Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Fantastická trojka

Příspěvků: 30
Hraje se Denně  Vypravěč g.mess je offlineg.mess
 

Ukončená jeskyně!

DružinaObnovit družinu

družina zatím neexistuje
Thomas "Scorpio" Harllson - 03. dubna 2023 21:36
tumblr_p6n3pha6go1wpbnp8o3_5004743.jpg

Zkušební drift


Náhlá tíha, nehybného těla Shama mne překvapila, bylo to, jako bych na sobě měl najednou tuny olova. Ztěžka jsem vydechl a svou snahu vzdal.
"Aha....informovat dobře, že se nebudem moct hýbat by asi neuškodilo....huh fajn..."
Odsouhlasil jsem nakonec info, které jsem dostal od generála a technika.
"Takže se toho hodně od mé nepřítomnosti změnilo. Když jsem začínal, tohle rozhodně nebylo součástí na úvod, nás do toho tehdy hodili po hlavě a poraďte si."
Okrajově jsem vnímal pocity Halle, které se má prvotní iniciativa nezamlouvala? Nebo si tím sama nebyla jistá. Já o to je vést nijak extra nestál, a hlavně jsem si sám nemyslel, že bych na to měl právo, jen jsem se nás snažil rozhýbat a byl více vůdčí, než jsem si byl ochoten připustit?
"Ty solodrifty na mě asi nechaly stopy."
Natočil jsem mírně hlavu k Halle, co mi to oblek dovolil.
"Chucka a Herca. Jeden Jaeger......uh...to není moc, ale asi nemá smysl se ptát, co se stalo s ostatními stroji, které byly ve službě."
Také nezním příliš nadšeně. Opět upnu pohled před sebe skrz průzor Shama. Její iniciativa do toho jít, mne svým způsobem překvapí, i když cítím, že je v tom i starost o někoho drahého. Na okamžik zauvažuju.
"Má pravdu generále. Ani jeden z nás není žádný mlíčňák. Ostrý start zvládneme, nebude to pro nás poprvý. A vždy je lepší, když má Jaeger krytí druhýho stroje......jít do toho sám, když to není nutný se nevyplácí."
Připustil jsem a obrátil pohled tentokrát k Hannah.
"Chápu, staly se chyby, pilotů je málo, tak přitlačili na bezpečnosti."
Tak je to vždy v jakékoli firmě, když se něco posere.....nebo spíše až, tak se změní nařízení a fungování dané věci, aby se tomu předešlo. Možná jsme měli tehdy štěstí, že jsme se tohohle vyvarovali, nebo bylo tehdá více kompatibilních pilotů.
"To zvládnem. Každý, kdo tu teď v Shamovi jsme, jsme si zažili bolesti dost tohle bude.....ouch....doprdele!"
Pocit to byl fakt divnej a nepříjemnej. Zachoval jsem však klid a pomalu se nadechoval a vydechoval. Nyní jsem poslouchal Hannah a upíral pohled před sebe. Objevila se mi kolonka k vyplnění.
"Fajn, tak jdeme na to."
Sevřel jsem čelist a s dalším nádechem zatnul svaly na ruce a nutil jí zvednout se směrem k displeji pro zadávání. Bylo to, jako bych snad ani ruku neměl. Přišlo mi, že se téměř nehýbe.
"Tak kurva dělej!"
Koutkem oka jsem viděl, jak si to má ruka pomaloučku šine nahoru zatímco mi skrz ní vystřelovala křečovitá bolest. Stresové hodnoty určitě vylítly, ale vzdát jsem to nehodlal. Když jsem se konečně dotknul klávesnice ještě pořád jsem měl pocit, že svou ruku cítím jen hodně vzdáleně. A o to cizejší bylo, když jsem začal doslova šnečími pohyby vyťukávat své číslo. Přišlo mi to nekonečné a neuvěřitelně namáhavé.
Konečné potvrzení však ještě stále nebylo vysvobozením.
"Fajn, mám to huh....tak vzhůru do toho."
Pomalu jsem přikývl a snažil se připravit na to, co přijde, i když jsem si byl vědom toho, že to moc dobře nejde.
 
PPDC - 21. března 2023 20:43
ppd1118996.jpg
Ahoj,

momentálně to mám tak, že se mi po všech těch pauzách vracet k hraní nechce. Co bude nevím, třeba mě to za dva dny přejde, třeba ne. Nechávám to otevřené.

Díky za pochopení.
 
Hannah Breathnach - 01. března 2023 14:10
67875635_10157425574984522_1453689130813751296_n8824.jpg

Být pilotem Jeagru není někdy úplně med...


Nechápavě jsem se zahleděla na Thomase, co to vlastně dělá. Ujal se vedení, pravda, neurčili jsme si, kdo z nás bude mít hlavní slovo, ale to ještě neznamená, že se vrhneme jen tak bez rozmyslu do sebevražedné mise…
Nadechla jsem se, že k tomu jeho pokusu něco řeknu, ale nakonec jsem pusu zase zavřela, protože se do toho pustil Generál i s naším technikem.
„ Carle?“
Zeptala jsem se, spíše abych se ujistila, než cokoliv jiného. Vedení technického zázemí byla moje parketa. Pohled mi sklouzl na sestru. Znám ji dost dobře na to, aby mi došel podtext toho, co řekla k nasazení Eureky.
„ Cvičný drift je sice s plným zatížením, ale máme odpojené všechny pohybové a bojové systémy. Nemá to jen tak jednoduchý OnOffák, aby se to dalo nahodit a zase vypnout jen tak…“
Zamračila jsem se a prsty jsem přejela před sebou. Holografická obrazovka se mi roztáhla v mém zorném poli, prsty jsem ťukala víceméně do vzduchu, zatímco mi mé rukavice posílali do hlavy, že se dotýkám skutečné obrazovky. Jen impulzy, které měly simulovat, že se opravdu něčeho dotýkám, aby to mozek snadněji spolkl.
„ Tahle simulace je určená k tomu, aby nedošlo k nějaké nehodě, ke kterým občas opravdu došlo. Poslední ostrá simulace, která tu proběhla, zabila tři lidi mimo Jeagra a několik jich zmrzačila, když pilotům ruplo v bedně…“
Krátce jsem se odmlčela.
„ To ale neznamená, že to nemá zadní vrátka. Carle, budeš muset první vypnout simulaci pohybu a zbraní, jinak nám to může dost ublížit…“
Soustředně jsem klepala do svého „monitoru“.
„ Až to vypneš, vyhledej složku se názvem First step from hell. A ano.. bude to fakt jak z pekla. Teď se nám zmenší nápor na tělo, dá nám to pocit, že se neumíme hýbat, ale pak až to připojíme, bude to o hodně… bolestivější než klasické připojení v driftu, kde se s tím mozek srovnává postupně.“
Vydechla jsem a podívala jsem se na sestru a Thoma. Pocitu uvolnění, který se dostavil ve chvíli, kdy odpojil vnímání simulace, ten podivný pocit prázdnoty, nemohoucnosti… bylo to nepříjemné. Jako bychom nemohli zvednout ruce, snad jako bychom je ani neměli. Jako bychom nemohli udělat krok…
„ Carle, v té složce je několik souborů, spusť ten s názvem GS. Spustí se podprogram našeho Jeagru a vypadne ti tabulka se čtyřmi kolonkami. Zápis se od tebe dá provést jenom do jedné z nich. Jsou to hesla k tomu, aby se potvrdilo, že s tímto připojením souhlasí všichni. Hesla jsou naše identifikační čísla, každý máme vlastní kolonku, kam nám program dovolí psát.“
Přišlo mi, že to jak klikám do obrazovky ani nedělám já. Mozek měl tohle vypnuté, jako by to nebylo moje tělo.
„ Generále, pokud s tím souhlasíte, kolonka u Carla je Vaše.“
Začala jsem psát své číslo, ostatním se v mém místě začali objevovat hvězdičky.
„ Budete muset přesvědčit mozek, že se můžete hýbat, i když to vypadá jako nemožná akce. Je to jako učit se znovu chodit. Neuvěřitelně těžké, téměř nedosažitelné. Něco, co jste už dávno zapomněli, protože tohle se učíme jako batolata. Naštěstí je to jenom… na pár vteřin, pokud se vám povede napsat to číslo.“
Potutelně jsem se ušklíbla. Já si tímhle ochromujícím stavem, nebo jeho obdobou prošla. Byl to boj, když se mě znovu snažili postavit na nohy. Ale jsem tady.
„ Tak jo… jestli teď to nebude… úplně příjemný. Carle? Potvrď to.“
 
Halle Breathnach - 20. února 2023 12:32
halle013627.jpg
Poplach

S obavami hledím koutkem oka na Hannu a sobecká starost zase jednou převáží, protože zatímco očekávám, jak mě zdrbe za to všechno, co se právě dozvěděla, ona zcela prakticky ohlásí, jak je na tom zdravotně.
Ach. A má starost o nás. Těžko na světě existuje někdo s větším srdcem, většina z nás by se od ní měla učit. Vždycky jsem věděla, že je skvělá, ale teď jsem na ní opravdu pyšná.
“Jo. V pohodě,“ hlesnu nepřesvědčivě. Poprat se se sebou mi dělá potíže, ale reálně to není nic, co by se nedalo zvládnout. Selhání těla myslím můžu vyloučit.

Srovnám si myšlenky. Poplach. Thomas.. už zase mele. Jeho postup zní logicky, má to v malíku, jen možná zapomíná, že tady není sám? A že nikdo z nás by v driftu neměl suplovat vůdčí roli? Nebo naopak měl a dělá to správně?
Generál.
Technik.

“Mají Chucka a Hercula,“ odpovím za generála Thomasovi, “Jako vždycky,“ dodám nenadšeně. Vím, že mi na chvíli vyletí stres, ale jakmile mi dojde, že se situace neliší od ostatních dní, zase se rychle uklidním.

Na krátko se odmlčím, než znovu troufale promluvím:
“Generále? Mohli bychom jim asistovat, pokud jsme podle diagnostik v pořádku. Ostrý test, jako za starých časů.“
Nemám ponětí, jak přesně teď program Jaeger funguje a kolik novinek a vychytávek mají k dispozici, a vlastně je mi to jedno. Jsme v tom, mohlo by to jít, ale nikoho k ničemu nehodlám nutit.
 
PPDC - 20. února 2023 12:10
ppd1118996.jpg

Poslední útok Kaiju: - - - - -

9.9. 2026; pozdní odpoledne
zataženo, 17°C
Centrála Programu Jaeger v Sydney



Thomasův pokus o zvednutí ruky se setká s… je to rozhodně zajímavý stav pro vás všechny. Nic na Shamrocku se totiž nepohne a vy víte, někteří vyloženě cítíte, že se nemůžete pohnout. Respektive, Shamrock se nemůže pohnout.
Mechanická paralýza se zvolna přeleje do svalové, ovšem jen zdánlivě, to jak propojení umělé inteligence a vás mate mozky. Thomas svou rukou pochopitelně hýbat může, ovšem oddělit jednotlivé pohyby od sebe je chvílemi zcela nemožné. Z toho vyplývá i příval nebývale matoucí frustrace.

“Harllsone, uklidněte se,“ ozve se přísně. Nevidíte, že by se něco dělo, ale možná jo? Je to chyba? Že by přece jen všechno nešlo tak po másle, jak jste si mysleli?
“Nejste v akci, ale na zkušebním driftu,“ dodá generál o něco shovívavěji, “Všichni musíme jednat s rozmyslem.“

Do toho se ozve jeden z techniků.
“Jojo, je moc hrr. Nebo.. měli jsme jim to říct,“ odfrkl si, nebo se zasmál?

“Breatnachová, správná otázka. Jak jste na tom?“ znovu generál.

Technik: “Stabilně s odchylkama, pokud vás zajímají vědecké závěry. Ty odchylky by mohly dělat potíže, ale s tím jsme počítali..,“ oznamuje vám klidně, asi jako baristka ve Starbucksu, když vám podává objednávku.
“Nemůžete se s Jaegerem pohnout. Jste v jeho těle, srdci a duši a ták, ale primární okruhy jsou ve skutečnosti odpojené a běžíte na jejich simulaci. Pro všechny případy. Je to.. je to složité. A jo, je to bezpečné.“
 
Thomas "Scorpio" Harllson - 13. února 2023 17:03
tumblr_p6n3pha6go1wpbnp8o3_5004743.jpg

Tři, jako jeden, jeden, jako tři to je dvojka!


Hlavou mi vířila spousta myšlenek. Byly vlastně moje? Samozřejmě, že všechny nebyly moje. Najednou jsem vnímal životy dvou vlastně ne minimálně třech dalších lidí a pak okrajově pár dalších jen matných vzpomínek těch, kteří nezvládli drift se sestrama. Vše bylo zmatené. Ztrácel jsem se ve vzpomínkách, které jsem prožíval chaoticky v nejrůznějším pořadí a hlavně mísily se s mými vlastními.....

Oslava narozenin, které nebyly moje....těžko mohly být, když kolem mě seděly dvě, jako vejce podobná děvčata a i já měl delší světlé vlasy........7.....sedmé narozeniny.....šťastné číslo?......

Pocit očekávání a splněná povinnost vůči rodině, když jsem se poprvé díval na Shama.....cítil jsem zvědavost, zvědavost a touhu být sestrám blíž, ale zároveň strach, strach z toho, že i má nejniternější tajemství nebudou má. Srdce mi bušilo.....

Zpátky na kapelním večírku, kde jsem zpíval s Natkou....ale když jsem se na ní podíval, rozhodně byla mnohem více připitá, než jsme si jí pamatoval, vyšší a o dost drsnějšího výrazu......ne tohle je špatně to nebyla Natka....

Venčení francouzského buldočka na ochozu, kam jsme chodili sednout s hamburgerem. Hamburger jsem neměl a fakt netuším, proč bych venčil psa na takovém místě....moment, já přece nemám psa.....

Zpátky ve Scorpii.
"Jo pěkný! Podrž ho!"
Usmál jsem se zapáleně na svou sestru, když jsme společnými silami drželi Kaiju a šli do vítězného finiše. Ale, dkyž jsem se podíval směrem k Natce viděl jsem tam zapálenou dívku, která zatínala zuby a dělala vše proto, aby Kaiju udržela a pak druhou. Bylo nás v kokpitu nějak moc.....a pak se vše změnilo a najednou to bylo vše úplně jiné......

Mnohem šílenější, ucítil jsem železitou pachuť krve na jazyku. Bylo to, jakoby mi někdo vyrval kus mě sama, zmuchlal a zahodil. Zalapal jsem po dechu a měl pocit, že jdu do kolen. Sípavě jsem se snažil nadechnout a zjistit, co se to kurva děje. Věděl jsem, že musím vstát, že jinak je po mě, ale když jsem se zoufale rozhlédl kolem, neviděl jsem a ochromující bolest mě svírala......


Další odhalená tajemství, čas strávený hýřením, čas strávený na vozíčku, čas strávený vzpomínkami a jejich upíráním si......čas strávený s....Alem?
"No doprdele."
Chtěl jsem vyjeknout, když mi věnoval ten svůj přeslazený úsměv, ale slyšel jsem, jak se jen přátelsky chichotám a najednou bylo vše mnohem imtimnější a......
"Hercu?!"
Slyšel jsem svůj hlas, který byl prostoupený něhou, kterou jsem rozhodně necítil, teda cítil, ale pro.....no kurva.....

"And if I only could....."

Vzdálená tichá melodie, která se vkrádala do všeho toho zmatku a přinášela alespoň krapet jistoty, alespoň krapet smyslu. Pomalu a zhluboka jsem se nadechl. Vzpomínky a myšlenky stále vířily kolem mě a bylo jich tolik. Nedaly se všechny najednou vstřebat. Bude chtít dost času si na to vše zase zvyknout, tím vším se prokousat, ale teď....teď musím být sám sebou.
......kategorie dva..."
Slyšel jsem někoho říkat a instinktivně jsem se ohlédl za tím hlasem, ale cítil jsem jen pichlavý, otrávený a nepříjemný pohled a tón sebe sama.
"Jo dokážu bejt osina v zadku."
S dalším nádechem se mi vybavil obličej. Obličej Natky, na fotce, která mě bezpečně hřála na srdci v náprsní kapse. Pocítil jsem nával jistoty a stability.
Zhluboka jsem se nadechl, napřímil a otevřel dokořán oči.
"Fuuuh. Jsem tady.....jo jsem tady..."
Vydechl jsem a slétl očima k sestrám, vypadalo to, že nikomu z nás mozek nebouchl.
"Slyšely jste to taky? Venku je dvojka....."
Začínal jsem si spojovat střípky reality a toho, co jsme si zažili.
"Generále? Je to pravda, opravdu je venku dvojka? A koho na ní máte?"
Navázal jsem spojení a znovu jsem se nadechl.
"Jak jsme na tom s kontrolní diagnostikou? Všechno v pořádku? Halle? Hannah? Žádné hlášení o poruchách? U mě zdá se vše běží v pořádku."
Cítil jsem, jak mi buší srdce, jako zběsilé. Už jsem skoro zapomněl, jak zvláštní bylo neurální spojení s někým dalším, natož, že tu mám dva další lidi.
"Fajn....kontrola motoriky? Zkusíme zvednout levou ruku? Společně?......Teď?"
Pokusil jsem se, abychom ověřili naší synchronizovanost a začali si jeden na druhého trošku zvykat a zkusil jsem začít zvedat levou ruku Shama, vlastně ale nevím kterou, protože nejsem zvyklej na čtyři ruce, takže dost možná každý zabereme jinou levou rukou.....ale to půjde....musí.....nesmažili jsme si mozky.....
 
Hannah Breathnach - 02. února 2023 15:03
67875635_10157425574984522_1453689130813751296_n8824.jpg

Není to jednoduché, najít cestu ven


Trhla jsem hlavou. V uších mi zněl výbuch a nejsem si ani jistá, jestli byl reálný, smyšlený, nebo to jen mělo evokovat obrovskou bolest, když hlavou Jeagru prošel roh Kaiju… Vždyť ale Harry nezabil roh…
Tělo se mi ani nehlo, ale já přesto prohrábla vlastní vlasy, kterými zavál mořský vítr, který skučel v díře po rohu, sklonila jsem se nad bezvládným tělem, které jsem i sevřela v náručí. Harriet měla hlavu vyvrácenou do podivného úhlu. Tohle není Harry… Neviděla jsem jí… Otřásla jsem se…

Ta vůně omelety a zcela odhalená kůže mužského těla, bylo to tak reálné. Rozhlédla jsem se kolem, protáhla se. Tohle není můj byt… A … ani Al… Roztřeseně jsem se natáhla po skleničce. Na rtech úsměv, když jsem s ní mírně pokynula k budoucí nevěstě, tak příjemně chladila v prstech.

Večeře a návštěva v opeře. Procházka po pláži a pár lesknoucích se sklíček z rozbitých lahví, omývaných pískem a slanou vodou moře. Al a …

Placatý čumák, uši svěšené dolů, brada s táhnoucí se slinou opřená o hranu postele a žadonící o to, aby ji někdo přizval do lůžka. Herc, který zahání … Maxe? Nikdy jsem v tomhle pokoji n…ne… Já mám přece Francouzského buldočka, ne anglického buldoka…

Duch… Počítač a v něm otevřený program, pípající stroj, který byl určený k trénování prvního driftu, ještě než se vůbec kdy připojí piloti společně… Program Ghost aktivní. Nahraný pilot Nat-ka…

Zablikalo oranžové světlo.

Útěk před realitou. A bylo jedno jestli to bylo uzavření se a vyhnání všech okolo sebe… práce nebo drogy. Jen polámané skořápky, zoufale se snažící poslepovat, co nám z nás zůstalo a vyrovnání se s tím, co se stalo. Slabost postavit se některým věcem čelem…

Houkání poplašné sirény… ten zvuk slyším snad všude. Jako… jako by to bylo to nejreálnější, co všechny ty vzpomínky spojuje.

Toust padající namazanou stranou na zem… Pohled vzhůru, jak se Harriet směje… To… není Harry… To jsem… já. Jsem to já. Soustřeď se. Tohle všechno bylo. Je důležité žít dál a jít dál… Jsi tady pro budoucnost!

Otevřela jsem oči. Trochu jsem zamrkala a na chvíli oči přimhouřila. Ale viděla jsem! Já vidím!
Rozhlédla jsem se kolem. Pohled mi padl na sestru. Mrkala, jako by si přivykala světlu. Je při vědomí?
„ Vidím a nebolí mě hlava. Jak jste na tom?“
Zamrkala jsem a pohled mi sklouzl na Thomase. Není to… jako předtím, když jsme pustili do našich hlav Eddieho. Neřvu hrůzou a nevypadá to, že by to nějak Thomase skládalo. Prožil si toho taky dost. Sice… ne tak dalece jako my, nezažil to na „vlastní kůži“, jaké to je umřít. Ale i jeho to stálo mnoho…
 
Halle Breathnach - 28. ledna 2023 23:26
halle013627.jpg
Těžké začátky

Kritik ve mně při nahlédnutí a následném neodvratném prolnutí s Thomasem křičí. Na kňučení nad tím, že jsme si v první řadě měly pročíst jeho složku včetně záznamů z psychologických sezení, je už ale pozdě. Ten chudák má v hlavě na prvním místě nezpracované trauma, které zrovna teď přenesl do nás všech, a s tím se pojí i nepříjemná absence sobeckosti, jelikož on tak nějak žije jen pro druhé, jejich památku a názory, které si kvůli vrozené zbabělosti nikdy nevyslechl. Na někoho takového máme spoléhat? Fixace na mrtvou sestru úplně zastiňuje to dobré a užitečné v něm.

Cuknu sebou. Zdá se mi to, nebo je něco špatně?

Dávka z Hannah je jiná káva. Její nesobeckost je na úplně jiné úrovni a staví mě do tak špatného světla, až se sama před sebou zastydím. Je jako zrcadlo, v němž se odráží spousta pochybení mého dosavadního života a každá z těch pravd bolí.
Jak jsem mohla? Moc dobře si ale to všechno svedu odůvodnit. Sem jsme se už nikdy neměly dostat – nikdy! Měl to být můj život, poskládaný kousek po kousku z trosek, které z nás tehdy zbyly.
A Eddie... Tady to nejsou odůvodnění, ale výmluvy. Nedokázala bych se na něj podívat a nedokázala bych se podívat ani na nikoho z jeho okolí, jelikož tak nějak, někde hluboko, pod tvrdými slupkami, věřím tomu, že jsme ho o rozum připravily my. Já. V tomhle případě je to rozum rovná se o vědomý život.
Jsem špatná?
Jak moc?
"...do nitra Hory..." Zaduní mi v hlavě nepříjemně Kellyho hlas.
Proboha, snad jsem jen já tolik vykolejená a ti dva žádné podobně intimní flashbacky nemají.

S přívalem sebelítosti koketující s výčitkami jsem se naučila pracovat už dávno – jsou to věci, které se dají ve většině případů dají řešit později. Jsme tady kvůli něčemu jinému. Úkol. Poslání. Služba nadřazená všemu osobnímu.

Zamrkám. Rozzářený ovládací kiosek Shamrocku někdo slušně přepálil, nebo jsem jen odvykla.. tomuhle všemu.
 
PPDC - 28. ledna 2023 23:15
ppd1118996.jpg

Poslední útok Kaiju: - - - - -

9.9. 2026; pozdní odpoledne
zataženo, 17°C
Centrála Programu Jaeger v Sydney



“Vedou si dobře?“

„Hodnoty nepřekračují limity. Místy je to na hraně, ale to se dalo u zkušebního driftu předpokládat.“

„Neurální spojení je stabilní.“


Proplouváte. Někde se zaseknete, něco jiného kolem vás proletí rychle jako šíp a jeho hrot se změní v docela jinou vzpomínku a prožitek, který se z množství informací přijímaných vaší myslí vyvalí jako ten důležitý, i když reálně to tak být nemusí.

“Breathnachovou musíme pohlídat. Tady, vidíte?“

„….“

„Co?“

„Kterou z nich?“


Další vzpomínka. Deset úplně jiných, titěrných střípků z běžného života, nějaká zásadnější a tlumený výstražný zvuk. Znáte ho. Je v každé vaší vzpomínce, která je spjatá s výkonem služby a na jeho pozadí otravně problikává oranžová. Ticho. Jiná situace z života některého z vašich kopilotů. Vtíravě se zažere do vašeho podvědomí a nechce se ho pustit, i když si už částečně uvědomujete, že horší to nebude – že výlet napříč třemi mozky a vším, co v nich je, je u konce.

“… hlásí kategorii dva.“
 
Hannah Breathnach - 23. ledna 2023 17:30
67875635_10157425574984522_1453689130813751296_n8824.jpg

Všechno nebo nic


So many changes
Tear us apart
Sisters to strangers
You blew up my heart



Na rtech se mi usadil trochu smutný úsměv, když mi generál sevřel rameno. Pohlédla jsem mu do očí, jen krátce, protože mi pohled odplul k Alovi. Nemáme ještě oficiální vztah. Ačkoliv… Ne, já se přece neloučím, nebo snad ano?
Nechala jsem si do obleku pomoct, všechno muselo být tip ťop, všechno musí klapat… Přesně podle určených regulí a nastavení. Alespoň tohle, když už ne nic jiného.

Cesta plošinou k řídící části Shama byla dlouhá. Cítila jsem ne moc příjemné sevření v ramenou, nervozitu způsobující, že se mi třásly ruce, kterou jsem se alespoň trošku pokusila schovat pod záminkou, že si dlouhé vlasy spletu do copu, což se sice zadařilo, ale na pravé straně mi několik pramínků podivně trčelo, jako by byly kratší a nešly ani pořádně svázat. Jestli tu mám umřít, tak se vší svou vlastní důstojností a elegantností. Při odečtu jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla…

Hladinu stresu jsem měla vysokou už od začátku. Avšak s příchodem těch úplně prvních vzpomínek se mi tělem rozlil pocit klidu a hladina stresu klesla.

Jako děti věříme, že svět je plný kouzel věříme na mýty a legendy a na nevyhnutelnost osudu. To je svět, který si pamatuji… Svět, který s postupujícím věkem zaniká a vzpomínky na něj postupně utváří místo jiným, novějším, živějším, důležitějším. Avšak existuje místo, které i těm nejstarším vzpomínkám umí navrátit barvu a život. Drift…
Z doby, kdy jsme byly úplně nejmenší jsou vzpomínky zamlžené, snad jen úsměvy rodičů a také jejich hlas, který dokáže dítě rozeznat, když je opravdu maličkaté, ovšem z doby, kdy jsme nastoupily všechny tři do první třídy, už je obrazů víc. Matka, která se o nás staráv Londýně, zatímco táta tráví čas po celém světě, prázdniny v severním Irsku doma na Crom Castlu, častý déšť a hraní v zahradě… Radost ze všech maličkostí, pláč nad nejrůznějšími malichernostmi dětství.
Nebyly jsme zrovna středem kolektivu. Ačkoliv k nám dolézalo dost dětí, většinou jsme si držely zdravý odstup, špatné slovo, špatné škobrtnutí a cokoliv mohlo být prodáno tisku. Od dětství nám vtloukaly, abychom byly opatrné a na veřejnosti se nenechaly propírat. Nebylo to jednoduché, když jsme se chtěly přátelit s ostatními dětmi a neměly jsme k tomu moc šancí.
Většinu času, jsem se držela v pozadí. Harriet vždycky věděla co říct, jak nás vést, co dělat, když se něco pokazilo. Neztrácela důvěru v nás. Dokázaly jsme si vždy vydobít své místo… a velkou zásluhu na tom měla hlavně ona.

Vzpomínka na mé první oddělené od sester. Konečně jsme se dostaly na Královskou Vojenskou akademii v Sandhurstu. A Harry byla ta, které se povedlo vyjednat mi místo na inženýrské katedře. A to znamenalo polovinu předmětů odlišných než Halle a Harry. Ta úplně první hodina, kdy jsem vstoupila, jako jediná dívka do světa mechaniky, do světa patřícího klukům, byla těžká. Slyšela jsem ty pošklebky, že to holka nezvládne, vždyť se umím maximálně tak učesat. Tolik jsem myslela, že to opravdu nezvládnu a že prostě uteču a vykašlu se na to, vždyť se do takového světa nehodím… A pak jsem uspěla v prvním testu. V nejlepším čase jsem nastartovala nefunkční motor. Bylo to poprvé, kdy jsem musela bojovat sama, čistě za sebe, za své vlastní místo mezi muži a plně jsem obstála. Dodalo mi to odvahu pokračovat a kluci mě alespoň trochu přijali mezi sebe. Ačkoliv žárlivost a jejich ego bylo občas těžké korigovat, nebyla jsem na to sama, měla jsem Harriet a Halle.

První navazování vztahů s opačným pohlavím. Byla jsem v tom dost… nejistá? Dá-li se říct věčné nervozitě a studu nějak jinak… Ten kluk tehdy pálil za námi všemi… za každou pečlivě zvlášť a každou z nás dost nehezky manipuloval. Zadařilo se mu to až tak, že jsme o tom ani nevěděly. Tahle vzpomínka se tak podivně prolnula s dalšími dvěma, dost podobnými… trhanými a vzdálenými, nebyly moje. Ale své místo v mé hlavě měly. Vzpomínky Halle a Harriet.

Nervozita stoupla, když mi vzpomínkou proběhl titulek novin Stvůra z hlubin – žila tam po celou dobu? A pak další – Je Lochneska důkazem, že v hlubinách moří žijí nestvůry?
Pohádky o tom, že v jezeře Lochness žije Nessie a sem tam se ukáže senzace chtivým fotografům, je důkazem, že s námi na planetě žijí neuvěřitelně velké nestvůry, které se teď rozhodly nás vylidnit… nebylo to moc uvěřitelné. A přesto tady nestvůry byly. Po roce bylo všem jasné, že Kaiju, jak je pojmenovali, tu s námi opravdu jsou.
Vzpomínám si na tvář profesora, když nám oznamoval, že se inženýrská katedra této akademie připojuje k novému programu, aby začala vymýšlet způsoby jak se Kaiju postavit a bojovat s nimi. A také to, jak dodal, že celosvětový lídři a vedené států, promrhali zcela zbytečně rok rokováním o tom, co s tím můžou dělat… Kdokoliv se mohl přidat, pokud chtěl, ale nebyl to rozkaz. Byla jsem tehdy u toho prvotního zrodu podkladů pro obrovské mechanické stroje. Tehdy se dali dohromady snad všechny velké hlavy z celého světa, aby pomohly lidstvu ustát tuto hrozbu. Aby vymyslely způsob funkční obrany, vznikl projekt Jeager, ale byl mi tehdy natolik vzdálený, že jsem ani nečekala, že se kdy dostaneme tak neuvěřitelně blízko. Pocit toho, že dělám něco opravdu důležitého, mi pomáhal v tom pokračovat, i když jsem neměla po boku své sestry a spousta mého volného i školního času se poddávala právě práci a vytváření něčeho… mocného.

Vzpomínka mi přecvakla na ruce na mých ramenou.
„ Jsi tady dneska už moc dlouho… měla by sis jít odpočinout… a nebo se alespoň najíst…“
Na velmi mladý mužský hlas za mými zády, konejšivý, když mi podával talíř s obloženým croassanem a kávu. Jeho sebevědomí úsměv… Matt. Byl to ten, který do mě v prváku nejvíc ryl, že jsem jenom holka a nemám tu co dělat. A teď......
Byli jsme tam sami… Káva se mi rozlila po stole, naštěstí to můj pracovní tablet přežil…

Plynule mi vzpomínka přešla do maturitního plesu. Máma nám všem pečlivě vybrala šaty, já byla tak nadmíru spokojená, když mi je Matt pochválil, že jsem vlastně ani neřešila, že byly až moc s volánky. Vlastně pro mě bylo důležité, že jsem se líbila jemu, celá taková jaká jsem byla…

„ Hanno… poslouchej přece… Tady jde o víc než …jen o nás dva.“
Přešlapovala jsem na chodníku pod okny Sandhurstké akademie, Matt stál před mnou a ruce držel založené na hrudi.
„ Přihlásili jsme se dobrovolně. Jsme s bráchou kompatibilní. Posílají nás do Hongkongu. Čeká nás první drift. Můžeme pomoct víc než tady odtud…“
Zastavila jsem se a zadívala jsem se mu do očí.
„ Já nemůžu odjet…“
Došel ke mně a položil mi ruce na ramena. Přitiskl si mě k sobě a já se najednou cítila v pasti.
„ Ani to po tobě nemůžu chtít…“
„ Kdy letíte?“
„ Za čtyři dny. Ale hned jak to půjde, vrátím se aspoň na pár dní…“
Ani on se nechtěl rozloučit. Ale povinnosti ho vlekly někam jinam. Po dlouhé době jsem se vrátila domů brzy. Jako by na mě Halle a Harriet už čekaly, s náručí a konejšivou útěchou. A také zprávou, že s námi chce mluvit rodina. Ještě ten večer nám bylo oznámeno, že jako důstojnice anglické armády budeme odveleny do Sydney a přiřazeny k programu Jeager.
„ Budete tam mít jen reprezentativní účel a nebude to na dlouho, je však potřeba, aby královská rodina měla i v této věci zastoupení.“ Jinak řečeno, nemůžeme tam napřímo poslat naše prince, to je moc riskantní…
Pohled na noční nebe, lesk displeje telefonu, který se vzápětí rozsvítil.
Letíme do Sydney, zítra večer. Program Jeager vyžaduje naše zastoupení. Mrzí mne, že se už před tvým odletem neuvidíme. Držte se a dej vědět, jaký byl první Drift. Hannach.

Harriet držela v ruce papíry. Náš nový byt se teprve přestavoval, všude byly hromady krabic, ale její klavír už byl na místě, naleštěný a před půl hodinou hraný. Nikdo krom nás tří tam nebyl.
Seděla jsem na pohovce, která na sobě ještě pořád měla plastový obal, který pod mnou šustil a nepříjemně překvapivě studil.
„ Co budeme dělat?“
Zvedla jsem k ní oči. Ten papír, který držela v ruce, nesl výsledky našeho testu kompatibility.
„ Tohle zvládnem. Zvládly jsme mnohem horší věci, než pár oblud. Když budem držet při sobě a dělat to, co nám jde nejlíp, zvládneme to!“
„ Panikařit?“
Ozvala jsem se. Pak jsem se ale začala smát. S Harriet se nám nic stát nemůže. Vždycky nás vedla a vedla nás dobře. Chránila nás a od akademie nám z velké části nahradila rodiče. Takový ten dozor, který si dělá starosti.

Náš první drift nám vzal … celé naše soukromí, které jsme měly. V první chvíli nám dal ale neuvěřitelný vztek na toho kluka z druháku, který za námi chodil. Tedy až po tom, co jsme si ujasnily, že za to ani jedna z nás nemůžeme, že to spískal předně on.
Exploze nejrůznějších pocitů, ztráty vybudovaného soukromí, získání informací, které jsme snad ani nepotřebovaly vědět… Malé popíchnutí od sester k mému delšímu vztahu se spolužákem v posledním ročníku,: „ To bylo řečí, jak se s Mattem nedá vydržet v jedné místnosti, co?“
A také nám dal novou dávku důvěry a odhodlání. Zvládly jsme první Drift a byly jsme připravené na pilotování Jeagera. Tedy... připravené. Je to něco, na co se zcela připravit nedá…

Matt, který se neozval od doby, kdy jsme se rozloučili a odletěli každý svým směrem, neozval. Napsala jsem mu několik zpráv, týden na to, mi přišlo pouze oznámení, že poslední zpráva nemohla být doručena. Jeho telefon zůstal pouze s oznámením, že je vypnutý.
Nemělo smysl sestrám cokoliv tajit, nejen že na mě moje nervy poznaly samy, ale další drift by jim po celé stejně prozradil. Nakonec semnou stanuly před generálem, jako tichá podpora, když jsem se na Matta šla vyptat. Nic mi tehdy neřekl, ale ani ne tři dny po té přišel telefonát z Irska. Volala máma. Pohřeb dvou mladých důstojníků, kteří zemřeli při výkonu služby, nezvládli první drift, se konal za dva dny. Letěly jsme zpět do Anglie, jen na tři dny. Záblesky fotoaparátů, které dokumentovaly celý pohřeb, se zaměřily ve velkém i na nás tři. A následný novinový článek: Členky královské rodiny na pohřbu padlého kolegy…

Stresující vzpomínka, která vyhnala můj tep do nepříjemných výšek, ne dost na to, aby to zastavili, ale má hranice byla nižší než u ostatních, plynule přešla do další, další ještě horší situace.

Barevná světýlka, lampiony a řev startujících motorů, našeho zlatého obra. Drift, který nám byl osudný. „ Dívky, doneslo se nám, že vám osobně hodlá popřát královna, bude vám za tři hodiny volat, tak ať jste tady!“ Generál, jindy s přísnou tváří, pro dnešní den měl uvolněnější náladu. Nejspíše to netrvalo dlouho, zvlášť když se trhlina znovu otevřela a objevili se další dva… Neuvěřitelná bolest v levé noze mnou projela i reálně a měla jsem co dělat, abych ji ustála. Blížilo se to nejhorší, na co se nedalo připravit.
„Vydržte! Hale! Hanno!“
Skřípění kovů, úpění celého stroje, když mu hlavou prošlo kopí – jeden z ocasů Kaiju. Jako by přesně věděl, kam má zamířit. Co udělat, aby nás zastavil… Mrtví neví, že jsou mrtví. Ale když jste s nimi v tu chvíli, když zemřou, víte to vy. Mozek vám umírá stejně jako společníkovi v driftu, ale Informace těla, že je mrtvé, ale všechno funguje tak jak má, i když pod neuvěřitelným náporem adrenalinu, stresu a strachu. A pod náporem energie, která přišla o svůj svod a vyhledala si jinou cestu, jak dál pohánět Jeager. To přetížení bylo tak velké, že jsem v tu chvíli nic neviděla. Ale něco ve mně toužilo přežít a podvolilo se úkonům, které vyžádala Hale. Jako by ji Harriet vedla. Jako by věděla, co má dělat. Znovu se pohnout mi činilo neuvěřitelnou bolest, ale nikdy nedosáhla bolesti, kterou mi způsobila živá smrt naší sestry. Na slepo jsem se nechala vést a Striker Eureka nám pomohl dokonat to, co jsme začaly.

Pípání přístrojů, někdo mě držel za ruku. Slyšela jsem někoho oddechovat, - nebo to snad byla plicní ventilace? -, ale všude byla tma. Možná temné obrysy někde v pozadí, vzdálené a rozmazané.
„ Ha-l…“
„ Je vzhůru… probrala se…“
Matčin hlas. Šťastný a přesto zlomený a zničený dlouhými hodinami pláče a beznaděje. Něco se dotklo mé ruky a já jen cukla hlavou, nečekala jsem, že se mě v té tmě někdo dotkne. Nemělo by být v nemocničním pokoji alespoň erární světlo?
„ N-nevidím… Halle?“
Pokusila jsem se natáhnout ruce podél těla a nadzvednout se. Panika mě začala svírat.
„ Harry?!“
Někdo mě chytil za ramena ve stejnou chvíli, kdy mi tělo sevřela bolest. Od levé nohy, přes bok až k hrudi.
„ Klid… klid Halle je hned vedle tebe…“
Konejšila mě matka, ucítila jsem její rty na svém čele a podlehla jsem a zůstala jsem ležet.
„ Je vzhůru, Hanna se probrala!“
Zaslechla jsem vzdáleně otce. Byly tady oba dva… U nás.
„ Vy jste nám dala, slečno Breathnachová…Omezte teď svůj pohyb prosím na minimum a podívejte se na mě…“
„ Asi těžko, když nic nevidím…“

Opáčila jsem neobvykle drze, úštěpačně. Až jsem se nakonec dotkla vlastních rtů, co jsem to vypustila vůbec z pusy a obrátila jsem poslušně hlavu za cizím hlasem.
Doktor prohlásil, že se mi nejspíše časem zrak postupně vrátí, jen mám být trpělivá a nikam nespěchat. Matka se znovu rozbrečela, jak nejspíše za tu dobu, co jsme v nemocnici mnohokrát a já se pokusila natáhnout ruku směrem k sestře, alespoň tedy doufám, že to bylo jejím směrem. Zůstala jsem nakonec tiše, po tvářích se mi kutálely slzy, ale víc jsem nebyla schopná udělat, protože o chvíli později jsem dostala další dávku léků od bolesti a brzy na to, jsem se opět vypla. Halle už ale nebyla na dosah… A Harriet byla pryč.

O tři dny později nás letecky přepravili do nemocnice v Severním Irsku, domů. Nebyla možnost rozloučit se se Shamem ani s nikým ze základny, ale vlastně k tomu nebyla ani chuť ani nic jiného. Nenáviděla jsem to tam, anebo jsem si to pro teď myslela. Nikdy se tam už nevrátím… Hučení motorů letadla. Nic to nevylepšilo, být od toho všeho dál.

Seděla jsem v kolečkovém křesle. Poprchávalo. Všechno kolem bylo rozmazané a kněze jsem slyšela jen nějak vzdáleně. Něco mluvil, ale neměl nejmenší ponětí, jaké to je… zemřít. Tupě jsem zírala do černého hrobu před sebou, otupělá prášky od bolesti a na utlumení. Něco problesklo, snad jako blesk z nebes, ale bylo to blízko. Fotograf, který tu neměl být. V tu chvíli jsem opět neviděla nic, ale pro tentokrát to nebyla temnota ale přehršle světla.
Titulek: Při výkonu služby zemřela členka královské rodiny. Ze slavného sesterského tria zůstaly trosky.

Crom Castle byl tichý, smutný. Kde kdysi žil smích tří malých děvčátek se ozývalo vrzání kolečkového křesla, když jsem se už náhodou někam rozhodla jít. Většinu času jsem ale trávila v lůžku a jen s donucením fyzioterapeutky, která se za mnou v pravidelných intervalech stavovala – stejně jako psycholožka- jsem vstávala a nutila se k tomu, abych nerezignovala úplně. Kolečkové křeslo se mi na dost dlouho stalo nejbližším společníkem, který však byl nahrazen berlemi a posléze hůlkou. Vrátila jsem se životem o padesát let nazpět, nejvíc technický byl telefon, který byl sto let za opicemi, starý tlačítkový, nic chytrého. Jen na to, abych si byla schopná domluvit schůzky s terapeuty.
Ploužila jsem se chodbou, mlčky, nečekaně jsem narazila na Hale. Byla až podivně vysmátá, zorničky očí trochu rozšířené. Semkla jsem rty k sobě, sklonila hlavu a proploužila jsem se kolem neobvykle veselejší sestry pryč. Nepotřebuje potkávat takovou trosku, jako jsem já… Po pár krocích, jsem se na ni otočila. Něco bylo jinak.
„ Ostříhala jsi se?“
Zeptala jsem se tiše. Víceméně jsem nemluvila, takže tohle se dalo považovat za úspěch. I terapeutka by mi zatleskala…

„Zatracenej krám…! To tady není nikdo, kdo by tu zatracenou věc byl schopnej opravit?“
Stála jsem v prodejně, všude kolem telefony.
„ P-promiňte. Technik je na dovolené… tam se to píše…“
Ukázala prodavačka na dveře za mnou. Zatla jsem vytočeně zuby.
„ Máte tady aspoň náhradní díly?“
Procedila jsem skrz zaťaté zuby, slečna vytáhla z podpultu krabici plnou takových starých bazmeků, jako jsem měla já. Vypadalo to jako odpadkový koš… Prohrabala jsem se tím vším a našla tam stejný telefon.
„ Co mu je?“
Zvedla jsem k ní oči a položila jsem tu věc na stůl.
„ Jenom se nezapíná… je v háji, k ničemu…“
Položila jsem bankovku na stůl, dostatečné hodnoty, abych si koupila nový telefon a strčila oba krámy do kapes.
„ Fajn, díky.“
Zapřela jsem se o hůlku a vydala sem se pryč. Kdybych tehdy dávala trochu větší pozor, možná bych si všimla, že v odrazu zrcadla se krčil mladík. Schovával se tam před mnou. Jejich technik. Od rodičů měl nakázáno hrát, že jsem pryč, aby mě znovu zkusili dovést k něčemu, co mě kdysi naplňovalo. Týž odpoledne jsem po dlouhých měsících znovu rozsvítila světlo v dílně a na svém pracovním stole, kde nebýt uklízečky, by byla obrovská vrstva prachu. Usadila jsem se na židli, stáhla jsem si k sobě lupu a rozbitý mikrofon jsem vyměnila. Plná soustředění, klidu a podivné špetky radosti, jako by se mi vrátila domů ztracená hračka…

Tep mi kles, jako by veškerý stres opadl, uklidnil se.

Hlavou mi probleskla jen krátká vzpomínka na generála, na to, jak jsme se rozhodly vrátit. Bylo v ní něco, co jsem nebyla schopná pochopit, byla jsem opravdu schopná někoho jen tak obětovat, abych se dostala k práci, na kterou jsem celý život studovala? Měla jsem strach, to jistě, ale byla jsem ochotná to zkusit, i když to znamenalo, že někoho možná zabijeme. Jen kvůli tomu, abych znovu viděla Shama a možná… jen možná dostala práci snů.

Eddie. Náš ztracený Eddie. Jeho vědomí bylo cenou, kterou za nás zaplatil, abychom mohly žít dál. Nezdařený pokus, kdy on umíral spolu s Harriet a s námi v naší vlastní vzpomínce. Ve vzpomínce, ze které nenašel cestu ven. I já měla co dělat, a to jsem věděla, co se stalo. Podvědomí strach to vše jen urychlil.

„ Neuronové spojení stabilní.“
Strojový hlas cizího Jeageru.
„ Ne… to nejde… nic nevidím…“
Zakašlala jsem, zamrkala, ale byla tma.
„ Jo a taky ti valí z nosu krev.“
Poznámka od sestry, na kterou jsem reagovala, tak, že jsem zvedla ruku k obličeji, na rtech jsem cítila horkou tekutinu s mírně železitou pachutí. Odpojení přišlo záhy. Nebyla jsem schopná pilotovat. Ne jen s jednou sestrou. Zatnula jsem zuby, hlavou se mi rozběhla bolest, ale naštěstí jsem sebou nesekla. Ovšem o té bolesti musela Halle vědět až moc dobře. I noha protestovala, ale tohle bylo trochu jiné.

Zaslechla jsem klapnutí dveří. Jedno z mnoha. Tiché kroky po schodech a zaklapnutí vchodových dveří. Když je v tomhle bytě hrobové ticho, slyšíte toho víc než je zdrávo. Halle se vytratila. Ne, že bych… ji kontrolovala nebo tak, ale možná … možná jen mohla říct, jdu se bavit, ahoj. Nebo aspoň to Ahoj. Místo toho se vytratila, zmizela, jako mnohokrát před tím. Sevřela jsem polštář, který jsem objímala a náhle jsem si přišla neuvěřitelně sama. Terapeutka mi na tento pocit doporučila, abych se pokusila vylézt ze základny mezi lidi, trochu víc se zapojit do okolního světa. Sestra není středobodem mého světa, mám to být já a mám se obklopit lidmi, věcmi, které mě budou příjemné. Jak jí vysvětlit, že do pokoje asi Jeager nenacpu…

Je pravda, že jsem ale poslechla. Alespoň trošku. Parkovala jsem motorku v řadě dalších, několik lidí okolo se kochalo výhledem na nejrůznější vymazlené stroje. Pohled to byl opravdu moc hezký. V Sydney se sjela celá hromada lidí na výstavu motorek. Bylo to trochu zvláštní tu být. Úplně sama, ale přitom tolik lidí z různých koutů, s jedním a tím samým zájmem. Proplouvala jsem kolem, prohlížela jsem si vystavené stroje, okukovala součástky a pokoušela jsem se přesvědčit k tomu, že moje motorka nic nového nepotřebuje. Nakonec jsem ale usoudila, že je to lež a přeci jen jsem se k novým součástkám uchýlila. Bylo mi ale fajn, i když jsem byla sama. A jakou radost měla terapeutka…

Seděla jsem v restauraci. Hezky upravená, kupodivu zlehka nalíčená, neumazaná od oleje, před sebou skleničku vína a čekala jsem. Seděla jsem naproti prázdnému místu, už víc než hodinu a půl, než jsem si nakonec rozhodla objednat večeři pro sebe. Mlčky jsem se najedla, dopila jsem si skleničku. Nepřišel. Bylo to trapné, sedět sama v restauraci. Domů jsem se vrátila před devátou, ale Halle tam stejně nebyla. Následovala tichá, trochu uplakaná, zklamaná sprcha, objala jsem v lůžku polštář a pokusila jsem se usnout…

Vůně masového koláče se linula kolem. Šla jsem po pozemku místní LDNky, takového malého blázince. Část místních pacientů byla zrovna venku.
„ H-harriet…“
Zaslechla jsem kousek od sebe. Ohlédla jsem se a trochu mě zamrazilo v zádech. Viděla jsem muže, vyzáblého, bledého, rozcuchaného.
„ Ahoj, Eddie… já jsem Hannach…“
Pousmála jsem se na něj. Podívala jsem se na jeho ošetřovatele, pozdravila jsem ho. Usmál se a podíval se na balíček, který jsem nesla.
„ To je dárek pro Eddiho. Můžete to pak rozdělit mezi pacienty a dát mu alespoň kousek. Vždycky tenhle koláč miloval.“
Kývl, vzal si balíček a zadíval se na Eddiho.
„ Vezmete si ho na procházku?“
Kývla jsem a ujala jsem se vozíčku. Tak známí to předmět, akorát že jsem na něm většinou sedávala já.
„ Eddie, až se vrátíš, dostaneš koláč.“
Slíbil mu ošetřovatel a nechal nás jít do parku.
„ Harriet…“
Eddie si přitiskl ruku na hruď, v místě srdce. Kousla jsem se do rtu a pohladila jsem ho po vlasech, než jsem znovu vozík roztlačila po cestičce mezi stromy
„ Moc mi chybí… Je mi to hrozně líto, Eddie…“

Tep mírně zrychlil, ale ani zdaleka ne tak, jako předtím.

Smála jsem se, naproti mně seděl muž, tak kolem třiceti, večeřeli jsme. Najednou pobledl.
„ Jsi v pořádku? Teče ti krev z nosu.“
Horká kapka velmi rychle dopadla na hranu talíře a rozprskla se po bílém ubruse a ubrousku, který jsem měla na klíně. Ostrá bolest v hlavě a najednou zatmění. Probrala jsem se až v nemocnici, ještě stále toho večera. Na nočním stolku ležela má kabelka, přes ní hozené psí známky.
„ Slečno Breathnachová, jsem rád, že jste vzhůru. Jsem doktor Morell. Váš stav je stabilizovaný, ale musíme udělat několik důležitých vyšetření a pokud možno při vašem vědomí. Bolí vás něco?“
„ Hlava. Hodně.“
Posvítil mi do očí, zamračil se.
„ Půjdeme na ty vyšetření.“
Pokusil se povzbudivě usmát, přivolal si malou výpomoc s mým lůžkem, přece mě nebude tahat a pak začal kolotoč.
„ Možná by bylo dobré kontaktovat doktorku Millerovou, je to vojenská doktorka, která mě má v péči…“
Doktor mi to odkýval, houkl na sestru a ta už se starala dál. Ten, co semnou byl na večeři už se nikdy neozval…

Stresové hodnoty vzrostly.

„ Tak jaká byla noc?“
Nejsem si plně jistá, jestli měla opravdu zájem to vědět, ale na rtech se mi usadil úsměv. Ten večer byl ze začátku moc hezký, ale pak se to všechno zvrhlo a já skončila v nemocnici.
„ Ehm… až na … drobné komplikace jsem to zvládla.“
Usmála jsem se na ní. Natáhla jsem se po jednom z toustů, který tam měla, ale vyklouzl mi a spadl dolů. Celý se rozpleskl, namazanou stranou dolů.
„ Aaaa… promiň…“
Povzdechla jsem si, ale pak jsem se začala smát. Sebrala jsem ubrousek, ten toust ze země a celé jsem to pořádně otřela.
„ Ještě, že dneska přijde Sofie…“
Uchechtla jsem se. Na chvíli jsem se sestře zadívala do očí, nadechla jsem se, jako bych chtěla něco říct, ale zůstala jsem tiše. Nakonec jsem se jen mírně pousmála a vzala jsem si jiný toust, který jsem už nemínila pustit z ruky. Pohled mi doputoval k oknu, odkud bylo vidět na hangár, kde byl Shamrock. Opuštěný.

Seděla jsem nejistě na křesílku v ordinaci doktorky Millerové.
„ Nechala jsem si poslat všechny výsledky vyšetření, které jste podstoupila v nemocnici. Ta prognóza je… opravdu špatná.“
Dívala se na mě a já si žmoulala v rukách okraj košile.
„ Tak kolik?“
„ Bez operace? Dva, možná tři roky celkem normálního života s bolestí halvy. Pak už to bude jenom horší. A nebo to taky může skončit tak, že to praskne dříve a už s tím nepůjde nic dělat…“
Zvedla jsem k ní oči.
„ A ta operace?“
„ Třicet procent, že se to podaří zcela bez následků. Čtyřicet pět s různými omezeními… šance na úmrtí….“
Dívala se mi do očí.
„ Padesát pět procent.“
Odpověděla jsem za ní.. Zachvěla jsem se.
„ Sestra by to měla vědět… A generála o tom musím informovat.“
Pokývala jsem hlavou, na znamení, že to chápu.
„ Halle ani slovo.“

„ Halle? Halle? Máš plán na naší dovolenou? Já jo! Poletíme do Peru, co ty na to?“
Smála jsem se na ní, dvě letenky jsem měla schované za zády. Dívala se na mě. Povzdechla si.
„ Já už mám nějaké plány… promiň…“
Omluvila se. Přestala jsem se smát a kývla jsem.
„ Jo… no vidíš, tak to nevadí, podíváme se tam spolu jindy…“
Bolelo to, ale … je pravda, že o tom jsem jí měla říct asi dřív, abych si ji zamluvila, ale … Usmála jsem se znovu, vycouvala jsem z pokoje.
„ No nic.. ještě mám nějakou práci v dílně… uvidíme se…“
Chtěla jsem říct večer, ale už ani v to jsem tak nějak … Nedoufala.

„ Letět někam sama, týden před operací a ještě do místa, kde je tak neuvěřitelně špatné zdravotnictví, že bych raději prošel léčbou v pralese… to nepřichází v úvahu.“
Generál stál ve své pracovně, já naproti němu seděla v křesle.
„ Mám dva lístky. Halle ale má jiné plány… nechcete letět vy? Může to být moje poslední dovolená… prosím… “
Zadívala jsem se na něj, obočí pozvednuté až k nebesům. Musela jsem se nad tím pohledem trochu ušklíbnout.
„ Co kdybych s vámi poslal dozor?“
Zamračila jsem se, ale poslouchala jsem dál.
„ Co třeba… Alastor Kelly? Odvolám mu jeho pracovní povinnosti, dostane to zaplacené, jako práci v zahraničí a dohlédne na to, aby všechno proběhlo v pořádku.“
Trochu jsem zrudla.
„ No… to by asi šlo…“

Dovolená byla fajn. Je teda pravda, že Al se nijak zvlášť netvářil na hejna komárů, ale vypadalo to, že se mu tam líbí. Nevím jestli bych si to užila víc s Halle, ale s Alem byla legrace. Bylo to dost jiné, než jakákoliv dovolená, kterou jsem kdy zažila. V Limě jsme si dvakrát vyrazili na místní zábavu a absolvovali jsme tři dny v pralese. Jednou bych se sem chtěla vrátit na delší dobu, než jen na týden, to rozhodně nestačí…

Pípání přístrojů. Pach dezinfekce a přetáčení listů nějaké knížky.
„Hvězdy za ním vycházely na bledé obloze mřížované černí, když hobit prolezl začarovanými dveřmi a kradl se do nitra Hory…“
Al předčítal. Celkem potichu, nerušeně. Pootevřela jsem oči, měla jsem to všechno trochu rozmazané, ale viděla jsem. Hlava se mi točila, žaludek jsem měla trochu jak na houpačce.
„A-Ale…“
Zachrčela jsem. Asi to není moc dlouho, co mi vytahali hadičky. V nose jsem cítila jen brýlky na přívod kyslíku…
„ No to je dost…“
Měl tak hezký úsměv.
Operace se povedla, doktor byl s mým stavem spokojený, prý si tam pár dní poležím na pozorování a pak bych měla být aspoň týden ještě někde v dosahu. Pokud vyjdou všechny testy dobře, jediné co bude moje potíže připomínat, budou nejspíše brýle, které jsem stejně teď nosila dost často a jizva ve vlasech, na kterou stejně nikdo nepřijde, pokud mu ji přímo neukážu. Odvedli dobrou práci a navíc jsem ten kousek holého místa mohla schovat v ostatních vlasech, při troše snahy…

Kdyby Al neměl tuhle cestu nařízenou generálem, řekla bych, že ten poslední večer bylo opravdu pěkné rande. Konečně po tak strašně dlouhé době. Večeře v luxusním podniku, vycházka nočním městem. V hotelovém apartmá jsme si dali poslední skleničku tady a pak se každý rozešel do vlastního pokoje. Brzy ráno nás čekal hodně dlouhý let do Sydney.

Ačkoliv se Halle nadále téměř každou noc vypařila, něco ve mně se s tím jaksi smířilo. Došlo mi, že na ní nemám nárok, i když mi kdy byla ze všeho nejblíže, z toho co mi zůstalo. Na popud toho, se brzy v mém lůžku objevila placatá tlamička Rickyho.

Tep se mi uklidnil. Kupodivu… jsem byla klidnější než, když to všechno začalo.

Několik dalších setkání s Alastorem. Je pravda, že hlavně v poznávací rovině, zatím jsme se nedostali až zase tak daleko. Ale tentokrát už to opravdu nebylo o tom, že by na mě dával pozor.

Dnešní ráno, kdy mi moji podřízení ukazovali novou základní desku, její zapnutí a následné vyhoření… Mladá holka na podpatcích, která si řekla, že naše práce asi není tak důležitá a ani nezaklepala, asi si neuvědomila, že tady pracujeme s dost drahými součástkami a stačí blbě sáhnout a něco nám vyhoří nebo bouchne.
Generál a ne zrovna příjemné setkání s Thomasem. Překvapení, že ho přivedl zrovna Al a ještě ke všemu ho přivedl k tomu, abychom znovu zkusili drift. Dostal to rozkazem a myslím, že se mu to až tak nezamlouvalo, ale… všichni víme, jaká je situace. Náhlí vztek a naštvání z toho, že si s námi poněkud nehezky hráli. Ohromné množství vyšetření a uvědomění si toho, že opět přijdeme o soukromí. A pozveme tam někoho zcela cizího… Uvědomění si toho, že jsem sestře zatajila dost podstatné věci, které jsem sice už hodila za hlavu… ale měla to vědět…
Teď už je pozdě cokoliv z toho říct… všechno se to dozví… Promiň mi to, Halle...
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.090929985046387 sekund

na začátek stránky