Pracovní návštěva

Zlatá ulička

Ivan

Při prohlášení stařenky se zatvářím poněkud rozpačitě, přesto pronesu klidně.

Rád vás poznávám paní Koprová. Co se pozvání týče.“

Střelím pohledem s otázkou ke kolegovy, když se dá do pohybu směrem, který naznačila stařenka. Usměji se a velmi se snažím aby úsměv nebyl nucený.

„Děkujeme snad na chviličku. Jsme ve službě.“


Po pravdě bez ohledu na to co je dotyčná zač se my to moc nelíbí.

Ještě méně, když my skřítek začne sundávat kabát. Po pravdě kdyby ho už neměl sundaný kolega, nechal bych si ho. Takto každého praští přes oči pouzdro na předloktí ve kterém mám hůlku, alespoň můj opasek s lahvičkami vzhledem k prostorovému kouzlu jenž jsem jeden dlouhý den sesílal na každou kapsičku tak nerazí.

Vezmu si čaj a zatímco jej míchám mlčky čekám za jaký konec to můj kolega vezme.

PRVNÍ OSTRÁ

13.9. 2023, Šumava

František, Bea

Tak tohle nevyšlo, nakrčím nos, když mě ovane její dech, který je cítit mršinou. "Kurva" vyštěknu, když mi jezinčin spár přejel po kůži obličeje. Na bolest jsem srala, i na to že budu mít další jizvu, ale do běla mě vytočilo, že já na ni šla po dobrém a ta mrcha ježetá mi to oplatila takhle. Pevně sevřu rty a tasím hůlku, s myšlenkou, že ji depulzem odtransportuji do horoucích pekel. Ale než proti ní stačím vyslat kouzlo, situaci opanuje Frank. Cítím jak mi po tváři teče lepkavá krev a stéká dolů po spodní čelisti a odkapává na bundu. Budu jako prase. Zakleju v duchu a pevněji sevřu hůlku.

"Jsou tu další?" Položím otázku svým kolegům a vyskočím na nohy, s tou mrchou ježatou si to zatím vyřizuje Frank a já jsem tam platná jak mrtvýmu zimník. Rozhlédnu se kolem sebe jestli nepostřehnu něco, co by nás mohlo ohrozit. Jestli nás neprozradilo přenášení, tohle nás prozradilo určitě. A ten po kom jdeme o nás už určitě ví.

Letaxové humoresky

13.9. 2023, Praha
Jasmína

Ještě jsme si prohlížel složky, když se mi do kanceláře přikulhal psík zpátky. Podle všeho, ho někdo nabral špičkou boty a skoro mu utrhnul přední tlapičku. Takže i když kouzelný, tak měl problém se ke mě dostat. Vzhledem k tomu, že tam bylo psáno deset minut, tak jsem moc nechvátal. V klidu dopil, teď už studené kafe, ještě dopročetl složky a vzavše je s sebou jsem vyrazil ven. Moje starší a netrpělivější sestra už tam čekala. Jo a ještě hladovější...

"No posla někdo nakopnul, tak mu to trvalo dlouho...Modli se k svatému Václavu, ať Ti pak nešlehají plameny z řiti. Naposled, když jsem měl tuhle housku, tak to nedopadlo dobře. Přeji Ti hodně štěstí sestřičko. Jako první se půjdeme podívat za panem Arpádem Malým, bydlištěm Kopidlno. Je to bývalý zaměstnanec propuštěný pro blbou morálku. Vypadá to, jako slušný adept na tohle."

Rozhlédl jsem se po náměstí, kde procházely davy turistů a neměly nejmenší tušení kdo nebo co stojí před nima. Kam vedou dveře, ze kterých jsme vyšli a jak velké jsou problémy, které musíme řešit. Počkám až ségra dojí a pak jí podám Arpádovu složku, aby se rychle podívala. Za rukou už jsem měl hůlku a podával jsem ruku ségře, aby se chytila. Našel jsme si v práci nějaké obrázky z Kopidlna, takže jsem aspoň tušil kam se přeneseme.

"Zvládneš to s plným žaludkem? Já bych byl nerad poblitý hned po přistání..."

Pracovní návštěva

Zlatá ulička

Michal

Mladýmu se můj pokyn, že to má se starou dámou vyřídit on sám, příliš nezamlouvá, i tak to jde ale udělat. Ze vzdálenosti pár metrů poslouchám, kudy se konverzace ubírá a hned při prvních větách začnu tušit, co nás rozhodně nemine. Jsou lidé, kteří se s bystrozory bavit příliš nechtějí, jsou na slovo skoupí a kontakt musí být poměrně forsírovaný. Takové mám vlastně i rád, stačí klást správné otázky a jejich ano či ne nezabere příliš mnoho času. S nimi se pracuje vlastně dobře, není to žádné zbytečné protahování, žádná zdržovačka. Tohle nebude ten případ.
Však stačí vidět jaký úsměv se paní Koprové objevil ve tváři a bylo mi jasné, že čaj a pohoštění nás nemine.
Nemohu to nechat na Michalovi?
Hm. Ne, to radši ne. Vždyť stejně potřebujeme zjistit informace a paní Milénia bude bezpochyby zdrojem všech možných klepů a pomluv. Tenhle typ...jasná drbna, která nenechá na nikom ani nit suchou a která si všimne každého pohybu kolem jejího působiště.

Tak dobrá.
"Díky za váš čas, paní Koprová. Máte to tu útulné." Přepnu do svého módu: kontakt s civilem a nechám skřítka, aby mi svlékl svrchní kabát.
"Nechceme vás ale zbytečně dlouho zdržovat, jen se zeptáme na pár otázek."Hlavně se nechceme zdržovat od práce, proto se nijak nevzpírám jejím snahám o naše usazení a pohoštění, čím dříve to vypijeme, tím lépe pro nás všechny. Alespoň že vaří čaj, nechci ani hádat, jak "dobrá" by byla její káva.
Proč mi je tak nepříjemná?
Může to být tou kabelkou? Těmi grimasami? Tím, že mi trochu připomíná bývalou tchýni? Hm.

Pojďme ale k věci. Zlehka kývnu na Michala, že je čas na naše otázky a tentokrát i rovnou začnu. "Znáte pana Mrkvičku od vedle? Kdy jste ho naposledy viděla?"

Otrlá ulice a pak kdesi cosi s kýmsi

Párkrát jsem zatočila se skleničkou po stole aby se v ní vytvořil výr a přitom zpoza umělé ofiny snažila identifikovat její tetování. Ani za boha jsem z toho mála, co jsem měla k dispozici, nedokázala vyluštit nic, co by mi alespoň trochu napovědělo, s kým mám tu čest.
Typka se najednou zvedla a se slovy ať jí následuju pokud mám prachy (ééé, to jako teď hned?). Jak kolem mě rychle proplachtila, zahlédla jsme další kus, tentokrát jsem už pochopila a vyvalila oči jak v animáku, který jsem měla tu čest párkrát vidět ve školce. Taková ta pohádka o šedé kočce jak honí myš.
No, zpět k borce, která se stala mou prioritou číslo jedna, abych si získala jakous takous důvěru, neb borka patří ke gangu, která operuje po Čechách a nikdo ještě neměl tu čest ji odhalit až na pár prakticky nicotných poslíčků, kteří vlastně pro skupinu ani pro nás nebyli zase tak důležití. Nebo pokud už tam někdo od nás byl, tak byl sakra dobrý, protože o tom zase nikdo z nás nevěděl.
Tak to hlavně neposer, nabádal mě můj vlastní mozek, zatímco já klusala za ní a to jsme byly stejně vysoké.
Proklouzly jsme dozadu, aniž by si nás hospodský nebo někdo z pravidelných zpiťarů všiml. Když jsme kráčely téměř vedle sebe úzkou, tmavou a taky pěkně nechutnou chodbou, měla jsem ruku na hůlce v kapse. Bylo mi jasné, že pokud jí ještě nikdo nechytil, musela to vědět. A buď mě měla prokouknutou, nebo jsem jí fakt přesvědčila. Měla jsme tolik otázek, na které jsem neznala odpovědi a tíživý pocit v břiše mi říkal, že pokud alespoň na první otázku byla odpověď kladná, jsem a jsme v loji.

Zavedla mě do místnosti, která by s přehledem mohla konkurovat Amazonu. Plno regálu s Merlin ví čím.
Otočila se na mě a s dlaní ukazující na dřevěný stůl mě vybídla k platbě.
Z nějakého důvodu mě napadla bláznivá, troufalá a neskutečně riskantní věc. Ale pokud to vyjde, tak bych si mohla získat její, alespoň malé uznání.
"Peníze mám. Ale co když to nebude fungovat?" přesto jsem hrábla do kabelky a vyskládala hodnotu větší než polovinu, kterou rádio stálo. Nebylo to všechno, víc než polovina měla značit, že mám zájem o koupi, ale stále jí tak trochu nedůvěřuju, což by jí mělo přesvědčit o tom, že jsem buď opatrná ale ne naivně důvěřivá, nebo pitomá a je to léčka.
Pade na pade.
"Jestli mě tu zabije, co řeknou mé rodině?" napadla mě poslední myšlenka, než jsem se k ní otočila čelem.
"Nemáš rodinu, jen praštěnou spolubydlící a fíkus," ujistil mě mozek. Tak je všechno v pohodě.

Letaxové humoresky

13.9. 2023, Praha

Norbert


Malý papírový psík mě zastihl na chodbách ministerstva. Nudné administrativní pochůzky kvůli obnovení platnosti bystrozorského průkazu. Doufala jsem, že ti bráchovo vytipovaní letaxáči budou zábavnější výplň dne. Odepsala jsem mu na druhou stranu, že se sejdeme venku do deseti minut a vzkaz poslala zpátky. Byl už sice pomuchlaný, ale to zvládne. Pokud ho někdo nezašlápne.

Cestou jsem si ještě skočila do kantýny pro zapečenou housku a nakládanými houbami z temného lesa (tvrdili to na obalu) a pálivé omáčky s výměšků třaskavých škvorejšů. Potom už jsem vypadla na staromák a cpoucí se snídaní a neperlivou vodou z petky, čekala na Berta.

„Bno slába, btak kam?“ vrhla jsem se na něj ještě s plnou pusou.

OTRLÁ ULICE

13.9. 2023, Praha - U Nalitýho bubáka

Patricie

Žena tě poslouchala a snad si měla pocit, že se pod kápí ve stínu usmívá. Otazka jaký typ úsměvu to vůbec mohl být. Úplně přirozené sympatie v tobě nevzbuzovala, ovšem to jaksi nikdo, kdo se pohybuje v Otrlé příliš často. Důvěra a bezprostřednost se tu moc nenosí.

Pohladila sis falešné břicho a v ten moment tvá společnice odsunula pohárek s pitím a zvedla se ze židle. „Pokud máš dost peněz, tak pojď za mnou.“ pokynula ti rukou, rukáv sjel o něco více a konečně jsi mohla na krátký okamžik zahlédnou z tetování více. Zmlomená hůlka Pána Smrti a pod ní nějaký skomírající květ. Už jsi o nich slyšela. Byl to jeden z kouzelnických gangů fungujících v místním podsvětí. Náplň jejich práce se pohybovala od neškodných vloupaček až po zbavování se nepohodlných osob. Ty osobně jsi ještě neměla možnost mezi ně proniknout. Informací bylo málo.

Pokud jsi pokračovala ve svém divadelním kousku, žena tě zavedla do zadních prostor nálevny, kde nikdo nebyl. Otevřela těžké mříže a hned na to oprýskané dveře. Kráčely ste tak pět minut úzkou chodbou a odhadla si, že se terén mírně svažuje a zřejmě míříte do sklepení. A bylo tomu tak. Lezavý chlad, hnilobný puch a místnost, která vypadala jako nějaký starý sklad. Ukázala ti na jednu z židlí u obyčejného stolu. „Nejdřív ty peníze.“ vyzvala tě k platbě. Sama přešla k policím a vytáhla jednu bednu. Odklopila víko a v rukou třímala cosi kulatého obaleného v těžkém sametu. „Podíváme se na toho, komu bude tvůj dárek určen.“ teď se usmívala. A dokonce šťastně.

PRVNÍ OSTRÁ

13.9. 2023, Šumava

František, Bea

Alois Bee už neodpoví, jen je jeho pohled na chvilku jakoby zmatený. Na okamžik mu přišlo, že slyší bývalého kolegu a ne jeho dceru. Občas po svých rodičích přebíráme víc, než bychom chtěli.

Číst v nelidské tváři jezinky je skoro nemožné. Jejich prožívání emocí, pokud nějaké vůbec mají, je dost zvláštní a občas nepochopitelné. Pokud tedy František čekal, že by mu reakce lesního stvoření mohla napovědět, zda se tu podezřelý skutečně skrývá, nepochodil. Dál stojí nehnutě jako skála a sleduje trojici bystrozorů.

Stejně tak sleduje celé Beino počínání. Skoro jakoby spala s otevřenýma očima. Ale jen, co dívka domluví, ptáci se vznesou ze špiček stromů a v dálce se ozve děsivé zaskřehotání.

"Přestaň nás urážet, lidská ženo. Na ně by to možná platilo, ale tohle je naše země." její hlas zní jako dunění obrovských balvanů. Není těžké uhodnout, že cítí cosi podobného vzteku a zlosti. "Chceš znát mé jméno, ale jediné co nabízíš je...tamto?"vypadá klidně, ovšem v jejím tónu je stále znatelná hrozba. A pak, aniž by kdokoliv stačil zareagovat se vrhne k Bee a ostrým drápem ji sekne přes levou tvář. "Dej mi tvoje maso, krev a vnitřnosti!! zkažený dech ovane čarodějku a nutno podotknout, že je to celkem síla.

Mezi stromy se mihnou další dva stíny a míhavou rychlostí se ženou na pomoc své sestře.

Otrlá ulice

Ani za boha jsem nedokázala její bublavý smích přirovnat k nějaké tváři. Pokrčila jsem rameny a v tom mě upoutalo kousek tetování vyčuhující z pod dlouhého rukávu vypelichaného hábitu.
Začala být trochu rýpavá a já se hodlala někam posunout. "Vyřeší to veškeré mé problémy," narovnala jsem se v zádech a instinktivně si dala ruku na vycpané břicho. "Já mám pro strach uděláno."
Zajímalo mě, co si o mě myslela, ale nechtěla jsem zkoušet žádný nitrozpyt, pro případ, že by byla v tomhle oboru daleko zkušenější, protože co si budeme. Nitrozpyt není úplně moje parketa a povinný kurz jsem prolezla jen tak tak. Vedoucí kurzu mi u závěrečné zkoušky řekl, že mám kliku, že mám tak velký oči, díky kterým mi projde hodně věcí. Tehdy jsem moc nechápala, co tím myslí.
No, dvacetiletá vyjukaná žába.
Neptala jsem se ani na to, co bude dál. Kdybych na ní až moc naléhala, mohla by pojmout podezření. Zdrženlivost by mohla hrát navíc i v můj herecký výkon. Kdy čekám a stále se rozmýšlím. Smiřuji se s budoucností. Zda-li pak se takhle cítí každý, kdo tohle podstupuje, ale bez té šarády hry Na policajty a na zloděje.