Andor.cz - Dračí doupě online

„Možná, ale účel světí prostředky, prý,“ odpovím s drobným úšklebkem stařeně. Líbí se mi. I když je stará a umírá. Je to krátký hovor s ní, který mi pomohl. „Vrátíme se,“ přislíbím jí namísto rozloučení a bez dalšího se společně s Kieranem vydáme rychlým krokem pryč z… Jak tomu ta žena říkala? Dům léčení? Ne, tohle je dům smrti, všichni tady umírají.

Jakmile se ocitneme venku, tak vděčně vtáhnu do plic čerstvý vzduch. Z toho odéru nemytých těl jsem měla stažený žaludek. Páchlo to tam podobně jako v kobkách a rozhodně to není něco, na co by se lehce zvykalo. Kieran se nakonec přeci jen přikloní k mému názoru – pro tohle nepotřebujeme kavalerii Spárů za zády. Ne, tohle je práce jen pro pár lidí, kteří ví, co mají dělat. „Tak slávu, jo?“ pobaveně se ušklíbnu. „Jo, brzo to bude mít za sebou. Škoda. Ale jestli něčemu věřím, tak že se ta ženská vzdorovat i samotný smrti, aby si mohla splnit svůj sen,“ potřesu hlavou.

To už se ovšem svižným krokem vmísíme do davu lidí v křivolakých ulicích města. Ztratit se tu je nečekaně lehké. Tím, že jsou brány zavřené a nikoho nepouští z města ven, tak je zde doslova a do písmene přeplněno. Všude, kam se podívám jsou lidé, vozy, provizorní příbytky. Odevšad se ozývá kejhání hus či kvokání slepic zavřených v dřevěných klecích, sem tam se mezi lidmi proplete se štěkotem pes či výskající děcka, na které ještě nepadla tíživá atmosféra Gloucasteru. Nicméně navzdory všemu… Nevládne tu chaos, naopak vše působí tak zvláštně… Pokojně. Dokonce cestou nenarazíme na žádného zlodějíčka nebo nejsme svědky nějakého konfliktu. Prostě nic.

Tam, kam míříme ovšem nejsou žádní lidé. Neobyvatelné trosky města připomínají bitvu, která se zde musela odehrát a zcela jistě byla stejně ničivá jako boj, který jsme svedli my s Bílou. Jaké dary asi dostali Longin s Aurorou? Stejně je to zvláštní představa. Že ze všech lidí na světě… Jsme to my… S ostrým výdechem potřesu hlavou. Musím se soustředit.

„Copak najít sesuv… To bude lehké. Já mám spíš vítr z těch Popravčích,“ poznamenám. Kieranovu pomoc při seskakování ze sutin neodmítnu, namísto díků se krátce pousměji. Ten vděčný úsměv z mých rtů ovšem rychle zmizí, jak procházíme přes zbytky pobořených domů a ulic. Gloucaster je skutečně zvláštní město. Jsme tu sami. Úplně sami… Dokonce to vypadá, že od boje s bohem tu nikdo nebyl – dokonce ani nikdo, kdo by si chtěl přilepšit cizím majetkem. Ostatně cestou zahlédnu pár věcí, které zajisté mají nějakou cenu. Nemluvě o zásobách. Jediné, co tu chybí je…

… zůstanu zaraženě stát na místě, když se přede mnou bez varování otevře pohled na ten hrůzný výjev. Strnule zírám na lidská těla propletená údy do sebe, navršená jako nějaký odpad na sebe. Je jich… Tolik. I kdybych je chtěla spočítat, nedokázala bych to. Mladí, staří, ženy, muži, děti… Všichni. Popálení, polámaní a také… Jako by tu ani nebyli všichni stejně dlouho. Ztěžka polknu. Nevím, co je horší. Zda ten puch rozkladu a spáleniny, který se drží kolem nebo pohled do mléčně zakalených očí některých mrtvých. Jiní oči už ani nemají, v zapadlých očnicích není už nic…

„Stovky,“ hlesnu ochraptěle v odpověď na Kieranovu otázku, když se konečně proberu z toho šoku. „Hovno prokletý,“ vypadne ze mne nečekaně rázně. Nemodlím se. Nehořekuji. To, co cítím není dokonce ani strach. Nebojím se mrtvých, ale těch, kteří pořád ještě žijí. Tihle nebožáci tu už jen kazí vzduch. Je to smutný, je to hrozný… Ale já viděla i zažila, čeho jsou schopni ti, co žijí. „Tady se děje něco jinýho. Kdyby to bylo jen o tomhle…“ potřesu hlavou a povytáhnu si šátek, abych si ho převázala přes nos a ústa. Vůbec se mi nechce pokračovat dál, ale nemáme na výběr.

„Tak pojď. Tady modlitby nepomůžou, kdyby ano, tak tu lidi neumírají,“ zamumlám. „Brook říkala, že ten sesuv odkryl část kněžských kobek pod Halou… Takže bychom měli začít hledat v místech, která jsou Hale Soudců nejblíže,“ soustředím se raději na to důležité. Praktické. Na cokoliv, co nejsou mrtvoly ležící v kupkách kolem. „Rozdělovat se ale raději nebudeme. Nemám tady z toho dobrý pocit,“ zamračím se.

S tím se přiměji pokračovat sutinami, při čemž se snažím obloukem vyhýbat mrtvolám navršeným přes sebe. Těžko říci, jak velkou oblast budeme muset nakonec prohledat, ale někde začít musíme. Navzdory tomu, že to zde působí pustě a doslova a do písmene mrtvě, tak se tím snažím nenechat ukolébat ani rozptýlit a zůstávám ostražitá. Zároveň pospíchám. A rozhodně ne z důvodu, že by mne tlačil čas, prostě… Prostě chci odsud jen co nejdříve vypadnout. Vyvolení, nevyvolení, všudypřítomná smrt visící ve vzduchu mi nedělá zrovna dobře.

Přednesu svůj požadavek a pozoruji dvojici mužů přede mnou. Jen co je ten mladý z dohledu, starý muž se na mě otočí a poznání, které prozáří jeho oči je více než jasné.

„Hmmh, je vidět, že máte zkušenosti.“ Zamručím a skoro neznatelně přikývnu, když pozná, ke komu patřím, aniž bych měla na zbroji viditelně umístěné insignie. Nemá smysl zapírat. Zvlášť pokud je to někdo, kdo by mohl pomoci Eldwinovi. I kdyby jen úlevou od bolesti.  

„Cože? Vedení města zabavilo léky?“ Přeci jen mě jeho slova překvapí.  Viditelně se tu snaží vše držet možná až příliš pevně v rukách. Léky na příděl… To znamená, že moc dobře vědí, jaký je tu stav. I tak se zachmuřím především z toho, když potvrdí, že na nemoc není žádný lék. Alespoň ten muž o něm neví.

„Umírají… Mizí… Řekla bych, že to celé je dost zvláštní, ale vypadá to, že žijeme ve zvláštních časech, ať už si to chceme přiznat nebo ne.“ Povzdechnu si než muž pokračuje. „Říkáte, že odcházejí? Nikdo je neodtáhne? Jste si tím jistý?“ Zamračím se a jen nevěřícně potřesu hlavou. Ti nemocní nevypadají ve stavu, aby kamkoliv chodili, přesto… Ne, nemám pocit, že by mi ten muž lhal. Ostatně, kdyby chtěl, rozhodně vymyslí něco více uvěřitelnějšího.

„A nahoře nákaza je? Nedává přeci smysl, aby se držela jen tady… Nevšimla jsem si, že by tu byly nějaké zátarasy. Omezení pohybu obyvatelstva?“ Zeptám se ještě, ale to už ze dveří vyjde mladík s lékem, pro který před pár okamžiky odešel.

„Hmm, dobře. Děkuji.“ Přikývnu pak zamyšleně, když mi podá lék společně s instrukcemi, jak jej dávkovat a jak se o Eldwina postarat. Ovšem… Ne, nic z toho nevede k vyléčení. Jen k prodloužení utrpení. Lepší umřít na bojišti než pak na snět z utržené rány. V tomhle jsem měla vždy jasno. Ale rozhodně ještě nejsem tak daleko, abych byla schopná příteli ukončit jen tak jeho trápení. Ne… Ne, dokud nevyzkoušíme, co se dá. Chvíli tisknu rty k sobě s pohledem upřeným na balíček v mé dlani, když v tom mě ze zahloubání vytrhnou slova starého muže.

„Acton Risley?“ Zaostřím na starce a tiše mlasknu, když přede mě předestře přeci jen jistou naději, ačkoliv jen malou jiskřičku. S radikály jsem se zrovna nikdy příliš nepřátelila. Koneckonců my stáli na straně zákona, který je k těm kůlům poutal. Avšak… Svět se skutečně mění a někdy je třeba pravidla trochu ohnout.

„Asi se nebudu ptát, na co by člověk jako on potřeboval pomoc Spárů?“ Povytáhnu obočí, zatímco bezpečně uschovám balíček s lékem. „Ale i tak… Děkuji.“ Skloním krátce hlavu a přelétnu pohledem dvojici léčitelů, než se každý vydáme po svých povinnostech. Otázkou je čí nakonec budou krvavější?

Na nic totiž nečekám. Ostatně ten stařec mi ukázal na dům, který je prakticky na dohled, podobně jako ten kostel, před kterým ještě tento den proběhl krvavý lynč. Eldwinovi lék zanesu až poté, co prověřím tuhle možnost. Rozhodnu se hned na místě a vykročím bez dalšího zaváhání k malému domku, který se krčí ve stínu kostelních věží se zvonicemi.

Potlačím všemožné myšlenky, které se opět snaží předstihnout běh událostí a vyfabulovat si spoustu variant toho, jak tohle celé může skončit. Ne, tohle uvažování je zbytečné. A tak…

*Ťuk, ťuk, ťuk*

Zaklepu energicky na dveře domku a po chvíli klepání opět zopakuji.

*Ťuk, ťuk, ťuk!*

 Ne netrpělivě jen… Nemám tolik času, kolik bych ráda.

Léky pro potřebné

„Vždycky jsem z těch cest nesvůj.“ Protáhne se Graham na kozlíku a dívá se po ulici vedoucí k náměstí. „Nechápu, že nás nepřepadnou. Ty zoufalé pohledy a všechno.“

„Nemají důvod. Vezeme jim léky.“ Švihne opratěmi jeho společník a oči nespouští z cesty.

„Něco takového by je před několika měsíci určitě nezastavilo.“

„Jenže svět se mění. Lidi vidí že Jediný na nás shlíží. Viděli moc jeho vyvolených a chápou že tohle město je svaté.“

„Jo a taky nám jde v patách jednotka Popravčích.“

„Jo a taky ta jednotka Popravčích.“ Dodá druhý a popožene koně dolů ulicí.

― Ω ―

Muži tě pozorují. Mladý mnohem víc vyděšeně než ten starý. Jeho chladný pohled se střetne s tvým a oba mají něco společného. Pohledy, co už viděli až moc smrti. Vyslechne tě tiše a pak si povzdechne.

„Slyšel jsi. Má nemocného. Jdi pro léky.“ Odmávne mladíka rukou a ten zamíří do budovy. Pak se podívá na tebe. „Spáry. Poznal bych vás kdekoliv. Sloužil jsem u armády, dlouho a rukama mi prošly desítky, možná stovky vojáků. Jenže vy jste byli vždy něco extra.“

Ušklíbne se a staré prsty plné mozolů zamíří k váčku u pasu odkud vytáhne další dávku tabáků který zručně zabalí. Škrtne sirkou a plamínek zapálí papír a kuřivo.

„Není potřeba platit. Peníze ztratily moc co vedení města zabavilo léky. Dává nám je na příděl. Rozváží je po nocím mezi domy nemocných. Pro potřebné jsou zdarma. Jinak vás ale musím zklamat. Není lék. Lidi umírají nebo… jak jste odposlechla mizí. Umíme jen tišit to nejhorší. Dopřát jim poklidnější odchod a modlit se v Jediného, aby to celé přešlo.“ Odmlčí se jako by se zamyslel, kolik ti toho může nebo chce říct. Pak si povzdychne, protože mu dojde, že před Spáry stejně nic neutají, pokud bys doopravdy chtěla zná pravdu. „Nejdřív mrtví prostě umírali. Jejich těla jsme pálili. Jenže pak začali mizet. Děje se to přes noc, když všichni spí. Pokud je měl někdo hlídat stejně usnul. Ráno jsou postele prostě prázdné. Nikdo neví, kam odcházejí ani co se s nimi děje. Jdou po svých, podle stop, co se několikrát podařilo najít. Nemáme, ale lidi, aby je někdo hledal. Složky města taky nepomůžou. Jejich práce je tam nahoře.“

Ruka ukáže na vrchní části města, kde stojí Hala Soudců a domy bohatších obyvatel i kněžích. Majestátní věže zdobené symboly Jediného se tyčí nad celým městem a je jasné co se děje. Není to poprvé ani naposledy. Pořádkové síly se prostě starají o to, aby se nemoc nedostala k těm důležitým. Ať si celé město vychcípá, pokud se k nemoc nedostane ke šlechtě a církvi. Vlastně to že vůbec vozí léky sem dolů je až nečekaně vstřícné gesto. To už vyjde mladík s balíčkem zabaleným v papíru a podává ti ho.

„Ráno a večer mu rozmíchejte lék co tam je. Pomůže mu to přečkat většinu noci i dne v poklidu. Větší dávka by ho ale zabila. Nejhorší budou pozdní odpoledne a brzká rána. Pokud byste si nevěděli rady jakýkoliv dům nemocných je vám otevřený. Není žádná hanba předat nemocného do naší péče. Časem začnou rány hnisat a je potřeba je čistit a obvazovat. Bude stačit jakákoliv látka kterou převaříte.“ Vysvětluje ti doktor, jak bude o Eldwyna třeba pečovat.

„Ještě jedna věc.“ Dodá nakonec potom co tě ještě jednou sjede pohledem. „Vím, čeho jste schopní. Je tu jeden muž. Acton Risley, učenec, který málem skončil několikrát na kůlu. Jeho názory jsou radikální ale v počátcích nemoci zvládl nastavit správnou medikaci a od té doby pracuje na odhalení kořenů nemoci. Myslím, že by pomoc někoho jako jste vy ocenil. Najdete ho v domu vedle kostela na náměstí.“ Ukáže na malý dům téměř vedle kostela, kde visí ostatky mrtvého boha.

„Pokud mě omluvíte, mám práci, nemocní nepočkají.“ Otočí se a vydá se zpět k budově. Mladý doktor se ti ukloní a rychle spěchá za ním.

― Ω ―

Víte zase vy, že toho nemám moc co ztratit. Hádám, ale že moc lidem, kteří přijdou do domu léčení nebude po chuti okrádat umírající, prý to nenosí štěstí.“ Ušklíbne se stará žena na rozloučenou, když ti podá klíč. „Přesto ale hodně štěstí. Budu tu čekat.“

„Ne.“ Zakroutí Kieran hlavou, když projdete ven na ulici, kde se zhluboka nadechne jako by neměl čistý vzduch v plicích celé dny. „Měla jsi pravdu. Z toho, co povídala je tohle práce pro nás. Ještě by nás zpomalovali nebo hůř, vzali nám všechnu slávu. Nemluvě o tom, že jen Jediný ví, kolik máme času abychom splnili svou část slibu. Nevypadala vůbec dobře.“

S tím vyrazíte městem. Rozbořené hradby jsou lehce viditelné a vede k nim spleť ulic. Všechny vypadají vlastně totožně. Lidi nikam nespěchají nebo posedávají přímo na ulici. Mísí se tu snad všechny kultury z dalekého okolí. Pestrobarevná směs má ale společné hlavně jedno. Únavu a strach. Ani jedno nedokáže zahnat ani představa ochrany kterou Gloucaster slibuje i když v jeho ulicích řádí zákeřná nemoc. Další, co je vidět že je město už doopravdy přeplněné. Uzavření bran brání k odjezdu všem. I ti, co nejsou uznaní občané města musí někde zůstat. Jediný rozdíl je v tom že ti, co se rozhodli podepsat mají právo na střechu nad hlavou. Přesto je všude vidět spousty provizorních příbytků anebo lidi spí jen tak bez ničeho tam kde to jde. Přesto se ale nezdá že by tu bujel zločin. Což je na tom celém možná to nejdivnější.

Když dojdete k části města, kde se odehrála bitva s bohem všechno se změní. Kieran vydechne a rozhlíží se po planině před vámi. Domy jsou pobořené stejně jako hradby. Ohořelé zdi, nejsou ničím zvláštním. Harthurst by bezpochyby vypadal podobně, možná ještě hůř. Jenže vaše bitva se odehrála před jeho branami, přesto část města stejně lehla popelem. Ze spouště se nedá odhadnout jakou mocí Jediný vaše bývalé společníky obdařil, ale rozhodně stačila na rozpoutání takové destrukce. Ostatně jinak by boha nikdy neporazili.

„Teď ta těžší část.“ Promluví Kieran když se rozhlíží kolem. „Najít sesuv o kterém mluvila.“

Seskočí z trosek, které zbyly z jednoho domu a nabídne ti pomoc se dostat dolů. Na první dobrou nic nenasvědčuje tomu, že by tu někdo byl. Nikdo tu nebere cennosti ani nehledá své ztracené příbuzné. Pravděpodobně to ani nikdy nedělal. Všechno zůstává na místě. Je jedno zda ve zbytku stánku leží šperky nebo shnilé jídlo. Všechno je netknuté. Jediné, co nevidíte jsou těla. I to se ale brzy objasní.

„U koulí Jediného.“ Vykřikne Kieran když zahne do trosek aby je prozkoumal. Najednou vidíš, co ho zarazilo. Leží tam, jeden přes druhého. Někdo musel mrtvé shromažďovat na kupách a ty pálil. Brzy po okolí narazíte na několik takových míst. Ohořelá těla, vyšší desítky mrtvých a je jasné že ne všichni z nich jsou stejně stará.

„Kolik jich tu může být?“ Dívá se tvůj společník na jednu z hromad. „Musí je sem tahat celé týdny. Už chápu, proč tu nikdo není. Tohle je pohřebiště. Otevřené a bez posledních pomazání. Mrtví musí být neklidní. Co když právě tohle způsobilo tu zatracenou nemoc. Co když je celý posraný Gloucaster prokletý.“ Sjede si prsty ke znaku Jediného, který mu visí kolem krku a s tichou modlitbou na rtech ho na pár vteřin sevře.

― Ω ―

„Jasně, tak to asi bude snazší.“ Hekne tvůj bratr a vytočí se do kuchyně, aby pacienta položili na stůl.

Oswynn rychle sklidí ze stolu, aby bylo raněného kam položit. Zbytky rodinné snídaně jsou tak rychle pryč a místo se mění na provizorní ošetřovnu. Ralph se klidí taky. Stoupne si před svého psa a ten udělá první pohyb za celou dobu. Zdá se, že se přesune tak aby líp viděl na to, co se děje.

„Já ale chci…“ začne dívka, když ti přinese oč jsi žádala a pak se zarazí. Z tvého pohledu ti dojde že tentokrát se smlouvat nebude. Sklopí oči a přikývne. „Jasně, půjdeme. Ralphe.“

Kluk má sice oči na vrch hlavy, ale taky zná své místo. Děcka v Gloucasteru za poslední dobu rychle dospívala, možná až moc rychle. Jediný, komu se očividně nechce je pes. Ralph ho chytne s naží se ho odtáhnout. Ten na něj zavrčí a naprázdno sklapne zuby. Kluka to ale neodradí. Jen se omluvně usměje. Nakonec psisko dostastanou ze světnice a ty máš konečně klid na práci. Jediný, kdo čeká kolem, kdybys něco potřebovala je Willfred s Thanem. Oba ale vědí že vyrušovat nemají.

Ruce raněného se po chvíli snahy rozevřou a můžeš z nich vyndat podivné zlatavé střepy. Na dotyk pořád příjemné hřejí. Jeden za druhým je vložíš do misky a vrátíš se k pacientovi. Dáš se do ošetřování rány a Thane se vydá po schodech uklidit vrchní pokoj, aby ho bylo kam uložit. Balík složeného ložního prádla leží za dveřmi. Mnoho žen se dobrovolně přihlásilo že budou odebírat prádlo z domů pro nemocné a prát ho. Každé ráno ho pak roznesou zase zpět.

Rozepneš mu košili a vidíš že zranění na ruce není jediné. V jeho hrudi je rána. Možná od čepele. Když se tvé prsty přiblíží k mužově zranění všimneš na denním světle, jak zvláštní je. Na první pohled vypadá normálně. Je kolem něj zaschlá krev ale přesto je jiné. Kůže kolem je ztvrdlá a popraskaná. Vypadá to jako by byl uvnitř dutý. Jen tam někde pulzuje malé zlaté světýlko. Díváš se na něj a máš pocit, že slyšíš vzdálený hlas.

„Je čas děti moje.“ Ozývá se z dálky. Dojde ti, že jsi během mrknutí jinde. Kolem tebe je zlatá hala s bílými sloupy. Táhne se do všech stran a nevidíš nikde její konec. Kolem stojí několik totožných mužů. Vypadají jako tvůj pacient. Většina z nich sleduje jedinou postavu, která se k nim sklání. Ostatní stojí jako sochy. Zlatý plášť a pohled který v sobě nese nekonečnou moudrost. Nemůže to být nikdo jiný než Jediný. Dojde ti ve chvíli, kdy se obrovská ruka přenese k jednomu z těch, co vypadají bez života. Malý zlatý úlomek se vznese z dlaně a vletí přímo do hrudi nehnutě stojícího muže. Ten zamrká a rozhlédne se kolem sebe.

„Konec se blíží a já potřebuji abyste přivedli ty kteří mají přežít. Vydejte se do světa. Jste mou součástí a já vaší. Díky tomu budete vědět kam jít a co dělat.“ S těmi slovy mu vylétají z dlaně další úlomky a oživují další rudovlasé muže. „Cesta před vámi není snadná. Musíte najít…“

„To by stačilo.“ Ucítíš na svém zápěstí pevné sevření. Muž je zase při vědomí a jeho dotek tě vytrhl z vize. „Děkuji ti za záchranu, ale některé věci jsou jen mé a nemohu ti dovolit do nich vstupovat.“

Averelova ruka na rameni mě přeci jen zadrží, abych hned nevyrazila do ulic města ve snaze najít pro Eldwina pomoc. Ohlédnu se po něm a mlčky čekám, co přesně mi chce říct. Vím, že by mě jen tak kvůli ničemu nezdržoval. Ne on mě.

„Hmmh..." Zamručím, když začne rychle osvětlovat, proč mě zastavil. Eldwin neumírá? Averel by to cítil? To je... zvláštní. Na druhou stranu po tom, čeho jsme byli svědky toho dne u Harthurstu, se divím už máločemu. Změnilo nás to všechny. Stačí si vzpomenout, čeho byl Averel zosobněním a dojde mi, že na jeho slovech něco musí být. Je to zvláštní, ale... neptám se na další detaily. Ne teď. Ne tady. Sám nevypadá, že by to chtěl jakkoliv rozebírat a tak jen pohnu hlavou v tom všemi známém gestu souhlasu. „Dobře. A... díky." Zakončím to jen pár slovy, než vykročím do města, kam jsem již měla před tím namířeno.

Sice Eldwin možná neumírá, ale nic to nemění na tom, že mu potřebuji sehnat pomoc. Nechci čekat na moment, až Averel změní svůj názor, pak už by mohlo být pozdě.

Procházím mezi lidmi a hledám, ptám se, a především se rozhlížím po známých místech, která vždy vznikají v podobně sužovaných městech, pokud se město nedostane už do takové fáze rezignace, že nemocní zůstávají nakonec jen v domech, kterým někdo zatluče okna i dveře a jejich obyvatele nechá napospas osudu.

Tady to naštěstí ještě tak bezútěšné není. Nikde jsem známky takového chování neviděla a stejně tak ani žádné pokusy o pálení mrtvol na hranicích. Tedy kromě Haly soudců, kde k tomu došlo ale za zcela jiných okolností.

A tak hledám... Hledám... A nakonec nacházím.

Zastavím se uprostřed kroků, když zahlédnu ten slibný výjev. Muži v kněžských rouchách, žena s obvazy, dým, který má pomáhat v ochraně proti nemoci a nebo prostě jen na nervy? Tohle už jsem viděla v různých alteracích dost krát na to, abych věděla, že jsem u cíle.

Bez dalšího zaváhání vykročím k domu, za jehož okny už vidím obrysy postelí a nemocných, jejichž kůže je potažená stejnou sítí černých žil jako ta Eldwinova.

Zaslechnu dokonce i útržek rozhovoru dvojice mužů, kteří vypadají, že už si svou porci práce dávno odpracovali, a přitom ještě nejsou ani zdaleka na konci.

To, že nejsou místa, mě nakonec nepřekvapuje. Vypadá to na skutečnou epidemii, která nepostupuje natolik rychle, aby nemocné dostatečně rychle zabíjela, aby uvolnili místo dalším takovým a zároveň na ni však není lék, a tak prostě nemocní jen... dožívají? Zkouší jim pomoci? Nejspíše, ale nevypadá to na velký úspěch. A do toho se jim ztrácejí nemocní? To už je podivné i pro mě, která toho za život dost viděla. Mohl někdo odtahovat ještě žijící těla pro vlastní zvrácené experimenty? Nebylo by to poprvé. Ale i tak se mi na tom něco nezdá. Ty počty...

„Buďte zdrávi, potřebuji vaši pomoc." Promluvím na muže, u kterých zastavím a sjedu je poněkud ostrým pohledem. „Potřebuji informace a především nějaký lék proti nemoci, která, jak vidím, sužuje obyvatele Gloucasteru. Odpovězte mi narovinu, je už na to nějaký lék, nebo nikdo zatím neví, jak to efektivně zastavit? Nebo alespoň zpomalit?" Zaostří na ně mé šedé oči, ačkoliv odpověď víceméně očekávám negativní. Ti dva unavení ošetřovatelé rozhodně nevypadají, že by měli lék.

„Pokud ne, potřebuji něco na bolest. Něco efektivního. Zaplatit samozřejmě můžu." Natáhnu ruku v černé rukavici, na které se zaleskne pár mincí s císařskou orlicí. Není to horentní suma, ale měla by odhadem více než bohatě stačit. Raději zaplatím než, abych vytahovala na světlo, ke komu patřím.

„Máte už nějaké... Hmm, metody, jak to celé zpomalit?" Sklouzne mi pohled k jejich rukám, které vypadají, že se spíše daly na řezničinu než lékařské řemeslo. Ne, nehodlám Eldwina nechat podstoupit cokoliv z toho, co tu praktikují, pokud by to k ničemu nakonec nemělo být.

„Navíc. Nemohla jsem přeslechnout váš rozhovor." Nadechnu se k dalším slovům, kde chybí ta jindy typická omluva. „Mluvili jste o ztrácejících se nemocných? Jak dlouho se to děje? Neodtahují je jen... Nějací příživníci? Mrchožrouti, kteří se přiživují na příležitosti? Koneckonců lidský materiál by vždy ceněn. Nebo máte jiné teorie?" Povytáhnu obočí, přičemž narážím především na lidské mrchožrouty. Lidé, kteří měli využití pro jiné takové. At už k experimentům nebo jako pohanské oběti jejich božstvům. Ráda bych řekla, že jsem v životě o takových pouze slyšela, ale... ne.

„Každopádně cokoliv máte účinného na bolest a jako úlevu pro nemocné, to si vezmu. Stačí mi něco pro jednoho člověka na pár dní. Možná tak týden." Zakončím to celé. To je hlavní důvod, proč jsem zde. Pokud se mi ale nepodaří zjistit nic o léku tak... Nezbývá doufat v milost Jediného. Avšak stačí se mi podívat skrz okna ošetřovny a nadechnout se puchu zkaženého masa, abych své naděje zase rychle krotila. Ne všem hrozbám se dalo vyhnout. Ne všechny nemoci se daly přežít. A mně jako v jiných podobných situacích nezbývá nic jiného než víra, že to dobře dopadne.

Namísto slov jen krátce kývnu hlavou. Už nahlas ovšem nedodám, že někdy je zbytečné hrát si na hrdinu. Že bychom se měli naučit, kdy je ten správný čas couvnout… Ovšem dále to Kieranovi nerozmlouvám. Pokud věří tomu, že to tady chvíli zvládne, tak věřím i já jemu. Přesto se neubráním krátkému leč starostlivému pohledu jeho směrem… Než se přinutím soustředit na tu bídu kolem nás. Opravdu to tady nepříjemně páchne nemocí a nemytými těly. Nicméně přinutím se nekrčit nos ani se nešklebit. Není to zdaleka poprvé, co jsem někde, kde to zrovna nevoní.

Zastavím se u ženy, kvůli které tu jsme a chopím se slova. Trochu přehrávám, snažím říct to, co si myslím, že by chtěla slyšet. Avšak k mému vlastnímu překvapení se v ní spletu. Když promluví… Ne, neubráním se překvapenému, snad i zaraženému pohledu. Od správkyně pokladnice bych čekala… No, tohle vážně ne. „Ehm, no…“ odkašlu si, když mi položí tu řečnickou otázku a raději ji nechám pokračovat. Vypadá to, že než přišla nemoc, musela být tahle stará dáma místní postrach.

Přistihnu se ovšem, že namísto ostychu či rozpaků na ni hledím takřka s křivým úsměvem na rtech. Tenhle přístup se mi líbí. Dokonce si dokáže během mrknutí srovnat i Kierana, což rozhodně není obvykle až takhle lehké. Neubráním se pobavenému odfrknutí, když stařena oznámí, kde má všechny ty Proroky i Jediného.

Ne, vážně mě tímhle nepohorší. Spíše naopak.

„Ámen,“ utrousím polohlasně.

Nicméně ji nadále nepřerušuji, nechávám ji mluvit a snažím se uložit si do paměti vše, co nám popisuje. Poničené hradby, sesuv, staré kobky kněží pod Halou. Tudy se dostaneme do katakomb a odtud přímo do pokladnice. Zní to vlastně jednoduše, zvláště když všechny chodby v katakombách mají nakonec ústit do jejich středu, kde je pokladnice. Horší to bude s cestou nazpátek, ale s tím si s Kieranem nějak poradíme. Vidina Popravčích mne tedy taky zrovna nenadchne… Ale s tím se nedá nic dělat. Tohle bude chtít opravdu obezřetný a opatrný přístup, žádné zbytečné hrdinství nebo otevřený střet. Ne, tohle budeme muset vzít cestou tichošlápka. Hm.

„Dobrá. Tyhle informace se nám rozhodně budou hodit,“ poznamenám zamyšleně s pohledem upřeným na klíč, který žena třímá v ruce. Ten kus tepaného kovu nám dokáže dost usnadnit práci. Ne snad, že bych nevěřila Kieranově umění háčkování zámků, ale… Ten klíč nám rozhodně pomůže. A co se týče ceny, kterou si za něj bývalá správkyně řekne…

„… ah, moc dobře přeci víte, že kdybychom chtěli, tak si ten klíč prostě vezmeme,“ poznamenám polohlasně. „Ale… Ta cena se mi líbí. Vážně moc se mi líbí,“ ušklíbnu se. Ve víru šílenství je příjemné konečně slyšet hlas někoho, kdo se tím nenechává vláčet. Kdo neříká, že je všechno součástí božího plánu, kdo se nezaklíná Jediným a čímkoliv z toho, co mi v poslední dny nedovoluje ani na chvíli vydechnout a setrvat na místě.

Je to balzám na neklid, co cítím v duši.

chvějící se dlaně. „V plivání jsem totiž vážně dobrá,“ dodám s o poznání lepší náladou a klíč schovám k sobě. Ještě se podívám po Kieranovi, zda k tomu nechce říci něco i on… „Děkujeme za pomoc,“ dodám vzápětí. Snad bych měla říci ještě něco, ale… Tahle žena o náš soucit, lítost ani přání nestojí. Chce jen jediné, svoji malou pomstu vůči těm, co ji zradili. A tak s krátkým kývnutím hlavy namísto rozloučení se vytáhnu do stoje a vydám se ven. Nemohu se dočkat toho, až se nadechnu čerstvého vzduchu…

„Takže? Vyrážíme rovnou nebo by ses pořád cítil líp se Spáry za zadkem?“ zeptám se Kierana, když vyjdeme ven. Tohle opravdu nemá cenu odkládat, čas není na naší straně.

Pokud vůbec někdy byl.

Domy nemoci

„Jediný ti žehná chlapče.“ Ruka sevře zátylek mladého muže a ponoří mu obličej do chladné vody. Chvíli ho drží a pak ho vytáhne ven. Muž lapá po dechu a ustoupí do davu. Otírá si oči, ale usmívá se.

„Jsme zkoušení, žijeme v těžkých dobách, dokud ale věříme máme cestu po které jít. Občas je bolestivá. Jindy v ní nevidíme smysl, ale vždy je to cesta, která nám byla vybrána.“ Řekne kněz.

Žehnání vodou je starý tradiční konec bohoslužeb ve jménu jediného uznávaný kolem Gloucasteru. Každý z návštěvníků na ní má právo, představuje očištění, zrození a přiblížení k Jedinému. Poslední dny jsou kostely pořád narvanější lidmi na chvíli v kašně se čeká klidně celé hodiny. Jenže není nic důležitějšího než cesta k bohu.

„Ti, co věří se nemusí být nemoci. Nemusí se bát smrti, pokud žili plný a spořádaný život.“ Roztáhne kněz ruce směrem k davu. „Jste ve Městě soudců. Pod ochranou vyvolených. Těch, kteří porazili tvora, který přišel vyzvat našeho pána. Ten odpověděl a srazil ho na kolena. Jenže ne všichni věřili v jeho slova. Věřte a budete ušetřeni. Pochybujte a nákaza vás prověří! Ukažte svou víru a budete ušetřeni!“

Kněz hořečnatě vykřikuje a lidi se cpou kupředu. Jednoho po druhém je noří do vody, aby jim dopřál očištění. Odcházejí a usmívají se. V očích jim hoří fanatický zápal. Budou ochráněni. Stačí věřit a přežijí cokoliv co se na Gloucaster chystá. Tak jim bylo řečeno.

― Ω ―

Během chvíle, co vyrazíte k vozu je debata o vašich společnících zapomenutá. Eldwinovo tělo zasažené nemocí přivede myšlenky zcela někam jinam. Averel na něj hledí chladným pohledem a beze slov od pasu odepne měch s vodou a podá ti ho. Chladivá tekutina teče do úst bezvládného těla, zatímco vědomí mladého Spáru na něj hledí se shora. Část vody nakonec skutečně vypije. Averel stáhne rukavici a dotkne se Eldwinova těla a pomalu sjede prsty po jeho tváři až k černým stopám nemoci. Přikývne, když mu řekneš ať mladíka pohlídá. Jeho zlaté já nevypadá že by v tu chvíli vnímalo něco kolem sebe.

Kdy seskočíš z vozu na rameno ti dopadne ruka. Averel počkal až bude Eldwin z doslechu a následoval tě. Tváří se, že neví, co přesně říct, ale nakonec spustí.

„Neboj se o něj. Necítím z něj smrt, zatím ne. Bolí ho to, možná víc v hlavě než na těle. Zatím. Jenže smrt si pro něj zatím nejde. Věděl bych to.“ Vypadá, že chce něco říct, ale nakonec jen zakroutí hlavou. „Prostě to ber tak že bych to věděl.“

Mávne rukou a vyhoupne se zpět na vůz, aby dal pozor na vašeho společníka. Ty můžeš vyrazit sehnat někoho kdo by mohl, a hlavně byl ochotný pomoci.

Proplétáš se mezi lidmi. Ti ustupují ale občas do někoho musíš strčit. Náměstí je plné a není lehké se v něm zorientovat. Hlavně když se spíš probíjíš vpřed. Jenže tohle není první město, které jsi viděla, že ho na kolena srazila nemoc. Jediný rozdíl je že tu nakažené nepálí na hranicích. Nebo alespoň ne tady, ve spodním městě. Možná někde víš…

Když ale město pohltí mor vždy se najdou provizorní ošetřovny. Ty fungují jako místo odkud se šírí nákaza, dokud nezačnou nemocné zavírat doma a bez milosti zabíjet. Jenže pokud by ta nemoc byla tak moc agresivní nebyl by Gloucaster plný lidí, kterými se teď prodíráš. Byl by plný mrtvol.

Nakonec se dostaneš z davu ven. Vidíš domy na kraji náměstí. Rozhlížíš se po davu. Nakonec jeden v uličce stranou od hlavní třídy upoutá tvou pozornost. Obyčejný dvoupatrový dům, který na první pohled nevypadá jiný než ty ostatní. Jenž do něj vejde muž o uniformě kněžího a nese čerstvě vyprané obvazy co mu podala žena v oblečení nižší kasty. Vejde do domu a vymění se s dvojicí mužů kteří vyjdou ven. Vidíš, jak si zapalují smotané tyčinky tabáku. Když se blížíš už vydechují namodralý kouř a ten se rozplývá ve vzduchu kolem nich. Okny je vidět dovnitř a zdá se, že jsi se nemýlila. Na provizorních lůžkách doopravdy leží nemocní. Černá nákaza na jejich tělech je stejná jako ta Eldwinova. U některých méně závažná a u jiných víc. Mokvající rány hnijícího masa jsou přímo na očích. Na jiných vidíš známky pokusů o vypálení, ale zdá se, že vedly jen k tomu, že se nákaza vydala jinou cestou.

Dva muži stojí a vidíš jejich unavené výrazy. Jeden je starší a druhý mladší. Rukavice z tlusté kůže leží opodál. Vypadají spíš jako řezníci než lékaři. Vidíš, že nikdo z nich se nenamáhá nosit masky ani jiné ochranné pomůcky. Buď je jim jedno co se stane nebo se nákaza musí přenášet jinak než vzduchem nebo tělesným kontaktem.

„Dnes přivezli další tři. Už nemáme téměř místo kam ty chudáky skládat.“ Odvětí ten mladší během potáhnutí.

„Slyšel jsem že se za poslední dvě noci ulolnily tři z provizorních hospiců, zdá se, že místa bude dost.“ Odpoví mu starší s klidným výrazem.

„Mrtví?“

„Kdepak. Prý zmizeli. Ráno našli prostě prázdné postele. Nikdo neví, kam šli. Myslel jsem, že jde jen o povídačky, ale při ranní obchůzce jsem v jednom tom místě byl… a prostě je to prázdné.“

„Nechápu jak…“ Začne mladý, ale rychle zmlkne, když si konečně všimne, že se blížíš k nim. Dívá se tebe s trochu poděšeným výrazem, zatímco jeho kolega si tě měří s chladnou lhostejností.

― Ω ―

Kieran položí ruku na tvojí a otočí se na tváři mu hraje slabý, nejistý ale vlastně upřímný úsměv.

„Kdepak. Jsme v tom spolu. Ať už v jakýchkoliv sračkách a ranách z minulosti. Prostě necouvnu stejně jako už jsi kolikrát necouvla ty.“ Pak svěsí ruku a vyrazí s tebou přes místnost.

Pohledy nemocných vás sledují celou cestu. Ne všech někteří jen zírají do stropu. Ošetřovatelů vás pozoruje mnohem méně, snad skutečně není nemoc nakažlivá. Minimálně i oni tu chodí bez ochrany. Což je překvapivé, protože minimálně zápach by ovoněný kus látky přišel jistě vhod. Lidské tělo si ale zvykne na hodně.

Stará žena se otočí tvým směrem. Její unavené skelné oči napůl hledí na tebe a napůl do prázdna. Když tě ale poslouchá objeví se v nich jiskra zájmu, která ji očividně probere. Pomalu ale jistě ji odevzdanost a prázdnota opouští a vrací se do skutečného světa z toho snového ať už ji zavedl kamkoliv.

„Děvče, za svůj život jsem zažila už spoustu proroků a byla vždy věřící. Vidíš, jak jsem dopadla?“ Ukáže seschlýma rukama na černé stopy, které vychází zpod noční košile. „Z chrámů a řádů mě vyhodili jako odpad. Z vrchního města se mě zbavili a teď ležím ve špíně bez opory jen s bolestí. Celý život jsem zasvětila Jedinému jen abych skončila zdechnout ve špíně.“

Slova jí plynou z úst a jako by jí vlévala život do žil. Dokonce se vzepře na loktech a trochu se vztyčí. Unavená hubená žena je ta tam a na několik okamžiků se vrátí silná osobnost kterou musela mít, než skončila tady na smrtelné posteli.

„Ano, slyšela jsem o tom, že se krajem pohybují skuteční Proroci. Dřív, než Gloucaster padnul před tou věcí. Tenkrát mě ta představa vzrušovala. Teď mi nemůžou být oni ani Jediný víc u prdele.“ Kieran už se chystá něco namítnout, když ho kostěná ruka zastaví a on skutečně zavře pusu. Což u něj není vždy běžné. „Hlavně proto vám pomůžu, protože je mi jasné že pokud tak udělám něco z jejich sluje nahoře zmizí a je to pořádně vytočí, to mé stará maličkosti vlastně stačí a je mi jedno kdo jste.“

„Dřív bylo téměř nemožné se dostat do míst pod Halou soudců. S útokem boha se tohle ale změnilo. Když jste přijížděli do města museli jste to vidět. Hradby jsou poničené a čtvrti za nimi zničené. To způsobilo sesuv, který vede do starých kobek kněží pod Halou. Samozřejmě v tom chaosu nikdo nestihl nic udělat. Hádám že nové vedení města o něm ani neví. Hlavně neví to, co já. Z katakomb se dá dostat přímo do pokladnice kde se uchovávají svaté relikvie. Co je ale důležitější.“ Natáhne se ke stolku vedle postele a vytáhne z něj hromádku oblečení. Hezkého, až šlechtického, pravý opak ušpiněné košile, kterou má teď na sobě. V ní je kus látky a z něj vyndá masivní klíč. „Nikdo neví že jsem si odnesla kus práce s sebou. Tenhle klíč odemkne zámky do pokladnice a samozřejmě i průchod do samotného komplexu. Není těžké pokladnici najít. Je vystavěná kruhově a všechny cesty vedou do středu. Jediné, čemu se musíte vyhnout jsou hlídky popravčích. Nic víc, nic míň. Samotné ruiny kolem vstupu jsou zakázaná oblast, takže hlídkám se budete muset vyhnout i před nimi. Údajně je nebezpečné se tam potloukat, hrozí pády a sesuvy ale… nevěřím jim. Kdyby šlo jen o to nechají to být. Na chudině přeci nic nesejde.“

Sevře klíč ve své vyhublé ruce, pokryté černou nákazou a podívá se nejdřív na tebe a potom na Kierana.

„Poslední otázkou zůstává cena toho klíče. Nebojte nechci nic závratného. Jen drobnost. Až se dostanete dovnitř a získáte co potřebujete dojděte za mnou. Chci vědět, že jste jim cokoliv vyfoukli pod nosem a ukázali celé církvi i Jedinému že má smůlu. Chci vidět to plivnutí do té zlaté tváře.“ Usměje se škodolibě a natáhne ruku se starým velkým klíčem k vám.

― Ω ―

„Dobře, dostaneme ho ven, jen to nech na nás.“ Příkývne Willfred a shodí z ramen svůj plášť, s Thanovou pomocí ho na něj přemístí a chytí jeho cípy jako provizorní nosítka, nebude to snadná ani příjemná cesta ale nechat tu toho podivného muže ležet znamená ho odsoudit k smrti.

Muž svírá krystaly ve své dlani pevně a nechá si ruku položit na hruď. Nevíš ani jestli slyší tvá slova. Vody bezvědomí ho pohltily a odmítají ho vydat zase zpět. Oči má klidně zavřené a opět budí pocit, že v hlubin pod městem vynášíte nebožtíka.

„Co je ten chlapík zač, vypadá divně?“ Thane hekne, když se snaží držet cípy pláště tak aby byl tvůj nový pacient nad zemí.

„Nevím. Je mi ale nějak povědomý.“ Doplní Wilfred a v hlase mu zní podobná námaha. „Myslím, že jsem ho viděl, ale nevím kde. Nebo to musel být někdo mu velice podobný.“

Pokračujete zpět systémem chodeb, do kterých jste se ponořili před nějakou dobou. Tentokrát svítíš na cestu hlavně ty. Chvílemi máš pocit, že z muže vidíš zlatavé záblesky. Přísahala bys že vychází možná z jeho sevřené dlaně. Možná ale ne, možná je to přímo z jeho hrudi. Pomalé vytrvalé záblesky. Připomínající tlukot srdce.

Když se vynoříte ven slunce je oslepující. Tví společníci už mají očividně táhnutí bezvládného těla tak akorát plné zuby naštěstí je Thanův dům téměř za rohem a v něm je i vše potřebné přeci jen to byl v posledních týdnech hlavně hospic víc než cokoliv jiného. Když se blížíte už je vidět, že Oswynn čeká za oknem a netrpělivě vyhlíží. Dost pravděpodobně celou dobu, co jste pryč. Když vidí, jak se přiblížíte rychle otevře dveře a vpustí vás dovnitř. Muži se automaticky vydají s mužem v bezvědomí nahoru po schodech, kde dřív leželi pacienti. Nezdá se, že by se tu cokoliv změnilo.

„Počkej. Přišel Ralph. Byl to jen planý poplach. Jeho pes se vrátil chvíli potom co jste odešli.“ Ukáže do kuchyně za ní, kde ti mává chlapec v Oswynnině věku, kterého znáš od vidění. Kousek za ním u dveří do dvora, kde má její otec svou kovárnu stojí menší pes. Nehnutě hledí na tebe. Snad ani nedýchá, jen tam stojí a tiše pozoruje.

Domluva se Spáry je poměrně rychlá a stručná, což mi vlastně… Vyhovuje. Pokud budeme potřebovat pomoc, můžeme s nimi počítat – což je hlavní. V krátkosti se tak rozloučíme, ostatně v tomhle má Marike pravdu. Bude nejlepší, když si nás nikdo nespojí… Mohl by je snad nechat Longin hlídat? Snad by mě ani nepřekvapilo, kdyby měli v zádech někoho, kdo je má za úkol špiclovat a dohlížet na jejich pohyb ve městě… Což by znamenalo… Ne. Ne. Ostražitě se rozhlédnu kolem nás, avšak ničeho podezřelého si nevšimnu. I když… Spoléhat zrovna na svůj zrak už se mi taky párkrát vymstilo. Nezbývá než doufat… Nebo věřit Kieranovi, že by si všiml něčích zvědavých očí či uší.

„Hm?“ střelím k němu za chůze pohledem, zatímco mizíme v jedné z uliček. Zamračím se, avšak stačím se pouze nadechnout, když Kieran ukáže směrem k domu označenému kalichem na vývěsním štítu. Jedná se o několikapatrovou budovu se stájemi, která nenechává na pochybách, že se skutečně jedná o hostinec, o kterém Prorok mluvil. Až mne to samotnou překvapí, že jsme na to místo narazili tak rychle. Možná až podezřele rychle… Už to začíná. Vidíš stíny i tam, kde je jasno, povzdechnu si.

„Ošetřovatelé… No, to je…“ zamumlám tiše, avšak nestačím to ani dopovědět a Kieran je už opět v pohybu. Musím sebou mrsknout a natáhnout krok, abych mu stačila. Hostinec rozhodně není tak prázdný a opuštěný, jak vypadá zvenčí. Namísto stolů a židlí či jiného nábytku zde jsou jen lůžka. Postele i improvizovaná ležení… Už ve dveřích stačí pouhý nádech abych věděla, že tohle je opravdu zlé. Pot i nakyslý zápach nemytých těl mne přiměje nakrčit nos, a ještě před překročením prahu se zastavit.

Nechce se mi tam. Fakt se mi tam nechce. Ne snad, že bych byla cimprlich, už jsem si párkrát doslova brodila sračkama, ale… Tohle je jiné. O dost jiné. Jeden ze zdejších ošetřovatelů nás sice ujistí, že to není nakažlivé, přesto… Při pohledu na místnost plnou nemocných umírajících lidí se mi svírá žaludek. Dneska nepůjdu spát bez toho, abych se vykoupala a nevydrhla si každý kousek těla mýdlem, i kdyby to měla být dešťovka.

„To je…“ vydechnu, ale nenapadá mne vhodné slovo, které by vystihlo situaci. Černé žíly prokvétají zsinalou kůži a pachem umírání se proplétá hnilobná nasládlost. Tohle celé je přehlídka smrti v ryzí podobě, ve vší té ošklivosti a surovosti, se kterou si ta nemoc bere lidské životy. Vypadá to snad jako nějaký druh… Moru? Moru… Očima zakotvím na Kieranovi. Výraz v jeho tváři se postupně mění, jak mu to celé dochází a do držení těla se vkrádá nervozita.

„Dobře, děkujeme,“ odpovím muži zaraženě. Tohle šlo z kopce hodně rychle. Doufala jsem, že Brook bude jedna z ošetřujících… Ne ošetřovaná. Sakra, sakra, sakra! Zhluboka bych se nadechla, ale to bych se tu taky mohla nakrásně z toho všeho pozvracet. Na pár vteřin tak přivřu oči a napočítám do tří. Je to humus, ale já jsem přeci na hnus zvyklá. „V pořádku?“ promluvíš tiše na Kierana a krátce se dotknu dlaní jeho ramene, aby věděl… Že tu není sám. „Klidně na mě můžeš počkat venku, zvládnu to,“ nabídnu mu. Vím, že to pro něj musí být… Těžké. Jeho rodina… Jak dlouho bude trvat, aby tu ležela i ta má?

Počkám si na jeho rozhodnutí a teprve poté vyrazím směrem, kterým nám ošetřovatel ukázal. Přímo ke staré ženě zbrocené potem, co leží v posteli u stěny místnosti. Zastavím se kousek od ní, zatímco se snažím nevnímat nic z toho, co se děje kolem, i když z toho smradu je mi pořád divně.

„Paní Brook?“ oslovím ji a přiměji se přidřepnout si vedle postele, abych na ni nehleděla z výšky a mohla ztlumit hlas. „Já jsem… Ahh, na tom vlastně nezáleží,“ pokračuji dál, jakmile si jsem jistá, že je schopná mne vnímat… Nebo… Aspoň něco takového. „Poslal nás za vámi… Prorok. Víte, o kom mluvím? Posel Jediného, kterému záleží na osudu tohoto města. Vysvětlil nám, co se zde děje, pověděl nám o té záhadné nemoci, co vás i ostatní sužuje… Jsme tu proto, abychom to zastavili, Brook… S posvěcením Jediného, který si po nás tuto službu žádá,“ řeknu, jakkoliv se mi to opravdu příčí. Ovšem… Hrála jsem už i náročnější role. Dokonce se přiměji lehce pousmát.

„Ovšem abychom mohli najít pravý zdroj nákazy a zjistit, co se tu děje, tak Prorok bude potřebovat jednu… Relikvii. Jistě víte… Kam tím mířím, že? Prorok potřebuje oko, které vše vidí,“ naznačím jí. „A určitě víte… Proč nás s tím poslal právě za vámi, Brook. Potřebujeme vaši pomoc,“ zakončím svoji řeč tím nenápadným apelem uvozeným dramatickou pauzou.

Na druhou stranu… Snad poprvé v životě nemusím lhát ani přehrávat.

Prostě to tak je.