Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Susie spala dlouho, ale vypadalo to, že to není nijak na škodu alespoň, co se týče krásy, jinak situace byla pořád stejná. Pokud se měla dostat ze studia, potřebovala mít plno energie a být v pozoru ne otupělá, takový člověk pak dělá chyby. V tomto případě se za chybu draze platilo a ona natoužila spadnout do rukou těch dvou špinavých zrůd nebo i někomu horšímu.
Bohužel, netušila ani v nejmenším, že s tím největším monstrem, které tu mohla široko daleko potkat, byla v jedné místnosti.
Probudila se pomalu a malátně, ještě než otevřela oči, zvedla ruce a protáhla svaly. Teď by to chtělo velký hrnek kávy, zasnila se.
Susie mírně zaklonila hlavu a zadní částí hlavy se opřela o tvrdou zeď. Proč to nemohla být postel?
„Hmm…“ povzdechla si otráveně a protřela si oči.
„Včera to byl divný sen…“ řekla si sama pro sebe a zapřemýšlela, co má dnes na programu. Kolik ještě dní měla v motelu předplaceno, než se bude moci přesunout?
„Dala by si slečna něco k snídani? Koblížek? Perníček nebo vtipnou kaši?“
„Kávu, prosím, hodně kávy…tak počkat…“
Susie si nevybavovala, že by si sebou do pokoje přivedla nějako společnost, navíc se ještě nesetkala s mužem, který by ji probudil snídaní. Rychle otevřela oči a hleděla na elegantní černé kalhoty s nažehlenými puky přímo před sebou.

„B… Bendy?“ nezmohla se na nic jiného než na zírání.
„Čekala jsi někoho jiného? Třeba Mickey Mause?“ ano, byl to Bendyho hlas, ale poněkud otrávený, jako by mu připadala hloupá.
Susie se zamračila a podívala se výš. Karikatura z grotesek před ní stála v celé své kráse a opírala se o vycházkovou hůlku.
„Na někoho, kdo včera vypadal polomrtvý, máš moc řečí,“ oplatila mu ty jízlivosti.
Bendy se zazubil a pojednou vypadal přesně jako na filmovém plátně, než se otočil a kráčel pryč bez vysvětlení. Kde byl ten malý ďábel, který prosil o vysvobození? Místo něho ho kdosi vyměnil za jiného Bendyho v očividně špatné náladě.
Zatím netušila, co si o něm má myslet, ale nechtěla dělat předčasné závěry.
„Jdeš pro tu kávu? Mám ráda dva cukříky navíc,“ neodpustila si.
„Vtipné,“ poznamenal Bendy a došel ke kruhu, který obíhal pentagram, jako by něco zkoumal. Jak dlouho už byl vzhůru?
„Když už jsme oba probuzení, ráda bych se zeptala na pár otázek…“ začala Susie, protože co jiného měla říct? Od večera hledá někoho, kdo by měl ústa a věděl věci, které ona ne a teď byla perfektní příležitost.

„A ty si myslíš, že znám odpovědi?“ zasmál se, ale neznělo to nijak pobaveně spíše skepticky.
Ďáblovo jednání se Susie nijak nelíbilo. Ve snímcích byl občas nesnesitelný a škodolibý ale arogantní? Přeci mu neudělala nic špatného, nebyl důvod se k ní chovat takhle jako spratek.
„Očividně to vypadalo, že tady na té zemi už jsi nějakou dobu, takže ano, myslím, že toho víš víc než já.“
„Pak bychom si tedy měli promluvit a trochu se navzájem poznat,“ rozpřáhl ruce v jakémsi gestu souhlasu. Než Susie stačila položit jedinou otázku, obrátil se Bendy ke zdi a několika kroky došel k nejbližší rakvi a kopnutím ji shodil na zem.
Místností se ozvala nepříjemná rána a zpěvačka sebou trhla, srdce jí několikrát rychle udeřilo o bolavá žebra.
Bendy se zapřel o dřevěnou konstrukci a silným zatlačením svou botou rakev posunul blíž k ní. Zvuk toho tření po podlaze bylo jako by někdo chytil mrtvolu a táhl ji pryč z místa činu. Bendy rakev pomalu obešel a posadil se na víko, jako by to byla pohodlná lavička uprostřed parku.
„Tak,“ luskl prsty, jako by jí dovolil promluvit, „co máš na srdci, andílku?“
„Jmenuji se Susie,“ připomněla mu.
„Promiň, zapomněl jsem,“ Bendyho úsměv se zkreslil do škádlivého úšklebku a jí to nenechalo na pochybách, že jí tak řekl schválně.

„Pro teď tvou nevšímavost přehlédnu, ale byla bych ráda, kdyby sis to pořádně zapamatoval, je to SUSIE, mám to zopakovat ještě jednou pro případ, že by ti i špatně fungovaly uši?“ mávla rukou, aby napodobila jeho jednání, pokud se takhle chtěl chovat a dělat to těžší, může hrát stejnou hru.
„Myslím, že to stačí,“ šklebil se na ni.
„To jsem ráda, za nás oba, a teď, když jsme si vyjasnili jména, bych ráda věděla, co se mi to stalo.“
Bendyho oči si ji prohlédly od svatozáře až po černé botky na step na jejích nohou.
„Jak mám vědět, co se ti stalo, když jsem s tebou nebyl? Byl jsem tady, pamatuješ?“ nechal ji to spolknout i s navijákem, i když přesně věděl, na co se ptá.
„Dobře, tak já ti tedy řeknu, co se stalo. Přišla jsem sem, někdo mě pronásledoval a zahnal ke schodům, a pak mě strčil a já spadla do nějakého černého svinstva v suterénu a nakonec se probudím takhle. To rozhodně není normální, lidé se takhle nedokážou měnit,“ vyhrkla na něho netrpělivě.
Bendy se na ni díval a přemýšlel, na rtech měl úsměv, jako by se zasekl v nekonečné smyčce roztomilosti. Už si začínala myslet, že jí nic nepoví, když udeřil koncem zahnuté hůlky o dřevěnou podlahu, a tak k němu znovu vzhlédla.

„Zajímavé, a co jsi vlastně ve studiu pohledávala?“
Proč se ptal na něco, co vůbec nebylo podstatné? Dělal si z ní legraci nebo jen natahoval její trpělivost?
„Záleží na tom? Já myslím, že ne,“ utnula to, „vraťme se k té předchozí otázce.“
Bendymu se na chvíli přes tvář přehnal náznak nelibosti, protože si nejspíše myslel, že svou nenápadnou manipulací bude mít nad ní navrch, ale nebylo to tak lehké, jak si myslel.
„Ale jistě, dáma má vždy pravdu,“ přehodil nohu přes nohu a poklepal prsty o víko rakve v jakémsi očekávání.
„Podle všeho to vypadá, že jsi spadla do inkoustu a trochu ses umazala, to se občas stává. Animátoři měli pořád zašpiněné ruce a prsty.“
„Přestaň se vykrucovat, vím, že něco víš!“ neovládla se Susie a ukázala na něho prstem, ale Bendy vypadal jako nevinnost sama.
„Dobře, nebudu tě tahat za nos, tam dole je stroj na inkoust a podle toho co říkáš, si s ním někdo hrál. To, že vypadáš takhle, asi bude tím, že se vytiskla předloha Alice.“
Susie nechápavě zamrkala, ne že by tomu nějak rozuměla, „říkáš to, jako by to bylo úplně běžné.“
Bendy se uculil a pohrával si v ruce s hůlkou tím, že ji otáčel, jako by nacvičoval taneční vystoupení.
„Co je pro jednoho nenormální a neobvyklé, je pro jiné běžné a normální.“
„Můžeš mi to říci tak, abych tomu rozuměla?“ zavrčela na něho.

„Chceš tu rychlejší verzi? Hm, tak Bendy ti ji poví. Joey Drew měl kdysi plány, velké plány, ale studio se podle něho nerozvíjelo tak rychle, jak potřeboval a tak, nechal si sestrojit a zaslat speciální stroj na inkoust, který by urychlil všechnu tu složitou technickou práci, ale mělo to háček. Ta věc byla pořád rozbitá, a tak neustále najímal jednoho opraváře za druhým a hádej co?“
„Co?“ zeptala se Susie.
„Nic. Ten stroj byl k ničemu až jednou, kdy do studia zavítal podivný cizinec, s ním něco udělal, slyšel jsem, že do něho dal duši samotného Joeyho Drew, aby mohl fungovat. No, teď přeskočme na chvíli, když do stroje vložili první obraz a hle, nebylo to právě to, co očekávali, že se objeví.“
„Co to bylo?“
Bendy se zasmál a ten zvuk jí připadal opravdu ďábelský.
„Já,“ ukázal na sebe samého, „já jsem byl první a v té době jediná živá karikatura.“
„A co ty máš společného s tím, co se mi tu stalo?“
„Namáhej trochu hlavu,“ plísnil ji, „neslyšela jsi, o krachu? Velký bankrot studia? Bylo to ve všech novinách. Takový šok, taková katastrofa. Joey Drew nás všechny zradil.“
Susie si to pamatovala velice živě, když to četla v odpoledním vydání, ale také nikdo nezjistil, proč byl bankrot vyhlášen, studio si vedlo skvěle, tak proč?
„Co s tím má krach společného?“
„Všechno,“ protočil Bendy oči a jeho hůlka se otočila v několika kruzích, „hodně zaměstnanců bylo naštvaných, ovládla je zloba, chtěli zvrátit to, co se stalo s tím, že udělají více takových živých karikatur jako já a pomocí nás vydělají dost na to, aby studio neupadlo v zapomnění.“

„Takže stvořili více takových jako ty?“
„Správně, ale ne všichni jsou tak neškodní jako já. Tak se stalo, že nic nešlo podle plánu, nové předlohy měly své přesně předepsané charaktery, nebyly to herci, kterým dáš scénář do ruky a pošleš je do světla reflektoru,“ kroutil hlavou.
„Takže?“ Susie se neodvažovala hádat, ale podle toho v jakém bylo studio dezolátním stavu, asi věděla celý konec.
„Takže tu došlo k docela velkému převratu priorit a tentokrát byl konec vskutku nevyhnutelný. Já jsem skončil tady a další si nárokovali jiná území a části budovy. Musím však říci, že nemají rádi své vrstevníky a nejvíce nenávidí lidi samotné,“ věnoval jí významný pohled.
„Ale já…“
„Ano, už se k tomu dostáván,“ umlčel ji. „Bohužel, nebo bohu díky, teď už se sotva můžeš považovat za člověka,“ zasmál se Bendy a Susie z toho mrazilo. „Tvoje tělo, duše, prostě to čím jsi, se spojilo v inkoustu s předlohou Alice a to už nejde vrátit.“
Zpěvačce se udělalo mdlo. Přitiskla si dlaň na ústa, ale spíše si měla zakrýt uši.
Bendy náhle seskočil z rakve, využil ženina šoku a udělal pár kroků k ní, dokud na ni napadl jeho dlouhý stín, kdyby se podívala na zeď za sebe, viděla by monstrum, jehož ostré rohy dosahovaly až k samotnému stropu.
Karikatura se na ni usmívala, ale za koutky rtů mu tahalo něco zlého. Bendy zvedl ruku a uchopil ji za bradu.
„Můžeš děkovat stvořiteli za svůj nový život, protože jen málo kdo, dostane druhou šanci. Mohla jsi dopadnout daleko hůře, Susie…“
Bendyho velké prsty v rukavici ji významně stiskly a vtlačily do kůže, palec přitlačil pod její spodní ret.
Susie otevřela ústa, aby položila další otázku, když tu něco narazilo do dveří…

Barva stékala po zdi jako by je tam psal nějaký démon z její hlavy. Ano, potřebovala pomoc, lékařskou pomoc, ale jak se tak dívala na hrůzostrašná písmena, která se před ní tvořila, musela usoudit, že se opravdu zbláznila.
Jak tohle někdo mohl vysvětlit? Nebyl tu žádný projektor, který by se promítal na zeď, a ona to rozhodně nenakreslila.
Musela se tedy nadýchat nějakých výparů a teď viděla to, co tam nebylo. Susie byla tak zoufalá, že jí něco nutilo se tomu zasmát, ale ať mrkala, jak mrkala, ten nápis tam byl pořád a ještě ke všemu se tam objevila šipka, která ji směrovala někam do chodby za roh.
Byla by vážně hloupá, kdyby se řídila něčím tak děsivým, vždyť to vypadalo, jako by to napsal nějaký násilník, který si prsty namáčel v barvě nebo v něčem horším.
Zpěvačka zůstala opřená ještě dlouhé minuty, než dostala odvahu se zvednout. Měla spadeno na ty zatracené vchodové dveře, ale neměla sílu do nich znovu kopat. Věnovala jim jeden naštvaný pohled, než se její oči znovu zadívaly na nápis. Barva už stekla dolů a dělala na podlaze černé loužičky, které se vpíjely mezi dlaždice.

Pokud je to jen její představa… Susie s nedůvěrou natáhla ruku a dotkla se prstem velkého začátečního P. Tak nějak doufala, že až se na prst podívá, bude stále bledý a čistý, ale ulpěla na něm černá barva. Vypadalo to skutečně!
Rychle to utřela o tapetu a v tu chvíli, se to stejné slovo začalo objevovat po celé stěně a křičelo na ni.

POMOC, POMOC, POMOC.

Bylo to všude, postupovalo to po celé stěně jako by ji to chtělo někam dovést. Měla z toho husí kůži.
„Co se to děje…“
Kosti v těle jí říkali, aby nikam nešla, ale nohy se vydaly dopředu. Susie se podívala za roh a pomalovaná zeď tam pokračovala jako dětské omalovánky.
Nejistě si kousala spodní ret, jak stála před recepcí a rozhodovala se co dělat. Mohla jít buď prázdnou chodbou směrem k administrativní části budovy, nebo po té, která se ji snažila nalákat.
Dobrá, pokud má tedy jít za tím divným úkazem, nepůjde jen tak.
Rozhlédla se kolem sebe, co by mohla použít jako případnou zbraň. Za stolem byla židle, na které seděla malá plyšová figurka Borise, málem zatoužila si ji vzít sebou jako talisman, ale asi by ji sotva ochránila před dalším napadením, leda by ji násilníkovi vecpala do krku.
Na zemi se povalovalo pár vytrhaných prken, hřebíků a svorek. Ihned se podívala do všech zásuvek, stolu i přilehlých skříněk, ale byly bohužel prázdné. To poslední na co se mohla spolehnout, byl kbelík a koště v rohu.
Susie popadla koště do obou rukou, tohle muselo postačit.

Teď byla připravena čelit svému šílenství.
Zpěvačka se vydala za nápisy, prošla koridorem a pozorně naslouchala, zda se někde něco nepohne, dívala se do kanceláří ale bohužel, všechny okna byla zabedněná prkny. Za jedno pokusně vzala a zahnala. Neuvolnilo se, nevypadl z něho ani jediný hřebík. Frustrovaně zamručela a couvla, když tu uslyšela silné zavrzání a křupnutí podobně jako když vstoupíte na tenký led. Najednou se všechno propadlo.
Podlaha v místnosti se prostě prolomila, jako by na ni stoupl slon a Susie se objevila ve stavu bez tíže, sklouzla po velkém kusu podlahy a zahučela do díry, jako by ji spláchl obrovský vodovod. O pár chvil později, přesněji na dvě rychlá nadechnutí, dopadla těžce na něco tvrdého, co jí vyrazilo dech z plic. Na záda jí dopadaly další kousky dřeva, papíry, prach a koště, nábytek z místnosti nahoře díky bohu popadal a rozbil se okolo ní, jinak už by byla mrtvá. Právě utekla smrti podruhé a to bylo na jeden den opravdu trochu moc.

Susie ochromeně ležela, měla naražená žebra a bolela ji obě kolena. Opravdu, čím dál lepší. Zamžourala očima na rozházené věci kolem sebe, aby zjistila, že je v nějaké údržbářské místnosti. Vzadu byl kovový stůl, řezačka, box s nářadím, plánky, pletivo a více neviděla přes nábytek, který spadl shora a bránil jí ve výhledu.
S nadávkou na rtech chytila nohu od židle vedle sebe a postavila se, jako oporu poté použila násadu od koštěte, se kterou se jako berlí vydala přelézat ten nepořádek. Než přelezla tu horu botelu, podívala na díru ve stropě nad svou hlavou. Byl to doslova kráter. Jak se to vůbec mohlo propadnout? Stropy jen tak nepadají.
Došlápla na pravé koleno a trochu zabolelo, bylo očividně pohmožděné a ona rozhodně nebyla žádná gumová hračka... bohužel.
Konečně se dostala do další chodby, tahle nebyla tak prostorná jako ty nahoře, nějakou tu rozlohu zabíraly trubky na ohřev vody u stropu či vyčnívaly po stranách a budily dojem stísněnosti. Dole to bylo uzavřené a nikde nebyla žádná okna.
Susie se to nelíbilo, zvláště, když tu nebylo žádné osvětlení, jen to malé nouzové.
Drobná žárovka obehnaná kovovým krytem nedávala moc důvěry, spíše jen ukazovala rozvod trubek, aby se o ně kolemjdoucí nepřerazil.
„Kam teď?“ rozhlížela se. Kudy by mohly být schody?

Susie sebou trhla, když se oprýskané stěny po obou stranách znovu naplnily stejnými nápisy s voláním o pomoc. Vážně ji to v tu chvíli vyděsilo. Navádělo ji to vlevo.
Měla se dát tamtudy a ne raději na opačnou stranu? Pořád netušila co to je, a odkud to pochází nebo co jí to chce říci. Otázkou také bylo, jestli tu pomoc potřebuje ona nebo někdo jiný, ale ať už byl tím neviditelným pisatelem kdokoliv, nejspíše na tento drobný detail zapomněl.
Najednou se asi tři metry od ní rozrazily dveře a ven vpadly dvě podivné bytosti.
Od hlavy k patě byly pokryty nánosy bahna. Nebo to nebylo bahno? V mdlém světle se to nedalo poznat. Tekutina se na nich leskla a odkapávala.
„Co to bylo za hluk? Šlo to shora?“ zahlaholil jeden z nich, a když se rozhlížel, jeho podivně zářivý pohled padl na ni. Nebylo pochyb o tom, že viděl, ale jeho oči vypadaly jako žluté kuličky bez zorniček zasazené v očních důlcích a ústa… pokud měli nějaká ústa, nebyla vidět přes onu hmotu, která se přelévala přes další a další vrstvy jako láva.
„Někdo nám sem spadl?“ nadhodil vesele.
„Já věděl, že tu dnes najdeme něco zajímavýho, Bille,“ řekl jeden druhému.
„Jo, tohle je lepší než nějaká konzerva.“
Susie se jejich vyjadřování nijak nezamlouvalo, popadla své koště a ukázala jim násadu jako by to byly vidle.
„Ani krok, ať jste… co jste,“ varovala je, když se postavili proti ní v jasné přesile.
„Těma špinavýma rukama, na mě ani jeden z vás nesáhne, jasné?“
„Odvážná holka,“ poškleboval se ten vpravo, který měl kolem krku na šňůrce od bot navlečené různé kovové komponenty jako například matice, připomínalo jí to jako Africké válečníky z cestopisů.

„Pokud mě chcete vyděsit, tak máte smůlu, už mě jednou napadli a spadl se mnou strop, takže jsem měla hodně blbý den,“ upozornila je kousavě a začala couvat, protože se vydali proti ní a koště nebrali v potaz.
„Pak bychom takovému andílkovi měli pomoci najít správnou cestu, nemusíš se bát, v naší péči se ti nic nestane,“ lákal ji ten druhý a natáhl k ní svou vlhkou tmavou ruku, ze které odkapávala špína.
Susie do ní strčila štětinami od násady, a odrazila ji do strany.
„Zapomeň, nevypadáte moc věrohodně, ať už je to jakýkoliv divný kostým.“
„Kostým?“ zasmál se ten tvor a plácl svého společníka po rameni.
„Připadá ti to jako rekvizita?“ zatahal se za licousy, které tvořily jakýsi převis přes jeho ústa.
Susie o tom přemýšlela a mlčela, rychle se podívala za sebe, aby o něco povalujícího na zemi nezakopla, toho využil ten s náhrdelníkem a chňapl po násadě. Díky jeho kluzké kůži mu ji však stačila vyrvat a strčit do nich, až společně klopýtli.
„Možná bychom ti měli ukázat, jak moc jsme skuteční, na ni Ralphe! Za tohle dostaneme od Amoka odměnu!“ vykřikla ta nestvůra z močálu.

Susie to tak vyděsilo, že zcela zapomněla na bolest žeber a kolene, obrátila se, než po ní stačili skočit a rozeběhla se úprkem chodbou.
Stěny se před ní míhaly a nápisy vyskakovaly na omítce jako v hororovém filmu, nechala se jimi vést v tomhle sklepním bludišti kolem skladů, dokud ji nedovedly do slepé uličky.
Ne, přeci jen tam byly dveře! Nic jiného teď nechtěla.
„Neutečeš!“ zběsilý dusot hmoty a pleskání, jak z těch dvou strašidel odpadávala, byl hrozivý a nechutný.
Tmavovláska zaběhla do místnosti a zabouchla za sebou, nebyl tam však žádný klíč, jediné co mohla, bylo, zajistit kliku násadou. Rychle ji tam zapřela ve chvíli, kdy do dveří něco narazilo, až se mírně prohnuly z pantů. Z druhé strany byly slyšet šťavnaté nadávky a dohadování.
Susie prudce dýchala, bolest bodala pod žebra, byla unavená, vyděšená a zmatená. Pomaličku se posouvala od dveří, ale vypadalo to, že bouchání a hluk rychle ustal. Možná odešli? Vzdali se tak rychle? Nevěřila tomu, nejspíše čekali hned za nimi, a jakmile by otevřela, bylo by pozdě si to rozmyslet.

Na jakém strašném místě se to ocitla?
Susie měla plnou hlavu otázek, ale jak vidno, nikdo na ně nehodlal odpovědět. Právě teď se měla vrátit do motelu, dát si plechovku sody a padnout do postele, místo toho tu bojovala o život.
Měla chuť do něčeho praštit, ale při její smůle by si akorát tak zlomila prsty.
Dveře pořád držely na místě, nikdo se už dovnitř nedobýval, oddechla si, chvíle klidu. Měla by se podívat, kam to vlastně zaběhla. Nalézala se v nějaké malé zděné předsíni, která byla napojena na čtvercovou místnost za jejími zády, kde nebyla žádná žárovka u stropu, ani nouzové osvětlení, zato skutečné svíce, které hořely po obvodu kruhu nakresleného na podlaze.
Susie se zarazila a hleděla na nehybnou scénu. Kolem kruhu bylo o dvě protilehlé zdi opřeno několik dřevěných rakví a kruh na zemi vůbec nebyl kruhem ale pentagramem a ke všemu uprostřed toho všeho byla jakási černá hromádka.
„Proboha… ne… to je… obětina?“

Co to bylo? Maso? Něco co bývalo člověkem? Mohla by to být mrtvola? Bože, jen to ne, byla v místnosti s mrtvolou!
Ta scéna byla zdrcující, najednou si uvědomila tu dusivou atmosféru, která na ni spadla. Nechtěla ani dýchat vzduch poblíž toho něčeho, téměř už pelášila zpátky ke dveřím a bylo jí jedno, jestli na druhé straně čekají ti dva ohavové, ale zarazil ji nepatrný pohyb.
Něco se v té změti pohnulo. Svíčky dost dobře neodhalily detaily, takže by se musela přiblížit, aby se podívala, co to je.
Co když to je nějaká myš, která hoduje na zbytcích?
Susie se zvedl žaludek, ale přinutila se několikrát rychle nadechnout, aby rozptýlila nevolnost.
„Prosím…“ dolehl k ní slabý hlásek jako někdo, kdo se dlouho ničeho nenapil a žádal alespoň o kapku vody.
Slyšela dobře?
„Pomoc…“
Susie byla ztuhlá, nedůvěřivě vkročila po špičkách do místnosti s pentagramem a prošla kolem svíček. Teď konečně viděla, že to na co kouká, není hromádka popela ani oblečení ale nějaké tělo, nebyl to muž ale ani dítě a také to nevypadalo jako člověk, mělo to mnohem větší hlavu, která působila nepřirozeně.
Ruka v bílé rukavici se neskutečně pomalu posunula po podlaze k okraji hvězdy směrem k ní. V plamenu nejbližší svíce se zaleskl řetěz, který měl ten nebožák na obou zápěstí.
Ženina nová neodmyslitelná svatozář dělala stín na podlaze a vypadalo to, jako by ji ten chudák chtěl uchopit.
Zpěvačka pocítila neskutečnou lítost. Je to on, kdo potřeboval pomoc?
„Jsi v pořádku? Ublížili ti? Jsi zraněný?“ poklekla před kruhem na kolena a ten neznámí k ní pootočil hlavu, aby viděla jeho tvář nebo spíše jen oko, protože zbytek byl přitisknutý k podlaze.

Tmavé oko se k ní otočilo s prosbou, četla v něm velkou únavu, opatrnost a nedůvěru, když se na ni díval.
Susie zamrkala, teď už vůbec nic nechápala, před ní ležel…
„Bendy?“ otevřela pusu neschopná pobrat další informace.
Ne, jistě že ne, musel to být někdo v kostýmu, ale ať se snažila, jak chtěla, nikde neviděla zapínání ani zip na zádech. Tvář vypadala tak realisticky, živě a přitom stále připomínal své já z grotesky.
Susie chtěla vykřiknout, že si tu z ní někdo dělá blázny, že je to všechno na ni nastražené a že naletěla, ale nemohla se zbavit pocitu, že tohle není žádný vtip a že se tu děje něco hodně znepokojivého a divného, čemu nerozumí.

„Alice?“ slabý hlas ji mrazil po zádech a zároveň v ní navozoval lítost. Postava se pokusila zvednout a nahrbit se, jako by se připravovala bránit, ale slabé končetiny jej zradily a Bendy klesl zpátky.
„Ne, jsem Susie, nejsem žádná Alice,“ zakroutila hlavou.
„Susie…“ zašeptal zamyšleně jako by zkoušel její jméno na jazyku nebo přemýšlel, zda jí věřit.
„Ano, Susie Cambellová.“
Bendy si ji teď prohlížel oběma očima, cestoval po její tváři, jako by se snažil vidět něco co je ukryté za tou cizí fasádou, která teď byla její součástí.
Těžko říci co hledal nebo našel, ale vypadalo to, že se uklidnil a jeho víčka se na chvíli zavřela, než se otevřela jen napůl.
„Jsi zraněný?“ sáhla po Bendyho ruce, její prsty se dotkly měkké nadýchané rukavice.
„Prosím, osvoboď mě…“ žádal ji, stálo ho to podle všeho velké úsilí, přes to všechno naklonil svou ruku, aby tu její stiskl a držel. Lpěl na tom kontaktu, až ji stisk téměř bolel. Cítila tu naléhavou potřebu lidského doteku. Samota a strach mohly být nejhoršími démony.

„Ráda bych, ale… nevím jak,“ rozhlížela se kolem, žel bohu nic v dosahu kromě zapálených voskovic a zavřených rakví nebylo, čím by ho dostala z těch okovů.
„Tam… v té… „ o něco víc jí stiskl ruku, „rakvi… je tam klíč.“
Bendyho oko se zaměřilo požadovaným směrem, a pak ji pustil. Měkká rukavice sklouzla z její ruky a ona ihned zalitovala ztráty toho prchavého tepla.
Susie vstala, spolkla kletbu směřovanou ke svému koleni a odkulhala k rakvi, uchopila víko a odtáhla ho, aby ho opřela vedle o zeď. Trochu se hrozila, co bude uvnitř a zda na ní nevypadne něco ještě horšího, než byly ty dvě zrůdy z chodby, ale tam uprostřed byl do dřeva zabodnut hřebík a na něm pověšený klíč.
To, proč tam byl a co se tady vlastně stalo, se dozví později, teď musela pomoci tomu chudákovi v kostýmu.
Vzala do dlaně klíč a vrátila se k ležící postavě uvnitř pentagramu.
Nebylo těžké odemknout vězňovo zápěstí a tak jednoduchým cvaknutím uvolnit pouto.
Jednou, dvakrát a kovová pouta cinkla o pomalované dřevo podlahy tohoto obětního místa.
Bendy ji celou dobu mlčky pozorně sledoval, jako by si nebyl jistý jejím účelem a přemýšlel, že má pořád ještě šanci ukončit jeho život, jak se však ukázalo, nebyla to žádná popravčí, ale osvoboditelka. Konečně…

Susie se k Bendymu natáhla a pomohla mu vstát na vratké nohy, musela se sehnout a podepřít ho, oba poté odkulhali ke stěně dál od kruhu hořících svíček, aby klesli na zem a opřeli se.
„Pomohu ti z toho kostýmu, kde se rozepíná?“ zeptala se a přejela mu rukou po zádech. Až teď si všimla, že měl na sobě vkusné kalhoty s tenkými šedými proužky, hnědou staromódní vestu a červený motýlek u krku.
Někdo myslel na každý detail, pomyslela si.
Bendy k ní zvedl unavený pohled a opřel se jí o rameno, „tohle není oblek…“
Nastala dlouhá pauza.
„Eh…?“ vydechla Susie nechápavě a pomalu jí začalo docházet, že to co se stalo jí, se možná stalo i někomu jinému. Vážně? Dvě podobné náhody?
Susie se zamračila, jak to nemohl být kostým? Vždyť…

Zvedla ruku a váhavě se dotkla Bendyho velké hlavy, byla příjemně horká. Pokožka se cítila jako živá, nebyl to žádný plast ani mluvící hračka potažená plyšem…
Nasucho polkla, když jí prsty přejely k zahnutým černým rohům, které vypadaly úplně jinak, než její malé bílé růžky. U něho nebylo poznat, kde končí pokožka hlavy a kde začínají jeho roztomilé ďábelské rohy ve tvaru měsíce.
Absence vlasů by za jiných okolností vpadala divně, ale když se ho dotkla, cítila sametové chloupky tak maličké, že bylo příjemné jej hladit jako krátkosrstou kočku. Zvláštní ale nakažlivě příjemné. Uklidňující. Trochu se za sebe zastyděla, že si všímala vlastního pohodlí a zvědavosti, než aby nabídla útěchu, kterou Bendy očividně potřeboval.
Vždy myslela nejdříve na sebe… bylo to proto, že nikoho jiného neměla a ty které poznala, se k ní nechovali moc hezky a spíše ji využívali, ale z toho už dávno vyrostla.
„Odpočívej…“ zašeptala konejšivě.
Susie si pořád nebyla jistá, jestli tomu všemu má věřit, bylo přeci šílené si představit, že by něco takového bylo skutečné, a přesto byla takového zázraku součástí. Zázraku? Dobře, to bylo trochu podhodnocené a raději by měla zpátky své blond vlasy, ale kdo mohl říci, že si vyzkoušel žít v jiném těle?
Ona alespoň vypadala lidsky, ale jak tu mohla běhat taková špinavá monstra a co tu ještě číhalo dalšího? Podle toho, jak Bendyho našla, asi nebudou místní obyvatelé moc přátelští.
Susie se znovu do hlavy vkradla myšlenka, že by mohla být mrtvá… ale odmítla tomu razantně věřit. Nebyla mrtvá, cítila přeci bolest a jako taková se odmítla zařadit mezi nebožtíky.

Z úvah ji vyrušil Bendy, který se přitiskl k jejímu boku, jeho tvář sklouzla po ženině obnaženém rameni, až si nakonec položil svou velkou hlavu na její klín, který mu nahrazoval polštář. Vypadal tak bezbranně a zranitelně jako dítě. Jedna jeho ruka spočívala Susie na noze a vydávala uklidňující teplo. Zpěvačka se cítila prapodivně, ale v této chvíli jí postačila Bendyho blízkost. Blízkost někoho, kdo je ve stejné ztracené situaci jako ona.
Přejela pohledem po jeho odpočívající postavě stočené u boku jako štěně. Byla ráda, že by mu nebylo nijak fyzicky ublíženo, ovšem trauma mohlo číhat pod tím vším, rány na duši se neléčily tak lehce jako fyzické, pomyslela si hořce.
Susie si unaveně prohlédla místnost a rakve.
Proč by ho tady vlastně někdo zavřel a tak nelidsky připoutal? Co by z toho měl? Možná to bylo proto, že byl snadnou obětí pro takové činy.
Musela tomu přijít na kloub a hrozila se, co v opuštěném studiu ještě objeví.
Tmavovláska rezignovala, neměla žádnou energii a únava na ní dopadla desetkrát jako závaží, bylo stále namáhavější udržet pozornost. Nepřestala však Bendyho pomalu hladit po straně hlavy a chvění jeho vysíleného těla pomalu přestávalo, stejně jako se jí samotné zavíraly oči.
Vše, co si z té chvíle pamatovala, bylo, že sledovala z dálky dveře zajištěné násadou koštěte, než upadla do mírumilovné tmy.

New York město splněných přání. Přesně tohle si Susie myslela před deseti lety, kdy byla ještě naivní holčička, která sotva dosáhla plnoletosti a dostala neocenitelnou příležitost. Neužila si tu chvíli ani půl roku a světlo reflektoru zhaslo a opona se zatáhla jako bouřkový mrak.
Joey Drew, který se na ní snažil udělat dojem, ji nalákal do svého studia a nasliboval ji potlesk, naservíroval vidiny slávy a peněz jen proto, aby ji poté krutě odkopl.
Mohla být nadějnou zpěvačkou s hlasem, nad kterým by muži vzdychaly a o němž ženy snily. Mohla se dostat do Hollywoodu na večírky mezi ty nejslavnější přesně, jak říkal a jen co jí otevřel dveře do světla, vykopl ji z nich do tmy.
Pro majitele studia měla Susie jen zášť, že jí sebral kariéru, jako když slibujete dítěti pod stromeček tu nejžádanější hračku, a pak dostanete jen prázdnou krabici od bot…

Susie odešla od mikrofonu a těch pár lidí, kteří se obtěžovali zatleskat, nestálo ani za pohled.
Nikdo nežádal o přídavek, protože za těžkou oponou tohoto malého jazzového klubu čekalo dalších deset na své vystoupení a doufali, že mezi obecenstvem se najde nějaký hledač talentů.
Blondýnka si v zákulisí oblékla svůj kabát a vyzvedla si těch pár babek za dnešní večer, než vykročila ze zakouřeného baru do chladného večera.
Susie se podívala na peníze, které ji sotva uživí na pár dní. Byla to bída a ona to věděla, ale ať se snažila plavat, jak chtěla, nemohla se dostat ke břehu. Kde teď mohla být nebýt Joeyho Drewa.
Další povzdech se změnil ve frustrované zasténání, až jí od červených rtů unik obláček bílé páry. Zachumlala se do kabátu a kožešiny límce. Před ní byla zaprášená ulice a pár bezdomovců, žádná úhledně uklizená čtvrť, nikde nevisely její plakáty, kterými by se mohla kochat, jak kdysi věřila.
Zapadla mezi ostatními umělci jako kapka v moři, ale pořád dopadla lépe než studio, které před pár lety obletělo noviny.

Bankrot. Krach. Titulky se hemžily odvážnými spekulacemi a názvy o nechvalně známé postavičce, která přinesla tolik radosti a veselí.
Alespoň Joey Drew dostal to, co si zasloužil, pomyslela si Susie skepticky.
Těžko říci, proč jí tyto myšlenky na minulost napadly právě teď, možná proto, že ulice, po které teď kráčela k motelu, kde bydlela posledních pár dní, jí byla povědomá.
Zděné budovy byly šedivé a házely tmavé stíny na cestu. Osvětlení nefungovalo a z košů lezly odpadky. Už dávno to nebyla hezká čtvrť, o kterou se město staralo.
Než se Susie nadála, stála před cedulí, která byla v dezolátním stavu opřená o strom.
Umíval se na ni nikdo jiný než Bendy se svým věčným úsměvem. Oplatila mu tu námahu s poněkud větším smutkem. Někdo tu nechal upoutávku na poslední díl grotesky a zub času už na ní zapracoval.
Blondýnka ukročila do strany a obešla ceduli. O pár metrů dál došla až ke dveřím, které změnily její život. Nemohla je jen tak ignorovat. Kdysi to tu bylo tak jiné…

Ne, dveře, ani studio za to nemohlo, možná se jen málo snažila a málo se chtěla prosadit… Ne, tohle její vnitřní ukřivděná duše odmítala přijmout.
Vlastně ani netušila, proč vzala za kliku a otevřela.
Najednou se Susie zarazila na prahu. Tohle by neměla, i když toto místo bylo opuštěné, někomu muselo patřit, neměla by se tam vloupat, ale… nebylo zamčeno…
Opatrně pomalu vstoupila dovnitř a nechala za sebou dveře zabouchnout.
Susie obklopilo ticho, že by slyšela i červotoče kousat překlišku, mohla by se tu jen projít, říkala si z nostalgie.
Rozhodla se jít chodbou vpravo, byla lemovaná starými plakáty s Borisem, vlkův velký čenich ji vždy dokázal rozesmát a poté tu byla Alice. Anděl byl jejím zaměřením, jejím zázrakem, její nadějí. Přes Alici se měla proslavit a být hvězdou.
Pohled na tmavovlasou krásku, která se na ni mile usmívala, v Susie budil melancholii.
Raději se dala znovu do kroku a zjistila, že šlape na plakáty povalující se na zemi, jako by je někdo strhal.
Susie zahnula za roh směrem k nahrávací části studia, kde kdysi trávila celé hodiny se Sammym Lawrencem, ale cestou něco zaslechla, jakési hučení, bouchání…

Vždyť tu nikdo být neměl. Tohle místo, dokonce i čtvrť byla opuštěná. Jedině, že by tu někdo z ulice bydlel, napadlo ji. Měla z toho divný pocit. Susie se nechtěla připlést do nějaké potyčky, protože tito lidé bez domova často obchodovali s drogami.
Obrátila se k odchodu, nemělo cenu riskovat vlastní bezpečí, pomyslela si, když sebou neměla ani žádnou zbraň. Jakmile se otočila k odchodu, na konci chodby stála tmavá silueta, poměrně malá, ale podivně shrbená.
„Kdo je tam?“ zavolala.
Postava neodpověděla a pohnula se k ní až nepřirozeně rychle, i když kulhala.
Susie polekaně vykřikla a dala se do běhu svým původním směrem k nahrávacímu studiu. Někdo ji sledoval, slyšela údery podrážek po dlažbě a těžké dýchání, to ji pohánělo dál.
Proběhla kolem otevřených kanceláří, ale ani jedny dveře neměly klíč. Ve zbrklosti to vzala po schodech dolů, tam by se mohla schovat mezi rekvizitami, pokud tam nějaké ještě jsou, ale jen tak tak se zastavila na posledním schodě, než stihla skočit do něčeho odporného. Noha jí uklouzla po něčem černém, ale přidržela se včas zábradlí.

Po celé podlaze bylo něco tmavého, možná prasklo potrubí, napadlo ji, ale nepáchlo to jako odpadní voda. V žádném případě do toho nešlápne svými jedinými lodičkami, které používala na vystoupení.
Susie se rozhlédla kolem, tam vzadu se něco lesklo! Bylo to velké, nějaký kovový stroj a ten hluk vycházel od něho, z trubek po celém obvodu cosi hustě vytékalo, vypadalo to jako černý sliz, který zaplavil celé dolní patro.
Pára stoupající ke stropu dělala zajímavou kulisu varovnému žlutému světlu žárovky.
Něco se tady šeredně pokazilo. Susie vstávaly vlasy na hlavě z pomyšlení, že by se tu nelegálně tiskly peníze a ona musela přijít právě v okamžik, kdy se to celé pokazilo a stroj se jim rozbil.
Než vymyslela co dělat, její útočník ji dostihl, seběhl na podestu a než se k němu Susie otočila a začala smlouvat o svůj život, udeřil ji do zad a její tělo popředu spadlo do černého moře inkoustu.

************************************************************************************

Susie sotva vnímala, když byla tažena po schodech nahoru někam pryč. Ten kdo ji táhl, se s ní nijak nemazlil, prostě ji chytil za ruce a vlekl za sebou, aniž by se přesvědčil, že je živá a dýchá, ale na tom mu zřejmě nezáleželo. Pokud to byl nějaký drogový dealer, jak si předtím myslela, tak tomu sotva sešlo na někom jako ona. Nebožačka cítila každý schod, jak naráží do jejího masa a kostí, byla jako bezvládný strašák, který se nezmohl na nic jen místo slámy z ní kapal inkoust.
Nakonec ji ten hrubián pustil, jakmile ji vytáhl na chodbu v přízemí a ona zůstala bezvládně ležet na zemi, zmatená, polomrtvá a omámená výpary.
Na každý kousek kůže se jí lepil inkoust nebo to byla ropa? Ať to bylo, co to bylo, mělo to konzistenci medu a bylo to černé jako smola. Měla to všude, zateklo to pod oblečení, do bot, nalepilo na vlasy, měla to v puse, musela to i spolknout.
Susie dostala záchvat kašle. Právě teď lapala po dechu a její tělo se nekontrolovatelně třáslo, jak se snažilo tu černou látku dostat z plic. Měla pocit, že se pořád ještě topí a její pronásledovatel s tím nic neudělal. Nakonec vysílená zůstala ležet neschopná dalšího pohybu. Pod zpěvačkou se utvořila tmavá louže, ve které se máčela, ale inkoust na ní nezůstával, sklouzl po ní jako voda po másle a zůstal se lesknout na podlaze.
„Měl jsi ji nechat utopit,“ řekl někdo nad ní bez špetky výčitek.
„Je to člověk, mohla by být užitečná, dlouho sem nikdo nepřišel, ztracenci by ji mohli chtít,“ odvětil někdo jiný z druhé strany vypočítavě.
„Takže než se rozhodneš, že si ji necháš nebo vyměníš, budeš se s tou holkou dělit o kvartýr, Charley?“ zamručel třetí hrubý hlas, který se zdál trochu ukňouraný jako by polykal souhlásky.

„Můžeme ji zatím zavřít do skladu v kuchyni. Víš tam, kde jsou ty popelnice.“
„Ne, jen by nám překážela, stejně moc nevydrží, lidi jsou slabý jako červy,“ rozhodl jeden.
„Víš, že když si ji necháš, budeš se o ni muset starat, a ty ses v životě o nikoho nestaral,“ namítl první hlas.
„Eh… dobře, není to moje silná stránka, ale…“
„Ne, ta ženská s námi nepůjde, už takhle máme dost potíží s těmi ztracenci, což mi připomíná, zavřel z vás někdo dveře do kantýny, než jsme odešli?“
Nastalo ticho, že by bylo možné slyšet spadnout i špendlík.
„Kdo to měl na starost, ty Barley?“
„Ne, to tohle nemehlo.“
„Edgare?“
„Tak to ani náhodou, na mě to nesvádějte, i když mám šest nohou, mám pořád jednu hlavu jako vy a abyste věděli, mám na starost jídelnu a nejsem vrátník,“ ohradil se ten pisklavý hlas s jakýmsi vrčením.

„Takže všichni zpátky a jestli nám ti slizouni zaberou naše místo, tak si mě nepřejte.“
Susie zasténala, jak se snažila poslouchat a zároveň dýchat, v puse měla pořád podivnou hořkou pachuť, jako by spolkla pelyněk.
„A co s ní?“
„Nech ji tu, pokud se s ní nechceš vláčet a dělit o jídlo.“
Kroky a hrubé hašteření se vzdalovalo, ale Susie to téměř nevnímala, teď měla starosti sama se sebou, než o útočníky, kteří ji milosrdně nechali pro tentokrát být. Kdyby věděli, co bude následovat, asi by ji opravdu raději utopili a ujistili se o tom…

****************************************************************************************

Susie omdlela ještě dříve, než kroky odezněly. Netušila, jak dlouho tam ležela jako ryba na suchu, ale když se probudila a snažila se zaostřit, bylo to, jako se probudit po roce v kómatu.
S třesoucím se tělem byla ráda, že se posadila na zadek a podepřela si hlavu rukama, aby si protřela oči. Tváří se náhle dotkla něčím podivným, co nemohly být její prsty. Susie se strachem ucukla a zírala na své paže, které nejen, že byly velice bledé, jako by v životě nevyšla na sluníčko, ale na nich měla bílé rukavice! Nebyly to ale nijak obyčejné dámské elegantní rukavičky, tohle bylo něco, čím by se nebála udeřit ani Goliáše.
Mozek jí nepobral, kde se tam ty věci vzaly a navíc jak to, že byly zcela bílé, když byla ponořena do černého inkoustu, přinejmenším by musely být ušpiněné. Ty podivné vycpané návleky byly neskutečně zvláštní, měkké a hrozně baculaté, takže její ruce vypadaly dvakrát tak velké a nepřiměřené. Rychle si rukavice strhla a zahodila pryč, jako by to byl jedovatý had.
„Co to proboha je…“ zasýpala a odkašlala si. Vyprskala na podlahu další loužičky inkoustu, dokud si nebyla jistá, že znovu může dýchat a mluvit.

Susie po kolenou dolezla ke stěně a s její pomocí se postavila na nohy jako hříbě.
Motala se jí hlava, pocit nevolnosti a slabost ji trápily dalších několik minut. Všechno se pomalu ustálilo, než se podívala před sebe.
Tam, v jednom ze zarámovaných obrázků na zdi, viděla ve skle svůj odraz. V první chvíli nemohla uvěřit tomu, co vidí, protože na ni hleděla úplně jiná tvář. S pootevřenou pusou se Susie odlepila od stěny a doklopýtala k odrazu, který nahrazoval provizorní zrcadlo.
Nevěřícně na sebe několik dlouhých minut zírala bez dechu s milionem otázek.
Kam se poděly její zářivě žluté vlnité kadeře, které z ní dělaly panenku? Teď měla vlasy černé, stejně tak vypadala její rtěnka, která z nějakého záhadného důvodu nešla setřít.
Susie byla bledá jako smrt a ke všemu jí z vršku hlavy na každé straně vyrůstal malý bílý roh, a aby to nestačilo, nad hlavou měla svatozář!
V záblesku šílenství se snažila ten nebeský kroužek uchopit, ale zjistila, že ho k její hlavě nedrží žádný drátek a svatozář se nedala nahmatat jako by si to jen představovala a měla halucinace, čemuž se nedalo nijak divit, vzhledem k tomu co se jí stalo.

„Co je to se mnou? To je nějaké převtělení? Jsem mrtvá nebo spím?“ ptala se sama sebe. Odraz jí však neodpověděl a to ji mátlo.
Všechno bylo jaksi špatně. Kam se proboha poděly její květované šaty, které si ráno vzala? Místo nich měla na sebe přilepené krátké přiléhavé šatičky bez ramínek, které měly konzistenci plavek, pružné a přizpůsobivé s decentní bílou mašličkou na dekoltu přesně podle jedné určité předlohy.
Proč vypadala jako Alice Angel? Ne, že by si kdysi nepředstavovala, jaké by to bylo být padlým andělem, ale takhle? Co se to tu proboha dělo?
Vyměnila si s někým tělo nebo duši? Počkat, Alice přeci neexistovala, byla to filmová postava vytvořená tužkou na papíře, nebyla živá, tak proč vyhlížela jako její reálná kopie?
Tohle se muselo nějak vysvětlit. Muselo!
Susie se silně štípla do tváře a pro jistotu i do ruky, ale ten podivný sen nemizel, navíc ji to i bolelo, tak si pohmožděné místo třela dlaní a její mozek závodil s realitou a byl zmatený, že nenacházel žádný logický výsledek.
K čertu s vysvětlením, teď musí odtud, musí ven, pryč, to je jediná logická věc v této chvíli. Jediné rozumné řešení, a pak se uvidí co dál.
Susie se spěšně, i když potácivě vydala, kudy sem předtím přišla cestou zpátky k východu jako kulička po nerovné dráze, ale jakmile chytila za kliku, dveře se nehnuly, jako by byly zatlučené hřebíky a prkny vybydleného domu.

Susie zaječela, jak lomcovala kovovým madlem a vylila si vztek na dřevu, po jejím útoku v něm zůstaly rýhy, když do nich kopala a škrábala podpatkem od boty.
„Prosím, pusť mě ven!“ křičela k neznámému netvorovi, který zamknul.
Dveře zůstaly i přes prosby zavřené, jako by se k ní svět otočil zády a tak se opřela o zeď zády vedle nich a těžce dýchala námahou. Byla na pokraji slz a cítila zoufalství, které jí píchalo do nervů jako jehly. Co měla teď dělat? Obejít všechny kanceláře v přízemí a zkoušet okna?
Rukama se chytila svých ďábelských růžků na hlavě, ale nešly odtrhnout ani ulomit, byly srostlé k lebce, nebylo to jen něco přilepeného.
Jak se tohle mohlo stát?
Susie sklouzla dolů na zem jako by ji kolena neunesla a objala si pokrčené nohy, které si přitáhla k sobě v ochranné pozici. Byla ztracená, neměla ani svůj kabát, kterým by se zahalila, musel utopit v té černé hmotě spolu s jejím tělem. To pomyšlení ji vyděsilo. Mohla by tam skutečně najít svou vlastní mrtvolu? Je tohle život po životě a ona je ztracený duch, který nemůže do nebe? Měla tu bloudit na věčnost?
Zpěvačka si skryla tvář do dlaní a začala plakat jako před pár měsíci, kdy ji málem znásilnil opilec v parku, tohle bylo ale mnohem horší, nemohla se dostat ani na policejní stanici, aby ohlásila, že se jí něco stalo.
Jako by už tohle studio nemohlo za její minulost, teď mohlo ještě za tohle? Proč jsem šla? Mohl za to nějaký šestý smysl? Splín? Myslela si, že tu najde zázrak? Poklad, který najednou změní její bídnou situaci? K čertu s tím vším.
Dreams come true, nápis z příručky pro zaměstnance nakreslený elegantním písmem na stole recepce před ní, byl teď vážně výsměchem.

Susie kvílela, posmrkávala a utírala si slzy jako rozzlobená holčička, která bojovala s těžkými rozhodnutími. Trvalo to neskutečně dlouho a po celou dobu se modlila, aby se ty zatracené dveře vedle ní otevřely a někdo vešel, bohužel stále jen seděla v prachu na zemi o samotě s vlastními kousavými myšlenkami, které jí říkaly, jak byla naivní, hloupá a že sem vůbec neměla chodit. Měla jít přímou cestou do motelu se vyspat a plánovat, jak vydělá dalších pár dolarů.
O hezké dívky jako ona nikdy nebyla nouze, ale mohli jste si vybrat buď to, že si vás nějaký movitý muž bude vydržovat nebo budete tvrdě pracovat a u Susie ta první možnost byla odporná a nikdy ji nebrala v potaz.
„Proč! Proč… proč se tohle stává jen mě? To se mi děje málo špatných věcí?“ promlouvala k neviditelnému publiku.
„Bože, dej mi nějaké znamení, cokoliv, nevím, co mám dělat…“ popotáhla nosem.
Susie zvedla vlhké oči ke stropu, když si koutkem oka všimla něčeho na protější zdi, jak se to klikatilo jako had.
Byla to písmena, která se sama kreslila tmavým inkoustem neviditelnou rukou, a přebytečné kapky stékaly strašidelně dolů.

POMOC…

Všechno to začalo snem, velkým sněm, touhou a inspirací člověka s velkými ambicemi a láskou k filmu. Muž s talentem, který mohl konkurovat Waltu Disneymu, založil nahrávací Joey Drew studio v roce 1929. Swing, kabarety hrály v zábavních klubech, obchody zaplnily psací stroje a rádia ke koupi a hrané grotesky, hlavně ty kreslené zaplnily filmová plátna.
Malý roztomilý ďábel Bendy se svými rohy, hvězda a první vytvořená postava nadějného kreslíře Henryho Steina, krásný padlý anděl Alice, jejíž hlas propůjčila nadějná zpěvačka Susie Campbell a chytrý vlk Boris rozveselili každou dětskou tvář a dospělé obecenstvo. Společně dokázali alespoň na chvíli přivést tisíce lidí na jiné myšlenky během druhé světové války a dodat jim potřebný optimismus i humor.
New York ožil zbožňovanou novinkou, hračkami, plakáty, gramofonovými deskami a pohlednicemi s malým roztomilým ďáblem a jeho příběhy v knížkách. Nebylo člověka, který by ho nemiloval. Byla to mánie, ale stejně jako taková, která získala rekordní oblíbenost, musela jednou také skončit, ale nepředbíhejme.

Joey Drew inteligentní a charismatický majitel studia měl našlápnuto k dobré kariéře, ale úspěch vám v žádném případě nezaručí dobré srdce a tak, aniž by někdo viděl do jeho nitra, jen pár lidí si všimlo, že ve skutečnosti není takový, jak se zdá a za fasádou pro veřejnost se ukrývá zcela jiná chamtivá duše prahnoucí po slávě.
Joey nemohl žít bez úspěchu, byl na něm tak závislí jako opilec na alkoholu nebo herečka na kokainu. Propagoval své grotesky a hvězdu filmu v každém časopisu a lidé to neuvěřitelně milovali.
Vše se kreslilo ručně, jeden list za druhým, každé oddělení animátorů mělo na starost jednu postavu. Studio mělo celé zákulisí doprovodných oddělení, nahrávala se hudba, tvořily se kvalitní hračky, památkové předměty a mnoho dalších věcí, dokonce se říkalo, že se časem chystá na okraji Brooklinu postavit menší zábavní park financovaný samotným Drewem jak po tom toužila veřejnost.

Studio pracovalo na plné obrátky a filmových kotoučů přibývalo, sklady se plnily materiálem, a aby Joey všem usnadnil celou práci, zřídil si na objednávku dosud neviděný inkoustový stroj tak velký, že by hravě zabral celou jednu místnost. Potrubí od tohoto nového přístroje vedly po celém studiu do jednotlivých pater, což zaměstnanci kritizovali kvůli hluku, ale to se dalo přehlédnout nebo si na to zvyknout.
Se samotným strojem však bylo neustále něco špatně, dalo by se říci, že to bylo pro Joeya zklamání alespoň zpočátku. Nákladný tiskařský nástroj byl vše jen ne obyčejný, jediný jak ve své velikosti tak tvorbě a i přes obtíže si Joey dal za úkol ho spravit za všech okolností. Nasypal velkou část svých peněz do podivína, který s jeho strojem udělal něco neuvěřitelného. Nikdo neví, jak to udělal, ale ten muž dokázal vytisknout živou bytost, a koho jiného by mohl chtít představit světu než Bendyho.
Sen se stal skutečností a po několika nezdárných pokusech se stal zázrak. Bendy, malý hravý ďábel byl živý, nikdo tomu nemohl uvěřit. Nebyla to plyšová hračka nacpaná vatou ani balonek, který by uvnitř sebe skrýval vzduch ne, byla to samostatně myslící bytost! Nepodobná své úžasné předloze.

Joey Drew ve své fanatické vidině milionu dolarů za takový objev, toužil proslavit svou grotesku a hvězdu show jinde než v Americe, začal pracovat na rozšíření úsilí do Evropy a přestal tak mít na Bendyho čas jako rodič na dítě, které už se osamostatní.
Malý ďábel se potuloval po studiu a přinášel dobrou náladu, kam se podíval. Rád navštěvoval nahrávací studio, kde hrála živá hudba, a poslouchal nástroje, které po dobu hraní hudebníci přivedli k životu jako samotného jeho inkoustový stroj. Bendy byl spokojený, alespoň nějakou dobu, než ho zaměstnanci začali přehlížet jako okoukanou věc. Měli teď mnoho práce, stejně tak samotný Joey, který stále častěji odlétal navazovat styky a smlouvy pro jiné země.
Bendy, který se vždy těšil pozornosti, sklouzl k osamělosti a právě sklíčenost v něm probudila něco, co zatím neznal. Pociťoval v sobě zlost, ta pomalu klíčila a hnisala v jeho nitru, a tak se raději uchyloval do malé místnosti na půdě s kulatým oknem nedaleko ateliérů, kde mohl pozorovat z okna dění na ulici venku toho jiného světa.
Kladl si mnoho otázek jako například, proč je zde jediná karikatura? Není tu žádná jiná, která by ho chápala, která by mu byla společníkem. Jednou se na to při vzácné příležitosti zeptal svého stvořitele, ale odbyl ho poznámkou, že to on je tu přeci tou největší hvězdou, a že až bude vytvořeno další studio v Evropě, bude ještě slavnější.

Bendy však nebyl rád, protože byl držen ve studiu a lidský svět venku mu byl odepřen, ne proto, že by nesměl ven, ale jakási neznámá síla ho držela mezi zdmi, kde byl i inkoustový stroj. Nemohl ven, nikdo se s ním už ani nebavil a stejně jako každé dítě se nudil a byl smutný a zklamaný.
Tohle nebylo jako jeho filmy a dobrodružství, tohle bylo peklo, peklo na zemi, ve kterém měl jen sám sebe.
Tak, jak se mu lidé předtím zdáli fascinující, mu teď nestáli ani za pozornost, už nežebral o pohledy, neprosil o rozhovor, protože to bylo zbytečné, jen se pletl pod nohy. Přehlížení v něm podnítilo právě tu skrytou škodolibou stránku, a tak začal dělat vtípky a naschvály. Zlomyslné žerty byly jeho jedinou zábavou.
Bendy přeházel věci, poztrácel lístky na výplaty ze mzdového oddělení, někomu občas podkopl nohy, když nesl stoh papírů nebo kávu, ucpal hadrem saxofon, vytopil kuchyň, zamíchal náčrtky epizod nebo umazal inkoustem celou podlahu u recepce proto, že každé kdo ráno přišel, udělal stopy až k výtahu a pak si ušpinil kancelář.

Kupodivu mu to bylo pokaždé tolerováno, ale pohledy zaměstnanců a animátorů ho neslyšně obviňovaly a šeptali si o něm.
Nedlouho poté, kdy se Bendy pohádal se sekretářem svého stvořitele o tom, že nepřiletí ani tento měsíc, i když mu to sám do telefonu slíbil, jeho vztek přesáhl pomyslnou hranici. Té noci se vše změnilo od základů.
Jakmile všichni odešli domů, dostal se k zamčenému inkoustovému stroji a začal tisknout jednu karikaturu za druhou. Ze stroje vylétávaly papíry i inkoust, kouřilo se z něho, stroj hučel a naříkal. Jedna známá postava za druhou se mu formovala před očima.
Bendy byl nadšený jako by se ty měsíce, kdy ho ostatní ignorovali, smazaly. Potřeboval kamarády, potřeboval spřízněné duše, byl to akt zoufalství a pomsty. Nikdo přeci nechce být sám, a protože Bendy nestárnul, nechtěl být odsouzen na věčnost a nemít nikoho stejného jako on.

Nechal se pohltit stránkou své zklamané duše a něco se v něm zrodilo. Možná že to tam bylo vždy nebo se to mohlo projevit jako chyba samotného stroje, když mu vdechla život, netušil, ale udělal, co potřeboval, co cítil, že musí udělat a to ani netušil, že z nějakého záhadného důvodu Joey Drew vyhlásil bankrot.

Na příští den se studio zcela změnilo a stalo se vězením a bludištěm pro všechny zaměstnance, kteří toho dne přišli do práce. Studio, které přinášelo lidem radost, se změnilo v budovu hrůzy a strachu a na samém vrcholu žebříčku stál Bendy.
Převzal vládu nad každým patrem, každou místností, a když ho přepadla truchlivá nálada a vztek začal terorizovat i ostatní karikatury, které stvořil, což vedlo k všeobecnému pozdvižení jeho následovníků, kteří se mu také začali stranit.

Bendyho hněv se neobrátil jen proti animátorům, umělcům a kancelářskému personálu, ale i proti svým vlastním. Situace se horšila, kdysi usměvavý Bendy byl ekvivalentem ďábla. Ničil, na co narazil, trápil a týral, koho potkal, dokud to nedošlo do takového bodu, že byl uvězněn svými nejbližšími přáteli Alicí a Borisem, kteří ho vlákali do pasti.
Zlo bylo polapeno, nevrlý démon, který bloumal chodbami studia, byl spoután a umístěn do pentagramu. Jak se jeho síla po celé roky pomalu odčerpávala, zmizela i jeho děsivá podoba inkoustového démona a zbyl jen a pouze Bendy, na jehož pláč a hraný nářek nikdo neodpovídal.
Nechali ho tam, ve sklepě, oddělené části budovy, kam se nikdo neodvážil strčit ani palec, protože nikdo nechtěl riskovat teror, který karikatury zažívaly každý den předtím během jeho vlády, a tak Bendy trpělivě čekal na svou příležitost…

UPOZORNĚNÍ: Příběh bude 18+ s ohledem na erotiku a násilí

-Kdo nezná a rád hraje, opravdu doporučuji tyto dvě plnohodnotné hry, které mě dostaly a uchvátily svým obsahem, dějem a prostředím.

Bendy and the Ink Machine
Bendy and the Dark Revival

Zde jsou nějaké pěkné ukázky na vytvoření atmosféry:

odkaz
odkaz
odkaz