Ústředí

13.9. 2023, Praha - Ministerstvo Kouzel


"Jsem rád, že mi takový plán schvaluješ. Hned se potom cítím líp!"

Ušklíbnu se na sestru, ale jsem fakt rád že s tím souhlasí. Holt už jsem v případu spadl do nějaké takové rutiny a byl jsem doslova v hajzlu. U Ludmily jsem pochodil lépe než jsem čekal. Každopádně její kancelář je vždycky taková zvláštní oáza klidu a míru v celé téhle šílené práci. Stále žasnu jak se jí povedlo v tomto rozhodně nehostinném prostředí vytvořit něco jako je tohle.

"Jsi zlato!"

Poslal jsem jí vzdušnou pusu a pak se vrátil k sobě do kanclu. Nepočítám, že tam ještě Ségra byla, protože má určitě nějaké svoje vyřizování a tak jsem si sedl a čekal. Myslím, že jsem ještě v Kronice nedočetl všechno. V případu se nikam nepohnu, pokud nebudu mít ty informace, takže nebylo kam chvátat. Správný bystrozor musí vědět, kdy se má chvátat a kdy může trošku zpomalit. Lída to měla za kratší dobu než za hodinu. Do tři čtvrtě hodiny jsem měl u sebe spisy, které jsem potřeboval.

"Řekl Ti už někdo, že tu máš hrozný chlív Norberte?"

Pokárala mě Ludmila, když vešla do mojí kanceláře. Na to jsem neměl co říct. Ta její role matky se zjevně propisovala i do práce a já se vrátil chvíli do role malého dítěte. Zahnala moje bručounství do defenzivy a nějak nesnesla odmlouvání.

"Ano říkal. Ségra skoro furt, ale to víš. Co řekne starší sourozenec to je většinou kravina..."

Pokrčím rameny a usměju se na Lídu, která jen zakroutí hlavou a jde dál za svou prací. Rozhlédl jsem se a musím říct, že ta špinavá podlaha, prach, zbytky jídla. Typická chlapská kancelář. Možná by stálo za to tu občas uklidit. Ještě, že znám takovou kouzlo, které mi pomůže.

"Pulírexo!"

Kancelář se trošku rozzáří když kouzlo vyčistí poměrně dokonale všechny její neduhy. Formule sice nejsou úplně moje záliba, ale myslím že se mi to celkem povedlo. Zařadil bych to do kategorie, kdy uklidíte, aby maminka neřekla a je to. Vrátil jsem se za stůl a otevřel složky. Porovnání map mi řeklo, že některé krby jsou dávno odpojené, ale taky čirou náhodou vedou do míst, kde se některé z loupeží staly. Ne všechny, ale staly. Další sice nebyly připojené, ale pokud je to někdo z odboru letaxové přepravy tak si to umí zařídit. Tohle byl celkem jasný důkaz, že to někdo z toho odboru byl a nebo tam dřív byl.

"No, konečně se někam dostáváme. Už mi aspoň Melichar neutrhne hlavu, ale jen půl prdele."

Zabručím si a projdu složky propuštěných, odchozích a jinak skončivších zaměstnanců odboru pro kouzelnou přepravu. Vyřadím logicky ty mrtvé, Ti to asi nebudou. Takže mi zbyly čtyři složky. Arpád Malý, Markéta Slaná, Lenka Lísalová a Evžen Tvrdý. Lísalová byla na mateřské, Tvrdý byl v důchodu. Malého vyhodili pro špatnou morálku a Slaná odešla chvíli po něm z osobních důvodů. Což bylo divný, ale nemusí to ještě nic znamenat, každopádně to už bylo něco. Vzal jsem pergamen a napsal ségře krátký dopis. "Mapa sedí, mám dva podezřelé. Dodělej co potřebuješ a jdeme si povídat. " Mávl jsem hůlkou a dopis se proměnil v papírového psa, který seskočil ze stolu a odpelášil z kanceláře, aby našel Mínu.

PRVNÍ OSTRÁ

František, Bea

13.9. 2023, Šumava

Sledovala slovní výměnu dvou mužů a jen zavrtěla hlavou. "Tohle se může vyřešit, až později." Sykla po nich. "Nikdo na tom nemá větší či menší vinu, rezervace pixin a dalších lesních tentononců se mění a rozšiřují podle roční doby a dalších různých faktorů. Takže i kdyby to Fantišek zjišťoval pár dní dopředu, mohlo to být stejně už dneska jinak." Vycházela z poznatků, které se dozvídala od otce. "Teď bude lepší se tu nezdržovat, najít si jiné místo, abychom je moc nenaštvali." Šeptala Bea a stiskla si kořen nosu.

Šplhala se do kopce, dívala se kolem sebe, protože ze sebe nemohla setřást pocit oživlého lesa. Brala v potaz, že jsou zde jen na návštěvě a jsou to oni, kdo sem nepatří. Měla lesní tvory v úctě a narušení jejich teritoria jí taky nepřišlo správné, ale co už. Museli se teď mít na pozoru a vypořádat se s problémem. Mohlo dojít i k variantě, že pixie budou muset eliminovat úplně.
"Fuj." Uskočila Bea stranou, když uviděla mrtvého hraboše a celá se oklepala. Tahle zvířátka jí vadila i za života, natož mrtvá.

Když stanuli v hájence Bea se rozhlédla. "Když to srovnám s výletem na Kokořín." Vypůjčila si repliku z Dobytí severního pólu, ale nečekala, že se někdo z těch dvou chytne.. Do toho ji skočil Lojza, který snažil na něco upozornit. Bea se otočila a fascinovaně hleděla na jezinku, která na ně pouštěla hrůzu. Nic neříkala, nechala iniciativu na Františkovi.

Hůlku zastrčila do pouzdra a zvedla ruce v obranném gestu. "Má pravdu, zůstaneme tu jen chvíli a budeme respektovat tvé sídhe." Naklonila hlavu na stranu a z kapsy vylovila kus sušeného masa, které měla schované, kdyby ji přepadl hlad. "Jsi opravdu okouzlující stvoření, jak ti říkají." Natáhla k jezince ruku se sušeným masem a poklekla na jedno koleno. "Nepřišli jsme sem, abychom někom z tvých ublížili." Bea to skoro zpívala. "Víme, že tu nejsme vítáni, ale slibujeme, že les zůstane neporušený a na tvou potravu také nesáhneme." Mluvila klidně a s rozvahou volila slova. "Něco vyzkouším." Řekla spíše svým dvěma kolegům a potom se zadívala do očí jezinky.

"Tú triúr os mo chionn

tusa triúr thíos fúm

tú triúr thuas mise anseo

tusa triúr thuas mise thall ansin

tusa an triúr a chodail sa talamh

tú an triúr a hover san aer

sibhse a triúr atá ina gcónaí sna flaithis

tusa an triúr a chónaíonn ar thonnta leathana na farraige,

Iarraim do bheannacht agus do chosaint anois."

Opět to skoro zpívala, a do hlíny před sebou vykreslovala triquetru, aby svým slovům dodala ještě na vážnosti. Potom to samé odrecitovala mužům už v češtině. "Vy tři, co nade mnou jste, vy tři, co pode mnou jste, vy tři, co nade mnou jste tady, vy tři, co nade mnou jste támhle, vy tři, co v zemi spíte, vy tři, co ve vzduchu dlíte, vy tři, co na nebesích pobýváte, vy tři, co širé vlny moře obýváte, vás o požehnání a ochranu teď žádám." Nevěděla, zda to bude fungovat, ale doufala v to. Když měla triquetru hotovou, posadila se na paty a dívala se na jezinku před sebou. V duchu se modlila ke všem bohům, aby na ně někde v lesích nečekal sluagh sídhe- vílí hon, který by pro ně znamenal dvě možnosti, buď rychlý úprk nebo pomalou smrt.

OTRLÁ ULICE

13.9. 2023, Praha - U Nalitýho bubáka

Patricie

Když odpovíš, jaký žánr posloucháš nejraději, uslyšíš pobavené zachichotání. Ale nikdo se ti nevybaví. Z touhle ženou jsi zřejmě ještě neměla to potěšení pracovat.

"Hmm, něžná duše, která by ráda roztáhla křídla, ale má strach užít si to naplno." zavrněla skoro jako kočka. Zkoumala tě stejně jako ty ji. Jakmile jsi jí dala odpověď i na druhou otázku, uchechtla se. "To říkají všichni." mávla ve vzduchu lžičkou a nabrala si trochu zelené tekutiny ze skleničky a hlasitě ji vysrkla. Když zvedla ruku, rukáv sjel o něco níž a kromě náramku odhalil i kousek tetování. Připomínalo to pegase. "Ale málokdo na to má." pokračovala a ukázala lžičkou na tebe. "Nebude se vám teď hodit každý svrček, milá slečno?" cítila jsi, že pohledem sjela k tvému břichu. "Víte, rock je tvrdá hudba. Může nadělat dost...škody. Nebojíte se?" pod kapucí se zaleskla zubní sklovina a žena usrkla další lžičku.

ZÁHADA ZMIZELÉHO

13.9. 2023, Praha - Zlatá ulička

Ivan, Michal

Toulavá kočka nevylezla ani na Michalovu pobídku. To bude chtít větší kalibr, než jen milé slovo. Ovšem na stařenku v kostýmku měla slova mnohem kladnější efekt. Z kabelky, která na sobě měla imitaci bazilisčí kůže a jedovatě syčela, pokud ji někdo otevřel, vytáhla cosi jako cvikr a naklonila se k Michalovi blíž, aby si pečlivě bystrozorskou průkazku prohlédla.
"U Bruncvíka! Páni bystrozoři osobně. A jací mladí a pohlední." zachichotala se jako středoškolačka z Krásnohůlek a významně mrkla na Ivana. "Já jsem Milénia Koprová. Dcera provozuje módní salón hned vedle. V bytě nad ním bydlíme společně a vy musíte přijmout pozvání na čaj a čarokrekry, pánové. Nebudeme se přeci bavit na ulici jako nějací...pobudové." stařenka si odfrkla a její kostýmek změnil barvu na fuchsiovou se zlatou výšivkou. Ne, nebrala jako odpověď. Schovala cvikr, mávla na vás a dala se do kroku.

O módním salónu Leontýny Koprová s popisným číslem 34 jste jistě už slyšeli. Možná jste sem už i jendou za život zavítali, pokud jste potřebovali luxusnější hábit, ať už na běžné nošení nebo na nějakou společenskou událost.

Paní Koprová vás zavedla k bočnímu vchodu jejich domu. Tahle ulička byla čistá, světlá a plná květinových truhlíků. I vchodové dveře vypadali čistě a používaně. "Pojďte dál, mládenci." zaskřehotala. "Bonifáci, postarej se o návštěvu." a sama zmizela za rohem. Bonifác byl na pohled už starý skřítek, přesto se nenechal zahanbit a už jste cítili, jak vám jeho kouzlo sundavá hábit, bundu nebo cokoliv máte na sobě. A zároveň se vám snaží vyzout boty, zatímco se ve vzduchu vznaší teplé papuče.

Stařenka mezitím nachystala do konvice čaj a misku čarokrekrů.

Zlatá ulička, vetešníkův krámek

Šmíd

Ohledně toho že obchodník mohl někoho pustit dovnitř.

„Možná, ale odsud to nezjistíme.“

Když pronese, že nevíme co nás čeká uvnitř se zatvářím rozmrzele.
„No to bude radost.“

Jinak klidně následuji svého kolegu a hlídám jak záda, tak prostor nad námi. Očima přejedu uličku a trošku nakrčím nos nad puchem. Sice jsem při míchání lektvarů zažil i horší, ale pořád to není žádná slast.

„Zajímavé, vždycky jsem myslel, že vetešník bude spíše věci schraňovat a rýžovat i minimální zisk, než takto levně vyhodit. No člověk se pořád učí.“

Udělám pár kroků a podívám se, jestli nábytek má nějaké označení či znaky. Hedám něco co tam nepatří. Ohledně kočky pokrčím rameny.

„Možná, ale jen dočasně.

Ahoj čičí, buď hodná a ukaž se nám.“

Pronesu směrem ke kočce šišlavě s úsměvem.
Naslouchám co říká kolega a i mou pozornost přitáhne stařenka.

Když můj kolega mě odkáže, že to mám vyřídit se usměji a zašeptám aby mě slyšel jen on.

„Kolega je nesmírně laskavý.“

Ironie z mého tichého hlasu jen odkapává.

S úsměvem pomalu kráčím vstříc stařence.

„Dobrý den ctěná paní.“

Levačkou si pomalu vytáhnu bystrozorský odznak z náprsní kapsy, ale při tom moc nevzdaluji pravačku od pouzdra z hůlkou.
Sice nečekám, že by se něco zvrhlo v tento moment, ale náhoda je blbec. Pronesu milým přívětivým hlasem.

„Jmenuji Michal Vrba, pracuji pro ministerstvo kouzel. Měla byste chviličku svého vzácného času, který by jste my věnovala?“

Odmlčím se a stále s úsměvem pokračuji.

„Já a kolega jsme byli posláni ohledně toho, že se z krámku ozývají podivné zvuky. Nevíte o tom čirou náhodou něco? Zdá se, že majitel není doma.“

Kývnu hlavou směrem ke dveřím do krámku.

Zlatá ulička, vetešníkův krámek

Vrba

"Nebo mu sám otevřel...tedy pokud se skutečně něco stalo." Stále tu je možnost, že si odjel na dovolenou a nikomu nedal nic vědět. Nebo, budeme-li více v realitě - umřel někde tam uvnitř sám a zcela přirozeně. Tak to totiž většinou bývá.
"Ne, ohledně zajištění nevíme. Budeme muset prozkoumat sami. A pak se ještě poptáme sousedů, zda něco neví."
Vrba mě pouští vpřed, na což reaguji kývnutím, jinak bych to ani nedopustil. Koutkem oka pozoruji, jak přistupuje k neznámému a jsem spokojen, vypadá připraveně a nebere nic na lehkou váhu.
To by mohl přežít... Alespoň tuhle akci.

Teď už se ale i já plně věnuji svému okolí. První mě upoutá všechen ten...nemohu to nazvat jinak než bordel. Nemám ráda neuklizeno a ze stavu zdejší ulice mi běhá mráz po zádech. Vše je zde zcela chaoticky poházeno, vše tu tlí a hnije. Jen to? Ten smrad samotný je...no, uvidíme, co vše se tu vlastně skrývá. Protože... Ano, nezbude nám nic jiného. Časem.
"Chudák kočka, za chvíli přijde o své bydlení..." Poznamenám směrem k Vrbovi. Samozřejmě prioritou je dům, ať tam však najdeme cokoliv, o detailní průzkum zdejšího malebného harampádí jistojistě nepřijdeme.
Hlavou mi probleskne myšlenka nechat to na nováčka, tu ale hned zaženu pryč. On tu není od toho, aby dělal to, co já sám nechci, on je tu, aby se z něj stal samostatný, výborně fungující bystrozor.

"To je dobrá myšlenka. Zatím si ale vystačíme s těmito dveřmi." Ukážu na ty opráskané boční dveře, které vedou do vetešníkova domu a které vypadají, že do nich stačí jen strčit malíčkem. "Napadá tě..." Svá slova nedořeknu, neboť jsme přerušeni dámským hlasem. Ruka na hůlce se sevře možným nebezpečím, nakonec se ale lehce uvolním. Civilista? Pravděpodobně, i tak je ale třeba být ve střehu.

"Tak, Michale, mluvení nechám na tobě. Vyřiď to, jak uznáš za vhodné a zjisti, co nejvíce. Doplním tě, bude-li třeba." Pronesu tišeji, zatímco se snažím nahodit pohodový postoj a neškodný úsměv. "Kryju ti záda." Tohle říkám sotva slyšitelně. Normálně by to bylo všem jasné, Vrba však ještě nezná standardní postupy.

Nechávám iniciativu co se týče kontaktu se sousedkou na něm, sám se držím tak metr od něj, abych dobře slyšel, mohl jej případně doplnit a zároveň abych měl dobrý výhled všemi směry, kdyby se mělo cokoliv dít. Ano, tohle stále vypadá jako neškodný případ, vždy je ale potřeba počítat s tím nejhorším.

PRVNÍ OSTRÁ

13.9. 2023, Šumava

František, Bea

"Vykuchaná zvěřina? Do prdele, Františku. Nezkontroloval sis aktuální vílí rezervace?" mlaskne rozčíleně Alois a těžko říct, jestli to myslí vážně nebo ze vtipu. "Beru, že hordu formulářů kvůli povolení s sebou taky netáhnem. Takže žádná legitimace, jestli na někoho narazíme a hned se nám nebude snažit sežrat vnitřnosti." řekl stále napjatým hlasem. Byla pravda, že administrativa ministerstva byla poslední roky čím dál neúnosnější a postihy zaměstnanců naopak čím dál tvrdší. To všechno kvůli novinářům a špatnému veřejnému mínění.

Na informaci, že Bea zahlédla pohyb, přikývne a podívá se na svého kolegu, který tomu tady velí, aby rozhodl o postupu.

Kopec k hájence vyjdete bez nějaké újmy. Bea už žádný pohyb neodhalila, přesto sílí pocit, že o vás vědí a sledují vás. Sem tam si všimnete pohozené mrtvé veverky, hraboše nebo zajíce. Všechna stejně dravým způsobem vykuchaná.

Zbytky hájenky tvoří několik rozpadlých stěn z hrubě opracovaných kamenů. Chce to hodně představivosti, aby si jeden vysnil, jak to tu kdysi vypadalo.

"Ehm, zdá se, že..." Lojza to ani nestačí doříct a všimnete si jí taky. Stojí asi deset metrů od vás. Drobná postava. Zacuchané vlasy barvy mokré černozemě. Na pohled hrubé a nepříjemné. Oči nepřirozeně žluté a pichlavé. Ani zbytek obličeje nebyl moc hezký. Byl zvláštně tesaný a nepoddajný. Matoucí bylo, jestli byla vůbec oblečená nebo nahá. Tak moc dokázala splynout s okolím.

"Zde není vaše místo." hlas jako bičující vítr. Rty odhalily jehličkové a ostré zuby. "Jděte pryč." vyzvala vás jezinka.

ZÁHADA ZMIZELÉHO

13.9. 2023, Praha - Zlatá ulička


Ivan, Michal


Ulička vedle vetešnictví vypadá jako místo, kde končí všechno co někdo nechce. Nalevo byly hradební zdi a vpravo zeď krámku. Sama ulička byla tmavé místo, kam moc světla nedopadalo. V samém rohu byla hromada popelnic, které pamatovaly možná ještě Rudolfa II. na hradě. Smrdělo to tam po plísni, vlhku a ještě něčem co nešlo úplně dobře identifikovat. Čeho jste si ještě mohli všimnout je hromada různých věcí, která je vyházená u hradební zdi. Kusy nábytku, oblečení a jiné veteše. Všechno je v různé části rozkladu a rozpadu. Podle všeho dotyčný neuměl mizející kouzlo nebo byl natolik líný, že jedinné co s tím udělal bylo vyhodit ty věci ven a nechat to tam vlastnímu osudu. Podle zvuků, které se linuly z té hromady si tam udělala hnízdo kočka, která na Vás z jedné z děr upírala jasné zelené oči.


Vetešnictví mělo skutečně zadní vchod a okno v prvním patře. Ať tam byl pokoj jaký chtěl, tak výhled hezký rozhodně neměl. Samotný zadní vchod vypadal asi jako zbytek domu. Barva se loupala ze dveří a klika vypadala, že jí už dlouho nikdo nepoužíval. V každém případě to byl přesný opak hlavního vstupu, který byl zajištěný roletou a masivním zámkem.


"Hej co to tam děláte?!"


Ozve se za Vámi křaplavý ženský hlas. Pokud se otočíte, tak vidíte starší čarodějku v khaki hnědém kostýmku, která se opírá o hůlku a dívá se na Vás jako babička na nezbedné vnuky, kteří se jí vkradli do spíže a kradli tam Věnečkovi skvělé pralinky. (To jsou takové ty velké čokoládové bonbony, do kterých když kousnete tak jsou naplněné tak jak si zrovna přejete.)

Dějství dvě

13.9. 2023, Praha - U Nalitýho bubáka

Seděla jsem v rohu se sklopenou hlavou, nohu přes nohu a kopala do vzduchu, zatímco jsem rádoby znuděně posouvala skleničku s pitím po upatlaném stole.
Osobu, která se objevila u mého stolu jsem zmerčila ještě předtím, ale nenapadlo mě, že je to zrovna on. Teda ona, jak jsem zjistila, když na mě promluvila.
Dáma musela být před pár dny na nehtech, protože měla perfektní manikúru a její ruka zasvítila velkým lesklým náramkem.

Zafungovala by rozmazaná řasenka? Minimálně by ladila k jejímu plášti, který taky zažil perné chvíle. Borka umí zmást okolí.
Tak jdeme na to, dějství číslo dvě, opona se roztahuje...Nasadila jsem nešťastný výraz a zvedla hlavu."Rock," plácla jsem první žánr, který mi přišel na mysl a zase jsem nebyla tak daleko od pravdy. Rock je cool. Rock poslouchá každý a kdo říká že ne, tak pěkně kecá. Prostě sázka na jistotu.
Zkoumavě jsem přivřela oči ve snaze najít nějaký obrys tváře v té kápi, který by mi napověděl, kdo přede mnou vlastně sedí.
"Někoho," pečlivě jsem volila slova, abych působila jako cílevědomá osoba, ale zároveň jako někdo, kdo si to nechce připustit ani říct nahlas. Hádám že ne každá milenka by byla schopná udělat to, na čem jsem si já postavila svůj charakter. "kdo mi pomůže ke štěstí." Stručné, jasné, výstižné.