běhají dokola stejné myšlenky. Prsty si nervózně poklepávám po hrudi. Musíme něco dělat. Vyberu vhodné místo, kam ukrýt mrtvé. Každých deset minut, než se někdo o dění tady dozví, se může hodit. A zaměstná to orky a naučí nás to spolupracovat.

"Pojďme odklidit mrtvé a podívat se, jestli ten vůz půjde ještě dát dohromady," promluvím směrem k těm, kteří zrovna nemají nic na práci.
"Tamhle za tu skálu. Elfové by nám poté mohli pomoci zahladit stopy."

Ať už se někdo chytí nebo ne, nakousnu o chvilku později dvě varianty dalšího postupu. Odpočinku a tréninku už bylo dost. Jakmile bude Merina schopná vyrazit, vyrazíme všichni. A pokud by se neměla jen tak probrat, vezmeme ji jen k dolu třebas i bezvládnou.
"Je čas se pohnout. Nebylo by od věci si ještě jednou pomoci lstí. Mohli bychom se vrátit ještě jednou v přestrojení. Budeme se tam trousit po skupinkách s mírnými rozestupy, orkové mohou mít naoko nasazené řetězy.. Stráži u vchodu budeme tvrdit, že jsme byli opět přepadeni. O dost větší přesilou, než jsme jim nalhali prve. Než se vzpamatují, vyřídíme je. Tím bychom mohli získat klíče nebo otevřené dveře a dostat se dovnitř.
A nebo, máme-li dost schopných střelců, můžeme je zkusit sestřelit ze zálohy.
Každopádně, pokud bychom tam hlučně naběhli, bojím se, že by se zabednili a celé by se to zvrtlo v nekonečné dobývání.

Orkové, minimálně část z vás, by měla vyrazit do dolů, kde to zná, a co nejdříve osvobodit další posily. Zbytek by se co nejtišeji a nejrychleji pokusil vyřídit co nejvíc vojáků."

Proslov je nakonec delší a zapálenější, než jsem plánoval.

"Hlavní je svoboda, ne zabíjení, takže mě případně poopravte. Pokud získáme navrch nebo o tom protivníka přesvědčíme, nějaké složitější dobývání se kamkoliv nemá cenu.
Měli bychom být rychlí a efektivní. A pak se přesunout k starému Greeshovu sídlu. Pokud budete souhlasit s tím, že se přidáte k našemu odboji. Ten vítá všechny bytosti, které chtějí svrhnout krutého krále. Svobodu a rovnost pro všechny. Lidi, orky, elfy, veškeré další rasy, inteligentní a magické bytosti."

Vysvětlím ještě, kde je Greeshovo sídlo a že ho nyní obývají bandité, se kterými se pravděpodobně budeme muset utkat. I když osobně bych se tomu rád vyhnul. Dojdu si pro brašnu a vyndám to směšné množství jídla, co v ní je. Zakroutím nad svou krátkozrakostí hlavou. Vyndám aspoň to a nabídnu vespolek.
"Dejte si, musíte být hladoví. Mrzí mě, že toho není víc. Snad mnohem víc ukořistíme v dole."

Do sedel !

Při Worashových slovech sevřu rty do úzké linky. Čekal jsem nějaké zásadnější informace. Pak zmíní svou dceru. Samozřejmě se mi vybaví pohled na vlečenou orkskou otrokyni. Pomsta. To je to, co požene tohoto muže, ale bude pak ochotný v celé věci pokračovat ? Nebo se se svými bratry stáhne do ústraní ? přemítám a lituji té orkské tvrdohlavosti.
Musím vymyslet, jak Worashe přesvědčit, aby nepodnikl čelní útok na důl. Jsem tak zaměstnán vlastními myšlenkami, že na jeho poděkování provedu lehce opožděnou úklonu.
Nestvůra se mezitím vrátila do tábora a proměnila se v elfa. Rozmlouvá s druidem a já je nemíním rušit.

Stočím tedy svůj pohled k probíhajícímu rychlovýcviku. Musím uznat, že Ariel se toho chopila bravůrně. Nehodlám do toho zasahovat a přebírat její zápal. Tak jen chvilku pozoruji a pokud se podívá mým směrem, lehce přikývnu na znamení dobré práce. Jsem přesvědčený, že ostruhy jí v brzké době neminou.

Protože není mnoho času a orkové buď cvičí nebo opravují vůz, dojdu pro své zbraně. Posbírám je a vydám se s nimi ke koni. Toho pečlivě prohlédnu, ustrojím a odměním něčím vhodným ze zásob. Připevním na něj zbraně a vyměním královský varkoč za svůj domovský, přes záda si hodím svůj štít se znakem Krkavce z Calchesteru. Teď už není nutné skrývat svou identitu.

Ustrojen se vydám pár kroků od tábora, kde kleknu na jedno koleno a vytáhnu meč. Zapíchnu jej špičkou do země a pravačku nechám položenou na záštitě. Levičkou sevřu symbol svatého Kleofáše a zavřu oči.
"Svatý Kleofáši, patrone rytířstva. Pomoz mi být čestným, spravedlivým a šlechetným. Provázej mě a mé přátele přes trnitá údolí a veď nás temnými stezkami této doby. Veď naše ruce k záchraně těch, kteří to potřebují a nenech nás ukončit životy těch, kteří mohou být napraveni. S přísahou srdce a meče, tak tě žádám." pronesu krátkou modlitbu nahlas a dál se pohroužím do osobní rozmluvy se svým patronem. Počkám, než bude zbytek připraven vyrazit.

BOJOVÝ PLÁN

Borzan pribehne k Merine a položí si jej hlavu na kolená. Na čele má očividne ranu po údere, ale nekrváca to veľmi. Dýcha a žije.
Po tom čo Berengar poprosil Ruavena, aby sa na Merinu pozrel, tak si tiež prisadol k Borzanovi. Pozrel sa na jej ranu a povedal.
"Nie je to hlboké. Mám pri sebe masť z bylín, ktorá zabráni infekcii a pomôže zahojiť ranu."

Medzitým Borzan potvrdil Worashovi, že vaším zámerom je ísť s nimi a pomôcť pri záchrane orkov. A Berengar sa tiež pridal a ubezpečil Worasha, že idete s nimi.
Na jeho otázky o tom, ako sa dostať do dolu nepozorovane, Worash odpovedal.
"Nepoznám nepozorovanú cestu von, alebo dnu. My sme trávili čas len v podzemí, alebo na dne dolu. Takto vonku som bol pred siedmymi rokmi, keď nás presúvali. Ale rozhodne nemienim čakať. Je tam moja dcéra a teraz keď mám konečne v ruke meč, už nedovolím nikomu, aby sa jej dotkol! Vyrazíme okamžite a cestou vymyslíme plán."
Otočil sa, že je koniec debát a rozhodnutie nezmení, ale potom sa zarazil, otočil sa k vám a povedal.
"Nikdy sme nemali dôvod, byť vďační ľuďom za niečo. Ale teraz máte moju vďaku."

Ariel sa zatial rozhodla pomôcť mladším orkom, ktorí ešte v ruke nikdy nedržali zbraň. Aj napriek ich neskúsenosti so zbraňou, sú tri krát tak ťažký a omnoho väčší než Ariel, preto je im smiešne od nej príjmať lekcie.
"Dievča, si len viac kostí ako mäsa. Odíď, kým sa ti niečo nestane."
Ale Ariel sa nedala odbiť a to orkov pozitívne zaskočilo. Usmiali sa a jeden z nich navrhol.
"Tak sa ukáž ty šteňa."
A na Ariel zaútočil. Nebol to naozajstný útok, už v jeho pohyboch bolo vidno, že je to len tréningový útok a Ariel to prijala. Behom troch ťažkých výpadov, ktoré ork predviedol sa Ariel ľahko vyhla a niekoľkými pohybmi naznačila smrtiace rany, ktoré by ork dostal. To sa opakovalo ešte raz a tým si vyslúžila ich pozornosť. Prijali jej rady a poslúchali čo im hovorí.


Keryth sa vrátil a ukľudnil kone, ktoré sa nevedeli dostať z uviazania. A potom chladnokrvne zavraždil dvoch mužov, ktorí ležali na zemi v bezvedomí po ťažkom údere do hlavy. Potom sa pridal k Ruavenovi a pýtal sa podrobnosti. Tiež navrhol, aby ste sa všetci presunuli niekde do lesa a nechali orkov odpočívať. Ruaven odpovedal.
"Ukázalo sa, že sme neboli jediní, ktorí sa snažili orkom pomôcť. Títo štyria ľudia, sa zaviazali pomôcť neľuďom. Moje posledné vízie smerovali práve tu, k nim. Myslím, že sme našli čo sme hľadali. Pôjdeme s nimi. Ale nemyslím, že budú ochotní čakať, myslím že zaútočíme ešte dnes v noci. Buď pripravený Keryth. Idem meditovať a zistím, či nám bohovia nechcú predať ďalšie správy."
Ruaven sa postavil a vybral sa smerom ku skalám, aby bol od ostatných ďalej a mal kľud meditovať a naslúchať bohom. Po pár krokoch sa ešte zastavil a povedal potichu.
"A Keryth. Nemôžem ti kázať ako pristupovať k životu iných. Vziať život niekomu v sebaobrane, alebo v boji je nevyhnutné. Ale vziať život z pomsty, alebo nenávisti, nemá nič spoločné s našími bohmi, alebo prírodou a zanecháva na tvojej duši čierne škvrny. Premýšlaj o tom."
A vybral sa potichu do tmy, kde bude môcť byť sám.

Lov skončil

Lov na ty dva královské vojáky trvá pár minut a poté je po všem. První ani nestačí nějak zareagovat než se na něj vrhnu a rozpárám jej medvědími drápy na kusy. Ten druhý je už pohotovější. Ale není mu to nic platné. Skončí stejně jako ten předtím. Cítím nějakou lítost? Ne. Smrt je součást života. Součást přírody. A tohle bylo nutné. Možná bych cítil lítost nad tím, že tihle dva museli zemřít kvůli tomu že sloužili krutému králi. Ovšem po tom všem co jsem slyšel za jízdy kočárem i před ní od těch vojáků už ani toho nejsem schopen. Ti vojáci tohle všechno očividně schvalovali.

Když už je vše dokonáno, tak se vydám zpět do tábora. Zdálky vidím, že je vše v pořádku a mistr Ruaven se s orky a dokonce i s těmi lidmi normálně baví. Ne že bych byl v klidu, ale zdá se, že alespoň protentokrát je klid. Stále ale se tam občas kouknu, kdyby se to náhodou rychle změnilo. Mířím k těm koním co jsou uvázání kus od tábora a kteří se plašili. Já se proměním zpět z mědvědí podoby zpět na elfa a poté přistoupím blíže ke koním a promluvím na ně klidným tónem v jazyce zvířat: "Klid. Nebezpečí pominulo. Nebezpečí je zažehnáno. Nic se neděje." Snad to ty koně uklidní, teď je nejspíš budeme potřebovat. Až se mi ty koně podaří uklidnit tak zkontroluji ty dva vojáky co je zpacifikoval ten vousatý hromotluk s holí. Pokud jsou ještě naživu tak je milosrdně dorazím loveckým tesákem.

Když se vracím po kontrole těch (snad) mrtvých vojáků už přímo do tábora, tak na mě zamává mistr Ruaven a já mířím k němu. Cestou si všímám dění v táboře. Kromě těch dvou mužů tam přibyly ještě nějaké dvě ženy. Jedna tam je ve zbroji která na sobě nemá královské barvy, vypadá, že tam něco nacvičuje s orky. Nejdřív zpozorním, ale když vidím že to je nejspíš jen nějaký trénink, tak je nechám tak. Druhá je očividně zraněná a ošetřuje ji ten vousatý hromotluk co měl tehdy tu hůl a zaútočil na ty vojáky se zálohy. Je to ten co tehdy vyslovil tu ohavnost? Nejspíš, ale to už dávno není relevantní vzhledem k tomu co se stalo. Teď hlavně zjistit, co jsou zač a pokud se ukáží jako spojenci, tak to bude zapomenuto.

A jako poslední tam je ten muž co byl předtím spoutaný kořeny, nyní už byl volný a mluvil tam opodál o něčem s nějakým starým orkem. Podle jeho vystupování a držení těla se mi zdá, že to bude někdo vysoce postavený. Nějaký šlechtic nebo rytíř. Ovšem, to mě zmate spíš jenom ještě víc. Proč by někdo jako on taky osvobozoval otroky? Lidé jako on se vydávali na hony, kde nelidi lovili jako zvěř, tohle nedávalo smysl. Co jsou tihle vůbec zač?

Já poté přistoupím k mistru Ruavenovi. Budu potřebovat se trochu očistit od té krve, až k tomu bude příležitost. Stejně tak ten "šlechtic" bude nejspíš potřebovat smýt tu krev co na něm utkvěla, ale ten je teď zdá se zaneprázdněný rozhovorem s tím orkem.

"Mistře Ruavene, ti dva vojáci co byli na útěku jsou mrtví." oznámím mistru Ruavenovi když k němu dojdu. "Co se mezitím stalo tady? A kdo jsou ti lidé? Co jsou zač?" zeptám se mistra Ruavena a s nedůvěrou si zmíněné lidi prohlížím. "Měli bychom odsud zmizet a najít nějaké místo hlouběji v lese, kde se můžeme schovat a utábořit se. Jsme tady až moc nápadní, přímo na cestě z dolu do města. Navíc, orkové jsou vyhladovělí, zesláblí, unavení po dlouhém pochodu a práci v dole. Ti se potřebují dostat do formy. Pokud na nás teď narazí nějaká královská hlídka, otrokáři nebo i obyčejní lapkové tak nevěřím, že by se to obešlo bez ztrát." řeknu pak mistrovi Ruavenovi a čekám na jeho odpověď.

Držet se plánu

Slovní přestřelka mezi druidem a Ariel, byť vtipná, nenachází u mě velkého pochopení. Ariel jedná správně. Naopak druid je až příliš žoviální vzhledem k vážnosti situace. S vděčným přikývnutím přijmu druidovu dlaň a nechám si pomoct na nohy. Ve zbroji se opravdu špatně zvedá a to můžete být sebelepší válečník. Sehnu se pro meč a dýku. O druidem zmíněných bozích nic nevím, tak vydám jen povzdechnutí a pokrčím rameny. Někdy je prostě zbytečné mluvit.
Orkové nejsou z mé přítomnosti nadšení a ještě méně z bratrského oslovení. Opět pouze mlčím. Zkušenost mi velí tyto narážky ignorovat, odpovědi by přinesli pouze trpkost na jazyku obou stran. Rozumím tomu. Nepřítel, který vás dlouho dobu trápí se najednou prohlásí vaším přítelem. To je veliké a tuhé sousto, které je potřeba řádně sežvýkat a pak teprve polknout, aby se jeden nezalkl.
I Borzan je z toho očividně rozčilený. Ale ne tak, aby nebyl duchapřítomný a ihned se nevydal k Merině. Navíc jeho první slova zračí spíše lítost, než vztek nad nevděkem. Mluví jasně a k věci.

Zrovna otírám meč do Geraldova varkoče, když ke mě dorazí Ariel. Jestli jsem v pořádku ? zopakuji si její otázku. "Ale jistě." odpovím a na jazyku mně svrbí otázky. Ty však zůstávají nezodpovězené, protože dívka mě obdaří svou kyselostí a ukáže mi záda. Rád bych si promluvil, ale nyní na to není čas. Její vzdalující se postavě věnuji jen krátký pohled u kterého se nervózně kousnu do rtu. Poslední dobou jí přestávám opravdu rozumět.

Čemu naopak rozumím je řeč nejstaršího z orků. V tom jeho pohledu nevidím samolibost, chloubu či něco takového, je to ve skutečnosti navrácená svobodná vůle a možnost se bránit. Pousměji se a vrátím svůj meč do pochvy. Slušně počkám až ork domluví. Ariel se vydává cvičit nové rekruty a mě v tu chvíli dojde, že dobít důl a následně hrad bude možná o dost těžší, než se zdá. Je čas malinko plán přizpůsobit, ale přesto se jej držet.

"Druide." otočím se na elfa, který mě ještě před chvíli poutal kořeny, bez jakékoliv zášti. "Pokud je to v tvých silách, pomoz prosím naší přítelkyni." ukážu na Merinu, kterou Borzan pomalu křísí. Pro další postup je to klíčová figura a navíc, za ten převržený vůz stejně mohou elfové ne ?
"Pane Worashi!" oslovím orka jménem, kterým se představil. "Odpor proti králi je větší, než si myslíte. I jiné skupiny teď plní úkoly, které způsobí svědění královské zadnice a pomohou utiskovaným. Vrátíme se do dolu a osvobodíme všechny, kteří jsou v okovech. Ale musíme spolupracovat a držet se plánu. Důl má šestinásobnou přesilu. Musíme tam proniknout nepozorovaně. Nějaké návrhy ?" zeptám se. Už zase mám svůj šlechtický postoj s hruškou na meči. Nehledím na orka úkosem, ale zpříma. Hledím na něj, jako na sobě rovného. Jeho důvěra bude více než důležitá.

Výcvikový tábor

On si to prostě neodpustí. I v takovýhle situaci je schopnej mě poučovat o vhodném slovníku. Nicméně i tak jsem při zaznění svého jména provinile ucukla. Ale hned vzápětí drtím další nadávky mezi zuby. Někdy mě hrozně štve, jaký na mě má vliv.
Pak si zase bere slovo elf a já zostražitím. Lehce zrudnu, vděčná za tmu. Pitomec. "Prostě ty kořeny uvolni a neutahuj." Procedím skrz zuby. Přece je jasný, jak jsem to myslela, ať už byla formulace jakkoliv nešikovná.
Jakmile je Berengar na nohách a nikdo už se netváří nepřátelsky, vrátím šíp zpátky do toulce.

Tak nějak jsem myslela, že se hned vrhneme na plánování zítřka... ale překvapí mě výkřiky od orků. Šokovaně zírám na ty, kteří ty věty vypustili... Vždyť jsme je právě zachránili... co jsme kvůli tomu všechno podstoupili... copak to nechápou? Otevírám pusu, ale předběhne mě Borzan. Až teď si všimnu, kde celou dobu byl. A má tam i Merinu. Mračím se, jak si dávám dohromady její bezvědomí a nepřátelská slova orků. A Berengar... spoutaný těmi, které se snaží chránit... Čekala jsem podlosti jenom od vojáků. A vůbec mě nenapadlo, že bychom si měli dávat pozor i na ty, které osvobozujeme. Nemohlo být všechno to nepřátelství vůči nim aspoň trochu pochopitelné? Vzápětí se za tu myšlenku zastydím. Nejradši bych si nafackovala. Nesmím pochybovat...
Orci se ozbrojí a ten největší začne dávat rozkazy svým zeleným přátelům. Tohle byl ale náš nápad. To oni se přidávají k nám... Nějak mi přijde, že nic nejde tak, jak bychom potřebovali. Samé zmatky a nejasnosti. Borzan to aspoň trochu uvádí na pravou míru, ale stejně mi nějak přijde, že to nestačí.

Dojdu k Berengarovi. Až teď mi dojde, že jsem na něj vlastně naštvaná. Za tohle všechno může on. Poslal mě tam samotnou. Abych zabila dva muže, kteří ani nestihli tasit. A sám si dovolí vystavit se tu nebezpečí, před kterým ho nemá kdo ochránit. Co kdybych se vrátila a on tu byl mrtvý? Copak ten chlap vůbec nepřemýšlí?
Jenom ho zamračeně prohlídnu od hlavy k patě. "Jste v pořádku?" Zeptám se pro jistotu. Stačí mi přikývnutí nebo jakýkoli náznak souhlasu. Jakmile se mi ho dostane, s tichým "...tak super..." se klidím zase z cesty, neposlouchajíc další případná slova. Nechci s ním mluvit. A už vůbec nechci, aby se ptal, co se stalo s průzkumníky. Když už teď není v ohrožení, zase se mi vrací jejich křik a překvapený výraz.

Potřebuju něco, co mě zaměstná, něco, z čeho mě nebude moct jenom tak vytrhnout a přimět k rozhovoru. Luk odložím u vozu, aby mi nepřekážel, a pak zcela bez rozmyslu vlezu mezi zelené orky. Už prve jsem si všimla, jak drží meče. A to je další věc, která mě plní zoufalstvím. Nezískali jsme armádu. Ale naprosto nezkušené bojovníky. Taky kde by se to naučili? Proč nás tohle nenapadlo? S tímhle chceme jít proti přesile?
"Podívejte, ukážu vám jak s tím zacházet." Vyberu si dva orky, kteří ten meč drží očividně poprvé. A všemožnými prostředky se snažím zaujmout jejich pozornost, i když se třeba zpočátku brání nebo mě odhání. Jsem jak vytrvalý otravný komár. "Dělej, jako bych byla voják, co tě právě zbičoval a dostal se ti do ruky meč... co s ním uděláš?" Mám v plánu na ně dotírat tak dlouho, že buď povolí s výcvikem, nebo s nervy. Nevím, co mě to popadlo, provokovat orka. Ale jsem připravená uskakovat. A během toho je opravovat a říkat co mají dělat líp. Počítám s tím, že nikdy nebudou tolik obratní. Jejich styl se proto snažím nasměrovat spíš do síly a základní schopnosti odvrátit úder.

Boj skončil stejně rychle jako začal. Romantická vize bitev trvajících od rána až do večera je samozřejmě nesmysl. Třeba i tisícovka vojáků proti druhému tisíci stráví samotnou bitvou nanejvýš desítky minut. Pár minut, které rozhodují o budoucnosti. O tom, kdo přežije a kdo ne.
A pak jsou tu přípravy, taktizování, opakované ústupy a předstírané výpady, logistika, protože těch pár minut boje stojí obrovské množství surovin, které se vezmou prostému lidu. Zbraně, jídlo a spousta dalšího.
Velkou část bitvy tvoří čekání. Mnohdy nekonečné čekání, kdy už bitva vypukne. A pak? Pár minut a konec.

Rozhlédnu se po táboře, kde se stále ještě - i přes zjevný konec bitvy - každou chvíli rychle mění situace.
"Jdu Ti na pomoc, vydž!" Berengar mě volá, jenže to už je u něj druid a já se zarazím. Hned na to je tu i Ariel a já nabývám jistotu, že rytíř není v nebezpečí. Výborně.

Merina!

Pořád do dění nezasáhla Merina a tentokrát mě bodne u srdce. Co se stalo!? Okamžitě se vydám prohledat místo, kde jsem ji viděl naposled, tedy, tam kde stál vůz, když to vypuklo. A brzy ji najdu. S hrůzou v očích vydechnu její jméno a rychle v kleče ohledávám její tělo.
"Žije, chvála bohům..." oznámím a opatrně si položím její hlavu na svá stehna. Otírám její zranění namočeným hadrem.

Zatím mluví elf. Mluví moudře. Kde se tu vzal, to je starost pro jiné, ne pro mě. Za jeho přítomnost jsem každopádně rád. Pomalu si spojuji jeho a medvěda, který se hned po boji s řevem vydal za dvěma uprchlými vojáky, čímž mě spolehlivě odradil od stejného (až na ten řev po cestě) záměru.

Když pak promluví první orkové, vjede do mě vztek: "Co si myslíš, ty.... ty... tys nepochopil, že pro tvou svobodu a tvých bratrů a sester jsme riskovali život? A že dál riskovat budeme? Pro orky, elfy, magické bytosti?"
Nechám slova zaniknout v dalších výkřicích a hlasech, není rozumné je zbytečně dráždit. Museli hodně vytrpět. "Pro lidi," dodám už tiše spíš jen tak pro sebe a pro Merinu, jejíž dech znovu starostlivě zkontroluji. Na straně hlavy už se jí dělá pořádná boule, ale jinak vypadá nezraněná. Snad bude v pořádku.

Zatím se mi uleví při Worashových slovech. Naštěstí je tu ork, který má rozum a navíc i zjevný respekt u ostatních. Vděčně na něj kývnu, podobně jako on před chvílí na Berengara.

"Rozhodně půjdeme s vámi. Ostatně... od začátku je naším záměrem osvobodit z dolu všechny."

NOVÝ SPOJENCI

Starší ork a Ruaven stáli nad Berengarom a čakali na odpoveď, ale obaja sa strhli, keď sa z tmy ozvala Ariel. Ani nestihli premýšlať čo odpovedia, keď sa ozval Berengar a hneď v prvej vete Ariel napomenul. Ruaven aj starší ork striedavo pozerajú na Berengara a do tmy na Ariel. Keď Berengar skončil svoju reč, kedy sa predstavil on a aj svoje úmysli, tak Ruaven povedal s malým náznakom sakrazmu v hlase.
"Ariel z Boktoru ... Keď sa tie korene na ňom pohnú, tak vystrelíš. Ako ho mám teda prepustiť?"

Orkovia sa zatiaľ trochu roztiahli po tábore a hľadali zásoby. Ale všetci teraz stoja ako sochy a sledujú, čo sa bude diať.

Nakoniec, keď dostal Ruaven povolenie od Ariel, aby pohol koreňmi, bez toho aby schytal šíp, tak Berengara prepustil. Dokonca aj natiahol k Berengarovi ruku, aby mu pomohol na nohy. V zbroji to je o niečo namáhavejšie sa sám postaviť. A keď už bol Berengar na nohách, tak mu povedal.
"Človek, ktorý bojuje za slobodu utiskovaných? Bohovia majú zvláštny zmysel pre spravodlivosť."

Ale orkovia sú už menej nadšení z vašej pomoci. Jeden z mladších orkov zakričal.
"Človek, nie je náš brat!"
"Vypadni, kým môžeš!" Zakričal iný.
Borzan zatial stojí pri koňoch a je dobre viditeľný. Ostatní vedia, že ste prišli spolu a tak ho nikto z orkov nenapáda.

Iba ten najstarší z orkov stál na mieste a prepaľoval Berengara pohľadom. Miesto jediného slova, len prikývol hlavou, čo malo byť jasné ako ďakujem. Potom sa bez slova vybral k mŕtvemu vojakovi. A zohol sa pre meč. Doteraz orkovia brali zásoby a aj brnenie, ale ani jeden nechytil do ruky meč. Až tento najstarší ho zodvihol a všetci ostatní sa naňho dívali. On sa tváril akoby práve dobil celý svet, akoby práve zažíval tú najlepšiu chvíľu vo svojom živote a prehovoril.
"Tridsať rokov orkská ruka nedržala v ruke meč. Ork bez zbrane, je len polovičný ork. Chopte sa zbraní a staňte sa znova orkami."
A tak postupne ostatní orkovia išli a pozbierali zbrane, ktoré našli pri mŕtvych vojakoch. Vám je jasné, že väčšina z nich nedržala v ruke meč nikdy v živote. Len krompáč a lopatu.

Potom sa ten najstarší ork pozrel na vás a povedal.
"Ja som Worash, musím sa vrátiť pre svoj kmeň a svoju dcéru. Človekovia, elf ... pomohli ste nám, môžete ísť, alebo sa k nám pridať. Zaútočime ešte dnes a všetkých ľudí pobijeme." Niektorí orkovia hodili po Worashovi pohľady a očividne sa im nepáčil návrh bojovať spoločne s ľudmi, ale nikto sa neodvážil Worashovi protirečiť. Ten si to všimol a hneď im prikázal.
"Opravte ten voz a pozbierajte zbroj."



Keryth zatiaľ beží v tme a prenasleduje svoju korisť. Je noc a dupoty vojakov sú zreteľne počuť. Preto Keryth nemal problém jedného dohnať. Skočil po ňom a pustil sa do zbesilej brutality, kedy vojaka bez milosti zavraždil. A bežal potom ďalej za ďalším. V tejto časti zeme nebolo nič, kde by sa mohol vojak skryť, proste len utekať. A preto aj jeho Keryth ľahko dobehol. Vojak sa ale otočil a s mečom v ruke sa rozhodol brániť. Pár krát sekol, ale Keryth si držal odstup. Až keď sekol znova, Keryth mu vybil z ruky meč v správnu chvíľu. A poslal na večnosť aj jeho.

Keď sa za niekoľko minút vrátil, v tábore už bol kľud. Orkovia sa zbrojili, Ruaven mu zamával a dokonca tam boli aj nejaký ľudia.